UKRAJINA S KAMem - VELIKONOCE 2006 prehistorie elá úžasná akce začala nečekaně. Za počátek považuji chvíli, kdy jsem jel na běžkách od Chrámu matky Boží k úpatí velebné a milované hory Jeřáb. Tam, kdesi v půli cesty, na sněhových planinách, mi zazvonil mobil a na druhém konci mě příjemný dívčí hlas začal přemlouvat, abych se vydal s KAMem (Křesťanskou akademií mladých) na Ukrajinu. Vzhledem k nízké hladině (n)asertivity jsem v podstatě přivolil a bylo zaděláno. Představa, že vyrazím s elitní křesťanskou organizací někam na výpravu do zakarpatí ve mně vzbuzovala mnoho obav. Budu dostatečně svatý, abych mezi nimi obstál? Nebudou mladí čekat křesťanská centra amerického střihu? Budou se mnou ochotni sdílet mou osobní radost z prasečích stád a karpatských kupek sena? Budou se cítit dobře v konzervativních a improvizovaných bohoslužbách východních bratří? Nebudou chtít mezi mými nekoncepčními bratřími zakládat koncepční učednické skupinky? Potom jsem si řekl, že aspoň trochu poznám KAM zblízka, a oni zas na oplátku mě. Příště mě nebudou chtít nikam pozvat a budu mít od KAMu nadosmrti pokoj. A navíc, KAM, to jsou schopní lidé, tak s nimi zřejmě nebude velká organizační práce a v klidu si odpočinu. Vše se zamotalo ještě těsně před odjezdem, kdy se tatínek objevil v nemocnici a jeho stav byl vážný a nevěděl jsem, zdali vůbec vyrazíme. Rozhodnutí jsem musel odložit až na poslední chvíli. Zde mě opět překvapila poloneznámá Radka, když již před mým definitivním rozhodnutím ohlásila svým svěřencům, že se jede. Síla víry. Tím si všichni, Radka jakbysmet, získali mé sympatie.
C
pondělí o vydařeném sborovém dni jsem se dost rychle balil a těšil se, že vyrazím. V příjemném expresu do Zlína v jídelním voze jsem si užíval popostní kávy a telefonoval na všechny strany. Čas příjemně utíkal a já se celkem hodně těšil, jako člověk který vyráží do neprobádané země, mezi zcela nové lidi. V Přerově jsem si prohlédl nově upravené nádraží a přestoupil na couravý pantograf a brzy usnul a časem i vystoupil ve Vsetíně. Tam na mě čekali mojí noví přátelé, podivili se velkému batohu. Narvali mi ho do jednoho ze dvou exkluzivních aut a vyrazili jsme. Po cestě jsme se zastavili pro benzín, v Makově u veselého bankéře v malém domečku vyměnili dolary a ujížděli noční krajinou. Za Žilinou jsme postupně všichni, kromě řidiče, usnuli. Z komatického stavu jsem se probudil až před tunelem za Spišským hradem. Z radia zněla pozoruhodná hudba od „Buty“, v některých polohách až s esoterickými, duši vibrujícími prvky. Bílá čára ubíhala v černé tmě před námi, tunelní, barevná výstražná světýlka blikala. Za volantem tiše seděl Martin, oči upřené na silnici. V autě mrtvolné ticho, kolem tma. Okolní kopce ještě tmavší. Raději jsem mlčel. Chvíle, která půlí krajinu. Do mlčení se postupně všichni probouzeli. Za Prešovem jsme šťastně našli zkratku, v dálce svítalo, Ukrajina se blížila. Je nový den! (nejkrásnější výkřik!)
