Ukázka knihy z internetového knihkupectví

2

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz

Regina Andrásová Řvoucí čtyřicítky Eroika

3

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS217244

Regina Andrásová

Řvoucí čtyřicítky

Eroika | Praha | 2016

5


© Regina Andrásová, 2016 © Eroika, 2016 Cover photos © shutterstock/isifa, 2016 ISBN 9788087409312

6


Mé sestře Heleně

7


Řvoucí čtyřicítky je název používaný námořníky, kteří se v oblasti kolem 40 ° jižní zeměpisné šířky setkávají se silnými a poměrně stálými západními větry. Na jižní polokouli jsou větry silnější, protože podél této rovnoběžky je značná převaha oceánských ploch oproti plochám pevninským. Nejvýrazněji se projevují v jižním Indickém oceánu a kolem Nového Zélandu, pomáhají tak zesilovat Západní příhon. Silné větry zde vanou také díky usilující síle zemské rotace, která celkově ovlivňuje všeobecnou cirkulaci atmosféry. Jako řvoucí čtyřicítky je údajně první označil nizozemský mořeplavec Hendrik Brouwer, když je v roce 1610 popsal jako nejlepší způsob cesty do Batávie.

„Ne do klubu! Do klubu Marlborough nemohu přijít převlečen za strážníka. Aha – už to mám – Klub egocentristů – tam to půjde! Půjdu tedy k Egocentristům – mám tam svůj pokoj a egocentristům je všechno fuk, ať dělá člověk, co chce. Je to všechno ohromné a prima – tak jen povídej dál!“ D. L. Sayersová, Vražda potřebuje reklamu, SNKLHU 1960, přeložil Vladimír Procházka

9


JARO letenky nekupuj, koupím radši letadlo

Není to výchovné ani slušné, ale jsou okamžiky, kdy se to jinak říct vlastně ani nedá, a tak jsem to řekla přesně takhle: „Si děláš prdel!“ Až do té chvíle jsem měla ty řeči za takový ten běžný folklor – já zanadávám na toho svého a ty zase na toho svého, ale vlastně se nic neděje. Kdo by si po takřka dvou dekádách manželství občas nepostěžoval? Jenže pak měla Jana v očích slzy. „Jo,“ řekla. „Asi jo. Nevím. Já fakt nevím.“ Začala hrabat v kabelce, aby našla kapesník. Tak tohle bylo sakra zlé. My se přece nerozvádíme. My nadáváme na chlapy, ale nerozvádíme se s nima, protože ať na ně nadáváme jakkoli, pořád jsou to naši chlapi. Naši! Nám se to nestává. Jistě, lidé se rozvádějí, ale to jsou ti ostatní. A teď najednou Jana. To bylo zlé. Podtrhlo to i kobereček mých jistot. Najednou jsem nestála na kraji srázu, už jsem plachtila dolů. Už to nebyla hra na „co kdyby“ a „on je fakt hrozný, poslouchej, co zase vymyslel“ a „no, chlapi, znáš to, co bys čekala?“ Najednou tu byl někdo, kdo mi bral půdu pod nohama. Rozpad Janina manželství by zasáhl i mě; to přece není možné, rozvod, to se nám neděje, ale najednou by se nám to stalo, šrapnel by dopadl přímo do mého sousedství. 11


Ale jasně, že to přežijem. Hlavně jsem v tu chvíli nevěděla přesně, jak reagovat. Nebylo na tom nic zábavného ani vzrušujícího, každé slovo podpory se měnilo ve frázi. Jana byla jako ve výkladní skříni a já se na ni dívala s odstupem, s obavou, že to ode mne bude žádat víc, než budu schopná nebo ochotná dát. Ve filmu by to bylo emotivní, v knížce srdceryvné, ale ve skutečnosti trapné a vyčerpávající. „Je to fakt tak zlý?“ řekla jsem procítěně, protože ať to bylo jakkoli, musela jsem zaujmout nějaké procítěné stanovisko. Bylo vlastně jedno, co říkám, důležité bylo, že jsem ji vyzývala, aby mluvila. Ramena jí poklesla a vzdychla. „Já vlastně ani nevím. Neumím to popsat. Jarda pořád tvrdí, že neví, co mám. Že se nic neděje. Když to chci řešit, tak nechápe co, ale… skoro není doma, pořád mají něco od práce… je jich celá partička… furt někam chodí – na bowling a co já vím. Už se to táhne přes půl roku.“ „Aha.“ Nechala jsem si to projít hlavou a připadala si pitomě, protože mě za toho půl roku ani nenapadlo, že by Jarda s Janou mohli mít nějaký vážný problém. Bylo to divné a divné bylo i to, že se s tím Jana prala sama. Zpytovala jsem svědomí, jestli třeba i něco nenaznačovala a já to nepochopila, anebo jestli se s tím prostě nechtěla prát sama v naději, že to pomine, že to zmizí, že je to jen její blbej pocit, třeba že mu nerozumí nebo tak nějak. Opatrně jsem se zeptala, trochu zmatená její zmateností: „A myslíš, že ti kecá?“ „Ale ne,“ zabručela. „Oni měli v práci vždycky dobrou partu, já nechci být nepřejícná, ale… je toho prostě moc. Toho stmelování kolektivu a společnejch akcí a všeho,“ dodala hořce. „Říká, že mi nebrání, abych to 12


