1/2010, cena 90 Kč
Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz
Příběh dokonalé bouře a hovory (nejen) s laureáty Nobelovy ceny o finanční krizi Lukáš Kovanda
Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS168079
Lukáš Kovanda Knižní edice TÝDEN Příběh dokonalé bouře a hovory (nejen) s laureáty Nobelovy ceny o finanční krizi Vydal Mediacop s. r. o., Panská 7, 110 00 Praha 1, v roce 2010 jako dotisk 1. publikace edice TÝDEN. Vytiskl Triangl, a. s. 112 stran, v ČR rozšiřuje společnost Mediaprint Kapa. Místo vydávání: Praha. Uzávěrka 1. vydání: 30. 11. 2009. Publishing © Mediacop s. r. o., 2010 Copyright © Lukáš Kovanda a Mediacop s. r. o., 2008, 2009 Photography © Lukáš Kovanda a Mediacop s. r. o., 2008, 2009 Výtvarný návrh obálky © Jiří Kovanda, 2009 Layout © Mediacop s. r. o., 2009 Printed in Czech Republic ISSN 1804-1701 MK ČR E 19258
Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS168079
Obsah
7 Slovo autora: Sedmnáctkrát o krizi
69 Kenneth Rogoff Pád dolaru Ameriku vzkřísí
8 Oldřich Kýn: Samuelson a ti druzí 9 Lukáš Kovanda: Příběh dokonalé bouře
73 Robert Fogel Globální oteplování není zlé 76 Edmund Phelps Ameriku čeká perná doba
Hovory (nejen) s laureáty Nobelovy ceny o finanční krizi 33 Paul de Grauwe Obamovi experti? Viníci krize! 39 Jesús Huerta de Soto Bankéři žijí z inflace 43 Hirofumi Uzawa Papežův buddhista 47 Charles Horioka Tlustí lidé kupí větší dluhy 51 Hans-Hermann Hoppe Přijde další a větší krize 56 Myron Scholes Já a parazit? To se mi mstí 60 Svetozar Pejovich Brusel je Moskva s lidskou tváří
81 Paul Samuelson Krize se vrátí 87 Marc Faber Přijde úplný kolaps trhů i vlád 92 Tore Ellingsen Muslimské školy? Jen to ne… 96 Robert Merton I Buffett je hromadný ničitel 100 Martin Feldstein Češi, nedejte se svázat eurem 106 Richard Posner Legalizujme kokain i heroin 111 Literatura 112 O autorovi
64 Peter Schiff Oslabí-li USA, světu se uleví
5 Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS168079
Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz
Slovo autora
Sedmnáctkrát o krizi
K
niha Příběh dokonalé bouře a hovory (nejen) s laureáty Nobelovy ceny o finanční krizi se pokouší mapovat vývoj finanční krize, která v letech 2007 až 2009 tak či onak zasáhla celý svět. Zatímco prvá část knihy, „příběhově-naučná“, se spíše zamýšlí nad událostmi, které krizi předznamenaly a zapříčinily, její druhá část, „rozhovorová“, často vyhlíží i za horizont zmíněných let – zpovídané osobnosti světa ekonomie se zamýšlejí nad možnými dlouhodobými dopady nynějšího dění. Sedmnáct rozhovorů v této části spojuje nejen to, že se všechny po svém dotýkají finanční krize, leč i skutečnost, že byly pořízeny během posledních dvanácti měsíců. Nejstarší vznikl v prosinci 2008, nejmladší v listopadu 2009. Pojítkem je samozřejmě i skutečnost, že zpovídanými jsou ve všech případech lidé s osobitými a podnětnými názory, které mají ke krizi co říci. Ať už jde o Paula Samuelsona, legendu teoretické ekonomie druhé půle dvacátého století, a další laureáty Nobelovy ceny za ekonomii (přesněji Cen Švédské národní banky za rozvoj ekonomické vědy na památku Alfreda Nobela) nebo třeba Petera Schiffa, investorského guru, jemuž média přezdívají „doktor Zkáza“ pro jeho precizní předpověď ekonomického