Ukázka knihy z internetového knihkupectví

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS203851

Hannah Howell

HIGHLAND AVENGER

Copyright © Hannah Howell, 2012 All rights reserved Translation © Irena Palová, 2015 Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být bez písemného svolení nakladatele reprodukována jakoukoliv formou ani prostředky mechanickými nebo elektronickými, ani fotokopírováním nebo zaznamenáváním na jakýkoliv nosič informací. ISBN 978-80-7411-095-5


1. kapitola

V

Skotsko, jaro 1480 Ledová slaná voda Arianně tak zamuchlala a slepila vlasy, až ji bolela pokožka hlavy. Sílící vítr jí rval kadeře ze sponek a uvolněné prameny jí divoce poletovaly kolem obličeje. Jak vrávorala po rozhoupané palubě pátrajíc po Adelarovi a Michelovi, občas ji některý bolestivě šlehl do tváře. Teď však neměla čas uvolněné vlasy spínat. Až chlapce najde, pěkně si to s nimi vyřídí. Budou je pálit uši. Hoši se o život nestrachovali – byli příliš nevinní, než aby si uvědomovali, jakému nebezpečí jsou vystaveni. Podle nich pluli do Skotska proto, že Arianna s nimi chce žít u své rodiny. Netušili, že podnikají cestu za svou záchranu. Byli ještě malí a nedbali varování, jež jim Arianna neustále vtloukala do hlavy. Nevěděli, že po zničeném manželství jsou jediným štěstím Ariannina života. Na lodi byl však někdo, kdo chlapcům usiloval o život. Arianna sevřela rukou zkřehlou chladem rukojeť dýky a znovu si přísahala, že udělá všechno, aby chlapce zachovala naživu. Doufala, že pronásledovatelům unikne, když opustí Francii, ale lidé, kteří si přáli smrt dětí, zřejmě poslali na loď najaté vrahy. Arianna se už dávno rozhodla, že je zabije. „Ježíši! Ten malý prevít mě kousl!“ Přes skučení větru, šum deště a vrzání ráhnoví se jí donesl 5


k uším rozzlobený mužský hlas. Arianna se otočila po jeho zvuku. Za závoji deště visícími z oblohy uviděla dva muže, jak táhnou oba svíjející se a kopající chlapce k zábradlí lodi. Jedna dýka, dva muži – to nemám moc dobré vyhlídky, pomyslela si Arianna a rychle se rozběhla ke skupince. Chlapci se bránili udatně, ale ona věděla, že sami boj prohrají. Musí jim pomoct. Netušila, kdo muže najal, a pochybovala, že odpověď získá od nich. Teď na tom však nezáleželo. Věděla, že je sem poslal buď strýc chlapců Amiel, nebo DeVeauxové, dlouholetí a zapřisáhlí nepřátelé rodiny Lucettů. Nebo se Amiel a DeVeauxové spojili. Švagra zřejmě netrápí, že nyní je komplicem rodiny, která způsobila smrt a útrapy tolika jeho příbuzným. To by ji nemělo překvapovat, když se Amiel pokouší zabít vlastní synovce, aby získal majetek jejich otce. Navíc měla Arianna podezření, že to byl právě on, kdo zavraždil Clauda, otce chlapců a svého bratra, a jejich matku. Paktování se s nepřítelem bylo vzhledem k těmto hříchům jen malým prohřeškem. Právě když se Arianna přiblížila k mužům nadosah, švihl ji těžký pramen vlasů do tváře. Pohodila hlavou, aby chladný a mokrý pramen, který ji téměř oslepil, setřásla. Jakmile to udělala, zahlédla koutkem oka něco, co okamžitě zaujalo její pozornost navzdory skutečnosti, že chlapcům hrozí nebezpečí. Clonou hustého deště se k nim blížila loď. Pokud se během několika příštích minut nestane zázrak, narazí jim do boku. Arianna nebude zachraňovat jen chlapce, ale i sebe. Hrozí, že všichni skončí v rozbouřených vodách. Zhluboka se nadechla, zastrčila dýku a rozkřičela se, co nejhlasitěji dokázala. Muži se otočili a pohlédli na ni. Křičela a ukazovala na loď, jež se na ně řítila. Jak doufala, muže okamžitě ovládla touha zachránit si život. Pustili chlapce, kteří upadli na palubu, a rozběhli se k zábradlí. Najíždí na nás záměrně, napadlo Ariannu. Sevřela ručky hochů. Najednou věděla, že loď se na ně řítí schválně a kurz nezmě6


