Ukázka knihy z internetového knihkupectví

w

1

w

w

2

w

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz

Michail Ševeljov Nejsem Rus PROSTOR

w

3

w

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS217919

Mic h ail Ševe lj ov Nejs em Ru s

přeložil Jakub Šedivý

PROSTOR | Praha | 2016

w

5

w


Copyright © Mikhail Shevelev, 2015 Published by arrangement with ELKOST Intl. Literary Agency Czech edition © PROSTOR, 2016 Translation © Jakub Šedivý, 2016 Afterword © Jakub Šedivý, 2016 Cover picture © shutterstock/isifa, 2016 ISBN 9788072603336

w

6

w


Kolikrát jsem jí říkal: zavoláme elektrikáře, ať prodlouží kabel, abychom mohli dát do ku chyně druhou televizi. Stejně se celej náš život odehrává tam, ale televize je v pokoji, takže se musí pustit na plný pecky, nebo musíme špico vat uši jako lovečtí psi, aby nám neuniklo něco důležitýho. Pochopitelně že nejlepší by bylo tu slavnou televizi za to, co v ní dávaj, vyhodit z okna. Jenže musíme se na ty zprávy dívat? Jistě, abychom znali nepřítele osobně. Díváš se někdy na nějaký seriály? Sama jsi říkala: jenom abych přišla na jiné myšlenky. Musím já čumět na fotbal?… Ona: tak ho objednej. Ale na kdy? V osm odcházíš, v osm přicházíš, a to ještě když máš štěstí. A marnit víkend čekáním?… Elektrikář přijde někdy během dne… to je přece hloupé. Dobrá, tak budeme pořád natahovat uši. Ne bo ať televize řve, dokud si sousedi nezačnou stěžovat. Ten den jsme se z práce vrátili brzo, ještě před zprávami v osm. Táňa prohlásila, že se cítí jako mrtvola, která se probere k životu jedině tehdy, když okamžitě dostane sklenku koňaku a nebude to ničím zajídat. A pak se, což se prý stává jednou za uherský rok, slo ží před televizí a celá večeře zůstane na mně. Osmažit brambory, připravit salát, sýr, karbo nádu, teda když budu chtít, mně se ale chtít w

7

w


nebude, beztak mám po Vánocích dvě kila na víc, a nezapomeň na olivy a dej aspoň na pět minut do mrazáku láhev bílého, je přece svá tek… Je to pro průměrně inteligentního člo věka srozumitelné? Já ovšem nemám momen tálně chuť slavit. Co se týče toho „jednou za život připrav ve čeři ty a já zatím budu královnou plesu“, tak to jsou samozřejmě mýty a pověsti téhle do mácnosti. Nevařím ji o nic míň často než ty, tak nemluv hlouposti. A není mi to ani trochu na obtíž, naopak, drahá, takhle prostoduše ti projevuju svou lásku a něhu. A to, že nevidíš můj všední hrdinský skutek, který vykonávám ve jménu naší lásky, mě hluboce zraňuje… ne, samozřejmě že jde o skutečný hrdinský čin… kde je třeba slánka? Táňo, to je u tebe mánie všechno pořád někam schovávat… no dobře, budeš se cpát neosolenými bramborami… co pak ji, prosím tě, dá normální člověk na ta kový místo? Ozvala se znělka zpráv, takže je osm. Dej to hlasitěji, chci to taky slyšet! Vtom zatelefonoval Palyč, který se podle ne ochvějného sovětského zvyku dívá na zprávy v devět, a teď pocítil potřebu podělit se se mnou o anekdotu, a já si řekl, ať ty zprávy vez me čert, stejně mi pak Táňa všechno poví, ale Palyčovi bych určitě zapomněl zavolat a on by se urazil. Dveře do pokoje jsem zavřel, telefonní w

