Ukázka knihy z internetového knihkupectví

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS207750

Leslie Meier

CHOCOLATE COVERED MURDER

Copyright © Leslie Meier, 2012 All rights reserved Translation © Magda Cindričová, 2015 Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být bez písemného svolení nakladatele reprodukována jakoukoliv formou ani prostředky mechanickými nebo elektronickými, ani fotokopírováním nebo zaznamenáváním na jakýkoliv nosič informací. ISBN 978-80-7411-107-5 (e-kniha) ISBN 978-80-7411-100-6 (váz.)


Pro Abby


1. kapitola

Jestli mě nezabije zima, tak to jistě udělá zledovatělý chodník, pomyslela si Lucy Stoneová, když vyšla z přetopené jednací místnosti městské radnice v suterénu do mrazivého pondělního odpoledne. V Tinker’s Cove, malém městečku na pobřeží Mainu, byl leden vždycky hodně studený, a tento rok v tom směru lámal rekordy. Elektronická tabule na bance přes ulici ukazovala, že je pět čtyřicet pět a skoro minus devět stupňů. Teplota rychle klesala a podle předpovědi měla během noci spadnout na minus osmnáct. Lucy přecházela zmrzlé parkoviště, jak nejrychleji si troufla, uvědomovala si, že by stačilo uklouznout na kousku ledu, a byla by na zemi. Když se dostala k autu, postarala se, aby topení bylo nastaveno na maximum, a počkala pár minut, než se zahřál motor. Během čekání přemýšlela o schůzi, jíž se právě zúčastnila, a o tom, jak o ní napíše do místních novin, do Pennysaveru. Jednalo se o tom, jak zlepšit vybavení toalet na městské pláži, a na schůzi přišla opravdu spousta lidí. Lucy ze svých novinářských zkušeností věděla, že jenom projednávání chovu psů ve městě vyvolává větší zájem než problematika odpadu, a tohle jednání nebylo výjimkou. Lidé si samozřejmě stěžovali na nevyhovující toalety už něja7


kou dobu; skupina znepokojených občanů dokonce vyšla 4. července do průvodu s protestním transparentem. Jejich heslem bylo „Od moře k průzračnému moři“ a transparent znázorňoval městskou pláž zavalenou splašky. Následující ostré diskuze přiměly zastupitele, aby o té věci začali jednat, ale co se týče rozhodnutí, nedospěli ke shodě. Ti, kteří dbali na úsporný rozpočet, upřednostňovali současné mobilní WC, což bylo nejlevnější řešení. Environmentalisté prosazovali suché záchody, protože je považovali za nejekologičtější; podnikatelská komunita, jíž nejvíc záleželo na dolarech turistů, lobovala za tradiční toalety, pro které by bylo nutné vykopat studnu a vybudovat nákladný systém odvádění odpadních vod. Psát o tom bude psina, pomyslela si Lucy, když zařadila a opatrně přejížděla parkoviště k cestě. Kromě toho, že bylo chladno, krátce předtím tu pořádně nasněžilo a silnici lemovaly vysoké hromady odhrnutého sněhu. Skoro přes ně nebylo vidět, a tak se Lucy přibližovala k cestě velmi opatrně a doufala, že bude volná. Zatímco projížděla po Main Street, kolem policejní stanice, shluku obchodů a komunitního kostela, pokoušela se formulovat úvodní věty. Touto cestou jezdívala tak často, že si mohla dovolit být duchem u toho, co ji právě nejvíc zajímalo. Když se dostala za město a po obou stranách se před ní otevřela krajina s prázdnými lány po kukuřici, měla už promyšlenou asi polovinu článku. Před sebou měla úchvatný zimní západ slunce, oblohu plnou žhnoucí červeně, která brala dech. Lucy téměř nevěnovala pozornost silnici, protože nemohla odtrhnout oči od pohádkových barev, jež zalévaly nebe, a vtom závěj sněhu přeskočil mohutný jelen a objevil se přímo před ní. Dupla na brzdy a začala klouzat ve smyku, zoufale svírala volant a modlila se, aby do zvířete nenarazila, ale její vůz se smekal dál a dál, až vrazil do sněhové hradby na opačné straně cesty. S bušícím srdcem postřehla záblesk hnědého zadku a bílého 8


