Ukázka knihy z internetového knihkupectví

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz


S t r u č n á

h i s t o r i e

s t á t ů

Bangladéš BLANKA KNOTKOVÁ-ČAPKOVÁ

N a k la date lstv í

Libr i,

P r aha


První verše bengálské hymny – překlad je uveden na str. 101.

© PhDr. Blanka Knotková-Čapková, PhD., 2005 © Libri, 2005 ISBN 80-7277-290-2


Obsah Nejstarší období Předindoevropské období Árjanizace Bengálska a kastovní systém Nejstarší náboženské představy První státní celky, buddhismus a hinduismus Od středověku po britské panství Bengálský islámský středověk Mughalské Bengálsko Hinduistická kulturní tradice bengálského středověku 22 Od kolonialismu k formování moderní bengálské státnosti 25 Britská kolonizace a konec samostatné bengálské státnosti Modernizace indické společnosti a bengálská renesance

Politický vývoj a nové politické ideologie v posledním období Britské Indie. Náboženství jako politický faktor Kultura bengálského modernismu Východní Bengálsko součástí Pákistánu Nezávislý Bangladéš Vznik Bangladéše Mudžíbur Rahmán a bangladéšský socialismus „Osvícená diktatura“ Zijáura Rahmána Vojenský režim H. M. Eršáda Bangladéš parlamentní demokracií Úloha islámu v bangladéšské politice Politická kultura, lidská práva a problémy diskriminace Kultura nezávislého Bangladéše Česko-bangladéšské vztahy Encyklopedické heslo Představitelé státu Literatura v češtině


Základní informace pro turisty Jazyková první pomoc Zastupitelské úřady Důležitá telefonní čísla Seznam zkratek


Nejstarší období Dnešní Bangladéš (východní Bengálsko) je z hlediska historicko-politické geografie součástí Indického subkontinentu, v užším smyslu východní Indie, resp. Bengálska. S těmito širšími oblastmi částečně sdílí i své politické a kulturní dějiny. Poloha na periferii indického vlivu však umožnila vytvoření i silné místní politické a kulturní tradice, která měla jistou míru nezávislosti na mocenském centru. Strategická poloha „brány“ do jihovýchodní Asie pak této oblasti zajistila i významnou roli v politických a kulturních konfliktech jednotlivých historických údobí.

Předindoevropské období Nálezy ze starší doby kamenné dokazují existenci Homo erectus na území východního Bengálska asi před lety. V době neolitické sem od . tisíciletí před n. l. zasahovaly kulturní vlivy ze západu i z jihovýchodu (dnešní Barma). Vyspělá harappská civilizace drávidského původu, která vznikla v údolí Indu a rozšířila se zhruba od počátku . tisíciletí před n. l. do poloviny . tisíciletí před n. l. do západní a severní Indie, na území Bengálska však nezasahovala. Můžeme předpokládat, že před příchodem Indoevropanů obývaly dnešní Bangladéš především mundské a tibeto-barmské kmeny. Lze říci, že celé území ještě čeká na zásadní archeologický průzkum, který by přinesl přesnější představy o zdejším vývoji.

Árjanizace Bengálska a kastovní systém Z původní pravlasti indoevropských etnik, za niž dnes většina badatelů považuje oblast jihoruských stepí, přicházely kočovné kmeny do Evropy, Íránu i Indie. Indická větev má nejblíže k íránské (před posledním dělením se nazývala indo-íránská). Tyto kmeny se začaly usazovat v povodí Gangy a přinesly s sebou novou kulturu i nový sociální systém. Jeho základem bylo rozdělení společnosti na čtyři základní stavy, tzv. varny. Pojem varna znamená barva – šlo o bar-


