Obsah: 1. Velikonoce Svátky jara a folklóru? Velikonoce Jen historická událost? Velikonoce Bůh přichází k nám!...8

VELIKONOCE

Obsah:

1. Velikonoce – Svátky jara a folklóru?......................2 2. Velikonoce – Jen historická událost?......................4 3. Velikonoce – Bůh přichází k nám!.........................8 4. Velikonoce – Kdo je Ježíš Kristus?.......................12 5. Velikonoce – Zázrak zmrtvýchvstání!..................16 6. Velikonoce – Co je pravda na vzkříšení?..............20 7. Velikonoce – Končí život smrtí?...........................24 8. Velikonoce – Příslib věčného života!....................28 9. Velikonoce – Kolik cest vede k Bohu?..................32 10. Velikonoce – Jakou mám budoucnost?................36 11. Velikonoce – Naděje pro každého!.......................40 12. Velikonoce – Jsi také ty zachráněn?.....................44 1

VELIKONOCE

Svátky jara a folklóru?

2

Proč slavit Velikonoce? Tak – a jsou tu Velikonoce. V obchodech se prodávají kraslice, pomlázky a beránci, za výlohami jsou obrázky kuřátek, housátek a zajíčků. Lidé z měst odjíždějí na chalupy a lidové slavnosti s tradičními kroji a zvyky lákají davy cizinců. Velikonoční svátky jsou u nás vnímány především jako svátky folklóru a turistiky. Proč tomu tak je? Vždyť Velikonoce, podobně jako Vánoce mají být oslavou něčeho mnohem důležitějšího, připomínkou klíčových událostí pro celé lidstvo: narození Spasitele lidstva a jeho dramatického odchodu z tohoto světa. Z vánočních svátků se stalo úplně něco jiného. Lidé propadli nákupní horečce a symbol Vánoc – děťátko v jesličkách – se obchodníkům dobře hodí k reklamě. A Velikonoce? Tam se zmučené tělo na kříži k tomuto účelu příliš nehodí. Není ani roztomilé, ani příjemné na pohled. Naopak, nutí člověka, aby zpytoval svoje svědomí. To však lidé nedělají rádi, chtějí zapomenout a raději utíkají k zábavě. A tak se Velikonoce změnily ve svátky folklóru a turistiky.

Co se odehrálo před 2000 lety?

Víra v Boha je dnes často považována za přežitek, za něco překonaného. Bůh vůbec nemá v moderním světě místo. Náboženství jsou prý jen „těšínská jablíčka“ pro staré, nemocné a slabé. Dnešní doba hlásá: člověk se má spoléhat pouze na sebe, na své schopnosti a na svou sílu! Někteří lidé naopak zastávají názor, že je dobré něčemu věřit. Na tom není přece vůbec nic špatného. Co když nad námi opravdu něco je, snad nějaká inteligentní bytost? Jedni věří v přírodu, druzí v osud, nebo prozřetelnost apod. Je tolik různých názorů, každý ať si tedy věří podle své nátury. Ale proč potom křesťané říkají, že pouze víra v Ježíše Krista, v jeho ukřižování a vzkříšení je pro všechny lidi tak důležitá? Co se vlastně odehrálo o Velikonocích? 3

VELIKONOCE

Jen historická událost?

4

Velikonoční příběh

Velikonoce nejsou jen svátkem vítání jara, nebo oslavou nového života v  přírodě. Jsou připomínkou pravdivých historických událostí, které mají pro lidstvo nedozírný význam. Přečtěte si, jak tento velikonoční příběh zaznamenal evangelista Lukáš podle vyprávění očitých svědků.

Ježíš před Pilátem

Pilát svolal velekněze, členy rady i lid a řekl jim: „Přivedli jste přede mne tohoto člověka, že pobuřuje lid; já jsem ho, jak vidíte, před vámi vyslechl a  neshledal jsem na  něm nic, z čeho jej obviňujete. Ani Herodes ne; vždyť nám ho poslal zpět. Je zřejmé, že nespáchal nic, proč by zasluhoval smrt. Dám ho na místě potrestat a pak ho propustím.“ (Musel jim totiž o svátcích propustit vždy jednoho člověka.) Ale oni všichni najednou křičeli: „Pryč s ním! Propusť nám Barabáše!“ To byl člověk, kterého uvrhli do vězení pro jakousi vzpouru ve městě a vraždu. Tu k  nim Pilát znovu promluvil, neboť chtěl Ježíše propustit. Avšak oni křičeli: „Na kříž, na kříž s ním!“ Promluvil k nim potřetí: „Čeho se vlastně dopustil? Neshledal jsem na něm nic, proč by měl zemřít. Ale oni na něm s velkým křikem vymáhali, aby ho dal ukřižovat; a jejich křik se stále stupňoval. A tak se Pilát rozhodl jim vyhovět. Propustil toho, který byl vsazen do vězení pro vzpouru a vraždu a o kterého žádali.

Ukřižování

Když jej odváděli, zastavili nějakého Šimona z Kyrény, který šel z pole, a vložili na něho kříž, aby jej nesl za Ježíšem. Za ním šel veliký zástup lidu; ženy nad ním naříkaly a oplakávaly ho. Ježíš se k nim obrátil a řekl: „Dcery jeruzalémské, nade mnou neplačte! Plačte nad sebou a svými dětmi; hle, přicházejí dny, kdy budou říkat: Blaze neplodným, blaze těm, které nikdy nerodily a nekojily! Tehdy řeknou horám: Padněte na nás, a pahrbkům: Přikryjte nás! Neboť děje-li se toto se zeleným stromem, co se stane se suchým?“ Spolu s ním byli vedeni na smrt ještě dva zločinci. Když přišli na místo, které se nazývá Lebka, ukřižovali jej i ty zločince, jednoho po jeho pravici a druhého po levici. Ježíš řekl: „Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí.“ O jeho šaty se rozdělili losem. Lid stál a díval se. Členové rady se mu vysmívali a říkali: „Jiné zachránil, ať zachrání sám sebe, je-li Mesiáš, ten vyvolený 5

Boží.“ Posmívali se mu i vojáci; chodili k němu a podávali mu ocet a říkali: „Když jsi židovský král, zachraň sám sebe.“ Nad ním byl nápis: „Toto je král Židů.“ Jeden z těch zločinců, kteří viseli na kříži, se mu rouhal: „To jsi Mesiáš? Zachraň sebe i  nás!“ Tu ho ten druhý okřikl: „Ty se ani Boha nebojíš? Vždyť jsi sám odsouzen ke  stejnému trestu. A  my jsme odsouzeni spravedlivě, dostáváme zaslouženou odplatu, ale on nic zlého neudělal.“ A řekl: „Ježíši, pamatuj na mne, až přijdeš do svého království.“ Ježíš mu odpověděl: „Amen, pravím ti, dnes budeš se mnou v ráji.“

Ježíšova smrt

Bylo už kolem poledne; tu nastala tma po celé zemi až do tří hodin, protože se zatmělo slunce. Chrámová opona se roztrhla v půli. A Ježíš zvolal mocným hlasem: „Otče, do tvých rukou odevzdávám svého ducha.“ Po  těch slovech skonal. Když setník viděl, co se stalo, velebil Boha a řekl: „Tento člověk byl vskutku spravedlivý.“ A ti, kdo se v celých zástupech sešli na tu podívanou, když viděli, co se stalo, odcházeli bijíce se do prsou. Všichni jeho přátelé stáli opodál, i ženy, které Ježíše doprovázely z Galileje a všechno to viděly.

Ježíšův pohřeb

Členem židovské rady byl muž jménem Josef, člověk dobrý a spravedlivý, který nesouhlasil s jejich rozhodnutím a činem. Pocházel z židovského města Arimatie a patřil k těm, kdo očekávali království Boží. Ten přišel k Pilátovi a požádal ho o Ježíšovo tělo; sňal je z kříže, zavinul do plátna a položil do hrobu, vytesaného ve skále, kde ještě nikdo nebyl pochován.

Prázdný hrob

6

Prvního dne po  sobotě, za  časného jitra, přišly ženy k  hrobu s  vonnými mastmi, které připravily. Nalezly však kámen od hrobu odvalený. Vešly dovnitř, ale tělo Pána Ježíše nenašly. A  jak nad tím byly bezradné, stanuli u nich dva muži v zářícím rouchu. Zachvátil je strach a sklonily se tváří k  zemi. Ale oni jim řekli: „Proč hledáte živého mezi mrtvými? Není zde,

byl vzkříšen. Vzpomeňte si, jak vám řekl, když byl ještě v Galileji, že Syn člověka musí být vydán do rukou hříšných lidí, být ukřižován a třetího dne vstát.“ Tu se rozpomenuly na jeho slova, vrátily se od hrobu a oznámily to všecko jedenácti učedníkům i všem ostatním.

Cesta do Emaus

Téhož dne se dva učedníci ubírali do vsi jménem Emaus, která je od Jeruzaléma vzdálena asi tři hodiny cesty, a rozmlouvali spolu o tom všem, co se událo. A jak to v řeči probírali, připojil se k nim sám Ježíš a šel s nimi. Když už byli blízko vesnice, do které šli, on jako by chtěl jít dál. Oni ho však začali přemlouvat: „Zůstaň s námi, vždyť už je k večeru a den se schyluje.“ Vešel tedy a zůstal s nimi. Když byl s nimi u stolu, vzal chléb, vzdal díky, lámal a rozdával jim. Tu se jim otevřely oči a poznali ho; ale on zmizel jejich zrakům. Řekli si spolu: „Což nám srdce nehořelo, když s námi na cestě mluvil a otvíral nám Písma?“ 

Ježíš se ukázal všem učedníkům

A v tu hodinu vstali a vrátili se do Jeruzaléma; nalezli jedenáct učedníků a  jejich druhy pohromadě. Ti jim řekli: „Pán byl opravdu vzkříšen a  zjevil se Šimonovi.“ Oni pak vypravovali, co se jim stalo na cestě a jak se jim dal poznat, když lámal chléb. Když o tom mluvili, stál tu on sám uprostřed nich a řekl jim: „Pokoj vám.“. Zděsili se a byli plni strachu, poněvadž se domnívali, že vidí ducha. Řekl jim: „Proč jste tak zmateni a proč vám takové věci přicházejí na mysl? Podívejte se na mé ruce a nohy: vždyť jsem to já. Dotkněte se mne a  přesvědčte se: duch přece nemá maso a kosti, jako to vidíte na mně.“ To řekl a ukázal jim ruce a nohy. Když tomu pro samou radost nemohli uvěřit a jen se divili, řekl jim: Tak je psáno: „Kristus bude trpět a třetího dne vstane z  mrtvých;  v  jeho jménu se bude zvěstovat pokání na odpuštění hříchů všem národům, počínajíc Jeruzalémem. Vy jste toho svědky.“ 7

VELIKONOCE

Bůh přichází k nám!