ocasu, jak nezraněný jelen pádil do polí, a zašeptala děkovnou modlitbu. Pak zařadila zpátečku a snažila se vycouvat na cestu. Tiskla pedál plynu, ale slyšela jen nepříjemný hukot protáčejících se pneumatik. Vystoupila z auta a zjistila, že předek vozu vězí hluboko ve sněhu a zadní pneumatiky se až po poklice zabořily do rozbředlé kaše, což znamená, že bez pomoci se ven nedostane. Slunce už klesalo za obzor, obloha byla temně purpurová a silnice prázdná. Lucy zalezla zpátky do vozu, a sotva sáhla po mobilu, uvědomila si, že ho v posledních dnech nenabila. Jakmile ho otevřela, na obrazovce skutečně blikl nápis VYBITÁ BATERIE a vzápětí displej ztemněl. Byla necelé dva kilometry od domova, ale v tak mrazivém počasí se neodvažovala jít pěšky. Nejlepší bude, když zůstane v autě a nechá běžet motor. Věděla, že už má málo paliva, protože v posledních dnech neměla ani čas natankovat, ale to teď nevyřeší. Je jenom otázka času, říkala si, než Billovi začne vrtat hlavou, proč nejsem doma, a začne mě hledat. Nebo taky ne. Možná si bude říkat, že mám hodně práce, sedím v redakci a píšu o schůzi, což by znamenalo, že ráno mě tady najdou zmrzlou. Možná bych měla napsat dopis, dát rodině vědět, jak moc všechny miluju. Ale taky možná že ne, pomyslela si. Co je to za rodinu, když nikdo z nich nevyjde ven a nehledá milovanou matku a manželku, zvláště večer, když má teplota klesnout k dvacítce? Myslela na manžela Billa, který obvykle sledoval zprávy v šest, a na své dospívající dcery, Saru a Zoe, jež nejspíš píšou textovky kamarádům, všichni uvelebení v pohodlí útulného domu na Red Top Road. Copak jim nechybím? Nemají o mě starost? Budou litovat, až se zítra večer objevím ve zprávách. Místní občanka umrzla. Rodina v šoku. „Mělo mě napadnout, že něco není v pořádku,“ říká zoufalý manžel. Vtom ji z úvah vytrhlo zaklepání na okno, a když se otočila 9


a spatřila usměvavý vousatý obličej, poznala Maxe Frasera. Stáhla okénko. „Vypadá to, že byste potřebovala odtáhnout,“ řekl. „Za to může jelen,“ řekla Lucy. „Skočil na cestu a já jsem se mu snažila vyhnout.“ „Zdá se, že autu se nic nestalo,“ podotkl Max. „Měla jste štěstí.“ „Štěstí je, že jste se tu objevil,“ řekla Lucy. „Mám skoro prázdnou nádrž a vybitý mobil.“ „Vytáhnu vás odtud cobydup,“ řekl a kývl na ni, aby zavřela okno. Max dodržel slovo. Za pár minut uvázal k jejímu autu tažné lano, které vytáhl ze svého mohutného stříbrného pickupu. Ucítila ránu a uslyšela vrzavý zvuk a najednou bylo její auto ze závěje venku. Max ještě vůz prohlédl, jestli je v pořádku, poslechl si, jestli motor běží, jak má, a když mu nabídla, že za jeho pomoc zaplatí, zatvářil se uraženě. „Lidi si mají pomáhat,“ řekl. „Někdy možná zas pomůžete vy mně nebo to přenesete dál. Pomůžete někomu jinému.“ „Pomůžu,“ slibovala Lucy. „Určitě pomůžu.“ Druhý den ráno, když psala Lucy článek o schůzi, vtrhla do kanceláře Pennysaveru Corney Clarková a připomínala žhavý uhlík, který vyskočil z praskajícího ohně. Tváře měla zrudlé mrazem, na sobě jasně oranžovou lyžařskou bundu a od jejích dusajících noh létaly všemi směry zbytky sněhu. „To je bomba, úplná bomba,“ prohlásila a začala si stahovat velurové beránčí rukavice. Phyllis, recepční, vykoukla přes strakaté čtecí brýle a vrhla rozmrzelý pohled na tající louži po sněhu. Přitáhla si purpurový svetr pevněji přes bujnou hruď a otřásla se. „Nechtěla bys zavřít dveře? Příšerně tu táhne.“ „Á, promiň,“ řekla Corney a s obtížemi zavřela dveře tak prud10


