Šumava I Editorial. Vážení a milí příznivci Šumavy,

Šumava I Editorial

Vážení a milí příznivci Šumavy, nejprve vás chci ubezpečit, že i nadále trvají důvody k oblibě i návštěvě Šumavy. Návštěvnost v letošním neobvyklém podzimu potvrzuje, že tohle víte i beze mne a s mnohými z vás jsem se o tom při setkáních na šumavských stezkách i v poslední době ubezpečil. Využívám této příležitosti, abych vám poděkoval za slova podpory, která nalézám ve vašich dopisech i „mailech“. V těchto dnech vyhodnocujeme výsledky našeho letošního úsilí ve snaze zredukovat kůrovcovou kalamitu v šumavských lesích. Zatím se můžeme pochlubit jen dílčím úspěchem v oblasti Smrčiny, kterou veřejně ocenila rakouská strana při společném hodnocení plnění česko-rakouské dohody o ochraně rakouských lesů před pronikáním kůrovce. O výsledcích v celém Národním parku Šumava budeme informovat veřejnost formou tiskové konference v prosinci 2011. Již dnes mohu potvrdit, že Správa Národního parku Šumava je připravena na zimní turistickou sezónu. I letos platí, že se můžete na internetu informovat o stavu úprav jednotlivých běžeckých tras. Dokončujeme rozmístění informačních značek s upozorněním na nebezpečná místa, po čemž jste v minulých letech volali. Všichni naši pracovníci byli znovu upozorněni na závazek nenarušovat parkovým provozem stav upravených lyžařských stop po 15.12. 2011. Teď už jen čekáme na sníh. Přeji vám příjemný šumavský pobyt, poklidné vánoce a dost chuti zamířit na Šumavu co nejčastěji i v novém roce. PhDr. Jan Stráský Správa NP a CHKO Šumava [email protected]

Foto Jiří Kadoch

Šumava I Obsah

04 I 2011

VYDAVATEL: Správa NP a CHKO Šumava ADRESA REDAKCE: Správa NP a CHKO Šumava 1. máje 260, 385 01 Vimperk tel.:388 450 260, fax: 388 450 019 e-mail: [email protected] REDAKČNÍ RADA: Jiří Mánek Pavel Hubený Eva Zelenková Michal Valenta Jan Kozel Václav Sklenář Jiří Kadoch (redaktor časopisu) Hana Havlíčková (jazyková korektura)

04

Připravuje se Zákon o Národním parku Šumava Co by měl přinést Šumavě?

06

Vývoj přírodních lesů Šumavy Člověk si vytváří modely, ale v přírodě to bývá i jinak.

10

Nejstarší šumavské smrky? Jak je to ve skutečnosti? Adeptů je na Šumavě jistě mnoho.

14

Historie šumavských pralesů Jakou historii mají dva významné zbytky starých lesů horských smrčin Šumavy?

16

Kůrovec - téma nejen „šumavské“ Vývoj stavů kůrovce v posledních letech ve střední Evropě.

18

Území převážně ponechaná samovolnému vývoji V seriálu poprvé představíme Trojmeznou - ostrov nezkrocené přírody.

20

Bradáček srdčitý Vzácná orchidej rašelinných lesů.

22

Národní park Bavorský les po „čtyřicítce“ V „národní strategii ochrany biodiverzity“ hrají národní parky tu nejpodstatnější roli.

24

Národní park ve Schwarzwaldu? Adept na národní park již dnes dává volnou ruku přírodě v jejím vývoji.

26

Na vozíčku po Šumavě Nové trasy pro tělesně postižené.

28

Splouvání řek v národním parku Šumava Jak vypadala letošní sezona na Vltavě ale i Otavě?

30

Rožmberkové a Vimperk Letošní rok uplynulo 400 let od vymření Rožmberků. Připomeňme si nejen jejich činy.

32

Ladislav Vodák Člověk, který veškerou svoji snahu věnoval Šumavě a její ochraně.

34

Aktuality

FOTO NA TITULNÍ STRANĚ: Ivan Lukeš – Hýl obecný FOTO NA ZADNÍ STRANĚ: Marek Drha – Zimní Šumava GRAFICKÁ ÚPRAVA: MONELLO design atelier TISK: DragonPress Klatovy DISTRIBUCE: Transpress Praha, Mediaprint Kapa, Mapcentrum České Budějovice a další drobní distributoři. Podávání novinových zásilek povoleno Českou poštou, s.p., ředitelstvím odštěpného závodu Jižní Čechy v Českých Budějovicích, j.zn.: P-2986/96 ze dne 6. června 1996. PŘEDPLATNÉ: Vyřizuje redakce, časopis vychází čtyřikrát ročně, cena 1 výtisku 43 Kč, celoroční předplatné 140 Kč. Uzávěrka čísla: 30. 10. 2011 Datum vydání: 15. 12. 2011 Registrační číslo: MK ČR E 7518 Nevyžádané rukopisy a fotografie se nevracejí.

06

Vývoj přírodních lesů Šumavy

24

Národní park ve Schwarzwaldu?

26

Na vozíčku po Šumavě

zima 2011 03

Šumava I Připravuje se Zákon o Národním parku Šumava

Připravuje se Zákon o Národním parku Šumava

Text Jiří Mánek a Vilém Žák

Foto Marek Drha

Národní park Šumava byl vyhlášen nařízením vlády č. 163/1991 Sb., které vstoupilo v účinnost dne 10. května 1991. Toto nařízení vlády bylo vydáno na základě zmocnění uvedeného v tehdy platném zákoně č. 40/1956 Sb., o státní ochraně přírody. S účinností od 1. června 1992 platí zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, který současně zrušil zákon č. 40/1956 Sb. V zákoně o ochraně přírody je již 20 let stanoveno, že národní parky, jejich poslání a bližší ochranné podmínky se vyhlašují zákonem. I přes opakované iniciativy Národní park Šumava stále svůj vyhlašovací zákon nemá. Tento stav je jednou z řady příčin dosavadních často medializovaných problémů na území národního parku. Nicméně se zdá, že cílevědomá aktivita současného ministra životního prostředí Tomáše Chalupy povede ke kýženému cíli a NP Šumava bude konečně vyhlášen zákonem. 04 zima 2011

DŮVODY A PROCES PŘÍPRAVY Důvodem přípravy nového zákona je mj. potřeba řešit některé historické, ale i nově vznikající problémy související s existencí a fungováním národního parku. Novým zákonem by měla být nastavena zásadní pravidla péče o národní park a hospodaření v něm v dlouhodobém časovém horizontu, čímž bude zároveň zajištěna kontinuita a předvídatelnost rozhodování Správy Národního parku Šumava. Zákon je postupně připravován v široké diskusi účastníků kulatých stolů, kterých se účastní zástupci obou krajů, šumavských starostů, vědecké obce, předsedové parlamentních Výborů pro životní prostředí, zástupci sdružení Zachraňme Šumavu, ŠumavaPro a Rady Národního parku Šumava, MŽP i Správy NP a CHKO Šumava. PRINCIPY ZONACE Návrh zákona výrazně nemění základní principy platné právní úpravy. Podstatným způsobem však rozpracovává základní kritéria pro členění území národního parku do jednotlivých zón ochrany přírody a stanoví jejich právní i managementový režim. Podle zákona zůstane rozloha NP Šumava stejná jako doposud a zonace zůstane třístupňová. Pro první zóny jsou nastavena kritéria, která zajistí jejich ochranu a možnosti poznávat přírodní procesy, jež jsou pouze v nezbytném rozsahu ovlivňovány zásahy člověka. Tomu je podřízeno i turistické využití, které se omezuje pouze na síť značených cest a stezek, jejichž prostřednictvím budou návštěvníci moci poznávat přírodní procesy a seznamovat se s typickými přírodními fenomény Šumavy. Druhá zóna je rozdělena na IIA a IIB. Systematickou péčí bude IIA zóna postupně převedena do první zóny, a to po časových

etapách 15, 30 a 45 letech. O přeřazení do první zóny bude po zhodnocení stavu ekosystému rozhodovat vláda. Území trvale určená pro přírodě blízké a šetrné hospodaření jsou zařazena do IIB zóny, přičemž se nepředpokládá jejich přechod do první, ani do IIA zóny. Tato IIB zóna vytváří prostor pro vlastní hospodářskou aktivitu Správy NP a CHKO Šumava, kterou by se za současného naplňování cílů ochrany vytvořily podmínky pro zajištění dlouhodobé existence a fungování národního parku. Do třetí zóny ochrany přírody jsou zařazeny všechny ostatní pozemky, které svým charakterem nesplňují podmínky pro zařazení do první nebo druhé zóny národního parku. Zpravidla se jedná o intravilány obcí. Ústředním bodem je vytvoření předpokladů pro odpovídající diferencovaný management lesních ekosystémů tak, aby bylo možné nastavit transparentnější a efektivnější pravidla pro správu území národního parku a současně bylo zamezeno možnosti vzniku nových škod způsobených především kalamitním přemnožením lýkožrouta smrkového. Zákon rovněž dbá na zachování dochovaného stavu a vzhledu krajiny Národního parku Šumava. NOVINKOU JE SPOLEČNÝ VÝBOR NÁRODNÍHO PARKU Návrh zákona dále zřizuje zcela nový orgán – Společný výbor Národního parku Šumava, který je devítičlenný a bude projednávat a zaujímat stanoviska k základním dokumentům ochrany přírody a řízení národního parku. Zejména pak k členění území národního parku do zón ochrany přírody, k plánu péče či k návštěvnímu řádu. Zástupci dotčených obcí nebudou moci být ve Výboru přehlasováni ve dvou věcech – ve věci nového vymezení zón na základě změn v území a nového vymezení sítě vyznačených

přístupných cest na území národního parku. V obou případech budou změny prováděny formou právního předpisu (zákon, resp. nařízení vlády) a Výbor je bude projednávat před zahájením legislativního procesu.

,,Kulatý stůl“ na MŽP v Praze. Ministr Tomáš Chalupa a ředitel Správy NP a CHKO Šumava Jan Stráský při jednání.

Jiří Mánek Správa NP a CHKO Šumava [email protected] Vilém Žák Ministerstvo životního prostředí ČR [email protected]

zima 2011 05

Šumava I Vývoj přírodních lesů Šumavy – máme modely, ale v přírodě to bývá i jinak

Text a foto Jan Kozel

Vývoj

přírodních lesů Šumavy

– máme modely, ale v přírodě to bývá i jinak

V minulém čísle časopisu Šumava byl nastíněn vývoj přírodních lesů z celkového pohledu („A přece se točí …“ - vývojové cykly, stadia a fáze přírodních lesů str. 10-13). Vyvstává otázka: Jak by se vyvíjely přirozené lesy bez lidských vlivů právě na Šumavě? Odpověď je limitována výskytem lesních porostů, které se do dnešních dnů dochovaly pouze s málo významnými změnami způsobenými člověkem. Druhým omezením je pak existence informací shromážděných popisem těchto porostů a studiem jejich vývoje. Ačkoliv se na Šumavě nachází jeden z nejdlouhodoběji sledovaných a člověkem nejméně dotčených fragmentů přirozeného lesa biomu opadavých listnatých lesů ve střední Evropě – Boubínský prales, přímo na území Národního parku Šumava (dále NPŠ) je lokalit splňujících obě podmínky velice málo. V minulosti byl detailněji popsán např. segment I. zóny NP Stožec – Medvědice (Průša, 1985) nebo oblast Trojmezné (mj. Vyskot, 1981; Svoboda, 2005). 06 zima 2011

„KLESÁME VÝŠ, STOUPÁME HLOUBŠ“ Významnou roli v odvozování pravděpodobných scénářů přirozeného vývoje přírodních lesů na území NPŠ hrají podmínky stanoviště a druhová skladba lesních ekosystémů, která se stanovištěm přímo souvisí. Pestrá mozaika horninového podloží, půdních poměrů, vodního režimu, nadmořské výšky, expozice vůči světovým stranám a reliéfu terénu dala vzniknout stejně rozmanité paletě stanovišť. Pokud jde o vegetační stupňovitost, zahrnuje oblast NPŠ přirozená lesní stanoviště těchto klimaticky podmíněných vegetačních stupňů: ojediněle se vyskytujícího podhorského (submontánního), převládajícího horského (montánního)

a nejvyšší partie pohoří zaujímajícího vyššího horského (supramontánního) vegetačního stupně. Toto členění zhruba odpovídá i rozpětí lesních vegetačních stupňů, které svými názvy lépe vystihují podíl hlavních dřevin v závislosti na stanovišti - v NPŠ jsou zastoupeny takto: 5. jedlobukový (0,64 %), 6. smrkobukový (39,10 %), 7. bukosmrkový (38,07 %) a 8. smrkový (19,32 %). Rozmanitý reliéf Šumavy ale často způsobuje, že se vegetační stupně nemění se stoupající nadmořskou výškou jen směrem vzhůru, ale dochází i k tzv. zvratu (inverzi) vegetačních stupňů. DRUHOVÁ SKLADBA PŘIROZENÝCH LESŮ BYLA PESTRÁ Převládající potenciální přirozenou vegetací NPŠ jsou tedy acidofilní horské bučiny (převaha v SZ části NP), květnaté bučiny a jedliny (dominují v JV partiích NP) a klimatické smrčiny (kolonizují ostrovy nejvyšších hřbetů pohoří). Kromě těchto klimaticky definovaných společenstev se v různé míře po celé ploše NPŠ vyskytují půdně podmíněná společenstva sutí, skal a především rašelinišť a rašelinných a podmáčených smrčin. Z pohledu dřevinné složky dominují v přirozené druhové skladbě šumavských lesů buk lesní, smrk ztepilý a jedle bělokorá lokálně zastoupené v různém poměru a případně doplněné konkurenčně méně zdatnými průvodci. V květnatých bučinách přistupují k třem dominantním dřevinám především javor klen a jilm horský, v živinově bohatších suťových a roklinových lesích pak javor mléč a lípa velkolistá nebo i jasan ztepilý. Na chudých sutích a skalách převládají bory a borové březiny. Přirozenou dynamiku lesních ekosystémů tedy nejvíce ovlivňují stanovištní podmínky a zastoupení dřevin, které samotné časový průběh vývojových stadií a fází přírodního lesa a jejich podobu podněcují svými rozdílnými biologickými vlastnostmi. Důležitými veličinami jsou především životnost hlavních druhů stromového patra, tolerance k mikroklimatickým podmínkám v různém věku a jejich konkurenční schopnost. PROGRESIVNÍ PIONÝR A VYTRVALÁ JEDLE Pokud jde o biologický věk hlavních dřevin tvořících lesní porosty Šumavy, nejkratší životnost má buk lesní – 200250 let, podstatně vyššího stáří dosahuje smrk ztepilý v průměru 300-350 let a nejdéle žijícím stromem je jedle bělokorá – okolo 350-400 let. Z pohledu porostního mikroklimatu je nejvýznamnější vlastností tolerance k různé intenzitě osvětlení – buk s jedlí jsou stínomilné dřeviny, které především v mládí vyžadují