zhroucení. Velmi si vážím toho, že jsem se se všemi těmito osobnostmi mohl sejít osobně a zpovídat je takříkajíc tváří v tvář, nikoli neosobně přes telefon či pouze e-mail. Těší mne i zážitky s tím spojené. Ať už šlo o tříhodinový hovor s Hirofumim Uzawou, „mudrcem“ japonské ekonomie, v tichu tokijské Akademie věd či o povídání s Markem Faberem, dalším z investorských guru, jež bylo v jistém vídeňském hotelu svérázně narušováno jeho touhou popít něco alkoholu z pokojového baru či „dát cígo“ v okně s výhledem na noční ulice kolem chrámu sv. Štěpána; ať už šlo setkání s Richardem Posnerem, prominentním americkým soudcem, v 27. patře chicagské Dirksenovy federální soudní budovy, v jeho honosné kanceláři, nebo o hovor s Robertem Mertonem v srpnovém klidu Harvard Business School. Finanční krize je komplexním jevem a tato kniha si rozhodně neklade za cíl ji celou obsáhnout. Vzhledem k tomu, že dění související s krizí
je stále ještě „žhavé“, to ani není možné. Cílem této knihy je spíše uvést čtenáře do problematiky a zejména mu představit vesměs stále poměrně aktuální, často propastně odlišné názory ekonomických veličin. Úvodní část této knihy není vědeckým textem, ale snaží se – zvláště v Naučných intermezzech – na některé aspekty krize pohlížet detailněji a zevrubněji, než jak činí populární ekonomická média. Naučná intermezza jsou čtenářsky náročnější než zbytek textu; komu jde vyloženě o příběh krize, může je přeskočit. Text této části v mnoha případech odka-
Paul Samuelson s autorem knihy. MIT, Cambridge, srpen 2009.
zuje nejen na odbornou literaturu k tématu, ale i na rozhovory v druhé části. Ta obsahuje texty, které ve většině případů vyšly v časopise TÝDEN – ve zkrácené verzi ovšem. Kniha je výsledkem práce týmu lidí. Všem, kdo se na ní podíleli, chci poděkovat za spolupráci. Jmenovitě děkuji panu Sebastianu Pawlowskému, vydavateli TÝDNE, za to, že mi umožnil ony rozhovory pořídit a posléze i vydat, panu Jaromíru Slomkovi za prvotní impuls k vytvoření této publikace a panu Oldřichu Kýnovi za sepsání předmluvy a pozornost, jíž se mi od něho dostalo při mé návštěvě Bostonu. V neposlední řadě děkuji i své rodině a přátelům za podporu při vzniku textu. Za všechny případné nedostatky nesu odpovědnost já sám. Přeji svižné a poučné čtení. Lukáš Kovanda, Praha 24. 11. 2009 7 Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS168079
Předmluva
Samuelson a ti druzí
T
ato kniha obsahuje záznamy rozhovorů Lukáše Kovandy s řadou významných světových ekonomů, z nichž mnozí obdrželi Nobelovu cenu za ekonomii. Tyto rozhovory byly – mnohdy jen ve zkrácené formě – uveřejněny v časopise TÝDEN a také na jeho webovém blogu. Zde jsou vybrány především ty, které obsahují mimo jiné také úvahy o současné ekonomické krizi. Bohužel vysvětlení podávané těmito ekonomy nejsou zcela jednoznačná a někdy si dokonce vzájemně odporují. To ovšem není překvapující, protože příčiny dnešních hospodářských potíží jsou značně jiné, než předpokládá standardní teorie ekonomického cyklu a navíc jsou zřejmě ovlivněny vývojem politické situace v různých zemích světa. Právě z těchto důvodů jsou názory ekonomů vycházejících z rozdílných ideologických pozic zajímavé. Navíc tyto rozhovory obsahují téměř ve všech případech také velmi zajímavé názory