Co vidě l Zrzavý a co my

Prázdninové cesty l937

Co viděl Zrzavý a co my Bretagne-chef ď oeuvre de la Mer (Bretaň - mistrovské dílo moře) Dívali jsme se na stejné věci jako Zrzavý, namaloval je, jak je viděl on. Jakýma očima jsme je viděli my? Škoda, že jsem mu tyto zápisky neposlal (poněkud graficky upravené), zůstaly tak, jak byly v náhlém nadšení napsány. Snad vám trochu přiblíží ztracený svět. Jaro je na spadnutí. Nedá se to ututlat ani v Leošově pokoji ve starém kamenném domě, kde sedávám v proutěné židli dlouhé hodiny. Nezabrání tomu ani stohy knih na stolech, na poličkách, na skříňce i na zemi, pod nimiž jsou rozprostřeny noviny. Mezi tím vším chodí Leoš s čerstvým ježkem a hlasitě přemýšlí. Jeho pes s nezvyklým psím jménem Rula, upomínajícím na vědeckou disciplinu geologii, tiše sedí na kufru, jak mu bylo poručeno. Občas zakňučí, začne hlasitě dýchat až kašlat chtěje na se upozorniti, až pán zařve: ”Tak ty nebudeš ticho, nepřestaneš dýchat, povídám ti nedýchej, tiše lež ještě hodinu, pak půjdeme na dvorek konat!” Po té ho s láskou pohladí, urovná pod ním svůj vlastní ručník. Sdílí se psem dobré i zlé. Mluví s ním jen spisovně a správně artikuluje. Časem na něj hovoří též francouzsky, ale dosud nevypozoroval, čemu pes lépe rozumí. Jindy mu předčítá Dobrého vojáka Švejka, když tam nejsem já. Dnes mně vykládá o svých nových těžkostech. Pustil se do analytické klasifikace mravenců. Je to prý něco úžasného. Mravenci jsou nejrozšířenější tvorové země. Je to prý druhý pól stvořitelského díla. ÚPlný triumf instinktu proti triumfujícímu intelektu lidí. A co všelijakých brouků si tihleti mravenci ochočili! No, a teď s těmihle houbami. Leoš je velký houbař před Hospodinem. Letos se jim bude věnovat z vyššího hlediska. Ve Stromovce jich prý roste pět set druhů, ale to nic není. Letos si bude všímat všech. I těch nejnepatrnějších, i těch nejneužitečnějších! Také Rulu naučí hledat houby, platí na ni známku, tak ať je nějak užitečná. Vtom vyhrabe něco z haldy knih a povídá: ”Nebo tahleta rodopisná společnost! Člověče, to jsou ti věci! Pátrat po předcích není marná věc. To ti je k neuvěření zajímavé. Například se někdo přistěhoval do nějaké vesnice, byl tamějším nový, začali mu říkat Novák a už mu to zůstalo. A on se zatím jmenoval Jeřábek. A pak si pátrej po předcích! A s těmi mravenci to není lepší.” Chápal jsem jeho těžkosti a povzdechl jsem. Pes zakňučel a seskočil s kufru. Někdo pootevřel dveře a Rula vběhla do sousedních pokojů. Za chvíli bylo slyšet křik, vrzly dveře a v nich hlava oznamovala, že Rula udělala loužičku. Leoš odkašlal, a když dveře znova vrzly a bouchly, zasmál se od plic jsa rád, že nebyl na místě činu. Nedal se tím vyrušit a pokračoval ve svých úvahách: ”Danielupe (tímto jménem mě zval po strašném vlku bretaňského pralesa) - nedal ses zlákat ženským mámením až dosavád, gratuluji ti. Já mám knihy, cesty, Rulu, to pro život stačí.” Nevěděl jsem, k čemu by se mělo gratulovat, a pravím: ”Kam s tou sílou citů, která v jednom dříme, co s tím!” ”City, bláhovče, ty svěř psacímu stroji, ten jich snese víc než jakákoli ženská.”

Prázdninové cesty 1937

Blahoslav Daniel Rejchrt

1

Vzpomněl si, že měl tuhle účty z našich cest. Kampak je jenom dal? Začal hrozně nesystematicky přehrabovat ty haldy knih a sešitů. Chodil křížem krážem od jedné hromady ke druhé a zase se k nim vracel. Ale účty byly ty tam, jako ta stokoruna. Také není k nalezení, jako by se propadla. Najde ji ovšem, toť se ví, ale jistě až po letech, až nebude platit. Možná, že ji dal do knihy z městské knihovny, kterou zatím odvedl. Příště si ji dá do Mackovy knihy ”Kam se poděly peníze,” aby měl nějaké vodítko. Vůbec se dějí podivné věci. Třeba ten dopis Věře. Teprve teď jej nalezl v saku, které dal na podzim do skříně. Nejhorší to však bylo na radnici. Měl dostat místo u města a šel se představit. To tenkrát udělal dojem, jen co je pravda! Nebyla to pro něj maličkost, jít se představit, ale celkem to ušlo, šlo to skoro hezky, nejvyšší městský úředník se tvářil blahosklonně, už jen se podepsat a to to všechno zkazilo. Leoš uchopil viržínko nejvyššího městského úředníka a namočil. Blahosklonný úsměv zkysl. Až doma se Leoš hlasitě zachechtal. Hle, účty jsou tady, úplně navrchu na té trojrohé skříňce. Je to pár lístků vytržených ze sešitku, ale co vzpomínek znamená každá ta číslice! Pročítáme je jeden po druhém a ony nám přinášejí ty zázračné červencové dny ze tmy zapomnění do tohoto pokoje. Dávno zapomenuté maličkosti se nám objevují v plném světle. Ty nekonečné silnice vroubené stromořadím, ty nemožné pokoje, v nichž jsme nocovali, ta města, kapličky, kostely, moře, skály, škeble, ty živé ploty, jež tak zacláněly v rozhledu, ta rybina, všude ta rybina, až jsme si na ni zvykli, ta rybářka z Odierne, jež nikdy nic neulovila, ty plachetky v dáli a pak hlavně ty čepce, ty nemožné surrealistické čepce v podobě motýlích křídel, květů svlačce, jehož nádherné, nevídané květy kvetly všude po plotech, čepce malé nebo nesmírně veliké, ale vždycky úchvatně překvapující. Viděli jsme ta jídla fantastických chutí a ještě fantastičtějších jmen, potýkali jsme se s klepety langust, pili řízný cidre, ach, jaká žízeň, přemýšleli jsme nad tajemstvím menhir a zatajili dech nad neproniknutelným tajemstvím věků minulých, životů přítomných i budoucích. Nic nevíme, odkud jsme přišli a kam jdeme. Zatím noc valně pokročila. Museli jsme se rozloučit se všemi těmi krásnými vzpomínkami. Jaká by však byla škoda vydat je v plen zapomenutí! Píši je pro sebe a pro tebe, nenarozený synu, abychom se jimi potěšili a zaradovali se. Nic nevadí neumělost slov, budu rád, když se mně aspoň trochu podaří zachytit ta nádherná dobrodružství a tu kouzelnou náladu, jež naplňovala naše srdce. Kde domov můj Vyjeli jsme první týden v červenci. Kupé vlaku se stalo naším životním prostorem na 24 hodin. Míjíme hranice země, projíždíme Bavorskem, hodiny se táhnou do nekonečna. Naši spolucestující si zvyknou na nás, my na ně a mluví se o všem možném. Přichází noc se svými podivuhodnými stíny. Cestující se všelijak choulí do svých plášťů jsouce zkrouceni do fantastických poloh na dřevěných lavicích. Snažím se usnout též a potýkám se se svou tornou hledě se jí přizpůsobit. Než torna, můj dobrý kamarád, nepřidává mně příliš pohodlí v této nepohodlné situaci. Samozřejmě, že sedím přímo u dveří, kterými každou chvíli bouchne nějaký pasažér. Projíždíme neznámými stanicemi. Ve vedlejším voze první třídy jede nějaký polský dívčí penzionát a tak co chvíli máme to potěšení přihlížet jejich chichotání, procházejí-li uličkou hned sem, hned tam. Je to málo platné, byť by mně sebevíce bouchaly u hlavy dveřmi a já se snažil sebehouževnatěji spát, abych byl na zítřejší první tůru aspoň trochu svěží, necítím vůči nim žádnou nenávist. Leoš samozřejmě také nespí, pouze pozoruje tvary spících, z nichž někdo je podoben krabu, jiný koňské hlavě a jiný siamskému dvojčeti. Nevím, nemate-li mě paměť, ale zdá se mi teď po letech, že se snažil s jistým úspěchem s těmi Polačkami žertovat a že dokonce nějakou plácl, hádejte kam.



2

K ránu přišla pasová prohlídka, což znamenalo, že se blíží francouzská hranice. Spící se probouzejí jsouce úžasně zkroucení a rozcuchaní. Stíny noci mizejí a člověk ani neví, zda to byl sen či skutečnost, že před několika hodinami se procházel po peronu v Karlsruhe a přihlížel, jak se polská děvčata přátelí s německými mládenci v duchu tehdejší politiky obou zemí. Jedou s námi dvě učitelky již hodně zcestovalé, jedna z nich se dokonce stavila v Leningradě cestou někam na sever. Pasová a celní prohlídka začíná. Jsem tím strašně otráven, protože se moje americká torna těžko rozbaluje, ale vyváznu ze všeho hladce. Sedím tak netečně, že mě stráž ignoruje. Zato Leoš neujde ničemu, neboť jeho duševní postoj přímo vybízí k tomu, aby každá poctivá a svých povinností dbalá stráž jeho zavazadlo ihned prozkoumala, a když se tak stalo, přišly na řadu ty dvě učitelky. Jejich pasy jsou dlouho prohlíženy, úředníci kroutí hlavou zvláště nad tím jedním, ve kterém je sovětské razítko, a pak s ním odejdou. Na celé naše kupé to udělalo silný dojem a hned se vyrojila spousta mínění, co to asi znamená. Postižená učitelka je z toho celá zničená, celá se třese, chudinka, Leoš ji utěšuje, že to nic neznamená, to že bude nanejvýš zatčena, ale určitě jen nakrátko, ale zato že bude možná mučena. Myslím, že ji svou duševní útěchou velmi posílil. Naštěstí jí byl pas za chvíli vrácen a německou kontrolu vystřídala francouzská. Celník mrkne na kufry a ptá se: ”Pas ď objet” (Pa dobže). Nejdřív mě napadlo, že se trochu přiučil česky od krajanů, jichž tudy tolik jezdí, a že se ptá, máme-li se dobře, samozřejmě “ř” vyslovit nedovede. Ve skutečnosti se ptal na předměty k vyclení. Pak už jsme přijeli do Kehlu, poslední to stanice na německé straně. Tam končila naše jízdenka, ale vystoupit jsme mohli až ve Štrasburku, na druhé straně Rýna. Museli jsme tedy chtě nechtě jet na černo a trápit se pomyšlením, jak projít východem štrasburského nádraží a nebýt chyceni výběrčím lístků. Dalo nám to hodně spekulování, ale prošli jsme to hladce a ještě nám nádražák přál šťastnou cestu. Bylo brzo ráno, snad kolem páté hodiny, když jsme vkročili do štrasburských ulic. Zapadli jsme hned do protějšího automatu a tam jsme se pořádně nasnídali. V ulicích bylo pusto, jen tu a tam někdo spěchal do práce. Pak jsme se trochu orientovali a dali se: vers la route pour Paris. Před námi byly Vogezy a za nimi město Nancy. Stará známá Francie! Sotva přejedeš most přes Rýn, změní se tvář domů z čistých, upravených německých v otlučené francouzské. Cítíme se zase trochu jako u nás. Hned nás zdraví plno reklam aperitivů, jako Dubo, Dubon, Dubonet, vítáme s úsměvem staré známé. Zase silnice, vysoká stromořadí. Hádáme, co nám řekne první občan, až se ho zeptáme na cestu: ”Tout droit, tout droit, jusqú au pont, traverséz le pont, et puis a gauche. Vous marchéz a pied? Comme ça? Oh la la, vous etez globetrotteurs. Alors, bon jour, messieurs”. (Přímo, přímo, až k mostu, přejděte most, potom doleva. Vy jdete pěšky? Takhle? Vy jste světoběžníci. Tak, dobrý den, pánové). Stane se, jak předpokládáme, jak by se mohlo státi něco jiného. Stěží udržujeme smích, aby se tázaný nakonec neurazil, takový nevděk za jeho ochotu! Ponenáhlu nám mizí věž štrasburské katedrály za zády. Pak nás pravděpodobně někdo svezl, protože se z mých vzpomínek vynořuje horská krajina Vogéz. V dáli kyne hospůdka a tu se rozpomínáme, že už jsme několik hodin na půdě Francie, že je vlastně strašně horko a že jsme dosud neokusili červeného vína. Zapadneme tam, objednáme víno a chléb a já piji až nemírně. V hospodě je prázdno, však kdo by také vysedával v tuto dopolední hodinu v hostinci, když je čas pilné práce. Jen na druhé straně místnosti kdosi popíjí svou skleničku. Víno mísí se s krví a k hlavě stoupá příjemné malátné horko. Venku je žár a zde je tak příjemný chládek. Sedíme, dopíjíme dlouhými doušky. Konečně se zvedáme a s pozdravem odcházíme. Hlas onoho hosta nás však zadržel. Byl zvědav, odkud jsme. Slovo dalo slovo, a když jsme mu pověděli, co jsme zač a odkud jsme, pln radosti nám sděloval, že zná naši



3

hymnu, a skutečně hned začal předříkávat tvrdým francouzským přízvukem slova české hymny, ale docela správně. Mě to ohromě udivilo. Zde v zapadlé horské vesnici slyšíme svou hymnu z úst člověka, jenž sotva věděl, kterým směrem leží naše země a jenž nic jiného česky neznal. Tážeme se ho, kde se jí naučil. Bylo to tak: pracoval v Paříži na staveništi Světové výstavy a stavěl též český pavilón a tam se jí naučil (to ji museli naši často zpívat). Než stejně pro mě zůstane záhadou, jak se naučil správně vyslovovat tak nesnadná slova, nevím ani, zda tušil, co znamenají. Tak nás přivítala toho roku Francie. Zastupoval ji neznámý dělník v zapadlé vesnici a přivítal nás slovy naší hymny Kde domov můj Ještě se mně vynořila jedna postava z našeho kupé. Byl to jakýsi průmyslovák, či co, a jel do nějaké továrny v okolí Paříže na praxi. Zřejmě byl nezkušený, co se týče cestování. Měl ohromný kufr, a když celník požádal, aby jej otevřel, počínal si tak nervózně, že přitom zlámal klíček. Celník začal být netrpělivý, vždyť to mohlo být krásně sehráno. Já jako obyčejně jsem se do všeho pletl a hasil, co mě nepálilo, a začal jsem s celníkem vyjednávat. Nakonec mě napadlo, aby celníkovi ukázal ten dopis z továrny. To našeho spolucestujícího zachránilo. Celník si ho přečetl, mávl rukou a odešel. Nancy Měli jsme štěstí na dobré lidi. Projeli jsme krásnými Vogézami, všude svěží barvy stromů a trávy. Nejdříve jsme jeli kolem jakéhosi průplavu, byl to krásný zářivý den a skoro jsme litovali, že se zde v horách nemůžeme zdržet déle. Než náš program byl proti jiným letům dosti pevný. Leoš předpokládal, že těch ne více než 450 km do Paříže urazíme za dva dny. Díval jsem se na to trochu skepticky. To léto byla vůbec moje mysl v zajetí pesimizmu a též jsem trpěl všelijakými skutečnými i pomyslnými neduhy. Tlačila mě můra rigoroza z anatomie, které jsem měl dělat po prázdninách, trpěl jsem nejasnými obavami z deštivé Bretaně, je tam prý největší množství dešťů ve Francii a my tam, prosím, jedeme a budeme tam spát v kdovíjakých močálech a Leoš, kterému to je jedno, vůbec nemá tušení, co z toho můžeme mít za nemoci. Než můj pesimizmus byl tentokráte poražen na celé čáře. Svezlo nás několik příjemných lidí, až jsme se zase dostali na rovinu, na pařížskou silnici. Toho roku jsme již nepřijížděli z neznámé země, politické události u nás byly líčeny na předních stranách žurnálů a tak nebylo divu, že se nás každý vyptával, jak to u nás vypadá. Když se s námi potom jeden takový člověk loučil, neboť už byl v cíli své cesty, zeptal se nás, zda rádi pijeme víno. Odpověděli jsme, že přijde na to, jaké, a tu on vyndal jednu láhev a povídal, abychom zkusili tuhle. Pak nás svezl nějaký dělník z Front populaire a cesta až do Nancy nám uběhla v příjemné zábavě. Noc byla na krku, nastala starost o laciný nocleh. Spali jsme v jakémsi divném přístavku do dvora. Když jsem si svlékl svou blůzu z balónového hedvábí, uviděl jsem na zádech skvrnu od třešní. To byla památka na odpočinek za Štrasburkem. Po probdělé noci ve vlaku nás přece jenom stihla únava a tak jsem po poledni přes Leošovy protesty přeskočil plot do jedné zahrady (jinde totiž nebylo kousek volné trávy), praštil sebou na zem a v okamžení usnul. Leoš mně ještě stačil vsugerovat, že na nás přijde šelma sedlák, ale myslím, že usnul pak též. Sedlák sice na nás nepřišel, ale jeho třešně se nám pomstily. Nancy se mně zdálo hrozným městem. Ráno mě strašně bolelo v krku, hned jsem si pomyslel, že bych mohl mít peritonzilární flegmónu. K mé omluvě budiž podotknuto, že jsem tenkrát



