Ukázka knihy z internetového knihkupectví

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz

Lopéz García Rogalem let neuslyšíš

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS174930


Lopéz García

Rogalem let neuslyšíš

2012


Lopéz García, 2012 Photo Jiji Prokopová, 2011 ISBN 978-80-260-2646-4


A PÁR V T ŠEPTEM… … jejich síla… agresivn p eskakující sv tla… pohyb nikdy ne(po)chybujícího kyvadla… sem a tam… odraz… ze strany na stranu… neklidn – hledají ob – hledají m … ídí se strachem… dech… polykám zrychlený dech… v hlav mi pulzuje krev, další sv tlo, další tma, záblesky… kužely sv tla dopadají p ímo mezi moje lopatky… údery… stopy mi mizí p ed o ima… okamžiky strachu… utíkám – nevím kam… b žím o život, o sv j vlastní život… t žce popadám dech – rychleji a rychleji… studený pot… je všude… je mi zle… utíkám n jakou ulicí… strach, strach, strach… kde to jsem? Co tady vlastn d lám? Další zatá ka… uklouzl jsem… v hlav se mi ozývá bušení – dunivé rány… ozv ny… všechno tepe ve zb silém tempu… utíkám… všude okolo je tma až na pár pouli ních lamp na roztekle navlhlých ulicích… nikde nikdo… pusto... prázdno… pouš . Já… ztrácím se… Co z toho je sen? Sen? Jaký sen? Už ho slyším… koho? Už je za mnou… pronásleduje m … uzav ené cesty… prázdné dlan … nohy mi t žknou… nem žu popadnout dech… v uších mi rezonuje hudba… Mahler? Už tady byl kolikrát… tvrd dopadám na svoje nitro, drtím sám sebe, ten pocit se vrací každý den… pozoruje m … chaos, panický pocit hr zy, zmatek… b žím vst íc svojí vlastní smrti? Moje tvá ?! Už ji nepoznávám… blíží se… blíží se ke mn … rozost ený zrak… všechno okolo se ztrácí… jeden prvek, objekt bez p iny, neexistence, pochybení… prapory sv tla m znovu sráží k zemi… beznad j… hlasy… kolikrát už jsem se oto il? 7


… prudce zatá ím doprava… m ním sm r… cítím za sebou TEN dech, cizí dech… zevnit se dere rovnou do ztichlých ulic neznámý pocit… sk ípající brzdy, k ící kola a zase plyn… míhající se sv tla – objevují se a mizí, znovu a znovu se ztrácí… to í se mi hlava… prostor noci… b žím tmou… odd lené strany… p estávají m poslouchat nohy, zapomínám na to, která je levá a která je pravá… nepoznávám se… ve výloze vitrín ztrácím sv j stín… hlasy, zvuky, šepot, k ik, nárazy, varování, výhružné telefonáty… šílený pohled v o ích… temné proplouvání… vpíjí se do m strach, vpíjí se pomalu – d lá jen malé neviditelné kroky… na rukou mám krev – n í krev – nepoznávám ji… necítím ruce… mám roztrhané oble ení – došlo k souboji… dv postavy – jedna z nich má navrch… nejsem to já… prohrávám... otá ím se – je blíž a blíž… další údery… moje myšlenky jsou po ád tady… p ítomné – unavuje m jejich tíha… výk ik marnosti… dál a dál… nic nezabírá… p ed ima vidím matnou tvá sebe… okamžiky – jsou všude… slyším pohyby, ty pohyby… jsou blízké a nízké – jsou za mnou – uskakuju stranou, nepomáhá to – beznad j – jsou blíž a blíž… svým hlasem škrábu o st nu domu… „Prosím…“ k ím… … kužely sv tla se mi zabodávají do zad… svoje ostny vrážejí hloub ji a hloub ji… s neskute nou jistotou, agresivn … p esn pod moji k ži, už nek ím, nejde to… v ústech mám sucho, nejde to… vyrážím ze sebe jen zvuky… hledám pomoc… ledový dech… za volantem je vid t obrys tvá e – šílený úsm v – uspokojení – pocit nad azenosti se odráží zp t od p edního skla – zrcadlení – projekce… cesta je mokrá… stín ho ké variace… kožené rukavice ovit svírají erný volant – škrtí jej! Nebo je to elegance? Úhel pohledu, ostrý nebo tupý pohled? Pronásledování pokra uje… z jedoucího auta v eštícího tmou se valí dunivý zvuk autorádia… zatínám p sti – v o ích mám krev – 8


