Univerzita Hradec Králové Filozofická fakulta Filozofie
Seminární práce z předmětu Kognitivní věda
Téma Inteligence Vyučující: prof. RNDr. Josef Zelenka, CSc.
Vladimíra Šámalová, N6101 2. ročník
V Hradci Králové 05. 04. 2012
Inteligence V dostupné literatuře lze nalézt několik definicí inteligence, taková definice však vždy závisí na tom, co podle nás do inteligence ještě spadá, a co už je spíše určitým druhem schopnosti. Nicméně takové základní rozlišení inteligence, které můžeme vysledovat nejenom v minulosti tak i platící dones, se dělí na dva přístupy, a to podle toho, co je měřeno, tedy: mentální schopnosti a psychofyzické schopnosti.1 Zastánci prvního pojetí jsou názoru, že inteligence je souborem psychofyzických dovedností jako například fyzické síly, motorické koordinace či určité rozlišovací dovednosti. Jedním z představitelů byl např. Francis Galton. Ten zjišťoval, do jaké míry jsou jeho testované osoby schopny rozlišit malé rozdíly ve váze předmětů či si všimnout nepatrných nuancí v tonech. Druhou skupinou jsou ti, co inteligenci považují za vyjádření určitých mentálních schopností spíše než za psychofyzické dovednosti. Představiteli této skupiny byli např. Alfred Binet či Theodor Simmon. A. Binet byl názoru, že se inteligence skládá ze tří složek a to; ze zaměření, adaptace a kritičnosti. Tyto tři složky jsou neodlučitelně spojeny při výkonů určitého úkolu a právě úspěch splnění úkolu závisí na vhodném využití všech tří složek.2 Pokud budeme souhlasit s takto vymezenou inteligencí, pak nás jistě bude zajímat, jakými nástroji ji lze vyjádřit, respektive, jak ji početně uchopit. Pro takové účely bylo zavedeno IQ. Prvním průkopníkem této metody byl A. Binet, který chápal inteligenci jako odečet věku mentálního od věku skutečného. Na něj pak navázal W. Stern se svým IQ tentokrát již jako vyjádření poměru mezi mentálním a chronologickým věkem – inteligenčním kvocientem.3 Nicméně toto pojetí se dnes již opouští, s výjimkou stanovování IQ u dětí, protože takto vymezené IQ se ukázalo být nevhodné z více důvodů. Jedním takovým důvodem např. je, že nelze přesně definovat, jaké má být optimální IQ pro určitý věk. Vědci proto začali raději využívat tzv. deviační IQ, které je vyjádřením určité odchylky od průměrného rozložení v populaci.4 Kromě otázky jak inteligenci početně uchopit se můžeme ptát na to, jakým způsobem inteligenci testovat. Obecně se využívá standardizovaných inteligenčních testů. Když se ponechá stranou idea toho, že inteligence nelze testovat pouze pomocí jednoho testu v podobě „tužka-papír“, jak tvrdí Howard Gardner, podle kterého inteligence je více než jen pouhá jazykově - logická schopnost, která lze testovat pomocí takto úzce specifikované metody.5 Jedním z testů, který se užívá je Simmon-Binetův test inteligence dalším, který se v současné době využívá 1
STENBERG, R. J.: Kognitivní psychologie. 1. vyd. Praha: Portál 2002, s. 504. Tamtéž. 3 GOULD, S. J.: Jak neměřit člověka. Praha: Nakladatelství Lidové Noviny 1998, s. 169. 4 STERNBERG, R. J.: Kognitivní psychologie. 1. vyd. Praha: Portál 2002, s. 505. 5 GARDNER, H.: Dimenze myšlení. 1. Vyd. Praha: Portál 1998, s. 35. 2
