Univerzita Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem Fakulta sociálně ekonomická
BAKALÁŘSKÁ PRÁCE
2013
Ondřej Marek
Univerzita Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem Fakulta sociálně ekonomická Studijní program: Sociální politika a sociální práce Studijní obor: Sociální práce Forma studia: prezenční Školní rok: 2012/2013
Specifika a limity individuálního plánování v terénních programech pro uživatele drog
Vypracoval: Ondřej Marek Vedoucí bakalářské práce: Mgr. Radka Michelová
Místopřísežné prohlášení Místopříseţně prohlašuji, ţe bakalářskou práci na téma “Specifika a limity individuálního plánování v terénních programech pro uţivatele drog” jsem vypracoval(a) samostatně s pouţitím literatury, kterou uvádím v přiloţeném seznamu.
V Ústí nad Labem dne .........................
Podpis.....................................
Poděkování Tímto chci poděkovat Mgr. Radce Michelové za její odborné vedení, náhled a trpělivost při vedení mé bakalářské práce a za její schopnost motivace a inspirace v momentech, kdy síly dochází. Dále chci poděkovat mým kolegům, kteří mě ochotně a soustavně podporovali při psaní bakalářské práce, a v neposlední řadě i respondentům v mém šetření za dobrou spolupráci. Děkuji i rodičům a dalším blízkým lidem, kteří mě při psaní bakalářské práce podporovali všemi moţnými způsoby.
Resumé Bakalářská práce „Specifika a limity individuálního plánování v terénních programech pro uţivatele drog“ se zabývá procesem individuálního plánování v terénních programech pro uţivatele drog. Vychází z předpokladu, ţe proces individuálního plánování je se všemi skupinami, kterými se sociální práce zabývá, specifický a zároveň má své limity. Tato práce zjišťuje specifičnost tohoto procesu a limity, které s sebou tento proces přináší a ovlivňuje ho v kontextu terénních programů pro uţivatele drog. Práce je zpracována prostřednictvím pohledů pracovníků, kteří tento proces spolu s klienty tvoří. Jako metodu získávání dat jsem pouţil rozhovory s pracovníky terénních programů pro uţivatele drog. Na základě těchto rozhovorů jsem podrobněji analyzoval specifika tohoto procesu a jeho limity. V závěru uvádím doporučení, která nastiňují moţnosti, jak odlehčit těmto sluţbám náročnost procesu individuálního plánování.
Summary The Thesis "Specificities and limits of individual planning in outreach programs for drug users' deals with the process of individual planning in outreach programs for drug users. It is based on the assumption that the process of individual planning with all the groups, which are engaged in social work, is specific and also has its limits. This thesis investigates the specificity of this process and limits that this process brings and affects it in the context of outreach programs for drug users. The thesis is compiled through the perspectives of workers who create this process together with clients. As a method of data collection, I used interviews with staff in outreach programs for drug users. Based on these interviews, I analyze in more detail the specificities of this process and its limits. In conclusion, there are the recommendations, outlining ways to lighten these services demands of the individual planning process.
Seznam použitých zkratek a symbolů ČAS – Česká asociace streetwork HR – Harm Reduction
Obsah Úvod ........................................................................................................................................... 1 1
2
3
Individuální plánování jako proces ..................................................................................... 3 1.1
Strukturovaná práce s uţivatelem sluţeb ..................................................................... 3
1.2
Případová práce ............................................................................................................ 4
1.3
Fáze individuálního plánování ..................................................................................... 5
1.4
Individuální plán .......................................................................................................... 6
1.5
Dohodoplánování ......................................................................................................... 7
Metodologie ........................................................................................................................ 8 2.1
Cíl výzkumného šetření a volba strategie zkoumání ................................................... 8
2.2
Výběr a charakteristika respondentů ............................................................................ 8
2.3
Metoda získávání dat ................................................................................................... 9
2.4
Etická úskalí výzkumného šetření ............................................................................. 10
2.5
Organizace výzkumného šetření ................................................................................ 10
2.6
Metoda analýzy dat .................................................................................................... 11
Individuální plánování jako specifický proces .................................................................. 13 3.1
Cílová skupina ........................................................................................................... 13
3.1.1
Nárazovost kontaktu s klientem a nestálost ........................................................ 13
3.1.2
Klientem uţívaná droga ...................................................................................... 15
3.1.3
Anonymita a obavy............................................................................................. 16
3.1.4
Zakázka ............................................................................................................... 19
3.1.5
Prostor pro kontakt s klientem ............................................................................ 21
3.2
Praxe a prostředí ........................................................................................................ 24
4
3.2.1
Individuální plánování bez klienta ..................................................................... 24
3.2.2
Lokalita a drogová scéna .................................................................................... 25
Individuální plánování jako proces s limity ...................................................................... 28 4.1
4.1.1
Neochota a nezájem klientů spolupracovat ........................................................ 28
4.1.2
Důvěra ................................................................................................................ 30
4.1.3
Vzdělání klienta .................................................................................................. 32
4.2
Limity ze strany pracovníka....................................................................................... 33
4.2.1
Vztah pracovníka k individuálnímu plánování ................................................... 33
4.2.2
Osobní limity pracovníků ................................................................................... 35
4.2.3
Předpoklady pracovníků ..................................................................................... 36
4.2.4
Administrativa .................................................................................................... 37
4.3
Organizační limity ..................................................................................................... 38
4.3.1
Personální zajištění ............................................................................................. 38
4.3.2
Charakter sluţby a organizace ............................................................................ 40
4.4 5
Limity ze strany klienta ............................................................................................. 28
Genderové limity ....................................................................................................... 41
Doporučení ........................................................................................................................ 42
Závěr ......................................................................................................................................... 44 Seznam pouţité literatury ......................................................................................................... 47
Úvod V roce 2007, kdy vešel v platnost zákon č.108/2006 Sb. o sociálních sluţbách, se tématem diskuzí v mnoha organizacích, jak státních, tak nestátních, stala aplikace a zavedení tohoto zákona do praxe na konkrétní cílovou skupinu, konkrétní zařízení a konkrétní poskytované sluţby. Sociální práce s příchodem tohoto zákona dostala ucelenou podobu minimální kvality poskytovaných sluţeb. V mé bakalářské práci se budu zabývat problematikou individuálního plánování v terénních programech pro uţivatele drog, specifičností tohoto procesu a limity, které proces individuálního plánování provází. Ze zákona č. 108/2006 Sb. o sociálních sluţbách vyplývá povinnost pracovníků s kaţdým uţivatelem sluţby individuálně plánovat, vést o průběhu písemné záznamy a hodnotit tento průběh s uţivatelem sluţeb nebo s jeho zákonným zástupcem (zákon č. 108/2006 Sb.). Tento proces s sebou přináší nároky jak na pracovníka, tak na uţivatele sociálních sluţeb, kteří v procesu individuálního plánování jsou. Individuální plánování jako takové probíhá, jak jsem jiţ zmínil, se všemi uţivateli všech sociálních sluţeb napříč spektrem cílových skupin, na které se svou činností sociální práce orientuje. Kaţdá práce s jednou z těchto cílových skupin, ať uţ to jsou lidé bez přístřeší, senioři, lidé se zdravotním postiţením, nebo uţivatelé drog, má své charakteristiky a také své limity, které brání nebo znesnadňují vyhláškou, stanovující standardy kvality poskytování sluţeb, poţadovaný průběh procesu individuálního plánování. Cílem této práce je tyto specifika a limity zjistit, pojmenovat je, a případně nastínit moţnosti, jakými by mohl být proces individuálního plánování uskutečňován. K dosaţení cíle mé práce jsem zvolil kvalitativní sociologický přístup, který se zabývá zkoumanými jevy do jejich hloubky a můţe lépe porozumět kontextům, ve kterých se tyto jevy odehrávají. Důvodem ke zvolení kvalitativního charakteru výzkumného šetření je tedy především podstata zkoumaných jevů, kdy by detailní prozkoumání nebylo dostatečně podchycené pomocí kvantitativních metod. (Strauss, Corbinová 1999: 11) Výzkumné šetření jsem se rozhodl provést pomocí neformálních rozhovorů s pracovníky přímé práce, kteří individuálně plánují s uţivateli sociálních sluţeb. Tyto respondenty jsem vybral z toho důvodu, ţe součástí jejich práce je aktivní zapojení se do procesu individuálního plánování s uţivateli drog, z čehoţ vyplývá určitá znalost cílové skupiny a vhled do praktického zapojení individuálního plánování s touto cílovou skupinou. Tito pracovníci řeší nejen otázky typu jak správně individuálně plánovat, jak pojmout individuální plánování tak, aby zachovali klientovu svobodnou vůli a důstojnost, ale i to, čím je jejich individuální plánování specifické
1
a čím je limitované. Díky pohledům lidí, kteří individuální plánování praktikují, mohu rozpoznat určité charakteristiky, které tento proces provází a limity, kterými je proces ovlivněn. V prvních kapitolách této práce se čtenáři budu snaţit přiblíţit, co obnáší proces individuálního plánování, různé výklady a pohledy na individuální plánování, které vznikaly v průběhu zavádění zákonné praxe a následně se budu snaţit čtenářům více přiblíţit to, v jakých kontextech probíhal sběr dat, se kterými v této bakalářské práci pracuji, jakým způsobem byli vybíráni respondenti a jakými metodami byla prováděna analýza dat. V následujících kapitolách se budu snaţit čtenářům co nejvíce osvětlit současnou situaci, jak přesně pracovníci, se kterými bylo prováděno výzkumné šetření, vnímají individuální plánování, co na něm vidí specifického, a co limitujícího. K výběru tématu této bakalářské práce mě inspirovalo zaměstnání v kontaktním centru, kde jsem se jako terénní pracovník denně setkával s procesem individuálního plánování. Spolu s kolegy jsme si kladli různé otázky a přemýšleli jsme nad nimi. Z osobní zkušenosti vím, ţe individuální plánování je s touto cílovou skupinou velmi těţké pojmout tak, aby bylo kvalitní a k něčemu vedlo. Při psaní této bakalářské práce pouţívám mnoho rozličných zdrojů informací, které mě v průběhu psaní doprovázejí a inspirují, ať uţ se jedná o odbornou literaturu, nebo o články v časopise Sociální práce, které jsou zaměřené směrem k individuálnímu plánování, a které mohou být zdrojem mnoha různých důleţitých myšlenek.
2
1
Individuální plánování jako proces Sociální práce jako jedna z forem pomoci lidskému bytí má mnoho podob. Kaţdá
z těchto podob je zaměřena na pomoc člověku, více lidem nebo společnosti. Individuální sociální práce je právě jednou z podob, které jsou takto zaměřeny. Individuální sociální práce se zaměřuje na pomoc tomu člověku, který s ní přišel sám do styku, ale ve svých důsledcích mohou tyto intervence vést i k pomoci více lidem, ba co navíc, i celé společnosti. Individuální sociální práce má mnoho přístupů, díky kterým je otevřeno tolik moţností, jak s člověkem navázat dobrý a kvalitní vztah. Vztah ve smyslu účelné a důvěrné komunikace, bezpečného prostoru mezi pracovníkem a klientem, a zároveň plný respektu k individualitě kaţdého člověka a jeho problémům a situaci. Pokud se zamyslíme nad tím, jak tento vztah vzniká, co ho provází při jeho vývoji a co má tento vztah přinést, přemýšlíme nad tímto vztahem jako nad procesem. Stejně, jako proces vyvíjení vztahu mezi pracovníkem a člověkem vyuţívajícím sociální sluţby, můţeme vnímat i individuální plánování. Individuální plánování, které má být účelné, kvalitní a zároveň směřující ke změně či dosaţení cílů. Individuální plánování jako moţnost, kterou otevírá dobrá spolupráce s uţivatelem sluţeb, stojí právě na základech individuální práce s klientem sociálních sluţeb.
1.1 Strukturovaná práce s uživatelem služeb Kaţdé individuální plánování ve své podstatě vychází ze strukturované práce s uţivatelem sluţeb. „Dobrá praxe ukazuje, že pozornost, kterou věnujeme přípravě poskytování sociální služby, nám umožní poskytovat služby, které budou odpovídat potřebám uživatelů/klientů, služby, které nebudou mít nežádoucí vedlejší dopady, služby, které budou podporovat samostatnost a jedinečnost uživatele/klienta.“ (Pavlisková 2008: 251). Tak, jak ve svém textu Pavlisková popisuje kroky strukturované práce s uţivatelem sluţeb, tak chci připodobnit individuální plánování právě tomuto procesu strukturované práce. Velmi stručně, Pavlisková ve svém textu uvádí, ţe strukturovaná práce s uţivatelem sluţeb v kontextu terénní práce se skládá z několika fází. První je navázání kontaktu a jednání se zájemcem o sluţbu, kdy se sociální pracovník snaţí navázat dobrou spolupráci s potencionálním uţivatelem sluţeb a formuluje nabídku spolupráce. Jako další fázi zmiňuje mapování situace, kdy sociální pracovník zjišťuje ţivotní situaci zájemce o sluţbu, dojednává spolupráci, zjišťuje, čeho chce zájemce prostřednictvím sluţby dosáhnout a objasňuje své moţnosti. Zároveň si také sociální pracovník všímá silných 3
stránek zájemce o sluţbu. Po fázi mapování situace, pokud se se zájemcem dohodli na poskytnutí sociální sluţby, sociální pracovník spolu se zájemcem o sluţbu uzavře smlouvu o spolupráci. Uzavřením této smlouvy se ze zájemce o sluţbu stává uţivatel sluţby (příp. klient). Nastává fáze formulace zakázky, kdy uţivatel sluţeb vyjadřuje svoje přání (objednávky) a pracovník vymezuje nabízené sluţby (nabídky). Zakázka, která je mezi sociálním pracovníkem a klientem vymezena zároveň vymezuje oblast a cíl spolupráce. Poté, co byly sestaveny společné cíle spolupráce, pracovník spolu s klientem naplánují společně postup a kroky, které je třeba udělat k dosaţení těchto cílů. Pokud jsou tyto kroky naplánovány, vzniká individuální plán uţivatele sluţeb. Poté strukturovaná práce s klientem přechází do fáze samotné realizace plánu, během které se sociální pracovník průběţně ujišťuje, zda-li spolupráce vede k dosaţení osobních cílů uţivatele sluţby. Pokud ne, uţivatel sluţby své cíle přeformuluje a upravuje spolupráci se sociálním pracovníkem. Poslední fází je fáze ukončení spolupráce a vyhodnocení výsledků společně s uţivatelem sluţeb. Při ukončení spolupráce je vhodné s uţivatelem zhodnotit (evaluovat) průběh a výsledky spolupráce. (Pavlisková 2008: 251-266) Z textu, který autorka uvádí, je zřejmé, ţe individuální plánování započíná ve fázi formulace zakázky a probíhá celou dobu aţ po ukončení spolupráce s uţivatelem sluţby.
1.2
Případová práce Podobně, jak autorka výše parafrázovaného textu vidí strukturovanou práci
s uţivatelem sluţby, i Matoušek v knize Slovník sociální práce definuje případovou práci. Je to dle jeho slov „Práce s jednotlivým případem. (Většinou se za případ pokládá jedna osoba, někdy však pár nebo rodina) Metoda sociální práce s nejdelší tradicí. V dnešním pojetí zahrnuje p.p. následující sérii kroků : doporučení klienta do péče, zhodnocení jeho potřeb, stanovení cílů, plán intervence nebo péče, realizaci plánu, souhrn a hodnocení výsledku intervence nebo péče.“ (Matoušek 2003: 170) Obecně tedy můţeme povaţovat případovou práci za způsob práce, který zaměřuje svou pozornost na člověka, který sociální sluţbu potřebuje, kdy základem této práce je jak pochopení jedince, tak porozumění kontextům, které mají přímou či nepřímou souvislost s problémy, se kterými za námi klient přichází. Důleţité je také porozumění systému návaznosti sluţeb, které nabízejí moţnost zbavit se nedůstojných ţivotních podmínek. Individualita člověka jako taková, respekt k ní a její rozmanitost má v případové práci výjimečné postavení. Případovou práci lze chápat i jako proces, do kterého přináší svoji 4
individualitu jak klient, tak pracovník a vytváří spolu vztah za účelem společného řešení určitého úkolu. (Matoušek 2003: 67,69) V zájmu respektování práv klienta je brát v potaz jeho rozhodnutí. Sociální pracovník v případové práci je ten, který klientovi pouze dopomáhá k co nejsvobodnějšímu rozhodnutí. Dle klientova přání můţe analyzovat klady či zápory různých moţností, doporučovat vhodná řešení podepřená argumenty, diskutovat o moţnostech a participovat na jejich řešení. Případový pracovník musí mít na paměti, ţe věci, které zbavují klienta jeho práva na sebeurčení, mohou ohrozit správně fungující pracovní vztah mezi ním a klientem. (Matoušek 2003: 69). Jisté souvislosti s procesem případové práce a s procesem individuálního plánování vidí i autorka jednoho z článků v časopise sociální práce. „Proces individuálního plánování je vlastně totožný s procesem případové práce: nejprve zjišťujeme, jaká je situace člověka, se kterým máme pracovat, pak společně dohodneme, co se má změnit a jak má vypadat nová, lepší situace. Na základě toho naplánujeme postup, jak dosáhnout zlepšení, návazně se realizují kroky k dosažení cílů a my sledujeme, jak vše probíhá. Nakonec hodnotíme výsledky tím, že novou situaci porovnáme s dříve stanovenými cíli.“ (Johnová 2011: 5) Z výše uvedeného jasně vyplývá, ţe autoři vidí započetí procesu individuálního plánování ve stejných momentech spolupráce s uţivatelem sluţeb. Toto jasně koresponduje i s výkladem zákona č. 108/2006 Sb. o sociálních sluţbách, který v §88 písmena f) říká, ţe poskytovatel sociální sluţby je povinen „plánovat průběh poskytování sociální služby podle osobních cílů, potřeb a schopností osob, kterým poskytují sociální služby, vést písemné individuální záznamy o průběhu poskytování sociální služby a hodnotit průběh poskytování sociální služby za účasti těchto osob, je-li to možné s ohledem na jejich zdravotní stav a druh poskytované sociální služby, nebo za účasti jejich zákonných zástupců“ (zákon č. 108/2006 Sb.)