na řadu jiných aktuálních problémů. Ze zpovídaných ekonomů je snad nejznámější a také nejvýznamnější Paul Samuelson. Je též jediným z těchto ekonomů, s nímž se osobně znám. To mně připomíná několik zajímavých událostí. Když jsem se s ním poprvé sešel po emigraci z Československa, nebylo mně ještě ani čtyřicet let; Samuelsonovi bylo dosti přes padesát. Tehdy jsem si říkal, že je to již hodně starý pán, ale že mu to ještě dobře myslí. Dnes je mi pětasedmdesát a Samuelsonovi čtyřiadevadesát. Když mě nedávno Kovanda požádal o setkání po svém rozhovoru právě se Samuelsonem, tak jsem mu zavolal a byl jsem překvapen, že si dobře pamatoval i adresu našeho domu, kam kdysi přišel na večeři, kterou jsme uspořádali pro Ritu Budínovou-Klímovou. Souviselo to s českým překladem jeho učebnice, na němž jsem s Ritou spolupracoval. Kovanda o tom zde píše, ale podrobněji je to na mé webové stránce (Kýn 2009: 1). Většinu ostatních ekonomů z této knihy také znám, i když jsem s nimi nebyl v osobním styku. To však neznamená, že souhlasím se všemi jejich názory. Snad nejvíce bych souhlasil s tím, co zde říká Svetozar Pejovich. Například jeho ocenění Klause a kritika Švejnarovy kritiky je v souladu s tím, co si já myslím a co jsem také napsal.
K vysvětlování příčin hospodářské krize bych dodal úlohu úpadku amerického školství. Těch 35 let učení na Bostonské univerzitě mně zcela jasně ukázalo dva směry úpadku. Zaprvé, výuka studentů na středních školách se tak zhoršila, že v mezinárodních srovnáních se USA dostaly na poslední místo mezi průmyslově vyspělými zeměmi. Zadruhé, zároveň došlo k neuvěřitelně hlubokému morálnímu úpadku. Studenti opisují, podvádějí a lžou. Pro Českou republiku jsou aktuální některé v této knize uvedené názory ohledně problémů týkajících se Evropské unie. Zavádění eura a zejména lisabonská smlouva značně omezuje autonomii národních vlád. Argument, že totéž se stalo v USA a funguje to tam dobře, není vhodný. Individuální státy v rámci federace nemají vlastní jazyky, kulturu a dlouhou historii. Historie evropských národů čítá tisíc až dva tisíce let; státy mají svůj jazyk, zvyky či umění, což utváří silný pocit národní identity, a tudíž nechuť podřizovat se jiným. Mnohonárodní státy prodělávaly často vnitřní rozpory a po čase se rozpadly. Velmi mě zaujala ještě jedna z věcí diskutovaná některými odborníky v této knize, a sice ekonomický a politický vývoj v Číně. Zaujalo mě to především proto, že jsem byl jedním z českých ekonomů, kteří v šedesátých letech prosazovali přechod k tržnímu hospodářství a pak se také podíleli na formulaci a uskutečňování ekonomické reformy. Z těchto důvodů jsem byl počátkem osmdesátých let pozván čínskou vládou jako poradce pro přechod od centrálně plánovaného k tržnímu hospodářství. Podařilo se mi Číňany přesvědčit, že ceny musejí být utvářeny volně na trhu. To zajisté přispělo k úspěchu čínské hospodářské transformace. Proto jsem byl potěšen, když jsem zde četl: „Nejvíce protržní vládou je dnes ta čínská. V Číně je méně vládních intervencí než v Evropské unii, říká Robert Fogel“. A dále to, co říká Marc Faber, totiž že „Čína není ani socialistická, ani komunistická – je ultrakapitalistická“. Oldřich Kýn, emeritní profesor ekonomie na Bostonské univerzitě a spolutvůrce československých reforem z doby před srpnem 1968, Winchester, MA, 23. 11. 2009