P
úterý terý byl nejdelší den našeho přebývání na Ukrajině. Hranice jsme projeli bez problémů. Na kraji Užgorodu, už za světla, jsme zastavili, prošli pet lahvemi zasypaný les, vyčůrali se a pod mým skvělým vedením jsme se projeli městem. Stále jsem se nemohl strefit do středu goroda. Nakonec se to podařilo a u nádraží jsme se zastavili. Navštívili jsme místní kavárnu, dali si kávu a čaj, vše servírované bez podšálků, do pestrých barevných hrníčků s výjevy lesní přírody - jako u babičky. Po chvíli rokování, domlouvání a seznamování jsme místnost vyklidili, neb jsme byli vykouřeni místním kuřáctvem. Pokračovali jsme do Mukačeva. Toto město na mě působí mnohem přívětivěji. Posadili jsme se v kavárně u venkovních plastových stolků. Slunce. Užívali jsme si levné cocacoly a spřádali plány. Znovu jsem mohl navštívit krásnou Mukačevskou tržnici. Kdo to tu poznal, bude se sem vždy vracet (a slabší povahy zvracet). Pod velkou plochou střechou, nesenou dřevěnými příhradovými vazníky, se skrývá prostor jako fotbalová hala. Zde a v přilehlých uličkách prodávají vše. Letos mě zaujali lidé s obrovskou uzenou kýtou, kteří stáli snad na každém rohu a v každé uličce. Někteří si kýtu položili na špinavou zem a podložili novinami (aby se neušpinila). U sympatického starce jsem koupil vynikající slaninu a u sympatické stařenky pytlík vynikajícího tvarohu. (Každý s kolemjdoucích si ho mohl ochutnat dřevěnou žlicí, jaká krása! Kéž by to mohli vidět naši hygienici. ) U žen při vchodu jsem nakoupil ručně vyřezané vařečky. Nakoupil jsem také místní langoše, které najdete na hromadách u vchodu. Pološpinavé vrásčité stařeny je tam prodávají. Radost. Dlouhý den pokračoval cestou do Svaljavy. Jedeme šílenou „zkratkou“, která je tak děravá, že nejde ani projet. Hledáme bratra Kondora. Boží zázrak, hned na potřetí jsme narazili na baptistu. Loni jsem jej hledal několik hodin. Ochotně nás zavedl k domku bratra Kondora, který byl v Mukačevě. Ani jsme dlouho nečekali, přijel, zavedl nás na stavbu křesťanského centra. Vše jsme si nafotili, nechali se nadchnout velkou vírou i misijním nasazením celého Svaljavského sboru. Bratr Kondor je jedním z mála koncepčních lidí, které jsem na Ukrajině potkal. Byl unavený - sbor, rodina, magisterské studium, výuka a vedení semináře a nyní se stal navíc starším presbyterem Podkarpatské Rusi. Bylo mi jej trochu líto. Patří však k lidem, kterých si na Ukrajině moc vážím. Ze Svaljavy jsme jeli krásnou krajinou. Svahy se začaly zelenat. V sadech je k mé radosti ruch. Stařečci spalují listí, ovce jsou vyháněny mezi stromy na nízkou a zatím řídkou jarní trávu. Krajina žije. Před Chustem projíždíme vesnici, kde je před každým domem výstava proutěných krásných košíků, ošatek, stolků, křesel. Fantastické. Po cestě zastavujeme v Buštině. Zde se setkávám s dalším mým oblíbencem, bratrem doktorem Slavikem. Jeho práce mě opět překvapila a dojala. Ze svého důchodu a příspěvků
Ú
misie provozuje malou bezplatnou zubní ordinaci. Teprve letos mi to došlo v širších souvislostech. Vzal nás do nealkoholické kavárny a povídal si s námi. Vyprávěl o své práci, o rodině, o svém obrácení ke Kristu. Měl zájem o nás, o naši službu. Byl moc milý, laskavý a skromný. Na závěr rozhovoru nás všechny vyzýval k následování Božích cest. Modlili jsme se. Do Byčkova jsme přijeli pozdě odpoledne. Krátce se pozdravili s Pavljukovými, ustájili auta a sbalili věci a vyrazili do hor. Sestra Pavljuková donesla trochu špeku na cestu - celou třílitrovou sklenici. Její špek - „salo“ - je nejlepší na Ukrajině i na Slovensku. Prosolený, propepřený. K tomu cibuli. Nádherná východní pohostinnost. Stoupáme po jedné z mnoha cestiček výše a výše. Procházíme jednotlivými pásmy zdejší kulturní krajiny. Nejprve pásmo domků a domečku, na husto posázených mezi zahrádkami, políčky a plůtky. Výše sady, s vysokokmennými ovocnými stromy, dělené lískovými a habrovými ploty. V zahradách občas domeček, u něj pes, políčko, studna s rumpálem (jako kolo k rumpálu u jedné studny slouží starý volant…). Poslední pásmo před pastvinou a lesem jsou holé ovocné sady. Stany stavíme v jednom z nich. Nikomu z místních to nevadí. (Podle mého vypočtu atraktivity krajiny, dle metodiky doc. ing. Jana Laciny CSc., dosahuje kvalita zdejší krajiny hodnot 35,5 - tedy vysoká atraktivita.) Poslední stan jsme vztyčili už za tmy. Nad námi Pán světa rozsvítil klenbu hvězd a kolem ohně povídáme a postupně usínáme. V noci nás budí pasoucí se koně. V hlavě se mi znovu promítá předlouhý den, naplněný až po okraj. Vzpomínal jsem na laskavého a unaveného bratra Kondora a ušlechtilého bratra Slavika.
