Ukradená data Co vyprávěla myš

Miroslav Adamec

Ukradená data Co vyprávěla myš

Jak báječné je neslyšet! Maminka měla svého syna Berta ráda na očích. Tím spíš, že on ji nemohl mít na uších. Chodil do páté třídy a někdy před rokem přestal skoro slyšet. Když jí doktor řekl, že Bert bude nosit naslouchátko, maminka nevěděla, jestli má brečet štěstím, že bude vůbec slyšet, nebo nad tou smůlou, že má postiženého syna! Štěstí, smůla, vykrátila si to maminka matematicky, hlavně že se nestalo nic horšího, a utřela si nos. Bert měl povahu po mamince, taky hledal na všem plusy. Jenže to není jako s tužkovou baterkou, tam najdete plus okamžitě na jednom ze dvou konců – na nedoslýchavosti se to hledá o něco hůř. Ale když zjistil, že naslouchátko se dá vypnout i zapnout, věděl, že na to přišel! Když se maminka zatvářila takovým tím předvyčítavým způsobem, Bert se poškrábal na hlavě, za ušima, udělal cvak, a nemusel být na maminku drzý jako ostatní děti, které mají vůči rodičovským výčitkám tyhle přehnané reakce. Nebo když poznal, že maminka bude něco chtít. To dokázal odhadnout v předstihu. Cvak! A maminka to raději udělala sama. Maminka byla profesionální uklízečka, uměla poklidit ještě rychleji, než uměli jiní udělat nepořádek, a to se dnes cení. Bert jí chodil pomáhat do kanceláře, kde uklízela, vysypával koše, odstrkával židle a někdy luxoval.

Výjimečný opravář Tom U nich v domě v přízemí měl sklad, dílnu a malou prodejnu opravář počítačů a všeho od elektřiny podivínský Tomáš. Místnost měla ze všech stran police, na nich byly vystaveny počítače, obrazovky, videokamery a tiskárny. Bazar s vysloužilou technikou, jak se patří. Někdy se tam připletl mixér nebo fén, podle toho, komu

5

se v domě co pokazilo. Na dlouhém pultu leželo vždy několik rozebraných počítačů a toustovačů a vousatý Tom se šroubovákem za uchem a s malým šroubkem trvale v koutku rtů se skláněl nad jejich rozebranými těly a z těch mršin dával do kupy něco, co mělo ještě šanci dodýchat při hrách v dětském pokoji nebo při vaření v kuchyni. Zvonek, který signalizoval příchod nového zákazníka, měl nastavený tak silně, že pokaždé šroubek v ústech leknutím spolkl. Kvůli tomu nemohl nikam letět letadlem, protože hlídací rám na letišti signalizoval dobře vyzbrojeného teroristu. Jinak měly Tomovy podivné stravovací návyky jenom samé výhody. Trávicí šťávy v žaludku se přizpůsobily a Tom nemusel používat vrtačku, stačilo, když někam pustil slinu, a za chvíli měl v železné desce vypálenou dírku akorát tak na šroubek.

6

Tom zbožňoval techniku a neměl rád nic živého. Věřil v sílu elektrického proudu, magnetů a proudu elektronů. Byl přesvědčený, že člověk je omyl přírody. Litoval, že Země proletěla rojem aminokyselin, které daly vzniknout jednoduchým buňkám, dřív než rojem železných špon a meteoritů, ze kterých mohly vzniknout jednoduché hřeby, aby posléze vruty, šrouby a matice dobyly svět. Tom považoval za vrchol evoluce odhozené klubko drátů, které se, jak to všichni známe, časem samo vždy zamotá. Tušil, že myšlenkový potenciál těchto uzlů dokáže vyvinout víc intelektu než lidský mozek. Vyrobil si vlastní elektrické křeslo, na něm odpočíval a přidával si postupně napětí, takže se pomalu stával odolným i proti blesku. Berta měl docela rád, s naslouchátkem představoval přechodovou fázi mezi člověkem a kyborgem. Protože to byl schopný technik, každou chvíli Bertovo naslouchátko doladil a bavil se tím, že Bert dokázal slyšet, co jiní ne. Například i šustění, když roste tráva.

7

Co se týká myší, je Bertova máma nebezpečnější než kočka Jednou týdně se maminka stavila v Tomově prodejně, aby tam poklidila. Tentokrát zpozorněla. Zvedla odložený kryt počítače a zahlédla myší bobky. Taky to mohla být černá rýže, ale maminka o tom pochybovala. Tom si sám nevařil, posílal si vždy a pouze pro pizzu. „Tome, máte tu myš!“ řekla výhružně. Pro uklízečku je myš jako pro jiné pětka na vysvědčení. Tom kývl souhlasně hlavou a ukázal k drátěnému nákupnímu košíku, kde byly vyřazené drátové i bezdrátové myši. Prodával je za pár korun. „Tamhle! Vyberte si!“ Na oku měl zvětšovací lupu a proměřoval napětí, stačily mu na to nasliněné prsty, většinu měřicích přístrojů už dávno odložil. „Vy víte, že tu máte myši, a nic s tím neděláte!?“ zhrozila se maminka. „A co takhle pastičku?“ „Pastička na počítačovou myš! Haha! Jste vtipná! Co by se tam tak asi chytilo? Kliknutí, USB konektor, drátek?“ zvedl Tom koutky a pak je najednou srazil jak podpatky. Zařval, protože mu to došlo: „Cože? Myš? Živá?! Co…? Cože!!“ vyskočil a divoce se rozhlížel, protože pro každý počítač je myš ta nejhorší pohroma, asi jako pro polívku moucha, pro sešit kaňka nebo pro auto omezovač rychlosti. Bert se vrátil s vysypaným košem. Zahlédl, co předtím ještě neviděl. Maminka s Tomem tančili. Sáhl si za uši, aby si je „zapnul“. Naslouchátko měl ale zapnuté. Hudbu neslyšel, protože žádná nehrála, a Tom s maminkou netančili, běhali po skladu i prodejně a zkoušeli vyplašit myš, která se tam zatoulala z ulice.

Mamince se lhát nemá, ale když jde o život…? Myš se krčila za hromadou plochých krabic v koutě a kousala drobky z pizzy. Neměla ponětí, že ten taneční kvapík a tolik pozor-

8

nosti způsobila ona! Tohle myši nevědí, jinak by jim dávno stouplo sebevědomí a nepobíhaly by při stěnách místnosti, nýbrž by kráčely středem. Bert měl naučeno, že když vynesl koš, přišla řada na krabice od jídla naskládané u zdi. Pokaždé je popadl a odnesl do kontejneru s papírem. Zvedl je i tentokrát. A když na myš dopadlo světlo, zahlédl ji. A ona zahlédla jeho! Na chvíli ztuhl. Maminka vycítila, že se něco děje. „Není tam!?“ „Není…“ řekl po krátké chvíli Bert. Vlastně mamince zalhal. Celou cestu ke kontejneru nad tím přemýšlel. Že mamince se lhát nemá. Ale když jde o život? Na některé otázky se cítil ještě malý. Taky myš vycítila, že se něco stalo, že takhle by se syn k mamince chovat neměl. Tím spíš, že sama bude brzy maminka, tušila, že během krátké chvíle porodí. Myš si nabrala plnou pusu drobků a tiše přeběhla za zády pátračů. Po dřevěné noze se vyšplhala na polici s náhradními součástkami, minula rozebraný mixér, proběhla kolem fénu na vlasy a malého vysavače. Protáhla se okem v nákupním košíku do míst, kde cítila bezpečí, ale taky to mohla být veliká past!

Past na myši vypadá jinak a brzy bude jasné jak! Myš se rozhlédla a polekala se. Zjistila, na jak strašidelném místě se ocitla. Byl to zřejmě myší hřbitov. Všechny byly veliké, měly nahrbený hřbet, jako když myš vyráží k běhu a pak se lekne a ztuhne v této pozici. Některé měly dlouhý ocas a ty, které ležely nahoře a byly zřejmě evolučně výš, byly již bezocasé. U hřbitovní zdi, stěny košíku, někde hodně dole, jako ve středověké pohřební vrstvě, bylo pár myší, které měly na břiše kolečko, ty výše položené – z doby obrození, měly dole naopak oko. A jiné už vysílaly laserové paprsky, když byly zapnuté.

