Ukaž mi, Pane, cestu k životu

FARN Í I N FO RM ÁT O R 3. NEDĚLE VELIKONOČNÍ – 6. 4. 2008

Ukaž mi, Pane, cestu k životu.

MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, Bůh si vždy cení úpěnlivé modlitby spravedlivých a neupírá dar svého Ducha těm, kdo ho prosí s důvěrou a vytrvalostí. Vzývejme Krista, který je uprostřed nás skutečně přítomen v Eucharistii, aby došla vyslyšení modlitba, kterou přednáší Otci jako náš Prostředník. L: MANE NOBISCUM, DOMINE. ! Pane Ježíši, Chlebe, který sestupuje z nebe! Veď světlem a silou svého Ducha biskupy a kněze, které sis vyvolil za služebníky Eucharistie. Tys je povolal, aby předsedali slavení božských tajemství tvého Těla a tvé Krve, dej, ať jsou vděčni za milost, kterou přijali, ať příkladně konají svou eucharistickou službu a jsou pravými ctiteli Otce v Duchu a v pravdě. ! Pane Ježíši, Chlebe, který dává život! Přiváděj k sobě silou víry v tvé slovo všechny národy země. Ty jsi dal v oběť svůj život a v eucharistické oběti obnovuješ toto darování pro jednotu všech Božích dětí rozptýlených po světě, dej sílu svým učedníkům, kteří se sytí tvým Tělem a tvou Krví, ať jsou strůjci pravého pokoje, kterýs nám zanechal. ! Pane Ježíši, Chlebe pro život světa! Rozhojni ve všech, kdo se účastní Eucharistie – svátosti lásky, - smysl pro vzájemnou lásku a službu. Tys nám spolu se svým Tělem a Krví dal příklad umývání nohou a bezmezného darování svého života na kříži, obnov v nás schopnost poznávat tvou přítomnost také v našich bratřích a sestrách, zvláště v nejchudších a potřebných. ! Pane Ježíši, Světlo a Živote světa! Osvěcuj a oživuj všechen svatý lid. Ty jsi nás naučil, abychom se spolu s tebou obětovali v eucharistickém tajemství, probuď ve všech, zvláště v mladých, smysl pro vděčnost, oběť, pro vzývání Ducha a modlitbu, aby v sobě měli tvé vnímání lásky k Otci a k bližním. ! Pane Ježíši, Chlebe nesmrtelného života! Oživuj nás, kteří slavíme Rok Eucharistie, svou přítomností v našem shromáždění, ve slově života a v Eucharistii. Tys provázel emauzské učedníky na jejich cestě a probudil v nich naději, zapal naše srdce svým slovem, ať tě poznáváme při lámání chleba, máme tě v srdci a žijeme z tebe, a tak všem zvěstujeme dar tvé smrti, radost zmrtvýchvstání a jistotu tvého konečného příchodu ve slávě. K: Pane, zůstaň s námi, vždyť se připozdívá!“ Ty jsi světlem Otcovy slávy, co nezná temnoty ni západu; zůstávej božským Pocestným, který provází křesťanský lid po cestách světa a dějin, uprostřed stínů a neklidů našich časů, pokrmem na cestu a živou nadějí nesmrtelného života pro celé lidstvo. Neboť ty žiješ a kraluješ navěky věků. L: Amen.

LITURGICKÉ TEXTY 3. NEDĚLE VELIKONOČNÍ 1. ČTENÍ – SKT 2,14.22B-33: Čtení ze Skutků apoštolů. V den letnic vystoupil Petr s ostatními jedenácti apoštoly a slavnostně promluvil k lidem: „Židé a všichni jeruzalémští obyvatelé, pozorně vyslechněte mou řeč! Bůh vám dal svědectví o Ježíši Nazaretském mocnými činy, divy a znameními, které, jak víte, konal Bůh skrze něho mezi vámi. A on byl vydán, jak to Bůh předem rozhodl a předpověděl, a vy jste ho rukama bezbožníků přibili na kříž a zabili. Ale Bůh ho vzkřísil, zbavil bolestí smrti, protože nebylo možné, aby zůstal v její moci. David přece o něm říká: ‚Mám Pána před očima stále, je mi po pravici, abych se neviklal. Proto se raduje mé srdce a můj jazyk jásá. Ano – i mé tělo odpočine v naději, neboť nevydáš mě podsvětí napospas, nedopustíš, aby tvůj Svatý podlehl porušení. Oznámils mi cesty života, naplníš mě blahem před svou tváří.‘ (Bratři), budiž mi dovoleno, abych k vám bez okolků promluvil o praotci Davidovi. Ten umřel a byl pohřben, a jeho hrob máme u nás až dodneška. Byl to prorok a věděl, že Bůh mu přísahou slíbil, že na jeho trůně usadí jednoho z jeho potomků. Viděl tedy do budoucnosti, a když řekl, že nebude ponechán v podsvětí a jeho tělo že nepodlehne porušení, mluvil o Kristově zmrtvýchvstání. Toho Ježíše Bůh vzkřísil, a my všichni jsme toho svědky. Byl povýšen po pravici Boží, od Otce přijal slíbeného Ducha svatého, vylil ho, jak vidíte a slyšíte.“ ŽALM 16: Ochraň mě, Bože, neboť se utíkám k tobě. – Pravím Hospodinu: „Ty jsi můj Pán.“ – Ty jsi,

Hospodine, mým dědičným podílem i mou číší, – ty mně zachováváš můj úděl. Velebím Hospodina, že mi byl rádcem, – k tomu mě i za noci vybízí mé nitro. – Hospodina mám neustále na zřeteli, – nezakolísám, když je mi po pravici. Proto se raduje mé srdce, má duše plesá, – i mé tělo bydlí v bezpečí, – neboť nezanecháš mou duši v podsvětí, – nedopustíš, aby tvůj Svatý spatřil porušení. Ukážeš mi cestu k životu, – u tebe je hojná radost, – po tvé pravici je věčná slast. 2. ČTENÍ – 1PETR 1,17-21

Čtení z prvního listu svatého apoštola Petra. Milovaní! Když říkáte Otec tomu, který soudí nestranně každého podle jeho činů, žijte v bázni po dobu svého vyhnanství. Víte přece, že jste ze svého prázdného způsobu života, jak jste ho zdědili po předcích, byli vykoupeni ne snad nějakými věcmi pomíjejícími, stříbrem nebo zlatem, nýbrž drahou krví Krista jako bezúhonného a neposkvrněného beránka. On byl ovšem k tomu vyhlédnut už před stvořením světa, ale pro vás se objevil teď na konci časů. Skrze něho jste uvěřili v Boha, který ho vzkřísil z mrtvých a oslavil, takže když věříte, můžete zároveň v Boha i doufat. EVANGELIUM – JAN 20,19-31

Slova svatého evangelia podle Jana. Ještě ten den první po sobotě se ubírali dva z učedníků do vesnice zvané Emauzy, která je vzdálena od Jeruzaléma šedesát honů. Hovořili spolu o tom všem, co se stalo. Jak tak hovořili a uvažovali, přiblížil se k nim Ježíš a připojil se k nim. Ale jako by jim cosi zadržovalo oči, takže ho nepoznali. Zeptal se jich: „O čem to cestou spolu rozmlouváte?“ Zastavili se celí smutní. Jeden z nich – jmenoval se Kleofáš – mu odpověděl: „Ty jsi snad jediný, kdo se zdržuje v Jeruzalémě a neví, co se tam tyto dny stalo!“ Zeptal se jich: „A co se stalo?“Odpověděli mu: „Jak Ježíše z Nazareta, který byl prorok, mocný činem i slovem před Bohem i přede vším lidem, naši velekněží a přední mužové odsoudili k smrti a ukřižovali. My však jsme doufali, že on je ten, který má vysvobodit Izraele. A k tomu všemu je to dnes třetí den, co se to stalo. Některé naše ženy nás sice rozrušily: Byly časně ráno u hrobu, nenalezly jeho tělo, přišly a tvrdily, že měly i vidění andělů, a ti prý říkali, že on žije. Někteří z našich lidí odešli k hrobu a shledali, že je to tak, jak ženy říkaly, jeho však neviděli.“ A on jim řekl: „Jak jste nechápaví a váhaví uvěřit tomu všemu, co mluvili proroci! Což to všechno nemusel Mesiáš vytrpět, a tak vejít do své slávy?“ Potom začal od Mojžíše, probral dále všechny proroky a vykládal jim, co se ve všech částech Písma na něj vztahuje. Tak došli k vesnici, kam měli namířeno, a on dělal, jako by chtěl jít dál. Ale oni na něho naléhali: „Zůstaň s námi, neboť se připozdívá a den se už nachýlil.“ Vešel tedy dovnitř, aby zůstal s nimi. Když byl s nimi u stolu, vzal chléb, pronesl nad ním požehnání, rozlámal ho a podával jim. Vtom se jim otevřely oči a poznali ho. On jim však zmizel. Tu si mezi sebou řekli: „Což nám nehořelo srdce, když k nám na cestě mluvil a odhaloval smysl Písma?“ Ještě tu hodinu se vydali na cestu a vrátili se do Jeruzaléma. Tam našli pohromadě jedenáct apoštolů i jejich druhy. Ti řekli: „Pán skutečně vstal a zjevil se Šimonovi.“ Oni sami pak vypravovali, co se jim přihodilo na cestě a jak Ježíše poznali při lámání chleba.

ČAS A VĚČNOST

(zamyšlení Jeho Eminence Tomáše kardinála Špidlíka, S.I., čestného občana Pustiměře)

Byla konference o zajímavém tématu. Bohužel mluvil řečník tuze dlouho, lidé se začali nudit a zívat. On to zpozoroval a omluvil se: „Promiňte, že jsem to protáhnul, ale nepoložil jsem si na stůl hodinky.“ Kdosi pak prohodil ironicky: „Mohl jste alespoň sledovat kalendář, ten visel na stěně.“ Je to zajímavý zjev. Abychom něco dokázali udělat, potřebujeme k tomu čas. Čas jsou peníze, říkají peněžníci. Čas je možnost k práci, k zábavě. Ale nakonec je to čas, který nás nudí a unavuje. Hledíme si ten protiklad vyřešit jedním slůvkem: „správný čas“ nebo „svůj čas“. Biblický starozákonní autor, známý pod jménem Kazatel, to rozvádí mnohomluvně, skoro bychom řekli přesčasově, když píše: „Všechno má určenou chvíli a veškeré dění pod nebem svůj čas. Je čas rození i čas umírání, čas sázet i čas trhat, čas zabíjet i čas léčit, je čas bořit i čas budovat, je čas plakat i čas smát se, čas truchlit i čas poskakovat.“ Tímto způsobem pokračuje ještě dalších šest veršů. Nakonec z toho však udělá závěr: „Jaký užitek má ten, kdo pracuje, ze všeho svého pachtění? Viděl jsem lopocení, které Bůh uložil lidským synům a tak se lopotí. On všechno učinil krásně a v pravý čas, lidem dal do srdce i touhu po věčnosti“ (Kaz 3,10). Sotva si uvědomujeme, že je tato úvaha velmi originální v době, kdy byla napsána. Národy, mezi kterými se starozákonní Židé pohybovali, nevěřily, že Bůh dává čas, ale že sám čas je první všemohoucí Bůh. I Řekové jej nazývali Bůh Chronos. Jeho obrazem bylo kolo, které se věčně točí a na jeho okrajích se octnou lidé i bohové. Když jsou na té části, která směřuje nahoru, mají úspěch a žijí, ale pak se octnou ve fázi sestupující, zřítí se do propasti a zahynou. Kdesi v Číně dali tomu kolu formu hákového kříže. Kdyby byl Hitler 3

