Ukázka knihy z internetového knihkupectví

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz

Motto Život není to, co chceme, ale to, co máme. Život je často i to, co nechceme. Arnošt Lustig

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS200394

TKY Z D E N Í K U P S YC H OT E R A P E U


Věnování Tuto knížku věnuji milované dceři Ester.

Poděkování Ráda bych poděkovala všem, kteří mi svěřují své osudy, svá trápení, své hledání cest k vlastní svobodě... Zároveň hluboce smekám před svou rodinou, mým milovaným mužem Vaškem a všemi našimi čtyřmi dětmi – Davidem, Jakubem a dvojčaty Ester a Ruth kteří mě v mé práci láskyplně podporují. Zuzana Peterová

Copyright © Zuzana Peterová, 2014 Czech Edition © MarieTum, 2014 ISBN 978-80-905945-1-7


OBSAH NOC S TAJEMSTVÍM ŽIVOT S ALKOHOLEM ÚTĚK OD BOHA

42

MILUJI TYRANA

58

JSEM GAY

24

72

MÁ NOVÁ PŘÍTELKYNĚ MYŠLENKY NA SMRT PSÍ POMSTA

8

92

112

132


Předmluva Navštěvovala jsem jednu starší paní. Byla drobounká, bílé vlasy stažené do hezkého drdůlku, hezké šaty, kolem krku červené korále. Přežila koncentrační tábory, smrt svých dvou dětí a manžela, vlastní další vězení jako „třídní nepřítel“ minulého režimu… K tomu snad neměla jediné místo na svém těle, které nebylo operováno nebo nemělo „aspoň“ nějakou nemoc. Pořád jsem si lámala hlavu, jak tato usměvavá žena překonává všechny ty těžké rány osudu, které by většinou udolaly hned několik lidí najednou? Jednou jsem se konečně odhodlala a zeptala se. „Pořád myslím dopředu a vyhýbám se vzpomínkám. Každý den si řeknu, na co se těším a každý den si zároveň přikážu nebát se – nikoho a ničeho. Ani sebe ne!“ Z. P.

7 Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS200394

NOC S TAJEMSTVÍM

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz

Přinesla jsem domů nákup. Tentokrát jsem neměla jako obvykle čtyři tašky a kabelku přes rameno, která mi, potvora, každou chvilku sklouzávala dolů, ale šest. Ano. Šest velkých igelitových pytlů, ze kterých sem tam vykukoval rohlík, pivo, rajčata. Ještě štěstí, že se mi cestou některá neprotrhla, určitě byla každá z nich stavěná na daleko menší váhu. Hodila jsem je všechny na stůl do kuchyně a rozhlédla se, s čím začnu úklid. Jestli s tou zeleninovou a ovocnou nadílkou, nebo s taškami, které měly v sobě mléko, chleba, rohlíky a také šampus. Jenomže ouha! Ještě než tohle uklidím, budu muset zpacifikovat zdejší binec. Naše dětičky totiž lehce posvačily, prvorozená dcera, jak tady vidím, něco uklohnila, ale tak jak to bylo, zůstalo to všude na stole, na lince, dřez přetéká, židle jsou dokonce také obsazené - talíři se zbytky jídla. Fuj! Pustila jsem se do té nekonečné uklízecí práce. Hlavou mi šly docela ponuré myšlenky. Vychovala jsem ty svoje ratolesti vůbec dobře? Kolikrát jsem jim říkala, prosila, doprošovala se, aby po sobě uklidily. A opět nic. Podívala jsem se na kuchyňské hodiny. Ouha! Je pět, za chvíli přijdou moji rodiče, pak Petrova máti s jeho sestrou a jejím přítelem a já ještě nemám vůbec nic připravené. Kvůli našim nevychovatelným ratolestem!


PŘÍBĚHY ZTRACENÉ DUŠE

Zazvonil mi mobil. Šla jsem po jeho zvuku, protože nikde v dohledu nebyl. Samozřejmě! Je až na dně kabelky. Vyšmátrala jsem ho, a když už už jsem měla ten správný čudlík na příjem pod svým pravým palcem – přestal zvonit. Klasika. Kdo mi to vlastně volal? Vsadím se, že Petr. Asi se chce zeptat, jak jsem s přípravami daleko. Displej ukázal zmeškaný hovor – ale číslo jsem neznala. Taky dobře. Aspoň nemusím telefonovat. Na neznámá čísla nereaguji. Vzala jsem si svoje kuchyňské maxi triko a začala jsem dávat byt do pořádku. S hadrem v ruce mívám obvykle ty nejlepší nápady. Taky že jo! Viděla jsem sebe, jak příští rok moje narozeniny – jejda, to už mi bude pětačtyřicet, kousek od padesátky – oslavíme v nějaké pořádné hospodě a necháme se obsloužit. Konec s těmihle podomácku dělanými oslavami! Rozdrnčel se znovu mobil. No jo. Vždyť už jdu. „Nazdárek, puso. Jak jsi na tom? Už děláš chlebíčky?“ „Jsem ráda, že jsem ráda. Doteď tady likviduji binec po našich ratolestech. Už jsi na cestě domů?“ „Právě že ještě ne. Mám tady fůru práce, takže přijdu trochu později. Zabav nějak máti a ségře řekni, že jí to auto nepůjčím, protože ho potřebuji a ostatně minule mi rozbila venkovní zrcátko a ani mi to neřekla. Takže ať si trhne…“ A zavěsil. Mechanicky jsem uklidila hadry a kýbl a začala krájet veku. A takhle je to vždycky. Jakmile máme nějaký předem daný ter-


