UMĚNÍ RESTAUROVAT UMĚNÍ

K U R L YE TŮ FO Ý S T LA

UMĚNÍ RESTAUROVAT UMĚNÍ

HŘEBÍČKOVÁ: Myslím, že bychom třeba mohli začít jakousi definicí pro někoho, kdo o restaurování už slyšel, ale docela jasnou představu nemá. NEČÁSKOVÁ: Co se týče definice restaurování, tak byl vydán, myslím tak před dvaceti třiceti lety, obecně přijatý materiál UNESCO... Ale teď jsem trochu zaskočena, protože to nedokážu z hlavy dosti konzistentně říct, i když bych byla schopna to dohledat… Ale v podstatě tam bylo restaurování charakterizováno jako činnost, jejímž cílem je konzervovat hmotu díla a umožnit vnímat jeho estetickou hodnotu s maximálním respektem k jeho autenticitě, případně i k jeho historickým úpravám. Jsou tam tedy dvě složky – jednak prodloužení existence hmotné podstaty daného díla, a jednak – zejména u výtvarných děl – je tam složka estetická. A restaurování má estetickou složku posílit, zpřístupnit a respektovat autenticitu. Zpřístupnit znamená například retuší potlačit některé defekty s respektem k autenticitě, nebo i odstranit pozdější doplňky. Jde tedy o zásah, který mění vzhled předmětu, a to je vždycky etický, ale i estetický problém. HŘEBÍČKOVÁ: Na konferenci Ústavu památkové péče, kde jsme se také sešli, se mluvilo o inscenaci výtvarného díla. Co si myslíte o tomto pojetí? NEČÁSKOVÁ: To je otázka... Protože, co to inscenace výtvarného díla vlastně je?

4

FOYER

HŘEBÍČKOVÁ: Mně to připadá takové hodně časově omezené. NEČÁSKOVÁ: To jednak, a jednak respekt k autenticitě znamená, že ta díla jsou nejlépe prezentována in situ, tam, kde byla vytvořena, to se tedy týká součástí architektury, ale i solitérů, protože i solitér byl téměř vždycky pro někoho zamýšlen. Takže tohle už je taková jasná priorita. To místo, pro které bylo dílo určeno, je součástí historie i hodnoty předmětu. A pak jsou muzea a urbanistické celky, ale zde už vstupuje do hry mnoho dalších aspektů, jako třeba bezpečnost díla, nebo finanční aspekty – komu to patří… HŘEBÍČKOVÁ: Já se jenom vrátím k té inscenaci, ten termín použil historik umění. Mě to docela zaujalo, protože hned na začátku jsme tu narazili na mezioborovou spolupráci. Já vím, že to chápání může být rozdílné. Pro historika umění je důležitá akce, výstava, otevření zámku, zatímco aspekt restaurátorský je takový dlouhodobější a méně zaměřený na prezentaci, i když ta je samozřejmě taky nasnadě, protože vždycky je to pro nějakého diváka. FRANK: Já myslím, že je to snaha po hledání nějakého nového výrazu. Náš obor se potýká s mnoha problematickými body, například už v terminologii, protože se mluví o restaurování, mluví se o rekonstrukci, mluví se o konzervaci, ale to jsou vlastně všechno svébytné součásti restaurátorského oboru. Pokud se ty věci začnou míchat dohromady, vzniká velké nedorozumění a

zmatek. A pro veřejnost je potom vše nečitelné. Dlouholetý problém je v rozlišování, co je rekonstrukce nějaké historické malby nebo stavby a co je restaurování. Pokud se tyto dva pojmy začnou míchat dohromady, tak z toho prakticky, při realizaci, vznikne neuvěřitelný paskvil. A myslím si, že toto je i velký moment nepochopení ze strany památkářů a stavebních firem a dalších, kteří se podílejí, nebo chtějí podílet na rekonstrukci objektů a výtvarných děl. Dochází k velkým posunům v autenticitě, ke snaze o prezentaci, „výpomoc“ určité památce… HŘEBÍČKOVÁ: Jak byste tedy rozlišil pojmy restaurování, konzervace, rekonstrukce? FRANK: Při restaurování stávající památky se počítá s tím, že se do vizuální stránky vstupuje nějakým, i výtvarným posunem, dejme tomu retuší nebo tmelením, počítá se s určitou úpravou vizuálního stavu. Konzervace je pasivní zachování památky, nebo jakéhokoli historického artefaktu. A rekonstrukce je – v tom pravém slova smyslu – pouze replikací určitého historického stavu novými materiály, nebo dejme tomu i historickými materiály, ale není to práce na samotném objektu. NEČÁSKOVÁ: K těm pojmům bych dodala: konzervace je v podstatě vždycky součástí restaurování a jde o proces, ať už pasivní, nebo i intervenční, který probíhá s cílem prodloužit životnost objektu, nebo zlepšit jeho konkrétní fyzikální stav, který ale také znamená neměnit vzhled, nic nedoplňovat a taky nepotlačovat

Kulatý stůl, kterým obvykle otevíráme RozRazil, je tentokrát o druhu činnosti, která ve volné asociaci koresponduje s celým číslem. Restaurování, jako disciplína, je vhodnou metaforou i našeho pokusu o „rekonstrukci“ pocitů, dojmů a skutečností z osudových let české společnosti, let 1968 a 1989. O politice a společenském kontextu se v tomto bloku RozRazilu nepíše nic, ale metody a technologie, kterými lze obnovit mobiliář z doby Ludvíka XIV. by mohl posloužit i k jiným účelům, například zkusit restaurovat vlastní chování z doby Gustáva Husáka, o tom ale až na dalších stranách tohoto vydání. Teď mají slovo Barbora Hřebíčková, Milena Nečásková, Igor Fogaš a David Frank. defekty – jenom se starat o životnost té hmoty. Restaurování pak obsahuje estetickou i etickou složku, jde zde o způsob, jakým zpřístupnit estetickou hodnotu. A rekonstrukce je v podstatě takovou nadstavbou restaurování. Aby se podařilo zpřístupnit hodnotu objektu, tak se třeba něco doplní… Eticky únosná míra rekonstrukce se samozřejmě liší objekt od objektu, to se musí vždycky řešit individuálně. Ale ještě pokud jde o pojmy restaurování a konzervace: tady v českých zemích se někdy vede dost nervózní diskuze, která má původ v nepochopení anglických překladů těchto slov. Slovo conservation v angličtině přesně znamená restaurování a obsahuje jak konzervační, tak i este-

ROZRAZIL 06, 2008

5

tickou stránku nějakého doplnění, retuše, potlačení defektu. To anglické conservation skutečně má tyto obě složky a v definici UNESCO, kterou jsem připomněla, jsou obě tyto složky zmiňovány a uvažovány. Ale české slovo konzervace, tato část restaurování, se anglicky řekne preservation a je podobně definováno. Ovšem toto preservation se v angličtině téměř nevyskytuje, čili takový ten náš důraz, že ve světě se konzervuje a u nás se restauruje, je možná z devadesáti procent jen nepochopením jazykové stránky. Teď už máme dvacet let svobodu a já pořád cestuji a přitom, postižena svým povoláním, prolézám muzea, strkám nos ke každému dílu a mohu říct: není pravda, že se ve světě více konzervuje, než restauruje. Všechny světové galerie mají obrazy v perfektním stavu, nenajdete defekty. Při různých vzácných příležitostech, kdy se zmiňuje restaurování těch objektů, je to vidět. HŘEBÍČKOVÁ: Zeptám se pana Fogaše. Vy pracujete ve státní instituci, v Moravské galerii, kde se setkáváte jak s restaurátory s vysokoškolským uměleckým školením, tak s restaurátory nebo s muzejními konzervátory, kteří mají dělat práci týkající se ne rekonstrukce, ale spíš uchovávání materiálu. Mě by zajímalo, jestli se vžil ten – svého času propagovaný – úzus restaurátor, ten který dělá umělecky hodnotná díla a konzervátor, jakýsi umělecký řemeslník, nebo dokonce úplně jenom pomocník při spolupráci s restaurátorem. Je možno restaurování a konzervování personálně rozdělit? FOGAŠ: Konzervace v rámci velkých sbírkových konvolutů je samozřejmě odlišná od restaurování v komplexním slova smyslu. Aby se však podařilo obnovit výtvarnou celistvost díla, musí se obě složky doplňovat. Ve struktuře galerie, případně muzea, je samozřejmě nevyhnutelné, aby lidé, kteří pracují přímo se sbírkou a jejichž úkolem je chránit ji, pečovat o ni, rozuměli materiálu. Zde se blížíme ke konzervaci. Oni samozřejmě mohou, dle svých odborných možností, vykonávat určité typy prací, v podstatě jde o tvorbu mikroklimatu, opravdu delikátní manipulaci, případně nějaké velmi opatrné čištění. A dál už se to dostává do polohy, kdy tito lidé musejí mít širší a hlubší znalosti, aby mohli pracovat s materiálem víc, to znamená například u obrazu provádět lokální či celoplošné fixace… Co se týká galerijní struktury, tam je několik možností. Pokud instituce nabízí profesní prostředí a má dobře zařízené dílny, tak je samozřejmě možné, že získá profesionály, jako je tomu třeba v Národní galerii nebo v Moravské galerii v Brně. Tam už jsou skutečně restaurátoři, kteří mají i licenci Ministerstva kultury. Ale současně je zde spousta lidí, kteří na svých postech pracují s uměleckými díly, s respektem k materiálu a tedy vlastně ve sféře konzervace. Pokud bychom se chtěli vrátit k mezioborové spolupráci, je samozřejmé, že tento systém může fungovat i jinak. Ne každá galerie nebo muzeum má možnost mít restaurátorské dílny a pak je na odborných pracovnících, aby se správně zoriento-

6

FOYER

vali a našli vhodnou formu spolupráce s restaurátory externími, nebo s jinými státními dílnami. HŘEBÍČKOVÁ: A jak to vypadá v soukromé firmě? NEČÁSKOVÁ: Tam neseme za provedení práce odpovědnost jako fyzické osoby… Ale samozřejmě si necháváme pomáhat s některými pomocnými nebo rutinními pracemi. Záleží tedy na vzdělání a zručnosti – mám řadu spolupracovníků, kteří vystudovali Akademii výtvarných umění, ale ne restaurování konkrétně, a přesto jsou mi užitečnými pomocníky i při manipulacích s obrazy nebo určitém způsobu čištění. Například při náročném mechanickém čištění rubu plátna, které se lépe dělá ve dvou, používám pomoc zkušených lidí. Mám okruh svých spolupracovníků, ale odpovědnost nesu sama a nenechávám nikdy nikoho pracovat samostatně. HŘEBÍČKOVÁ: Myslím si, že například u velkých stavebních rekonstrukcí se bez pomoci ani obejít nedá, tam bývají různé technicky složitější úkoly... NEČÁSKOVÁ: Velký objem prací je například při komplexním restaurování chrámových interiérů, což je moje doména, respektive doména mojí firmy. Pečlivě umýt několik set čtverečních metrů štuku, to je práce, kterou nemohu udělat svýma rukama. Moje odbornost je ve vytváření koncepce a v důsledném dohledu nad tím, aby byly dodržovány technologické postupy. Přitom houbou může máchat klidně také někdo jiný, kdo je vedle mě. HŘEBÍČKOVÁ: Jak velká skupina lidí se na pracech podílí, když se restauruje celý kostel? NEČÁSKOVÁ: Tady mohu dát konkrétní příklad, protože my léta děláme krásný chrám Nanebevzetí Matky Boží v Polné, který byl v těchto dnech prohlášen národní kulturní památkou. Děláme tam už asi šestý rok a práce jsou již zcela před dokončením. Konkrétně teď pracujeme na bočních oltářích, udělali jsme už štukovou výzdobu, nástěnné malby, obrovský hlavní oltář. Podílelo se na tom řádově třicet lidí. Ale paralelně maximálně dvacet. FRANK: Svou roli hrají i finance. Zabezpečit kvalitní tým profesionálních restaurátorů s tou největší akreditací při takových akcích není se stávajícími rozpočty téměř možné. NEČÁSKOVÁ: Svou roli hraje i stránka časová. Administrativa narůstá a narůstá a dokud investor nemá příslib finančního krytí, nemůžeme začít pracovat, pak máme strašně krátkou sezonu. FOGAŠ: Časové kritérium je dlouhodobý problém při restaurátorských akcích většího rozsahu. Nejenom v důsledku sezonních prací, ale především v důsledku systému, který funguje při udělování dotací a při financování různých akcí tohoto typu. Požadavky jsou nastaveny tak, aby byl rok předem vytvořený záměr a návrh včetně závazného rozpočtu. Než se sejde komise, než se rozhodne, které akce budou preferovány, než

se zjistí, zdali souhlasí Ministerstvo financí a tak dále, uběhne půl roku. Na konci května se pak dozvíte, že můžete restaurovat. Těší vás samozřejmě, že už můžete, ale problém je v tom, že už na práci nemáte dvanáct měsíců, ale jenom šest. A pak je opravdu nevyhnutelné angažovaně spolupracovat s lidmi různých profesí, kteří jsou schopni kvalitně a přesně podle požadavků vykonat dílčí práci tak, aby to odborný restaurátor organizačně zvládl. FRANK: Mně se zdá, že některá výběrová řízení, i uvnitř institucí, jsou vypisována na tak směšné částky, že je to úplně proti fungování restaurátorů… Výběrová řízení se vypisují na třicetitisícovou zakázku, nebo i menší, přitom každé výběrové řízení také něco stojí… A prodlevy jsou u toho prostě nehorázné. Výběrová řízení zde straší celou společnost jako jakési bašty korupce a manipulace se zakázkami, kunsthistorici a kurátoři z malých muzeí a galerií, zadavatelé těchto prací, mají strach, aby jim městský úřad nebo jejich zřizovatel nešlapal na paty a neptal se, zda náhodou nezadávají příliš mnoho zakázek stejnému týmu restaurátorů. Ale já si přitom myslím, že základem je dobrá, i dlouhodobá spolupráce a fungování, nikoli neustálé hledání a opakování nějakých výběrových řízení. Mělo by být v kompetenci zadavatelů restaurátoských zakázek, aby vzali odpovědnost sami na sebe a mohli jednat i bez toho, aby stále organizovali další a další výběrová řízení.

