Ukázka knihy z internetového knihkupectví

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS216074

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz

David Nobbs

Jsi to ty?


David Nobbs

Jsi to ty? ARGO


p ř e l o ž i l d av i d p e t r ů Czech edition © ARGO, 2016 It Had To BeYou Copyright © David Nobbs 2011 Translation © David Petrů, 2016 ISBN 978-80-257-1739-4 (váz.) ISBN 978-80-257-1792-9 (e-kniha)


Rodinám Goddardových a Stubbsových, které mi tolik zpříjemňují život.


PODĚKOVÁNÍ

Musím poděkovat svým agentům Jonathanu a Ann Clowesovým, Nemonie Craven Roderickové a Olivii Guestové za užitečné připomínky, Lynne Drewové, Victorii Hughesové-Williamsové, Liz Dawsonové a Elinor Fewsterové za veškerou podporu, kterou mi od mého vstupu do stáje Harperu poskytují, a své ženě Susan za nevyčerpatelnou trpělivost, pomoc a podporu. Rovněž děkuji skladateli Matthewu Taylorovi za rady ohledně skladeb, které Charles v posledních dvou kapitolách hraje na klavír. Největší dík však patří mé redaktorce Mary Chamberlainové. Její připomínky byly nesmírně precizní, občas trochu drsné, ale prakticky vždy opodstatněné. Za veškeré kvality, které tato kniha má, jsem do značné míry zavázán jí.


Středa


Manžel a manželka jeli, každý ve svém autě, na velmi rozdílné polední schůzky. Bylo nádherné červnové dopoledne – dopoledne, kdy se vůbec nehodí náhle zemřít, a přece měl na domluvený oběd dorazit jen jeden z nich. Debora Hollinghurstová ujížděla po klidné venkovské silnici. Hrozilo, že na schůzku dorazí příliš brzy, a měla pocit, že by to nebylo stylové – rozhodně ne dnes, v této fázi. Proto jela pomalu, stabilní sedmdesátkou po klikaté silnici, čímž značně dráždila řidiče několika již dávno ne bílých dodávek. Jela v kabrioletu, ale střechu si nestáhla. Nechtěla, aby jí vítr čechral vlasy, dnes ne. Příští měsíc měla oslavit sedmačtyřicetiny. Pořád byla krásná, ale začínala si uvědomovat, že své kráse musí napomáhat, jak to jen jde. Zejména dnes. Nesmírně se těšila, ale zároveň měla trochu strach. Zatím jen nepatrný, ale cítila, jak s každým ujetým kilometrem narůstá. Připadalo jí, že se chystá udělat krok z okraje světa. Přinejmenším svého světa. Říkala si, že ten krok udělat nemusí. Že zatím není nic rozhodnuto. Ale sama tomu nevěřila. Věděla, že je rozhodnuto úplně všechno. U kraje silnice stál králík s myxomatózou, slepý a nevnímavý; jako kamenná soška, jako škaredá zahradní ﬁgurka králíka. 13


Debora stočila volant, aby ho zbavila trápení, a když to při nárazu tiše mlasklo, přeběhl jí mráz po zádech… toho nádherného červnového dopoledne, kdy se vůbec nehodilo náhle zemřít. Nad polem vedle silnice zvolna, spokojeně mávala křídly volavka. Půjde-li všechno podle jejích představ, brzy náhle zemře nějaká ryba. Dopolední klid byl jen iluzorní, nádheru červnového dne hyzdily tisíce malých tragédií.