8

w


sluchátko jsem ramenem přitiskl k uchu a po kračoval v krájení salátu – tak mi teda ten svůj vtip pověz. Palyč mě upozornil, že je sprostej, ale dobrej. Od gynekologa by nikdo jinej vtip než sprostej ani nečekal, ale jestli je k popu kání, to se teprve uvidí. Mimochodem, včera jsem k tobě poslal jednu holku, kdy budou vý sledky? Aha, chápu, a prosím tě nezapomeň, že jsem k tobě nikoho neposílal, žes mě nikdy neviděl a neznáš mě, a teď mi řekni ten fór. Ne, nic s ní nemám, je to kamarádova přítelky ně, prostě aby nebyly zbytečný řeči… Anekdota byla dlouhá, opravdu sprostá a vůbec ne vtip ná, ale zasmál jsem se, abych Palyče neurazil. Stál jsem zády ke dveřím do kuchyně a oto čil jsem se ani ne tak na Tánino „Pašo!“, jako proto, že krátce předtím jsem vytušil, že něco nehraje, vstala nějak příliš prudce – ještě před chvílí klidně podřimovala na gauči a najednou vyskočila, rozrazila dveře… „Zavolám ti pozdě ji, Palyči,“ řekl jsem a z výrazu její tváře jsem pochopil, že se stalo něco strašného. Dívala se na mě tak, jak se lidé koukají na lékaře, který jim právě sdělil smrtelnou diagnózu – se stra chem, odporem a hlubokou sebelítostí. První, co mě napadlo, bylo, že je konec, že jsem zapomněl vypnout počítač a ona mi vlez la do pošty, kde našla dopisy od Soni, že to je skutečný a naprostý konec, ani za nic mi neuvěří, nikdo by mi nevěřil. „Tam… tebe…“ w

9

w


hlas měla chraptivý, přiškrcený, cizí. Ukazovala směrem do pokoje, ruce se jí třásly. No jasně… do prdele… já jsem takovej blbec, že jsem rá no nezkontroloval počítač… a ta nána s těmi svými dopisy… vždyť jsme si už všechno řek li… V panice jsem šel do pokoje. Počítač byl vypnutý. Televize běžela. Odde chl jsem si. Co se stalo? ptám se. Poslouchej, říká. Neříká, chraptí. V kuchyni zazvonil tele fon. Neber to, poslouchej. Co se sakra stalo, začala třetí světová nebo co? Zprávy moderovala Irka Peregudinová, ži vá brunetka, ve druhém ročníku byla u nás na praxi, mimochodem docela chytrá holka, takže nechápu, kde se vzala v tomhle zvěřin ci, na druhé straně se není čemu divit, doba je taková, slušných redakcí zbylo jenom pár, a ty navíc skomírají kvůli nedostatku peněz. To jsem si ještě s úlevou stačil pomyslet, za tímco jsem se zotavoval ze zbytečného úleku, ale jakmile jsem se zaposlouchal do toho, co Irka říká, přestala mě zajímat a v podstatě mi bylo všechno jedno. „… neznámí… chrám Zjevení Páně ve vesni ci Nikolskoje poblíž Moskvy… rukojmí… jsou tam děti… požadavky nevznesli… požadují po slat vyjednavače…“… Proboha… vždyť už osm let k ničemu podobnému nedošlo, po tragédii v Beslanu… A pak jsem uslyšel svoje jméno. A ještě jedno, také povědomé. w

10

w


Teď zvonily oba telefony, můj i Tánin, bez přestání. Dodívej se na to, řekla. „… současně byla na internetu zveřejněna videonahrávka, ve které jeden z těch, kteří obsadili kostel, mlu ví o nadcházejícím útoku…“ Na obrazovce se objevila fotografie – blonďák kolem třiceti let. Tak… teď je jasné, jak jsme se s Andrjuchou ocitli v tomhle filmu. Vadik. To znamená, že nezmizel. Žije.

