Ukázka knihy z internetového knihkupectví

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz

osmas.cz, UID: KOS209319

TOM ROBBINS V žabím pyžamu


TOMVROBBINS žabím pyžamu

ARGO

Přeložil Martin Šilar © Argo 2015 Copyright © 1994 by Tom Robbins. Half Asleep in Frog Pajamas This translation published by arrangement with Bantam Books, a division of Random House LLC. All rights reserved. Translation © Martin Šilar, 2015 Cover illustration © Maťo Mišík, 2015 ISBN 978-80-257-1584-0 (váz.) ISBN 978-80-257-1612-0 (e-kniha)

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS209319


Věnováno maestru Rudolphovi. Našemu vyslanci v Království nirvány. A „hostujícímu profesorskému sboru“.

Z nejnovějších poznatků vyplývá, že se někteří obojživelníci orientují pomocí nebeských těles. Encyklopedie Britannica


Svět je ve své podstatě zcela imaginární, ale na druhé straně je hluboce příbuzný světu skutečnému. Isaac Bashevis Singer


ČTVRTEK 5. DUBNA ODPOLEDNE

Návrat z Timbuktu


16:00 Den, kdy burza cenných papírů ulehla na smrtelné lože, ti přijde jako nejhorší den tvého života. Sice tomu tak není, jenže to ti teď nikdo nevymluví. A když svým pocitům propůjčíš verbální podobu, uděláš to s hlubokým přesvědčením a minimální řečnickou invencí. „Tohle je ten nejhorší den mýho života,“ řekneš a do skleničky dvojitého martini – za méně chmurných dní piješ bílé víno – hodíš pražený burák a pozoruješ, jak se zvolna po spirále snáší ke dnu. Klesá o poznání ladněji a pomaleji než tvoje hroutící se úspory a na slaném povrchu se přitom tvoří krásné malé bublinky, výrazný protiklad k boulím a ranám, které dopadají na tvoje ubohé srdce. Od krachu na burze uběhly tři hodiny a vyděšený, případně hysterický povyk v nacpaném lokálu se začíná zvolna proměňovat v poněkud tlumenější šum záchranných strategií a cynického vtipkování. Ty se ale neúčastníš ani zoufalých manévrů, ani předstíraného veselí. Držíš předčasně šedivějící hlavu v dlaních a pořád dokola si opakuješ: „Tohle je ten nejhorší den mýho života.“ „Hlavu vzhůru,“ řekne Phil Craddock. „Zase se to zvedne.“ „Trh možná. Ale já ne. Nechala jsem klienty tak hluboko, že si budou muset nafasovat ploutve.“ Hodíš do sebe zbytek martini. „A Posner to moc dobře ví. Hned po posledním gongu se mě zeptal, jestli není ošetřování nemocných mnohem ušlechtilejší povolání.“ „Možná to říkal kvůli sobě.“ Proti své vůli se zasměješ. „Umíš si představit Posnera, jak vymývá bažanty? To si spíš dovedu představit papeže v hlavní roli pornofilmu, odehrávajícího se na norkové farmě. Kdepak, ten plešoun mluvil jasně: ‚Prodej káru, zlato, a začni sepisovat žádost /13