FOGAŠ: S tím se památkáři potýkají už léta. Jde v podstatě o to, že oni mají eticky obrovskou odpovědnost, ale minimální reálné kompetence. A ve chvíli, kdy se zakázka připravuje, mají svázané ruce právě těmi časovými prodlevami. NEČÁSKOVÁ: Problém je také dělení zakázek na části. Já například dělám sedm let v Rumburku a x-krát jsem tam musela, naštěstí úspěšně, absolvovat výběrové řízení. Jednodušší situace nastává, když investor vypíše výběrové řízení na celek a potom práci zadává postupně podle toho, jak má přísun peněz. Ale na druhé straně nebezpečí korupce, respektive korupce samotná, existuje, to je jasné – a je špatně prokazatelná. Je také jasné, že čestné a zodpovědné vedení bez přebujelé administrativy je nejefektivnější způsob, jak něčeho dosáhnout. Ale to nejde vyřešit od stolu. To je v lidech, kulturní a etické tradici země, a ta je u nás bohužel mizerná… Konečně je to i problém cenové politiky, protože v podstatě u všech výběrových řízení, kterých já se účastním, je buďto jediným, nebo naprosto dominantním kritériem cena... FOGAŠ: Ano, a potom kde je ta kvalita, že? Dokážete konkurovat někomu, kdo je také zaštítěn licencí, ale spolupracuje jenom s nekvalifikovanými lidmi a tedy má nesrovantelně nižší náklady? FRANK: Z těch potíží s výběrovými řízeními vychází další problém českého restaurování. A to je určitá kvalita a modernost. Protože člověk, který se snaží dělat zakázky, vstupovat do výbě-

ROZRAZIL 06, 2008

7

rových řízení a přitom neustále sráží ceny, pak samozřejmě není schopen pracovat na úrovni, není schopen dělat rozsáhlejší průzkumy, protože se jeho práce prostě nedá protáhnout na delší časový úsek. Je jednak limitována cenou, jednak termíny. A to se potom, myslím, nutně odráží na celém oboru. Vlastně dochází ke zjednodušování restaurování, které pak nemůže být komplexní. NEČÁSKOVÁ: Já bych s vámi v tomto nesouhlasila. Já opravdu velikou část svého profesního času strávím různými průzkumy, čili vlastně přípravou projektů. Dělám to už řadu let a můžu říct, že kvalita průzkumů prováděných za socialismu se s tím, co se dělá dneska, nedá srovnat. Určitě narostl význam průzkumu. I ve srovnání se zahraničím nemám pocit, že by se u nás restaurovalo na výrazně nižší úrovni. Myslím to dobré restaurování, samozřejmě otřesné příklady najdete, to je bez debat, ale úroveň u nás je jinak solidní. Projevuje se i dost velké konkurenční prostředí. Spousta lidí, jejichž jména znám z mládí, se v branži už nepohybuje. Důvodů je spousta, jedním z nich je, že nebyli dost pracovití, protože těch nudných činností u restaurování je strašná síla, to si málokdo uvědomuje, když to jde dělat. A lidi, kteří například nejsou schopni trhat chmel nebo něco podobného, tak u toho nevydrží. U restaurování musíte být schopni sedět. A další věc, já na peníze myslím, když stanovuji rozpočet, ale pak už opravdu ne. FOGAŠ: Ono bez pokory restaurovat nelze a myslím, že bez nadšení pro věc také ne. Já mám to štěstí, že lidi z oboru, které znám, splňují obě tyto podmínky. Například se nám teď povedlo získat grant na restaurátorský průzkum výtvarných děl, a to mi umožnilo spolupracovat právě s přírodovědci, například s Barborou Hřebíčkovou, také s Akademickou laboratoří ALMA, zastoupenou manželi Hradilovými. Řešíme spolu několik velmi zajímavých problémů v rámci mezinárodní spolupráce Artech. A musím říct, že mě to hodně poučilo, nejenom v oblasti technické výstavby výtvarných děl a určování autenticity věcí, ale i v možnostech, jak dělat průzkum absolutně efektivně. Třeba Artech mi umožnil získat přístrojovou techniku přímo do ateliéru a pracovat s ní, techniku, kterou bych normálně nepotkal ani z dálky. HŘEBÍČKOVÁ: Jakou konkrétně? FOGAŠ: Konkrétně prototyp infračerveného skeneru, který umožnil zmapovat celou plochu obrazu a odečítat jednotlivé vrstvy. NEČÁSKOVÁ: Čili to funguje jako infračervená kamera? FOGAŠ: Je to jako infračervená kamera, jenomže mnohem dokonalejší co se týče zobrazovacích možností. Jde o mobilní přístroj, který mapuje plochu obrazu na principu pantografu a bodově skenuje v mimořádně vysokém rozlišení. NEČÁSKOVÁ: Ještě bych chtěla dodat k průzkumu jednu strašně důležitou věc z praxe. Když se řekne průzkum, je to šíleně široký

8

FOYER

pojem. Můžeme hovořit o průzkumech technologických, tedy o tom nejzajímavějším jádru restaurátorské práce. Ale zpočátku zde slovo průzkum padlo ve významu příprava a realizace komerční zakázky. A v tom je veliký rozdíl, je-li průzkum orientován na přípravu projektu, třeba i v tom smyslu, že se má stát základem pro určité výběrové řízení, anebo zda je součástí restaurování, kde už má přinést nějaké hlubší poznatky nebo analýzy, které budou podkladem pro volbu metody restaurování. A myslím, že lidé v širší odborné veřejnosti, tím myslím památkovou péči, kultivované a poučené správce či vlastníky výtvarných děl, si často tento rozdíl neuvědomují. Dostávám se občas do situace, kdy mám udělat rozpočet na poměrně velký projekt a když se zeptám, zda je u toho nějaký průzkum, tím samozřejmě myslím přípravu projektu – zda někdo zmapoval základní stratigrafii, druhotné zásahy, stav díla – tak oni mi řeknou, že ano, řeknou renomované jméno, a dají mi nakonec jen laboratorní průzkum autorské technologie, který je naprosto nepodstatný. To jsou potom pro mě v tu chvíli jen hezké obrázky… HŘEBÍČKOVÁ: To znamená, že je tam jenom laboratorní, nikoli restaurátorský průzkum? NEČÁSKOVÁ: To znamená, se průzkum v podstatně omezil na zkoumání technologie vzniku díla, nebo tedy technické skladby. FOGAŠ: Zaměření průzkumu má tisíc možností a skutečně záleží na tom, co chceme dokázat, k čemu má sloužit. NEČÁSKOVÁ: A mě třeba na tom v tu chvíli mnohem víc zajímá, zda přemalba je akrylátová, anebo jestli je to vůbec přemalba a jestli pod ní něco je. FRANK: Je zde další zajímavá věc: zda by se měly zveřejňovat odborné poznámky stran průzkumu, například u moderních děl. Já jsem se setkal s tím, že jsem byl v podstatně zrazován od toho, abych některé poznatky o malířské výstavbě a o podkladech a vůbec malířské technice některých autorů přednášel na odborném fóru. Protože pro padělatele je to samozřejmě poměrně důležitý materiál. Mě se ale zdá, že je to takový planý strach, v zahraničí jsem se s tím nikde nesetkal... FOGAŠ: Mně se zdá, že všichni chápeme, že v jistém směru jsou tyto informace delikátní, na druhou stranu se musíme rozhodnout. Chceme-li vývoj a pokrok posunout nějakým směrem a chceme-li vytvářet seriózní databáze, se kterými se bude pracovat, tak musíme být otevření, musíme konfrontovat názory, musíme přednášet, dělat osvětu, bavit se u stolu, jako to teď děláme. HŘEBÍČKOVÁ: Já jsem také, musím říct, docela tvrdě narazila se svou knížkou Recepty starých mistrů. Dočkala jsem se kritiky, že to je vlastně návod pro padělatele. Myslím si ale, že informace jsou jedna věc a dokázat to pak udělat druhá. A navíc, jestliže každý sám bude stále znovu přicházet na ty stejné věci, tak se ni-

kam nepohneme. Mně to tedy připadá podobné, jako vlastnictví střelných zbraní. Střelné zbraně se prodávají lidem se zbrojním pasem a vlastně není žádná ochrana proti tomu, aby tou legálně drženou zbraní člověk někoho nezastřelil. Tohle ta společnost toleruje, takže by měla tolerovat i šíření informací. NEČÁSKOVÁ: Já osobně nemám ráda, když se restaurování srovnává s medicínou, protože pro mě osobně je živý člověk eticky něco naprosto jiného, než moje milované umělecké dílo. To je jedna věc. Pak je tu ještě druhý základní rozdíl, že památky neřvou. Nemám ráda tohle srovnávání, ale přesto se k němu občas uchyluji a chci upozornit na obrovský rozvoj v medicíně od dob, co se poznatky sdělují, publikují. A samozřejmě, že jsou zneužitelné. Ale co není. A také se domnívám, že otevřenost a svoboda je základem dobrého života a pokroku. FRANK: S tím souhlasím. Například obor restaurování papíru, zdá se mi, je u nás daleko pokročilejší právě díky tomu, že se v něm komunikuje, má svoje konference... NEČÁSKOVÁ: Já tedy musím, jako člověk, který nikdy nebyl zaměstnán v žádné instituci, upozornit na jeden důležitý důvod, proč restaurátoři pracující ve svobodném povolání nejsou tak zcela otevření. Potkala jsem před časem jednoho našeho kolegu, a ten mi řekl, že při hodnocení restaurátorských prací jsou restaurátoři naprosto zbyteční. A řekl mi doslova, bylo to v Mostecké ulici, dvacet dva metry od Karlova mostu: „Vy uděláte tu práci, kunsthisto-

rik vám řekne, zda jste to udělala hezky, vy mně řeknete, čím jste to dělala a já vám řeknu, zda jste tu malbu nepoškodila“. Na to jsem mu odpověděla, že ho ubezpečuji, že bych snadno dokázala zničit obraz i čistým terpentýnem, a že naopak dokážu použít i velmi razantních prostředků pro nástěnnou malbu a používám je, protože je potřeba je použít, aniž bych ji poškodila. Takže potom, když máte partnery tohoto druhu, samozřejmě velmi váháte, co a jak napíšete do restaurátorské zprávy. HŘEBÍČKOVÁ: Když někdo nerespektuje vaši odbornost, tak je téměř nemožné se obhájit. NEČÁSKOVÁ: Je téměř nemožné se obhájit, protože tato profese nemá objektivní kritéria. S tím se musíme smířit. HŘEBÍČKOVÁ: Důležitá je důvěra v to, že když je někdo odborník, tak tomu rozumí. Jinak, já jsem se s tím, co jste zmínila, setkala také – když řeknu, že něco nejde a druhá strana mi řekne, že to jít musí, a není chemik, tak na to už se nedá nic říct... NEČÁSKOVÁ: Jistě. Já často čelím dotazům: proč jste použila tohle, když to má tuto negativní vlastnost? A já řeknu, ano, má, ale také jsem mohla použít ještě toto, a to má zase onu negativní vlastnost a podobně. Já v podstatě často volím to nejmenší zlo, a to na základě svých znalostí a zkušeností. A ještě se přitom samozřejmě mohu splést, protože prostě nejsem jasnovidá. FOGAŠ: A vy máte navíc i přírodovědné vzdělání – to přece každý restaurátor nemá...