1.3
Fáze individuálního plánování Individuální plánování je tedy procesem, který doprovází činnost sociálního
pracovníka od vymezení zakázky, na kterém spolu bude pracovník s uţivatelem sluţeb spolupracovat. „Je to proces, který se může, ale také nemusí v naší práci s jednotlivým klientem cyklicky (neustále) opakovat. Individuální je proto, že je vždy uzpůsobeno jednotlivému klientovi (individuu), který je vždy jedinečný a neopakovatelný. Stejně tak individuální plánování bude vypadat s každým klientem trochu jinak.“ (Maceček 2008: 458)
5
Jako kaţdý proces, i tento proces někde začíná, nějak se vyvíjí, můţe se vracet a také můţe končit. Maceček ve svém textu rozděluje proces individuálního plánování na několik fází. První fází je vyjádření přání a potřeb. V této fázi se sociální pracovník ptá klienta na to, co od spolupráce očekává, jaká jsou jeho přání a potřeby. Po této fázi se stanoví osobní cíl, který společně s uţivatelem sluţeb vyjednáme. Vyjednávání osobního cíle záleţí především na tom, co z přání a potřeb, vzešlých ze strany uţivatele sluţeb, je v našich moţnostech a na čem jsme schopni s uţivatelem společně pracovat, přičemţ záleţí na pracovníkovi, aby byl cíl reálný a realizovatelný. V další fázi individuálního plánování se stanovují konkrétní kroky vedoucí k dosaţení cíle. Stanoví se termíny, kdy se konkrétní kroky mají naplnit, co obnáší splnění jednotlivých kroků a také kdo jednotlivé kroky provede. (Maceček 2008: 458) „Tato fáze je konkrétním výkonem naší služby.“ (Maceček 2008: 458) Je třeba mít na paměti, ţe v této fázi je důleţité se ujišťovat, zda-li cesta, kterou se spolupráce ubírá, odpovídá zájmům uţivatele a cíl zůstává stejný. Poslední fází procesu individuálního plánování je zhodnocení spolupráce s uţivatelem sluţeb, kdy ve společné diskuzi s uţivatelem sluţeb hodnotíme dosaţení, případně nedosaţení cíle, který si klient stanovil a co by mělo být dotaţeno, abychom mohli spolupráci povaţovat za úspěšně ukončenou. Pokud se cíl v průběhu výkonu sluţby změní, pomyslné schéma procesu individuálního plánování se vrací zpět k první fázi. (Maceček 2008: 458-459)
1.4
Individuální plán Individuální plán jako takový můţe mít různé podoby. První z podob individuálního
plánu můţe být písemný doklad, který zaznamenává průběh procesu individuálního plánování nebo jako druhá z podob můţe být individuální plán realizován ústní formou. (Maceček 2008: 459) I přes ústní podobu individuálního plánu o něm musí být veden příslušný záznam, jak vyplývá z jiţ zmíněného zákona o sociálních sluţbách. Jistě existuje mnoho různých pohledů na to, jak by měl individuální plán vypadat, co by měl obnášet a jaké věci jsou důleţité k zaznamenávání, stejně jako existuje mnoho různých pohledů na formu samotného dokumentu individuálního plánu. Podle Macečka dobrý individuální plán je jedinečný pro kaţdého uţivatele, je aktualizován a měněn v závislosti na změnách v osobních cílech uţivatele. Říká, jaké sluţby budou poskytovány, a v jaké formě, směrem k naplnění cílů uţivatele. Je zároveň zdrojem informací pro ostatní pracovníky, kteří se podílí na realizaci individuálního plánu, obsahuje měřitelné cíle a jednotlivé kroky 6
k dosaţení cíle aby bylo moţné zpětně hodnotit plnění individuálního plánu. Individuální plán je zároveň dokument provázející kaţdodenní ţivot uţivatele, je zaměřen do budoucnosti a čerpá z minulosti, a je veden formou, která odpovídá specifickým podmínkám v zařízení a směřuje k co nejmenší závislosti na sociální sluţbě. (Maceček 2008: 460-461)
1.5
Dohodoplánování Pojem dohodoplánování do sociální práce a do individuálního plánování zavádí Aleš
Herzog. Dohodoplánování se týká terénní práce na otevřené drogové scéně, a je uplatňován v rámci poskytování sluţeb terénních programů Sananim. Tomuto pojmu se věnuje v antologii textů České asociace streetwork (ČAS). „Vzhledem k nespojitému charakteru nízkoprahové práce na otevřené drogové scéně využíváme model tzv. dohodoplánování, tedy velmi úzké návaznosti dohod a plánů, což vychází z možností a potřeb našich uživatelů.“ (Herzog 2010: 94) Herzog ve svém článku mluví o aplikaci tohoto přístupu v individuálním plánování v rámci otevřené drogové scény v Praze. V podstatě jde o to, ţe při kaţdém kontaktu s uţivatelem drog, při němţ dojde k poskytnutí sluţby, proběhne jak dohoda o poskytnutí sluţby, tak individuální plán. Rovněţ se zmiňuje, ţe nejčastější dohodou a plánem je dohoda o poskytnutí HR materiálu, přičemţ cílem je bezpečnější uţívání drog. (Herzog 2010: 94) Důvody pro zavedení dohodoplánování Herzog zmiňuje v rozhovoru pro časopis Sociální práce. „Dohodoplánování vyšlo ze skutečnosti, že v terénní práci na otevřené drogové scéně nevíme, zda se s klientem, kterého nyní potkám, ještě někdy uvidím. Čas našeho setkání je z velké míry ovlivněn klientem a vychází z jeho možností a potřeb. Pokud klientovi vysvětluji, že jsem streetworker, a ptám se ho, zda bere drogy, a výsledkem je, že ano a že teď okamžitě potřebuje injekční stříkačky a nic dalšího, tak je to minimální podoba jednání se zájemcem o službu, uzavření dohody a stanovení individuálního plánu včetně jeho revize, i když to celé trvalo pět minut.“ (Herzog 2011: 11) Herzog v tomto textu nastiňuje specifičnost cílové skupiny a obtíţnost vedení procesu individuálního plánování na otevřené drogové scéně s uţivateli drog. Zároveň zde zmiňuje i to, ţe setkání se streetworkerem jsou velkou měrou ovlivněna právě klientem. Právě tyto věci mě inspirovaly k tématu této bakalářské práce.
7
2
Metodologie V této části textu si kladu za cíl objasnit cíle výzkumného šetření, které bylo
prováděno k bakalářské práci, zdůvodním výběr respondentů šetření, objasním metodu sběru a analyzování dat, organizaci výzkumného šetření a jeho etická úskalí.
2.1
Cíl výzkumného šetření a volba strategie zkoumání Jako cíl tohoto výzkumného šetření si kladu zodpovězení výzkumné otázky, a tou je:
„Jaká jsou specifika a limity v individuálním plánování v terénních programech pro uţivatele drog“. Zjištění specifik a limitů individuálního plánování chci docílit pohledem terénních pracovníků, kteří individuálně plánují s uţivateli sluţeb terénních programů pro uţivatele drog. Jsem si vědom nedostatků, které s sebou přináší provedení kvalitativního výzkumu. Podle Hendla se kvalitativnímu výzkumu vytýká mnoho věcí. Jednou z mnoha je i to, ţe výsledky výzkumů prováděných v kvalitativním přístupu mají charakter spíše sbírky subjektivních dojmů. Jako další z nevýhod kvalitativního přístupu se jeví i obtíţe se zobecňováním výsledků výzkumného šetření a malá transparentnost výběru respondentů a popis analýzy dat. (Hendl 2005: 52) V této bakalářské práci se tudíţ nebudu snaţit o zobecnění zkoumaných jevů. Mým cílem je spíše poodkrytí charakteristik, problémů a úskalí, které se v praxi vyskytují a které souvisí s procesem individuálního plánování v terénních programech pro uţivatele drog. Na druhou stranu, kvalitativní přístup s sebou nese i řadu pozitiv, kterých lze při kvantitativním dotazování jen těţko dosáhnout. „Výhodou kvalitativního přístupu je získání hloubkového popisu případů. Nezůstáváme na jejich povrchu, provádíme podrobnou komparaci případů, sledujeme jejich vývoj a zkoumáme příslušné procesy. Citlivě zohledňujeme působení kontextu, lokální situaci a podmínky. Kvalitativní výzkum poskytuje podrobné informace, proč se daný fenomén objevil.“ (Hendl 2005: 53) V mnou prováděném výzkumném šetření jsem se snaţil o nahlédnutí do hloubky jevů, které se objevovaly v průběhu rozhovorů s respondenty a o odhalení kontextů, které s těmito jevy jdou ruku v ruce.
2.2
Výběr a charakteristika respondentů Pro výzkumné šetření jsem se rozhodl vybírat respondenty z řad terénních pracovníků,
kteří jsou aktuálně v přímé práci s uţivateli sluţeb terénních programů pro uţivatele drog. 8
Tento výběr není náhodný a je zcela záměrný. Pracovníci terénních programů pro uţivatele drog, kteří aktuálně jsou v přímé práci s uţivateli sluţeb, jako jediní mohou zprostředkovat svůj pohled na proces individuálního plánování s touto cílovou skupinou, protoţe jako jediní mají zkušenosti s tímto procesem, který je součástí jejich kaţdodenní přímé práce. Tito respondenti jsou aktuálně zapojeni do procesu individuálního plánování s uţivateli sluţeb, a sami pozorují specifičnost a limitovanost, které s sebou individuální plánování s touto cílovou skupinou přináší. To, ţe u těchto pracovníků nevymezuji vzdělání je z důvodu toho, ţe častou praxí v mnoha organizacích (ať uţ z finančních nebo jiných důvodů) je to, ţe v terénních programech často působí lidé na pozicích jako pracovník v sociálních sluţbách, a i tito lidé jsou s uţivateli sluţeb v přímé práci a individuálně s nimi plánují. Do výzkumného souboru respondentů jsem tedy vybral šest pracovníků z pěti různých organizací, kteří zajišťují chod terénních programů pro uţivatele drog napříč Ústeckým krajem. Tyto respondenty jsem vybíral metodou příleţitostného výběru, jak ho popisuje Ferjenčík. Jde o výběr, při kterém jsou vybírání jedinci, kteří jsou právě po ruce nebo jsou nejdostupnější. (Ferjenčík 2000: 116) S některými z respondentů jsem byl v době provádění šetření v kontaktu z jiţ předešlé doby na úrovni pracovní spolupráce.
2.3
Metoda získávání dat Pro výzkumné šetření k této bakalářské práci jsem se rozhodl pouţít metodu
neformálního rozhovoru. „Neformální rozhovor se spoléhá na spontánní generování otázek v přirozeném průběhu interakce (např. během zúčastněného pozorování v terénu).“ (Hendl 2005: 175) Úskalí této metody získávání dat je především v nestrukturovanosti získaných dat a jejich následné zdlouhavé analýze, kdy je potřeba najít potřebná data a utřídit jednotlivé typy informací. (Hendl 2005: 175) Na druhou stranu tato metoda získávání dat má také své nezanedbatelné výhody, pro které jsem tuto metodu také zvolil. „Síla neformálního rozhovoru spočívá v tom, že zohledňuje individuální rozdíly a změny situace. Otázky mohou být individualizovány, aby se dosáhlo hloubkové komunikace a využilo se prostředí a situace a aby se posílila konkrétnost a bezprostřednost rozhovoru.“ (Hendl 2005: 175) Tyto výhody byly pro mě směrodatné a důleţité, jelikoţ bylo potřeba kaţdý rozhovor přizpůsobit kontextům, ve kterém se respondent nacházel, a bylo taktéţ potřeba, aby byly zohledněny individuální rozdíly mezi jednotlivými respondenty. Neméně důleţité pro mě při volení této výzkumné metody bylo to, ţe nebyly kladeny ţádné meze strukturou, která je charakteristická pro strukturovaný nebo polostrukturovaný rozhovor a měl jsem tím pádem mnoho volného prostoru pro formulování 9
a individualizování otázek, které byly respondentům kladeny. Tyto otázky pramenily především z rozhovoru, který mezi výzkumníkem a respondentem probíhal. Na druhou stranu měli také respondenti velmi mnoho prostoru pro doplňování svých odpovědí a pro formulaci svých myšlenek, které by např. díky struktuře ostatních výzkumných metod mohly zůstat nevyřčeny.
2.4
Etická úskalí výzkumného šetření Při provádění výzkumného šetření se můţe objevit mnoho etických otázek, které je
potřeba mít na paměti. V případech kvalitativního výzkumného šetření můţe docházet k porušování anonymity a soukromí respondentů. Tomuto jsem se snaţil předejít pomocí informovaného souhlasu. V tomto informovaném souhlasu jsem zdůraznil účel, za kterým jsou data shromaţďována a zpracována, a zároveň je zde ošetřena anonymizace odpovědí respondentů. Anonymita a ochrana soukromí je pro zpracování výzkumného šetření podstatným faktorem. Bez zajištění bezpečného prostoru mezi respondentem a výzkumníkem při výzkumném šetření můţe docházet ke zkreslování dat a tím pádem by toto mohlo vést i k menší validitě těchto dat. Další etickou otázkou je otázka emočního bezpečí. „Při kvalitativním rozhovoru je mnoho příležitostí, kdy se účastník musí vyjádřit k emočně citlivé záležitosti. V rozhovoru jde málokdy o zcela banální věci. Obvykle se směřuje k citlivým otázkám jako rozvod, smrt nebo násilí, potíže v práci.“ (Hendl 2005: 156) Nejednou mi při realizaci výzkumného šetření hlavou proběhla otázka, jestli v dotazování mohu pokračovat dál. Při některých rozhovorech bylo vidět, ţe si pracovníci sahají na své potíţe při práci, na své trable, neúspěchy a citlivá témata, která je provází v rámci výkonu práce. Při takovýchto momentech jsem se snaţil dávat více prostoru a spíše neovlivňovat tok myšlenek a nezasahovat. Přeci jen, dle mého názoru je neetické zasahovat svými otázkami za hranice, kam by mě dotyčný respondent nechtěl pouštět a přeci jen je pro mě důleţitější navození bezpečné atmosféry při rozhovoru plné prostoru a porozumění, neţ draní se do vod, kam mě respondent pouštět nechce.
2.5
Organizace výzkumného šetření V rámci počátku výzkumného šetření bylo osloveno mnoho zařízení napříč Ústeckým,
Libereckým a Středočeským krajem. Bohuţel, i přes veškeré úsilí se mi podařilo domluvit pouze s pár zařízeními, která byla ochotna uvolnit svoje terénní pracovníky k realizaci výzkumného šetření. Účast na výzkumném šetření byla otevřená pro všechny terénní pracovníky, ne všichni však tuto moţnost vyuţili. Celkem jsem vedl rozhovor se šesti respondenty. Vzhledem k hloubce rozhovorů povaţuji počet rozhovorů za adekvátní. 10
Realizace rozhovorů probíhala od července do srpna roku 2012. Odehrávala se většinou na půdě kontaktních center, jeţ k sobě právě terénní programy přidruţují. Pracovníci si vybírali místa k rozhovoru sami, a rozhovorům nebyly přítomny třetí osoby. Respondenty jsem před rozhovorem informoval o tématu výzkumného šetření a před započetím výzkumného šetření byl podepsán informovaný souhlas, ve kterém je zaznamenáno datum, město, a jméno pracovníka, který informovaný souhlas podepisuje. Podepsáním informovaného souhlasu respondent vyjádřil svou svobodnou vůli účastnit se výzkumného šetření a souhlasil se zpracováváním poskytnutých dat pro účely bakalářské práce. Rozhovory byly nahrávány na diktafon a poté byly přepisovány pomocí speciálně uzpůsobeného programu pro přepisování. Průměrná délka rozhovoru činí 46 minut, nejdelší rozhovor čítal 1 hodinu a 10 minut, nejkratší 29 minut. Rozhovory byly poté přepsány do textové podoby a následně analyzovány. Pro odlišení dat a dosáhnutí největší moţné míry anonymity jsem pracovníky náhodně označil písmenem R a číslicí od 1 do 6. (R1, R2, R3, R4, R5, R6). V některých citacích jsou zmiňována města, či místa, kde terénní pracovník vykonává svojí praxi. Z důvodů zachování co největší anonymity respondentů jsem tato místa označil v textu hvězdičkami a záměrně jsem je nejmenoval. Místa jsou označená pro lepší orientaci prvním počátečním písmenem, které je zcela náhodně změněno.
