Ukázka knihy z internetového knihkupectví

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS224664

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz

Yann

MARTEL

PORTUGALSKÉ VELEHORY


Přeložil Petr Pálenský

Czech edition © ARGO, 2017 The High Mountains of Portugal Copyright © 2016 Yann Martel By arrangement with Westwood Creative Artists Ltd. Translation © Petr Pálenský, 2017 ISBN 978-80-257-1956-5 (váz.) ISBN 978-80-257-2042-4 (e-kniha)


Věnováno Alici a Theovi, Lole, Felixovi a Jasperovi: příběhu mého života


ČÁST PRVNÍ

BEZ DOMOVA


Tomás se rozhodne jít pěšky. Z jeho skromného bytu na Rua São Miguel v nechvalně známé čtvrti Alfama je to přes Lisabon k majestátnímu sídlu jeho strýce v honosné Lapě pořádný kus cesty. Nejspíš mu to zabere hodinu. Ale ráno se vylouplo do projasněného příjemného dne a procházka mu prospěje. A jelikož jeho kufr a dřevěnou truhlu s listinami, které potřebuje pro své poslání v Portugalských velehorách, včera vyzvedl Sabio, jeden ze strýcových služebníků, mohl jít jen nalehko. Cítí náprsní kapsu svého kabátu. Má v ní deník otce Ulissese, zabalený v jemné látce. Je to od něj pošetilé, nosit ho jen tak. Byla by to katastrofa, kdyby se ztratil. Mnohem rozumnější by bylo nechat ho v truhle. Ale tohle ráno nutně potřebuje mimořádnou morální podporu, jako pokaždé, když jde navštívit strýce. Přes své rozčilení se ani dnes nezapomene zříct své obvyklé vycházkové hole a místo ní si vzít tu, kterou mu daroval strýc. Její rukojeť je vyrobena ze slonoviny a samotná hůl z afrického mahagonu, avšak nezvyklá je především díky kulatému kapesnímu zrcátku, které z ní vyčnívá pod rukojetí. Zrcátko je maličko vypouklé, takže záběr má poměrně široký. Přesto je zcela k ničemu, nápad je to nedomyšlený, neboť vycházková hůl se ze své povahy při chůzi neustále pohybuje a odraz v zrcátku je příliš roztřesený a nestálý na to, aby mohl být jakkoli k užitku. Avšak tato elegantní hůl je na zakázku

11 Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS224664

vyrobeným darem od strýce, proto si ji Tomás bere pokaždé, když ho jde navštívit. Vydá se po Rua São Miguel na Largo São Miguel, z ní po Rua de São João da Praça, načež zahne do Arco de Jesus – poklidnou chůzí kráčí městem, jež zná celý život, městem plným krásy a shonu, obchodování a kultury, výzev a odměn. V Arco de Jesus ho přepadne vzpomínka na Doru, jak se usmívá a natahuje, aby se ho dotkla. V takových případech mu hůl poskytuje skutečnou službu, neboť vzpomínky na Doru ho vždy vyvedou z rovnováhy. „Klofla jsem boháče,“ řekla mu jednou, když spolu leželi v posteli v jeho bytě. „Obávám se, že nikoli,“ odpověděl. „Bohatý je můj strýc. Já jsem chudý synek jeho chudého bratra. Čím více se obchodně dařilo strýci Martimovi, tím méně se dařilo tátovi, a to přesně nepřímou úměrou.“ Dosud to nikomu neřekl, ještě nikdy nevyprávěl tak otevřeně a pravdivě o otcově pestré životní dráze, o obchodních plánech, které se hroutily jeden po druhém a ponechávaly ho nadále odkázaného na bratra, jenž ho pokaždé zachránil. Před Dorou ale takové věci tajit nemusel. „Jo, to ty jenom říkáš, ale bohatí mají vždycky schovaný hromady peněz.“ Zasmál se. „Vážně? Nevšiml jsem si, že by strýc kdy dělal se svým majetkem nějaké tajnosti. A jestli je to tak, jestli jsem bohatý, proč si mě tedy nevezmeš?“ Lidé si ho prohlížejí, jak kráčí. Někteří něco utrousí, pár jich zavtipkuje, ale většina mu chce pomoci. „Dávejte pozor, ať neupadnete!“ volá znepokojeně jakási žena. Je na tuto pozornost veřejnosti zvyklý; až na úsměv a pokývnutí těm, kteří to myslí dobře, si jí nevšímá. Krok za krokem míří k Lapě, zlehka a pomalu, pokaždé vysoko zvedne nohu a opět s jistotou došlápne. Je to ladná chůze. Šlápne na slupku od pomeranče, ale neuklouzne.