o podporu.‘ Jestli se v pondělí něco nestane, tak mě předhodí lvům.“ „To máš za čtyři dny.“ „Ani mi o tom nemluv. Do té doby se to ještě může zhoršit. Popravy se vždycky pořádaly na Velký pátek.“ „Jen klid, fešando,“ řekne Phil. „Pořád máš čas vklouznout do neprůstřelného negližé.“ Při zmínce intimního oděvu zčervenáš. O erotických filmech vtipkovat můžeš, protože jsi nikdy žádný neviděla, něco takového pro tebe neexistuje, ale když ti muž, dokonce muž typu Phila Craddocka, pohlédne do očí a začne mluvit o věcech osobních, intimních a lechtivých, zachvátí tě neovladatelný zmatek, který tvoji olivově hnědou tvářičku zbarví do křiklavé červeně, která by se docela dobře hodila ke garnýrování tuplovaných skleniček martini, v tvém případě už třetí. Když se ale pokusíš nával krve potlačit, zrudneš ještě víc. Sklon k očividnému studu je jednou z mnoha věcí, které na sobě nenávidíš a které považuješ za další důkaz, že sudičky se nad kolébkou novorozenců scházejí jenom proto, aby jim plivaly do tváře. Navíc se stačí podívat na tvoje společníky. Phil Craddock obchoduje se sójovými boby a s vepřovým masem, a když si člověk odmyslí tu jeho obstarožní kravatu, jako vepř taky vypadá. Při bližším pohledu si uvědomíš, že jeho kravata vlastně připomíná vázanku sedláka, absolutně nemoderní, širokou a pokroucenou kravatu, která se dá zahlédnout leda tak na vesnické pobožnosti. (U Krávy a medvěda se ti podaří objevit jenom jednoho člověka, který je stejně odrbaný jako Phil, a shodou okolností je to muž, kterého už drahnou chvíli pozoruje tvoje spolusedící Ann Louise.) Phil je ve skutečnosti nesmírně taktní a sympatický, což tě ovšem vytáčí ještě víc, protože ti připomíná tvého údajného a otravného snoubence Belforda Dunna. Vlastně mají hodně společného – samozřejmě pokud nepočítáme, že Belford je o deset let mladší a že Phil by jen těžko sdílel pokoj s pobožným opičákem. Co se týče Ann Louise, tak tu moc neznáš. K Posnerovi, Lampardovi, McEvoyovi a Jacobsenovi nastoupila před půl rokem, když se přestěhovala z New Yorku. Tam údajně proslula hvězdnou makléřskou kariérou a – jak se proslýchá – nezřízenou zálibou v sodomii, /14



praktikované s téměř každým wallstreetským hlavounem, včetně pár všeobecně známých jmen. Ann Louise je ve středních letech, trochu zavalitá, ale docela atraktivní, a ty máš pocit, že by ses od ní mohla lecčemus přiučit – samozřejmě co se obchodování týče. Protože si ale hlídá reputaci, věnovala ti zatím minimum pozornosti, a především sleduje záda nějakého cizího dlouhovlasého pobudy (pro tebe cizího), který za všeobecného zájmu vynáší u baru svoje soudy. Ty na něj ale moc nevidíš, protože ti ve výhledu brání jednak špatný úhel a jednak vysoký počet dioptrií. Není divu, že máš mizernou náladu. Nepřestává ti vrtat hlavou, proč ze všech těch bankéřů a makléřů, jejichž imaginární ruce bys mohla v tomhle kritickém, ne-li historickém okamžiku svírat nebo před kterými by sis mohla vylévat srdce zalité osobní porážkou, proč zkrátka musíš sedět právě s těmihle dvěma… vyvrheli? Samozřejmě se jedná o nespravedlnost, ačkoliv docela typickou – zkrátka o další urážku v dlouhé řadě bezpráví, další důkaz, že právě prožíváš nejhorší den v životě. Nejhorší den? Zřejmě, Gvendolíno, zapomínáš – kdy že to bylo, před osmi lety? –, jak jsi v jednom dni obdržela zamítnutí z Harvardu, Stanfordu a Yaleu. Dokonce tě nechtěli ani na Whartonově univerzitě v Pensylvánii. V jednom jediném dni odmítnutá všemi vyhlédnutými školami, navíc právě ty, ženská příslušnice etnické menšiny na vrcholu chaotického období pozitivní diskriminace! Instituce se tenkrát přímo předháněly, aby vytvořily dojem sociologické rovnoprávnosti, a v upachtěných pokusech o historickou nápravu příkoří naháněly studenty právě tvého typu. Nejhorší den? Krach burzy přece nemůže zastínit den, kdy matka naškrábala do svého levandulově modrého notesu poslední sonet a strčila hlavu do trouby. Nejhorší den? Vždyť ti ještě není ani třicet! Čekají tě další příkoří a katastrofy. A možná na sebe nedají tak dlouho čekat. Třeba se na obzoru rýsují už teď. Možná v podobě katastrofy, která se vztahuje – nebo se přímo odvíjí od opičáka s křesťanským cítěním.

