Ukázka knihy z internetového knihkupectví

1

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz

/ Petra Soukupová / Miloš Urban / / Jaroslav Rudiš / Josef Formánek / Josef Moník / / Tomáš Baldýnský / Irena Hejdová / / Marek Epstein / Bianca Bellová /Vítězslav Welsch /

5

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS175640

6 © Nakladatelství Listen, 2012 © Tomáš Baldýnský, Bianca Bellová, Marek Epstein, Josef Formánek, Irena Hejdová, Josef Moník, Jaroslav Rudiš, Petra Soukupová, Miloš Urban, Vítězslav Welsch, 2012 Cover illustration © Ivana Lomová, 2012 ISBN: 978-80-86526-69-0


P e t r a S o u k u p o v á Julie a Sněhurka

Julie se probudila v pět dvacet, jako každý den. Pak že staří lidé nejsou k ničemu. Kdyby se zhroutily všechny sítě světa, kdyby nikdo nevěděl, kolik je hodin, ona ví, že v momentě, kdy se probudí, je pět dvacet až pět dvacet pět. Kdyby se zhroutil celý svět, na pěti minutách by nikomu nesešlo, myslí si. Nevstane hned, do šesti zůstane ležet, poslouchá zvuky domu a jen se dívá, na nočním stolku fotka jí a Jiřího na poslední oslavě jeho narozenin, fotka Jirky, Gity a kluků, kluci se zubí do objektivu jako nejroztomilejší miláčkové, ačkoliv jsou to pěkní výlupci, a fotka Pepíka a Romany s dvojčaty, i oni se široce usmívají. Oba její synové jsou tak podobni Jiřímu, tedy navenek, bohužel ani jeden z nich nemá jeho tvrdost, proto k nim jejich ženy ani děti

7


8

nemají respekt. Ale co ona s tím nadělá. Dívá se na ty fotky dětí a vnoučat, ty jejich falešné úsměvy, tyhle aranžované fotky jsou k ničemu, ale oni jí jiné nedávají, asi aby je viděla jen v tom jejich štěstí. Ale kdyby byli šťastní, tak by přeci byli šťastní i na fotkách. Ale mlčí, když jí je dávají, a vystaví si je na noční stolek a dívá se na ně každé ráno. Je naučená jen tak ležet, i když už nemusí, Jiřího neprobudí, ale je těžké měnit zvyk, který už má vyrytý v sobě, každý den být zcela potichu nejmíň do šesti, protože Jiří měl k ránu už taky lehké spaní, kdyby ho probudila teď, před půl šestou, už by neusnul, ale byl by celé dopoledne popuzený. Tak prostě ležela a čekala, až se probudí. A mezitím si v hlavě rovnala, co je potřeba dnes udělat, tedy ne že by poslední léta toho bylo hodně co udělat – vstát a namočit ovesné vločky, pokrájet do nich jablko, než se rozmočí, jít se umýt a obléct, ustlat postel a vyvětrat ložnici, pak si udělat kávu a nasnídat se; zvláštní, na to, že Jiří vedle ní neleží a nedýchá, si zvykla, ale že


snídá sama, je jí prostě nepříjemné, i když si pustí rádio a pořád odebírá Mladou frontu, kterou měl předplacenou Jiří, a čte si při snídani noviny. Ale když nemá komu říct, co zas ti neslušní politici udělali, není to prostě ono. Jediná její společnice, Sněhurka, příšerná bílá kočka, na ni jenom čumí a pak si začne olizovat kožich. Sněhurku k ní odložili Jirkovi rozmazlení kluci, to se ještě jmenovala Hermiona – co to je za jméno pro kočku, propána, a prý, babičko, kočička tady bude s tebou, abys nebyla sama. Ale ona není pitomá, dobře ví, že byli prostě líní se o ni starat, a Jirka tam stál jako tvrdý y, jakože souhlasí, ale ona přece poznala, jak mu to bylo blbé, jenže si to vymohla Gita, a proti tomu nemůže nic dělat. A co s kočkou, která děti omrzela, přece ji nedají do útulku, ne, zabalí to do dobrého úmyslu a hurá s ní k bábě – co by se nestarala o kočku, kterou vůbec nechce, na kočky nikdy nebyla, líbil by se jí malý psík, s kterým by mohla chodit na procházky a který by se s ní

