Ukázka knihy z internetového knihkupectví

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS224859

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz

ŽIVOT NA CESTĚ



autobiografie

Praha 2016


Copyright © 2015, Oliver Sacks All rights reserved Translation © Zuzana Hulvová, 2016 Czech edition © dybbuk, 2016 ISBN 978-80-7438-159-1


Pro Billyho



„Život se musí žít směrem dopředu, ale pochopen může být jedině zpětně.“ Søren Kierkegaard



11

NA CESTĚ

K

dyž jsem byl jako malý chlapec poslán za druhé světové války do internátní školy, měl jsem pocit uvěznění a bezmoci. Toužil jsem po pohybu a síle – po volnosti pohybu a nadpřirozených schopnostech. Krátce jsem si jich užil buď ve snech o létání, nebo jiným způsobem při ježdění na koni ve vesnici nedaleko školy. Obdivoval jsem sílu a pružnost svého koně, a dodnes si dokážu vybavit jeho uvolněný a bujarý pohyb, teplo, které z něj sálalo, a nasládlý pach sena. Ze všeho nejvíc jsem miloval motorky. Táta měl před válkou motorku značky Scott Flying Squirrel s velkým, vodou chlazeným motorem a burácejícím výfukem, a já taky toužil po nějakém takovém silném stroji. Měl jsem motorek, letadel a koní plnou hlavu stejně jako motorkářů, pilotů a kovbojů, kteří v mých představách disponovali sice ošidnou, nicméně triumfální mocí nad svými silnými koňmi a stroji. Moje chlapecká fantazie byla živena westerny a filmy o leteckých bitvách a shlížel jsem se v pilotech riskujících život v Hurikánech nebo Spitfirech, jimž ale stejně jako motorkářům jejich kožené kombinézy a helmy poskytovaly ochranu tlusté kožené letecké bundy. V roce 1943 jsem se ve svých deseti letech vrátil do Londýna. Oblíbil jsem si sedávat doma v předním pokoji na lavici u okna, kde jsem pozoroval motorky řítící se kolem a snažil se uhodnout jejich značku (jakmile začal být benzín po válce dostupnější, byl jejich výskyt častější). Dokázal jsem poznat více než desítku značek – AJS, Triumph, BSA, Norton, Matchless, Vincent, Velocette, Ariel a Sunbeam, a dokonce i vzácné zahraniční stroje jako BMW a Indian.


1 2

ŽIVOT NA CESTĚ: AUTOBIOGRAFIE

Jako dospívající jsem se spolu se svým podobně posedlým bratrancem pravidelně chodíval dívat na závody do Crystal Palace. Často jsem taky vyrážel stopem do národního parku Snowdonia na horský výšlap nebo si zaplavat do Lake District a někdy jsem si stopl i motorku. Jízda na tandemu mě vzrušovala a podněcovala mé sny o elegantním, lesklém silném motocyklu, který jednoho dne budu sám mít. Svou první motorku jsem dostal, když mi bylo osmnáct. Byl to BSA Bantam z druhé ruky s malým dvouválcovým motorem, a jak později vyšlo najevo, i s vadnými brzdami. Vzal jsem ji na zkušební jízdu do londýnského Regent’s Parku, což se ukázalo být šťastné a pravděpodobně také spásné rozhodnutí. Když jsem se totiž rozjel naplno, škrtící klapka se zasekla a brzdy nebyly dostatečně silné na to, aby motorku zastavily nebo alespoň trochu zpomalily. Silnice vede kolem parku a já po ní kroužil stále dokola přikovaný na motorce, kterou jsem nedokázal zastavit. Troubil jsem nebo řval, abych varoval chodce, ať se mi klidí z cesty, ale po dvou až třech kolečkách mi už všichni uhýbali sami a povzbudivě na mě pokřikovali, jak jsem je znovu a znovu míjel. Věděl jsem, že až dojde benzín, motorka chcípne. A konečně, po spoustě nedobrovolných okružních jízd kolem parku motor konečně zakašlal a zhasl. Moje máma byla zásadně proti, abych nějakou motorku vůbec měl. To jsem čekal, ale tátův odpor mě překvapil, protože sám na motorce jezdil. Pokoušeli se mě odradit tím, že mi koupili malé auto, Standard z roku 1943, který to vytáhl sotva na pětašedesát kilometrů za hodinu. Časem jsem ten vůz začal úplně nesnášet, a jednoho dne jsem ho, veden náhlým popudem, prodal a získané prostředky použil ke koupi Bantamu. Teď mě čekal nelehký úkol vysvětlit rodičům, že slabé malé auto nebo motorka jsou nebezpečné, jelikož člověk u nich nemá k dispozici dostatečný výkon, aby se dostal z možných problémů, a že budu v daleko větším bezpečí s větším a silnějším strojem. Nakonec na to neochotně přistoupili a přispěli mi na koupi Nortona. Na své první dvěstěpadesátce jsem měl párkrát namále. Poprvé, když jsem se přiřítil na křižovatku a zrovna naskočila červená. Jakmile mi došlo, že nestihnu bezpečně zabrzdit ani zabočit, pokračoval jsem v jízdě rovně a nějakým zázrakem jsem projel mezi dvěma řadami aut jedoucích v protisměru. Reakce se dostavila asi o minutu později: přejel jsem další blok, zaparkoval na vedlejší silnici – a ztratil vědomí.


