Úloha hlavy státu v současné politice

Úloha hlavy státu v současné politice John CoakIey 1)

Úvod Proces vytváření ústavy v nově vzniklých státech - případně v již existujících zemích, kde došlo k zásadní změně politického zřízení - vyžaduje zodpovězení mnoha otázek z oblasti vzniku a vývoje institucí. Kontinuita institucí se často stává hlavním tématem tohoto procesu: parlamentní, vládní a právní systémy jsou všudypřítomnými charakteristickými rysy moderního státu, mají tendenci přecházet z jedné formy do druhé, i když se jednotlivé předpisy, kterým podléhají a význam, který ve společnosti získávají, liší a mění podle politického klimatu daného státu. Toto wbecnění - o všeobecném charakteru kontinuity institucí - je velmi problematické, zvláště když vezmeme v úvahu politické systémy, kde je tempo změn tak rychlé a obsáhlé jako ve střední a východní Evropě v posledních letech. celý problém se netýká pouze zřízení, která padla, ale také nově vzniklých států. Vytvoření nového politického systému je dvojí výzvou pro ústavodárce. Nezáleží na rozsahu v jakém byly staré instituce přestrukturovány a přejmenovány, protože lze pozorovat prvky kontinuity orgánů a úřadů, které odpovídají klasickým legislativním funkcím vlády ve výkonné a právní oblasti. Samozřejmě pád všemocných komunistických stran změnil charakter těchto institucí, způsobil klíčové změny ve způsobu jejich práce, ale přesto by nebylo moudré absolutně ignorovat prvky kontinuity s minulými režimy na úrovni institucí. Existuje ale jeden pohled, na základě kterého se nové politické systémy střední a východní Evropy liší od svých předchůdců, alespoň v úzkém smyslu slova. Ve většině případů byla ustavena pozice hlavy státu s relativně velkou pravomocí a tato funkce je v různé míře oddělena od výkonu funkce předsedy vlády. Funkce prezidenta s pravomocemi není jen terminologická inovace v ústavách těchto zemí, ale odlišuje ji i od typických ústavních systémů v západní Evropě, které mají předsedu vlády s rozsáhlými pravomocemi a slabou hlavu státu. Je tedy nutné vzít v úvahu okolnosti, v nichž toto rozdvojení výkonné funkce, neznámé v prezidentských systémech západní hemisféry, přežívá ve více 1)

Jedná se o přepracovanou verzi referátu, předneseného na Čtvrté oblastni konferenspolečností Vl.i středni Evropě, Rijeka, Chorvatsko, 10. - ll. ledna

ci politologických 1998.

26

Politologická revue 1, červen, 1998

méně formální podobě v Západní Evropě a bylo znovu zavedeno ve střední a východní Evropě. K této otázce je složité přistupovat bez obecnější analýzy pozice hlavy státu. Odpovídá to něčemu jinému než potřebě mít efektivní vládu? Existují nějaké jiné společenské potřeby, jejichž uspokojení vyžaduje nejen efektivně pracujícího vedoucího úředníka, ale i oficiálního představitele státu? Cílem této studie je zodpovědět tyto otázky s přihlédnutím k postu hlavy státu, která je téměř vždy spojována s institutem království. Dále nastínit různé cesty vládní modernizace a demokratizace, kterým i byl institut království zaměněn jinými strukturami - ale kupodivu stopy tradiční osoby krále přežívají v těchto nových, očividně moderních institucích. Téměř vymizelé tradiční principy nástupnictví vyžadují, abychom vzali v úvahu alternativní způsoby při výběru hlavy státu. Nakonec se podíváme na dva aspekty funkce hlavy státu: první primárně politický a druhý - formální, ceremoniální povahy (jejhož význam by neměl být podceňován).

Původ úřadu

Je jasné, že post hlavy státu nemůže být starší než stát sám. První hlavy státu byly ve většině případů monarchové a vykonavatelem této funkce obvykle král, který využíval různých privilegií a pravomocí. Úřad krále je ovšem ve skutečnosti starší než stát sám, protože králové vládli (nebo alespoň předsedali) raným předstátním společnostem stejně jako v moderní době. Protože mnoho formálních a dokonce i výkonných funkcí současné hlavy státu bylo převzato od tradiční funkce krále, je nutné při popisu tohoto fenoménu věnovat pozornost zvláštním nařízením, která se vztahují na současný úřad prezidenta. I když je podstata tradičního institutu království různá, jedním z hlavních rysů byla míra sloučení náboženské a světské funkce. V průběhu staletí byl pů vod krále vykazován jako božský a svatý (Frazer 1900: I: 7-9). V křesťanské tradici to znamenalo, že vláda byla založena na nároku "vlády z boží vůle". Toto schválení vyšší mocí legitimovalo právo královské rodiny vládnout a znemožnilo její svržení zbohatlíkem (někým bez královské krve), který nemohl dlouhodoběji uspět. I) V mnoha tradičních společnostech nebyl rozdíl mezi reálným světem a svě tem duchovním. Úloha panovníka spočívala v ochraně národa před realitou nejen moudrou vládou, ale také náboženskými obřady a magickými zásahy. Král tedy nejen udržoval pořádek a ochraňoval svňj lid před útokem zvenčí, ale také usmiřoval duchovní svět se světem světským a žádalo jeho podporu pro laické záležitosti. V takových společnostech byla vláda dobrého krále spojována nejen s mírem a spravedlností, ale i s počasím, úrodou na polích, plodností zvířat a 1)

Uvádí se, že "v evropské historii v posledních tisíci letech je takřka nemožné najít příklad úspěchu nového (bez rodového zázemí) krále" - vyzyvatel byl takřka vždy člen stejného či jiného královského domu.


27

sociálním blahobytem. Tuto představu o království můžeme najít v mnoha stře dověkých příkladech speculum principis (zrcadlo vladaře), kde je popisována charakteristika krále. Lze citovat příklad ze starého irského zdroje: " V době vlády spravedlive'ho krále přišel blahobyt pro člověka, zvlřata i plodiny; ročnl obdobl byla mlrná, obill rostlo silne' a těžké, stromy byly obsypane' ovocem, dobytek dával plno mle'ka, ústl řek byla plná ryb; mor, hladověnl a pňrodnl pohromy byly zažehnány; vnitřnl mlr a vltězstvl nad nepřáteli byly zamčeny" (Binchy 1970: 10).