středa tředa byl den podchodu. Ráno vyrážím pro chleba a užívám si toho, že je tu obchod na každém rohu. Cestou zpět mě požádali místní lidé, abych jim vyhnal ovce na pastvu. Nešlo mi to. Ovce jsou krávy pitomé. Vracely se. Na vrcholu jednoho z holých vršků jsme našli nádhernou houpačku, vytvořenou z dlouhého klacku ve tvaru hodně převýšené jedničky. Klacek byl zavěšen na větev a dole prkénko, a my se vesele houpali. Kochali se výhledy do okolí, bavili se výroky, zatím vede Martinův, který se snažím nenapodobitelně zachytit: „Tak tu ležím a koukám se kolem a říkám si, proč tu vlastně ležím, když můžu chodit s těžkým batohem po horách a mít naložená záda a nechávat si do ramen zařezávat popruhy…“ Opouštíme krátké pásmo pastvin a v malém sedýlku vstupujeme do nádherných karpatských bučin. Cesta jde zprudka, kolem ní na významných místech urostlé a pokroucené stromy, převážně buky, které najdeme snad jen v Karpatech. Cestou lesem narážíme na louky a pastviny, na jedné z nich čerpáme vodu do svých PETek. Stoupáme stále výše, občas se objeví sníh. Čím výše, tím je ho více (na to bys milý čtenáři nepřišel, viď?). Výška pokrývky se však mění skokem. Nahoře je už sněhu moc. Někde až půl metru, takže stáčíme cestu a jdeme na opačnou stranu. Cílem je hora Ťomna (1100 m.n.m.), místními nazývaná Kempa. Vždy, když jsem se na ni díval od Pavljuků, přál jsem si poznat její tajemství. Hora opravdu skrývá tajemství. Skládá se z několika vrcholů
S
porostlých nádherným bukovým lesem, občas i smrkem. Na ostrých hřebíncích zbytky zákopů, v lese sněženky a další fialové květiny, které neznám. Svahy jsou strmé, přesto tudy vede cesta a až téměř pod vrchol sahá cípek pastviny. V „minisedýlku“ mezi hlavním vrcholem a vrškem je malá boudička. V ní jsme se ubytovali. Na mě osobně toto místo zapůsobilo svým kapesním domácím formátem v poměrně velké nadmořské výšce. Malebnost sama. V boudičce je prkenná zvýšená podlaha se senem, kamínka, mírný binec. Před boudičkou ohníček. Vybalujeme, válíme se u ohně, dlouho povídáme. Já přidávám k dobru úchylné historky ze školství, usínám mezi řečí. V noci krásně houkala sova. Nikdy jsem pohádkovější a delší houkání neslyšel. Trochu strašidelné. Možná, že je blízko i medvěd. Noc v Karpatech.