nejsem sám… tmou se ozývá hlubinné DuM DuM DuM – všechno to zní v líných a táhlých tónech, v klouzavých sekvencích… stíny se prodlužují… kola tup zírají do tmy, lají svoji práci – ztrácím sv j stín… pozoruju okraje cesty… jsem sám p ed sebou… mihne se stín… stojím sám ed sebou… Všichni zmizeli… nikde nikdo… otá ím se… ty tvá e… jako bych je znal?! Zm na tvá e… kolik jich vlastn je? Jedna? Odkud je znám? Zakopávám… další rána… v mojí budoucnosti se objeví pár zrychlených krok , vrávorám, potácím se, ztrácím t žišt , narovnávám se… ne však úpl… síla je pry … trhliny z minulosti… pronásledují m … další zatá ka… slzy, objevují se slzy… STRACH… p ítomnost? Za volantem za íná oslava… pár nejasných zvuk … projev nálady… chytám se zábradlí, podpírám se a sbírám poslední zbytky sil, hledám je za každým rohem… támhle je další… rychle m ním sm r… šlapou mi pomalu na stín… vidím jen zlomky, ásti noci… zpomalený d j stroboskopických záblesk … to í se mi hlava… otá ím se – ítí se ímo proti mn , p idává plyn… sv tlo m n kolikrát probodává p ímo zep edu… pohybuju se ve sv tlech reflekto… cítím bolest mezi lopatkami – ostré b ity nož … údery… pokolikáté už? Už nejsou/není daleko… nevím… metry se krátí, šílený úsm v n koho – je všude… gradující pasáže… poslední zatá ka? Snad… možná, prudce zahýbám do leva… nikde nikdo… ticho… p ede mnou stojí ze … slepá ulice… zm na… všude okolo se v oknech dom najednou objevují postavy… moje p edstavení táhne… je vyprodáno… p icházejí po ád noví a noví lidé a ptají se bez p estávky na tu stejnou v c, jestli ješt nejsou na prodej n jaké vstupenky nebo jestli nejsou náhodou k dispozici vstupenky, které si n kdo z n jakého d vodu nevyzvedl. Nikdo takový se ale nenašel. Nikdo nezapomn l. Nikdo nikdy nezapomene! 9