8 Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS168079
Příběh dokonalé bouře
H
Paní z účtárny uklidníme, ta v tomhle nejede. Vždyť ona vlastně jen ciferně vyjadřuje to, co jiný ekonom verbálně označí za recesi, v horším případě za depresi. Je ve vleku dění, jež zpětně zachycuje do kolonek „Má dáti“ a „Dal“. Ne, paní účetní je zodpovědná asi tak jako paní uklízečka nebo pan zahradník, může jít klidně domů a pustit si seriál. Co analytici a lidé z praxe obecně – makléři, bankéři, investoři, regulátoři? Co teoretičtí ekonomové z univerzitních kateder a výzkumných ústavů? Ty už tak šupem domů nepošleme. Přihořívá totiž – jako bychom občas ucítili i onen závan čehosi žluklého. Jenže odkud se šíří? Snad z akademické půdy? Teoretici ekonomie to nemají vůbec jednoduché. „Ekonomie je složitější než vědy typu astronomie či fyziky,“ říká jeden z nich, Belgičan Paul de Grauwe (viz str. 33 n.) – byl to on, kdo vymyslel klíčové ekonomické teorie, na nichž je vystavěna eurozóna. Pobavený, možná i dotčený úsměv astronomů či fyziků, zejména těch jaderných, jenž se při čtení takových výroků jistě zjevuje, si říká o bližší vysvětlení. Ekonomie je obtížnější ne v tom smyslu, že by nutně používala více rovnic a nekonečných vzorečků, nýbrž v tom smyslu, že pojednává o lidské společnosti, nikoli o neživé přírodě či o pohybech planet. Svým způsobem je mnohonásobně náročnější předpovědět, jaký seriál si zapne paní z účtárny po návratu domů, než to, jakou rychlostí a v jaké vzdálenosti od naší planety se v ten samý čas bude pohybovat Jupiter. A hospodářství, jež právě ekonomie zkoumá, je shlukem stovek a tisíců paní z účtáren, stovek a tisíců zahradníků a uklízeček. Ale také stovek a tisíců bankéřů i ekonomických akademiků. Ano, tušíte skvěle, bádá-li tedy ekonomický teoretik nad lidskou společností, vždy bádá nad něčím, čeho sám jest součástí – nikdy ne z „kosmického exilu“, jak by asi řekl filozof Willard Van Orman Quine. Teoretický ekonom nikdy není nezúčastněným pozorovatelem tak jako astronom nebo fyzik. Řeknete možná, to je výhoda, může se vcítit do svých niterných rozpoložení a po▲
ospodářská krize, to je sousloví, které bychom si s novým miléniem ještě před takovým půldruhým rokem vůbec nespojili. Z paměti bychom vylovili matnou vzpomínku na velkou hospodářskou krizi, o níž jsme slýchali v hodinách dějepisu. Známe základní osnovu toho temného příběhu: krach na newyorské burze – celosvětová hospodářská deprese – nástup Hitlera k moci – ničivá válka. Nemylme se, slovo „deprese“ má pro ekonomy naprosto jiný význam než pro psychiatra. Stejně jako „recese“. Jelikož je ekonomie prohlašována za mrzutou vědu, nepřekvapí, že deprese v jejím podání naznačuje nikoli tíživý stav jedné mysli, nýbrž tíživý stav celého hospodářství – tedy i tisíce a milionů myslí. Velmi tíživý stav. Recese pak není legrácka či šprým, leč předstupeň deprese. Inu, mrzutá věda. A kdy že se z recese stává deprese? Odpověď možná překvapí, anžto to ekonomové netuší. I profesor Harvardovy univerzity vám poví jen toto: „Recese, to je, když o práci přijde váš soused. Nu a deprese? Ta přichází, ztrácíte-li práci vy“ (Mankiw 2008). Ekonomové toho však netuší a hlavně netušili