8

Odkud přišel Ježíš? Už malé děti se ptají zvídavě: „Maminko, kde je ten Pán Bůh?“ Věřící dospělí často slýchají: „Tak, kde je vlastně ten váš Bůh? Jste jen snílci a fantastové! Jak vůbec můžete mluvit o nějakém neviditelném pomocníku?“ Dnes lidé takovou otázku spojují nejčastěji se zklamáním, když docházejí k závěru, že ve svém životě i ve světě nenacházejí dost spravedlnosti: „Kde je spravedlivý Bůh? Kdyby byl, jak by se na to všechno zlo na Zemi mohl dívat? Proč nezakročí?“ Německý bohoslovec prof. Iwandt řekl, že slovo Bůh je jako uzavřená věž, kolem níž lidé jen krouží a dohadují se, co je asi uvnitř – ale vše zůstává jen „pohledem zvenčí“. Máme však možnost se o Bohu hodně dovědět: v jeho poselství adresovaném člověku – Bibli. Co říká Bible o tom, kdo je Bůh, kde ho hledat a jak žít v jeho blízkosti?

Kdo je Bůh a kde přebývá? Bible nám jediného a jedinečného Boha ukazuje trojím způsobem a jeho, nám tak těžko představitelnou velikost, pomocí tří rozměrů. Představuje Boha Otce, jeho Syna, Ježíše Krista a Ducha svatého, jako jednotu svatosti, lásky i mocného Slova, dávající život a smysl celému stvoření, vesmíru – i nám v něm. Bible uvádí, že Bůh přebývá na  nebi nebo na  výsostech. Lidé starověku i  středověku spojovali v pojmu „nebe“ představu nábožensko-duchovní s  kosmicko-prostorovou a představovali si, že kdesi nad našimi hlavami, nad oblaky či hvězdami trůní věčný Pán. Novověká astronomie od dob Koperníka a Keplera prokázala, že hvězdné nebe je součástí měřitelného vesmíru a pojmy „nahoře“ a „dole“ jsou jen naší subjektivní představou. Bůh přesahuje vesmír, který stvořil. Je nad ním, mimo něj i v něm. Bůh je všude, doslova v každém místě. Nejen v prázdném, mezihvězdném prostoru. Je prostě všude. Tak mi odpovídala maminka na mé dětské otázky, kde je Bůh. Nikde nejsme bez něho a mimo jeho pohled. Nelze se před ním schovat ani utéct. Boží přítomnost vzbuzuje uctivou bázeň, ale i potěšuje, dává vnitřní jistotu a pocit bezpečí. 9

Bůh se představuje v Ježíši Kristu Ježíš – Boží Syn – žil v  nebi spolu s  Bohem Otcem a  Bohem Duchem svatým dříve, než byl stvořen svět. Celý stvořený svět byl na počátku velmi dobrý a  krásný. První lidé však Pána Boha neposlouchali. Skrze ně přišel do  světa hřích a  všechno pokazil. Hřích se projevil především jako pýcha, sobectví a  svévole. S  hříchem přišlo do lidského života mnoho trápení, bolest a smrt. Když si lidé uvědomili, že hřích je jako nezadržitelná infekce, byli zoufalí a smutní. Bohu jich bylo líto. Rozhodl se, že pošle na svět Spasitele. Spasitel je ten, kdo má moc zachránit člověka z moci hříchu, zla a smrti. Ježíš se rozhodl, že půjde na svět a splní tento těžký úkol. Lidé velmi brzy poznali, že Ježíš je Bůh. Když viděli, jak proměnil vodu ve  víno, chodil po moři a rozkazoval větru i mořským vlnám, dal zrak člověku, který byl slepý od narození, uzdravoval nevyléčitelně nemocné a křísil mrtvé, měli jistotu, že je mezi nimi sám Boží Syn. Nejvíc se projevila jeho božská moc v tom, že lidem odpouštěl hříchy. Odpuštění hříchů je daleko důležitější než uzdravení. Je dokonce důležitější než vzkříšení někoho, kdo umřel. Ježíš mohl odpouštět hříchy proto, že přijal na sebe trest za všechny lidské hříchy a umřel za nás na kříži. Třetího dne však vstal z mrtvých. Bůh jej vzkřísil a je opět s ním v nebi.

Proč musel Ježíš zemřít?

Lidé často kladou otázku: „Nemohl to Bůh s tím vykoupením zařídit jinak? Musel Ježíš umřít? Jako Boží Syn se přece jen neměl nechat takhle znevažovat, trápit a zabít. A proč vlastně přišel a žil Ježíš v tom našem světě tak skromně?“… Určitě si lze snadno přestavit jiný – důstojnější Ježíšův příchod na naši Zem – přiměřenější naplnění prorockých slibů: Mohl se například narodit v nějaké královské rodině. Mohl se také objevit jako dospělý člověk, který by nám neřekl nic o  svém původu. Mohl si nejdříve získat věhlas a respekt díky svým mimořádným schopnostem a znalostem, a teprve potom se prohlásit za Mesiáše a pustit se do díla. Jistě lze vytvořit a vymyslet ještě řadu podobných možností a dát tak prostor lidské fantazii. 10

Ale Ježíš se místo toho narodil do úplně obyčejných podmínek – dokonce jako bezdomovec – ve stáji!

Stal se jedním z nás

Kdysi za  jednoho mrazivého Štědrého večera seděl jeden muž zamyšleně u krbu, ve kterém plápolal oheň, a přemýšlel o významu Vánoc. „Pro Boha nemá cenu, aby se stal člověkem,“ uvažoval. „Proč by všemohoucí Bůh měl trávit svůj drahocenný čas s někým takovým, jako jsme my lidé? A i kdyby, proč by se chtěl narodit zrovna ve stáji? Ani nápad! Celá ta věc je nesmysl. Kdyby Bůh opravdu chtěl sestoupit na zem, určitě by si našel jiný způsob.“ Náhle muže vyrušil z  úvah divný zvuk přicházející zvenku. Přiskočil k oknu a opřel se o jeho rám. Venku uviděl houf sněžných hus, které divoce mávaly křídly a zoufale se plácaly v hlubokém sněhu. Byly jako omámené a pomatené. Zřejmě z vyčerpání odpadly od většího hejna, které směřovalo na jih do teplejších krajin. Muži jich bylo líto. A tak se zachumlal do teplého oblečení a vyšel ven. Pokusil se zahnat roztřesené husy do teplé garáže, ale čím víc se snažil, tím víc ptáci zmatkovali. „Kdyby tak věděli, že je chci zachránit,“ pomyslel si muž. „Jak je mám přesvědčit, že to myslím pro jejich dobro?“ Tu ho napadlo: „Kdybych se aspoň na chvilku stal taky sněžnou husou a mohl s nimi mluvit jejich řečí, pak by mě pochopily.“ V náhlém osvícení si vzpomněl, že je Štědrý večer, a široce se usmál. Vánoční příběh se mu už nezdál nesmyslný. V duchu si představil prostě vyhlížející dítě ležící v jeslích ve stáji v Betlémě. Už rozuměl vánoční záhadě: Bůh se stal jedním z nás, aby nám naší řečí mohl sdělit, že nás miluje, že nás miluje právě teď a že mu jde o naše dobro.

Kdo Boha nenajde v Kristu, ten ho nenajde nikde, ať ho hledá, kde chce!

Martin Luther

11

VELIKONOCE

Kdo je Ježíš Kristus?

12

Kdo je Ježíš? Většina lidí si myslí, že Ježíš byl jen mimořádný člověk, prorok, divotvůrce nebo světec. Nikdo z lidí však není jako On. Žádná lidská slova nemohou vyjádřit jeho podstatu. Jen Bible, která je Božím poselstvím člověku nám zjevuje, kdo je Ježíš Kristus. Je to Boží Syn.

Ježíšovo narození

Je tomu již více než dva tisíce let, kdy se v městečku Betlémě narodil chlapec, kterému dali jméno Ježíš. Vstoupil do  dějin jako Ježíš Kristus. I  když bylo při jeho narození jen pár prostých lidí, jeho příchod na  svět znamenal zásadní průlom do života mnohých národů. Byl tak významný, že způsobil rozdělení dějin lidstva na dvě epochy — dobu před Kristem a po Kristu.

Ježíšovo poslání

Lidstvo se hříchem oddělilo od Boha. Tím se mezi Bohem a člověkem vytvořila propast. Milující Bůh se však rozhodl lidstvo zachránit a vystavěl most. Poslal svého Syna – Ježíše Krista na svět. „Neboť tak Bůh miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.“ (Bible, Jan 3, 16). Když se naplnil čas, panna jménem Marie počala Ježíše působením Ducha Svatého. V  Betlémě se narodil Boží Syn. Jméno Ježíš mu určil Bůh skrze anděla a znamená „Bůh zachraňuje“. Naplnilo se to, co již před mnoha staletími předpověděli proroci.

Ježíšův život

Když měl Ježíš asi 30 let, opustil své tesařské povolání. Jeho další působení popisuje Bible takto: Ježíš procházel krajinou, pomáhal lidem a uzdravoval je. Bůh byl s ním a obdařil ho Duchem Svatým a mocí. V jeho promluvách zaznívala výzva k pokání, potěšení zarmouceným a lásce k Bohu a bližnímu. Vyvrcholení jeho pozemského života bylo utrpení na kříži. Svojí smrtí přinesl Bohu zástupnou oběť za hříchy všech lidí. Tím se stal Zachráncem pro všechny lidi, kteří v něho věří.

Ježíšovo vzkříšení

Třetího dne vzkřísil Bůh Ježíše z  mrtvých – jeho hrob zůstal prázdný! Jeho vzkříšení je definitivní a  pro nás zárukou, že všichni lidé budou 13

po smrti jednou vzkříšeni. Ježíš o sobě řekl: „Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci, než skrze mne.“ Ježíš je nyní tam, kde byl před svým narozením. V nebi – ve slávě u svého Otce. Odešel, aby všem věřícím připravil místo. Nebe je plné Boží slávy a  nepopsatelné krásy. Bůh chce však mít vedle sebe i ty, za které Ježíš zemřel na kříži.

Ježíš mezi námi

Ježíš při svém odchodu do nebe řekl svým učedníkům: „Já jsem s  vámi po  všechny dny“. Co to znamená? I když je Ježíš v nebi, je také současně mezi námi. Vidí nás, zná naše problémy, trápení a  chce nám pomoci. Ví o našich přáních a potřebách. Slyší naše volání. V  každé situaci se můžeme s  důvěrou na něho obrátit. Nikdo nám není tak blízký jako Ježíš. Kdo mu svěří svůj život, denně prožívá jeho přítomnost.

