Ukázka knihy z internetového knihkupectví

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz

KAREL RICHTER

STATEČNÝ

SMRT SOCHORA A TAJEMNÁ

PODPLUKOVNÍKA

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS202597

Copyright © Karel Richter, 2011 Czech Edition © MarieTum, 2011 ISBN 978-80-905945-4-8

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS202597

PROLOG Odpoledne 15. srpna 1950 se ještě na skok zastavil doma. Řekl své ženě že musí odjet dříve, než původně zamýšlel. Ať dá pozor na malého Ludvíka. Na ulici něco opravují, jsou odkryté kanály. Kluk běhá jako vítr, ať někam nespadne. Ve spěchu se rozloučili. Krátké objetí, polibek. Koho by napadlo, že je to naposledy. Řidič s autem čekal venku před domem. Bouchla dvířka vozu, zahučel motor... Byl žhavý letní den. Hluboké lesy mimoňského výcvikového prostoru se hemžily vojskem. Začínalo největší cvičení československé armády od konce války... Noc. Černý tudor s rozsvícenými reflektory projíždí lesem, poskakuje na hrbolech, kymácí se ze strany na stranu jako člun na neklidné vodě. Blíží se křižovatka lesních cest. Podplukovník Sochor sedí vedle řidiče, zamyšleně vyhlíží do tmy. Vtom se to stalo. Nikdo nepochopí jak. Zprava se vyřítilo nákladní auto plné výsadkářů. Záblesk světel, řev motoru, prudký náraz a skřípavé zvuky drceného plechu, chrastění tříštěných skel, výkřiky a nadávky. Vojákům korbě náklaďáku se nestalo skoro nic, trochu se potloukli, jak upadli v chumlu na podlahu. Několik jich přepadlo přes bočnice, ale utrpěli pouze oděrky a zhmožděniny, které nestojí za řeč. Řidiči obou vozů se probírají z otřesu.

5 Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS202597

„Soudruhu podplukovníku! Co je vám! Proboha!“ Z rozbitého tudoru muži opatrně vyprostili bezvládné tělo důstojníka. Ještě dýchal, ale byl v bezvědomí. Utrpěl těžké zranění hlavy. Za několik hodin zemřel. Prokletá náhoda! Neuvěřitelná, zlá, zákeřná náhoda! Byl to frontový voják, který prošel desítkami bojů a vždycky byl připraven na setkání se smrtí. Nikdy se jí bázlivě nevyhýbal. Kolikrát ho měla na dosah. Nejednou cítil už její kostlivé pařáty na svém hrdle. A přece ho nedostala. Počkala si na něj až pět let po válce, na pusté křižovatce lesních cest. Na tohle setkání nebyl připraven. Tady ji nečekal. Nazítří se objevila lakonická zpráva v novinách: V noci z 15. na 16. srpna 1950 při automobilové havárii zahynul hrdina Sovětského svazu podplukovník Antonín Sochor. Jeho sestra Emilie Brodská vzpomínala po letech se slzami v očích: „Den předtím, než se mu stalo to neštěstí, byl u nás v Duchcově. Přijel vojenským autem. Nám se tenkrát narodil syn, bylo mu zrovna čtrnáct dní. Toník se přijel na něj podívat. Dlouho se nezdržel, chvíli jsme si povídali a už zase pospíchal. Měl málo času a všude se musel stavit a se všemi pohovořit, s maminkou, se mnou i s bratrem Karlem. Měl tady taky pár kamarádů z mládí... Když jsem se pak dozvěděla, že... myslela jsem nejdřív, že se mu to stalo v noci cestou od nás, byla jsem tak nešťastná, vyčítala jsem si, že jsem ho zdržovala... Bylo to hrozný... hrozný...“ Nad rakví promluvil generál Čeněk Hruška. Jeden z bývalých osvětových důstojníků 1. čs. armádního sboru, komunista z těch, které Antonín Sochor neměl zrovna moc v lásce, protože byli víc sovětští než českoslovenští: „Bolest nad předčasným odchodem tohoto skvělého vojáka není jen v tom, že odešel jeden z nejhrdin-