2.6
Metoda analýzy dat Jako metodu analyzování dat jsem zvolil metodu otevřeného kódování. Hendl o
otevřeném kódování píše, ţe výzkumník při průchodu daty lokalizuje témata a přiřazuje jim označení, všímá si kritických míst a odhaluje v datech určitá témata, která jsou zprvu na nízké úrovni abstrakce a mají vztah k přečtené literatuře, výzkumným otázkám, a pojmům, které zmiňují účastníci výzkumného šetření. Tato fáze vede k seznamu témat, který pomáhá výzkumníkovi vidět témata vcelku a pomáhá mu při hledání dalších témat. (Hendl 2005: 247) Otevřené kódování jsem zvolil právě proto, ţe mi ve vztahu s přečtenou literaturou pomáhalo vidět témata a také mi pomáhalo při vyhledávání dalších témat v rozhovorech s respondenty. Tato témata tvoří tzv. kategorie a subkategorie, které jsou blíţe popsány, okomentovány a propojeny s odbornou literaturou a vzájemně mezi sebou. Miovský o otevřeném kódování píše takto: „Významové jednotky jsou složeny z pojmů, které označují jednotlivé události (jevy, pocity, soudy atd.). Kategorie je třída pojmů, která vzniká tím, že vzájemně porovnáváme a třídíme významové jednotky a v nich obsažené pojmy a snažím se zjistit, zda náleží jinému podobnému jevu (významové jednotky se z různé části překrývají), nebo jinému jevu nenáleží, a tvoří tedy samostatný odlišitelný celek. Tímto způsobem jsou pojmy 11
seskupovány do vyššího řádu – do abstraktnějšího pojmu, který nazýváme kategorie.“ (Miovský 2006:228)
12
3
Individuální plánování jako specifický proces Kaţdá cílová skupina uţivatelů sociálních sluţeb je svým způsobem specifická a tím
pádem je i práce s takovouto cílovou skupinou jiná a něčím odlišná. Z takovéto práce vychází i specifika, která charakterizují různé procesy, pojící se s touto prací. Nejedním z těchto procesů je individuální plánování, které se stalo předmětem mého zkoumání. Kdyţ jsem si pokládal výzkumnou otázku „Jaká jsou specifika a limity individuálního plánování v terénních programech pro uţivatele drog, zamýšlel jsem se nad tím, co to vůbec specifikum je, a z čeho takováto specifika vycházejí. Specifikum v této bakalářské práci vnímám jako určitou odlišnost, charakteristiku, zvláštnost, která vychází jak ze samotné cílové skupiny, tak samozřejmě i z aplikace zákona o sociálních sluţbách do praxe. Specifika se samozřejmě mohou v různých kontextech prostředí a pohledů odlišovat. Některé mohou být přejímána, a některá jsou pojmenována díky ryzím zkušenostem terénních pracovníků, kteří pracují v přímé práci s klienty. Díky analyzování kvalitativních dat jsem vytvořil kategorie, které v sobě zahrnují různé specifické rysy terénní práce, díky kterým jsou rozpoznatelná i specifika procesu individuálního plánování. Jsem si vědom subjektivnosti pohledů pracovníků a přiznávám, ţe je moţné brát i v potaz to, ţe pohledy respondentů mohou být ovlivněny i počínajícím syndromem vyhoření, který se při práci s touto cílovou skupinou objevuje ve velké míře. Na to, jak jsou pracovníci tímto syndromem vyhoření ovlivněni, jsem nebral zřetel. I pohled pracovníka, který je vyhořelý nic nemění na tom, ţe tento pracovník proces individuálního plánování tvoří, a vnímá ho jako součást své práce a čerpá z něj své zkušenosti. První specifika, která z prováděného výzkumného šetření byla zřetelná, jsou specifika, která vychází z cílové skupiny, s níţ terénní programy spolupracují.
3.1
Cílová skupina Terénní práce s uţivateli drog se zaměřuje na takové uţivatele drog, kteří ţijí nebo se
pohybují na ulici a nejsou v kontaktu s ţádnou pomáhající institucí, ať uţ je taková instituce zdravotnická, sociální či jiná a jsou díky tomuto velmi těţko zachytitelní a ovlivnitelní. (Staníček, Hrdina 2007: 223) 3.1.1
Nárazovost kontaktu s klientem a nestálost První z věcí, na které si myslím, ţe je důleţité brát zřetel je to, ţe klienti, či
potencionální klienti těchto sluţeb jsou podle slov Staníčka a Hrdiny velmi těţko zachytitelní.
13
Toto si uvědomuje velké mnoţství pracovníků, se kterými jsem prováděl výzkumné šetření. Například pracovník R1 uvádí, ţe: „Někteří, když řekneme domluvíme se na terén, uvidíme se tam a tam v tolik a tolik, tak devadesát procent z těch klientů tam prostě nebude.“ Podstatou této věty je domluva klienta s terénním pracovníkem, který akceptuje klientovo přání a domluví se s klientem na místě setkání. Pracovník mluví o zkušenosti, ţe většina klientů, kteří se s pracovníkem dohodnou na setkání, na toto setkání později nepřijdou a domluvu nedodrţí. Toto ostatně zmiňuje i Herzog ve článku, který se zabývá nízkoprahovostí. „Nízkoprahové programy nemají stabilní rámec setkání s klienty ani z hlediska délky pracovního setkání, ani z hlediska pravidelnosti. Rozsah i frekvenci kontaktu setkání určuje klient výrazněji, než jsme tomu zvyklí u „nenízkoprahových“ programů. Nejpatrněji to můžeme sledovat u nízkoprahových služeb vyhledávacích – terénních programů. Nevíme, zda klient v daný čas, kdy se setkáme, bude mít chuť se s námi bavit, nevíme, jak dlouho se s námi bude bavit a ani zda se zopakuje naše setkání či rozhovor na dané téma v budoucnu.“ (Herzog 2007: 179) Autor tohoto článku vidí to, ţe setkání s klientem, jeho přístup k rozhovoru, délka strávená s pracovníky a případné zopakování setkání v budoucnu, určuje klient sám. Zároveň zde zmiňuje nestabilitu a nárazovost setkávání se s klientem, který ve svých rukou drţí moc nad rozhodnutím, kdy budou terénní sluţby vyuţívány. Nárazovost kontaktu s klientem popisuje i pracovník R6, kteří říká, ţe: „ Já si teda myslim jakoby že nebo mám takovej pocit, určitě ho bude mít i můj kolega, že se to prostě jakoby úplně v káčku nedá, eště k tomu v terénu, když jsme tam jednou tejdně, to prostě toho člověka můžeš potkat, nemusíš ho potkat, jo, může opravdu přijít na tu výměnu, může spěchat, může prostě něco, nemusí mít čas opravdu si s tebou, jo, zastavit…“ Pracovník v této citaci popisuje mnoho faktorů, které ovlivňují kontakt s klientem, vyjadřuje nejistotu setkání s klientem, spěch klienta spojený s jeho kaţdodenností a vliv frekvence docházení terénních pracovníků do lokality na jiţ zmiňovanou nejistotu setkání s klientem. Ten samý pracovník vnímá i nedostatek času ze strany klienta na to, aby byl uskutečňován proces individuálního plánování. r6: „my toho klienta vidíme jednou za měsíc, jo nebo vidíme ho třeba častějš, ale kolikrát on na nás má opravdu čas jednou za měsíc.“ Pracovník popisuje to, ţe je moţné klienta potkat častěji neţ jednou měsíčně, ale není při těchto setkáních dostatečný prostor pro individuální plánování. Dost podobně vidí specifikum klientely i pracovník R2. „…kdežto streetwork vůbec není stabilní služba, tam nikdy nemůžeš předpokládat, kdy toho klienta potkáš, jestli ho potkáš…“ V této pasáţi pracovník popisuje vliv nestability sluţby terénních programů na setkávání se s klientem v prostoru terénního programu, coţ podporují jak jiţ výše zmíněné citace, tak i pasáţ z odborné literatury. 14
Je zajímavé, ţe mnoho pracovníků vidí nestálost cílové skupiny i z roviny toho, jak skupina spolupracuje na svých cílech a jak často jsou tyto cíle měněny. Například pracovník R4 zmiňuje, ţe „…to, co si vezmou za cíl jeden den, tak jako druhej den už může bejt třeba úplně jinak žejo.“ Z této citace je patrné, ţe pracovník má osobní zkušenosti s takovýmto klientovým počínáním. Klient rychle mění cíle spolupráce s terénními pracovníky, coţ je legitimní, ale vzhledem k procesu individuálního plánování zatěţující jak v administrativní rovině, tak v rovině postupu procesem individuálního plánování. Pracovníci téţ vidí nestálost v naplňování cílů, které si daný klient prostřednictvím terénních pracovníků stanovil. Pracovník R5 říká, ţe: „Ale jakoby zase, oni si tam zavolaj, oni jim řeknou, že tam maj místo, protože eště maj doma nějaký domácí násilí a to je tady jako jediná organizace, kam je můžeš odeslat, to krizový centrum, ale prostě už tam nedojdou.“ Z této citace je patrné, ţe i přes snahu řešit svou situaci, která se pojí například s tak palčivým problémem, jako je domácí násilí, jsou klienti ve svých cílech nestálí a domluvy s terénními pracovníky neplní. Ten samý pracovník má také zkušenosti s nestálostí klientely ve smyslu opětovného kontaktování lidí, kteří měli první zkušenost s terénními programy. Říká, ţe: „…najednou tam patnáct úplně novejch lidí a jenom samej první kontakt a už je tam třeba nepotkáme vůbec…“ Z této pasáţe lze vidět to, ţe pracovník při výkonu své práce potkává nové potenciální klienty, které kontaktuje, ale další kontakty s takovýmito lidmi nejsou jisté. Můţe to vycházet i z toho, ţe při procesu prvokontaktování nedošlo k navázání takové míry důvěry, která je potřebná pro navázání další spolupráce s terénními pracovníky. Tuto pasáţ textu obecně můţeme nazvat jako „nárazovost kontaktu s klientem a nestálost“ a to z toho důvodu, ţe kvůli charakteru sluţby (terénní sluţba), která pracuje v přirozeném prostředí klienta, je nereálné predikovat setkání s klientem a z pohledu pracovníků je nejistota kontaktů s klienty velká (ať z důvodů nevázanosti na vyuţívání sluţeb, kriminální činnosti spojené s uţíváním drog a jejich následné represe, či frekvence docházení do lokalit, na které se terénní pracovníci zaměřují). Cílová skupina je nestálá také ve svých stanovených cílech. Je zde především zmiňováno to, ţe to, co si klienti stanoví jeden den za cíl, tak druhý den je většinou vše jinak. 3.1.2
Klientem užívaná droga Tuto podkapitolu tvoří vesměs zkušenosti pracovníků ve městech, kde mají zkušenosti
s klienty, kteří uţívají dvě různé skupiny drog a to opiátů (zastoupeno heroinem a subutexem) a stimulantů (především pervitin). Tato města jsou charakteristická tím, ţe zde „bují“ otevřená drogová scéna a také jsou charakteristická svojí velikostí, mezi čímţ ostatně vidím taktéţ určité souvislosti. V ostatních městech takové rozdíly nejsou patrné, coţ předpokládám, ţe je 15
způsobeno rozšířeností uţívání heroinu a jeho dostupnosti v ostatních městech, ve kterých bylo prováděno šetření a mimo jiné toto můţe být zapříčiněno i sloţením klientely zařízení v těchto městech. Pracovník R6 popisuje svou zkušenost, ţe lidé uţívající pervitin jsou odlišní od uţivatelů heroinu takto: „V ostatních káčkách může být i pervitin, ty lidi se úplně strašně lišej od těch uživatelů heroinu.“ Dále uvádí, ţe: „Tak my to tady třeba strašně pociťujeme, že většinou perníkáři jsou většinou mladší lidi, většinou to jsou lidi, který neužívaj deset třináct let, jsou to většinou v rozpětí já nevim, třeba pěti let a jsou samozřejmě takový jakoby ještě, ještě nejsou tak zdevastovaný, takže hodně věcim rozuměj, hodně věcí jakoby chtěj řešit a hlavně perníkáři jsou takový žejo, jak je ta droga nabudí jo, tak jsou strašně akční, prostě oni jsou takový tři dny vlastně oni jedou, nespěj, takže oni všechno chtěj vyřešit.(…) Zato ty heráci, to jsou prostě lidi, který jako žejo, ty prostě kolikrát jako ani nevnímaj.“ Tato citace zachycuje pohled pracovníka na odlišnost uţivatelů pervitinu od uţivatelů heroinu. Z citace je patrné, ţe pracovník má zkušenost s lidmi, kteří uţívají jak pervitin, tak heroin a poodhaluje účinky pervitinu a heroinu na člověka a vliv na ţivotní styl a chuť zapojení se do procesu individuálního plánování. Autoři odborné literatury vidí odlišnosti v uţívaných drogách v trochu jiných kontextech. „Zvláště uživatelé heroinu jsou součástí otevřené drogové scény. V menších městech a na vesnicích funguje tzv. uzavřená drogová scéna, kdy se uživatelé vědomě nevystavují riziku rozpoznání a spíše se snaží začlenit mezi většinovou společnost. Nezdržují se na nějakém konkrétním místě ve městě, spíše usilují o to, aby nebyli rozeznáni. Uživatelé pervitinu, zvláště v malých sídlech vytvářejí tzv. uzavřenou scénu.“ (Černá, Zajdáková, Hradecký, Malinová, Zimmermannová, 2008:357) Domnívám se, ţe odlišnost uţivatelů heroinu, kteří tvoří, dle slov autorů, otevřenou drogovou scénu, je především v tom, ţe uţivatelům heroinu nezáleţí tolik na své anonymitě jako uţivatelům pervitinu, na které má droga účinky, které spíše vyvolávají stihomamy. Pro pracovníky, kteří pracují s uţivateli heroinu, je při práci důleţitým motivačním prvkem, ţe v české republice je péče o uţivatele heroinu, kteří se rozhodnou abstinovat, moţnost substitučního programu formou metadonu, který je zdarma, coţ ostatně popisuje i pracovník R5. Uvádí, ţe: „Ale jakoby pro ně je to zase dobrý, že u těch lidí, co berou ten heroin, tak je dobrý zase, že tam maj jakoby víc těch možností ne, že jakoby hodně slyšej na ten metadon, protože je zadarmo.“
3.1.3
Anonymita a obavy Dalším ze specifik práce s uţivateli sluţeb terénního programu je jejich obava o
anonymitu. Tento text zachycuje klientovy obavy z prozrazení před veřejností, policií, obavy 16
z vyuţívání sociálních sluţeb ve veřejném prostoru. Spolupráce s terénním pracovníkem je ovlivněna klientovými obavami. Tyto obavy jsou způsobeny mnoha věcmi, ať uţ to je obava z represivních orgánů, které postihují kriminální činnost spojenou s uţíváním drog, jako můţe být například prodej drog, či jejich výroba nebo obavy z vyloučení ze společnosti na základě uţívání drog, či stigmatizace kvůli vyuţívání sociálních sluţeb. Pracovníci si uvědomují, ţe tyto obavy ze strany klienta jsou. Například pracovník R1 říká, ţe: „Je tam samozřejmě nějaká obava z toho, že by je někdo viděl s náma, i přesto, že nejsme nijak identifikovatelný okolím.“ Klientovo vědomí, ţe je v kontaktu s terénními pracovníky, ho děsí a vnímá to jako obavu z prozrazení před veřejností, i přesto, ţe pracovníci nejsou nijak veřejností identifikovatelní. Pracovník R2 říká, ţe: „Protože samozřejmě uživatelé drog jsou svým způsobem jakoby vyschízovaný, maj strach, prostě z prozrazení, z nějaký stigmatizace, maj strach, že se o nich dozví veřejnost, nebo policie…“ V této citaci je zajímavé to, ţe jako jediný pracovník zmiňuje riziko odhalení klientovy totoţnosti před policií, coţ je ostatně podpořeno v následující citaci: „Terénní programy přitom pracují s injekčními uživateli drog, kteří často (…) mají velkou obavu ze stigmatizace, jsou trestně stíháni, a proto výrazně limitují čas i množství informací, které jsou ochotni poskytnout.“ (Herzog 2010: 85) Tato citace zachycuje obavy klienta ze stigmatizace, a kriminální činnost klientů a vliv těchto dvou faktorů na ochotu poskytování informací a čas strávený s pracovníkem. Předchozí zmíněná pasáţ z rozhovoru s pracovníkem poskytuje zároveň připodobnění strachu klienta k „vyschízovanosti“, coţ v tomto kontextu povaţuji jako strach z prozrazení nezakládající se na reálných skutečnostech. Tyto obavy mohou být rovněţ neopodstatněné a takové obavy většinou vychází z psychických obtíţí, která s sebou přináší uţívání drog. O psychických obtíţích, které vycházejí z uţívání drog, píše ve svém článku i Urban, kde říká, ţe: „Všechny drogy, které vyvolávají závislost, mohou mít tzv. psychotoxické účinky. Doslova to znamená „účinky jedovaté pro duši“. Prakticky tento termín znamená, že v důsledku jedné velké dávky psychotoxické látky či v důsledku a v průběhu jejího souvislého podávání nebo konečně po jejím odnětí, když byla předtím souvisle podávána, může dojít k hlubokým poruchám či nepříznivým změnám chování. Každá droga, nebo každý typ drog vede do jisté míry ke stejnému typu poruch. Výsledné chování je ovšem vždycky více či méně závislé na daném individuu, jeho předchozím psychickém a tělesném stavu apod.“ (Urban 1973: 27) Tato citace udává, ţe uţívání drog, jakoţto psychoaktivních, v podání autora psychotoxických, látek můţe vyvolávat nepříznivé změny chování a poruchy. Tyto poruchy jsou pak reflektovány v citacích pracovníků. Tuto zvláštnost práce s uţivateli drog reflektuje v rozhovoru i pracovník R2, kdy říká: „A zase, jsou to lidi, který užívaj drogy, takže jsou náchylný 17
k toxickejm psychózám, k nějakým formám psychických poruch, který souvisej s tim, že ty lidi berou a potom jsou vyplašený tím, že opravdu každej je může jako vypátrat a nějak je poškodit a tak.“ Zde je explicitně vidět, ţe psychické poruchy vyvolané drogou mají jasnou souvislost s obavami o anonymitu, které leckdy nejsou podloţeny reálnými skutečnostmi. Navazuji v souvislosti s touto pasáţí i na odbornou literaturu, kde kolektiv autorů zmiňuje, ţe: „Kromě rozvoje vzniku škodlivého užívání nebo závislosti může zneužívání drog způsobit u klientů řady dalších duševních obtíží, Uživatelé pervitinu mohou trpět toxickou psychózou. Toxická psychóza je vážné duševní onemocnění psychotického charakteru (projevy mohou být podobné schizofrenii – podezřívání druhých, bludy, halucinace). Vzniká následkem užívání stimulancií, především pervitinu. Její závažnost ovšem nedosahuje rozměrů schizofrenie, často při delší abstinenci zcela vymizí.“ (Černá, Zajdáková, Hradecký, Malinová, Zimmermannová 2007: 357) V této citaci autoři popisují toxickou psychózu jako moţný důsledek zneuţívání stimulantů, především pervitinu. Tato psychóza má projevy podobné schizofrenii, tedy ţe klienti trpí tzv. stihomamem. Zároveň zde autoři říkají, ţe po vysazení drog symptomy této psychózy často zcela vymizí. Obavy o anonymitu však nevycházejí jenom z psychických obtíţí klienta. Pracovníci často zmiňují i to, ţe klienti se bojí, ţe budou viděni a veřejně označení za toxikomany, nebo za lidi, kteří vyuţívají sociální sluţby. I tyto obavy se však mohou zakládat na nereálných základech. Nutno ale přiznat, ţe některé obavy o prozrazení jsou u klienta zcela legitimní. Pracovníci v rozhovorech také naráţí na souvislosti mezi velikostí lokality, kde terénní program provádí svou činnost, a obavami o anonymitu. Pracovník R6 tento „fenomén“ popisuje ve svém rozhovoru. „…T***** – malý město, prostě na jednu stranu tam jako každej se…tam třeba najít místo, kde si s tim klientem vyměníme je taky strašně těžký. (…)aby to bylo i tak, aby nepotkal lidi jo, kdyby náhodou někdo šel okolo, je to takový těžký, je to malý město prostě no.“ V této citaci vidím souvislosti s velikostí a charakteristikou lokality a moţností zachování klientovy anonymity při vyuţívání sluţeb terénního programu. Určité souvislosti s charakterem drogové scény a s chováním cílové populace v kontextu obav o anonymitu vidí i pracovník R1, který říká, ţe: „Většinou se jednalo o klienty, který se pohybujou v tý uzavřenější drogový scéně, takže jako pro ně bylo pohodlnější, když my jsme přijeli někam úplně kde nebude možnost je jakoby vidět.“ Z této pasáţe je patrné, ţe klient cítí více komfortu při kontaktu v ústraní, kde se necítí být ohroţen veřejností, která by ho mohla vidět při vyuţívání sociální sluţby. Pracovník zde zároveň zmiňuje, ţe se jedná především o klienty, kteří se pohybují na uzavřené drogové scéně. Vliv „oka veřejnosti“ ve veřejném prostoru a moţnost označení za člověka vyuţívajícího sociální sluţbu zmiňuje i pracovník R2. 18
Říká, ţe: „…už jenom to, že jsem vytáhla jakejkoliv papír, což byla v uvozovkách banální anketa, tak ten klient se úplně vyděsil a řekl – nedávej mi to já to ne… aby lidi neviděli, že mi nějaký papíry, todleto – protože už vědí, že by byli potom před veřejností nebo v očích veřejnosti by byli spojovaný s tim, že využívaj nějakou instituci, nějakou službu.“ V této pasáţi je vidět obava ze stigmatizace prostřednictvím vyuţívání sociálních sluţeb. Bojí se, ţe se okolí dozví, ţe vyuţívá jakoukoliv sluţbu, a nemusí to být jen sluţby terénních programů. Zároveň jsou obavy o anonymitu vyjadřovány v souvislosti s tím, kdyţ pracovník vede terénní dokumentaci a výkaznictví. Pracovník R2 říká, ţe: „Spousta klientů bylo z toho na rozpacích, když to viděli, ohlíželi se kolem sebe, jestli náhodou to nikdo nevidí, že si o něm někdo něco zapisuje.“ V této citaci pracovník popisuje reakci klienta na vykazování a zapisování výkonů provedených v rámci terénního programu a strach z reakce okolí na tuto skutečnost vedení záznamů o jeho osobě. Sociální pracovník, jako člověk, který chce dosáhnout většího poznání klienta a budování důvěrného vztahu naráţí na klientovy obavy z vyplňování In-come dotazníku v terénu. Pracovník R6 toto zmiňuje ve svém rozhovoru. Říká, ţe „…jsou klienti, který prostě i když jsme se snažili, tak nám řeknou, já prostě nechci, nechci z důvodu že prostě se bojim o anonymitu, nebo něco, a můžeme je přesvědčovat jak dlouho, tam prostě buďto se to zlomí a nebo ne.“ Snaha pracovníků prohloubit jejich vztah s klientem se setkává s bariérou kladenou z klientovy strany a odůvodněnou jako obavu ze ztráty anonymity. Všechny tyto obavy se pojí většinou s klientovými pocity plynoucí z nedostatku anonymity. Pracovník R2, říká, ţe: „…ty lidi jakoby permanentně jsou v nějakým stresu, neustále se ohlíží přes rameno, jestli někdo nekouká, ne všichni, ale valná většina. Takže taky mají tyhlety svoje strachy, takže si myslim, že oni můžou mít pocit, že maj nějakej jako nedostatek anonymity.“ Terénní práce, která se odehrává ve veřejném prostoru, je podle slov pracovníka pro většinu klientů místem, který můţe vyvolat v klientech pocit nedostatku anonymity. 3.1.4
Zakázka Dalším z témat, která se objevovala v rozhovorech s pracovníky terénních programů,
bylo častá spolupráce na stereotypních zakázkách ze strany klientů, které uspokojují jejich základní potřebu směrem k terénním programům pro uţivatele drog. Mnoho pracovníků vidí specifikum této cílové skupiny terénních programů i v tom, ţe většina z této cílové populace vyuţívá jen jednu z nabízených sluţeb a o ostatní nabízené sluţby není jeven ze strany klienta zájem i přesto, ţe jsou mu sluţby nabízeny. Vidím zde i souvislost s pyramidou potřeb injekčních uţivatelů drog, jejíţ schéma přikládám níţe v textu, kdy nejzákladnější potřebou 19
injekčního uţivatele drog je mít sterilní injekční materiál bezpečný pro aplikaci drogy, který uţivatelé sluţeb chtějí získat co nejrychleji při zachování anonymity.