14

Jamesi Hollinghurstovi dopoledne nijak krásné nepřipadalo. V autě se zhola zbytečným náhonem na obě nápravy měl zatažená všechna okna a puštěnou klimatizaci; jeho svět byl pojízdná lednička, pro léto v něm neexistovalo místo, léto James považoval za otravnou pošetilost a ze svého světa ho vykázal. Ujížděl v prostředním pruhu dálnice M1. Hrozilo, že na schůzku dorazí pozdě, a měl pocit, že by to nebylo rozumné – rozhodně ne dnes. Byl nervózní. Tahle schůzka nebude jednoduchá. Přitlačil nohou na plyn. Sto čtyřicet. Sto čtyřicet pět. Sto padesát. Netoužil se nechat vyfotit radarem, ale cokoli bude lepší než přijít právě dnes pozdě. Poslouchal Classic FM. Začaly reklamy a on se předklonil a stiskl tlačítko, aby rádio přeladilo na jinou stanici. Reklamy nesnášel. Lezlo mu na nervy, jak se pořád opakují. Měl tmavé nepoddajné vlasy, hustá nezkrotná obočí, vysoké čelo a nízký práh znuděnosti. Na následující stanici hrála hudba nebo cosi, co se za hudbu vydávalo. „Tomuhle říkáte muzika?“ zařval. Řval na rádio každou chvíli. Kvůli tomu ho měl puštěné. Bylo mu osmačtyřicet. Bral quinapril, amlodipin a bisoprolol hemifumarát na krevní tlak a simvastatin na cholesterol.


Bohužel hudba dohrála a DJ oznámil, že bude hovořit s Tracey z Doncasteru. James zasténal. Bylo samozřejmě úplně klidně možné, že Tracey z Doncasteru je sympatická dívka. James často potkával lidi, kteří byli mnohem příjemnější než města, v nichž žili. Pochyboval však, že by mu Tracey mohla sdělit něco, co by právě teď potřeboval vědět. Přeladil zpátky na Classic FM. Reklamy byly skoro u konce. „V následující hodině pro vás máme opět připraveno trochu uklidňující hudby,“ předl hlasatel oním medovým, konejšivým, lehce povýšeným tónem, kterým si navykli hovořit prakticky všichni na Classic FM. „Uklidňující?“ zavrčel James. Zoufale se potřeboval uklidnit. V ekonomické recesi trpí obalový průmysl jako první. Když lidé méně nakupují, méně věcí je třeba zabalit. Přesto uklidňující hudbu poslouchat nechtěl. Toužil po velkolepé hudbě, která by ho dokázala přenést do jiného světa. „Já vím, že jsi toho pro klasiku hodně udělal,“ oslovil smutně moderátora. Na poslech působil jako docela milý chlap a nejspíš byl hodný na svoji ženu. „Ale vážně si myslíš, že se z ní stala klasika právě kvůli tomuhle? Myslíš si, že Beethoven povídá: ,Zlato, dneska ráno jsem napsal nezapomenutelně uklidňující věc‘? Že stará Mahlerová přinesla Mahlerovi kafe a přistihla ho, jak u práce tluče špačky, a on se bránil: ,Promiň, Almo, ta symfonie, co teď píšu, je tak uklidňující, že jsem u ní asi usnul‘? Pusť mi nějakou pořádnou hudbu. Energickou. Prosím.“ Natáhl se, aby znovu stiskl tlačítko, a příjemně ho zašimralo z pocitu, že bezbranného hlasatele může takhle utnout. Jaká škoda, že o tom ti lidé nevědí, když je přepíná. „Špatné zprávy, Monty. Přišli jsme o Jamese Hollinghursta. Absolutně jsme ho nezaujali a ten parchant přeladil na BBC Radio 3.“ V náhlém návalu bezmocného vzteku ještě přidal a přejel do rychlého pruhu. Vzhledem k tomu, jak řídil, by se zdálo, že 15


čeká-li dnes některého z Hollinghurstových smrtelná nehoda, pak nejspíš jeho, že? A přece ne.

Debora se ocitla na nečekaně rovném úseku silnice. V protisměru se blížily čtyři hladce jedoucí vozy. Všechny se je snažilo předjet uhánějící porsche. Najednou si uvědomila, že pokud nezpomalí a řidiče nepustí, minou se jen o vlásek. Ale proč by měla? Je to jeho chyba, toho nafoukaného, zkaženého zbohatlíka v drahém bouráku. Zaslouží si prožít chvilku šoku, pochybností, strachu. Ona samozřejmě přibrzdí, nic jiného jí nezbývá, ale až za pár vteřin. Bylo to nejhorší rozhodnutí, jaké v životě učinila. A bylo to také poslední rozhodnutí, které v životě učinila.