9

Myš řekla: „Dobrý den, něco mi napovídá, že jsme vzdálení příbuzní. A že bych tu mohla nějakou dobu přečkat.“ Žádná odpověď. „Mezi váma! Když tu můžete být vy… tak snad já… taky…?“ Nikomu nestála za slůvko, ani za klik, ani ji nikdo nepozdravil bezdrátovou vlnou, nemrkl laserovým okem. Ale taky ji nikdo nevyhazoval. Jako by jí ty, co měly dole kolečko, udělaly prostor, ale možná, že myši jenom poodjely, jak do nich strčila. Bert se vrátil od popelnice a Tom mu dal peníze: „Běž koupit nějaký pasti na myši. A noviny.“ „A sýr!“ dodala máma. „Můžeš mi to zopakovat?“ „Pasti, sýr a noviny,“ zopakoval Bert a maminka se uklidnila. „Půjdeš přes cestu, tak zůstaň na příjmu!“ Maminka se nejvíc bála, že bude chodit po ulici s „vypnutýma“ ušima a srazí ho auto. Jako kdyby se po silnici válely desítky sražených, těch, co mají na uších sluchátka s hlasitou hudbou. Bert se loudal. Kdyby nahlásil mamince, že tu pitomou myš viděl, nemusel by ztrácet čas nakupováním pastičky, mohl mít úklid za sebou a mohl jít za tátou.

Řídí Bertův táta svět? Pražské křižovatky určitě! Táta pracoval na dopravním dispečinku policie, seděl u obrazovek, na kterých byly vidět záběry všech kamer ze všech křižovatek, a odtud řídil svět. Nebo měl aspoň ten pocit. Tatínek si to dosud nepřiznal, ale když pustil Berta k pultu, doprava v Praze se někdy zrychlila natolik, že lidi byli doma dřív, než vyšli z práce. O co hůř Bert slyšel, o to lépe viděl, měl dokonalý postřeh a ve střílečkách byl nepřekonatelný. Jednou bude leteckým dispečerem, a to rovnou v Londýně nebo v New Yorku, aspoň dvě stě letadel ve vzduchu, to vidí jako minimum!

10

Čtete noviny? Nikdy nevíte, která informace se vám bude brzy hodit! Bert se vracel z nákupu, na první stránce novin zahlédl článek. Nápis hlásal: Tajemný zloděj opět vykradl sejf velké společnosti bez poškození. Jako výsměch všem policistům nechal v prázdném trezoru jen lístek z fíkusu, který rostl v kanceláři. Minule to byla begónie… A předtím…? Celá bonsaj, na které chyběly dva největší lístky, což bylo podobné, jako když zbavíte děda Vševěda všech tří jeho vlasů! Bert otočil noviny. Na zadní stránce novin v rubrice společnost byla fotografie štíhlého francouzského velvyslance, který ochutnává šampaňské. Popiska k fotografii pravila: Toto báječné šampaňské budou brzy ochutnávat hosté francouzského velvyslanectví při příležitosti představení nového nejvýkonnějšího procesoru na světě. Ten je pětkrát rychlejší než všechny ostatní a do doby prezentace bude uložen v bezpečí trezoru jeho excelence pana velvyslance. O světovou premiéru představení byl velký zájem a Praha byla vylosována… Bertovi připadal velvyslanec jako sympaťák, měl podobný pohled jako jeho táta, když se chystal říct něco, co měla být legrace. Tátové většinou říkají tolik vážných věcí (maminky na tom nejsou líp), že když má dojít na legraci, je to cennější než sůl i zlato dohromady.

Takhle vypadá past na myši! Bert opatrně předal Tomovi, co nakoupil v drogerii. Malé prkénko s plíškem, do něhož byl vyražený ostrý háček, aby návnada – sýr, chleba nebo špek – měla na čem držet, a dírka, do které se vsunul pevný drát jako pojistka. Ten držel gilotinu ze silnějšího drátku, která byla poháněna pružinou. I nenatažená past vzbuzovala strach. Pasti na myši zlomily víc prstů, než kolik lapily myší, toho si byl Tom vědom, když past natahoval. Opatrně ji položil na

11

polici, svou oblíbenou ostře ostrouhanou tužkou ji zlehka postrčil tak, aby ji zahlédla myš a nevšimli si jí zákazníci. Sýr se rozvoněl po celém krámku. Šedivka zvedla čumáček a rozhýbala fousky, aby jí vzdušný vír přinesl ještě víc té skvělé vůně. Opustila košík s počítačovými myšmi a vydala se vstříc – takhle nějak se to píše, a ve staré literatuře dokonce v ústrety – jisté smrti. Myši nemají zkušenosti s nástrahami. Podobně získaná zkušenost se jaksi nedá předat dál, neboť je to vždy zkušenost poslední. Tudíž nelze varovat ostatní a geneticky tak u myší nedochází k odolnosti vůči pastím. Šedivka si to na poličce namířila přímo za vůní. Ztratila veškerou obezřetnost a vyrazila za sýrem! Do cesty se jí připletla loužička oleje ze starého mixéru. Když si v ní namočila všechny čtyři tlapky, přestala být off-road čtyřnožka, uklouzla ve smyku, řítila se po poličce jako po skluzavce, narazila do pasti z boku, pokusila se ještě chňapnout po sýru, ale minout kořist může být někdy větší trefa, než ji zasáhnout. Past vyletěla z police přímo nad stůl, kde seděl Tom zabraný do opravy, a dopadla těsně vedle něj. Sklapla

12

a Tomovu oblíbenou a vždy ostrou tužku přeťala vejpůl. Sýrová návnada se uvolnila a odkutálela se na klávesnici. Tam se zaklínila mezi  a  .

Znamená AXDCGBHOOOP%! vyhlášení války? Tom zařval, vyskočil a divoce se rozhlížel. Aby myš zaútočila na svého lovce jeho vlastní pastí!? To se v lidských dějinách ještě nestalo! A v lidsko-myších? Popadl velkou plácačku na mouchy a pátral na místě, kam předtím past odložil. Našel stopu naolejovaných pacek, které vedly mezi součástky. Pak zahlédl něco, co ho zaujalo. Vrátil se s lupou a pinzetou a opatrně zvedl z plechové police zlomený dlouhý fous Šedivky. Ulomila si ho, když při tom smyku spadla na čumák. Uložil ho do krabičky, každá informace a stopa po nepříteli se může hodit. Pak sahal na součástky, harašil jimi a doufal, že myšku vyplaší, ale ona už tam nebyla. Přesně viděla, kam kousek sýra dopadl, vyškrábala se za jeho zády na prodejní pult a přeběhla k počítači. Vyrazila zleva po klávesnici k sýru. Ob, razovka zaznamenala její cestu velkými písmeny , až se odrasýr nad klávesou snědla a vytratila se přes a byla pryč. zila od Když Tom dosedl na své místo, přečetl si vyhlášení války na jeho vlastním území, které znělo AXDCGBHOOOP%!ˇ. Málokdo jiný tomu tak dobře rozuměl jako on! Byl ve střehu až do konce pracovní doby. Pak natáhl past znovu a šel domů. Tentokrát už Šedivka věděla, co pastička dokáže, rozhodla se, že si jí nebude všímat. Navíc měla jiné starosti, v noci se jí narodilo několik malých myšátek. Hned byly k světu a pištěly hlady. Možná se to Šedivce zdálo, ale myši v nákupním košíku se scukly, aby měla rodinka dost místa. S novým životem přišla do zaprášeného světa odložených a vysloužilých součástek nová naděje.

13

Druhý den, hned jak Tom otevřel dveře, hnal se nedočkavě k pastičce. Zůstala netknutá, nesklapla a sýr nebyl poškrábaný od zoubků. To by mohlo znamenat, že myš se polekala a utekla! Tom neměl tušení, že jich naopak přibylo a v košíku jich je o tři více. Zatím jen spaly, a když se probudily a otevřely tlamičky, dala jim myší máma pít, takže i když Tom nastražil uši, odnikud se nenesl zvuk, který by je prozradil.

Jak se z naslouchátka stala superultrabomba slyšící pomůcka „Je tady pořád,“ řekla Bertova maminka, když se po týdnu dostala k poklízení a odhalila v rohu další černé myší bobky. Tom se divil: „Nic nerozhryzala, nic neslyším. Pojď sem!“ zavolal na Berta. „Půjč mi to!“ Vzal do rukou naslouchátko, které často seřizoval, a nastavil je na nejvyšší výkon. Bert se zaposlouchal, uslyšel oddychování tří malých a jedné velké vystrašené myšky. „Já slyším čtyři myši,“ přiznal Bert. „Tak na to se můžu zvysoka…!“ křičel rozčílený Tom něco, co se v literatuře pro děti dá vypsat pouze tečkami. A hned i následující jeho věta měla stejný počet teček, kolik maminka vymetla bobků zpod police. Pak se uklidnil. „Půjč mi to! Já tu mrchu najdu!! A zabiju!!!“ strčil si naslouchátko do ucha. Ale nebylo uzpůsobené jeho velikosti, a protože si uši určitě delší dobu nemyl, ucpal naslouchátko tím brajglem, co v nich měl. „Nic neslyším!“ řekl Bert, když mu Tom naslouchátko vrátil. Zvedl krabice od pizzy v rohu místnosti, aby je vynesl do papírů. A uviděl myšku, která se rychle cpala drobky. Před jiným by utekla, ale Šedivka vytušila, že před Bertem může svou porci dojíst.

