Ukázka knihy z internetového knihkupectví

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz

Miliónový časy

Povídky pro Adru

ARGO

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS195579

© Argo, 2014 Copyright © Igor Malijevský, 2011 / Marian Palla, 2011 / Markéta Pilátová, 2011 / Petra Soukupová, 2011 / Lenka Procházková, 2011 / Martin Reiner, 2011 / Kateřina Tučková, 2012 / Bianca Bellová, 2012 / Arnošt Goldflam, 2012 / Tereza Šimůnková, 2012 / Jiří Dědeček, 2012 / Jaroslav Rudiš, 2012 / Petr Stančík, 2012 / Václav Dušek, 2012 / Irena Dousková, 2012 / Marek Toman, 2012 / Emil Hakl, 2012 / Štěpán Kučera, 2013 / Josef Moník, 2013 / Michal Šanda, 2013 / Marek Šindelka, 2013 / Miloš Urban, 2014 Introduction © Zbyněk Vlasák, 2014 Illustrations © Veronika Holcová, 2014 ISBN 978-80-257-1029-6 (váz.) ISBN 978-80-257-1194-1 (e-kniha)


Předmluva Nedávno se mi do rukou dostal text z konce šedesátých let, kde Miroslav Petříček st. popisoval dobové povídky, které podle něj těžily ze společenské atmosféry „tvořivého neklidu“ a vymezovaly se vůči „zproblematizovanému světu“. Nebyly už agitační jako ještě o desetiletí dříve, ale dobově angažované. Ani jednu z těch dvou společenských funkcí již dnes česká literatura, natož povídka, většinově nenaplňuje. Teoretici se přou, zda je to dobře, nebo ne, ale fakt samotný se zřejmě nějakou dobu nezmění. Je proto asi přirozené, že když jsme s redakčním kolegou Štěpánem Kučerou promýšleli, jak ve čtvrteční příloze deníku Právo Salon propojit soudobou prózu se smysluplným veřejným angažmá, napadlo nás navěsit povídky na něco zcela neliterárního: humanitární organizaci ADRA, která nestaví dějové oblouky, ale školy, studny a nemocnice. Následně jsme oslovili skoro celé české literární pole včetně autorů a autorek podle nás neprávem pozapomenutých či těch, kteří se zrovna těší všeobecnému kritickému i čtenářskému zájmu, zda by nám nenapsali svou „povídku pro Adru“. Někteří si nenašli čas, někteří nenašli slinu, ale během necelých dvou let jsme nakonec na stránkách Salonu otiskli jedenadvacet prozaických textů. V této knize vycházejí všechny najednou doplněné o dodatečně napsanou povídku Miloše Urbana. Spisovatelé byli omezeni jednoslovným zadáním tématu „cesta“, které se inspirovalo cestami humanitárních pracovníků po světě i jejich budováním cest od člověka k člověku, řečeno vzletně. Přesto se podle nás nevyplatí tuto knihu čtenářsky pojmout jako sbírku tematickou. Povídky, které nám postupně přistávaly v e-mailové schránce, jsou dokladem, že je to zadání tak volné, až skoro ztrácí svou vlastnost zadání. Cesta je v nich totiž jak cestou na zahraniční dovolenou, 7