(Herzog 2010: 88) Tato část textu má podle mého názoru velkou souvislost s obavou o anonymitu, která můţe být vyuţíváním sluţeb a delším trávením času s terénními pracovníky ve veřejném prostoru ohroţena, coţ můţeme vidět i ve výše uvedeném schématu. Zároveň cítím souvislost s tím, ţe z důvodu obav o stigmatizaci a prozrazení, klienti limitují dobu kontaktu s terénním pracovníkem a tudíţ zde neprobíhá předání veškerých potřebných informací o sluţbách terénního programu a uţivatelé sluţeb nemusí dostat veškeré potřebné informace k tomu, aby se rozhodli dle veškerých moţností, které terénní program nabízí. Autoři následující citace vidí toto specifikum následovně. „Výměnný injekční program – je klienty hojně využíván pro možnost bezplatného přístupu k čistým stříkačkám. Pro terénního sociálního pracovníka jde o nástroj k přístupu k rizikově užívajícím klientům. Často díky využívání výměny stříkaček ze strany klienta dojde k vytvoření hlubší důvěry a navázání vztahu, což může vést k prohloubení poradenské práce (např. příprava na abstinenci apod.). (…)Vychází se z předpokladu možné změny ze strany klienta v budoucnosti – rozhodnutí pro abstinenci, život bez drog. Do doby, než se takový klient rozhodne, je na místě udržet jeho tělo zdravé. U klientů, kteří o abstinenci dlouhodobě neusilují, jde o zamezení zhoršení jejich zdravotní a sociální situace.“ (Černá, Zajdáková, Hradecký, Malinová, Zimmermannová 2007: 361). V tomto článku autoři zmiňují hojnou vyuţívanost výměnného programu, kdy pracovníci pomocí výměnného programu navazují s klienty bliţší vztah a prohlubují důvěru klienta. Spíše neţ jako poskytovanou sluţbu autoři článku vnímají výměnný program jako prostředek k navázání hlubší spolupráce s klienty na případném rozhodnutí klienta abstinovat. Z principů harm reduction se snaţí pracovníci prostřednictvím tohoto nástroje udrţet klientovu zdravotní a sociální situaci. Pracovník R1 říká, ţe : „...klientů se ptáme vždycky jako co chce, (...) proč využívá naše 20
služby a k čemu by teda jakoby chtěl prostřednictvím služeb nějak směřovat, nebo co jakoby je jeho cílem v rámci využívání těch služeb, tak víc jak z devadesáti procent řeknou, že chtěj prostě vyměňovat, ale obzvláště v tom terénu.“ V této citaci vidíme, ţe pracovníci se snaţí o proběhnutí procesu individuálního plánování, u většiny klientů tento proces běţí pouze v rovině výměnného programu. Pracovník zde zmiňuje, ţe je to obzvlášť znatelné v terénu. Z mého pohledu to má souvislost s tím, ţe terénní program funguje ve veřejném prostoru, kde je velká obava o anonymitu a klient tedy omezuje dobu strávenou s pracovníky jen na nezbytné uspokojení jeho nejzákladnějších potřeb. Přibliţně podobně vidí situaci se stereotypní zakázkou i pracovník R3: „…je jejich největší zájem jak si říkal, získat harm reduction materiál, protože jejich každodenností je sehnat peníze na drogy, samozřejmě aplikovat si ty drogy…“ Pracovník zde reflektuje kaţdodennost klienta, kde se středobodem jeho zájmu stává droga a ţivot s ní spojený. Terénní pracovníky klient vnímá jako prostředek k uspokojení svých potřeb. Pracovník R6 vidí toto specifikum takto: „Tam to většinou zůstává opravdu stejný no, tam fakt jako oni prostě vymýšlej, to je nejhlavnější cíl, stříkačky prostě. Mít prostě stříkačky, mít si čim dát, mít hlavně braunky.“ Pracovník tvrdí, ţe klienti dlouhodobě nemění své cíle, a ty zůstávají pořád stejné – uspokojování potřeby bezpečné aplikace drogy s co nejkvalitnějšími injekčními sety. Kvalita injekčního materiálu hraje také důleţitou roli, coţ ostatně ve svém článku zmiňuje i Kalousek. „Kvalitní nebo alespoň vyhovující aplikační materiál (Injekční materiál je nejzákladnější nabídkou pracovníka, a pokud je pro klienty nevyhovující, ztrácí pracovník hodně ze své „cennosti“, která k zázemí jistě patří)“(Kalousek 2007: 129) Autor tohoto textu vidí důleţitost kvality poskytovaného injekčního materiálu, který je mezi klienty distribuován prostřednictvím výměnného programu a tento kvalitní injekční materiál pokládá za základní zázemí, které terénní pracovník má mít. Pracovníci vidí i nedostatek ostatních témat, která klienti v terénním programu přináší. Pracovník R4 říká, ţe: „Takže tam je právě asi ten problém, že jakoby třeba u těhle klientů v terénu, co jsou prakticky jenom výměny, tak tam nejsou nějaký novinky, na čem by se mohlo pracovat, nebo se vyvíjet…“ Pracovník vnímá nedostatek témat, která klienti v terénu přináší v rámci setkání s pracovníkem za účelem změny situace. Také vnímá praktickou rovinu spolupráce s klienty pouze za účelem výměny stříkaček. 3.1.5
Prostor pro kontakt s klientem Dalším ze specifik práce s cílovou populací, na něţ se terénní programy zaměřují, je
prostor, který je pro kontakt s klientem určen. Prostor pro kontakt s klientem můţeme konotovat v různých rovinách. Pojem prostor v tomto kontextu vyjadřuje časový prostor, 21
který je nezbytný pro kvalitní individuální plánování. Zároveň pojem prostor vyjadřuje i místo, kde se individuální plánování odehrává. Pracovníci často zmiňují nereálnost uskutečňování individuálního plánování ve veřejném prostoru, coţ je z mého pohledu spojeno s obavami o anonymitu a zároveň s kaţdodenností klientů, která obnáší obstarávání drog. Tato kaţdodennost je posílená pobytem ve veřejném prostoru, kterého je klient součástí a ve kterém se právě tato kaţdodennost odehrává. Jako vhodné místo pro individuální plánování pracovníci často označují prostory kontaktního centra a vyzdvihují především klid a zázemí, které tyto prostory poskytují. Časovou rovinu prostoru pro kontakt s klientem zmiňují jak pracovníci, tak i autoři odborných textů. Pracovník R3 říká, ţe: „…nejvýraznějším je to, že u nás samozřejmě ty klienti těhle drogových služeb minimalizujou čas na kontakt s tim člověkem…“ Pracovník vnímá jako nejvýraznější faktor odlišující klienty terénních programů minimalizaci času strávenou s pracovníky, coţ v důsledku nevytváří prostor pro další případnou práci na ostatních přáních klienta. Podobně píše o této věci ve svém článku i Herzog. „Injekční uživatelé drog jsou při prvním kontaktu často velmi nedůvěřiví, pokoušejí se minimalizovat čas rozhovoru s pracovníkem.“ (Herzog 2010: 86) Z této citace vidíme rovinu prostoru, který určuje klient a to, jak se tato rovina projevuje, tj. mimo jiné i nedůvěrou a snahou o minimalizaci času stráveného s pracovníkem. Snahu o minimalizaci času s pracovníkem z klientovy strany popisuje i pracovník R2. „Většinou ty lidi opravdu limitujou dobu toho kontaktu jenom na nezbytný – hele potřebuju todle todle a todle a v okamžiku, kdy jim to dáte, nebo dáš, tak nashledanou, ahoj a děkuju a konec.“ V okamţiku dosaţení uspokojení potřeby klient kontakt okamţitě přerušuje. Za minimalizací času stráveného s terénním pracovníkem ovšem z pohledu pracovníka R6 nemusí být pouze obava o narušení anonymity, ale i klientova kaţdodennost. „Takže my to máme většinou tak, že mi ty lidi prostě nechtěj plánovat nebo nedaří se nám s nima plánovat, protože furt prostě pospíchaj, sháněj peníze.“ Klienti ovlivněni svou kaţdodenností, která mimo jiné obnáší obstarávání peněz na nákup drog, nemají čas s pracovníkem individuálně plánovat. Pracovník R3 vnímá časovou náročnost spolupráce na zakázkách s klientem. „Myslim si, že to je daleko náročnější v tom, jako víst nějaký individuální rozhovory a vůbec jako motivaci, víst další věci, který jako směřujou, nebo už jsou prostě přesně daný jako tím, že už jsou nějakým způsobem víc časově náročný.“ Samozřejmě nejen s časovou náročností, ale i s prostorovými nároky a se zajištěním soukromí pro kontakt s klienty vnímají terénní pracovníci obtíţe. Například pracovník R6 říká, ţe: „Samozřejmě co se týče toho individuálního plánování, my vnímáme (…)největší problém v tom, že prostě tam ten čas žejo, jakoby to soukromí tý klientky, aby se nějak jako 22
navodilo…“ Na pracovníky jsou kladeny velké časové nároky, které souvisí především s kvalitním průběhem individuálního plánování, a zároveň se zajištěním soukromí pro tento proces. Zároveň ten samý pracovník popisuje průběh procesu individuálního plánování v terénu a případné obtíţe s ním spojené. „…v terénu se samozřejmě plánuje úplně jinak, než když tady si s nim sedneš prostě do tepla, soukromí svým způsobem. Samozřejmě že ten terén se odehrává buďto někde na ulici, nebo prostě, jo, může mu to tam být i nepříjemný před ostatníma klientka, takže se jakoby plánuje určitě hůř.“ Pracovník vnímá rozdíl mezi individuálním plánováním v terénním programu a individuálním plánování v kontaktním centru. Zmiňuje zde, ţe terén se odehrává ve veřejném prostoru, coţ nezajišťuje takovou míru bezpečného prostoru pro klienta. Zároveň je zde vyjádřena myšlenka, ţe před ostatními klienty nemusí klient cítit bezpečný prostor, coţ mě přivádí k otázce soukromí při kontaktu s klientem. Podobně „časoprostorovou“ situaci v kontextu individuálního plánování vidí i pracovník R1. Zmiňuje se, ţe: „...my jsme se vždycky snažili o to individuelní plánování přenést do těch prostor sem, kde je jakoby i víc toho času, což je zásadní ten čas a zadruhý i víc toho prostoru. I ty klienti vnímaj to zařízení trošku jinak než ten terén a někteří vyloženě ani nechtěj nějakým způsobem v tom terénu s náma pracovat...“ Z této citace je patrné, ţe klient cítí rozdíl mezi veřejným prostorem, ve kterém probíhá terénní práce a soukromím, které zabezpečuje prostor kontaktního centra. Tohoto faktu jsou si vědomi i pracovníci, kteří se snaţí cíleně individuální plánování přesunout do prostoru kontaktního centra. Podobně toto specifikum vidí i pracovník R2. „ Jde to třeba ještě svým způsobem v káčku, i když taky není to uplně jednoduchý, ale pořád je to lepší, je tam aspoň nějaký zázemí. Kdežto v terénu si dost těžko s tim člověkem sednu na chodník, a budu s nim sepisovat papír.“ Pracovník zmiňuje to, ţe prostor, který poskytuje kontaktní centrum je vyuţitelnější k individuálnímu plánování neţ prostor, který poskytuje veřejný prostor, ve kterém se terénní program odehrává. Zároveň i klienti sami se mohou doţadovat soukromí, které kontaktní centrum poskytuje. Toto třeba popisuje pracovník R1. „...ale v tom terénu tim, že jsme jakoby i týmově hodně provázaný, (...) tak vždycky ten klient (...) řekne prostě, já přijdu do káčka, tam je na to klid.“ Klient vnímá v prostorách kontaktního centra bezpečný prostor pro řešení individuálního plánování víc neţ v místech, kde se odehrává terénní program. Zároveň pracovník zmiňuje týmovou provázanost, která proces individuálního plánování značně ulehčuje v tom smyslu, ţe klient nemusí poznávat nové pracovníky. Důleţitost zázemí pro terénní pracovníky zmiňuje i Kalousek ve svém textu. „Velmi důležitým specifikem terénní práce je zázemí. Existence zázemí je základním předpokladem dobré kondice a ladění a potažmo dobře odvedené práce pracovníka jakéhokoliv zařízení. Zázemí je podpora, zaručující určitou míru bezpečí, kontroly 23
nad situací, jistoty v jednání. Kvalitní zázemí je základem kvalitní práce.“ (Kalousek 2007: 129)
3.2
Praxe a prostředí V této kapitole budou popsána především specifika, která z mého pohledu mají
souvislost se zaváděním zákona o sociálních sluţbách do praxe s touto cílovou skupinou, a prostředím, ve kterém se individuální plánování odehrává. 3.2.1
Individuální plánování bez klienta Z jiţ výše zmíněných specifik plynoucích z cílové skupiny vychází specifika, která
jsou charakteristická pro tento typ sluţeb. Především bych chtěl zmínit to, ţe častou praxí v mnoha terénních programech je individuální plánování bez klienta. V této části textu je pro mě důleţité to, ţe pracovníci jsou si vědomi povinnosti individuálně plánovat se svými klienty, avšak kvůli jiţ výše zmíněným specifikům ze strany cílové skupiny je naplňování této povinnosti prováděno bez přítomnosti klienta. Individuální plánování zde nabývá těch podob, kterých by nabývat nemělo, a to takových, ţe je realizováno bez přítomnosti klienta. Bohuţel, praktická zkušenost s cílovou skupinou vede ke zjednodušování procesu individuálního plánování touto cestou, a to jen za tím účelem, aby byla splněna povinnost, kterou udává zákon o sociálních sluţbách. I přes snahu uskutečňovat tento proces s klientem pracovníci naráţí na obtíţnost provedení a volí jednodušší cesty individuálního plánování. Zákon o sociálních sluţbách mluví takto. „Poskytovatelé sociálních služeb jsou povinni (…)f) plánovat průběh poskytování sociální služby podle osobních cílů, potřeb a schopností osob, kterým poskytují sociální služby, vést písemné individuální záznamy o průběhu poskytování sociální služby a hodnotit průběh poskytování sociální služby za účasti těchto osob, je-li to možné s ohledem na jejich zdravotní stav a druh poskytované sociální služby, nebo za účasti jejich zákonných zástupců…“ (Zákon č. 108/2006 Sb.). Z tohoto jasně vidíme povinnost poskytovatelů sociálních sluţeb plánovat a zaznamenávat průběh poskytování sociální sluţby výhradně za přítomnosti klienta nebo jeho zákonného zástupce. Pracovníci často v souvislosti se specifiky výše zmíněných pramenících z cílové populace uvádí, ţe je nereálné v terénu naplňovat zákonem poţadované stanovy. Pracovník R2 uvádí, ţe: „…jakoby vyplňovat s nima nějaký papíry v terénu je nereálný.“ Pracovník vidí plnění poţadavků plynoucí ze zákona o sociálních sluţbách plánovat s klientem nebo jeho zákonným zástupcem jako neproveditelný poţadavek, který se do prostředí výkonu terénní práce nedá realizovat. Důvody k tomu jsou zřejmé a naráţí na předcházející kódy, ze kterých vyplynulo, ţe doba pro čas, kterou terénní 24
pracovník s klientem stráví je ovlivněna klientovým uspokojením aktuálních potřeb. Zároveň dodává, ţe: „…bejvá problém nebo pro nás je velkej problém plánovat tak, aby ten klient tomu byl fyzicky přítomen.“. Pracovník zároveň popisuje jeho současnou praxi s individuálním plánováním. „…já s klientama individuálně neplánuju, přímo s nima. Já to dělám po kontaktu, když z toho kontaktu odejdu a přijdu do kanceláře, do našeho zázemí.“ Pracovník popisuje strategii individuálního plánování bez klienta. Souvisí to s jiţ zmiňovaným časem, který klient s pracovníkem tráví v kontaktu. Pro pracovníka je pohodlnější, a reálněji uskutečnitelné, individuální plánování bez klienta v zázemí terénního programu. Podobnou praxi popisuje i pracovník R5. „…jakoby ve většině to píšeme jakoby my, s tim, že jakoby on to ví jo, my mu to řekneme, ale není to takový, že jakoby sme tam stáli a teď by sme si o tom povídali.“ Pracovník popisuje průběh individuálního plánování, kdy nemá jinou moţnost, neţ plánovat bez klienta, který omezuje dobu strávenou s pracovníky terénních programů. I přes tuto skutečnost informuje klienta o tom, ţe s ním proces individuálního plánování probíhá. 3.2.2
Lokalita a drogová scéna Dalším, z mého pohledu důleţitým aspektem terénní práce a zároveň specifikem pro
individuální plánování je lokalita, ve které terénní program poskytuje své sluţby a typ drogové scény. Tyto dvě věci s sebou víceméně velmi souvisí, a proto je uvádím ve stejném textu. Tato pasáţ je zde především proto, ţe je zde jasná souvislost s prostředím, ve kterém se terénní program nachází a kde vykonává svou činnost. Velikost města a lokalita ve městě určuje typ drogové scény, ve které terénní program zasahuje. Velikost města a lokalita mají vliv na chování uţivatelů sluţeb při kontaktu s terénním programem a zároveň mají vliv na to, jaká je výsledná praxe v individuálním plánování. Lokalita rozhoduje o specifičnosti práce a následně individuálního plánování. Rád bych čtenáře uvedl do tohoto tématu pomocí citace z odborného textu. „Terénní sociální práci s uživateli drog provádíme na otevřené i uzavřené drogové scéně. Otevřená drogová scéna znamená zjevnou přítomnost a sdružování uživatelů drog ve vyhrazených lokalitách města, často v blízkosti centra. Uživatelé se svým chováním netají, a proto jsou tito lidé lehce rozpoznatelní i pro neinformovanou veřejnost. Zvláště uživatelé heroinu jsou součástí otevřené drogové scény. V menších městech a na vesnicích funguje tzv. uzavřená drogová scéna, kdy se uživatelé vědomě nevystavují riziku rozpoznání a spíše se snaží začlenit mezi většinovou společnost. Nezdržují se na nějakém konkrétním místě ve městě, spíše usilují o to, aby nebyli rozeznáni. Uživatelé pervitinu, zvláště v malých sídlech vytvářejí tzv. uzavřenou scénu. (…) Z charakteru drogové scény vyplývá obtížnost přístupu 25