zima 2011 07

Šumava I Vývoj přírodních lesů Šumavy – máme modely, ale v přírodě to bývá i jinak

ochranu mateřského porostu. Smrk je k vyšším světelným požitkům podstatně tolerantnější a naopak v mládí potřebuje k úspěšnému vzcházení semenáčků a růstu mladých rostlin více světla než předchozí dva souputníci. Tato tolerance do značné míry ovlivňuje i inklinaci těchto druhů ke klimaxovému typu dřeviny (uplatňují se výrazně v lese závěrečného typu – klimaxu – jedle, buk) nebo intermediárnímu typu (dokáží se prosadit i v přípravném lese jako dřeviny pionýrského charakteru, ale i v klimaxu – smrk). BUK NERAD VYČNÍVÁ, ALE ČASTO PŘEVLÁDÁ Další podstatnou vlastností dřevin ovlivňující výstavbu stadií a fází přírodních lesů je rychlost růstu v mládí a tendence k dominantnímu postavení v porostu. Jedle zpravidla v mládí roste velmi pomalu, ale svou dlouhověkostí a výrazně ortotropním růstem (přímo, kolmo vzhůru) zaujímá v pozdějších vývojových stadiích většinou místo v nejvyšších stromových vrstvách. Buk v mládí roste poněkud rychleji než jedle, ale snaha o růst kolmo vzhůru není tak silná. Proto se buk ve smíšeném jedlo-smrko-bukovém lese zpravidla neprosazuje do nejvyšších pater, zato však bývá zastoupen ve vysokém podílu. Smrk pak v mládí může růst velice rychle a svědčí mu, podobně jako jedli, dominantní postavení v porostní struktuře. Převážnou většinu lesů NPŠ zaujímaly právě smíšené lesy se smrkem, jedlí a bukem v různém poměru a postihovaly široké rozpětí nadmořské výšky 600-1200 m n. m. KAŽDÝ CHVILKU TAHÁ PILKU - SMÍŠENÉ HORSKÉ LESY Délka vývojového cyklu přírodního lesa je zde odvozena od životnosti jedle a trvá v rozpětí 350-400 let. Rozdíly v délce života

08 zima 2011

hlavních dřevin způsobují, že přírodní horský les Šumavy má ve stadiu dorůstání velice rozrůzněnou strukturu a v průběhu celého vývojového cyklu se mění zastoupení dřevin co do počtu i objemu. Zatímco jedle celou dobu vývojového cyklu prožije v jedné generaci, buk se vystřídá i ve dvou pokoleních. To samo o sobě způsobuje, že výrazně kolísá podíl buku v počtu i objemu. Když dochází k výměně generací buku, radikálně klesá objemový podíl živých buků a naopak několikanásobně stoupne jejich počet (nálety a nárosty buku) podobně jako u jedle a smrku mezi vývojovými cykly. Významné jsou změny v prostorovém rozmístění stromů podle druhů – v rámci jednoho vývojového cyklu u buku tam, kde byl v nižším zastoupení, se jeho druhé pokolení nemusí vůbec objevit a převládají jedle se smrkem. Momentální zastoupení dřevin ovlivňuje vzhled jednotlivých stadií např. pokud zaujímá vyšší podíl smrk, je ve stadiu optima obvyklejší jednovrstevná (síňová) výstavba a stadium optima trvá déle. Se zvyšujícím se zastoupením buku je častější dvouetážové uspořádání stadia optima (buk ve spodním patře), které se rovněž díky buku zkracuje. Obnova jednotlivých dřevin většinou probíhá na malých plochách pod ochranou mateřského porostu (clonná obnova). Mladí jedinci tvoří zpravidla nepravidelně rozmístěné hloučky rozptýlené v prostoru a v čase podle toho, jak staré stromy na hranici biologického věku postupně odumírají (stadium rozpadu, fáze obnovy). SMRK VĚTŠINOU NESTAČÍ, ALE VÍTR MU PŘEJE Specifickou roli v dynamice vývojového cyklu přírodních smíšených lesů hraje smrk. Obnova pod clonou ostatních dřevin lépe vyhovuje jedli, větší mezery buku a smrk se často tam, kde jsou buk s jedlí dostatečně vitální, uplatňuje spíše při rychlejším

rozpadu porostů na větších plochách. Vyšší účast smrku na klimaticky podmíněných stanovištích přirozených smíšených lesů s největší pravděpodobností znamená, že les závěrečného typu byl jednorázově narušen (většinou větrné disturbance). Tím vznikl prostor pro odklon od ustáleného modelového koloběhu klimaxového lesa malého vývojového cyklu, čehož smrk díky výše nastíněné vysoké přizpůsobivosti a pionýrskému potenciálu dokáže využít a vytváří přípravný les. Při nerušeném vývoji lesa závěrečného typu se obnova smrku omezuje na relativně krátkodobě trvající stadium rozpadu, kde vznikají lepší podmínky pro jeho obnovu než po celý zbytek vývojového cyklu, kdy se mohou obnovovat většinou jen jedle a buk. I proto se smrk často uchyluje tam, kde konkurenčně silné buky a jedle nejsou tak dominantní – např. se obnovuje na mrtvém dřevě (typické chůdovité kořeny). Smrk je tedy nejméně stabilním avšak potenciálně nejprogresivnějším článkem těchto biotopů. Poznatky z dlouhodobého sledování pralesovitých porostů naznačují v poslední době změnu zastoupení dřevin ve prospěch buku, který se objevuje jako nejpočetnější dřevina ve fázi obnovy (např. Boubínský prales). TADY VLÁDNE SMRK I BEZ POLOMŮ - KLIMATICKÉ SMRČINY V polohách nad 1200 m n. m., kde dostávají díky ekologickým nárokům smrku ztepilého prostor klimatické smrčiny, je vývoj lesa a střídání vývojových stadií a fází zdánlivě jednodušší. Drsnému podnebí se dokáže přizpůsobit pouze smrk, který tvoří stejnorodé porosty s příměsí jeřábu ptačího místy doplněné jednotlivě se vyskytujícími javory kleny, jedlemi výjimečně buky. Složitost porostní výstavby je tedy ovlivňována převážně dominantním smrkem a abiotickými činiteli (zejména větrem). Právě proto, že klima je v oblasti klimatických smrčin chladné, převládá smrk a hřebenové polohy jsou vystavené přímému působení větru, nabízí se paralela s velkým vývojovým cyklem přírodního lesa boreální zóny – jehličnaté tajgy. JAKO V TAJZE? – TO SNAD NEBUDE NUTNÉ Velkoplošný rozpad je však v oblasti tajgy pro ekosystém spíše vysvobozením. Nedostatek tepla, přebytek vlhkosti a živinově chudé podloží způsobuje v zapojených porostech nízkou mikrobiální aktivitu půdy, hromadí se surový humus a stagnuje tok energie a živin nutných k obnově lesa. Dojde-li k rozpadu větrem, požárem nebo i hmyzem, vyšší světelný požitek, více tepla podnítí rozkladné procesy a dekompozice surového humusu vytváří lepší podmínky pro obnovu lesa. V převážné většině lesa přípravného s dominantní účastí pionýrských dřevin

bříz a borovic, prostřednictvím kterého se pak opět prosazuje smrk. Přirozené porosty klimatických smrčin mírného pásu se pravděpodobně pohybují někde na rozhraní. V některých částech se po různě dlouhou dobu může uplatňovat sled stadií a fází vlastní malému vývojovému cyklu, avšak vliv větru s různou intenzitou tento koloběh přerušuje a mohou vznikat na souvislejších plochách stejnověké smrkové porosty. V tom případě se i obvykle strukturně nejpestřejší stadium dorůstání omezuje na existenci horizontálně zapojeného stejnověkého porostu vyhlížejícího jako kultura. A ZASE TY VĚTRY… Pokud je vývoj v klimatických smrčinách dlouhodobě nepřerušovaný abiotickými vlivy (především větrnými disturbancemi), trvá jeho cyklus v rozpětí 300-350 let a výstavba porostů není tak rozmanitá jako ve smíšeném horském lese. Kromě krátkého úseku ve stadiu dorůstání na rozhraní dvou vývojových cyklů (přechod končícího stadia rozpadu v počínající stadium dorůstání), kdy se při maloplošném a pozvolném rozpadu struktura blíží výběrné (výrazná stupňovitost, tloušťková i výšková diferenciace), je přirozený smrkový les poměrně strukturně homogenní - navzdory velkým věkovým rozdílům. Ve strukturně nejméně pestrém stadiu optima může věkové rozpětí výrazně přesahovat 100 let.

Významným faktorem v obnově klimatických smrčin je teplo. Jeho nedostatek v plně zapojeném lese nedovolí semenům klíčit, případně semenáčkům odrůstat. Pro úspěšné odrůstání mladých smrků je nutné prosvětlení porostů, ke kterému dochází ve stadiu rozpadu. Důležitá je i přítomnost mrtvého dřeva, které poskytuje živiny a lepší podmínky pro obnovu smrku v klimatických smrčinách. CO JSME SI TO JSME SI… Zjednodušený rozbor hlavních prvků ovlivňujících vývoj přirozených horských lesů v NPŠ ukazuje, že žádný model nedokáže plně vystihnout pestrost vlivů a situací, které přináší sama příroda. Každý, i sebestabilnější, les může být v jediném okamžiku rozvrácen a jeho vývoj se od přívětivě a vyrovnaně vyhlížejícího modelu odkloní tam, kam ho momentální situace nasměruje. V klimatických smrčinách to bývá častější, ale i horské smíšené lesy se takovým případům nedokážou vyhnout. Samo za sebe hovoří mj. rozvrácení větší části Boubínského pralesa větrem několik let po jeho založení. A to mluvíme pouze o přírodních lesích bez vlivu člověka. Lidské zásahy v minulosti posunuly lesní ekosystémy do úplně jiných situací a odolnostní potenciál zejména horských smíšených lesů výrazně oslabily. Dnes již ve většině případů můžeme říci – máme lesy takové, jaké jsme si udělali.

Titulní foto: Po odumření buku s velkou korunou se vytváří optimální prostor pro opětovnou obnovu buku (tzv. malá světlina) – počáteční stadium rozpadu, fáze obnovy – Boubínský prales. Strana 7 odshora: Pokud je rozpad smíšeného horského lesa pozvolný, prosazuje se zejména jedle s bukem – počínající stadium rozpadu, fáze obnovy – Boubínský prales. Porostní struktura v klimatické smrčině bývá spíše jednoduchá, ve stadiu dorůstání, fázi dožívání to však neplatí – Trojmezná. Strana 8: Mozaika střídání jednotlivých stadií a fází (textura) je v horském smíšeném lese maloplošná a pestrá – stadium optima v pozadí stadium rozpadu – Milešický prales. Strana 9: I když v mateřském porostu převládá smrk, dosud málo porušený zápoj poskytuje výborné mikroklima pro přirozenou obnovu jedle – stadium optima.

Jan Kozel Správa NP a CHKO Šumava [email protected]

zima 2011 09

Šumava I Nejstarší šumavské smrky?

Nejstarší šumavské smrky? V minulém čísle časopisu Šumava představil Josef Jiřička práci Doc. Miroslava Svobody a Ing. Vojtěcha Čady o dendrochronologickém vyhodnocení 559 let starého smrku od Plešného jezera (Zpráva o dendrochronologické analýze smrku ztepilého z oblasti Plešného jezera v NP Šumava, 2011). Poněkud nepřesně zde uvádí, že jde o druhý nejstarší strom zjištěný na Šumavě. Stanovit vítěze mezi nejstaršími smrky totiž není jednoduché. Protože extrémně starých smrků existuje více.

10 zima 2011

Text a foto Pavel Hubený

UŽ KAREL KLOSTERMANN Ano, už Klostermann se v roce 1890 zmiňuje o existenci velmi starých smrků, jejichž dřevo leželo v oblasti Modravy a které už jako odumřelé zpracovávala pila na rezonanční desky: „…ještě před dvaceti, snad pětadvaceti lety tu zpracovávali stovky poražených velikánů, na jejichž kmenech byly letokruhy tak stěsnané, že se jich víc jak šest, nejvýše sedm set nedalo spočítat…“ Ing. Václav Macar ve svém díle Studie o nejmohutnějších nebo jinak význačných exemplářích smrku a jedle především z areálu horských oblastí Jihočeského kraje (1985) shrnuje známé popisy významných stromů Šumavy zjištěných v 19. a 20. století – jde však o výběr stromů zejména největších dimenzí, nikoli nejstarších. Dozvídáme se například, že Stožecký smrk dosáhl stáří 525 let, že 242 let rostl v zástinu a ve 130 letech měl průměr jen 13 cm. V 19. století byly na Boubínsku poraženy velké smrky staré 370 až 455 let. NEJSTARŠÍ SMRK JE ZÁHADOU Želnavský smrk je skutečnou záhadou! Bývá uváděn jako nejstarší s 585 lety. Přitom jeho věk byl určen na 1170 let. Ing. V. Macar však považuje takový věk za nepravděpodobný, a právě extrémita zjištěného věku jej vede k domněnce, že pro věk byla stanovena hodnota součtu letokruhů na celém průměru, nikoli na poloměru. Na druhou stranu je však málo pravděpodobné, že by lesníci v 60. letech 19. století počítali věk s takovouto chybou. Že skutečně mohl existovat smrk s tímto věkem, napovídá i jeho stručný popis. Jeho průměr byl totiž 155 cm a letokruhy nebylo možné pro jejich hustotu na místě spočítat – analýza proběhla až po vyhlazení výřezu a sčítání bylo provedeno s použitím lupy. Muselo jít tedy o velmi husté roční přírůsty. Kdyby byl jeho věk skutečně 1170 let, průměrná šířka letokruhu by dosahovala cca 0,6 mm. Ano, to je šířka, kterou už bez lupy nelze dobře sumarizovat, ale rozhodně to není šířka výjimečná, je téměř shodná s průměrným přírůstem smrku z Boubínského pralesa, jehož výřez najdeme v informačním středisku Idina Pila. Želnavský smrk rostl údajně nedaleko místa zástřelu posledního želnavského medvěda. V tomto prostředí mají dnes stromy v průměru několikanásobně vyšší přírůsty než na většině Šumavy. Smrk musel tedy velmi dlouho přežívat v podrostu, a pravděpodobně přirůstal velmi pomalu, i poté co dosáhl uvolnění a stal se dominantním stromem. VELMI STARÉ SMRKY BYLY NA ŠUMAVĚ VŠUDE V Národním zemědělském muzeu v Hluboké nad Vltavou, jsou uloženy výřezy smrků z 30. let 20. století, jejichž věk dosahoval kolem 550 let. Evidován je zde smrk o věku 580 let z oblasti Prášil (o průměru pouhých 68cm). Dále smrk ze stěny Plešného jezera s věkem 544 let (o průměru 54 cm) a další, ze stejné oblasti s věkem 478 let –