dělala taky, ale snad jsme rodina, nebo ne? Neříkám, že musíme být pořád spolu, ale my už prostě nejsme spolu vůbec nikdy. Jenom občas vedle sebe.“ „Aha,“ řekla jsem zase velmi chytře. „Myslíš, že je v tom někdo jinej?“ To už jsem vstupovala na tenký led. „Já nevím,“ řekla Jana zoufale. „Je tam nějaká kráva nová, mladá, a Jarda si s ní náramně rozumí. Prej jsou na stejný vlně.“ Vida, i zoufalství umí znít pohrdavě. „A ty myslíš… že s ní něco má?“ zeptala jsem se, ačkoli mi bylo naprosto jasné, že ano. Jak jinak? Ale Jana kupodivu zaváhala, čímž mi jen dokázala, jak opatrná musím být, jak křehká a nejistá je cesta, kterou musíme projít. Ale stejně to zatím nebylo skutečné. Každý jsme si tím přece prošli, přece to nemůže být definitivní. Vždyť kdo z nás, prokristapána, neměl doma nikdy žádnou krizi? I já, přece. Sakra! Ale i když to bolelo, vždycky jsem v hloubi duše věděla, že to nechci vzdát, a měla jsem nějakou podvědomou jistotu, že ani Max. A teď tohle! Je to možné? Má Jarda ženskou? Mám v tom Janu utvrzovat? Ale jestli jí tvrdí, že se nic neděje, třeba se to přežene a pak bude dobré, když do toho nebudu dneska moc hamtat. Část mě, a přiznávám, že je to hnusný, se tetelila vzrušením. Že se něco děje. Fakt to bylo trochu jako sedět v kině, protože se mi to nezdálo reálné. Byly jsme jako dvě postavy na jevišti. Nedovedla jsem si samu sebe představit v podobné situaci – teoreticky ano, to jistě, ale aby se to fakt dělo, abych o tom rozvodu uvažovala jako o něčem skutečném, jako o dalším životním kroku, tak to ne. Budu si muset pozdějc sednout a popřemýšlet o tom. „Já nevím,“ Jana zase vzdychla. „Ale proč by mi to neřekl, když se přímo ptám? Tvrdí, že si s ní rozumí 13


po intelektuální stránce. Že nejde o sex a že mi nebrání, abych se taky stýkala s přáteli.“ No to mě podrž. Intelektuální stránka, já bych ho nakopla do zadnice zepředu a pěkně špičatou botou. Ale pronesla jsem neutrálně: „No to je ale debil.“ Odmlka. „Snad se vzpamatuje.“ To jsem řekla s nadějí, protože jsem byla zbabělá a nechtěla jsem, aby se Jana rozvedla. Trocha vzrušení je fajn, ale tohle by byl skoro katastrofický scénář. „Co je ona zač?“ Nadechla se a spustila na jeden zátah. „Je to nějaká dylina z Karviné nebo Frýdlantu nebo co já vím odkud a ona to, chudinka, v Praze moc nezná a nemá tu moc přátel a on se snaží být slušný a trochu jí pomoct. To přece musím pochopit.“ „Jo,“ řekla jsem sarkasticky. „To chápeme všechny.“ Bylo to v háji, jak jinak, ať už byla odkudkoli. Nejsem tedy zrovna geografický odborník, ale Frýdlant a Karviná nebudou moc blízko u sebe. O to to bylo horší, protože Jana byla obvykle v zeměpisných údajích dost akurátní.