nějších bojovníků našich dějin... V Sochorovi nám zároveň odešel skvělý velitel i zkušený učitel...“ Šestého října 1955, v den výročí velkých bojů na Dukle, se konal v Praze v Národním památníku na Žižkově pietní akt uložení urny hrdiny SSSR podplukovníka Antonína Sochora, který zahynul tragickou smrtí 15. srpna 1950. V novinách se psalo: „Pietní slavnosti se zúčastnili generál armády L. Svoboda, generalita, vojenští zástupci lidově demokratických států, příbuzní hrdiny, jeho spolubojovníci. Na prostranství před Národním památníkem nastoupila u busty hrdiny SSSR pplk. A. Sochora čestná rota posádky Velké Prahy a vojenská jednotka nesoucí hrdinovo jméno. Za zvuků smutečního pochodu byla urna... uložena do vojenského kolumbária Národního památníku.“ Prezident Československé republiky Antonín Zápotocký jmenoval Antonína Sochora generálmajorem Československé lidové armády in memoriam. Kdo vlastně byl Antonín Sochor? A byla jeho smrt opravdu jen dílem tragické nehody?


BUZULUK

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz

(1)

B

ylo jich celkem osmdesát osm. Pětadvacet důstojníků, jeden rotmistr, čtyřiapadesát poddůstojníků a osm vojínů. Všechno, co zbylo z někdejšího československého legionu v Polsku. Na stanici, kam museli z Oranek šlapat sněhem bezmála dvě hodiny pěšky, na ně čekaly dva pohodlné lůžkové vagony. V každém zásoby potravin na čtrnáct dnů a boubelatá dobrodušná průvodčí, která se starala o teplo, čerstvý chléb, studenou vodu na mytí a horkou na čaj. Cesta trvala skoro týden. Projížděli stanicemi, jejichž vzhled prozrazoval, že je válka. Všude bylo vidět vojáky, davy lidí trpělivě čekajících někdy celé dny na vlak, o kterém se nikdy nevědělo přesně, kdy přijede. Přednost měly zásadně vojenské ešalony jedoucí na západ, k frontě. Vlak s těmi dvěma vagony na konci úporně supěl zimní krajinou, plání rovnou jako stůl. Zviřoval sníh, který ji pokrýval až k obzoru, kde se halila do mlh a vpíjela do olověné oblohy. Hejna černých vran poplašeně vzlétala a zase usedala do sněhových peřin. Lokomotiva plivala chuchvalce čoudu a stýskavým houkáním budila ze spánku lesy, utonulé v závějích. Smutné, tmavé bariéry opadalých listnáčů s revmatickými propletenci větví, prozáře-


né bílými stvoly břízek, i huňaté zelené smrčiny, svěšené pod tíhou sněhových ranců. Byla tuhá zima roku 1942. Únor. V nepravidelných časových intervalech vlak vždycky dlouze brzdil a zastavoval na lidnatých, hlučných nádražích. Stalo se občas, že ruce posunovačů oba spřažené vagony s československými vojáky od vlaku odpojily a upachtěná lokomotiva je přestrkala na jinou kolej k jinému vlaku a po kratším nebo delším čekání se kola opět dala do pohybu. Dívat se oknem ven už nikoho nebavilo. Stále stejné obrazy, rovinatá zimní krajina se zapadlými vesničkami, tu a tam strž, klikaté koryto zamrzlé řeky, dunící železniční most, stožáry dálkového vedení, propojené prověšenými svazky ojíněných drátů, a zase lesy a města s dýmajícími komíny. Nálada v obou vagonech byla nicméně výborná. Jak by ne. Tři roky se tito muži plahočili bez domova, od místa k místu, a cíl, za kterým se na jaře a v létě roku 1939 vydali trnitou cestou běženců do emigrace, se jim stále vzdaloval. Chtěli být vojáky a bojovat za vlast. Teď konečně přicházela jejich chvíle. Věděli, kam jedou, a nemohli se dočkat, až budou na místě. I když jim v teplých lůžkových vozech vůbec nic nechybělo, těšili se, až je opustí. A čím víc se těšili, tím se jim jízda, beztak dlouhá, zdála ještě delší. Čtvrtého února dopoledne vlak zastavil ve stanici Kujbyšev. Veliké město na Volze se stalo od poloviny října 1941 sídlem řady centrálních úřadů a diplomatických zastupitelství, evakuovaných z Moskvy. Přestěhovalo se sem i československé vyslanectví a vojenská mise. Šéfové obou úřadů přišli transport vojáků pozdravit na peron. Vyslanec Fierlinger, elegantní padesátník s diplomatickým knírkem pod nosem, s kožešinovou čepicí a v kožichu, plukovník Píka v perziánové papaše a vojenském plášti s kožešinovou