věděl, co ten symbol znamená, byl by si jej nezvolil, ale vyplnil se. V etruských katakombách je čas zobrazen jako had, který si ukusuje svůj vlastní ocas. Řecký Chronos se v mytologii představuje jako obr, který požírá děti, které rodí. Ale stalo se tu něco nového. Narodil se mu i syn Zeus. Matce se podařilo jej ukrýt. Ten pak udělal tyranství času konec. Zabil svého otce Chronose a založil na Olympu sídlo pro věčné božstvo. Je to mytologie, ale vyjadřuje náboženskou představu. Smrtí přestává čas a člověk vstupuje do nového věčného života, který bude šťastný nebo smutný podle toho, jak si jej člověk zasloužil v čase. Není to snad podobné i tomu, co učí křesťané? Na první pohled máme dojem, že ty představy souhlasí. Ale už jsme poznali z citovaného textu, že je jeden podstatný rozdíl už v učení Starého Zákona. Čas tu není představován jako všemocný věčný tyran. Věčný je jenom Bůh , Jahve, ten který je, který se zjevil Mojžíšovi a pokračuje svá zjevení v biblických příhodách a učení proroků. On sám je stvořitel světa, všeho, co vidíme na zemi. Je tedy i stvořitel času? Jistě, ale nepřímo. Přímo tvoří věci i lidi a dává přitom každému stvoření jako dar patřičný čas k uskutečnění. Ty časy jsou ovšem pro každého různé, ale všechny časy jsou v rukách Božích. Nadto, jak jsme četli, do srdce člověka vlil Bůh touhu po věčnosti. Je to dáno tím, že byl stvořen k obrazu a podobenství Božímu. Bůh Izraele pak je živý a věčný, žije a kraluje po všechny věky věků. Starý Zákon tedy mluví o lidské touze po věčnosti. Pozorujeme to i ve své vlastní zkušenosti? Umělci chtějí vytvořit dílo věčné hodnoty, dva upřímně zamilovaní si slibují věrnost na věky. Dosáhnou toho? Starý Zákon to matně slibuje, ale Nový to poselství jasně přináší. Ježíš sám sebe definuje jako „cesta, pravda a život“ (Jn 14,5), přišel na svět, aby nám život daroval (Jn 10,10), stává se pro nás „chlebem života“. Jak se to projeví konkrétně? Podobně jako u něho samého. Narodil se v čase, za císaře Augusta, ale jeho narození v Betlémě slavíme ne jako pouhou vzpomínku. Je to skutečnost stále živá a věčná. Zemřel za doby Pontia Piláta. Při každé mši však jeho oběť zpřítomňujeme. Je to jako bychom stáli na Kalvárii. Církev slaví liturgii na jeho výslovný příkaz: „Čiňte to na mou památku!“ Každá vzpomínka nějakým způsobem zpřítomňuje minulost. Dávno minulé se zpřítomňuje a dostává životní svěžest a hodnotu. Je známo, že staří lidé žijí víc ze vzpomínek než z přítomnosti. Současné události je málo zajímají, ale při vzpomínce na minulé se rozpláčí. Vzpomínka tedy minulost vyvolává, jakoby přetiskovala starou fotografii nebo promítala starý film. Ale liturgická vzpomínka je daleko důležitější. Katolická víra uznává, že je to vzpomínka zvláštní, svátostná. Spolu se vzpomínkou kněze vzpomíná i Bůh. To pak, co Bůh vzpomíná, myslí, to skutečně existuje, je skutečností. Kněz omývá vodou hlavu dítěte, které křtí. Je to svátost, je tu činný Duch svatý, proto se dítě duchovně znovu rodí z vody a z Ducha svatého k novému životu. Svátosti jsou jakoby předběhnutím budoucího života, který se uskuteční při vzkříšení z mrtvých. Všechno dobré, co se kdy stalo a dodnes se stává, se jakoby najednou povzpomínalo a Boží silou bude tu přítomno. Tak budeme slavit věčnou liturgii. Kristus tu prohlásil: „Amen pravím vám, cokoli jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili (Mt 25,40). Každé dobro, každý skutek lásky se s Ježíšem ztotožní. On sám tedy všemu znovu dává život. Nezabíjí tedy čas, aby nastala věčnost, ale dává věčnost času, tak jako dal nesmrtelnost smrtelnému tělu. Řekne tedy všem svým věrným: Pojďte, požehnaní mého Otce, a ujměte se království, které je vám připraveno od založení světa“ (Mt 25,34). 4

„Rimaniamo con Lui. Viviamo di Lui. Siamogli testimoni“ (homílie Jeho Eminence Giovanniho kardinála Coppy, čestného občana Drysic, v diakonii sv. Lína)

Milovaní, přál jsem si být dnes večer s vámi, abych s vámi slavil největší svátek roku – velikonoce. Jak jsme společně zpívali: „Toto je den, který učinil Pán. Jásejme a radujme se v něm“ (Žl 117,24). O velikonocích vnímáme po svém boku živého Ježíše, do hloubky chápeme, že On je naším životem, Tím, který se zcela vydal za nás. Tím, který za nás umřel a rozepjal na kříži ruce, aby nás všechny zahrnul ve své lásce a znovu nás vrátil Otci. Velikonoce jsou Ježíšem, který nás miluje: nejsou vzpomínkou, atrakcí, nejsou mýtem, nýbrž Božím Synem, jenž proměňuje celý náš život v lásku. Bohoslužba slova nám dává do hloubky porozumět tajemství, které jsme dnes prožili po dnech utrpení. Evangelium nám vyprávělo o Ježíšově zjevení dvěma emauzským učedníkům: bylo to o velikonočním večeru, ve stejnou dobu, v níž se my nacházíme zde ve farnosti, abychom slavili mši svatou. Tento úryvek je vrcholným dílem literárního umění evangelisty Lukáše, jak mu je předali jeruzalémští žido-křesťané, kteří žili s Ježíšem a dokonale uchovávali v paměti události, k nimž došlo: jsou tu totiž konkrétní údaje, jako název Emauzy, 11 kilometrů od Jeruzaléma, i jméno jednoho z učedníků - Kleofáš. Vyprávění je však především vrcholným dílem meditace, spirituality, teologie, jež nás živě zasazuje do velikonočního tajemství. Dva mužové se smutní vracejí domů, a mluví o Ježíšově konci. On se k nim připojuje, kráčí s nimi a zapřádá rozhovor: ptá se jich, o čem mluví a vyvolá jejich překvapení: „„Ty jsi snad jediný, kdo se zdržuje v Jeruzalémě a neví, co se tam tyto dny stalo!“ (Lk 24,18). Po jeho negativní odpovědi vyvstává naprosté zklamání těchto mužů, kteří od Ježíše očekávali osvobození Izraele, a namísto toho jsou to tři dny, co byl popraven, a tak dopustil, že se veškeré jejich očekávání zhroutilo. Byli vskutku učedníky malé víry: domnívali se ještě, že Ježíš má vysvobodit lid od jha Římanů, zatímco On, se jim po tři léta snažil vštěpovat, že nepřišel kvůli politickým důvodům, nýbrž aby spasil lidi z hříchu a smířil je s Otcem. Od nynějška, po třech dnech od jeho smrti, už nebylo več doufat: podle židovského přesvědčení zůstávala duše zemřelého po tři dny poblíž těla, ale potom definitivně sestupovala do podsvětí. Onoho rána některé ženy a několik učedníků shledali, že hrob je prázdný, ale o Něm nebylo žádné zprávy. Byl to konec, bez naděje. Ježíš však je pranýřuje jako nevěřící a nechápavé, a začíná jim vykládat Písma, i přesto, že je znali, aby jim dal pochopit, že Kristus musel „podstoupit tato utrpení a tak vejít do své slávy“ (tamtéž, 24,26). Když mu naslouchali, pocítili, jak jim hoří srdce a zadržovali ho, aby s nimi zůstal: „Zůstaň s námi, vždyť se připozdívá a den se nachýlil“ (tamtéž 24,29). Ježíš vchází a zůstává s nimi (Lukáš dvakrát opakuje sloveso „zůstávat“). Potom u stolu bere chléb, pronáší požehnání – gestem, které je mu vlastní, a pak mizí jejich zrakům; oni pak, od této chvíle už jisti jeho zmrtvýchvstáním, se ihned vracejí do Jeruzaléma, aby zvěstovali apoštolům, že jej viděli živého. Drazí věřící. Tato krásná stať Lukášova evangelia nás především učí, že zmrtvýchvstalý Ježíš kráčí s námi. „Zůstává“ s námi. Je nám stále blízko, den co den, ale především v těch 5

nejsmutnějších okamžicích, samoty, krize, zkoušky, pokušení, když se cítíme skutečně osamělí a naše jistoty se zhroutily. On však je s námi a říká nám: Nebojte se, já jsem s tebou, nesu tě ve svém náručí, kráčím s tebou. Velikonoce nám mají vlít tuto hlubokou jistotu: Ježíš je nám po boku, nikdy nás neopouští: přišel na zem, aby nám zjevil svou lásku, aby nám řekl, že nejsme nikdy sami, ba dokonce, že je s námi, když nám život přináší nečekané bolesti, opouštějí nás přátelé, a hroutí se všechny naděje. Vstal z mrtvých, aby dal smysl našemu životu a řekl nám, že přísliby, jež Bůh dal skrze Svatá Písma, nejsou prázdné, nýbrž pravdivé, nyní i navěky. Dále nám (velikonoce) říkají, že Ježíš je mezi námi, když v našem křesťanském společenství slavíme Eucharistii. Každou neděli, jak přikazuje Církev, nacházíme Ježíše, který koná právě to, co učinil dvěma zoufalým a nevěřícím učedníkům z Emauz. Jak to? Dobře víme, že mše svatá se skládá ze dvou částí, Bohoslužby Slova a Eucharistické bohoslužby. Tedy v první k nám Ježíš promlouvá skrze Písma Staré a Nové Smlouvy. Jakmile nasloucháme výkladu čtení, dává nám Ježíš pochopit, jak ve všech částech Písma ohlašován jako spasitel světa. Celá Bible je plná Krista; jak říkají sv. Jeroným i sv. Augustin, mluví k nám o Kristu, který má přijít a Kristu, který přišel na svět. V prvním čtení jsme slyšeli homílii, kterou svatý Petr pronášel v domě pohanského setníka Kornélia: s jakou láskou, s jakou věrností dává pochopit, že Ježíš je spásou všech, neboť „všude procházel a uzdravoval všechny“ (Skt 10,38). V Petrových slovech znovu vnímáme, kolik lásky má k Ježíši. Stejně jako on jistě mluvil i svatý Línus, jeho první nástupce, patron vaší farnosti. Při Bohoslužbě slova i my pociťujeme, jak nám v hrudi hoří srdce, jako emauzským učedníkům: odjakživa nasloucháme Božímu Slovu, a přece je stále nové, stále živé a dává nám naslouchat Ježíši, jenž promlouvá k našemu srdci. Ježíš dále „láme chléb“. V případě emauzských učedníků nešlo o mši, protože učedníci nebyli připraveni, a nato jim Ježíš hned zmizel. Ale Lukáš dal tomuto vyprávění silný eucharistický ráz: Eucharistie je životem Církve, reálným způsobem nám zpřítomňuje Ježíšovu smrt a zmrtvýchvstání, činí je našimi, a činí z nás Kristovy současníky, takže i my jsme pod křížem s nejblahoslavenější Pannou Marii a Janem, také my jej přijímáme živého a pravého, a máme ho uprostřed nás jako emauzští učedníci, apoštolové a ženy, jež ho viděli vzkříšeného. Eucharistie je našim životem, je životem našeho farního společenství, životem našich rodin, v nichž rodiče, děti, mladí, znovu nacházejí Ježíše, jak jim sedí po boku a láme chléb, aby je ujistil, že je miluje, a chce nám být po boku ve všech vílích našeho života, i po celou věčnost. Písmo svaté a Eucharistie jsou místem setkání se zmrtvýchvstalým Ježíšem. Milovaní bratři a sestry. Jaký závěr můžeme vyvodit z těchto pravd? Ten, který nám naznačil svatý Pavel ve druhém čtení: „Když jste s Kristem byli vzkříšeni, usilujte o to, co pochází shůry, … na to myslete, co pochází shůry, ne na to, co je na zemi (Kol 3,1s). Vskutku, zůstane-li Ježíš s námi jako tehdy v Emauzích, musíme i my zůstat s ním. Přilnout k jeho Slovu, žít z Eucharistie. Nacházíme se ve světě, který „věcem shůry“ nepřikládá žádnou důležitost; žije jen pro ty pozemské: s jakými výsledky, to vidíme z národních i mezinárodních zpráv. Zůstaňme s Ním. Žijme z Něj. Buďme mu svědky v tomto světě, který jedině v Něm může najít spásu, dobro, pravdu, a vidět naplnění všech svých nadějí. Toto ať je plodem našich velikonoc: „radostných velikonoc“, které vám z celého srdce přeji.

6

„Dissi pubblicamente che mi sentivo piccolo piccolo davanti a loro, che avevano sofferto per la Chiesa“ GIOVANNI KARDINÁL COPPA,

VYPRÁVÍ SVOU ZKUŠENOST APOŠTOLSKÉHO NUNCIA V NĚKDEJŠÍM ČESKOSLOVENSKU

Svědek koncilu, privilegovaný pozorovatel epochálních změn, k nimž došlo v někdejším Československu po pádu Berlínské zdi, zanícený ctitel svatého Ambrože. Tak vypovídá kardinál Giovanni Coppa v interview, které poskytl v sobotu, 29. března 2008, vatikánskému deníku „L´Osservatore Romano“. Po dlouhých letech služby ve vatikánské diplomacii, prochází svou zkušenost apoštolského nuncia v dramatických letech potlačování náboženské svobody.