/15

16:50 Noční podnik U Krávy a medvěda se nachází přímo v kolabujícím srdci seattleského finančního centra. Je to konzervativní a maskulinní podnik s tmavým dřevěným obložením, vzorkovaným stropem a kaštanově hnědými sametovými tapetami se zašpičatělými květy lilií, které někteří zákazníci po konzumaci přiměřeného množství alkoholu automaticky považují za mutované znaky amerického dolaru, symbol svěžesti, síly a slibných zítřků. Každé páteční odpoledne se bar zaplní hlučnými „bookmakery“ (jak si sami říkají), kteří sem přicházejí zapít konec náročného týdne v náročném zaměstnání. Tenhle „pátek“, který je ve skutečnosti čtvrtkem, se v baru mačká dvakrát tolik lidí, a rozhodně se nezdá, že by dav měl v úmyslu nějak řídnout. Značné množství makléřů zůstává U Krávy a medvěda do druhé hodiny ranní, kdy je personál vykáže na chodník. Nejde jenom o zalévání ran nebo nechuť vrátit se domů a pohlédnout rodině do očí. Existují i praktické důvody. Každý je jako na trní – nebo na zašpičatělých květech lilií –, aby se dozvěděl, jakým způsobem zahraniční trh zareaguje. Teprve potom bude skutečně jasné, jestli tenhle pád představuje ‚propad smrti‘ a ‚ránu z milosti‘: zkrátka finanční apokalypsu, která zanechá Spojené státy jednou provždy v mezinárodním ekonomickém společenství Portugalska a Mongolska. Naděje všech zúčastněných se upínají k Tokiu, kde si díky šestnáctihodinovému časovému posunu, datové čáře a letnímu času vaří teprve ranní čaj. Každá větší makléřská firma v centrálním Seattlu zanechala v kanceláři jednoho či dva zvědy, kteří mají za úkol sledovat vývoj a během večera telefonovat, případně osobně doručit nejnovější zprávy o stavu indexu Nikkei. V Evropě už mají Velký pátek, takže burza skončila dřív, než bylo jasné, do jakých sraček Amerika skutečně šlápla, a obchodovat se začne zase v neděli večer místního času. Místností se ozve barmanův hlas: „Gvendolína Matiová! Telefon pro slečnu Matiovou!“ Všichni hosté na moment ztichnou. Že by první depeše? Jakmile odsuneš židli a vstaneš, obrátí se k tobě desítky dychtivých očí lidí od Merrill Lynche, Prudential Securities a několika dalších významných společností. Téměř celý svět na tebe upírá své závistivé zraky a nikoho ani nenapadne, že kdybys /16


skutečně patřila k velkým esům, měla bys na stole vlastní satelitní telefon. Kolegové od Posnera, Lamparda, McEvoye a Jacobsena si o tvém postavení sice nedělají žádné iluze, ale protože tě dobře znají, prolétne jim hlavou, jestli jsi náhodou nepodplatila delegovanou hlídku, aby místo Posnerovi zavolala nejdřív tobě. „Tady!“ křičíš a máváš rukama. Telefon visí na stěně na druhém konci baru a ty si bázlivě razíš cestu namačkanými těly. Jakmile zmizíš z doslechu, což jsou pouhé centimetry, nakloní se Ann Louise k Philovi: „Už to má spočítaný.“ „Proč? Tys něco slyšela?“ „Řekněme jen, že mě to tam dole tak nějak svrbí,“ řekne a chlípně se zasměje. Tlačíš se dál. Občas tě někdo dloubne loktem do prsou nebo ti do očí foukne kouř. Opilství získává nadvládu. Alkohol se rozlévá po stolech. Skleničky padají na zem. Z úst létají doznání. Nosní dírky lemuje kokain – kdy jsi v téhle společnosti viděla naposled kokain? Makléři se otevřeně muchlují s asistentkami, manažeři hladí sekretářkám stehna. Stejně jako při náhlém vyhlášení války přestávají platit společenské normy. Když se protáhneš kolem stolu, kde sedí hlavní analytik vaší firmy, Sol Finkelstein, slabě na tebe kývne a žalostně se usměje: „Après nous le déluge. Konec srandy, mon amie.“ Poplácáš ho po rameni a tlačíš se dál. Když se konečně probojuješ k telefonu, uslyšíš ho znovu: „Konec srandy.“ Sáhneš po sluchátku. Dobře víš, že to není žádný spolupracovník, žádná exkluzivní zpráva z Tokia. Na druhém konci zřejmě bude tvoje údajně nejlepší kamarádka Q-Jo Huffingtonová, aby ti oznámila, že už dvacet minut čeká v rádoby uměleckém pajzlu Virginia, mezi jehož bohémským osazenstvem se cítí jako doma. Ty sama to tam nenávidíš, protože ti to připomíná tvoje údajné rodiče, kteří by takovou díru určitě navštěvovali, ale na druhou stranu jsi radši, než kdyby se jejích sto padesát ostudných kilogramů mělo objevit přímo tady, U Krávy a medvěda. Máš vztek, že může být takhle netrpělivá. Copak nechápe, že za těchto okolností žádné domluvené schůzky neplatí? Ano, kdyby poslouchala rádio, tak by něco takového nečekala. Jenže Q-Jo naslouchá jenom hudbě sfér. „Kdo je tam?“ štěkneš do sluchátka co možná nejostřeji, ačkoliv tvůj jemný a medový hlásek ti moc šancí nenabízí. Hlas na /17