sociálního pracovníka k uživatelům drog. Nejtěžší bude nabízet sociální služby uživatelům drog tzv. skryté populace, které jsou součástí uzavřené scény a je těžké se o nich dozvědět a získat si jejich důvěru.“ (Černá, Zajdáková, Hradecký, Malinová, Zimmermannová 2007: 357) Tato citace popisuje rozdíl mezi uzavřenou drogovou scénou a otevřenou drogovou scénou, kdy uţivatelé drog pohybující se na otevřené drogové scéně se svým chováním před veřejností netají. Většinou toto bývají dle autorů uţivatele heroinu. V menších městech (jak podle geografického a demografického hlediska, ale i podle hlediska „neanonymity“) funguje uzavřená drogová scéna, kde uţivatelé drog usilují o nerozeznání od většinové společnosti a snaţí se o začlenění do této společnosti. Zároveň popisuje souvislost s charakterem drogové scény a přístupu ke klientům, kdy říká, ţe na uzavřené drogové scéně je velmi obtíţné nabízet a spolupracovat se členy takové scény. Tento aspekt práce a plánování popisuje pracovník R2. „ Nehledě na to, že P**** je dost malý město, a drogová scéna, která tady bují, tak je opravdu uzavřená, ty lidi maj strach, mají strach i jeden před druhým, protože tady prostě před policií každej donáší na každýho, takže ty lidi opravdu se snaží utajit všechno možný co jde…“ V této citaci je vidět, ţe uzavřená drogová scéna skýtá mnoho rizik pro klienty terénních programů. Tato rizika jsou vnímána pracovníkem především v obavách o ztrátu anonymity a v obavách před represivními orgány. Terénní program, ve kterém pracovník R2 pracuje, poskytuje sluţby i v dalším městě, které je ještě menší, neţ město, o kterém byla řeč v citaci výše. Pracovník R2 říká, ţe: „Když si představim reálně, že bych tady v L******* vytasila individuální plán a šla bych to s klientem sepisovat, tak si myslim, že to je ještě víc nereálný, než je to v tom P*****. (…) protože L******* je ještě menší město než P**** , tudíž riziko stigmatizace je daleko větší, všichni se tady znají s každým, (…) takže tím, že tady opravdu každej každýho zná, ty lidi si nedůvěřujou moc ani navzájem jeden druhýmu.“ V této citaci pracovník porovnává velikost měst, ve kterých je uskutečňován terénní program. Z této citace plyne, ţe čím menší město, tím je drogová scéna uzavřenější, a tím je větší riziko prozrazení klientovy identity z důvodu znalosti obyvatel mezi sebou. Moţnosti provádění individuálního plánování jsou zde minimalizované a jsou vnímány jako ještě více nereálné, neţ ve větších městech. Pracovník R3 zase mluví o tom, ţe: „…každá scéna má svoje specifika.“ Zde pracovník vnímá to, ţe kaţdá lokalita, kaţdá drogová scéna je něčím specifická a tím pádem je z mého pohledu v kaţdé drogové scéně specifická práce, která se musí uzpůsobit podmínkám té lokality, ve které je terénní práce, případně individuální plánování prováděno. Pracovníci nejen ţe zmiňují, ţe velikost lokality, případně města je důleţitá, ale ţe je důleţitý i charakter populace, která v lokalitě ţije. „třeba úplně jiná je práce v K*********, jakoby s těma romskýma klientama, úplně jiný to je tady v centru, úplně 26
jiný je to v G****** ******.“ V této citaci je zajímavé to, ţe v rámci jednoho města je výkon terénní práce odlišný podle lokalit, ve kterých se terénní práce odehrává a zároveň etnickými skupinami, které lokalitu obývají. Pracovníci také popisují malost lokality vzhledem k její neanonymitě. Pracovník R5 mluví o tom, ţe: „…no takže tam kohokoliv se zeptáš, tak ti řekne přesně támhleten na rohu, támhleten, támhleten támhleten viď, ti to vyjmenuje jak je to tam malý.“ Velikost lokality, která je zde popsána souvisí s tím, jak se populace v lokalitě navzájem zná, a jaké o sobě má informace. Tato věc je zmíněna i v odborné literatuře. „Termín „malé město“ přitom nepostihuje geografickou ani demografickou rozlohu města, jde spíš o termín popisující zvláštní, neanonymní „maloměstské“ prostředí dané lokality, sídliště, atd.“ (Pelly, Tichý 2007: 141) Zde autor článku pod termínem malé město vyjadřuje spíše neţ geografickou či demografickou charakteristiku, neanonymní charakter takového prostředí. Uzavřenost drogové scény a obtíţnější navazování kontaktů popisuje i pracovník R6. „… v T*****, víme o tom, tam je uzavřená drogová scéna, tam jako nám to bude trvat rozhodně dlouho…“ Zde pracovník vidí v navázání spolupráce dlouhodobý horizont, kvůli charakteru drogové scény, která je v tomto městě z pohledu pracovníka uzavřená. Ten samý pracovník dále zmiňuje rozmanitost charakterů jednotlivých drogových scén v kaţdé lokalitě daného města. Říká, ţe: „…samozřejmě tady v S*******, co se týče třeba část jakoby I******tak tady je to, terén je suprovej, protože tady je otevřená drogová scéna, tady prostě nikdo se za nic nestydí, každýmu je všechno jasný prostě jo, a všichni vás znaj (…) část D*******, to už je uzavřenější, část H******** taky…“ Rámec jednoho města můţe zahrnovat více lokalit a v kaţdé lokalitě je charakter drogové scény jiný. Pracovník zde popisuje charakter drogových scén napříč městem, kde na otevřené drogové scéně nepanuje taková obava o prozrazení a o anonymitu. Zároveň zmiňuje, ţe ostatní části jsou z jeho pohledu uzavřenější. Citace vyznívá tak, ţe v ostatních částech města je zvýšené riziko prozrazení a jsou zde zvýšené obavy o anonymitu. Pracovník R3 vidí souvislost s velikostí města a s moţnostmi trávení času s klienty, coţ souvisí s předchozí kapitolou, kde jsem popisoval prostor pro kontakt s uţivateli sluţeb terénních programů. Říká, ţe: „Když se budeme bavit třeba o velkých městech nebo terénních programech, kde je těch klientů opravdu hodně a pracovník je samozřejmě omezen taky časem, kterej může s tim klientem strávit.“. Je zřejmé, ţe velký počet klientů je omezující pro pracovníka v čase, který s klientem můţe strávit, aby „obslouţil“ všechny klienty, kteří vyuţívají sluţeb terénních programů.
27
4
Individuální plánování jako proces s limity Stejně jako vznikala kapitola týkající se specifik, tak podobně vznikala kapitola o
limitech. Z výzkumné otázky „Jaká jsou specifika a limity individuálního plánování v terénních programech pro uţivatele drog“ se v této kapitole zaměřím na pojmenovávání limitů, které provází proces individuálního plánování. Na základě analýzy kvalitativních dat získaných prostřednictvím rozhovorů s pracovníky terénních programů jsem formuloval několik limitů, které ovlivňují proces individuálního plánování. Chtěl bych zdůraznit, stejně jako v předchozí kapitole, ţe tyto limity jsou viděny pohledy pracovníků, kteří proces individuálního plánování s uţivateli sluţeb terénních programů provádějí a mohou být zatíţeni např. jedním ze stádií syndromu vyhoření, který je v této formě pomáhání s touto cílovou skupinou, velice častý. V této kapitole se tedy zabývám limity, které proces individuálního plánování doprovází. V kontextu této bakalářské práce vnímám limit jako jakýsi faktor, jehoţ působení ztěţuje proces individuálního plánování. Limity mohou být vnímány jako přirozená součást kaţdého procesu individuálního plánování s kaţdou cílovou skupinou, napříč sociálními sluţbami. Tyto limity vychází ze specifik cílové skupiny, z prostředí, ve kterém se individuální plánování odehrává, či ze snahy aplikace zákona o sociálních sluţbách do praxe. Limity také mohou mít charakter genderové rozdílnosti nebo mohou mít původ v organizačním pojetí sluţby, či v samotné organizaci. Je zajímavé, ţe limity tvoří i sami pracovníci svými hranicemi, a vztahem k procesu individuálního plánování.
4.1
Limity ze strany klienta V této podkapitole se budu snaţit vyjádřit limity, které pracovníci vnímají z klientovy
strany. Bude zde zmíněno především pracovníky vnímaná klientova neochota a nezájem o spolupráci s terénními pracovníky, dále zde bude pracováno s pojmem důvěra a s důleţitostí, kterou má důvěrně navázaný vztah klienta s pracovníkem, a sloţitostmi navazování a získávání důvěry a na závěr této podkapitoly bude okrajově zmíněno vzdělání. 4.1.1
Neochota a nezájem klientů spolupracovat Klient, jako člověk, který na základě svobodné volby můţe a nemusí vyuţívat sluţeb
terénních programů je zde sám o sobě limitujícím faktorem. Klientova neochota účastnit se dalších věcí, které uţ vzhledem k nízkoprahovému charakteru sluţby nejsou pro klienta
28
povinné, je limitem pro individuální plánování. Stejně tak klientův (ne)zájem podílet se na procesu, který je určen pro klienta samotného, a který je klientem vnímám jako administrativní proces, který jeho samotného limituje ve vyuţívání sluţeb. Herzog vyjadřuje neporozumění a neochotu potenciálních klientů. „Potenciální klienti nízkoprahových programů jsou nebo mohou být v odporu vůči nabídce pomoci obecně. Nerozumí, nebo odmítají si připustit, že by jim služba mohla být prospěšná.“ (Herzog 2007: 178) Pracovník R1 říká, ţe: „Plno z nich nemá ani zájem o nějaký individuelní plánování, je to pro ně naprosto zbytečná administrativa a prioritní je pro ně prostě si vyměnit a tím to hasne.“ Většina klientů nejeví zájem o individuální plánování, vnímají to jako nesmysluplnou administrativu, coţ ve výsledku funguje jako zvyšování prahů sluţeb. Odvolávám se na pyramidu potřeb injekčních uţivatelů drog, kde je jasně zřejmé, co klient od terénních pracovníků potřebuje a co očekává, ţe prostřednictvím terénních pracovníků dostane. Jakmile dojde k uspokojení, veškerá snaha o spolupráci pomíjí. Pracovník R2 taktéţ reflektuje neochotu klientů spolupracovat na individuálním plánování. Zmiňuje, ţe: „…jako za mě by v tom problém nebyl, ale klienti o to pochopitelně nestojí.“ V této pasáţi je patrné, ţe pracovníci nemají problém pustit se do procesu individuálního plánování s klienty, avšak naráţí na nezájem klientů o tento proces. Pracovník R5 říká, ţe:: „…dohodneme se s ní třeba na příští tejden, že tam za ní zajdeme, zavoláme tam, doprovodíme jí, no a to si zapíšeme do tý karty, protože máme ten kód u ní, ale třeba už se tam nedostaví, nezavolá, nemá zájem.“ Pracovník popisuje plnění zákonem udávané praxe, ale naráţí u klientů na to, ţe i přes domluvu klient neplní stanovené cíle v individuálním plánování z různých důvodů – v tomto případě z nezájmu řešit vzniklou situaci. Za minimálně zajímavou citaci povaţuji to, co řekl pracovník R6. „…kolikrát si ty lidi s náma sednou a nechtěj zrovna plánovat, oni si chtěj s náma pokecat prostě o něčem jinym…“ Na této citaci vidíme to, ţe klienti mohou aktivně vytvářet prostor pro kontakt s pracovníkem, avšak ne za účelem realizace procesu individuálního plánování, ale pro potřebu komunikace s pracovníkem. Pracovník R4 vidí situaci zase z jiné perspektivy. „…ale todle jsou fakt klienti, který prostě jakoby ani o nic jinýho zájem nemaj“ Zde se zase odvolávám na pyramidu potřeb injekčních uţivatelů drog, kdy nejdůleţitější je uspokojení potřeby získání sterilních injekčních setů. Po saturaci této potřeby klientův zájem spolupracovat s terénními pracovníky mizí. Pracovník R4 zároveň zmiňuje, ţe klient: „chce využívat jenom tohle a nehodlá se s tebou o něčem dalším bavit…“ Pracovník naráţí na odmítavý postoj klienta při snaze započít rozhovor, který by mohl rozvést klientovu zakázku o další aspekty. Pracovník R6 zmiňuje i to, ţe „…oni jakoby nemaj zájem, nemaj zájem něco vytvářet, protože zaprvý to jakoby nechápou a nepotřebujou to, oni to 29
prostě nepotřebujou, aby nám říkali nějaký cíle.“ Pracovník reflektuje klientovy projevy nezájmu o individuální plánování, který plyne z nepotřebnosti individuálního plánování a nepochopení procesu individuálního plánování. Zároveň dodává, ţe: „…oni hlavně i maj takový jako když už si s váma sednem, co jako za to teda. Jakože teda tady budeme něco. Že to jako furt nepokládaj za to, že i pro ně to je dobrý, furt jakoby nechápou, že i ten přínos je pro ně nějakej, oni si jako myslej, že my tady potřebujem papírovat a kdovíco.“ Klienti jsou ochotni přistoupit na individuální plánování pod podmínkou „co za to“. Důvodem je podle pracovníka nepochopení přínosu, který pro ně individuální plánování můţe mít. 4.1.2
Důvěra Další věc, kterou v souvislosti s limity chci uvést, je důvěra. Tato část textu zachycuje
především potřebnost důvěry, která je pro dobré individuální plánování důleţitá a hraje při individuálním plánování svojí roli. V tomto kódu se objevují témata počtu pracovníků a provázanost pracovníků kontaktního centra a terénních programů, také zde pracovníci zmiňují snadnější navázání důvěry pro bývalé uţivatele drog, kteří mají mnohem větší šanci navázat kontakt a prostoupit bariérou nedůvěry k pracovníkům. Zachycuje také nedůvěru k institucím a sociálním sluţbám a popisují longitudinální charakter získávání klientovy důvěry pracovníkem. Určité souvislosti jsou zde patrné i v kontextu lokality, kdy je z výše uvedených dat zřejmé, ţe čím menší město/lokalita, kam terénní pracovníci docházejí, tím je fáze získávání důvěry sloţitější a zdlouhavější. Pracovníci jsou si vědomi, ţe bez kvalitního důvěrného vztahu je práce na klientových přáních a cílech sloţitá a pokud je důvěrný vztah dobře navázán, tak se mohou otevírat témata, která mohou být stěţejní pro spolupráci, která se nezakládá jen na výměně injekčních setů. Potřebnost důvěry dobře zachycuje pasáţ z Kalouskova textu. „Klient musí vědět o bezpečnosti terénního pracovníka a jeho loajalitě. Důvěra je velice křehká a je třeba dbát nevyšší opatrnosti, aby nebyla narušena.“ (Kalousek 2007: 133) Neochota sdělování informací klientem je podloţena nezískanou důvěrou, jejíţ získání je dlouhodobou záleţitostí, tak jak zmiňuje pracovník R3. Říká, ţe „…nechtěj o sobě říkat moc informací a samozřejmě tam je nějaká dlouhá fáze získávání nějaký důvěry.“ Zároveň zmiňuje, ţe „…je tam víc prostoru u těhle lidí, když už teda je navázána nějaká důvěra samozřejmě….“ Důvěra je zde pojímána jako stěţejní faktor pro získání prostoru mezi pracovníkem a klientem, který je potřebný k zapojení klienta do procesu individuálního plánování. Toto tvrzení ostatně podporuje i následující citace. „Hlavním cílem terénních programů je navázat s těmito klienty vztah postavený na vzájemné důvěře a následně je pak motivovat ke změně rizikového chování a udržení této změny.“(Helešic, Henzl 2006: 5) Autoři 30
textu uvádí hlavní cíl terénních programů, kterým podle něj je navázání vztahu postaveném na důvěře mezi pracovníkem a klientem. Zároveň z větné stavby vyplývá, ţe úkony jako motivace ke změně bez takového vztahu nemají smysl. Pracovník R2 říká, ţe: „Neřekne Ti většinou zpočátku o sobě úplně všechno, jak říkám, když přijde novej kontakt, tak je to opravdu o tý výměně nějakých injekcí a tak, a teprve po čase, když se nějak líp seznámíme a poznáme, tak opravdu začne mluvit třeba o sobě, o svých vztazích, o svojí rodině o nějakejch věcech, který pro něj můžou bejt nějakým způsobem jako intimní a pak teprve se dá z mýho pohledu budovat ten individuální plán.“ Pracovník zde zmiňuje svůj pohled na počátek procesu individuálního plánování, které je moţné započít aţ po navázání důvěrného vztahu s klientem. Z této citace je patrné, ţe pracovník vnímá výměnu injekčních setů pouze jako prostředek k navázání tohoto důvěrného vztahu, kdy při těchto setkáních se lze seznámit a poznat navzájem. Zároveň však také uvádí těţkosti získání takovéto důvěry. „Máme taky pravidelný kontakty s klientama, ale většinou je to spíš nahodilý, takže je daleko těžší vybudovat ten vztah natolik, aby ti ten člověk opravdu věřil, a myslím si, že důvěra je základní k tomu, aby on ti dovolil o něm něco psát na papír.“ Pracovník vnímá těţkosti při získávání důvěry v těch případech, kdy setkávání s klientem má spíše nahodilý charakter. Zároveň je zde zmíněno, ţe pracovník vnímá důvěru jako důleţitý faktor při individuálním plánování. Jako další z faktorů, které pracovník R2 uvádí je, ţe klienti jsou nedůvěřiví vůči institucím. „…téměř všichni naši klienti tak mají prostě nedůvěru k jakýmkoliv institucím. (…) ty lidi absolutně nemaj důvěru v tenhleten systém a my ať chceme nebo ne, tak jsme součástí toho systému.“ Příslušnost k instituci nebo k povolání sociálního pracovníka limituje klienty v jejich důvěře k terénním pracovníkům. Zde naráţíme na špatné předchozí zkušenosti klientů se sociálními pracovníky.