Výřez z 580 let starého smrku z oblasti Prášil. ovšem ve výšce 13 m nad zemí! K dosažení výšky 13 m mohl takový strom potřebovat klidně dalších cca 100 let. Nejstarším smrkem 20. století by mohl být také strom z Boubínského pralesa od Lukenské cesty, jehož výřez je v IS Idina Pila. Na tomto výřezu lze napočítat 551 let – a to se jedná o výřez z výšky cca 7 m od paty smrku. Jeho skutečný věk mohl tedy překročit i 600 let. Smrk z Plešného se s 559 lety tedy spíše řadí někam na čtvrté,možná páté místo ze známých stromů. Za velmi staré stromy můžeme považovat i ty, které se dožívají věku 300 let a více. Nejsou zrovna hojné, ale existují. V současné době jsme takto staré stromy objevili v oblasti Boubína, a to na vrcholu Pažení a v pralesovitých zbytcích kolem oploceného jádra pralesa. I Král smrků se 444 lety patřil do této kategorie. Takové stromy rostou a prokazatelně ještě nedávno rostly v oblasti Jezerní hory, Trojmezné a Plechého. V Národním zemědělském muzeu v Hluboké jsou uloženy výřezy takto starých smrků z oblasti kolem Vimperka a Prášil. I dnes jsou ale v lesích smrky připravené stát se rekordmany! Průměrnou šířku letokruhu nižší než 0,5 mm za rok vykazují 0,3 % pokácených stromů, průměrná tloušťka jejich pařezů je 7,2 cm a průměrný věk stromů s těmito přírůsty je 86 let. Ale našli jsme mezi nimi i smrk o průměru 20 cm starý 224 let… Je tedy možné, že na Šumavě dosud rostou stromy, které svým věkem dosahují nebo překračují hranici 600 let. V říjnu jsme našli ve zbytcích Boubínského pralesa jedli i buk starší 500 let a další smrk, jehož věk pravděpodobně přesahuje 560 let. Nejpravděpodobněji tedy tito starci rostou v pralesovitých zbytcích nebo v rašeliništích. A pravděpodobně nejsou vůbec nápadní. PROČ PŘEŽÍVAJÍ? Většina velmi starých smrků pochází z území, ve kterých smrk přirozeně převažuje. Vyznačují se velmi úzkými letokruhy, nikoli nápadným růstem. Znamená to, že po většinu svého života rostly s nějakým handicapem. Nejčastějším fenoménem zpomalování růstu je zastínění jinými stromy. U většiny velmi starých stromů však s tímto předpokladem nevystačíme, znamenalo by to, že někdy po dobu více jak 300 let by smrk rostl pod jedním porostem a to bývá málo pravděpodobné.

Náhradou handicapu v podobě zastínění stromovým patrem mohl být polom ležící nad mladým smrkem, popř. stromy či souše souvisle porostlé dlouhými lišejníky, na které vzpomíná K. Klostermann. Další roli hraje substrát, ve kterém strom roste. Živinami velmi chudé prostředí zpomaluje jeho růst, takže v suti, na kamenech nebo v mokřadu smrk roste mnohem pomaleji, živoří po většinu života. Bez významu není ani mechanické poškození stromu sněhem, námrazou nebo škůdci. Smrk zbavený větší části koruny a žijící jedno století jen ze zbytkových větví také příliš nepřirůstá. Koneckonců i v úvodu zmíněný smrk od Plešného jezera vykazuje stopy výrazného poškození, a to minimálně 4x za 559 let. Adeptů na takto staré smrky najdeme v šumavských lesích tisíce. Jsou to smrky s pokřivenými či deformovanými korunami živořící v podrostu. Jsou to smrky přeživší po kůrovcovém žíru nebo větrných kalamitách. Ano, těmto stromům může být dnes 100 i více let, za několik let zpomalí jejich už teď pomalý růst zastínění rychle odrůstajícími etážemi mladé generace. Budou-li i nadále přirůstat pomalu, nebudou atraktivní pro kůrovce ani při příští kalamitě, která může přijít za dalších 100 až 150 let. A přežijí-li i tu následující kůrovcovou gradaci, je téměř jisté, že se dožijí 400 či více let. Je takřka nemožné, aby se takového věku dožil smrk v člověkem obdělávaném a opečovávaném lese. Předně: lesník málokdy toleruje stromy pokřivené, zkroucené a poškozené. V lidském lese také na mladém stromě neleží popadané kmeny, jejich vyklizení vždy umožní rychlejší odrůstání. Zásahy člověka spojené s kácením stále pouštějí do porostu světlo, takže smrk v podrostu místo trvalého útlaku může nejpozději po době obmýtí růst rychleji. A nakonec, v hospodářském lese nebývá zájem o tak pomalu rostoucí strom. Zároveň pravděpodobně ani neznáme způsob, jakým bychom sami svými nástroji dokázali udržet smrk v pomalém růstu třeba 300 let. To dokáže jenom příroda…

Pavel Hubený Správa NP a CHKO Šumava [email protected]

zima 2011 11

Šumava I Historie šumavských pralesů

Text a foto Vojtěch Čada, Radek Bače, Pavel Janda, Miroslav Svoboda

Trojmezná

V oblasti šumavských horských smrčin existuje velká část porostů s neznámou historií. Na základě vzhledu takových porostů v současnosti je jim pak přisuzován charakter pralesovitý (t.j. původní, přírodní) nebo kulturní (vytvářený člověkem). My jsme si položili otázku, jakou historii mají dva významné zbytky starých lesů horských smrčin Šumavy. Pralesovitě vyhlížející porost na Trojmezné hoře v jižní části Šumavy versus kulturně vyhlížející porost na Jezerní hoře v severní části Šumavy. Jaký je pohled na jejich vznik skrze současný rozpad těchto porostů? Je odlišný management obou lokalit odůvodnitelný jejich původem?

Historie

šumavských pralesů 12 zima 2011

NARUŠENÍ NEBOLI DISTURBANCE Výzkum dynamiky přirozených lesů přinesl v několika málo posledních desetiletích zásadní změnu v jejím chápání. Nejnovější poznatky více zdůrazňují, že lesy nejsou statické a že změna je jejich neoddělitelnou součástí. Hlavním hybatelem dynamiky lesa jsou tzv. narušení – v horských smrčinách Šumavy především vichřice a kůrovcové gradace. Z nejnovějších studií je zřejmé, že narušení mohou být velice silná a rozsáhlá. To znamená, že na velkých plochách v měřítku krajiny může přirozeně docházet k odumření většiny starých stromů. I v rozsáhlých komplexech lesů bez podstatného vlivu člověka v Severní Americe docházelo a dochází k takovým jevům. Faktory, které působí masivní přirozené odumření stromů, jsou hlavně požáry, vichřice a hmyz. I na takovéto události však existují v přirozených ekosystémech odpovědi, díky kterým dochází po disturbanci k obnově. Některé druhy jsou dokonce přímo na silná a rozsáhlá narušení přizpůsobeny tak, že by bez nich byla jejich existence omezena či přímo ohrožena. POROSTY NA STARÝCH LESNÍCH MAPÁCH Kolonizace Šumavy byla dokončena poměrně pozdě. Její poslední etapa (tzv. dřevařská kolonizace) vrcholila v 18. století.

Jezerní hora

Trojmezná

V polovině 18. století byly založeny Stožec, Borová Lada, Prášily a další v současnosti často již zaniklé vsi. Obyvatelé těchto vesnic těžili dřevo zejména ve svém okolí, proto nepřekvapí, že i v 19. století byly zejména vrcholové vzdálenější partie šumavského hvozdu pokryty původním lesem. V těchto lesích ve vysokých nadmořských výškách dominoval smrk ztepilý. Takové smrkové pralesy mohl (vzhledem k jejich odlehlosti) v minulosti člověk využívat pouze k pastvě dobytka. Teprve od poloviny 19. století se začínají lesy ve vyšších partiích Šumavy intenzivně využívat k těžbě dřeva. Většinu lesů tehdy vlastnily šlechtické rody Schwarzenbergů a Hohenzollernů, které hospodaření dlouhodobě plánovaly. Z tohoto důvodu vznikaly i lesnické mapy, na kterých je znázorněno prostorové rozčlenění lesa na menší porosty. U každého porostu je uvedeno jeho stáří. Značná část lesů ve vrcholových partiích byla v té době starší 80 let a často byly označeny jako „prales“. Lesy v oblasti Trojmezné a v oblasti Jezerní hory patří mezi lokality, kde do současnosti přežily porosty, které byly ve druhé polovině 19. století označeny jako starší 80 let. Na obou lokalitách přitom došlo v současné době k velkoplošnému rozpadu těchto lesů. Na návětrném svahu Jezerní hory sehrál důležitější roli vítr (vichřice Kyrill z ledna 2007). Závětrná strana Trojmezné se rozpadla spíše vlivem lýkožrouta smrkového. V obou oblastech však samozřejmě působí oba faktory. Třetím působícím faktorem je vliv člověka: zatímco na Jezerní hoře byl polom asanován těžkou technikou, oblast Trojmezné se vyhnula zásadnější přímé lidské intervenci. Na obr. 1 jsou překresleny první porostní mapy obou oblastí ze 70. let 19. století (Trojmezná z roku 1873 a Jezerní hora z roku 1876), na kterých je patrné nezanedbatelné zastoupení starých porostů (hnědě). Na druhou stranu se však vyskytují také větší plochy mladšího lesa. Na těchto plochách v době mapování nebyly staré stromy. Všechny nebo většina starých stromů musely být tedy před časem z porostu plošně odstraněna. Tradiční představa o dynamice přírodního lesa však nepřipouštěla přirozený rozpad lesa na větších plochách, a tak byly tyto plochy interpretovány jako vytěžené člověkem. Je zajímavé si však povšimnout některých paralel mezi výskytem mladších porostů ve studovaných lokalitách. 1) mladší porosty se nevyskytují pouze na okraji starých porostů (jak bychom předpokládali – totiž, že plošná těžba postupovala směrem od okraje bližšího obci dál), ale vyskytují se také uprostřed enkláv starých porostů. 2) tyto mladší porosty uprostřed starých enkláv se shodně vyskytují na hřebeni nebo návětrném svahu. Celý hřeben při státní hranici od Třístoličníku, přes vrchol Trojmezné, až k Rakouské louce byl v 70. letech 19. století

zima 2011 13

pokryt porostem starým 41-60 let. Podobně jižní svah Jezerní hory byl v té době pokryt porostem starým 41-60 let. Přičemž výskyt mladých porostů také pokračuje při státní hranici po hřebeni od Svarohu, přes Velký Kokrháč, směrem k Ostrému. Na druhou stranu je na starých mapách vidět i postupující plošná těžba, která naplňuje předpokládaný směr od okraje (což již není ve výřezech plně zobrazeno). V takovém případě se relativně starší porosty vyskytují blíže obcím a právě vytěžené porosty na okraji původních lesů. Na obrázku ve sledu zelená-červená-žlutá. Tyto porosty jsou patrné v nižších partiích lokality Trojmezná v severní polovině výřezu, a také východně od Plešného jezera. V lokalitě Jezerní hora jsou to severní a jižní žluté partie výřezu, a je možné, že to platí i pro oblast karu Černého jezera, který byl v té době pokryt 21-40-tiletým porostem (červeně). LETOKRUHY JAKO ZÁZNAM HISTORIE Vznik a vývoj porostů jsme studovali také analýzou tloušťkových přírůstů stromů na vývrtech. Zajímal nás věk stromů a také projevy, které indikovaly úmrtí stromů v okolí. Takovými projevy, které se dají najít na přírůstových sériích, jsou především: 1) počáteční rychlý přírůst (strom rostl od začátku ve volném prostoru, který byl pravděpodobně vytvořen úmrtím předchozího porostu) 2) uvolnění – náhlé a dlouhodobé zvýšení přírůstu (strom začal rychleji růst poté, co odumřely stromy v okolí). Pokud by stromy regenerovaly v jednom časovém období a zároveň by se vyskytly projevy spojené s úmrtím sousedních stromů, znamenalo by to, že porosty vznikly po silném narušení v daném období. V případě rovnoměrné obnovy stromů a rovnoměrném výskytu sledovaných projevů v čase by platila tradiční představa o postupné maloplošné dynamice těchto lesů.