druhém konci patří Belfordu Dunnovi, tvému předpokládanému nápadníkovi: „Jéjej, promiň miláčku, že tě otravuju v tak hrozný den...“ – Belford poslouchal zprávy –, „ale André je pryč. Představ si, že utekl!“ Belford skoro vzlyká, ale ty místo soucitu cítíš jenom nepřekonatelný vztek. Přesně tohle se dalo čekat! Tvoje kariéra se řítí do horoucích pekel, celá americká ekonomika jde ke dnu a Belford brečí kvůli zavšivené opici. Na druhou stranu André není jenom obyčejná opice. Je to opice s bohatou minulostí. A neutekl. Podařilo se mu uprchnout. „Prosím tě, Belforde,“ slyšíš svůj prosebný hlas. Vinou alkoholu se vůbec nepoznáváš – skoro jako bys poslouchala vlastní nahrávku. Přesto se nedokážeš posuzovat objektivně. Nic na světě nenávidíš tolik jako svůj hlas. Takhle nějak by mluvily rumové pralinky, říkáš si. Q-Jo na druhou stranu tvrdí, že právě hlas je tvým hlavním kladem. Říká, že jsi jediná žena z branže, která neječí jako zubní vrtačka. Pořád dokola musíš vysvětlovat, že ženy, které chtějí něčeho dosáhnout, musí mluvit pronikavě, aby se vyrovnaly mužům. A pokud tvůj hlas zní opravdu radostně, příjemně a zranitelně, tak jen proto, že ho nedokážeš ovládnout. Před několika lety jsi začala kouřit, protože jsi doufala, že začneš mluvit hlubším hlasem, jenže se ti točila hlava. To, co Q-Jo považuje za smyslné, vnímáš jako pištění. Takovou jsi měla v dětství taky přezdívku: „Pískle“. Maminka ti neřekla jinak než „Gvendolínko“, ale od tatínka i ostatních to bylo samé „Hele, Pískle“. Jako nějaká hnusná myš. „Prosím tě, Belforde…“ Vysvětlíš mu zcela jasně, že ačkoliv obchodování skončilo před čtyřmi hodinami a náhlý pokles o devět set bodů ti osudově pustil žilou… zkrátka že ačkoliv se na první pohled může zdát, že jen tak vysedáváš v baru a naléváš se džinem, technicky vzato jsi stále v práci. Máš přece povinnost vůči klientům a nakonec i vůči sobě – tvůj osobní účet se z utržené ztráty jenom těžko vzpamatuje –, abys zůstala na stráži, dokud ti pohanští Japonci, kteří považují výročí Kristova ukřižování za běžný pracovní den, nedají najevo, jestli nás hodlají následovat ke dnu. Protože ale nechceš vypadat necitlivě vůči Belfordově vážné životní situaci, navrhneš mu – navzdory závazkům a povinnostem – kompromis: pokud se André neobjeví do večeře – jsi přesvědčená, že si nenechá ujít hrozinkový koláč a banánový nanuk –, /18


Ukázka knihy z internetového knihkupectví

Recommend Documents