4

dobře nevěděl, jak vypadá taková flegmóna. Ovšem, důležitější nežli nějaká bolest byla vždycky u mne obava a předtucha těch možných hrozných následků. Vyjdu ven z našeho hotelu a vidím, že hned proti nám je lékařská fakulta tamější univerzity. Šel jsem hledat krční kliniku. Čekal jsem samozřejmě, že mě ošetří zadarmo. Konečně jsem to našel a bylo mi postavit se do štrůdlu a zapsat se u okénka. Chvíli jsem čekal, pak mě to přestalo bavit a zmizel jsem odtamtud jako pára. Leoš byl trochu překvapen mým brzkým návratem. Vydali jsme se na potulku městem. Kdesi byla jakási ctihodná brána, místní to pamětihodnost podle prospektu. Jinde cosi jako vítězný oblouk se zvony, neklame-li mne paměť. Jinak bych spíše čekal takový nepořádek na ulicích v nějakém orientálním městě nežli zde. Zboží bylo na chodnících, ale nijak malebně to nevypadalo. Pak jsme se náhodou dostali k univerzitní knihovně a pozvali nás dovnitř. Byla to nová budova, ale strašná. Tak něco nemožného by u nás nepostavili, tvrdím neustále. Leoš se jal obhajovati tento nemožný stavební sloh a já jsem ještě na něj dostal zlost, že vůbec nemá žádný vkus. Konečně jsme se nějak vymotali z tohoto města a čekalo nás 300 km do Paříže podle Leošova programu. Na mapě nebylo žádné město, jež by stálo za řeč, takže to vypadalo, že silnice vede samými pustinami. Byla to beznadějná cesta a v duchu jsem se smál té bláhovosti, že to urazíme ještě dnes. A přece jsme to urazili. A bylo to podivuhodné dobrodružství. Náčelník dunajského loďstva Šlapeme si to po silnici mávajíce na kolem jedoucí limuzíny. Všechny přejedou až jedna přelítne, zabrzdí a daleko před námi se zastaví. Začneme utíkat přidržujíce si rukama torny na zádech, které se nesmírně házely. Ještě úplně navrchu jsme měli přivázány rezervní boty. Z vozu už někdo vykoukl a já pobízím Leoše, ať utíká rychleji, on zase tvrdí, že nabývám koňskou podobu a že je to prekérní, jak se mi ta torna hází na zádech. Však jemu se zase rozsypaly ty boty, právě když jsme doběhli k autu a měli se představit. Zatímco je sbíral ze země, otevřel nám robustní muž za volantem zadní dveře a bez ptaní kázal, ať si sedneme. Vpředu ve voze seděla ještě mladší žena a asi pětiletý hošík, který musel vyklidit zadní sedadlo, což ho strašně urazilo, takže s námi celou cestu nepromluvil ani slovo. Auto značky Renault zářilo novostí. Usedli jsme dozadu, já vpravo, a ještě než jsme mohli pronést naši obvyklou větu: ”Monsieur, pourriez vous nous prendre qulques kilométres, nous sommes les étudiants de Tchécoslovaquie, etc., etc., obrátil se na mě majitel auta a tázal se německy: ”Sind sie aus Prag-?”. Přitakal jsem v podivení, jak to uhodl, ale on podrážděně vybuchl: ”Nein, sie sind nicht aus Prag!” Začervenal jsem se ve zlé předtuše a připustil jsem, že jsme vlastně z Hradce, ale nicméně, že v Praze studujeme. Bylo to velmi podivné, obyčejně ani neznali naši zem. Zalitoval jsem, že jsem si nevšiml státní poznávací značky, napadlo mě totiž, není-li nakonec také Čech, který si s námi takto hraje. Než, nebyl. Brzy mi bylo vyslechnout celou jeho historii. Zatím jsme se šeptem domlouvali s Leošem, co by to asi mohlo býti za pána. Bylo velmi důležité to poznat a podle toho orientovat rozmluvu a udržet dobrou náladu co nejdéle, neboť každá hodina jízdy znamenala desítky km, které bychom případně museli šlapat pěšky. Byla ta dáma jeho žena? Byl ten chlapec jeho syn? Její byl určitě, ale nemohli jsme se rozhodnout, byl-li také jeho. Chlapec byl na nás, vetřelce, velmi rozzloben a zarytě mlčel. Na každou otázku, proč mlčí, stereotypně odpovídal: ”Parceque” (Protože). Stále jsme se nemohli rozhodnout, je-li ta dáma jeho žena. Za chvíli jsme viděli, že neumí německy, neboť jí ten muž stále musel překládat náš rozhovor do francouzštiny. Také se na nás dívala málo sympaticky a zaslechli jsme, jak mu šeptem povídala, ať nás raději vyloží, nebo že



5

se stane ještě nějaké neštěstí. On však na ni málo dbal a to nás ještě více desorientovalo o jejich vzájemném poměru. Také nám bylo záhadou jeho povolání. Mohl to být agent, obchodník, ale kdoví, co ještě jiného, nic na něm nebylo charakteristického, co se povolání týče. No, to nám konečně mohlo být jedno, hlavní bylo, že jedeme a to pěkně rychle, kilometry ubíhají, do Paříže je už jen 250 km. Ptám se ho, jak poznal, že nejsme z Prahy, a on odpověděl, že podle přízvuku, on prý před lety v Praze vojákoval a na doklad toho hned ze sebe vysypal několik veršů málo slušné vojenské písničky, asi prastaré, nikdy jsem takovou neslyšel. Než důkaz to byl pádný, uvěřil jsem mu naprosto. Nic jiného však už česky neuměl. Jeho dáma ho vytrvale žádala, aby jí tu písničku přeložil do franštiny, ale on jen mávl rukou. Ze začátku mluvil ještě tu a tam francouzsky, ale přeskakoval stále více do němčiny, až v ní uvázl nadobro. Byl prý z Burgenlandu od hranic rakousko-maďarských. Čechy zná dobře jednak z vojny, jednak z námořní kadetky v Terstu. Tam se dobrovolně přihlásil. Pak už mně začal soustavně vykládat celou svou dobrodružnou historii, otáčeje se čas od času ke mně dozadu, zda-li rozumím. Odpovídal jsem: ”Ja wohl, ich verstehe ganz gut.” ”Jch habe ganz gut verstanden.” ”Ja, ja, ich verstehe alles.” ”Das ist sehr interesant. Ja, ja, ja, ja, ich verstehe.” Nutno dodat, že jsem byl dosti unaven, potom jsem nikdy nesnášel jízdu v autě, stále se mně dělalo nevolno. Držel jsem se za ten poniklovaný rám u předních sedadel, aspoň to tak se mnou neházelo, jako když jsem byl opřen, a vytrvale jsem se snažil sledovat jeho vyprávění. Leoš pohodlně klimbal vedle mně, od volantu nebylo na něj tak vidět, jenom mně občas vrazil pár štulců, když se mu zdálo, že již ochabuji ve své pozornosti, a tím ze mně vydobyl další serii: ja, ja, ja, ja, ich verstehe, ich verstehe, ich verstehe, ich verstehe ganz gut. Ze začátku prý počítal tyto mé stereotypní odpovědi, ale nevydržel to ani 100 km. Bylo v našem zájmu udržet pána v této sdílné náladě, ač jsem měl zase strach, aby to jeho stálé otáčení se dozadu ke mně, zdali rozumím, ještě nezavinilo havárii, což mohlo být při té rychlosti na to tata. Za jiných okolností by jeho vyprávění bylo velmi zajímavé. Začal asi takto: ”Kennen Sie Muna?” Pohlédli jsme na sebe s Leošem, vzpomínajíce, že Muna byl přece vůdcem komunistického povstání u Kladna hned někdy po převratě. ”Já jsem s ním pracoval na Slovensku,” pravil pán. Nevěděli jsme nic o tom, zda Muna také působil na Slovensku, mlčel jsem tedy a pán pokračoval, jak byl námořním kadetem, jak potom za bolševického Maďarska se stal náčelníkem dunajského loďstva a jak jím ovládli Budapešť. Zapomněl jsem mnohé detaily hned na místě, ale bylo to velmi zajímavé a vzrušující, někde v klubovce by to bylo i velmi příjemné. Potom to ovšem prohráli a odjeli s celým loďstvem do Jugoslávie. Tam byli internováni, ale jemu se nějak podařilo uprchnout do Švýcarska. Líčil mně všechny ty trampoty, kolikrát jej kde chtěli okrást, kolikrát byl vypovězen, až se dostal do Francie. To mě zvlášť zajímalo, a proto mně vylíčil podrobnosti. Na hranicích Švýcar a Francie stál prý dům, jakýsi průchodící dům, jedny dveře měl ve Švýcarsku, druhé ve Francii. Skrz ten dům se prý dostal do Francie a tím se vyhnul pohraniční kontrole. Odtamtud prý jel na střeše vagónu do Paříže. To mne též velmi zajímalo, zvláště, jak se potom nepozorovaně dostal na nádraží s té střechy dolů, aniž by ho chytili, vždyť ho muselo být



6

vidět odevšad. Otázal jsem se ho na to dvakrát, ale on moji otázku neslyšel nebo nechtěl slyšet a tak jsem se nedozvěděl, jak se to dělá. Potom mně líčil obtíže ve Francii. Stále musel být pod policejním dohledem, stále byl kontrolován, stále se musel někde hlásit. Práci dostal u Renaulta v automobilce. Pracoval, pracoval, léta ubíhala. Nám též ubíhaly kilometry. Již, když on bojoval na Dunaji, tabulky ukazovaly do Paříže 200 km. Když pak procházel průchodním domem do Francie, už to bylo asi 100 km a moje stereotypní ja, ja, ja, ich verstehe, dosahovalo jistě již několika tisíc. Když začal pracovat u Renaulta, už jsme byli před Paříží a též slunce se pomalu sklánělo k západu. Pak se osamostatnil, udělal se pro sebe, zařídil si zámečnickou dílnu, dílnu zvětšoval, na své dřívější bolševické názory už dávno zapomněl, prý to bylo takové mladické poblouznění a nyní má v Paříži továrnu. ”Ale neměl byste se špatně, kdybyste to tenkrát vyhráli,” namítl jsem mu, ”To byste byl nejméně admirálem.” ”To bych byl něco víc!”, odpověděl s hrdostí. To už jsme přijížděli do východních předměstí Paříže. Ta dáma už dávno rezignovala na požadavek, aby jí všechno překládal do franštiny, ale chlapec nepolevil ve svém hrozivém mlčení. ”Tak, co budete, chlapci, dělat?”, otázal se nás. Byli jsme celí zkřehlí a zničení po té několikahodinové cestě a já z těch svých věčných ja, ja, ja, ich verstehe. Odpověděli jsme, ať nás někde vysadí, že již něco podnikneme. Byla již tma, pařížská světla nás oslňovala. A tak zastavil zde nebo onde před nějakým hotelem, ale buď měli obsazeno, nebo to bylo moc drahé, zase jsme se vždy vrátili do auta a tu on rozhodl: ”Tak, hoši, pojeďte se mnou, vyspíte se u nás!” V duchu jsem to přijal rád, vůbec se mně nezamlouvalo hledat něco teď v noci, když jsme byli tak utrmácení a roztřesení po té dlouhé jízdě. Vůbec nic podezřelého mě nenapadlo, Leoš mně však potichu povídal, že už se mu to nijak nelíbí, že už jsme se měli dávno rozloučit, že už mu je to všechno podezřelé, že se mu nijak nelíbí srdečnost toho pána, to že není jen tak, aby někdo byl k neznámým lidem tak srdečný a prokazoval jim pro nic za nic takové laskavosti, a že vůbec bude nejlepší, když zmizíme. Zatím se však vůz dal do pohybu a zmizet jaksi nešlo. Projeli jsme mnohými ulicemi bůhví kam, až jsme zastavili na malém náměstíčku obklopeném prastarými domy. Vystoupili jsme a já jsem si stačil všimnout, že je na tabulce napsáno ”Maurské náměstí”. To jméno se skutečně k tomu hodilo. Vystoupili jsme z auta a rovnali si chrbáty, když tu Leoš zpozoroval, že mu vypadl z kapsičky kovový dvacetifrank. Patrně zapadl za vypolštářované sedadlo auta. Bylo to tak nevhodné a v tomto okamžiku zvlášť nepříjemné, neboť se všichni těšili, že už budou doma, a my teď začneme hledat dvacetifrank. Zlobím se na Leoše, že stále otravuje tím, že nosí peníze v kapse, pořád mu vypadávají, ať už si konečně koupí peněženku! Nic jsme nenašli, tak jsme nechali dvacet franků plavat. Jdeme nahoru po úzkých schodech, dáma s hošíkem zmizí bez rozloučení v nějakých dveřích, určitě si myslela, to že ještě tak scházelo, takhle tahat ty dva umouněnce k sobě na noc, to se ten muž zbláznil, kdoví, co je to za pobudy, ještě tady něco ukradnou, to je strašná lehkomyslnost. Zmizela ve zlém a už jsme ji nikdy neuviděli. Muž zatím otevřel na chodbě jiné dveře a pravil: ”Tak tady se, mládenci, vyspěte!” a odešel. Pak si ještě na něco vzpomněl, strčil hlavu dovnitř a povídal, abychom se ničeho nedotýkali.



7

Osaměli jsme v podivné místnosti, až jsme posléze usoudili, že to nejspíš bude kancelář, když Leoš zamítl moji domněnku, že by to docela dobře mohl být Faustův pokoj. Na oknech železné neotvírací žaluzie. Tím nám byl znemožněn útěk oknem v případě potřeby. Vedle byly dveře do druhé místnosti. Byl v ní pes. Ze začátku štěkal, pak se uklidnil a jenom zamyšleně přecházel, zřejmě mu bylo divné, co jsme zač. Zkouším dveře k němu, ty zase nedoléhaly a to mě potěšilo ještě méně, než to zamřížované okno. Pes byl velký jako tele soudě podle jeho kroků, strašně dupal. Nebo je tam schválně, aby nás hlídal? Což jestli si v noci na nás otevře dveře! Na druhé straně otevřený krb, z něhož strašně táhlo. Vprostřed stůl s kupou papírů a listin, potom ještě nějaká skříň a lenoška. A v tom jsme byli my zamčení. Nikdo nás neviděl sem vcházet, poslední stopa za námi končila 300 km daleko odtud v Nancy. Nikdo by nás nemohl vypátrat, kdybychom zde záhadně zmizeli. Byli jsme v pasti. Co teď? Pro mě bylo nejdůležitějším vyspat se aspoň trochu. Než, lenoška tam byla jen jedna. Dávám tedy Leošovi vybrat si, kde chce strávit noc, zda na zemi či na lenošce, doufaje, že zůstane věren svým zvykům a pohrdne něčím tak měkkým, jako je tato černá prastará, leč krátká lenoška, ale on se rozhodl právě pro ni. Rozbalím si tedy celtu a upravím si nepohodlné lože na zemi mezi dveřmi, za nimiž číhal podezřelý pes, a stolem. K hlavě jsem si dal těžítko, abych měl po ruce aspoň nějakou zbraň, a snažil jsem se usnout. Chvíli je ticho. Leoš pololeží, polosedí v té lenošce, já zabalen do deky naslouchám přecházení psa. Vtom Leoš polohlasně promluví: ”Člověče, tady je to strašné, my jsme sem neměli chodit.” A zase ticho. Pes vedle přechází, já se převracím z boku na bok. Vtom zase Leoš: ”Ten krb vypadá příšerně, nevím, zda sním či bdím, ale zdá se mi, že z něj čouhá ruka s dýkou.” A zase ticho. A za chvíli znova: ”Já už to tady nevydržím.” Vstal a přitáhl ke krbu židli. Potom obešel stůl a prohlížel si zařízení pokoje. Na stěně viselo cosi jako diplom, ale ukázalo se, že je to trestní výměr za automobilový přestupek. Byl to jistě zajímavý chlapík tento náš hostitel. Na stole byla všelijaká razítka, Leoš si jimi na památku orazítkoval zápisník. Jedině tím se stalo, že jsme se vůbec dozvěděli, u koho jsme to byli na návštěvě. (Paris - l19, Rue Saint Maur, Moteurs ”Rajeunis”. Comptoir Gal de Mécanique de Précision. Le Directeur.)

Tak noc pomalu ubíhala. Nakonec jsem přece jenom zavřel oči a v polospánku dočkal rána. Probudili jsme se ještě před svítáním. Pes vedle už byl také vzhůru a začal přecházet v té své cele. Pak se ozvalo rázné zaklepání. Rychle jsme spakovali svoje krámy a vydali se za naším průvodcem. Vedl nás dolů a potom po schodech do té své továrničky. Bylo tam plno obráběcích strojů na jemnou mechaniku. Pak vytáhl své auto a vyzval nás, ať jedeme s ním. Ptali jsme se ho, kam jede, a on odpověděl, že domů na druhý konec Paříže. Jeli jsme tedy s ním přes centrum města pod všelijakými podjezdy, jež narychlo vystavěli, aby oddělili městské ulice od výstavní plochy Světové výstavy, jež byla situována uprostřed města. Až jsme přijeli na jihozápadní konec do Boulogne-Billancourt.



8

Továrník nám navrhoval, nechceme-li s ním jet do jižní Francie, že on tam odpoledne jede a vzal by nás s sebou. My jsme tentokrát měli svůj pevný plán, a to do Bretaně, a pak jsme si také chtěli trochu prohlédnout Světovou výstavu. Tak jsme mu srdečně poděkovali. Leoš zůstal v autě a já jsem se s ním vydal do blízké restaurace, jež jak se ukázalo, byla jeho majetkem. Ještě než jsme vstoupili, dostal jsem ponaučení, abych se nezmiňoval, že jsme byli s onou dámou a chlapcem ve Štrasburku. Tak se rozluštila sama ta naše hádanka, je-li ona dáma jeho paní, či nikoli, záporně. Vtom jsme již vešli dovnitř a nastalo patřičné uvítání paní hostinskou a asi třinácti-čtrnáctiletou holčičkou. Ta mu skočila kolem krku, tancovala kolem něho, brebentila a výskala, že jsem já stojící opodál sotva rozuměl. Přesto se mně zdálo, že z celé té radosti vyčuhovala prosba o nový kabát. Přivítal jsem se s paní, prohodil pár slov, odkud jsme a kam jdeme. Pak mně továrník nabídl, nechceme-li zůstat u nich a spát tam na zemi stranou v sále. Nabídka byla lákavá, neboť jsme tím mohli ušetřit spoustu peněz, ale v sále byly dlaždičky a my už jsme byli velmi nevyspalí, a tak jsem zdvořile poděkoval. Také jsem už nechtěl více obtěžovat. Nejlepší je, když se člověk rozloučí včas a v dobré náladě, dřív než nastane přirozená únava z cizích lidí. Tak zůstanou nejlepší vzpomínky. Továrník si však nedal vzít, že nám aspoň najde levný hotel. Počkal jsem tedy, až se dal do pořádku, vzal si elegantní modrý oblek a kravatu a pak jsme se šli ptát po okolních hotelích. Stavili jsme se ještě v sousední restauraci a tam jsme se seznámili s nějakými lidmi. Představil mě jakémusi Němci od Karlových Varů, ale ten neprojevil žádný zájem. To továrníka dopálilo a křikl na něj: ”Tak mu přece podej ruku, copak to není tvůj krajan!” Němec se tedy k tomu odhodlal, ale byl dlouho zamlklý. Teprve když jsme se tam později vrátili s Leošem a on nám kreslil na papírek plánek ulic k nejbližší stanici metra, teprve potom se trochu rozhovořil. Utekl prý od nás pro nějaký lesní pych. Kdoví, co v tom všechno bylo. Zde se ho nikdo na nic neptal, ale on přesto byl nějak zasmušilý. Kdoví, jaký měl osud. Továrník nám sehnal levný hotel, 35 Frs za týden, to je 5 Frs za jednu noc, to je co! Opravdu velmi levné! Potom jsme se s ním rozloučili a srdečně jsme mu poděkovali. Tak mu vzdávám ještě jednou dík na tomto místě. Velmi jsme se zaradovali, že jsme potkali takového člověka, který dovedl rozdávat srdečnost nic za to nechtěje, a hlavně, že neměl všelijaká podezření a obavy, jež jsou tak velkou přehradou mezi lidmi. Nahlédli jsme do jeho pestrého soukromého života, neprozradili jsme na něj tajnou milenku a syna a odešli jsme jako poutníci věčně světem bloudící vstříc dalším úžasným dobrodružstvím. Paříž 37 Nastěhovali jsme se do našeho penziónu. Bylo to celkem slušné za těch 5 Frs denně (t.j. za pouhé 4 Kč, s naší měnou byl jeden v tu dobu králem), jen postele strašně vrzaly. Též tam měli ten komfortní klozet pozůstávající ze dvou stop naznačených v betonu a řetízku na splachování. Když se za něj zatáhlo, člověk nestačil včas utéci před záplavou, jež zasáhla většinu místnosti. Nevím, do jaké míry jsou tato zařízení výsledkem národní povahy, je však možné, že naopak tímto zařízením získali Francouzové svou pronikavou pohotovost, stálým napětím ve stavu rovnovážném připraveni na skok vpřed.