Ježíšův druhý příchod

Dějiny lidstva spějí ke  svému závěru. Zlo kolem nás vrcholí. Naděje ve vědu, techniku, pokrok, vzdělání se nenaplnily. Naopak – války, bída a hlad, nedozírné ekologické i národnostní problémy – to vše se překvapivě stupňuje. Naplňuje se všechno tak, jak to o  poslední době vyjádřil před dvěma tisíci lety Pán Ježíš. Všechny tyto události ukazují na blížící se druhý příchod Ježíše Krista, jak to předpovídá Bible. Pro nevěřící to bude chvíle poznání hrůzy z existence věčného života bez Boha. Pro věřící pak naplnění jejich víry: „A tehdy uzří Syna člověka přicházet v oblaku s  mocí a  velikou slávou. Když se toto začne dít, napřimte se a  zvedněte hlavy, neboť vaše vykoupení je blízko“.

14

Nikdo není jako ON! Mnozí velikáni světových dějin vyjadřovali svůj obdiv, úžas a víru v Ježíše Krista. Zde je několik myšlenek Isaaka Newtona, jednoho z největších badatelů ve  fyzice a  matematice. Jeho svědectví ukazuje, že víra v Ježíše Krista není v rozporu s vědou:

èAč byl pánem vesmíru, sestoupil z nebe na tuto zem. Svůj královský šat

vyměnil za roucho pozemšťana. Oděl se v člověčenství, abychom se my mohli stát syny Božími. èNarodil se proti přírodním zákonům. Stal se nejchudším na  zemi a neměl, kde by hlavu sklonil. Spal v cizích jeslích, jel po moři na cizí loďce, vezl se na cizím oslátku a byl pohřben v cizím hrobě. èKdyž byl dítětem, zneklidnil krále, když byl chlapcem, udivil doktory, když byl mužem, otřásl celým národem i samými základy římské říše. è Ovládal přírodní zákony, chodil po mořských vlnách, tišil bouři, nasytil z mála tisícové zástupy, uzdravoval bez léků, křísil mrtvé. èNenapsal jedinou knihu, ale do největší knihovny by se nevešly knihy, které byly napsány o Něm. Nesložil žádnou píseň, ale svou odpouštějící láskou rozezvučel k písním chval více srdcí, než všichni básníci světa. èNezaložil žádnou náboženskou školu, vědecký ústav ani seminář, ale žádná škola se nemůže pochlubit tolika žáky jako On. Nezřídil žádnou lékařskoui ordinaci, ale uzdravil více chorých duší než tisíce lékařů nemocných těl. èNevelel žádné armádě a neodpíral zlu násilím, nedobyl železem ani píď země a přece žádný vojevůdce neměl nikdy tolik dobrovolníků jako On. Mocí své lásky a poselstvím evangelia přetvořil celý svět. Všichni lidé zhřešili, On jediný zůstal svatý, věčný, nejkrásnější mezi lidskými syny. èNepřátelé Jej nemohli přemoci, satan svést, smrt zničit a hrob zadržet. Jeho slovo přetrvalo největší útoky temnoty, zloby i lidské nevěry. Trvá dosud a je světlem i pokrmem jeho následovníků. èVelicí mužové přišli a odešli. On však žije a přijde zas. Bude mít poslední slovo k dějinám lidstva a rozhodne o věčnosti každého z nás. èA právě tento Ježíš je Spasitel světa, můj Spasitel a dárce věčného života, přímluvce u Boha. Jestliže chceš, bude i tvůj. Pokoř se před ním, provolej ho Králem svého srdce i života. Vyvol si Ježíše. Nikdo není jako On! 15

VELIKONOCE

Zázrak zmrtvýchvstání!

16

On žije! Tento příběh se stal za  2. světové války ve  Francii. Jedna rodina obdržela hroznou zprávu: Marcel, dvacetiletý syn, který byl zařazen do pluku na východní frontě, padl – podle úředního sdělení – v Rusku. Není již mezi živými. Celá rodina držela smutek a truchlila nad ztrátou milovaného člověka. Všichni se jen pomalu vyrovnávali s tím, že ho již nikdy neuvidí.

Je živý!

Jednoho dne se však smuteční atmosféra změnila. V jediném okamžiku se pláč proměnil v radost. Zkroušená rodina dostala telegram, který obsahoval krátkou a úžasnou zprávu: „Jsem živý, zajat v ruském táboře.“ Tato zpráva se rozšířila rychlostí blesku. Marcel je živý a vrátí se! To bylo slz radosti! Po nějakém čase se Marcel skutečně vrátil ze zajateckého tábora. Jediné slovo v telegramu proměnilo zármutek a utrpení této rodiny v radost – slovo ŽIVÝ! Taková zkušenost se nedá zapomenout.

Před 2000 lety

Podobná radostná zpráva se rozlétla před dvěma tisíci lety po celém Jeruzalémě. Křik zasáhl všechny, kteří žili v pochybnostech, smutku, s otázkami bez odpovědi. „Je živý!“, volaly ženy na bázlivé učedníky. „Ježíš je skutečně živý, mluvil s námi a řekl nám, abychom vám předaly poselství života a naděje. My jsme ho opravdu potkaly. Viděly jsme ho!“ Bylo to pro všechny něco nepředstavitelného. Před třemi dny byl přece nad Ježíšem vynesen rozsudek smrti. A třebaže se jednalo o nespravedlivý ortel, přesto byl vykonán. Tomuto představení přihlíželo zblízka i zdáli mnoho svědků. Nesplnily se však představy volajícího davu, očekávajícího důkaz Ježíšova božství: „Jsi–li Syn Boží, sestup z  kříže!“… Když byl Ježíš pohřben do skalního hrobu, život města se pomalu vracel do starých kolejí. Spis „Ježíš Kristus“ byl založen jako vyřízený. Také pro mnoho mužů a  žen, kteří vkládali v Ježíše a jeho slova naději, ukazovaly události na definitivní konec. Jedinečná historická událost, jak se zdálo, se nekonala. Skončila dramaticky, jako v nejtemnější noci. 17

Za časného velikonočního jitra, třetího dne po Kristově smrti, se začala šířit neuvěřitelná zpráva: Ježíš je živý, vstal z mrtvých! Vzkříšený Ježíš se postupně zjevoval na různých místech. V srdcích jeho učedníků se smutek a úzkost proměnily v radost a jistotu. Ano, je živý! On skutečně vstal z  mrtvých! A  tak Ježíš svěřil svým učedníkům poselství života, naděje a míru pro celý svět.

Co by bylo, kdyby…

Co by se stalo, kdyby se byl Gorbačov nedostal do čela Sovětského svazu? Došlo by pak k celému politickému pohybu na Východě? Ale on se dostal! Proto také mohlo dojít k těm všem obrovským změnám. Podobných otázek by se dala vytvořit dle libosti celá řada. V Bibli najdeme takovou otázku v souvislosti se vzkříšením z mrtvých. Apoštol Pavel vyvozuje, co by se stalo, kdyby – jak někteří tvrdí – neexistovalo žádné vzkříšení z mrtvých. Pak by ani Kristus nemohl vstát z mrtvých! Jaké by to mělo důsledky?

Kdyby Kristus nevstal z mrtvých:

– pak by ateisté byli jediní realisté na tomto světě. A všichni apoštolové, kazatelé a duchovní by byli lháři a svůdci, ohlupovači národa a falešní svědci… – bylo by každé kázání pouhé mluvení do  větru, mlácení prázdné slámy, pěkné duševní hovory… – a všechno mluvení o odpuštění hříchů by bylo Fata morgánou – vše příliš krásné, než aby to bylo pravdivé…

18

– víra by byla jen iluzí. Marxisté by měli pravdu, když mluví o  „opiu lidstva“. Muselo by se dát zapravdu starým Řekům, kteří říkají: „Jezme a pijme, protože zítra zemřeme…“ – pak by všichni, kteří zemřeli ve víře v Krista byli jen kandidáty zetlení. Měli by pak pravdu ti, kteří říkají: Člověk je šlechetný tvor, pohybující se od „ničeho k ničemu“… – a  všichni křesťané v  tomto světě by ztratili oprávněnost své existence. Byli by to jen snílci, pošetilci namyšlení na  svou domnělou chytrost… Apoštol Pavel však nezůstává jen u  této polemické otázky. Nemůže se zastavit, protože svět prožívá novou událost. Touto skutečností vytváří Bůh uprostřed našeho světa nové předpoklady, které jej mohou rozhodnou mírou změnit. Pavel to může dosvědčit. Jeho život se radikálně mění po setkání se vzkříšeným Kristem…

Protože Kristus vstal z mrtvých:

– je každé kázání o Kristu důležitější než řeč v parlamentu; neboť v každém kázání o Kristu mluví sám Bůh k těm, kteří mu naslouchají… – je víra v Ježíše Krista spolehlivější než bankovní konto nebo životní pojistka. Víra v Krista odhaluje lež, chybnou ideologii a zajišťuje pravdu… – jsou všichni křesťané solí pro tuto zem a světlem pro tento svět. Bez nich by náš svět pozbyl smyslu a naděje… – platí zaslíbení o odpuštění hříchů, zbavení vin a vysvobození ze závislostí. Lidé úpící pod vinou si mohou vydechnout, dlužní úpisy budou vymazány. Otevírají se naděje do lidského života. Umožňují se nové začátky… – jsou všichni ti, kteří zemřeli ve víře v Krista, kandidáty vzkříšení. Obecenství s Bohem je pro ně nejkrásnější zárukou pro věčný život… – je život křesťanů naplněn nikdy nekončící nadějí. Ať se s nimi stane cokoliv, tuto naději jim nemůže nikdo vzít. Jsou svobodni, aby přinášeli naději v chudobě, slabosti, utrpení a v umírání i jiným… – nemůže už platit: „Zahrej mi píseň o smrti“. Tato píseň už není pro ty, kteří v Něho věří. „Hrej mi píseň o životě“, tak zní píseň křesťanů od Kristova vzkříšení. Ostatně: Každý je pozván, aby zpíval s radostí tuto novou píseň, protože Ježíš Kristus vstal skutečně z mrtvých! 19

VELIKONOCE

Co je pravda na vzkříšení?

20

Velikonoce – hledají se svědci! Při čtení velikonoční zprávy v Novém zákoně mě zaujaly dvě věty, v nichž se hovoří o reakci učedníků na zprávu o Ježíšově vzkříšení. Píše se tam: „Oni pochybovali“ a „nevěřili“. Pochybnosti a nedůvěra na začátku dějin Ježíšovy církve? Neměli o tom bibličtí pisatelé raději mlčet? Ne! Když Bible vypravuje o pochybnostech a skepsi učedníků Ježíšových, pak to jen potvrzuje pravost těchto zpráv. Nic se nepřemalovává ani neučesává, ale podává se zde pravda v celé otevřenosti.

