ÚHEL POHLEDU
(slide 1) Hádanka na úvod, schválně: Narodil jsem se v létě roku 1907. Můj původ je naprosto paradoxní. Považte sami! Většinou s jistotou známe matku, o otcovství můžeme
vést
pochyby.
V mém
případě
je
tomu
ovšem
přesně
naopak.
(slide 2) U mě je jasný biologický otec. Pablo Picasso (1881 – 1973). S určením mé matky je však potíž. Je to jedna z pěti Slečen z Avignonu, ačkoliv zlí jazykové tvrdí, že se jedná o prostitutky z Barcelony. Je-li tomu tak, mám ryze španělskou krev, protože otec se narodil v Malaze v roce 1881. Přes to všechno se považuji za Francouze, narozeného v Paříži, v otcově ateliéru. Tak co, víte, kdo jsem? (Úkol 1); (slide 3) (slide 4) Nevím, která z těch pěti mademoiselles je skutečně mou matkou. Dovolím-li si označit svého papá alespoň do určité míry za krásného, tak má mamá, ať už to z těch pěti poběhlic byla kterákoliv, krásná nebyla. No jen řekněte! Jediný, kdo je snad tátovi záviděl, byl Henri Matisse, ale ten měl také dost vyhraněný vkus, nad kterým jeho nejbližší okolí mnohdy nechápavě kroutilo hlavou. Bohužel, svoji podobu jsem v každém případě zdědil po matce, to je více než jasné (kéž by to byla alespoň ta prostřední z těch pěti… jak to slušně říci… dam… přeci jen jsou to mé matky, ať už se živily čímkoliv). Teda řeknu vám upřímně, že netuším, kam dal tehdy táta oči. (slide 5) Snad potřeboval zahnat nějaký svůj žal a bol, kterým si roky před mým narozením procházel, a který vyjadřoval používáním modré barvy. Snad jen hledal útěchu a pochopení u lehkých děv a já jsem se tak vlastně stal omylem, jakýmsi nedopatřením osudu. Nutno však hned na úvod říci, že omylem skrznaskrz šťastným. Jak už to tak někdy bývá. (Úkol 2) (slide 6) Aby to s mojí rodinnou anamnézou bylo ještě složitější, tak mám dva nevlastní strýce z tátovy strany: Georges Braque (1882 – 1963) a Juan Gris (1887 – 1927). Táta Pablo je z nich o fous nejstarší. Také se dožil nejdéle. Zemřel v roce 1973. Považte, žil déle než devadesát let! Oba jeho bratři byli po celý svůj život v jeho stínu. Táta jim neustále unikal, vždy byl o krok napřed. A přitom byl vždy svůj! 1
(slide 7) Spíše než tyto dva vidím tátovi podobného jeho přítele Igora Stravinského (1882 - 1971). Ten nebyl malíř, ale hudební skladatel. Nepocházel ze Španělska jako táta nebo strýc Juan, ani z Francie, jako strýček Georges, nýbrž z Ruska. Igora jsem jako malý vídal poměrně často. Od roku 1910 žil v Paříži a s tátou se přátelil. Když žil později v Americe, tak jsem o něm a jeho úspěších čítával v novinách. Noviny jsem ostatně miloval již jako malý kluk. Vystřihoval jsem si články o něm a uschovával je. Podobně jako můj táta, i Igor byl stále napřed. I když udělal ve své tvorbě nečekaný krok zpět, ohlédl se do historie nebo učinil radikální obrat čelem vzad. Nepolapitelný, nepostihnutelný, nepředvídatelný… a přitom obdivovaný. Když v roce 1971 umřel, také mu táhlo na devadesát. A to se s tátou životním pokušením a radostem života zrovna nestřežili, ba naopak! Jméno Igora Stravinského doporučuji si zapamatovat, proto se u něho ještě chvíli pozastavme, ať se vám zaryje pod kůži. (slide 8) Pamatuji si jako dnes, když 29. května v roce 1913 Stravinského balet Svěcení jara pobouřil svým neslýchaným rytmem a barbarskou syrovostí publikum pařížského Théatre des Champs-Élysées. Dnes už si toto pozdvižení skladbou a odvážnou choreografií Václava Nižinského, která nespočívala v tradičních nadýchaných sukénkách tanečnic, sotva dokážeme představit, protože jsme jí uvykli. Za těch sto let jsme dohnali Stravinského myšlení v daném okamžiku, kdy on byl opět o míli dál. Podobně jako dnes již snad každý dokáže pochopit mého otce, když se zakoukal do Avignonských slečen a něco si s nimi začal. Dnes se snad již nikdo neptá, kam oba umělci dali oči a uši. Přivykli jsme jejich vidění a slyšení, jejich vnímání a chápání světa, a snad