vložkou (který se s vyslancem příkře neshodoval v jeho přílišném podléhání Sovětům), doprovázeni hloučkem civilistů i vojáků v anglických uniformách s československými odznaky, podupávali v mraze na nástupišti. Osmaosmdesát mužů vystoupilo z vagonů. Jednotně oblečeni do vatovaných, podélně prošitých zelených kabátců stažených řemeny a kalhot ze stejné látky od kolen dolů zúžených jako rajtky, na nohou místo vysokých bot nebo válenek pouze šněrovací bagančata, nevypadali příliš vzhledně. Ale komu by záleželo na parádě, když se rtuť teploměru smrskává pod třicítku a mráz kouše jako vzteklá fena. Nejslušivější součástí oděvu, který vyfasovali na zimu ze sovětského erárního skladu, byly beranice. Dopředu si na ně našili trikolory a nosili je frajersky na uchu jako kozácká kavalerie. „Vítám vás, chlapci,“ promlouval k nim vyslanec. „Jako velitelský a instruktorský kádr naší vojenské jednotky se chopíte nanejvýš zodpovědného úkolu... Přeji vám plný zdar ve vašem vlasteneckém úsilí. Očekávám, že učiníte vše pro čest a slávu československé armády. „ V cestě se mělo pokračovat až večer. Do té doby dostali všichni volno na prohlídku města. V hloučcích chodili nadmíru živými ulicemi Kujbyševa. Procházeli špalíry sešlých dřevěných domů a domků staré Samary, ale i výstavným nábřežím Volhy. Žasli nad mohutností více než kilometr širokého toku, který při kraji jen nepatrně zužovaly škraloupy ledu. Na hlavní třídě jejich pozornosti neunikly občasné pamětní desky hlásající, kolik rudogvardějců na tom či onom místě povraždili kontrarevoluční čeští bělogvardějci. Všichni věděli, že Samara byla jedním z měst, kde naši legionáři sváděli urputné boje s bolševiky, ale převládl názor, že teď není doba, aby se zrovna tohle připomínalo, zvláště když naši byli tenkrát donuceni k sebeobraně, ježto císařské Německo si