MILIÓNOVÝ ČASY ›› POVÍDKY PRO ADRU

8

tak cestou do minulosti, nalezneme zde různorodá životní rozcestí i pomyslný Řím, kde se cesty jednotlivých postav po dlouhém osamělém putování setkávají. Druhé omezení bylo citelnější. Kapacita naší salonní přílohy a vůbec novinové stránky má své limity, konkrétně zhruba 8 až 10 tisíc znaků. Jedinou o něco delší povídkou jsou titulní Miliónový časy Emila Hakla, u kterých jsme nepřišli na to, jak je zkrátit, aniž bychom je zásadně neoslabili. Samozřejmě není jednoduché se na tak malé ploše rozmáchnout, postavit příběh, zápletku a už to, že se o něco takového dvaadvacet odvážlivců pokusilo, stojí za ocenění. K němu bych rád připojil rovněž poděkování všem zúčastněným autorům za fakt, že se vzdali honorářů za knižní vydání těchto svých povídek ve prospěch Adry. Poděkovat ostatně musím také šéfredaktorovi Práva Zdeňku Porybnému, který od začátku projekt podporoval, zmiňovanému kolegovi ze Salonu Štěpánu Kučerovi, na jehož bedrech Povídka pro Adru po většinu času stála, kolegyni Alici Šimonové, ilustrátorce Veronice Holcové a v neposlední řadě nakladatelství Argo, které darovalo novinově pomíjivé záležitosti (aspoň zdánlivou) nesmrtelnost a navíc se i ono vzdalo potenciálního zisku z této knížky ve prospěch Adry. Když jsem v úvodu narazil na roztodivné funkce literatury, musím na závěr podotknout, že by byla škoda číst Miliónový časy jen jako humanitární píár produkt, literární obdobu kalendáře s dojímavými obrázky z Afriky, který si koupíte, abyste podpořili dobrou věc, ale doma nad postel si ho už nepověsíte. Spíš bychom byli rádi, kdybyste ke sbírce přistoupili jako ke svého druhu čítance, kde dvaadvacet českých spisovatelů ukázalo na malé ploše různorodou směsici přístupů, stylů, prostředí, postav. Máme dokonce dojem, že tato směsice má chuť podobnou soudobé české literatuře jako celku, a že by tudíž Miliónový časy mohly být jejím aspoň částečným odrazem. Zbyněk Vlasák šéfeditor Salonu, literární a kulturní přílohy deníku Právo


Igor Malijevský Měsíc nad řekou Tejo Šeří se a já jsem vysoko v nebi. Vzduch je studený, šedesát stupňů pod nulou, ale nedotýká se mě, je vedle mě, stejně tak jako ta vesnice dole, ten městys. Tam dole se to všechno děje, pohyby, metabolismy, zvažování, pomáhání a útočení, přibližování a vzdalování. Jsem si taky skoro jistý, že to tam dole právě v tuhle chvíli někdo balí, statistika má výšky ráda, možná by ten člověk ještě rád udělal nějaké to gesto, jak o tom dříve četl v knížkách a jak na to dříve koukal v blbých filmech, ale zároveň už je mu to taky tak trochu jedno, protože už má vypuštěný gumy, a jeho jediná starost je, aby mu nebylo moc blbě a ostatním z něho, aby to nějak důstojně zvládl, aby to ještě nakonec nějak nepopletl a neztrapnil se. Určitě tam dole dneska taky nějaká ženská zahnula svýmu starýmu, tady už statistika ani nezaváhá, a teď je jí to tak trochu blbý, ale úplně nerada taky není, prostě si teď trochu rozšířila rodinu, svět, má teď federaci, tak smaží řízky. Za pár vteřin se to stejně celé schová do vaty, do lesíčka takových jako atomových hříbečků, co se tisknou jeden k druhému, aby jim nebyla zima, a pomaličku se posouvají jedním směrem, jako lidi ze stadiónu, když skončil zápas, jako smečka barbuch, těch chundelatých strašidel pro děti od pana Vančury, kterého zastřelili. Odněkud vytéká modrá a pomalu začíná v tom šeru zasychat a tmavnout, dole v těch chomáčcích páry ... kdybys padal, nevěřil bys, že proletíš skrz ... v úžlabinkách těch něžných pohoří jakoby se držela modrošedivá špína a na obzoru žlutá, oranžová přecházející v ostře červenou a ta přes bleděmodrou až do tmy s rozprášenou slídou. Dívám se na ten 11