ní. Vzápětí si s lítostí uvědomila, že i všichni ostatní na jejich malém škuneru zemřou. Ona však nemůže pro jejich záchranu udělat nic. Obrátila pozornost k oběma malým, chvějícím se chlapcům. Naděje na jejich záchranu je malá, ale na to jediné teď myslela. „Chtějí, abychom se utopili v moři,“ zajektal zuby Michel. „Ano,“ přikývla Arianna a táhla chlapce k přídi, kde předtím viděla několik prázdných soudků přivázaných k palubě. „Obávám se, že všichni skončíme v moři.“ Pustila ruce hochů, vytáhla dýku a přeřízla provazy, jimiž byly soudky připoutány k lodi. „Utopíme se,“ zafňukal Adelar. „Ne, to nedovolím.“ Arianna se ohlédla na velkou přibližující se galéru a věděla, že jí zbývá málo času. Nepřátelské plavidlo dělil od ničivého nárazu do škuneru kapitána Tilleta jen úzký pruh divoce rozbouřeného moře. „Pamatujete si, jak jsem vás učila plavat?“ „Trochu,“ odpověděl Michel francouzsky se skotským přízvukem, který se jí tak líbil. „Půjde to. Musím vás hodit do vody, chlapci. Poplavete ke břehu.“ Arianna obrátila hochy tváří k pobřeží, jež ráno viděli jasně, ale nyní bylo skryto za temnými bouřkovými mraky a hradbou deště. „Hodím do vody tyhle soudky a pak vás. Musíte si každý chytit jeden. Brzy bude ve vodě spousta dřeva, takže jestli se vám soudek chytit nepodaří, popadněte cokoli jiného. Chytněte se něčeho, co vám pomůže udržet hlavu nad vodou. Nedovolte, aby strach zvítězil nad rozumem. Upněte pohled ke břehu, držte se pevně soudku nebo kusu dřeva a kopejte nohama, jak jsem vás kdysi učila.“ „Moře je rozbouřené, Anno,“ namítl Michel roztřeseně. „Není jako náš rybník, kde jsi nás učila plavat.“ „Já vím, drahouškové, ale to, co jsem vás naučila, vám pomůže i v rozbouřené vodě. A plavat budete jen do chvíle, než se vám podaří chytit soudek nebo prkno.“ Arianna zvedla soudek a pohlédla do vzpínajících se vln. Jestli vyváznou živí, bude to zázrak. Naděje, že se jim všem podaří 7


v rozvířených vodách chytit soudek nebo kus dřeva, byla velice malá. Ale šance na přežití po nárazu velké lodi do jejich byla ještě menší. Když skočí sami, alespoň si mohou vybrat kam. Pohlédla na chlapce a pak na sebe. Byli teple oblečení, aby se chránili před studeným vzduchem a deštěm. Postavila soudek na palubu. „Pláště i boty dolů, chlapci. Rychle! Stáhly by vás ke dnu jako kotva.“ Jediným pohybem ze sebe strhla plášť, shodila boty a rychle si rozvázala šaty. Přežít bylo důležitější než dbát na cudnost. „Nacpěte všechno do soudků. Honem,“ pobídla chlapce, protože vyděšený křik členů posádky jí prozradil, že nemají času nazbyt. Hoši se činili, ale Arianna vnímala každou vteřinu jako nekonečnou. Obtočila si dlouhý provaz kolem pasu, druhý konec přivázala k víku soudku a soudek hodila do vody. Vzápětí vrhla do vln druhý a po něm třetí. Políbila Michela na tvář a pomodlila se, aby to nebylo naposledy. Pak bledého hocha s očima rozšířenýma strachem zvedla a hodila ho přes palubu. Nezaváhala a totéž udělala s Adelarem, ačkoli jí srdce krvácelo. Přelezla přes zábradlí a naposledy se ohlédla. Galéra byla už tak blízko, že Arianna rozeznávala tvrdé rysy mužů stojících na palubě. Loď neuhnula ani o píď od zvoleného kurzu. Všichni námořníci se něčeho drželi a to Arianně prozradilo, že vědí, co bude následovat. Náraz byl v plánu. Arianna se pomodlila, aby vyvázli z nadcházející katastrofy živí, a vrhla se do vln. Dopad na hladinu byl tvrdý, až vykřikla bolestí. Jakmile se ocitla pod zpěněnými hřebeny vln, ohromil ji bodavý chlad. Další hrozba, pomyslela si a v duchu se ptala, kolik zkoušek budou ještě muset vydržet. Strach a zlost jí daly sílu, kterou potřebovala, aby doplavala k hladině. V očích ji štípala slaná voda, ale hned pátrala pohledem po chlapcích. Už se bála, že hodila své milované hochy do chřtánu smrti, když vtom je spatřila. Oba chlapci pevně svírali soudky a houpali se na vlnách, jež si s nimi krutě pohrávaly. Arianna doplavala k volnému soudku a pak zamířila k chlapcům. Prala se s vlnami a pokoušela se nevnímat chlad, kte8 Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz

rý ji připravoval o sílu. Když doplavala k chlapcům, svázala soudky k sobě provazem, který měla ovinutý kolem těla. Konečně se vysoukala na podivné malé plavidlo, jež vytvořila. Třásla se tak, že jí zuby hlasitě cvakaly. Vtom uslyšela ohlušující zvuk praskajícího dřeva a k řevu bouře se přidaly výkřiky mužů odsouzených k smrti. Arianna pohlédla na Michela, který ležel mezi ní a Adelarem, a vykřikla: „Pádluj, Adelare! Použij obě ruce a pádluj ze všech sil!“ Bylo třeba udělit ještě několik hlasitých rozkazů a vzápětí ucítila Arianna mírný rozdíl. Vor už se nepohupoval na vlnách jako hračka, ale pohyboval se kupředu. Když se Michel opatrně vyšplhal na Adelara a přidal se k němu s veškerou silou útlých paží, pocítila obrovskou pýchu. Modlila se, aby se co možná nejrychleji dostali z dosahu vrahů, kteří právě usmrtili dva tucty lidí, aby připravili o život dva malé chlapce. „Dost,“ řekla po určité době, která jí připadala jako dlouhé hodiny. Paži měla unavenou a ztuhlou chladem a musela napnout všechny síly, aby ji vytáhla z ledové vody. „Teď už nás k pobřeží donese proud.“ Přitiskla se tváří k drsnému povrchu soudku a urputně se bránila nepoddat se slabosti, která ji hrozila vtáhnout do bezvědomí. Tohle není jediná bitva. Od chvíle, kdy si uvědomila, že Amiel a DeVeauxové nasadili na loď své lidi, skoro nespala a hlídala chlapce ve dne v noci. Nejraději by hodila všechno trápení za hlavu a usnula. Otevřela oči, aby viděla Michelovu bledou tvář. „Jsou ti zlí muži mrtví?“ zeptal se. „Ano,“ odpověděla. „Zlí chlapi, kteří s námi byli na lodi, jsou mrtví – stejně jako mnoho hodných. Ale darebáci na velké lodi žijí a já se bojím, že DeVeaux se nevzdá. A nevzdá se ani Amiel.“ „Mrzí mě to. A Adelara taky.“ „A co?“ „Že jsme ti nevěřili.“ „Aha, teď už budete dbát mých varování, ano?“ 9


