Ukázka knihy z internetového knihkupectví

1

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz

/ Petr Šabach / Petra Soukupová / Josef Moník / / Kateřina Tučková / Marek Epstein / Irena Hejdová / / Viola Fischerová / Magdaléna Stárková /

5

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS189517

6 © Nakladatelství Listen, 2013 © Marek Epstein, Viola Fischerová, Irena Hejdová, Josef Moník, Kateřina Tučková, Petra Soukupová, Magdaléna Stárková, Petr Šabach, 2013 Cover illustration © Luděk Bárta, 2013 ISBN: 978-80-86526-75-1


Petr Šabach Žolík

Drbu Žolíka za ušima a taky na zádech, prostě v těch ošidnejch místech, kam si sami kolikrát nemůžem dosáhnout, jelikož to maj psi nejradši, a když se nad tím zamyslíte trochu víc, tak nejen psi maj takový místa a každej z nás občas přivítá, když mu druhej pomůže s jejich drbáním. Není to tak dávno, co sme tady všichni chytili od Bacila blechy, a kromě toho, že sem měl tenkrát nohy až po kolena jak v ohni, sem měl pojebaný i celý tělo včetně zad, takže moc dobře vím, o čem mluvím. Bacil je neštěstí, který se mezi náma občas zjevuje, a pojmenoval ho tak Říha, kterej jednou prohodil, že ten chlap vypadá jako mockrát zvětšenej bacil. Naštěstí tady už dlouho nebyl a nikomu z nás se po něm ani trochu nestejská. Držím Žolíka jednou rukou za obojek a nepřestávám ho drbat a von si mě přitom prohlíží

7


8

s hlavou nakloněnou na stranu a vsadil bych se, vo co chcete, že se přitom snaží uhádnout, na co právě myslím. Scházíme se tady před Lidlem teď v létě hnedka po ránu, teda já a Jestřáb a Říha a taky sem mezi nás chodí i Žolík, což je krátkosrstej jack russel teriér, teda aspoň podle Říhy, podle mě je to spíš normální vořech. Kdo by nechával takhle volně pobíhat tak drahýho čokla? Říkáme mu král sedmi ulic a nikdo nevíme, komu patří; dycky se přes den jen tak vochomejtá kolem a nejčastějc je s náma, a když už ho to potom nebaví, odkluše kamsi do dáli a my za ním hledíme a říkáme: „Hele, Žolík si to hasí domů.“ Žolík má známku, ale kupodivu, aspoň teda přes den, evidentně nikomu nechybí. Víno nám ven nosí Marcela, což je ženská, co se s Říhou tak trochu zná, a není divu, protože s Říhou se tak trochu zná skoro každej, s kým se pro změnu znám já. Před Marcelkou nám pomáhala jedna Ukrajinka a před ní… to už si nevzpomínám, ale rozhodně to byla nějaká ženská, co se tak trochu znala s Říhou. Nebejt těchhle andělů strážnejch, tak bysme museli


někam před večerku, jenže odtud vás furt někdo vyhazuje a vyhrožuje policií; takhle před Lidlem je to pro nás lepší. Motá se tady spousta lidí, nikdo si nás moc nevšímá a policajti nás buzerujou víc, než je nutný, snad akorát kolem Vánoc, ale to se spíš jen tak předváděj před lidma jako že: Nebojte se, my vám ty svátky klidu ohlídáme! Jinak nám většinou jen řeknou, ať koukáme vypadnout, ale nijak zle, jen tak normálně, a protože nás už znaj, někdy se chovaj i skoro lidsky, by se dalo říct. Takže my se dycky na chvíli jako že vypaříme, a protože víme, že za moment se tu stavěj zas, že dělaj jen takový kolečko, tak zůstáváme zalezlý bokem a teprve potom se vracíme na svůj plac. Je léto, nikdo z nás neřeší, kde se dneska vyspí, protože míst je tady v okolí habaděj, takže co nám vlastně schází. Jasně, že si sem tam vo něco řeknem, ale nikdy nějak sprostě, na to dycky dbáme, a spoustu lidí, co sem choděj pravidelně nakupovat, už známe a voni znaj nás, takže stačí jen říct: „Přeju dobrý večer a pozdravujte paní…“ a tyhle lidi, co vylejzaj z obchoďáku