12


film mládeži nepřístupný, na ten film s křížkem. Ale nedotýká se mě to, jako se to nedotýká Jeho, Velkého Promítače. A já teď sedím v promítací kabince na jeho místě, a i když mašinka běží, tak by to takhle být nemělo, to je jasné, ale ani tohle se tu člověka moc nedotýká. Tohle už vůbec ne. Objednal jsem si víno. A dole pořád ty bílý mraky, vážně, kdybys padal, nevěřil bys, že proletíš skrz. Nemusíš ovšem věřit, abys proletěl. Jsem vysoko v nebi, které pomalu tmavne a houstne. Venku se trochu oteplilo, už jen padesát devět pod nulou, však taky letíme na jih, Maruško, vyměnit měsíčka za mladšího. ... Je jasné, že tenhle pohled není dělaný pro člověka, že už jsem zase v zóně, někde, kde nemám co dělat a za co dřív nebo později budu platit, zabili jste mi strejčka, tady máte přes držku, v tom jsou karmické zákony vesmírné odplaty neoblomné. Čím ale zaplatit pokutu za tuhle hybris, zpupnost, za tohle zdupané božské zelí? Za těch šedesát pod nulou, které už v nás někde zůstanou, protože tahle zkušenost se odoperovat nedá a je úplně jedno, že se přitom tváří jako běžná součást našeho života, stejně jako kartáček na zuby nebo rakovina. Neodčinitelné věci na sebe často berou kabát všednosti, sluší jim jistá nedbalost, vysmátá rutina. Však si také pánové přede mnou již notnou chvíli ukazují něco legračního v Powerpointu, zřejmě parodii na firemní prezentaci, a že jim to vystačí až do přistání, to je jasné už teď. Lze vůbec nějak odčinit, že se tu se svými notebooky jen tak pro nic za nic brodíme hustou nebeskou modří, dětinsky a s vlažným zájmem se cachtáme v tom nejcennějším, co dříve zdobilo jen roucha gotických madon? Zapomeňte na to, že by se dal tenhle výlet jen tak odškrtnout s tím, že budeme hodní na chudé děti a ztrápená zvířátka. Že pomůžeme ekonomice, ekologii a Ekvádoru. Žádné třídění odpadu tady nezabere, žádné pokání cyklistikou. Nejde tu jen o bohorovnost, jde tu o pocit práva na ni, stejně jako tu nejde jen o statistiku, ale o to, že skrze ni ztrácíme schopnost prožitku. Jediná opravdová polehčující okolnost je tady nos přitisknutý k okýnku, otevřená huba, co už se do smrti nezavře, zkamení v grimase údivu, kterou


Igor Malijevský › Měsíc nad řekou Tejo

13

považujeme za směšnou, protože žasnout umí nejlépe děti. Otevřená huba je naším spasitelem a vykupitelem, nikoli ovšem otevřená k výkřiku nebo k hryznutí, nýbrž bezradně, směšně, nevědomky a natrvalo otevřená v kosmickém úžasu. Tudy, snad, vede úzký, skoro neviditelný únikový východ... Bůh nás chce udivené. Objednal jsem si další víno. Letuška se už neusmívala, ale ještě se ani nedivila. Ze shora se spustily obrazovky se zábavným pořadem, hlavním protagonistou byl osmiletý chlapec, který si stále znovu a dokola utíral o kolemjdoucí holuba z nosu. Sopel byl ale umělý, a tak se tomu nakonec vždycky všichni společně zasmáli. A znovu ten samý trik, ten samý sopel, jen jiné místo, jiné tváře. Úplně jako tam dole. Jenže tohle si smí myslet promítač, ne divák v kině, ten má být právě pořád překvapený. Protože když jsi dostatečně blízko, když tvoje duše funguje jako mikroskop, a ne jako obrácený dalekohled, jen málokdy se ti zdají dvě věci podobné. Zázrak je pohledem z blízka. Na okýnku, mezi dvěma skly, na hranici mezi dvěma světy, se mezitím vytvořila křehká námraza, minimalistická kresba, snad velmi jemná japonská haiga, labutí šíje ve větru, keř růže v tanci. Cítím, jak ticho zvenku prosakuje sklem, teď je zřetelně slyšet na pozadí zvuku motorů a útržků lidské řeči. Co chvíli křižujeme trasy jiných strojů, v jednom případě dosti těsně, prolétli jsme nebeskou chodbou vytvořenou hustým dýmem a párou, jakoby hořel celuloid, někdo za mnou dokonce zbytečně vykřikl, nic mimořádného se ovšem nestalo, to jen archanděl Michael se tu před chvílí popral s drakem. Setmělo se. Jsem v nebi a kdesi hluboko v prostoru pode mnou poblikávají světla a kreslí do tmy siločáry života, mapy cest odkudsi kamsi. Pohyblivé světlušky vozů se loudají od jedné pavučiny k druhé. Podivná polopravidelná podhoubí vykvetlá do tmy, mycélia zhušťujících se a zřeďujících světel, temné neúrodné hlubiny vodních hladin a rozzářený, neustále se opakující motiv dálničních pump a motorestů. Podle tvaru a barvy světla by se měly dát rozpoznat jednotlivé státy, tak jako zkušený mykolog určí podle pouhého podhoubí druh houby. Zdá se, že civilizační podhoubí se liší co do