12 Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz

Nevšimne si spícího psa, ale patou těsně mine jeho ocas. Když schází po jakýchsi zakřivených schodech, mine jeden schod, ale drží se zábradlí a snadno znovu najde pevnou půdu pod nohama. A podobných menších nehod je více. Dořin úsměv při zmínce o svatbě pohasl. Byla už taková; v okamžiku přecházela z bezstarostné nálady do hluboce vážné. „Ne, tvoje rodina by tě zavrhla. Rodina je všecko. Ke svejm se nemůžeš obracet zády.“ „Moje rodina jsi ty,“ odpověděl a zpříma na ni pohlédl. Zakroutila hlavou. „Ne, nejsem.“ Jeho oči, většinu času zbaveny břemene hledání směru, odpočívají v lebce jako dva cestující usazení v lehátkách na zádi lodi. Namísto neustálého zkoumání terénu se zasněně rozhlížejí kolem. Všímají si tvarů mračen a stromů. Těkají po ptácích. Sledují koně táhnoucího vozík, jak odfrkuje. Spočívají na dosud nepovšimnutých architektonických detailech budov. Pozorují dopravní ruch na Rua Cais de Santarém. Celkem vzato by to měla být tohoto příjemného pozdně prosincového dne roku 1904 nádherná ranní procházka. Dora, krásná Dora. Pracovala jako služebná v domě jeho strýce. Tomás si jí u něj všiml, jakmile ji přijali. Téměř z ní nemohl spustit oči, ani ji dostat z hlavy. Snažil se k ní být mimořádně galantní a zapřádat s ní krátký hovor o jedné bezvýznamnosti za druhou. To mu umožňovalo bez přestání hledět na její pěkný nosík, zářivé tmavé oči, drobné bílé zuby, na to, jak se pohybovala. Náhle začal docházet na návštěvu často. Pamatuje si přesně okamžik, kdy Doře došlo, že s ní hovoří nikoli jako se služebnou, ale jako se ženou. Její oči k němu vzlétly, na okamžik zůstaly jejich pohledy do sebe zaklesnuty, a poté se odvrátila – předtím se jí však koutek úst nadzvedl v krátkém, provinile spikleneckém úsměvu. Tenkrát se v něm uvolnilo cosi obrovského a veškeré překážky rozdílné společenské třídy, stavu, naprosté nepravděpodobnosti


a nepřijatelnosti zmizely. Při příští návštěvě, když jí podával svůj kabát, se jejich ruce dotkly a oba v tom doteku chvíli setrvali. Nato již věci dostaly rychlý spád. Do té chvíle měl pohlavní styk pouze s několika prostitutkami, přičemž tyto zážitky byly zprvu nadmíru vzrušující a následně nadmíru skličující. Pokaždé utekl v hanbě sám před sebou a přísahal si, že to bylo naposledy. S Dorou to bylo nadmíru vzrušující i následně. Jak na něm spočívala hlavou, hrála si s hustou srstí na jeho hrudi. Necítil žádnou potřebu od ní kamkoli utíkat. „Vezmi si mě, vezmi si mě, vezmi si mě,“ naléhal. „Budeme bohatstvím jeden pro druhého.“ „Ne, budeme jenom chudí a osamělí. Ty nevíš, co to je. Já jo, a nechci, abys to zažil.“ Do tohoto milostného zátiší se narodil jejich maličký Gaspar. Bez Tomásových úpěnlivých proseb by byla Dora ze strýcova domu propuštěna, jakmile zjistili, že čeká dítě. Na jeho straně byl pouze otec, který mu radil, ať žije pro svou lásku k Doře, v přesném protikladu ke strýcovu tichému nesouhlasu. Dora byla přeřazena na neviditelné práce hluboko v útrobách kuchyně. Gaspar žil stejně neviditelně v Lobově domě, neviditelně milován svým otcem, jenž neviditelně miloval rovněž jeho matku. Tomás navštěvoval dům tak často, jak jen to slušnost dovolovala. Dora s Gasparem za ním docházela do Alfamy, když měla volno. Chodívali spolu do parku, sedávali na lavičce, dívali se na Gaspara, jak si hraje. V těch dnech byli jako normální pár. Byl zamilovaný a šťastný. Když míjí tramvajovou zastávku, po kolejích se přirachotí tramvaj, sotva tři roky stará novinka mezi dopravními prostředky, leskle žlutá a elektrická. Cestující se hrnou dovnitř, cestující se hrnou ven. Všem se vyhne – až na jednoho, do něhož vrazí. Po krátké rozmluvě, při níž jsou nabídnuty a přijaty vzájemné omluvy, pokračuje v chůzi.