„Ano,“ odpověděli hoši dvojhlasně. „Dobře. Teď bych chtěla, abyste soudky sevřeli pevněji. Než přišla bouře, zahlédla jsem na pobřeží nějaký odlesk. Pamatujete, jak jsem vám ho ukazovala?“ Chlapci přikývli. „Voda nás tam odnese, aniž bychom se museli namáhat.“ V duchu se strachovala, aby mezi nimi a pobřežím nebylo mnoho skalisek, protože jejich provizorní vor by nárazy na kameny nevydržel. „Pamatujete si, co máte dělat, když doplujete na břeh sami?“ „Dopluješ s námi, Anno,“ řekl Adelar a v hlase mu zazníval strach. „Ze všeho nejvíc si přeji, aby to tak bylo, ale chci vědět, jestli si pamatujete, co jsem vám říkala.“ „Ano. Musíme najít tvé příbuzné, Murraye, a povědět jim, co se stalo.“ „A také kdo jsou ti zlí muži,“ dodal Michel. „Ano. A teď se snažte neusnout. Držte se pevně soudků a buďte připraveni plavat ke břehu, bude-li třeba. Zasuňte si paže pod provaz, kterým jsem svázala soudky, to vám pomůže. Myslím, že zanedlouho přistaneme na pevné zemi. Tyhle vlny, třebaže nás potrápily, nás rychle ženou správným směrem.“ Arianna doufala, že mluví přesvědčivě, protože chtěla hochy uklidnit. Nepřála si, aby si uvědomili, jak je slabá. Když jim připomínala, co mají udělat, kdyby zůstali sami, stále myslela na slůvko jestli. Jestli se někdo, kdo přežil ztroskotání lodi, nevydá za nimi s požadavkem, že potřebuje jejich vratký vor víc než oni. Jestli je nenajdou muži, kteří se za nimi vydali. Jestli je vlny neroztříští o skaliska u pobřeží. Myslela na všechno, co je mohlo ohrozit, a nejraději by vykřičela svůj strach a vztek na bouřkové mraky. Není to spravedlivé, pomyslela si, ale hned si řekla, že nesmí kňourat. Tím se však skutečnost nezměnila. Michel s Adelarem jsou ještě malí, do dospělosti mají daleko. Jsou to nevinní chlapci bez velkých hříchů. Arianna věděla, že ani ona nespáchala žádný velký hřích, třebaže 10


mnohé malé si dokázala vybavit. Neudělala však nic, za co by si zasloužila utonout anebo být svědkem smrti dvou milovaných chlapců, které skoro považovala za své syny. Málem začala proklínat Boha, ale včas se zarazila. K jejím velkým chybám patří, že se rychle rozčílí, ale teď by nebylo dobré nechat se unést hněvem. Nyní musí naplnit srdce i mysl upřímnými modlitbami, možná i sliby, co dobrého učiní nebo čeho se vzdá, když Bůh hochy ušetří. Uvažovat jasně bylo najednou těžké. Temnota, která se jí plížila do mysli, pomalu vítězila nad snahou zůstat při vědomí. Z posledních sil si ovinula kolem zápěstí provaz, který držel pohromadě soudky. Doufala, že tak se na vratkém plavidle spíš udrží. „Sakra! Mám vodu snad i v kostech. Ten prokletý déšť určitě prosakuje kůží do těla.“ Brian MacFingal se na bratra usmál. „Vypadáš jako zmoklá myš, Simone.“ Vzhlédl k obloze. „Myslím, že déšť už slábne. Brzy vykoukne slunce a osuší nás.“ Briana pobavilo, jak se Simon s mladým Nedem pochybovačně zahleděli na oblohu. Ovládl se však a nerozesmál se, aby se bratři neurazili. Pětadvacetiletý Simon byl silný a hezký muž a zkušený bojovník. Uměl zacházet s mečem i s nožem, ale bylo v něm ještě něco chlapeckého. Sedmnáctiletý Ned byl samá ruka samá noha a jeho pohyby postrádaly jakoukoli ladnost. Brian si na své období nejistoty pamatoval velmi dobře a nechtěl se dotknout hrdosti nezralého mladíka výsměchem. „Věř mi,“ řekl, „slunce nás brzy zahřeje. Mraky se trhají.“ Simon přikývl. „Ano, už to vidím. No, aspoň nebudeme u přebírky zboží skrz naskrz promoklí.“ „Díkybohu.“ „Myslíš, že vyděláme tolik jako minule?“ „Měli bychom. Vlastně jsem teď asi hodinu přemýšlel, jak obchodování usnadnit nám i druhé straně.“ Brian se zamračil. „Ale zároveň bych chtěl naše podnikání zatím utajit.“ 11