Lidé mají někdy opravdu potíže, aby uvěřili tvrzení, že Ježíš Kristus vstal z mrtvých. Jak jim můžeme pomoci? Ježíšovo zmrtvýchvstání je událost v prostoru a čase. Jedná se o skutečnost – ne o nějakou ideu, která se zrodila v hlavách učedníků. Avšak na žádném místě v Novém zákoně se neříká o tom, „jak“ vzkříšení proběhlo. Toto „jak“ zůstává tajemstvím. Proto také nemůžeme vzkříšení nikdy přímo dokázat. Prostředky historického bádání nám tedy nemohou v této věci nijak pomoci. Avšak novozákonní pisatelé nám uvádějí řadu svědků, kteří se s Ježíšem Kristem po  jeho vzkříšení setkali. Počet těchto svědků je víc než 500. Zmrtvýchvstalý Pán zanechal v jejich životě hlubokou a trvalou odezvu. S  nasazením svého života se tomuto Pánu bezvýhradně vydali do  služby. Vyzařovala z nich obrovská síla. Ježíšovo evangelium se rozšířilo přes mnohá města Malé Asie až do  Evropy. Skutečnost, že se Ježíšova církev přes pronásledování a utiskování prosadila, je jasným důkazem, že Ježíš Kristus vstal z mrtvých a žije.

Jak to tenkrát bylo?

Některým lidem Ježíš Kristus nedá spát. Stále se snaží vyvrátit skutečnosti Ježíšova života, na kterých křesťané staví svou víru. V různých časopisech se množí články, které podkopávají biblické pravdy a zpochybňují Ježíšovo božství. Popírají jak jeho smrt na kříži, tak i zázračné vzkříšení. Podívejme se kriticky na tyto události. 21

Ukřižovaný a zmrtvýchvstalý Podle evangelií začalo Ježíšovo utrpení po  poslední večeři s  učedníky. Odešel s nimi na Olivovou horu a tam se celou noc modlil. Prožíval značný psychický stres, protože věděl, jak velké utrpení ho čeká. Začal potit krev, což je lékařům známý stav, kdy vlivem velkého stresu dochází k drobnému krvácení do potních žláz. Pot je pak zabarven krví.

Při římském bičování používali vojáci biče z kožených řemínků, do nichž vpletly kovové kuličky a ostré kousky kostí. Kuličky způsobovaly zhmožděniny, které se při dalších úderech roztrhly, ostré kosti přivodily tržné rány. Záda byla tak rozbitá, že se občas obnažila i páteř. Lékaři, kteří studovali římské tresty, uvádějí, že se při pokračujícím bičování mnozí lidé zemřeli po takovém bičování ještě dříve, než mohli být ukřižováni. Na popravišti Ježíše položili na zem a roztažené ruce mu přibili k trámu. Hřeb pronikl rukama v místě, kde se nachází mediální nerv. Je to největší nerv, který vede do ruky. Bolest byla krutá, nepopsatelná. Museli pro ni vytvořit nový výraz excruciatio (z kříže). Pak mu dalším hřebem přibili nohy. Opět rozdrtili nerv v jeho nohách, což způsobilo další mučivou bolest. Ukřižování je zdlouhavým umíráním v ukrutných bolestech v důsledku nedostatku kyslíku. Způsobuje ho skutečnost, že tah hmotnosti těla na svaly a bránici dostane hrudní koš do nádechové polohy. Chce-li člověk vydechnout, musí se vzepřít na nohou, aby na okamžik uvolnil napětí svalů. Když se mu podaří vydechnout, může se na okamžik uvolnit a znovu nadechnout. Pro další výdech se musí opět vysunout nahoru, přičemž si odírá zbičovaná záda o hrubé dřevo kříže. To pokračuje tak dlouho, dokud oběť nezeslábne natolik, že se již nedokáže vzepřít a znovu vydechnout. U Ježíše můžeme s jistotou říct, že ještě před smrtí způsobil hypovolemický šok trvalé zrychlení srdečního tepu, které urychlilo selhání srdce. Jak ve svém evangeliu popsal očitý svědek Jan, byl Ježíš ve chvíli, kdy římský voják propíchl kopím jeho pravý bok, nepochybně mrtev. 22

Polemika o vzkříšení Lidé možná připustí, že Ježíš zemřel na golgotském kříži, ale teorie o jeho zmrtvýchvstání? To zní jako pěkná pohádka. Vzkříšení z  mrtvých je pro mnohé lidi problémem. Bible však o tom jasně píše v evangeliích: Hrob je prázdný! Ježíš žije! – Je to pravda? Podívejme se na tyto události pohledem pro i proti. Pochybovači mají v zásobě tři tvrzení: m Ježíšovo tělo ukradli učedníci Myšlenka, že vojáci usnuli, vypadá jako vtip. Vždyť usnutí stráže se trestalo smrtí. Kdyby se učedníci chtěli jen přiblížit k Ježíšovu hrobu, římská jednotka by je zabila. Kde by navíc vzali odvahu, když se tolik báli. Rozprchli se, když byl Ježíš zatčen. A i kdyby vojáci spali, hluk při odvalování dvoutunového kamene by je určitě vzbudil. m Ježíšovo tělo ukradli velekněží Proč by to však dělali? Právě naopak – potřebovali Kristovo mrtvé tělo, aby dokázali, že jeho vzkříšení je nesmysl. Farizeové a Saduceové byli chytrými politiky. Kdyby věděli, kde najít Kristovo tělo, krutě by zesměšnili každého, kdo by kázal o jeho vzkříšení. m Ježíš byl jenom v bezvědomí Podle této teorie chladný vzduch obživil Ježíše. Vymotal se z obvazů, odvalil balvan a přemohl asi šestičlennou hlídku. Pak se v plné svěžesti ukázal svým učedníkům. Že by Ježíš nezemřel je absurdní. Prošel šesti soudy, byl zbičován k nepoznání. Byl tak slabý, že se nemohl udržet na nohou. Měl probodený bok. Vytekla voda a krev. Čtyři kati, skuteční odborníci, mu ani nezpřeráželi nohy, aby uspíšili smrt – tak si byli jeho smrtí jistí. Více než 50 kg balzámu a obvazů by zadusilo i živého. A navíc je tu římská stráž, dvoutunový balvan… Biblická svědectví o vzkříšení jsou však nesporná. Více než pět set lidí vidělo Krista po jeho zmrtvýchvstání, dívali se do  jeho tváře, slyšeli, jak k nim hovoří a uvěřili v něho. I životy jeho učedníků se změnily od  základů. Nejprve se báli veřejně se ke  Kristu přiznat. Až když ho uviděli na vlastní oči, dotýkali se ho a jedli s ním, byli ochotni za  něj položit i  život. Vzkříšení bylo ústřední zvěstí rané církve a vedlo k jejímu obrovskému růstu. Také dnes ti, kteří v Ježíše Krista uvěřili, svědčí o tom, že moc zmrtvýchvstalého Krista změnila jejich život. 23

VELIKONOCE

Končí život smrtí?

24

Tajemství záhrobí „V životě je člověk připravený na vše, jen ne na smrt!“ Takto popsal spisovatel Max Frisch vztah lidí k otázce smrti. Někteří se snaží brát vše s  humorem. Americký herec Woody Allen o smrti řekl: „Nemám nic proti smrti, jen nechci být přitom, když se to stane…“ Tajemství života a smrti zajímá snad každého člověka. Díky lékařskému pokroku se při oživovacích pokusech občas podaří někoho vrátit od prahu smrti. Otázka přežití se v  dnešní době stává lákavým tématem bádání. Vzrušují nás úvahy o životě po smrti.

Smrt je nevyhnutelná!

Lidská bytost se nikdy nemohla smířit s myšlenkou smrti jako konce své existence. Kdo by mohl připustit, že smyslem života je proměna lidské bytosti na prach země? Náš duch se bouří a takovou představu nicotnosti odmítá. Opravdu není nic, v co bychom mohli doufat? Mnoho lidí potlačuje myšlenku na smrt, prostě na ni odmítá myslet. Vypravuje se příběh o bohatém muži, který utratil celé své jmění za stavbu přepychové hrobky. Žádal dokonce, aby mu tam zapojili telefon. Žádost mu však odmítli, protože nemohl dát záruku, že bude po smrti pravidelně platit.

Existuje život po životě?

Otázce smrti se však ve svém životě nevyhneme. Pokud ji nemáme zodpovězenou, ztrácí všechno ostatní smysl. Okrádáme se o základní životní pravdu, když bloudíme kolem tohoto tématu bez odpovědi. Za hranici smrti nelze proniknout. Kdosi to vyjádřil výstižně: „Naše oči se otevřou, až když se zavřou.“ Pokud lidé uvažují o existenci života po smrti, mluví ve svých představách většinou o krásném „onom světě“ pro všechny lidi. Je to však falešná představa, která chce zbavit člověka zodpovědnosti za jeho pozemský život, končící stejně smrtí. Ale co když po smrti přijde zásadní předěl: buď věčný život v nebi, nebo věčné drama v pekle?

Je nutné se připravit…

Proto je nutné se připravit na  věčnost. Dokud máme čas. Doba našeho života je vyměřena a zítřek nám už nepatří. Rychlost, s jakou život utíká, by nás měla vést k zamyšlení. Se vší vážností se připravme na velkou cestu, neboť: „Každý krok v životě je vlastně krokem ke smrti“… 25

Kam vlastně kráčím?

Je vůbec možné znát pravdu o tajemství smrti a  o  tom, co po  ní následuje? Je cílem mého života jen hřbitov nebo krematorium? Chci to vědět! Nechci se přece propadnout do propasti temna, nechci jít do neznáma. Chci znát pravdu a mít jistotu! Smrt si však nemohu vyzkoušet. Kdo mi tedy může říci pravdu o smrti a o tom, co je po ní? Kdo mi může ukázat, co mě čeká na druhém břehu, na břehu věčnosti? Je nesporné, že jen ten, kdo byl na  druhém břehu a pak k nám přišel, kdo sám smrtí procházel a po smrti se k nám vrátil. Jen ten, kdo osobně poznal tajemství smrti a  byl ve  věčnosti, nám může říci pravdu. Pokud existuje, chci ho poznat a slyšet. Dozvědět se tajemství smrti dřív, než budu umírat a tajemství věčnosti dřív, než do věčnosti vstoupím.

Je někdo takový?

Jediný, kdo mluví se stoprocentní jistotou o smrti, i o tom, co po ní následuje, je Ježíš Kristus. Říká: „Amen, amen, pravím vám, kdo slyší mé slovo a věří tomu, který mě poslal, má život věčný. Já jsem vzkříšení i život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít.“ Když pozorně čtu tato Ježíšova slova, musím si položit otázku: Kdo byl vlastně Ježíš, že si dovolil mluvit s takovou samozřejmostí a jistotou o věcech, o kterých my lidé nemáme ani tušení?! Jedni ho klasifikovali jako choromyslného člověka. Když prohlásil, že mu Bůh svěřil veškerý soud nad lidmi, a  že má moc křísit mrtvé, jeho posluchači žasli. Uvědomovali si, že mluví o věcech, které daleko přesahují možnosti člověka. Kladli si otázku: ví vůbec, co mluví? Jiní považovali Ježíše za  podvodníka, který vědomě klame lidi, jen aby strhnul na sebe důvěřivé masy. Za nebezpečného svůdce, který se rouhá Bohu, když se prohlašuje Božím Synem a připisuje si pravomoci, které patří jen Bohu. Třetí skupina, která pozorně sledovala jeho jistotu s  jakou hovořil, ba i činy, kterými jednoznačně dokazoval, že toto oprávnění skutečně má, ho považovala za Božího Syna, který říká pravdu. Pravdu někdy nepříjemnou, šokující, ale zároveň životně důležitou. 26

Kde hledat pravdu?