ROZRAZIL 06, 2008

9

NEČÁSKOVÁ: Já mám přírodovědný titul, vzdělání mám matematické... FOGAŠ: Aha, já myslel, že jste vystudovaný chemik nebo fyzik. Protože restaurování je typická mezioborová disciplína a jsem přesvědčen, že aspoň základní znalosti z chemie by tam v každém případě být měly… Přesto někteří restaurátoři význam přírodních věd podceňují, ačkoli absence těchto znalostí je do značné míry omezuje. Připomíná mi to můj urputný boj o kartotéku restaurátorských zpráv. Když jsem se stal vedoucím restaurátorského oddělení, narazil jsem na tvrdý odpor kolegů ze starého umění, kunsthistoriků, kteří žili v pocitu, že nějaká kartotéka restaurátorských zpráv je absolutní nesmysl. Trvalo mi to několik let, než se všechno dalo dohromady, udělal se pořádek, vznikla databanka. Pak jsem spolupracoval s památkovým ústavem, vzájemně jsme si vyměnili určité informace, čímž se vše zkompletovalo a dnes máme k dispozici tisíc restaurátorských zpráv. U nás můžete po předchozí domluvě přijít do knihovny a prezenčně si tam nastudovat, co potřebujete. Samozřejmě, že se na tyto práce vztahuje autorský zákon, takže není dovoleno fotit, ani kopírovat, ale studium se nikomu nezakazuje. A řekl bych, že v posledních letech toho studenti konzervátorství, restaurátorství a dějin umění celkem využívají. HŘEBÍČKOVÁ: Komunikace mi opravdu připadá jako stěžejní – to je také důvod, proč jsme se tu vlastně sešli. Kdyby existovala otevřená platforma, kde by se věci provětrávaly efektivním způsobem, tak bych redaktorům z RozRazilu řekla: jsem ráda, že se zajímáte o restaurování, ale jsou tady povolanější a v oboru to máme tak nějak pořešené… NEČÁSKOVÁ: Já jsem se kdysi snažila – protože mám ráda společnost – v rámci Asociace restaurátorů, která začátkem devadesátých let byla poměrně aktivní a měla širokou členskou základnu, o takovou vnitrooborovou komunikaci. Několik let jsem udržovala restaurátorské besedy první čtvrtek v měsíci, a nakonec jsem to vzdala v podstatě pro nezájem lidí. FOGAŠ: Musíme věřit, že nastupující generace bude mít jiný přístup, otevřenější. HŘEBÍČKOVÁ: Já se setkávám s tím, že restaurátoři svoji práci hodnotí s akcentem na výtvarnou stránku, nebo s akcentem na technickou stránku, jsou restaurátoři, kteří říkají, že jsou poučení řemeslníci s nějakým citem a vkusem, a jsou zase ti, kteří říkají, že jsou v podstatě umělci, kteří dělají volné umění a také restaurují. Já mám pocit, že to jsou prostě různé přístupy, které není třeba unifikovat, protože jsou tu také různé problémy. FOGAŠ: Myslím si, že nelze oddělovat konzervaci od restaurování, protože restaurování je proces, kde tyto úkony pro záchranu materiálu musím provést nejdřív, a pak se v rámci svých možností mohu realizovat výtvarně. To samozřejmě s respektem vůči materiálu, vůči originálu a ještě reversibilními prostředky. Tedy restaurátor samozřejmě konzervuje, ale konzervátor nikdy nemá restaurovat.

10

FOYER

Já jsem velmi rád, že jsem prošel ještě klasickým akademickým vzděláním, výtvarná přípravka pro mě byla velmi významná právě z toho hlediska, o kterém jsme mluvili. Jednak mám rád výtvarnou práci a rád jsem prošel klasickými výtvarnými disciplínami: zátiší, portrét, krajina, různé techniky a podobně. A za druhé si myslím, že právě obeznámení se s materiálem při vlastní tvorbě vytváří úplně jinou startovní čáru pro realizace restaurátorské. To znamená, že pokud dokážete akceptovat originál a současně dobře zvládáte výtvarné techniky, máte větší šanci, než kdybyste to brala čistě řemeslně. A proto mi tento styl studia vyhovoval a opravdu jsem rád, že jsem ho absolvoval v této podobě. Novější systém otevřených ateliérů je zase vynikající v možnosti rozšiřování mezioborových znalostí a schopností. HŘEBÍČKOVÁ: Mohl byste vysvětlit, co to znamená „systém otevřených ateliérů“? FOGAŠ: To znamená, že dnes můžete studovat třeba jeden typ materiálu a pak přejít na další, což u nás nebylo možné, my jsme museli absolvovat celé studium v jednom oboru – rozhodnout se hned na začátku a v té disciplíně skončit. To bylo vynikající v tom, že v dané disciplíně jste měla velké možnosti. Jenomže k tomu přistupuje další věc: v praxi se často řeší více materiálů najednou a Akademie neposkytovala možnost získat informace o dalších oborech, například restaurování užitého umění nebo knih. Ale v zásadě tady byla dobrá snaha pokrýt sféru, kterou u nás nikdo neřešil, protože

Akademie neučí restaurování uměleckého řemesla. A teď mluvím právě jako restaurátor, který zná prostředí instituce, protože Moravská galerie je specifická tím, že sdružuje sbírky volného a užitého umění a mně, když chci tyto sbírky zajistit, nestačí rozumět technologii závěsného obrazu. Musím se umět alespoň zorientovat, pokud chci určit, kde jsou akutní problémy v rámci sbírek, musím aspoň v základních rysech rozumět ostatním materiálům. Proto jsem se v období po nástupu do Moravské galerie musel učit a prakticky nebylo kde, protože restaurování uměleckého řemesla je u nás obor, který není nikde zastřešen. Vysoká škola uměleckoprůmyslová se, pokud vím, až tento rok začala zamýšlet nad tím, zda by bylo prospěšné otevřít obor restaurování užitého umění. HŘEBÍČKOVÁ: Já si myslím, že pro ty instituce je obtížné tento studijní obor naplnit, navíc je náročný na dílny, na vyučující... FOGAŠ: Nicméně požadavky v praxi jsou a nejsou naplněny. Právě v užitém umění vznikají velké dluhy restaurování. HŘEBÍČKOVÁ: Takže si myslíte, že na užité umění by mělo být také vysokoškolské vzdělání? FOGAŠ: Určitě ano. Ukazuje se, že lidé, kteří se zaměřili na restaurování i ve sféře užitého umění, jsou výrazně lepší a rozvíjejí tento obor. Já jsem na základě konkurzu přijal absolventa Vyšší odborné školy restaurátorské v Brně, který je specialistou na keramiku, a on byl tak dobře připraven, co se týče vnímání materiálu i automatického zpracování dokumentace na poměrně vysoké úrovni, že se hned mohl zúčastnil naší výstavy Umění restaurovat umění, která v Moravské galerii proběhla v roce 2007. ROZRAZIL: Je dnešní výtvarná technika natolik jiná, než třeba u starých mistrů, budou za sto let restaurátoři mít z dnešní doby vůbec co restaurovat... A můžete například vy nějak aktivně spolupracovat s umělcem na technice? Funguje vůbec nějaké propojení restaurátora a umělce? FRANK: Propojení restaurátora a umělce rozhodně nefunguje, aspoň z mé zkušenosti, protože umělec je svébytný a pracuje živelně, takže není absolutně žádné pravidlo, jak malovat, jak tvořit a umělci se tím naprosto nezaobírají. HŘEBÍČKOVÁ: Ono se říká, že v moderním umění je podstatný prvek akce a že těch, kteří mají zájem o trvanlivost a technické zvládnutí výtvarného díla, je málo… FOGAŠ: Z čehož plyne, že restaurovat moderní umění je mnohem náročnější, protože u starého víte, co vás čeká, je tam jistá kvalitně zvládnutá technika, kvalitní materiál, navíc tam byly určité styly, kánony v technické výstavbě obrazu a tak dále, takže je o co se opřít. Jelikož moderní umění je často v poloze experimentu, tak i ty souvztažnosti materiálu jdou někdy přímo proti smyslu existence. Například těžký kovový modul nalepený na ultratenkém plátně – taková věc se logicky po čase zbortí a podobně. Nebo například řasy nasbírané někde na pobřeží Kalifornie a přivezené v nezajištěném klimatickém obalu do galerie a tam využité při

výtvarné tvorbě probíhající přímo v místnosti. Umíte si představit, co se s tím materiálem stane, když se razantně změní relativní vlhkost a teplota? Samozřejmě, že se to rozpadne… HŘEBÍČKOVÁ: Dalším příkladem může být plastika z čokolád, do kterých se dají červi, nebo modely z kostek cukru, které podléhají vlhkosti… ROZRAZIL: …nebo soška z čokolády, která se převáží do Budapešti a svítí prudce slunce... FRANK: Ale to jsou možná většinou takové marginální projevy… HŘEBÍČKOVÁ: To nejsou marginální projevy, já bych skoro řekla, že je to dost typické. Nebo obraz namalovaný v záchvatu inspirace na vikslajvantovém ubrusu, který samozřejmě začne opadávat a není téměř možné ho tepelně opracovat při zažehlování, pořádně to nedrží pohromadě, aby se to nějakým způsobem konsolidovalo..., je to opravdu pro vztek. A ještě navíc, když se na tom pracuje, tak je otázka, zda momentální konjunktura tohoto umělce vydrží dalších sto let. FOGAŠ: Fakt je, že mnozí z těchto výtvarníků ani nesledují cíl, aby jejich věc přečkala věky… FRANK: To je také problém, když už galerie dá za nějakou výtvarnou věc určité množství peněz, ta věc má i svou pojistnou částku, když cestuje po výstavách, a přitom je z materiálů, který si vůbec nedělá hlavu z toho, že má přežít. Takže potom se restaurátor snaží tu věc za každou cenu zachytit, zkonsolidovat, ale myslím

ROZRAZIL 06, 2008

11

ských. Během studií v roce 1993 absolvoval studijní pobyt na Královské akademii v Gentu (Belgie), atelier restaurování malířských děl. V roce 1997 absolvoval stáž v restaurátorské škole v Courtauld Institute of Art and Technology v Londýně. V letech 1998–2002 pracoval jako odborný asistent na AVU v Praze v atelieru Školy restaurování výtvarných děl malířských u prof. Strettiho. Od roku 1994 až do současnosti pracuje jako soukromý restaurátor. Věnuje se restaurování klasických i moderních výtvarných děl, výtvarných děl na papíře, ale i volné malířské tvorbě. Podílel se na grantech MK ČR Restaurování moderního umění, Poškození pergamenu a knižních maleb. Jako externí spolupracovník NG v Praze restauroval obrazy pro výstavy Emil Filla, Jan Zrzavý, Josef Šíma, Antonín Slavíček a dalších autorů.

si, že to v podstatě není už ani autorský záměr – snaha o přežívání té věci. ROZRAZIL: Takže myslíte, že vaše práce bude taková, že budete postupně čím dál víc konzervovat… FRANK: Já si myslím, že takové ty výkřiky jako kostky z čokolády, nebo objekty z loje, to jsou věci, které se sice zapsaly ve výtvarném umění jako určitý vývojový moment, ale rozhodně se s nimi nemusí počítat nadále. Ty objekty splnily tu svou časově omezenou funkci šokovat, nebo přinést něco nového a vývoj jde dál a tyto věci už pak fungují jenom v nějaké dokumentaci, nebo v mentálním milieu té doby. Ale myslím si, že není naší povinností a nedá se od nás očekávat, že to budeme restaurovat, nebo že se nám to podaří, a možná, že ani nebudeme ochotni to restaurovat… FOGAŠ: Je to spíš v pozici dobře to zdokumentovat. HŘEBÍČKOVÁ: No, ale to bývá v intencích takového díla – měnit se, jde o akci... Navíc ta dokumentace bude určitě výtvarně zajímavá. Ale řekla bych, že časový úsek sta let restaurátory zbaví mnoha těchto výtvarných děl, která skutečně nebyla dělána na přežití. A to, co zbude, tak se třeba bude dát zrestaurovat…

kovu, nástěnné malby a polychromie sochařských děl. Absolvoval studium restaurování plošných disciplin na VŠVU v Bratislavě (1990). V letech 1991–1995 samostatné restaurátorské realizace. Od roku 1996 restaurátorem Moravské galerie v Brně (od r. 1997 vedoucím restaurátorského oddělení) – komplexní restaurování sbírkových předmětů, restaurátorská příprava výstavních projektů, výzkumná a publikační činnost. V roce 1998 obdržel stipendium Adalbert Sti er Verein v Mnichově na restaurování olejomalby. Řešitelem mezinárodního projektu MOLAB pro výzkum malby v rámci grantu EU–ARTECH a grantu Průzkum malby, plastiky a užitého umění, 2005–11. Spoluautorem výstavy Umění restaurovat umění, 2006–2007, která představila výsledky odborné práce restaurátorů MG a přiblížila veřejnosti restaurování jako proces ochrany a záchrany uměleckých děl v rozmanitosti jednotlivých zásahů a různých fázích průběhu akcí. V roce 2007–2008 restauroval exponáty výstav: Cranach der Ältere, Evropa Rusko Evropa, Jindřich Štyrský, Jakub Schikaneder, František Foltýn, Josefínský reliéf, Sběratelé a mecenáši, Italské zátiší a další.