w

11

w


1996

Vadika jsme s Andrjuchou vyměnili jako posled ního až v září. Před ním se to v květnu poda řilo se Sergejem a dvěma Olegy, Vadika nám ale nedali hned, museli jsme se pro něj vrátit. S Andrjuchou jsme se předtím neznali, jenom jsme jeden druhého letmo zahlédli v redakčním bufetu. Pracoval jako korespondent v televizní společnosti Perspektivy, která si u Moskevské ho kurýra pronajímala celé patro v budově na Petrovce, z níž později udělali hotel a kde byl jeden bufet pro všechny. A já jsem už v novi nách vedl oddělení a měl jsem vlastní kancelář, sekretářku a čtyři podřízené. Kromě tohohle blahobytu jsem měl ještě jedno privilegium, vy hádal jsem si ho totiž na šéfredaktorovi a svém příteli Víťovi Koněvovi, když jsem souhlasil s tím, že vyměním nezávislý život zpravodaje nejenom za řízení oddělení, ale i za národní konflikty. Slávy co by se za nehet vešlo, zato dřina, v každém čísle šlo přinejmenším o tři tištěné strany. Tenkrát bylo v oddělení národ ních konfliktů o čem psát – jenom kolik úsi lí jsme věnovali Čečensku, a to nezapomeňme na Abcházii s Jižní Osetií a Podněstří a Kara bach a Tádžikistán a muslimy v Adžárii a na w

12

w


jakési Rusy ve Voroněžské oblasti, co vyznávají judaismus… V podstatě poté, co dal předešlý redaktor Saša Gurejev z tohohle blázince neče kaně výpověď a odešel do televize, odpověděl jsem na Koněvovu nabídku následovně: kývnu na to, když mi zaručíš aspoň jednu služební cestu za měsíc, jinak ne, jinak se v těch va šich národnostních menšinách zahrabu a děs ně zdegeneruju. Dohodli jsme se. A tak za mnou začátkem května přišel Sa lambek Janbijev a povídá: jedu do Nazraně na jednání mezi Stěpašinem a Maschadovem. Ne ní jasné, o čem ta jednání budou, ale nebudeš tomu věřit, zařadili mě do ruské delegace jako odborníka. Ptám se, na co jsi odborník? Na pančovanou vodku, nebo na falešné informace? To máš fuk, odsekl Salambek, hlavně že jsem členem delegace, a tam se pak uvidí. A svoje xenofobní narážky si nech od cesty, nebo se urazím a ty přijdeš o důležitý zdroj a budeš jen přepisovat agenturní zprávy… Zkrátka a dobře, pojedeš do Nazraně? Salambek byl nadto podvodník a to, že se sám pasoval na odborníka a člena delegace, ještě nic neznamenalo. V redakci se objevil rok předtím, než začala válka. Zavolal z vrátnice. Jsem Če čenec, sdělil mi, a přinesl jsem plán mírového řešení. Autoři mírových plánů tenkrát po mos kevských redakcích chodili v zástupech, všich ni si mysleli, že je možné to šílenství snadno w

13

w


zastavit, že je jenom třeba, aby si co nejvíc lidí přečetlo správné myšlenky, a všichni pak dosta nou rozum a válka hned skončí. Navíc stojím v čele čečenského národního hnutí Nochči vuj, tvrdil mi Salambek Janbijev. Pojďte nahoru, zvu ho, popovídáme si. Člověk nikdy dopředu neví, co se z těchhle návštěv vyklube – nejspíš další místní blázen, ale může se stát, že z nich vy padne i něco, co si zasluhuje pozornost. Nochči vuj si Salambek samozřejmě vymyslel, aby si dodal důležitost, celá organizace se sklá dala pouze z něho. Chlapec to byl však docela chytrý a upřímný, i když ctižádostivý, a hlav ně byl užitečný. Salambek byl Čečenec žijící v Moskvě, ale měl početné rodové kontakty, často jezdil do své vlasti, rozuměl tomu, co se tam děje, vyznal se v místních klanech – tej pech – i v jejich složitých vztazích, a co bylo nejdůležitější, byl schopný to všechno vyložit srozumitelnou ruštinou. Salambekovy ambice spočívaly v tom, že chtěl udělat politickou ka riéru, stát se jednou prezidentem Čečny, nic víc a nic míň. A co má být, že se jím stal Duda jev? Potřeboval mě, protože v téhle oblasti se bez pomoci hromadných sdělovacích prostřed ků člověk neobejde, což chápe i kůň. Nápad vydat se do Nazraně vypadal lákavě. Jednání mezi Stěpašinem a Maschadovem, když se to povede, vydají na dvoustránkovou repor táž, a Salambek se svými čečenskými kontakty w