Kdyby byl Ježíš Kristus choromyslný člověk, jistě by to všichni zjistili. Poznat takového člověka nebylo nikdy velkým problémem. Kdyby byl geniálním podvodníkem a  lhářem, popřel by sám sebe i  své učení, když o sobě tvrdil, že je pravdou a učitelem pravdy. Ale všichni u něho viděli jedno: dokonalou harmonii slov a činů, jeho učení a života. Právě to přitahovalo lidi k němu v jeho době, v celých dějinách, i dnes. Zbývá tedy jen třetí možnost: byl skutečně Božím Synem, který nám zjevil tajemství života, smrti i věčnosti.

Ježíš zná tajemství smrti

Ano, promýšlel jsem Ježíšova slova, srovnával je s  myšlenkami filozofů a učenců. Došel jsem k závěru, že Ježíš Kristus je skutečně Bohem v lidském těle, který nám zjevil pravdu o sobě, o tomto světě, o nás lidech, o smrti i o věčnosti. Přijal jsem Ježíšovu oběť na kříži, jako oběť za mé hříchy, jeho zmrtvýchvstání jako triumf lásky nad nenávistí, života nad smrtí, jako vítězství dobra nad zlem. Jako příslib i mého vzkříšení a věčného života, který mi Kristus daroval jako vzácný dar. Díky Ježíši Kristu vím, že smrt není koncem mé lidské existence. Už se nebojím smrti, mým Pánem je Vítěz nad smrtí. Také pro mne připravil nádhernou budoucnost, kterou nelze s ničím srovnávat na zemi. Vím, že smrt těla bude pro mne jen přechodem do společenství s mým Pánem. Spojil jsem svůj život s Kristem. Děkuji mu, že mi odpustil všechny hříchy a vložil do mého srdce pokoj, radost a jistotu. Je mým Pánem, kterému důvěřuji a ve všem na něj spoléhám. Vím, že mě Ježíš upřímně miluje a že mu na mně záleží. Mou životní cestu proměnil na radostnou cestu k nebeskému domovu. Už nekráčím do děsivého „neznáma“, mé kroky směřují „domů“ – do náruče nebeského Otce. Může být něco krásnějšího?

27

VELIKONOCE

Příslib věčného života!

28

Těším se na věčný život! V  životě má člověk mnoho důvodů k  radosti. Raduje se z  tepla domova, dobrých přátel, z krásné přírody, dobře vykonané práce, uměleckého zážitku. Setkává se však také s nemocí, bolestí, zármutkem, strachem i zklamáním. Chvíle radostné a smutné se střídají. A přece může mít člověk v každém věku a za všech okolností nevysychající zdroj radosti a jistoty: naději věčného života v  nebi. Je možné odsunout trápení tohoto světa a  jen tak uvěřit této úžasné zprávě? Dejte se oslovit poselstvím Velikonoc – pak můžete i vy prožívat trvalou radost. Velikonoční příběh o ukřižování Ježíše Krista není jen pouhá legenda. Skrývá v sobě jedinečné poselství: Boží Syn zemřel za hříchy všech lidí, aby nás zachránil od věčného zahynutí. Tato jedinečná zpráva je určena všem lidem na naší zemi. Kdo tuto zprávu neodmítne a přijme Ježíše jako svého Spasitele a Pána, je zachráněn a má věčný život v Božím království. Ježíš řekl: „Kdo věří ve mne, má život věčný!“

Věčnost si nikdo nezaslouží

Pro koho je vlastně nebe určeno? Pro ty, kteří si myslí, že si ho zaslouží za své dobré skutky? Nebo jen pro naoko se tvářící zbožné svatoušky? Naopak, nebe je určeno právě těm, kteří mají obavy, že do něj nebudou moci nikdy vstoupit. Těm, kteří z hloubi srdce vyznávají, že jsou hříšní, a upřímně prosí Boha za odpuštění. Bůh právě takovým dává milost a ujišťuje je, že jsou Božími dětmi. Právě pro ty je nebe připraveno. Pro ně je v nebi místa dost.

Díky Ježíši je nebe otevřené

Ale kde vlastně nebe je? Žádné takové místo ve vesmíru nikdo nikdy nenajde, protože Bůh je mimo naši prostorovou a časovou dimenzi, mimo naše lidské chápání. Nebe si nelze představit bez Boha, jeho přítomnost činí nebe nepopsatelným. Když jsme stáli u hrobu mého otce, zpívali jsme starou píseň, která dala útěchu mnoha lidem tváří v tvář smrti: „Až práci všechnu zde složím a  spěch, dostihnu bezpečně krásný ten břeh, Pán můj kde splnění tužeb dá všech. Až On mne 29

přenese z milosti tam, od něho místo kde schystané mám, největším blahem mým On bude sám.“ Píseň vyjadřuje, že nebe je věčné a nezkalené společenství s Bohem. Toto společenství je zaslíbeno těm, kteří za svého života na zemi přijali Boží nabídku záchrany: „Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný“.

Jaký bude věčný život?

Mnozí si myslí, že život věčný bude nekonečným pokračováním jejich pozemského života. Říkají, že si na zemi užili už dost trápení a žít věčně ani nechtějí. Jiní si myslí, že věčný život bude podobný nudným bohoslužbám v kostele. O takový život také nemají zájem. Ano, samotná slova „věčný život“ nám mnoho neříkají. Ale když se podíváme do Bible, co všechno obsahují, otevře se nám nádherný výhled a zcela nové pochopení věčné budoucnosti. Nemáme ani tušení, jak nádherný, bohatý a  radostný život nám nebeský Otec připravuje. V  Bibli můžeme najít sedm druhů Božích zaslíbení:

&Příslib nového těla

Na tomto světě máme různá trápení. Kdybychom měli žít v takovém těle věčně, bylo by to vskutku utrpení. Pán Ježíš Kristus nám však připravil úplně nové, dokonalé duchovní tělo, které už nebude stárnout, nebude prožívat bolesti, nemoci, trápení ani únavu. Nebudou se na ně vztahovat zákony přírody, které nyní pro nás platí. Neumíme si to ani představit, ani domyslet do všech důsledků. Budeme žít život v úplně nové kvalitě.

&Příslib nového domova

Opravdový domov je místem bezpečí, radosti, lásky a pokoje, ale i životním zázemím. Pán Bůh, který je naším Otcem a Stvořitelem, ví, že takový domov potřebujeme pro naše dokonalé štěstí a  spokojenost. Proto nám ho připravuje i ve věčnosti jako místo bezpečí a radosti. Ujišťuje nás o tom i sám Pán Ježíš: „V domě mého Otce je mnoho příbytků. Kdyby tomu tak nebylo, řekl bych vám to. Jdu, abych vám připravil místo. Opět přijdu a vezmu vás k sobě, abyste i vy byli, kde jsem já“.

&

Příslib odměny Život věčný bude ve znamení radosti z odměny. Boží člověk ví, že spasení dostává z milosti. Je to nesmírně drahý dar, který Kristus připravil svou obě30

tí na kříži. Těm, kteří tento dar přijali a z vděčnosti Kristu slouží, zaslibuje odměnu za službu, věrnost a vytrvalost. Bude to veliká chvíle pro každého křesťana, když předstoupí před Pána Ježíše a přede všemi anděly i před celou církví přijme z jeho rukou odměnu za vykonanou službu. Bude to daleko víc než udělení doktorátu nebo zlaté olympijské medaile.

&Příslib věčného dědictví

Život věčný znamená mít i věčné dědictví. Jak se lidé radují, když po svých předcích něco zdědí. Všechna pozemská dědictví jsou však nicotná v porovnání s věčným dědictvím, které obdrží Boží děti od svého nebeského Otce.

&Účast na vládě

Život věčný znamená účast na vládě spolu s Kristem. On to osobně slibuje: „Pojďte, požehnaní mého Otce, ujměte se království, které je vám připraveno od založení světa“. Neumíme si to ani představit. Kristovo kralování bude však podstatně jiné, než kralování vládců této země. Kristus je totiž králem, který slouží. Budeme se tedy podílet na jeho královské službě.

&Účast na soudu

Život věčný znamená i spoluúčast s Kristem na soudu. Apoštol Pavel napsal křesťanům do Korintu: „Což nevíte, že Boží lid bude soudit svět?“ Podílet se s Kristem na soudu, na odhalení a potrestání všech, i tajných hříchů, to budou veliké chvíle. Křesťan bude svědkem dokonalé spravedlnosti.

&Podíl na Boží slávě

Život věčný také znamená spoluúčast s  Kristem ve  slávě. Každý člověk touží po  slávě. Lidé tohoto světa usilují o  pozemskou slávu všemi možnými i nemožnými prostředky. Křesťan ví, že zemská sláva je jako polní tráva. Boží slovo nás však ujišťuje, že budeme mít podíl na Boží slávě: „Ale až se ukáže Kristus, váš život, tehdy i vy se s ním ukážete v slávě“. Nemáme ani tušení, jak veliká to bude sláva. Když tedy přemýšlíme o  obsahu slov věčný život ve světle Bible, nemůžeme jinak, než oslavovat a  vyvyšovat Pána Ježíše Krista za to, že nám chystá tak nádhernou budoucnost.

31

VELIKONOCE

Kolik cest vede k Bohu?

32

Bůh je blízko! I když jste se s Bohem ještě nesetkali, je skutečností, že existuje a že je blízko vás. Bible o Bohu jasně říká: „On není od nikoho z nás daleko“. Je totiž neomezený v prostoru a čase. Je nám tak blízký jako vzduch, který dýcháme. Bůh nás odedávna vybízí, abychom ho hledali: „Budete mě hledat a naleznete mě, když se mne budete dotazovat celým svým srdcem“. Bůh ujišťuje, že ho každý člověk může osobně poznat. Ale jak?

Hledání Boha

Podle Bible ztratil člověk kontakt s  Bohem vlastní vinou. Zřekl se Boha a žije v odloučení. Přesto však je v srdci každého člověka zakotvena touha po Bohu. Odedávna se lidé pokoušejí znovu najít cestu k němu. Hledají však Boha po svém – podle vlastních představ. Vzniklo mnoho různých náboženství a filozofií, které nabízejí různé způsoby, jak dosáhnout Boha. Ale jakého? Boha podle lidských představ! To jsou však jen marné pokusy. Člověk se sám k pravému Bohu nemůže dostat. Lidem k tomu nemůže pomoci ani jejich síla, vzdělání, ani zásluhy.

Potřebujeme Spasitele!