.

12

FOYER

ak. mal. rest. DAVID FRANK (1968) V roce 1994 dokončil studium na Akademii výtvarných umění v Praze – atelier restaurování výtvarných děl malíř-

RNDr. MILENA NEČÁSKOVÁ ak.mal. (1953) Vystudovala obor matematika na MFF UK(1976) a obor restaurátorství na AVU(1979). Od roku 1979 pracuje nepřetržitě jako restaurátorka ve svobodném povolání. Je zakládajícím členem a jednatelkou restaurátorské umělecké společnosti Brandl s r.o. Podrobnými restaurátorskými průzkumy připravila projekty restaurování interiérů kostelů Panny Marie před Týnem a kostela sv. Ignáce v Praze, Vrtbovské zahrady na Malé Straně, Šternberského paláce Národní galerie v Praze a kostela Nanebevzetí Panny Marie v Polné a se společností Brandl se podílela na realizaci těchto projektů. Účastnila se restaurování nástěnných maleb ve Svatováclavské kapli chrámu sv. Víta a na mezinárodním projektu CSI restaurování gotické mozaiky Posledního soudu na chrámu sv. Víta. Její práce byly prezentovány na několika restaurátorských výstavách, zabývá se také příležitostnou publikační a přednáškovou činností.

inzerce

akad. mal. IGOR FOGAŠ (1964) Malíř a restaurátor. Držitel licence MK ČR pro restaurování kulturních památek v technikách malby na plátně, dřevě,

ing. BARBORA A. HŘEBÍČKOVÁ (1965) Studovala chemii na VŠCHT a filosofii na FF UK. Od r. 1991 učila chemii restaurátory na pražské AVU, od roku 2005 pracuje v komerční firmě. V roce 2005 jí vyšla beletristická úprava deníků Vlasty Lavalové Dnes nehlásili žádné popravy v nakladatelství Prostor. Vzpomínky se týkají zážitků mladé ženy v českém pohraničí za druhé světové války a jejího milostného vztahu k francouzskému zajatci. V roce 2006 v nakladatelství Computer Press vydala knihu Recepty starých mistrů, sbírku středověkých malířských receptů se slovníkem názvosloví.

ROZRAZIL 06, 2008

13

N D U S

několik poznámek ke genezi projektu… deník se zpětnou platností (BARBARA VRBOVÁ)

FU

PERVERZE V ČECHÁCH Foto: Tomáš Zeno Václavík (Lásky jedné plavovlásky) Bohdan Holomíček (Cirkus Havel)

Cirkus Havel, premiéra 17. 11. 2008

Lásky jedné plavovlásky, premiéra 16. 11. 2007

První díl projektu tvoří Formanovy, Pazderovy a Papouškovy Lásky jedné plavovlásky (premiéra 16. 11. 2007), které divadlo uvádí jako podobenství doby, kdy všichni v něco věřili, nadšeně se domnívali, že nad Čechy není krásnější místo k narození, kde tak krásně dá se tančit den co den až do rána. A v rámci té euforie pak následně došlo ke katastrofě, která nadlouho změnila vše. Druhým dílem trilogie je Cirkus Havel aneb My všichni jsme Láďa (podívaná o dvou dílech) – premiéra 7. listopadu 2008. V koláži z textů Václava Havla (včetně autorovy poslední hry Odcházení) se citují také úryvky z knihy polského autora Mariusze Szczygieła Gottland. Třetím, závěrečným dílem projektu Perverze v Čechách pak bude v sezoně 2009/2010 inscenace nejnovější hry Davida Drábka České moře o tom, jak se žije v zemi, kde se – jak říká pan prezident Klaus, ještě nikdy nežilo lépe, kde se už dá cestovat kamkoliv, koupit už cokoliv – a přece tu a tam chce se někomu namířit zbraň na hlavu řidiče tramvaje, vykřiknout – Odvez mě k moři – Okamžitě – Teď! Předpokládaná premiéra na úvod sezony 2009/10. První společné uvedení projektu Perverze v Čechách se předpokládá 17. listopadu 2009 v Divadle Husa na provázku Brno. Součástí tohoto projektu je i cyklus debat v Kabinetu Havel Úsvit

28

FUNDUS

v Čechách, které Divadlo Husa na provázku od sezony 2008/09 zřizuje. Přední čeští myslitelé, spisovatelé, politici a filozofové debatují na téma Česká identita, zaobírají se mravností tady a teď, shledávají naše selhání a formulují naši naději. Režisérem projektu je Vladimír Morávek: „Zcela vážně mluvíme o tom, že tuto zemi v budoucnu čeká velká mravní obnova, jakési duchovní vzkříšení, možná nové národní obrození. Věříme, že důležitým aspektem toho velkého společenského pohybu by mohl být právě projekt Divadla Husa na provázku Perverze v Čechách.“

14. 10. 2006 těsně po půlnoci – nečekaná nahota Právě skončilo Svlékání z kůže – dvanáctihodinové vyústění tříleté práce na projektu Sto roků kobry. Zdá se mi, že už není kam jít… není kam se schovat. Přitom Dostojevský byl pro mě zpočátku poněkud zaprášená čítanková četba, která nemá dnešnímu člověku co říci. V průběhu zkoušení začala náhle realita všedního dne nabývat obrysů zvláštní vypjatosti, rozechvělosti, neschopnosti zacházet s vlastní svobodou a zároveň se vymezovat vůči svobodné vůli ostatních. Na konci si připadám jako nahá uprostřed prázdné dekorace. Přemýšlím, co může být dál. Vladimír (Morávek) nechce ztratit příběhy vyhraněných individualit, ale cítí vnitřní potřebu být blíž osudu českého národa. Chtě nechtě směřujeme, aniž bychom o to

vědomě usilovali, k více angažovanému divadlu, k otázce české identity. Volba padá na tvorbu Milana Kundery.

tem mozkových blan. Něžná zůstane zvláštním epilogem naší tetralogie, divadlo bez vedení na dobu neznámou.

někdy v listopadu Sháníme přes Petra Minaříka kontakt na Milana Kunderu a od jeho známých se snažíme zjistit, jaké máme šance. Mizivé, říkají všichni. Píšu obsáhlý dopis, kde se pokouším vysvětlit, proč zrovna nám by měla být udělena výjimka k dramatizování jeho románů. Nikdy ho nepošlu. Vladimír Morávek se chystá do Paříže zkoušet dalšího Dostojevského – Něžnou a získává i utajené telefonní číslo, vše začíná vypadat nadějně. Rýsuje se i osobní schůzka. Souběžně zkoušíme Velice Modrého ptáka, který měl být původně vítaným odlehčením od Dostojevského. Symbolismus se zkouší těžce a zvednout křídla z „ruského“ prachu je téměř nemožné. Sháním anglický překlad Kunderova románů L’Identité (Totožnost), zatím bez úspěchu.

21. srpna 2007 Usedáme k filmovému scénáři Miloše Formana Lásky jedné plavovlásky. Geniální nápad Čestmíra Kopeckého těsně před odchodem z pozice intendanta divadla. Projekt o české identitě nabývá lehkých kontur. Vladimír navrhuje název Česká pornografie. Vzápětí nám telefonují zástupci Dilie, následně Karel Steigerwald osobně, že jsme mu ukradli titul. Po několika dnech tedy měníme název projektu na Perverzi v Čechách. Stejně jako v případě Dostojevského se velmi těžko prokousávám dobovou literaturou pražského jara a následné normalizace. Je neuvěřitelné, jak se na chvíli tak odvážně český národ vzepjal k odporu, inspiroval celý svět a se stejnou rychlostí se vzdal... Žijeme stále někde mezi dočasnými nadějemi a vyčkávavými deziluzemi bez schopností hlubší sebereflexe? Stále se snadno a bez boje smiřujeme s jakousi „daností“ osudu? Objevuji text Pavla Švandy Mé svědectví o slavných šedesátých. První studie mezi stohy projevů osmašedesátníků pokoušející se nahlédnout k podstatě a definující můj pocit z dosud načteného – „…československé dění šedesátých let bylo spontánním, ale v podstatě beznadějným pokusem pohodlně se usadit v mezeře mezi dvěma židlemi“. Připadám si stejně, když si položím otázku, jak bych se já sama zachovala, kdybych v té době žila. Dnes

17. 2. 2007 Premiéra Velice Modrého ptáka Jako bychom zůstali někde v krajině doposud nenarozených dětí... na začátku dubna 2007 Vladimír posílá z Paříže úvodní text do předplatného ke 40. výročí DHNP. Čte na Montmartru Nesnesitelnou lehkost bytí a naznačuje mnohé... Dva dny poté skončí na jednotce intenzivní péče se záně-

ROZRAZIL 06, 2008

29

Cirkus Havel, premiéra 17. 11. 2008

Lásky jedné plavovlásky, premiéra 16. 11. 2007

je lehké odsoudit rozhodnutí mých rodičů či prarodičů, případně diskutovat o emigraci, disidentství, či jiné možnosti odporu, ale když si velmi symbolicky představím možnost podobného napadení dnes, nedokážu vůbec odhadnout, jak bychom se k celé situaci postavili. Možná tuším jak já, ale celý národ? Byli bychom vůbec schopni se semknout v otázce tak zásadního rozhodnutí aspoň na dobu stejně dlouhou? Vždyť už debata k radaru dává důvod pochybovat. 1. 9. 2007 Intermezzo – Odcházení Přichází nabídka uvést jako první divadlo poslední text Václava Havla. Čteme text přes noc, netroufáme si a ještě se nám zdá, že tomu ne úplně rozumíme. Chvíli ještě váháme a pak to vzdáváme. S velkou úlevou a zároveň rozpaky sledujeme další osud této hry. 3. 9. 2007 Promítání filmu Lásky jedné plavovlásky Většina herců odchází z projekce se slovy: „Skládám roli, toto se nedá nikdy zahrát.“ Plavovlásky jsou nakonec dvě – jedna je bruneta. 17. 11. 2007 Premiéra – Lásky jedné plavovlásky, 1. díl projektu Perverze v Čechách Nečekaná diskuze – spor mezigenerační – pro někoho povrchní, pro někoho zahlcené fakty. Formanův scénář ovšem bez debat. Možná více, než v době natočení filmu, vyvstává tušená „perverze“

30

FUNDUS

celého úsilí soudružek poskytnout z „morálního hlediska“ upracovaným děvčatům lásku na jednu noc. Diskuze pokračuje a dává projektu naději...

(Vratislav Dostál. Posláno na chat 22. 11. 2007 – čtyři dny po premiéře hry Lásky jedné plavovlásky v Divadle Husa na provázku v Brně.)

Pokud je ambicí Vladimíra Morávka zabývat se v rámci projektu Perverze v Čechách tématem české identity, tak ve výše zmíněné pasáži z Lásek jedné plavovlásky se v mistrovské zkratce dotkl jádra problému. Co to je vlastně identita? Není třeba vymýšlet nic originálního, Václav Havel se tímto tématem zabývá po celý život. Volně parafrázuji: Základním měřítkem identity člověka je identita lidských vztahů. A co je to vlastně lidský vztah? Nepochybně určitá závaznost, určitá trvalost; něco mezi dvěma (či více) lidskými bytostmi, co jakýmsi způsobem je, trvá, platí. Identický vztah má pak ovšem i svou historii, svou minulost a svou budoucnost, své začátky, své motivy, své překážky, své krize, atd. Čili to, co jsem byl, říkal, sliboval včera, platí i dnes a je pro mne závazkem pro zítřek, přestože okolnosti se mohou změnit. Tam, kde je naopak ve sféře vztahů všechno možné, kde nelze nic předvídat, nic uchopit, nic definovat, kde tedy neplatí žádná pravidla, na které se lze spolehnout, kde není trvalost a závaznost a tedy platnost závazku (slibu), ale jen čirá neuchopitelnost, tam ztrácejí vztahy totožnost, tam vztahy mizí. Nuže, existuje-li aspoň jediný člověk, který se na mě může spolehnout, znamená to, že je ve mně pořád ještě nějaká kontinuita, nějaká konzistence, že jsem tedy stále ještě nějak identický sám se sebou, že tedy někým jsem…

na začátku dubna 2008 Divadlo v pohybu – 40. výročí Divadla Husa na provázku. Zahajujeme nečekaně scénickým čtením Odcházení za osobní účasti Václava Havla. Půlroční oddych od textu se vyplatil, najednou se hra rozevírá do netušených možností. Stihneme ovšem jenom první dějství a déšť na závěr. Média nakonec nejvíce zajímá, co Václav Havel obědval a kde se ubytoval. Jeden z redaktorů vznese po tvrdém odmítnutí takových otázek dotaz „k tématu“: Proč vlastně bylo na stole tolik višňových kompotů? A ten déšt, to je takový „morávkovský“ efekt? Jak dlouho ještě vydržíme takovou formu mediální perverze, která s úspěchem zaměňuje divadelní událost za setkání celebrity s „legendárním“ divadlem... květen 2008 Setkání s Václavem Havlem přineslo zásadní rozhodnutí o druhém dílu Perveze v Čechách, věnovanému období po srpnu 68 – CIRKUS Havel aneb My všichni jsme Láďa. Díky osobnímu přátelství Petra Oslzlého a důvěry prezidenta v režijní rukopis Vladimíra Morávka získává divadlo svolení k montáži ze všech Havlových textů. Šest metrů v knihovně – program na celé léto.