N a cestě

13

Ke druhé mé nehodě došlo v noci za hustého deště na klikatící se venkovské silnici. Vůz jedoucí v protisměru neztlumil přední světla a úplně mě oslepil. Byl jsem si jist, že dojde k čelnímu nárazu, ale na poslední chvíli jsem z motorky seskočil (což je výraz směšně nevýstižný pro ten potenciálně spásný, leč také potenciálně fatální manévr). Motorka směřovala jedním směrem (minula sice auto, ale byla na odpis) a já druhým. Naštěstí jsem měl na hlavě helmu, na nohou vysoké motorkářské boty a na rukou rukavice, a navíc jsem byl celý v kůži, a ačkoli jsem asi dvacet metrů, ne-li více, klouzal po deštěm smáčené silnici, oblečení mě chránilo tak dobře, že jsem neutrpěl ani škrábnutí. Rodiče byli v šoku. Měli nicméně takovou radost, že jsem celý, že kupodivu nevznesli jedinou námitku proti tomu, abych si obstaral další, výkonnější motocykl Norton Dominator s motorem o objemu 600 kubických centimetrů. Bylo to zrovna v době, kdy jsem dokončil studium na Oxfordu a chystal se odejít do Birminghamu, kde jsem měl na prvních šest měsíců roku 1960 zajištěné místo praktikanta na chirurgii. Opatrně jsem zmínil, že díky nově otevřené dálnici M1 mezi Birminghamem a Londýnem a s rychlou motorkou budu moci jezdit domů každý víkend. Dálnice v té době neměla žádné rychlostní omezení, takže jsem mohl být zpátky zhruba za hodinu a něco. V Birminghamu jsem se seznámil s partou motorkářů a okusil jsem radost z toho být součástí nějaké party. Byl to povznášející pocit sounáležitosti a vzájemného nadšení, neboť do té doby jsem býval jen osamělým jezdcem. Krajina kolem Birminghamu byla tehdy ještě zcela nedotčená a výlety do Stratfordu nad Avonou, kam jsem jezdil shlédnout jakoukoli Shakespearovu hru, která byla právě na programu, byly obzvláštním potěšením. V červnu 1960 jsem jel na TT, proslulý motocyklový závod Tourist Trophy, který se každoročně pořádal na ostrově Isle of Man. Podařilo se mi obstarat si pásku na rukáv od záchranné lékařské služby, což mi umožnilo navštívit boxy a vidět osobně některé z jezdců. Dělal jsem si podrobné poznámky a spřádal plány, že napíšu román z prostředí motokrosových závodů odehrávající se na Isle of Man. Udělal jsem si kvůli tomu i důkladný průzkum, nikdy k tomu však nedošlo.1]

V deníku, který jsem si v té době psal, jsem zmínil svůj úmysl napsat pět románů (včetně motorkářského románu), stejně jako vzpomínky na své dětství strávené v chemické laboratoři. 1]


1 4

ŽIVOT NA CESTĚ: AUTOBIOGRAFIE

• Londýnský severní silniční obchvat rovněž neměl v padesátých letech žádné rychlostní omezení, což bylo pro všechny milovníky rychlosti velmi vítané. Stálo u něj také slavné Ace Café, které bylo tehdy oblíbeným místem, kde se sjížděli motorkáři se svými nadupanými stroji. „Udělat tunu“ – sto mil (160 kilometrů) za hodinu – bylo minimální kritérium pro přijetí do interní skupiny, mezi tzv. Ton-Up Boys. Několik strojů dokázalo dokonce už tehdy ujet stovku za hodinu, zejména pokud byly trochu seřízené, zbavené nadbytečné váhy (včetně výfuku) a používal se do nich vysokooktanový benzín. Daleko náročnější výzvou byl závod po vedlejších silnicích – a člověk takovou výzvu riskoval, ihned jakmile vstoupil do baru. „Dělat myšky“ ovšem nepřicházelo v úvahu, neboť na severním obchvatu byl už tehdy dost hustý provoz. Nikdy jsem myšky nedělal, ale závodění po okreskách jsem si vychutnával. Moje šestistovka „Dommie“ měla trochu zvýšený výkon motoru, nemohla se ovšem měřit s motocykly značky Vincent s motorem o objemu 1000 kubických centimetrů, které měl v oblibě interní klub v Ace. Jednou jsem ho vyzkoušel, ale zdál se mi příšerně nestabilní, zejména při nižších rychlostech. V tom se velmi lišil od mého Nortona, který měl „peřinový“ rám s výkyvnou vidlicí a byl úžasně stabilní při jakékoli rychlosti. (Uvažoval jsem, jestli by motor z Vincenta šel namontovat do rámu Nortona, a o rok později jsem zjistil, že takové „Norviny“ už někdo vyrobil.) Když byly zavedeny rychlostní limity, měli jsme po legraci – možnost jezdit stovkou za hodinu padla a Ace Café přestalo být místem, kterým kdysi bylo.