Získávání důvěry je samozřejmě proces náročný na čas. To
zmiňuje pracovník R5. Říká, ţe máme ten prostor tam omezenej, víš jak, že kdybychom tam chodili jakoby třikrát do tejdne, tak to jako zase je třeba jiný viď.“ Pracovník zde dává v souvislost stav důvěry v lokalitě s frekvencí docházení do lokality, vidí to jako důleţitý faktor pro vytváření důvěry. Pracovník také zmiňuje odlišnosti v důvěře po dlouhodobém docházení do lokality. „Je to úplně jiná práce teď jakoby po těch třech letech co tam chodíme.“ Toto zmiňují ve svém textu i další odborníci. „Čím častěji se s klientem vídáte, tím více se vzájemně poznáváte a klient k vám má větší důvěru.“ (Halouzková, Ráţa, Urbánková 2008: 103) Autoři textu popisují proces získávání hloubky důvěry jako proces, který závisí na frekvenci setkávání s klientem a vzájemném poznávání pracovníka a klienta. Zajímavým aspektem získávání důvěry je práce mezi vrstevníky neboli indigenní terénní práce. Rhodes o indigenní terénní práci píše: „Jsou-li terénní pracovníci „indigenní“ v té skupině obyvatel, 31
kterou se snaží kontaktovat, jsou označování za „indigenní terénní pracovníky“ (ITP). V kontextu terénní práce mezi uživateli drog jde většinou o bývalé nebo současné uživatele drog.(…) Na rozdíl od tradiční terénní práce může být terénní práce mezi vrstevníky úspěšnější v oslovování těch uživatelů drog, kteří jsou nedostupní pro terénní pracovníky.“ (Rhodes 1999: 17,19) Autor citovaného textu povaţuje za efektivnější práci, která je vykonávána indigenním terénním pracovníkem, vrstevníkem, tedy pracovníkem, který je v tomto kontextu současným nebo bývalým uţivatelem drog, na coţ navazuje i pracovník R1. „Fakt to fungovalo velice dobře, ty klienti k němu docházeli, pracoval s nima, tim, že je vlastně znal jako uživatel ještě, takže k nim měl nějakým způsobem vztah, oni k němu, nebyl problém s navázáním nějaký důvěry tam.“ Jako dobrý nástroj pro navázání důvěrného vztahu s uţivateli drog se jeví přítomnost bývalého člena drogové komunity v pracovním týmu. Takovýto bývalý uţivatel má navázané vztahy z minulosti a klientům se s takovýmto pracovníkem lépe navazuje důvěra. Takovíto pracovníci mohou velmi dobře fungovat i jako ti, kteří „boří“ špatný obraz sociálních pracovníků, jako členů jakýchkoliv institucí, které mohou klienta ohroţovat. Pracovník R1 doplňuje, ţe: „Ale tak jako sme s nim jako byli spokojený, i ti klienti, a hlavně bylo dobrý to, že on byl schopen vstoupit i na uzavřenou scénu, kam my se jentak nedostaneme.“ Z této citace lze vidět i to, ţe pracovní spolupráce s bývalým uţivatelem drog přináší ovoce při snaze proniknout na uzavřenou drogovou scénu, kam se pracovník, který drogy neuţíval, dostane jen stěţí. Nejen spolupráce s bývalými uţivateli drog přináší dobrou spolupráci s cílovou populací, ale i zapojení současných uţivatelů drog a zároveň uţivatelů sluţeb terénního programu. Toto ostatně říká pracovník R6. „Tak my teda v tom Dubí máme takový jako stěžejního pro nás klienta a on samozřejmě to tam trošku jakoby řídí jakoby todlencto, co se týče i distribuce stříkaček mezi ty lidi, který jakoby i nám na jednu stranu ještě nedůvěřujou, nebo nás neznaj.“ Tato citace je pro mě důleţitá proto, ţe jde vidět, ţe důvěra jednoho klienta, který roznáší HR materiál svým známým, můţe také prohloubit povědomí o terénních pracovnících, a vytváří v lidech, kteří nepřišli s terénními pracovníky do kontaktu, povědomí o sluţbách terénních pracovníků. 4.1.3
Vzdělání klienta Poslední věcí, která je ke zmínění se jeví pohled pracovníka R6. Ten vidí limit ze
strany klienta v jeho vzdělání. Toto se objevilo pouze v jediném rozhovoru, a tudíţ si nejsem jistý, nakolik vypovídá o realitě a nakolik je ovlivněn předsudkem vůči klientům, ale i přesto ho uvádím. Pracovník R6 říká, ţe: „...limituje to vzdělání, že oni jakoby spoustu věcí nechápou, tady strašně hodně lidí od nás má základku a k tomu ještě nějakou pomocnou, jo, 32
takže ono opravdu je jakoby tydlencty věci se jim snažíte vysvětlit, co je klíčovej pracovník, jak se na něj můžou přitom, jo, tak je to pro ně takový strašně zdlouhavý a pro nás je to jakoby strašně těžký to přizpůsobit.“ Tento fakt však díky odborné literatuře vidím trochu v jiném světle. Noţina ve svém textu uvádí, ţe „Vlivem drog toxikomani často nedokáží projít vzdělávacím procesem, a proto mezi nimi převažují jedinci se základním vzděláním, popř. vyučení. Ve sledovaném souboru bylo 29% respondentů bez kvalifikace a formálně měli ukončenou jenom základní školu. Tento jev však nevypovídá o nižší inteligenci toxikomanů. Jeho příčinou je aktuální snížení věkové hranice užívání drog. Studenti v souvislosti s konzumací drog nezvládají nároky, kladené na ně při studiu a buď školu opustí sami, nebo bývají vyloučení.“ (Noţina 1997: 231) V této citaci můţeme vidět to, ţe hloubka vzdělání nevypovídá o inteligenci toxikomanů.
4.2
Limity ze strany pracovníka Tato kapitola vyjadřuje limity, které jsou pracovníkům kladeny z jejich vlastní
osobnosti, z jejich vztahu k individuálnímu plánování a podobně. Zde budou zmíněny limity, které vychází z pracovníkova vztahu k individuálnímu plánování a budou zde popsány limity, které vychází ze samotného pracovníka. 4.2.1
Vztah pracovníka k individuálnímu plánování První, co bych chtěl popsat, je samotný vztah pracovníků k individuálnímu plánování.
Tuto podkapitolu vnímám jako velice důleţitou, uţ jenom proto, ţe pracovník je osoba, která proces individuálního plánování ve valné většině případů iniciuje, vede a klienta v něm doprovází. Nutno říci, ţe pracovníkův vztah k individuálnímu plánování chtě nechtě ovlivňuje samotný proces individuálního plánování. To, jak pracovník individuální plánování vnímá, jestli k němu má odpor nebo ho respektuje jako věc, kterou je nutné v rámci práce s klientem provádět, limituje kvalitní proces individuálního plánování a můţe klienta ochuzovat o různé moţnosti, které díky individuálnímu plánu mohou přijít v potaz. V tomto textu vnímám rozdíl mezi vztahem k samotnému procesu individuálního plánování, a jeho principech, a mezi tím, co s sebou tento proces přináší v praxi. Pracovník R1 říká, ţe: „Když v rámci jakoby běžnýho provozu, běžnýho docházení sem, ten klient nemá jakoby potřebu něco zásadního řešit a abych opakovaně vytvářel individuelní plán na tom dbát na bezpečnější braní mi přijde trochu nesmyslný. (...) Nevidim v tom jakoby nějakou podstatnou práci nebo něco, co by vedlo k něčemu, k čemu vlastně ten individuelní plán má sloužit.“ Pracovník v této citaci nevidí smysluplnost individuálního plánování, pokud se ze strany klientů objevují stejné zakázky. Vnímá potom tento proces jako zatěţující a k ničemu nevedoucí. Vnímání individuálního 33
plánování odráţí i pracovník R2. Uvádí, ţe: „Já nevim, jestli jako je to problém, ale já to tak vnímám, pro mě to problém to určitě je a vim že třeba i pro mýho kolegu.“ V této citaci můţeme vidět, ţe pracovník vnímá individuální plánování s touto cílovou skupinou jako problém. Je zde jasně vidět, ţe nejenom tento pracovník, ale i pracovníci, kteří sdílí stejné pracoviště a klienty, mají podobný názor. Pracovník R3 říká, ţe: „…i já jsem řekl, že k tomu mám nějakej vyloženě, že jsem k tomu zaujal takovej postoj odporu, ale dělá se to tak, aby to bylo a myslim si, že cesta je pochopit a aplikovat to tak, aby to smysl mělo.“ této citaci můţeme vidět, ţe pracovník, i přesto, ţe praxí v organizaci je individuální plánování uplatňováno stylem „abychom to měli, jak to po nás chtějí“ (coţ reflektuje negativně), vidí cestu ve smysluplné aplikaci zákona na cílovou skupinu. Zároveň však dodává, ţe: „Když se mě někdo zeptá, tak neřeknu, že to je prostě k ničemu, že to je prostě jenom formalita, kterou já musim zapsat, co s klientem dělám, ale můžu tam prostě hledat a vzhledem k tomu, že to je individuální, tak samozřejmě to můžu při svý práci použít s klientem.“ Zde je vidět, ţe pracovník vnímá individuální plánování jako prostředek pro práci s klientem a odmítá postoj k individuálnímu plánování jako k formalitě a nezbytné nutnosti či povinnosti. Pracovník R4 vyjadřuje svůj postoj k individuálnímu plánování takto: „…obecně mi to jakoby nepřijde až možná jakoby tak důležitý, jako tim neříkám, že to není důležitý, že by mě to prostě nepřijde třeba až tak důležitý, jaká důležitost je tomu třeba přikládána (…) jako jo, určitě je to potřeba, musí to bejt žejo, ale že jako to neberu až tak jakoby že to je nějaká extra věc, kterou prostě, bez toho ani ránu.“ Zde vidíme, ţe pracovník si uvědomuje důleţitost procesu individuálního plánování, ale nepokládá jí za přiměřenou k tomu, jak je důleţitost reflektována okolím. Pracovník R5 o individuálním plánování říká, ţe: „…to je fakt takový papírování, jenom jakoby pro kontrolu.“ Pracovník vnímá individuální plánování jako zatěţující administrativu, která slouţí ke kontrole práce pracovníka. Tuto citaci ostatně můţeme uvést v kontrast se statí v odborném textu. „Problémem někdy je, že v organizacích je např. striktně dána povinnost provádět záznam do individuálního plánu každý týden, i když to neodpovídá logice problémů, ani frekvencí setkání s klientem. S touto praxí se často můžeme setkat při snaze vedení zařízení přinutit pracovníky k co nejčastějším záznamům do individuálního plánu. Velmi často tato praxe vede k formálnímu vyplňování individuálních plánů pracovníky a k jejich odporu k přílišnému „papírování“, ke kterému nejsou motivováni a v němž nevidí smysl.“ (Maceček 2008: 460) Autor textu, i přesto, ţe mluví o individuálním plánu, nikoliv o individuálním plánování, si uvědomuje administrativní zátěţ pro pracovníky, na které je kladen velký nárok na administrativní stránku práce. Tuto citaci přikládám i ke kódu administrativa, protoţe podle mého názoru velmi dobře vystihuje administrativní zátěţ, 34
která je kladena na pracovníky. K tomuto kódu jsem tuto citaci uvedl proto, ţe většina pracovníků v citacích uvádí ve vztahu k individuálnímu plánování administrativní zátěţ, která je spíše však spojena se zaznamenáváním tohoto procesu. Pracovník R5 zároveň přidává to, ţe: „Tak jednak je pro mě důležitý, jako ten plán, s tím, že ti to dává nějakej důvod tý práce, že jakoby kdybych tam chodila a věděla bych, že tam chodím jentak, bez žádnýho toho cíle, jakoby i pro tebe to je takový demotivující viď, už jenom kvůli tomu, že ta práce je tak těžká a nevidíš u těch lidí nějakej ten postup nebo změnu.“ Zároveň můţeme vidět, ţe ten stejný pracovník vnímá i důleţitost individuálního plánování jako věci, která jeho práci dává smysl. 4.2.2
Osobní limity pracovníků Tato podkapitola vypovídá o tom, co pracovníkům zatěţuje proces individuálního
plánování z jejich vlastní strany. Tento kód vnímám jako velice subjektivní, a kaţdý pracovník můţe mít problémy jiné, většinou se ale setkáváme především s limity, které pramení z pracovníkova přesvědčení, či vnímání klientů. Tato kapitola má spíše za úkol reflektovat problémy jednotlivých pracovníků. Například pracovník R2 si uvědomuje, ţe: „ …já si ten individuální plán hodně spojuju fakt s tim papírem, z mýho pohledu je ten papír úplně naprd (…) nemám to ráda, opravdu je to pro mě zbytečná byrokracie, na druhou stranu je opravdu nedocenitelný to, že mám někde napsaný, na čem se s tim klientem pracuje, proč se to dělá, co on vlastně chce.“ Individuální plánování doprovází proces zaznamenávání informací, který v pracovnících můţe vyvolávat dojem toho, ţe individuální plánování je vlastně zapsání individuálního plánu, jeho zaloţení a následná práce s tímto záznamem. Toto vnímání vyvolává v pracovníkovi odpor k administrativě. Zároveň si pracovník uvědomuje, ţe je z dlouhodobějšího hlediska důleţité mít zaznamenané věci, na kterých pracovník s klientem spolupracoval a toto vnímá jako důleţitý zdroj informací o klientovi a o spolupráci klienta s terénním programem. Zároveň dodává, ţe: „…zatěžuje mě to, obtěžuje mě to, já jsem člověk, kterej opravdu se vyžívá v přímý práci, baví mě kontakt s lidma, baví mě se s nima bavit a strašlivě mě nebaví to někam zapisovat. No, zapisovat, to bych ještě zvládla, ale potom ty revize, to je další věc, (…) je pro mě opravdu dost náročný, takže to je věc, která mě fakt vadí.“ Zde je vidět, ţe individuální plánování je vnímáno opravdu jako administrativní proces, který odporuje zaloţení tohoto konkrétního pracovníka. Pracovník R3 reflektuje, ţe: : „…limitem může být jako nějaká, jak si to říkal, jakože to může bejt tim, že je mi klient nesympatickej, nebo a já si myslim, že to je pak spíš na supervizi a na to prostě řešit si tenhle svůj problém.“ Nesympatie ke klientovi vnímá pracovník jako překáţku v individuálním plánování, zároveň si však uvědomuje, ţe to je problém, a je důleţité ho řešit na supervizi, 35
coţ mě přivádí na myšlenku důleţitosti kvalitní supervize v pomáhajících profesích. Zároveň pracovník R3 přidává myšlenku, ţe: „…sami sebe jako pracovníci limitujeme v tom, že výměna stříkaček je to, u čeho terénní práce končí.“ Pracovník reflektuje to, ţe terénní pracovníci leckdy vnímají terénní program pouze jako zprostředkování výměny injekčních setů a tímto pojetím se pracovníci sami limitují při individuálním plánování. Pracovník R5 vnímá svůj osobní limit takto: „… jakoby u mě ta hranice je to, že nedávám ty malý děti, když tam přijdu a vidim, že oni maj prostě ty stříkačky na…no na stole (…) tak to je taky moje hranice no, že si kolikrát říkám, že zvednu ten telefon a budu volat na OSPOD.“ Mnohdy se při terénní práci objevují dilemata, jako je přemýšlení nad poskytnutím sluţby za účelem naplňování poslání terénního programu nebo intervence do rodinného systému a narušení klientovy důvěry za účelem ochrany dětí, které se z pracovníkova pohledu nachází v rizikovém prostředí. Na závěr této kapitoly jsem chtěl vyzdvihnout myšlenku, kterou říká v rozhovoru pracovník R3: „…málo se snažíme hledat ty možnosti a spíš hledáme ty limity.“ Na této citaci můţeme vidět, ţe snaha pracovníků hledat moţnosti, jak uskutečňovat individuální plánování, je o dost sloţitější, neţ hledání důvodů proč je sloţité a obtíţné individuální plánování provádět. 4.2.3
Předpoklady pracovníků Tuto podkapitolu jsem vytvořil na základě toho, ţe pracovníci zmiňují jejich vlastní