Začněme vaší zkušeností v průběhu druhého vatikánského koncilu. Moje zkušenost na koncilu byla velmi omezená. Byl jsem jmenován expertem, jako latinista, a pro mě, tehdy velmi mladého, bylo moci vstoupit do vatikánské baziliky v průběhu prací a poslouchat jejich protagonisty. Toto privilegium však nemělo dlouhého trvání: tehdejší substitut, monsignor Angelo Dell´Acqua si povšiml mých absencí v úřadě, a po právu se postaral o to, abych měl co na práci. Moje spolupráce se tak omezila na nějakou zanedbatelný překlad. V této souvislosti mohu připomenout, že v závěru koncilu jsem dával kurs konferencí palatinským strážím, na populární úrovni, o ústředních problémech, kterými se zabýval: liturgie, Církev v současném světě, rodina, apoštolát laiků, kultura. Byl jsem zástupcem asistenta tohoto papežského útvaru a každoročně jsem míval cyklus přednášek na témata křesťanské formace, vyjma týdenních katechezí pro mladé, kteří se do něj chystali vstoupit. Monsignoru Amletu Tondinimu, kaplanovi gardy, velmi leželo na srdci vyučování křesťanské nauce. Mé úvahy o II. vatikánském koncilu byly sebrány do knížky Problemi del Concilio, což byla moje první publikace. V té době jste už pracoval na vatikánském státním sekretariátu. Čím jste se zabýval? Na Státní sekretariát mě povolal monsignor Dell´Acqua v roce 1958. V roce 1952 jsem vstoupil do Apoštolské kanceláře z univerzity Cattolica di Milano, kde – aniž bych o to 7

stál -, jsem získal pověst „latinisty“, protože jsem už během prvních dvou let složil hrůzu nahánějící písemné zkoušky z latiny. Monsignor Tondini, jenž byl regentem kanceláře, sháněl spolupracovníky pro vydávání papežských Bul a mé jméno měl od profesora Agostina Saby, svého přítele, který učil na téže univerzitě. V Kanceláři jsem zůstal pět let v Tondiniho škole, který patřil k výjimečným příznivcům latinského jazyka, a pro mě byl ohromným učitelem. Jestliže jsem se naučil něčemu z kuriálního stylu, jak se píše latinsky i italsky při skládání dokumentů Úřadu, pak za to vděčím jemu. Tak jsem od ´58 byl na Státním sekretariátě, v té jedinečné pracovní líhni, kde nebyl čas na nudu, protože, jak jsem svým blízkým přátelům žertem říkával, bylo třeba se zajímat de omnibus rebus et de quibusdam aliis (o všechny věci a ještě o některé jiné). A tady jsem setrval až do odjezdu do Prahy. V roce 1990, po pádu Berlínské zdi, jste byl jmenován Apoštolským nunciem v Praze. S jakou situací jste se tehdy setkal v Československu? Situace, s níž jsem se setkal, byla katastrofální, ale plná naděje. Nalezl jsem společnost, vycházející z temnot. Samotné město Praha, které je dnes snem, a podle mne nejkrásnější město Evropy, byla velmi špatně udržované. Církev vycházela z katakomb. Mnoho kněží a křesťanských laiků bylo režimem tvrdě postihnuto: například nejhorlivější kněží byli překládáni do maličkých pohraničních farností, pokud nebyli odsouzeni k nuceným pracím anebo uvězněni do koncentračních táborů. Mnozí zemřeli vyčerpáním, stráveni pracemi v dolech, na následky špatného zacházení, na nedostatek jídla. Potkal jsem se s mnoha kněžími, kteří na svém těle nesli stopy věznění. I přesto slavili ve vězení tajně eucharistii, s několika kapkami vytlačenými ze zavadlých kuliček hroznů, a vymýšleli důmyslné mechanizmy, jak dát vědět, že se blíží hlídka, aby se zametli všechny stopy. Už od inaugurační mše mého poslání jsem veřejně říkal, že před nimi, kteří trpěli pro Církev, se cítím nepatrným. Mohla katolická Církev svobodně konat bohoslužby? Byl to kult na pohled. Klérus byl rozdělen: byli tu kněží, kteří přísahali věrnost straně a tito požívali veškerých výhod. Nicméně přítomnost katolíků byla silná, i přes značná omezování se kostely o nedělích plnily. Pokud přijela na návštěvu nějaká významná 8

osobnost, vládní činitelé jí ukazovali slavnosti, kde byla spousta lidí, prolhaně řkouce, že je náboženská svoboda. Když jste přijel do Prahy, diplomatické styky mezi Svatým Stolcem a Československem byly od roku 1950 přerušeny. Jakým problémům jste musel čelit? Ve svých vztazích s politickými představiteli jsem se vždy setkával s velkou úctou a ochotou. Základní struktury skutečně tvořily byrokracie, jež vyrostly za diktatury, ale vrcholní činitelé na úrovni ministrů a podsekretářů vzešli ze zkušeností svobody, placené i na vlastní kůži: stačí vzpomenout představitele Charty mezi nimiž byl i ministr zahraničí, významné osobnosti politiky i sám prezident Václav Havel. Právě u něj jsem vždy nacházel velkou otevřenost, už od předání mých pověřovacích listin, kdy mi řekl, že toho dne – 25. září 1990, začala nová éra i pro diplomatický sbor, protože poprvé po 40 letech, děkana – podpisovatele – už nezastupuje komunistická země. S nesmírnou úctou mluvil o papeži. Říkal mi, že si spolu naprosto rozumějí, protože jeden mluvil česky, druhý polsky. Říkal mi také, že i přesto, že by k pádu režimu tak jak tak došlo vzhledem k nezadržitelné touze po svobodě, bez Jana Pavla II. by tento proces nebyl tak rychlý. S pohnutím dále vzpomínám na svá setkání s Dubečkem, tehdejším předsedou parlamentu, jenž rok co rok, až do tragické smrti, přicházíval o svátku papeže a na mši: bylo působivé vidět v roce 1990 pospolu kardinála Tomáška, prezidenta Havla a Dubčeka. Tento jednou přítomným vyprávěl o své zkušenosti po Pražském jaru 1968, jehož byl protagonistou: říkal, že když ruské tanky nastolily ve městě pořádek, byl podvakrát zavřený v kontejneru, kde myslel, že nadešla jeho poslední hodina. Poté však, co byl dlouhou dobu ponechán o samotě, byl propuštěn. Dubček neskrýval svůj agnosticizmus: ale doslova řekl, že v oněch chvílích „pociťoval“ existenci „Někoho“ či „něčeho“. Byl jste prvním nunciem od roku 1950? Přesně tak. Posledním apoštolským nunciem byl monsignor Saverio Ritter, prvním byl po vzniku první republiky monsignor Clemente Micara, po němž následovali monsignor Francesco Marmaggi a Pietro Ciriaci. Monsignor Ritter opustil Prahu po vyhlášení Protektorátu Čech a Moravy, který z podstaty věcí náležel pod jurisdikci apoštolské nunciatury Německu. Monsignor Ritter se přesunul do nezávislého Slovenské republiky, ale protože mu němečtí představitelé zabránili předložit pověřovací listiny, vrátil se do Říma. Po skončení války se už do Prahy nevrátil, kvůli zdravotním důvodům. Po něm následovali čtyři pověření úřadem, z nichž poslední byl z Prahy vypovězen 16. března 1950. Nunciatura zůstala uzavřena přesně čtyřicet let, a ani monsignoru Agostinu Casarolimu, s jeho spolupracovníky při známých jednáních ostpolitik, nebylo nikdy 9

dovoleno její práh překročit: museli se ubytovat v hotelích, které jim vládni činitelé určili, samozřejmě v pokojích vybavených skrytými mikrofony, aby je mohli odposlouchávat (moje poznámka: např. při udělování biskupského svěcení olomouckému apoštolskému administrátorovi Mons. Josefu Vranovi /28. 2. 1973/, nesměl být arcibiskup Casaroli ubytován na arcibiskupství nýbrž v nedalekém hotelu Palác!). Jak jste přijal své jmenování nunciem v Praze? Stejně jako pro všechny mé kolegy, kteří byli nunciové v zemích za železnou oponou, šlo o pověření důvěry. Všichni jsme udělali stejnou zkušenost, prožili stejné útrapy, tytéž radosti, protože jsme viděli růst Církev, která odolávala pronásledování. Byla to Církev spočívající na víře rodin, babiček, které také v Rusku zachránily náboženství.

Víru v oné zemi tedy zachránili laici? Ano. Kněží pracovali tajně a veřejně nemohli podnikat nic. Poznal jsem jich spoustu: jeden byl operním zpěvákem, jiní pracovali na stavbě pražského metra. Další byli v dolech, na úřadech. Všichni za svou věrnost kněžství zaplatili omezením svobody. Jak známo, pozdější kardinál Vlk, který byl obzvlášť pod dohledem, pracoval jako myč oken domů a paláců. Nemohli vykonávat svůj úřad, proto tak konali tajně. Slavili mše svaté ve skrytu po domech. Stejně tomu bylo i na Slovensku: pozdější košický biskup pracoval dokonce jako řidič tramvají. Vzpomínal, že při cestách tramvají mnohokrát míjel biskupství a nikdy ani nepomyslel, že by se mohl stát biskupem tohoto města. 10

Bohužel, odkřesťanštění čtyř generací obyvatel přineslo své ovoce. Když krátce před osvobozením od komunizmu, bylo velké shromáždění vyzváno k modlitbě Otče náš - na náměstí, kde později v roce 1997 slavil Jan Pavel II. eucharistii – skoro nikdo tu modlitbu už neznal. Jednou věcí, která na mně vždy zapůsobila, a na niž jsem se informoval bylo, že značnou část lékařů, kteří v oné době promovali, tvořili praktikující katolíci. Tito mladí si zvolili studium medicíny proto, že šlo o fakultu, s níž se nedalo ideologicky manipulovat, zatímco všechny ostatní jako filozofie, ekonomie, vědy, byly vždy prosáklé marxizmem. Rozhodnutí pro fakultu medicíny bylo vedeno vůlí uchovat di křesťanskou identitu. Jste odborníkem na svatého Ambrože. Zůstává jeho poselství aktuální i dnes? Co může jeho myšlení nabídnout současnému člověku? Jistě, jeho poselství je dosud živé. Stačí uvést, že Benedikt XVI. citoval dva nádherné úryvky ze svatého Ambrože ve své promluvě k novým kardinálům při mši svaté o slavnosti Krista Krále. Modernost sv. Ambrože je obrovská, neboť žil na přechodu od římské kultury a ke křesťanství. Stejně jako všichni Otcové Církve, je Ambrož součástí našich kořenů: a víme, že bez kořenů nelze žít. Velkým zůstává díky tématům, která představuje věřícím – nesmíme zapomínat, že jeho nejproslulejší díla se rodila z kázání Božího slova – s jedinečným bohatstvím nauky. Bohužel už ve své době byl Ambrož současníky považován za geniálního napodobitele, jemuž stín Origenův, Bazilův a dalších odnímají zásluhy a originalitu. Ambrož je však osobitý, moderní: to, co říká o vtělení Slova, o Panně Marii – Ambrož byl první doctor marianus latinské Církve -, o Eucharistii, o Církvi, o svátostech a také o kráse přírody, má dosud ohlas a působivost. Ve sporu s Ariány hájil Církev před vměšováním světské moci. I svatý Augustin, tehdy ještě stoupenec manicheizmu, patřil mezi jeho nadšené posluchače. Mimořádně krásné a originální jsou Ambrožovy komentáře k Písmu svatému, jako například ten, jímž uzavírá Hexameron: „Děkuji Pánu, našemu Bohu, který učinil takového tvora (člověka), v němž nachází své spočinutí. Stvořil nebe, ale nedočítám se, že by spočinul; stvořil slunce, měsíc, hvězdy, ale ani zde se neříká, že by si odpočinul; čtu však, že stvořil člověka, a tehdy si odpočinul, maje v něm někoho, komu může odpustit hříchy“ (IX., 10, 76). Ani svatý Bazil, považovaný v tomto díle za Ambrožova inspirátora, nemá tak úchvatný postřeh, který ještě dnes dojímá: vzpomínám si s jakým zaujetím mu naslouchala skupina pražských univerzitních studentů, jímž jsem jednoho večer vyprávěl o Otcích; koupili italské vydání Hexameronu, aby jím obdarovali jednoho z nich, který promoval. Už ve stvoření Ambrož spatřuje úsvit velikonoc, consummatum est Krista, umírajícího na kříži, smíření lidského rodu Kristovou láskou, odpuštění hříchů skrze jeho krev. Vskutku, jeho poselství je velmi aktuální. 11

