Ukázka knihy z internetového knihkupectví

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz

Míše

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS179770

„Všimla jsem si, že vlastně nijak nevybíráte slova. Píšete tak, jak lidé mluví.“ „Právě tohle by spisovatelé měli dělat. Spisovatel by neměl být puritán.“ I . B . S in g e r


I. část zenit versus polaroid


1.

Nejdřív ze všeho vám musim drobátko osvětlit tu svou takzvanou úchylku, protože nejhorší je, když si lidi nás úchyláky mýtizujou. Ségra by vám o tom mohla vyprávět. Dělá moderátorku v slavný Třináctý komnatě a každej pátek večír zpovídá před zrakem půlky národa nějakýho amputačního fetišistu, kterej zblbnul dva doktory natolik, že mu uřízli vcelku zdravou nohu, nebo magora, kterej praktikuje orální sex se svým čtrnáctiletým dobrmanem. Nebo minulej pátek měli v tý jejich budce ženskou, kterou vzrušujou papírový kapesníky, ale jenom mentolový. Věřili byste tomu? Já teda ne, ale každej máme holt svý, že jo? Kupříkladu já, abych to teda konečně vybalil, mám zase takzvanou zapisovací obsesi. Celý dny si prostě furt něco zapisuju. Věci i lidi – jak se chovaj, co říkaj a tak. Nejradši ale zapisuju různý situace, protože v situacích je v podstatě úplně všechno, ale to krapet odbočuju. Jsem zkrátka nutkavej zapisovatel. Nejspíš vám to připadá vcelku nevinný, ale bohužel jsou tu dvě nepříjemný okolnosti, který celou tu srandu trochu problematizujou: za prvý už od ranýho dětství píšu denně skoro nonstop, od rána do večera, a to je už vážně trochu ujetý, a navíc píšu většinou pod stolem, což, jak jistě uznáte, není taky zrovna dvakrát košer. Tuhle zálibu v zalejzání pod stůl jsem mimochodem podělil po našem fotříkovi, ale to předbíhám. Zkrátka

11 Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS179770

a dobře celý dny vysedávám s notebookem pod stolem a píšu a píšu. A to není normální. Normální lidi seděj u stolu. Normální lidi nepíšou. „Normální lidé nepíší,“ opakuje mi dodnes často matka. „Normální lidé spolu komunikují. Mluví. Telefonují.“ Jak vidíte, tak moje matka mluví spisovně i doma, protože je učitelka českýho jazyka. Když slyší mluvit mě, tak jí z toho vždycky může jebnout, ale i tak by byla pochopitelně radši, kdybych jaksi víc komunikoval a míň psal. Ještě pořád to chuděra nevzdala. Dodneška, když k ní s fotříkem přijdem na oběd nebo jen tak na návštěvu, si ke mně vždycky na chvíli vleze pod stůl a snaží se mě od mýho psaní odvrátit. Potom hluboce vzdychne a zase vyleze. Už se z toho stal víceméně takovej formální rituál. Řek bych, že to dělá už jenom kvůli svýmu svědomí, aby si mohla říct, že pro mě udělala maximum. To je stejný, jako když má někdo doma třeba ochrnutý dítě, ležáka, kterej nechodí a nikdy chodit nebude, ale stejně s nim čas od času vlažně zacvičí, čistě aby se neřeklo. Nemyslim to zle, jenom nevěřim, že ji to pořád tak žere. Jasně že to není nic příjemnýho, když se vám narodí dítě s postižením, jako mám já, ale na druhou stranu nedělám snad zas nic tak nechutnýho. Žeru snad vlastní lejna? Vždyť propánakrále jenom píšu! Pod stolem, no dobře, ale to snad nikoho až tak neobtěžuje, ne? Není to rozhodně nic, na co by se nedalo koukat. Jak matce tenkrát říkal doktor: psaní není nijak neestetická deviace. Nejvíc ji asi vytáčelo, když jsem za ní ještě jako dítě pořád lez a zapisoval si všecko, co zrovna dělala: jak luxovala, jak vařila nebo jak si stříhala nehty u nohou. I jak spala. Jednou v noci se vzbudila a přistihla mě, jak sedím se sešitem v nohách její postele (to mi bylo asi šest). Ječela jako šílená. Zapisoval jsem si zkrátka všechno: její věty, vůně, pachy, nálady, pleťový masky