docela často je Wechslerův test. Tento test je upraven do tří podob pro dospělé, pro děti školního a pro děti předškolního věku. Zkoumá tři hodnoty: verbální, performační a celkové skóre. Verbální hodnota je výsledkem slovní zásoby a také toho, jak je testovaný schopen odpovědět na otázku v čem se dvě věci sobě podobají. Performační dává hodnotu toho, do jaké míry byl člověk schopen doplňovat chybějící části tvarů či uspořádávat obrázky do určitého logického sledu. A celkový využívá při testování metod obou předchozích částí.6 V dnešní době se však poukazuje na jistý problém takovéhoto testování. Nejenom, že jak tvrdí H. Gardner - standardizované testování zaznamená velmi malou část inteligence, která se podle něj vykazuje i v jiných oblastech lidského života než jen v takto úzce specifikované části. Navíc v těchto testech dochází i k tomu, že můžeme dostat výsledky, které nejsou zcela validní, a to v podobě, že nám poskytují výsledky, které ve skutečnosti jsou hodnotami něčeho jiného. U některých testů totiž může dopadnout lépe ten člověk, který má jazykovou inteligenci lépe vyvinutou než ten, co je dobrý v té inteligenci, kterou test opravdu zkoumá.7 Další nesnází v takto standardizovaném testování je jeho neaplikovatelnost na všechny lidi. Řečeno jinými slovy, že nelze zkoumat všechny lidi bez rozdílu kultury a společenského prostředí. Nejenom, že existují národy, které nejsou literární, pak takové testy nejsou možné bez větších nesnází použít, ale také některé kultury mohou jinak strukturovat svět nebo spíše mít jiné představy o tom, co je důležité, a jak funguje svět. V takových testech pak lidé z kultury, která není ovlivněná vývojem západní civilizace, dopadají jako naši méně inteligentní jedinci. 8 Pokud i přes zmíněné problémy budeme zastánci měření inteligence, a budeme trvat na tom, že inteligenci lze testovat, existují podle kognitivních psychologů dvě možnosti, jak k inteligenci přistupovat: „máme se soustředit na měření inteligence nebo zkoumání jejich procesů?“9 Tato otázka dělí kognitivní vědce na dva protilehlé tábory, první z nich tvrdí, že ve zkoumání inteligence je hlavní, aby byl důraz kladen na strukturu inteligence. Tento přístup zastávali například Charles Spearman, Louis Thurstone, Joy Paul Guilford, Raymond Cattell. Druhou skupinou jsou ti, kteří považovali za hlavní projevy inteligence - její procesy, zastánci této teorie byli mezi jinými např. Ted Nettelbeck, Arthur Jensen a Earl Hunt. Tito zdůrazňují, že je nutné zkoumání procesů, tedy přesněji řečeno, u inteligence se má zkoumat přesnost a rychlost mentálních procesů. Zmínění vědci zastávají názor, že výsledky tohoto zkoumání do velké míry korelují s inteligencí, tzn., že pokud je u někoho naměřená vysoká rychlost a přesnost procesů, tedy rychle a dobře zpracovává informace, lze u něj očekávat
6
STERNBERG, R. J.: Kognitivní psychologie. 1. vyd. Praha: Portál 2002, s. 506. GARDNER, H.: Dimenze myšlení. 1. Vyd. Praha: Portál 1998, s. 19. 8 STERNBERG, R. J.: Kognitivní psychologie. 1. vyd. Praha: Portál 2002, s. 520. 9 Tamtéž; s. 506. 7
vyšší inteligenci než u jedinců, kteří tyto procesy mají pomalejší.10 Proti takto pojímané inteligenci vystupuje Robert J. Sternberg. Ten na základě svého experimentování vyvrací oprávněnost zmíněné teorie a tvrdí, že i když člověk dosahuje dobrých výsledků (rychlé zpracovává informace), ještě neznamená, že je inteligentnější než, ten kdo informace zpracovává pomaleji. R. J Sternberg poukazuje na to, že existují určité situace, kdy lidé, kteří dosahují vyššího inteligenčního ohodnocení, potřebují delší dobu ke zpracování daných informací. A říká: „Obecně řečeno – inteligentnějším osobám trvalo déle globálním plánování – kódování problému, formulace obecné strategie útoku na problém, zatímco lokální plánování – tvorba a užití strategií pro řešení podrobností úlohy – je stálo méně času.