Proces beatifikace Josefa kardinála Berana Dne 2. dubna 1998 byl v Trůním sále pražského arcibiskupství zahájen beatifikační proces 34. pražského arcibiskupa kardinála Josefa Berana. Slavnostnímu aktu předsedal kardinál Miloslav Vlk za přítomnosti apoštolského nuncia arcibiskupa Giovanniho Coppy. V současné době tento proces probíhá na diecézní úrovni. Postulátorem procesu se po prof. Jaroslavu Polcovi stal prof. Jan Matějka. Na základě schválení procesu vatikánskou kongregací pro blahořečení a svatořečení byl ustanoven tribunál, který v rámci diecézní fáze procesu vyslechl dosud kolem 60 svědků, již kardinála Berana znali a mohou dosvědčit pověst svatosti. Potom, co bude na diecézní úrovni ověřen zázrak, bude možné věc odeslat do Říma. Celý postup beatifikace vyjasňují dva nedávno publikované dokumenty, jimiž jsou instrukce Sanctorum Mater a doplněk k Index ac status causarum. Josef kardinál Beran, pražský arcibiskup v letech 1946-1969, byl vězněm nacistického i komunistického režimu, byl také jediným českým biskupem, který promluvil na 2. vatikánském koncilu. Letos je tomu 120 let, co se kardinál Beran 19. prosince roku 1888 v Plzni narodil, a příští rok si připomeneme 40. výročí jeho úmrtí. Josef Beran studoval nejprve plzeňské gymnázium a po něm pak pokračoval ve studiích bohosloví v Římě. Na kněze byl vysvěcen v Římě v roce 1911. Po návratu z Říma Beran působil v Praze jako kaplan, v roce 1917 se stal ředitelem katolického Dívčího učitelského ústavu sv. Anny v Praze. Zde působil až do roku 1928. Od roku 1929 byl činný jako docent pastorální teologie na teologické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, roku 1932 se na stejné fakultě stal profesorem a rektorem pražského arcibiskupského kněžského semináře. Po okupaci Československa německým nacistickým režimem v roce 1939 byl Josef Beran okupační státní správou perzekuován, v roce 1942, po atentátu na zastupujícího říšského protektora R. Heydricha, byl Beran zatčen a vězněn, nejprve na pražském Pankráci a v Terezíně, později pak v koncentračním táboře v Dachau, až do konce války v roce 1945. Po návratu do vlasti se v roce 1946 stal pražským arcibiskupem. V roce 1948, po komunistickém převratu, Josef Beran jako nejvyšší hlava katolické církve v Československu odmítnul podřídit katolickou církev komunistickému režimu. V roce 1949 byl Josef Beran Státní bezpečností (StB) zatčen a po „domácím vězení“ v pražském Arcibiskupském paláci v letech 1949-51 pak až do roku 1963 internován na různých místech po celých Čechách (mimo jiné v Roželově, v Růžodolu či v Paběnicích). V roce 1963 byl propuštěn z internace, bylo mu však zakázáno zdržovat se v Praze a vykonávat arcibiskupský úřad. Pobýval proto v Mukařově poblíž Prahy, později pak v jihočeském Radvanově u Tábora. 25. února 1965 jej papež Pavel VI. jmenoval kardinálem. Stát povolil arcibiskupu Beranovi odjet ze země do Říma na slavnostní kreaci, při níž kardinálové obdrží červený biret (čtyřhranná pokrývka hlavy), jmenovací dekret a kardinálský prsten. V Římě se kardinál Beran zapojil do práce 2. vatikánského koncilu. 20. září 1965 na něm vystoupil s projevem O svobodě svědomí, v němž se mimo jiné vyslovil pro rehabilitaci Jana Husa. Založil také v Římě České náboženské středisko Velehrad. Jeho sekretářem po celou dobu působení v Římě byl dnešní emeritní biskup Jaroslav Škarvada. Když dne 17. května roku 1969 v Římě zemřel, komunistická vláda nepovolila převoz těla do vlasti, a papež Pavel VI. proto rozhodl, že kardinál Beran bude pohřben po boku papežů v kryptách baziliky sv.. Petra v Římě. Je jediným Čechem, kterému se této pocty dostalo. 12

Děkujme Pánu, že dal Církvi tohoto věrného a odvážného služebníka (homílie Benedikta XVI. při eucharistii na náměstí sv. Petra v den 3. výročí úmrtí Jana Pavla II.)

Drazí bratři a sestry, datum 2. dubna se zapsalo do paměti církve jako den odchodu Božího služebníka, papeže Jana Pavla II., z tohoto světa. S pohnutím znovu prožíváme hodiny onoho sobotního večera, kdy zprávu o jeho smrti v modlitbě přijaly ohromné zástupy lidí na přeplněném Náměstí sv. Petra.Vatikánská bazilika a toto náměstí se na několik dní stalo skutečným srdcem světa. Tělesné schránce ctihodného Papeže vzdal poctu nekonečný proud poutníků a jeho pohřeb byl dalším svědectvím úcty a lásky, kterou vzbudil v duších množství věřících i dalších lidí na celém světě. Stejně jako před třemi léty ani letos neuplynulo mnoho času od Velikonoc. Srdce církve je stále hluboce ponořeno do tajemství Kristova vzkříšení. Vskutku, můžeme číst celý život mého milovaného Předchůdce a zvláště jeho službu na Petrově stolci ve znamení Ježíše Zmrtvýchvstalého. Choval úžasnou víru v Něho a udržoval s Ním hluboce niterný, jedinečný a nepřetržitý rozhovor. Vedle mnoha lidských i nadpřirozených kvalit, měl totiž také mimořádné duchovní a mystické vnímání. Stačilo pozorovat ho při modlitbě. Doslova se nořil do Boha a zdálo se, že všechno ostatní je mu v těch okamžicích cizí. Při liturgických slavnostech vynikal pozorností k uskutečňujícímu se tajemství a výraznou schopností zachytit výmluvnost Božího Slova v běhu dějin, na hluboké rovině Božího plánu. Mše svatá, jak často opakoval, pro něj byla centrem každého dne a celé existence. „Živá a svatá“ skutečnost Eucharistie mu dávala duchovní energii k vedení Božího lidu po cestách dějin. Jan Pavel II. zemřel o vigílii druhé neděle velikonoční, když se naplňoval „den, který učinil Pán“. Celá jeho agónie se odehrála v tomto „dni“, v tomto novém prostoro-čase, kterým je „osmý den“, uskutečněný z vůle 13

Nejsvětější Trojice skrze Slovo, které se vtělilo, zemřelo a vstalo z mrtvých. Jan Pavel II. dosvědčil, že je jistým způsobem ponořen v této duchovní dimenzi, již dříve ve svém životě, a zvláště v plnění poslání Nejvyššího Velekněze. Jeho pontifikát, v celku i v mnoha jednotlivých momentech, se nám opravdu jeví jako znamení a svědectví Kristova Zmrtvýchvstání. Velikonoční dynamismus, který učinil existenci Jana Pavla II. bezvýhradnou odpovědí na Pánovo povolání, se nemohl uskutečnit bez účasti na utrpení a smrti božského Mistra a Vykupitele. „Věrohodné je to slovo: – prohlašuje sv. Pavel – Jestliže jsme s ním zemřeli, budeme s ním i žít. Jestliže s ním vytrváme, budeme s ním i vládnout“ (2Tm 2,11-12). Již od dětství zakoušel Karol Wojtyla tato slova, potkávaje na své cestě kříž, ve své rodině i ve svém národě. Velmi brzy se rozhodl nést ho spolu s Ježíšem, jít v jeho stopách. Chtěl být jeho věrným služebníkem, až k přijetí povolání ke kněžství, jako daru a úkolu na celý život. S Ním žil a s Ním chtěl také zemřít. A to všechno skrze jedinečné prostřednictví Nejsvětější P. Marie, Matky Církve, Matky Vykupitele, dokonale a fakticky spojené s jeho výkupným tajemstvím smrti a vzkříšení. V této vzpomínkové reflexi nás vedou biblická čtení, jež právě zazněla: „Vy se nebojte!“ (Mt 28,5). Slova, s nimiž se anděl zmrtvýchvstání obrátil k ženám u prázdného hrobu, která jsme nyní vyslechli, se stala v ústech Jana Pavla II. jakýmsi mottem, hned při slavném zahájení služby na Petrově Stolci. Vícekrát je zopakoval Církvi a lidstvu na cestě k roku 2000, pak při oslavách onoho historického milníku i později, na úsvitu třetího tisíciletí. Vyslovoval je vždy s nezlomnou pevností, na počátku s rázně pozvednutým pastýřskou berlou, zakončenou křížem, a pak, když mu ubývalo fyzických sil, opřený o něj, až po poslední Velký Pátek, při kterém se účastnil Křížové cesty ze své soukromé kaple, objímaje kříž v náručí. Nezapomeneme toto jeho poslední, tiché svědectví lásky k Ježíši. Také výmluvný obraz lidského utrpení a víry, v onen poslední Velký Pátek, ukazoval 14

věřícím a světu tajemství celého křesťanského života. Jeho „Nebojte se“ nebylo založeno v lidských silách, ani v dosažených úspěších, ale výlučně ve Slově Božím, v Kříži, v Kristově Vzkříšení. Když byl postupně zbavován všeho, nakonec dokonce i slova, jeho oddanost Kristu vystupovala se stále větší zřejmostí. Stejně jako tomu bylo s Ježíšem, tak i u Jana Pavla II. slova nakonec ustoupila nejvyšší oběti, oběti sebe sama. Smrt se stala pečetí existence cele věnované Kristu, Jemu přizpůsobované i fyzicky v utrpení a v projevech důvěřivého odevzdání se do náručí Nebeského Otce. „Nechte mě jít k Otci“, tak zněla jeho poslední slova – jak dosvědčují ti, kdo mu byli nablízku – završení života naprosto vztaženého k poznávání a kontemplaci Pánovy tváře. Ctihodní a drazí bratři, děkuji vám všem, že jste se ke měn připojili při této zádušní mši svaté za milovaného Jana Pavla II. Zvlášť se obracím k účastníkům prvního Světového kongresu o Božím milosrdenství, který začíná právě dnes a který chce prohlubovat jeho bohaté učení na toto téma. Boží milosrdenství – jak on sám řekl – je prvořadým klíčem ke čtení jeho pontifikátu. Chtěl, aby poselství milosrdné Boží lásky dospělo ke všem lidem a povzbuzoval věřící, aby o něm sami svědčili (cfr. Homilie v Krakově – Lagiewnikách, 18.8. 2002). Proto chtěl pozvednout k poctě oltáře sestru Faustynu Kowalskou, pokornou řeholnici, která se díky tajemnému Božímu plánu stala prorockým poslem Božího milosrdenství. Boží služebník Jan Pavel II. osobně poznal a prožil strašlivé tragédie 20. století a dlouho se tázal, co by mohlo příval zla zadržet. Odpověď nemohla být jinde, než v Boží lásce. Jedině Boží milosrdenství je s to omezit zlo. Jedině láska všemohoucího Boha může přemoci aroganci zlých, destruktivní moc egoismu a nenávisti. Proto během poslední návštěvy Polska, při návratu do své rodné země, řekl: „Není žádný jiný pramen naděje pro člověka než Boží milosrdenství.“ Děkujme Pánu za to, že dal Církvi tohoto svého věrného a odvážného služebníka. Chvalme a dobrořečme blahoslavené P. Marii za to, že bezustání bděla nad jeho životem a jeho službou ku prospěchu křesťanského lidu a celého lidstva. A když budeme přinášet vykupitelskou Oběť za jeho vyvolenou duši, prosme ho, aby se i nadále z Nebes přimlouval za každého z nás a zvláště za mně, kterého Prozřetelnost povolala převzít jeho neocenitelné duchovní dědictví. Kéž církev, následujíce jeho učení a příklad, pokračuje věrně a bez kompromisů v jeho evangelizačním poslání a nepřestává neúnavně šířit milosrdnou lásku Krista, zdroje pravého pokoje pro celý svět. 15

V I A C R U C I S Z ŘÍMSKÉHO KOLOSEA NA PALATINUM MEDITACE JANA PAVLA II. O VELKÉM PÁTKU 2003 V PREZENTACI DĚTÍ Z NÁBOŽENSTVÍ: PÁTEK,