smlouvou s bolševiky vynucovalo likvidaci československých legií. Večer vagony vřely vzrušeným hovorem. Kolem půlnoci, připojeny už zase k řetězu jiných vagonů, s mírným pohupováním opouštěly kujbyševské nádraží. K cíli zbývalo urazit ještě přes dvě stě kilometrů. Nějakých šest sedm hodin jízdy... Když se vlak ráno po rozednění zakymácel na spleti výhybek, byli muži už všichni vzhůru. Kolem oken se mihla vysoká budka hradla a pak už zvědavým hlavám, nalepeným na skla oken, vplouvala do zorného pole načervenalá budova nádraží s cihlovou podezdívkou, na střeše vysoká duchna sněhu. Nápis Buzuluk. Nad nástupištěm československý prapor. „Jsme na místě, pánové!“ zahoukal kdosi. „Tak, kluci, vystupujem, nezdržujte provoz!“ V obou vagonech nastalo radostné hemžení. Všichni se horlivě chápali svých věcí, kufrů a ranců a drali se do chodbiček. Otevřenými dveřmi vanul dovnitř čtyřicetistupňový mráz. Seskakovali ze zledovatělých stupaček. Vesele na sebe pokřikovali, hlasitě se smáli. Vřele se loučili s prsatými průvodkyněmi. Dávali jim dárečky. Sem tam mlaskl i polibek... Byl konec čekání, konec pochybností, dohadů, co přinese zítřek. Teď už bylo všechno jasné. Alespoň to tak vypadalo. Konečně se jim splní to, kvůli čemu utíkali přes hranice Protektorátu Böhmen und Mähren i Tisova slovenského štátu. Konečně dostanou uniformy a zbraně a budou jako vojáci bojovat na frontě proti nacistům. Za osvobození republiky. Za svůj vlastní návrat domů. Nadporučík Lomský na plácku před nádražím mohutně zavelel: „V trojstup nastoupit!“ Muži se ukázněně a zkušeně seřadili. Zpovzdálí je bez hlubšího zájmu sledovalo pár civilistů. Lomský podal hlášení: „Skupina nastoupena k přesunu!“ Kapitán Bedřich, profesorsky přísný


brýlatý muž, jehož vzpřímená postava prozrazovala dlouholetého sokolského gymnastu, přešel pružným krokem do čela proudu. „Na můj povel... pochodem... v chod!“ Vykročili rázně, všichni levou, jak se na vojáky sluší. Strojově pochodovali širokou vyježděnou silnicí mezi náspy odhrnutého sněhu k městu, vzdálenému dobré dva kilometry. Vydechovali oblaka páry. Mráz se jim začínal prodírat do bot i do rukavic, žíhal tváře a nosy, tahal za uši. Kolem projížděla hranatá nákladní auta. Po stranách se zastavovali občasní chodci, většinou ženské, zakutané do vlněných šálů. „Kluci, heleďte, velbloud!“ Udiveně obraceli hlavy. Opravdu. Kolonu míjely saně tažené důstojně vykračujícím dvojhrbým dromedárem. Bylo jim to divné. Do té doby s velbloudem spojovali jen žhavou Saharu. V té chvíli si uvědomovali, jak daleko jsou od domova, v úplně jiném světě. Nejdál, co vůbec kdy byli. Na samém prahu Asie. Tady byl začátek jejich návratu. Kdesi vpředu mezi vojáky první roty v trojstupu, který se pod velením nadporučíka Lomského vlnil v rytmu pochodu, vzpřímeně šlapal i nevysoký, štíhlý, chlapecky vyhlížející voják s modrýma očima a energickým nosem v srdcovité sympatické tváři. Podporučík Antonín Sochor. Do odboje šel jako četař aspirant. Na důstojníka ho povýšili až loni k 28. říjnu. Ještě si na nový stav nezvykl. Své nejlepší kamarády měl mezi poddůstojníky: Ríšu Tesaříka, Oldu Kvapila, Pepíka Vyhnánka, Jirku Větvičku, Otíka Vítka... S nimi se znal už z polských Bronowic, s nimi prožil internaci v Kamenci Podolském, Olchovcích, mučivě dlouhé chvíle v Jarmolincích, nadějné jaro v Orankách, rok nekonečného čekání za vysokou zdí internačního tábora v suzdalském bývalém klášteře a pak návrat znovu do Oranek, kde už procházeli pilnou přípravou na Buzuluk. Lomský je pořádně proháněl.