14

„Ukaž!“ vzal mu Tom naslouchátko, rozebral je a hledal něco tenkého, čím by vyšťáral tu ucpávku z ušního mazu. Zlomený myší fous, který měl schovaný v krabičce, se ukázal být ideální. Dosáhl s ním hodně daleko, ale když ho pinzetou vytáhl, nevšiml si, že byl kratší, kousek se ho v naslouchátku zlomil. Zůstal uvnitř jako zvláštní, nečekaná anténa. „Teď to zkus!“ podal naslouchátko Bertovi, když se kluk vrátil od popelnic. Bert si strčil naslouchátko do ucha a uslyšel: „Děkuji.“ „Není zač,“ řekl Bert. „Za co není zač?“ otočil se na něj Tom. „Řekl jste: ,Děkuji‘. Moc to nechápu, protože poděkovat za to opravené naslouchátko bych měl já.“ „Já nic neřekl!“ bránil se Tom. „Já neděkuju, ani kdybych měl. Jednak si to málokdo zaslouží, jednak…“ hledal další výmluvy. Mávl rukou. „Prostě tak nejsem vychovaný!“ „Aha,“ rozhlížel se Bert, kdo tedy řekl: ,Děkuji‘. Maminka to nebyla, ta zrovna venku vyklepávala předložku. Tak slyším i za roh, pomyslel si. Měl pravdu, slyšel i za myší roh!

Klasická past selhala! Co přijde dál? Tom vytáhl peníze: „Pastička je nanic, běž koupit otrávené zrní.“ „Otrávené zrní?“ dělal předobře slyšící Bert, že neslyší. „Jo, to na myši platí, past vypadá jako past, trochu chytrá myš hned ví! Ale zrní vypadá jako zrní, i když je otrávený! Ani nejchytřejší myš neví!“ bouchl Tom do stolu. „Vedle v drogerii to určitě vedou!“ Když Bert odcházel koupit otrávené zrní, zaslechl tiché zaklení: „Myšokriste, stůj při nás!“ Musím k ušnímu, pomyslel si Bert venku na chodníku. Nebo pro nové naslouchátko, to jinak není možný.

15

V drogerii koupil zrní a donesl ho Tomovi, ten ho rozsypal do rohů a do polic. Žádná myš takovému lákadlu neodolá. Zrní, to je pro myš jako pro lidi chleba, může ho mít ke všemu a několikrát denně, zrním se myš nepřejí. A, myšímu bohu žel, není na něm vidět, že je otrávené. Tom to dobře věděl – žádná myš už teď neunikne jisté smrti.

Pohádky pro myši nemají nikdy dobrý konec Maminka se rozčílila, když zahlédla rozsypané zrní: „Jak tu mám, Tome, uklízet, když mi tu obratem děláte nepořádek!“ Tom s nastraženou plácačkou na mouchy neodpověděl. Právě něco zaslechl. Otočil se k polici, kde byl košík s počítačovými myšmi. Mláďata se probudila a začala pištět. Tentokrát ne hlady, potřebovala se bavit a hrát si, to je vlastně ta nejdůležitější věc poté, co máte plné bříško. Bert stál u výkladu a čistil ho, kam dosáhl, zbytek domyje máma. Najednou uslyšel tichý vystrašený hlásek. „Myšátka, tiše! Správná myš se musí chovat tiše… jako myška.“ A pak uslyšel odpověď: „Mámo, tak nám řekni pohádku!“ Myšky ztichly, čekaly, co bude. Bert zaslechl zase ten tichý hlas. Ale jen on, protože Tom s napřaženou plácačkou minul pohledem košík a hledal dál. Zato Bert málem hadrem promáčkl sklo, když znovu zaslechl: „Pohádka je příběh s dobrým koncem, ale na konci myšího života většinou čeká jen kočka, past, pohrabáč nebo otrávené zrní. Kde je mám pořád brát – ty pohádky!“ Bert se otočil do prodejny, dalo mu práci, aby se tvářil normálně. Nejmenší myšátko jménem Myšík nespokojeně zapištělo. Tom s plácačkou se otočil. Nyní už zaměřil přesně, odkud zvuk přichází. Šedivka šeptla: „Tiše, myšky, jde sem!!“ Myši sledovaly drátěnými oky koše obrovskou Tomovu tvář, která se nebezpečně blížila.

16

Malá myší slečna Myšulka, kvůli které jednou všichni myšáci padnou na čtyři, si neodpustila poznámku. „Má pěkné křoví na tváři, tam bychom si hrály a nikdy by nás nenašel… Hihi…“ Myšátka se rozpískala smíchy, vůbec si neuvědomovala blížící se pohromu. Šedivka zmateně mrkala, chvěla se, krčila nosík, cítila nebezpečí, fousky se jí zoufalstvím jen klepaly… Vztyčená ruka s plácačkou projížděla nad policí jako detektor smrti. Bert se otočil s hadrem v ruce a polekaně pozoroval Toma. Maminka ve dveřích se zahleděla na syna, co ho tak vystrašilo. Kdo zkrotí rozverná mláďata? Vždyť ještě vteřinu a Tom je naj­de…! Když jde o život, tak jde o život! Nebezpečí, které má skončit smrtí, dokáže vybudit zvláštní energii. To se pak k životu probudí i to, co bylo neživé!

Tohle by nikdo nečekal! Neživé myši probuzeny! Počítačovým myším v košíku najednou zamrkala jejich levá i pravá tlačítka stejně vyplašeně jako víčka Šedivky. A mohutná počítačová myš určená do velké dlaně, která měla klenutá záda přelepená náplastí, náhle promluvila brumlavým hlasem, jenž okamžitě zjednal pořádek. Jizvák pravil: „Zmlkněte, holoto! Já když kliknu, tak ještě dnes mě poslechne počítač poslední generace, natož houf takových capartů…“ Myšky polekaně ztichly. Právě včas! Tom přejel pohledem košík s počítačovými myšmi, semkly se tak, že by nikoho nenapadlo pod jejich plastovými těly hledat pelech myšek! Tom sáhl naštvaně po plechovce se zrním a rozsypal je na polici poblíž košíku. Všiml si civícího Berta. „Co je?“ Bert zamrkal a z úst mu samovolně vyšla poslední slova Jizváka: „Počítač poslední generace! Holoto!“ Vlastně ani nechápal, co povídá.

17

* „To říkal kdo?“ „Kdo? Kdo! Kdo?!! Kdo… kdo…!?“ kdokal Bert, aby odpoutal pozornost. Tom se potkal pohledem s maminkou. „Má svůj svět…“ pokrčila máma nešťastně rameny.

Kolik myší teď Bert slyší? Jizvák, který před chvíli promluvil, věděl dobře, že teď se od něj něco čeká. Myšky byly potichu a vzhlížely k němu. Jizvák napjal hřbet a náplast se srolovala a ukázala lepidlem nedbale srostlou velkou jizvu. Myšátka málem vypískla hrůzou, ale Jizvák dvakrát přísně zaklikal. „Za tohle by někdo zasloužil!“ prohlásila myš s napůl sloupnutým nápisem Polic… a rozmazaným evidenčním číslem. „Říkejte mi Kapitáne! U všech pendreků, sloužil jsem u policie a s mou pomocí byli vypátráni i zločinci hodní toho jména!“ zasalutoval Kapitán Polic… klikátkem.

18

„A mně říkejte Pusinka, ozvala se malá růžová myška tak akorát do dámské dlaně. „Jsem z cukrárny tady na rohu a mám ještě teď zalepené kolečko od šlehačky.“ „Tak já vám s tím pomůžu!“ nabídl se malý Myšík, olízl rolovátko, poválel tu chuť na jazyku a usmál se. „Cukrárna, to je něco jako ráj?“ „A taky ve sklepě s bramborami. Nebo ve spíži se slaninou… Ráj je všude, kde jsou lidi! Do tý doby, než tě najdou!“ zašeptala Šedivka. Růžová myš točila kolečkem po Kapitánovi, ale ten si toho nevšímal, každý správný strážce pořádku zapomíná na půvaby, když jde o vyšetření zločinu. Otočil se na Jizváka: „Jak se vám to přihodilo, kolego?“ Bert otíral výdejový pult a snažil se dělat, že neposlouchá. Kam dosáhl, odtud shazoval otrávená zrnka na zem… A pak zahlédl něco, co ho přinutilo si tím špinavým hadrem protřít oči! Na polici stál vystavený opravený počítač. Byl zapnutý a měl připojenou skoro novou, nablýskanou myš. Když se Tom sklonil pro součástky do krabice pod pult, dosud nečinná počítačová myš sebou pohnula a svým dlouhým kabelovým ocasem mávla, až smetla otrávená zrna z police a to samé udělala počítačová myš o polici níž. Zrna padala na podlahu. Tom se narovnal a viděl, že si Bert přikládá hadr na čelo. „Co je?“ „Musím si na chvíli sednout,“ přiznal Bert. „Je ve vývinu,“ řekla maminka. Končila úklid a otrávené zrní na zemi smetla na lopatku a vyhodila do koše. Koš pak vynesla ven do popelnice. „Tak si sedni sem,“ řekl Tom a ukázal na výdejní pult. „Stejně musím dojít něco dokoupit. Počkej tady, mají si přijít pro tenhle počítač,“ ukázal na počítač, který měl tak vycvičenou myš, že uměla práskat ocáskem a likvidovat otrávené zrní.