Nebylo by moudré opomenout tento pohled na společnosti, které již úplně zanikly; náboženská charakteristika panovnictví přežila až do současnosti. Víra v božský původ krále sice nebyla slučitelná s křesťanstvím na západě, ale v nekřesťanských společnostech tato představa často přetrvala. Například krátce po Druhé světové válce japonský císař, který svůj původ odvozuje od boha slunce, zvovu vyhlásil svůj božský původ. Podobně i víra v magické schopnosti panovníka přežila téměř do současno ti. V mnoha středověkých královstvích věřili, že král může vyléčit určité choroby (například tuberkulózu) pouhým dotykem. Tato moc byla přičítána francouzským králům až do Velké francouzské revoluce a víra v jejich schopnosti se znovu objevila ve 20. letech 19. století v době restaurace. I když "královský dotyk" nebyl téměř sto let v Británii praktikován, uchazeči o královský trůn z řad Stuartovců v exilu pokračovali v hlásání této schopnosti a také v Irsku se našly případy této víry naposledy na začátku 20. století (Bloch 1973:221-3). Modlitební knížka a kříž v rukou krále se mohly stát mocnými nástroji, ale nejcharakterističtějším prostředkem byl meč. Právě světských záležitostí se panovník účastnil častěji než církevních: vedl svoji armádu, aby udržel vnitřní mír nebo ubránil hranice království, stál v čele shromáždění, která rozhodovala o zákonech a nařízeních, dohlížel na jejich prosazování a výběr daní a také vykonával funkci vrchního soudce. V průběhu modernizace státu se samozřejmě funkce tohoto úřadu podstatně měnila.

vývoj

úřadu

Jednou z hlavních charakteristik růstu a modernizace státu bylo dělení funkcí popsaných v předchozí kapitole a také částečná demokratizace přísluš ných institucí. V mnoha případech se světská a církevní funkce od sebe oddělily v raném stádiu, pokud byly kdy sloučeny, v jiných případech byl proces dlouhý a bolestivý, spojený s bojem mezi státem a církví. Kromě několika výjimečných případů byly výsledky stejné: panovníkova reálná moc se omezila na světskou oblast, i když některé náboženské funkce mohly zůstat zachovány. I) 1)

Toto tvrzení se samozřejmě vztahuje pouze na ty příklady, kde spíše následnictví než naboženská vláda je zdrojem světské moci; takové případy jako Buhtan, Tibet a Čer ná hora v určitých fází jejich historie zde ignorujeme.

28


Kombinace principu koncentrace moci v rukou jedné osoby s principem následnictví nebyla v moderním světě příliš úspěšná. Je neslučitelná s všeobecně přijímanými principy demokracie, ale je také v rozporu s principem efektivnosti. Následnictví může skončit tím, že se objeví slabomyslný a nekompetentní vládce a pokud takový člověk převezme moc, je situace v rozporu s obecným blahem. V principu existují dva způsoby jak vyřešit takovou situaci: demokratizovat způsob následnictví a dekoncentrovat moc. S rostoucí složitostí moderní společnosti se monarchická vláda nevyhnutelně stává předmětem určité diferenciace. Ta probíhá podle klasické teorie dělby moci: postupně vznikají autonomní legislativní orgány, rostou pravomoci výkonných orgánů a byrokracie a vývíjí se kvazi-nezávislý soudní systém. Ve všech těchto oblastech zůstal samozřejmě vliv panovníka zahrnut: vrchní zákonodárce, hlava vlády a nejvyšší soudce. Zároveň se všechny úřady postupně stávaly předmětem volby spíše než jmenování či následnictvL První vývoj proběhl ve vztahu k zástupcům legislatury. Později se stali členové exekutivy předmětem nepřímé veřejné kontroly a v ně kterých případech došlo až k vytvoření instituce "voleného panovníka". I když právní vzdělání a princip jmenování zůstaly jednou z hlavních metod ve výběru soudců, pronikl mezi ně také v některých případech princip volby. Při zkoumání vývoje postavení hlavy státu musíme vzít v úvahu obě tyto dimenze. Změny mohly probíhat pouze podél jedné z nich, obou či žádné. Tabulka 1 usiluje o vytvoření typologie současných hlav státu v závislosti na stupni změn podél každé z dimenzL Zde je demokratizace prezentována jako dichotomie: úřad byl bud' demokratizován nebo nikoli. Rozdíl mezi přímou a nepří mou volbou tabulka nezohledňuje a v případě nedemokratických institucí nebere v úvahu rozdíl mezi dědičnou monarchií a jinými autokratickými formami - jako jsou tradicionalistická autoritářská vláda nebo vojenská diktatura. Je složité redukovat pravomoci hlavy státu jen do dvou skupin. Mezi neomezenou pravomocí hlavy státu a pouhou reprezentativní funkcí existuje situace, kdy hlava státu má značné pravomoci, ale sdílí je s dalšími institucemi. V zásadě se modernizace států typu tradiční monarchie pohybuje ve dvou směrech. Jestliže použijeme terminologii tabulky I, pohybuje se bud' vertikálně nebo horizontálně z výchozí pozice do vrchního levého řádku. Klasická evropská cesta probíhala směrem dolů: tradiční monarchie byly stále více zpochybňo vány parlamenty toužícími po moci, které většinou uspěly a panovník byl donucen sdílet moc s parlamentem zejména v oblasti jmenování ministrů a ří zení vlády. Poslední etapa spočívala v posunu až do spodního řádku vlevo: moc panovníka byla omezena na symbolickou, královské právo veta bylo zrušeno, ministři se zodpovídali pouze parlamentu a soudy se staly nezávislými na monarchii. Tento proces souvisel přímo s demokratizací parlamentu - institucionalizace principu přímých, rovných a tajných voleb se všeobecným volebním právem.