16

19. BŘEZNA 2004 – CHRÁM SV. BENEDIKTA V PUSTIMĚŘI

Svatý Otec: Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Lid: Amen. Via Crucis Velkého pátku 2003. Křížová cesta společenství Církve města Říma shromážděného u Kolosea, tragického a slavného monumentu císařského Říma, mlčenlivého svědka moci a vlády, památníku události života a smrti, kde zaznívá jakoby nekončící ozvěna, volání krve (srv. Gen 4,10) i vroucí slova smíru a odpuštění. Křížová cesta pětadvacátého roku mého pontifikátu, coby římského biskupa a pastýře všeobecné Církve. Díky Boží milosti jsem během pětadvaceti let své pastýřské služby nikdy nechyběl na tomto setkání, skutečném Statio Urbis et Orbis, setkání Římské Církve s poutníky, kteří přišli ze všech částí světa a s milióny věřících, co sledují Křížovou cestu prostřednictvím rozhlasu a televize. I letos, díky novému Pánovu milosrdenství jsem s vámi, abych ve víře prošel cestou, kterou kráčel Ježíš z prétoria Pontského Piláta na vrchol Kalvárie. Via Crucis, pomyslné spojení mezi Jeruzalémem a Římem; mezi městem, které Ježíš miloval a kde položil svůj život za spásu světa, a sídelním městem Petrova nástupce, předsedajícím v lásce Církve. Via Crucis, putování víry: v Ježíši, odsouzeném na smrt, poznáme Soudce všehomíra; v Něm, nesoucím kříž, Spasitele světa; v Něm, ukřižovaném, Pána dějin, samotného Syna Božího. Noc Velkého pátku, vlahá a rozechvělá noc prvního jarního úplňku. Shromáždili jsme se ve jménu Páně. On je tu s námi, jak slíbil (srv. Mt 18,20). Je s námi i Svatá Maria. Ona stála na vrcholu Golgoty jako Matka umírajícího Syna. Učednice Učitele pravdy, nová Eva u stromu života. Žena bolesti spojená s „Mužem bolesti, který ví, co je utrpení“ (Iz 53,3). Dcera Adamova, naše sestra, Královna míru. Matka milosrdenství, sklánějící se ke svým dětem, které jsou znovu vystaveny nebezpečím a starostem, aby viděla jejich utrpení, slyšela jejich nářek, jenž vystupuje z jejich bídy, aby jim přinesla útěchu a oživila naději na pokoj. Modleme se: Otče svatý, pohleď na krev, která vyvěrá z probodeného boku Spasitele; pohleď na krev prolitou tolika obětmi nenávisti, válek, terorizmu a milostivě dej, aby se běh světových událostí odvíjel podle tvé vůle ve spravedlnosti a míru, a tvá Církev se mohla s jistou důvěrou věnovat tvé službě a osvobození člověka. Skrze Krista našeho Pána. Všichni: Amen. 17

Lektor (Sedláková E.): PRVNÍ ZASTAVENÍ

JEŽÍŠ ODSOUZEN K SMRTI Kněz: Klaníme se ti, Pane, Ježíši Kriste a děkujeme ti. Všichni: Neboť svým křížem jsi vykoupil svět. Lektor (Zahradníček L.):

Slova svatého evangelia podle Marka. Pilát jim namítl: „Co však udělal špatného?“ Oni však ještě více křičeli: „Na kříž s ním!“ Pilát chtěl lidu vyhovět, proto jim propustil Barabáše. Ježíše dal zbičovat a vydal ho, aby byl ukřižován. Meditace (Růžičková H.):

Pilát vynesl rozsudek na nátlak kněží a davu. Odsouzení k trestu smrti ukřižováním mělo uspokojit jejich vášně a být odpovědí na křik: „Ukřižuj, ukřižuj ho!“ (Mk 15,13-14s). Římský místodržitel se domníval, že když si umyje ruce, zbaví se odpovědnosti za rozsudek, podobně jako to učinil už předtím, když Kristus ztotožnil své království s pravdou, se svědectvím pravdě (Jan 18,38).

V prvním i druhém případě si chtěl Pilát uchovat nezávislost, zůstat jistým způsobem „stranou“. Ale byl to jen klam. Kříž, k němuž byl Ježíš z Nazareta odsouzen, stejně jako jeho pravda o království (Jan 19,16), se musely dotknout hloubi duše římského prétora. To byla a je Skutečnost, před níž nelze zůstat stranou či na okraji. Skutečnost, že Ježíš, Boží Syn, byl dotazován na své království, že kvůli tomu byl souzen člověkem a odsouzen k smrti, - je základem konečného svědectví o Bohu, který tak miloval svět (srv. Jan 3,16). Nyní stojíme před tímto svědectvím a víme, že nám není dovoleno si umýt ruce. Lektor (Všetula M.):

Ježíši Nazaretský, k smrti na kříži odsouzený, věrný svědku

Otcovy lásky. Všichni: Kyrie eleison. Lektor (Všetula M.): Ježíši, Všichni: Kyrie eleison.

Synu Boží, Otcovy vůle až k smrti poslušný.

Lektor (Zahradníčková K.):

Stála Matka uplakaná, pod křížem jak bolest samá v hořcích vzlycích pro Syna. 18

Stabat Mater dolorosa, iuxta crucem lacrimosa dum pendebat Filius.

Lektor (Sedláková E.): DRUHÉ ZASTAVENÍ

JEŽÍŠ PŘIJÍMÁ KŘÍŽ Kněz: Klaníme se ti, Pane, Ježíši Kriste a děkujeme ti. Všichni: Neboť svým křížem jsi vykoupil svět. Lektor (Přikrylová B.):

Slova svatého evangelia podle Marka. Když se mu dost naposmívali, svlékli mu rudý plášť, oblékli mu zase jeho šaty a vyvedli ho, aby ho ukřižovali. Meditace (Zavadil J.):

Poprava začala. Naplňuje se rozsudek. Kristus odsouzený k smrti si musí nést kříž, stejně jako další dva odsouzení k témuž trestu: „byl připočten mezi zločince“ (Iz 53,12). Kristus přistupuje ke kříži. Jeho tělo je strašlivě zmučené a pohmožděné, Z hlavy, korunované trním, po tváří stéká krev. Hle, Člověk! (Jan 19,5) v Něm je obsažena celá pravda o Synu člověka, jak ji předpověděli proroci, pravda o Jahvově trpícím služebníku, ohlášená Izaiášem: „Byl rozdrcen pro naše nepravosti, jeho rány nás uzdravily“ (Iz 53,5). V Něm je obsažen i jistý důsledek, který vzbuzuje úžas; důsledek toho, co člověk udělal se svým Bohem. Pilát řekl: „Hle, Člověk“ (Jan 19,5): „Podívejte se, co jste udělali s tímto člověkem!“ V těchto slovech jakoby však zněl jiný hlas, který by chtěl říct: „Pohleďte, co jste v tomto člověku udělali se svým Bohem!“ Jak působivá blízkost, vzájemné propojení tohoto hlasu, který k nám zaznívá z dějin s tím, kterým k nám promlouvá uvědomělá víra. Hle Člověk! Ježíš „zvaný Mesiáš“ (Mt 27,17) bere kříž na svá ramena. Poprava začala. Lektor (Všetula T.): Kriste, Synu, Všichni: Christe, eleison.

Boží, který zjevuješ člověku jeho tajemství.

Lektor (Všetula T.): Ježíši, Pánův Všichni: Christe, eleison.

Služebníku, tvými ranami jsme uzdraveni.

Lektor (Zahradníčková K.):

Její srdce Bohu dané, truchlící a zbědované sedmerý meč protíná.

Cuius anima gementem, contristatam et dolentem pertransivit gladius.

19

Lektor (Sedláková E.): TŘETÍ ZASTAVENÍ

JEŽÍŠ PADÁ POD KŘÍŽEM POPRVÉ Kněz: Klaníme se ti, Pane, Ježíši Kriste a děkujeme ti. Všichni: Neboť svým křížem jsi vykoupil svět. Lektor (Kudýn J.):

Čtení z knihy proroka Izaiáše. A přece on nesl naše utrpení, vzal na sebe naše bolesti. Ale my jsme ho pokládali za zbitého, od Boha ztrestaného a ztýraného. On však byl proboden pro naše hříchy, sražen pro naše viny. Tížily ho tresty pro naši spásu. Jeho rány nás uzdravily. Všichni jsme bloudili jako ovce, každý šel svou vlastní cestou. Bůh na něho uvalil vinu nás všech. Meditace (Koutná J.):

Ježíš padá pod křížem. Klesá k zemi. Nepoužije svých nadlidských sil, neuchýlí se k andělským mocnostem. „Myslíš, že by mi můj Otec neposlal ihned víc jak dvanáct pluků andělů, kdybych ho o to poprosil?“ (Mt 26,53). Nepožádá o to. Přijal z Otcových rukou kalich (Mk 14,36s) a chce jej vypít až do dna. Chce právě toto. Proto nemyslí na žádné nadlidské síly, i když jsou mu k dispozici. Ti, kdo jej viděli jak poroučel lidským neduhům, postižením, nemocem i samotné smrti, jsou překvapeni. Co teď? Popře to všechno? A přece „my jsme doufali“, řeknou pár dní nato emauzští učedníci (srv. Lk 24,21). „Jsi-li Syn Boží...“ (Mt 27,40), budou ho provokovat členové velerady: „Jiné zachránil, sám sebe zachránit nedokáže“ (Mk 15,31; Mt 27,42), bude křičet dav. Přijímá tyto provokativní výkřiky, které jakoby chtěly vymazat celý smysl jeho poslání, řečí, co pronesl i zázraků, které vykonal. Přijímá všechny tato slova. Rozhodl se, že nebude odporovat. Chce být urážen. Chce se kymácet, chce padnout pod křížem. Chce. Až do konce, až do nejmenších maličkostí je věrný tomu, co řekl: „Ne má, ale tvá vůle se staň (srv. Mk 14,36s). Z Kristových pádů pod křížem dá Bůh vzejít spáse světa. Lektor (Sedláček T.): Ježíši, Všichni: Kyrie, eleison. Lektor (Sedláček T.):

tichý spasitelný beránku, který neseš hřích světa.

Ježíši, průvodce náš v čase úzkosti, který máš soucit s našimi

slabostmi. Všichni: Kyrie, eleison. Lektor (Zahradníčková K.):

Žaluplná, zarmoucená nebem požehnaná žena Matka Boží, prostá vin. 20

O quam tristis et aflicta fuit illa benedicta Mater Unigeniti!

Lektor (Sedláková E.): ČTVRTÉ ZASTAVENÍ

JEŽÍŠ POTKÁVÁ SVOU MATKU Kněz: Klaníme se ti, Pane, Ježíši Kriste a děkujeme ti. Všichni: Neboť svým křížem jsi vykoupil svět. Lektor (Voříšková B.):

Slova svatého evangelia podle Lukáše. Simeon řekl jeho matce Marii: „On je určen k pádu a k povstání mnohých v Izraeli a jako znamení, kterému se bude odporovat. I tvou vlastní duší pronikne meč, aby vyšlo najevo smýšlení mnoha srdcí. Meditace (Voříšek J.):

Matka. Maria potkává Syna na křížové cestě. Jeho kříž se stává tím jejím; jeho ponížení jejím ponížením, veřejná potupa její hanbou. Takový je lidský řád věcí. Tak to pociťují ti, kdo jsou kolem a tak to uchovává ve svém srdci: „... A tvou vlastní duší pronikne meč“ (Lk 2,35). V tomto okamžiku se naplňují slova, vyřčená ve chvíli, kdy bylo Ježíšovi čtyřicet dní. Teď dosahují své plnosti. Maria, probodena neviditelným mečem, kráčí ke Kalvárii svého Syna. Křesťanská zbožnost ji vidí s tímto křížem v srdci. Tak ji maluje a vytesává. Matka bolestná! „Ty, která jsi trpěla spolu s ním!“, opakují věřící a v duchu jsou si vědomi, že jedině tak lze vyjádřit tajemství tohoto utrpení. I když je to její bolest, patří k ní a dotýká se jí v hloubi jejího mateřství, plnou pravdu o tomto utrpení vyjadřuje slovo – soucit. Patří k témuž tajemství: jistým způsobem vyjadřuje jednotu s utrpením Syna. Svatá Maria, naše matko a sestro na cestě víry, spolu s tebou vzýváme tvého Syna Ježíše. Všichni: Christe, eleison. Lektor (Večeřová N.):

Svatá Maria, kterás neochvějně kráčela po cestě na Kalvárii, spolu s tebou prosíme tvého Syna Ježíše. Všichni: Christe, eleison. Lektor (Večeřová N.):

Lektor (Zahradníčková K.):

Hlavu sklání do svých dlaní, pohled na kříž vždy ji raní, trpí na něm její Syn.

Quæ mærebat et dolebat pia mater, cum videbat. Nati pœnas incliti.