„Máš pravdu, čím víc lidí o něm bude vědět, tím větší bude možnost, že nás někdo okrade.“ „To mě trápí nejvíc. Tady jsme příliš daleko od bezpečí Scarglasu. Zisk je skvělý a stojí nám za trochu nepohodlí cestou sem, ale dlouhá cesta domů se zbožím představuje určité riziko. Přesto jsem zatím nenašel lepší a bezpečnější způsob.“ „Možná bychom měli změnit trasu. Cesta by trvala déle, ale v noci bychom mohli přespat u důvěryhodných přátel nebo u příbuzných.“ Brian přikývl. „Také mě to napadlo. Pak bychom ale museli dát určitý podíl ze zisku všem, kdo by nám poskytli přístřeší a čas od času by nás možná museli bránit.“ „Je lepší přijít o část zisku než ztratit všechno – možná i život.“ „To je jasné.“ Po tomto rozhovoru se Brian vrátil k úvahám o zastávkách, kde by mohli bezpečně přespat. Mohli by si tam najmout i pár ozbrojených chlapíků, kdyby je někdo ohrožoval. Brian věděl, že to má smysl, ale nechtělo se mu přijít ani o jedinou minci z obchodu, který právě rozjel. Peníze pomáhaly klanu ze Scarglasu; byl silnější. A ještě důležitější bylo vydělat peníze na kousek půdy, který by měl Brian jen pro sebe. Při pouhém pomyšlení, že by vlastnil pozemek, nebo dokonce dům, se Brianovo srdce svíralo touhou, která byla každým dnem silnější. Nezáviděl bratru Ewanovi postavení pána Scarglasu. Ewan se staral o všechny bratry, které zplodil jejich otec – o ty legitimní i nemanželské. Brian přesto toužil mít něco svého a věděl, že vždycky se najde někdo, kdo mu ochotně prodá část rodinného majetku. Lidé potřebují peníze. K půdě nebo k domu by mohl přijít taky ženitbou, ale Brian nechtěl uzavřít manželství z takového důvodu. Poslední možnost, jak získat jmění, představovala odměna od krále, avšak naděje, že by se odměněným stal nějaký MacFingal, byla velmi malá. Možná přece jen trochu závidím, uvědomil si Brian. Toužil ne12


jen po svém kousku země, chtěl to, co měli bratři Ewan a Gregor. Získali to dokonce i podivínští bratranci Sigimor a Liam Cameronovi. Brian chtěl mít svůj domov a založit rodinu. Toužil po ženě, k níž by se rád vracel a která by se radovala, že přišel domů. Chtěl děti. Avšak jediné, k čemu se neuchýlí, je sňatek z rozumu. Prahl po ženě, jež by ho milovala, stejně jako děti, které by spolu měli. Kdyby si vzal ženu pro peníze, pro dům nebo pozemky, pak by tohle nikdy nezískal. Své tužby si nechával pro sebe. Věděl, že kdyby se prořekl, někteří z bratrů by se možná zamysleli a uvědomili by si, že nemá žádné nemanželské děti. A co hůř, došlo by jim, že nevyužíval příležitosti k jejich zplození jako většina z nich. Brian často slýchal výčitky svého nejstaršího bratra a vůdce klanu Ewana zaměřené na poživačný způsob života bratrů a nechtěl se stát jeho dalším terčem. „Nějak jsi zvážněl, Briane,“ řekl Simon, který jel po jeho boku. „Jen si dělám starosti, jestli nás bouře o něco nepřipravila,“ zabručel Brian a pak se zamračil. Sotva ta slova vyřkl, polekal se, aby nebyla pravdivá. Když přišla bouře, proklínal déšť, zimu a vítr. Teprve teď ho napadlo, že co bylo nepříjemné na zemi, mohlo být na moři nebezpečné, ne-li přímo zhoubné. Kdyby o náklad přišli, nestali by se přímo žebráky, ale museli by nadlouho odložit některé plány na obnovení Scarglasu, protože by musel uzavřít nové smlouvy na další zboží. Také by ho mrzelo, kdyby ztratil muže, jež znal a jimž věřil. Nechtěl ani pomyslet na to, že by přišli o život na moři, které tak milovali. Brian potlačil bodnutí viny. Kapitána Tilleta ani jeho námořníky k ničemu nenutil. Všichni potřebovali peníze, které si plně zasloužili, a stejně jako on měli z obchodu radost. Raději temné myšlenky zahnal. Brzy dorazí do malého zálivu a dozví se, jak plavba dopadla. Zatím se může jen modlit, aby bylo všechno dobré. „No, zdá se, že Bůh mě nevyslyšel,“ zamumlal Brian, když na 13


