Ukázka knihy z internetového knihkupectví

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS167957

Ženy vidí za roh



/ Halina Pawlowská / Alice Nellis / Irena Obermannová / / Irena Dousková / Hana Andronikova / Věra Nosková / / Petra Soukupová / Daniela Fischerová / Eva Lustigová /


© Nakladatelství Listen, 2009 © Hana Andronikova, Daniela Fischerová, Irena Dousková, Eva Lustigová, Alice Nellis, Věra Nosková, Halina Pawlowská, Irena Obermannová, Petra Soukupová, 2009 Cover illustration © Luděk Bárta, 2009 ISBN: 978-80-86526-41-6


Halina Pawlowská U Tří obrů

Na obrazovce se objevil nápis: Let ČSA na Kefalonii je odložen. „Vidíš!“ zaskřehotal Lumír. „Že to tam letí jen dvě hodiny! Pchá! Když k tomu přidáš dvě hodiny na letiště, další dvě odbavování a pak nekonečně dlouhé čekání, tak ti z těch deseti dnů dovolený zbyde sotva tejden. A na tejden nemá cenu jezdit nikam!“ Lumír nikdy nechtěl někam jet. Myslela jsem si, že je to proto, že i když se mnou chodí už deset let, ještě se nerozvedl. A protože manželce určitě nechtěl říct, že plánuje dovolenou s milenkou, rozhodl se dovolenou jako takovou zrušit. Bral ji jako charakterovou vadu. To, že jsme teď s Lumírem stáli na letišti, bylo výsledkem mých rafinovaných úskoků. Dokázala jsem totiž s pomocí přítelkyň Jany a Heleny předstírat, že Lumír zájezd vyhrál v internetové soutěži, že zájezd je nepřenosný a nedá se


7

8

vyměnit za peníze. Lumír je trochu škrob, a proto se smažil ve vlastní šťávě hamižnosti, lenosti, strachu i ženáčovských zásad. Mamon vyhrál. A tak jsme šli na letišti do baru a za nemístné ceny se rozhodli zapít čekání irskou whisky. Při placení druhé rundy (360 Kč) jsem si spočítala, že jsem do Lumíra právě vrazila přesně 68 tisíc. Vybrala jsem totiž zájezd na úrovni, abych měla zaručeno, že takovou šanci si zkrátka Lumír nenechá ujít. „Nesnáším cestování,“ řekl Lumír a objednal si dalšího panáka. Pak nenápadně koukl na mobil a řekl, že musí na záchod, a mně bylo hned jasné, že ještě rychle zavolá manželce a řekne jí nějakou kreativní polopravdu. Nakonec jsme na Kefalonii přistáli jen o hodinu proti plánu. Čekalo na nás auto. Zařídila jsem to, protože Lumír absolutně nesnáší, když si o mně a o něm někdo myslí, že patříme k sobě. V letadle jsme pochopitelně vypadali jako pár, snažila jsem se proto rychle změnit prostředí. Auto nás vezlo směrem k přístavu Fiskardo, který leží na severu ostrova. A právě na sever létá Čechů nejméně, protože ubytování v téhle oblasti, která zázrakem unikla zemětřesení v roce 1953, je nesmírně drahé.


Náš hotel stál na útesu přímo nad mořem. Dáma, která připomínala řeckou bohyni lovu, nám vydala klíč. Usmála se vědoucně a řekla: „Happy sweet time,“ a já se zachvěla hrůzou, aby Lumírovi nedošlo, že si ta řecká bohyně myslí – tihle dva přijeli na líbánky. Ne že bychom snad vypadali tak mladě, to vůbec ne, ale já měla v očích jásavé ohníčky radosti, jak se mi konečně podařilo Lumíra lapit! Těch deset let, co jsme milenci, se totiž zásadně scházíme jen v jeho ateliéru. Koupila jsem velkou starožitnou postel a Lumír zprovoznil terasu, z níž je vidět celá Praha. Abychom mohli terasu užívat sami bez ostatních nájemníků, zkorumpovala jsem správce domu a slíbila mu tři tisíce měsíčně na ruku. Několikrát jsme se s Lumírem na terase milovali. Jednou nad námi přeletěla helikoptéra se záchranáři; blízko ateliéru je policejní heliport. Lumíra to hrozně rozrušilo, a tak jsme se od té doby oddávali vášním už jen uvnitř. V hotelu jsme večeřeli na balkoně s výhledem na západ slunce. Žbluňklo do moře jako míč do bazénu. Ochutnali jsme smaženou cuketu s jehněčím a Lumír mi spokojeně stiskl paži… V našem hotelovém pokoji první noc bzučel komár a taky jsme slyšeli horečné sténání sousedů.