V chodníku je několik vyvýšených dlažebních kostek, ale snadno se přes ně přenáší. Jeho noha naráží do nohy kavárenské židle. Ta se s kodrcáním pouze maličko odsune, nic víc. Smrt si vzala Doru i Gaspara jediným rozhodným úderem naráz, lékař přivolaný strýcem vynakládal veškeré úsilí marně. Nejdříve se objevily bolest v krku a únava, následovány horečkou, zimnicí, problémy při polykání, dýchacími potížemi, křečemi, ztráceli s vytřeštěnýma očima vědomí, lapajíce po dechu – až jim došly síly, těla šedá, zkroucená a nehybná jako přikrývky, v nichž sebou zmítali. Byl tam s oběma. Gasparovi bylo pět, Doře čtyřiadvacet. U smrti svého otce o pár dní později přítomen nebyl. Nacházel se v hudebním salónku v Lobově domě, seděl tiše s jedním ze svých bratranců, ochromen zármutkem, když vstoupil strýc se zasmušilým výrazem. „Tomási,“ řekl, „přináším hrozné zprávy. Silvestre… tvůj otec, zemřel. Ztratil jsem jediného bratra.“ Ta slova byla pouhé zvuky, ale Tomáse fyzicky zdrtila, jako by jej zavalil těžký balvan, a padl na kolena jako raněné zvíře. Jeho laskavý tatínek! Muž, který ho vychoval, který jej povzbuzoval v jeho snech! Během jediného týdne – Gaspar zemřel v pondělí, Dora ve čtvrtek, otec v neděli – se jeho srdce rozskočilo jako praskající kukla. Nevylezl z ní však motýl, nýbrž šedá můra, která se usadila na stěně jeho duše a už se ani nepohnula. Konaly se dva pohřby, jeden nuzný pro služebnou z venkova a jejího nemanželského syna, a druhý okázalý pro boháčova chudého bratra, o jehož materiálním neúspěchu se taktně pomlčelo. Když vstupuje z okraje chodníku do ulice, nevšimne si blížícího se kočáru, ale vozkův křik ho upozorní a on pospíší koni z cesty. Otře se o muže, jenž k němu stojí zády. Zvedne ruku a řekne: „Omluvte mě, prosím.“ Muž přátelsky pokrčí rameny a sleduje ho, jak kráčí dál.