Jedině Bible – Boží slovo – nám dává správnou informaci, kde hledat Boha a jak se k němu dostat. Je to Bůh, který sestupuje v Ježíší Kristu z nebe, pro lidi nedostupného. Přichází k nám na Zem a dává se poznat. Podle svého rozhodnutí a pro člověka nepochopitelným způsobem, sám odstraňuje překážku hříchu, která stojí v cestě k němu. Obětuje se ve své lásce za hříchy všech lidí. Bez této oběti na kříži by člověk nikdy nemohl dosáhnout spásy – nebe. Člověku je tak samotným Bohem určena jen jediná cesta k němu: cesta víry v Ježíše Krista – Spasitele. Patrně si řeknete: „To by bylo příliš lehké a laciné! Že by se člověk mohl tak jednoduše smířit s Bohem? A  v  Ježíši bez vlastního přičinění toho dosáhnout? Pouhou vírou v Něho?“ Ano, je to tak! Pán Ježíš sám vyjádřil jak je to prosté a jednoduché: „Jestliže se neobrátíte a nebudete jako děti, nemůžete vejít do království nebeského!“

33

Jsou i jiné cesty k Bohu? Lidé tomu nevěří a sami hledají jiné cesty. Nabízejí se různé recepty, jak obejít Ježíšovu oběť na kříži. Populární a lákavé je například „převtělování“. To prohlašuje, že se budeš tolikrát vracet na tento svět, dokud si neodtrpíš, co jsi v minulém životě na zemi spáchal. Až si vše odpykáš, pak teprve dosáhneš pokoje. Co to znamená? To vylučuje Spasitele! Potom by Ježíš nemusel zemřít za hříšníky, kdyby člověk odpykáním v několika převtěleních (třeba do opic, komárů apod.) mohl být spasen. My však potřebujeme Spasitele! Hinduisté přirovnávají své božstvo k vrcholu hory, jehož možno dosáhnout z kterékoli strany. Různá náboženství jsou prý jen rozmanité cesty ke stejnému cíli. Odpovím: přijít k Bohu je jako přijít domů, a domov máme jen jeden. Nevede k němu jakákoli cesta. Naopak – většina se od něho vzdaluje. Ani loď nemůže zvolit libovolný kurz, aby dojela do mateřského přístavu. Byl jsem svědkem odpovědi křesťana ze Srí Lanky na otázku, proč přijal křesťanství, když mají tak ušlechtilé náboženství – budhismus?“ Odpověděl: „Jako hříšník jsem v situaci člověka, který upadl do hluboké jámy a nemůže z ní ven. Zakladatelé náboženství – Budha, Konfucius, Mohamed mi radí: přičiň se, mravně se povznes, použij svého rozumu, snad se z toho dostaneš. Ale to právě nedokážu! Přichází Kristus a nese kříž. Podává mi jej a praví: „Toho se uchop a já tě vysvobodím! Poslechl jsem a jsem zachráněn“.

A co dobré skutky?

Existuje názor, že člověk může být spasen, když odstraní své hříchy dobrými skutky. To je však omyl. Bible o tom jasně praví, že ze skutků nebude ospravedlněn žádný člověk: „Milostí spaseni jste skrze víru. Spasení není z vás, je to Boží dar, není z vašich skutků, takže se nikdo nemůže chlubit“. Kdyby lidé byli spaseni jen na základě svých dobrých skutků, pak by s nimi mohla vejít do nebe i pýcha. Mohli by Bohu říct: „Já tu mám právo být! Zasloužil jsem si to svými dobrými skutky!“ Nebe je však jen z Boží milosti, protože se Bůh nade mnou slitoval. Nebe je jen proto, že Ježíš Kristus za mne zemřel na kříži. Někdo z vás si řekne: „Dobré skutky tedy nemají žádnou cenu?“ Mají! Ale ne pro spasení. Bůh o nich ví a oceňuje je. 34

Ježíš – jediná cesta k Bohu! Různá náboženství, které si lidstvo vytvořilo, jistě obsahují moudré myšlenky a ušlechtilé životní zásady. Ale Ježíš se vymyká všemu! Kdo by o sobě mohl říct: „Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne.“ Žádný z oněch velkých myslitelů nemohl o sobě říct jako On, že je bytostně zajedno s Bohem – nebeským Otcem. Žádný z nich nevstal z mrtvých. Jsou na světě hroby Budhy, Mohameda i ostatních zakladatelů náboženství. Hrob s Ježíšovým tělem však neexistuje, zůstal prázdný. Jen Ježíš je živý! Vstal z mrtvých! Náboženství mají své horlivé, ano i fanatické stoupence. Ale ty, kteří se radují z jistoty spasení a z ujištění, že jsou Božími dětmi, má jenom křesťanství. To proto, že Boží mocí ke spáse je pouze slovo Kříže, evangelium Ježíše Krista.

Můj Spasitel!

Jeden chlapec umíral na rakovinu. Bylo mu 12 let a bál se smrti. Nevěděl, kam půjde a co s ním bude. Věřící lékař mu vyprávěl o lásce Ježíše Krista k němu. Chlapec však byl v takové depresi, že jeho slova nevnímal. Ve své bezradnosti lékař chlapce poprosil: „Říkej a ukazuj si se mnou na svých prstech: Pán–Ježíš–je–můj–Spasitel.“ Pak chlapce opustil a ten brzy skonal. Zarmoucený lékař byl na pochybách, jestli chlapec před smrtí uvěřil. Bezděky pohlédl na  jeho křečovitě sevřené prsty. Ke  svému překvapení uviděl, že si drží čtvrtý prst. Rozpomněl se na  to, co mu naposledy říkal. Pán Ježíš je „můj“ – v tomto slovíčku to všechno je – „můj“ Spasitel! Venku stojí luxusní automobil. Co je mi to platné, když o  něm všechno vím: kolik má válců, jakou má rychlost, spotřebu apod., když nemohu říct „je můj“. A pak k němu přijde člověk, který třeba vůbec neví, proč to jezdí. Má klíček: otevře, sedne a jede. Je „jeho“. Nebo krásná vila. I  kdybych ji stavěl a  věděl o  ní všechno, když nemohu říct „je moje“ – nemám nic. Ale je někdo, kdo tam bydlí, kdo ji užívá a je „jeho“. A  tak je to i  s  Pánem Ježíše. Kdybych o  něm všechno věděl, a mohl o něm dokonce i jiným vyprávět, ale nemohl říct „můj“ – zůstal jsem duchovním žebrákem, který neví, kam jde. Můžeme všichni říct „můj“? Zkuste si i Vy přivlastnit Boží lásku. 35

VELIKONOCE

Jakou mám budoucnost?

36

Co mě v životě čeká? Kdo by neměl obavy o budoucnost? Jaká bude a co nám přinese? Kdyby nebylo této otázky, bylo by asi více nezaměstnaných a méně lacino zbohatlých lidí, kteří se domnívají, že na ni mohou dát spolehlivou odpověď. Jsou to nejrůznější „zaručení“ jasnovidci, vykladači z karet, z kávy, z dlaně, výrobci horoskopů aj. Ti všichni by ztratili své pověrčivé a lehkověrné zákazníky a ocitli by se sami v nejistotě o vlastní budoucnost.

Nejistota života…

Co vlastně žene člověka ptát se na budoucnost? Příčiny zájmu jsou pochopitelné. Dosavadní životní jistoty jsou otřeseny v samých základech. Lidská společnost se zmítá v nejistotě a bezradnosti, často i v bezvýchodnosti. Celý svět, který se stal skvěle technicky vybavenou a děsivou džunglí, zamořenou dravci a jedovatými hady, se topí v krvi. Násilí, terorismus a bezpráví se staly běžnými prostředky tisíců mafií. Rozhodují nezákonně, podle svých zájmů, zatímco tzv. zákonné vlády jen bezmocně přihlížejí. Nikdo nemůže s jistotou říci, že zítra nepoteče krev i v jeho blízkosti, že se sám nestane obětí. A to nemluvíme o  drogách, krádežích, podvodech, zákeřných nemocech, živelných pohromách, ekologických katastrofách apod. Devastace člověka i přírody nabírá závratné tempo. Spojovací mosty důvěry, lásky a úcty mezi lidmi jsou strženy. Tma je tak hustá, že není vidět, kdo je kdo. Do mysli člověka se vkrádá nejistota a strach o budoucnost.

Je naděje?

Všichni jsme zajatci času. Z jeho tří rozměrů známe jen dva: minulost a přítomnost. Budoucnost je před námi skryta. Už vás někdy napadlo, že je to projev Božího milosrdenství? Kdyby většina lidí znala přesně to, co je potká v příštím týdnu nebo roce, ztratila by odvahu k životu. Dokud je tu dnešek a zítřek, je tu i naděje.

37

Dobrá zpráva Bůh nás nenechal bez spolehlivé informace o budoucnosti. Milující Bůh chtěl i v tomto věku tmy a zla dát lidstvu pokoj, jistotu a štěstí. Poslal nám svého milovaného Syna Ježíše Krista, aby každý, kdo v něho uvěří a přijme jeho oběť na odpuštění hříchů, nalezl pokoj, jistotu a zaslíbení věčného života. V tom je Boží úmysl pro budoucnost každého z nás.

Je jiná možnost?

Zvolit jinou cestu by byla zmařená příležitost k životu věčnému. Existence bez Boha a mimo Boha, ať už na Zemi či na věčnosti, je opakem toho, co Bůh s člověkem zamýšlel. Není životem, ale zmarem. A nemylme se, nikdo nezůstane ve  stavu zahynutí bezbolestně. Ač jsou mnozí, kteří těší sebe i jiné falešnou iluzí o nerušeném, věčném spánku. Bůh nás jasnými slovy varuje: „Každý člověk jen jednou umírá, a potom bude soud“.

Boží spravedlnost

Boží soud patří přirozeně Otci, našemu Stvořiteli. Jeho uskutečnění však ve svém milosrdenství svěřil Synu – Ježíši Kristu. Tomu, o kterém víme, že přišel a žil mezi námi „ne aby svět odsoudil, ale aby skrze něj byl svět zachráněn“. Proto je důležitý postoj člověka k Pánu Ježíši Kristu v tomto časném pozemském životě. V přítomné chvíli se tedy ve vztahu k němu odehrává první dějství a rozhodující stání Božího soudu nad světem, lidstvem. Nade mnou i nad tebou. Přitom pro věřící v Pána Ježíše platí slova: „Amen, amen, pravím vám, kdo slyší mé slovo a věří tomu, který mě poslal, má život věčný a nepodléhá soudu, ale přešel již ze smrti do života“ V přítomnosti je však pro každého připraven rozsudek milosti. Stačí dostavit se, přijmout ho a  poděkovat. K  tomu prvnímu stání zde na  Zemi není nikdo předveden. Je jen zván. Kdo pozvání k milosti přijme, prožije na věčnosti v druhém stání jen hodnocení životního díla: buď požehnání a radost, nebo i zahanbení, vždyť také naše skutky půjdou za námi.

Záleží jen na nás

38

Co tedy v našem světě nakonec zvítězí? Stále bezohlednější sobectví, násilí, nenávist, neupřímnost, formální zbožnost? Co se prosadí v našem životě? Pojďte a nechte se oslovit evangeliem – radostnou zprávou o spasení v Pánu Ježíši Kristu.