N e js t arš í o b do b í

8

vu kůže, která byla jedním z vnějších znaků hierarchizace společnosti, vyšší varny měly světlejší barvu kůže. Indoevropané nazývali sami sebe pojmem árja, tj. vznešený, a cítili se nadřazení vůči původnímu obyvatelstvu subkontinentu tmavší barvy pleti. Na nejnižším stupni společenské prestiže stály v jejich očích zejména původní kmeny jako Mundové a Santálci, které byly vytlačeny zcela mimo rámec společnosti a vytvořily postupně novou vrstvu tzv. nedotýkatelných (tj. těch, jichž se člověk z vyšší varny nesmí dotknout, protože by se „znečistil“). Bengálsko, kde se neindoevropský živel udržoval poměrně silný ještě v prvních staletích našeho letopočtu, vystupuje tedy ve starověké indické literatuře, psané kanonizovaným jazykem sanskrtem, jako země tzv. mléččhů – mleččha znamená neindoevropský kmen, ne-hinduista (pohan), přeneseně nevzdělanec, primitiv, hříšný a nedobrý člověk. Varny Árjů byly čtyři. Nejvýše stáli bráhmani – kněží a vzdělanci, kteří měli v nejstarší době jako jediní přístup k rituálu, jehož byli nezbytnými prostředníky, i k posvátným písmům. Představovali tedy společenskou i kulturní elitu. Netvořili však instituci obdobnou jako např. středověká křesťanská církev – nebyli uspořádáni do hierarchické pyramidy, která by se sbíhala k jedinému nejvyššímu představenému. Druhou varnou byli kšatrijové, kam patřil panovník a jeho rytíři, tedy šlechta; vzhledem k poměrně pozdní árjanizaci Bengálska a jeho poloze mimo centrum starověkých říší zde právě vrstva kšatrijů zůstala prakticky nezastoupena. Třetí varnou byli vaišjové, dělný lid (zemědělci, řemeslníci, obchodníci); tyto tři varny patřily mezi tzv. dvojzrozence, jejichž mužští příslušníci procházeli iniciačními obřady v dospívání (tzv. druhé zrození) a byli plnoprávnými členy společnosti. Nejnižší varna – šúdrové – byli ( jako již zmínění nedotýkatelní) převážně potomky původního obyvatelstva a jejich role byla služebná. Vedle varnového systému se v celé Indii upevnil tzv. kastovní systém, o jehož původu nemáme přesnější představy, ba ani nevíme, zda je jako systém varn indoevropského původu. Kast bylo a je tisíce, v podstatě šlo o profesní jednotky, kde se povolání dědilo z otce na syna. Kastovní systém s varnovým postupně splynul, takže dnes jsou jednotlivé kasty de facto součástmi varn. Jak v Západním Bengálsku v dnešní In-


9

Nej starší náb oženské předs t a v y

dické republice, tak v Bangladéši je však uplatňování kastovní, resp. varnové diskriminace formálně protizákonné; obě země mají sekulární zákon, Bangladéš je navíc převážně muslimskou zemí, a islám sociální hierarchii ve smyslu společenských stavů či tříd neuznává. Přesto v hinduistické části společnosti hraje tradiční kastovní systém stále nezanedbatelnou roli. Další změnou v sociální struktuře bylo výrazně patriarchální uspořádání árjovské společnosti. Společenskou jednotkou níže než rod byla velkorodina, tj. společenství v čele s otcem, kam patřili jeho rodiče, manželka, děti, případně mladší bratři se svými rodinami, dosud neprovdané či ovdovělé sestry a ovdovělé tety. Na rozdíl od některých kmenových společenství, kde převládalo matriarchální uspořádání a matrilineární posloupnost, byla zde posloupnost patrilineární (dědictví z otce na syna). Tento princip se postupně utužoval a v průběhu . tisíciletí n. l. byly ženy již úplně zatlačeny do soukromé sféry jako bytosti zcela závislé na mužských příbuzných.

Nejstarší náboženské představy Árjové s sebou přinesli i nové náboženství. Nejstarší mytologický panteon mohl být blízký původním místním náboženským kultům v uctívání přírodních božstev, živlů a nebeských těles, což je pro archaickou vrstvu náboženství charakteristické. Tento panteon však reprezentuje mužskou dominanci, což v archaických náboženstvích nebývá tak silné – zde zpravidla dominují či mají alespoň výraznou roli ženská božstva mateřství a plodnosti. Hlavou panteonu Árjů však byl válečnický bůh Indra, mnohými charakteristikami blízký řeckému Diovi (např. třímá hromoklín). V dalším mytologickém vývoji pak došlo ke slévání místních mytologií a silného kultu ženských božstev s árjovskými mytologickými představami, a původním bohyním byla přisouzena role manželek árjovských bohů. Zejména v Bengálsku však kult relativně samostatných ženských božstev nikdy nepřestal hrát výraznou, mnohdy rozhodující roli v náboženském životě. Celkově neortodoxní přístup k dominantní náboženské linii byl pak pro Bengálsko charakteristický i později – v období klasického hinduismu i v období islámském.