předpokládání a následné nabízení sluţeb terénního programu pramenící z předpokladů, jako limit pro dobré individuální plánování. V tomto kódu vidím souvislosti s Thomasovým teorémem, který bych rád uvedl. „„Jestliže lidé definují situace jako reálné, jsou tyto reálné ve svých důsledcích“.(…)Thomasův teorém. Sebenaplňující se proroctví. Každý jedinec je ve své podstatě ovlivněn společností, ve které žije, ale tato společnost v něm bohužel zanechává i předsudky vůči odlišným jedincům, odlišným skupinám lidí s odlišnými názory a odlišným rasovým či etnickým skupinám. Všichni kdo „nejsou jako my“, se tudíž něčím odlišují a společnost nám na ně vštípila názor a my si ani mnohdy neuvědomujeme, že tento názor ve skutečnosti není náš, že je cizí, od někoho převzatý. Ti „od nás odlišní“, jsou samozřejmě ovlivněny většinovou společností, ve které žijí, a nezbude jim moc na výběr, než se chovat podle toho, co se od nich očekává. Ve svém důsledku se naše předsudky stávají reálnými.“ (Sebenaplňující se proroctví 2002) Tato citace vystihuje podstatu Thomasova teorému. Tento teorém pracuje s předsudky lidí a s jejich sklony k nakládání s lidmi podle předpokladů, které společnost či jedinec vytváří. Ve své podstatě podporuje i následující citace z rozhovorů. Například pracovník R3 mluví o tom, ţe: „Pokavaď něco předpokládám, tak to samozřejmě 36
můžu ovlivnit žejo, ale může to bejt samozřejmě taky svým způsobem limitující a může to bejt svým způsobem i jako zavádějící, když předpokládám něco, že ten klient bude chtít, nebo že že jeho zakázka bude taková, tak můžu taky předpokládat, že tu jeho skutečnou zakázku neuvidim, protože uvidim te svůj předpoklad a nebo ho můžu manipulovat někam, tak kde ho bych chtěl…“ Pracovník si uvědomuje to, ţe pokud bude předpokládat, tak bude limitovat individuální plánování tím, ţe je zaslepen svým předpokladem, ke kterému klienta dokonce můţe manipulovat. Zde vidím reálný příklad výše zmíněného Thomasova teorému. Pracovník R3 dodává, ţe: „…protože si udělám ten papír, kvůli něčemu, co já předpokládám, že bych chtěl a můžu to i tak vidět, ale pokavaď nebudu v procesu s těma klientama, tak to prostě nebude fungovat.“ Tato citace vyjadřuje důleţitost přítomnosti pracovníka v procesu individuálního plánování a zároveň vyjadřuje nefunkčnost individuálního plánování vzniklého z předpokladů pracovníka. Pracovník R6 zmiňuje tuto praxi i ve svém rozhovoru. Říká, ţe: „…my si třeba můžem myslet, on může, já si třeba o něm můžu myslet, že chodí na výměnu a potřebuje teda jenom ty stříkačky, ale on se třeba chce léčit s céčkem a neřekne mi to…“ Pracovník můţe při dlouhodobé spolupráci na jedné zakázce předpokládat, ţe klient chce vyuţívat výměnu injekčních setů, protoţe dosud vyuţíval jen výměnu injekčních setů. Klient vlivem těchto předpokladů svojí objednávku nesdělí, proto je důleţité se neustále v procesu individuálního plánování doptávat na platnost klientova cíle. 4.2.4
Administrativa Tato podkapitola je především spojena s administrativou a vyjadřuje limity, které
plynou z aplikované zákonné praxe, především tedy z administrativy, která je spojená s procesem individuálního plánování., kterou pracovníci v terénních programech vnímají, a popisují jí většinou jako zatěţující a byrokratickou či slouţící ke kontrole. Pracovníci ze svého pohledu zmiňují především odpor k nadbytečné administrativě. Jako uvedení v tento problém pouţiji citaci z odborné literatury. „Problémem někdy je, že v organizacích je např. striktně dána povinnost provádět záznam do individuálního plánu každý týden, i když to neodpovídá logice problémů, ani frekvencí setkání s klientem. S touto praxí se často můžeme setkat při snaze vedení zařízení přinutit pracovníky k co nejčastějším záznamům do individuálního plánu. Velmi často tato praxe vede k formálnímu vyplňování individuálních plánů pracovníky a k jejich odporu k přílišnému „papírování“, ke kterému nejsou motivováni a v němž nevidí smysl.“ (Maceček 2008: 460) Autor textu, i přesto, ţe mluví o individuálním plánu, nikoliv o individuálním plánování, si uvědomuje administrativní zátěţ pro pracovníky, na které je kladen velký nárok na administrativní stránku práce. Tato citace je zmíněná jiţ 37
výše, avšak povaţuji za dobré ji připomenout z důvodu toho, ţe souvisí i s touto podkapitolou. Pracovník R1 svou nechuť k administrativě vyjadřuje následovně: „…naše osobnostní limity tam třeba jsou, tak možná občas vnímáme to, že toho papírování je tolik, že bysme se na to všechno nejradši vykašlali,(…) že občas už těch papírů je tolik, že ta jako nechuť tam je vůči tomu.“ Zavádění praxe, která plyne ze zákona, v některých programech zahlcuje pracovníky nadmírou administrativy, coţ v pracovnících vyvolává nechuť k vykonávání této administrativní práce. Většinou se tyto myšlenky objevují u pracovníků, kteří si uvědomují svoje zaměření na kontakt s klientem a přímou práci, coţ ostatně podporuje pracovník R2, který se ve výše zmíněných citacích projevuje jako člověk „vyţívající se v přímé práci“. „Já jsem člověk, kterej opravdu se mu hnusí veškerá zbytečná administrativa, byrokracie, (…) takže opravdu každý další lejstro, každej další papír navíc, kterej musim vyplnit, založit, potom revidovat, tak je pro mě opravdu velkou přítěží…“ Pracovník se cítí nadmíru zatíţen obrovským mnoţstvím dokladování procesu individuálního plánování. Pracovník R3 říká, ţe zavedení zákona do praxe vyţaduje administrativní náročnost jak z perspektivy příprav na proces individuálního plánování, tak samotné dokladování procesu individuálního plánování. „…si myslim, že se to dá i tak, ale je to náročný, je to náročný jak na přípravu, je to náročný jak na administrativu…“ Pracovník R6 říká toto: „Že jako každej měsíc prostě plánovat a splnit opravdu to, co má mít každej individuální plán je strašně těžký s našima klientama, co se prostě týče opravdu času i vlastně toho jejich chápání vůbec tý věci…“ Pracovník spojuje náročnost administrativy s charakterem cílové skupiny, jak v rovině časové náročnosti, tak v rovině plynoucí ze specifik cílové skupiny.
4.3
Organizační limity Tato kapitola zahrnuje limity, které jsou dané především ze strany organizace,
personálním zajištěním a organizačním pojetím sluţby. Součástí této kapitoly jsou dvě podkapitoly, které s tímto přímo souvisí. 4.3.1
Personální zajištění Personální zajištění sluţeb je pro organizace samozřejmě finanční zátěţí, a pokud
v organizaci nejsou peníze na zajištění dostatečného počtu personálu, tak je bohuţel praxí to, ţe se jednotlivé sluţby musí krátit, osekávat, nebo se propouští zaměstnanci, a jejich práci přibírá někdo jiný v rámci organizace či zařízení. Bohuţel tato praxe má vliv i na to, jak často a v jaké míře jsou sluţby dostupné, coţ značně zatěţuje jak samotnou práci s klienty, tak samozřejmě v důsledku i individuální plánování. Personální zajištění zde chápu i v tom 38
smyslu, ţe pracovníci v těchto institucích uplatňují metody týmové práce. Pracovníci v týmu také nemusí odpovídat poţadavkům ostatních pracovníků v týmu. Pracovník R1 například uvádí, ţe: „Nedaří se to z několika důvodů a prvním je samozřejmě jakoby nestálost toho programu, ať už častý změny z důvodu finančních, kdy není dostatek pracovníků, takže ten terén se musí osekávat, tim pádem dochází k větším prodlevám mezi jednotlivejma terénama.“ Finanční důvody s sebou v tomto případě přináší změnu frekvence docházení terénních pracovníků do jednotlivých lokalit a terénní práce není plněná v takovém rozsahu, jak by si pracovník představoval. Finanční zázemí organizace v souvislosti s počtem pracovníků v organizaci uvádí ve své knize i Matoušek. „Počet a kvalifikovanost pracovníků a jejich odměňování ovlivňují různé faktory; mezi ty nejvýznamnější patří: (…) finanční zázemí organizace – ovlivňuje počet pracovníků a výši platů.“ (Matoušek, 2003:340) Nejen, ţe finance ovlivňují počet pracovníků, ale i jejich kvalitu ve smyslu kvalifikovanosti. Pracovník R3 popisuje důsledky, které s sebou nedostatek financí v organizaci přinášejí v kontextu počtu pracovníků. Říká, ţe: „…realistický je říct, víc toho nejsem schopen, protože v daným počtu těch lidí, který mám nebo který do toho programu choděj, já nejsem schopnej to jako udělat…“ V této citaci vidím pracovníkovu střízlivou úvahu nad tím, co je a není schopen v daném počtu pracovníků zvládnout za zátěţ, kterou s sebou individuální plánování přináší. Pracovník R2, který má podobné zkušenosti vidí tuto zátěţ i v rovině obtíţného zvládání administrativy. „Prostě nejde to zvládnout ve dvou lidech, je to prostě jakoby administrativně fakt náročný, takže to je další problém.“ Z této citace je patrné, ţe počet klientů a s tím rostoucí administrativní zátěţ není doplněna v organizaci dalším pracovníkem, který by této zátěţi mohl odlehčit. Samozřejmě toto souvisí i s kódem administrativy. Nejen administrativní zátěţ zmiňuje pracovník R4. Říká, ţe: „…někdy to je vyčerpávající docela, kor teď jakoby když jsme v podstavu, tak se točim i tady s holkama z káčka, takže to je poslední dobou už takový nic moc no.“ Zde pracovník hovoří o aktuální zkušenosti s prací v „podstavu“ tj. v menším počtu pracovníků, neţ je obvyklé, coţ pracovníka vyčerpává a v důsledku samozřejmě ovlivňuje individuální plánování. Pracovník R3 zmiňuje ještě jednu podstatnou rovinu, která můţe limitovat proces individuálního plánování. Říká, ţe: „…pokavaď mám v týmu člověka, o kterým vim, že mu to smysl nedává, tak potom je to celý individuální plánování prostě o ničem.“ Samozřejmě ţe nejen počet pracovníků, ale i sloţení pracovníků v týmu můţe ovlivňovat individuální plánování. Pokud je jeden pracovník v týmu přesvědčen o smysluplnosti individuálního plánování a druhý v individuálním plánování smysl nevidí, můţe to vytvářet určité limity jak mezi pracovníky, tak i v procesu individuálního plánování. 39
4.3.2
Charakter služby a organizace Charakterem sluţby rozumím především to, jak je sluţba prezentovaná pracovníky.
Vţdy jde o nízkoprahové sluţby, ze kterých plyne minimum vstupních podmínek, coţ při správném procesu individuálního plánování obvykle nelze zaručit a samotné naplňování procesu individuální plánování zvyšuje práh sluţby. Dalším faktorem je zde to, o jaký typ organizace jde (nezisková x příspěvková) a jak tato organizace ovlivňuje nebo limituje proces individuálního plánování. Herzog popisuje zvyšování prahu sluţeb v současném výkladu metodiky, kdy je nutno uzavírat smlouvu o poskytnutí sluţby, která je dle výkladu zákona potřebná pro poskytnutí sluţby. V tomto výkladu autor vidí zvyšování prahu sluţeb a kolizi výkladu metodiky s reálnou praxí a naplňování jedním z bodů poslání terénních programů. „Dle výkladu tedy bez uzavření minimálně ústní smlouvy (náležitosti viz níže) nemohou nízkoprahová zařízení poskytovat služby. Přitom ale posláním terénních programů je mimo jiné vyhledat a kontaktovat ty uživatele drog, kteří nejsou a aktuálně nechtějí být v kontaktu s žádnou službou. Část uživatelů uzavírání smlouvy důrazně odmítá. Může tedy hrozit zvýšení prahu služby a je ohroženo i naplňování jejího smyslu (šíření infekčních chorob) u populace, která není v kontaktu s běžnými službami.
(Herzog 2010: 86) Pracovník R2 uvádí, ţe:
„Klientovi můžeme říkat horem dolem, že jsme anonymní, ale v okamžiku, kdy od něj budeme chtít podepsat nějakej papír, tak on už zbystří a bude mít strach.“ Zde je jasně vidět, ţe proces individuálního plánování a administrativa, kterou s sebou v praxi individuální plánování přináší, značně zvyšuje práh sluţby. Obzvláště je to patrné tehdy, kdyţ se objevují klientovy obavy o anonymitu, která by měla být nízkoprahovými sluţbami garantována. Pracovník R2 zároveň přidává, ţe: „Určitě, ta nízkoprahovost je v podstatě úplně základním kamenem naší služby (…) a vychází z toho, že těm klientům zaručujeme minimum nějakých vstupních podmínek, to znamená, že nemusej vyplňovat nějakou smlouvu,(…) A každej takovejhle papír nebo každá takováhle nadměrná byrokracie z mýho pohledu, tak jakoby odporuje podle mě tý nízkoprahovosti, protože to už nějakým způsobem toho člověka zatěžuje.“ Pracovník vnímá administrativu spojenou s individuálním plánováním jako zvyšování prahu pro vyuţívání sluţeb klienty, coţ samozřejmě s charakterem sluţby, která je nízkoprahová, velmi koliduje. Pracovník R3 vidí ještě jednu rovinu tohoto problému, kterým je typ organizace. „…tady to je těžký samozřejmě i z pohledu nějaký organizace a nastavení služeb,(…) a v rámci dejme tomu příspěvkový organizace i to všechno samozřejmě podle směrnic a musí se to aplikovat ještě, takže to je taková dvojí práce.“ Zde můţeme vidět, ţe zákon vymezuje základní rámec individuálního plánování, a organizace můţe různými
40
směrnicemi a příkazy tento proces ovlivňovat a znesnadňovat jeho aplikaci podle pracovníkových představ.
4.4
Genderové limity Tato kapitola do sebe zahrnuje vyjádření limitů spojených s tím, co nejde změnit, tj.
s pohlavím jak pracovníka, tak klienta. Tyto faktory bohuţel pracovník ani klient ovlivnit nemůţe a vytváří tak limity, které mohou z principu omezovat prostor pro komunikaci a limitovat kvalitní průběh individuálního plánování. S tímto se například setkal pracovník R3. Říká, ţe: „…se setkáváme i s týranýma ženama, samozřejmě jinej je vztah k mužům, jinej je vztah k ženám. Nebo jinej ten kontakt vůbec je, když taková žena mluví s jinou ženou, jako s pracovnicí, než jako s pracovníkem, to můžou bejt rozdíly, který hrajou třeba roli v tom.“ Pracovník v této citaci popisuje řešení citlivých témat s týranými ţenami, a rozdílnost, pokud tato témata řeší týrané ţeny s muţi nebo se ţenami a připisuje pohlavním odlišnostem při těchto tématech důleţitost. Podobné zkušenosti zaţil i pracovník R6. Uvádí, ţe: „…samozřejmě, že se nám taky stalo, určitě i kolegovi, určitě i mě se jednou dvakrát stalo, že odmítl od nás jakoby tu péči, né že by prostě byl na nás nějak naštvanej, to né, ale přece jenom s chlapem se mluví jinak, s holkou se mluví jinak.“ Pracovník zde popisuje klienta, který odmítl kontakt s pracovnicí, aby dosáhl kontaktu s pracovníkem. Zároveň tato citace připouští určité rozdíly v komunikaci s muţi a se ţenami.