9

Za skleněnými dveřmi u vchodu seděla distingvovaná paní, jež nás zapsala do velké knihy. Zdi pokojů byly nějak tenké, stále jsme slyšeli hlasy našich neviditelných sousedů, ale myslím, že jsme nikdy nikoho nepotkali. Potom jsme se vydali vzhůru do Paříže. ”Monsieur, oú est ici le premier Métro, s` il vous plaît?” Několika ulicemi přes malé náměstíčko kolem automobilky Peugeot a už vidíme rám s plánem Paříže na zábradlí vchodu do podzemní dráhy. Nejvíce vyhmatané místo na plánu nám udává naši pozici a tak se snadno orientujeme. Jedeme do centra na výstavu, jsme na jihozápadním konci Paříže. Jedeme přes Rond Point des Champs Élysées na stanici Concorde. Ohromné slavné náměstí! Budovy, které je do čtverce vroubí, se zdají nějak nízké, přestože jsou nejméně dvoupatrové. Na sever Rue Royal a Église de la Madelaine, na východ Jardin de Tuileries, na jihu Seina se svými mosty de la Concorde a de Solférino, na západ Champs Élysées se čtyřmi vysokými sloupy, jež na sobě mají nějaké podivné symboly. Nikdy jsme se nedozvěděli, čeho symboly to byly. Nesmírný počet aut, jimiž jsme měli proklouznout. Výstava byla vestavěna doprostřed města. Ze začátku jsme začali prohlížet pavilón za pavilónem, a proto si pár těch prvních dobře pamatuji. První byl propagací nějaké továrny na cigarety. Leoš si neopomněl zdarma naplnit tabatěrku, já jsem si pouze všiml, že ty slečny, co zpracovávaly tabák (byly za sklem), měly červeně nalakované nehty na rukou i nohou (lakování nehtů na nohou k nám ještě nedošlo, v tom jsme byli pozadu). Další byl pavilón Nestléovy moučky a potom jsme to vzali na přeskáčku a brzo jsme se vůbec rozešli, neboť zájmy táhly každého jinam. Sraz jsme si dali ve 3 hodiny odpoledne u sovětského pavilónu, abychom viděli film ”Député de la Baltique”. Než jsme se rozešli, chodili jsme jen tak, a prohlíželi si všechny ty divy, žel, brzo nás začaly bolet nohy a potom strašně vzrůstal hlad a chuť, ale nesměli jsme utratit navíc ani frančík. Myslím, že tuto naši pevnou zásadu porušil první Leoš v řeckém pavilónu, kde prodávali víno z ostrova Samos. Bylo dobré a chutné, já jsem se dal též zlákat. Potom jsme zadarmo popíjeli v argentinském pavilónu kávu a ještě v nějakém pavilóně cosi jako polévku. Ježto jsem si ani nezapamatoval, co to bylo, je vidět, že reklamní snaha dotyčné firmy v mém případě naprosto zklamala. Kdesi jinde prodávali americkou limonádu Coca-Cola. Koupil jsem si ji ihned, jakmile jsem ji uviděl, vzpomínaje si nejasně na její překrásnou chuť v Americe, ale nemohu říci, že jsem si na ni vzpomněl, tahle měla chuť něco mezi inkoustem a arabigumou. Leoš rozhodně zůstal věren vínu Samos. Bylo tam mnoho přemnoho, pavilónů, ani nevím, které všechny. Za mostem dominovaly dva největší, vlevo sovětský, vpravo německý. Shrnu hlavní dojem z každého, v každém bylo, toť se ví, plno věcí. Angličané se mnoho nenamáhali, aby ukázali mohutnost své říše, neboť mně v paměti uvízly jen tenisové rakety a jiná sportovní nářadí. Ve španělském byla fontánka ze rtuti. Vlevo v suterénu byl přes celou stěnu zavěšen obraz, který dokončoval malíř menší postavy v černém baretu, a aby všude dostal, používal štafličky. Na obraze byly části zvířecích těl i lidí. Celkový dojem byl hrůzný. Před obrazem bylo zábradlí, ale žádní diváci. Několikrát jsem se tam vrátil a vždy zdvořile pozdravil: ”Bon jour, monsieur” Nakonec jsem se malíře zeptal, co obraz má znamenat.



10

”C’est la guerre!” odpověděl a zeptal se mě, z které jsem země. Vždy se usmál v odpověď na můj pozdrav. Teprve mnohem později jsem se dozvěděl, že to byl Pablo Picasso, který dokončoval obraz ”Guernica”. Leoš se na to nepamatoval, zřejmě chodil na víno Samos do řeckého pavilónu v době, kdy já šel do španělského podívat se, jak pokračuje obraz. Výstavě dominovaly, jak už jsem říkal, dva největší pavilóny čely proti sobě. Sovětský pavilón měl v čele hranolovou věž a na ní vysokou sochu vpřed rozkročené dvojice dělníka a kolchoznice, držící ve vztyčených pažích nad hlavami kladivo a srp. Sousoší bylo impozantní zvláště zpředu, z boku se mně zdály vzadu o špičky opírající se nohy neúměrně dlouhé. Uvnitř kromě jiného byla řada obrazů pěkně nabubřelých generálů bohatě odekorovaných řády, jen Stalin měl prostou uniformu. Říkal jsem si, to musí být gusto pro fajnový vkus Francouzů a jejich vytříbené malířství. Bylo tam též hojně výkresů či maleb malých dětí. Německý pavilón měl též hranatou věž přesně proti sovětské a na ní ohromný hákový kříž. Uvnitř visely těžké lustry ze stropu, víc jsem si nezapamatoval. V polském nic, jen si pamatuji, že byl dřevěný. Náš pavilón byl také podivuhodný. U vchodu bylo něco velkého hnědého, podivného tvaru, po dlouhém dumání jsem se ustálil v přesvědčení, že to budou izolační olbřímí pojistky, žel, již jsem nebyl schopen představit si, co by asi mohly izolovat. Uvnitř byly chodby ze skleněných tyčí, čímž se rozumí, že ty tyče tvořily stěny. Pak tam bylo sklo a vánoční ozdoby od Viktorina (co má obchod proti Bio Centrál). Tu a tam byla na stolku nějaká výšivka, nad níž se skláněly úctyhodné dámy, všiml jsem si toho, když jsem šel nahoru a patrně mnohem déle potom, když už jsem se vrátil maje vše prohlédnuto. Nahoře byla expozice našeho průmyslu, Škodovka, Baťa a nějaké šrouby. Fotografie Zlína a jeden bílý střevíček ve velikém osvětleném kruhu. Stál jsem za skupinou lidí prohlížejících si ty fotografie a zaslechl jsem, jak se jeden druhého tázal: ”Ale to je přece malá země, né?” A druhý, zřejmě znalec, mu na to odpověděl: ”Ale kdepak, to je přece velká země!” Proti schodišti byly fotografie nastoupených Baťových mužů v bílých košilích a dlouhých bílých kalhotách a dále skupina tančících dívek asi z rytmické školy Milči Majerové s nápisem: ”To je naše mládež.” Škodovka tam měla mapu zeměkoule a v každém větším městě po celém světě měla červenou žárovku označující místo jejího zastoupení. Potom se šlo jakoby do sklepa a tam bylo panoráma Hradčan. Bylo přes celou zadní stěnu. Nechci se o tom nijak hanlivě vyjadřovat, i když si myslím, že na těch talířích, co u nás prodávají na jarmarku, je panoráma desetkrát povedenější. Bylo to namalováno hnědou barvou a před tím byla skutečná voda se zábradlím, asi tím chtěl onen básnický duch naznačit Vltavu. Vůbec bylo v tom sklepě ještě více záhad. Když jste se otočili od té naznačené Vltavy, stáli jste čelem vstříc čemusi, co nelze jen tak dobře vyjádřit. Snáze by si to mohl představit surrealista, obyčejný člověk má jen jednu pomůcku, jak docílit té představy. Nechť se praští do oka a pak při zavřených očích bedlivě sleduje ony barevné fantómy, jež začnou před ním plynout. Něco takového tam bylo zhmotnělého, nevídané krásy a mezitím zurčel malý potůček.



11

Stál jsem před tím pln údivu a rozradostněn. Nakonec jsem pochopil, že se tím míní všem cizincům naznačit, že naše země je tuze krásná a že si každý může ku příkladu koupit nějakou takovouhle věc a dát si ji do zahrádky do jezírka. A div jsem nepodezíral Karla Čapka, že on ovlivnil vystavovatele v tomto zahrádkářském smyslu. Po dlouhém čase jsem se dočetl v nějakém časopise, že to mělo znázornit výrobu drahocenného prvku zvaného Radium. Je vidět, že člověk nemá nikdy dost otevřené oči, aby správně pochopil záhady světa. Odtamtud se vyšlo na terasu vznášející se přímo nad řekou. Pavilónu dominoval stožár s lodním košem. Vůbec celý pavilón měl podobu stylizované lodi, to asi proto, že jsme tak námořnický národ a zdravíme se ”Ahoj”. Vcelku se mně to všechno líbilo, i ten velký československý státní znak z neonových trubek, jež, pokud jsem viděl, nikdy nesvítily, ale člověk nesmí být takový puntičkář. To bych také mohl vytýkat, že Petrof měl na piáně milimetry prachu. Však jsem to také řekl jeho synovi (mému spolužáku), když jsem se vrátil domů. Řekl, že tam zítra posílá prokuristu s hadrem. Z terasy se šlo do restaurace, jež byla stále obsazená, zřejmě táhla slavná česká kuchyně. I já jsem měl laskominy, ale chuť jste si musel nechat zajít při pohledu na ceny. Vedle byl švédský pavilón, kus dále pavilón USA. Po řece jezdily všelijaké lodi, po ulicích výstavy vláčky, v nich průvodčí s hlásnými troubami a potom tam chodilo tisíce pěšáků jako my dva. Nevím, kolik dní jsme takto prochodili po výstavě, ale jeden večer jsme se odebrali do zábavní čtvrti. Čas od času jsme ochutnali nějakou podivuhodnou lahůdku, podle toho, jak jsme se nechali na co chytit. Ku příkladu Leoš se chytil na báječnou bretaňskou placku. Pekli ji na místě a ještě horkou ji prodávali. Žel, nemohu nic sdělit o její chuti, úplně mně dostačoval pouhý pohled na ni a rázně jsem odmítl, když mi Leoš mermomocí kousek nabízel. Pak přišli na řadu trpaslíci. Bylo to celé miniaturní město, malé domy, jejichž střechy nám sahaly asi po ramena. Obecní úřad, pošta, cirkus, kde potom trpaslíci vystupovali na svých trpasličích koních. Ti koně mě nejvíc překvapili. Že ti lidé byli malí ani ne metr, s tím jsem se konečně smířil, neboť lidé jsou všeho schopní, ale od koní jsem to nečekal. Když jsem tam stál jako Guliver mezi liliputány a díval se do jednoho okna na jednu tu titěrnou slečnu čtoucí nějakou knížku, neodvážil jsem se jí zeptat, co to čte. Ale malý chlapec vedle mne byl kurážnější a zeptal se jí: ”Quel âge avez vous, madame?” ”Sedmnáct,” zněla odpověď. Odpověď byla pronesena velmi vážně a slečna nevyrušena se opět zahloubala do své četby. Jak bych byl zvědav na jejich duševní život, ale nemohl jsem se ptát, neboť bylo ponižující už jen to, že zde byli tak ukazováni na odiv lidu za 5 Frs. V okénku pokladny seděl dospělý člověk a vedle něj na pultu trpaslíček jako vnadidlo. Trpaslíků bylo asi 30 nejrůznějšího věku, od dětských let, až hádám, do šedesátky. Bizarně působily vráščité tváře starých nesouhlasíce tak s jejich dětskou postavou. Ostatní atrakce nás příliš nevábily, nedali jsme se chytit na ty ohromné kolotoče, ani na všelijaké jiné tajemné podniky, až k večeru jsme se dostali k bavorskému pavilónu. V pozadí byly namalované Alpy, číšníci chodili v krátkých kožených kalhotách po kolena, s kšandami a padacím mostem, čím byly ty kalhoty umaštěnější, tím větší úcta z nich plynula. Chodili jsme co nejlevněji povečeřet a tu padl náš zrak na nápis: ”Zde se prodávají Casse-Croûte.”



12

Tento nápis mě už dávno dráždil, neboť jsem ho stále někde četl a pořád jsem nevěděl, co to je. Leoš byl také zvědavý a tak jsme se rozhodli, že si to dáme k večeři, beztoho je to tam na Montmartru, kam jinak chodíme, dost drahé. Objednáme a napjati čekáme, co nám přinesou. Naše překvapení bylo úměrné ceně, kterou jsme za ty Casse-Croûte zaplatili. Chci tím říci, že naše překvapení bylo kolosální. Byla to ohromná mísa strašně kyselého zelí a k tomu cosi jako buřt. Strašně kyselé je slabý výraz, bylo to odporné jak sto čertů. Naše počáteční pokusy něco z toho pozřít skončily naprostým neúspěchem a strašlivou blamáží pro naši sportovní zásadu sníst něco aspoň formálně, když už za to platíme krvavých 15 Frs jeden každý. Museli jsme si potom dát ještě pořádnou normální večeři na Montmartru, abychom se z toho vzpamatovali jednak tělesně, ale hlavně duševně z takového překročení rozpočtu. Když se spiknou temné síly i třeba jen v podobě takového mizerného Casse-Croûte, je malý český člověk ztracen. Naše normální síly byly tím podlomeny a pak už nás úplně uchvátil kankán světového města třeštícího v záři barevných reflektorů v zábavní čtvrti Světové výstavy. Hned tu, hned tam nás strhla plamenná slova všelijakých podivně oděných mužů zvoucích do prapodivných stánků, kde člověk viděl divy a kouzla, nad nimiž žasl svět. Bylo toho tolik a tak se mi to všechno popletlo, že už si teď nevěřím, co jsem tam vlastně viděl. A tak nevím, byl-li ten fakír, co polykal hady, tam, nebo na Matějské pouti. Spletlo se mi vše, co jsem kdy viděl a slyšel, že je z toho nerozeznatelná cupanina. Jenom vím, že to vždycky, když ku příkladu přeřízli tu pannu cirkulárkou, končilo nějakým takovým povzdechem: No, nebylo to nic extra, ale zatleskejme jim aspoň za tu snahu, že nám chtějí dostat z kapsy nějaký ten frančík, vždyť, konečně, jíst se chce každému. A tak jsme jim zatleskali, vyšli ven a zapadli někde opodál, kde nám slibovali ještě větší divy a ještě větší popření všech platných přírodních zákonů. Nakonec začalo pršet a do mne něco vjelo a mermomocí jsem trval na tom, ať jdeme do Folies Bergère. Leoš, že ne a ne! Skočili jsme na autobus (měl schůdky vzadu) a jeli nevědouce kam, jenom jak nám kdo poradil které číslo. Leoš se zachmuřoval čím dál víc, a že do těch folií nepůjde. Já jsem však měl pevný úmysl, že tam půjdu stůj co stůj. Nakonec jsme se rozešli ve zlém tak, že jsem mu dal klíč, ať si jde spánembohem spát. Koupil jsem si ten nejlacinější lístek (za 12 Frs), prošel vestibulem a chodbami, kde se procházelo vznešené obecenstvo ve večerních úborech a to nejen evropských, ale též indických a všelijakých jiných, marockých a pod. Ve vestibulu hráli hudebníci s papírovými nosy, v nichž měli žárovky a tak jim pěkně svítily. Druhý den jsem se dočetl v novinách, že byl v Paříži na návštěvě marocký sultán, a tak si myslím, že jsem ho asi viděl v tom vestibulu. Potom se už začínalo a já jsem se hleděl někam umístit. Bylo všude plno a tak jsem se musel tlačit na galerii a dívat se přes hlavy. Připadalo mně to jako v Osvobozeném divadle, to jsem dobře znal, také jsme se tam na galérii tlačili, abychom přes hlavy viděli Voskovce a Wericha. Zde ovšem bylo mezinárodní publikum, a když jsem se tam ustálil a začal se orientovat po okolí, viděl jsem, že se též ostatní začínají dorozumívat. Sešla se nás tam celkem kompletní slovanská společnost.



13

Náhodou jsme se sešli vedeni nějakou záhadnou silou všichni na tom místě a tak jsme tvořili ostrov mezi ostatním publikem. Bylo to veselé, jak se přihlašoval jeden Slovan po druhém, co je zač a odkud. Nakonec jsme byli kompletní, i jeden Slovák tam byl, jenom Čech tam scházel. Stál jsem mezi nimi mlčky, ale nepřihlásil jsem se. Nemám rád pohnuté scény a pak jsem si myslel, že je zde nevhodná půda pro slovanskou vzájemnost. Hlavní atrakcí tohoto divadla totiž bylo, že tam vystupovaly nahé ženy. Byl jsem sice na svou krátkozrakost od jeviště strašně daleko, ale přes to se mi zdály všechny náramně veliké, až do fantastičnosti. Ale chyběl jim ten tmavý trojúhelníček (eventuelně plavý nebo rezatý) a to mě desorientovalo. Bylo to jakési nakupení gigantické krásy, že člověk měl dojem ne nepodobný tomu, jako když se díval na kostru velryby v museu Království českého, když tam byl naposled ještě jako malé pachole. Děj byl celkem nesouvislý, aspoň si to myslím, kdož ví, třebas byl souvislý, třeba ty pronášené řeči a zpěvy tu souvislost vytvořily, mně to ovšem ušlo. Jinak to bylo duchaplné a dobře uděláno. Zejména ten vodopád, u kterého se všechny začaly svlékat, pleť měly neobyčejně bílou, což kontrastovalo s Josefinou Bakerovou (jež zazářila v Evropě jako taneční meteor), ta měla, jak jsem se mylně domníval, trikot barvy kávy ”kapucín”, nevěda, že je to černoška. Ovšemže, že žádný neměla. Josefina tančila pitvorné tance s erotickým nádechem a ty ostatní za ní nezůstávaly pozadu. Bylo tam i pár tanečníků, ovšem v plavkách. Každé číslo bylo odměňováno dlouhotrvajícím potleskem. Ani nevím, zda jsem tam zůstal do konce, v paměti mně zůstala vzpomínka, že jsem se před koncem vytratil, ale teď si nejsem jist, zda to nebylo zde z našeho Klicperova divadla při operetě ”Červený koníček.” Asi jsem se skutečně vytratil, uvědomiv si náhle, že můj sportovní oděv je sice ještě dost dobrý na tu dobu, ale zmačkaný až hanba a na ramenou a kolenou od deště promočený, a že přece jen kontrastuje se skvělým oděvem ostatních, s leskem šperků indických dam a jejich splývajících šál a proti černi smokinků a bělosti náprsenek všelijakých kavalírů. Musím uvést při přepisování, že jsem Josefinu Bakerovou uviděl ještě za 29 let v roce 1966 v divadle v Santiagu de Cuba. Nyní již jako distinguovaná dáma zpívala krásným hlasem písně španělské, francouzské a anglické, jež doprovázela mírnými tanečními pohyby. Seděl jsem vedle jejích dvanácti adoptovaných dětí z různých národů i věku, jež všechny způsobně seděly v jedné řadě. Na konci koncertu, za doprovodu kubánské kapely, Josefina vyzvala děti předškolního věku, zda si nechtějí zatančit. Z nabitého sálu se vyřítilo asi 30 dětí a vzalo jeviště útokem. Celé je zaplnily, kapela začala divoce hrát a děti v rytmu tancovaly, každé svou vlastní kreaci, Josefina mezi nimi chodila a ty méně talentované v přestávkách vylučovala, až zbyly jen dvě. Sál zaburácel potleskem. Zřejmě je vybrala pro další školení. (Jakpak by stejná výzva dopadla u nás? Asi u nás není taková tradice. Na Kubě kolem každé kapely, třeba na náměstí, předvádí svou kreaci několik úplně malých dětí i 2-3 letých). Dodávám z dalšího osudu Josefiny Bakerové: Se svými dvanácti adoptovanými dětmi sídlila na jednom zámku v jižní Francii, kde je přísně vychovávala. Když jí došly finanční prostředky a musela zámek opustit, poskytla jí útočiště monacká kněžna Grace.

Zapadl jsem do podzemí, vlak zahučel, zasvištěl, spálená elektřina naplnila nozdry a já byl unášen podzemní Paříží na druhý konec města. Vystoupím, projdu známými ulicemi, z nichž jsem si nejlépe pamatoval tu ”U čtyř košil”. Jakmile jsem ten nápis uviděl, už jsem byl skoro doma, to už jsem nemohl zabloudit a vejdu pozdě po půlnoci do našeho penziónu. Leoš ještě nespí, pomalu se svléká a na můj udivený pohled vysvětluje, že si četl. Neříkám nic, jenom si myslím, proč nečte jako jindy v posteli.