29

Tabulka Č. 1: Typologie hlav států úroveň

demokratizace úřadu

nízká rozsah pravomocí

vysoká

velké

tradiční monarchie

prezidentská republika

střední

omezená monarchie

poloprezidentská republika

malé

parlamentní monarchie parlamentní republika

Druhou charakteristickou cestu tradiční monarchie k modernímu státu znáv tabulce I horizontální směr. Tato cesta byla typická v zemích západní polokoule. Úřad jako takový byl demokratiwván, aniž by byla panovníkovi odňata moc. Místo panovníka vykonávajícího funkci na základě následnického práva se objevil prezident volený na základě hlasování. Většinou tento prezident přebíral výkonné pravomoci tradičního monarchy: získal právo veta, jmenovat ministry, řídit vládní záležitosti a udělovat milost za určitých okolností. Podobně jako v případě parlamentních demokracií se instituce parlamentu také postupně demokratiwvala. V některých případech probíhala změna v obou směrech. Zvláště tam, kde monarchie vzdorovala reformám, bylo úsilí jak o demokratizaci, tak o omezení moci úspěšné: monarcha byl nahrazen voleným prezidentem pouze se symbolickou mocí. Takový byl výsledek demokratizačních snah v evropských zemích, kde bylo protimonarchistické cítění nejsilnější. Jedna část tabulky I představuje zvláštní druh systému - poloprezidentský. V tomto systému bylo postavení hlavy státu plně demokratiwváno, nebylo však zcela zbaveno sdílení moci (evropský model), ani nebyly ponechány tradiční pravomoci (americký model). Místo toho má prezident velkou úlohu v politickém procesu - a podobně jako panovník s omezenou mocí - musí sdílet výkon moci s dalšími institucemi. Prezident například může jmenovat ministry, ale ti jsou wdpovědni parlamentu (Duverger 1978; 1980; 1986). Proces politické změny může být tak radikální, že se země svojí typologiíí dostane za rámec tabulky 1. Například nepřátelství vůči starému režimu bylo v některých zemích střední a východní Evropy tak velké, že při převzetí moci komunistickými stranami, byl úřad hlavy státu v řadě případů zrušen. Jeho funkce byly převedeny (v případě Albánie, Bulharska, Maďarska, NDR, Polska a bývalého SSSR) na předsedu kolektivního předsednictva parlamentu, nebo předse du podobné organizace - radu státu (viz International Yearbook 1987). Z podobného důvodu meziválečné Estonsko nemělo hlavu státu, funkci tohoto úřadu převzal premiér. Z poněkud odlišných důvodů bylo podobné řešení při jato ve Švýcarsku, kde má předseda vlády zároveň funkci hlavy státu. V případě wrňuje

30


Švýcarska takové uspořádání odráží relativně slabou pozici Konfederace ve vztahu k mocným kantonům. Je jisté, že pohyb v rámci tabulky 1 nemusí být jednorozměrný. Přechod Francie (1958) ze čtvrté do páté republiky reprezentuje posun ze spodního pravého řádku do kolonky poloprezidentského systému. Španělsko znovu zavedlo monarchii a historie takových států, jako je Řecko, představuje střídání monarchie s republikou. Země střední a východní Evropy, které vybočily z tabulky se zase vrátily zpět. Rozdělení států do zmiňovaných kategorií a rozsah ve kterém se vzorce jejich chování v průběhu změnily je možné zhruba shrnout: Tabulka 2 srovnává pozici jednotlivých států nyní a na začátku století. Tyto údaje byly vybrány pro ilustraci charakteristické role hlavy státu, kterou měla před procesem politických revolucí, jež započaly na konci první světové války. Samozřejmě předsta vuje pozici po velkých revolucích na západní polokouli na konci 18. a na začátku 19. století, jejichž následkem se mnoho evropských koloniálních teritorií stalo republikami s mocným prezidentem. Tabulka č. 2: Typy států z hlediska ústavního statutu hlavy státu v roce 1910 a 1998

1910

1998

tradiční monarchie omezená monarchie parlamentí monarchie nepřímá monarchie (celkem)

11 14 6 O (31)

10 4 14 15 (43)

prezidentská republika poloprezidentská republika parlamentní republika jiné republiky (celkem)

20 2 1 1 (24)

60 38 36 14 (148)

55

191

typ

---'---------

Celkový součet

-- L..---_

Poznámka: Kategorie "jiné republiky" se vztahuje na Švýcarsko, v letech 1910 a 1998, a k sedmi státům, jejichž ústavy určovaly, že hlava státu má být volena parlamentem a odpovědna parlamentu. Pro rok 1998 tato kategorie zahrnuje také dva státy s vojenským režimem a čtyři státy s revolučním režimem. Tato tabulka je založena pouze na textech ústav, netýká se tedy toho, jak jsou tyto ústavy v praxi dodržovány. Prameny: Pro rok 1910 Statesmans Yearbook 1910, Encyclopeadia Britannica 1910 - 11 a další prameny, pro rok 1998 byly údaje převzaty z Statesmans Yearbook 1997, Europa 1997, 1998, Central Intelligence Agency, Blaustein a Flanz 1971-98, Commonwealth Online 1998, Intemational Constitutional Law Project 1998.


31

Musíme předpokládat, že rozdělení zemí do jednotlivých kategorií v tabulce 2 je založeno na písemné formě textu ústavy (předpokládejme, že je formálně platný) více než na mechanismu rozdělení politické moci; jinými slovy spíše odráží vládní systém, na který daný stát aspiruje, než ten, který ve skutečnosti . . 1) eXistuJe. Dokonce i když vezmeme v úvahu texty ústav podrobněji, nelze přesněji určit kategorii, do které by měla být určitá hlava státu umístěna. Míra ovládnutí moci hlavou státu se pohybuje od absolutní (nebo téměř absolutní) až k nulové (nebo téměř nulové) a v malém počtu případů kategorie, do které by byl určitý úřad hlavy státu umístěn v tabulce 2 zůstává předmětem diskuse. Objevují se dvě kategorie, které nejsou obsaženy v tabulce 1: "nepřímá monarchie", která se vztahuje k pozici hlavy státu ve většině (ne ve všech) zemích Britského společenství, kde je britská královna formálně považována za hlavu státu, ale tuto pozici vykonává jmenovaný guvernér a "jiné republiky", kategorie kam patří ostatní případy. Tyto údaje dovolují hypotetická zobecnění. Za prvé je jasné, že vzrůstá pře vaha prezidentských modelů, zejména mimo Evropu. Za druhé to vypadá, že monarchie štastně přežila, ale údaje jsou z tohoto pohledu zavádějící. Přestože se monarchie znovu objevila v zemích jako je Španělsko, pouze malý počet monarchií uváděných v této tabulce lze popsat jako státy, jejichž současné ústavní zřízení pravděpodobně přetrvá. Dvě největší kategorie reprezentují země Britského společenství, obvykle velmi malé, označené jako "nepřímé monarchie", ale ve které jsou ve skutečnosti republikami se všemi charakteristickými rysy kromě jména, a skupina tradičních monarchií v Africe a Asii, jejichž politická budoucnost z dlouhodobého hlediska není jistá.