10

Staroindické písemnictví, jak už bylo řečeno, nehodnotí Bengálsko (pokud se o něm vůbec zmiňuje) příliš kladně. Bengálsko ostatně stálo zpočátku stranou jeho vývoje, poněvadž nejstarší sbírky rituálu a poezie, védy (české výrazy věda, vědění mají stejný indoevropský jazykový kořen), a nejstarší filosofické spisy, upanišady, vznikaly mezi . a . stoletím před n. l. (upanišady ke konci tohoto období), kdy árjovský živel do východní Indie ještě nepronikl. K árjanizaci východní oblasti dochází teprve koncem tohoto období, v . a . století před n. l.

První státní celky, buddhismus a hinduismus Nejstaršími celky na území východní Indie byla království Angů a Gaudů (dnešní Západní Bengálsko a Bihár), Kalingů (přesahující hranice dnešního svazového státu Urísá) a Vangů (sanskrtsky, resp. bengálsky Bangů). Podle Bangů, kteří obývali oblast východní ganžské delty, získala tato oblast – tj. jižní a východní část Bengálska – své pojmenování. V . století před n. l. se nábožensko-sociální systém Árjů setkal s reformátorskými pokusy o odstranění bráhmanské dominance, hierarchizace společnosti a s polemikami proti autoritě véd. Z těchto reformních hnutí vzešla další dvě indická náboženství: džinismus a buddhismus. Oba zakladatelé těchto náboženství nepocházeli z varny bráhmanů, ale kšatrijů. Zakladatel buddhismu Sidhártha Gautama získal přízvisko Buddha, tj. probuzený – probuzením se míní poznání a pochopení pravé podstaty bytí; zakladatelem džinismu byl Vardhamána Mahávíra, později zvaný Džina, tj. vítěz – jde zjednodušeně řečeno o vítězství nad nevědomostí, nad žádostivostí a ulpíváním na pozemských věcech. Buddhismus a džinismus však přes svůj polemický postoj k védskému kultu i sociální praxi neznamenaly úplný rozchod se starším myšlením: s upanišadami se shodovaly v představě, že existence světa i lidský život probíhá v cyklech, v neustálém koloběhu, v opakovaných zrozeních. Buddhismus a džinismus také vnímá, stejně jako upanišady, význam skutků člověka jako určující faktor pro kvalitu příštího zrození (karma). Na rozdíl od upanišad byl však zejména původní buddhismus v podstatě nemetafyzický – nezabýval se otázkami boží (duchovní) existence či neexistence,