ce, až zarachotily prastaré dřevěné žaluzie. „Jsem z těch zpráv celá rozčilená.“ Odmlčela se a ujistila se, že jí věnuje pozornost Ted Stillings, vydavatel týdeníku, jeho šéfredaktor i hlavní reportér. „Poslouchám,“ řekl Ted. Zaklonil se na otočné židli a opřel si nohy o pootevřenou zásuvku masivního dubového psacího stolu se stahovací roletou, který zdědil po svém dědečkovi, legendárním novináři Nové Anglie. Jako prakticky každý muž ve městě i on měl na sobě kostkovanou košili, na ní tlustý svetr, zateplené khaki kalhoty s flanelovou podšívkou a sněhule. Lucy vyťukávala poslední tečku a otočila se ke Corney. „Doufám, že dobrých,“ řekla. Corney, návrhářka interiérů, která psala pro časopis Mainský dům a chata měsíční sloupek o životním stylu, vždycky přeháněla historky a usilovala o lacinou publicitu. „Jo, dobrých,“ přisvědčila Corney. Zhluboka se nadechla, dramaticky se odmlčela a potom řekla: „Čokoládovna Kikirí byla vyhlášena jako nejlepší čokoládovna na pobřeží.“ „Chceš říct…,“ začala Phyllis. „Cože…?“ zamumlal Ted. „Nepovídej!“ řekla Lucy. „Je to tak.“ Corney spokojeně kývla hlavou. „Poprvé od té doby, co začali hlasovat o nejlepší čokoládovnu v Mainu, nevyhrála slavná Fernina Fantazie.“ „Fernina Fantazie je nějaká firma,“ řekla Phyllis. Lucy přikývla, neboť si vzpomněla na malebný krámek s červenobílou pruhovanou markýzou, který stál na Main Street v Tinker’s Cove zřejmě od nepaměti. S výrobou čokoládových cukrovinek začala Fern Macdougalová, která potřebovala zdroj příjmů, poté co jejího manžela zabili v korejské válce. Prostřednictvím místních obchodů začala prodávat domácí čokoládové bonbony a nakonec si zařídila vlastní výrobnu. To bylo ještě v padesátých letech, kdy se její malé podnikání víc rozjelo, protože na pobřeží Mainu začali ve velkém proudit turisté. Ferninu Fantazii s velkým 11


měděným kotlem a mramorovými pulty musel každý navštívit a nikdo neprošel městem, aniž by si koupil červenobíle proužkovanou krabici nějakých pralinek. Dnes bylo Fern přes devadesát, ale pořád ostřížím okem dohlížela na podnik, který řídila její dcera Flora Riggsová, jež výrobní podnik obohatila o dodavatelské služby, a její vnučka Dora Fraserová, Maxova bývalá manželka. „No, Tede,“ řekla Corney a vrátila se k důvodu své návštěvy. „Musíš uznat, že je to sólokapr. A náhodou to krásně zapadá do únorového propagačního turné Obchodní komory Láska je nejlepší na pobřeží.“ Corney, jak všichni dobře věděli, byla předsedkyní propagačního výboru komory. „Cože?“ řekl Ted a zvedl ruku. „Propagační turné v únoru? Zbláznila ses? Jsme v Mainu. Nevím, jestli sis toho všimla, ale na zemi leží půl metru sněhu, venku je kolem minus patnácti a předpověď hlásí, představ si, další sněžení.“ „Déšť se sněhem,“ řekla Lucy. „Měli bychom mít teplou zimu. Kvůli globálnímu oteplování.“ „To je jedno, jestli sníh nebo déšť,“ řekl Ted. „Každopádně to není počasí na piknik.“ „Maine je krásný v každém ročním období,“ řekla Corney, „ale zimu tady mám nejraději. Sníh je tak nádherný…“ „Je zrádný,“ namítla Lucy. „Včera večer jsem se sotva dostala domů živá. Kdyby náhodou nejel kolem Max Fraser, byla bych dnes ráno v černé kronice. Skončila jsem v závěji, když mi před auto skočil jelen, který vyrazil z polí za cestou.“ „Tady v okolí je spousta jelenů,“ řekla Phyllis. „Chodí na kukuřici, kterou nesklidili.“ „Na sněhu musíš být opatrná,“ řekla Corney, „ale město dělá ohromnou práci, co se týče odklízení sněhu. A musíš uznat, že v takový den, jako byl dnes, kdy sníh jiskří na slunci a cítíš voňavý, svěží vzduch, je tady v Tinker’s Cove jako v pohádce.“ Corney má pravdu, pomyslela si Lucy a vzpomněla si na svůj 12