červen 2008 Přemýšlíme, kde reflektovat pokračující diskusi našich diváků na chatu. Chybí nám Kabinet Dostojevský. Zvažujeme oslovení vysokoškolských studentů, druhý den se návrh na diskuzní cyklus objeví v poště. O roce s osmičkou na konci se říká, že cokoliv je vysloveno nahlas spojí se někdy v meziprostoru rychlostí světla – zřejmě to funguje, aspoň v tomto případě. Vzniká koncept diskusních večerů s názvem Úsvit v Čechách. 25. 8. 2008 Soustředění na Komáří louce. Scénář má skoro 80 stran. Vladimír vyžaduje ode všech herců přečtení minimálně těch her, jejichž repliky vyslovují. Eseje, projevy, Dopisy Olze povinně všichni. Dramaturgie je tentokrát v rukou Lucie Němečkové a Petra Oslzlého a já stejně jako loni v srpnu procházím různé texty vztahující se k normalizaci, k revoluci. Přemýšlím nad konceptem Sametového festivalu, který chystáme jako součást česko-německého projektu Zipp a hledám nějaké to spojení česko-německé minulosti. První asociace logicky skončí u příběhu Karla Gotta. Nejprve se sama usměji nad banální úvahou, ale na pozadí čtených zkoušek na Cirkus Havel se osud Karla Gotta velmi rychle stává živouci ikonou „perverze“ v Čechách. Kniha Mariusze Szczygieła Gottland

ROZRAZIL 06, 2008

31

Cirkus Havel, premiéra 17. 11. 2008

Lásky jedné plavovlásky, premiéra 16. 11. 2007

je navíc nedílnou součástí scénáře a i příběh jejího stažení z tisku, kvůli soudu o název knihy, patří do sbírky našeho projektu. Navíc způsob jakým Szczygieł nahlíží na českou historii je velmi důležitý pro současné uvažování nad vznikajícím obrazem o našem bytí. Kombinace dobových dokumentů s novinovými články a bulvárním tiskem totiž přináší námi dosud možná nevnímaný aspekt, a to, že přes naši nechuť k takové podobě informací vypovídá o nás samých – neuhlazeně, hrubě a lživě, a přesto v hlubším kontextu přináší poměrně přesnou výpověď. Odjíždím se soustředění s rozporuplnými pocity. Loni na konci srpna se mi název naší plánované trilogie o „českém údělu“ zdál nadsazený, teď se trochu začínám obávat, zda opět nepojmenováváme nastupující realitu, která je možná ještě o něco více děsivější něž Dostojevského „běsnění“. Navíc do ní vstupujeme s čerstvě svlečenou kůží... 3. 9. Druhé intermezzo – Kunderovská konference Na konci prázdnin přichází dopis od Francouzské aliance s návrhem uspořádat v rámci mezinárodní Kunderovské konference inscenační projekt či scénické čtení z jeho díla. Dramaturgie na celou sezonu 2008/2009 je stejně jako v loňském roce uzavřena, ale přesto nabídka vzhledem k našim původním záměrům velmi lákavá. Zvažujeme variantu scénického čtení, probíhá oficiální korespondence s dlouhými časovými rozestupy, přičemž v mezi-

32

FUNDUS

časech vzniká Cirkus Havel a koncept Sametového festivalu. Obojí nelehce. Diskusního cyklu Úsvit v Čechách se po několika drobných peripetiích ujímá v roli moderátora Renata Kalenská. Odborná veřejnost kritizuje pragocentrický název. Trváme na svém. 9. září 2008 Václav Havel přijíždí přečíst sám celý text Odcházení a zhlédnout první nazkoušené scény Cirkusu Havel. Přes všechna varování jeho spolupracovníků o špatném zdravotním stavu, zůstává v divadle až do půlnoci a přebírá záštitu nad diskusním cyklem. Upravujeme název na KABINET HAVEL s podtitulem Úsvit v Čechách (je třeba vytrvat). 12. říjen 2008 Milan Kundera je obviněn z udavačství. Navzdory své nechuti k médiím čtu všechny články a komentáře a nedokážu pochopit, jakým způsobem na základě zkušeností z minulosti nakládáme s dobovými materiály... I přes dlouhodobou oblibu nezávislého týdeníku Respekt mě překvapuje formulace „objevu“ kdesi špatně založeného prohlášení, které náhodou spatřilo světlo světa. Nejde už v tuto chvíli o prokázání viny či neviny, ale opět o způsob „jakým“ je nám to sdělováno. Vzniklý mediální obraz

nás jako národ usvědčuje z tiché radosti nad „pokleskem“ Milana Kundery a tím pak i z totální neschopnosti vyrovnat se s vlastní minulostí. Nezbývá než se připojit k řadě světových autorů a kategoricky nesouhlasit, jak s obviněním, tak především se způsobem mediální prezentace. Zároveň věřím, že tato událost má zásadní význam pro naši budoucnost, a to nejen našeho projektu, jehož zvláštním průvodcem se paradoxně Milan Kundera stal, ale pro hlubší pochopení současnosti, kde se „perverze“ v médiích, zprostředkovávající jeden z obrazu našeho světa, pozvolna stává realitou všedního dne, aniž bychom si toho povšimli. 8. 11. 2008 Zahájení diskusního cyklu – Kabinet Havel Václav Havel v rozhovoru s Renatou Kalenskou na závěrečnou otázku týkající se výsledků posledních voleb tiše odpověděl, že má strach, zda to všechno nebylo zbytečné... 8. 11. 2008 Cirkus Havel – druhá premiéra 40 let ve třech hodinách, více než 40 postav na scéně. Je to cirkus se vším všudy, všechno velmi směšné a k pobavení, ale přitom veskrze tragické a lidské. Diváci na závěr vstali a tleskali, těžko říct zda více inscenaci nebo Václavu Havlovi... snad to tedy nebylo zbytečné.

Za rok nás čeká třetí díl projektu, který zatím nese pracovní název České moře, kam nás ovšem „perveze“ odplaví těžko říct...snad ne někam za hranice... čtu si v Nesmrtelnosti... Svět se dostal na pokraj jakési hranice; když ji přestoupí, všechno se může proměnit v šílenství: lidé budou chodit po ulici s pomněnkou v ruce, anebo se budou na potkání zabíjet. A bude stačit málo, jedna kapka vody, pro kterou přeteče sklenice: třeba že bude na ulici o jedno auto, o jednoho člověka, o jeden decibel víc. Je tu nějaká kvantitativní hranice, která nesmí být překročena, jenomže ji nikdo nestřeží a možná nikdo ani neví, že existuje. (Milan Kundera, Nesmrtelnost, 68 Publishers, Toronto, 1993, str. 28) Barbara Vrbová P. S. 16. listopadu (tedy den před vydáním tohoto speciálního čísla časopisu RozRazil) má Karel Gott koncert v brněnské hale Rondo. Lístky už nejsou dva měsíce.

ROZRAZIL 06, 2008

33

FU

Co je dnes naprosto nezbytné? M: Naděje… V: Nezaspat…

N D U S

PATNÁCT OTÁZEK pro režiséra trilogie Divadla Husa na provázku Perverze v Čechách Morávka (M) a dramaturgyni Sametového festivalu Vrbovou (V)

Chtěli by jste prožít rok 1968 a 1989 znovu? M: Ne a Ano. V: No já nevím, třeba že bych míň toužila po tom rudém pionýrském šátku? Mě vlastně hlavně mrzelo, že nejdu na to jeviště, kde to všem předávají. Samozřejmě jsem si mohla uvazovat doma šátek od sestry, ale to nebylo ono. Zajímá vás Láďa, inspiruje, anebo jím opovrhujete, chcete ho ze sebevytlouct? M: Odpustit sám sobě – to je první podmínka očištění. V: Zajímá se říct nedá, já se snažím pochopit, jak jím nebýt, ale jde to ztuha... vzory chybí... Václav Havel daleko...

Co jste dělali na jaře ’68 a na podzim ’89? M: Na jaře 68 jsem pořád chtěl být co nejblíž mámy. Akorát že brácha byl slnější. Na podzim 89 jsem byl první dva měsíce stipendistou na Provázku. Byl jsem šťastný jak miminko, tu a tam se mi chtělo brečet – že si mě vybrali. V: Na jaře 68 jsem nebyla na světě a zatím nic nenasvědčovalo tomu, že jednou budu. Na podzim roku 89 mi bylo devět let, chodila jsem do dramatického kroužku a do flétny. Do pionýru bohužel ne, nějak se mi nechtělo skládat slib, ale pak mě to mrzelo, kvůli tomu šátku, že jsem ho nedostala. Jak byste strávili jeden den s Václavem Havlem? M: Pili čaj na Hrádečku a mlčeli. Tu a tam by pan prezident řekl něco vtipného a já bych se smál – hýkavě a něžně. V: Posadila bych ho do vlaku a jela s ním úplně jedno kam, hlavně kde bude hodně tunelů a tím pádem malý signál pro mobilní telefony a cestou bych se ho vyptávala jak se dá přežít ve vysoké politice se ctí. O jiném příkladu totiž nevím. Měli jsme se postavit okupantům v roce 1968? M: Nevím. Anebo vlastně vím. Václav Havel v ty dny zformuloval takové desatero, co je třeba dělat – a co nedělat. Tak já bych se ho držel.

34

FUNDUS

V: Já za sebe 11. 11. 2009 říkám ano, ale 21.8. 1968, kdyby mi bylo tolik co teď – tak nevím...nesla bych si totiž s sebou možná jiný druh odvahy, než mám coby dítě narozené v roce 1980. Zůstalo ve vás trošku averze k občanům někdejší NDR? M: Ne. V: Vzhledem k mému věku nebyl nikdy žádný důvod. Teď mě ale překvapuje, že větší zábava je často s východními Němci – aspoň tedy mezi těmi, které znám. Anebo je to možná proto, že se k tomu hrdě hlásí. Dobrá otázka. Zamyslím se a prověřím si to. Byl Gustav Husák první Slovák, anebo poslední Čechoslovák? M: Neumím odpovědět. V: Na to nedokážu odpovědět, ale já sama bych docela ráda byla „čechoslovačka“ kus slovenské mentality by se někdy hodil. Co nejperverznějšího si umíte představit na divadle? M: Nicotu. V: Já si nemusím nic představovat, my to tři roky budeme zkoušet... Která postava z her Václava Havla je kladnou, takřka hrdinnou postavou? M: Vaněk.

V: Paní Olga, z dopisů Olze – to je neskutečné monodrama s neviditelnou hlavní hrdinkou. Kdo je Václav Havel? M: Žijící klasik. Žijeme v časoprostoru, který zpětně bude mít pojmenování Čechy za časů Václava Havla. V: Pro mě stále pan prezident.

O čem musí být projekt Perverze v Čechách? Co uzavře trilogii? M: Perverze v Čechách má funkci zpovědi. V klidu, soustředěni na svůj nepokoj, mluvíme pravdu do tmy. A tím, jak ji vyslovíme, není už naše vina zas tak hrozná, tak fatální – je vlastně pošetilá. Člověk se může nadechnout a znovu začít používat taková ta slova jako CHCI, DOUFÁM, MILUJI, OBĚTUJI, ODPOUŠTÍM, TÍMTO DÁVÁM SE K DISPOZICI... Trilogii uzavře nejnovější text Davida Drábka České moře. Měl by to být text o Čechovi žijícím tady a teď, který tak nutně potřebuje najít moře, až je mu to dáno – Tu a tam to odesere nějaká tramvaj mířící původně na Smíchov – V: Píšu o tom, v samostatném textu, který je součástí tohoto čísla. Není to nakonec tak zásadní text, jak jsem si myslela, že napíšu, ale snad jsou z toho zřejmé alespoň odpovědi na obě tyto otázky.

Byla erotika před rokem ´89 šedá a tupá? M: Žádná erotika není tupá – V: Tak to opravdu nevím. Ale z toho co jsem si přečetla se mi zdá, že musela být docela vynalézavá, vzhledem k minimálnímu soukromí... Vaše nejoblíbenější píseň od Karla Gotta? M: Buď sbohem, brácho z dětských let – V: Tak to vůbec nemám. Nejoblíbenější píseň od Hany Zagorové? M: Jen pár dnů s tebou být, jen pár dnů. Ale to jistě i díky panu Harapesovi – který tam tak podstatně zpívá na dvou tónech. V: Nevím, jak se ta píseň jmenuje, ale je to o tom vzrůstajícím luxusu... jedno auto v garáži, dovolená na pláži...to je prostě v na tu dobu naprosto „neskutečný text“.