Proces vy1>ěru Diskuse o rozdílech mezi monarchií, prezidentským systémem a jinými formami vlády nás přímo dovede k otázce procesu výběru hlavy státu. Podle jedné studie cesty k moci v případě středověkých panovníků zahrnovaly volbu, jmenování panovníka, božskou volbu, vojenské vítězství a rodovou legitimitu (Le Goff 1993: 8). V tradici liberální demokracie je první z těchto cest považována za nejvhodnější, ale je tolerována i poslední možnost. Později se soustředíme na otázku volby, ale této diskusi bude předcházet úvaha nad principem dynastické legitimity. Princip následnictví jako mechanismus výběru hlavy státu se může zdát jako bezproblémový, ale ve skutečnosti tomu tak být nemusí. Formální postavení monarchy může být vyjádřeno jasně ("posloupnost na trůně se řídí pořádkem I)

32

Pro klasifikaci postavení hlavy státu v termínech moci de facto viz byshire and Derbyshire 1991: 52-80).

například

(Der-


prvorozenectví a reprezentace, přímá linie má vždy přednost před nepřímou; v rámci jedné rodové linie má přednost bližší příbuzenství před vzdálenějším, muž před ženou, při stejném pohlaví starší před mladším" Španělsko, čl. 57). Ústava může také zajistit podmínky pro situace, které vylučují následnictví, či mohou se projevit určité dvojznačnosti, které vedou k tomu, že nástupnictví může být předmětem sporu. Historie následnictví v evropských monarchiích 20. století obsahuje příklady takových potíží. Pomineme-Ii rozhodnutí Řecka nepokračovat v monarchii (1974), z různých důvodů problém nástupnictví vyvstal ve Velké Británii v roce 1936, v Belgii v letech 1950 - 51 a ve Španělsku v letech 1969 - 75. Ovšem v mnoha případech může být následnictví kvalifikační podmínkou, která je doplňována volbou. V tradičním království zvykové právo často požadovalo, aby byl král volen radou starších nebo jinými kompetentními osobami z řad rozšířené královské rodiny. V jiných případech nebyl monarcha volen jednou královskou rodinou, ale několika k tomu kvalifikovaných dynastií. Nejvýznamnější příklad z historie je "Císař Svaté říše římské národa německého", pro kterého bylo v roce 1356 ustaveno sedm volitelů: arcibiskup kolínský, mohučský, trevírský, markrabě braniborský, vévoda saský, falckrabě rýnský a král český (tento způsob volby přetrval s malými změnami až do rozpadu říše v roce 1806). Příklady ze současnosti zahrnují krále nebo výsostného vládce Malajsie, který je vybírán z lidu na pět let dědičnými vládci z devíti Malajských států a kambodŽSkým králem, který je volen z členů královské rodiny sedmičlennou trůnní radou. Samozřejmě, že princip voleb je většinou mnohem šířeji uplatňován než na volbu hrstkou dědičných volitelů, jež byla zmíněna v předchozím odstavci. Také kvalifikační podmínky pro kandidaturu jsou mírnější. S postupující modernizací společnosti se upouštělo od požadavku královského původu, který byl nahrazen požadavkem všeobecného volebního práva jako prostředku pro ustanovování nových hlav států (Bendix 1978). Ale ne všechny republiky dospěly až sem. V téměř všech případech platí věková omezení pro prezidentské kandidáty většinou je minimální věk 35 let (naopak pro panovníka platil minimální věk 18 let, ale často se mohl monarcha ujmout vlády ještě než dosáhl tohoto věku). 1) Ne všechny volby prezidenta se uskutečňují přímým hlasováním, běžné je také nepřímé. Nepřímou volbou je míněn proces, kdy je konečná volba prováděna zprostředkujícím tělesem mezi voličstvem a vykonavatelem úřadu. Tento zprostředkující orgán je buď speciálně volen jako kolegium volitelů nebo sesta1)

v Americe a v Evropě, kde ústavy specifikují minimální v polovině případů (18) je věk stanoven na 35 let; 6 případů umožňuje nižší věk (30 ve čtyřech případech, v jednom 25 a v jednom 20 let); 12 případů stanovuje vyšší věk (40 v jedenácti případech a 50 v jednom). Ze sedmi současných evropských monarchií, které specifikují věk, kdy může být vykonávána královská moc je to v 6 případech 181et a v jednom případě 21 let. Ze

současných 36 prezidentů

věk, přesně


33

vován ze členů zastupitelských orgánů, které již existují pro jiné účely (Steed 1987). V současnosti rozlišujeme mezi dvěma formami nepřímé volby: a) všichni voliči se přímo účastní voleb, ale konečná volba je provedena kolegiem volitelů, jež vzešlo z voleb, b) voličská obec se voleb vůbec neúčastní a rozhodnutí je děláno jejich jménem skupinou členů parlamentu, obecních zástupců nebo jinými volenými úředníky. Pro první případ použiji označení "polopřímá volba", pro druhý ponechám termín "nepřímá volba". Dále rozlišujeme dva typy nepřímé volby - první, při které se volební sbor skládá pouze z poslanců a druhý, které se účastní větší tě leso složeno z držitelů určitých funkcí (kteří se obvykle účastní voleb spolu s poslanci). Postavení prezidentů vybraných států v ústavách jsou rozdělena v tabulce 3: Tabulka ě. 3: Prezidenti podle formálního systému volby 1910 a 1998 1910

1998

volba volba nepřímá volba: široký volební orgán nepřímá volba: parlament jiné

11 6 1 6

O

98 1 6 36 7

celkem

24

148

typ přímá

polopřímá

Poznámka: Pro rok 1998 "přímá volba" zahrnuje ve dvou případech referendum o volbě jednoho kandidáta, vybraného hlavním volebním orgánem. Kategorie ,Jiné" zahrnuje volbu malou skupinou lidí nebo vojenskými úředníky, nebo volbu jiným způsobem. Prameny: Jako pro tabulku 2. Přímá volba je nejdůležitější kategorií. Nabývá charakteristickou formu: systém dvojího tajného hlasování se stává normou, i když jsou známy různé varianty. V mnohých případech, zvláště v Latinské Americe, je systém relativní většiny: stačí prostá většina, nemusí být nadpoloviční. V Irsku je systém přene seného hlasu, jde o preferenční hlasovací systém, kdy voliči určují pořadí kandidátů a když žádný z kandidátů nedostane absolutní většinu hlasů, kandidáti jsou vylučováni v obráceném pořádku popularity a jejich hlasy jsou rozděleny mezi zbylé kandidáty shodně s jejich pořadím preferencí až do té doby, než ně který obdrží většinu (Dummett 1997). Mechanismus polopřímé volby ztrácí svůj význam, kromě USA, které jako jediný stát užívá tento způsob. Na začátku 20. století tento způsob používalo mnoho zemí. Za účelem volby ustanovovaly volební orgán, který prováděl závě rečné rozhodnutí. K těmto zemím se připojilo po získáním nezávislosti v roce