Věková struktura lesa na lesnických mapách ze 70. let 19. století Staré lesnické mapy mají samozřejmě svá omezení – zjednodušují složitou situaci, gradienty nahrazují ostrými hranicemi, věk je nepřesně odhadován jako střední hodnota pro celý porost apod. I přesto informace získané z vývrtů spíše potvrzují situaci popsanou na mapách. Na obou lokalitách byla zjištěna nerovnoměrná obnova stromů v čase. Na obou lokalitách vznikaly porosty v období mezi polovinou 18. a koncem 19. století s patrnými kratšími obdobími intenzivnější obnovy (obrázek 2, červené křivky). Události jako počáteční rychlý přírůst a uvolnění (obrázek 2, sloupečky) nám blíže označily období, kdy porosty vznikaly. Čím vyšší sloupečky, tím důležitější narušení bylo v daném desetiletí rekonstruováno. V těchto obdobích panuje zajímavá shoda mezi oběma lokalitami. Bylo potvrzeno, že výše popisované mladší (zelené) porosty, vznikly na obou

14 zima 2011

lokalitách ve stejném desetiletí 1820 (vysoký sloupeček). Tato synchronizace nás vede k domněnce, že faktor, po kterém se předchozí porosty plošně rozpadly, byl přírodního původu. A podle historické evidence se skutečně v naší oblasti v letech 1821 a 1822 vyskytly intenzivní vichřice. Je možné se tedy přiklonit k názoru, že porosty na těchto plochách vznikly přirozeně po rozpadu předchozího porostu vichřicí. V pozdějším období jsme rekonstruovali také další narušení, která se již na mapách neprojevila. Pravděpodobně neměla tak velký plošný rozsah, případně při nich nedošlo k plošnému odumření porostu. Zejména na Jezerní hoře, která je vystavena větrům, to jsou vichřice z let 1853-1870 a následná kůrovcová gradace a vichřice z počátku desetiletí 1920. Staré (hnědé) porosty vznikaly na obou lokalitách v 18. století. A opět lze najít události spojené se vznikem těchto porostů (vysoké sloupečky). Kde se obě lokality znovu shodují, je dekáda 1780. Té by pravděpodobně odpovídala známá vichřice z roku 1778. Pro starší období již na Jezerní hoře nemáme data. Na Trojmezné je důležitá událost rekonstruována také do dekády 1760. ZÁVĚRY Na starých porostních mapách jsou vidět plochy mladších porostů ve studovaných lokalitách, což naznačuje, že porost v těchto místech byl plošně odstraněn. Tyto porosty se vyskytují uprostřed enkláv starých porostů na návětrném svahu Jezerní hory a na hřebenech. Pomocí analýzy letokruhů jsme zjistili, že porosty vznikly na obou lokalitách ve stejnou dobu. Z toho vyvozujeme, že by se mohlo jednat spíše o přírodní narušení vichřicí z počátku 20. let 18. století. Také vznik starých porostů byl fázovitý, probíhal náhle v oddělených periodách a nikoliv pozvolna a postupně. S největší pravděpodobností tedy následoval po rozpadu mateřského porostu. Z historicky známých událostí by mohla hrát důležitou roli při jejich vzniku vichřice z roku 1778. Lesy v obou vzájemně vzdálených lokalitách jsou si neobyčejně podobné, pokud jde o jejich vznik. Porosty na nich vznikaly asi ve třech oddělených obdobích po silných narušeních. Takto staré lesy, které až do současnosti v zásadní míře podléhaly přírodním zákonitostem s menší rolí člověka, si jistě zaslouží naši ochranu. Takovéto porosty se (na základě studia starých map) nevyskytují pouze na těchto dvou lokalitách, ale také na hřebeni mezi Ždánidly a Polomem, v oblasti Březníku a Smrčiny. Jsou to vesměs lesy při státní hranici. Neméně zajímavým zjištěním je informace, že současné vizuální hodnocení lesů nelze použít pro hodnocení původnosti

Věková struktura lesa a historie narušení rekonstruovaná pomocí letokruhových řad nebo přirozenosti. Není možné touto metodou zjistit to zásadní – zda je v dané lokalitě zachována kontinuita vývoje původních přírodních lesů. V neposlední řadě je dobré si položit otázku, zda současný rozpad porostů odpovídá znalostem o situaci v minulosti? Na základě našich dat je obtížné na ni odpovědět, protože jsme se věnovali pouze plošně omezeným starým porostům. Můžeme však vznést hypotézu. Zatímco vznik těchto lesů lze klást do třech oddělených období, současný rozpad probíhá spíše v jednom období (tj. je plošně rozsáhlejší). Jedná se však pouze o jedno opakování (o jednu generaci), a tak nevíme, zda je to něco přirozeného, co se jednou za čas stává (co probíhá v delším časovém měřítku), nebo nikoliv. Příčin rozdílů může být více: od změny prostředí přímým či nepřímým vlivem člověka, až po náhodnou variabilitu. Oproti 19. století bylo to 20. neobyčejně klidné – v našich lokalitách se nevyskytlo silnější narušení, které by způsobilo plošné odumření porostu, proto i nejmladší porosty (dnes ca 140 leté) v současnosti dospěly do fáze, kdy se rozpadají. Práce byla podpořena grantem CIGA ČZU v Praze č. 20104302.

Jezerní hora Vojtěch Čada, Radek Bače, Pavel Janda, Miroslav Svoboda Fakulta lesnická a dřevařská, Česká zemědělská univerzita v Praze [email protected]

pzima 2011 15

Šumava I Kůrovec - téma nejen „šumavské“…

Text a foto Michal Valenta

Kůrovec

téma nejen „šumavské“... Horní Rakousko, Sengsengebirge, NP Kalkalpen, horské smrčiny záp. části parku pod vrcholem Schillereck (1784m n.m) nad St. Pankraz v ca 1500-1600 m n.m; horní hranice lesa (Foto M. Valenta 15. 6. 2011)

„Kůrovec“ je v posledních letech hodně žhavé téma. Silný tlak kůrovců je zaznamenáván v řadě zemí Evropy nejen v některých (lesních) národních parcích, ale i v běžně obhospodařovaných oblastech. Stačí např. sledovat vývoj posledních let v nejbližších sousedních zemích, např. Rakousku či Německu. Podobná je situace i jiných zemích, byť třeba s jinými druhy kůrovců (např. Francie) či i světadílech (severní Amerika- Britská Kolumbie), ale řádově často v mnohem vyšších dimenzích. Zůstaňme však pro tentokrát u nám blízké střední Evropy. PŘÍKLAD RAKOUSKO (ANEB TAKÉ JE OUZKO?) „V sousedním Rakousku škody napadením kůrovci dosáhly např. za rok 2009 rekordní výše, jen s regionálně výraznými odlišnostmi. Setrvalý trend mírného úbytku škod v r. 2009 nepokračoval. Z celého Rakouska nahlášené množství 2,87 mil. plm bylo rekordem, který v Rakousku dosud nejvyšší dosažené číslo (z r. 2005) překročil o více než 300 000 plm. Zvláště závažné je to pro spolkové země, nejvíce postižené v r. 2008 zimními vichřicemi v porostech horských poloh (Steiermark, Kärnten). Země Oberösterreich a Salzburg

16 zima 2011

s větrnými i sněhovými polomy z let 2007 a 2008 mají co činit s velkými kůrovcovými problémy především v těžko přístupných porostech okrajů Alp…“ (Krehan, H. 2010: Aktuelle Insektenschädlinge 2009 in Österreich. BFW-Praxisinformation 21,8 – 10) Údaje za rok 2009 tak potvrdily zkušenost, že kalamity dosahují svého vrcholu druhý až třetí rok po větrných polomech velkého rozsahu. (viz graf) Totéž potvrdil i rok 2010. K útlumu nedošlo ani za podmínek pro kůrovce nepříznivých a celkové kůrovcové těžby v Rakousku dosáhly s 2,72 mil. plm téměř rekordu roku 2009. Hlavní nárůst přitom zaznamenaly alpské

horské oblasti Korutan, Štýrska a Salzburska, zatímco např. Horní Rakousko s často medializovanou problematikou přímého sousedství s NP Šumava zaznamenalo z 9 spolkových zemí druhý největší úbytek napadení porostů kůrovci. (viz mapka) KŮROVCI POSTUPUJÍ DO HOR Významným poznatkem posledních let v hornatém Rakousku je, že „kůrovcový“ problém se stále více posouvá do svažitých až strmých vyšších poloh, kde se bez ohledu na druh vlastnictví a charakter provozu teprve projevuje, jak (špatně) je problém zvládán.  „V letech 2007 - 8 orkány Kyrill, Paula a Emma způsobily 14 mil. plm polomů (více než roční těžba celého Rakouska). Kůrovec se rychle rozšířil. To, co ještě mají lesníci ve svých naučných publikacích, že „kůrovci jsou jen do 1000 m nadmořské výšky“, už neplatí. Kůrovci se stěhují i do vysokých poloh hor“ (mluvčí rakouských spolkových lesů B. Schragl).  „Lesníci varují před kůrovcovou pohromou …“ I 4 roky po Kyrillu bojují majitelé lesů stále s následky. Vláda podporovala zpracování škod hned po Kyrillu, teď už se ale brouk cítí dobře i v lesích nad 1000 m n. m.

Experti počítají se zvýšeným rizikem kůrovců i po dalších 10 let. Letos by to mělo být obzvláště kritické. „Zlé je to nyní ve vyšších polohách nad 1000 m n. m. To jsou oblasti, kde v důsledku Kyrillu došlo ke škodám, jež nebylo možno zpracovat“ (R.Hagen, Zemská služba ochrany lesa). http://noe.orf.at/stories/519501  „Kůrovcové napadení v Horních Korutanech je dramatické -...obáváme se odlesnění celých území“. Téměř 100.000 plm je nyní napadeno kůrovcem v Horních Korutanech a konce vývoje nevidět. Naopak je očekávána 10 letá kůrovcová pohroma, a tím dokonce odlesnění celých území. Fáze kůrovce trvá obvykle 5 let. „Označujeme tento rozsah jako katastrofu po katastrofě. Příčinou pro tento extrémní nálet kůrovce jsou polomové škody po vichřici Paula. Mnohá území lesa jsou nepřístupná a nemohou být odpovídajícím způsobem vyklizena ...“ (zemský lesní rada Josef Martinz). Na jaře 2008 vyvrátil vichr Paula více než 500 000 plm dřeva v okrese Spittal, postižena byla plocha 1 400 ha. Už tehdy bylo jasné, že kůrovec bude problém... (Österreichische Bauernzeitung, 21.4.2011).  „Napadení kůrovcem se v r. 2010 ve Štýrsku (Steiermark) zvýšilo na cca. 1 000 000 plm. Přispěly k tomu Orkány Kyrill (XI/2007), Paula (I/2008) a Emma (III/2008), i sněhové polomy v zimách 2007/08 a 2008/09. Obecný trend spějící k vyšším teplotám během vegetační periody vede k rychlejšímu vývoji kůrovců.“ http://www.agrar.steiermark.at/cms/beitrag/ 10435428/12717247/ V HORÁCH UŽ NENÍ TO, CO DŘÍVE Dnes při návštěvě řady horských oblastí Rakouska stačí vzhlédnout k horským hřebenům. Kůrovec se během posledních 5 let dostal až do poloh kolem horní hranice lesa (1500-1600 m n. m.), kde ještě donedávna nikdo nic takového nepamatuje. V takových podmínkách byly dosud vesměs ochranné lesy bez jakýchkoli zásahů. (viz. titulní obrázek) Důsledkem je i masivní napadení smrčin ve vysokých, velmi těžce přístupných či strmých polohách, ať již jde o zejména horské (lesní) národní parky (NP Kalkalpen, NP Gesäuse, NP Hohe Tauern), anebo o běžně využívané vyšší až horské oblasti. Leckde přitom nelze přehlédnout holiny po vykácených horských smrčinách i v dříve těžko uvěřitelných výškách a polohách, kde očividně hraje roli ekonomika zpracování– když už do tak obtížných poloh, pak s příslušnou technikou. Výsledkem jsou často velké holiny i na hřebenech nebo strmých svazích (např. Pinzgau ve Vysokých Taurech, horské polohy Solné komory/ Salzkammergut v Horním Rakousku aj.). PÁR POSTŘEHŮ ZE SOUSEDÍCÍHO BAVORSKA I VZDÁLENĚJŠÍ EVROPY - na Velkém Javoru (Gr. Arber), nejvyšší

Rakousko - Nárůsty kůrovcem napadeného dřeva za rok 2010 (červený čtverec odpovídá 10 000 plm) (Steyrer, Krehan, Borkenkäfer-Kalamität 2010: Schäden weiterhin sehr hoch, Forstschutz aktuell 52, 2011). hoře Bavorského lesa ve 1400 (!) m n. m. nejen vyklíčily, ale v keře dorostly dub i borovice(Ewald J.; Scheuerer M.; Walentowski H.: Klimawandel und Florenveränderung. LWF aktuell 59, S. 45-47.),  období rašení buku pod Luzným na druhé straně Šumavy (klimatická stanice Waldhäuser) nastupuje o 20-23 dnů dříve než před 35 lety (porovnávané období 1974 –2009),  nárůst průměrných teplot pro duben (tedy měsíc prakticky rozhodující o úspěchu rojení kůrovce) tu za toto období překročil 3° C,  v Evropě má být podle výzkumů těžiště změn v regionech v důsledku klimatických změn soustředěno do oblastí Iberského poloostrova, Skandinavie a střední Evropy (Schröter et al., 2005), silné změny se pak očekávají především v alpinských a horských oblastech (Grabherr 1994, Pauli 2007). Ve světle takových informací je zřejmé, že s orkány, vichřicemi, polomy i kůrovci budeme my i naše lesy nuceni nejen žít nadále, ale spíše bude nutno počítat s tím, že se (i) kůrovcům bude dařit lépe než doposud. Příště se vydáme do několika nejbližších, převážně lesních, národních parků v sousedících zemích.

Michal Valenta Správa NP a CHKO Šumava [email protected]

zima 2011 17

Šumava I Území převážně ponechaná samovolnému vývoji Trojmezná - ostrov nezkrocené přírody

Text Miroslav Černý, Pavla Čížková a Martin Starý Foto Miroslav Černý

Území převážně ponechaná samovolnému vývoji Trojmezná - ostrov nezkrocené přírody Vyhlašování území, která chceme ponechat přírodě a jen je zpovzdálí tiše a s respektem sledovat, není výdobytkem posledních let. Už v 19. století se na našem území zřizovaly lesní rezervace. Položíme-li si otázku, proč vlastně chceme taková území v naší republice mít, dostaneme dvě základní odpovědi. Dáváme šanci přírodě projevit svojí sílu a nespoutanou divokost. Hlavně ale dáváme sobě, tedy lidské společnosti, možnost tyto děje sledovat. Máme šanci učit se.