i použitý tampóny. Všechno, na co si vzpomenete. Jak vidíte, mělo to moje zapisování už od začátku nutkavou povahu, a jak říkal doktor, jak to má nutkavou povahu, tak je to úchylka. Nevěřícně si prohlížel všechny ty popsaný sešity. Já jsem seděl pod stolem a zapisoval si do jinýho sešitu, jak si ty sešity prohlíží. Bylo mi pět a něco. Shejbnul se ke mně: „Dovolíš?“ Dopsal jsem větu a neochotně mu sešit půjčil. Pan doktor si prohlíží moje sešity. Má ošklivý zuby, stálo tam. Doktor předal sešit mlčky matce. Snažil se neusmívat. Matka byla v šoku: Než jsem se naučil psát, byl jsem přece naprosto, ale naprosto normální dítě! A teď tohle! Co se stalo? Ona přece nic nezanedbala! Naopak se vždycky snažila, abych měl dostatek intelektuálních podnětů. Může jí to někdo vysvětlit? Proběhl porod v pořádku? Měl jsem dost kyslíku? Tvářila se, jako když chce žalovat celý zdravotnictví. Fotřík to vzal naštěstí věcnějc a koupil mi smejvatelný fixky a tabulku a před pár rokama dokonce i tenhle notebook. Takže děkan, fotříku! Všimněte si, že všichni devianti žijou většinou osaměle. Přesně jak to ségře řek ten nazrzlej onanista v Třináctý komnatě: Celý dny se mačkám na holky v metru, ale stejně jsem poˇrád sám. Jenže to nikdo nevidí – že to taky nemáme lehký. I když proč by to na druhý straně měl mít někdo lehký, že jo? Ausgerechnet zrovna úchyl. Tak třeba já jsem sám celý dny. Celý měsíce. Od tý doby, co mě ségra přesvědčila, abych ty svoje zápisky vydal knižně, jsem něco jako zapisovatel na volný noze, takže na rozdíl od fotříka nemusim chodit do práce. Bejt zapisovatel na volný noze je v podstatě totéž, jako když máte invalidní důchod. Sedíte prostě doma a nudíte se. Já sice sedím s notebookem pod stolem a zapisuju, ale to vyjde nastejno. Peněz máte sice o něco víc, ale na mozek vám to leze úplně stejně. Netvrdím, že

13 Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz

se nudím nějak strašně, to zas ne, ale přece jenom je to občas a little bit monotonous, jak by řekla Cindy. Snažím se to zvládat racionálně. Čas od času třeba vstanu a jdu se kouknout z okna na ulici, kdo jde, ale většinou bohužel nikdo moc nejde. Kolem jedenáctý chodí akorát pošťačka, ale někdy přijde i dřív, takže ji pro sichr vyhlížím už od půl. Fotřík se vrací z práce až v šest deset, protože to podle mýho názoru moc žere. Fotřík je totiž normální guma. Kdyby se ten khaki mozek nepřevlíkal do civilu, tak by moh chodit minimálně o půl hodiny dřív, protože by stíhal dřívější autobus, ale on se pokaždý musí převlíknout, jelikož se stydí chodit v uniformě. Takže víc doma je akorát tehdy, když se hodí marod. Loni v únoru se nastyd na nějakym cvičení s holandskejma ženistama a dostal celkem solidní chřipku. Musím říct, že to byla docela příjemná změna. Sed jsem si k němu s notebookem na postel a zapisoval si, jak se potí. Smrděl a vypadal fakt hrozně. Oči měl úplně rudý. Zeptal se mě, jestli si hodlám zapsat i jeho poslední smrtelný zachroptění (výjimečně dokáže bejt i vtipnej). „Že váháš,“ odpověděl jsem. Návštěv k nám taky nechodí zrovna nejvíc (kdo by se taky chtěl kamarádit s lampasákem, že jo?), takže mám aspoň klid na zapisování, i když na druhý straně není vůbec špatný, když třeba přijde instalatér nebo ta pani, co vodečítá elektřinu. Dobrej je taky ten tlustej požární inspektor, kterej nás chodí buzerovat, že máme hořlavý předměty na půdě, protože s tím je vždycky sranda. Fotřík to tam už dvakrát vyklidil, ale já pokaždý, když má ten chlápek přijít, nanosím na půdu starý noviny a barvy a ředidla z garáže a potom si zapisuju, co ten tlusťoušek huláká. Jednou ročně chodí taky kominík, ale to je naopak takovej mlčenlivej podrážděnej morous, kterýmu vadí i to, že za ním lezu na střechu s notebookem. Vůbec nejlepší jsou ale samozřejmě návštěvy, který k nám


