Ukázka knihy z internetového knihkupectví

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS185418

Zdeněk Zapletal

Popík


Prachy, nebo koule… Obojí mít nemůžeš. Henry Miller


© Zdeněk Zapletal 2013 © Adam Holý 2013 © Novela bohemica 2013

ISBN 978-80-87683-08-8


1 Normal Majer byl bez práce. Velká nadnárodní a částečně i podnárodní společnost zrušila jeho funkci mluvčího negativních zpráv a informací. Rozhodla se, že už žádné negativní zprávy a informace poskytovat nebude. Normalovi to oznámil šéf sekce. Nepředpokládal problémy. Stála za ním korporace, miliony, miliardy, triliony, kvadriliony a tak dále. Normal taky žádné problémy nedělal. Mladého top manažera ale přece jen zaskočil. Řekl mu, že přijde do pekla. Topík nevěděl, co s tím. Peklo nepatřilo do jeho portfolia. Normal byl kdysi úspěšným spisovatelem. Teď už knihy nepsal. Všichni jeho čtenáři byli mrtví. Buď doslova, nebo obrazně. Psal scénáře, které nikdo netočil. Byl ve věku, kdy rekvalifikace na tesaře nebo obchodníka s cennými papíry už nepřicházela v úvahu. Nedokázal by obchodovat ani s papíry bezcennými. Práci ale potřeboval. Po šesti měsících bez příjmu by bral v podstatě cokoliv, ale všude sháněli jen tesaře nebo obchodníky s cennými papíry. Jediným zdrojem jeho příjmů byly už šest měsíců přednášky na téma Sebepropagace, sebeprojekce a sebereflexe v postmoderním, postindustriálním, postraném světě, které měl na univerzitě ve Zlíně, na katedře marketního reklamingu. Měl jednu až dvě přednášky do měsíce a vydělal tím tak na měsíční parkovné a pár housek k tomu. Nějaké pracovní nabídky Normal měl. Ředitel kulturního střediska mu naznačil, že se možná uvolní místo v internetové kavárně. Webový vrchní, mailový číšník, případně myč windows nebo něco takového. Od člověka z Českého rozhlasu se zase dověděl, že Praha shání někoho, kdo by psal Hajaji. Hajaja byl rozhlasový večerníček pro děti už v době, kdy byl dítě i Normal. Vitalita toho pořadu na něho udělala dojem. – Sedm Hajajů, sedm litrů, řekl rozhlasák. – Znamená to, že jeden Hajaja, jeden litr? ujistil se Normal. – Znamená, ale musíš jich napsat vždycky nejmíň sedm, řekl známý. Normal prohlásil, že to zváží. Pohádky byly těžké. Nadpřirozené bytosti, žádné vulgarismy a dobro vždycky vítězí nad zlem. Až tak fabulovat nedokázal. Kdyby ale bylo nejhůř, mohl bych to zkusit, říkal si. Když mu zavolal producent Debo a domluvil si s ním schůzku, napadlo ho na chvíli, že je z nejhoršího venku. Měl pocit, že má dobře rozhozené sítě. A pokud ne dobře, tak alespoň rozhozené.


2. Norm seděl v pokoji s knížkou v ruce, sledoval svoji ženu Ester, jak zalívá, a přemýšlel, co po něm může Debo chtít. Venku pršelo. Normalovi přišla ženina činnost nelogická. – Zalíváš… řekl. Ester se na Normala podívala, ale neodpověděla. Ester byla spolumajitelkou jazykové školy. Druhou majitelkou a zároveň jedinou Esteřinou kolegyní byla její kamarádka Estel. Teď ale Ester zalívala a Normal řekl: – Venku prší. – Ale tady neprší, proto zalívám. Kdyby tu pršelo, nezalívala bych, ohradila se Ester. – Aha… A kde je Natan a Mina? – Děti s náma už nežijou. Nevšiml sis toho? Natan dva roky, Mina rok… – Musíš být pořád tak jedovatá? – Měl by sis najít práci… Potkal bys tam nějaké jiné lidi a nezdála bych se ti tak jedovatá. – Můžu snad za to, že korporace zrušila moji funkci tiskového mluvčího negativních informací? – Nemůžeš… – Tak vidíš… A byl jsem, sakra, dobrý mluvčí… Normal se při vzpomínce na své pracovní úspěchy usmál. – Pamatuješ, jak jsem informoval o tom obrovském úniku zplodin? Nebo o tom velkém požáru výrobní haly… Generální ředitel mi volal, že to bylo tak přesvědčivé, že i on sám na chvilku uvěřil, že šlo o nešťastnou náhodu, a ne o pojistný podvod… – Ty negativní informace tě zdeformovaly. Asi je dobře, že to skončilo. Teď by sis měl najít něco pozitivního. Normal v její poslední narážce zaregistroval výčitku nebo něco, co ho podráždilo. – Už zas… O co ti, sakra, jde? O prachy? – To taky, připustila Ester. – Jasně, to je naše věčné a vlastně jediné téma. Nic než prachy… Proč se mě třeba nezeptáš, jak se cítím? – Na to se tě ptát nemusím. To vím… Cítíš se mizerně… Nemáš prachy, nemáš práci, nemáš se jak realizovat… Kdo by se na tvém místě cítil dobře… – Ale já pracuju, Ester. Dělám na tom scénáři. Přece víš, že píšu Moře neklidu… – To už píšeš rok a půl a neviděls zatím ani korunu.