16

U stolu u okna v růžovo-krémové restauraci seděl vysoký muž v elegantním bílém plátěném obleku, pohrával si se sklenkou spíše průměrného sudového bílého a hleděl ven do zahrady, která se svažovala k pozvolna plynoucí řece. Nepotěšilo by ho, kdybychom prozradili jeho totožnost. Správně tady vůbec neměl být. Tenhle podnik vybral proto, že ho tu nikdo neznal. Cestou dával dobrý pozor a byl si jistý, že ho sem nikdo nesledoval, žádný soukromý vocas. Jediný vocas, se kterým si v tuhle chvíli musel dělat starosti, byl ten v jeho vlastních nažehlených kalhotách, momentálně tak nabuzený, že nebylo nijak snadné udržet ho v soukromí. Dovolme tomuto hostu, ať si svou cennou anonymitu ponechá – alespoň prozatím. Není třeba prozrazovat ani jméno hotelu. Dotyčného sem koneckonců přilákala zejména jeho zapadlost. Najisto o něm nevěděl nikdo z jeho známých ani nikdo ze známých ženy, se


kterou se tu měl setkat. Prostě řekněme, že šlo o hotel Tentononc, malebně posazený na břehu řeky Šmidlavy, kousek za příjemnou, ale nikterak významnou vískou Kdovícov u Čertvíkde. Nezmiňoval se o něm žádný průvodce. Neměl ani jednu michelinskou hvězdu. Byl dokonalý. Muž si vybral nejvzdálenější stůl ode dveří. Seděl tváří k nim. Kdykoli někdo vstoupil, projela jím vlna vzrušení, která však vždy vzápětí opadla. Bože můj, pomyslel si v duchu se skrytým jízlivým úsměvem, zatímco sledoval přicházející polední hosty, jsme to ale nechutná rasa. Nijak ho nepřekvapovalo, že žena, na kterou čeká, má zpoždění. Počítal s tím, že přijde pozdě. Bylo to stylové a ona si na styl velmi potrpěla. Počítal s tím, že se opozdí o osm, devět, možná i deset minut. Bylo to tak v nejlepším pořádku a on měl rád, když jsou věci v nejlepším pořádku, což byl také důvod, proč tu vše muselo proběhnout v takové tajnosti. To, co dnes podnikal, totiž v nejlepším pořádku v žádném případě nebylo. Tajný oběd s vdanou ženou. To vůbec nebyl jeho styl. A ještě ke všemu právě s touhle vdanou ženou. A možná víc než jen oběd. Aspoň v to doufal. Před necelou půlhodinou zamluvil na dnešní noc pokoj pro dva, čistě pro případ. Sám se zdráhal uvěřit, že v sobě našel tolik kuráže. Ale pokud všechno půjde dobře, pokud bude ta správná nálada a pokud se mu ji podaří přemluvit, byla by hloupost riskovat, že se všechno na poslední chvíli pokazí kvůli tomu, že budou muset pokoj zamlouvat společně, předstírat, že jsou manželé, zapisovat se pod smyšlenými jmény. Potřebujete pomoct se zavazadly? Žádná zavazadla nemáme. Jen příruční. Vyplnil formulář, kde pochopitelně musel uvést jméno. Pan a paní Womatchkovi, Dressing, Tatarská 69, Worcester. Bylo to téměř k neuvěření, ale u maďarské recepční, jejíž pleť mu připomínala jitrnici, kterou kdysi ochutnal v Languedocu, to 17