že právě to jejich průkopnictví, novátorství, i nezbytná odvaha z obou učinila velikány dvacátého století. A být velikánem v tomto století, to už něco znamená! To už jste museli být pořádně velicí! Tím, co oba nezávisle na sobě stvořili, jakoby otevřeli stavidla našeho vnímání, posunuli naše smysly o další kus dál, doslova nás kopli do toho nastávajícího šílenství, které ono dvacátého století ještě mělo přinést. Tyto jejich malé krůčky pro člověka se ukázaly být velkými kroky pro lidstvo. V roce 1919 spolupracovali na baletu Pulcinella pro Ruský balet (Les ballets Russes pod vedením Sergeje Ďagileva působil v letech 1909 – 1929 v Paříži), kdy táta navrhnul kostýmy a kulisy a Igor zkomponoval hudbu. Oba tehdy učinili neočekávaný krok zpět, jakési upření pohledu do historie, aby se shlédli ve starších uměleckých směrech, v tomto případě v klasicismu. (slide 9) Mně však byl mnohem bližší balet 2
Parade z jara roku 1917. Jednalo se o jedno z nejkrvavějších období války, když Ruský balet opět šokoval pařížskou smetánku uvedením nespoutaného představení v cirkusovém stylu, pro který složil hudbu Eric Satie (slide 10), libreto napsal Jean Cocteau, divadelní program k představení napsal Guillaume Apollianaire a hlavně, kulisy a kostýmy opět navrhl můj táta. Učiněný all-stars team. Průběhu příprav tohoto baletního představení jsem byl po celou dobu přítomen, pobíhal jsem po scéně s baletkami, spouzel jsem po zákulisí, proháněl se mezi oponou, jevištěm a zákulisím, vše jsem pozorně sledoval, bedlivě vnímal, občas jsem jim všem do toho mluvil, tu a tam něco schoval či zašantročil, zkrátka zvídavý desetiletý kluk, který byl středem pozornosti všech těch dospělých, velikých lidí. Bylo zaděláno na další skandál. O baletu Parade se říká, že je kubistickým baletem, ačkoliv v té době to byl spíše již takový můj umíráček, jakési rekviem za mou krátkou, ale obrovskou slávou, která zacházela a upadala. Ironií osudu budiž, že Guillaume Apollinaire v textu programu vůbec poprvé použil slovo „surrealistický“. (Úkol 3) (slide 11) Otec se seznámil i s dalšími lidmi od Ruského baletu. S balerínou Olgou Chochlovou uzavřel v roce 1918 sňatek. Nutno přiznat, že byla krásnější, než mých pět matek dohromady. I přes její nesmírnou krásu měl táta v životě spoustu žen a milenek. Táta byl zkrátka umělec, bohém a stal se velmi bohatým. Také měl horkou jižanskou krev. Měl charisma, měl, jak se říká sex-appel. To pak dá rozum, že mu ženy ležely u nohou a zobaly mu z jeho barvami ušmudlaných dlaní. (slide 12) Ale dosti bylo všech příbuzných a přátel. Věřte, že jich bylo nespočet a mnoho z nich se nesmazatelně a zaslouženě zapsalo do pomyslné knihy zvané „Dějiny umění“. Táta se znal s každým. Vraťme se ke mně. Jako malý kluk jsem vše rád zkoumal ze všech stran, obracel jsem před svýma bystrýma očima celý svět, abych ho viděl ze všech úhlů. Rozebíral jsem věci na malé dílky, občas za tím účelem i něco rozbil, jen tak nevinně upustil na zem a nechal roztříštit. A takto roztříštěné střípky jsem pak skládal, rekonstruoval v nové celky, v novou skutečnost. Na hraní s hračkami jsem neměl čas. Spíše mne fascinovaly hudební nástroje, kterých kolem mne byla spousta. A hudebníci, převážně kytaristé, v tom se má španělská krev nezapře. (slide 13) Také tátův stůl a nepřeberné množství věcí na něm. V tomto směru byl 3