aspoň semo támo přivede ségra – nemyslím pochopitelně ty její šílený nápadníky, o kterejch bude ostatně ještě řeč, ale hlavně všechny ty její kámošky. Přivede je vždycky pod nějakou úplně průhlednou záminkou, ale každýmu je nad slunce jasný, že holky jenom chtěj vidět opravdickýho živýho úchyla. Všichni jsme zvědaví, že jo, člověk jim to ani nemůže vyčítat. Nejradši mám, když choděj v zimě, protože to jim pak můžu u dveří vodebírat ty ledový, voňavý kabáty a bundy. Nemáme s fotříkem na věšáku dost háčků, a tak ty kabáty vždycky odnesu k sobě do ložnice, hodím je na postel a potom si na ně lehnu a vzdychám a dělám příslušný kopulační pohyby. Samozřejmě nechávám otevřený dveře, aby si to holky užily, ale ségra to pokaždý zkazí a vysvětlí jim, že poněkud přehrávám. Ale většinou to na ně udělá dojem i tak, a když pak s notebookem zalezu pod stůl, kde seděj, tak jenom nervózně tisknou kolena k sobě. Dodneška mě fascinuje, co s některejma lidma dokáže udělat pouhej fakt, že pod stolem, kde zrovna pijou kafe s mlíkem nebo suchý martini, někdo docela klidně sedí a občas si něco potichu zapíše. Naprostou většinu těch holek to úplně rozhodí a ze začátku nejsou vůbec schopný normálně mluvit. Ségra tvrdí, že úplně stejně se chovaj lidi, který jsou poprvé v televizním studiu, když se rozsvítí červený světlo. „Uvolněte se, dámy,“ směje se jim ségra. „On vás nekousne.“ V tý samý chvíli obvykle jednu z nich něžně kousnu do lejtka – a úplně cejtim, úplně vidim, jak ta holka nahoře strne, jak zatají dech a jak jí na krku a ve výstřihu trika naskakujou takový ty rudý fleky. Ale neudělá nic. Ještě před rokem by ječela, vstávala by od stolu a rozlejvala kafe, ale od tý doby, co jsem vydal tu knihu a co jsem byl v Třináctý komnatě, je už každá zticha. Lížu jim pod stolem stehna a cucám jim prsty u nohou – a každá z nich ani nedutá. Dejchám jim na kalhotky – a žádná ani nehlesne. Žádná – věřili byste tomu? Dokonce to neřeknou ani