Není to jenom příběh z  časů dávno minulých, ale živé a  pravdivé svědectví, protože Ježíš Kristus žije! On je první, kdo přemohl smrt. Podobně jako první sněženky zvěstují příchod jara, i když panuje v zemi ještě tvrdá zima, tak dosvědčuje Ježíšovo vzkříšení naději věčného života v nebi. Když smrt nemohla navždy zadržet Ježíše Krista, pak to platí také pro ty, kteří v  něho uvěřili a  vydali mu celý svůj život. Pán Ježíš říká: „Já jsem živ a také vy budete živi!“

Nové nebe a země

Bůh slíbil, že v  okamžiku skončení našeho věku přijde znovu. Spravedlivě odsoudí, navždy zavrhne a potrestá veškeré zlo a vše, co zůstává až dosud nepotrestáno. Svojí mocí pak nastolí na této krví a hříchem nasáklé zemi své království. Vejdou do něho všichni, kteří mu cele svěřili svůj život. Přijali jeho vůli a žili podle jeho slova, i když se to často neobešlo bez jejich utrpení. Slíbil, že odstraní každou bolest a setře každou slzu z očí všem, kteří se jím dali zachránit. Učiní konec i smrti. Nakonec stvoří i nové nebe a novou zemi, kde společnou řečí všech bude láska. Kde budou všechny lidské sny o šťastném a plném životě naplněny v míře, která překoná všechny naše představy. V jeho blízkosti mu budeme dokonale podobni – v lásce, čistotě, pokoře i v radosti. Bude proč chválit, děkovat, zpívat, oslavovat, radovat se, jásat.

Rozhodni se ještě dnes!

Takový je obraz budoucnosti z Božího pohledu – jistá a zaručená budoucnost. Pro jednoho bude něčím tak krásným, že to nelze slovy vyjádřit, pro jiného bude hrůzou, jakou dosud nepoznal. Budoucnost nám nemohou určit jasnovidci, ani astrologové s horoskopy. Budoucnost si určuje každý sám. Svým rozhodnutím pro Ježíše Krista – nebo proti němu. Nemyslíš, že místo všech marných pokusů je lepší sklonit se, pokleknout na místě, kde právě jsi – a upřímně poprosit z celého srdce: „Pane Ježíši Kriste, ty živý a věčný Synu Boha živého, dej mi prosím poznat pravdivou budoucnost. Vím, že je plně ve tvé ruce a že i mně dáváš na ní podíl. Ukaž mi, prosím, co mám dělat, abych i já vešel do tvého království.“ Ježíš svým slovem zaručil, že nikoho, kdo k němu přijde, neodmítne a nevyžene ven. 39

VELIKONOCE

Naděje pro každého!

40

Den mého vzkříšení

Prožil jsem jej na jaře před mnoha lety. Nebylo mi ještě ani sedmnáct. V té době jsem prodělával vnitřní zápas o na lezení pravého smyslu života. Hodně jsem přemýšlel o sobě i  o  Bohu. Přestože jsem z  něho měl podvědomě strach, o  jeho existenci jsem vážně pochyboval. „Boha si určitě lidé vymysleli!“, říkal jsem si. Uvnitř mé mladé duše narůstala nedůvěra. Postupně jsem se stával Božím odpůrcem. V myšlenkách jsem Bohu zlořečil a vymýšlel to nejhorší proti němu, co jenom může přijít na mysl. Nakonec jsem už nevěděl, jak dál. Byl jsem vnitřně rozervaný a jen útěk ze života se mi zdál konečným řešením toho, co jsem prožíval.

Jak to všechno začalo

Čeho jsem si vždy vážil a byl na to i patřičně pyšný, byl můj původ. Pocházím z hluboce věřící rodiny. Bible a kancionál ležely u nás na nejčestnějším místě. Mezi mými předky byli i faráři. Vždy jsem si myslel, že je to dostačující základ pro můj život. O Pánu Bohu jsem už hodně věděl z vyprávění a z kázání. Brzy jsem měl přečtenou i celou Bibli. Chodit do kostela mi bylo velkou výsadou, i když byl vzdálen sedm kilometrů. Cesta vedla přes údolí a kopce. Snažil jsem se tam dostat za každého počasí: v zimě na saních, v létě na kole, pěšky nebo na voze. Dělalo mi to velikou radost. Lidé si o mně vyprávěli, že jsem hodný a slušný chlapec. Ale mně tyto řeči brzy začaly jít na nervy. Skutečnost byla totiž jiná. I když mi dělalo dobře, že se o mně pěkně mluví, trápilo mě, že jsem nemohl dělat to, co ostatní kluci. Uvědomil jsem si, že nepatřím ani mezi věřící, ani mezi kamarády.

Vnitřní zápas

Dostal jsem se do  úplné izolace. Ve svém nitru jsem prožíval velký boj. Začal jsem pochybovat o  Bohu, moje zbožnost se hroutila. Co se to jen stalo? Nemohl jsem spát, čekal jsem na  nový den a ve dne jsem se zase nemohl 41

dočkat noci. Pochybovačné myšlenky se stále stupovaly. Byl jsem sám v sobě rozervaný a  ztrácel pevnou půdu pod nohama. Začínal jsem chápat, že se víra nedá dědit, a  že nepřechází z  pokolení na pokolení. Zápas byl stále těžší. Něco mi říkalo: Není-li Bůh, nemá cenu žít! Jindy jsem se v myšlenkách Bohu rouhal, obviňoval ho a zlořečil mu. Pak mě zase přepadly velké obavy: Pro tebe již není záchrany! Vždyť zlořečíš Bohu. To se den ze dne stupovalo až k zoufalství. Zmítal jsem se mezi životem a smrtí. Můj zápas probíhal těsně před Velikonocemi. Bydleli jsme tehdy na vesnici. Na jejím okraji stály tři stodoly. V jedné z nich jsem chtěl v neděli ráno ukončit svůj život. Byl jsem už na pokraji sil i vůle žít. Výčitky svědomí mne přímo sžíraly. Dramaticky jsem si představoval svůj konec, jak budou všichni naříkat nad hodným chlapcem, až mne najdou, jak visím na provaze: Co se to jen stalo?

Setkání s Bohem

V zoufalství jsem udělal poslední pokus. Vyzval jsem Boha: „Jestli jsi, dej se mi poznat!“ a dal jsem mu termín: Do nedělního rána. Vše jsem tajil, nikdo nic nepozoroval. Večer jsem se rozloučil s rodiči, s babičkou, s bratrem a šel si lehnout. Díval jsem se na hvězdy a měsíc. Loučil jsem se se životem. Hvězdné noci jsem tolik miloval. Jak to jen dopadne, jaké bude příští ráno? Celý týden jsem nespal, ale tuto noc jsem usnul ihned.

42

Když mne kohouti ráno probudili, upoutal mne pohled na  vycházející slunce. Tak krásné jsem ještě neviděl. Úzkost i výčitky byly najednou pryč. Stalo se něco úžasného! Pán Bůh se mne dotkl, já ho v duchu cítil, objímal. Byl jsem tím nejšťastnějším člověkem na světě. Pán Bůh mne opravdu vyslyšel! Blížily se Velikonoce a já se skutečně setkal s živým vzkříšeným Kristem, o kterém jsem jen slyšel a četl. Nyní je tu a já s ním na modlitbě hovořím! Úžasné! Chystal jsem se na smrt, ale našel jsem život. Kristus za mne umřel a vstal i z mrtvých. Jsem také vzkříšen! To On byl v noci při mně, to On mne ráno probudil, to On mi otevřel oči, abych viděl život, totiž jej!

Zkus to s Ježíšem!

Milý příteli, nenacházíš se také ty na rozcestí života? Neztrácíš půdu pod nohama? Nejsi na pokraji sil i vůle žít? Věř mi, ani ty si nemůžeš sám pomoci. Já jsem se přesvědčil, že nestačí jen vědět, že Bůh existuje. Musíš se s Bohem setkat osobně! Zkus to s ním, jako jsem to zkusil já. Kdo Pána Boha hledá celým srdcem, ten ho nalezne. Velikonoční události vrcholí třetí den Kristovým vzkříšením. Přesahují zemský rozměr. Sahají na  věčnost, ale mohou posloužit i tobě. Pán Ježíš Kristus přišel na zem, aby byl za mne i za tebe ukřižován. Zkus mu otevřít své srdce. Prožiješ osobní setkání a uvěříš, že On je tvůj Bůh a Pán. Tvůj život dostane skutečný smysl. Budeš žít pro věčnost. 43

VELIKONOCE

Jsi také ty zachráněn?

44

Portrét Syna Vypráví se, že jeden zámožný muž se svým synem vášnivě milovali umění a sbírali umělecká díla. Ve sbírce měli vše, od Picassa až po Rembrandta. Před obrazy trávili dlouhé chvíle a obdivovali je. Když vypukla válka, syn musel narukovat. Byl velmi odvážný. V jedné bitvě se snažil zachránit těžce zraněného kamaráda. Když už byli téměř v bezpečí, smrtelně ho zasáhla kulka. Zpráva otce zdrtila, ztrátu jediného syna nesl velmi těžce. Po válce se u dveří zarmouceného otce objevil mladý muž. Nesl v náručí velký předmět. Řekl: „Pane, neznáte mě, ale já jsem ten voják, kterému váš syn zachránil život. Je mi to moc líto, že zahynul. Znali jsme se velmi dobře a on mi často vyprávěl o vaší lásce k umění.“ S těmi slovy podal mladý muž otci balík a řekl: „Nic moc to není, nejsem zrovna velký malíř, ale myslím si, že váš syn by měl radost, kdybyste tento dar přijal“. Otec balík rozbalil. Nemohl uvěřit svým očím. Byl to portrét jeho syna, který tento mladý muž namaloval. S úžasem pozoroval, jak věrně vystihl jeho podobu. Do očí mu vstoupily slzy. Poděkoval a nabídl mu, že za obraz rád zaplatí. „Ne, ne, pane, dlužníkem jsem já. Nikdy bych nemohl zaplatit za to, co pro mne udělal váš syn. Přijměte tento dar jako dík a vzpomínku.“ Obraz pak měl čestné místo v  jeho sbírce. Kdykoliv někdo přišel na  návštěvu, otec vedl návštěvníky nejdříve k  portrétu svého syna a  teprve potom mohli obdivovat vzácná díla slavných Mistrů. Za několik let po této události otec zemřel. Podle poslední vůle měla být celá sbírka prodána ve velké aukci. Sjelo se mnoho významných sběratelů a netrpělivě čekali, až uvidí vzácná díla. Měli jedinečnou příležitost nakoupit obrazy Mistrů. Před nedočkavými účastníky se nejdříve objevil portrét syna. Licitátor klepl poprvé kladívkem a oznámil: „Zahajujeme aukci. Před vámi je portrét syna. Kdo přijde s první nabídkou? Kdo začne?“ Nastalo rozpačité ticho. Pak se ze zadní řady ozval muž: „Chceme vidět Mistry! Tenhle vynechte.“ Licitátor však trval na svém. „Dražbu začínáme portrétem syna. Kdo udělá první nabídku? Kdo začne?“ Znovu se ozval rozčilený hlas: „Přišli jsme se podívat na Van Gogha, Rembrandta. Dejte se do pořádné dražby! Nechte portrét syna na konec.“ Licitátor pokračoval. „Nabízím portrét syna. Kdo začne, kdo chce koupit portrét 45