více, říká se. Nevytušili prý například právě příchod hospodářské krize. I anglická královna Alžběta II. se loni velmi podivovala (Bezemer 2009: 2), jak mohli tak selhat. Možná proto jí letos někteří z nich, britští, zaslali omluvný list – a možná na něm ulpěla zrnka popele, jejž si při jeho sepisování sypali na hlavu a který snad měl překrýt veškeré to máslo, které tam také mají. Ano, mnozí ekonomové určitě máslo na hlavě mají. Jedni méně, jiní více – a opravdu žluklého. Jenže výraz „ekonom“ je nevídaně všeobjímající. Někdo si pod ním představí „tu paní z účtárny“, další zase analytika kapitálových trhů, někdo makléře, bankéře či regulátory finančních trhů a kdosi jiný zase třeba akademika, jenž je skoro k nerozlišení od matematika či – naopak – od filozofa. Kteří z těchto zklamali, když nepředpověděli nynější hospodářský útlum? Ta paní z účtárny? Analytici? Akademici? Někdo úplně jiný? Všichni dohromady?
9 Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS168079
Příběh dokonalé bouře citů a usuzovat z nich na větší celky, ne-li na celou společnost. Je to pro něj snazší než pro astronoma vžít se do nálady Jupitera nebo fyzika prožít si dojmy „hmotného bodu ve vakuu“. Je a není. Výhoda to může být v případě stanovení určitých základních výchozích bodů ekonomie. Ekonomičtí teoretici se tak občas pohrouží sami do sebe, aby se pak víceméně shodli, že třeba to, že každý člověk – nejen oni sami – maximalizuje svůj vlastní užitek, může být základním stavebním kamenem jejich teorií. Vyvodí pak, že je zájmem každého, není-li například duševně vyšinutý, aby o tuto maximalizaci usiloval. Jenže člověk je přirozeně tím typem tvora, jenž nikdy nemívá dost. Vždy chce něčeho víc: větší byt, intenzivnější pocit spokojenosti, rychlejší auto, pevnější zdraví, více peněz, více volného času, více času pro rozjímání v klášteře. Zatímco tužby a přání lidských bytostí jsou vlastně nekonečné, zdroje k jejich uspokojení limitované. Už jen to, že skoro sedm miliard lidí se spolu musí nějak sžít na jediné planetě, dává tušit, že „mít, nač si vzpomenu“ je neuskutečnitelné i pro Billa Gatese či Warrena Buffetta, nejzámožnější jedince světa. A to i proto, že každý z nás sleduje své zájmy. Protože je každý z nás jiný, máme odlišné nejen otisky prstů, ale i odlišné zájmy a motivy k tomu či onomu jednání, jímž – jak doufáme – nejlépe maximalizujeme vlastní užitek (ať už si za to dosadíme cokoli). Prosazujeme-li své zájmy, dříve či později narazíme na nějaké limity takového prosazování nebo na protichůdné zájmy kohosi jiného. Samozřejmě, lze se pojit s lidmi, kteří oplývají stejnými zájmy, a posilovat tím ten náš zájem, ale ani tak nikdy neprorazíme veškerá omezení a veškeré protizájmy. I totální diktátoři trpívají nemocemi a umírají, i absolutisté bývají svrženi v revolucích, i nejbohatší muži planety se užírají, nemohou-li nalézt tu pravou, skutečnou lásku. No a o tom všem, divme se, je ekonomie. Máme nyní na mysli ekonomii spíše v tom jejím širším slova smyslu, jež bádá nad motivy jednání lidských bytostí v podmínkách vzácnosti zdrojů, přičemž peníze jsou jen jedním z těch motivů – ačkoli nepochybně velmi důležitým a nezastupitelným. Ještě v jedné podstatné věci se ekonomie liší od fyziky či astronomie a přírodních věd vůbec.