9


10

lehčí vo dva tři litry, se už na nějakou tu dvacku nebo v horším případě pětku, co maj strčenou ve vozejku, nedívaj jako na velký prachy. „Řího!“ povídám, „kde teď vlastně bivakuješ?“ „No tak moment!“ ztuhne v předklonu, protože se právě vohejbá pro krabici, „já vám to eště nevypravoval?!“ Říkáme s Jestřábem, že ne, a sme si skoro jistý, že ne, i když vůbec nevíme, co se nám chystá vypravovat. Stejně nemáme nic jinýho na práci. „Šel sem nedávno tady parkem, abych někde zalehl. Ještě stojím u stromu a spořádaně čurám a najednou cejtím, že se za mnou něco hejbe. Votočím se a von pes!“ „Hezky!“ říkáme s Jestřábem v domnění, že to je všecko, a napijem se. „Počkejte!“ vrtí Říha divoce hlavou, „to nejlepší teprv příde!“ „Co jako?!“ ptám se. „No… všecko!!! Víš, co máš v takovejch případech dělat?!“ otočí se na mě, jako kdyby byl učitel ve škole a já žák. „Vylízt na ten strom,“ říkám.


„Omyl!“ zvolá Říha, a jak už je prdlej, dodá: „Když někde potkáš cizího psa, tak se vždycky chovej klidně. A tohle bylo teda pořádný tele. Otočím se, koukám do tý tmy a povídám – kdepak máš páníčka?! A von nic! A čí pak ty seš?! A von zas nic! A jak se v tý tmě teprv rozkoukávám, napadá mě, že tak velkou hlavu sem u psa eště nikdy neviděl. A tak sem se trochu sklonil, protože von furt nic…“ „Neříkal…“ krkne si Jestřáb a zasměje se. „Hovno, vole!“ utrhne se na něj Říha. „Von se ani nehnul! A já že ho pro zklidnění situace pohladím po hlavě a vtom zahlídnu, jak mu z tlamy čouhaj kly! Von to byl divočák!“ „Hezky,“ vydechnu. „Hezky!“ opakuje po mně Jestřáb. „Prisám vačku!“ dušuje se Říha. „Stojíme tam a já pomalu couvám a říkám si – ke stromu, nebo paly, jenže jedinej strom, co tam byl, sem právě pozadu vopouštěl, a tak mi zbyly jen ty paly, a najednou to prase zafunělo a zmizelo ve tmě.“ „Ty bláho…“ hvízdnu tiše, „tady ve městě sou kanci?!“

11


12

„V Třešňovce na beton.“ „Tos měl teda z prdele kliku,“ uvažuje nahlas Jestřáb a pokyvuje hlavou. Je letní čas a my si tady sedíme a pochlastáváme a nic nám v podstatě nechybí. Na pár krabic každej z nás má a zejtřek je daleko, a i když si před náma občas někdo uplivne, tak je nám to celkem u zadku, na to už sme si Říha, Jestřáb i já dávno zvykli a zas na druhou stranu je třeba říct, že někdy, neříkám, že často, ale občas se stane, že nám daj lidi nějakou tu kačku jen tak sami od sebe. Hlavně zamilovaný mládenci, co jdou kolem nás se slečnama, a taky některý starší dámy. Až na jednu babu, co na nás furt řve, že sme banda líná a žebrácká a ať dem makat, a vždycky tahá z tašky mobil a řve na nás, že volá sto dvanáct, to celkem ujde. Je zajímavý, že nám nikdy nic nedaj chlapi v našem věku. Chvíli je ticho, ale takový to před bouří, protože na Říhovi je vidět, že eště ani zdaleka neskončil. Přijíždí stříbrnej bourák a z něj vystupuje ženská s pejskem, a jak uvazuje toho pejska před vchodem, zjišťuju, že je to fenka, když na ni volá Matyldo. Milá Matylda je takovej bonbónek,


co se nervózně chvěje na holejch nožičkách a ze všeho nejvíc připomíná miniaturu irský ovečky, který někdo zlomyslnej připlác na čelo a na ocásek chomáč cukrový vaty. Ta panička je ovšem tak nádherná, že z toho posmutním. Najednou to na mě dolehne. Občas se mi to eště pořád stává. Nebyl sem dycky… „Co je?!“ ptá se Jestřáb. „Co asi?!“ ukazuju mu. „Tak se nejdřív podívej támhle na tu parádu a pak na nás…“ „Jestli seš nadrženej, tak já řeknu Marcele…“ šeptá mi Jestřáb. „Já nechci Marcelu! Já chci tuhle nádheru!“ zanaříkám. „Takže… den, pár dní potom si to šinu roklí zase cestou dolů, a i když je zas tma jak v prdeli, už z dálky ho zase vidím. Stojí uprostřed cesty a kouká směrem ke mně. Zastavím se,“ napije se Říha z krabice a hřbetem ruky si pak utře svý fialový pysky, „a odhaduju situaci. A pak zlehýnka, jako by se nic zvláštního nedělo, vykročím a říkám si, možná, že existuje hodnej kanec, a tak k němu du blíž a blíž a povídám – hej, dyť my dva se přece už známe…“