w

w

w

Seděly jsme na zahrádce před vinárnou Pusinka v Klecanech. Neviděly jsme se docela dlouho, ale proč se Jana tak najednou rozhodla podívat za rodiči a skončit se mnou u sklenice vína, bylo naprosto jasné. Na to, že podle kalendáře teprve nastávalo velmi časné jaro, panovalo tak teplé počasí, že se dalo sedět venku. Jarní pohoda. Zíraly jsme na neolistěný kaštan, tiskly si kabelky na klíně, usrkávaly kafe a já jsem se pod tlakem toho marastu skutečnýho života zatoužila schovat někde v bezpečí a v duchu jsem se přenesla o pár desítek let zpátky do doby, kdy jediný zdroj duševních 14


útrap byla žákovská knížka. Nejsem naivka a vím, že dětství je dost hustá dřina, ale zpětně nahlíženo se obvykle jeví jako idylka, a navíc je v něm stejně pádů do propastí jako letů nad vrcholy velehor. A tak jsem se najednou dychtivě rozhlížela kolem, jako bych snad skutečně mohla zahlédnout své vlastní dvanáctileté já, které si s horečnatým leskem v očích prohlíží zasklenou vitrínu s upoutávkou na program místního kina. Bylo tu pod kaštanem místa dost na vzpomínky, které mohly na chvíli rozptýlit stín budoucnosti, a nevím, jak Jana, ale já po těch hrůzách, co se na ni valily, potřebovala chvíli oddechu v blažených dobách dětství. V těch vzpomínkách byla budoucnost úžasná doba, kdy se mělo stát cokoli, a já si byla jistá, že se to všechno stane a bude to velké. Ačkoli jsme tu seděly samy na jednoduchých kovových židlích s dřevěnými sedáky i opěradly postavených okolo kulatého stolku a bylo ještě příliš brzké roční období na to, aby to tu bylo malebné, cítila jsem se tu dobře. Náš stolek se trochu kinklal a zdálo se, že ho spolu s jeho čtyřmi druhy vytáhli narychlo, aby využili hezkého počasí. Všechny ostatní stolky byly prázdné. Seděly jsme tu jen my dvě s Janou. Asi jsme byly první vlaštovky, které tu vítaly jaro. A jistě předčasně, to mi mohlo být jasné, jako jsem předčasně doufala, že to s Janou se přežene. Protože celé její slavné manželství mohlo být stejně nestálé jako březnové počasí. Osmnáct stupňů Celsia na slunci na březnovém teploměru ještě nezaručí, že v květnu nepřijde mráz. Pláč. A skřípění zubů. Sotva mi tohle všechno prolétlo hlavou, hned se mi zahrádka jevila omšelejší, zdi oprýskané, staré listí naváté v rozích nevzhledné a prkenný plot nepřátelský. Pobouřeně jsem ten pocit zahnala. Na tohle myslet nechci. 15


Ať se stane cokoli, tohle místo zůstane malebné, i kdyby ho měly držet při životě jen moje vzpomínky. Zahrádka byla ve dvoře chráněném vysokým dřevěným plotem z pevných prken usazených tak blízko k sobě, že mezi nimi nezůstávala ani mezírka, a natřených tmavohnědou barvou. Nad námi, do stejné výšky jako kaštan, vyhnala svou korunu masivní prvorepubliková budova kina. Ano, tady bývalo kino. Nebyla tu jen ta maličká, utajená vinárnička, kam se stahovaly klecanské bludičky a která mně posloužila spíš jako rekvizita v knížce než skutečný podnik. Kino bylo pochopitelně dávno zrušené, ale já i Jana jsme pamatovaly jeho velkou slávu. Tohle bylo naše místo, líheň snů, zoufalých lásek a pozapomenutých i nezapomenutelných filmových hrdinů. Klasické dřevěné sedačky, sandály a hubená dětská lýtka s rozdrbanými štípanci od komárů, Vinnetou a Tři mušketýři, lístek utržený z kotouče, podaný z malého okénka hned nad schodištěm, fronty na kasovní trháky a prázdné kino u pitomostí ze spřáteleného socialistického tábora. Jak jsme se u toho uměly smát! Jak jsme se bavily u ruského filmu, který se odehrával na jihosibiřské stepi a z něhož mi nevím proč utkvěla scéna, v níž se hrdinové utkali v podivné variaci na koňské pólo, všichni se, sedíce na koních, rvali o něco, čemu říkali „kozel“, a dost dobře to také kozel mohl být. Snad to byl i velký umělecký počin, ale já, Jana a Soňa jsme se tomu smály na celé kolo, každou scénu jsme opepřily pubertálními hláškami a značně jsme pohoršovaly další tři diváky, kteří se promítání zúčastnili též. Kdyby nás bývalo bylo jen o jednoho méně, nebylo by se promítalo.