34


1918 i Finsko, které v roce 1987 způsob volby změnilo na dvoukolové hlasování. V systému dvou politických stran, jako je v USA, je ze všeobecného hlasování zřejmý výsledek. Kolegium volitelů dává většinu hlasů kandidátovi, který je populárnější (i když ve dvou případech, v letech 1876 a 1888 vyhrál druhý kandidát a v roce 1824 bylo kolegium volitelů silně rozděleno a vedoucí kandidát nakonec prohrál, protože o volbě nakonec rozhodoval Kongres (Národní archiv USA 1998). Před zrušením polopřímé volby ve Finsku bylo obchodování s hlasy a lobbování charakteristickým rysem prezidentských voleb a po volbách nebylo vždy jasné, kdo vyjde z voleb jako vítěz. Nepřímá volba prezidenta je mechanismus, který se stále používá v devíti státech. Osm z nich je v Evropě, devátý je Surinam, který reprezentuje nevšední příklad země západní hemisféry, kde se používá tento způsob volby. Ve všech těchto případech je volební sbor vytvářen z řad členů parlamentu. Tam kde se parlament skládá ze dvou komor, členové obou částí pořádají společnou schůzi, jejímž účelem je volba prezidenta. Na základě nařízení se mohou volby účastnit i další osobnosti. Například v Itálii se volby účastní regionální reprezentanti. Nakonec je třeba poznamenat, že i když přímá volba na základě všeobecného volebního práva vytváří mocný zdroj legitimity, ne všichni přímo zvolení prezidenti mají moc a ne všichni mocní prezidenti jsou voleni přímo. Prezidenti Islandu a Irska jsou sice voleni přímo, ale mají velmi málo skutečné moci. Na druhou stranu je obtížné najít prezidenta se skutečnými pravomocemi, který je volen nepřímo. Některé příklady z historie můžeme nicméně najít v Jižní Americe - například v Argentině, Kolumbii a Venezuele.

Politické funkce Pokud na chvíli opustíme problém skutečného výkonu politické moci a soupozornost na konkrétní tvrzení v ústavách, tak zjistíme, že jazyk ústav si zachovává pozoruhodnou konzistenci v oblastech popisu pravomocí hlavy státu. Tato uniformita napříč ústavám věnuje pozornost hlavně veřejným aktivitám hlavy státu. Ty se dotýkají tří tradičních odvětví vlády, které rozlišuje teorie moci - legislativní, výkonnou a soudní. Ve zvláštní podobě hlava státu vykonává funkci v oblasti zahraniční politiky a to ve dvou doménách: v zahraniční politice a diplomatické reprezentaci a ve vojenských záležitostech a národní obraně. Následující zobecnění, které jsou založena na rozboru velkého počtu ústav, ilustruje několik dokumentů \>. Je nutné zdůraznit, že jednotlivé články vybrané z ústav v následujícím textu jsou vědomě vytrženy z kontextu, aby doložily podobnost jazyka jednotlivých ústav v částech, které se vztahují k problematice hlavy státu na povrchní úrovni. středíme

1)

Pro současné ústavy jsem používal jako zdroj zejména International Constitutional Law Project 1998 and Blaustein and Falnz 1971-98; pro starší ústavy, Dodd 1909, Rao 1934 and Peaslee 1965-70.


35

Hlava státu má teměř vždy nějakou legislativní úlohu a formálně může být legislativy ("federální zákonodárnou moc kolektivně vykonává Král, Sně movna reprezentantů a Senát"; Belgie, čl. 36). Hlava státu je běžně odpovědná za svolávání a rozpouštění parlamentu a může se v některých případech účast nit zákonodárného procesu navrhováním zákonů. Ve většině případů jsou návrhy zákonů schváleny jen tehdy, pokud je podepíše hlava státu ("jestliže král souhlasí s návrhem, připojí podpis, čímž se návrh stane zákonem"; Norsko čl. 78). Navíc je to hlava státu, kdo vyhlašuje zákon ("král by měl podtvrdit zákon schválený parlamentem do patnácti dnů, měl by vyhlásit jeho platnost a nařídit okamžité zveřejnění"; Španělsko, čl. 91). V oblasti výkonné se hlavě státu obvykle uděluje čestné místo. Může být také formálním zdrojem výkonné moci ("federální výkonná moc, tak jak je ujednána ústavou, náleží králi" Belgie; čl. 37). Je to hlava státu, kdo jmenuje a odvolává ministerského předsedu a další ministry vlády ("král by měl jmenovat a odvolávat ministerského předsedu a jiné ministry. Měl by rozhodnout o počtu ministrů a o rozdělení vládních povinností mezí ně"; Dánsko, čl. 14) V právní oblasti je opět role hlavy státu důležitá. Jmenování vyšších soudců obvykle vykonává hlava státu ("má být zajištěno tímto zákonem, že soudci jsou jmenování federálním prezidentem ve shodě s návrhem federální vlády"; Rakousko, čl. 86). Ve většině případů má hlava státu právo měnit a upravovat výroky soudů ("prezident by měl mít moc ... zaručit kterékoli osobě zúčastněné či odsouzené za trestný čin právo milosti, a to bud' bez jakýchkoli podmínek, či za podmínek, jež stanovuje právo"; Malta, čl. 93). V oblasti mezinárodních vztahů a zahraniční politiky, je zvláštní postavení hlavy státu zřejmé. Může být formálně pověřena odpovědností reprezentovat stát ("vztahy Finska k zahraničním mocnostem jsou řízeny prezidentem"; Finsko, čl. 33) Ve většině případů jménem hlavy státu dostávají velvyslanci poveřo vací listiny a také hlava státu příjímá pověření zahraničních velvyslanců ("Prezident republiky je v oblasti zahraničních vztahů pověřen: ...Jmenovat velvyslance a mimořádné vyslance na doporučení vlády, příjímat pověřovací listiny zahraničních diplomatů"; Portugalsko, čl. 138). Na závěr rozebereme oblast národní obrany, která nejvíce odráží principy tradičního postavení krále. Hlava státu je obvykle hlavou ozbrojených sil ("Prezident bude vrchním velitelem ozbrojených sil Finska"; Finsko, čl. 29). Ve větši ně případů mají vojenští důstojníci pověření od hlavy státu ("král udílí hodnosti v armádě"; Belgie, čl. 107). "Typická" ústava přisuzuje všechny zmíněné funkce hlavě státu. Za příklad může sloužit současná ústava české Republiky a ústava Československa z roku 1920. Podle ústavy z roku 1920 prezident svolával a rozpouštěl parlament (čl. 28,30,31,64) a účastnil se zákonodárného procesu (čl. 47, 51, 64), jmenoval a odvolával ministry, jmenoval vyšší soudce a měl právo zmírnit odsouzení; reprezentoval stát mezinárodně a jmenoval a přijímal velvyslance; byl vrchním velitelem ozbrojených sil a jmenoval vojenské důstojníky (viz čl. 64.1). Současčástí