11

Pr v n í s t át n í cel ky, buddhi smus a hi ndui sm u s

ani ne/existence posmrtného života. Byl v zásadě pragmatickým etickým učením, praktickým návodem, jak překonat strasti tohoto světa a dospět k vysvobození z koloběhu životů do harmonického stavu blaženosti – nirvány. Buddhismus považuje za základní charakteristiku tohoto pozemského života strast, která jej provází od narození do smrti, v podobě bolesti, zklamání, nemoci, stáří i smrti samotné. Druhou stěžejní charakteristikou je pomíjivost, třetí klamnost představy o existenci nějakého skutečného, pravého já (ať už tělesného nebo duchovního), které by vytvářelo trvalou identitu. Jedinou pravou a trvalou skutečností je nirvána. Původní džinismus byl v podstatě racionalistickým učením, prvky citové či dokonce mystické zbožnosti do něj výrazněji nepronikly ani později. Do některých proudů buddhismu však v průběhu pozdějšího vývoje vstoupily mystické prvky iracionálního, citového náboženského prožitku, zbožštění Buddhy a dalších světců, i prvek spasitelský. Možnost dospět ke spáse – vysvobození z koloběhu životů – umožňovaly postavy bódhisattvů (byly mužské i ženské), které, ač samy na prahu probuzení, dobrovolně setrvávají v strastné existenci tohoto světa, a to jen proto, aby pomáhaly k vysvobození ostatním. Hlavním etickým principem buddhismu i džinismu byla ahinsa, nenásilí, neubližování. V džinismu byl tento princip dodržován nejpřísněji, vedle přísného vegetariánství zapovídal i např. hubení mikroorganismů vařením vody, praním oděvu, orbou zemědělské půdy. Pro džinisty to znamenalo silné omezení výběru profesí. Z hlediska požadavku neubližování byl nekonfliktním zaměstnáním obchod; obchodem se značná část džinistů zabývá i dnes. Džinismus a buddhismus odmítaly hierarchii varnovou, ne však genderovou; podřízenost žen mužům platila i v těchto komunitách. Pro buddhistické mnišky bylo například připojeno osm speciálních pravidel, která tuto podřízenost zakotvovala (např. mniška nesmí nikdy napomenout mnicha, kdežto i nejmladší mnich může napomenout nejstarší mnišku – hierarchie genderová byla tedy nadřazena věkové). Přesto znamenaly oba tyto nové směry pro ženy svobodnou alternativu k jinak povinnému manželství a mateřství – žena se mohla stát mniškou, věnovat se duchovnímu životu a svému vzdělávání.



12

Zatímco džinismus zůstal v podstatě záležitostí západní a severní Indie (a je jí dodnes), buddhismus se rozšířil po celém subkontinentu, i na východ do Bengálska. Zároveň s šířením reformních učení však sílila i bráhmanská protireakce a snaha o znovuupevnění sociální hierarchie. Původní sociální systém nakonec převládl, i když přijal z buddhismu některé podněty, kterými se od původní bráhmanské ortodoxie lišil – například princip ahinsy. Zároveň rozšířil původně úzce vymezenou cestu k bohu skrze rituál (a tudíž přístupnou pouze bráhmanům) o cestu oddanosti (bhakti), která umožňovala náboženský prožitek každému člověku, a tudíž byla masově jistě přitažlivější než náročná buddhistická či džinistická cesta odříkání a sebekázně. Takto modifikovaný bráhmanský systém nazýváme hinduismem, i když tento název mu byl vlastně přidělen zvnějšku (slovo je persko-arabského původu, muslimští příchozí tak nazývali obyvatele povodí řeky Indu, a pojmenování hindú pak označovalo „nevěřící“, tj. ne-muslimy). Hinduismus sám jako by neměl potřebu sebepojmenování, sebevymezení oproti vnějšímu světu; bylo to náboženství zvyklostí a tradice, „které tu bylo odjakživa“, jak často rádi říkají i současní hinduisté. Ještě celé první tisíciletí n. l. koexistoval hinduismus na Indickém subkontinentu s buddhismem (v menší míře s džinismem) v podstatě paralelně a toto soužití bylo podle všeho nenásilné. Teprve kolem přelomu . a . tisíciletí byl buddhismus pokojnou cestou téměř vytlačen; dnes je buddhistů v Indii asi jen %, což je ovšem téměř milionů lidí (mnohem více vyznavačů má však ve východní a jihovýchodní Asii), džinistů ještě méně. Džinismus se masovým náboženstvím nestal nikdy, jeho význam překryl zpočátku buddhismus, později hinduismus. Jako nejpravděpodobnější důvody, proč hinduismus na Indickém subkontinentu nakonec v průběhu . tisíciletí n. l. převládl, se jeví následující: nesnadná, náročná cesta k mókše (tj. vysvobození z koloběhu životů), kterou původní učení buddhismu a džinismu nabízelo, a naopak vnitřní sociální soběstačnost hinduismu. Ten sice vychází z nerovnosti, poskytuje však člověku v každém sociálním postavení – je-li poslušný norem – srozumitelný návod k jednání prakticky v každé životní situaci, a v rámci hierarchie i jisté sociální bezpečí. Nakonec


Ukázka knihy z internetového knihkupectví

Recommend Documents