9


10

Lumíra to nevzrušilo. Naopak. Otočil se na druhý bok a za chvíli mě uspalo jeho chrápání. Ráno se ke mně přitiskl, bradavku na levém prsu mi vymodeloval do dlouhé špičky… V poslední době nebývám tak vzrušená jako dřív. Lumír váží asi osmdesát kilo. Občas, když mi má tlustá stehna přitlačí k hrudníku, mám pocit, že mi dochází dech. Upřímně řečeno, často toužím po tom, aby bylo naše milování co nejdřív u konce. Na fakultě, kde učím už dvanáct let, mívám potíže, když vysvětluji, co je to vlastně dialektika. Můj vztah k tělesné lásce by mi mohl posloužit jako učebnicový vzor. Pozitivní totiž je, že jsem šťastná, když na mě Lumír nalehne. Jsem nadšená, když se mu zrychluje dech, když jeho mužství roste, sílí, buší…, když je hluboko a hluboko a pak do mě vystříkne svůj smetanový poklad… Jupííí! Jsem šťastná, protože si naivně myslím, a nedám si to vzít, že náš aktivní sex je důkazem Lumírovy lásky. Rozhodně je důkazem jeho chtíče. A když dokážu vzbuzovat chtíč, jsem přece plnohodnotná žena! Dialektickým záporem mého vztahu k sexu je, že se mě při aktu často zmocňuje hrůza, že jsou to mé poslední vteřiny. Že mi Lumírovo atletické tělo


rozmáčkne srdce na krvavou kaši, rozdrtí hrudní koš a má vlastní žebra mě prošpikují jako grilovací jehla plátek marinované krkovičky. Slunce bylo jásavě zlaté. Moře modré… Na kefalonském severu nenajdete pláže s jemným pískem a lehátky k pronajmutí. Jsou malé, úzké, skály vymlelo moře do půlměsíců a skoro všude leží bílé kamínky. Na blízké pláži byly kameny dost velké a ostré. Ty největší jsem sebrala dřív, než jsem rozprostřela naši společnou osušku. Lumír se opatrně natřel. Připravila jsem pro něj opalovací krém s faktorem 50, protože jeho pleť je jemná a bílá. Mně opalování nevadí. Kůži mám po mamince, jejíž původ sahá až někam ke Kavkazu. Stačí jen pár jarních paprsků a obě jsme temné jak čokoládové figurky. Pláž Lumírovi celkem vyhovovala. Asi dvacet metrů od nás ležely jen dvě velmi staré anglické dámy a na druhé straně si čtyři řečtí kluci hráli s fotbalovým míčem. Lumír nevyhledával liduprázdná místa kvůli sobě. Nechtěl, aby někdo koukal na mě! On je totiž krásný! Je absolutně v normě. Měří 188 cm, má vypracované paže, boky i břicho. Na první pokus mu padne každé oblečení. Mně nepadne nic. Lumír v soukromí zaníceně hladí mé obliny a bochánky,