Zatímco rychlost světla ve vakuu lze měřit stále a stále dokola – a dospět tak ideálně k nějaké konstantě, jež usnadní další bádání –, paní z účtárny do laboratoře jen tak nedostaneme. V ekonomii konstanty neexistují a experimenty jen velmi omezeně. Můžeme předpokládat, že zájmem té paní je po příchodu z práce skutečně relaxace u seriálu, jisti si tím však nejsme. Co když ji seriál omrzel – ekonomicky řečeno, co když před spotřebou onoho seriálu preferuje něco jiného? Co když se – pod tíhou mediálních zvěstí o krizi – rozhodla melouchařit a po večerech vypomáhat s účty i svým známým, aby si vytvořila finanční polštář pro těžké časy? Co když se zapsala na kursy některého z jazyků, aby zvýšila své šance na pracovním trhu? Nevíme. V ekonomii vždy jen předpokládáme. Víme přesně, za jakých okolností se voda mění v led, avšak pouze předpokládáme, jak nejspíše se zachová paní z účtárny, maximalizuje-li svůj (očekávaný) užitek. Jinými slovy, ekonomie nehledá konstantní vztahy, nehledá přírodní zákony, nýbrž jen tendence, časově i jinak podmíněné souvislosti, jejichž větší či menší proměnlivost plyne z neustálého vývoje motivací, zájmů či preferencí miliard lidí i limitů daných světem v nás i kolem nás. Paní z účtárny není Jupiter. A o tom to je. Neexistence zákonů a stabilních vztahů otevírá v ekonomii mnohem širší prostor pro nejrůznější vysvětlení, než jaký se nabízí v případě přírodních věd. S ekonomy je to v podstatě jako s právníky. Dohadují-li se dva z nich, uslyšíme tři různé pohledy na jednu a tutéž věc. Kde není možné poměrně objektivní měření a řízený experiment, tam totiž získává na vlivu prostá přesvědčivost argumentace, rétorický um, schopnost omráčit publikum prostřednictvím určité image. To proto musíme dělit nejen „ekonomy“ v nejširším smyslu slova, jak jsme tak již učinili, když jsme poslali paní z účtárny domů, ale musíme odlišit i v rámci skupiny teoretických ekonomů a následně ekonomů praktiků. Teoretičtí ekonomové se dělí do takzvaných škol ekonomického myšlení. Jednotlivé školy používají odlišný způsob argumentace, vycházejí z různých filozofických základů a opírají se o různé světonázory a přesvědčení a i za použití určité image a rétorických prostředků usilují
10 Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz
tority z akademické sféry – zejména zástupci vlivných škol ekonomického myšlení či obhájci některé z vlivných teorií – mají zase předpoklady takové pokřivení primárně iniciovat a dodávat mu pak potřebnou teoretickou podporu. Jejich teorie však do jisté míry navíc následují nejen politici a centrální bankéři, ale i bankéři z komerční sféry, investoři či třeba makléři. I o tom, kteří konkrétně to jsou – odkud je cítit žluklý zápach nejintenzivněji –, bude následující text.