14


pravidelnosti, barvy i intenzity vyzařování, před chvílí jako by světla změkla, rozostřila se, zřejmě jiný druh pouličních luceren, zřejmě nějaká velmi blízká, příbuzná, ale ne zcela totožná forma existence. Dotýkám se dvojitého skla, přejíždím bříšky prstů po krystalcích ledu na druhé straně. Bojím se, že kdo jednou zažil pohled z výšky, a ten lze zažít i na zemi, už nikdy se nebude schopen dotýkat přirozeně. A oni, ti druzí, to ucítí, budou se odtahovat, ne nepřátelsky, budou se odtahovat se zájmem, protože v té nejistotě doteku, v tom podivném tichu, které jakoby od nich něco chtělo, zahlédnou obrazy oranžové přecházející v ostře červenou a ta přes bleděmodrou až do tmy s rozprášenou slídou. Je to nakažlivé? Servírka mě začala ignorovat, možná jsem začal přemýšlet nahlas, tak jsem vstal a šel jsem si říct o další skleničku osobně. Zatvářila se udiveně, velmi udiveně, ale podala mi ji. „I did it for your soul,“ poděkoval jsem. „Posaďte se a zapněte si pás,“ odtušila. Letíme nízko, kolem domy s rozsvícenými okny, někdo tam smaží tresku, je to pohled jako na Žižkov z vlaku, vidím do domácností, ale necítím, nedosáhnu, vnímám jen nekonečně hladké dvojité, vlastně čtyřnásobné sklo, které nás dělí. Padesát metrů. Jak se ve skutečnosti jmenuje Velký Promítač? Světlonoš? Třicet metrů. Půjčte mi mikroskop, ať dohlédnu do nebe! Dvacet metrů. Vezměte dvě akvária kulatého tvaru a jedním mechanicky otáčejte okolo druhého. Které rybě se dřív zatočí hlava? Přistáváme. Za chvíli začnou stroje odčerpávat přebytečné ticho do nádrží. Za chvíli někomu ukážu pas a budu na světě. Všude kolem budou najednou žít Portugalci, kteří mi budou tak nějak sympaticky, povzbudivě ukradení. Jako já jim. Nad řekou Tejo vyjde obrovský měsíc. Igor Malijevský (1970) je spisovatel a fotograf. Vydal sbírky básní Bělomorka (Protis, 2003), Druhý den po konci světa (Milan Hodek, 2013) a sbírku povídek Družba (Protis, 2005). Spolu s Jaroslavem Rudišem pořádá literární kabaret EKG (původně pod názvem Monoskop), jeden z nejpozoruhodnějších projektů představujících současnou živou literaturu. Jako fotograf vystavuje především v zahraničí, kde jsou jeho práce součástí sbírek řady renomovaných muzeí.