Barbara Vrbová a Vladimír Morávek

ROZRAZIL 06, 2008

35

D ÍL N A

KUPŘEDU LEVÁ

rozhovor s Davidem Pazderou, členem Svazu mladých komunistů Československa

Co pro tebe a tvoje soudruhy znamená VŘSR? Když budu mluvit pateticky, tak zlom v dějinách, nejvýznamnější událost 20. století. Ale možná tak jak říká Marx, teprve se začaly psát dějiny. Dá se říct o levicovém hnutí něco překvapujícího, něco co nevíme? V čem je to ve 21. století současné téma? Myslím, že důvody, proč levicové hnutí vzniklo, nezmizely. Marx to sice vymyslel v jiné době, kdy se ještě používal termín dělnická třída, ale důvody jsou stále stejné. Proletář je u někoho námezdně zaměstnán, prodává svou pracovní sílu, protože nic jiného nemá, a tím vytváří nadhodnotu, kterou někoho živí. To je nespravedlivé. Co další koloběh zisku? Někdo kapitál shromažďuje, ale nespotřebuje ho sám. To, co může utratit jeden člověk je přeci jen omezené. Profesor Jan Keller, sociolog, hovoří o tom, že kdybychom vzali majetek čtyř set nejbohatších lidí této planety, nechali jim 50 milionů dolarů, aby se nějak protloukli, celý rozvojový svět by si za zbytek těch peněz mohl zvýšit životní úroveň. Kdyby se peníze daly do placu, co by se s nimi mělo dělat? Kdo by je rozděloval? Stát? Tady nejde o státní, ale celospolečenské vlastnictví. To je veliký rozdíl. Příčina porážky minulého systému je i to, že se nebudovalo všelidové, ale státní vlastnictví.

36

DÍLNA

V. S.: Jakou barvu má tvoje duše? Do jaké barvy se projektuješ? Já si myslím, že jsem v těchto věcech člověk bez fantazie. Napadla mě samozřejmě automatická odpověď, to by byla rudá, ale asi je to modrá, jako nebe. V. S.: A proč potom ta cenzura náboženství? Já jsem nežil ani v 50. letech ani v 18. stol za Josefa II. Je ale otázkou, jak bych řešil tyhle věci já sám. Já si myslím, že osobní přesvědčení, ať už náboženské nebo jiné, je osobní věcí člověka. Já sice velmi stojím proti institucionalizaci náboženství, ale jinak s tím nemám problém. Pracuju třeba s luteránskou farářkou, pravoslavnými věřícími. Nehledám konsensus. Skutečný, ne buržoazní humanismus, zastupuje ideály křesťanství. I encyklika katolické církve hovoří o tom, že existuje vykořisťování a je třeba s tím něco udělat. Myslím, že zásadní antikřesťanská organizace je katolická církev, která porušila desatero i veškeré principy křesťanské morálky. Co je pro tebe duchovní život, věci víry? Jak si to pro sebe definuješ? Já si pokládám základní otázku, kterou si pokládá každý Marxista. Když nás stvořil Bůh, kdo stvořil Boha? Mě témata jako transcendence zajímají jen jako kuriozita. Myslím spíš, že jsem sběratel reálného. Zajímá mě ten, kdo opravdu žije, ať už je to potápěč, nebo cemballistka, nebo někdo, kdo žije poutavý život. Chci to pochopit. Kulturu od techna, rockových věcí...

Jak si odpovídáš na jiné otázky života, týkající se třeba nespravedlnosti? Má ohromná životní pomůcka je dialektický a historický materialismus. Tohle se dá aplikovat od osobních vztahů po nejvyšší politiku. Tak konkrétně. Co když miluješ holku a ona tebe ne. Proč to tak je? Já si tyhle věci vysvětluji chemií, každý vidí na tom druhém nějaké priority. Pro některé slečny je afrodisiakum třeba moc, fyzický vzhled, intelektuální rozměr, pro některé zase něco úplně jiného… Jaké ty vidíš priority u holek? Mimo fyzických věcí, což je samozřejmé, je to určitý styl revolucionářky. A to nemyslím v našem názorovém proudu, nebo v těchto věcech. Měla by mít revolučního ducha. Můžeš to upřesnit, toho revolučního ducha? Určitá spontánnost, chuť jít do diskuze, emotivnost, rozhodování o svých činech na základě emocí, které považuje za správné. Když by sis měl vybrat holku podle klasických národnostních klišé, byla by to Ruska, Italka, Francouzska nebo Němka? Samozřejmě Ruska. Jak definuješ ruského člověka? Ruský člověk je pro mě někdo, kdo se musí vyrovnávat s různými sociálními obtížemi, které my už vůbec neznáme. Jezdí tam vedle sebe pouze luxusní mercedesy a prorezlé moskviče. Ruský člověk je skromný, kulturní, který je ve frontě v metru schopen číst Tolstého. V. S.: Jak bys interpretoval Bondyho výrok: „Všechno je v prdeli, v sobotu i v neděli, jen ty filmy sovětský jsou vědecký“? Pro mě je tenhle výrok žvást. To je vše co bych k tomu řekl. Já se k Bondymu nehlásím, i když jsem přesvědčen, že některé věci zanalyzoval dobře. Mluvme o roce 1968 a 1989. Jakou asociaci si ihned vybavíš? Rok 1989 je dokončení toho, co tady chtěl někdo začít v roce 1968. V čem to pokračování spočívá? Stavění iluzí a vzdušných zámků. Leží tu před tebou Marlbora. To je oblíbená značka? To jsou cigarety, které jsem dostal od maminky, protože je u nás v trafice prodávají ještě za starou cenu. Moje oblíbená značka je Trumf. Jak se díváš na Dubčeka? Zoufalec, slaboch, člověk, který naprosto nechápal realitu kolem sebe. V. S.: A co Husák, to nebyl zoufalec? Nebo Jakeš? Já osobně znám soudruha Jakeše, to je člověk, který je v dnešní době mimo pojem. Myslíš, že byl Jakeš oportunista a zpronevěřil se ideálům, kterým ty a tví soudruzi věříte? Byl to člověk, který věřil zcela pevně věcem, za kterými šel a myslel si, že to dělá správně. I z toho projevu na Červeném hrádku

Začátkem listopadu jsme se vypravili k pokusu o rozhovor s členem Svazu mladých komunistů Československa Davidem Pazderou. Mladý radikál má na první poslech nesnesitelně demagogickou dikci, opakuje fráze a nanejvýš cituje své klasiky. Potud bychom mohli být s případem „Mladý komunista“ hotoví, ale proč se v roce 2008 hlásí k odkazu Grebeníčka i Stalina někdo, komu ještě nebylo třicet, a kdo prokazatelně není úplně magor, to nám nebylo jasné. K rozpravě jsme pozvali i dva výtvarníky, více méně konceptuální, totiž Laco Garaje a Václava Stratila, oba mají schopnost komunikovat mezi větami, tak jsme doufali, že nakonec se dostaneme k podstatě. Základní proč zůstala nezodpovězena, snad se alespoň podařilo zčásti zmapovat terén. A taky víme, že herečka pod pultem, Jiřina Švorcová má i dnes své fanoušky. bych s mnoha věcmi souhlasil. Neměl ale schopnosti, aby zvládal funkci, kterou zastával. Jestli Dubčeka považuješ za slabocha, jak si vysvětluješ tu obrovskou podporu, kterou měl mezi lidmi? Když zemřel Stalin, taky se stála fronta, kde byli i pozdější signatáři Charty 77. Stalin měl mnohem větší podporu. Cos prožil ty, že tě to přivedlo k pozicím, které zastáváš? K těmto pozicím mě přivedla zcela jednoznačně moje osobní zkušenost s tím, co se tady děje. Už jako teenager jsem se setkával s otevřeným fašismem mnohdy omlouvaným vrcholnými představiteli státu, manipulací ve škole a tak dále. To ale není žádný mar-

ROZRAZIL 06, 2008

37

xismus, ale věc určité kultury, do které jsem vstoupil – rockové, punkové, nonkonformní. Jakou máš rád hudbu? Mám rád Franka Sinatru, Tinu Turner, Beatles, psychodelickou vlnu na konci 60. let. Co prožiješ když posloucháš Sinatru? Pozitivní emoční zážitek, kdy se člověk v pauzách, které tam nechává, už těší na to co přijde. A mimoto mám rád i Alexandrovce a revoluční písně. Nebo folkaře, třeba Kryla. Můžeš se dotknout otázky vzdělání? Současné vysoké školy jsou baštou reakce a páteří stávajícího systému. Studenti jsou vzděláváni způsobem, který chce tento systém. Zklamal tě někdy Grebeníček? Nikdy. Je to můj přítel a jsem na to velmi hrdý. Ale není přece úplně bezchybný... Pochybil tak, jak on to sám řekl na plénech před mnoha členy strany, v kádrové politice. Ve výběru lidí, kteří nedělají politiku ale politikaření. V. S.: Jak vnímáš herečku Švorcovou? To je úžasný člověk, se kterým jsem se měl tu čest seznámit až po dlouhé době, protože je pořád obklopená houfem obdivovatelů a fanoušků, takže se k ní nedá dostat. Je to ženská, která ví co chce. Umí kumšt, umí hrát, je to velmi výrazná dáma. Do čeho bys ji obsadil? My s ní teď budeme dělat divadelní představení. Náš mladý soudruh, který vede pražskou komisi mládeže, Daniel Rovný, napsal divadelní hru, kde bude vystupovat podnikatel, mladý komunistický pár a volič sociální demokracie. První koho jsme oslovili byla Jiřina Švorcová. Byla hned pro a ráda, že se konečně něco děje. L. G.: Proč nás policajti nutili stříhat a chtěli nás mlátit, protože jsme měli dlouhý vlasy? To není otázka žádného politického systému, ale emancipace lidí. Ale já bych chtěl být v sedmdesátých letech raději „mánička“ v Československu, než v Americe. Tam se k hippiesákům chovali mnohem hůř. Při mírumilovné akci třeba i umlátili několik lidí. Berete si jako mladí komunisti z osmašedesátého nějaké poučení? Jak se k tomu vlastně stavíte? Byla to obrovská manipulace s lidmi. Ale tuhle reformu vedli komunisti. Nemyslím si, že to byli komunisti. Dubček byl kompromis. Třeba odvysílal lživé stanovisko vedení Ústředního výboru. Mám například dokumenty, jak ministr vnitra Pavel Pavel chtěl pro komunisty zavádět, když ne koncentrační, tak alespoň internační tábory. Tady byly po éře totálního destruenta systému Novotného, který žil zcela mimo realitu, reformy potřeba, ale oprávněné požadavky lidí byly zneužity těmi, kdo využili slabošského Dubčeka Tanky tedy podle tebe byly tehdy dobré řešení? Ano, bylo to nejmenší zlo z těch možných, které byly.

38

DÍLNA

V. S.: Máš rád Havlovy hry? Ne, nečetl jsem je, nemám čas na takové věci. Co čteš? Já si rád přečtu třeba i Alexandra Solženicina – Rusko v troskách, nebo anarchistické věci. Ale především, co se snažím číst, tak Marxe, Engelse a Lenina. Když jsem poprvé četl Leninovo Stát a revoluce, to jsem byl úplně nadšenej, takhle jsem to vždycky chtěl říct, tahle kniha mi mluvila z duše. V. S.: Jak vnímáš evangelia? Já jsem nečetl bibli. Dokonce když dostala moje sestra dětskou bibli, tak jsem jí to vyměnil za indiánské pověsti a pohádky. Zcela cenzorsky, aby jí to neporanilo duši. Zdá se ti, že současní komunisti jsou ve srovnání se členy někdejší KSČ citlivější, empatičtější, víc jim záleží na lidech, nebo jen moudřejší, vědečtější? To je různé. Znám lidi, co vzpomínají, jak si pod bustu Gottwalda schovávali marky a bony, ale i lidi srdečné, ohromné. Já znám spoustu těch, kdo byli přední představitelé StB a lidových milicí a jsou to skvělí lidé. Já je můžu hodnotit pouze z hlediska své osobní zkušenosti. V. S.: Já ti jako člověk, který by mohl být generačně tvůj otec, a taky jako učitel říkám, že máš masku a nevíš o tom. Zkus se k tomu vyjádřit. Myslím si, že naopak. Snažím se své masky odkládat, aby mi víra nenahrazovala rozum. A my co tu sedíme máme nějaké masky? Máte. Jaké? Hrajete si na nějakou subkulturu, na underground a ve skutečnosti sloužíte estabilishmentu. Ty havlovisticko-kohoutovské-pelikánovské teze o vyšší morálce, vyšším humanismu, o tom lidském, to si nasazujete jako masku a pak hodnotíte tu odpornou konzumní společnost vedle vás, a tam ty zatvrzelý bolševiky. To je vaše maska. V. S.: V čem spočívá postkomunismus dnes? Že se třeba členů ODS, se kterými sedím na zastupitelstvu a deset z devatenácti jsou to bývalí členové KSČ, vždy když se rozhovoří o demokracii a totalitě ptám: Já jsem na rozdíl od vás nikdy v KSČ nebyl, tak mi řekněte, jaké jste tam dělali zločiny? Ptám se jich také, jak se demokraticky rozhoduje o totalitních bytech. Umíš rusky? Neumím, já mluvím anglicky. Piješ vodu z lahve nebo z kohoutku? Z kohoutku, myslím, že je tam úplně stejná voda. V. S.: Koho a co máš na světě nejradši? Nejradši mám na světě maminku. A to, když člověk může měnit realitu kolem sebe, když té realitě není podřízen. V. S.: Čili pokud možno žádná manipulace, že? Přesně tak, kritické myšlení.