36


ný prezident České Republiky má odpovídající pravomoci ve všech těchto oblastech (čl. 62, 63). Jak již bylo zdůrazněno v předchozích odstavcích, určité věty jsou záměrně vytrženy z kontextu národních ústav, aby bylo možno přímo porovnat shody ve formulacích. Samozřejmě tyto shody překračují hledisko formulační; a proto musíme znovu vsunout tato tvrzení do kontextů jednotlivých ústava porovnat rozdíly mezi ústavami v oblasti relativních pravomocí hlav států. Již jsme rozlišovali - v tabulce 1 - mezi třemi rovinami moci, kterou může vykonávat hlava státu. Zvažme nyní rozdíly mezi těmito kategoriemi. Za prvé: hlava státu bez jakékoli moci. Jak lze úřad tohoto typu sloučit se seznamem pravomocí, popsaných v předcházejících odstavcích? Odpověď je jednoduchá: kromě řady definicí funkcí hlavy státu obsahuje většina ústav této skupiny "mocný" článek, který takřka vylučuje vlastní rozhodování prezidenta. To se může týkat i přímo volených prezidentů ("pravomoci a funkce propůjče né prezidentovi ústavou mohou být vykonávány pouze jeho osobou pouze na radu vlády, podle vlastní vůle smí jednat v případech zajištěných ústavou, nebo jedná po konzultaci či ve spojení s Radou státu nebo na radu či na základě nominace či sdělení zprávy od jakékoli jiné osoby nebo tělesa"; Irsko, čl. 13). Současná ústava ČR obsahuje podobné, i když méně obsáhlé ustanovení (čl. 63.3). Toto omezení může být uplatněno v konstitučních monarchiích ("žádná aktivita krále nemůže být uskutečněna bez spolupodpisu ministra, který podpisem bere zodpovědnost na sebe"; Pdgie, čl. 106). I když ústava neobsahuje taková ustanovení (například v mnoha starších konstitučních monarchiích), tradice a zvyklosti umožňují panovníkovi volné jednání pouze v omezených případech. Druhá kategorie se týká poloprezidentských systémů, kde hlava státu má mírné pravomoci. Pravomoci popsané v předchozím textu může hlava státu vykonávat, ale její volné jednání není neomezené. Obvykle funguje premiér jako alternativní ohnisko moci, ale vše záleží na jeho osobnosti a politickém kontextu - moc se může přesunovat od jednoho představitele k druhému. Obvykle pokud je složení parlamentu shodné s politickými názory hlavy státu (kterou obvykle představuje prezident), jsou pravomoci hlavy státu relativně rozsáhlé. Mohou být posíleny možností jmenovat premiéra a vládu na základě vlastního výběru. Když patří hlava státu a parlament k opačné části politického spektra, tak jako ve Francii v různých dobách cohabitation, volné rozhodování hlavy státu je striktně omezeno (viz Duverger 1986: 101-279). Problémy podobné kohabitaci se mohou vyskytnout i ve třetí kategorii. Prezidentský model, tak jak je známý na západní polokouli, omezuje svobodu rozhodování hlavy státu do mnohem menší míry. Mnoho amerických prezidentů šéfovalo velmi úspěšným vládám, i když byl Kongres naladěn nesouhlasně a hájil jiné politické barvy. Ve skutečnosti je v prezidentských systémech moc daná prezidentovi tak velká, že je svoboda jednání málokdy omezována, zejména v oblasti výkonné, i když nesouhlasící parlament může odložit nebo zastavit schválení některých částí prezidentského legislativního programu. Politologická revue 1, červen, 1998

37

Reprezentativní funkce Vznešené postavení tradičního panovníka bylo většinou již v době vzniku písemných ústav změněno l ). Prvotní motivací pro zavedení písemné podoby ústavy bylo obvykle omezení panovníkovy moci. Je zarážející, když objevujeme v určitých ústavách z moderní doby poznámky o svatém nebo božském původu panovníka. Tvrzení, že v "Japonském císařství má vládnout posloupnost císařů na věky věků"(Japonsko, 1889, čl. 1) zní jako nadsázka, pokud si neuvědomí me, že odkaz na "věčnost" je nárokování božského charakteru vládců. V křes ťanské tradici byl boží status vyloučen, ale nikoli boží schválení vlády. Tedy "car celé Rusi vládne neomezenou autokratickou mocí. Podrobení jeho autoritě, nejen ze strachu, ale také pro své svědomí, nařídil sám Bůh." (Rusko, 1906, čl. 4) Jestliže důkazy o božském původu panovníků nebo tvrzení o jejich kouzelné moci přežily do dvacátého století, legenda o svaté (pokud ne posvátné) úloze panování přetrvala ještě častěji. Kdykoliv se objevuje v ústavách monarchií, obvykle odráží jazyk používaný ve starém Rakousko-Uhersku. "Císař je svatý, nedotknutelný a prostý odpovědnosti" (Hlavní zákon o výkonu administrativní a výkonné moci, 1867, čl. 1) . Zřejmý je odkaz na posvátný charakter královského úřadu v Lucemburku: "osoba vévody je posvátná a nedotknutelná" (Ústava, čl. 4). Podobné tvrzení najdeme v Norsku: "král je osobou posvátnou, nesmí být omezován ani obviněn" (Ústava, čl. 5). V Dánsku je použita opatrnější formulace: "král by se neměl zodpovídat za své činy, jeho osoba je nedotknutelná (Ústava, čl. 13). Tato posvátná funkce může být ve skutečnosti spojena s pokračováním náboženské funkce. V současných státech na západě (jako jsou Velká Británie, Dánsko a Norsko), panovník musí být členem státní (protestantské) církve. Ve Velké Británii je královna hlavou církve, v Norsku má král povinnost "podporovat a chránit" evangelicko-luteránské náboženství (Ústava, čl. 4). V někte rých společnostech může být role panovníka rozsáhlejší, až po úlohu ztělesnění ochránce národa. V Maroku je "král velitel věřících, nejvyšší představitel národa, symbol jeho jednoty a zárukou trvání a pokračování státu, zajišťuje dodržování Islámu a ústavy. Je ochráncem práva svobod občanů, sociálních skupin a občin. Zaručuje nezávislost národa a územní soudržnost království v rámci jeho hranic" (Ústava, čl. 19). V monarchických systémech nelze předpokládat, že hlava státu je pouze jakýsi bezmocný pokračovatel, navazující na tradice, v nichž králové měli skuteč né pravomoci. Přestože panovníkova role v politickém procesu může vypadat 1)

Japonsko je v tomto smyslu výjimkou. Přijímání ústavy se časově shoduje s tzv. ,,restuarací Meiji" a s přesunem po staletí uplatňovaných mocí od světskéhovůdce, šoguna, k císaři, jehož dřívější role byla takřka jen náboženská (Bolitho 1985).