– Musím vydržet a vytrvat. V Hollywoodu se prý říká: Po patnácti letech usilovné práce se stal ze dne na den slavným… Ester odložila konvici, přešla přes pokoj k Normalovi a posadila se do křesla proti němu. – Tobě to, Norme, přijde vtipné? – Ne, jenom zajímavé… A pravdivé. Taková je holt moje branže. – Dost blbá, nemyslíš… – To jo, ale dělám to rád… A něco přece jenom vydělávám. Mám ty svoje přednášky… – …máš jednu přednášku za měsíc. A slyšela jsem, že na té poslední bylo jenom šest lidí… – To není pravda. Bylo jich osm… Jeden kluk s černým srostlým obočím byl tak nadšený, že si ji natáčel na mobil a průběžně ji někomu někam odesílal. – Myslíš, že si natáčel tvoji přednášku? – A proč ne? Sebepropagace, sebeprojekce a sebereflexe v postmoderním, postindustriálním, postraném světě je úžasné téma. – Pro tebe možná jo. Norma to naštvalo. Zvedl se a začal přecházet po pokoji. – Přestaň do mě, sakra, šít. Dělám, co můžu… A neboj se, nezůstanu ti viset na krku. Práci si hledám. Hned zítra mám schůzku s jedním velkým producentem. – Jak se jmenuje? – Debo. – Tak mu říkají, nebo je to jeho pravé jméno? Normal se zastavil a otočil se k ženě. Žili spolu dlouho. Věděla, co jí chce říct. Usmála se a zvedla obě ruce v obranném gestu. – Jenom jsem to zkoušela…

3. Norm čekal na Deba v kavárně v obchodním centru Zlaté jablko. Producent měl zpoždění. V telefonu se nezmínil, o co jde. Chtěl se sejít. Jel za Normem z Prahy. Už to mohlo znamenat, že to něco znamená, ledaže by to neznamenalo vůbec nic. Debo byl suchar. Na sobě měl džíny, volné plátěné sako. Na hlavě měl kšiltovku, pod kterou špatně ukrýval pleš. Mohl být v Normalových letech. V podstatě stařec. Už při vstupu do podniku se choval bodře a suverénně jako muž velkého světa. Rozhlídl se, pak přešel k Normalovi a plácnul ho po rameni. – Čao, chlape… Ty seš Normal Majer, že jo…