Je možné uvést komunistické myšlenky v praxi? To je prostě zcela nevyhnutelné. Je nemožné tomu zabránit. Máš pocit že to k tomu spěje? Řekl jsem, že od VŘSR se píšou dějiny lidstva, že to soudruzi převzali do svých rukou. Stalin, i když nemusím souhlasit se spoustou jeho praktických kroků, věděl, co je to uvědomělá změna. A uvědomělá změna jsem já, jsme to my, mladí komunisti. Jsme tady a každý se s tím musí nějak vypořádat. My tady také budeme, až se tenhle režim lidem předvede sám. Demokracii jako státní zřízení tedy považuješ za slepou uličku? Jaká demokracie? Když si já napíšu na papír „komunistický svaz mládeže“ a stoupnu si na křižovatku, tak mě okamžitě zadrží za přestupek. To je demokracie? Mně byly za bílého dne ukradeny policií tohoto státu moje soukromé prapory a já jsem byl zadržen – dost rázně - za to, že jsem měl piketu proti zrušení poplatků ve zdravotnictví a proti zrušení úrazové nemocnice. Jak bys definoval demokracii? To je utopie. Demokracie může fungovat jen v městských státech, kde se mohou všichni shromažďovat na náměstí. Jinak je to nesmysl. Takže komunismus není pro demokracii? Všechny systémy od prvobytně pospolné společnosti byly diktatury. Buďto je to diktatura menšiny nad většinou nebo obráceně. Není žádný jiný výběr. Včetně socialistického? Samozřejmě. To je jediná diktatura většiny nad menšinou. Až do VŘSR to bylo vždycky naopak. To je jediný rozdíl. Komunismus v praxi je co? Když odumře stát. Když to není už ani diktatura většiny nad menšinou. Když lidi nepotřebujou stát k tomu, aby společnost mohla fungovat. Zopakoval se někdy od prvobytně pospolné společnosti komunismus? Komunismus ne. Nikdy se od té doby neopakoval. A váš cíl je dospět po spirále dějin ke komunismu, čili znovu k prvobytně pospolné společnosti? Ne. Ne po spirále dějin zpět k něčemu, co bylo proto, protože tehdy pro ně samozřejmě bylo výhodnější mít celospolečenské vlastnictví nějakého nástroje. To je otázka emancipace společnosti. Je evoluce a je revoluce. Ke komunismu tedy dospějeme evolucí? Ne. Ke komunismu dospějeme pouze revolucí. Budováním socialismu. Chystáte revoluci? Každý den. DAVID PAZDERA (1982) Člen KSČM, od komunálních voleb 2006 členem Zastupitelstva městské části Brno-střed.

ROZRAZIL 06, 2008

39

PR O PA D LI

Vojenský historický ústav Praha)

Ě

(IVO PEJČOCH,

ŠT

TANK

jeho vznik, vývoj a vliv na křižovatky českých dějin

Války jsou staré jako lidstvo samo a stejně dávné kořeny má snaha ochránit vlastní vojáky před zbraněmi protivníka. Od kožených kabátců vývoj v průběhu tisíciletí pokračoval přes první primitivní brnění, kroužkové košile, až po vrcholnou zbroj patnáctého století nebo kyrysy těžké jízdy. Zcela nový impuls ve vývoji vojenských technologií přinesl rozvoj spalovacích motorů v druhé polovině devatenáctého století, na počátku dvacátého století se již objevily první pokusy o opancéřování osobního nebo nákladního automobilu, který ochraňoval svou posádku alespoň před kulkami z pušek. Když v roce 1914 vypukla první světová válka, zúčastněné strany ještě netušily, že rozpoutaly nejkrvavější konflikt dosavadních dějin, který přetne Evropu na západě i východě rozsáhlým systémem zákopů. Ten učinil z války poziční záležitost. Tisíce mužů ztratily zbytečně životy, když se jím v zuřivých ofenzivách marně pokoušeli proniknout. Situaci se na obou stranách pokoušeli změnit použitím obrněných vozidel, která by dokázala překonat zákopy a utvořit dostatečný průlom v systému protivníkovy obrany. Dosavadní pancéřované automobily nebyly prakticky schopny jízdy v terénu. Již před válkou ovšem existovaly první pásové traktory a na základě zkušeností s jejich podvozky dokázali Britové vytvořit první tanky, ještě pomalé neohrabané krabice, ale přece jenom schopné bojového použití. Britské a francouzské továrny pak do konce první světové

50

PROPADLIŠTĚ

války postavily tisíce tanků a jejich masové nasazení rozhodně přispělo k porážce Německa, Rakouska a jejich spojenců, kteří nebyli schopni na technologický nástup protivníka adekvátně odpovědět (Němci postavili pouhopouhých dvacet těžkých tanků, Rakušané ani jeden). Období po skončeném světovém konfliktu přineslo ve vojenství určitou pochopitelnou stagnaci, v oblasti tankové techniky se vývoj rovněž zpomalil, ale pokračoval. Třicátá léta již obsahovala události, které předznamenaly novou světovou válku. V jejich průběhu se odehrála řada nesmírně krvavých regionálních konfliktů, ať již japonská agrese vůči Číně, italský útok proti Habeši nebo krutá občanská válka ve Španělsku. Tyto střety prokázaly stoupající význam mobilních zbraní, zejména letectva a tanků, jejichž vývoj nabral nové obrátky. Obrněnce, které evropské armády zařazovaly do své výzbroje před druhou světovou válkou, již ani vzdáleně nepřipomínaly pomalé, neohrabané a veliké krabice, které se s největšími obtížemi ploužily rozbahněnými a krátery posetými bojišti Velké války. Moderní stroje byly pohyblivé, poměrně rychlé a schopné pronikat i těžkým terénem. Výzbroj měly zpravidla uloženu v otočné věži, pancéřování skýtalo jejich osádkám ochranu před střepinami a kulometnou palbou. V tomto období se vysokou kvalitou svých lehkých tanků zařadilo mezi přední výrobce i Československo, které dokázalo uspět na zahraničním trhu a vyzbrojit touto technikou řadu států.

V letech druhé světové války představovaly tanky hlavní údernou sílu pozemních vojsk, na bojišti dominovaly stále těžší stroje s mohutnějším pancéřováním a výkonnějšími kanóny. Produkce těchto vozidel probíhala v ohromujících sériích. Odhaduje se, že sovětského tanku typu T-34, tvořícího páteř Rudé armády, bylo postaveno na 50 000 kusů, podobně významných amerických strojů Sherman více než 40 000. Typický střední tank druhé světové války byl vyzbrojen kanónem ráže 75, popřípadě 85 milimetrů, doplněným jedním až třemi kulomety. Období studené války bylo v obou táborech bipolárního světa charakterizované soupeřením ve zbrojení nebývalého rozsahu, přičemž tanková technika stále představovala nezastupitelný prvek úderných klínů Varšavské smlouvy i Severoatlantické aliance. Vývoj stále pokračoval, tanky „přibývaly na váze“, takže nové typy se pohybují přibližně v rozmezí 50 až 60 tun, což je oproti předchůdcům z let druhé světové války takřka dvojnásobek. V průběhu desetiletí došlo na aplikaci celé řady výsledků technologického výzkumu – tanky postupně dostávaly moderní pohonné jednotky, u některých typů je dieselový motor nahrazen spalovací turbínou, pancíř je vrstvený z plátů ocele, keramiky a dalších materiálů, zcela zásadním se stalo využití vymožeností z oblasti elektroniky. Tanky jsou schopny bojovat v noci, vést přesnou palbu za rychlé jízdy, jejich neodmyslitelnou výbavou je výpočetní systém, palubní jednotka či navigace GPS. Vzrůstá i ráže

a výkonnost děl, generace padesátých a šedesátých let využívala kanóny kalibru 100 respektive 105 milimetrů, jejich nástupci již dostávali zbraně ráže 120 či 125 milimetrů a u v současnosti připravované nové generace se uvažuje dokonce o rážích v rozmezí 135 až 155 milimetrů. Přes hlasy skeptiků z konce studené války má tato kategorie vojenské techniky před sebou pravděpodobně ještě dlouhou budoucnost. Do českých dějin vstoupily tanky osudovým způsobem celkem třikrát. Poprvé 15. března 1939 jako symbol porobení národa okupační armádou, podruhé v poslední fázi druhé světové války, kdy jako součást spojeneckých armád osvobozovaly zemi od německé nadvlády a potřetí, když v noci z 20. na 21. srpna 1968 v barvách invazních vojsk Varšavské smlouvy zadusily pokus československého vedení i občanů o určitou demokratizaci společnosti. Ve dvou z těchto tří případů, v letech 1945 a 1968, patřily tanky, operující na našem území, do výzbroje sovětských ozbrojených sil. Vývoj tankové techniky v Sovětském svazu se datuje od doby po počátku dvacátých let, v následující dekádě pak zbrojní továrny dokázaly chrlit obrovská množství obrněnců, nesrovnatelná s produkcí v žádné jiné zemi. Až do počátku války však Sovětský svaz do velké míry využíval licencí zakoupených ve Velké Británii a USA, na jejichž základě vznikla většina předválečných strojů. A bylo jich skutečně ohromující množství. Zatímco Němci nasadili při vpádu do Sovětského svazu přibližně 3 500 obrněnců, Stalin jich měl k dispozici až 24 000, většina však byla zničena již v prvních týdnech války. Prioritu postupně získaly moderní střední a těžké tanky, které pak ve výzbroji dominovaly a nesly hlavní tíži bojů. S těmito stroji se setkali i občané Československa v roce 1945. Základním typem byl již zmíněný T-34 ve verzích T-34/76 případně T-34/85, produkovaný v obrovských sériích, po „únoru“ byl ostatně na základě politického rozhodnutí vyráběn i v Československu. Lehčí kategorii obrněné techniky v té době reprezentovaly lehké tanky T-70, využívané zejména k průzkumné činnosti. Naopak nejtěžší druh představovaly těžké tanky IS-2 vyzbrojené kanóny s ráží 122 mm. Tato vozidla tvořila základ výzbroje vojsk východního bloku i v následujícím desetiletí, ale postupně byla nahrazována novou generací obrněnců, které vzbudily rachotem svých pásů obyvatele spících českých a slovenských měst v noci na 21. srpna 1968. Základem výzbroje všech pěti armád Varšavské smlouvy byly tehdy střední tanky řady T-54 respektive T-55, vyzbrojené 100 mm kanónem. V rámci unifikace výzbroje satelitů Sovětského svazu měla stejné stroje ve svém stavu i československá armáda. Sověti při invazi nasadili i novější vývojovou verzi T-62, vyzbrojenou kanónem ráže 115 milimetrů. Jeden z těchto tanků se stal hlavním aktérem brutálního masakru neozbrojených českých občanů na náměstí v Liberci. Výsadkáři, kteří za pomoci Státní bezpečnosti

ROZRAZIL 06, 2008

51

obsadili letiště Praha-Ruzyně, ze svých transportních letadel vyložili mimo jiné lehká samohybná děla ASU-57 a větší ASU-85, která následně vjela do ulic noční Prahy a podílela se na obsazení klíčových budov i dopravních tepen. V některých městech se objevily i značně obstarožní tanky T-10M, pocházející z poválečných let. Invazní jednotky používaly také kolových obrněných transportérů BRDM a BTR. Jaká byla tanková výzbroj SSSR v období sametové revoluce, kdy na našem území stále ještě pobývala okupační vojska? Stárnoucí T-55 a T-62 se stále nacházely ve výzbroji. Část byla postupně modernizována, jádro prvoliniových sil však představovaly už stroje nové generace. Těmi byly dvě řady, jednak T-72, rozšířený i v dalších zemích Varšavské smlouvy a pak T-64, z nějž v průběhu dalšího vývoje vznikl stroj T-80, v podstatě poslední sovětský tank. Další typy totiž vznikly v Rusku a na Ukrajině až po rozpadu SSSR. Charakteristickou výzbrojí všech těchto vozidel se stal kanón ráže 125 milimetrů. Tanky, postavené pro udržení sovětské moci se nakonec staly nechtěným symbolem zhroucení SSSR, z pancíře jednoho z nich pronesl svůj památný projev Boris Jelcin v průběhu pokusu o převrat roku 1991.