Když mi bylo dvanáct, jeden vnímavý učitel mi napsal do hodnocení: „Sacks se dostane daleko, ne-li příliš daleko“, což bylo pro mě typické. Jako kluk jsem se zacházel příliš daleko při svých chemických experimentech a zamořoval celý dům jedovatými výpary, naštěstí jsem ho nikdy nepodpálil.

Ty romány jsem nikdy nenapsal, nicméně o pětačtyřicet let později jsem sepsal své memoáry pod názvem Uncle Tungsten (Strýc Wolfram).


N a cestě

15

Rád jsem lyžoval, a když mi bylo šestnáct, jeli jsme se školou do Rakouska na sjezdové lyžování. Další rok už jsem se vypravil sám do norského Telemarku, abych se pocvičil v běhu na lyžích. Skvěle jsem si zatrénoval. Než jsem nastoupil na trajekt zpátky do Anglie, koupil jsem si v bezcelním obchodě dva litry oblíbeného skandinávského nápoje akvavitu, a pak jsem musel projít přes norskou hraniční kontrolu. Pokud šlo o severské celníky, mohl jsem s sebou mít jakýkoli počet lahví, ale do Anglie, upozornili mě, si mohu přivézt pouze jednu, vše navíc mi britští celníci zabaví. Nastoupil jsem tedy na loď svíraje v rukou dvě lahve a usadil se na horní palubě. Byl nádherně jasný, velmi chladný den, v čemž jsem ale vzhledem ke své lyžařské výbavě neviděl problém. Navíc jsem měl celou horní palubu pro sebe, neboť všichni ostatní zůstali uvnitř. Měl jsem s sebou knížku na čtení, Joyceova Odyssea, kterého jsem velmi zvolna pročítal, a na uhašení žízně akvavit: nic vás tolik vnitřně nezahřeje jako alkohol. Pohodlně usazený na horní palubě, kolébán mírným, hypnotickým pohybem lodi, jsem se ponořil do četby a čas od času si přihnul. V jeden moment jsem s překvapením zjistil, že jsem po malých doušcích vypil už skoro půlku lahve. Nepozoroval jsem na sobě žádný účinek, a tak jsem pokračoval ve čtení a občasném usrkávání z lahve, která byla za malou chvíli zpoloviny prázdná. Byl jsem dost překvapený, když jsem zjistil, že už zajíždíme do přístavního doku. Četba Odyssea mě tak pohltila, že jsem si ani nevšiml, kolik času uplynulo. Lahev byla nyní prázdná, ale já na sobě stále nepociťoval žádné účinky. Pomyslel jsem si, že to pití muselo být mnohem slabší, než bylo uvedeno na etiketě, i když tam stálo „stoprocentní kvalita“. Nezaregistroval jsem nic divného, dokud jsem nevstal a nespadl rovnou na hubu. Neobyčejně mě to překvapilo – loď se asi musela náhle zprudka zakymácet. Znovu jsem se postavil – a vzápětí se opět ocitl na zemi. Teprve pak mi začalo svítat, že jsem asi opilý. Co opilý, namol. Alkohol zřejmě působil bezprostředně na můj mozeček, což ve mně vyvolávalo dojem, že mám čistou hlavu. Člen posádky, který se přišel ujistit, že na lodi nikdo nezůstal, mě našel, jak se pokouším o chůzi a opírám se o lyžařské hůlky. Přivolal si pomoc a dva muži, každý z jedné strany, mě eskortovali z lodi. I když jsem silně vrávoral a přitahoval (většinou pobavenou) pozornost, měl jsem vítězoslavný pocit, že jsem obelstil systém, jelikož jsem opustil Norsko s dvěma


Ukázka knihy z internetového knihkupectví

Recommend Documents