9


10

mazlil. Tahleta asociální hloupá bytost jenom sedí na skříni a kouká z okna nebo se vůbec povětšinou zdržuje ve výškách. No ano, i teď sedí na skříni. To Jiří by Jirkovi dokázal říct ne, kdepak kočku do bytu. Ale ona to nedokázala, navíc když si přivedli i kluky, říct jim do očí, že kočku nechce; a teď všude chlupy a navíc ta kočka smrdí. Zvuk výtahu zastavil na patře, paní Trávníková se vrací z noční směny, je tedy šest hodin, je čas vstávat, tak vstane, i když nemusí. Proč by musela vstávat, má celý den až do čtyř hodin, než ji přijedou vyzvednout, na to, aby došla Jiřímu na hrob, ale stejně vstane, nedá se celý den povalovat, i když člověk může, a jde rozhrnout závěsy. Venku ještě nezačalo svítat, přesto je tam velmi světlo, sněží, všechno zasněžené, a svět je žlutý, jak to ve městě je, když napadne sníh a svítí na něj lampy. Julie otevře rovnou i okno, ten první nádech mrazivého vzduchu, když vzduch voní zimou a sněhem, je nejhezčí moment celého rána, na tu vteřinku je Julie znovu mladá


a nemá problémy s kyčlemi a jezdí do práce na běžkách, každé ráno dvanáct kilometrů, jenom ten zvuk lyží klouzajících ve sněhu a vlastní dech, jediná věc, kterou měla v životě ráda, než potkala Jiřího a přestěhovala se s ním sem, do bytu, kde prožili čtyřicet sedm let a kde Jiří umřel a kde, doufá, jednou umře i ona. Snad to bude rychlé a nebude muset do nemocnice nebo do domova důchodců. Už vidí Jirku a Pepíka s jejich manželkami, budou se na ni křivě usmívat, maminko, bude to pro vás nejlepší, někdo se o vás musí postarat, tyhle řeči. Ale snad je na to ještě čas. Kromě kyčlí je úplně fit. Ještě tak deset, myslí si, ale na to taky nemyslet, kdyby si člověk představoval sám sebe dalších deset let v tomhle bytě, samotnou, jen s kočkou, tak by mu z toho bylo zbytečně jen těžko, život se musí řešit den ode dne a zrovna dnes je toho tolik nepříjemného, že si pro lepší náladu dovolí při snídani myslet na to, jak se odstěhuje zase zpátky domů, do Práchně nebo do Kamenice – malý domek, pár slepic jen na vejce, zahrád-

11


12

ku a na dvorku psa, chodit do lesa na houby nebo jen tak a večer poslouchat zvuk hrdliček, který tady v Praze zaslechne jen málokdy. Dojí vločky s jablkem a pak se ještě natáhne na šicí stroj, kde má položený talířek s cukrovím, a sní tři kousky, moc dobré, jen co je pravda, tyhle jsou od Jirky a Gity. Gita alespoň na rozdíl od Pepíkovy Romany umí opravdu dobře vařit, ne ty příšerné zákusky z celozrnné mouky, Julie se nediví, že jsou dvojčata pořád nemocná, když nejedí normálně, tuhle jim každému koupila Milku, dvojčata šťastná, jako kdyby dostala nejhezčí dárek, a Romana se na ni koukala jako na vraha, protože čokoládu oni nesmí, prý že na ni mají alergii, jenže když je Romana chrání před vším běžným, jak pak obstojí ve světě? Alespoň tedy brát jako pozitivum na dnešním večeru dobré jídlo, které bude mít u Gity. Dobře se nají a nemusí nic připravovat sama. Jenže ona by ráda připravovala štědrovečerní večeři, stejně nemá co na práci, mohla by smažit řízky pro celý regiment a dělala by to ráda,


ale Gita nechce, aby se jí motala v kuchyni. To se jí zas Julie nemůže divit, tak ale proč tolik trvají na tom, aby byla u nich, každý den je tady sama, není přece malé dítě, aby jen proto, že je dneska Štědrý den, plakala nebo se poddávala tomu, že je sama. Jiří přece umřel před osmi měsíci, už měla čas si zvyknout, že zprávy v televizi nikdo nekomentuje, že si klidně může vzít k večeři sušenky, to Jiří nerad viděl – sušenky nejsou jídlo, Julinko, sušenky jsou pochoutka, a měl pravdu, ale co, nechal ji tady samotnou, z obyčejný chřipky byl najednou zápal plic a pak během dvou dnů umřel. Držela ho za ruku a cítila, jak ta jeho ochabuje, a za oknem byl duben, krásné jaro. Julie se teď daleko víc bojí jara, bojí se, že až ve vzduchu ucítí tu vůni, tak jí bude opravdu smutno, ne dneska, v tenhle krásný den, sněží, všechny zvuky jsou daleko, vrátila by se ze hřbitova a přikryla se dekou a poslouchala vánoční koledy v rádiu, a až by se ohřála a možná i trochu prospala, udělala by si řízek, s kaprem se jen kvůli sobě dělat nebude,