38


bezvýznamně,

je velmi zřetelné, že může mít značnou morální autoritu. Váha historie mu naděluje jedinečné postavení zástupce národa a slavnostní příleži tosti (jako královské inaugurace, narozeniny, svatby a pohřby) mohou vytvořit zdroj lidové jednoty minimálně krátkodobě působící, ale někdy i dlouhodoběj ší. Zcela mimo oblast čisté politiky stojí katastrofální sociální a kulturní souvislosti svržení barmského krále Brity na konci 19. století. Tato událost ukazuje, že takové úřady nejsou pouze mechanickými prostředky v procesu vládnutí (Milner 1985). Volení prezidenti mohou být ústavními pokračovateli dědičných panovníků, ale jejich symbolické funkce jsou "civilněji" definovány. Nejsou "posvátní", mohou však být "newdpovědní" (ve smyslu, že se nezodpovídají žádné další veřej né instituci). Obvykle ústava sice obsahuje ustanovení o ústavní žalobě na prezidenta (impeachment), ale jde o čistě výjimečný proces. Místo toho je obvykle prezident nositelem imunity proti obvinění kterýmkoli soudem a za politické chyby zodpovídá spíše vláda. Toto platí i o slabé hlavě státu v Irsku: "prezident se nemusí wdpovídat ani parlamentu, ani žádnému soudu za výkon a uplatňování moci ve svém úřadu, ani za žádný čin vykonaný nebo zamýšlený vykonat při výkonu a uplatňování těchto pravomocí"; Irsko, čl. 13) Reprezentativní charakter prezidenta, jeho status národního symbolu nad politikou je tedy pravděpodobně univerzálním fenoménem (Saunders 1993:4-5). Prezident je často definován jako prezident "národa" spíše než pouze prezident státu nebo republiky. Mívá roli garanta suverenity a integrity státu. Například: "Prezident republiky reprezentuje Portugalskou republiku, zaručuje národní nezávislost, jednotu státu, správnou funkci demokratických institucí a plní funkci hlavního velitele ozbrojených sil z moci úřední" (Portugalsko, čl. 123). V mnoha případech se tyto pravomoci, které nemusej být čistě symbolické, rozšiřují až na ochranu ústavy: "Prezident republiky by měl dohlížet na dodržování ústavy. Měl by svou arbitráží zajistit správné fungování veřejných úřadů a pokračování státu. Měl by být zárukou národní nezávislosti, územní celistvosti a dodržování smluv." (Francie, čl. 5)

Závěr Značná část předešlého

textu mohla působit jako ospravedlnění pro další konzervativního úřadu, jehož funkce při zachování sociální soudržnosti ve skutečnosti maskuje ochranu privilegovaných na úkor sociálně slabších ve společnosti, která jim ovšem zároveň poskytuje pocit sounáležitosti a začlenění, a také odvrací powrnost od kruté reality života. Hlavy státu skukteč ně také mohou do různé míry plnit tuto funkci, ale tento článek nebyl napsán, aby podpořil tyto postoje, ale proto, aby analywval do jaké míry je to také politickou realitou. Co vyplývá z nastíněných úvah? pokračování

Politologická revue 1,

červen,

1998

39

I když jsou fakta předložená v této studii nekompletní, můžeme z nich vyvorovat určité závěry. Za prvé je jasné, že hlavy státu hrají roli v každodenní čin nosti vlády. Tato role může být formální nebo ozdobná, jako v případě švédského krále, nebo podstatná a řídící, jako v případě amerického prezidenta. Skutečná role hlavy státu v procesu vládnutí tedy zaručuje to, že si hlava státu snaží vydělat na živobytí přinejmenším ve smyslu zachovávání jisté rozumné úrovně společenské aktivity. Ale vydělává si skutečně hlava státu v současnosti na živobytí? Tato otázka nás přivádí k druhému bodu. Dokonce i v zemích, kde hlava státu často plní jen příkazy premiéra, takřka na úrovni státního úředníka středního postavení, je hlava státu neskutečně skvěle placena, má rezidenci, která je lepší než premiérova, má rozsáhlý úřad a má k dispozici významnou část veřejného rozpočtu (částka povolená parlamentem na udržování královského dvora). Zvláště v pří padě monarchií může představovat reprezentace dvora a výdaje spojené s jeho společenskými aktivitami velkou zátěž pro státní finance. Proč tedy stát určuje prvního občana a je k němu takovým způsobem shovívavý? Odpověď musí ležet ve schopnosti hlavy státu reagovat na neuchopitelné společenské potřeby. Je nepravděpodobné,že by racionálně navrhovaná Ústava od začátku zaváděla taková ustanovení o hlavě státu, jaká jsou obvykle obsažena v ústavách nejen tradičních a přechodových společností, ale i rozvinutých západních demokracií. To může být případem pokračování fenoménu z dávných dob - potřeby ztělesnění národa způsobem, který přežil všechen nátlak modernizace. Jak jeden bystrý pororovatel napsal: "Instituce království sloužila k uspokojení určitých věčných potřeb dávných společností. potřeb, jež byly zcela skutečné a hluboce lidské. Dnešní společnosti jsou si těchto potřeb stejně vědomy, ale jsou obvykle schopny je uspokojit jinými způsoby" (Bloch 1973:4). Jak odlišné jsou tyto "jiné způsoby"? Zakončíme dvěma dalšími citáty: "Byla velmi ušlechtilá, pozoruhodně ctnostná, pocházela ze slavne110 rodu velkých králll. Její ÚŽasně bílá tvář vyzařovala čistotu a zářila královskou krásou. Se svou dokonalou dobrotou si vysloužila chválu ve své zemi: jednou, na základě jednomyslne11O úsudku jejího lidu se stane nejlepší ženou své doby. Není překvapivé, že byla obdařena takovými vlastnostmi, protože pochází ze svatých předkU" (Klaniczay 1993:351). "Byla samou podstatou soucitu, povinnosti, stylu a krásy. Po celém světě byla symbolem nesobecké lidskosti. Po celém světě byla nositelem korouhve za práva skutečně utlačovaných. Její činnost přesáhla hranice jednoho národa. Byla někým, kdo měl přirozenou šlechetnos~ kdo nepatří k žádné třídě a kdo v posledním roce dokázal, že nepotřebuje královský titul na to, aby pokračoval ve vytváření kouzla zvláštního druhu. " (Spencer 1998). Oba citáty se týkají fenoménu královské svatosti, a popisují ženy, které se vdaly do královských rodin, ale zachovaly si své vlastní identity. Jsou od sebe vzdáleny více než tisíc let. První citát je z roku 965 a týká se Edity, manželky