ségře. Když jsem to na ně zkoušel ještě před rokem, okamžitě mě ségře nabonzovaly. Přitom jsem je olizoval úplně stejně. Dejchal jsem na ně stejně. Vypadal jsem stejně. V čem je teda rozdíl? Řeknu vám to: rozdíl je v tom, že předtím mě nevídaly v televizi. „Tak která?“ culí se ségra, když holky konečně odejdou. „Hádej…“ Většinou to ségra uhádne, ale tentokrát se sekne. „Eva?“ „Linda.“ Ségra vypadá užasle. „Tomu nevěřím. Ty mi kecáš, Linda ne!“ „Zelený martensky, tmavě zelený punčocháče, minisukně?“ dodám jí pohotově popis Lindina spodku. „To není možný!“ vykřikuje ségra. Ukážu jí malej papírek, kterej ke mně v jednu chvíli spadnul pod stůl: je na něm telefonní číslo a jméno Linda. „Tak potom už v životě ničemu nerozumim,“ povídá ségra. „A proč bys měla?“ K účasti ve Třináctý komnatě mě samozřejmě nahecovala ségra. Jakási injektomaniačka, kterou předtím ségra dva tejdny přemlouvala, aby si k ní přišla sednout do tý jejich budky, na poslední chvíli ztratila odvahu, a tak musela narychlo sehnat nějakýho jinýho úchyla. Pochopitelně si hnedko vzpomněla na mě. Já byl v zásadě pro, ale matku s fotříkem málem vomejvali. Nakonec souhlasili pod podmínkou, že z tý kukaně v žádným případě nevylezu. Probíhalo to přibližně takhle (chápete doufám, že si občas něco přidám):


Mode r á tor : Příjemný pozdní večer u dalšího dílu našeho pořadu Třináctá komnata, ve kterém nahlas mluvíme o věcech, o kterých se obvykle nahlas nemluví. Za dobu vysílání našeho pořadu jsme tu už skutečně měli kdekoho – třiapadesátiletou prostitutku, třináctiletého masochistu, pedofila, urofila i dívku, která ubodala nůžkami svou vlastní babičku. A mnohé další. Ještě nikdy jsme tu však neměli člověka, který napsal knihu… Dnes je tady, protože náš pořad je o tom, že i takoví lidé jsou. Pan V., zapisovatel, jak se jeho deviaci říká, našel odvahu a přišel sem k nám. Pane V., dobrý večer! J á (z budky): Dobrej večír. Mode r á tor : Tak jako vždycky můžete, vážení diváci, volat své dotazy na telefonní číslo, které vidíte na stole u slečny Ivanky, která má nový účes. Dobrý večer, Ivanko! Ivanka : Dobrý večer. Mode r á tor : Dále je tu samozřejmě sexuolog, pan doktor Uzel. Dobrý večer, pane doktore. Uz e l : Dobrý večer. Mode r á tor : Takže, pane V.: Jaké jste měl dětství? Bylo šťastné? J á : Šlo to. Mode r á tor : Dobrá. A co třeba škola. Které předměty jste měl nejraději – psaní? J á : Zeměpis. A spojenej tělák. Mode r á tor : Spojenej tělák? Můžete to našim divákům nějak blíže vysvětlit? J á : Tělocvik společně s holkama. Mode r á tor : Co vy na to, pane doktore? Uz e l : Tomu bych nepřikládal větší význam, to je vcelku běžný projev rané sexuality. Mode r á tor : Pane V., řekl byste nám, v kolika letech se vám dostala do rukou první knížka?


Já : To už si přesně nepamatuju. V roce nebo ve dvou…

Mode r á tor : Bral jste ji rád do rukou? Čichal jste k ní? Já : To už fakt nevim.

Mode r á tor : A co třeba taková leporela – jak se to tam

všechno hýbe? Neříkejte mi, že ani to vás nedokázalo vzrušit… Já : Leporela mě nikdy nebavily. Mode r á tor (zklamaně): Pane doktore, jak vy to cítíte jako odborník? Uz e l : Hnacím motorem každého zapisovatele je v mnoha případech skutečně libido – ať už si to přiznává, nebo ne. Jen výjimečně tu nacházíme nějaký jiný motiv – zpravidla ješitnost a peníze. Mode r á tor : Přejděme, pane V., k vaší knize. Když jste ji dopsal – cítil jste patrně smutek, prázdno, lítost…? Já : Spíš radost. Mode r á tor : Kolik hodin denně to vlastně děláte? Myslím, kolik hodin denně si… zapisujete? Já : Hodně. Někdy až deset. Mode r á tor : A vedle toho máte ještě i dívku? Já : Semo támo. Mode r á tor : Mluvíte s vašimi dívkami o své deviaci – nebo jim ji zatajujete? Já : Netajim. Mode r á tor : A jak na vaši deviaci ony dívky reagují? Já : Řek bych, že se jim celkem líbí. Mode r á tor : Máme tu první divácký dotaz: Pan T. z Nové Paky se ptá, jestli se hodláte dát vykastrovat?