18 zima 2011

Jaké pohnutky vedly učeného hraběte Jiřího Františka Augusta Buquoye už v roce 1838 k ochraně Žofínského pralesa (nejstarší rezervace v ČR) naznačuje úryvek z jeho nařízení: „…rozhodl jsem se zachovat zmíněnou lesní část jako památník dávno minulých dob názornému požitku přátel přírody a vzdáti se v ní veškerého hospodářského těžení…“ A Boubínský prales coby rezervaci, zřídil Johann Adolf II. Schwarzenberg v roce 1858 na popud vimperského lesmistra Josefa Johna. Důvody vyhlášení byly především vědecké. Už v roce 1847 totiž John vymezil v tomto území zkusné plochy, aby bylo možné sledovat, jak se původní les sám vyvíjí. V zákonitostech nerušeného vývoje přirozených porostů už tehdy hledal poučení, jak v lesích trvale hospodařit. Jednou z kompaktních oblastí, které můžeme v Národním parku Šumava označit jako území převážně ponechané samovolnému vývoji, je segment Trojmezné s celkovou rozlohou 867 ha. Jak už to v současných podmínkách Šumavy chodí, jedná se i zde o mozaiku co do ovlivnění jednotlivých částí člověkem v minulosti. Převažující a nejcennější část – 71 % rozlohy zaujímá I. zóna ochrany

přírody. Trojmeznou s mnoha vzácnými a chráněnými druhy rostlin, hub a živočichů můžeme zahrnout mezi přírodovědně nejcennější lokality v ČR. Proto byla její část už v roce 1933 prohlášena za rezervaci. V oblasti probíhalo a probíhá mnoho výzkumů a monitoračních projektů. Rozsah článku bohužel neumožňuje uvést všechny fenomény chráněné v této oblasti, a proto zmíníme jen některé. Pro zjednodušení je možné uvést, že jednak jsou zde chráněny přírodní procesy – ekosystémová ochrana lesní přírody, ruku v ruce s tím jsou zde samozřejmě chráněny rostliny, houby i živočichové. JAK JSOU NA TOM ZDEJŠÍ LESY SE SVOU OBNOVOU? Zhruba od devadesátých let 20. století se zdejší přirozené, převážně smrkové lesy, přesně řečeno jejich stromové patro, začaly rozpadat v důsledku žíru lýkožrouta smrkového. Kromě kůrovce se zde na zániku stromového patra podílejí také vichřice. Zdejší les se tak obnovuje – pod soušemi a mezi vývraty se prosazuje nová generace tvořená mladými stromky. Při pohledu na suché stromy často zaznívají otázky: Bude tu ještě někdy les?

Rostou pod soušemi nové stromky a je jich dostatečné množství? Na tyto (a další) otázky nacházíme odpovědi ve výsledcích terénních šetření. Na základě dat pořízených v rámci projektů Biomonitoring lesa a Provozní inventarizace lesa můžeme konstatovat, že ve vymezené oblasti byl šetřením na 137 monitoračních plochách zjištěn průměrný počet 9 725 ks jedinců obnovy (mladých stromků vysokých alespoň 10 cm) na 1 ha. Přirozeně převažuje smrk ztepilý (82,3 %), dále se vyskytuje buk lesní (8,9 %), jeřáb ptačí (7,6 %), jedle bělokorá (0,6 %) a okrajově i další dřeviny. Pro upřesnění - uvedené hodnoty se vztahují k celému segmentu zahrnujícímu jak porosty se suchým stromovým patrem, tak i mladé, převážně zasázené kultury v donedávna „zásahových“ částech. Pokud se zaměříme pouze na území I. zóny Trojmezná, byla v rámci uvedených projektů zjištěna průměrná hustota obnovy 8 967 ks/ha. Z hlediska druhů zmlazujících se dřevin opět dominuje smrk ztepilý (77,3 %), následuje buk lesní (11,7 %), jeřáb ptačí (9,5 %), jedle bělokorá (0,7 %), velmi sporadicky se vyskytují i další dřeviny. Dostatečné zmlazení na Trojmezné i v polohách nad 1300 m n. m. potvrzují výsledky z detailnějšího šetření přirozené obnovy provedeného v roce 2011. Na území s rozlohou cca 164 ha ohraničeném vrstevnicí 1300 m n. m. a státní hranicí bylo založeno 52 monitoračních ploch. V těchto horských zonálních smrčinách byla zjištěna průměrná hustota obnovy (jedinci od 10 cm výšky) 4 674 ks/ha. Zcela jednoznačně převažuje smrk ztepilý, což je v těchto polohách přirozené. Pokud bychom brali v úvahu pouze jedince vysoké 20 cm a více, vychází průměrně 3 460 ks/ha. V případě jedinců vysokých alespoň 30 cm dostáváme průměrnou hodnotu 2 351 ks/ha. Vnitřní předpis Správy NP a CHKO Šumava uvádí (v souladu s Rozhodnutím MŽP) pro zonální smrčiny minimální hektarové počty sazenic smrku ztepilého 1 500 ks/ha. Stromky zde nejsou rozmístěny rovnoměrně jako ve vysázeném hospodářském lese. Vyskytují se místa s menší a i naopak

s větší hustotou mladých stromků. Sám les si vytváří pestrou prostorovou a věkovou strukturu, kterou bychom se my lidé svými pěstebními zásahy jen velmi obtížně snažili napodobit. Velkou roli zde hraje mikrostanoviště a mikroklimatické podmínky. Stromky nacházíme často na tlejícím dřevě (zdroj živin, vláhy, ochrana před zadušením bylinnou vegetací) a v blízkosti stojících kmenů stromů a souší (zejm. ochrana proti povětrnostním vlivům, navíc v bezprostřední blízkosti kmenů odtává rychleji sníh). HOUBY A ODUMŘELÉ TLEJÍCÍ DŘEVO Na Trojmezné se vyskytuje mnoho druhů hub. Například v rámci výzkumu druhové bohatosti dřevožijných hub bylo v letech 2004 – 2006 na výzkumných plochách zjištěno vědeckými pracovníky 61 druhů. Z tohoto celkového počtu je 12 druhů zařazeno do Červeného seznamu hub (makromycetů) České republiky. A například nalezená bolinka černohnědá je naší legislativou prohlášena za kriticky ohrožený druh. Vysoký počet nalezených druhů má vztah k množství odumřelého tlejícího dřeva a jeho kontinuální distribuci v čase. V rámci projektu Biomonitoring je zjišťováno množství mrtvého dřeva (v úvahu se berou ležící kmeny a nadzemní části pahýlů souší a pařezů, stojící souše se počítají zvlášť). V představovaném segmentu bylo šetřením na 32 monitoračních plochách zjištěno průměrné množství 231,4 m3/ha, z toho na kmeny (hroubí) připadá 221,9 m3/ha. Pro porovnání je možné využít údaj z národní inventarizace lesů provedené v období 2001 – 2004 na území celé ČR. V té se uvádí průměrná hodnota 6,8 m3 ležícího tlejícího hroubí. Pozoruhodný je i výskyt lišejníků. Uvádí se, že v oblasti Trojmezné je zaznamenáno cca 300 druhů, což je bezmála 1/5 z celkového počtu druhů udávaných v ČR. VZÁCNÉ ROSTLINY V Plešném jezeře, které je součástí této oblasti, se vyskytuje jediná populace šídlatky ostnovýtrusné v ČR. Tato vodní plavuň patří mezi glaciální relikty a v naší republice je řazena mezi kriticky ohrožené druhy. V karu jezera je prokázán výskyt u nás vzácné vrby

velkolisté, roste zde i chráněný hořec šumavský. V oblasti se vyskytuje šicha oboupohlavná – stálezelený malý keřík připomínající vřesovec. Je odtud také popsána borovice Čelakovských – vzácný kříženec borovice kleče a borovice lesní. Lokalita představuje mimořádně bohaté „naleziště“ mechorostů, z nichž některé jsou velmi vzácné. ŽIVOČICHOVÉ Oblast je domovem některých vzácných bezobratlých živočichů, zejména různých pavouků a brouků. V okolí hraničního hřbetu žije malý druh savce rejsek horský. Výskyt rysa ostrovida ve zdejších lesích je dnes už samozřejmostí. Komplex Trojmezné je významný z hlediska výskytu ptačích druhů (ostatně celé území NP je součástí Ptačí oblasti Šumava). V letech 2007 a 2009 zde provedla Česká společnost ornitologická monitoring. Celkově bylo během těchto průzkumů zjištěno 67 ptačích druhů. Ze zvláště chráněných druhů (vyhláška č. 395/1992 Sb.) byly zjištěny 3 druhy kriticky ohrožené, 11 druhů silně ohrožených a 6 druhů ohrožených. Z kriticky ohrožených druhů zde byl pozorován orel skalní, sokol stěhovavý a tetřev hlušec. V případě tetřeva hlušce je toto území považováno za jednu z jádrových oblastí výskytu tohoto druhu na Šumavě. A závěr? Teď už jen zbývá pozvat Vás na vycházku po zdejších turistických pěšinách a popřát Vám hodně příjemných zážitků v téhle dílně přírody. Mimořádně vzácný druh Šumavy šicha oboupohlavná (Empetrum hermaphroditum). Na obrázku zachycena rostoucí na balvanech spolu s brusnicí borůvkou a brusnicí brusinkou. Obnovující se porost horské smrčiny Miroslav Černý, Pavla Čížková Martin Starý Správa NP a CHKO Šumava [email protected]

zima 2011 19

Šumava I Bradáček srdčitý - vzácná orchidej rašelinných lesů

Text a foto Iva Bufková

Bradáček srdčitý vzácná orchidej rašelinných lesů

Orchideje jsou zvláštní skupinou rostlin. Naprostá většina lidí je automaticky považuje za cizokrajné druhy odněkud z dalekých tropů, jejichž nápadné květy vynikají bizarními tvary i pestrostí barev. Už méně se ví o tom, že orchideje rostou divoce i v naší přírodě. Většinou milují světlo, a tak se s nimi můžeme setkat hlavně na loukách a otevřených stanovištích. Jsou však i druhy orchidejí, které naopak vyhledávají stinné kouty a najdeme je tím pádem i v lesích. Jedním z těchto druhů je i bradáček srdčitý, mimořádně vzácný, i když celkem nenápadný obyvatel zachovalých rašelinných smrčin.

20 zima 2011

Běžný návštěvník si za normálních okolností bradáčku srdčitého v lese ani nevšimne, ačkoli může procházet jen metr nebo dva vedle něj. Rostlinka je to drobná, většinou jen 5-15 cm vysoká, celkově chaboučké a křehké konstituce. Svými dvěma lístky, postavenými na lodyze proti sobě, nám může vzdáleně připomínat semenáček buku. Máme-li to štěstí a vidíme bradáčky srdčité v květu, pak je jasné, že svou příslušnost k orchidejím nezapřou. Drobné kvítky mají typickou složitou stavbu, kterou však odhalíme jedině tehdy, padneme-li do mokré rašeliny na kolena a vnoříme se do světa, který nám z naší vzpřímené perspektivy obyčejně uniká. Bradáček srdčitý je v mnoha ohledech pozoruhodnou rostlinou. Jeho květy vydávají slabounkou, ne však zcela libou vůni, která láká drobný dvoukřídlý hmyz – nejrůznější mušky z čeledi tiplicovitých, smutnicovitých nebo bydlobytkovitých (ty jsou nechvalně známé houbařům, neboť prodělávají svůj vývoj v plodnicích hub). Vývoj rostlinek je podobně jako u jiných druhů orchidejí velmi složitý a klíčovou roli v něm hraje soužití s mykorhizními houbami (mykorhiza). Z prachového semínka může vzniknout nová rostlina jen tehdy, potká-li se v půdě s vhodným druhem houby. Mladé vyvíjející se rostlinky pak přetrvávají 2-3 roky pod zemí, než vůbec vylezou na povrch. Dalších 7-15 let může trvat, než vykvetou. Bradáček srdčitý není jen vzácným klenotem, ale leccos nám prozradí i o prostředí, kde roste. V oblibě má především rašelinné smrkové lesy, kde obvykle (ne však vždy) vyhledává mírně prosvětlená místa. Většinou jej najdeme při březích drobných potůčků nebo na okrajích rašelinných pramenišť. Běžně jsou známy i lokality v porostech borovice rašelinné na okrajích vrchovišť. Obvykle se jedná o místa na lehce svažitých terénech a zřejmě vždy jde o stanoviště, kde podzemní voda je těsně pod povrchem půdy a díky sklonu terénu (nebo vlivem prameniště) je mírně v pohybu. Druh se může vyskytovat i v odvodněných rašelinných smrčinách, ovšem pouze tam, kde jsou tyto

porosty i přes provedené odvodnění dostatečně syceny podzemní vodou z vydatných pramenišť. V naprosté většině případů se vyskytuje v porostech, které si i přes dlouhodobé lesní hospodaření zachovaly určité kontinuum. Naopak téměř chybí v místech, která byla v minulosti kompletně smýcena. V současné době se na Šumavě vyskytuje nejčastěji v oblasti Modravských slatí (desítky lokalit), místy také na Prášilsku, Kvildských pláních a ojediněle v okolí Železné Rudy nebo v Boubínsko-Stožecké hornatině. Obecně je známo, že bradáček srdčitý je konkurenčně velmi slabým druhem citlivým na změny svého prostředí. Všude ve střední Evropě je mimořádně vzácný a v České republice patří mezi kriticky ohrožené druhy. Nejčastěji mizí v důsledku poškození či zániku biotopů, mimo které nemůže existovat.Aktuálním problémem ochrany druhu na Šumavě v průběhu posledních 5 let je nešetrná asanace kůrovcem napadených stromů, obzvláště je-li prováděna na větších plochách. Jediná lokalita v oblasti Vltavského luhu před třemi lety zanikla v důsledku mýtní těžby v privátních lesích. Zatímco lokality druhu běžně přetrvávají v rozpadových stadiích lesa, po plošném vykácení napadených stromů zpravidla zanikají. Důvodem je hlavně rozsáhlé poškození povrchu a rašelinotvorných vrstev pohybem techniky, nakupení velkého množství biomasy větví a kůry z náhle odstraněného stromového patra, změny ve vodním režimu, celkové změny mikroklimatických podmínek asanovaných ploch (náhlé oslunění, prohřátí a vysušení stanoviště) a rovněž nástup nerašelinné pasečné vegetace prosluněných ploch. V rašelinných smrčinách situovaných mimo bezzásahová území v blízkosti silného zdroje kůrovců by měly být tyto skutečnosti zohledněny. Nouzovým řešením při plošném napadení porostů může být v takových místech asanace stromů loupáním nastojato. Asanované kmeny by z uvedených typů stanovišť rozhodně neměly být odváženy bez ohledu na to, zda právě jsou zařazeny do I. zóny či nikoli.