“11 Druhá skupina se orientuje na strukturu inteligence spíše než na její procesy. Struktura je tedy to, co se má u inteligence zkoumat. Otázkou však zůstává, z čeho se inteligence skládá. Jedni jsou názoru, že existuje pouze 1 faktor, který tvoří inteligenci, takové pojetí zastával např. Ch. Spearman. Ten inteligenci považoval za něco, co lze vyjádřit jediným faktorem g – tzv. obecnou inteligencí.12 Jiní zase předpokládají, že tu jsou faktory dva např. R. Cattell. Dalším představitelem je J. P. Guilford se svými 150 faktory, či L. Thurstone s primárními mentálními schopnostmi, kterých je 7.13 Tyto všechny přístupy chápali inteligenci jako něco, co je tvořeno buď jedním faktorem, nebo více na sobě závislých faktorech. Opačným přístup zastával H. Gardner. Podle něj neexistuje jedna obecná inteligence, ale naopak existuje více druhů inteligencí, které jsou na sobě více méně nezávislé: „Lidé mají víc inteligencí a ne inteligenci jedinou, která by byla univerzálním zdrojem všech lidských schopností.“14 Zmíněný autor rozlišuje 7 dimenzí inteligence – jazykovou, logicko-matematickou inteligenci, hudební inteligenci, prostorovou inteligenci, tělesně pohybovou a 2 formy personální inteligence; jedna je zaměřená na sebe, druhá je zaměřená na druhé. Přičemž tyto inteligence jsou do velké míry nezávislé, nicméně mohou spolu vzájemně spolupracovat a vytvořit to, čemu říkáme inteligentní chování.15 Dalším přístupem jak by mohlo být možné zkoumat inteligenci (kromě jejich procesů či struktury) nabízí biologická analýza. Jednou z otázek, kterou se biologická analýza snaží zodpovědět je, zda existuje vztah závislosti mezi inteligencí a rychlostí přenosu vzruchů v mozku. Takováto korelace se však nepotvrdila. Testy totiž ukazují, že ačkoli u mužů lze určitou korelaci mezi rychlostí vzruchů a inteligencí vypozorovat, u žen se nic takového nepotvrdilo.16 Další možnou korelací, kterou se neuropsychologové zabývají, je korelace výkonu neuronů a inteligence. Provedené experimenty 10
STERNBERG, R. J.: Kognitivní psychologie. 1. vyd. Praha: Portál 2002, s. 512-514. Tamtéž; s. 516. 12 GOULD, S. J.: Jak neměřit člověka. Praha: Nakladatelství Lidové Noviny 1998, s. 277. 13 STERNBERG, R. J.: Kognitivní psychologie. 1. vyd. Praha: Portál 2002, s. 509-510. 14 GARDNER, H.: Dimenze myšlení. 1. Vyd. Praha: Portál 1998, s. 11. 15 STERNBERG, R. J.: Kognitivní psychologie. 1. vyd. Praha: Portál 2002, s. 522. 16 Tamtéž; s. 517. 11
zkoumají spotřebu glukózy v průběhu provádění testů. Dosažené výsledky naznačují, že lze vysledovat určitý vztah mezi inteligencí a spotřebou cukru. Např. Richard Haier se svými kolegy poukazuje na to, že méně inteligentní lidé vynaloží mnohem více práce na vykonání úkolů, s čímž souvisí i větší množství spotřeby cukrů než je tomu u více inteligentnějších jedinců.17 Tyto dosud uvedené přístupy se shodovali v tom, že inteligenci chápali jako něco, co nebylo kontextově podmíněno. Opačným přístupem může pak právě být přístup, který tvrdí, že inteligence je do značné míry záležitostí, podmíněnou prostředím. Před tím byla inteligence chápána jako něco, co je buď mentální