IVO PEJČOCH (1962) Absolvoval obor historie na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy. Pracuje jako vědecký pracovník ve Vojenském hiostorickém ústavu v Praze, je autorem 22 knih a 300 článků v odborných periodikách.

Československý lehtý tank LT vz. 35 tvořil páteř naší předmnichovské armády. Na snímku je stroj, získaný z USA jako státní dar v roce 2008 a vystavený na nádvoří Vojenského historického ústavu v Praze (foto: sbírky VHÚ)

Kolona obrněných vozidel vedená tankem T 55 během invaze vojsk Varšavské smlouvy v Praze (foto: sbírky VHÚ)

Tanky T 55 sovětské armády v srpnu 1968 v Praze (foto: sbírky

52

PROPADLIŠTĚ

ROZRAZIL 06, 2008

53

PR O PA

„Voloďa Majorov zemřel 20. srpna ráno. Druhý den jsme si ve špitále říkali, že to asi Rusové přijeli Voloďovi na pohřeb,“ vzpomíná lékař Alfréd Parma, dosud internista nemocnice v Ostravě-Vítkovicích, který se v průběhu srpna 1968 podílel na ošetřování „posledního sovětského vojáka v Československu“. Přesně tak totiž vojákovi přezdívali novináři, kteří z Majorova učinili na počátku srpna něco jako symbol nezávislé Československé republiky, na jejímž území už konečně neoperují žádné cizí armády. Vojín Majorov se na sklonku června 1968 zúčastnil štábního cvičení ŠUMAVA, společně s dalšími osmnácti tisíci vojáky Varšavské smlouvy. Sovětům se po ukončení manévrů nechtělo domů

54

PROPADLIŠTĚ

Ě

A UŽ JE TO DOBRÉ!

ŠT

Jednadvacátý srpnový den roku 1968 připadl na středu. Ranní vydání novin nestačila zareagovat na noční invazi, ale i tak se v tisku objevila zpráva o sovětské armádě. Respektive o jediném ruském vojáčkovi - devatenáctiletém Voloďovi Majorovi. „V nemocnici Vítkovických železáren zemřel včera ráno 19letý sovětský voják Vladimír Majorov,“ cituji z Lidové demokracie z 21. srpna 1968. „Jak známo, byl 1. srpna u Žiliny při přesunu sovětských vojsk po velitelskoštábním cvičení Šumava nešťastně postřelen svým kamarádem při střídání stráží. Téměř v beznadějném stavu byl převezen do Ostravy na umělou ledvinu a přes veškerou péči lékařů následkům těžkého zranění podlehl.“

LI

(IVAN MOTÝL)

D

PŘÍBĚH Volodi Majorova

Vítkovická nemocnice působí jako jeden ze závodů železáren. Kolem pavilonů se táhnou kilometry potrubí, z nemocničních pokojů je výhled k vysokým pecím, strojírenským halám i k válcovně trub. Jakoby se tady léčilo železo, jakoby se tady kalila ocel. Как закалялась сталь. Na interním oddělení mě čeká lékař Alfréd Parma, který je jediným žijícím svědek kauzy „VOLOĎA MAJOROV“ ze srpna 1968.

a Moskva svoje vojáky držela v šumavských hvozdech ještě celý další měsíc v roli strašáka vůči údajným kontrarevolučním silám. Třetí srpnový den Rusové přece jen opustili republiku a redaktorka Lidové demokracie Alena Smetanová v reportáži ze 4. srpna emotivně líčila, jak si národ ulevil: „Z několika tranzistorů se ozvala informace o tom, že poslední sovětské jednotky opustily území naší republiky. Paní na lavičce se naklonila ke své sousedce: Vidíte, já jsem to říkala, že všechno dobře dopadne a že se nemáme čeho bát! A už je to dobré!“

VÝPISKY Z NOVIN I. 1. SRPEN 1968 Plukovník Rubáš, velitel Pohraniční stráže na dvěstěkilometrovém úseku hranic s Rakouskem a Bavorskem na jihu Čech: „Padesát procent narušitelů hranic tvoří občané Německé demokratické republiky. O přechod se pokoušejí často celé rodiny i s dětmi. Zadržené osoby předávají pohraničníci naší Veřejné bezpečnosti – a ta jim umožňuje návrat do NDR.“ 2. SRPEN 1968 Prezident republiky Ludvík Svoboda: „Víme, kam patříme, a myslíme to poctivě a upřímně. Proto každý, kdo by chtěl narušovat naše spojenectví se Sovětským svazem a druhými socialistickými zeměmi, neprospívá naší republice.“

4. SRPEN 1968 ČTK: „Dozorčí generál ministerstva národní obrany byl pověřen ministrem národní obrany předat Československé tiskové kanceláři tuto zprávu: – Dnešního dne, tj. 3. srpna t. r., opustily čs. státní území jednotky Sovětské armády, které se od 20.–30. června t. r. zúčastnily spojeneckého velitelskoštábního cvičení.“ 6. SRPEN 1968 Ministr obrany Martin Dzúr: „Československá armáda je moderní a plně bojeschopná, i když se musí vyrovnávat s řadou technických i lidských problémů.“

ZASTŘELIL MAJOROVA SLOVÁK? Sovětská vojska opustila republiku 3. srpna, jeden sovětský voják v republice přece jen zůstal. Devatenáctiletý Voloďa Majorov byl přivezen do vítkovické nemocnice s vážnými střelnými poraněními, v posttraumatickém šoku a s celkovým selháním ledvin. „Oficiální zpráva říkala, že byl nešťastně zraněn jiným sovětským vojákem při střídání stráží u Žiliny. Neoficiálně jsem slyšel i verzi, že ho u Strečna postřelil nějaký Slovák. Pravdu už se nedozvíme,“ přemítá pětašedesátiletý internista vítkovické nemocnice Alfréd Parma. Zdravotní stav postřeleného Majorova sledoval následující dny celý národ a poslednímu sovětskému vojákovi upřímně přál, aby

přežil. Dokonce se našli lidé, kteří postřelenému nabízeli prostřednictvím tisku vlastní ledvinu. „Určitě to ale nebyl poslední sovětský voják v zemi, vždyť nás tady pravidelně navštěvovali vysocí sovětští důstojníci,“ vzpomíná Parma. Těžce zraněný Voloďa byl schopen základní komunikace a dokonce za ním přijela i jeho matka. „Jeho matku od nás sovětští vojáci zcela izolovali, nikdo s ní nesměl promluvit“ vybavuje si lékař.

VÝPISKY Z NOVIN II. 7. SRPEN 1968 Nina Ivanovna Matiašviliová, sovětská docentka státní univerzity v Tbilisi: „Já, matka z blankytné Gruzie, jsem vždy s Vámi a sdílím s Vámi radost i bolest. Nedávno jsem se dozvěděla, že ušlechtilí vlastenci ČSSR se rozhodli darovat milované vlasti každý jeden gram zlata. I já přináším dárek; malý ve srovnání s tím velkým darem, který jsem dala 22. dubna 1945 Československé republice, když jsem ztratila svého jediného syna, poručíka Tariela Kurchulliho. Snímám z ruky zlaté hodinky se zlatým náramkem, nevím, kolik zlata obsahují, a předávám je bance této země, která je druhou vlastí mého syna.“ 9. SRPEN 1968 Předseda vlády Oldřich Černík: „Bezpečnost republiky nám pomáhají zajišťovat spojenci, především Sovětský svaz. Obranný potenciál zemí socialistického tábora chrání i naši vlast.“

ROZRAZIL 06, 2008

55

10. SRPEN 1968 Pěstitelé rybízu: „Nevykupuje se. Proč? Pěstitelé se táží, jak to přijde, že loni bylo v tisku psáno o neomezených možnostech vývozu rybízu i výrobků z něho do devizové ciziny?“

20. SRPEN 1968 Oldřich Šveska, člen ÚV KSČ: „Československo nyní určitě uskuteční svůj cíl; vybudovat svobodnou společnost podle původních myšlenek Marxe, Engelse a Lenina.“

11. SRPEN 1968 Pavel Novák: „Jsem s Moravou srostlý jako málokdo jiný. Ale nejsou tyhle tendence, volající po národní moravské samostatnosti, přehnané a zbytečné?“

SPOJENÉ DENÍKY OSTRAVSKÉ

750 TISÍC KAMARÁDŮ VE ZBRANI Když Majorov v úterý 20. srpna zemřel v moravských Vítkovicích, odvezli ho saniťáci do nemocniční márnice. Nikdo netušil, že ještě v noci přitáhne do Československa přes 750 tisíc Majorových druhů ve zbrani, společně s 800 letadly, 6300 tanky a 2000 děly a raketami. „Asi dva dny po okupaci si mrtvolu Volodi Majorova vyzvedla sovětská armáda. Kde ho pohřbili, to se samozřejmě nikdo z nemocničního personálu nedozvěděl,“ říká Parma. V tu chvíli už měl stejně jiné starosti, než se zaobírat jedním sovětským nebožtíkem v márnici, okolí nemocnice důkladně střežili tanky a transportéry, hrozilo krveprolití. „Železárny byly strategickým podnikem, takže vojáci hlídali všude kolem, měli jsme z nich hrůzu,“ přiznává lékař, který pochybuje, že se jeho tehdejší sovětský pacient skutečně jmenoval Voloďa Majorov. „Kdo ví, kdo to byl. Neviděli jsme jediný jeho doklad, nic. Sovětští důstojníci jen chtěli, ať ho vyléčíme.“

VÝPISKY Z NOVIN III. 16. SRPEN 1968 Vasil Biľak: „Atmosféra jednání byla taková, jaká má být mezi dvěma bratrskými stranami, které mají společný cíl a řídí se společnou marxisticko-leninskou ideologií, tj. atmosféra soudružská, úplně otevřená, bez zastírání faktů. Jednali jsme jako rovný s rovným, jako bratr s bratrem.“ 17. SRPEN 1968 Studenti: „Šijou na nás boudu! Vylezte ven! Máte strach? Smrkovský k raportu!“ 18. SRPEN 1968 Houbařský poradce: „Na mnohých místech se nyní v srpnu vyskytují jarní májovky, zatímco jinde rostou václavky, typické podzimní houby. Hřiby nerostou.“

V některých městech republiky se novinářům podařilo 21. srpna vydat i druhé vydání novin. Tak tomu bylo například v Ostravě, přičemž odpolední noviny už se smrtí Volodi Majorova pochopitelně nezaobíraly. Spojené deníky otevíral palcový titulek: „Nesouhlasíme s okupací naší země!“ Pod hlavněmi samopalů vycházely v Československu, možná poprvé od roku 1938, skutečné demokratické noviny. Redaktoři se nebáli přirovnávat sovětskou armádu k nacistickým vojskům a už necitovali jen z prověřeného západního komunistického tisku, jako ještě 20. srpna, ale i z „buržoazních plátků“. Objevil se dokonce požadavek, aby se Československo stalo neutrální zemí. „Přivezli jste slzy, tovarišči,“ začínal text na podvale titulní strany Spojených deníků, který popisoval atmosféru v okolí Vítkovických železáren, tedy i v blízkosti nemocnice, v níž o den dříve zemřel vojín Voloďa Majorov. Reportáž líčila, jak hlavní Ruskou ulici ve Vítkovicích lemují tanky. Na jednom z nich před kotlárnou železáren odpovídal mladý politruk na dotazy občanů. „My jsme taky za Svobodu, za Dubčeka. My přijeli pomoci jim proti jejich nepřátelům,“ tvrdil sovětský voják.

AŽ DO ROKU 1989 Během následné okupace Rusové na vyhlášené dialyzační oddělení do vítkovické závodní nemocnice přivezli ještě mnoho postřelených či jinak zraněných vojáků z vojenského prostoru Libavá. A to ještě i v průběhu roku 1989. „Většinou v beznadějném stavu, hodně jich u nás umřelo. Sovětští důstojníci nám ale nikdy neřekli jejich jména, věk, a nesměla se o nich vést ani žádná evidence,“ vzpomíná na svoje anonymní sovětské pacienty internista Parma.

IVAN MOTÝL (1967) Básník, publicista, redaktor časopisu Týden, amatérský historik a historický amatér, piják piva a starý žvanil. S manželkou Elli Tiliu provozovatel galerie Červený kostel v Hlučíně ve Slezsku.

19. SRPEN 1968 Moskevský deník Pravda: „V poslední době možno v Praze znovu pozorovat podvratné činnosti socialistických sil, namířených proti KSČ a základům socialistického zřízení v Československu.“

56

PROPADLIŠTĚ

ROZRAZIL 06, 2008

57

POSLEDNÍ STRANA

ZBYNĚK HRBATA