Vpravo nahoře: Detail rostliny v květu. Vpravo dole: Rašeliníkový koberec v rašelinném lese je typickým domovem bradáčku srdčitého. Dole uprostřed: Rašelinná smrčina a její podrost po plošné asanaci kůrovcem napadených stromů. Ivana Bufková Správa NP a CHKO Šumava [email protected]

zima 2011 21

Šumava I Národní park Bavorský les po „čtyřicítce“

Text a foto Michal Valenta

Národní park

Bavorský les

po „čtyřicítce“ Že Německo poslední léta jaksi více „zelená“, unikne dnes asi jen málokomu. V „národní strategii ochrany biodiverzity“, přijaté spolkovou vládou v roce 2007 a stanovující jako cíl do roku 2020 mít na min. 5 % plochy lesů země „přírodu ponechanou přírodě“, totiž národní parky, hrají tu nejpodstatnější roli. Vždyť základ takového cíle lze legálně rozvíjet prakticky pouze v národních parcích. 22 zima 2011

U západních sousedů Bavorska, v bohaté spolkové zemi Bádensko – Württembersko, kde mají poprvé v historii Německa koaliční vládu vedenou premiérem z vládní strany „Zelených“, se koncem září 2011 konala i výroční konference federace národních a přírodních parků EUROPARC. I z jejího průběhu a podpory místních politiků bylo patrné, že i když je to jedna z posledních dvou spolkových zemí bez národního parku, o to intenzivněji projednává možnost jeho založení (v části pohoří Schwarzwald). Také sousedící NP Bavorský les ve zmíněné německé Strategii hraje prioritní roli. Je se 40 lety existence nejstarším z německých parků a ve světě jedním z nejznámějších.

„BODY“ PRO NBBW  Symbolickým odrazem této skutečnosti bylo na EUROPARC 2011 i letošní každoroční udílení tzv. „Medaile Alfreda Töpfera“ osobnostem zaslouživším se neobyčejnou měrou o ochranu evropské přírody. Získal ji Dr. Hans Bibelriether, do r. 1997 dlouholetý ředitel NP Bavorský les, za jeho přínos k dnešnímu věhlasu Národního parku Bavorský les a k ideji národních parků „přírodu ponechat přírodou“.  Jiným letošním symbolickým oceněním sousedního národního parku byl i výsledek ankety probíhající každoročně v celém Německu s cílem nalézt „nejkrásnější přírodní div“ Německa. V internetové anketě pořádané Nadací Heinz - Sielmann-Stiftung a EUROPARC Německo

letos NP Bavorský les obsadil znovu, a to jen těsně, 2. místo za obhájcem loňského prvenství NP Harz (a před dalším německým národním parkem Kellerwald - Edersee). Ani druhý zástupce sousedního regionu se mezi 24 německými „divy přírody“ neztratil. Naturpark Bavorský les (m.j. s Velkým Javorem a jeho ledovcovými jezery) v anketě skončil 9. Přesto je jistě zajímavé, že se v tak přírodně zajímavé zemi jako je Německo v této anketě nejvýše umisťují právě národní parky.  Rada Evropy prodloužila pro NP Bavorský les platnost propůjčení Evropského diplomu pro chráněná území o dalších 10 let (poprvé udělen již v roce 1986). S druhým bavorským parkem Berchtesgaden jsou tak sousedé jediným takto oceněným německým národním parkem. To jako jeden ze svých prvních kroků v úřadu vyzdvihl i nový bavorský ministr životního prostředí Marcel Huber. CÍLE I ROZPOČET ZŮSTÁVAJÍ STABILNÍ Po loňských čtyřicetinách sousední NP Bavorský les pokračuje dále v naplňování takového odkazu. Ač i v Bavorsku jsou na pořadu dne úsporná opatření ve všech sférách, rozpočet Správy NP zůstává i letos stabilizován na prakticky stejné výši jako v minulých letech. Přitom ze zhruba 180 dnešních zaměstnanců (v přepočtu na plný pracovní úvazek, častěji je uváděno číslo 200 - ale všech pracovníků vč. částečných úvazků) pracuje i nadále téměř 120 ve sféře, zabývající se - pro mnohé z nás asi kupodivu - nikoli managementem lesa, ale zejména aktivitami pro veřejnost, provozem návštěvnických středisek a jejich zázemím, ochranou přírody, monitoringem apod. a tomu odpovídajícím naplňováním poslání národního parku. Nezaměnitelnou roli v této většině přitom hrají necelé tři desítky strážců NP - Rangerů, skupina jen o málo méně početnější než

zhruba půl čtvrté desítky pracovníků zabývajících se péčí o les národního parku. „V NP Bavorský les poskytuje angažovaný tým 27 strážců pestré služby zhruba 1 milionu návštěvníků parku v roce. Poskytují informace, zodpovídají dotazy a probouzejí porozumění a nadšení pro filosofii tohoto jedinečného chráněného území. Kromě toho také dohlížejí na dodržování ochranných předpisů a podporují práci správy národního parku...“ (převzato z internetových stránek NP Bavorský les). JUNIOR RANGER - PŘÍKLAD ÚSPĚCHU Už od r. 1998 patří k hlavním aktivitám bavorských strážců v regionu projekt „Junior-Ranger“. Každým rokem na podzim přibude do řad „Junior-Rangerů“ přes 100 nových mladých strážců. „Poznání domova s jeho národním parkem stojí v centru pozornosti výchovy a vzdělávání, protože mnozí 11-12 letí už byli např. na Mallorce, ale ne v řadě míst NP Bavorský les. Že děti i dnes, v době formované moderními médii, chtějí poznávat nadšeně přírodu svého kraje, není nic neobyčejného, protože za vedení „Senior-Rangerů“ to dobře přijímají. Při každém slavnostním vyčlenění nových Junior-Rangerů, za účasti m.j. i jejich rodičů, je obzvláštní dík veřejně vyslovován „Senior-Rangerům“ a jejich neúnavnosti. Velký dík patří zejména jejich „šéfovi“ Josefu Erhardovi. Mnozí z čerstvých Junior-Rangerů chtějí i po skončení kurzu se staršími strážci být činní pro národní park. To jim umožňuje členství v obecních skupinách v jednotlivých obcích regionu parku. Projekt je tak trvale podporován nejen vedením správy parku, ale i politiky či místními bankami – s odůvodněním, že tento projekt je důležitý nejen pro děti samé, ale profituje z něj i celý region díky vědomí, že národní park je podporován i místními obyvateli.

I Dr. Leibl, stále ještě „nový“ ředitel Správy NP Bavorský les, zdůraznil, „že národní park potřebuje přátele“ a i proto nadále celý projekt povede. Správa národního parku totiž od začátku projektu v roce 1998, tedy za 13 let, „vychovala“ v rámci projektu cestou účasti na kursech se „Senior-Rangery“ neuvěřitelných 1919 (!) Junior-Rangerů. Naprostá většina z nich přímo z regionu národního parku pochází, žije v něm a svůj získaný vztah k parku neodloží „do šuplíku” se získáním certifikátu. Zpracováno s využitím tiskových zpráv Správy NP Bavorský les a monitoringu bavorského tisku. Odshora I v září 2011 převzalo certifikát JuniorRangera z rukou ředitele Správy Dr. Leibla na 110 nových členů. Ze „Stezky do duše“ pod Roklanem. Michal Valenta Správa NP a CHKO Šumava [email protected]

zima 2011 23

Šumava I Národní park ve Schwarzwaldu?

Text a foto Michal Valenta

Národní park ve Schwarzwaldu?

Sousední Německo bylo v září 2011 pořadatelem výroční konference největší organizace sdružující evropská chráněná území, federace EUROPARC (s 320 účastníky z 39 zemí, mj. z USA, Austrálie, Číny a Kolumbie). Ačkoli Německo vrcholnou akci federace hostilo již potřetí (jednou i v sousedním NP Bavorský les), tentokrát to byl přece jen jeden primát - poprvé se konala v „biosférické oblasti“.

24 zima 2011

SCHWÄBISCHE ALB Překvapivě členité území s řadou hlubokých údolí, strží, skalních stěn i vodopádů, pouhých 25-30 km od metropole Stuttgart, je významnou rekreační oblastí Bádenska – Württemberska, jedné z nejvyspělejších spolkových zemí Německa. Je to ale i „zelená“ země – jak množstvím lesů, tak i „politicky“. Jako první a jediná spolková země má premiéra za stranu Zelených. Spolu s Porýním – Falckem je ale jedinou spolkovou zemí nemající dosud národní park. I proto byla konference pro tuto zemi prestižní záležitostí a i jedním z momentů, podporujících aktuálně ideu vyhlášení prvního národního parku v této spolkové zemi. Vyhlášení NP není ani v Německu jednoduché. Od r. 2008 má Německo také vypracované „Standardy kvality pro německé národní parky“ ve snaze dodržet mezinárodní standardy pro národní parky. Bádensko - Württembersko vyhodnotilo celé své území z pohledu možnosti vyhlášení prvního národního parku tak, aby tyto standardy byly naplněny a již v počátku tak bylo eliminováno riziko tzv. „etiketového podvodu“ – tedy jinými slovy vznik národního parku „jen na papíře“ („paper- park“). Jako jediný potenciální národní park byl tak v Bádensku - Wurttembersku „vygenerován“ tzv. „Severní Schwarzwald“. Jeho návštěvu si v rámci odborné exkurze nenechala ujít většina z 8 českých účastníků konference. „LOTHAR“ ZMĚNIL SCHWARZWALD Vysoko nad údolím Rýna vypínající se horský lesnatý masiv Schwarzwaldu s nejvyššími vrcholy nad 1400 m n. m. má ve své poněkud nižší severní části s vrcholky kolem 1100 m n. m. - zhruba mezi městy Freudenstadt na JV a Baden-Baden na SZ - ne až tak příliš odlišný charakter oproti Šumavě. Náhorní plošiny nad 1000 m n. m. s řadou horských vrchovišť, ale i rozlehlými lesy, často „hodně“ smrkovými (i když je tu hodně smíšených porostů ve známé „hercynské směsi“ smrk, jedle, buk), dokonce i ledovcová jezera s kary. Málo osídlený masiv s řadou dosavadních lesních rezervací je návštěvnicky atraktivní a hojně navštěvovaný. Vždyť z jeho náhorních plošin je na dohled Porýní se Strassburgem a dalšími velkými městy, navíc prakticky středem náhorní plošiny severního Schwarzwaldu vede kvalitní „Hochschwarzwaldstrasse“ s řadou parkovišť a navazujících vycházkových tras i okruhů. Ani ve Schwarzwaldu nejsou ničím ojedinělým orkány, vichřice a podobné přírodní jevy. Pověstným z poslední doby se tu stal zejména orkán jménem „Lothar“, který 26.12. 1999 při rychlostech větru až 200 km/hod. během 2 hodin v Bádensku - Wurttembersku vyvrátil na 30 mil. plm dřeva. Na léta změnil také vzhled krajiny horského Schwarzwaldu. Naprostá většina ploch, mimo maloplošná chráněná území, byla následně asanována a vyklizena (jde „jen“ o kategorii „přírodní park“). Rozsáhlé, samozřejmě zalesněné,

paseky jsou dodnes nepřehlédnutelné. I tak je tu ale na řadě míst stále běžné setkání se stojícími i ležícími soušemi, zejména smrkovými, a to nejen jednotlivě, ale i ve skupinách a dokonce i na větších plochách. Jako výzkumná a srovnávací plocha a současně vhodný demonstrační objekt pro širokou veřejnost byla na hřebeni Schwarzwaldu, v rezervaci Schliffkopf (od 1938, rozloha 1357 ha, 700 - 1056 m n. m.) v nadmořské výšce kolem 1000 m ponechána bez jakýchkoli zásahů člověka cca 10 ha plocha vývratů. Od r. 2003 jí prochází přibližně 1 km dlouhá okružní „stezka zážitků“. Na ní může každý návštěvník postupně sledovat, jak si s takovou „kalamitou“ poradila sama příroda, bez jakéhokoli přičinění člověka. Na trase je řada vyvýšených míst, přechodových můstků, padlých kmenů i výhledová plošina, z níž je vidět nejen až ke Strassburgu a na hřebeny vyššího jižního Schwarzwaldu. DNES, PO NECELÝCH 12 LETECH Zdá se ovšem, že dřevěné prvky stezky budou muset pomalu být ještě vyšší, aby byly zachovány ony dosud tak atraktivní výhledy. Přirozené zmlazení zejména smrku, ale i jedle či buku je dnes většinou již tak vysoké a husté, že výhled prakticky až na výjimky umožní pouze vyvýšené úseky zážitkové stezky. Obrovskou výhodou okružní trasy „Lotharpfad“ je skutečnost, že leží těsně při zmíněné „Hochschwarzwaldstrasse“, což bylo už při založení stezky důležitým argumentem pro umožnění návštěvy lokality. Přímo při vstupu na stezku je tak nejen velké parkoviště, ale i autobusová zastávka „Lotharpfad“. Snadná přístupnost a zajímavý, i pro děti atraktivní průběh stezky s vyhlídkovou plošinou, řada vyvýšených přechodů ležících kmenů, to vše přispělo k tomu, že stezku již za léta existence navštívily desetitisíce návštěvníků. Doprovody pracovníků Centra ochrany přírody „Ruhestein“ s výkladem po trase stezky jsou běžnou a žádanou součástí nabídky návštěvníkům. Na konci stezky je umístěna i zajištěná pokladnička, kam mohou návštěvníci vhazovat dobrovolný příspěvek na údržbu dřevěných prvků stezky. Sami pracovníci byli překvapeni výší příspěvků poskytovaných návštěvníky na údržbu stezky. Možnost vidět na vlastní oči sílu a schopnosti lesní přírody už tak využily tisíce lidí a přesvědčily se, že příroda si ví rady i v podobné situaci. Jistě bude tato zkušenost využita při diskusích o tom, zda ve Schwarzwaldu nakonec přece jen národní park vznikne. Na titulní straně - Náhorní plošiny Schwarzwaldu z vyhlídky na stezce Lotharpfad (v pozadí jižní Schwarzwald s nejvyšší horou Feldheigen). - Vstup na stezku Lotharpfad. - Nový les je už tak narostlý, že výhled na krajinu dnes umožňují hlavně vyvýšené části stezky. Na této straně - Na stezce jsou oblíbené doprovody pracovníků Centra ochrany přírody Ruhestein.

Základní standardy pro (německé) národní parky: 1. Velkoplošně vymezené území, reprezentující jeden či více ekosystémů a min. 10 000 ha velké. 2. Plochy k ochraně přirozené dynamiky vývoje jsou souvislé, s co nejkratšími hranicemi vůči okolí. 3. Málo osídlené území, pro dopravu neotevřené, resp. jen velmi málo. 4. Na převážné části území parku se chrání co možná nerušený průběh přírodních procesů a dynamiky vývoje. To je ze zásady zabezpečeno na nejméně 75 % plochy národního parku, resp. po uplynutí max. 30 let. 5. Území národního parku pokud možno plně ve veřejném vlastnictví. 6. Na převážné části plochy ekosystémy s vysokým stupněm „blízkosti k přírodě“ s pro stanoviště typickou přirozenou druhovou skladbou a biodiverzitou. 7. Společenstva mezinárodního a nebo celonárodního významu. 8. Propojen ekologicky účinnými biokoridory s areály důležitými pro ochranu stanovišť i druhů v okolí parku.

