Ukázka knihy z internetového knihkupectví

T O R S T

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz

VÁCLAV HAVEL

SP I SY

/1

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS212996

VÁCLAV HAVEL

BÁSNÌ ANTIKÓDY

SP I SY

/1


Václav Havel / Básně / Antikódy / Spisy / 1 Uspořádal a ediční poznámku napsal Jan Šulc K vydání připravila Zuzana Dětáková Graficky upravil Vladimír Nárožník Vydala Knihovna Václava Havla, o. p. s. Ostrovní 13, 110 00 Praha 1 www.vaclavhavel-library.org Redaktor Jan Šulc Sazbu zhotovilo MU typografické studio Vydání druhé, v elektronické podobě první Praha 2015 Ediční spolupráce na přípravě Spisů Václava Havla Anna Freimanová Elektronická verze Spisů Václava Havla vychází z tiskových podkladů jejich knižního vydání (Torst 1999). Tento svazek, s ohledem na neplnohodnotné zobrazování typografických básní v jiných formátech (mobi či e-pub), vychází pouze ve formátu PDF. Z toho důvodu se v tomto případě redakční práce omezily pouze na aktualizaci vstupních stran a tiráže. 978-80-87490-26-6 (pdf) © Václav Havel – dědicové c/o DILIA, 2015 © Knihovna Václava Havla, 2015


Básně


ČTYŘI RANÉ BÁSNĚ


B Y L O T O J E D N O U N A L AV I » C E V CHOTKOV›CH SADECH

Znal jsem jednu dívku byla součástí inventáře jedné sousední laboratoře 1 2 1 5 4 1

digestoř velká topná tělesa pec skříní stoly laborantka (s maturitou)

Celé dny mlčela, s nikým nemluvila jak robot dělala, nikdy se nesmála její svaly, kosti, kůže byly páky její nohy, ruce, prsty háky její hlava počítací stroj její oči objektivy fotoaparátu její paměť matematické tabulky její nervy tenké drátky které se nikdy nepřetrhly Umývala, vařila, destilovala, měřila, filtrovala, uklízela, sečítala, odčítala, nikdy se pro tu práci nerozhodla (11)


a nikdy nikdo nevěděl co při ní cítila (protože z ní cítění asi vysublimovalo v laboratoři) Šel jsem s ní jednou z práce domů byl jarní den, slunce se lilo se stromů dolů všichni se smáli, všichni byli mladí Posadil jsem ji jako stroj na lavičku v Chotkových sadech mezi křoví Zpíval kos, zpívali všichni ptáci a já se náhle zeptal té dívky cítíte něco? A byl jsem as první a poslední člověk který ji viděl jak tiše si vzdychla a jak se jí v oku zablýskala slza Tu náhle jsem poznal a pochopil že toto malé stvoření součást inventáře laboratoře přikované obyčejně u digestoře je veliký básník a veliký umělec protože celý svůj život tvořený vzpomínkou, zašlými lety zašlým dětstvím a zašlou láskou spadalým zežloutlým listím dovede zavřít jak svátost do skříňky klíčkem uzamknout a klíček uschovat takže se nikdo a nikdy nedozví jaký to poklad leží jí v srdci čím se živí a z čeho žije čím plní své nitro a svoji duši když vaří počítá myje a destiluje

(12)


JEDNOU V NEDÃLI ODPOLEDNE

Jiřímu Paukertovi

Zaprášený sluneční paprsek pomaleji a pomaleji rozřezává secesní šedou barvu hlavní haly Wilsonova nádraží v Praze A ve stínu jeho tupějícího nože loučí se spolu tisíce opálených tváří a podávají si ruce jejichž prsty zakrněly v chmelové plody a jež si kupují melouny a měří je na věrtele 2. kolej 1. nástupiště 7. vagon 4. kupé a kufr stejný jako všechny druhé Odjezd v 18.54 Kolín Česká Třebová Svitavy Brno a tak dále Před půl stoletím touto dobou byla tato plechová secesní krása asi ještě novou a nový přednosta říkal asi Bože ta moderna v co ti lidé věří…

(13)


Kupte si prosím meloun na cestu Budeme tam asi o půlnoci ještě tamto utíká kdosi byli jste v Praze v biografu? Zaprášené slunce už zastrčilo své nože na shledanou zítra touto dobou na shledanou za rok touto dobou na shledanou Prsty jež hladily šlechtičně samet (ale jen ve snu když byly hlazeny chmelovými bobulemi) nám kynou a říkají – my odjíždíme ale my vám napíšem brzy brzy se napěchujem a dáme se do obálky se známkou za 60 haléřů Jeden den zastrčil své paprsky které pocházely z XVIII. století nebo z roku 1888 Jeden den ze tří set šedesáti pěti Bylo to na Wilsonově nádraží Už jede vlak tuším do Vysočan vracíme se po šedém peronu a říkáme si Kdy zase asi? Co myslíš co říkal tomu že máme světlé vlasy A přivezl nám také milé kamarády Ale neděle už je za námi Hle tam vidíš leží slupka od melounu Projdem se ještě trochu

(14)


Snad za 365 dní uvidíme opět vlaky zlaté od chmelu Snad uvidíme opět věrtele básnických extasí Snad opět paprsek podvečerního slunce vycházející z krajin klášterních visí

(15)


* * *

Zlaťáky víry mého jara se po kaštanových alejích rozkutálely a rozptýlily v mlžných parách Alej moje plakala k zemi červené a žluté a zrzavé slzičky jež na cestě dělaly sněmy Hromady spadalého listí předvádějí zběsilé vířivé tance ty můžeš v knize osudů čísti U osamělé lavičky leží v rozsypaných peřinách dva kaštany a jeden starý klíč Docela rezavý klíč Je to klíč od malé kované skřínky jež skrývá v sobě červenožluté posly nových monstrancí lásky

(16)


Zlaťáky víry mého jara se slétly jak poslušné děti do skřínky mého srdce Ve jménu krásy podzimního listí

(17)


* * *

Když ráno první bota zavrže pod okny na ulici Když ráno mlékařka v údivu zůstane stát Když ráno dělníci z nočních směn bledých tváří otevřou široce oči nad svými kruhy Když ráno průvodčí zapomenou štípat lístky Když ráno se telefonní dráty počnou bzučivě chlubit svou novou čepicí

(18)


Ukázka knihy z internetového knihkupectví

Recommend Documents