čtvrtek estupujeme z hor, sestup je celkem namáhavý, ale relativně pohodlný. Krásné výhledy do Rumunska na klikatící se řeku Tisu. Jdeme občas lesem, občas pastvinou. Na závěr brodíme krásný potok a postupně vcházíme do obydlených krajin. Opět slyšíme ovce, vidíme pasoucí se vepříky na louce. V sadech hoří ohně, vozí se hnůj. Štěkají psi. Tráva sytě zelená, množství kvítek. Zvláště bohaté jsou porosty nízkých petrklíčů, vše doplněno oranžovými orseji. Děsivé je množství odpadků. Ukrajinci by neměli vůbec do rukou dostat PET lahve. Házejí je kam je napadne. Nejlepší místo je zřejmě koryto potoka. Zimní voda vše splaví. Břehy Tisy potom vypadají o to hnusněji. Jsou plné odpadků. Je to velmi smutné. Po obědě u Pavljuků nasedáme do aut a jedeme na „věčeru gospodňu“ v Jasině. Je to nejvýchodnější město Podkarpatské Rusi. Jedeme do sboru, kde jsem nikdy nebyl. Znám dobře kazatele a jednu místní sestru. Ve sboru prožíváme něco úžasně krásného. Lucka pláče. Lidé se modlí velmi spontánně a nadšeně. Jeden přes druhého, kázání za kázáním, písně vedené mohutným hlasem kazatele. Písně skupinky a znovu a znovu modlitby. Večeře Páně je v tichosti a hluboké úctě. Chleba i víno vypijí a snědí do posledního drobečku. Večeříme u oné milé sestry, svobodné matky. Její rodina je moc sympatická a milá. Ukazují nám nádherné, dozlatova vypečené bochánky, zdobené pečenými kytkami a copánky. Večeříme výborná jídla - polévku s noky, bochánek s uzeninou a sýrem. Čtrnáctiletý synek svobodné sestry se před námi rozkošně stydí. Zalezl kamsi do kouta, do postele. Lucka, jako dobrá vedoucí mládeže, vytrvává a provokuje jej. Když zjistí, že se učí anglicky, mluví na něj dokonalou english s učitelskou výslovností. Chlapec postupně pookřává. Nakonec s námi mluví, občas použije i anglické slovo. Ukazuje nám své sešity. Lucka je v extázi. Nadšeně s ním mluví, prohlíží mu jeho školní brašnu a tok řeči postupně splývá ve vysoké nadšené ryčení. (Taková krásná radostná extáze na ní v menší míře přicházela každý večer kolem devatenácté hodiny.) Je to správná vedoucí mládeže. Loučíme se v noci a já se těším, že se opět uvidíme „ljetom“. Cesta nocí proběhla v první fázi až v podivném tichu. Usínal jsem. Opět dlouhý den. Když jsme přijeli do ztemnělého domova, druhá část výpravy spala. I my jsme zmizeli ve „spalnych měškach“.
S
pátek
P
átek byl odpočinkovým dnem. Ráno jsme pozdě vstávali. Vyšel jsem si na ranní vycházku. Na odchodu jsem prožil šok. Sestra Pavljuková mi dala nevinnou otázkou: „Jdeš šukat holku?“(„Jdeš hledat holku?“). Probudilo mě to. Nejvíc její zcela nevinná tvář. Díky této zkušenosti nás později nepřekvapil ani sborový zpěv: „Nešukaj, nešukaj měždu měrvymi nešukaj….“. Po snídani jsme nakoupili pět tašek jídla pro starší lidi, nasedli do církevního autobusu bratra Pavljuka a objeli několik sociálních případů. Největším zážitkem pro nás byla návštěva rodiny, kde se stařičká maminka starala o své dvacetileté děti, které spaly v posteli po nočním alkoholickém tahu. Zcela tuzí. Návštěva se odehrávala v tradiční světnici s kamny, která byla zároveň kuchyní, obývákem, koupelnou i ložnicí. Mladí leželi, ani se nepohnuli. Při cestách Byčkovem si uvědomuji, že je to vlastně obrovitánská vesnice. Malé vesnické domečky, blátivé cesty, husy, kozy. Přes tuto vesnickost má Byčkov asi 20 000 obyvatel-tedy jako Česká Třebová. Před každým domem přichystány nádherné tyče na fazole. Pro tyto tyče mám slabost. Po obědě jsme v Kosovskej Poljaně v rodině Saši Popoviče. Těšil jsem se zvláště na jeho upovídaného staršího tatínka vesnického vzdělance a krásného křesťana. Moc jsme si to u nich užili. Na Velký pátek zde bohoslužby nebývají, jen modlitební setkání. V některých sborech není žádné setkání. Byl jsem tím dost překvapen. Sešlo se nás pár. Zpívali jsme, modlili jsme se, já zkoušel kázat. Nakonec popovídání se zdejší mládeží a vedoucími. Domluvili jsme sobotní výpravu na Kobylu - místní horu. Večeřeli jsme opět u Popovičů. Po cestě jsem se dozvěděl o půstu. Saša mi upřímně pověděl, že neví, jak to dnes večer u nich doma s půstem dopadne. Nakonec s námi jedl. Hezky jsme si popovídali. Sám nevím, koho mám na Podkarpatské Rusi nejraději. Opět až pozdě večer se vracíme domů. Pavljukovi skoro spí.