pláži seskočil z koně a zíral na neklamné známky lodního neštěstí. „Ježíši, Briane, myslíš, že někdo přežil?“ zeptal se Simon. „Vždycky je naděje. Porozhlédneme se tu,“ odpověděl Brian. Zavelel osmi mužům z doprovodu, aby se rozestoupili a začali prohledávat pláž. „Pátrejte po lidech i po zboží.“ Pláž prohledávali dlouhé dvě hodiny, protože moře stále vyvrhovalo těla, trosky lodi a části nákladu. Hromada zachráněného zboží rostla, ale Brianovu radost kalil počet mrtvých, které vytáhli z vody. Našli pouze pět živých mužů, tlustý kapitán Tillet byl naštěstí mezi nimi. Potlučené a zesláblé muže uložili pod pokrývky u koní. Až tady skončí, převezou je na Scarglas. Brian se vydal ke kapitánu Tilletovi, aby se ho zeptal, jak má naložit s mrtvolami mužů z posádky, když ho chytil za paži Ned. Brian se na něho zamračil. Chtěl mluvit s kapitánem i o jiné věci – zaslechl něco o útoku velké lodi. „Podívej, Briane!“ Naléhavost v Nedově hlase Briana přinutila, aby se podíval, kam bratr ukazuje. „Myslíš tu skálu?“ „Ano, něco se pod ní hýbe. Jasně, teď zase! Někdo nás odtamtud pozoruje.“ Brian se kousl do jazyka, aby Nedovi neřekl, že má zjitřenou představivost. Skála byla příliš daleko od břehu, aby se v jejím stínu mohl ukrýt někdo z posádky. Navíc nebyl důvod, aby se někdo z Tilletovy posádky před nimi skrýval. Existovala malá pravděpodobnost, že je od skaliska někdo sleduje, ale jeho otvory a dutiny představovaly dobrou skrýš, takže možné to bylo. Nedovi to nedalo a vydal se ke skále a Brian ho po chvíli následoval. Jakmile obešli první rozeklaný výběžek, zastavili se a překvapeně vydechli. „Říkal jsem ti, že tu někdo je,“ řekl Ned. „Ano, měl jsi pravdu,“ přikývl Brian. „Štěstí, že jsi tyhle rytíře zahlédl.“ Před nimi stáli dva malí hoši. Byli celí mokří a chvěli se zi14 Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz

mou. Na zemi vedle nich ležela tváří dolů žena. Chlapci se tvářili vyděšeně a každý držel v ruce nůž. Brian by je snadno odzbrojil, nechal však ruce volně viset podél boků a usmál se. Odhodlání, s jakým ženu chránili, si zasloužilo respekt. „Nechceme vám ublížit, ale pomoct,“ řekl. „Proč bychom vám měli věřit?“ zeptal se vyšší z hochů se zvláštní směsicí francouzského a skotského přízvuku. „Věřili jste kapitánovi na lodi?“ „Ano, byl to správný chlap.“ „Jestli se podíváte ke koním, uvidíte, jak se mu daří.“ „Micheli, podívej se tam a pověz mi, co vidíš,“ nařídil větší chlapec menšímu francouzsky. Michel vyhlédl zpoza skály a odpověděl francouzsky: „Kapitán je naživu, i pár jeho mužů. Tihle jim dali pokrývky, mluví s nimi a smějí se. Kapitán se směje taky.“ „Kapitán pro mě dopravoval zboží. Jsme partneři,“ objasnil mu Brian a pak upřel pohled na bezvládnou ženu. Viděl dlouhé slepené vlasy a ženské křivky. Paže měla natažené a Brian pochopil, že hoši ji od břehu odtáhli. Jeden z nich byl zřejmě dost chytrý a pokoušel se zamaskovat veškeré stopy, které by však jeho muži dřív nebo později objevili. „Je mrtvá?“ zeptal se a hned proklínal svoji neomalenost, protože chlapci ztuhli. „Ne!“ vykřikl vyšší hoch a menší divoce zavrtěl hlavou. „Pak byste mě k ní měli pustit, ať se podívám, jestli jí mohu pomoct.“ Hoši sklonili nože a Brian si dřepl vedle ženy a nadevše si přál, aby nemusel chlapcům říct, že hlídají mrtvou.

15


Ukázka knihy z internetového knihkupectví

Recommend Documents