Začala to blondýna
Vždyť ten císař je nahý, odvažuje se ve známé pohádce zvolat jedině rozum beroucí dítko. Má pravdu. Císařovy nové šaty nahotu nekryjí, nahotou jsou. Jedno obdobné zvolání stálo i na počátku toho, co je dnes označováno jako světová finanční krize – nejhorší svého druhu od 30. let, jak se shodne většina ekonomů. Dne 31. října 2007 se zvolání dopustila tehdy sedmatřicetiletá Meredith Whitneyová, analytička poměrně nevýznamné společnosti CIBC World Market. Stala se dítkem finančních trhů, jelikož jako první ukázala na kapitálovou „nahotu“ obří světové banky Citigroup. V analýze ze zmíněného dne předpověděla – správně, jak se ukázalo –, že největší banka světa (podle počtu klientů a poboček) bude muset v nejbližší době snížit dividendu, neb jen tak se může popasovat s nedostatkem kapitálu, jímž trpí. Snížení dividendy je zpravidla špatnou zprávou pro všechny stávající akcionáře, poněvadž se musejí smířit s nižšími peněžními výplatami za akcie. Samozřejmě také snadno od investice odradí potenciální akcionáře, pro něž je výstrahou. Whitneyová prostě odhadla zisk banky a dala světu vědět, že ten rozhodně nemůže pokrýt sumu, kterou se Citigroup zavázala vyplatit v dividendách. Řekla vlastně to, že banka vrací peníze investorům rychleji, než je stačí získávat od klientů. „Nikdo neměl tu kuráž hodit na papír to, co jsem tam hodila já,“ komentovala záhy svoji prognózu (Baker – Patterson 2007). Že ostatním chyběla kuráž? Není se co divit – při zjištění, k čemu všemu předpověď Whitneyové vedla. Způsobila totiž, že se následujícího dne vypařilo se světových trhů 369 miliard dolarů (při nynějších kursech ▲
o to, ukázat a prokázat, že jejich výklad ekonomického dění je ten nejlepší, tudíž nejblíže skutečnosti, a bylo-li by v ekonomii možné řízené experimentování, dalo by za pravdu právě jim. Jenže i takové dělení může být až příliš hrubé. Někdy se dva různí ekonomové shodnou na příslušnosti k jedné škole myšlení, avšak rozcházejí se v názorech na její jednotlivé teorie. Tím se celá věc zašmodrchává. Komplikuje se tak i odpověď, kdo vlastně selhal v předpovědi nynější krize. Celé školy, nebo jen některé teorie? A do jaké míry selhali teoretičtí ekonomové a do jaké praktici či politici? Ano, jsou to totiž bankéři, investoři, makléři, kteří prakticky využívají – a svým zájmům leckdy přizpůsobují – teoretické modely a závěry finanční ekonomie; a jsou to politici, kteří prakticky využívají – a svým zájmům leckdy přizpůsobují – teoretické modely a závěry makroekonomie. Edmund Phelps (viz str. 76 n.), nositel Nobelovy ceny za ekonomii z roku 2006, říká, že krize je vlastně „dokonalou bouří“, že se poměrně vzácně sešlo několik osudových příčin naráz. Žádná dokonalost nevnikne jen tak – i tato byla dílem mnoha, selháním mnoha. Mnohých akademických ekonomů, mnohých politiků, tedy i regulátorů, mnohých bankéřů, mnohých makléřů, mnohých dalších. Shodneme-li se, že každý člověk následuje více či méně svůj zájem, patrně i posvětíme ideu, že cesta za vyhověním takovému zájmu je jen sérií rozhodnutí za daných – a daným způsobem subjektivně vnímaných – okolností. „Dokonalé“ selhání pak není ničím než hromadným nevyhověním dlouhodobým zájmům mnoha. Jelikož jsou ona rozhodnutí představitelná jako kalkulace očekávaných výnosů a nákladů – na jejímž základě, často aniž si to jasně uvědomíme, vždy volíme další krok –, musela tato být, aby mohlo k hromadnému nevyhovění zájmům dojít, i hromadně pokřivená. Poměrně nejvíce, i když ne výlučně, tak selhali ti, kteří ji pokřivit mohou na relativně nejširší úrovni – s největším dopadem, a také ty autority, které takové pokřivení byť jen hájily či pro ně připravily půdu. Samozřejmě, že předpoklady pro pokřivení na co nejširší úrovni mají politici, případně praktičtí ekonomové z centrálních bank, a to předně ti z hospodářsky nejsilnějších zemí či soustátí. Au-
11 Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS168079