14

Teprve po čase mně prozradil, že celou tu dobu bloudil po tom našem předměstí, že je v té tmě prochodil křížem krážem a že, až když zase narazil na Seinu, začal znovu jiným směrem. To bylo tím, že si nepamatoval tu ulici ”U čtyř košil”. Tenkrát jsme vůbec dosti četli. Vstávali jsme dosti pozdě a četli ráno i večer. Leoš měl ty svoje klasiky, některého bretaňského autora a já jsem náruživě četl pouze malou ”pornografii” (zcela nevinnou) s hezkými perokresbami, kterou jsem si koupil u bukinisty na nábřeží. (Po letech ji k mé lítosti Jarmila zabalila, nalepila na ni starou francouzskou známku a dala ji do pošty na stůl spisovateli Josefu Hiršalovi k svátku, který seděl ve vedlejší kanceláři v Orbisu ve vydavatelství dětské knihy UM. Ten si dojat lámal hlavu, která francouzská přítelkyně mu ji poslala.) Když jsme se v těch několika dnech dosyta nabažili výstavy, obrátili jsme svou pozornost vlastní Paříži. Zbývalo nám ještě mnoho a mnoho věcí, ale na to vše by nám nestačil ani celý měsíc. Bylo tam mnoho zdrojů vážného poučení, na příklad palác vynálezů, to vše by zasloužilo podrobné studium, ale času jsme měli málo. Jednou odpoledne jsme se vypravili do Musée Grévin voskových figur. Byla to znamenitá zábava. Bylo tam mnoho figur známých osobností politického a společenského světa dokonale vymodelovaných z vosku, kupříkladu vévoda z Windsoru s paní Simpsonovou (což byla největší milostná historie těch dob, k vůli paní Simpsonové se anglický král musel vzdát trůnu a oba byli na věky vyhoštěni z Anglie), byli tam všichni současní i minulí diktátoři a velké postavy z dějin, ale též i malí obyčejní lidé, jako ku příkladu ten, jehož jsem se dovolil, sedaje si vedle něj na lavičku, an četl noviny. Neodpověděl mně, protože byl voskový a já jsem si toho všiml až za hodnou chvíli, protože pořád četl stejné místo. Nebo člověk nakoukl do zákoutí, ale ihned se diskrétně otočil, neboť si tam luxusně oděná dáma upravovala podvazek. Žel, trvalo jí to dlouho a tak se i na ni prozradilo, že je umělá, i když rafinovaně. Jak jsem již řekl, na Montmartru jsme měli vyhlédnutou hospůdku, kde jsme obědvali a večeřeli. Bylo to tam znamenité. Určitě bych to místo našel ještě dnes. Žel, byla právě stávka číšníků a tak nás obsluhoval sám majitel či jeho strýc, jak se dohadoval Leoš. Trvalo to sice trochu déle, ale zato nedostal spropitné. Leoš vůbec nerad platil spropitné. Ne, že byl tak silně lakomý, ale prý snižovalo lidskou důstojnost číšníka, měl-li dostávat takovou almužnu. A tak mu raději nic nedal, aby jeho důstojnost nesnížil, ani dost málo se nerozmýšleje nad tím, že ten na spropitné čeká, že je z toho živ a že má doma třeba tucet hladových dětí. Ovšem, jen výjimečně, jinak spropitné dával, někde bylo i na účtu připsáno 10 procent. Příští den jsem si zašel do Louvru. Už jsem tam dříve byl a tak jsem procházel známými místy a hledal obrazy, jež mně utkvěly v paměti, žel,málo jich tam bylo, většinou na jejich místech viselo oznámení, že obraz byl zapůjčen na soubornou výstavu francouzského umění v Petit Palais. A když jsem tam tak chodil, spatřil jsem houfec zmatených lidí, v jejichž čele nesl na špejli silný mladý muž maličkou československou vlajku. V houfci byli páni a dámy v nejlepších letech z Brna na drahém zájezdu do Paříže. Průvodce v Louvru jim dělal francouzský student. Chvíli jsem je pozoroval. Průvodce se sice namáhal něco jim o těch obrazech vysvětlit, ale protože nikdo z nich neuměl natolik francouzsky, aby jim to přeložil, veškerá jeho snaha byla marná a tak toho rezignovaně nechal a jenom je jen tak vodil sem a tam. Ještě chvíli jsem je sledoval a pak se mi jich ustrnulo, vždyť to byli krajani, a nabídl jsem jim své služby.



15

Přijali mě s otevřenou náručí a já jsem jim skutečně něco přeložil za pomoci svého kolibřího slovníčku (byl velikosti čtyř kostek cukru a nosili jsme ho v kapse). Vodil jsem pak je já, kam se mi zlíbilo, a upozorňoval jen na ty obrazy, jež se mně už od dřívějška líbily. Mnoho toho z těch obrazů neměli a tak jsem aspoň doufal, že si jako my pochutnávají na francouzské kuchyni, když už platí tak horentní peníze denně, ale jejich odpovědi byly neurčité a sami se tvářili též velmi nejistě. Chudáci, myslel jsem si, to je tak, když se pouštíte na cesty, mnoho sice z toho nemáte, ale zato vás to hodně stojí. A tak vám taková cesta zanechá aspoň jeden silný dojem a to dokonce tak silný, že už nikdy po takové cestě nezatoužíte. (Byl jsem ve svých úvahách nespravedlivý, každý neměl v mládí prázdniny a možnosti, aby se vydal na cesty, jež, když nic, aspoň rozšiřují obzor.) Potom přišel 14. červenec. V jeho předvečer jsme vyšli do ulic, v nich se veselil lid. Na nárožích vyhrávaly hudby, tancovalo se, herci divadel vystupovali na tribunách, jež byly postaveny na náměstích. Chodili jsme v ten předvečer po bulvárech a náměstích, všude jsme chvíli postáli, až jsme se opět ocitli na náměstí de la Concorde. Po jedné jeho straně, tam, kde končí Jardin de Tuileries, bylo postaveno vysoké železné lešení nejméně do výše druhého patra nedalekých domů a z něho byly spuštěny tři ohromné prapory ve francouzských barvách a nahoře byly tři ohromné jakobínské čapky. Pod touto konstrukcí bylo pódium, na němž účinkovala skupina nejvýznačnějších herců v záři reflektorů. Kdyby chudáci byli tušili, že se tato lehká, vznosná, ale mnoho tun vážící konstrukce, v zítřejších ranních hodinách zřítí, její trosky jsem viděl, když jsem šel mimo do Louvru, jistě by jejich tremolo znělo úpěnlivěji a prsní tóny hrobověji a černo lidí zaplnivších ohromné náměstí by se slilo v jednu masu zděšení a my s nimi. Já, poněvadž jsem přece jenom byl poněkud vzdálen od pódia, stoje asi uprostřed toho ohromného prostranství a maje před sebou mnoho hlav, jež mi bylo proniknout zrakem, chtěl-li jsem dohlédnout na reje těch nočních víl, věnoval jsem však raději svou pozornost nejbližšímu okolí. Povšiml jsem si všech krásných dívek okolo, změřil jsem svou touhu dát se s tou nebo onou do řeči, ale zjistil jsem, že přes celou její nezměrnost nestačí její síla na to, aby ovládla moje rozechvění a z ní plynoucí nejistotu, kdykoli jsem se už už chystal pronésti něco zdvořilého, když se příležitost sama nabízela. Ale muselo by v tom být trochu humoru, a to ve francouzštině nebylo jen tak, a to bylo poslední brzdou, když se všechny ostatní zábrany rozplynuly. Jednou z takových zábran byl také Leoš, ale ten byl tentokrát někde opodál a tak jeho vliv byl zanedbatelný. A tak, když už jsem všechno překonal a chtěl vtělit svou myšlenku v čin a oslovit dívku, jež se ocitla těsně u mne a zdála se mně roztomilá, ozval se hlas, jenž náležel její ctihodné mamá, tázající se Mariany, zdali dobře vidí toho báječného Jouveta, nebo jak se jmenoval jakýs takýs herec. Mariana sice dobře viděla i slyšela, ale nemohouc netušit, jakými touhami dme se moje hruď, a dávajíc mi příležitost tím, že se ocitla v mé blízkosti, a vidouc dále, že nejsem s to vydati ze sebe jediný vzdech zahalený v nenápadná slova, odcupitala ke své mamince a naše oči se už nestřetly v pohledu hlubším nežli ona noc. Moje nitro se zahalilo mlčením nad marností všech věcí a moje oči bloudily kol dokola a do mozku se pomalu vkrádala myšlenka, jak se dostanou odsud všichni ti lidé a všechna ta auta, jichž zde bylo napresováno jako slanečků a stále nová přijížděla od de la Madelaine.



16

Skutečně, hotová zacpanina. Tisíce lidí a aut, promíšeni jedni s druhými. Jestli tak někdo spěchal třeba za řeku, nežli se mohl otočit a objet to jinudy, další desítky aut za ním mu zablokovaly cestu a on zde byl v nedobrovolném zajetí až do konce slavnosti. Přesvědčil jsem se určitě, když jsem ráno šel tamtudy do Louvru, že se auta rozjela ještě během noci. Na 14. červenec jsme trochu zaspali. A tak se stalo, že když jsme vystupovali z Rond Point na Champs-Élysées, kde měla být vojenská přehlídka, černalo se lidí od Triumfálního oblouku až k Jardin des Tuileries. Bloumali jsme za zády těch davů a viděli jsme tu a tam mezi jejich hlavami něco z pestrého řemení marocké jízdy, vyleštěné přílbice koloniálních vojsk, námořnictvo a kdo ví, co všechno. Byla to náramná podívaná, jistě bych byl oslněn, kdybych to viděl poprvé, ale už jsem totéž sledoval před dvěma roky. Pištci a hudebníci, chci říci bubeníci, náčelníci v červených skládaných pumpkách točící kaprálskými holemi (nebo jakými) v čele pochodujících oddílů. Samé zlato a drahé kamení. Aspoň se to na slunci hodně třpytilo. A těch duhových čabrak! Zkrátka, oči přecházely nevědouce, na co by se nejdřív upřely. Vtom to náhle začalo hučet nad Triumfálním obloukem a stovky letadel brázdily vzdušné moře nám vstříc. Dívám se na jejich vyrovnané skupiny, jak se blíží stále víc, jak letí nad našimi hlavami a mizejí za námi. Vtom milión očí vystoupí z důlků a půl miliónů srdcí se zatřepe: Jedno letadlo padá k zemi, na nás! Zašumí pohnutí v zástupech, letadlo nepadá střemhlav, snáší se šikmo mimo nás. Zástup si oddechl a milión nohou se pohnulo k řece, za jejíž zábradlí letadlo zapadlo. Byl jsem samozřejmě u zábradlí mezi prvními. Z vody koukala jenom špička ocasu. Zdáli již sem přijížděly policejní čluny. Chvíli jsem postál, Leoš se připojil, přihlíželi jsme těm říčním manévrům, jak se snažili letadlo povytáhnout, a když jsme se dozvěděli, že se pilotovi nic nestalo, odešli jsme spokojeně na Montmartre na oběd, neboť odpoledne na nás čekala manifestace Lidové fronty. Tous à la Bastille! De la Bastille à la Nation! Trikolóry a rudé prapory vlály nad těmi rozjásanými davy, do nichž pražilo odpolední slunce jak divé. Přihlíželi jsme průvodu radujíce se z těch nadšených lidí, krásných černovlasých dívek s červenými šátky a táhli jsme s nimi na náměstí de la Nation. To bylo jedno z těch krásných pařížských náměstí, tak široké, že jsem měl krásný pocit volnosti a neohraničenosti prostoru. A nad tím ještě to jižní nebe a vše zalité odpoledním sluncem, k tomu ti letně odění lidé v bílých košilích, opálení, barevné blůzky děvčat a všelijaké historické kroje z Velké revoluce. Tam jsem si plně uvědomoval Francii. Tu lehkost a pestrost, volnost, vzduch a to jejich nebe. Připadalo mně to jako krůček k tropům. Dálka, nestísněnost a člověku bylo veselo. U nás je to takové nějaké těžkopádnější, nepohnutelnější, i když třeba solidnější. Člověk je u nás nějak stísňován, proto ta touha po cizině! Ovšem návrat domů je tím krásnější.



17

Jsme si u nás navzájem nějak bližší. Chodil jsem tam mezi lidmi vnímaje tu atmosféru, tu a tam dolétl až ke mně úryvek slavnostní řeči z tribuny postavené mezi dvěma vysokými sloupy, jež na tom náměstí jistě hlásaly něčí slávu, jenže já se asi nikdy nedozvím, koho slávu a jakou. Každý metr té naší milé Evropy je pamětníkem podivuhodných osudů a historií a my po ní chodíme nevědouce z toho nic. Kolik osudů třeba navlas podobných tomu našemu. Ale jako je to v té písni o starém klobouku: ” Jen zaváté stopy, starý klobouk ve křoví, nikdo nic nepochopí, nikdo se nic nedoví.” Slunce se sklánělo za střechy toho dělnického předměstí. Čtrnáctý červenec roku třicátého sedmého pomalu končil. Děkuji ti, čtrnáctý červenci tohoto roku, za krásné odpoledne, jež jsi daroval mému snění. Přivezl jsem si je domů, do Čech, a mám je ve svém velkém dřevěném kufru hnědé barvy s vypouklým víkem. Někdy na ně přijdu, když hledám nějakou ztracenou knihu až v kufru na dně. A tu si vzpomenu na tvůj jas, na tetelení vzduchu nad zpívajícími zástupy a je mi krásně, vzpomenu si na tebe, náměstí de la Nation, kdypak tě ještě uvidím? A pod jakými prapory budou pochodovat tvoji obyvatelé? Ale, vždyť oni se nezmění ti tvoji obyvatelé, jenom generace se vymění. A já se také nezměním, to je také jisté, nikdy nebudu mít pořádek v knihách a pak budu čas od času hledat nějakou v tom svém kufru, i když ho teta Růža dá na půdu, vždyť nám tolik překáží, a tož na tebe nikdy nezapomenu, čtrnáctý červenci! Tím se končily naše dny v Paříži. Zítra ráno vyrazíme do Bretaně! Ale vyrazili jsme opravdu až odpoledne. Ráno jsem ještě pospíchal do Louvru, nějak málo jsem si ho tentokrát užil. Postál jsem u antických soch, prodlel myšlenkami v těch dávno uplynulých dobách, jejichž kamenní pamětníci z bílého mramoru, neteční k času stáli v tomto sklepení. Vítězství Samotrácké, Venuše Miloská a mnozí jiní známí i neznámí. Byli jsme též některý minulý den na souborné výstavě francouzského umění v Salon des Indépendants. Spatřili jsme tam mnoho krásných obrazů, ale zapomněl jsem na ně. Teprve když jsem se později začal stýkat s malířem Antonínem a když jsme mnoho času strávili nad reprodukcemi francouzských impresionistů a stala se mi důvěrně známými ta jména malířů, tehdy jednou jsme s Leošem prohlíželi naše cestovní rekvizity a tu objevil katalog z této výstavy. Tam byla zatržena jména malířů zvláště krásných obrazů, jež se nám líbily, a náhodou to byla jména právě všech těch slavných malířů. Byli jsme překvapeni, co krásných obrazů jsme viděli, ale těšit nás to muselo málo, protože jsme si z nich nic nepamatovali. Též tam byla souborná výstava Van Gogha, ale nešli jsme na ni, snad nám bylo líto těch 10 Frs, ale hlavě jsme nic o tom malíři nevěděli a tak nám ušla jedinečná příležitost. A tak to bylo s mnohými věcmi. Nevěděli jsme o nich a tak jsme je ve své nevědomosti míjeli, pozdě litujíce. Na příklad jsme byli v Arles na jihu, ale neměli jsme tušení o jeho slávě, vnímali jsme to město jako strašnou výheň a koukali jsme, abychom odtamtud co nejdřív zmizeli. Ale vidět všechno, to není všechno. Hlavně něco procítit, umět se nadchnout, dát se okouzlit. A mě Paříž okouzlovala po všechny ty dny. A tož nyní sbohem, Paříži!



18

Ještě než tě úplně opustíme, uvidíme Versailles, aby to loučení bylo pozvolné. A tak se rozloučíme s onou důstojnou dámou v našem penziónu, spakujeme svoje torny a jdeme na stanici versaillských autobusů. Samozřejmě, že čekáme na levé straně, jako u nás, ačkoliv dobře víme, že se ve Francii jezdí vpravo, a tak nám autobus ujel před nosem. Jeli jsme tedy dalším až do vesnice pod slavným palácem. Byl ovšem všední den a tak bylo zavřeno, ale to nic, oba už jsme vnitřek viděli, Leoš v roce 1934 s rodiči, jak o tom svědčí skupinová fotografie před zámkem, a já v roce 1931 cestou z Ameriky, když jsme z lodi vystoupili v Cherbourgu a zajeli si do Paříže. A tu nám nezbylo než spokojit se s oním ohromným parkem, v němž Van Loon chodil celý měsíc a stále nacházel nová neznámá zákoutí. Bylo pošmourno, pod mrakem. Prošli jsme po několika cestičkách a já jsem si lehl na kamennou lavičku a zdříml jsem si. Totiž ani ne tak zdříml, jako neustále přemýšlel, jak to zařídit, aby mě ta lavička nestudila do zad. Leoš zatím stále cosi klevetil, že jsem věčně ochrnělý, či co, a že bychom měli stopovat dále, ale se mnou nebyla žádná řeč. On si tedy chodil sám a psal básně. Pak jsme se sebrali a šli přes park do Bretaně. Vzhůru do Bretaně! Jdeme a jdeme a parku nikde konce. Konečně jsme vyšli nějakými vrátky v boční zdi a dostali jsme se na silnici vedoucí podél parku. A zase jdeme a jdeme. Míjí nás spousta aut, ale žádné nezastaví. Jdeme a jdeme. Po naší pravé straně se park táhne do nekonečna. Nevím, kolik hodin jsme tak šli, až jsme ztratili naději, že ještě ten den urazíme oněch 500 km do Bretaně. Konečně jsme se odhodlali jet vlakem. Vyhledali jsme si na mapě nejbližší stanici. Byla to nějaká prachsprostá vesnice a prachzapadlá. Kdepak by tamtudy jezdily vlaky do Bretaně! ”To se, mládenci, vraťte večerním vlakem do Paříže a odtamtud jeďte přímo!” radil nám přednosta stanice. Vrátit se do Paříže? Nyní, když jsme ušli tak daleko, to bylo příliš proti naší sportovní cti. Rozhodli jsme se, že pojedeme rovnou odtud, i když budeme padesátkrát přesedat, že pojedeme tak dlouho, až dojedeme na hlavní trať, a pak už to bude přímo. Zapadli jsme do útulného restaurantu, povečeřeli zase něco roztodivného majíce dobrou náladu, že nám to tak dobře dopadlo. Skutečně jsme několikrát přesedali, až jsme se po půlnoci dostali na hlavní trať, a tam nám bylo čekati několik hodin. Než francouzské nádraží není naše nádraží! Kdepak ta naše útulnost a posezení! Ve francouzských to táhne a skučí, snad tam ani nejsou dveře! Zato je tam hodně cestujících v noci, aby unikli dennímu horku. Nějak jsme se s Leošem hádali, nevím už, proč a zač, potom jsme zase spolu nemluvili a sedli si každý do jiného kouta čekárny.