Prudký úder… zase… údery temných stran tvá e… nevydržím to… prohrávám… nohy se pohybují už jen ze setrva nosti… už se necht jí pohybovat… padám k zemi… vstávám… kalhoty se mi lepí na nohy… znovu se objevuje studený pot… je mi zima… ledový dech… strach… tvá se mi stahuje do propasti – k … podlamují se mi kolena – už zase… padám na zem – už zase… tvá se dotýká kaluže… vpíjí se do erných neuzav ených kruh … dlan se zbarvují do ervena – nesourodé výk iky poražených dlaní – soutoky poznání… možná jsem n co vyk ikl, možná – bolí to… mizím sám sob – nezapome sám na sebe, íkám si… v b iše cítím píchání dlouhých nož … dlouhých ostrých nož … narážím sám na sebe… spálený povrch zem … plazím se, zkouším to po ty ech… je za mnou… blíž a blíž… poslední zatá ka… vyno uje se sv tlo a zu iv proráží tmu… je z eteln slyšet dech zpomalujícího vozu… otá ím se – vidím divoce se usmívající tvá – kdo je to? Pocit slasti se n komu nekontrolovateln rozb hne p ímo ed o ima… snažím se rychle st ídat ruce a nohy… objevují se erstvé, neokoukané slzy… jsem na kolenou… jsem u zdi… cítím vlhký dotek v tru… není úniku, není cesta zp t… déš padá k zemi… prohrál jsem… jsem ten dole… ekám… jak dlouho? Hlas motoru si proráží cestu, noc… stín plynu… kola se pomalu dávají do pohybu… zavírám o i… cht l jsem vid t tmu… ekal jsem na pohyb… ekal jsem, až se kola zakousnou do asfaltu… sedím op ený o ze … sekundy… sekundy agresivn buší do dalších asových rámc – definice – míhající se metry nezn lých slov… toto jsem já – krev, pot, slzy, deziluze, zmatek, neschopnost, strach, bolest… otá ím se a opírám se p itom o ze … sedím odevzdan s nataženýma nohama, dlan k nebi… ekám… pozoruju sv tlo… na mokré cest se odráží potemn lá obloha… uzav ený kruh… matné sv tlo pouli ních lamp… mlhavé opary minulosti… vidím tu tvá – už tady by10


la/je/bude – ty rysy jsou mi pov domé… už nemám sílu… nevzpomenu si – nezapomenu… as se m ní – hustá kalná eka… propadám se… marn bojuju s proudem… ztrácím dech… topím se… slzy si šeptají n jaká slova… nerozumím… n kdo se mi snaží podat ruku… n kdo se mi snažil podat ruku… … auto se prudce rozjíždí… ledový dech… všude okolo cítím pohledy… n kdo se dívá – všiml jsem si v bec n kdy edtím t ch o í? Otá ím se rychle kolem sebe, pocit strachu… nic… nic není vid t… kužely sv tel dopadají na moji tvá … moje tvá – v kin se promítá strach… ta tvá – moje odvrácená tvá ? Znám ji? P ál jsem si konec… intenzita sv tla… kola hladov požírají p ítomnost… rychlost se zvyšuje… padám… oslepující sv tlo do m bez milosti naráží… znovu a znovu… opakovan … auto se ítí tmou… za svým cílem… ta tvá … je blíž – zá í… studený smích… rty poznamenané oranžovou rt nkou se zakalen plazí… ní se v úzký škleb – (zakrývám si uši)… je mi zima… dívám se p ímo do tvá e… zm na… zvážn la… je jiná… jsou to vte iny… m ní se – ztrácí SVOJI tvá – ztrácí TVOJI tvá … n kdo n co šeptá… n kdo koho nevidím… odkud je? Kde se vzala? Krev… strach… bolest… je blíž a blíž… plazí se sm rem… hluk… chaos… milióny slov v jedné ece (zbyte ných?)… proud sv tel m poznává – jsem to já… hledá ve stínech domu… ta tvá … ta jeho tvá – tiskne se na tu moji… je blíž… k ím… cítím náraz… rozost ené obrazy… hlava se vrací do minulosti… na zemi leží lov k… jeho t lo – bez pohybu… chlad… ledový dech…