nevzbudilo sebemenší podezření.Trochu se zarděl nad vlastní smělostí, nad tím bláznivým optimismem, s nímž zvolil číslo popisné. Nevzpomínal si, že by se kdy v životě choval takhle nestoudně, ani vzdáleně. Co ho k tomu přimělo? Láska? Šílenství? Dívka nijak nereagovala. Možná ve vsích kolem Balatonu tenhle termín nepoužívají. Najednou si uvědomil, že má nasazený snubní prsten, což by mohlo působit netaktně. Prudce vstal, ale pak se uklidnil a co nejlhostejněji vyšel z restaurace. Zamířil na pány a začal prsten stahovat z prstu. Neměl ve zvyku ho sundávat a šlo to velmi ztuha, trvalo mu to hrozně dlouho, pomalu začínal panikařit, bál se, že se nestihne vrátit před jejím příchodem. Měl pocit, že má prst v prstenu uvězněný. Konečně ho dostal dolů a mohl si volněji vydechnout. Jenže teď potřeboval na malou, za poslední hodinu už potřetí. Zřídka býval takhle nervózní. Tak dělej, dělej, ty hadice líná. Za chvíli tady bude. Jestli už dorazila a nenašla ho tu, zbytečně promarnil skvělý okamžik. Zamířil zpátky do restaurace a snažil se tvářit klidně a bezstarostně. Ještě tu není. V první chvíli se mu ulevilo. Dvanáct minut zpoždění. Třináct. Znovu se začínal cítit trochu nesvůj.

18

James nabíral zpoždění. Silnice byly dost ucpané, ale s tím měl počítat. A VBN (Velký bílý náčelník) si potrpí na dochvilnost. Předvolání na ústředí v Birminghamu by ho dokázalo vykolejit i za normálních okolností, a teď na ně navíc začínaly doléhat následky recese, ve vzduchu neblaze visely koaliční hrozby škrtů a James byl silně nervózní. Styděl se za to, že je tak nervózní. Projel kolem ohyzdné budovy ze skla a barveného betonu, v níž se nacházelo světové ústředí společnosti Globpack. Vjezd


na parkoviště zahrazovala závora. Vytáčelo ho, jak nevhodně je umístěný mikrofon interkomu – aby do něj mohl promluvit, musí vystoupit z auta. Po chladu v autě mu děsivé parno města způsobilo šok. „Parkoviště je plné,“ oznámil mu praskající nehmotný birminghamský hlas s téměř netajeným potěšením. Uvedl svoje registrační číslo a dodal: „Mám zamluvené místo.“ „Je mi líto, ale nemám tu o tom žádný záznam,“ oznámil mu hlas, opět spíš potěšeně než lítostivě. James polkl. Při jednání s lidmi, které slyšel odjinud než z rádia, mu dělalo potíže vystupovat asertivně. „Tak mi nějaké místo hodně rychle najděte,“ prohlásil. „Jsem ředitel londýnské pobočky.“ Závora se zvedla. James se vrátil za volant. Po děsivém parnu města mu chlad v autě způsobil šok. Vjel dovnitř. Parkoviště bylo skutečně plné. Podařilo se mu vmáčknout subaru pod trapně neohrabaným úhlem do rohu. Každá drobná překážka ještě zhoršovala jeho výhledy na to, co mu den přinese. Zamířil k nevzhledné zadní části budovy, které se, zcela právem, přezdívalo Balírna. Nedokázal si vzpomenout na čtyřmístný bezpečnostní kód, jímž se odemykaly zadní dveře. Bude muset jít předem. Nabíral čím dál tím větší zpoždění. To bylo zlé. Vůbec se necítil jako ředitel londýnské pobočky. Cítil se jako obyčejný podřízený. Jímž, koneckonců, při setkání s vrchním ředitelem celosvětové ﬁrmy skutečně byl. Nejraději by se rozběhl, jenže v tomhle vedru by se okamžitě zpotil, což by byla katastrofa. VBN si potrpěl na hygienu. Jako většina Američanů. Zatímco kráčel k hlavnímu vchodu, vybavilo se mu, co jednou řekl jeho otec. Ve stresových situacích se mu to vybavovalo 19


Ukázka knihy z internetového knihkupectví

Recommend Documents