19

Objímám svoji tornu jako nějaké dítě maje hlavu nahoře. Bylo to sice nemožné, ale zase jediný možný způsob, jak použít tornu jako podušku. Klimbám v polospánku. Občas si protřu zrak a koukám, jak Leoš furt s něčím otravuje, z toho svého kouta stále něco ukazuje a lomí rukama. Myslím si, ať mně dá pokoj, a klimbám dál. Ke čtvrté hodině ranní se pomalu zvedáme a jdeme na perón. Tam už se procházejí hloučky lidí čekajících na rychlík do Brestu. Zřejmě bude vlak nabit a to nemůže naši náladu pozvednout. Aby se nám aspoň trochu spravila, oznámil mně Leoš, že měl celou tu dobu v čekárně o mě náramný strach, neboť mně prý lezli po hlavě hnusní štíři, on ze strachu o mě oka nezamhouřil a snažil se, seč byl, aby mě na to upozornil, ale já, kdepak, ignoroval jsem prý jeho posuňky s opovržením. A tak prý rezignovaně čekal na mou hroznou smrt. Chodili jsme mezi lidmi sem a tam, prokřehlí, promrzlí a nevyspalí, když tu náhle expres zahučel, zabrzdil, zaskřípal a zastavil. Lidi, hurá, do vlaku! No, my zkušení pasažíři jsme se necpali, postáli jsme a vtom jsem před sebou uviděl ohromný kufr a u něho menší pěknou dívku. Popadl jsem kufr bez rozmýšlení, nevím, pochopila-li dívka moji zdvořilost ihned, nevzpomněl jsem si totiž ani na jediné francouzské slovíčko, jež bych v tom okamžiku měl proslovit, a tak jsme se mlčky dohodli a já donesl její kufr na plošinu, vagon už byl plný. A Leoš za mnou s kufrem druhé dívky, tmavovlasé, kdežto ta moje byla plavá. Museli jsme tedy zůstat na plošině a tu nám nezbylo, než se seznámit. Byly to dvě sestry, Jeanette a Paulette Deléneovy, vracející se z Paříže na prázdniny do Saint Malo. Bretaňky, čistokrevné Bretaňky! Prý jsme se jim zdáli příliš divocí v tom našem cestovním úboru. (Tenkrát ještě Francouzi necestovali a krátké manšestrové kalhoty, tričko. bílá čepice, sportovní polobotky s jazykem a torna, to tam nevídali.) Bavil jsem se s Paulette u okna, ale myslím, že jsme si vůbec nerozuměli. Leoš měl zatím literární rozmluvu o bretaňských spisovatelích a vůbec o našem cestovním plánu. Bylo to vlastně nádherné, cesta rychle ubíhala, a než jsme se nadáli, byli jsme v Saint Malo. Na obloze zářily ranní červánky, a když jsme vystoupili, ptala se nás Jeanetta dychtiva naší odpovědi, cítíme-li moře? Leoš odpověděl, že něco cítí, ale že to asi bude z lokomotivy. Já jsem necítil nic. Na peróně čekal pan Deléne. Jeanetta nás představila: ”To jsou naši kamarádi z Československa.” Pohovořili jsme ještě něco bezvýznamného a pak jsme se rozloučili. Doufejme, že ne navždycky. Ozářeni tímto krásným romantickým ovzduším našeho cestování vlakem stanuli jsme sami na prahu Bretaně. Jeanetta vstoupila do našeho života a už se z něho neztratí, Pauletta zmizela v propadlišti času. Jeanetta šla s námi ještě kus cesty životem aspoň v dopisování a šla by snad dále, kdyby nás neodloučila válka. Psali jsme jí příští zimu z dalekých Čech, patřila k našim cestám, a proto jsme ji měli trochu rádi. Psali jsme si až do války francouzsko-německé. Dosud jí dlužíme odpověď na její poslední dopis. Dostane ji po válce.



20

Kdybych jí nemohl napsat sám, napište jí vy! Napište jí, jak jsme byli okouzleni celým tím slunečným bretaňským létem, jak často jsme si vyvolávali představu toho skalnatého pobřeží a divokého vnitrozemí spleteného prastarými pověstmi (které sice neznáme, ale tím více se nám tají dech nad jejich tušenou pohanskou prastarostí) v jakousi tajemnou zemi našich dětských pohádek, odkud nám podává ruku právě ona, Jeanetta, již poloneskutečná, ale žijící. Snad na nás ještě nezapomněla. Napište jí, že na ni myslíme a že bychom ji byli určitě navštívili. Pak jsme osaměli v ulicích starobylého města Saint Malo, nebe bylo zatažené, pršelo drobně, ale vytrvale. Dříve než se vydáme hledat Chateaubriandův hrob na břehu moře, musím napsat, jak jsem si nyní vzpomněl, o divadle Athénée (Théatre Louis Jouvet). D i v a d l o A t h é n é e. Leoš o něm věděl něco pozoruhodného a tak se musím ve vzpomínkách vrátit do Paříže, neboť jsme to divadlo chtěli vidět, ale nevěděli jsme, kde je. Zeptali jsme se strážníka, ale ten o něm neměl ani ponětí. Stáli jsme bezradně před Operou, já jsem si něčeho všiml a řekl jsem Leošovi, že ho tam dovedu. Nechtěl tomu věřit, ale já si důvěřoval, neboť jsem uviděl na kandelábru cedulku s jménem divadla a šipkou, o čemž jsem pomlčel. Divadlo jsme našli, u pokladny jsme se zeptali na zlevněné studentské lístky (předpokládali jsme, že takové existují) a slečna nás pozvala, at přijdeme před představením. Přišli jsme a dostali jsme studentské lístky po 15 Frs., zatímco nejlevnější stál 8 Frs. To je tak, když se chce šetřit! Přistoupili jsme s tím lístkem k jakési katedře ve foyeru, kde byli dva muži v černých talárech. Ti se nás zeptali, z jaké jsme země, a předali nás mladé uvaděčce. Ta nás vedla a my postupně žasli, vedla nás stále k lepším a lepším místům, až nás usadila v první řadě. Budiž popravdě poznamenáno, že jsem byl tak zkoprnělý, že jsem jí podrazil nohy, když mně moje vlastní ujely po naleštěné podlaze, jak jsem sedal na to rudé sedadlo. Doufám, že bylo rudé už předtím a že nezrudlo až za mne tou ostudou. Vedle nás sedělo ještě pár lidí, hned vedle Leoše seděla nějaká dívka. Zanedlouho se prozradilo, že je také Češka, my jsme se s ní ovšem do řeči nedali, snad z rozpačitosti, snad proto, že jsme nechtěli porušovat svoje výlučné soukromí střetnuvše se s krajany. Hráli Giraudouxovu Elektru. Antické téma v novém rouše. Mělo to být skvělé, já jsem nerozuměl ani jedinému slovu. Leoš byl nadšen, právem, věděl-li, oč šlo, já to nevěděl. Vím, že tam vystupovala nejdřív tři malá děvčátka, potom už byla větší a nakonec už úplně velká a že jsme se s Leošem přeli, zda jsou to ve všech třech velikostech tatáž, jak jsem tvrdil já, kdežto Leoš namítal, že to přece není možné. Je vidět, že jsem byl tak popleten, že jsem takovouto věc nedovedl rozeznat ani z první řady. Než nikdy jsem neseděl na tak noblesním místě a hádám, že jsem se k tomu nikdy nehodil tak málo. Byla to věc krásná a povzbudivá.

Zpět do Bretaně



21

Nyní však sedím na schodech kostelíku v Sait Malo, protože mně něco spadlo do oka. Bylo to něco strašného, protože to bolelo jako ďas. Bolest ne a ne, aby se utišila. Leoš už prohlédl celý kostel a já seděl a slzel a slzel. Potom to sice bolelo méně, ale ještě asi dva roky. Potom jsme se vydali za tou hrobkou. Hledíme drobným deštěm daleko do moře, ale hrob slavného Chateaubrianda nikde, (asi byl příliv). Vzpomínám, že jsem si jednou dal oběd ”Chateaubrianda s loukou zelenou,” jindy zase ”Telecí hlavu lítající ve větru” a podobné dobroty. My jsme utratili všechen svůj smysl pro surrealizmus ve francouzských jídelních lístcích. Žel, hrob nebyl nikde. Přišli jsme až na konec města a sedli si pod výklenek, než přejde déšť. Pomalu jsem začal proklínat tu zatracenou Bretaň, je tam přece nejvíc srážek z celé Francie, vidíš Leoši, tady to máš! A my jsme museli jet zrovna sem! Teď si toho užijeme až po krk! ”Už nikdy se tebou nenechám vylákat na cestu, aniž bych předtím nezkontroloval, kam to vlastně jedeme!” ”Teď tady sedím pod okapem tisíce kilometrů od domova a to ještě nemám testy od prof. Cmunta (dal jsem si zapsat balneologii). Prosím, ještě ani první test z letního semestru!” Nebyla to ovšem má vina. Na přednášky z balneologie jsem chodil (bylo to o poschodí níž), ale prof. Cmunt odjel do Luhačovic, dříve než mně index vrátili z kvestury. Bez jeho podpisu tohoto nepovinného předmětu bych ztratil semestr. Honil jsem ho potom, kdykoli přijel do Prahy, i v jeho bytě jsem ho hledal, ale všechno marno, pro oba podpisy, t.j. na začátku i konci letního semestru, si budu muset jít až po prázdninách. (Podotýkám hned zde, že mi prof. Cmunt podpisy nechtěl dát, zřejmě jsem byl pro něj mezi jeho pěti posluchači vosk, domníval jsem se, že mě musí znát, vždyť chodil i na ”naši” vizitu na II. interní kliniku prof. Pelnáře o poschodí výš, já ovšem jako student jsem šel až na ohonu procesí, které vedl prof. Pelnář následován mimořádným prof. Charvátem, prof. Cmuntem, doc. Vančurou, dalšími docenty a asistenty, bylo nás plno. Udobřil se teprve, když jsem řekl, že jsem fiškus doc. Vančury a podpisy mně dal.) Potom jsme šli do bretaňského muzea. Byl tam jejich nábytek, kolíbky, myslím, že se nám to velmi líbilo. Zde bych měl zauvažovat nad všemi těmi muzei, jež jsme kdy viděli. Bylo to všechno krásné, ale už je to dávno zapomenuto, tak k čemu je to? Jen k tomu, že člověk ukojil svou touhu po poznání a přesvědčil se, že tam nemohou být tajnosti, jež by převyšovaly jeho fantazii. (?) Potom jsme šli podél dlouhé zdi, stále ještě pršelo. V jakési kavárně v podjezdu jsme si dali kávu. Bylo to moc smutné. Co v tomhle dešti? Konečně jsme se rozhodli, že odtamtud odjedeme. Sedli jsme na vláček do St. Brieuc, kde je mohutná gotická katedrála ve formě pevnosti z 12. století. Někde jsme přenocovali a druhý den jsme podnikli několikahodinovou cestu do našeho vyhlédnutého cíle Plouha-tu. Bylo krásně a byl to pravý venkov. Vynořuje se mně vzpomínka na jakousi hospůdku, kde nám bylo tak dobře, že jsme si říkali, že bychom tam měli zůstat.



22

Bujná příroda, všechno v plném květu, slunce pálilo, vevnitř chládek, svěží jídla a nápoje, starobylý dům, starobylá rodina, moc se nám tam líbilo. Než, šli jsme dál, a když se slunce sklánělo k západu, uviděli jsme štíhlou věž gotického kostela městečka Plouha-tu. V každé vesnici tam mají ohromný gotický kostel, na rozcestích komplikované kříže s mnoha příčkami a na nich plno postaviček, hemží se to na nich duchovním životem. Jen to nám bylo divné, proč zrovna na boční stěně kostela mají thérem natřeny čtyři čtverečné metry a dole žlábek na malou tělesnou a tam postojí domácí i pocestní netísněni žádnou zástěnou, vevnitř ovšem je to místo pro potřeby duchovní. Nevím, váží-li si tak málo kostelů, nebo naopak, považují-li ty lidské úkony za tak závažné, že obojí slučují v jedno místo, a to přední v obci. V každém případě je to tamější pamětihodnost, která mně stála za to, abych na ni obětoval jeden film a vyfotografoval si na tom místě Leoše, ovšem přes jeho protesty. Žel, ke své škodě, Leoš tvrdí, že proto jako za trest mi byl aparát ukraden. Přešli jsme náměstí a hledali místo, kde bychom se ubytovali. Volba padla na Restaurant du Progrès. Myslím, že jsme platili 25 Frs denní penze. Do smrti mně bude divné, jak je možno kalkulovat v těchto cenách, když jednotlivě stojí jenom oběd asi 12 Frs, večeře rovněž, nocleh též a k tomu ještě snídaně. Byli jsme vzdáleni asi 4 km od moře, schválně jsme si to tak vybrali v domnění, že u moře to bude daleko dražší, nám však že nic neudělá jít tu hodinku pěšky. Avšak jsme se také nachodili, dvakrát denně tam a zpět. Ráno k moři, zpět na oběd, zpátky k moři a k večeři domů, jenom to je bratru 16 km. V Plouha-tu jsme jedli skvěle, bydleli obstojně, jenom klozet v tom domě nebyl, marně jsme ho hledali. Na malou se chodilo přes ulici do jakéhosi strašného sklepa, na velkou se v tom městě asi vůbec nechodilo. To mládeži vadit nemohlo, cestou k moři bylo křoví dost. (S potěšením jsem si po letech přečetl slavný román ”Zvonokosy”, neboť nešlo o nadsázku v románě šlo o slavnostní otevření veřejného záchodku na náměstí malého městečka za účasti honorace a zvuků kapely - jak by se to hodilo v tom našem letovisku!) Krásné zelené moře! Nekonečný Atlantik! Pláž uzavřená ve skalách, vlevo něco domů a soukromá hora, na niž vstup dovolen až do odvolání. Vpravo zákrut pobřeží, skaliska nemožných podob všelijakých oblud. Odliv odhalil jejich omšelé boky. Lezeme po nich a brodíme se ve vodě, podivujeme se všem těm škebličkám a krábkům, Leoš je dokonce jí nevěda, jsou-li jedlé. Otevřel škebli, pozřel ji, vysál z ní všechnu mořskou vůni a mně také nabízel, ale já jsem přece jenom byl daleko věrnější tradicím, pokud jde o žaludek. Též tam začal léčit svůj odřený palec svou zvláštní léčebnou metodou. Začátek to mělo v St. Brieuc, kde jsme nechali pod postelí svoje lehké letní plátěné střevíce. Jednak už za mnoho nestály, a hlavně se nám nemohly nijak vejít do torny, byly tedy uvázány nahoře a hanebně se tam klinkaly. To nás strašně dopalovalo, až jsme je zrádně nechali v hotelu pod postelí v domnění, že je stejně nikdy nebudeme v té deštivé Bretani potřebovat a že je to jenom zbytečná přítěž. Se zlou jsme se však potázali, zvláště Leoš. Nosil totiž na všechny cesty tytéž nevhodné boty, jež ho strašně tlačily a nadělaly mu puchýře v různých krajích Francie a Španělska. Tož nyní se to zase opakovalo, na palci měl puchýř jako hrom. Puchýř odstřihl a spodinu začal léčit jodovou tinkturou přes moje protesty.



23

No, nešť to vem, je to jeho noha, ať si ji léčí čím chce. Žel, rána se zhoršila, to Leoše nad jiné dopálilo a pravil: ”To bychom se na to podívali, kdo to dýl vydrží, zda palec nebo já!” A znova palec pojodoval. Ten si však též postavil hlavu a začal se horšit ještě více. A bolel, jako když ho čerti berou. ”Za trest půjdeš do mořské vody!”, Leoš na to. A tak začal chodit s bolavým palcem po té pláži a v té mořské vodě, jak jsme tam lezli po těch skaliskách. Na jemném písku pláže byla ještě jedna divná věc, jež velmi dráždila naši zvědavost. Když voda odešla, písek se leskl jako sklo a tu najednou na něm začaly vyskakovat malé kupičky. Chtěli jsme to objasnit, ďoubali jsme do nich nožíkem, ale záhadu jsme neobjasnili. Kupičky na pláži vyskakovaly jedna za druhou. Otázal jsem se kohosi, co to je a kohos mi odpověděl, že to jsou červi. (Teprve po letech jsem uviděl v přírodovědném filmu, jak to vlastně s těmi červy je. Vyvrtávají si chodbičky v písku a kupičky vznikají, jak jej vytlačují nahoru.) No, Leoš chodil se svým bolavým palcem v té ustupující vodě odlivu, jedl dál svoje škeble a já skutečně nevím, zda se domníval, že je to dobrá léčebná metoda s tou mořskou vodou, či zda tím nesledoval žádnou zvláštní ideu. Buď, jak buď, palec se mu na té naší cestě už vůbec nezahojil a on i já jako svědek jsme s ním zažili ještě mnohou legraci. Armori ka S tímto názvem jsem se vlastně už trochu opozdil, patřilť on ještě před St. Brieuc. Tam snad opravdu začíná Bretaň, a to Provincie Côte du Nord. Je to starý krltský název této divukrásné země. Oceán bije do žulového pobřeží divoce rozeklaného a posetého skalisky. Tam jsem teprve poznal krásu oceánu, ač jsem již dvakrát zbrázdil jeho vlny od pevniny k pevnině (od starého kontinentu na nový a zpět) a i na jiných místech Evropy jsem viděl konec souše bičované jeho zpěněným příbojem. Armorika, přežitek dávných dob! Přežitek z žuly nepodléhající času. Všechno je tam tak staré, až k neuvěření. Žulové domy pamatují snad celé tisíciletí. Kalvárie na křižovatkách omšelé časem, menhiry postavené prehistorickým člověkem, neznámo, proč, veliké krásné gotické chrámy v každé vesnici, jež by byly ozdobou lecjakému středoevropskému městu, tam však samozřejmost postavená místními řemeslníky v dávno zapomenutých časech. Tam člověk pochopí, proč je gotika ve Francii národním slohem. Byl to tam prostě lidový ornament, jako je třeba někde na Slovácku zvykem malovat lidové ornamenty kol dveří a oken chalup. Květena je také nějak divoká. Pestrost barev a omamnost vůní si nás podmaňovaly. Žulové zdi, jakoby odedávna porostlé břečťanem, ostré slunce, syté stíny a vevnitř příjemný chládek. Tam pojedeme, až budeme unaveni marností lidského snažení a až naše ideály budou zklamáním oloupeny o sílu a jarost, tam si odpočineme ve stínu staletých dubů, osvěžíme se jídlem připraveným z neznámých mořských ryb, sedíce za dubovými stoly v staletých domech ze žulového kamení, budeme píti mírně opojný jablečný cidre, budeme opět sedět na útesech dýchajíce slanost oceánu, zabráni v myšlenky až do slunce západu.