či fyzická záležitost v poslední době se k tomuto pojetí přidává ještě další věc: „tzv. metakognice – na základě níž lze rozumět vlastním myšlenkám a tedy je i ovládat. Navíc se do popředí také dostává představa toho, že v každé kultuře znamená inteligentní něco jiného, tedy, že inteligence je kulturně podmíněná. Inteligence je tedy schopnost učit se ze zkušenosti, užívat metakognitivní procesy, které zkvalitňují učení, a schopnost přizpůsobit se prostředí, jež může v různých sociálních a kulturních souvislost vyžadovat různé druhy přizpůsobení.“18 Zastáncem teorie, inteligence jako podmíněné prostředím je např. H. Gardner. Chápe ji: „jako schopnost řešit problémy neboť vytvářet produkty, které mají v jednom nebo více kulturních prostředích určitou hodnotu.“19 či „jako výsledek interakce mezi sklony a nadáním na jedné straně a kulturními možnostmi a omezeními na straně druhé.“20 Jednoduše řečeno je jasné, že se inteligence bude odlišovat u člověka dnešního typu a člověka, který žil ve středověku nebo třeba neandrtálce, ale nejenom to; inteligence se bude profilovat v závislosti na tom, co daná kultura považuje za důležité - v každé době či kultuře se jedinec musí vypořádávat s něčím jiným a tak jsou vyvinuty i jiné schopnosti. Pokud tedy uvažujeme o tom, že inteligence je věcí podmíněnou kulturním kontextem, pak to znamená, že kultura, ve které jedinec žije, jej ovlivňuje a to odlišným způsobem než by jej ovlivňovala kultura. Jedním z kulturních faktorů může být např. to, co je v dané kultuře považováno za důležité. S tím pak souvisí i klasifikace světa. Jelikož jsou kultury odlišné a důraz je u každé z nich kladen na něco jiného, pak klasifikace světa je daná právě tím, co je pro danou kulturu důležité. To znamená, že testy inteligence západního způsobu nemůžeme dávat lidem z jiných kultur. Naše testy inteligence totiž stojí na určitých typech klasifikace. V naší kultuře projevem vyšší inteligence je třídění věcí do kategorií; třeba pokud máme v testu různé druhy ryb, máme k tomu přiřadit slovo ryba, zatímco méně inteligentní třídí věci podle funkcí. Takovéto členění však u jiné kultury může dopadnout zcela jinak, může u nich být primární věc pro třídění právě funkce.21
17
STERNBERG, R. J.: Kognitivní psychologie. 1. vyd. Praha: Portál 2002, s. 517-518. Tamtéž; s. 502-503. 19 GARDNER, H.: Dimenze myšlení. 1. Vyd. Praha: Portál 1998, s. 10. 20 Tamtéž; s. 12. 21 STERNBERG, R. J.: Kognitivní psychologie. 1. vyd. Praha: Portál 2002, s. 520. 18
Dosud bylo řečeno, že inteligence není dána jen strukturou našeho mozku, ale také je dána kulturou a dobou, ve které člověk žije. To znamená, že taková inteligence není něco, co je člověku dáno narozením a poté se již nedá změnit, ale něčím, co lze rozvíjet, otázkou však zůstává, do jaké míry lze inteligence vyvíjet a do jaké míry je determinovaná geny? V minulosti byly tendence mluvit o určitých skupinách či lidech jiné barvy než bílé jako o těch, kteří nemají dostatečnou inteligenci. Byly prováděné pokusy, které dokazovali, že černoši mají nižší skóre IQ, které je dáno jejich genetickou výbavou. Takovéto testy a jejich výsledky měly však dalekosáhlé konsekvence, znamenaly vlastně ospravedlnění toho, proč jsou černoši považováni za podřadné, takovéto snahy jsou už v dnešní době nepřijatelné. Navíc se před krátkou dobou potvrdilo, že rozdíly mezi geny jsou téměř mizivé.22 