19

Co vypráví myš! Jizvák v košíku si povzdychl. „Tohle mi udělal člověk, můj pán, a to mám o něco tvrdší hřbet než vy, holoto, co tam máte zatím jen pár chloupků…“ Náplast se zase natáhla zpět. Všichni čekali! Takhle by mohl začít nějaký hodně napínavý a dobrodružný příběh. „Mládeži, přístroje a přístrojíčkové,“ oslovil Jizvák své posluchače. „Lidi nejsou jenom hodní, ale taky nejsou jenom zlí. Mají to složitý, nemají čtyři nohy, ani kolečko, po kterém to tak krásně klouže. Místo vašich pacek mají ruce, a tak si myslí, že na všechno dosáhnou a všechno si můžou vzít anebo naopak všechno zahodit. A proto jsou všeho schopni! Když budete chvíli zticha, prckové, tak vám budu něco vyprávět. A není to žádná pohádka, tu chtějte od maminky. Tohle je vážně skutečný příběh!“ pravila důležitě veliká počítačová myš. Všichni ztichli, protože nad košíkem se objevila tvář, ale nebyla to zarostlá Tomova tvář. Do košíku nakoukly ohromené oči Berta. Udělal nad košíkem otočku, aby to vypadalo, že nakoukl náhodou. Myši ztuhly v pozicích, ve kterých je nachytal. Bert se vzdálil. Ale pořád se natáčel uchem s naslouchátkem ke košíku. Jizvák si zkusil narovnat záda. Když mluvil, někdy mu v nich vrzalo. Řekl: „Na mého pána jsem si nemohl stěžovat, tedy aspoň do jisté doby. Měl pevnou, suchou dlaň…“ „Jé…!“ vzdychly závistivě ostatní myši, neboť upocená dlaň je pro myš největší hnus. „A klikal, jenom když to bylo nutné!“ „Jé…!“ povzdychly si znovu ostatní myši, neboť myši rozlišují lidi na klikače, uklikance, hyperklikače a normální, ale těch je jenom pár. „A jezdil se mnou krátce. Jen tam a zpět, žádný velký cuky, jak jsem to taky již několikrát zažil.“

20

Ostatní myši už ani neměly sílu tohle myší blaho závidět, protože nejhorší lidi jsou ti, kteří berou stránky smykem. „To můj pán, taky kapitán,“ řekl Kapitán Polic…, „se mnou jezdil zásadně v pravých úhlech, jak byl zvyklý ze cvičení.“ „Aspoň se vám nemotala hlava a mohl jste logicky uvažovat!“ podotkla růžová myš, která dělala na Kapitána klapky. „Se mnou občas zajeli i do polevy, to abych si přezula kolečko na zimní obutí, hi hi.“ „Vidíte, děti! Žádná myš to nemá lehký,“ upozornila výchovně Šedivka, hlavně směrem k nejmenšímu Myšíkovi, který se pokoušel hýbat ušima, jako kdyby tam měl klikátka, a hrbil hřbet do výšky, takže by mohl být v myším dospělém životě zbytečně nápadný. „Jestli vás to nezajímá…?“ podotkl Jizvák, který měl dojem, že si ostatní vzali slovo na příliš dlouhou dobu. „Promiňte, kolego, podle rozkazu!“ řekl Kapitán. „A byl taky bohatý, ten můj pán,“ řekl Jizvák. „Jak se to pozná?“ pravila pěkná Myšulka, přes drobná očka jí rostly řasy o několikanásobném objemu, a už teď s nimi dokázala i významně mrkat. Koho taky jiného by mělo zajímat, kdo je bohatý, než pěknou myšku! „Jednoduše, měl nejlepší počítač, a já, s dovolením, jsem byl to nejlepší přídavné zařízení, co tehdy na trhu bylo!“ Počítač z police prohodil: „Pořád jsi špička, to asi není starý příběh.“ „Právě že ne, vždyť jsem tady teprve pár dnů. Děti mne našly na chodníku. Tom mě vykoupil za pár korun. Vypadl jsem pánovi z tašky…“ „Šel tě vyhodit do popelnice?“ řekla Pusinka. Jizvák se naštval: „Nesmysl! Šel se mnou do servisu!“ „Jsi klikař!“ myslela si svoje Visule, drátová myš, která se pokaždé vyšplhala po zádech ostatních myší, zahákla se za konektor za drátek košíku a jen tak si visela ven do prostoru, i když ji Tom

21

sundával a vracel do košíku několikrát za den. Ostatní myši se uchechtly a zaklikaly klikátky, jako kdyby si zastepovaly: „Všichni jsme klikaři!!“

Kdyby si myši a lidi rozuměli, mohli by lidi drobit a myši uklízet! „Tedy,“ pokračoval Jizvák, „jednoho dne přišel k mému pánovi na návštěvu spolužák z vysoké školy. Dlouho se neviděli, určitě ne po tu dobu, co jsem klouzal ve službách svého pána. Že to nebude obyčejná návštěva, to jsem poznal podle toho, jak mě můj pán stiskl, když se mu přítel Bláha ozval do telefonu. Pak se mnou jezdil po podložce beze smyslu sem a tam, že se mi z toho málem rozšilhalo oko! Ale podložka… Ta si myslím čurkla smíchy, tak ji to lechtalo. Největší neštěstí pro myš je, když padne na lechtivou podložku. Kdo se má pak soustředit na práci?“ Vedle ležící štůsek podložek se svůdně zavlnil. „Ale to my jsme přece všechny… hi hi hi!“ Bert se naklonil blíž ke košíku uchem s naslouchátkem: „Ehm, každý má rád, když k němu přijde spolužák na návštěvu. Co ho tak rozčílilo, jestli se můžu zeptat?“ Všichni ztichli, otočili se na Berta, pak na sebe. Myšík nechápal: „Lidi nám rozumějí? Jestli jo, proč se spolu nedomluvíme? Můžou vesele drobit a my to po nich budem uklízet!“ Šedivka zamrkala. „Nerozumí nám nikdo. Je to divný, že zrovna tenhle kluk!“ Kapitán Polic… sebou praštil na bok. Byl připravený útočníka zlikvidovat laserovým paprskem z oka na břiše. Chtěl tak dlouho svítit Bertovi do očí, dokud by mu nevypálil díru do zorničky nebo dokud by ho dotyčný neotočil zpět na břicho. V každém případě bylo Kapitánovo sebevědomí kryté jeho tajnou zbraní asi tak, jako jsou dnes bankovky kryté zlatem.

22

Růžová myš Pusinka poděkovala Kapitánovi za aktivní obranu: „To je dobrý, ten je náš, Kapitáne! Znám ho z cukrárny. Muselo se na něj křičet. Špatně slyší lidi, tak možná, že tím spíš slyší dobře nás!“ Kapitán se jako na povel přetočil zpět na břicho. „Měl jsem ho na mušce!“ Pusinka se na něj usmála. Ale Kapitán byl tak spokojený se svým výkonem, že cizí obdiv už ani nevnímal.