14

w


taky určitě něco zajímavého vyhrabe. A když se to nepovede, tak stránku něčím zaplácne me. Stejně je dávno načase někam vypadnout, vždyť tu sedím čtyřiadvacet hodin denně, re diguju nejrůznější hlouposti, sám nic nepíšu, marním svůj talent a už nejsem obdivovaným hrdinou děvčat ze sekretariátu, co roznášejí zásilky, stal se jím nějaký Strelkov z oddělení zpráv. A Táňa je tenhle týden s dítětem, které má prázdniny, takže se o víkendu beztak neuvi díme. Den tam, tři dny na místě a pak nazpá tek, abychom stihli uzávěrku… to je v pohodě. Šéfredaktor byl přirozeně proti – a kdo bude pracovat, když všichni začnou jezdit na služební cesty –, to se ovšem dalo čekat, on ale musí zdůraznit, že mi prokazuje velkou službu, za kterou mu budu dlužný. Po delším handrková ní jsme se dohodli, že do Nazraně pojedu, ale jenom na tři dny včetně cesty. Dobře, aspoň tak, přinejhorším potom řeknu, že zpáteční le tenky nebyly, ať si to klidně ověří. Když jsem vycházel z Víťovy pracovny, najednou si vzpo mněl: poslyš, ještě něco ti chci říct – domluvil jsem se se Sašou Ljubimovem z Perspektiv, že na služební cesty budeme brát jejich zpravo daje, protože vůbec ničemu nerozumějí a vo zí taková témata, že se z toho jejich redaktoři věší, a oni nám za naši intelektuální výpomoc udělají reklamu v televizi, něco v tom smys lu, že materiál byl připravený za neocenitelné w

15

w


pomoci novin Moskevský kurýr… Zajdi k nim do druhého patra, řekni jim, o co jde, možná je to bude zajímat. Společník na služební cestě je obecně ože havá věc, v těchhle případech není obvyklé něco někomu přikazovat. Když se pracuje ve dvou, obyčejně jeden píše a druhý točí, dvoji ce se sestavují a sžívají dlouho a těžce. Nikdo nemá rád neznámé lidi, protože může natrefit na kohokoli – pijana, suchara, zbabělce nebo zkrátka blbce; v Moskvě v redakci ho můžu po slat někam a zapomenout na něj. Na služební cestě to nejde, člověk to musí přetrpět až do konce, až na letiště Šeremetěvo, Domodědo vo nebo Vnukovo, a tam mu říct všechno, co se v něm za ty dny nahromadilo, vyslechnout si to samé od druhé strany, a dokonce někdy dát někomu facku nebo ji od někoho dostat, i takové případy se staly. Dobrá, reklama v televizi, a ještě v progra mu Perspektivy, je pro noviny důležitá, o tom není sporu. Vydal jsem se do druhého patra, v Perspektivách měli zrovna pracovní poradu. Podívejte, říkám jim, Koněv nařídil, abych vás informoval: Nazraň, Stěpašin, Maschadov, má me zdroj, jedu tam. Zajímá vás to? To u nás na poradách je hotový novgorodský sněm, každý má na všechno vlastní názor, ale u nich panuje autokracie. Ljubimov s Kušněrevem rozhodují, ostatní poslouchají. Pilipenko, ozval se Kušněrev, w

16

w


Ukázka knihy z internetového knihkupectví

Recommend Documents