13


14

a po jídle by se dívala na pohádku, dneska je dobrý program. Ale místo toho bude s Jirkou a Gitou, na obtíž, ale nikdo to nechce přiznat, kluci budou vzhůru do půlnoci a pořád povykovat. Stejně je teď opravdu jiná doby, děti už nikdo neokřikne, ať dělají cokoliv, ale ona na to nemá náladu, a navíc u nich musí přespat. Mají moc měkkou postel a zvuky domu a okolí jsou tam jiné, a jestli Julie něco nezbytně potřebuje, nebo možná nepotřebuje, ale chce, a proč by jenom proto, že je stará, nemohla něco chtít, tak to jsou rituály a zvyky, pevně dané, prošlapané jako cestičky ve sněhu, a když se nevyspí doma, bude druhý den rozlámaná a bude mít zkaženou náladu, a aby toho nebylo málo, bude muset zůstat i přes oběd, slavnostní rodinný oběd, který se nemůže konat u ní. Má prý moc malý byt pro devět lidí, i když to sebevíc není pravda, ale Gita má vysvětlení na všechno – proč bysme vás zatěžovali, maminko, když to můžeme udělat v našem baráčku. Tak tedy u nich, při-


jede i Pepík s Romanou, Romana se bude rýpat v jídle a vybírat z něj všemožné alergeny, třeba ořechy, a dvojčata s Jirkovými kluky jsou jak stádo zvířat, vždycky strašně křičí a někdo někomu ublíží a jiný pláče a Gita s Romanou na sebe jako správné vlčice tlumeně vrčí, protože každá má pocit, že jejich mláďatům je ubližováno. A Julie ví, že by mohla, ba dokonce měla být vděčná, že je s celou rodinou a že je celá rodina v pořádku, ale je to tak neběžné. Celá ta léta byli všude s Jiřím spolu, dívali se na sebe, když jedno z dvojčat začalo vyvádět, a v tom pohledu si rozuměli – potřeboval by nařezat, a tímhle bezeslovným porozuměním byly všechny náročné situace lehčí. Ale teď je to těžké, najednou je na všechno sama, nemá komu ani pohledem sdělit, co si myslí, a Jirka s Pepíkem dokonce v poslední době začínají s tím, aby v nějakém sporu rozhodovala ona, a přitom ona se do jejich věcí neplete už dávno. Jiří měl pravdu, když je neposlouchali a Jirka si vzal ženskou s děckem a Pepík dovo-

15


16

lil té své, aby za něj všechno rozhodovala a řídila celý jeho život, tak proč by se jim do jejich zpackaných životů měla teď míchat. Umyje nádobí po snídani, sní ještě tři kousky cukroví, ale už se cítí trochu špatně, není to dobré na zažívání, cpát se takhle po ránu cukrovím, zvlášť když toho dneska ještě tolik sní. Jde zkontrolovat televizní program, podle toho si uzpůsobí dobu návštěvy hřbitova, dávají teď pohádku O princezně se zlatou hvězdou na čele, dobře, podívá se na ni a pak vyrazí. V momentě, kdy pohádka končí, ve chvíli velké závěrečné scény, dokonce i Sněhurka přišla k ní a lehla si jí na klín, milý okamžik, kočka hřeje a vrní, zazvoní telefon, volá Pepík, aby ji popřál hezký Štědrý den, zřejmě mu Romana nestojí za zády, protože je milý, vyptává se jí, jak se cítí a jestli opravdu chce jít k Jirkovi, nechce jít raději k nim? Julie říká celkem popravdě, že je to dobré, a pak dodá zjevnou pravdu, příští rok bude zase u nich, neveselá představa, po zbytek svého života


bude muset být každý Štědrý večer u jednoho z nich, přitom ani jeden o to nestojí. Ale co by o nich řekli lidi, kdyby se dozvěděli, že maminku nechali o samotě, i když maminka by chtěla být sama, i když jim to několikrát zopakovala, ale oni ne a ona se do hádky pouštět nebude, za to jí jeden nepohodlný večer nestojí. Škoda, že už tady není Jiří, ten by jim uměl říct ne. Zasměje se, kdyby tu byl Jiří, byli by přece spolu doma a nebylo by co řešit. Pepík jí dá k telefonu dvojčata, která jí popřejou, až se Julie na chvilku dojme, jak jsou milí, nakonec ta děcka třeba vyrostou ve slušné lidi, a pak i Romanu. I ona je medová, pokrytectví toho tak speciálního dne, jako kdyby na tom záleželo, dneska být milá, když celý zbytek roku milá není. Mezitím skončila pohádka, Julie se tedy oblékne, vezme svíčky, vezme kytičku, kterou včera koupila, nezapomene sirky, první měsíc je stále zapomínala, ale teď už ne, a jede tramvají devatenáctkou na hřbitov. Pořád ještě malinko sněží a už se začíná stmívat, na ulicích

17


Ukázka knihy z internetového knihkupectví

Recommend Documents