2.

Jakmile ráno přijdeme na pláž, M. si pod odborným dohledem mého otce ihned začíná chystat svou novou videokameru. Snaží se tvářit příslušně ironicky, ale je zřejmé, že je tou japonskou hračkou zcela uchvácen. Cindy je oba pobaveně pozoruje. Malá se naopak okamžitě obrací na břicho a schovává tvářičku mezi paže. Napadne mě, že bych jí mohla říct, jak moc jí v tomhle rozumím – když mi bylo třináct jako jí, dělala jsem přesně totéž – ale nakonec se k těm několika krokům k jejímu lehátku jako obvykle neodhodlám. Místo toho otevřu sešit a začínám psát. Až do svých šestnácti let jsem fotografování nesnášela – až do šestého června roku devatenáct set osmdesát šest, abych byla úplně přesná. Kdyby mi někdo ještě pátého června onoho roku řekl, že za pouhých deset let budu týden co týden vystupovat v televizi, vysmála bych se mu. Já že bych se někdy v životě dobrovolně postavila před televizní kameru? Já, která bytostně nenávidím i pouhé fotografování, natožpak jakékoli natáčení? Nesmysl. Vyloučeno. Tuhle zuřivou averzi ve mně samozřejmě vypěstoval táta. Táta je totiž člověk, který jakseříká rád fotografuje. Fotografuje sice už od mládí (několik lyrických krajinek mu dokonce otiskli

19 Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz

v časopise Československý voják), ale v plné šíři propukla jeho vášeň teprve ve chvíli, kdy jsem se narodila. Koupil si foto aparát Zenit a v prvních deseti letech mého života na mě spotřeboval asi sto filmů týdně – alespoň mně to tak připadalo. Po celém našem bytě odjakživa visely a ležely tisíce černobílých a později i barevných fotografií. Na všech jsem byla já. Na několika je spolu se mnou i máma. Fotografování na první pohled vypadá jako docela sympatický, kultivovaný koníček, ale věřte mi, že když je takový vášnivý amatérský fotograf vaším otcem, promění vám dětství v peklo. Nepřeháním. Jeho fotoaparát vám spolehlivě znechutí každý výlet, každé narozeniny, opékání buřtů, Matějskou pouť i nové kolo. Otráví vám les, moře, hory, sníh, slunce – ano, i slunce. Otráví vám jaro, léto, podzim i zimu. Chtěli byste si sednout, ale musíte stát. Chcete jít vlevo, ale musíte vpravo, protože vlevo je to proti slunci. Chcete jít konečně domů, ale nemůžete, protože v tomhle měkkém světle by to byl věčný hˇrích. Musíte se neustále oblékat a svlékat – ne protože je vám horko nebo zima, ale proto, abyste barevně ladili s rozpukanou kůrou olšového kmene nebo s polem vlčího máku. Nežijete, ale pózujete. Nemůžete se vyčurat, uvolnit, podrbat. Musíte se pořád tvářit. Usmívat. A běda jak ne. Když jsem šla do první třídy, můj odpor k fotografování už nabyl takových rozměrů, že jsem se do objektivu nedokázala ani podívat. Už v šesti letech jsem měla zcela regulérní psychický blok. Když jsem se snažila tvářit vážně a důstojně, vyhlížela jsem na fotkách jako zamračená, zamindrákovaná myš – a když jsem se přece jen pokusila o cosi jako bezstarostný úsměv, vypadala jsem jako šťastný slabomyslný idiot. A teď si představte všechny ty každoroční skupinové fotografie! Devět let na základní škole – devětkrát totéž utrpení. Všiml si toho každý. 20 Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS179770

Ukázka knihy z internetového knihkupectví

Recommend Documents