Michal Valenta Správa NP a CHKO Šumava [email protected]

zima 2011 25

Šumava I Na vozíčku po Šumavě

Text Václav Sklenář

Na vozíčku po Šumavě Za jednu z velkých změn ve společnosti, která se udála v posledních 20 letech, považuji osobně vstřícnější přístup k lidem s tělesným postižením. To, co většina lidí považuje za běžné, je pro lidi na vozíku naprosto nedosažitelné. Sám jsem si prošel tu cestu, kdy po autonehodě a následných operacích páteře jsem zůstal rok na invalidním vozíku a byl jsem nucen znova se učit chodit. To mě motivovalo k tomu, abych se ujal možnosti najít v Národním parku Šumava nové trasy pro vozíčkáře.

26 zima 2011

Foto Tomáš Jiřička

Některé trasy byly vozíčkářům k dispozici již od roku 2000, jako je třeba Povydří, Chalupská slať, Jezerní slať. Záměrem nového projektu z roku 2011 však bylo vyhledat takové trasy, které by vozíčkář zvládl sám, anebo s asistencí. Je pravdou, že vozíčkáři se dělí na ty, kteří na svůj hendikep rezignují a v podstatě nemají zájem se integrovat do společnosti, a na ty, kteří svůj hendikep berou jako výzvu opět se do společnosti zařadit. Trasy, které jsem vybíral s pracovnicí Správy NP a CHKO Šumava paní ing. Lenkou Dvořákovou, jsou zařazeny do tří kategorií. První kategorie je nejlehčí, je pro takového vozíčkáře, který je samostatný, soběstačný a je schopen absolvovat trasu samostatně bez pomoci. Vzhledem k tomu, že šumavská příroda je sama o sobě na každém kroku barierová, tak je těchto tras méně, než těch, které jsou zařazené do druhé kategorie, kde vozíčkář potřebuje asistenci z důvodu například svažitosti terénu, který již není možno samostatně překonat. Dá se předpokládat, že vozíčkář, který se rozhodl na svůj osud nerezignovat a rozhodl se se svým hendikepem bojovat, má okolo sebe přátele a rodinu, kteří mu v jeho nelehkém osudu pomáhají. V Národním parku Šumava se dají najít trasy, které jsou po úpravě povrchu schopny sloužit právě vozíčkářům s asistencí. Toto je filozofie proč jsme se soustředili na náročnější trasy, které by byly za normálních okolností pro vozíčkáře téměř nedostupné, s rizikem návratu už třeba v půli cesty, nebo s proraženou pneumatikou vozíku, což je postrachem každého vozíčkáře. Třetí kategorie jsou trasy, které jsou nejtěžší a jsou spíše určeny pro rodiny s kočárky. Součástí vytipovaných tras jsou parkoviště s vyznačeným parkovištěm pro vozíčkáře a případně i s WC. Je pravdou, že v tomto směru je třeba ještě mnoho zdokonalovat. Ještě větším problémem je najít bezbariérovou restauraci s bezbariérovým WC. Tam je to opravdu pole ještě velmi málo orané a je to šance pro podnikatele v cestovním ruchu nabídnout produkt, o který je zájem a není příliš frekventovaný. Vždyť každý rok se na vozík dostane z různých důvodů poranění míchy asi 200 spoluobčanů. KAM SE VYPRAVIT Tras mezi Novou Pecí a Kvildou bylo vytipováno a vyzkoušeno celkem sedmnáct. Všechny jsou velmi zajímavé. Osobně považuji za ty nejzajímavější trasy, kde vozíčkář může poznat šumavskou přírodu tak, jak ji může poznávat zdravý turista. Velmi náročná, ale i velmi pěkná trasa, je třeba okolo Boubínského pralesa. Je třeba se vžít do pozice vozíčkáře, který by chtěl vidět na vlastní oči prales. Za normálních okolností je to vlastně skoro nemožné. Pro vozíčkáře je zážitek nejen vidět, ale i zažít pocit z toho, jak les jak voní, cítit vlhkost ze vzduchu a slyšet z okolní přírody šumění stromů. Další trasa, která vozíčkáře potěší, je cesta Stožeckými lukami, není zde asfaltový

Foto Lenka Dvořáková povrch, cesta je pevná, dobře utažená, bez překážek. Je to pravá ukázka jihočeské Šumavy, kde se turista nachází v nadmořské výšce okolo 900 m n. m., přitom vozíčkář jede po rovině, má možnost se dívat do krásné krajiny s kopci a na loukách vidí typickou šumavskou flóru. Dlouhá, ale zajímavá trasa má výchozí bod na Stožci, kde vozíčkář má možnost se podívat do informačního střediska a posléze vyrazit na trasu do Nové Pece podél Vltavského luhu. Příroda je zde podobná jako cesta ve Stožeckých lukách s tím rozdílem, že turista uvidí Vltavu, jak meandruje ve svém korytě. Trasa měří 12 km a během cesty vozíčkář přejede 7x trať místní lokálky. Přejezdy trati jsou však velmi dobře udržované a vozíčkářům by nemělo činit problém je přejet. Odměnou je cesta zpět, kdy vozíčkář již nemusí trasu znovu absolvovat, ale může se nechat do Stožce dopravit motoráčkem. Ten je pro cesty vozíčkářů přizpůsoben. Železničáři jistě rádi vozíčkářům do vlaku pomohou. Pohledy z vlaku do Vltavského luhu, kterým vláček přímo projíždí, jsou zaslouženou odměnou. Další dvě trasy jsou vedeny k šumavským jezírkům, jsou nenáročné, asistence je víceméně doporučena. Vozíčkáři mohou vidět Poleckou nádrž a Žďárecké jezírko. Obě trasy vedou cestami klidnou krajinou a odměnou je uklidňující pohled na vodní hladinu a okolní přírodu. Zcela nenáročná cesta je na Jeleních Vrších, s pohledem na portály, kterými protéká Schwarzenberský plavební kanál. Trasa z Českých Žlebů na Kamennou hlavu s výhledy do údolí a pohledy na dříve obdělávaná políčka s kamennými snosy je také zážitkem. Ke Kamenné hlavě se vozíčkář dostane i ze Strážného. Odměnou jsou pohledy na Studenou Vltavu a na vrcholu stoupání krásný pohled do Bavorska a na horu Luzný. Podél cesty směrem na Mlaka je dobré značení s informačními tabulkami.

Nelze vozíčkářům upřít možnost vidět trasu k pramenům Vltavy, která je v podstatě jednoduchá a začíná na Kvildě. Dlouhá, bohužel ne příliš záživná trasa lesem, je z Borových Lad na Knížecí Pláně, kde se vozíčkář může podívat na bývalý, v roce 1990 opravený, hřbitov. Klasické vozíčkářské trasy, nejdéle užívané, jsou sice krátké, ale z hlediska milovníků přírody patří asi k nejzajímavějším. Je to trasa k Chalupské slati a k Jezerní slati, kde se vozíčkář seznámí s rašeliništěm. Nelze zde nepřipomenout nově rekonstruované informační středisko na Svinných Ladách, které je perfektně přizpůsobeno právě pro ně. Tyto vyjmenované trasy jsou asi nejzajímavější. Ostatní trasy si může vozíčkář vyhledat na webu Správy NP a CHKO Šumava. Co cítím oproti sousednímu Bavorsku jako problém je to, že v Čechách pro vozíčkáře chybí zázemí. Správa NP a CHKO Šumava vybavila některá parkoviště bezbariérovým WC. Ale jediným bezbariérovým hotelem v centru národního parku je v JČ části Šumavy hotel v Českých Žlebech. Pokud chce vozíčkář využít hotel, tak musí bydlet ve Vimperku, nebo v Prachaticích a do Národního parku Šumava musí dojíždět. I toto může být pro podnikatele v cestovním ruchu výzva. Jsem rád, že jsem mohl být u toho, kdy jako bývalý vozíčkář a milovník Šumavy jsem pomohl těm, kteří se na invalidní vozík dostali.

Na Chalupské slati. Václav Sklenář [email protected]

zima 2011 27

Šumava I Splouvání řek v národním parku Šumava

Text a foto Josef Štemberk

Splouvání řek

v Národním parku Šumava Splouvání Vltavy v Národním parku Šumava má svá pravidla, která sice přinášejí jistá omezení pro vodáky, ale díky nim by měl zůstat tento klenot české přírody zachován do budoucna ve stavu, v jakém ho známe dnes. Čistý a klidný, divoký a přirozený a především plný rozmanitého života! V roce 2011 platil pro návštěvníky Národního parku Šumava aktualizovaný návštěvní řád, který stanovil i nová pravidla pro splouvání Vltavy ze Soumarského Mostu. Režim splouvání se odvíjel především od výšky vodní hladiny, ale na to si již vodáci zvykli. Pokud limnigrafická stanice umístěná na pilíři Soumarského mostu naměřila v 8 hodin ráno přes 61 cm, tak se svezli na kánoi nebo kajaku všichni příchozí. Naopak s nepořízenou odcházel zájemce o splouvání při hladině nižší než 50 cm. V takovém případě by již mohlo docházet k mechanickému poškozování nárostů vodních rostlin na dně řeky, a proto byl vydán zákaz splouvání pro daný den. (Letos nastal tento případ o prá-

28 zima 2011

zdninách pouze třikrát a z celkem 46 dnů se zákazem splouvání byla tedy většina v sušších podzimních měsících, kdy se obecně vyskytuje minimální poptávka po splouvání.) Při výšce hladiny od 50 do 61 cm probíhalo regulované splouvání. To znamená, že byl přesně stanovený maximální počet lodí na 63 za den. V praxi to pak bylo 7 lodí za hodinu. Každá loď musela být registrovaná a uhrazen poplatek 50 Kč za „malého“ vodáka do 15 let a 100 Kč stála registrace dospělého. Elektronický registrační systém na webových stránkách národního parku (www.npsumava.cz) fungoval již třetí sezónu a především s mož-

ností registrace více lodí na jedno přihlášení byl již uživatelsky velmi vstřícný. Rozšířením jeho aplikace o anglickou a německou verzi byla v letošním roce navíc dána možnost využít registračního systému i zahraničním návštěvníkům. (Vzniklo to jako reakce na poptávku zvenčí a i antidiskriminační připomínky ze strany novinářů. V praxi to letos využilo asi deset lidí. Nicméně instalovanou cizojazyčnou nabídku ponecháme v provozu nadále a jsme rádi, že došlo na praktické ověření připomínek z vnějšku.) KOLIK VODÁKŮ SPLOUVALO? Bylo to celkem 3 406 lodí, z nichž 2 598 sjíždělo Vltavu v regulovaném režimu, tj. s povinnou registrací. Za „nadstavu vody“, tj. nad 61 cm hladiny, pak jelo ostatních 808 lodí. Vzhledem k průběhu počasí, kdy sice vody v řece bylo dostatek, ale podmínky pro návštěvníky NP – zvláště v červenci – nebyly lákavé, tak je tento počet vyšší než se dalo očekávat.

Rok

2000

2001

2002

2003

2004

2005

2006

2007

2008

2009

2010

2011

Počet lodí

7 674

11 590

9 180

11 284

9 150

12 545

12 295

8 720

6 183

4 410

4 884

3406

Zákaz splouvání (počet dní)

-

-

-

-

41

0

0

9

14

14

0

46

PRŮVODCI VODÁKŮ Do podvědomí vodácké, nebo spíš široké návštěvnické veřejnosti se zájmem o poznání přírody Vltavského luhu, se postupně dostávají i průvodci na Vltavě. Je to nabídka služeb průvodce s autentickým výkladem o unikátní flóře a fauně Vltavy, ale i o pohnuté historii regionu. Lze to brát i jako základní kurz do vodáckého sportu v té nejčistší podobě. Správný vodák po sobě totiž nezanechává žádné stopy a uvědomuje si, že řeka není žádná vodní cesta, ale v první řadě je to biotop – životní prostor, pro rozmanité vodní živočichy a rostliny, na které se vážou mnohé přírodní cykly. Lidé na taková místa chodí pouze na návštěvu a jen tiše našlapují, přesněji řečeno opatrně máchají pádly. V letošním roce doprovody na kánoi zajišťovalo sedm místních průvodců a odvedli 54 skupin s celkovým počtem

271 lodí. Oproti loňsku jde o zvýšení zájmu téměř na dvojnásobek. VODÁCI V POVODÍ OTAVY Od roku 2009 je také možné v jarních měsících, od poloviny března do konce května, splouvat o víkendech Vydru – „rychlý peřejnatý tok s balvanitým korytem s velkým spádem“ (citace z vodáckého průvodce). Vydru lze sjíždět na kajaku nebo kánoi od jejího zrodu na Modravě, tedy od soutoku Roklanského a Modravského potoka, přes hradlový most (rechle) na Antýgl v délce 4,8 km. Navazující kaňon Povydří by bylo nejen technicky téměř nemožné sjet, ale především se nachází v I. zóně národního parku. Uplynulé tři sezóny ukázaly, že zájem o sjezd Vydry mají především zkušení vodáci s dobrou výzbrojí a výstrojí a jejich celkový počet za sezónu se pohybuje kolem několika set.

Rovněž tradiční splouvání řeky Otavy má okrajový význam v celkové nabídce aktivit v národním parku, protože její horní tok (Čeňkova Pila – Rejštejn, 5,1 km) má dostatek vody zpravidla pouze v jarních měsících, a i když je zde sezóna prakticky nejdelší – 15.3. až 31.10., tak celkový počet splouvajících lodí je asi jeden tisíc. Sezónu oživují tři závody kanoistických klubů, pak sem ještě zajíždí některé malé cestovní kanceláře se svými klienty a zbytek představují individuální vodní turisté. Tradiční vodácký úsek začíná na Otavě až dole na Fufernách v Sušici. SPLOUVÁNÍ V ROCE 2012 Ze zákona 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny vyplývá, že splouvání vodních toků v národních parcích je v ČR zakázáno. Povoleno je to pouze na úsecích pro tento účel vyhrazených správami NP, které musí jako první dodržovat ochranné podmínky území, vodní toky nevyjímaje. Pokud se dojde na základě odborných podkladů k závěru, že vodáci přírodní prostředí řek nezhoršují, tak se k tomu, jako na Šumavě, samozřejmě přikročí. V případě opětné aktualizace Návštěvního řádu NP Šumava se na vodáky bude opět pamatovat. Předpokládáme, že v jarním čísle našeho časopisu představíme novinky pro vodáky pro rok 2012.