13


14

„Uhni mi a nemel furt!“ nakláním se, kam to de, abych ji eště zahlíd aspoň na moment, ale ona už tam není. „Už je v tahu,“ vzdychnu si. „Dyť se musí vrátit pro toho svýho psa, ne?“ utěšuje mě Jestřáb. „Tak si ji eště jednou můžeš prohlídnout, ne?!“ „No, to můžu. To je na tom asi to nejhorší…“ „Mám teda říct Marcele?“ „Ne. Dík. Ale seš kámoš,“ říkám mu a poplácám ho přitom po rameni. Jestřáb mlčí. Já mlčím a Žolík, kterej mi na chvíli usnul u nohou, se postaví a zatřese a pak se mi podívá do očí tím svým zvláštním skoro lidským způsobem a takhle na mě vejrá a pak mně přátelsky olízne ruku. „Tak jak se k sobě blížíme…“ přihrbí se Říha. „Bivoj…“ zašeptá mi Jestřáb, aby ho Říha neslyšel, „vsadím se, že nám nakonec ukáže ukořistěný kančí kly!“ Zasměju se. „Anebo se s ním skamarádil. Jako Bruncvík se lvem,“ taky mu šeptám. Říha se nervózně usmívá a neví, jestli má pokračovat, nebo ne, ale pak se rozhodne, že jo.


„A ta bestie se proti mně najednou vyřítila jak tank a já byl dočista v prdeli a jen tak tak sem stačil přeskočit drátěnej plot, co tam stojí, a pak sme pádili dolů vedle sebe, sem nikdy nezdrhal tak rychle,“ chyt se Říha za hlavu, „to je, jako byste v noci vlítli do lesa na kole, co mu chybí přední světlo! A jak se blížím k dolnímu konci, dojde mi, že někde tam je v tom plotě díra, takže stop! A votočka! A zas nahoru! To není prdel běžet vedle kance a přemejšlet, jestli tam těch děr není víc!“ „Nebo kanců,“ zívne Jestřáb a Říha na něj ublíženě zírá a nechápe, proč mu právě jeho kamarád kazí tak významnou příhodu. Žolík se protáhne a pomalým důstojným krokem dojde až k Matyldě, která párkrát vyplašeně poskočí. Chvilku se očuchávaj, a dřív než se stačím vysmrkat, má ten rošťák svý přední packy na jejím hřbetě, a zatímco Matylda poslušně drží, Žolík za ní poskakuje a divoce přešlapuje a přitom se dívá na mě, a já sedím a v šoku pozoruju toho bastarda, kterej tady přímo přede mnou przní nějakou navoněnou psí slečnu. Zpanikařím a první, co mi napadne, je

15


tam vletět a zjednat pořádek a nějak je od sebe odtrhnout, abych zabránil nejhoršímu. Třeba by to ta ženská nějak ocenila, ale vím, že nejvejš pětkou, protože pro takový paničky většinou ani neexistujem. Ale už je pozdě, už je po všem a Žolík se rozbíhá směrem k nám, a když se posadí přede mě a upře na mě ty svý moudrý psí oči, tak v nich čtu, že on stejně dobře jako já ví, jak důležitý je mít v životě někoho, kdo vás občas podrbe na místech, kam si vy sami ani zaboha nedosáhnete.

16


P e t r a S o u k u p o v á Pes

Se psem to bylo těžký, já to vím nejlíp. Třeba že by mu někdo mohl vzít kost, když ji měl on, to nepřicházelo v úvahu, a mí dva mladší bráchové Jonáš a Kryštof by se pro jistotu ani neměli přibližovat k místu, kde pes zrovna tu kost jedl. Já se přiblížit mohl, ale to je tak všechno. Vrčel na mě a pak i s kostí odběhl o kus dál. Vím, že tohle by správnej pes neměl dělat, viděl jsem v reportáži, jak vychovávat psa. Správnej pes by kost odevzdal svýmu pánovi a vůbec všem, se kterýma žije, i dětem. Jenže můj pes je z útulku, a jak říká máma, kdo ví, co chudák zažil, tak k němu musíme bejt shovívaví, ale tuhle, když vystartoval po Jonášovi, ho dost zmlátila a shovívavá nebyla ani trochu. Ale mlčel jsem, protože v tý chvíli je moje máma trochu mimo a myslím,

17


Ukázka knihy z internetového knihkupectví

Recommend Documents