sobota áno vyrážíme na Kobylu. Mladí se už postupně scházejí. K našemu milému překvapení je mezi mládeží i Ukrajinec, který se hodně poameričtil. Je to vidět jak na oblečení, tak i na snaze mluvit anglicky. Vyzbrojeni zásobou „sála“(slaniny) a jiným jídlem vyrážíme. Těsně před odchodem se modlíme. Modlitba tu provází každý krok lidí. To se mi moc líbí. Prošli jsme již výše popsanými pásmy zdejší krajiny. Po krásném zeleném hřebeni stojíme nad Kobylevskoj Poljanoj. Je tu dokonce i šlepr a obydlený domeček. Kobyla vypadá při pohledu z místních hor jako hora Mondor z Pána Prstenů. Samotná hora je
R
porostlá bukovým lesem a na vrcholu je rozsáhlá náhorní planina. V mělkém úžlabí je soustava přístřešků pro ovce. Na vrcholu ještě není zeleno, naopak dost sněhu. Na samém vršku krásný výhled. Je vidět vrcholky černohorského hřebenu: Pietroš, Goverla a snad i Popo Ivan Maramučešský. Nad ohněm pečeme sálo. Konečně vidím, jak se sálo zde peče - plátky tlusté asi 3 cm, nařežou se asi tak jako my nařezáváme párky. Vasja si svoji porci spíše opaluje do černa a do toho se s chutí zakousává. Sádlo teče po bradě. Dokonalá pohoda. Mám rád slaninu, zejména ukrajinskou a slovenskou, ale po této zkrušenosti jsem si dal třítýdenní pauzičku. Při opékání jsem se upřímně zeptal Vasji: „Eto tvoje salo?“ Na odpověď nikdy nezapomeneme: „Nět ot svini“. Kolem sála bylo vůbec hodně zábavy. Pobaveni a nasyceni sestupujeme, družně se bavíme s Ukrajinci. Mám radost ze vzniklých přátelství a vztahů. U Popovičů jdu na zahradu, abych si popovídal s otcem Saši. Stačí nadhodit jednu větu a už dostávám přednášku. Saša se smál - „Petr opět dostává lekcii…“ Vyměňujeme si čísla mobilů, vyzvánění i pozadí. Plánujeme spolupráci. Po cestě zpět jsme moc nevyhládli a přesto zasedáme u Pavljuků za plný stůl. Červený boršč. Holubce, knedlíky, houbová omáčka. Během večeře přichází Sašův tatínek a ukazuje nám vločky pylu. Ochutnávám. Ukázka je doplněna dlouhou přednáškou, ve které snaživě a dlouze vysvětluje, že pyl působí jako katalyzátor. Přičemž se zcela zaplétá do vysvětlování slova katalyzátor, používá další množství neznámých slov a my se ztrácíme. Saša má oči nahoru. Legrace. Zcela zmoženi jídly vracíme se na základnu k laskavým Pavljukům. Ráno brzy vstáváme.