24

Až budeme staří a zatoužíme po horském ovzduší, zajedeme si do Monts ď Arrée vysokých pár desítek metrů, ale vzduch je tam jako v nějakých vysokých horách. A též taková opuštěnost. A též se třeba naučíme bretaňsky. A najmeme si tentokrát doopravdy plachetnici a poplujeme na nějaký ostrůvek a tam si lehneme pod borovici zkřivenou větry a budeme se dívat, jak se koldokola třpytí vlny, jak plují kolem plachetky, zaslechneme vzdalující se hlasy výletníků, uvidíme barevné klobouky dívek sedících na přístavní hrázi a my budeme seděti mlčky pod tou borovicí, jež urvala pro sebe kus místa na skále vzdorujíc až doposud bouřím, jež tady často burácejí metajíce tíhu zpěněných vod proti rozeklané zemi. Budeme seděti mlčky, přišedší z dalekých končin, neznámí a ztracení, a v duši nám bude převažovat volnost a smutek. Takové to je! Mnoho krásy, mnoho nevysloveného citu a nakonec je člověku smutno. Ale nyní jsme v Plouha-tu, vyhlížíme k večeru z oken našeho podkrovního pokoje účastníce se svou přítomností večerních sousedských rozhovorů, jež spolu vedou v oknech široce rozložené paní. Je to takové domácí, vesnické. Denně chodíme do Palus na pláž. Někdy si pereme v potůčku prádlo. Někdy chodíme společně, většinou každý sám. Jednou odpoledne Leoš odešel do nedaleké vesnice Kermaria, kde byl prastarý kostelíček. Seděl v trávě a pozoroval babičku, která přivedla děti do kostela. Babička vykládala dlouhou historii kostelíčka, všechno znala, o každé sošce něco věděla. Vtom přijela hlučná společnost turistů a porušila tichou idylu. Kolikrát později mně Leoš četl ze svého zápisníku o Kermarii. Já jsem zatím seděl na pláži v Palus, psal pohledy přátelům a dopis Elišce. Jednoho večera jsme se vypravili do Port Moguier, kde Leoš předtím objevil jakousi divnou věž. Bylo ještě brzo, bylo by škoda promarnit ten krásný zbytek dohasínajícího dne. Vypravili jsme se tedy znovu k moři. Za malou hodinku a něco jsme dorazili na pobřeží. Snad tam ústil potůček, snad to byl jen záryv moře. Bylo to zvláštní, zvlášť opuštěné místo, odkudž vypadalo jedno skalisko jako ohromná obluda lezoucí do moře. Totéž vypadalo z Palus jako želva, kterou pohlcoval příliv a odliv obnažoval její boky. Na nejvyšším místě stála ona divná věž. Divná proto, že jí byla jen polovina, jako by ji někdo rozřízl odshora dolů přesně uprostřed. Stáli jsme udiveni nad tímto úkazem nemohouce si jej vysvětlit. Vystavěli snad jen polovinu a došly jim finanční prostředky? Nebo je to snad jen místní zvyk? Kdo ví? Uvnitř té věže byly zapuštěny od jisté výše od země do zdi kramle vedoucí až nahoru. Ihned se ve mně probudil onen instinkt, který mně velel vystoupit na každou triangulační věž, musel jsem na každou takovou věž vystoupit, i když to bylo v zimě a ostatní mi hrozili, že se zřítím po zledovatělých příčkách, nějak mě ty věže uhranuly. Zde to sice nemělo nic společného s triangly, ale jak už se mi v té cizině instinkty popletly, pocítil jsem neodolatelné nutkání i tuto věž ztéci. Leoš varoval (míval závrať), marně ovšem. Pomohl mi tedy, oddav se rezignaci, na první příčku, jež byla značně vysoko. Lezl jsem tedy s pevně za příčky zaťatými pěstmi zkoušeje napřed každou skobu, není-li vyviklána. Stoupám, stoupám, příčky nepočítaje. Po čase pohlédnu dolů a vidím, jak se Leoš dostal na první příčku a stoupá za mnou. Co ho to napadlo! Na takovou vysokou věž! Vždyť nahoře se oba nevejdeme! Když už jsem byl značně vysoko, volá na mě Leoš, nemám-li závrať?



25

Tím mě ohromně potěšil, když jsem v tom největším soustředění a závrať mít nesmím, i kdyby se mi chtělo ji mít, tu on volá na mě tak povzbudivě. Děkuji pěkně, myslím, že jsem mu neodpověděl. Náhle věž končila úzkou obrubou. Dobře, že se Leoš vrátil, oba bychom se zde neotočili. Zato výhled na moře byl báječný. Zelené vlny dorážely na chmuřící se nebe. Vzadu se třepetala plachetka. Co tam, chudák, dělala, tak sama a tak mrňavá? Smrákalo se kvapem. Dlouho jsem se tam nahoře nepozdržel, touha byla ukojena, sestoupil jsem tedy dolů. Zatím se setmělo, vlastně spíše se stalo zádumčivo, tak divně pošmourno a krhavě. Pomýšleli jsme na návrat, Leoš jenom hledal špačka, kterého tam odpoledne zahodil a jejž by nyní s chutí dokouřil. Šťastně jej nalezl a slavnostně proměnil v dým. Před námi ležel převrácený prastarý člun, poprýskaný, a za ním kůlna zavřená na deset petlic. Bylo nějak divně v povětří, něco viselo ve vzduchu, něco bylo na spadnutí. Vše se měnilo v jinotaj. Myšlenky starých ukrutenství, vražd a žhářstev a především vyložená pirátskost se mlčky kupily kolem té nevrlé, nedomrlé kůlny. Leoš příšerně zbledl a vyjekl: ”Pod tím člunem leží mrtvola!” Viděl ji asi svým duševním pronikavým zrakem. On vždy tvrdil velmi pravděpodobné věci a vždycky v pravý čas. Budeme mít štěstí, projdeme-li kolem té kůlny s celými hnáty živi a zdrávi! Přidali jsme do kroku, ať už jsme radši pryč! Vtom něco na stráni zahouklo. Vytřeštíme zrak na všechny strany, ale nikde nic. Jdeme dál, vtom ozve se onem pitvorný zvuk zase pro změnu na stráni vlevo. Co to? Znepokojeni vezmeme do ruky kámen a přidáme do kroku skoro již běžíce. Běžíme neslyšně, jenom když někdo z nás zakopne o kámen, strašně zasakrujeme, ovšem šeptem, aby bylo ticho. Houkání ozve se co chvíli napravo, hned zase nalevo, tu před námi, tu nedaleko nás, zřejmě nás sledujíc. Co to asi je? Nějaká havěť? Nějaký člověk? Ten by přece nemohl tak rychle přeskakovat ze stráně na stráň. Nějaká tamější sova, či co? Cožpak my vůbec víme, co nebezpečného žije tam v těch lesích? Marně jsme hádali, já tvrdil, že to nejspíš budou šakali, jakživ jsem sice žádného neviděl, ale myslel jsem, že by to na ně mohlo být podobné. Leoš zase tvrdil, že to určitě budou pohanští druidové jdoucí na sněm. Buď, jak buď, šakalové nebo druidové, strachu nám nahnali. Spěchali jsme usilovně. Na lesním rozcestí stála chaloupka a z ní z vrátek vyšla babka a něco na nás zaskuhrala. Ta tam ještě scházela, ta muziku dotvrdila! Srdečně jsme se zasmáli. Šťastně jsme dorazili do našeho penziónu a vše vypravovali paní bytné čekajíce vysvětlení. Nevím, kroutila hlavou a myslím, že si o nás pomyslela něco neveselého. Nikdy jsme se nedozvěděli, co to tam houkalo. Teprve po čtyřech letech se Leoš dočetl v nějaké knize, že se v Bretani ještě tu a tam udržují některé pohanské zvyky a též jakési slavnosti, na které se obyvatelé svolávají houkáním. Kdo ví, zda šli tenkrát domorodci na slavnost, či druidové na sněm, či zda to vyli šakali. Už se to asi nikdy nedovíme. Škoda, přeškoda! Teprve nyní po více než půl století jsem četl knížku od Jerome Klapka Jerome ”Malvína z Bretaně”, kde stojí:



26

”Od temnících se návrší zaznělo kvílení ztracené duše. Stoupalo, klesalo, vytratilo se. Zvučící balvany ...ve zdejších krajinách se jich najde dost. Doba ledová je vyhloubila a člověk je pak slyší právě takhle za soumraku. Prudké proudění vzduchu, způsobené náhlým poklesem teploty ...” Vyprávění o Malvíně začíná v pohoří Mont d'Arrée a zmiňuje se o jménech Huelgoat, či Morlaix, místa nám dobře známá.

Ostrov v moři Asi 20 km od našeho sídla bylo městečko Paimpol a proti němu ostrov Îl de Bréhat. Jednoho dne nám paní bytná zabalila stravu na celý den, něco upekla, nějakou konzervu přidala, k tomu celý dlouhý bílý chléb a štíhlou láhev červeného vína. Nutno velice zdůraznit, že to víno bylo opravdu krásně červené. Nasedli jsme do autobusu, zakoupivše si předem zpáteční jízdenky a jeli do Paimpolu. Přístavní to městečko bylo podobné všem těm ostatním městečkům tam u moře, pár domů, hráz a stěžně ční takřka mezi střechami domů. V přístavu Ploubazlanec nasedneme se skupinou turistů na motorovou lodici a brázdíme si to k ostrovu. Moře je tu a tam poseto skalisky a občas je tam také maják. Všelijaké plachetky jezdí sem a tam a všechno je jakoby sváteční. Slunce již stojí hodně vysoko a opírá se do nás celou silou. Vystoupíme na ostrově, oddělíme se od ostatních lidí, jdeme po břehu, a když už nám zmizel s očí civilizovaný život, uvelebili jsme se na skalisku značně vyčnívajícím do moře, udělali jsme si pohodlí a začali jsme vybalovat zásoby. Bylo vlastně pro nás tajemstvím, co nám paní bytná připravila, a proto jsme ty papíry rozbalovali s úžasným zájmem, vyjímali jsme z nich bifteky a sendviče a papíry zahazovali do moře, aby po nás nezůstala nekalá památka. Moře nejdřív olizovalo úpatí skály, ale jakoby se namlsalo těmi zbytky, co jsme mu házeli, vystupovalo stále výš a výš, a než jsme se nadáli, sahalo nám po patách. Poposedli jsme si o něco výše, ale dovádivé moře jako hravý psík stále za námi. Slunce do nás pražilo a my k tomu připíjeli to ohnivé víno. Nedopil jsem ani svou polovinu a již jsem začal cítit, jak mi do hlavy stoupá cosi příjemně mdlého a rozehřívajícího. Rezignoval jsem tedy na svůj díl, ba přímo jsem odmítl pozřít byť i jen jeden další lok. Tím začal spor mezi námi. Leoš se otázal, co s tím tedy míním dělat. Já měl odpověď po ruce, ať to vyleje do moře, nechce-li to sám dopít. Tím jsem ho hluboce urazil, neboť jsem tím božím darem chtěl takto pohrdnout. To by on nikdy a za žádných okolností neudělal. Víno je víno, s tím se šeredit nesmí, nechť okamžitě svůj díl dopiji. Já jsem však byl opojen nejen tím, co už jsem vypil, ale též tím horkem a tím mořem, jež nás stále vyhánělo výš a výš. Jakživ jsem neviděl tak rychlý příliv a ani jsem netušil, že to tak vypadá. Zdá se, že tady ani ten oběd nedojíme, chceme-li ještě včas utéci na pevninu. ”Co tedy bude s tím vínem, dopiješ ho nebo ne, ptám se tě naposled!” ”Už jsem řekl, nedopiju!” Leoš se tedy namáhal, seč mu síly stačily, aby vyprázdnil tu štíhlou láhev do svých útrob. Moře jej pohánělo, lokal odpočívaje jen na okamžik. Muselo to skutečně být v tom horku vysilující.



27

Žel, i jemu síly došly a v láhvi se stále ještě perlilo. Otázal se mě až dojemně: ”Chceš to teda dopít?”, ale já nechtěl, bylť jsem povaha zásadní, a tu Leoš v náhlém hnutí mysli se rozmáchl drže láhev za hrdlo, aby jí mrštil daleko do moře. Než, buď již neovládal tak svých sil, nebo svých myšlenek a tak láhev daleko nedoletěla, naopak kecla sebou docela blízko a roztříštila se na tisíc kusů. Pomstila se však dříve, než se její trudný osud naplnil. Leoš totiž držel její hrdlo proti sobě a v tom rozmáchnutí vychrstl všechen její rudý obsah na sebe. Jeho krásná, jako labuť bílá čepice byla nyní z poloviny rudá. Jeho světlý kabát měl na sobě rudé šmouhy, jež přecházely až na jednu flanelovou nohavici a v žáru poledního slunce se staly definitivními okamžitě. ”To si odpykáš!”, Leoš proti mně vyskočil. ”Co bych si odpykával, nemusels to tam házet tak nešikovně!” ”Ano, odpykáš si to. Tys to zavinil, tys mně láhev vyrazil z ruky!” Tak, já jsem mu naposled vyrazil láhev z ruky! Kdyby už nic jiného proti tomu nesvědčilo, seděl jsem aspoň dva metry od něj daleko. Než, nic neplatily moje důvody. Stále trval na svém, že prý já jsem mu tu láhev vyrazil z ruky, on prý by ji sám od sebe nikdy neházel do moře, vždycky a za každých okolností by ji vypil až do poslední kapky. A nota bene, tu láhev jsme měli přinést zpátky, to nám paní bytná výslovně kladla na srdce. Rozpoutala se mezi námi prudká hádka. Já jsem měl strašnou radost z jeho nynějšího barevného kostýmu, místy jsem se nemohl smíchy udržet. A teď v tom, prosím, půjde přes celou Bretaň! Ani moře neukončilo náš spor, ač nás již v příštím okamžiku vyhnalo na pevninu, spor se vlekl dál, až se stal chronickým. Nikdy nepřipustil, že já jsem mu tu láhev ani vyrazit nemohl, natož aby přiznal, že se tím vínem polil sám a dobrovolně. Snad bude dobře, abych se ho na tu věc zeptal nyní po letech, když již nevraživost vyprchala a bílá čepice je už také bůhví kde. Nedoufám však, že zatím nahlédl, jak se věci opravdu měly. Rozhodli jsme se, že obejdeme celý ostrov, ale až později odpoledne. Zatím jsme se usadili na pěkném místě s vyhlídkou na širé moře ukryti trochu ve stínu. Viděli jsem koldokola zrcadlení a třpytění vlnek, plachetnice pomalu míjející naše panoráma a tam jsem dostal touhu skoro šílenou, abychom si najali také nějakou plachetničku. Leoš byl od začátku proti, že prý s tím neumíme rejdovat. Já jsem namítal, že to vůbec nevadí, že se to hned naučíme a že já už to vlastně umím, vždyť jsme přeci měli plachtu na kánoi u nás na Orlici (patrně na ozdobu, využít se v korytě řeky nedala). Než, nedošlo k tomu, ne proto, že by byl Leoš moudřejší, spíše proto, že byl pod vlivem vína a nebylo jej možno k ničemu pohnout. Tak jsme seděli a leželi celé odpoledne, Leoš psal básně a já jsem si pucoval aparát. Byl to takový můj druh, můj věrný kamarád, snášel se mnou dobré i zlé, horko, prach i mořský písek a já mu zase dýchal na čočku. Kdo by řekl, že nechá se ukrást a to ne v dálné cizině, kde jsou lidé zlí, ale přímo na hranici Čech, už mezi svými, v noclehárně v Chebu. Potom jsme se vydali na pochůzku kolem ostrova. Bylo tam pár polí, pár domků, z nichž jen jeden nás upoutal, protože na sobě nesl nápis: ”Společnost pro záchranu ztroskotavších s ručením omezeným se sídlem v Paříži”. Tak vida, to jsme si s klidem mohli tu plachetničku najmout.



28

Ale byla by to legrace, až bychom skutečně na té plachetničce pluli a zvedl by se třeba mírný vítr a my bychom si to mířili přímo na skálu a ne a ne to uhnout. Vtom už by nás zpozorovali lidé na břehu a křičeli by na nás, co máme dělat, ale my bychom ničemu nerozuměli, anebo rozuměli, ale nebyli bychom schopni jejich rad použít a skalisko by se strašně blížilo, brrr! Potom ještě platit za rozbitou lodičku a ještě k tomu dávat diškereci zachráncům ze Společnosti s ručením omezeným se sídlem v Paříži! Dobře, že se Leoš napil tolik vína, jinak kdo ví, třeba by se dal přemluvit. Obešli jsme ostrov a zasedli v zahradní restauraci na malé občerstvení. A tam, jak už jsme byli v ráži, začal Leoš odvážně kritizovat několik tam sedících hostů, převážně dam, sice česky, ale hlasitě a bez ostychu. Byl jsem na trní, kritika nebyla češtinou zrovna spisovnou, což kdyby mezi nimi byla nějaká Češka! Ale, kde by se tady vzala, on byl úplně klidný, a i kdyby, aspoň bude mít radost, že jsou tady krajané. To by měla asi pěknou radost! Odtamtud jsme se došourali do přístavu, už byl takřka prázdný, ještě štěstí, že jsme zastihli poslední loď. Zato v Ploubazlanecu bylo pusto a prázdno. Po nějakém autobusu ani vidu, ani slechu! My jsme ovšem měli zpáteční lístky. Jat neblahým tušením, že půjdeme 20 km pěšky teď, když je noc na krku a my jsme ještě k tomu jen tak nalehko, vyšetřil jsem tedy poměry sám pohlédnuv do jízdního řádu a moje tušení se proměnilo v jistotu. No, počkej, klnu v duchu Leošovi, který sestavoval cestovní plán a bylo tedy jeho samozřejmou povinností vědět, kdy jede autobus zpátky, když už na něj máme lístek. No, počkej, teď si poklušeš čtyři hodiny! A co paní bytná, jak ta se vyděsí! Nejprve tím, že jsme upláchli bez zaplacení, a pak, až na ni budeme burácet v pozdních nočních hodinách, a to ještě neneseme zpátky tu láhev! No, počkej, budeme klusat a ani na okamžik si neodpočineme! Už nikdy nepojedu takto naslepo, vždycky celý program zkontroluji! Dnes sice nevím, co mě tenkrát opravňovalo k takovému sebevědomí, že bude trestem jenom pro Leoše, nebudeme-li nikde odpočívat, ale dejme tomu, že jsem si tak věřil, žel, vyzkoušet jsme to nemohli, neboť jsme vbrzku narazili na nějaké nádraží, kde náhodou jel vlak kupodivu naším směrem. Tak jsme byli zachráněni, vlastně byla zachráněna paní bytná a my jsme byli rádi, že jsme jí nezpůsobili žádné zbytečné obavy. Vařila nám přece tak dobře, dokonce se vždy ráno ptala, co bychom si přáli k obědu, a tak jsme se tam měli skutečně výtečně. Druhý den jsme se s ní rozloučili a vydali se směrem na Pontrieux. Paní nám ještě na rozloučenou dala vizitku a poprosila nás, abychom ji doporučili svým známým, jestliže se nám u ní líbilo. (Mr et Mme A. Noury, Café du Progres, Plouha C. du N. - a rukou připsáno Restaurant, Chambres) A já to tedy činím na tomto místě, nezapomeňte, prosím, navštívit Restaurant du Progrès, až budete v Plouha-tu. Určitě budete spokojeni a pozdravujte tam od nás. Druhý den jsme se odebrali do městečka Pontrieux, kde měl Leoš od babičky poste restante. Také jsme tam sháněli mapy, ale co vás vede, tam byste chtěli nějaké mapy! A to jsme se ještě ptali nějakých milenců, či novomanželů, kteří tam nejspíš byli na svatební cestě. Byli, řekněme ku příkladu, udivení (neboť po té dlouhé přestávce nějakých dvou let, kdy opět usedám k psacímu stroji, abych pokračoval ve vzpomínkách, je těžko již říci, jací vlastně byli). Byli ku příkladu nějak udivení a jakoby se omlouvali za tu nečekanou laskavost, jež se snad tajila v naší otázce, dají-li se někde koupit mapy tamější krajiny.