16


„Tady bývalo tak hezky,“ nadhodila jsem neohrabaný oslí můstek do minulosti, když už jsme mlčely dost dlouho. Jistěže to neznamenalo konec rozhovoru o Jardovi, ten neskončí ještě pár let. Bylo to jen malé nadechnutí. A možná, že to i bylo součástí rozhovoru o Jardovi. „Škoda tohohle místa. Takový to tu má ohromný potenciál.“ „To teda nevím, co myslíš,“ zapochybovala racionální Jana o mých slovech. I jí se na chvíli ulevilo, že nemusí řešit Jardu. Nebyla ale zrovna vstřícně naladěná. „Podle mě je tu totálně mrtvo.“ „No právě. Ale oživ kino, udělej z tohohle místa cukrárnu, najmi si baristu, dělej si vlastní zákusky, do zahrady dej pár stolků a prolézaček pro děti – a je to zlatý důl. Přirozené centrum města.“ „Pche,“ pronesla pohrdavě Jana. „V poslední době nám tu uzrály tři hospody a to kino bude ještě na kliku. Kdybys tu chtěla pouštět filmy, musela bys do toho vrazit neuvěřitelný prachy.“ Podívala se na mě shovívavě a ucedila: „Baristu.“ „Ale byla by to krása, uznej. To bych někdy chtěla být bohatá jenom kvůli tomuhle.“ „Můžeš udělat projekt a požádat Evropskou unii o grant. A o baristu.“ „Pche,“ řekla jsem teď já. „Ale má to tu úžasný genius loci.“ „Ohó. Ty máš ale výrazivo,“ vysmála se mi Jana. „Možná tak pro nás dvě. Ale za posledních dvacet let, milé dítě, se v Klecanech ledacos změnilo. Mimochodem, víš, jak se řekne japonsky ,Sovětský svaz – záštita míru a socialismu‘?“ „Jak?“ usmála jsem se v předtuše vtipu. „Pche.“ 17


Zasmála jsem se, ale v koutku duše jsem si říkala, že Jana nemá s tím kinem pravdu. Pohlédla jsem na němou prvorepublikovou fasádu v zašlých odstínech béžové a rudé. Na druhou stranu, některé zkušenosti jsou nepřenosné. Zážitky nejsou přenosné žádné. Byly jsme to my dvě, vlastně tři, když započítám i Soňu, kdo v tomhle kině objevil Indianu Jonese, svou velkou školní lásku. Jenže to bylo v půlce osmdesátých let, plastových let céček, ramenních vycpávek a netopýřích rukávů. Tohle by naše děti stěží pochopily. Představila jsem si jejich pobavené pohoršení a to mi připomnělo: „Už jsem ti vyprávěla o řvoucích čtyřicítkách?“ „Co je, probůh, řvoucí čtyřicítka?“ zasmála se nyní Jana ve stejné předtuše vtipu. „Tomu nebudeš věřit, ale je to nějaká vlna nebo vítr někde na čtyřicáté rovnoběžce nebo tak něco, a fakt se to tak jmenuje. Dítě to přineslo ze školy. A když jim o tom prý při zeměpise profesorka vykládala, tak jedna z těch dvanáctiletých holek pravila – řvoucí čtyřicítka – to je moje máma!“ Když se Jana přestala smát, uvážlivě řekla: „Já jsem taky jednoznačně řvoucí čtyřicítka.“ „Jo, vítej v klubu,“ povídám. „Stejně nechápu,“ řekla jsem po další malé odmlce, kterou jsme věnovaly kafi a postupně upadly do vlastních úvah, „o co tomu Jardovi jde?“ Pauza skončila. Začalo další kolo bilaterálních rozhovorů.

w

w

w

Takový klub není marná věc. A kdybych si mohla vybrat, byl by Klub řvoucích čtyřicítek něco podobného 18


Ukázka knihy z internetového knihkupectví

Recommend Documents