neděle
K
onečně jsem se dočkal toužebně očekávané neděle vzkříšení. Kolik let jsem si přál spatřit den vzkříšení na východě. Vstáváme brzy a ranní vesnicí jdeme na šestou k místnímu pravoslavnému kostelu. Těším se na hluboký duchovní zážitek, konečně uvidím pravé východní voskresenije. Kolem kostela jsou zástupy reprezentačně oblečených lidí. Je tu snad celá vesnice. Ženy oblečené do toho nejlepšího, starší ženy barevné šátky. Muži povětšinou černý oblek nebo koženou bundu a špičaté botky. V kostele probíhá bohoslužba, ale lidé o ni nejeví zájem. Stojí, mlčí nebo se baví. Před každou rodinou stojí plný košík krásně nazdobeného jídla. Čeká se na nějaký zvláštní okamžik. Zvědavě vstupujeme do kostela. Kněz provádí obřady, kterým moc nerozumím. Bokem, vedle ikonostazu, je kruhový stolek, kol kterého stojí starší muži a dost skřípavě předzpěvují. Na hlavním vchodem svítí obyčejné plastové zářivkové svítidlo s nalepeným nápisem „Christos voskres“. Lidová tvořivost je tu vynalézavá. Krásné byly modlitby kněze za nemocné. Potom začal ruch, v kostele se zformoval zástup a za zpěvu „Christos voskres“ vyšel z kostela. Zvony zvonily, svaté prapory vlály, kadidlo kouřilo, svatý evangeliář se lesknul, zpěvy kvílely: „Christos voskres“, svíce svítily a ve větru zhasínaly. Lidé se dočkali. Kněz okouřil a kropenou vodou požehnal jejich košíky. Babičky knězi zaplatili, potom se lidé rozeběhli domů. Zřejmě sníst posvěcené jídlo. Připadlo mi to jako kus pohanství. Byl jsem zklamán. Začátkem června jsem si nechal vysvětlit od přítele pravoslavného kněze přítomnost košíků plných dobrot. Jídlo kolem kostela je symbolem nekonečné večeře v Božím království. Přesouváme se do Jasini. V prostém, improvizovaném shromáždění bratří se cítím lépe. Po cestě jsme se stavili v mně milém Rachově pro zapomenutou Bibli. Z krátké zastávky se
vyklubalo mé kázání a dvě naše písně. Východní improvizace. Po bohoslužbách jíme. Vyčlenili pro nás zvláštní stůl se zvláštním jídlem. Velká úcta k hostům tu, v nejchudším kraji, je. Povídáme s mládeží, předáváme peníze. Nakonec vyjíždíme do jabloneckého průsmyku (perevalu), kde kdysi končilo Československo. Cesta zpět je moc veselá, zkoušíme zdejší lanové mosty, mačkáme prstíky na střed Evropy, mírně se dohadujeme se zdejším vojáčkem střežícím hraniční pásmo. Ještě se snažím setkat se s Valerim Hartovancem. Není doma. Škoda. Večer jedeme znovu k Popovičům, předat peníze a rozloučit se. Potom už balíme.
pondělí oučení. Bohoslužby. Modlitebna plná mladých. Tři kázání. Zpíváme, Radka dokonce v místním ženském sboru. Je nám trochu smutno. Blíží se rozloučení. Podáváme si ruce, objímáme se. Nasedáme do aut. Jedeme v kuse až do Mukačeva. Zde je krátká zastávka, vyhodnocení a pokračujeme dál. Hranicí jsme bez problémů projeli. Hrneme kilometry až do malé vesničky za Popradem. Tam večeříme u Lenčiných rodičů. Poslední zážitek východní pohostinnosti. Pomalu mi dochází, že vše končí. Poprvé ve Vsetíně, kde se odděluje moravská část výpravy. Podruhé v Olomouci, tam se odděluji já. Za týdenní intenzivní pobyt mezi námi vznikly hezké vztahy. A tak je smutno. A co říci nakonec ? Byl to fantastický týden, na který nezapomenu. Kamákům se na Ukrajině moc líbilo a mně s nimi taky. Byli vděční a mně to bylo moc milé. Zjistil jsem, že Kam jsou normální, pohodoví lidé a k své organizaci i kritičtí. Každý z nich byl něčím mimořádný. A tak mi navždy zůstanou v srdci - stále radující se Radka, humorný Martin, vznešená Agnes, soucitná Marcela, ulítlá Lucka, vychytralý Petr a čistí Lenka s Ivošem.
L
Soli Deo Gloria - Samému Bohu Budiž sláva
foto: http://vasenda.cz/dorost/ukrajina_2006/