Každý má nějaké spolužáky, ale někdy je to k vzteku! Jizvák popojel k Bertovi. „Ptal ses, co měl můj pán proti svému spolužákovi? Můžeš se zeptat, protože správná otázka si zaslouží odpověď. U svého pána jsem měl to štěstí, že jsem odklikával jenom dobře formulované otázky.“ „Ach jo,“ záviděly ostatní myši, jejichž majitelé zadávali do vyhledávačů kdeco, nejčastěji se ptali z nudy, ne že by něco chtěli znát! Jizvák zvedl obě klikátka, aby dodal slovům důležitosti: „Proč se můj pán polekal, když se k němu na návštěvu ohlásil dávný spolužák a přítel Bláha?“ Najednou vybafl: „Jak se jmenuješ?“ „Bert!“ „Berte, přistrč si židli a vem si do ruky hadřík, kdyby přišel Tom, ať to vypadá, že tady stíráš prach.“ Bert poslechl. Jizvák si odkliknul: „Bylo to tak! Když přišel přítel a spolužák Bláha do naší pracovny, nevěřícně se rozhlédl. ‚Já vím, že jsi byl vždycky vynikající ajťák, ale pro koho teď děláš, že tě tak skvostně platí?‘“ Jizvák se odmlčel, aby dodal důraz svým větám. „Naše pracovna byla totiž, abyste věděli, vykládaná dřevem a nacházela se v přízemí vily v diplomatické čtvrti. Sám jsem byl na pánovu odpo-

23

věď zvědavý. Přestože jsem mu takříkajíc viděl do počítače a často i poznal, co si myslí, když na mě položil ruku, zase jsem u něj nebyl tak dlouho, abych se v jeho práci zorientoval.“ Kulhavka, počítačová myš, které se zadrhávalo kolečko, souhlasila: „Já to popoznala taky, co co si můj pán myslel. Myslel si: ,Já se z ní zblázblázním‘. Tím mymyslel mne! Než najel kukurzorem na to, co co potřeboval, kokolikrát se netrefil, já já mu to pak dělala i schváválně.“ „Já umím i překlepy,“ vytáhla se růžová Pusinka, „do objednávky šlehačky, jsem napsala pokaždé nula. Protože jsem z ní byla vždycky tak ulepená. Jenže komu to vadilo? Přidávali do ní prošlý mlíčka do kávy a vylepšili to ztužovačem šlehačky. Šlehačku nenávidím! Jenže co je cukrárna bez šlehačky?“ rozhlédla se. „Takže teď je cukrárna beze mne. Ale já to beru jako výhru. Možná bych se mohla dostat do ruky nějaké návrhářce. Co já mám nápadů!“ Seskočila z košíku a vykroužila v prachu na polici model šatů podle svých představ. Lem těch šatů vypadal jak větrník a tělo jako indiánek, rukávy jako věnečky. Všichni se na sebe podívali. Bylo jasné, že Pusinka nikdy nepřekročí svůj stín z cukrárny. „Naopak kávu jsem měla ráda, do té jsem najížděla, jak se objevila kapka, ale taky ji šidili, na půlku dobré kávy dávali půlku obyčejné.“ Jedna z narozených myšek, asi nejchytřejší z nich, Myšlín, se zeptal: „Vy cítíte, co si váš pán myslí, když na vás položí ruku? Když se nechám chytit od lidí do ruky, taky budu vědět, co si myslí?“ Šedivka mu připomenula smutnou myší pravdu. „Lidi nechytají myši do ruky, ale botou nebo polenem, prostě tím, co je po ruce!“ „Botě i polenu uhnu, nechám se chytit do ruky a poznám taky, co si myslí,“ věřil si Myšlín. „A když to poznám, tak se s nimi možná dohodnu, aby nechali boty a polena na pokoji.“

24

Jak to končí, když se myš nechá chytit do ruky! Bert strčil ruku do košíku, myši se polekaly, přitiskly se k sobě, aby uhnuly, jenom Pusinka nastavila hřbet, byla ráda, když se jí ruka dotýkala. Myšlín přeběhl do Bertovy dlaně: „Tak to zkus! Co si myslím?“ zeptal se Bert. Myšlín hlesnul: „Myslím, že se teď hrozně lekneš.“ „Jak to víš?“ „Co jak vím?“ ozvalo se od dveří. Tom se vrátil z pochůzky. Bert se strašně, doslova hrozně lekl. „Neříkal jsem to?“ pravil pyšně Myšlín. Bert nevěděl nic lepšího, než že z košíku ruku vytáhl. Myška mu seděla v dlani. „Moment,“ volala Šedivka, „moje dítě, máš moje dítě! Vrať ho! Vrať mi ho zpátky!!“ „Jak asi?“ ucedil Bert, „prozradil bych vás.“ Myšlín vklouzl Bertovi do kapsy. „Tak ho nech někde na poličce, on už trefí!“ volala Šedivka. „Trefí ho akorát Tom.“ „Co trefím?“ zpozorněl Tom. Bert byl pohotový: „Občas zaslechnu hlasy, tak odpovídám. Jsem slušně vychovaný.“ „Promiň,“ omluvil se vynálezce Tom, „asi se mi podařilo vyladit ti do ucha nějakou rozhlasovou stanici. Nevšímej si toho!“ „Gól ve třetí minutě,“ zaposlouchal se Bert, „asi sportovní relace…“ „Jsem fakt dobrej!“ pochválil se Tom. „Po Hajajovi si to vyndej z ucha, abys mohl spát, já ti to zítra předělám, už musím jít, mám

25

schůzku!“ zářil vousatý Tom. „Potkal jsem holku, chodí odečítat proud, chápeš, ta je tak nabitá!“ „Já bych si s ní nezačínal,“ poradil Bert, „narodí se vám hromosvody!“ Tom se rozchechtal, vyprovodil Berta ke dveřím a zamkl za ním přes kódovací zámek.

Kam s myškou, když máma každou myš vyčmuchá? Bert zůstal na chodníku s malým Myšlínem v kapse. Uklidňoval ho: „Zítra tě vrátím k mámě, neboj. Co jíš?“ „Zatím jenom mlíko a mám hlad. Strašný hlad! Takový hlad, že mi to přestává myslet. Nevím, jak k tomu přijdu. Když má hlad Myšulka, není o nic méně krásná,“ pravil Myšlín, nejchytřejší myšátko v okolí. „Protože myšlení je navíc, je to zkrátka bonus,“ ozřejmil Myšlínovi Bert. Zaťukal si přitom na čelo. Tom pozoroval Berta přes sklo. Sledoval, jak sám od sebe mluví a klepe se do hlavy. Něco s tím bude muset udělat, přeladilo se to asi na nějakou divadelní hru, ještě bude mít kluka na svědomí. Ale Tom, zamilovaný do kladně nabité holky, si nikdy nic dlouho nevyčítal. Sáhl si do elektrické zásuvky, to aby mohl během schůzky jiskřit vtipem. Pak uchopil dráty vedoucí z autobaterie uložené v rohu místnosti a několikrát vystřídal póly. Tím si rozčesal vlasy i vousy, pak naslinil prsty a poslední šleha ho přečísla. „Prokoušu se zpátky k mámě!“ uvažoval Myšlín. „Asi ti to vážně přestalo myslet, přes železný dveře, přes půlmetrovou zeď? Domů tě vzít nemůžu, co se týče myší, je máma nemilosrdná. Profesionální uklízečky to mají jako předmět k maturitě, vystopujou myš podle chloupků, myšího pachu a toho rámusu, když přebíháte z místa na místo.“

26

„Jsme jako myšky!“ „I to je pro moji mámu, jako když řinčí parní válec! Kočky ve stopování myší tak dobrý nejsou! Měly byste být zticha jako chumáček vaty. Už vím, kam tě vezmu!“ Bert se rozhlížel na ulici, pohled mu padl na cukrárnu uprostřed ulice. O téhle mluvila růžová Pusinka. Zamířil tam s Myšlínem v kapse. „Mlíčko bez kafe,“ poručil si u kypré prodavačky. Odmítla: „Takovou nabídku nevedeme. Kafe bez mlíčka, to ano.“ „Tak kafe s mlíčkem,“ opravil Bert objednávku, aby nebyl nápadný. „Ehm, mladíku, nevím, jestli ti můžu nabídnout kafe, děláme silný preso, a netuším, jestli to není proti zákonu, alkohol od osmnácti, kafe od patnácti. Aby to s tebou neseklo!“ vážně se zamyslela prodavačka. Bert se naštval: „Vaše kafe se mnou nesekne, toho se nebojím, stejně ho šidíte, na půlku dobrýho dáváte půlku obyčejnýho. Dám si jen to mlíčko, na to mám chuť.“ Prodavačka se rozhlédla, kdo všechno to slyšel: „Dobře, dobře… Jak to víš? Tady máš a vypadni!“ nasypala mu do dlaně několik mlíček a otevřela mu dveře. Dlouze se za ním dívala a přitom se mračila. Myšlín vykoukl z kapsy: „Přišel jsem na to, když máš informace, máš všechno! I to mlíčko!“ „A zadarmo!“ dodal Bert. Podíval se na hodinky a vzal to směrem do parku, našel si tam lavičku u cestičky, kudy se šlo z hudebky. Otevřel mlíčko a položil ho na lavičku, Myšlín vyběhl z kapsy. Mlíčko si převrhnul a začal upíjet z bílé loužičky.