Marian Palla Cestička Bylo to tak dávno, že by si ani slon nevzpomněl. Zrovna jsem počítal, kolik je devět set padesát tři děleno dvanácti, ale moc mi to nešlo, protože jsem nevěděl čeho, a já když nevím čeho, tak si to špatně představuju, a právě v tom okamžiku, když jsem se porozhlížel po nějakém lehčím příkladu, upoutala mou pozornost cesta. Vlastně to byla jen taková malá cestička, která vedla zprava doleva, nebo možná i zleva doprava. „Asi záleží, na které straně cesty se nachází pozorovatel,“ řekl jsem si. Tahle úvaha mě zaujala, protože jsem stál přímo na cestičce a hleděl tam, k brance. Aby ono pravidlo mohlo platit, musel bych se pootočit buď doprava, nebo doleva, aby moje ramena kopírovala cestičku. Trošku jsem se naštval. Proč bych se zrovna já měl pootáčet? „Ale co kdybych udělal úkrok a stoupl si vedle cestičky, čelem k ní? Nemusel bych se potom namáhavě otáčet a hned bych také zjistil, že vede zprava doleva a zleva doprava.“ Abych jenom tak neteoretizoval, stoupl jsem si hned vedle do kopřiv. A ejhle! Ona opravdu vedla buď zprava doleva, nebo zleva doprava. Ale ještě zajímavější bylo, že vedla i tam a zpátky, ať jsem se podíval doprava, či doleva. Ale nebudu vás unavovat svými myšlenkami. Vím, že úvody bývají opravdu nepříjemné, zvláště když jsou dlouhé. Ty nekonečné popisy krajiny, které netrpělivě přeskakujeme, abychom se dostali rychle někam, kde se něco děje. Ale pozor! Hned vzápětí se třeba 15


16


musíme prokousávat oblečením a fyziognomií jakéhosi starce, který naneštěstí během svého fyzického popisu přeleze kopec a následuje další podrobný popis nové krajiny a potom přeleze další kopec… Ovšem! Aspoň víme, že se v textu pohybuje nějaký stařec. Často se totiž v úvodu vyskytují pouze plující oblaka, orající traktor, popřípadě vůně bazalky a za přítomnost lidské postavy bychom zaplatili klidně i panáka. Tak takový úvod bych nerad napsal, a proto se hned vrátíme k hlavní postavě, což jsem já a právě stojím v kopřivách čelem k cestičce a zjišťuji, že vede jak zleva doprava, tak i zprava doleva a navíc každým směrem tam a zpátky. Pro upřesnění musím upozornit, že ta cestička je moje. Koupil jsem ji zároveň s domkem a dost dlouho jsem o ní vůbec nevěděl. Možná proto, že při kupování domu byla zadarmo. Začíná na dvoře a končí na konci zahrady u branky. Za brankou se vlévá do další, trochu větší cesty a obě nakonec vyústí do asfaltky a teprve ta definitivně končí na křižovatce vedle pivního sklípku. Jsem pyšný na svou cestičku, někam to dotáhla. Jejda! Zase jsme na něco zapomněli. Stojím totiž pořád ještě v kopřivách. Je pravda, že za to můžu já, mohl jsem se klidně umístit o kousek dál, kde už kopřivy nejsou, ale stalo se, a já se teď musím vrátit na cestičku, abych se nepopálil, protože mám na sobě jenom trenýrky, to jsem taky zapomněl napsat. Než se však vrátím na cestičku, rád bych vás ještě upozornil na zajímavý fakt: v kopřivách jsem začal přemýšlet o paměti cest a cestiček, a jestli něco takového vůbec existuje. Prohlídnul jsem si tu mou, hezky ušlapanou a myslím si, že cesty paměť mají. Kolik gigabajtů má asi ta moje uzounká? Nebo že by to bylo víc, třeba i nějaké tera? Změřit se to zatím asi nedá. Škoda, rád bych se v tomto oboru prosadil. Chodil bych krajinou, měřil paměť cest a někdo by mi za to platil. Už jsme pomalu ve třetině povídky a hlavní postava si zatím stoupla jenom do kopřiv. Nějak bych měl pohnout s dějem. Že bych se vrátil aspoň na tu cestičku? A protože nemám moc rád teoretizo-