starobylý venkovský dům na Red Top Road a na to, jak hezky vypadá pokrytý sněhem, především za tmy, když za okny září světla. Je samozřejmě jasné, že sníh znemožňuje udržet v domě pořádek. Její dvě dcery, Sara a Zoe, neustále roznášely po domě sníh a bláto a manžel Bill zrovna tak. K tomu svinčíku přispíval i pes, který se vyválel ve sněhu, a sotva prošel dveřmi, okamžitě ho setřásl. Na podlaze v kuchyni se povalovala hromada bot; na věšácích visely bundy a šály a lyžařské kalhoty. Na prastarých radiátorech se sušily klobouky a nejrůznější rukavice. Nebylo to jenom neustálé zametání a uklízení, co ji v zimě ničilo, ale i to, jak se jí v bezútěšných měsících po Vánocích zdálo, že se dům scvrkává. Stěny jako by se k sobě přibližovaly a nábytek zvětšoval. Každou volnou plochu pokrývaly různé výtvory a předměty: rybářské nabijáky, které opravoval Bill, šál, který pletla Sara pro Klub dobrých sousedů, Zoeina sbírka kamenů do biologie osmého ročníku. Vyjít ven do restaurace nebo do kina, případně na nákupy, mohla být dobrá pomoc proti ponorkové nemoci, ale nebylo to jednoduché. Člověk potřeboval velké odhodlání, aby se někam vypravil. Napřed na sebe musel navrstvit všechno oblečení, potom musel proházet cestu k autu, které možná nastartuje, nebo taky ne. Jakmile vyjel na silnici, musel neustále dávat pozor, sledovat, kde je kluzko, a pomalu se šinout přes křižovatky, u nichž nebylo přes obrovské hromady sněhu nic vidět, a musel mít na paměti, že je třeba začít brzdit dlouho před každou stopkou. Sotva se dostal do cíle, musel zabrat odhrnuté parkovací místo, a když vystupoval z vozu, musel být ohromně opatrný, protože chodníky, přestože byly odházené, brzy namrzaly. Zdálo se, že Corney nic z toho netrápilo, protože viděla jen samé přednosti zimy. „Jízda na saních v zasněženém lese,“ řekla a vysloužila si Phyllisino pohrdavé zafunění. „Nekonečné odhazování sněhu,“ namítl Ted. „Infarkty – vidě13


la jsi úmrtní oznámení z minulého týdne? Tři starší chlapíci za jediný týden.“ Corney si ho nevšímala. „Máme tady tolik romantických hotelů s postelemi s nebesy a krby…“ „U krbu je strašný binec. Třísky, větve, dokonce listí a potom toho popela! Hrůza,“ řekla Phyllis. „A všechno to svinstvo ucpává vysavač.“ „Horký punč a kakao s kousíčky ibišku,“ pokračovala Corney, jako by zvyšovala sázku v pokeru. „Vlhká, smradlavá vlna,“ namítla Lucy. „Ojíněné větve jiskřící v slunci,“ řekla Corney, jako by položila pár dalších žetonů. „Polámané kosti při pádech na zledovatělých chodnících,“ řekl Ted. „Na urgentním příjmu se minulý týden čekalo tři hodiny.“ „Potřebujeme dát světu vědět, že v Mainu se život v zimě nezastaví,“ prohlásila Corney a byla ochotná hlasovat. „Nezastaví?“ podotkla skepticky Lucy. „Máme toho tolik, co můžeme nabídnout,“ tvrdila Corney. „Ponorková nemoc. Byla dlouho v malém prostoru a teď má halucinace,“ řekl Ted. „Nejspíš jo,“ přisvědčila se smíchem Lucy. „Jen se smějte,“ řekla Corney, stáhla si kapuci lemovanou kožešinou a potřásla krátkými namrzlými platinovými vlasy. „Podívejme se na to: ekonomika stojí za houby. Podniky bankrotují, lidé přicházejí o práci, dokonce i o své domy. Je to tu zlé.“ To je pravda, pomyslela si Lucy. Bill, pracující jako truhlář, neměl celý rok jedinou velkou zakázku. Musel si vystačit s výměnou oken a s různými opravami. Nejstarší syn Toby, už ženatý a otec malého, dnes tříletého Patricka, ztratil iluze z vyhlídek na lov humrů a vzal si studentskou půjčku, aby dokončil studium na univerzitě, kterého předtím nechal. Dokonce i Elizabeth, nejstarší dcera, jež po absolvování vyšší školy získala vysněné zaměst14