41
5
Doporučení Na základě analýzy dat, kterou jsem prováděl souběţně s psaním této bakalářské
práce, mě k jednotlivým kapitolám napadaly věci, které je moţné, nebo by bylo vhodné, v současné praxi vyuţít nebo změnit. Ne všechna doporučení však směřují na pracovníky, kteří proces individuálního plánování vykonávají. Některá z doporučení se zaměřují spíše na přístup represivních orgánů k uţivatelům drog vyuţívajících sluţeb drogové péče, jiná zase na upravení zákona 108/2006 Sb. o sociálních sluţbách, jiná zase směřují k organizacím a k jejich představám o terénní sociální práci s uţivateli drog. První je doporučení, které chci směřovat směrem k přístupu represivních orgánů, jejichţ zacházení při kontaktu s uţivateli drog je často nelidské, poniţující a stigmatizující. Podle mě je velmi důleţitá spolupráce všech subjektů, které mají s touto cílovou skupinou co dočinění. Jednou z moţností, jak předcházet obavám o anonymitu a zároveň motivovat uţivatelé drog do aktivního zapojení se do systému drogové péče (např. v terénním programu nebo v kontaktním centru) je zmírnění zbytečného pronásledování a poniţování ze strany represivních orgánů směrem k uţivatelům drog, kteří vyuţívají sluţeb terénních programů a kontaktních center. Toto by mohlo vést například ke zvýšení vyuţívanosti sluţeb kontaktních center a terénních programů a k otevření moţnosti spolupráce směrem k individuálnímu plánování s více lidmi, kteří nyní tyto sociální sluţby nevyuţívají, nebo nechtějí individuálně plánovat s pracovníky v terénu z důvodu obav o anonymitu a stigmatizaci. Myslím si, ţe je na kaţdém zařízení, jak se s takovýmto krokem „popere“ a za jaký konec ho vezme. Podle mého názoru mohou pracovníci udělat minimum uţ jen tím, ţe budou represivní orgány informovat o principech své práce prostřednictvím nabídnutých besed apod. Dále bych rád doporučil rozšíření vyuţívání procesu dohodoplánování, tak jak bylo popsáno v kapitole o dohodoplánování. Z mého pohledu se tento model individuálního plánování dá vyuţít nejen při práci na otevřené drogové scéně, ale i na uzavřené drogové scéně a ostatně ve všech zařízeních, které se setkávají s výše popsanými specifiky plynoucími z cílové skupiny, jeţ individuální plánování s uţivateli sluţeb terénních programů obnáší. Dohodoplánování je velmi dobrým nástrojem, který vede ke zmenšení administrativy, kterou v terénních programech pracovníci často pociťují. Přitom zavedení systému dohodoplánování organizaci nic nestojí, a je velmi efektivní z hlediska naplňování standardů kvality sluţeb. Dále chci vyzdvihnout to, ţe jako dobrá praxe se jeví týmová provázanost pracovníků kontaktních center a terénních programů. V praxi se můţeme setkat s tím, ţe jsou určení pracovníci pro terénní program a pracovníci pro kontaktní centrum. Z mého pohledu je pro 42
klienta přechod mezi terénním programem a kontaktním centrem usnadněn, pokud v kontaktním centru jsou k vidění ti samí pracovníci, se kterými spolupracoval v terénním programu, coţ můţe navodit tolik kýţený pocit bezpečí a v nemalé míře eliminuje obavy z neznámého prostředí, či z neznámých pracovníků. Jako další doporučení pro terénní programy vidím aktivní oslovování uţivatelů sluţeb terénních programů za účelem spolupráce s pracovníky terénních programů v kontextu indigenní terénní práce. Posílením indigenní terénní práce má mnoho pozitiv, které mohou pracovníkům přinést mnohé kontakty, a tím pádem příleţitosti ke spolupráci na individuálním plánování a rozšíření působnosti terénního programu i mezi skrytou populaci uţivatelů drog. Z mého pohledu by bylo záhodno nízkoprahovým sluţbám ulehčit administrativu, která plyne ze zákona o sociálních sluţbách, která značně zatěţuje proces individuálního plánování. Nejsem si jistý, nakolik je toto reálně uskutečnitelné vzhledem k tomu, ţe by v souladu s touto myšlenkou musel být výše zmíněný zákon novelizován. V návaznosti na prováděnou analýzu chci doporučit pracovníkům důkladnější vysvětlování procesu individuálního plánování a zaměření se na zisky z tohoto procesu pro uţivatele sluţeb terénních programů za účelem zvýšení zájmu uţivatelů sluţeb k zapojení se do procesu individuálního plánování. Jako poslední věc, kterou bych rád zdůraznil směrem k organizacím, které zajišťují chod terénních programů, je pokud moţno vytvořit genderově vyváţený tým, kde budou přítomni jak muţi, tak ţeny a to z důvodu usnadnění komunikace mezi pracovníky a klienty ve smyslu řešení těţkých ţivotních situací a navození co nejbezpečnější atmosféry při kontaktech s klienty. Chtěl bych zdůraznit slova: „pokud moţno“. V ţádném případě tímto nechci podporovat diskriminaci zaloţenou na příslušnosti k pohlaví.
43
Závěr V této bakalářské práci jsem se věnoval tématu „Specifika a limity individuálního plánování v terénních programech pro uţivatele drog. V prvních částech práce jsem nastínil proces individuálního plánování, umístil jsem jej do procesu strukturované práce a vysvětlil pojem dohodoplánování. Následně na to jsem pokračoval s hlubším popsáním metodologie, která byla pouţita k výzkumnému šetření. V dalších kapitolách jsem se podrobněji zabýval specifiky, které proces individuálního plánování dělají odlišným a charakteristickým. Tato část obsahovala zejména specifika, která vycházela z cílové skupiny a z jejich potřeb, obav, a uţívaných drog, a také zahrnovala specifika, která vychází z prostředí a prostor, v jakém se individuální plánování realizuje. Také jsem se zabýval limity, které tento specifický proces s sebou přináší, a které mají na tento proces vliv. Jsou to limity, které jsou v procesu individuálního plánování kladeny samotným pracovníkem, který má vztah k tomuto procesu, je zatíţen administrativou a má svoje osobní limity a někdy i ne zcela ţádoucí předpoklady. Jsou to také limity, které do toho procesu přicházejí ze strany klienta, jenţ bývá nedůvěřivý a nemá o tento proces zájem. Roli v tomto procesu hraje také organizace přinášející limity v rovině personálního zabezpečení, a které vyplývají z charakteru organizace. Jsou dány i limity, které málokdo z nás ovlivní, a to jsou genderové limity. Cílem této bakalářské práce bylo na základě rozhovorů s pracovníky zjistit specifika individuálního plánování v terénních programech pro uţivatele drog a limity, které ovlivňují individuální plánování s uţivateli těchto sociálních sluţeb. K dosaţení cíle mé bakalářské práce jsem pouţil kvalitativní přístup v sociologickém výzkumu a na základě rozhovorů s pracovníky terénních programů jsem tato specifika a limity analyzoval a popsal v kapitolách výše. Z mého pohledu byl cíl naplněn. V této bakalářské práci jsem popsal výše zmíněná specifika, která vnímají pracovníci, jeţ jsou do procesu individuálního plánování zapojeni a společně s klienty tento proces tvoří. Zároveň byly popsány i limity, které mají vliv na proces individuálního plánování s uţivateli těchto sociálních sluţeb. Uvedl jsem i některá doporučení, jeţ by bylo vhodné v praxi zohlednit, případně jich vyuţít. Z výzkumného šetření vyplynulo, ţe pracovníci vnímají specifika, která individuální plánování s touto cílovou skupinou přináší. Tato specifika vycházejí ze samotného charakteru cílové skupiny a především z jejich obav o anonymitu. Z mého pohledu díky těmto obavám o anonymitu, jeţ je způsobena především strachem z represe a stigmatizace společností, a 44
zároveň díky jejich kaţdodennímu způsobu ţivota, jeţ obnáší obstarávání peněz potřebných k nákupu drogy (a to především nelegální cestou), samotné obstarávání drogy a její aplikace, je klienta velmi těţké, a z pohledu některých pracovníků aţ nereálné, kontaktovat a mít alespoň příleţitost k započetí procesu individuálního plánování. Zároveň je pro pracovníky těţké individuálně plánovat kvůli naplňování základní potřeby klientů vůči terénním programům, coţ je získání sterilního injekčního materiálu pro bezpečnou aplikaci drogy v co nejmenším čase a při zachování anonymity. Specifika, která byla popsána, vychází i z prostředí, kde se individuální plánování odehrává. Prostředí uzavřené drogové scény nebo otevřené drogové scény hraje roli v tom, jak je klient přístupný k tomuto procesu a vůbec ke kontaktu s terénními pracovníky. Velkou roli zde nabývá charakter drogové scény, která pokud je uzavřená, tak je mnohem těţší klientům nabídnout časové a prostorové zázemí v terénu, kde by se cítili při samotném kontaktu s terénními pracovníky bezpečně, a ve kterém by pracovník mohl plnit veškeré povinnosti, které mu ukládá zákon o sociálních sluţbách, případně vyhláška upravující pozdější znění tohoto zákona. Výzkumné šetření probíhalo i v rámci zjišťování limitů, které v procesu individuálního plánování vnímají pracovníci terénních programů pro uţivatele drog. Tyto limity vychází ze specifik cílové skupiny a zároveň z praxe, která se s individuálním plánováním pojí. Limity jsou pracovníky vnímány vesměs negativně, z čehoţ usuzuji, ţe pracovníkům ztěţují proces individuálního plánování. Ze strany klienta pracovníci vnímají jako nejzásadnější neochotu ke spolupráci na individuálním plánování, a zároveň nezájem klienta o tento proces. Neochota klienta z mého pohledu vychází z obav o anonymitu a z časové náročnosti tohoto procesu, který je pro oba účastníky tohoto procesu velmi zatěţující. Dalším limitem, který vychází z klientovy strany je důvěra. Důvěra jak v pracovníky terénních programů, tak v sociální práci obecně hraje roli ve všech částech, jak procesu strukturované práce s klientem, tak v procesu individuálního plánování. Navázání důvěrného vztahu mezi klientem a pracovníkem je velmi sloţité, pokud vezmeme v potaz specifika této cílové skupiny. Budování důvěry je dlouhodobý proces a je, vzhledem k nárazovosti kontaktů s klienty a ke klientovým mnohdy aţ nezdravým obavám, velmi těţké jej započít či na něm pracovat. Pracovník, jako účastník procesu individuálního plánování taktéţ vytváří faktory, které limitují proces individuálního plánování. Pracovníci, jakoţto osobnosti, lidé, kteří mají k určité činnosti nějaký vztah, mohou individuální plánování ovlivňovat sami sebou. Vztah, jaký pracovník k individuálnímu plánování má, v určitých momentech ovlivňuje proces individuálního plánování. Je důleţité, jestli pracovník vnímá individuální plánování jako povinnost, či jako nezbytnou 45
administrativu, která je určena pro kontrolu práce vykonanou pracovníkem, nebo jestli vnímá individuální plánování jako činnost, která je vytvářena ve prospěch klienta a změnu jeho stávající situace. Je potřeba mít na paměti, ţe pracovník je nejen profesionál, ale také člověk, který má postoje, názory a předpoklady, a v určitých momentech pro něj nemusí být snadné s nimi profesionálně pracovat. Limity nemusí přicházet pouze ze strany pracovníka, či ze strany klienta, ale bylo zjištěno, ţe některé limity s sebou přináší organizace, která při práci s klientem a při individuálním plánování hraje také svou roli. Na bedrech organizace spočívá zajištění personálu zařízení, coţ s sebou samozřejmě přináší i určitou finanční zátěţ pro organizaci a ta se leckdy musí s nedostatkem financí vypořádávat bohuţel krácením pracovních míst, a překládáním povinností na menší počet pracovníků, coţ ve svých důsledcích vyvolává problémy, které plynou z časové náročnosti procesu individuálního plánování. Jako posledním limitem se ukázalo, ţe v některých případech záleţí na tom, jakým pracovníkem je kontakt veden, konkrétně k jakému pohlaví přísluší. Intimní zdravotní problémy, či věci, jeţ se týkají například domácího násilí, klienti raději řeší s pracovníkem, který přísluší k tomu či onomu pohlaví. I přesto, ţe jsem v této bakalářské práci popsal specifika a limity, které jsou vnímány pohledy terénních pracovníků, si uvědomuji, ţe toto téma je poměrně neprozkoumané a v tomto textu jsem nemohl obsáhnout veškerá specifika a limity, které by mohly reálně existovat ve všech terénních programech, a tudíţ si myslím, ţe je důleţité toto téma nadále prozkoumávat a šetřit za účelem vytváření dobré praxe.
46
Seznam použitých zdrojů ČERNÁ, D., HRADECKÝ, I., MALINOVÁ, H., ZAJDÁKOVÁ, S., ZIMMERMANNOVÁ, M. 2008. Terénní sociální práce s vybranými cílovými skupinami. In: JANOUŠKOVÁ K., NEDĚLNÍKOVÁ, D. (Eds.). 2008. Profesní dovednosti terénních pracovníků. Ostrava: Ostravská univerzita v Ostravě, str. 353-405 FERJENČÍK, J. 2000. Úvod do metodologie psychologického výzkumu: Jak zkoumat lidskou duši. Praha: Portál FLEISCHMANN, O., HELEŠIC, B., HENZL, J., LANGOVÁ, M., MATTIOLI, J., TRPIŠOVSKÁ, D., VACÍNOVÁ, M., VACÍNOVÁ, T., WEDLICHOVÁ, E. 2006. Vybrané psychologické aspekty terénní sociální práce. Ústí nad Labem: UJEP HALOUZKOVÁ, RÁŢA, URBÁNKOVÁ, 2008. Terénní sociální práce v oblasti drogových závislostí. In: WEDLICHOVÁ, E. (Eds.). 2008. Terénní sociální práce v praxi. Ústí nad Labem: UJEP, str. 98-108 HELEŠIC, B. HENZL J. 2006. Terénní sociální práce, základní vymezení, situace. In: FLEISCHMANN, O., HELEŠIC, B., HENZL, J., LANGOVÁ, M., MATTIOLI, J., TRPIŠOVSKÁ, D., VACÍNOVÁ, M., VACÍNOVÁ, T., WEDLICHOVÁ, E. 2006. Vybrané psychologické aspekty terénní sociální práce. Ústí nad Labem: UJEP, str. 5-8 HENDL, J. 2005. Kvalitativní výzkum: Základní metody a aplikace. Praha: Portál. HERZOG, A. 2007. Nízkoprahovost v praxi aneb jak pracovat s prahy. In Kontaktní práce, antologie textů České asociace streetwork. (2007). Praha: Česká asociace streetwork, str. 177188 HERZOG, A. 2010. Hledání vhodné praxe pro individuální plánování v rámci práce terénních programů na otevřené drogové scéně. In Kontaktní práce 2010, antologie textů České asociace streetwork. (2010). Praha: Česká asociace streetwork, str. 85- 97 HERZOG, A. 2011. Bez individuálního plánování nelze dělat sociální práci. In: Sociální práce: odborná revue pro sociální práci = Sociálna práca. (2011). Brno: Asociace vzdělavatelů v sociální práci, roč. 2011, č. 3., str. 10-12
47
JANOUŠKOVÁ K., NEDĚLNÍKOVÁ, D. (Eds.). 2008. Profesní dovednosti terénních pracovníků. Ostrava: Ostravská univerzita v Ostravě JOHNOVÁ, M. 2011. Individuální plánování – utajovaná síla sociální práce. In: Sociální práce: odborná revue pro sociální práci = Sociálna práca. (2011). Brno: Asociace vzdělavatelů v sociální práci, roč. 2011, č. 3. KALOUSEK, L. 2007. Role profesionálního terénního pracovníka. In Kontaktní práce, antologie textů České asociace streetwork. (2007). Praha: Česká asociace streetwork, str. 129140 Kontaktní práce, antologie textů České asociace streetwork. (2007). Praha: Česká asociace streetwork. Kontaktní práce 2010, antologie textů České asociace streetwork. (2010). Praha: Česká asociace streetwork MACEČEK, R. 2008. Proces individuálního plánování průběhu poskytování sociálních služeb. In: JANOUŠKOVÁ K., NEDĚLNÍKOVÁ, D. (Eds.). 2008. Profesní dovednosti terénních pracovníků. Ostrava: Ostravská univerzita v Ostravě, str. 457-463 MATOUŠEK, O. 2003. Metody a řízení sociální práce. Praha: Portál MATOUŠEK, O. 2003. Slovník sociální práce. Praha: Portál MIOVSKÝ, M. 2006. Kvalitativní přístup a metody v psychologickém výzkumu. Praha: Grada NOŢINA, M. 1997. Svět drog v Čechách. Praha: KLP PAVLISKOVÁ, K. 2008. Základy strukturované práce s uživatelem. In: JANOUŠKOVÁ K., NEDĚLNÍKOVÁ, D. (Eds.). 2008. Profesní dovednosti terénních pracovníků. Ostrava: Ostravská univerzita v Ostravě, str. 251-268 PELLY, J., TICHÝ, L. 2007. Specifika terénní práce s mládeží na malém městě. In: Kontaktní práce, antologie textů České asociace streetwork. (2007). Praha: Česká asociace streetwork, str. 141- 144 RHODES, T. 1997. Terénní práce s uživateli drog – zásady a praxe. Brno: Albert
48
Sebenaplňující se proroctví [online]. [cit. 4. února 2013] Dostupné z: http://policy.euweb.cz/view.php?id=11 Sociální práce: odborná revue pro sociální práci = Sociálna práca. (2011). Brno: Asociace vzdělavatelů v sociální práci, roč. 2011, č. 3. URBAN, E. 1973. Toxikománie. Praha: Avicenum WEDLICHOVÁ, E. (Eds.). 2008. Terénní sociální práce v praxi. Ústí nad Labem: UJEP Zákon č. 108/2006 Sb., Zákon o sociálních sluţbách, ve znění pozdějších úprav
49