Odshora: Sjet si Teplou Vltavu na raftu bylo možné do roku 2008. S povinnou registrací lodě zmizeli i „vodáci“ s pivem. Splouvání Vydry je jen pro zkušené vodáky. Josef Štemberk Správa NP a CHKO Šumava [email protected]

zima 2011 29

Šumava I Rožmberkové a Vimperk

Text Milena Smolová

Rožmberkové a Vimperk 1554 – 1601

Vimperské panství koupil Vilém z Rožmberka v roce 1554 od svého švagra, nejvyššího kancléře českého, Jáchyma z Hradce, za 12.000 kop grošů českých. Nákup panství souvisel s rozšiřováním dominia Rožmberků, které pan Vilém v polovině 16. století uskutečňoval. 30 zima 2011

Vimperské panství z hlediska výnosnosti nepatřilo nikdy k významným doménám rodu. Jedním z prvních cílů nového majitele bylo uzpůsobit nepříliš pohostinný vimperský hrad dočasnému pobytu dvora. Vilém zde pobýval zpravidla pouze několik dnů v roce. V září roku 1565 při osamostatnění 26 letého Petra Voka z Rožmberka mu Vilém předal do správy tři okrajová územní dominia, panství Soběslav s hradem Choustník, tvrz Želeč s druhým panstvím a třetí panství vimperské. Petr, obdivovatel renesančního životního stylu západoevropských zemí, si za své sídlo vybral gotický hrad ve Vimperku, protože zde již byly Vilémem provedeny některé stavební úpravy a on se tak mohl

soustředit na oživení sídla – hlučným společenským děním, loveckými zábavami a hostinami. V roce 1573 pohraniční spory mezi Rožmberky, jako držiteli vimperského panství, a pasovskými biskupy, jakožto majiteli sousedního území, přerůstaly místní zájem a z konfliktu dvou vrchností se stávaly záležitosti celé země. Rozpory vznikaly z nejasného vymezení hranic v šumavských hvozdech a jejich průběh do značné míry závisel na jednání vrchnostenských úředníků z pomezních statků. Vilém z Rožmberka využil svého vedoucího postavení v české stavovské obci a na lednovém sněmu roku 1574 spolu s ostatními stavy naléhal na krále Maxmiliána II., aby

cechu, v roce 1587 provaznickému cechu. V roce 1598 udělil Petr Vok městu Vimperk právo vařit pivo a pro pivovar a otop dovolil brát dřevo z panských lesů. Vzhledem k velkému finančnímu zatížení, souvisejícím s reprezentační a diplomatickou činností obou vladařů jako předních představitelů českého království, a velkým dluhům byl Petr nucen rozprodávat panství. V roce 1601 kupuje, velice výhodně, vimperské panství za 20.000 kop grošů českých Volf Novohradský z Kolovrat (od roku 1599 nejvyšší sudí český, majitel lnářského zámku). Na jaře 1611 trpěl král Rudolf II. těžkou psychickou chorobou a nebyl schopen rozumného uvažování. V této době pozval zahraniční vojsko do vlastní země. Byli to pasovští žoldnéři, kteří se zabývali pleněním, vražděním a znásilňováním zejména vesnického obyvatelstva. Petr Vok obětoval svůj stříbrný poklad na vyplacení žoldu vojákům, aby uchránil jižní Čechy před drancováním. Právě tímto činem nejdůrazněji překročil omezený rámec své společenské vrstvy a celé předbělohorské doby a svou nevšední péčí o mírovou budoucnost Českého království si zajistil vděčnou památku příštích pokolení. Petr Vok z Rožmberka zemřel v Třeboni v neděli 6. listopadu 1611 ve věku 72 let. V letošním roce uplynulo 400 let od vymření slavného rodu Rožmberských, kteří se ve své době významem srovnávali s postavením krále a stopy jejich působení nacházíme v jižních Čechách dodnes.

Foto Vladislav Hošek

napříště zajistil hranice Českého království proti pronikání Němců. Petrovi vadila odlehlost Vimperka, proto v roce 1569 koupil dům na Starém Městě pražském a bechyňský zámek, který přičiněním italských a českých umělců proměnil v jeden nejskvostnějších renesančních zámků v Čechách. V roce 1577 se na bechyňský zámek přestěhoval a 23 let byl jeho hlavní rezidencí. Na zámku ve Vimperku nechal pouze malý počet služebnictva, čeledi a úředníků, kteří vykonávali správu panství, mezi nejznámější správce patřil Jan Černý z Vinoře. I když Petr Vok pobýval ve Vimperku jen málo, nezapomněl na vimperské měšťany. V roce 1583 udělil cechovní výsady řeznickému

Odshora Vílém z Rožmberka. Neznámý autor podle tzv. Mistra Petra Voka z roku 1580, 19.století. Foto poskytl NPÚ České Budějovice. Petr Vok z Rožmberka. Neznámý autor podle tzv. Mistra Petra Voka z roku 1580, 19.století. Foto poskytl NPÚ České Budějovice.

Milena Smolová Správa NP a CHKO Šumava [email protected]

zima 2011 31

Šumava I Ladislav Vodák

Ladislav Vodák 32 zima 2011

Text František Kadoch Foto M. Rudlová, M. Černý a archiv Správy

V těch našich šumavskejch horách je takovej zapomenutej kout uprostřed hlubokejch lesů s ouzkejma údolíma, hučící říčkou a stráněma až do nebe. A tady v tom Králováckym, uprostřed samejch hor - tam v tom koutě mezi Polední horou, Křemelnou a Vysokým hřbetem je země, kerej se odjakživa říkalo země slaťovejch jahod - to podle těch mechovejch kopečků s rozházenejma červenejma klikvama, mezi kerejma se v noci prohánějí světýlka. (Ladislav Vodák: Večer v mechové chaloupce) Narodil se 27.července 1921 Zemřel 24 září 2001 První vedoucí Chráněné krajinné oblasti Šumava v Sušici, člověk, který všechnu svoji snahu věnoval ochraně přírody a vyhlášení CHKO Šumava, skaut s přezdívkou Letící Sokol, to byl Ladislav Vodák ze Sušice. Po okupaci šumavského pohraničí německou armádou se musel s rodinou odstěhovat a tak se mu stal Tábor na dvacet let domovem. Zde se zrodila skupina Ochranářský průzkum Šumavy, ve které pracoval i Ladislav Vodák. Výsledkem všech těchto snah šestičlenné skupiny bylo v roce 1963 vyhlášení Chráněné krajinné oblasti Šumava. Stejně tak vyvinul největší snahu k vyhlášení Národního parku Šumava v roce 1991, kdy využil všechny své znalosti a kontakty na pracovníky WWF, kolegy v sousedním Národním parku Bavorský les, ale i na další organizace. Letící Sokol se vrátil se svými rodiči na začátku šedesátých let minulého století na milovanou Šumavu a zde žil až do své smrti. Měl velký vztah k zálesáctví, ke skautingu, ke všemu, co mělo něco společného s přírodou, zejména s její ochranou. Jeho láskou byla i šumavská zvířena. Psal o rysech a šumavských medvědech. Knížečka o těchto predátorech v minu-

losti, Medvědi na Šumavě, je toho dokladem. Byl jedním z největších nadšenců, kteří pracovali na vysazení rysa ve volné přírodě. To se uskutečnilo dne 21. ledna 1982 na Stožecku, kde byl vysazen jeden pár rysů ostrovidů. Mimo tyto snahy se věnoval i přípravě a otevření naučných stezek v západočeské části Šumavy, zejména na vybudování NS Povydří, NS Tříjezerní slať, NS a Koutu ochrany přírody u Hamižné hory na Hartmanicku, Železnorudské stezky a dalších ochranářských zařízení. Jeho aktivita i nápaditost byla příkladná. Dovedl pro svoje záměry získat vždy kolektiv spolupracovníků, tak jak tomu byl zvyklý ze skautingu. Uměl zajímavě vyprávět o přírodě, zálesáctví, woodcraftu, jeho doménou byla divočina, která mu již v mládí učarovala. Proto byl také obdivovatelem E.T.Setona, od kterého převzal některé zásady zálesáctví. Uměl zajímavě vyprávět, protože se narodil na Šumavě a byl se Šumavou bytostně spjat. Jeho znalosti o tomto kraji byly udivující. Ladislav Vodák uměl i dobře psát. V rámci skautingu byla nejvíce doceněna jeho tábornická příručka Šumavskými stezkami, jak již bylo řečeno Medvědi na Šumavě, dále pak brožura Naučná stezka Povydří a další ochranářské příručky, články do časopisu Šumava, statě

a propagační materiály, byly pro CHKO Šumava velikým přínosem. Setkával jsem se s ním na Správě CHKO Šumava v Sušici, ale nejvíce v jeho domě. Tam jsme spolu ponejvíce diskutovali nad přípravou a vydáváním časopisu Šumava, jeho obsahové náplni a nad články, které sám do časopisu připravoval. Překvapoval mě rozsahem svých znalostí, a to nejenom o Šumavě, ale zejména o ochraně přírody v Evropě i ve světě. Společně s ostatními funkcionáři KSSPPOP v Plzni a v Českých Budějovicích mu nelze upřít zásluhy o vydávání časopisu Šumava pro obě části CHKO Šumava. Vzpomínáme-li desátého výročí úmrtí tohoto předního ochranáře Šumavy, neubráníme se postesku, že tento člověk, plný životního elánu, optimismu, víry v lidi, kteří tuto krajinu obývají, není již mezi námi. Odešel od dobře vykonané práce, která je nám, živoucím, stálým příkladem.

Titulní foto: Symbolická umrlčí prkna u kapličky v Ochranářském koutku ochrany přírody Hamižná (vlevo je prkno L. Vodáka). Na této straně odshora: L. Vodák na Chalupské slati. Kolektiv pracovníků CHKO Šumava v Sušici. L. Vodák uprostřed v pozadí. František Kadoch [email protected]

zima 2011 33

Naučná stezka „Soumarské rašeliniště“ V prosinci byla dokončena nová naučná stezka do revitalizujícího se rašeliniště u Soumarského Mostu u Volar. Nová trasa pro pěší měří 1 520 m. Z toho je 584 m vedeno po dřevěném povalovém chodníku o šířce 80 cm. Na vyvýšeném místě rašeliniště byla postavena dvoupatrová dřevěná věž o výšce téměř 10 m, tím se návštěvníkům nabízí nový pohled na plochu rašeliniště i okolí. Trasa stezky je osazena pěti informačními panely. Slavnostní otevření stezky pro veřejnost se bude konat 24.5. 2012 v 10 hod. Projekt naučné stezky byl spolufinancován z Evropské Unie, Evropského fondu pro regionální rozvoj, programu přeshraniční spolupráce Cíl 3 Česká republika - Bavorsko. Josef Štemberk

Zimní

turistická sezóna Díky dobré spolupráci v regionu mezi obecními úřady, RRA Šumava, Správou NP a CHKO Šumava a ostatními subjekty se může opět realizovat projekt Bílá stopa, který zvyšuje návštěvnický komfort a snižuje riziko úrazu v zimní turistické sezóně. Udržované trasy spojují všechna zajímavá místa po celém rozsáhlém území Šumavy. Při optimálních sněhových podmínkách je pravidelně strojově upravováno 320 z celkových 450 km lyžařských tras. Správa NP a CHKO Šumava prostřednictvím pracovníků Informační a strážní služby pro projekt Bílé stopy na území národního parku zajišťuje opravou mostků, přípravu lyžařských tras mulčováním, tyčového značení a úpravou terénu. Dále ISS pro hladký průběh zimní turistické sezóny bude zajišťovat pro návštěvníky informační servis, pravidelnou kontrolou tras a terénu. Pro zvýšení bezpečnosti a snazší orientaci v terénu zřídila Správa NP a CHKO Šumava ve spolupráci s ostatními složkami Integrovaného záchranného systému (IZS) na území NP Šumava síť traumatologických bodů (označení pozice v daném území), které umožňují návštěvníkům i bez znalosti terénu oznámit svou polohu na tísňové linky IZS (Horská služba Šumava, ISS NP Šumava, Záchranná služba, Hasičský záchranný sbor ČR, Centrum letecké záchranné služby Armády ČR). Při své návštěvě Národního parku Vás žádáme o citlivý přístup k přírodě, o dodržování pravidel pohybu v lyžařských stopách, o ohleduplnost a nepřeceňování vlastních sil. Více info na www.bilastopa.cz, www.npsumava.cz,www.hscr.cz

Omluva

Náhled grafiky hlavní strany webu – pracovní verze V prosinci 2011 si mohou čtenáři webových stránek Národního parku Šumava prohlédnout jejich novou grafickou verzi. Záměrem redesignu bylo přiblížit důležité informace o území a aktivitách v něm formou příjemné grafiky. Chtěli bychom návštěvníkům nového webu Správy NP a CHKO Šuma-

34 zima 2011

va dát na srozuměnou naši otevřenost a vstřícnost a chtěli bychom do nového období vstoupit s pozvánkou do přírody ve stylu: „Prohlédněte si, seznamte se, inspirujte se, najděte, co vás zajímá a přijeďte se k nám podívat. Jste v Národním parku Šumava vítáni!“ Jiří Mánek a Lenka Dvořáková

V minulém čísle časopisu Šumava byl otištěn článek Josefa Jiřičky Historický smrk z oblasti Plešného jezera. Text článku se opírá o data ze Zprávy o dendrochronologické analýze smrku ztepilého z oblasti Plešného jezera autorů Doc. Ing. Miroslava Svobody, Ph.D. a Ing. Vojtěcha Čady, z ČZU Praha, která byla vypracována pro Správu NP a CHKO Šumava na základě smlouvy o dílo, dále o údaje z Výtahu z tamního LHP zpracovaného Ing. Pavlou Jirsovou ze Správy NP a CHKO Šumava, a doplňuje ho vlastní text autora. Redakčním krácením rukopisu byly vypuštěny i popisky odkazující na oba zdroje dat. Po otištění článku doc. M. Svoboda autorovi textu ostře vytkl porušení autorských práv, dle jeho názoru, nedostatečně uplatněnou zásadu správného citování zdroje informace. Autor článku se za to autorům obou pramenů omlouvá.

Hloh obecný Crataegus oxyacantha

Brslen evropský Euonymus europaea

Jeřáb ptačí Sorbus aucuparia

Kalina planá Viburnum opulus

Růže šípková Rosa canina

Pámelník okrouhlolistý Symphoricarpos orbiculatus

Slivoň trnitá Prunus spinosa

Foto Oldřich Vojtěch