nání v řetězci hotelů Cavendish, se bála dočasného propouštění z práce. „Musíme dělat, co se dá, abychom sem dostali zákazníky a věci se zas začaly hýbat,“ řekla Corney, „a právě k tomu je určeno propagační valentýnské turné Láska je nejlepší na pobřeží.“ Usmála se, jako by vysvětlovala prvňáčkům základy aritmetiky. „Koho zajímá, že je venku zima? Pro byznys je to lepší. Turisté nebudou mít co dělat, zbývá jim jenom nakupovat a jíst a pít. Budou muset utrácet.“ Ted se poškrábal po bradě. „Tak co chceš? Nemůžu psát o ztrátě Ferniny Fantazie, jsou to jedni z největších inzerentů.“ „Nejsou ve ztrátě,“ řekla Corney, která vždycky viděla sklenici jako z poloviny plnou. „Jsou na druhém místě, jen o chloupek za Kikirí. Tady v Tinker’s Cove máme dva nejlepší výrobce čokolády v Mainu.“ „Myslím, že by s tím mohla něco udělat Lucy,“ přemítal Ted. „Dovede být ohromně taktní, když se snaží.“ Lucy zpražila Teda pohledem. „Děkuju za projev důvěry.“ „Je mi jasné, že Lucy odvede skvělou práci,“ řekla Corney a upřela na ni velké modré oči. „Trey Meacham se ti bude líbit. Je to úžasný chlap a opravdový vizionář. Čokoládovna Kikirí je typická ukázka úspěchu, jaký v Mainu může mít iniciativní podnikatel. Začínáme mít propracovanější nabídku, už to nejsou jenom větrníky a bonbony. Máme prvotřídní řemeslníky a umělce, kteří dělají nádherné věci – olejomalby a ručně pletené šály a výrobky ze samorostů. A další velký rozmach je u domácích potravin: práce čokoládoven a lovení humrů jsou skvělé, ale máme tady i minipivovary, rodinné pekárny a farmářské trhy s hydroponicky pěstovanou zeleninou, s drůbeží z volného chovu, s hovězím z volně se pasoucího dobytka, všecko z místního chovu. To je trend, který Trey podchytil. Jeho čokoládové výrobky jsou velmi rafinované, velmi neobvyklé.“ 15


Phyllis zvedla jednu z tenkých čárek nakreslených tužkou, které se jí rýsovaly na místě obočí. „Já mám ráda čokoládové bonbony. S ořechy.“ „Nemám proti bonbonům vůbec nic, zvláště ne proti těm z Ferniny Fantazie. Nikdo není horší než ten druhý. Jsou to dvě úžasné čokoládovny. Stará a nová. Pro každého něco.“ Corney se odmlčela. „A věř mi, Lucy, Treye si zamiluješ.“ „Jsem vdaná,“ řekla Lucy. „Mám čtyři děti. A jsem babička.“ Po chvíli dodala: „Mladá babička.“ „Ale slepá nejsi, že ne?“ Lucy se zasmála. „Ještě ne.“ „No, víš, na Treye je moc hezký pohled, a má zajímavou minulost. Odešel z výhodné pracovní pozice, protože byl rozčarovaný životem ve firmě, a rozhodl se zařídit na vlastní pěst. Začal sotva před rokem, a už má několik obchodů na nejlepších místech na pobřeží. Je to marketingový génius. Valentýnská propagační akce byl vlastně jeho nápad. Říká, že všichni obchodníci ve městě by měli spolupracovat, aby přivábili zákazníky. Zvedající se příliv zvedne všechny lodě.“ „Tak jo, vyhrálas,“ řekl Ted a zvedl ruce, jako by se vzdával. „Uvažuju, že bychom možná mohli udělat speciální reklamní nabídku, možná dokonce ve dvojnásobném rozsahu, jestli bude dost velký zájem.“ „To mi připomnělo,“ řekla Corney, „že Komora bude mít pro zúčastněné podniky barevné vlaječky s amorky a spoty v rádiu; doufáme, že něco dostaneme i do televize. Mám v NECN schůzku s režisérem pořadu Tento týden v Nové Anglii.“ „To zní slibně,“ řekl Ted. „Průběžně nás informuj.“ „Jasně,“ řekla Corney a zazubila se. Pak jim zamávala a byla pryč. Nechala za sebou pootevřené dveře, které se houpaly v průvanu. Phyllis se s těžkým povzdechem zvedla, obešla recepční pult 16


Ukázka knihy z internetového knihkupectví

Recommend Documents