Marian Palla › Cestička

17

vání, jak jsem se již jednou zmínil, udělal jsem ten krok zpět a ocitl se i v čase zase na své cestičce. Je dlouhá asi sedmdesát metrů a chodím po ní už dva roky, vím taky, odkud a kam vede. To mě trochu uklidňuje. Mně by se nemohlo stát, že bych zabloudil v noci na cestičce, jako se to stalo Mařence a Jeníčkovi, i když oni se z toho dostali, kdežto já už budu chodit po své cestičce až do smrti, nebo aspoň do úplné invalidity, protože s vozíkem se na ni nevejdu. Naplněn perverzními myšlenkami, vrátil jsem se po cestičce rychle domů, abych se mohl věnovat důležitějším úkolům: Pohladil jsem ji po bříšku a začal počítat nohy. Pochopitelně jich bylo pět. Očekával jsem to. Proto jsem požádal ženu, aby mi podržela ocas, a začal znovu. „Má jich opravdu pět!“ zvolal jsem po chvíli radostně. „Odečetl jsi ocas?“ zeptala se starostlivě. „Jistě, s ocasem je to šest.“ „Takže zase vyhraješ,“ řekla bez zájmu. Strčil jsem kočku do přepravky a vyšel z domu. Vrátil jsem se až navečer. Otevřel jsem dveře, postavil přepravku s kočkou na zem a zamířil si to rovnou do obýváku na panáka. „Tak co? Zase jsi vyhrál?“ zeptala se otráveně z ložnice. Hodil jsem ho do sebe a ušklíbl se. „Tak co?“ opět se ozvalo z ložnice. Pomyslel jsem si, že můj život je jako studánka, do které se někdo právě vykakal, a zašeptal jsem: „Druhý.“ Chvíli bylo slyšet nějaké rozčilené harašení, potom se objevila ve dveřích. Nalil jsem si druhého panáka. „Jak to, druhý?!“ zvýšila hlas. Hodil jsem ho do sebe. „Novotný přinesl šestinohou.“ Tomuhle se říká surprising wag, tedy nečekaný manévr. Čtenáře je nutno ukolébat něčím nudným, popřípadě i trochu obalamutit, aby vzápětí nevěřil svým očím, když se na jeho malinkém textovém


18


prostoru objeví něco, co nečekal. Často si toho ale během čtení ani nevšimne. Proto se také hlavní postava, tedy já, pomalu zase vrací na svou cestičku a vůbec neví, jak je jeho žena šťastná, že nevyhrál. Na tomto případě se jasně demonstruje zbytečnost děje. Ještě si to jednou vyzkoušíme, ale nepředbíhejme, protože kdo je rychlejší než čas, obvykle si nestačí vyčistit ani zuby, ale na druhou stranu zase nezemře, a tak pořád žije, ovšem celou dobu mu páchne z pusy. Stojím na své cestičce a dívám se tam, k brance. Nic se neděje. Možná bych se měl vrátit domů, protože mají přijet vyčistit studnu. Ale co když je důležitější zůstat stát na cestičce a nic nedělat? Přece nemůžu pořád někam chodit, abych něco nezmeškal? A co když zrovna odejdu a na cestičce se něco stane? Nebo někam dojdu, abych něco stihnul, ale přijdu pozdě? Vlastně je to jedno, tak jsem se vrátil domů a čekal na čističe studní. Jak už to bývá, byli dva. Jeden Velký a jeden Malý, ten Velký koktal, ten Malý mlčel. Možná ten Malý mlčel proto, že koktavý pořád mluvil, a kdyby se do toho pustil i on, Malý, nikdy by neudělali to, pro co přijeli. Byli to totiž čističi studní. Nanosili si z auta různé pomůcky: velké čerpadlo, provazový žebřík, hadice, kýbl s lopatkou a tak dále. Chtěl jsem se zeptat na několik věcí, například, jak často se musí studně čistit a kdy budu moci studnu opět používat, ale po chvíli jsem toho nechal, protože odpovídal pouze ten Velký, koktavý. Odsunuli víko od studny a Malý poprvé promluvil: „Jak je hluboká?“ „Šest metrů a vody asi dva,“ přiznal jsem. Malý přikývl, potom spustil čerpadlo. Nastala pauza, kdy jsme čekali, až se vyčerpá voda. Po chvíli jsem se zeptal, aby řeč nestála, čím to budou dezinfikovat. Začal odpovídat Velký, Malý mlčel. Mezitím se voda vyčerpala a Malý, protože byl menší, vlezl po provazovém žebříku do studně. Když Velký začal do studně něco koktat a ze studně se ozvalo: „Co?“, vzdal jsem to a šel se projít na zahradu.


Ukázka knihy z internetového knihkupectví

Recommend Documents