Testy, které měly dokázat domnělou nadřazenost jedné rasy nad druhou, kladly důraz na určitý aspekt inteligence, totiž její genetickou determinaci. V dnešní době se však odborníci přiklánějí k tomu, že geny nejsou jediným determinantem skóre IQ. Jediné, co se považuje za pravdivé, je, že: „Dědičnost může ustavovat jistý druh horní meze inteligence, které mohou lidé dosáhnout“.23 Jak už bylo řečeno, inteligence není jen věcí genetické predispozice, nýbrž také vnějších faktorů a lze ji rozvíjet. Na základě prováděných experimentů se ukázalo, že jedním z hlavních faktorů pro rozvoj inteligence je dostatečný podnět stimulů v rané fázi vývoje dítěte. Je velmi důležité, aby malé děti, byly dostatečně stimulovány, nejenom množstvím předmětů, ale také jejich vztahem s matkou.24 Nedostatek stimulů naopak způsobuje nedostatečné rozvíjení jejich dovedností, příkladem by mohly být např. vlčí děti. Dalším důležitým faktorem pro rozvíjení inteligence je motivace a výuka,25 tou se v dnešní době zabývají pedagogové a psychologové, kteří se snaží vytvořit dostatečně vhodné vzdělávací programy, tak aby byly děti co nejvíce podporovány v jejich rozvoji. Jedním extrémem bylo tvrzení, že jedinec má inteligenci vrozenou a nelze být rozvíjena, opačným extrémem může být případ Japonce Shin'ichiho Suzukiho. Ten vytvořil program pro děti, které se od narození cvičí ve hře na housle. Výsledkem tohoto programu je, že i průměrné dítě je do deseti let schopno zahrát např. Mozarta. Suzuki u tohoto programu využil nejenom toho, že sluchová inteligence se vyvíjí již od útlého věku, ale také velmi důležitého vztahu matky a dítěte, kde housle hrají důležitou roli v komunikaci mezi matkou a dítětem. Z tohoto programu vyplývá, že i průměrné děti jsou schopny se naučit hrát virtuózně na housle. Nicméně se nesmí zapomínat, že je rozvíjena jen jedna složka inteligence, a právě toto je jedna z kritik, která na S. Suzukiův přístup padá.26
22
GOULD, S. J.: Jak neměřit člověka. Praha: Nakladatelství Lidové Noviny 1998, s. 340. STERNBERG, R. J.: Kognitivní psychologie. 1. vyd. Praha: Portál 2002, s. 540. 24 Tamtéž; s. 538-539. 25 Tamtéž; s. 540. 26 GARDNER, H.: Dimenze myšlení. 1. Vyd. Praha: Portál 1998, s. 380-384. 23
Závěr Úkolem seminární práce bylo zmapování hlavních přístupů k inteligenci. Zatímco jedni se zaměřili na to, co to inteligence je, druzí řešili jak k inteligenci přistupovat. První skupina chápala inteligenci jako vyjádření určité mentální schopnosti (A. Binet či T. Simmon) či jako schopnosti psychofyzické (F. Galton). Druhá skupina vědců si kladla otázku, co by se u inteligence mělo primárně zkoumat? Měla by se zkoumat rychlost poznávacích procesů (T. Nettelbeck, A. Jensen a E. Hunt) nebo její struktura (Ch. Spearman, L. Thurstone, J. P. Guilford, R. Cattell)? Ke struktuře inteligence existuje více přístupů. Zatímco někteří byly názoru, že
inteligence je jen jedna a jako taková se projevuje ve všech oblastech lidského života, tedy, že inteligenci tvoří pouze jediný faktor ( Ch. Spearman) druzí tvrdili, že faktorů, které tvoří inteligenci je více (R. Cattell, L. Thurstone, P. Guilford). Zatímco tito zastávali názor, že faktory inteligence jsou na sobě do velké míry závislé, opačný přístup, lze nalézt u H. Gardnera. Ten tvrdil, že existuje 7 dimenzí inteligence, které jsou na sobě více méně nezávislé a jsou ovlivněny kulturou, ve které člověk žije.