pěkný bordelář, ten můj táta. Tátovy láhve vína, jeho dýmka. A později noviny. Reklamní letáky, etiketa na láhvi vína prozrazující odrůdu a ročník. Byl jsem tím doslova posedlý. Kdejaké bezvýznamné a bezcenné lístečky, které by jiný bez povšimnutí vyhodil. Líbila se mi podoba písma. (slide 14) Ven jsem chodil málo, krajina mne tolik neokouzlovala jako tyto prosté, běžné věci. Přesto jsem párkrát s radostí pohledem spočinul na hrstku domů ve venkovské krajině, na viadukt klenoucí se nad nimi, na ráz vesnické architektury jižního Provance, kam jsem s tátou nebo strýcem Braquem občas zavítal. (slide 15) Opakovaně jsem si vrýval do paměti podobu obdivovatelů tátovy práce, obchodníků s obrazy, protože mi jako jedni z mála dokázali upřímně pohlédnout do očí a velice o moji pozornost stáli, tak jako já si přál tu jejich. (slide 16) A mezi námi, na nahou ženu, na tu jsem se podíval vždy velmi rád. Však mi k tomu táta dával nespočet příležitostí. (Úkol 4) (slide 17) Podíval jsem se i za hranice Francie. Pravidelně jsem jezdíval na prázdniny do Prahy, kam mne zval Vincenc Kramář. Díky jeho sbírce se se mnou i dnes můžete setkat v Národní galerii v Praze. Tento sběratel měl řadu přátel – malířů a umělců, kteří se mne s radostí ujali: Emil Filla (1882 – 1953), Antonín Procházka (1882 – 1945), Bohumil Kubišta (1884 – 1918), Josef Čapek (1886 – 1945), Vincenc Beneš (1883 – 1979), Václav Špála (1885 – 1946) a další, kteří se v roce 1911 sešli ve Skupině výtvarných umělců, ačkoliv to byli staří známí již z let předchozích. Jen Kubišta, který tehdy tolik pobavil Apollinaira tím, že je vlastně „kubista“ od narození, se do spolků a skupin formálně nechtěl družit. Ironií osudu se později stane, že oba, jak Kubišta, tak Apollinaire, zemřou ve stejném roce 1918 na španělskou chřipku. (slide 18) Tito milí pánové si již před mým přijetím podobně osvojili expresionismus, se kterým jsem si byl v Praze velmi blízký. Na mnohé výpravy do ateliérů si nás brávali společně, ačkoliv jsme oba byli vzájemně výrazně odlišní, měli jsme rozdílný původ, zkrátka byli jsme oba z jiného těsta. Zatímco já jsem přirozeně mluvil francouzsky (a všichni ti Pražané tak mluvili i se mnou, protože byli vzdělaní, chtěli mít přehled o tom, co se děje v Evropě a dobře si byli vědomi toho, že tím svým slovanským jazykem starý kontinent nedobudou), můj starší kamarád šprechoval 4
německy. Vždycky jsme se ale nějak rukama nohama domluvili. Dokladem toho, že jsme dokázali nalézt společnou řeč, jsou nepochybně obrazy Utěšitel či Salome Emila Filly, Svatý Šebestián Bohumila Kubišty a Prométheus přináší lidstvu oheň Antonína Procházky. (Úkol 5) Většina z těchto malířů nepřežila druhou světovou válku a snad jen Emil Filla byl s mým tátou spřízněný i v padesátých letech. Někteří to věčné zahledění do díla mého táty měli Emilovi snad až téměř za zlé. (slide 19) V Praze jsem nejraději chodil do kavárny v Domě U Černé Matky boží od architekta Josefa Gočára (1880 - 1945). (slide 20) Někteří hodní Pražané si mne zvali do svých příbytků, ať již bytů nebo honosných vil (Chodkův nájemný dům nebo Kovařovic vila) od architekta Josefa Chochola (1880 - 1956). Tyto domy pak Pavel Janák (1882 – 1956) s Josefem Gočárem vybavili tak, aby i jejich interiér lahodil mému oku a já se v Čechách cítil jako doma. (slide 21) Seděl jsem si na své židli, ve svém křesle, (slide 22) pil kávu ze svých kávových šálků, což už byl opravdu rozmar a já si tak připadal jako hýčkaný synáček. Tolik péče a pozornosti se snad žádnému děcku nedostávalo. (slide 23) A sochař Otto Gutfreund (1889 – 1927), ten dokonce s ohledem na můj naturel a mírně pokřivený vkus, považte, odléval z bronzu i sochy. (Úkol 6) (slide 24) Oh oui, moc dobře mi v tom městě stověžatém, ve kterém se toho času nad povídkami a dopisy soužil někde v ústraní pod jhem svého otce trpící Franz Kafka (1883 – 1924), ve městě, v němž se tak těžce snažil z nedalekého Brna prosadit Leoš Janáček (1854 – 1928), oba to až dvacátým stoletím uznaní chráněnci Maxe Broda, bylo. Jako tomu Mozartovi mi mí milí Pražané rozuměli. (slide 25) V té krásné zemi, která toho času vlastně ještě do roku 1918 stále úpěla v područí Rakouskouherské monarchie, ale co se jí pak jednou začne říkat srdce Evropy. (slide 26) A já tak mohu mít pocit, a nemějte mi, prosím, za zlé ten patos na závěr, že to srdce je na správném místě. (Úkol 7) 5
6