11


12

ale na veřejnosti se ke mně nechce znát. Notabene, a na to fakt nelze zapomenout, je přece šťastně ženatý a jeho žena má záviděníhodnou velikost 38! Uvědomuju si, když takhle popisuju náš společný výlet, zní to, jako bych byla vůči Lumírovi nějak zaujatá, jako bych si naříkala na nedostatek jeho citu… To ale nemám v úmyslu. Já si chci naopak navždy zapamatovat každý okamžik z téhle své Odysseovy cesty. Z balkonu našeho pokoje byl vidět ostrov Ithaka. Diana, majitelka hotelu, nám doporučila, abychom si na Ithaku udělali výlet v motorové lodi, prý k tomu nepotřebujeme žádný průkaz. Lumír stál u kormidla jako zkušený kapitán, vítr mu čechral blond vlasy a náš člun neohroženě narážel do vln… Bum, bum, bum… Ležela jsem na přídi, asi půl metru nad hladinou, a v momentech, kdy na mě dopadla chladivá sprška, jsem si do rytmu moře šeptala: „Miluju ho, miluju ho, miluju ho…“ Když jsme si večer lehli do postele, rozsvítil se Lumírův mobil. Vstal a šel s ním na záchod. Neřekla jsem nic. Odvykla jsem si cokoliv ironicky komentovat. Kdybych zanaříkala: „Kdo ti to píše?“, zlostně by semkl rty: „To je moje věc!“ A mně by pak nezbylo než se vztekat, brečet a vyhrožovat: „Tak toho


necháme, když to nemá cenu!“ A pak bych se třásla hrůzou, že Lumír přikývne: „Tak jo…“ Vyváděla jsem takhle už několikrát a vždycky pak musela Lumíra prosit, aby mě vzal zpátky na milost. Musela jsem slíbit, že už ho nikdy nebudu otravovat. Stejně mi po té žárlivé scéně bylo mnohem hůř než před ní… Lumír mě miloval! Proč by se mnou jinak trávil tři noci ze sedmi? Proč by mi připravoval vajíčko do postele, kupoval k Vánocům korálky a náušničky, proč by mi obstaral štěně, chtěl se mnou mít dítě a něžně líbal každý centimetr mého těla, včetně levého chodidla s atopickým ekzémem?! V zátoce přístavu Fiskardo kotví plno jachet. Škodolibě jsme sledovali, jak těžké je velkou jachtu správně ukotvit. Z té největší vyšel muž v ošoupaném triku a dáma ve žlutých šatech. Lumír vystřelil od stolu tak prudce, až spadla židle. „Marie!“ vykřikl. Ta žlutá dáma byla Češka, která si vzala bohatého Angličana. Plavili se po stopách miliardáře Onassise, a když to Marie Lumírovi oznamovala, jakoby nechápavě a zároveň významně koukla na mě. Usmála jsem se na ni. Taky jsem měla žluté šaty. Pochopitelně, že ne do půl stehen jako ona a taky jsem


13

14

je nekoupila od Dolce&Gabbana. Ne že bych na ně neměla, ale nevešla bych se do nich. Mé žluťáky byly od Marks and Spencera, velikost 16. Lumír maličko zrudl: „To je… ehm… ehm… Penny. Moje spolupracovnice. Kolegyně. Dostali jsme tady zakázku. A tak tady musíme makat…“ Se spolužačkou Marií se Lumír dlouho neviděl, už asi patnáct let žila v cizině. Pochopila jsem ale, že se zná s celou Lumírovou rodinou a že vždycky, když přijede, pořádají u nich doma bujaré folklorní večírky. Nesnáším folklor! Neumím zpívat a ani můj otec, ani moje matka nemají české kořeny. Marie i Lumír jsou původem z Moravy, jeho manželka je dokonce ze Slovácka! Marie si k nám sedla a společně jsme vypili asi dva litry vína. Pak položila Lumírovi ruku na stehno a řekla: „Tak co, Lišáku, ještě tak strašně žárlíš na Irenu?!“ Musela jsem si odskočit na toaletu a Marie šla taky. Když jsem se česala před zrcadlem, řekla: „Lumírova Irena je fakt nádherná, každej chlap ji chtěl a on ji vždycky všem předváděl tak pyšně, jako by ji sám porodil! Lišák! Přitom si dokázal ochočit skoro každou…“


Ukázka knihy z internetového knihkupectví

Recommend Documents