27

Je dobré být příliš velký dobrák? Za chvíli šel kolem Kája, kamarád a spolužák. Takový, co ti udělá vždycky radost, když tě přijde navštívit, ne jako to bylo u Jizvákova pána. Šel z hodiny, v ruce držel housle ve futrálu. Předtím tam chodili spolu. Než se zjistilo, že si Bert nedělá z učitele legraci, ale že hůř slyší. Ani na bicích ho pak nechtěli, ani zpívat ho nenechali. Řekli mu, že může leda skládat, jako Smetana nebo Beethoven. Ti byli taky nedoslýchaví. Berta to mrzelo, zkusil něco složit, ale nebylo to originální. Být originální znamená složit něco, co nezní jako něco, co už slyšel předtím. Jemu to zatím vždy vyšlo jako to, co slyšel ráno při snídani z rádia. Kája nosil dlouhou patku přes oko, a když hrál, náležitě s ní házel. K houslím to byl báječný doplněk. Ale Bert ho varoval: „Kájo, ty na to oko oslepneš, tak jako já jsem přestal slyšet na to ucho, protože jsem nestřídal ruce při telefonování!“ „Seš vůl,“ řekl mu tenkrát pobaveně Kája. Kája se blížil a volal zdálky: „Co tu děláš? Sedíš tu jak důchodce, jenom ti holubi u nohy ti chybí!“ „Teda holuby fakt nekrmím,“ přiznal Bert. Kája se zastavil u lavičky a začal zírat: „Nehýbej se,“ špitnul a vzal housle do obou rukou jako palici, pak si to rozmyslel a začal si jednou rukou rozvazovat botu. „Nech toho!“ ozval se Bert. „Máš tam myš!“ „Vím, ještě se nenakrmil,“ zvedl Bert nad Myšlína ochranitelsky ruku. „Chceš říct, že nalačno se myši nemaj mlátit?“ „To taky, sedni si vedle mne, něco ti dám.“ Bert vytáhl tři mlíčka do kávy a podal je kamarádovi. „Večer ho nakrmíš ty! Kolikrát denně jsi zvyklej pít, Myšlíne?“

28

Myšlín zvedl čenich a řekl něco, co slyšel jen Bert. Bert pak tlumočil: „Každý tři hodiny!“ Kájovi překvapením slítla patka, visela a neměla sílu se vrátit zpět do nacvičené vlny.

„To je jedna věc,“ zvedl Bert jeden prst. „Za druhý,“ zvedl druhý prst, „potřebuju, aby u tebe přespal! Máma by ho u nás našla.“ „Kde?“ „Třeba v houslích. To je jedno.“ „Sežere mi je,“ bránil se Kája. „Je to kojenec, pije mlíko, a navíc je to kamarád! Taky by tě u sebe v myší díře nechal přespat, kdyby ti šlo o krk. Je to tak?“ Myšlín zakýval hlavou, jasňačka! Kája nepřestal zírat, beze slova otevřel futrál. Převzal mlíčka. „Tohle mi budeš muset vysvětlit.“

29

Myšlín nalezl dovnitř. Patka se nesouhlasně rozprostřela přes oko, tentokrát nestačilo pohodit hlavou, Kája na ni musel použít ruku. To se mu nestávalo často. Bert si toho všiml a tak promluvil ještě rázněji, aby si to Kája skrz tu patku nerozmyslel. „Až půjdeš ráno do školy, stav se u mě s těmi houslemi, vrátím ho Šedivce, jeho mámě.“ Kája ani necekl. Zavřel futrál. Odcházel a několikrát se otočil. Bert kývl hlavou, že tak je to v pořádku, tak to má být. Ale pak si pro sebe povzdechl. Jeho přítel Kája je důvěřivý a ve všem vyhoví. To by byla dobrá vlastnost, kdyby byl svět plný kamarádů, ale on není! Měl by možná víc poslouchat svou patku…! Z futrálu se ozvalo zabrnkání, na cestičce se otáčeli lidi, co to má Kája za samohrajku. Mladýmu to nedalo. „Myšlíne!“ zavolal výhrůžně Bert. Housle ve futrálu ztichly.

Podle čeho všeho máma pozná myš! Doma si Bert sedl k pianu a zkusil si zabrnkat melodii, kterou právě nosil v hlavě. Měli s Kájou takovou dohodu, Bert složí symfonii a Kája ji zahraje, bude při tom házet patkou a bude to slavný koncert. Bert věděl, že si musí pospíšit, protože Kájův otec má vlasy už daleko za čelem. V případě pozdějšího data koncertu by pak u toho všichni tři – Bert, Kája a patka – společně nemuseli být. Máma vykoukla podezíravě z kuchyně. „To je divná melodie, něco se mi na ní nezdá.“ Táta byl už z práce doma, měl puštěný počítač, sledoval online křižovatky a zuřil, že jsou neprůjezdné. Kdyby seděl u ovládacího pultu, věděl by si rady. Máma mu řekla: „Ty si neodpočineš ani doma, s tebou to jednou praští!“ A vypojila wifinu. „Bude večeře! Aspoň se najíme v klidu.

30

A ty si umyj ruce, Berte, pořád z tebe něco cítím. Myšinu? Asi jak jsi pomáhal v Tomově dílně.“ „Už jdu!“ Bert si znovu přehrál melodii, konečně přišel na první originální. Byl rád. Do té doby, než máma nakoukla do pokoje. „Co se mi jen na té melodii nezdá?“ Bert zklamaně stáhnul ruce z kláves. Věděl, že už zase není originální. Tohle přece zabrnkal Myšlín z futrálu. A máma je tak dobrá uklízečka, že i podle toho akordu poznala, že v tom měl drápky myšák!

Děsivý nález ve futrálu s houslemi Kája ráno čekal poslušně i s houslemi před domem. „Kájo, musím s tebou mluvit,“ řekl Bert rozvážně. „Brácho, ty každýmu vyhovíš, to taky není dobře. Jednou naletíš!“ Dobrák Kája nechápavě otevřel oči, patka se mu natáhla tak, že z ní měl šikmou ofinu. „O čem mluvíš?“ „Ty housle jsou drahý, nemůžeš si do nich jen tak cpát myši.“ „Udělal jsem to pro tebe, seš můj frend.“ „Seš taky můj frend, a tak mám o tebe starost,“ přiznal Bert. „Abys nebyl za blba.“ Dobráka Káji se to dotklo, patka se mu ne a ne vrátit zpět, ač házel hlavou jako kokr, co vyleze z vody. Udělali pár kroků ke dveřím do krámku. Tom už měl otevřeno a dospával na pultu své elektrizující rande. Sem tam mu mezi boltcem a špičkou nosu přeskočila jiskra. Usmál se na Berta, jakoby se za své jiskry styděl: „Konečně jsem našel tu pravou!“ „Přeskočila jiskra, vidím, a trvá to doteď!“ „Kdyby jedna! Chvíli to vypadalo, že se sešla prskavka s ohňostrojem.“ „Tome, Kájovi se kouslo rolovátko na myši,“ vysvětlil Bert, co tam dělají tak brzo ráno.

31

„Nějakou si vezmi, myši jsou stejně přežitek, budou se prodávat jen dotykové tablety.“ Bert nenápadně vypustil do košíku přecpaného Myšlína. Šedivka řekla: „Děkuji, tolik jsem se o něj bála!“ „Hlady netrpěl,“ zašeptal Bert a přihodil do koše zbylé mlíčko do kafe. A sáhl po Visuli. „To vidím, zadělal jsi mu na špeky,“ poznamenala Šedivka, šťastná, že má děti u sebe. „Ne!!“ bránila se Visule a zamotávala se čím dál víc do drátěných ok košíku. „Jizvák slíbil, že dovypráví svůj příběh, až se vrátíš. Proč bych o to měla přijít?!“ Tom sledoval zápas Berta s Visulí. „Tak si vem jinou, tahle myš je magor. Podle mne si vzala do hlavy, že je vyšší vývojový stupeň a bude z ní netopýromyš. Vždycky takhle visí.“ Všechny myši ztuhly, hlavně ty počítačové, nikdy je nenapadlo, že do nich Tom takhle vidí. „Stejně je všechny vysypu do kontejneru, nikdo je nechce.“ Myši ztuhly na druhou! Tak jako pro chlupaté myši se smutný osud jmenuje: pastička, poleno, pohrabáč nebo bota, je pro počítačové myši smutný osud kontejner, skládka nebo šuple: Co Kdyby Někdy Něco, kam se odkládají věci: Které Vážně Nikdy Nic. „S tím vyhazováním nespěchej, zeptám se ve třídě.“ Bert vzal jinou, která se nebránila, a podal ji Kájovi. „Já ji nepotřebuju,“ bránil se Kája, „mám tablet!“ „Potřebuju, abys ji potřeboval!“ špitl Bert, bál se, že bude nápadný. „Zrovna před chvíli jsi říkal, že jsem příliš ochotný, že s tím mám něco dělat. Tak s tím právě něco dělám!“ „Proč zrovna teď? Frend pozná, kdy může dělat drahoty!“ úpěl Bert, protože dohady nad košem s myšmi vzbudily Tomovo podezření. „Co je?“ přestal Tom jiskřit a šel k nim. „Ale, jen se dohadujeme, kvůli myším.“