Krok za krokem, každých pár kroků s ohlédnutím přes rameno, aby viděl, co je za ním, kráčí Tomás do Lapy pozpátku. „Proč? Proč to děláš? Proč nechodíš jako normální člověk? Už dost toho nesmyslu!“ zvolal strýc nejednou. Tomás na obranu svého způsobu chůze uvedl pádné argumenty. Což není rozumnější stavět se živlům – větru, dešti, slunci, náporu hmyzu, rozmrzelosti lidí, nejistotě budoucnosti – s ochranným štítem, jímž je týl hlavy, záda kabátu, pozadí kalhot? Vždyť ty jsou naší ochranou, naším brněním. Jsou stvořeny tak, aby dokázaly snášet rozmary osudu. Pokud člověk chodí pozpátku, choulostivější části – tvář, hruď, zdobné detaily ošacení – jsou chráněny před krutým světem vpředu a vystavujeme je pouze, kdy sami chceme a komu chceme, prostým otočením těla, jímž dobrovolně rozbíjíme svou anonymitu. Nehledě na argumenty atletické povahy. Vždyť co je přirozenější při chůzi z kopce, prohlašoval, než jít pozpátku? Nohy došlapují s mrštností a citem a každé zatnutí a povolení lýtkových svalů je jimi precizně kalibrováno. Chůze dolů je tak pružnější a bez námahy. A pokud již člověk upadne, o co bezpečnější je to dozadu, když pád utlumí vycpané hýždě? Lépe než si zlomit zápěstí při pádu vpřed. Navíc na chůzi pozpátku nelpí zbytečně tvrdohlavě. Činí výjimky, například při stoupání do mnoha dlouhých, točitých schodišť Alfamy, nebo když se musí dát do běhu. Všechna tato odůvodnění strýc vždy odbyl netrpělivým mávnutím ruky. Martim Augusto Mendes Lobo je netrpělivý, úspěšný muž. A přece ví, proč Tomás chodí pozpátku, navzdory svému podrážděnému vyptávání a synovcovým výmluvám. Jednoho dne ho Tomás zaslechl hovořit s přítelem. To, že strýc ztlumil hlas, jej přimělo nastražit uši. „… naprosto absurdní výjev,“ sděloval strýc pološeptem. „Představ si tohle: Před ním – tedy za ním – stojí pouliční lampa. Zavolám svého tajemníka, Benedita, a oba ho v tichém úžasu sledujeme se stejnou otázkou na mysli: Narazí můj synovec do pouliční lampy?


V ten okamžik se na ulici, na jejím druhém konci, objeví jiný chodec. Ten muž spatří Tomáse, jak se k němu blíží pozpátku. Podle jeho zvednuté hlavy je nám jasné, že ho synovcova nezvyklá chůze zaujala. Ze zkušenosti vím, že k jakémusi střetu vždy dojde – padne nějaká poznámka, vtip, vrhne na něj vyjevený pohled, když ho bude míjet. A vskutku, pár kroků předtím, než Tomás dorazí k lampě, muž zrychlí krok a poklepáním na rameno ho zastaví. Tomás se otočí. Benedito ani já neslyšíme, co si ti dva povídají, ale vidíme posunky. Muž ukazuje na pouliční lampu. Tomás se usměje, přikývne, a na důkaz vděčnosti si položí dlaň na prsa. I muž se usměje. Potřesou si rukama. Když se rozejdou, navzájem si zamávají, muž pokračuje ulicí svým směrem, Tomás – když se otočí a znovu vykročí pozpátku – směrem opačným. Lampu bez nejmenších potíží obejde. Ale počkej! To není všechno. Po pár krocích se druhý chodec ohlédne za Tomásem a zjevně ho překvapí, když vidí, že stále pokračuje v chůzi pozpátku. V jeho tváři lze číst obavy – Opatrně, něco se vám stane, když nedáte pozor! –, ale také jistou míru rozpaků, neboť Tomás hledí jeho směrem a viděl jej se za ním otáčet, což, jak všichni víme, je neslušné. Muž se rychle otočí zpět, avšak příliš pozdě – vrazí do další lampy. Zazvoní to jako úder zvonu. Já i Benedito při představě té bolesti jen sykneme. Muž zavrávorá a s bolestivou grimasou si sáhne na tvář a na hruď. Tomás mu běží pomoci – běží kupředu. Řekl bys, že to bude vypadat normálně, když běží kupředu, ale nevypadá. Vůbec se nohama neodráží. Postupuje vpřed velkými, dlouhými kroky, tělo se pohybuje plynule přímkou, jako na dopravním pásu. Ti dva si znovu vymění pár slov, Tomás dá najevo starost, ten druhý nad tím mávne rukou s dlaní stále přitisknutou ke tváři. Tomás zvedne klobouk, který muži spadl na zem. Po dalším potřesení rukou a dalším tichém zamávání ten ubožák odvrávorá pryč. Tomás – a já s Beneditem – sledujeme, jak odchází. Teprve když ten muž zahne za roh ulice, Tomás pokračuje svou obvyklou chůzí svým směrem.