Dnes a denně od rána do večera biflovali taktiku, teorii střelby, vojenskou topografii, cvičili povelovou techniku... A těch skopičin, co se společně navyváděli! A on, Tonda Sochor, u ničeho nechyběl. To byl jeho nápad tenkrát v Suzdale, když našel kus fosforu, nakreslit na zeď obrovskou umrlčí lebku. V noci zářila děsivě do tmy a strážní z toho byli celí pryč. Jedni křičeli: „Éto provokácija!“ a druzí v tom viděli nějaký nadpřirozený jev. Svítili si na zeď baterkami, nic na ní nebylo vidět, a sotva zhasli, objevila se lebka... Anebo s těmi zvony. To se přece taky vylíhlo v Tondově hlavě. Přivázali tenké, dlouhé provázky k srdcím památných zvonů, které dosud visely ve staré klášterní zvonici. Večer po setmění z úkrytů začali za provázky tahat. Zvony se velebně rozhlaholily. Strážní, kterým naši říkali „pojuci“, rozčileně vybíhali. Co se děje? Kdo to zvoní? Svítili baterkami. Nahoře nikdo. Provázky nebylo vidět a zvony zvonily a zvonily ještě hodnou chvíli. Samy od sebe? Nikdo z pojuků si to neuměl vysvětlit. Nábožné babičky v Suzdale uvěřily na zázrak. Šuškalo se cosi o starém proroctví, že prý když se zvony v spassko-jefimovském klášteře rozezvoní, do roka přijde určitě válka. Ta válka pak doopravdy zhruba za rok přišla. Kolikrát si od té doby Toník Sochor a jeho kamarádi se smíchem připomínali, jak vyjukali pojuky. A kdo těm babičkám v Suzdale teď vymluví, že v tom nebyl prst boží? Boží prst! Tonda Sochor na žádného pánaboha moc nevěřil. Byl sice zapsán v českobratrské církvi, ale spíše kvůli tomu, že to byla církev zrozená z husitství a kalich, který ctila jako svůj symbol, nosili na prsou, na štítech a na praporcích Žižkovi bojovníci. Byla to církev Petra Chelčického a velikého Jana Ámose Komenského, učitele národů. Věřím, že vláda věcí tvých se opět navrátí do rukou tvých, ó lide český. To bylo teď náboženství Antonína Sochora.

14 Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz

Přibližně za tři čtvrtě hodiny kolona dopochodovala na Okťabrskou ulici k secesní budově školy, která se stala sídlem velitelství československé vojenské jednotky. Hlásal to ruský a český nápis nad vchodem. Tady bylo připraveno prozatímní ubytování, protože kasárna byla dosud obsazena polskými jednotkami generála Anderse. Každému nejdříve přidělili dřevěnou pryčnu. pak dostali teplé jídlo z vojenské kuchyně. V kůlně na dvoře velitelství vyfasovali dvě soupravy hnědozelených stejnokrojů anglického střihu a všechno, co k nim patří, prádlo, obuv, výstroj, mělkou talířovitou přilbu, rukavice, šálu, kuklu, jídelní misku... Každý si to odnášel svázané do přikrývky jako obrovský ranec. Na světnici se oblékali do nových naftalínem provoněných stejnokrojových součástek. S mužskou marnivostí si připínali na čapky lvíčky a na nárameníky hodnostní označení. Parta škodováků s Rudou Kikelhornem, které válka zastihla na montážích v cizině a kteří se přihlásili dobrovolně do armády, to všechno vyrobila se zázračnou vynalézavostí z plechu v potřebné kvalitě i množství. Byl to úžasný pocit, po třech letech konečně obléknout opravdový stejnokroj se vším všudy. A hlavně s československými odznaky, které z něho vzdor nevšednímu střihu dělaly stejnokroj československého vojáka. Toník Sochor si přihladil kapsy na blůze. Přitáhl kravatu. Pohlédl dolů na ostré puky důstojnických rajtek, k nimž si obul vysoké šňěrovací kanady... Tohle už jednou v životě zažil. nnn

Základní vojenskou službu nastoupil 1. října 1936 v Trenčíně u 9. roty pěšího pluku 17. Bylo mu 22 let. Ostříhali ho dohola a vydali mu


Ukázka knihy z internetového knihkupectví

Recommend Documents