32

„Myším, jakým myším? Kolik jich potřebuješ?“ „Žádnou! Mám tablet! A nemám být ochotný!“ „Ale taky nemáš být debil!“ zamračil se Bert na kamaráda Káju, který v přímém přenosu přestával být frendem. „Příběh Jizváka, milé děti, bude pokračovat dnes odpoledne, až se vrátíte ze školy,“ řekl Bert nahlas, aby to slyšely všechny myši v košíku. Tom se díval s podezřením. „Pojď, já ti to naslouchátko doladím, ty nekonečný rozhlasový pohádky tě musí rušit.“ „Naopak!“ táhl Bert kamaráda Káju z prodejny. Když odešli, všiml si Tom futrálu na housle. „Kluci, zapomněli jste…!“ Ale kluci už seděli v autobusu. Tom otevřel futrál, vytáhl housle, něco zachrastilo a na pult vypadl myší bobek. „Ááááá,“ zaječel Tom, a z vousů mu vyšlehl rozčílený blesk, „co to má znamenat? Další myši!?“ zběsile se rozhlížel po svém napadeném krámku. Asi by ho neuklidnilo, kdyby se dozvěděl, že jejich počet je stále stejný.

Bert přišel o nejlepšího kamaráda, ale Jizvákův zvláštní příběh pokračuje! Ve škole se Bert s Kájou pohádali na smrt. Bert se urazil, chtěl pro Káju dobrou věc! Kdo jiný než kamarád mu má říct, že dobráky kaž­dý zneužije. Kája se urazil, protože si vyložil, že Bert ho zneužíval nejčastěji, a Kájova patka měla stejný názor. Odkláněla se od Berta, kdykoliv ho zahlédla. Nakonec – přestože měli stejnou cestu, šli ze školy domů každý zvlášť. Tom už čekal ve dveřích, na hrotu tužky držel futrál s houslemi. „Ten tvůj kámoš mi sem už nepáchne, přechovává myši.“

33

„Není už můj kámoš!“ odvětil Bert, jak nejsušeji dokázal. Mrzelo ho to. „Ale já to tak nenechám!“ pohrozil Tom. „Žádná myš mi tady nebude strašit!“ Myšulky v košíku se to dotklo: „To vypadáme tak strašně?“ „Neposlouchej ho!“ uklidnila ji Šedivka. „Není nic hezčího než taková malá myška. Nevím, co vám na nás vadí!“ vykřikla Šedivka nahlas, až se Bert chytil za naslouchátko. Naštěstí Tom to neslyšel. Zrovna mu zvonil telefon. Usmíval se do sluchátka a ve vousech se mu dělaly jiskřičky. „Pohlídáš mi to tu? Ta moje nová známá mi volala, že odečítá proud ve vedlejším domě.“ „Zase? No tak jo…“ snažil se Bert tvářit otráveně, ale jakmile Tom zmizel na ulici, přisedl ke košíku, kde to ožilo. Dosud se myšky krotily, protože byly zvědavé, jak bude Jizvákův příběh pokračovat. Ale teď ty živé začaly pištět a ty oživlé začaly klikat hlasitěji, než to umí krab s klepety. „Jizváku, pokračuj. Jak to bylo s tvým pánem, že ti zlomil hřbet?“ zhoupla se Visule. Jizvák si kliknul a klikátko podržel dole, dokud všichni neztichli. „Ano… Skončili jsme u toho, že je každý rád, když k němu přijde spolužák na návštěvu,“ vzpomínal Jizvák. „Někdy taky ne…“ povzdychl si Bert, který byl čerstvě bez kamaráda. Jizvák se zamyslel. „Můj pán se jmenoval Jiří Mořic. Žil sám, měl pomocníka Viktora, a jak jsem říkal, měl velkou ruku, pevný úder do klávesy, módní přísné brýle a na obrazovce přečetl i to nejmenší písmo. Kávu pil pro jistotu u jiného stolku, než kde měl počítač. Do telefonu mluvil v krátkých větách. To je tak všechno, co vám o svém pánovi můžu říct z pohledu myši, která se málokdy dostane dál než na hranu stolu.“ „Pán ideál!“ záviděla růžová Pusinka. „A co ten jeho přítel?“

34

„Pavel Bláha!“ pojmenoval ho Jizvák. „Toho jsem mohl v první chvíli otipovat jenom podle hlasu, můj pán ho uvítal před dveřmi, jako by čekal, že odbude návštěvu před domem. Slyšel jsem skrz otevřené okno, jak se vítali. Podle hlasu úplný opak mého pána. Zajíkal se, měl tolik nápadů, že než dořekl větu, už načal jinou, ještě zajímavější. Odhadoval jsem, že jeho ruka bude lehká jako motýl a bude mít tlusté a pořád umazané brýle. Takové, co je myši nemají rády, protože když si je pán odloží na stůl, myším se při pohledu skrz ně kroutí klapky a vyhne rolováno z osy. Pavel Bláha se před domem rozhlížel: ‚Pane jo, pane jo, co jsem to chtěl říct, vidím, že máš zahradnickou firmu, včetně skleníku! Takový skleník… ten asi nepotřebuješ na okurky, co?‘ Pánovi nebyl Bláhův humor po chuti, poznal jsem to z toho, že se odmlčel. Bláha si toho nevšiml. ‚Proč jsi nechal profese, Jirko? Proč, proboha? Ty jsi byl na škole nejlepší ajťák? Nejlepší programátor. Ty bys dostal potřebná data i ze zahradnických nůžek!‘ Můj pán se uchechtl: ‚Tak vidíš. Možná proto!‘“

Proč je dobré mít hodně dat? A může to být nebezpečné? Jizvák udělal důležitou pauzu. „Někdy se skrývá v největší nadsázce možná ta největší pravda!“ zvedl důležitě Jizvák jednu klapku a podtrhl své sdělení protočením rolovátka. „Co jsou to ta data?“ zeptala se pěkná Myšulka. Šedivka odpověděla: „To znamená, co je právě za datum. Co je právě za den nebo měsíc, ne?“ Ani Myšlín nechápal. „Od toho jsou kalendáře. Jako je tamten na zdi, tam se přece stačí jenom podívat! Co s tím mají společného zahradnické nůžky?“

35

Kapitán Polic… ucítil příležitost se předvést. „Data, u všech pendreků, jsou informace. Víc dat dává dohromady soubor informací, program je převádí do podoby jedniček a nul a pracuje s nimi! A když je jich dost, tak u všech zatykačů, z tiskárny vypadne přímo fotka vraha a kluci – jako policajti – pro něj už rovnou jedou. Těch dat je někdy tolik, že záleží i na myši, jestli včas klikne! Jako třeba…!“ zavadil pohledem o Pusinku, která na něj obdivně zírala, a zakoktal se. „Tře, tře… ba jako na mně…!“ Kulhavka zpozorněla, co se jí motá Kapitán Polic… do jejího vyjadřovacího prostředku. „Pa… pardon,“ vzpamatovala se policejní myš vycvičená k sebeovládání. Kulhavka se uchechtla. „Data jsou to, co zazaručeně vždycky popopletu! Ale nenemyslím to zlezle!“ „Data jsou to, co chybí tátovi, aby řídil křižovatky ještě líp než dosud,“ zapojil se Bert do debaty. „Aby věděl, kolik aut kam přijede a kolik jich ještě vyjede. Já to nepotřebuju vědět, mám na to odhad!“ Jizvák se nahrbil, Bert sáhl na samu podstatu počítačové práce. „Každý potřebuje data, ani o tom nevíš. A data jsou všude!“ „Jen se k nim dostat,“ rozkývala se souhlasně Visule. „A o to právě v našem příběhu jde, některá data jsou dobře ukrytá, tajemná a dostat se k nim může být hodně nebezpečné! Mladej!“ Po podobných slovech se nikde na světě nikdo napětím ani nehne. A čtyři myší ocásky, které se jindy nezastaví, se natáhly a ztuhly jak tětiva v luku. Všechny drátky se zvědavostí natáhly, takže počítače i notebooky začaly vypadat jako nafouklé. Bert byl přesvědčený, že lux v rohu, kterým luxuje máma a který trpí jako všechny vysavače chronicky kratší šňůrou, i kdyby byla sebedelší, by nyní dosáhl i k zásuvce v nejvzdálenějším koutě.