11


I. Ležím uprost ed pokoje. Pomalu otvírám o i. Cítím sám sebe. T lo… je to moje t lo… o i jsou t žké. Cht ly by spát. Ruce se necht jí odlepit od zem . Chlad nezadržiteln prostupuje mojí podstatou. Oble ení je z n jakého d vodu celé mokré. Na st , která sm uje na sever, se objevují otázky. Jedna za druhou. Jsou i na dlaních, které se mi poda í zvednout, vyzvednout. Najednou se rozhodnu, že všechny ty otázky, které se tady p ed chvílí objevily, z stanou navždy mrtvé, nezodpov zené. Dívám se p ed sebe. Za dve mi, které mám p ed sebou, je n co, co se každou chvíli zm ní. Možná je to n co, co nechci v t. Ruce naráží na o i, musím se probudit. Už je as. Myšlenky icházejí a odcházejí – návšt vy z neznáma. Pomalu si sedám. Protáhl jsem se asem. asem, který neexistoval. „K emu to všechno? Nemá to p ece smysl,“ pomyslím si. Sáhnu si na tvá … nepoznávám ji. Není moje. Nebo… Za okamžik se objeví další myšlenka a všechno to p edešlé, to všechno, co kdy bylo, zmizí. Duní mi v uších. T žký sen. Špatný sen. Pomalu se zvedám. Jdu k oknu. Podívám se ven. Kolik je hodin? N co m zaujme. Z prot jšího okna se vyklání muž. Chvíli se rozhlíží okolo a potom za ne z ni eho nic tleskat. Dívám se na n j. P ekvapen . Nic jiného se už nestane. Nevím, co to má znamenat. Snad to netrvá dlouho. Kdo ví? Když estane, podívá se p ímo na m … nebo ne? Nezdálo se mi to p ece! Známe se? Prudce zabouchne okno a zmizí ve svém sv – zmizí za erveným záv sem. Stalo se to, co se stalo. Sv t sám pro sebe. „Každý máme sv j vlastní…“ promluvím sám k sob . Hlavou mi projede ostrá bolest. Pot ebuju se na sebe podívat do zrcadla. Vid l jsem se v bec n kdy? Cítím, že za ínám ztrácet p du pod nohama. P ešlapuju na míst 12


a snažím se na n co vzpomenout… zvláštní… otvírám dvee a nastupuju cestu – svoji vlastní. Odcházím z pokoje do koupelny. Dívám se sám na sebe. Trvá to dva dny… omyly. Zm nil jsem se. Za oknem jsou davy lidí. M ní sami sebe, leží vedle sebe, proplétají si vzájemn svoje vlastní cesty. Každý den. Každou vte inu. N kolikrát za sebou. Opakovan . Na nebi je mlha. Náznaky z východu. Byla vid t i tenkrát? Záblesk. Stojím naproti zrcadla a ptám se sám sebe. Moje otázky jsou r zné. Jejich po et neznám. Snad jich je kolik. Odpovídá mi neznámý bezzubý úsm v. Odkud se vzal? Vy ená slova se ztrácejí na trati. T u si spánky jako bych práv takto trávil celý sv j život. Usínám a probouzím se. O n kolik hodin pozd ji… uprost ed pokoje… pomalu otvírám o i a intenzivn vnímám svoji p ítomnost, sám sebe. tu si sv j sen. Usínám a probouzím se. Za okny mi mizí postavy, se kterými jsem se nikdy nesetkal. V dálce vidím n co falešného. Stejn tak jako to vidím v budoucnosti. Zarazím se. Nem žu uv it tomu, co jsem práv ekl. Do ruky si vezmu papír a tužku. Je to tak. Celé jsem si to zapsal… byl to okamžik. „Nem žu uv it tomu, co jsem ekl!“ zaslechl jsem hlas, který do minuty zmizel. Na st visí obraz, který jsem nemaloval… m ní se scenérie… Nem l jsem to d lat. Sv t se m ní podle ur ení výchozího bodu. Nechci ho znát, a je jakýkoliv. Ješt p edtím, dávno p edtím se pokojem rozezn l zvonek. Pokoj se zhroutil sám do sebe a já jsem se propadl do propasti. Propadl jsem se spolu s ním. Ješt p ed touto v tou jsem si ekl: „Všechno má sv j as!“ Ten ješt nep išel. Ten m j snad ano. V posledních dnech jsem n co vid l na obzoru. Prohnutý horizont se to il okolo mojí existence. Cítil jsem však v posledních dnech v bec n co? Te už to nep jde… mizím podle nálady. Ve stromech to tiše zašum lo. V uších se mi usadil pronikavý výk ik. Cht l jsem se ho 13


Ukázka knihy z internetového knihkupectví

Recommend Documents