21

Lektor (Sedláková E.): PÁTÉ ZASTAVENÍ

ŠIMON Z KYRÉNY POMÁHÁ JEŽÍŠOVI NÉST KŘÍŽ Kněz: Klaníme se ti, Pane, Ježíši Kriste a děkujeme ti. Všichni: Neboť svým křížem jsi vykoupil svět. Lektor (Zahradníčková P.):

Slova svatého evangelia podle Marka. Jistého Šimona z Kyrény, který právě přicházel z pole a šel kolem – otce Alexandrova a Rufova – přinutili, aby mu vzal kříž. Přivedli ho na místo, kterému se říká Golgota, což znamená v překladu Lebka. Meditace (Koutná J.):

Šimon z Kyrény, povolaný nést kříž (srv. Mk 15,21; Lk 23,26), se jistě zdráhal. Proto ho přinutili. Kráčel vedle Krista pod stejným břemenem. Propůjčil mu svá ramena, když se bedra odsouzeného zdála příliš slabá. Byl mu tak blízko: blíž než Maria, blíž než Jan. jeho nepovolali, aby mu pomohl přestože to byl muž. Zavolali jeho, Šimona z Kyrény, otce Alexandrova a Rufova, jak říká Markovo evangelium (Mk 15,21). Povolali ho a přinutili. Jak dlouho to nucení trvalo? Jak dlouho kráčel po jeho boku a ukazoval, že s odsouzeným, s jeho vinou a trestem nemá nic společného? Jak dlouho tak šel, vnitřně rozdělen bariérou nezájmu vůči trpícímu Člověku? „Byl jsem nahý, žíznivý, byl jsem ve vězení“ (srv. Mt 25,35.36), nesl jsem kříž ... a: nesl jsi ho se mnou? ... Skutečně jsi ho nesl se mnou až do konce? Nevíme. Svatý Marek uvádí jen jména synů Kyréňana a tradice dokládá, že patřili ke komunitě křesťanů, blízké svatému Petrovi (srv. Řím 16,13). Kriste, milosrdný Samaritáne, ty ses stal bližním chudého, nemocného a toho nejnepatrnějšího. Všichni: Kyrie, eleison. Lektor (Všetula M.):

Kriste, služebníku Věčného, dej abych si počínal stejně jako ty vůči cizincům, uprchlíkům a těm nejposlednějším. Všichni: Kyrie, eleison. Lektor (Všetula M.):

Lektor (Zahradníčková K.):

Vidět Ukřižovaného, tebe v slzách vedle něho, nutí duši zaplakat. 22

Quis est homo qui non fleret, Matrem Christi si videret in tanto supplicio?

Lektor (Sedláková E.): ŠESTÉ ZASTAVENÍ

VERONIKA PODÁVÁ JEŽÍŠOVI ROUŠKU Kněz: Klaníme se ti, Pane, Ježíši Kriste a děkujeme ti. Všichni: Neboť svým křížem jsi vykoupil svět. Lektor (Brandýsová V.):

Čtení z knihy proroka Izaiáše. Neměl podoby ani krásy, aby upoutal náš pohled. Neměl vzhled, abychom po něm zatoužili. Opovržený, opuštěný od lidí, muž bolesti, znalý utrpení, jako ten, před nímž si lidé zakrývají tvář. Meditace (Růžičková H.):

Tradice nám uchovala jméno Veroniky. Snad doplňuje příběh Kyréňana. Je totiž jisté, že i když jako žena nemohla fyzicky nést kříž, ani k tomu nebyla přinucena– přece tento kříž s Kristem nesla: nesla ho tak, jak mohla; tak, jak jí to v té chvíli bylo možné a jak jí diktovalo srdce: a utřela mu tvář. Tuto zvláštnost, o níž nám tradice podává zprávu, lze také snadno vyložit: na roušce, kterou mu utřela tvář, zůstal obraz Kristovy podoby. Právě proto, že byl celý zakrvácený a zpocený, mohl zanechat stopy a obrysy. ýznam této zvláštnosti však lze vyložit i jinak, zamyslíme-li se nad ní ve světlé Kristovy eschatologické řeči. Mnoho bude těch, kdo se jej zeptají: „Pane, kdy jsme to učinili?“ A Ježíš odpoví: „Cokoli jste udělali jednomu z těchto nejnepatrnějších bratří, mně jste učinili“ (srv. Mt 25,37-40).

Spasitel totiž vtiskuje svou podobu do každého skutku lásky stejně jako tehdy do roušky Veroniky. Lektor (Všetula T.): Ó, tváři Pána Všichni: Christe, eleison.

Ježíše, znetvořená bolestí a zářící božskou slávou.

Lektor (Všetula T.): Ó, svatá tváři, Všichni: Christe, eleison.

vtištěná jako pečeť do každého skutku lásky.

Lektor (Zahradníčková K.):

Matko Boží, Matko naše, kdo nad tebou nezapláče, když tě vidí v mukách stát.

Quis non posset contristari, Christi Matrem ontemplari, dolentem cum Filio?

23

Lektor (Sedláková E.): SEDMÉ ZASTAVENÍ

JEŽÍŠ PADÁ POD KŘÍŽEM PODRUHÉ Kněz: Klaníme se ti, Pane, Ježíši Kriste děkujeme ti. Všichni: Neboť svým křížem jsi vykoupil svět. Lektor (Zahradníčková P.):

Čtení z knihy Žalozpěvů. Já jsem muž, jenž zakusil, co je bolest pod tíhou jeho hněvu. Zahnal mě a zavedl do tmy, ve které není světla... cestu mi přehradil kamennými kvádry, mé stezky rozvrátil... Zuby mi zdrtil pískem, do prachu mě srazil. Meditace (Zavadil J.): „Já jsem červ a ne člověk, pro posměch lidem, davu k pohrdání“ (Žalm 22,7): slova proroka nacházejí své plné uskutečnění v úzkých a hrbolatých jeruzalémských uličkách, v posledních hodinách před slavením Paschy. Je známo, že právě tyto hodiny před svátkem jsou vyčerpávající a ulice plné lidí. Za těchto okolností se naplňují slova žalmisty, aniž by na to kdo pomyslel. Jistě si to neuvědomují ti, kdo dávají najevo opovržení, a pro které je tento Ježíš z Nazareta, co podruhé padá pod křížem, předmětem hany. A On to chce. Chce, aby se naplnilo proroctví. Proto vyčerpáním padá. Padá z vůle Otce; z vůle, kterou vyjadřují slova proroka. Padá z vlastní vůle, protože: „jak jinak by se naplnilo Písmo?“ (Mt 26,54): „Já jsem červ a ne člověk“ (Žl 2,7), tedy ani ne „Hle člověk“ (Jan 19,5), nýbrž ještě míň, mnohem hůř. Červ se plazí po zemi: ale člověk, král tvorstva, po ní chodí vzpřímeně. Červ hlodá i dřevo. Výčitka hříchu hlodá svědomí člověka jako červ. Výčitka za druhý pád. Lektor (Sedláček T.):

Ježíši z Nazareta, ty ses nechal lidmi tupit, abys zušlechtil

všechno tvorstvo. Všichni: Kyrie, eleison. Lektor (Sedláček T.): Ježíši, Všichni: Kyrie, eleison.

služebníku života, lidmi zdrcený, ale Bohem povýšený.

Lektor (Zahradníčková K.):

Naše vina tvého Syna týrá tobě před očima vidíš Krista v krvi ran.

24

Pro peccatis suæ gentis vidit Iesum in tormentis et flagellis subditum.

Lektor (Sedláková E.): OSMÉ ZASTAVENÍ

JEŽÍŠ NAPOMÍNÁ JERUZALÉMSKÉ ŽENY Kněz: Klaníme se ti, Pane, Ježíši Kriste a děkujeme ti. Všichni: Neboť svým křížem jsi vykoupil svět. Lektor (Suchánková M.):

Slova svatého evangelia podle Lukáše. Ježíš se obrátil k ženám a řekl: „Dcery jeruzalémské, neplačte nade mnou! Spíše plačte nad sebou a nad svými dětmi. Hle, přijdou dny, kdy se bude říkat: blažené jsou ženy neplodné, lůna, co nerodila a prsy, které nekojili. Tehdy lidé začnou říkat horám: „Padněte na nás! a kopcům ‚Přikryjte nás!‘ Vždyť děje-li se toto se zeleným stromem, jak to teprve dopadne se suchým!“ Meditace (Gottvald F.):

Výzva k pokání, k opravdovému pokání, k upřímné lítosti nad spáchaným hříchem. Jeruzalémským dcerám, které nad ním pláčou, ježíš říká: „Neplačte nade mnou, ale plačte nad sebou a nad svými dětmi“ (Lk 23,28). Nelze zůstat na povrchu zla. Je třeba jít k jeho kořenům, k příčinám, k pravdě až na dno svědomí. Právě to chce říci Ježíš, nesoucí kříž, který vždy „věděl, co je v člověku“ (srv. Jan 2,25) a ví to stále. Proto musí vždycky zůstat nejbližším svědkem našich činů i soudů, které o nich pronáší naše svědomí. Snad nám dává dokonce i na srozuměnou, že tyto soudy mají být uvážené, rozumné, objektivní - říká: „neplačte“, - ale zároveň mají být spojené se vším, co tato pravda obsahuje: upozorňuje nás na to On, který nese kříž. Prosím Tě, Pane, abych uměl žít a chodit v pravdě! Lektor (Sedláček T.): Pane Ježíši, Všichni: Christe, eleison.

moudrý a milosrdný, Pravdo, která vedeš k Životu.

Pane Ježíši, ty máš soucit se všemi a tvá přítomnost zklidňuje pláč ve chvílích zkoušek. Všichni: Christe, eleison. Lektor (Sedláček T.):

Lektor (Zahradníčková K.):

On mé viny smýval svými krvavými zraněními, tento trest nám rozděluj.

Tui nati vulnerati, tam dignati pro me pati, pœnas mecum divide. 25

Lektor (Sedláková E.): DEVÁTÉ ZASTAVENÍ

JEŽÍŠ PADÁ POD KŘÍŽEM POTŘETÍ Kněz: Klaníme se ti, Pane, Ježíši Kriste a děkujeme ti. Všichni: Neboť svým křížem jsi vykoupil svět. Lektor (Kudýn J.):

Čtení z knihy Žalozpěvů. Dobře je mlčky čekat na Boží pomoc, dobře je muži, který si zvykl nosit své jho už od mládí. Ať si jen samoten usedne a zmlkne, když je na něj vkládá. Ať skloní svá ústa do prachu, snad je přece ještě naděje! Ať nastavuje líce tomu, kdo ho bije, ať se dá nasytit potupami. Neboť Pán nezavrhuje navěky. Zavrhne-li někoho, zase se smiluje pro své nezměrné milosrdenství. Meditace (Suchánková K.): „Ponížil se a byl poslušný až k smrti, a to k smrti na kříži“ (Fil 2,8). Každé zastavení Křížové cesty je milníkem této poslušnosti a tohoto sebezmaření. Míru této vydanosti pochopíme, začneme-li sledovat slova proroka: „Pán na něj vložil hříchy nás všech... My všichni jsme bloudili jako ovce, každý z nás si šel svou cestou, ale Pán na něj vložil nepravosti nás všech“ (Iz 53,6). Míru tohoto sebezmaření pochopíme, když vidíme, že Ježíš znovu padá pod křížem, už potřetí. Porozumíme jí, když se zamyslíme nad tím, kdo je ten, který padá, kdo je ten, co leží pod křížem v prachu cesty, u nohou nepřátelského davu, který ho neušetří pokořování a urážek ... Kdo je ten, který padá? Kdo je Ježíš Kristus? „Přestože mám božskou přirozenost, nic nelpěl na své vznešenosti, že je rovný Bohu, nýbrž sám sebe se zřekl, vzal na sebe přirozenost služebníka a stal se jako jeden z lidí. Navenek byl jako každý jiný člověk, ponížil se a byl poslušný až k smrti, a to k smrti na kříži“ (Fil 2,6-8). Ježíši Kriste, okusil jsi hořkost země, a tak jsi proměnil bolestný nářek v jásavý chvalozpěv. Všichni: Kyrie, eleison. Lektor (Všetula M.):

Lektor (Všetula M.):

Ježíši Kriste, ponížil ses v těle, abys tak vrátil vznešenost celému

tvorstvu. Všichni:

Kyrie, eleison.

Lektor (Zahradníčková K.):

Matko Boží, lásku dej mi, kéž je tvůj a můj žal stejný, ať už sama netruchlíš. 26

Eia Mater, fons amoris, me sentire vim doloris fac, ut tecum lugeam.