Normal přikývl. – Já jsem Debo a tykej mi, pičo. Téměř v každé větě, ať mluvil s kýmkoliv a o čemkoliv, použil nějaký vulgarismus. Normální verbální prase. Debo se posadil a objednal si kávu, minerálku, colu, pivo a popelník, aniž by si později během schůzky zapálil. Možná to ale bylo magické znamení. – Hele, můžu ti říkat Norme? Jestli ti to teda nevadí… – Jasně, Debo… Pojďme k věci, řekl Norm. Dva chlapi velkého světa. Zkušení, ostřílení brusiči. Těžcí, tvrdí madrfakři. Tak se cítil, když to řekl. – Chtěl bych ti nabídnout šolich, Norme… – O co jde? – O práci pro Maxima Flexu. – Pro koho? – Kurva, neříkej, že ho neznáš… Maxim Flexa… Dostal se mezi poslední čtyři v reality show Bratr X. Dvakrát tam ukázal péro a pořád něco zpíval… Národ ho miluje. Je to skvělá nová vycházející hvězda… – Normal se na Deba rozpačitě podíval. Neměl tušení, o čem mluví. – Je to rocker, popař nebo raper? – Je… Navíc je ještě kapku bluesman, špetku rasta… V jeho věcech ovšem najdeš taky prvky disco, punku, acidu, metalu, housu, grunge a techna. – Kdo přišel na to, že bych měl pro takového exota makat? – Já… – Jak jsi na mě přišel? – Můj syn z třetího manželství byl na tvý přednášce o sebepropagaci, natáčel ji na mobil a záznam mi průběžně posílal. Takovej černej týpek se srostlým vobočím. Nevšim sis ho? – Jo, jeden takový tam byl. – A byl nadšenej a já taky… Přetlumočil jsem to všecko Flexovi a ten byl nadšenej taky. Říkal, že seš supr… – Kdo mu dal tak blbé jméno? – Já… Myslím, že je dokonalý a vyjadřuje všecko… Maxim znamená maximální. Flexa znamená flexibilitu. Chceme bejt maximálně flexibilní v každým směru a ohledu. – Tuším, že jsem ho viděl v jednom časáku… Měl na sobě ženské šaty. Je homosexuál nebo transvestita? – Proč? Měl by bejt? podivil se Debo a Normal nevěděl, jestli je jeho údiv opravdu upřímný, nebo se ocitnul v jiné dimenzi. – Ptám se jen kvůli tomu převleku, upřesnil Normal. – Maxim není transvestita. Jenom si občas rád voblíká ženský šaty.


– Aha… – Mercury nebo Bowie to dělali celej život… – To je fakt. – Hele, Norme, pičo, normalita je nuda. Normalita je nenormální… – Mhm… A co bych teda pro něho dělal? – Dělal bys všecko pro to, aby se Flexa dostal na první stránky jakýhokoliv blbýho, posranýho bulváru… Vymýšlel bys skandály, příběhy, vztahy, aféry, cokoliv, co by zaujalo novináře, a podle toho bys organizoval a plánoval Flexův život. – On nemá manažera? – Ty kokot, já jsem jeho manažer! Ty bys byl imidžmejkr, pí ár, říkej si tomu, jak chceš… Řídil bys jeho život a kariéru. Byl bys jeho osobní Bůh. Neláká tě to? Je v tom něco satanskýho nebo božskýho nebo obojího dohromady… Normal se zamyslel. Fakt v tom bylo něco satanskýho nebo božskýho nebo obojího dohromady. – Odkud se ten Flexa objevil? – Kurva, ty mě neposloucháš? Byl v tý reality show a na základě toho ho hned vobsadili do muzikálu… – Do jakého? – Stařec a moře podle Hemingwaye… Zpíval tam rybu… A hrál taky v muzikálu Idiot podle Dostojevskýho. – Koho? – Epizodní postavu, vole. Idiota zpíval přece skvěle Bohuš Matuš… – Aha… – Hele, Norme… Flexa není žádnej debil. Vystudoval střední hutnickou průmyslovku… – Něco takového existuje? – To nevím, ale von to vystudoval… Uznávám, že je to trochu exot, ale má úžasný charisma. Dostane všecko, co si zamane. Jenom mu někdo musí říkat, co si má zamanout. – No a co si od toho všeho slibuješ? Debo upil kávy, minerálky, coly a piva. Pak se dotknul popelníku a magicky se zamyslel. – Maxim zaplní mezeru… – Mezeru po kom nebo po čem? – To není důležitý. Prostě zaplní mezeru na trhu… Bude neohleděnej, přitažlivej, bude se příjemně poslouchat, osloví úplně všechny, a přitom nikoho neurazí. Bude se líbit všem. Vod těch, co poslouchali Waldu a Pilarku, přes Wabiho Daňka, Nohavicu, Dana Landu, Pepu Vojtka, Lucii Vondráčkovou, Kryštofa, Divokýho Billa až po Ewu Farnou…