Pojmu inteligence bylo v minulosti zneužíváno k vyřazení určité skupiny jako méně cenné. K tomu sloužila představa inteligence jako něčeho geneticky determinovaného. Dnes se již ví, nejenom to, že geny nejsou jedinými činiteli, které určují či tvoří inteligenci, ale také že inteligenci lze rozvíjet. Možnými determinanty pro rozvoj inteligence existuje více. To, co je velmi důležité je např. dostatečné množství podnětů v rané fázi dětského vývoje - jednou z technik, která tento aspekt využívá je Suzukiho způsob učení dětí hře na housle. Dalším aspektem, který může ovlivnit inteligenci je kultura. Každá totiž klade důraz na jiné schopnosti a tak se rozvíjí právě ty schopnosti, které jsou v dané kultuře vyžadovány. S tímto souvisí i otázka jejího měření, jež je téměř nemožné pro členy všech kultur, za použití jednoho všeobecného testu inteligence. Zatímco západní kultura používá určitý způsob klasifikace objektů, jiné kultury mohou klasifikovat svět jiným způsobem. Z tohoto důvodu je nemožné užít stejných testů pro všechny, nýbrž je vždy nutné přihlédnout k tomu, jak daná kultura chápe svět. Jen s přihlédnutím ke specifikám určitého společenství lze dostat validní výsledky.
Seznam použité literatury GARDNER, H.: Dimenze myšlení. 1. vyd. Praha: Portál 1998, 398 s. ISBN 80-7178-279-3 GOULD, S. J.: Jak neměřit člověka. Praha: Nakladatelství Lidové Noviny 1998, 436 s. ISBN 80-7106168-9 STERNBERG, R. J.: Kognitivní psychologie. 1. vyd. Praha: Portál 2002, 636 s. ISBN 80-7178-376-5
Název souboru (startovacího souboru u WWW stránek)
Jméno autora (ů): Název práce
Krátká anotace práce (základní myšlenky a výstupy)
INTELIGENCE 2012 VŠ
Vladimíra Šámalová Přístup k inteligenci stejně jako přístupy k jakémukoli jinému hodnocení lidských schopností se v průběhu historie měnila. Cílem mé práce je představit některé přístupy k inteligenci. Co to inteligence je, jak a či vůbec ji lze měřit a k jakému pojetí se v dnešní době psychologové přiklánějí, a které spíše opouští.
Podrobná anotace práce (základní myšlenky a výstupy)
Práce se zabývá inteligencí v několika aspektech. Ptá se po tom, co to inteligence je. Na tuto otázku lze podat různé odpovědi. Jedni považují inteligenci za něco, co je vyjádřením mentálních schopností, druzí spíše za schopnost psychofyzickou. V dnešní době se navíc přiklání vědci k tomu, že inteligence je podmíněná kulturou, ta totiž ovlivňuje, které schopnosti se rozvinou více a které méně. Další otázkou je, zda ji lze měřit, pokud ano, pak jakým způsobem? S tímto souvisí dva přístupy, jeden se orientuje na měření procesů, kde se měří se rychlost kognitivních procesů. Druhý zkoumá strukturu inteligence. V této oblasti se pak objevuje otázka, zda je inteligence pouze jednou schopností, která se uplatňuje v různých oblastech lidského života, anebo je to spíše soubor více inteligencí. Dalším přístupem, jak k inteligenci přistupovat nabízí biologická analýza. Ta zjišťuje, zda existuje vztah mezi inteligencí a procesy v mozku. Poslední avšak o nic méně důležitou otázkou je, zda je inteligence vrozená či ji lze a jak rozvíjet.