Lektor (Sedláková E.): DESÁTÉ ZASTAVENÍ

JEŽÍŠ ZBAVEN ŠATŮ Kněz:

Klaníme se ti, Pane, Ježíši Kriste a děkujeme

ti. Všichni:

Neboť svým křížem jsi vykoupil svět.

Lektor (Němcová K.):

Slova svatého evangelia podle Marka. Vojáci si rozdělili jeho šaty. Losovali o to, co si kdo má vzít. Meditace (Chyťová D.): Když Ježíš stojí na Golgotě, zbavený šatů (srv. Mk 15,24s), obracejí se naše myšlenky zase k jeho Matce: vracejí se zpátky, k počátku tohoto těla, které už nyní před ukřižováním je samá rána (srv. Iz 52,14). Tajemství vtělení: Boží Syn přijímá tělo z lůna Panny (srv. Mt 1,23; Lk 1,26-38). Boží Syn promlouvá k Otci slovy žalmu: „V žertvách ani krvavých obětech nemáš zalíbení... ale dal jsi mi tělo“ (Žl 39,7; Žid 10,6.5). Tělo člověka je výrazem jeho duše. Tělo Kristovo je výrazem lásky k Otci: „Tehdy jsem řekl: „Hle, přicházím..., abych konal, Bože, tvou vůli“ (Žl 40,9; Žid 10,7). „Já stále konám, co se mu líbí“ (Jan 8,29). Toto obnažené tělo plní vůli Syna i vůli Otce každou svou ranou, každičkým záchvěvem bolesti, každým roztrženým svalem, každým potůčkem řinoucí se krve, celou únavou paží, pohmožděninami na krku a na ramenou, hroznou bolestí ve spáncích. Toto tělo plní vůli Otce, když je zbaveno šatů a když se s ním zachází jako s předmětem mučení, když v sobě skrývá nevýslovnou bolest zneuctěného lidství. Tělo člověka je znevažováno rozmanitým způsobem. U tohoto zastavení musíme myslet na Kristovu Matku, protože pod jejím srdcem, v jejich očích, v jejich rukou se tělu Božího Syna dostalo dokonalé adorace. Lektor (Všetula T.): Ježíši, svaté Všichni: Christe, eleison. Lektor (Všetula T.): Ježíši, tělo Všichni: Christe, eleison.

tělo dosud znevažované v tvých živých údech.

z lásky obětované, dosud v tvých údech rozdělené.

Lektor (Zahradníčková K.):

Dej, ať patřím Kristu Bohu, den ze dne ať více mohu hořet láskou, být mu blíž.

Fac ut ardeat cor meum in amando Christum Deum, ut sibi complaceam. 27

Lektor (Sedláková E.): JEDENÁCTÉ ZASTAVENÍ

JEŽÍŠE PŘIBÍJEJÍ NA KŘÍŽ Kněz:

Klaníme se ti, Pane, Ježíši Kriste a děkujeme

ti. Všichni:

Neboť svým křížem jsi vykoupil svět.

Lektor (Voříšková B.):

Slova svatého evangelia podle Marka. Bylo devět hodin dopoledne, když ho ukřižovali. Jeho provinění hlásal nápis: ‚Židovský král‘. Zároveň s ním ukřižovali i dva zločince, jednoho po jeho pravici, druhého po levici. Meditace (Koutná Z.): „Proťali mi ruce i nohy, mohu spočítat všechny mé kosti“ (Žl 22,17-18). „Mohu spočítat...“: jaká prorocká slova! A přece víme, že toto tělo je výkupnou obětí. Celé toto tělo je velkým výkupným: ruce, nohy i každá kost. Celý Člověk v největším napětí: kostra, svaly, nervový systém, každý orgán, každá buňka, vše je v největším napětí. „Já až budu ze země vyvýšen, potáhnu všechny lidi k sobě“ (Jan 12,32). Tato slova vyjadřují plnou skutečnost ukřižování. Jeho součástí je i toto strašné napětí, které proniká ruce, nohy i všechny kosti: hrozné napětí celého těla, které - jako věc přibité na břevna kříže -, má být až do krajnosti drceno v smrtelných křečích. Do téže skutečnosti ukřižování vstupuje celý svět, který chce Ježíš přitáhnout k sobě (srv. Jan 12,32). Svět je podroben gravitaci těla, jež svou liknavostí tíhne dolů. A právě tato gravitace je mukou pro Ukřižovaného. „Vy jste zdola, já jsem shora“ (Jan 8,23). Z kříže pronáší slova: „Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí“ (Lk 23,34). Kriste, z nenávisti ukřižovaný, který ses z lásky k nám stal znamením smíření a pokoje. Všichni: Kyrie, eleison.

Lektor (Sedláček T.):

Lektor (Sedláček T.):

Kriste, jenž jsi svou krví prolitou na kříži, vykoupil člověka, svět

i celý vesmír. Všichni: Kyrie, eleison. Lektor (Zahradníčková K.):

Svatá Matko, do srdce mého vtiskni rány Syna svého, jeho kříž kéž je i můj. 28

Sancta Mater, istud agas, Crucifixi fige plagas, cordi meo valide.

Lektor (Sedláková E.): DVANÁCTÉ ZASTAVENÍ

JEŽÍŠ NA KŘÍŽI UMÍRÁ Klaníme se ti, Pane, Ježíši Kriste a děkujeme ti. Všichni: Neboť svým křížem jsi vykoupil svět. Kněz:

Lektor (Voříšek R.):

Slova svatého evangelia podle Marka. Když bylo dvanáct hodin, nastala tma po celém kraji až do tří odpoledne. Ve tři hodiny zvolal Ježíš mocným hlasem: „Eloi, Eloi, lema sabachthani?“, to je v překladu: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“... Potom ještě jednou vydal mocný hlas a vydechl naposled... Když setník, který stál přitom naproti němu, uviděl, že tak vydechl naposled, prohlásil: „Tento člověk byl opravdu syn Boží!“. Meditace (Růžičková H.): Hle, nejvyšší a nejvznešenější čin Syna ve spojení s Otcem. Ano: ve spojení, v nejhlubší jednotě, právě když volá: „Elí, Elí, lamma sabachtáni“, „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ (Mk 15,34; Mt 27,46). Tato činnost je vyjádřena vertikální polohou těla napjatého na svislém dřevu kříže, a horizontální polohou paží, napjatých na příčném břevně. Když se člověk dívá na tyto paže, připadá mu, že snažně objímají člověka i svět. Objímají. Hle, člověk. Hle, sám Bůh. „V něm žijeme, pohybujeme se a jsme“ (Skt 17,28). V Něm: v těchto pažích napjatých na příčném břevně kříže. Tajemství vykoupení. Ježíš přibitý na kříži, strnulý v této hrozné pozici, volá Otce (srv. Mk 15,34; Mt 27,46; Lk 23,46). Všechny jeho prosby dosvědčují, že je s ním jedno. „Já a Otec jedno jsme“ (Jan 10,30); „Kdo viděl mne, viděl Otce“ (Jan 14,9); „Můj Otec je až dosud činný, i já jsem činný“ (Jan 5,17). Lektor (Sedláček T.): Synu Boží, Všichni: Christe, eleison. Lektor (Sedláček T.):

rozpomeň se na nás v poslední hodinu naši smrti.

Synu Otce, rozpomeň se na nás a spolu se svým Svatým Duchem

obnov tvář země. Všichni: Christe, eleison. Lektor (Zahradníčková K.):

Vidíš jeho teskné rány, úzkost jeho umírání, smrt, v níž zůstal strašně sám.

Vidit suum dulcem Natum morientem desolatum, cum emisit spiritum. 29

Lektor (Sedláková E.): TŘINÁCTÉ ZASTAVENÍ

JEŽÍŠ SŇAT Z KŘÍŽE Kněz: Klaníme se ti, Pane, Ježíši Kriste a děkujeme ti. Všichni: Neboť svým křížem jsi vykoupil svět. Lektor (Zahradníčková P.):

Slova svatého evangelia podle Marka. Mezitím už nastal večer. Josef z Arimatie, vážený člen velerady, který sám také očekával Boží království, koupil plátno a sňal Ježíšovo tělo z kříže. Meditace (Voříšek J.): Ve chvíli, kdy je Ježíšovo tělo sňato z kříže a vloženo do náruče Matky, znovu se nám vrací okamžik, kdy Maria přijala pozdrav anděla Gabriela: „Hle, počneš a porodíš syna a dáš mu jméno Ježíš... Pán Bůh mu dá trůn jeho otce Davida... a jeho království nebude mít konce“ (Lk 1,31-33). Maria jen řekla: „Ať se mi stane podle tvého slova“ (Lk 1,38), jako by už tenkrát chtěla vyslovit to, co prožívá nyní v tomto okamžiku. V tajemství vykoupení se prolínají milost, to je dar Boží, a „platba“ lidského srdce. V tomto tajemství jsme obohaceni darem shůry (srv. Jak 1,17) a současně koupeni výkupným Božího Syna (srv. 1Kor 6,20; 7,23; Skt 20,28). Maria, která byla více než kdo jiný obdařena, také nejvíc platí. Platí srdcem. S tímto tajemstvím je spojen úchvatný příslib, vyslovený Simeonem při Ježíšově představení v chrámě: „A tvou vlastní duší pronikne meč, aby vyšlo najevo smýšlení mnoha srdcí“ (Lk 2,35). I toto se naplní. kolik lidských srdcí se otvírá před srdcem této Matky, která tolik zaplatila! A Ježíš je znovu celý v jejím náručí, jako tomu bylo v betlémském chlévě (srv. Lk 2,16), při útěku do Egypta (srv. Mt 2,14), v Nazaretě (srv. Lk 2,39-40). Pieta. Svatá Maria, matko nesmírné zbožnosti, spolu s Tebou otvíráme náruč Životu a vroucně prosíme. Všichni: Kyrie, eleison. Lektor (Večeřová N.):

Svatá Maria, Vykupitelova matko a jeho společnice v díle vykoupení, spolu s tebou přijímáme Krista a plni naděje voláme. Všichni: Kyrie, eleison. Lektor (Večeřová N.):

Lektor (Zahradníčková K.):

S tebou pláči, slza smáčí oči, jimiž nevypláči soucit s tebou, ženo žen. 30

Fac me vere tecum flere, Crucifixo condolere, donec ego vixero.

Lektor (Sedláková E.): ČTRNÁCTÉ ZASTAVENÍ

JEŽÍŠ ULOŽEN DO HROBU Kněz: Klaníme se ti, Pane, Ježíši Kriste a děkujeme ti. Všichni: Neboť svým křížem jsi vykoupil svět. Lektor (Brandýsová V.):

Slova svatého evangelia podle Marka. Josef z Arimatie zavinul Ježíšovo tělo do plátna a uložil do hrobky, která byla vytesána ve skále, a před vchod do hrobky přivalil kámen. Marie Magdalská a Marie, matka Josefova, se dívaly, kam byl položen. Meditace (Zavadil J.): Od chvíle, kdy se člověk hříchem vzdálil od stromu života (srv. Gen 3,23-24), stala se země hřbitovem. Kolik lidí, tolik hrobů. Velká planeta hrobů. Na úpatí Kalvárie byl hrob, co patřil Josefovi z Arimatie (srv. Mt 27,60). Do tohoto hrobu bylo s Josefovým souhlasem položeno Ježíšovo tělo poté, co bylo sňato z kříže (srv. Mk 15,42-46s). Uložili je tam ve spěchu, tak aby obřad skončil před svátkem Paschy (srv. Jan 19,31), který začínal se soumrakem. Mezi tolika hroby, roztroušenými po kontinentech naší planety, existuje jeden, v němž Boží Syn, člověk Ježíš Kristus, smrtí přemohl smrt. „Ó smrti, budu tvou smrtí!“ („O mors! Ero mors tua!“; 1. antifona Ranních chval Bílé soboty). Strom života, od něhož byl člověk pro svůj hřích odehnán, se znovu lidem zjevil v Kristově těle. „Kdo jí tento chléb, bude žít navěky; a chléb, který já dám, je mé tělo obětované za život světa“ (Jan 6,51). I když se naše planeta stále pokrývá hroby, a rozrůstá se hřbitov, na němž se člověk, vyšlý z prachu, zase do prachu vrací (srv. Gen 3,19), přesto všichni, kdo hledí na hrob Ježíše Krista, žijí v naději na vzkříšení. Lektor (Všetula M.):

Pane Ježíši, naše vzkříšení, v novém hrobě pokořuješ smrt a

dáváš život. Všichni: Kyrie, eleison. Pane Ježíši, naše naděje, tvé ukřižované a vzkříšené tělo je novým stromem života. Všichni: Kyrie, eleison. Lektor (Všetula M.):

Lektor (Zahradníčková K.):

Tělo zemře. Ty však, Panno, dej, ať je mi nebe přáno, kéž Bůh přijme duši mou. Amen.