NOC S TAJEMSTVÍM

mín, nějakou oslavu, koncert nebo rodičovskou schůzku ve škole, můj muž buď na poslední chvíli odřekne, nebo přijde pozdě. A vyžeru si to samozřejmě vždycky já. Protože na rozdíl od něj – já musím mít vždycky čas a všechno stihnout. Házela jsem na chlebíčky okurky a rajčata, trochu sýra k tomu, jen aby to bylo co nejdietnější a lehce stravitelné. Tchyně má totiž žlučník, ledviny, žaludek a taky srdce. Podle mě má především potíže s mozkem. Vymýšlí si na nás všechny samé hrůzy. A také je bez srdce. Především vůči mně. Petr si může naopak dovolit cokoli. Mobil opět zapěl moji melodii Pro Elišku. Olízla jsem si prsty od pomazánkového másla a přijala hovor. „Prosím?“ „Dobrý den. Vlastně Dobrý podvečer. Nezlobte se, že obtěžuji, ale nějak jsem dnes nestihl poblahopřát vám. Tak aspoň teď, dodatečně. Doufám, že ještě přijímáte gratulace.“ „Gratulace? Ano, přijímám,“ zmohla jsem se na stručnou odpověď. Horečně jsem přitom přemýšlela, kdo to volá? Ten hlas mi sice něco říkal, ale kdo je jeho majitel?“ „Možná, že nevíte, kdo jsem?“ reagoval hbitě na moje rozpaky. Safra, pomyslela jsem si, to jsem tak čitelná? „Nenene,“ vyhrkla jsem. “Tuším, kdo jste a děkuji za vaši gratulaci.“ „To jsem rád. Mám na vás prosbu. Mohu ji říct?“ „Prosím.“ „Rád bych se s vámi sešel. Mám totiž na vás velkou prosbu. Týká se mé maminky.“ Aha. Proto ta gratulace. Nějak se holt začít musí, že…



„Nemám u sebe teď diář. Zkuste mi zavolat zítra do kanceláře,“ chtěla jsem hovor ukončit. „Promiňte. Nechci vás obtěžovat, ale rád bych se s vámi sešel mimo vaši práci. Vím, že jsem troufalý. Nezlobte se na mě, prosím.“ Ten hlas byl zajímavý. Dokonce se mi teď rozbušilo srdce. „Kdy se tedy chcete sejít?“ „Hodilo by se vám to hned zítra? Kolem páté U Koloděje?“ Chvíli jsem přemýšlela. Jeho návrh byl proti všem mým přesvědčením. „Ano. V pět bych tam mohla být,“ slyšela jsem se jako z nějakého filmu. „Budu se moc těšit. Do té doby vám přeji hezký večer.“ Vrátila jsem se ke chlebíčkům. V cukuletu jsem je měla dotvořené. Pak jsem ještě nachystala sváteční stůl a hodila na sebe černé šaty. V duchu jsem cítila lehkost a radost, jak už dlouho ne. Když jsem šla otevřít tchyni, vůbec jsem ji nevnímala. Byla jsem jinde. „Kde máš Péťu? Tak dlouho jsem ho neviděla,“ zaúpěla hned v předsíni a vrazila mi do ruky barevné narozeninové koště. „Ještě nepřišel. Má v práci nějaký fofr.“ „To on má vždycky. Chudák. Pěkně se to na něj navalilo, jen co je pravda. Však taky uspokojit požadavky tolika ženských není jednoduché,“ a významně si mě změřila. Jako vždy narážela na naše tři dcery. Jenomže tentokrát mě její poznámka nerozhodila. „Dáš si pro začátek becherovku? Dala bych ti ji s ledem,“ nabízela jsem.