40


Oty I. , druhý je z roku 1997 a hovoří o Dianě, princezně z Walesu. Jestliže taková viditelná shoda existuje mezi koncem prvního a koncem druhého tisíciletí musíme předpokládat, že tajemství hlavy státu, nejen v podobě království, s námi ještě po nějakou dobu setrvá. Přeložila

Miroslava Nováková

Litera/ura: Bendix, R. (1978). Killgs or people: power alld the malldate to role. Berkeley: University of Califomia Press. Binchy, D. (1970). Celtic alld AIIglo-SaxolI killgship: the O'Dollllell lectures for 1967-8. Oxford: Clarendon Press. B1austein, A. P. and Flanz, G. H. (1971-98). COIIstitutioll ofthe coulltries ofthe world: a series of updated texts, constitutional chrollologies alld annotated bibliographies /1971-74, with loose-Ieafupdates 1976-98]. Dobbs Ferry, NY: Oceana. Bloch, M. (1973). The royal touch: sacred monarchy and scrofula ill ElIglalld alld Frallce, (Translated J.E. Anderson). London: Routlege and Kegan Paul (first published in French in 1961). Bolitho, H. (1985). "Japanese kingship" ln: lan Mebbett (ed.). Patterns of killgship and authority in traditional Asia. London: Croom Helm. Central Intelligence Agency (1998). The world fact book master home page, available: http://www.odci.gov/cia/publications/nsolo/wfb-all.htm [1998-1-7]. Commonwealth Online (1998). Commonwealth yearbook 1997, available: http://www.tcol.co.uk.cybl.htm [1998/1/26]. Dabbs, 1. A. (1971). Dei Gratia ill royal titles. The Houge: Mouton. Derbyshire, 1. D. and Derbyshire, 1. (1991). World political systems: all introduction to comparative govemment. Edinburgh: Chambers. Dodd, W. Fairleigh (1909). Modem constitutions. Chicago: University of Chicago Press. Dummett, M. (1997). Prillciples ofelectoral reformo Oxford: Oxford University Press. Duverger, M. (1980). A new political system model: semi-presidential govemment. Europeall Joumal of Political Research, 8 (2). Duverger, M. ed. (1986). Les régimes semi-présidentiels. Paris: Presses Universitaires de France. Ellcyklopaedia Britallllica (1910-1911). Encyklopaedia Britannica. 11th ed. 28 vols. Cambridge: Cambridge University Press. Europa (1997). The Europa world yearbook, vol. 38. London: Europa Publications. Europa (1998). Africa south of the Sahara, vol. 27 (London: Europa Publications). Frazer, J. G. (1900). The goldell bough: a study in magic and religioll. 2nd ed., 3 vols. London: Macmillan. International Constitutional Law Project (1998). International constitutionallaw [collection of constitutional documents], available: http://www.uni-wuerburg.dellaw/indexlhtml [1998-1-7]. International Yearbook (1987). The illtemational yearbok alld statesmall:v W/IO'S who. London: Burke's Peerage. Klaniczay, Gábor (1993). The paradoxe of royal saitnhood as illustrated by Central European examples, in: A. J. Duggan (ed.), Killgs alld killgship ill medieval Europe. London: Centre for Late Antique and Medieval Studies, King's College London.


41

Le Gof, J. (1993). Le roi dans I'occident médiéval: caracteres originaux. In: A. J. Duggan (ed.), Kings and kingslzip in medieva/ Europe. London: Centre fo Late Antique and Medieval Studies. King s College London. Milner, A. C. (1985). Malay kingship in Burmese perspeetive. In: I. Mebbett (ed.) Patterns o[kingslzip and autlzority in traditiona/ Asia. London: Croom Helm. Peaslee, A. J. (1965-70). Constitutions o[nations. 3ed., 4 vols., ed. D. Peaslee Xydis, Hague: M. Nijhoff. Rao, B. Shiva (1934). Se/ection constitutions o[ tlze wor/d. Madras: Madras Law Joumal Press. Saunders, Ch. (1993). Heads o[ state: a comparative perspective. Carlton, Vietoria: Constitutional Centenary Foundation Inc. Spencer, Earl (1998). Text of Earl Spencer s speech, available: http://www.abcnews.com/sections/world/speech/[ 1998, Jan8]. Statesman 's yearbook (1910). Tbe Statesman's yearbook 1910. London: Macmillan. Statesman 's yearbook (1997). Tbe statesman's yearbook 1997-1998. London: Macmillan. Steed, M. (1987). lndirect e/ection. In: Vernon Bogdanor (ed.), Tbe Blackwell encyclopaedia of political institutions. Oxford: Blackwell. US National Archives (1998). E/ectora/ college e/ection statistics, available http://www.nara.gov/nara/fedreg/ec/ec-boxsc.htm I

Summary The Role ojtlre Head ojStale in Contemporary Politics The president of the republic is one of the most visible officers of the modem state, notwithstanding the fact that in many cases he or she exercises few ifany politicalpowers. The object ofthis paper is to examine the circumstances in which even constitutionally powerless heads of state may enjoy very signijicant intemational prestige, domestic popularity and moral authority. The answer, it is suggested, lies in the linkage between the position of the contemporary head of state and traditional kingship. In a direct sense, the constitutional dejinition of the contemporary head ofstate is frequently based on provisions relating to traditional monarchy, and almost always belongs to a constitutional legal tradition that glorifies the head of state. In an indirect sense, the similarity between traditional kings and contemporary heads ofstate in terms of their ceremonial functions may be related to an apparent popular need for a remote jigure who can act as national symbol

42

Politologická revue I, červen, 1998

Úloha hlavy státu v současné politice

Recommend Documents