Avšak ta příhoda jím zjevně otřásla, neboť nyní vrazí přímo do oné pouliční lampy, které se ještě před minutou tak obratně vyhnul. Mne si zezadu hlavu, otočí se a prohlíží si lampu. Ale ani potom, Fausto, s tím nepřestane. Je jedno, kolikrát se praští do hlavy, je jedno, kolikrát spadne, jde dál pořád pozpátku.“ Tomás slyšel, jak se strýc směje a jeho přítel Fausto s ním. Potom strýc pokračoval již zasmušileji. „Začalo to ten den, kdy umřel na záškrt jeho kluk, Gaspar. Narodil se naší služce jako nemanželský. Ta na tu nemoc zemřela taky. Potom o pár dní později, jako by to tak chtěl osud, padl v poledne uprostřed věty mrtev můj bratr Silvestre. Matka Tomásovi zemřela, když byl ještě malý. A nyní otec. Tolik neštěstí najednou! Někdo už se v životě jedinkrát nezasměje. Jiný se uchýlí k alkoholu. Můj synovec si zvolil, že bude chodit pozpátku. Už je to rok. Jak dlouho ještě bude takhle bizarně držet smutek?“ Strýc je však na omylu, neboť Tomás chůzí pozpátku, zády ke světu, zády k Bohu, smutek nedrží. On protestuje. Neboť když přijdete o vše, co vám v životě bylo drahé, co jiného vám zbývá než protest? Vydá se oklikou. Zabočí z Rua Nova de São Francisco de Paula a pustí se po Rua do Sacramento. Už je skoro tam. Jak se ohlédne přes rameno – pamatuje si, že tam stojí pouliční lampa –, podívá se vzhůru na zadní část strýcova velkolepého sídla s ozdobnými římsami, jemným štukováním a vysokými okny. Ucítí na sobě čísi pohled a všimne si postavy u rohového okna v druhém poschodí. Jelikož právě zde má strýc svou pracovnu, pravděpodobně je to jeho strýc Martim, proto otočí hlavu zpět, snaží se kráčet sebejistě a lampu opatrně obejde. Pokračuje podél zdi, za níž se nachází strýcův pozemek, až dorazí k bráně. Otočí se, aby sáhl po zvonku, avšak ruka mu znehybní uprostřed pohybu. Stáhne ji zpět. Ačkoli ví, že ho strýc viděl a očekává ho, zaváhá. Potom sáhne do náprsní kapsy kabátu pro starý deník vázaný v kůži, vytáhne ho z bavlněné

18 Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz

látky, opře se zády o zeď a sveze se po ní do podřepu na chodník. Hledí na vazbu deníku. Toto jest život v Písmu a pokyny k péči o dar otce Ulissese Manuela Rosaria Pinta, pokorného služebníka Božího

S deníkem otce Ulissese je dobře obeznámen. Celé pasáže zná zpaměti. Nahodile ho otevírá a čte. Když se otrokářské lodě blíží k ostrovu, přivážejíce svůj náklad, mají napilno s účtováním a úklidem. Na dohled od přístavu házejí přes palubu tělo za tělem, na levoboku i pravoboku, některá bezvládná a vláčná, jiná chabě gestikulující. To jsou zesnulí a vážně choří, jichž v prvním případě zbavují se proto, že nemají pro ně více ceny, v druhém pak ze strachu, že choroba, jež je stihla, mohla by se rozšířiti a snížiti cenu ostatních. Tu a tam vítr přináší k mým uším výkřiky otroků dosud žijících, již brání se tomu, aby byli z lodi vyvrženi, a taktéž šplouchání vody, jak jejich těla dopadají na hladinu, načež pohltí je přeplněný limbus dna Zátoky Any Chavesové.

Také dům jeho strýce je limbem nedožitých, přerušených životů. Zavře oči. Osamělost se k němu blíží jako čmuchající pes. Krouží vytrvale kolem něj. Odhání ji, ale odmítá ho nechat na pokoji. Na deník otce Ulissese narazil pouhých několik týdnů poté, co byl jeho život nenávratně zničen. Objevil ho čirou náhodou díky práci v Národním muzeu starého umění, kde zastává místo pomocného kurátora. Lisabonský patriarcha a arcibiskup José Sebastião de Almeida Neto právě daroval muzeu předměty církevní i necírkevní povahy nahromaděné v průběhu staletí z celé portugalské


Ukázka knihy z internetového knihkupectví

Recommend Documents