36

Ale dobrovolně na sebe Mořic nic neřekne! „Ehm, ehm, myšpašáci,“ pokračoval Jizvák, „všichni čekáte, jak to bylo dál. Myslíte si, že se můj pán svému spolužákovi přiznal k tomu, proč má skleník a proč se jako špičkový specialista na počítače věnuje zahradnictví?“ „Čekáme!“ kliknul Kapitán Polic… „Přiznání je, u všech dovolených i nepovolených donucovacích prostředků, polehčující okolnost a urychluje vyřešení případu. Kluci, jako myslím policajti, pak mají čas si dát jedno rychlý rallye na počítači. Můj kapitán vyhrával na Lotusu, no trochu jsem pomáhal v zatáčkách! Tohle je taky přiznání…“ špitnul Kapitán Polic…, „ale jen mezi náma!“ „Zdržuješ,“ řekla mu Visule, „jak to bylo dál?“ Jizvák se nadechl: „Myšpašáci, takhle to bylo dál! Bláha se zeptal, jak to, že tak dobrý ajťák, jako byl můj pán, se věnuje kytičkám, a k čemu slouží ten skleník a že bydlí v tak krásným domě a čekal vysvětlení. Vždyť přece byli tak dobří přátelé, že si takové věci říkali! Jenže můj pán mluvil neurčitě jako: ‚To víš… kdo se snaží… Peníze jsou všude, jen je zvednout…‘ Prostě takový řeči, který se říkají, když nechceš nic říct! Pavel Bláha ho nechal mluvit, spíš vymlouvat, pak mu řekl: ‚Jirko! Už toho nech! Říkali jsme si všechno!‘ ‚Ve škole!‘ upozornil ho můj pán. ‚Ve škole je ve škole, tam tě ani nenapadne, jak jiný to může být potom.‘ Pavel Bláha se díval na dávného přítele laskavým pohledem: ‚Říkali jsme si všechno a já jsem vždycky poznal, když jsi mi všechno neřekl, když jsi něco tajil. Jako právě teď! Vzpomeň si, kolikrát jsem pomohl já tobě a kolikrát ty mně? Kolikrát jsi mě zachránil a kolikrát já tebe před průšvihem!‘“ Bert na chvíli přestal poslouchat a vzpomněl si na nevděčného Káju, který si nechtěl nechat poradit, a on nechtěl nic jiného, než ho taky chránit před průšvihem někdy v budoucnu.

37

‚Tohle, Pavle, už není škola. A žádný průšvih v dohledu!‘ trochu se přitom ušklíbl můj pán. Pavel Bláha se ťuknul do čela. ‚Jirko, musím s tebou mluvit, pustíš mě dál?‘ Co jiného mu zbývalo? Ustoupil ve dveřích a pustil dávného kamaráda k sobě do pracovny. Konečně jsem uviděl pánova dávného spolužáka na vlastní…“ Jizvák se zarazil, „však vy mi rozumíte!“ Myši souhlasně zaklikaly, chápaly, že v jejich případě, kdy vnímají celým povrchem, se nedá mluvit o očích. „Bláha přesně odpovídal tomu dojmu, co jsem si o něm udělal, když jsem slyšel jeho hlas před domem. Potvrdilo se mi, že mu na vzhledu vůbec nezáleží, a skutečně měl takové ty tlusté brýle, které my myši nenávidíme a strkáme do nich, kdokoliv je někdo odloží na stůl, aby si lehly, neboť se z nich točí…“ Jizvák se odmlčel. „My víme, hlava,“ řekl Myšlín. „Pavel zapadl do hlubokého koženého křesla pro návštěvy jak do stíhačky. Vůbec si nevšiml, že pracovna je obložena dřevem ze stromů, které možná bylo třeba znovu naklonovat, neboť takové se dnes již nevyskytují. Můj pán si mohl přestat přetahovat rukáv přes drahé hodinky, neboť poznal, že Pavel rozezná jen nástěnné a budík. Zato v počítačích se vyznal nadmíru! Můj pán postavil na kafe a sedl si k počítači, aby pozavíral programy, netoužil, aby mu přítel nahlížel přes rameno, neboť Bláha se zvedl a šel si prohlédnout mašinu, se kterou pracoval. Pochválil ho. ‚Výkonnej model, na počítače jsi nezanevřel, co?‘

38

Můj pán jen poznamenal: ‚Faktury, agenda.‘ ‚Proto máš poslední pentium?‘ Pán mě chytil a zmáčkl mě tak silně, že mít práh bolesti, dávno bych jej překročil a řval bych, jako řve… pohled mu padl na sousední polici, kam odložila starší paní z druhého patra starý odšťavňovač. Řval bych, jako řve pomeranč v odšťavňovači…“ Odšťavňovač zavrčel: „Dovolte, je to naše práce. Každý pomeranč se přece může bránit.“ Visule se zhoupla: „A jak asi?“ Odšťavňovač odsekl: „Může být kyselý. Nebo se tak může tvářit a nikdo ho nebude ždímat.“ Nikdo se tomu nezasmál. Pusinka řekla: „Ten fór nemá šťávu.“ A Kulhavka dodala: „Jako ji nenemá on sám, nic z toho, co jím proproteklo, na něm nezanechalo stostopy.“ „Prosím, můžete toho nechat,“ řekl netrpělivě Myšlín. „Jak to tedy bylo? Tuším velkou záhadu!“ Bert začal hůř slyšet. „Počkejte, jestli mi dochází baterka, musím si pro ni skočit domů.“ Kapitán Polic… ho ale upozornil. „Tom ti nenechal klíče ani ti neřekl kód, nemůžeš odsud odejít. Co kdyby tu někdo chtěl něco ukrást?“ „Odšťavňovač by mohli!“ řekla Pusinka. „Máte štěstí, že nejsem v kondici,“ řekl přístroj na šťávu, „jinak bych vám ukázal. Jsem zvyklý na nevybíravé chování. Kdybyste tušili, co všechno do mě naházejí! Ale i z křížaly jsem dostal aspoň kapku. A urážet se nenechám.“ Kapitán Polic… se na přístroj zadíval: „U všech mučidel! Ty by ses hodil k nám na oddělení, jestli fakt dostaneš z každého něco… na těžší případy, na přiznání!“ Bert se poškrábal v uchu, poklepal na naslouchadlo. „Už je to dobrý, to mi jenom hučelo, vyprávěj!“

39

Mořic na sebe stejně nic neřekne! Jizvák se nadechl (to je samozřejmě nadsázka, počítačové myši nemají plíce, mají tam jen tištěné spoje a pozlacené drátky), aby mohl dovyprávět, co měl na srdci (to je samozřejmě taky nadsázka, za srdce by bylo možné v jeho případě považovat tak akorát tužkovou baterii) a spustil nahlas (i to je nadsázka, protože myši nemají hlasivky), ale jinak byste se nedozvěděli, co Jizvák zažil a že to byl příběh výjimečný! (Teď už bez nadsázky!!) Jizvák se nadechl: „Tedy, než mohl můj pán něco říct a odpovědět v tom smyslu, že používá tak drahý počítač na faktury, ozvalo se zaklepání. Vstoupil silný a přerostlý chlap s dětským výrazem, ruce školácky v kapsách montérek. ‚Šéfe, jsem tady s těma kytkama…‘ Můj pán tomu nevěnoval pozornost. ‚Viktore, slož je do skleníku.‘ Bláha si vzpomněl. ‚Ale abych nezapomněl, proč jsem přišel.‘ ‚Ano, tak proč jsi přišel, povídej!‘“ Jizvák se odmlčel. Drama je drama, to i počítačová myš vycítí, kdy má udělat pauzu, aby natáhla zvědavost posluchačů, že je delší než jejich nervová soustava (obvody). „Tak nás nenapínej, Jizváku!“ volala myšátka. Šedivce se napětím přestaly třást fousky. „Vždyť vám to řeknu! Zkrátka spolužák Pavel se naklonil k mému pánovi a špitl, jako by to bylo největší světové tajemství: ‚Data! Záhadná data!!‘ Můj pán sebou cukl. Jestli něco nečekal, tak tohle. Proč zrovna zmínka o datech s ním takhle zacvičila?“ podíval se Jizvák kolem sebe. „Aha? A je to tady, už jsme o tom mluvili! Kdo mi to řekne, myšpašáci?“ tázal se jako kantor před tabulí. Myšlín mohl zvědavostí zemřít. „Jak se dá zabít počítačová myš, z který to leze jak z chlupatý deky? Taky polenem?“ zeptal se maminky Šedivky.

40