NOC S TAJEMSTVÍM

„Koňak nemáš? Víš přece, že becherovku nemám zrovna ráda.“ „Promiň. Zapomněla jsem,“ a postavila před ni lahev čtyřhvězdičkového Napoleona s patřičnou skleničkou. „Je libo k tomu minerálku?“ Ani na vteřinu jsem nepocítila strach. Jako bych svou tchyni a její řeči vnímala přes tlusté, ochranné sklo. „Ne. Koňak mi chutná nejlépe samotný.“ Nalila jsem ji a sobě jen tak na dno. „Odkdy ty nepiješ? Nebo si se mnou nechceš připít?“ hned se zeptala. „To ne, ale šetřím si játra na oficiální přípitek. Až tady budou všichni.“ Užuž chtěla tchyně něco velkomyslného namítnout, ale naštěstí opět zazvonilo. Petrova sestra s přítelem Jirkou. „No ne! Tobě to sluší! Těch tvých skoro padesát bych ti ani nevěřila,“ rýpnula si švagrová a podala mi další barevné koště. „Kde je brácha? Jako vždy v práci, co? Ten se snad nedostaví včas ani na svůj vlastní pohřeb!“ vtipně poznamenala a řítila se do pokoje. „Ahoj, mami! Copak to vidí oko mé? Kolikátou skleničku si už dáváš?“ „Plácnu tě za tvou drzost. To se se svou matkou neumíš jinak pozdravit? Kdy jsme se viděly naposledy?“ „Asi před týdnem?“ zněla odpověď i otázka v jedné větě. „Budou to skoro dva měsíce. A za tu dobu jsi ani jednou neměla kousek času navštívit svou matku,“ rozkřikla se tchyně. Švagrová nereagovala, vyndala mobil ze své nádherné krokodýlí kabelky a někam volala.



„Kdy přijdeš? Všichni už tady na tebe netrpělivě čekáme. To jsi tedy opravdu vtipný manžílek, když necháš svou ženušku takhle čekat!“ Pak se obrátila na mě. „Měla bys mu občas dát jednu za ucho. Myslí si, že bez něj a malých brambor by se asi zastavila zeměkoule.“ Nalila jsem všem panáka. Tchyni už třetího. Soukromě jsem se přitom bavila. Ať si všichni dají a pijí z plna hrdla, co natom, že tu můj muž jako obvykle není, nějak na něj už přestávám čekat. Nahlas jsem ovšem řekla: „Petr už každou chvilku přijde. Nemůže za to, že má tolik práce a že ho všichni využívají.“ „To říkáš každý rok, tak jsem zvědavá, jestli se aspoň dostaví s mým posledním soustem večeře, kterou jsi udělala,“ neodpustila si opět švagrová. Usadila jsem se jako ostatní pohodlně do křesla a sledovala jejich řeči. Když uplynula další půlhodinka, pozvala jsem je všechny ke stolu. Jako automat – s úsměvem a klidem – jsem servírovala připravené lahůdky, nalévala pivo i víno, tchyni samozřejmě dál koňak. „Já tě obdivuji,“ řekla po chvíli švagrová. „Tohle by si můj drahý nemohl nikdy dovolit. Nechat mě rok co rok při všech rodinných slavnostních příležitostech pořád čekat! Já bych s ním vyrazila dveře.“ Její – v pořadí asi už pátý přítel během dvou let – popadl její ručku a políbil ji. „Budu u tebe pořád,“ špitl a obšťastnil ji dlouhým pohledem. „To říká teď,“ zavřískala skoro opilá tchyně. “Až přijde na věc, chci to vidět. Pokud bude co k čemu, bude makat, až se z něho bude kouřit. A pokud nebude k ničemu – tak se bude doma pořád

14 Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz

NOC S TAJEMSTVÍM

povalovat, svátek nesvátek a ty to všechno za něj odedřeš. A budeš živit celou rodinu. Proto ti říkám – dej si pozor a neměj těch fakanů víc než jednoho. S jedním se to ještě dá jakžtakž protlouct,“ a mohutně upila z dalšího panáka. Chlebíčky pomalu mizely, víno také, koňaku bylo na dně. Šla jsem postavit na kávu a chystat zmrzlinové poháry. Na pultě v kuchyni zasvítil můj mobil. Že by nějaká další gratulace? Ale od koho? „Nezlobte se, prosím, jen jsem Vám chtěl napsat, že se na zítřek moc těším. Možná, že si myslíte, že mi jde jen o Vaši pomoc s mou matkou. Ale není to tak. Já Vás totiž už dlouho obdivuji. Píši to proto, že až se uvidíme, nebudu mít odvahu vyznat se Vám. Hezký večer a děkuji za Váš čas. R. Několikrát varná konvice skončila var, několikrát jsem ji znovu a znovu zapnula. Několikrát jsem si stále dokolečka četla tyto řádky. „Nechceš pomoct?“ ozvalo se za mnou. Švagrová… „Nene, jsi velmi milá. Už tu kávu jen zaliji vodou a přinesu,“ a strčila jsem mobil do kapsy. Když jsem ji rozdala, objevil se manžel. „No ne, ty sis ale dal načas,“ vítala ho jeho sestra. „Nechtěl jsi v té práci rovnou přespat? Ani se ti to nevyplatí chodit takhle pozdě domů,“ kousla ho ještě jednou svým jedovatým jazykem. „Peťulko, nepolíbíš svou matku, která tady na tebe trpělivě čeká celý večer?“ probrala se tchyně. Mlčky jsem mu podala talířek se všemi druhy chlebíčků. „Promiň, dřív to nešlo,“ a sebral mi talíř z ruky. „Minerálka by nebyla?“


Ukázka knihy z internetového knihkupectví

Recommend Documents