syna?“ Opět nastalo trapné ticho. Konečně se vzadu ozval hlas. Patřil rodinnému zahradníkovi, který se na aukci přišel jen podívat. Tiše řekl: „Nabízím za portrét deset dolarů.“ Zahradník nepatřil mezi boháče a deset dolarů bylo vše, co u sebe právě měl. „Máme první nabídku. Deset dolarů, kdo dá víc?“ Další nabídka nepřicházela a tak licitátor zvedl kladívko se slovy: „Poprvé, podruhé“ a po krátké pauze klepl potřetí. „Prodáno za  deset dolarů!“ Muž, který seděl ve  druhé řadě, zvolal: „Konečně, dejme se do pořádné dražby!“ Licitátor však odložil kladívko se slovy: „Pánové, je mi líto, ale aukce je u  konce“. „A  co bude s díly Mistrů a dalšími obrazy?“ „Je mi líto. Jsem vázán podmínkou poslední vůle. Když jsem byl určen, abych vydražil tuto sbírku, nesměl jsem nic prozradit, dokud nebude vydražen portrét syna. Teď všem oznamuji, že kupec portrétu syna získává nejen celou sbírku, ale stává se dědicem celé pozůstalosti. Ten, kdo koupil syna, dostal vše!“ Kdyby sběratelé znali podmínku poslední vůle, určitě by dražba vypadala jinak. Všichni by se předháněli ve zvyšování částky. Každý by chtěl získat vzácné obrazy a stát se dědicem celé pozůstalosti. Ale neznali podmínku, která byla klíčem k bohatství. Pohrdli portrétem syna a odešli s prázdnou. I náš život se podobá velké aukci. Nebeský Otec dal svého Syna, aby nám otevřel cestu k životu věčnému. A ten, kdo ho přijme, se stane i dědicem jeho království. Není to utajeno, Bůh to veřejně oznámil. Ale lidé mu nevěří a odmítají ho. Pídí se za vším možným a chtějí užívat jen dobré věci, přitom odmítají skutečnost, že Dárcem všeho dobra je jen Bůh.

46

Jsi zachráněn? Byl to nejmodernější zaoceánský parník své doby. Přesto jeho první plavba ze Starého do  Nového světa skončila srážkou s ledovcem a ztrátou více než 1.500 lidských životů! Žádná jiná loď se nemohla s Titanikem srovnávat co do  přepychu vybavení a  všestranného komfortu pro pasažéry, co do velikosti i konstrukce. Vše bylo na vrcholné úrovni. Na svou první triumfální plavbu se vydal 10. dubna 1912. Za pouhých pět dní však skončil svou existenci, když jeho záď v ranních hodinách zmizela pod hladinou severního Atlantiku. Během jeho plavby se sešly zdánlivě nepodstatné, nepříznivé okolnosti a  jejich nesprávné vyhodnocení vedlo k  tragickému konci. Varovným signálům přitom nikdo nevěnoval pozornost.

Náš život je v nebezpečí

Co myslíte, nastoupili by lidé do Titaniku, kdyby věděli, že se brzy potopí? Jistě ne, loď by zůstala prázdná. Jenže tenkrát nikdo katastrofu nepředpokládal. Dokonce někdo prohlásil, že Titanik je tak dokonalý, že ho nepotopí ani Bůh… Jak hrozně se lidé mýlili! Náš život se podobá plavbě na Titaniku. Lidé si myslí, že je vše v pořádku, že se nic neděje. Někteří však varují: „Pozor! Náš život je v nebezpečí, něco není v pořádku! Měli bychom se obrátit k Bohu, jinak zahyneme!“ Naskýtá se otázka, zda si lidé uvědomují, že potřebují duchovní záchranu. Většinou ne. Buď o tom neví, nebo si to nechtějí připustit. Nechápou, co jim vlastně chybí a proč jsou ve svém srdci nespokojeni. Nějaké řeči o záchraně? Před čím? Před věčným zatracením? Před Božím spravedlivým trestem za hříchy? Kdo tomu dnes věří! Rozhovory s těmi, kteří je varují, často skončí u konstatování: „Ty máš tento názor, já zase jiný. Klidně si tomu věř, ale já tomu nevěřím…“ To, že lidé potřebují duchovní záchranu – spasení, tomu jen málokdo věří. Většina lidí se podobá lidem na Titaniku. Těm, kteří na horní palubě lodi tančí a baví se. Přitom v lodi už je díra a za chvíli klesne ke dnu. Lidé to nevědí a ani si nic takového nepřipouštějí. 47

Novodobé otroctví

Bůh nám ve svém poselství – Bibli, říká, že se všichni nacházíme v zoufalé situaci. Všichni jsme zhřešili a jsme odsouzeni k věčnému zahynutí, ale zároveň nás ujišťuje, že udělal všechno pro naše vykoupení. Toto slovo naznačuje, že ten, kdo má být vykoupen, je otrokem. Otroci nemají svobodu, nemohou dělat to, co sami chtějí. Jsou v moci někoho, komu patří… Otroctví je stav, ze kterého se člověk sám nedostane. Je to beznaděj, zoufalství. Člověku musí někdo z tohoto stavu pomoci, přijít a zaplatit za jeho svobodu. Musí ho vykoupit. A přesně o to jde i v duchovním významu. Bůh přišel, aby nás vykoupil z našeho otroctví, z otroctví hříchu. Lidé jsou totiž pod mocí zlého – satana. I když se snaží činit dobré, tak se jim to nedaří. Ve svém životě stále znovu a znovu selhávají. Apoštol Pavel to vyjádřil takto: „Vždyť nečiním dobro, které chci, nýbrž zlo, které nechci. Jestliže však činím to, co nechci, nedělám to já, ale hřích, který ve  mně přebývá. Jak ubohý jsem to člověk! Kdo mě vysvobodí z tohoto těla smrti?“ Výsledkem je náš zoufalý duchovní stav. Do  této situace přišel na  naši zem Ježíš Kristus, aby nás zachránil před naším duchovním nepřítelem a vysvobodil nás z otroctví hříchu. Zemřel za nás na kříži. Vzal na sebe všechny hříchy světa, aby nás vykoupil.

Pozvání k záchraně

Bible říká, že existuje víc než jen tento fyzický život. Nepřestaneme existovat okamžikem své smrti. Život smrtí nekončí! Jednou se postavíme před Boha, který nás bude soudit. Avšak o  naší záchraně se rozhoduje už teď, potom bude pozdě! Věř, že když vyznáš Pánu Ježíši své hříchy, On je tak věrný a spravedlivý, že ti hříchy odpustí a očistí tě od každé nepravosti. On chce dát každému nový život. Přijmeš podávanou ruku? Přijmeš Toho, kdo za tebe zaplatil, aby tě vykoupil? 48

49

Proč slavit Velikonoce? Proč křesťané po celém světě slaví Velikonoce jako nejvýznamnější svátek? Na tuto otázku se snaží nevšedním způsobem odpovědět publikace, kterou držíte v ruce. Je přehledně rozčleněna na dvanáct kapitol, jejichž názvy již čtenáři hodně napoví. Publikace obsahuje nejlepší úvahy a svědectví, které Brněnská tisková misie v uplynulých dvaadvaceti letech vydala k tomuto tématu. Jsou z pera uznávaných autorů, kteří naplno prožili to, o čem psali. Někteří již nejsou mezi námi. Stěží se lze ubránit pocitu, že k nám dnes opět mluví jakoby přímo z nebe.

rána b – e noc Veliko u životu? m k nové

Jen na první pohled se může zdát, že se autoři někdy opakují. Jestliže však Bible říká, že v ústech dvou až tří svědků se potvrzuje pravda, máme jedinečnou možnost seznámit se s různými úhly pohledu na stejnou věc. Vzniká tak vzácná mozaika, která vytváří nádherný obraz. Výsledek je velmi výmluvný a přesvědčivý. Pevně věříme, že i Vám přinese obsah publikace nemalý užitek, mnohým snad i impulz k začátku nového života. ISBN 978-80-905543-1-3

w w w. b tm. c z 50

Proč slavíme Velikonoce?

51

První vydání © BTM, z.s., Brno, 2014 © BTM – Brněnská tisková misie, z.s. křesťanská ekumenická nezisková společnost Smetanova 9 602 00 BRNO www.btm.cz Autoři článků (str.):

Brian Cavanaugh: „Kolik váží sněhová vločka“, Karmelitánské nakl., 2003 (11), Pavel Coufal (47, 48), R. Galbes (25), M. Hofmann (38, 39), Cyril Horák (9, 34, 35), Jiří Hurta (37-39), Stanislav Kaczmarczyk (26, 27, 29, 30, 31), Jaromír Kašparec (22), Milan Kern (13, 14), Karel Kořínek (33, 34, 35), G. Marchal (17), Ester Marková (38), Jürgen Mette (25, 29, 30), Michal Petratur (10-11), Vlastimil Pospíšil (41-43), Pavel Smilek (3, 23), Volker Steinhoff (18-19), L. Strobel: Kauza Kristus, Návrat domů, 2002 (21, 22), Theo Wendel (21, 38, 39).

Biblické citáty jsou převzaty z Českého ekumenického překladu © ČBS, Praha, 1985.

ISBN 978-80-905543-1-3 52

Milí čtenáři, pokud jste byli osloveni evangeliem a ještě jste nevydali svůj život Bohu, máte možnost tak nyní učinit připojením se k této modlitbě:

„Pane Ježíši, jsem tak bídný a hříšný člověk. Ve všem jsem selhal, nemohu si sám pomoci. Prosím Tě, dotkni se mě, chci být zachráněn! Také za můj hřích jsi šel na kříž a za mne umíral. Pro mé ospravedlnění jsi vstal z mrtvých. Děkuji Ti, Pane Ježíši, že jsi mne přijal na milost. Chci být už stále s Tebou. Ty jsi můj Spasitel!“

Máte-li nějaké otázky – nebo zájem o další letáčky – napište na adresu vydavatele: BTM – Brněnská tisková misie, z.s., křesťanská ekumenická nezisková společnost Smetanova 9, 602 00 BRNO  www.btm.cz  e-mail: [email protected]  tel: 545 224 253 Text podle uvedených autorů sestavil: Petr Kolek a Jan Titěra  Foto: Petr Kolek, ISBN 978-80-905543-1-3 www.sxc.hu  Grafická úprava: Petr Kolek Tisk: A.M.G. Brno.

53