– Kdo za ním stojí? Debo se hlasitě rozesmál. – …kurva, no přece já! Já za ním stojím, já ho pasu a slibuju si vod toho velkej sukces… A jestli chceš, Norme, budeš u toho. Rozjedeme to ve velkým stylu… A ty tomu budeš napomáhat. Ty to budeš v zákulisí řídit, tahat za nitky… Budeš se podílet na tom fantastickým úspěchu… Hele, Flexovo první album bude pecka, druhý možná jakž takž ještě půjde, a pak už se na to můžeme vysrat… Norm váhal. Bylo to až příliš magické. Nedokázal to v tu chvíli uchopit ani upustit. – Nemusíš kývnout hned teď… Chápu, že je to šok… – A co prachy? – Jasně. Kolik chceš? – No, chtěl bych dost, přiznal upřímně Normal. – Dost je pro každýho jiný? Kolik je dost pro tebe? – Zkus něco nabídnout, pičo… – Hele, domluvíme se na půlroční spolupráci. Dám ti půl mega plus pár procent z toho, co kápne z koncertů. – Jak budu vědět, kolik zrovna káplo? – Řeknu ti to, usmál se Debo. – A co míníš těmi pár procenty? – To, co říkám, pár procent, dvě… Normal počítal nespočitatelné. Tisíc lidí v hale krát pět set krát řekněme dvacet, mínus… A tak dále. Prostě koše s baňama. Debo se zvedl od stolu. Z kapsy saka vytáhl CD a podal ho Normovi. – Tohle je první Flexův velkej hit Copánková. Už pár dní je nasazenej ve všech rádiích. Je všude. Nikdo mu neunikne… Poslechni si to a zavolej mi. Číslo je vzadu… Máš na to tři dny, pičo… Čao…

4 Normal procházel po pokoji s lahváčem v ruce. Ester seděla na sedačce. Jejich osmnáctiletá dcera Mina seděla za stolem u hrnku kávy a byla znechucená. Všichni poslouchali píseň Maxima Flexy, kde se mimo jiné zpívalo: …Dívka s vlasy z tenkých copánků, co mě stále budí ze spánku S vůní skořice, s chutí mojita, naše letní láska přilítá Copánková holka s tělem jako had, copánkovou holku je krásný milovat Copánky, opánky, zobánky, volánky, moldánky…


Dál to Mina už nedala a zvedla se od stolu. – …Ty vole, on se snad posral… Ester ji napomenula. – No co, vždyť je to příšerný… Normal přešel k přehrávači a hudbu vypnul. – Muzika není zas až tak špatná. Mina se zděšeně obrátila k otci. – Tati, říkals, žes byl rocker! Měls kapelu! Normal neodpověděl. Zasáhla matka. – Víš, kolik mu nabízejí? – Aha, takže prachy… Tak to potom chápu. Pro prachy všecko, že jo. Mina pokynula hlavou k věži. – Kdybys mě náhodou s tímhle tajtrlíkem potkal, tak se neznáme, jo… – Nějak se živit musím, Mino. – Jo, to jo, ale takhle… – Nechápu, že jsi tak povýšená. Sama prodáváš v trhu rajčata… – Prodávám, protože mě nevzali na vysokou. Příští rok mě vezmou, a i kdyby mě nevzali, tak tohle ne, tati… Za žádný prachy… Mina s kafem odešla z pokoje a Ester se obrátila k muži. – Co ji tak vytočilo? – Ty se ptáš? – No, počkej, říkals, že to není zas až tak špatné. – Je to hrůza, Ester. Ten text je naprosto dementní… S chutí mojita naše letní láska přilítá… A pak copánková holka s tělem jako had… – Možná myslel, že je tak slizká… – Anebo sebou při tom mrská jak had… Ester se na Normala káravě podívala, zrovna když se Mina vrátila do pokoje. – Natan už přišel. – To je dost. A kde je? zeptala se matka. – Na hajzlu. Kde by byl. Po té mírové misi v Africe si plánuje cesty jen od hajzlu k hajzlu. – Mino! – Sorry, ale je to tak. Co se vrátil z Afriky, tak jenom sere a blije. Natan byl syn Normala a Ester. Živil se tím, že zachraňoval svět. Pomáhal při různých katastrofách. Všem lidem v tísni na všech kontinentech. Žil tam, kde lidi umírali. – Užívá nějaké léky? – Asi šest druhů. Proti průjmu, na žaludek a střeva, proti podkožním cizopasníkům, žluté zimnici, ptačí chřipce a na bolesti hlavy… informovala Ester. – A to ještě každé ráno snídá activii, bifidus esensis… Což mi připomnělo píseň toho tvýho magora s těma jeho copánkama, volánkama a zobánkama… Ty ten džob, tati, fakt vezmeš?


Ukázka knihy z internetového knihkupectví

Recommend Documents