Quando corpus morietur, fac ut animæ donetur paradisi gloria. Amen. 31

"Adoramus Te, Christe, et benedicimus Tibi, quia per sanctam Crucem tuam redemisti mundum. „Klaníme si Ti, Pane Ježíši Kriste a děkujeme Ti, neboť svým křížem jsi vykoupil svět. Svým křížem! u každého zastavení Křížové cesty jsme opakovali toto zvolání, které vyjadřuje nejen smysl Velkého pátku, ale také tajemství naší spásy. Křížem nás Ježíš vyrval smrti a hříchu; křížem nás vykoupil a znovu nám otevřel brány věčné blaženosti. Na závěr tohoto dne pokání a modlitby zůstáváme v tiché kontemplaci Boha, který obětoval svého Syna, svého jediného Syna, za spásu světa. Křížová cesta nám dává znovu prožít Kristovo utrpení, jež tajemně pokračuje i v naší době až do konce věků. Kolik našich bratří a sester prožívá na svém těle drama Kalvárie! Jak četné jsou zapomenuté „křížové cesty“! Mám před očima obrazy násilí, válek a konfliktů, které k nám den co den přicházejí z tolika míst; myslím na úzkost a bolest jednotlivců i národů všech kontinentů; na smrt hladem a bídou tisíců dospělých i nevinných dětí; na šlapání po lidské důstojnosti, mnohdy bohužel konaném ve jménu Božím. Můžeme tváří v tvář tomuto zdrcujícímu bolestnému volání, jež se vznáší z tolika částí planety, zůstat neteční? Svým křížem jsi vykoupil svět. Když lidé tváří v tvář těmto znepokojivým otázkám bezmocně mlčí, odpověď dává víra. Je to odpověď obsažená v samotné události, kterou si dnes připomínáme: smrti Kristově. zatímco noc je ve skutečnosti ještě temná, proniká už svítání nového dne, dne vzkříšení. Definitivním vítězstvím není smrt. Poslední slovo má Bůh, který svého jednorozeného a za nás obětovaného Syna, třetího dne vzkřísí z mrtvých. Stabat Mater dolorosa iuxta crucem lacrimosa. U kříže jsi stála Ty, Matko bolestná, naděje a oporo všech lidí, putujících po této zemi. I pod křížem jsi poznala mlčení a opuštěnost. tvá víra však nezakolísala. Ó Panno věrná, dej ať zůstáváme v modlitební kontemplaci tajemství, které si dnes připomínáme. Pomoz nám s láskou obejmout ukřižovaného Krista, ten nejvzácnější poklad, který nám daroval Všemohoucí. „Adoramus Te, Christe, et benedicimus Tibi, quia per sanctam crucem tuam redemisti mundum“. Tvůj kříž, ó Kriste, je naší spásou. 32

MODLITBA LURDSKÉHO JUBILEA Bože, náš Otče, mezi vším tvorstvem jsi dal vykvést Marii, dokonalému stvoření, „Neposkvrněnému Početí“. Tady, v Lurdech, toto jméno sama vyslovila a Bernardeta je pak opakovala. Neposkvrněné Početí je voláním naděje: zlo, hřích a smrt už nejsou vítězové. Maria, znamení, které předchází, jitřenka spásy! Maria, jež´s nevinností a útočištěm hříšníků, tebe prosíme.

Ave, Maria gratia plena! Dominus tecum. Benedicta tu in mulieribus, et benedictus fructus ventris tui, Iesus. Sancta Maria, Mater Dei, ora pro nobis peccatoribus, nunc et in hora mortis nostrae. Amen.

Zdrávas Maria, milosti plná, Pán s tebou; požehnaná ty mezi ženami a požehnaný plod života tvého, Ježíš. Svatá Maria, Matko Boží, pros za nás hříšné, nyní i v hodinu smrti naší. Amen.

Pane Ježíši, tys nám dal Marii za Matku. Ona sdílela tvé utrpení i tvé zmrtvýchvstání. Tady, v Lurdech, se ukázala Bernardetě smutná pro naše hříchy, ale zářící tvým jasem. Skrze Ni ti svěřujeme všechny radosti a bolesti: ty naše, ty nemocných i ty celého lidstva. Maria, naše Matko a Sestro, důvěrnice a oporo nás všech, tebe prosíme Ave, Maria gratia plena! … Duchu svatý, tys Duchem lásky a jednoty. Tady, v Lurdech, žádala Maria skrze Bernardetu, aby se tu postavila kaple a chodila sem procesí. Inspiruj Církev, kterou Kristus zbudoval na Petrově víře: shromáždi ji v jednotě. Veď putování Církve: ať je věrná a odvážná! Maria, ty jež naplněna Duchem svatým, jsi Snoubenkou i Služebnicí. Tys vzorem křesťanů a mateřskou tváří Církve: tebe prosíme. Ave, Maria gratia plena! …

Pro tolik milostí, kterých se na tomto místě dostalo, pro všechna obrácení, všechna odpuštění, uzdravení, pro povolání a přísliby, k nímž zde došlo či kterým tu dáš vzejít, pro radost ze služby, kterou nám dáváš zakoušet: Lurdská Madono, tobě děkujeme! Se všemi našimi bratřími a sestrami, s národy, prahnoucími po míru a spravedlnosti, s mladými, hledajícími svou cestu, ty, která ses ukázala dívence Bernardetě jako mladičká, s obětmi zármutku, nemoci, postižení, nezdarů, s těmi, kdo mají důvod k zoufání: Lurdská Madono, tebe prosíme! Neboť tys Božím úsměvem, odleskem jasu Kristova, příbytkem Ducha svatého; protože ty sis vyvolila Bernardetu v její ubohosti; neboť tys Hvězda jitřní, Brána nebeská a první ze vzkříšených tvorů: Lurdská Madono, tebe obdivujeme, a spolu s tebou opěvujeme Boží úžasné činy: Magnificat! Magnificat anima mea Dominum, et exsultavit spiritus meus in Deo salutari meo. Quia respexit humilitatem ancillae suae. Ecce enim ex hoc beatam me dicent omnes generationes. Quia fecit mihi magna, qui potens est, et sanctum nomen eius. Et misericordia eius a progenie in progenies timentibus eum. Fecit potentiam in brachio suo, dispersit superbos mente cordis sui. Deposuit potentes de sede et exaltavit humiles. Esurientes implevit bonis et divites dimisit inanes. Suscepit Israel puerum suum, recordatus misericordiae suae. Sicut locutus est ad patres nostros, Abraham et semini eius in saecula.

Velebí má duše Hospodina a můj duch jásá v Bohu, mém spasiteli, neboť shlédl na svou nepatrnou služebnici. Od této chvíle mě budou blahoslavit všechna pokolení, že mi učinil veliké věci ten, který je mocný. Jeho jméno je svaté a jeho milosrdenství trvá od pokolení do pokolení k těm, kdo se ho bojí. Mocně zasáhl svým ramenem, rozptýlil ty, kdo v srdci smýšlejí pyšně. Mocné sesadil z trůnu a ponížené povýšil, hladové nasytil dobrými věcmi a bohaté propustil s prázdnou. Ujal se svého služebníka Izraele, pamatoval na své milosrdenství, jak slíbil našim předkům, Abrahámovi a jeho potomkům navěky.

Gloria Patri et Filio et Spiritui Sancto, sicut erat in principio et nunc et semper et in saecula saeculorum. Amen.

Sláva Otci i Synu i Duchu svatému, jako byla na počátku i nyní i vždycky a na věky věků. Amen.

Tato modlitba se skládá ze šesti strof. Lze použít jen tři první nebo tři poslední; anebo lze každou ze dvou částí použít ve dvou různých okamžicích. Po každé strofě se může recitovat modlitba Zdrávas Maria.

MODLITBA ZA OBDRŽENÍ MILOSTI NA PŘÍMLUVU BOŽÍHO SLUŽEBNÍKA PAPEŽE JANA PAVLA II.

Ó Nejsvětější Trojice, děkujeme ti, žes církvi darovala papeže Jana Pavla II. a dala v něm zazářit něžnosti svého otcovství, slávě Kristova kříže a jasu Ducha lásky. Svou bezmeznou důvěrou v tvé nekonečné milosrdenství a v mateřskou přímluvu Panny Marie nám zosobnil obraz Ježíše, Dobrého Pastýře a ukázal nám tak svatost jako vysoké měřítko řádného křesťanského života, jako cestu k dosažení věčného společenství s tebou. Na jeho přímluvu nám podle své vůle uděl milost ………(vložit svou prosbu o uzdravení duše či těla), o kterou vroucně prosíme, v naději, že bude brzy přiřazen k počtu tvých svatých. Amen. S církevním schválením Kardinál CAMILLO RUINI Generální vikář Jeho Svatosti pro Římskou diecézi

POŘAD BOHOSLUŽEB: 6. – 13. dubna 2008 DEN

NEDĚLE 6. dubna

LITURGIE

3. NEDĚLE VELIKONOČNÍ PRAVIDELNÁ MĚSÍČNÍ SBÍRKA

PONDĚLÍ 7. dubna

SV. JAN KŘTITEL DE LA SALLE, KNĚZ

ÚTERÝ 8. dubna STŘEDA 9. dubna ČTVRTEK 10. dubna

ÚTERÝ PO 3. NEDĚLI VELIKONOČNÍ

PÁTEK 11. dubna

SV. STANISLAV, BISKUP A MUČEDNÍK

SOBOTA 12. dubna

PO 3.

STŘEDA NEDĚLI VELIKONOČNÍ

PO 3.

ČTVRTEK NEDĚLI VELIKONOČNÍ

PO 3.

FARNOST

PUSTIMĚŘ za + Josefa SNÍDALA 8.00 DRYSICE za dar zdraví a Boží požehnání pro celou rodinu 9.30 za + Rudolfa POSPÍŠILA PODIVICE a dvě manželky 11.00 za rodiče CHARVÁTOVY, PUSTIMĚŘ dceru, vnučku Janu a Boží 18.00 ochranu pro celou rodinu PODIVICE za dar zdraví 8.00 DRYSICE za dar zdraví a Boží požehnání pro celou rodinu 18.00 za Františku ŠIMKOVOU, PUSTIMĚŘ manžela, syna a živou rodinu 18.00 za + Františka KAPLÁNKA, PUSTIMĚŘ dvoje rodiče 18.00 a poděkování za dar zdraví

SOBOTA NEDĚLI VELIKONOČNÍ

PUSTIMĚŘ 8.00 NEDĚLE 13. dubna

ÚMYSL MŠE SV.

4. NEDĚLE VELIKONOČNÍ SVĚTOVÝ DEN MODLITEB ZA DUCHOVNÍ POVOLÁNÍ

DRYSICE 9.30 PODIVICE 11.00

za + Břetislava PETŘÍČKA, rodiče HROZOVY, živou a zemřelou rodinu za + Františka ZAKOPALA a rodiče za + Františka ZAKOPALA a rodiče

ÚMYSLY APOŠTOLÁTU MODLITBY NA MĚSÍC DUBEN 1. Aby křesťané, i v obtížných a složitých situacích dnešní společnosti, neúnavně svým životem hlásali, že Kristovo vzkříšení je zdrojem naděje a pokoje. 2. Aby budoucí kněží v mladých církvích byli více kulturně a duchovně formováni k hlásání evangelia svým národům i celému světu. 3. Aby nás moc Zmrtvýchvstalého osvobodila od všech forem strachu a smutku, a dala nám vydávat svědectví radosti a naděje tam, kde žijeme. 4. Aby Pouť k Neposkvrněnému Početí otevřela srdce poutníků k hlasu Matky Boží, promlouvající v Lurdech i v mariánských svatyních Evropy, a přinesla požehnání životu farností. FARNÍ INFORMÁTOR, XIV. roč., týdeník pro vnitřní potřebu farností PUSTIMĚŘ, DRYSICE, PODIVICE (zázn. 517356351, mobil: 723593106, [email protected]). Vychází každou neděli díky Božímu požehnání, mému namáhání a vašemu finančnímu přispívání. Na mě pamatujte v modlitbě a na svůj příspěvek u pokladny v kostele – „Příspěvky na Farní Informátor“ označené (resp. na účet farnosti u ČS a.s., Vyškov, č.ú.: 1560129309/0800), neb bez toho, jak každý nepochybně ví, by letošní ročník mohl být i poslední. Tisk: MORAVIATISK spol s r.o.; tisk 1ks =15,-Kč/ks.. Ve formátu pdf na www.pustimer-farnost.cz.