29

Snad to byli chudáci Pařížané a cítili se nějak hrozně ztraceni mezi těmi velikými svlačci rostoucími po plotech. Snad jakoby se s námi chtěli spojit v kousek civilizace, jež by čelila té hrůzyplné prastarobretanštině. Žel, mapy nikde neměli a tak jsme šli jen tak. Saskia Vidíš, Saskio, když jsem začínal psát, napsal jsem, že je to též pro někoho nenarozeného. Ale snad jsem to tak nemyslel, to byla jenom taková básnická ozdoba. Víš, já mám hrozně rád básnické ozdoby, mám jich plné šuplátko, příště si je dáš na stromeček. Psal jsem nějak pomalu a hlavně mi do toho přišla Tvoje maminka a to potom jsem pozapomněl i na Bretaň. To už tak bývá, nejdřív přijde nějaká slečna a pak se z ní vyklube vlastně maminka. Až vyrosteš a maminka Tě nepustí cestovat, snad se třeba budeš mračit, že nejsi chlapec, jemuž je 20 let, jenž má oči dokořán, aby viděl svět, široký daleký svět zalitý sluncem. Ale jsi dívka a tu již třeba není tak snadné pustit se s větrem o závod bůhví kam, ale to již budeš vědět, kdy mít oči dokořán, ty Tvoje velké černé oči. A budeš třeba poslouchat takového chlapce, jemuž je 20 let, neboť takový chlapec potřebuje takové oči, v nich je ten svět tak velkolepý, úžasný. Ale třeba Tě maminka pustí, to já ještě nevím a to se určitě musíš podívat na tenhle konec světa nazývaný ”Finisterre”. To se určitě nasměješ tomu vláčku, co nás vezl do Morlaix. Vlastně tomu ne, protože to je takový pořádný, slušný, cti své dbalý vlak, jako bývají u nás doma, ale zato ten je směšný, co jezdí do staničky Locmaria. Morlaix Do Morlaix, toť se ví, jsme přijeli v noci. Vyjdeme z nádraží do sychravé ulice, hladoví. A teď hledejte nocleh v té proklaté tmě! Mineme výstavný hotel, okna září, portál se leskne. Myslím, že se šel Leoš zeptat na cenu, ale bylo to beznadějné. Utěšujeme se aspoň tím, že si prohlédneme město a tím ušetříme trochu času na zítřek. Prohlížíme tedy, jak to jde, no, nebylo to o moc horší, než tenkrát v Praze před léty, kdy mě Leoš táhl v husté mlze na rozhlednu na Petřín. Člověk musí mít trochu přizpůsobivosti, nesmí být příliš náročný. Konečně jsme narazili na nějaký Hôtel-Restaurant, podařilo se nám nahmátnout kliku. Vevnitř byli jen dva hosté, dvojice, také cizí, mladí, večeřeli. Poroučíme si pečenou rybu, vin compris et du pain, s’il vous plaît, beaucoup du pain! Sedíme tak za stolem a máme radost, jaké je to v Morlaix pěkné. ”Vidíš, ono to není tak špatné v Bretani, ovšem až na ty srážky, bývá jich přece tady z celé Francie nejvíc, to ještě můžeme zmoknout až až”. Leoš na to nic neříká, jenom pokuřuje svoji Gauloisku a já musím slavnostně kouřit s ním. Ten ”fromage blanc au sucre” nakonec, to bylo báječné. Nikdo mně doma nebude věřit, že se tady jí sýr s cukrem. Pak nás vede patron nahoru. ”Bon nuit, messieurs!” Osamíme v zadním pokoji, před ním je ještě jeden prázdný. V našem jsou dvě velké postele, ty velké francouzské. Míním přirozeně, abychom si každý lehl do jedné, ale Leoš se



30

kategoricky postavil proti tomu, vím přece, že vždy výslovně žádá jen jednu postel, jsou tak velké, že to bohatě stačí, a je to o polovinu lacinější. Namítám, že patron stejně nebude nic vědět, až mu to budeme ráno u pultu platit, ale Leoš byl ve své morálce neoblomný a tak jsem si vzal z té druhé postele aspoň polštář, stejně jsem vždy musel vyhodit ten válec, co tam dávají pod hlavu, nechtěl-li jsem si ulomit vaz. A tak jsem se snažil usnout čekaje, až si Leoš přestane ošetřovat ten palec, jejž si stále ještě léčil. Ráno Leoš vstane, jistě nebylo pět. Prošel předním pokojem, práskl dveřmi, jednou, dvakrát, kam to jde, chce si snad vynahradit prohlídku města - to mu asi ta noční nestačila? Snažím se ještě dospat to pošmourné ráno, vypadá to zatím, že dneska už určitě přijde aspoň jedna srážka. Asi za hodinu se Leoš vrátil, a jak procházel pokojem, bylo slyšet zlostný hlas. Leoš rychle prásknul našimi dveřmi, otočil klíčem, ale ještě vzkřikl do dveří, než se zavřely: ”J’ai frappé donc, hm, monsieur!” ”Člověče, oni tam jsou ”in flagranti” a ten chlap vypadá hrozivě”. ”Myslím, že ti vůbec měl jednu střihnout, je-li trochu rytířem!” Leoš však trval na svém, že klepal a že klepal. Balíme si tedy potichu naše paky přemýšlejíce, jak projít kolem toho nebezpečí. Potom rázně zaklepavše projdeme po špičkách pozdravivše tím nejzdvořilejším tónem, oni se schovali pod peřinou a vyjdeme do města královny Anny. Nevím. bylo-li to vlastně její město, soudím tak podle domu, jejž tam vlastnila nebo dosud vlastní, žije-li. Je to takový věkovitý dům vykládaný trámy a v prospektu se o něm praví, že to je ”La maison de la reine Anne”. Někdo nás k němu dovedl s výrazem nesmírné pamětihodnosti ve tváři. Zase tam byl gotický kostel St. Madelaine a potom úžasně štíhlý a vysoký viadukt, tak štíhlý a vysoký, že se zdálo nepravděpodobným, že vydrží ještě tu chvíli, co my pod ním projdeme. Vydržel a tak jsme šli do muzea, byla v něm též obrazárna. V muzeu mě zaujala stolička velryby, jinak jsem se jenom snažil uniknout průvodci, jenž se nám za každou cenu snažil vštípit do hlavy, co tam všechno vidíme. A tak zůstal na krku Leošovi. Ten musel vyslechnout jeho litanie, aby si nemyslel, že to je jen tak, chodit do muzea. Zeptám se ho teď někdy, co vlastně v tom muzeu bylo, snad mu to ten kustod vštípil do hlavy pořádně, mrzelo by mě dočíst se zase náhodou, že tam visí ten a ten slavný obraz toho a toho slavného mistra, pro což je muzeum navštěvováno z Evropy i Ameriky. Vláček A tak že pojedeme do Monts ď Arrée do staničky Locmaria Huelgoat. To bylo to pravé jméno! To nic proti tomu není takový Plougrescant, takový Ploublazlanec, Loquénolé, Plouvézédé! Huelgoat, to je to pravé, cítíte v tom tu tmu a tu hrůzu? A tam jsme my, prosím, jeli. Do úplného, nefalšovaného vnitrozemí! No počkej, ty srážky! A to nás tam vezl ten směšný vlak. Měl už vlastně dávno jet, ale na nádraží zhola nic. Potom se tam začaly mrholit nějaké vagóny a vtom už odněkud vyskočil průvodčí, začal na různé ty vagóny křičet, honit je čepicí sem a tam, hrozil jim, a když to jakžtakž uspořádal, křikl na nás pasažíry: ”Kdo jede do Huelgoat, sem!” Snad by nám ani ten vlak nedal, tvářili jsme se však nesmiřitelně, lístky máme a basta! Vlak jet musí!



31

Naštěstí nás bylo víc, ale zřejmě lidé zkušení, tamější. Nesli pod paží ohromné tyčky chleba (nechci tomu říkat bochníky, byly to tyčky), jako zřejmou známku toho, že před námi zeje pustina, kam se nikdo neodváží bez pořádných zásob. Žel, my jsme kromě malého vařiče značky ”Primus” žádné zásoby neměli. Vláček též mnoho důvěry nebudil, ale ostatní se nebáli a tak jsme nastoupili také. A jeli jsme a jak! Vagónky sebou házely jako ty střemhlavé vlaky v zábavních parcích. Strojvůdce každou druhou vteřinu pískal, aby se nám kde kdo uhnul z cesty, zkrátka ”lokálka”, ale jaký temperament! Kdepak to břichaté odfukování našich lokálek! Přesto jsme vystoupili v Locmarii živi a zdrávi. Tamější někam odešli a my jsme stanuli sami na prahu těch strašných hor, kde sídlil vlk jménem Danielup. Kdo ví, nebyl-li tam též ten obchodník s pískem, jenž odnáší malé děti (Marchand de sable), jak je to v bretaňské ukolébavce, kterou Leoš často zpíval do kroku. Tak, a kde budeme nocovat! ”Na zemi, to se ví, už to potřebujeme jako sůl, kosti už nám příliš pohodlní”. ”Ale, prosím tě, měj rozum, víš, že je tady nejvíc srážek a je tu žula, celá Bretaň je samá žula. Víš, že už loni jsi pod stanem mrznul, až ti zuby cvakaly, a to jsme byli na jihu! Podívej se, prosím tě, kde je tady nějaká osada nebo něco. Když je tady stanice, tak tady musí být nějaká osada”. Než, na Leošově tváři se zračilo, že budeme spát přímo na té nejstrašnější žule, uprostřed těch největších srážek a uprostřed všech vlků. A to nás ještě čeká prales ”du Cranou”. No, bylo nám neveselo. Leoš aspoň kouřil, ale mně bylo nésti celou tíhu osudu bez ulehčení. A tak jdeme a jdeme, až se nám náhle za nějakým návrším objevil štít ”Restaurant chez la Truite” (Restaurace u pstruha) a ten zasluhuje, abych mu věnoval samostatný nadpis. Restaurace u Truita Vešli jsme tam zničeni s hlubokou rezignací. ”Quelque chose a manger, monsieur?” tážeme se s malou nadějí kohosi za pultem. ”S’il vous plaît, messieurs, montéz!” a kdosi nás vede přes nějaké místnosti dozadu do malé jídelničky. Vedle právě doobědvalo několik kovaných turistů, zřejmě Angličanů. Nejdřív přišly talíře, mísy, velké množství, až už na stole nebylo ani kousek místa. Koukáme na sebe, no tě pic! A pak se nosilo dál, nejdřív ”Hors ď oeuvre” nevídaného množství a nevídaných chutí. Byli jsme trochu stísněni, ale poddalo se to. Brali jsme si od každého trochu, v každé misce bylo něco jiného, malé rybky, všelijaké bobule, traviny, škebličky, všelijaké ponravy, nejdřív se tomu utrhla hlava a vycuclo se to, potom zase zadní část a zase se to vycucalo, vonělo to všemi duhovými barvami a k tomu každý láhev vína a košík bílého chleba, čímž se všechno zapíjelo a zajídalo. A to byl teprve úvod! Pak přišlo něco pečeného na rožni a ”Pommes frites” a to se zase zapíjelo a zajídalo hustě namazáno máslem. A pak přišlo to hlavní: Sám Truite To už jsme byli v nejlepším. Ty tam byly hrůzy pralesa, ty tam byly hrůzy deštivých Monts ď Arrée, které samým Bretoncům zůstávají ”terra incognita”. Z Leoše ještě vyhrklo:



32

”No počkej, ta cena!” Ale pak už úplně propadl Bacchovi. Potom ještě přišel dezert, sýr a ovoce. A to jsem vynechal langusty, s jejichž ohromnými klepety jsme se dlouho potýkali. To už jsme tím jídlem byli úplně opiti. Pravím jídlem, jež bylo vínem ještě ředěno. Naprosto nebylo možno všechno sníst. Leošovi se už nějak zakymácela soudržnost pojmů, měl už ve všem cigarety, popel klepal kamsi do másla. Vtom tam přišla ta sportovní Angličanka, byla mladá, to je pravda, dívali jsme se na ni s výrazem: ”Tak vidíš, tady nás máš, ty nám taky šmakuješ!” Ale nezmohli jsme se ani na jediné slovo královské angličtiny (u jejíchž začátků přece jsme se s Leošem skamrádili), ale aťsi, stejně byla zrzavá. Sedíme a libujeme si, že to není v té Bretani tak špatné, co je nám do toho, že máme dneska ještě kamsi jít (přece zde nezůstaneme k vůli té Angličance, i když ti ostatní, jak jsme viděli, byli samí paprikové), co je nám do toho, kolik to stojí, ať to stojí, co stojí, ještě nás, ty truite, neznáš! A tak jsme seděli, pomalu se nám z hlavy vytrácel ten kvas, Angličanka už mezitím odešla, nebyloť s námi ničehož, a tak jsme konečně zavolali: ”L´ addition, S´ il vous plaît, madame!” ”Dvanáct franků, messieurs, chutnalo vám?” ”Merci, madame, oui, oui, oui, trés!” Mizerných dvanáct franků, to sem ještě přijdeme, za těch mizerných pár franků takových dobrot! (Plus 4 Frs couvert). ”To sem ještě, ty truite, přijdeme! To nás ještě uvidíš! Au revoir!” (Zapamatujte si: Auberge de la truite, L. Le Guillou, Huelgoat-Locmaria, gare, cuisine soignée.)

A vyrazili jsme ven divočině vstříc. Náladu jsme měli výbornou, růžovou. Leoš zase začal s tou svou ukolébavkou o obchodníku s pískem, no, nebylo to do pochodu tak zlé, ani ne takové jako tenkrát v Lourdech s tím věčně sladkým ”Ma reine, ma souveraine”, s tím nábožným zpěvem, jenž nás doprovázel dobrých pár set kilometrů. Pak přišla ta písnička, že člověk zde není proto, aby měl starosti (On n´ est pas ici bas pour se faire du tracas), kterou si kdekdo zpíval a pískal a jež nás provázela od Lutychu v Belgii až po Perpignan pod Pyrenejemi. A tak jsme kráčeli s jinou: ”Je přece třeba nejdřív býti námořníkem nežli kapitánem - ... avant être capitaine il faut être matelot ...” Začalo drobně mžít, voilà, ne-li zrovna srážka, aspoň její náznak! Pak přišla ta španělská jezuitská hymna a pak už jenom ”Žába kváká, vlkodlaka láká ...” A tu jsem mimoděk nadhodil: ”Prosím tě, kde myslíš, že budeme spát?” ”Spí se samozřejmě venku, to je samozřejmé, kde bys také jinde chtěl spát, tady široko daleko nic není” a pokračoval: ”Il était un petit navire, qui n´ avait ja-ja-jamais navigué, óhé, óhé, matelot, matelot navigait sur les flots ...” ”Ale prosím tě, vždyť už takřka prší, měj rozum, aspoň pojďme stopovat”, ale Leoš jenom pokračoval o té lodičce ”il entreprit un long voyage, sur le mer Me-Me-Méditerranée, sur le mer Me-Me-Méditerranée atd. atd., jak se tedy vydala na dlouhou cestu po Středozemním moři a jak po padesátišesti týdnech došly zásoby a jak začali metati los, kdo má býti hozen přes palubu, a ten, jak padl na toho nejmladšího ”qui n´ avait ja-ja-jamais navigué”, - který se ještě nikdy neplavil



33

”qui n´ avait ja-ja-jamais navigué, óhé, óhé, matelot, matelot naviguait sur les flots”. Šli jsme krajinou něčím porostlou, snad travou nebo stromy a tak, jak jsme byli v duševním nesouladu, naše kroky se rozdvojovaly a distance mezi námi rostla. Šel jsem vpředu, čím dál víc vpředu. Zamával jsem jen tak na kolemjedoucí auto, to ihned zastavilo, zavolal na Leoše, ale nastoupil jsem sám, Leoš nereagoval na nabízenou příležitost. Vezl mě nějaký dobrák modernějších názorů a cosi mně vykládal o tamější krajině a zvláště o tajemství menhir, neboť tu a tam nějaký stál. Je to takový kus štíhlé skály, jenž stojí třeba uprostřed louky, tak jak jej tam zasadil prehistorický člověk. Někde jsou celé menhirové lesy. Učenci všech dob si s nimi marně lámají hlavu. Je záhadou, proč tam byly postaveny, na všechny však dělají hluboký dojem. Já jsem též u některého postál v hlubokém zadumání. Svou mlčenlivostí jsou to neobyčejně výmluvné pomníky minulých věků. Vše ostatní v geologii, paleontologii a archeologii k nám mluví, jen tyhle menhiry zatraceně mlčí. La Kermesse Zavezl mě do zapadákova jménem La Feuillée. Bylo již tma, ubytoval jsem se v jakémsi hostinci, jen mně nebylo jasné, jak se sejdu s Leošem, nestanovili jsme si žádný cíl, kde bychom čekali na druha jeden neb druhý až do úplného zcepenění (tak tomu bylo za minulých cest, to jest, čekalo se na nádraží v 9 hodin večer). Zatím jsem v klidu večeřel a tu vchází do dveří mladík s povědomou tornou na zádech, s bílou čepicí v ruce (zpoloviny do červena) a ptá se, zda by mohl přenocovat. Zprvu mně to nedošlo a ani on mě neviděl, ale byl to on. Tak vida, a pak jsme po večeři zase donekonečna kouřili. Ráno jsme se pustili přes nejvyšší horu Mt. de St. Michel (384 m) a Fôret du Cranou zase k moři k brestské zátoce. Přes tu nepatrnou výšku tam fouká jako na pořádných horách. Válejí se tam mlhy a fičí to tam od moře, krom toho se tam volně pasou stáda koní, jež Leoš k mé malé radosti neustále plašil tleskáním (měl jsem ve vědomí zabudovanou zkušenost s býky volně se pasoucími v Nízkých Tatrách a na Podkarpatské Rusi, tak tak jsem jim utekl). Byli jsme také řádně unaveni tím výstupem, ač je to s podivem, ale hory jsou hory. K poledni jsme narazili na nějakou vesničku, ale marně jsme sháněli něco k jídlu, jenom nám prodali konzervu, k níž dlouho hledali nějaký klíč. Sedli jsme si někde za chalupou na hromadu dříví a do té nám ten klíč zapadl, jak jsme se snažili konzervu otevřít. Strašný prales Du Cranou nás překvapil upraveným chodníčkem a dovedl nás do městečka La Faou. Na konci toho lesa stál kužel zvící tří metrů výšky, usoudili jsme, že to bude milíř. Do La Faou jsme dorazili utrmácení k večeru. Na ulici byly ozdoby z chvojí, bylo tam rušno a veselo. Brzo jsme se dověděli, že tam je posvícení nebo, jak oni říkají ”Kermesse”. Nocleh jsme dostali zanedlouho v hostinci naproti tržnici. Ve vzduchu bylo vlaho, sváteční veselá nálada. Vyšli jsme ven užít si kermesse. Chodili jsme po chodnících mezi smějící se mládeží, děvčata v černých šatech s bílými čepci z krajek. Odněkud jsme uslyšeli hudbu a ta nás dovedla do stodoly, kde byl tanec v plném proudu. V jednom rohu primitivní kapela, uprostřed kruh v divokém reji. To vám byl temperament, to bylo tempo! To by bylo něco pro mě. Tak si představuji zábavu. Vyvztekat se v šíleném rytmu.



34

Již jsem chtěl vpadnout do kruhu s nějakou tanečnicí, leč chladný rozum kázal ne! Předně ty jejich tance neumím, za druhé bych mohl třeba něco slíznout od místních kavalírů, hlavně však nemám odvahu skočit tak střemhlav do vzkypěných vln života. Jsem brzděn středoevropskou tíží, nemám v sobě tu keltskou krev. Leč, takového tempa chci dosáhnout, když k tomu bude příležitost a nálada. Stáli jsme v kruhu diváků, rytmus se přenášel v tep našich cév. Na tu taneční noc jsme nezapomněli, s takovým tancem jsme souhlasili. S tancem o kermessu v La Faou. Svatá Anna Odtamtud nás vedla cesta k Svaté Anně Paludské. Ale vedla nás klikatě, neboť vyšla z okraje mapy a my jsme narazili na nějakou zátoku. Převoz nikde, most též nikde, tož jsme ji chtěli aspoň obejít. A tak jsme šli mnoho kilometrů, v jednom místě potichu a po špičkách, neboť tam kotvily válečné lodi, a tu nás ihned napadlo, že tam bude přístup zakázán a pro špionáž jsme už jednou byli omylem zadrženi v Belgii v pohraničních pevnůstkách. Usoudili jsme, že to bude část válečného přístavu Brest. Leč pozdější pohled na mapu nás poučil, že to bylo jenom ústí řeky Aulne na hony vzdáleného od Brestu, a kdo ví, co to bylo za lodě. Zdály se nám však podivné a jakoby přikrčené a tu jsme si mysleli, že pořádná loď se přikrčovat nemusí. Konečně jsme se dostali k nějakému přívozu, kde již seděli na lavičkách domorodci. Ti nás ihned vzali mezi sebe a dali se s námi do řeči plni ochoty a účastenství, odkud jsme a kam jdeme. Mluvili špatně francouzsky, hůře nežli my a tak nevím, zda jsme si dobře rozuměli. Ptali jsme se jich na tamější poměry, zda se ve školách vyučuje franštinou či bretanštinou, ptali jsme se jich na bretaňský nacionalizmus, jak moc je Francouzi utlačují, ale jejich odpovědi byly tak nesrozumitelné, že dodnes nevím, jak to tam vlastně je. Oni se nás zase ptali, jak nám chutná ”sidr”, a my jsme se ptali, co to je, a když že jablečný mošt, zda je opojnější než víno a zda je vůbec opojný. Slovo dalo slovo, přeplavili jsme se přes Aulnu a byli jsme od těch dobrých lidí pozváni na ”sidr” A to vám byl cidre! Mluvit o něm v superlativech je málo. Byli jsme jím získáni. Od té doby jsme pili jenom cidre. Je to mírně trpký nápoj z jablek lehce opojný. Když jsme odcházeli, volali na nás ”Kenavo” - (Nashledanou). A pak jsme si to mašírovali k moři do zátoky douarnenezké k St. Anne-la-Palud, abychom se na její svátek zúčastnili v tom poutním místě velkého ”pardonu”. Ta krajina nazývá se Cornouaille K moři jsme se blížili po mírně zvlněné cestě. K proslavené kapli jsme dorazili pozdě k večeru. Bylo dávno po slavnosti, slavilo se v předvečer svátku. Předvečer jsme při nejlepší vůli nestihli. Prostranství již bylo opuštěno, jenom na trávníku bylo plno papírů. Přenocovali jsme v místním hotelu a pili jsme tam to nejmizernější víno, jaké jsme kdy vzali do úst. Byly to zřejmě zbytky, poutníci to dobré dávno vypili do mrtě. Zato na stěnách byly stopy po štěnicích. Aspoň z cesty sem jsme měli pěkné dojmy.



35

Minuli jsme několik pěkných ”kalvárií”, malými to postavičkami svatých zabydlené kříže, hemžilo se to na nich, jak jsme říkali, duchovním životem. Bretonci všechno zlidšťují, i ty menhiry někde pokřesťanštili křížem a tak i na těch kalváriích vládne čilý kamenný společenský ruch. Také stinných kostelů s hebkým prostranstvím před nimi jsme minuli několik. Na jednom takovém prostranství s kalvárií a kostelíkem jsem byl tak uchvácen tou stinnou pohodou, že jsem si ji chtěl zvěčnit na snímku a vyzval jsem Leoše, aby stanul v jisté vzdálenosti. Stalo se tak, ale jedna z krav, jež se tam pásly uvázány na dlouhatánských řetězích, se za něj postavila a dívajíc se jemu přes rameno přímo do aparátu klidně žmoulala. Leoš odmítl dát se s krávou fotografovat a postavil se kousek dál. Kráva však stála na svém, že se fotografovat bude, a opět se mu postavila za rameno. Byla si asi vědoma své farní příslušnosti a jako taková chtěla být zvěčněna na naší fotografii. Chtěli jsme ji obelstít, poodešli jsme jakoby nic, ale kráva za námi podezíravě pohlédla a vidouc, jak si chystám aparát, klusem se postavila na své místo za Leošovým ramenem. Vyfotografoval jsem je tedy spolu pevně rozhodnut, že též jí pošlu jednu kopii. Zrána jsme šli přes písečné duny na pláž. Koupalo se tam nemnoho lidí, i my jsme si užívali moře dosyta. Kde jsme se to již všude koupali na březích Atlantiku! Člověk byl tak sám mezi těmi opálenými lidmi, ale přece v jakémsi společenství s nimi. A co těch krásných dívek kdekoli! Bylo tak veselo v tom slaném vzduchu. Koupali jsme se, opalovali jsme se a Leoš odešel někam na krábky. K poledni jsem se vracel přes duny zpět prohřát do kosti a míjeje jeden takový násyp písku uviděl jsem dívku, jež za dunou sama v rouše Evině vystavila své tělo paprskům. Ani bych ji neviděl, ale pohnula se v uleknutí a tím přivábila můj pohled. Duny byly jakoby modelovány oble podle ní. Byla to Pařížanka, nebo Bretaňka? Kdyby měla aspoň čepec! Pařížanka by se zase nečervenala, aspoň ne tolik, když mě uviděla zblízka v plavkách. A tak mě Svatá Anna odměnila za mou marnou pouť k její kapličce. Třeba to byla jedna z těch, o nichž se píše v ”Pouti k Svaté Anně (Le pélerinage de Sainte-Anne od Saint-Pol-Rouxe, kterou přeložil Karel Čapek). Yvonne, Marthe, Marion, Naic, Madelaine. Les cinq gars de faience a la peau de falaise, aux yeux couleur d´ océan qui l´ apaise, vont bras-dessus vers la chapelle peinte ou vieillement joli sourit la bonne Sainte. Mises dimanchement emparfumées de marjolaine, brass-dessous les acompagnent les cinq Promises de porcelaine mignonne comme des joujoux et dont la joux rayonne ainsi qu´ une pomme d´ api, car ils reviennent du baleines, du lugubres baleines aux vilaines bouches, les salubres marins destinés a leur couches. Jdou obětovat, děti moře, svou oběť obětovat námořníků Kmotře, jdou ke své Kmotře mořsky sinných zraků,



36

jež před žravými vlky severáku jim skytla ochrany a dovedla jich veliké dřevěné berany do rodné stáje Kornuaje. De coeur n´ ayant plus, elles n´ aiment plus, Yvonne, Marthe, Marion, Naic et Madelaine. (A srdce nemajíce - je z porcelánu - nemilují více) Dále vpřed do Douarnenezu, kde jsou ti langustiéři a sardiniéři! A zase cesta mezi živými ploty, přes něž nebylo vidět mnoho okolní krajiny, v žáru slunce prosyceni vůní moře. Kráčeli jsme v symbióze s našimi tornami, ošlehaní, opálení, svěží. Kráčeli jsme vydatně, Leoš jenom postál se svou nohou, s tím svým palcem tu a tam na okamžik. Cítili jsme se silni, prosyceni tím silným podnebím. Vše je tam tak vitální, vše neuvěřitelně hýří životem. Květiny plýtvají velikostí a barvami, domy z kamení jsou napadeny břečťanem, omamné ostré vůně bijí do našich smyslů, žár slunce je těžký. I kobylince na zemi jsou posety myriádami much, jež lítají jako šílené projektily, máme-li jimi projít. Jenom ženy nosí černé šaty a není potom divu, že všechen jejich smysl pro ozdobu se rozvinul v čepcích, že jim dal ty nevídané, nezkrocené tvary z vzácných krajek, přesně jiné v Goelo, jiné v krajině Trégor, jiné v Kornuaji. Tak jsme vpadli do Douarnenezu mezi vousaté námořníky v dřevácích, v modrých baretech vytažených vodorovně daleko před čelo. (To je zvláštní, jak se kde nosí barety. V Paříži se nosí obyčejně jako u nás, čím dál na jih, tím více se svažují do zátylku, až Gaskoňci je nosí jako svislé kulaté placky na temeni.) Zde na nejzazším západě je zase nosí vodorovně vytažené daleko před oči. Chodili jsme po hrázi v přístavu, očumovali bárky, vyhýbali jsme se hromadám ryb, postávali u kušnících námořníků nebo různých klevetících bab. Rozumět jim nebylo zhola nic. Smažili jsme se v tom slunci a v tom pachu rybiny, jež pronikala vše naveskrz. Ale bylo to vlastně příjemné, člověk se cítil pořádně prosolen. Ve stinné hospůdce nám nosila na stůl mladá číšnice, byla nespokojena zde v tom zapadlém koutě. Její svět, po němž toužila, byl ve městě, její touha byla Paříž. Už jsem zapomněl tu její historii, jak se sem dostala, šla by však s námi hned. ”No to, slečno, můžete, vařila byste nám”, utěšujeme ji. ”Ale třeba by vás bolely nohy, také to vždycky není jen tak cestovat”, varuje ji Leoš a poukazuje na svůj palec. Zaplatíme, dokouříme a chceme odejít. Leoš se k ní ještě obrátí: ”Slečno, promiňte, to byl stofrank, dala jste mi zpátky jenom na padesát”. ”Óh-la-la, vraiment?”

Audierne



37

A k večeru nás vláček unášel k poslednímu nádhernému dobrodružství, k městečku Audierne. Tam se někde usídlíme, tam si vychutnáme všechnu slanost větru, všechnu vůni cidru, všechnu hnilobu rybiny! Cítíme se volni, nespoutaní civilizací. Ty tam jsou naše povinnosti, ta tam všechna naše přetvářka! Nezáleží nám na čase, na dešti, na slunci. Nikam nespěcháme, nikam nepřijdeme pozdě. Zima nám není tak hned, horko nám nevadí vůbec. Jsme volni, žijeme každý sám svým kouzelným pocitem uprostřed poezie. Taková cesta to je lyrická báseň, člověk kráčí a žije. ”No, řekni, Leoši, není to pěkné, ale pohleď, žiješ si sám, na nikoho nemyslíš, nikoho nemáš, nebylo by též pěkné mít tak někoho, víš, jednu z těch, jež jsme potkávali...?” ”Nevěř, Danieli, to je jen klam, žena je skutečnost, žena je realita a realita je tíže. Žena tě sváže, spoutá, osvobodí tě jedině poezie. Žena a poezie, to je voda a oheň. Vidíš, jsme volni, a proto ta radost. Přátelství, to je svět pro nás. S ženou nikdy není možné přátelství. Nedáš-li jí víc, bude se trápit a tím tě spoutávat a ty jí víc dát nemůžeš, chceš-li zůstat volným. A já volným zůstanu! Já jsem tečka za svým rodem. Tečka uprostřed poezie!” Na břehu moře mezi mírnými kopci malé městečko. Koráby připlouvají zase takřka mezi domy k přístavní hrázi, jež vybíhá daleko do moře. Na jejím konci je maják. K majáku se chodí po trámech, jež mají mezi sebou mezery, a tak je jimi vidět voda pod našima nohama. Na hrázi sedí rybářka, odpoledne zde, ráno na druhé straně města při ústí říčky. Je oděna velkoměstsky, opálená, mlčí. Má v ruce udici, vedle prázdný košík. Uvidíte ji tam každý den v kteroukoli hodinu. Košík je vždy prázdný. My stojíme na náměstí, v dálce před molem kotví plachetnice, nenamáháme se příliš hledat ubytování. Konečně je řada na Leošovi, ať něco shání, nemusím to přece vždycky odkušnit já. Konečně se odhodlá vejít tam či onde a zeptat se na ceny. Sedím opodál a dívám se na něho, ať se také jednou trochu trápí s lidmi. Toť se ví, že je příjemnější pěkně si mlčet, já to mám též raději. Ale má z pekla štěstí, jen co je pravda! Po několika marných pokusech tu a tam volá na něj cosi z okna, cosi, co se bylo s to přelít zvnitřku ven. Chci tím jenom naznačit, že majitelka hospody ”Au Randez-vous des Capistes”, naše budoucí paní bytná, plnoštíhlejší, se ptala mého přítele, cože hledá. A tak jsme se ocitli v prastarém domě. Nevím, zda tam byli ještě jiní hosté, nikoho jsme tam neviděli, než dvě ženy, paní bytnou a ještě jednu mladší bytost. Dole v síni byla jídelna, pokojík jsme dostali nahoře. Na metr od okna byla skála porostlá divokým břečťanem, proužek nebe bylo vidět jenom kolmo vzhůru. Slunce však byla taková hojnost, že jsme si libovali za žaluziemi. A tam shora do té rokle, do našeho okna zaznívaly odpolední hlasy pradlen, když jsem tam ležel poněkud nemocen. Byly tam zase dvě postele, ta jedna široká (jedině tu jsme měli podle Leoše najatou) a jedna úzká obyčejná. Tentokrát jsem nedbal jeho protestů a lehl jsem si na tu druhou, i když v jistém strachu, že na mě sletí těžké zrcadlo a zabije mne. Mělo totiž tak strašně železný rám, že by zabilo daleko udatnějšího obratlovce. Bylo velké a horním koncem odchýlené ode zdi, aby se v něm viděli milenci a mohli se panoramaticky sledovat na posteli. V duchu však jsem čekal nějakou zmínku paní bytné, vzala-li vážně to ujednání, že za jednu postel a celou penzi budeme platit po 20 Frs.



38

Bylo to směšně levné, k popukání. Paní bytná se nezmínila o ničem, ale zato nám vařila jako knížatům nebo velkoknížatům. Co moře urodilo a rybáři ulovili, měli jsme druhý den na stole. Vypili jsme hojnost cidru v poledne i večer tam v té síni v přízemí ke všem těm smaženým, vařeným a pečeným rybám, langustám a jiné havěti, jejichž názvy jsme marně hledali ve slovníčcích. Měli jsme se báječně, grandiózně. To U truita, to byla extáze, u těchhle Capistů to byly komorní koncerty smyčcové, dechové i turecké kapely. Nemám nejhorší hudební sluch, spíše dobrý, měřeno však chutí, byly to koncerty velice komorní. Člověk však není živ jenom rybou a cidrem, chodili jsme též po okolí k moři. Občané klepali dřeváky po dlaždicích, námořníci hráli na hrázi karty. Lodě se záplatovanými plachtami míjely přístav v dáli a některé z nich stály nepohnutě na obzoru. Odpoledne se vracely s novou dávkou smradu, jejž potom vynášeli námořníci v koších na trh. Odtamtud jej roznášeli domorodci do svých domácností a na nás se též nějakou tou porcí dostalo. Ale měl bych spíše mluvit o duši. Má-li ku příkladu takovou duši též loď? Ty živé lodi možná, ty mrtvé, co ležely za městem břichem vzhůru, těžko. Ležely tam omšelé mechem a jako ten hodinář v Bráníku spěly k svému zániku. Takový je osud lodi. Žel, neviděl jsem Plogoffské peklo. Jedno odpoledne se Leoš vypravil na Point du Raz, na nejzazší to výběžek pevniny v oceán. Nešel jsem s ním, ležel jsem poněkud nemocen. Závidím mu jeho vzpomínky, jeho dojmy, odměnu to za 30 km chůze. Seděl v západu slunce na posledním skalisku opojen hukotem příboje bijícího v divoké útesy, naslouchaje zpěvu věčného zápasu moře se zemí. Vrátil se užaslý, v očích obraz modrozelených vln nekonečně běžících proti skále, na níž stál. Smál se mým obtížím, to by prý spravily dvě tabletky uhlí. Má pravdu. Jenom úsilím je možno urvat vesmíru trochu krásy. Jenom odvahou a nebojácností něco získáme. Krása je ukryta obyčejným pohledům. Jen kdo vystoupí výš, může něco z ní zahlédnout. Audierne, ztracený kousku světa, stopený v žáru slunce tam na břehu moře, hostil jsi nás toho kouzelného léta - naposled?

-----------Zapadnu zase jednou do Leošova pokoje. V ulicích je tma a plískanice. U něho sice nikdy není zvlášť teplo, onu zimu ještě ani jednou netopil, je totiž jednak trochu spartánský, jednak trochu šetrný, zato mi tam dal po všech těch letech vycpávanou židli. Nevím, jak si to mám vykládat, je to nečekaný ústupek jeho spartánství mému pohodlí. Co je v pokojíku ještě nového? Na zdi visí takový zrzavý obraz Zrzavého ”Pole v Bretani”. V druhém koutě visí plakát z Maroka, jinak je jakžtakž vše při starém. Též tam bývá trochu uklizeněji, ale snad to neznamená



39

nic vážného, znepokojujícího. Doufejme, že to neznamená žádnou vážnější krizi jeho charakteru. Trpí občas jistými obavami, fóbiemi stran mé, abych tak řekl, cestyschopnosti, stran mé svobody, od té doby, co jsem se jí vzdal podle našich slov v dobách mladosti: ”Víš, Lupe, stejně ti nevěřím, že ještě někdy pojedeš...., pamatuješ tenkrát, jak nám v Audierne došly peníze?” ”To bychom se nastopovali 500 km do Paříže a dalších 500 do Štrasburku!” ”A tos chtěl být na německých hranicích za čtyři dny bez peněz a s tím tvým pitomým katarem ... To ses mě tenkrát naotravoval! Zdali pak budeš ještě někdy v budoucnu schopen takového odhodlání ...?” A tak se navzájem podezíráme, proklínáme a zapřísaháme. Skutečně jsme tenkrát utratili všechny peníze, ale zase se ukázal starý Leošův trik: vytáhl poslední zašitý stofrank. ”Pamatuješ na toho chlapíka s klíckou, když jsme jeli z Bretaně?” ”Jakpak ne, viď, ten ptáček, co v ní pípal... jako naše Saskia, vidí-li v obrázkové knížce kuřátka. Ta miniaturní klícka, tak strašně komická!”

-----------A pak dlouhou nekonečnou nocí až na pařížské nádraží Svatého Lazara, kde jsme se aspoň zadarmo vydováděli na světelném plánu metra. Vyhledávali jsme si stanice těch nejpodivuhodnějších jmen a světelné signály nám ukazovaly, kudy se tam dostaneme. A pak nás ještě jednou naposled uchvátil kolotající vír Poslední Světové Výstavy Staré Evropy. Ploužili jsme se v ní, byla již dostavěnější, chýlilať se pomalu ke konci. Navštívili jsme jen ty nejmírumilovnější pavilóny, může-li se mezi ně počítat ku příkladu Zahradnictví, stánek Armády Spásy, stánek Britské biblické zahraniční společnosti nebo pavilón Svaté Stolice obsluhovaný mnichy v černých kutnách. Pak jsme se pomalu šourali na Gare de l´ Est, co noha nohu mine. Konečně si Leoš tu jednu botu zul a šel po bulvárech v punčoše, na jejímž nártu zela díra zvící toho provrtaného pětadvaceticentimu. ”Ej což, Paříž, ta toho již viděla, to je řečí pro jednu ponožku!” Pak sedíme na Montmartru na lavičce, a jak jsme již měli pokleslou náladu nevyspalí a hladovějící, dostali jsme se pomalu do hádky o tom našem cestování. Nevím, jaký názor jsem zastával já, Leoš však tvrdil, že pustá místa mají též svoji cenu a že pustá místa právě my máme navštěvovat, právě tam by se prý mohlo uplatnit něco z naší duše, něco prý tvůrčího. Nevím, opakuji-li to správně, jenom vím, že se v řeči střídala samá pustá místa a zase jenom pustá místa. Pak již se mi to nějak spletlo a říkal jsem jako v té písni o osmkrát zalomené hřídeli místo toho: ”Místy písty, místy písty!” Lidé na nás na tom živém bulváru koukali, ale my jsme se o to čerta starali. Paříž, ta toho přece již viděla! Pak jsme se odšourali do kavárničky přímo u nádraží a dali si za posledních 60 centimů ”chocolat”. Sbohem, Paříži, adieu!



40

Sbohem, Francie! Sbohem, Jeanetto! Kenavo, Armorique! Au revoir!

Doslov V Hradci Králové 13. 11. 1943. Milý Danko, poněvadž nastupuji od 15. listopadu v Zemském archivu, přeji Ti právě k tomu datu, k narozeninám, nejen, co se vždycky přeje. Ale též, abys měl sílu opřít se pohodlnému zvyku a našel si vstup, nebo si jej vymohl, k novým zdrojům lyriky, k tomu koření i stravě našeho, právě našeho, života. A děkuji za dokončení cesty do Bretaně, která v nemálo větách byla dokonce Cestou. Leoš



41

Co vidě l Zrzavý a co my

Recommend Documents