Učedníci hřeší a Ježíš se jich zastává Mar 2, 23-28 Jednou v sobotu procházel obilím a jeho učedníci začali cestou mnout zrní z klasů. Farizeové mu řekli: "Jak to, že dělají v sobotu, co se nesmí!" Odpověděl jim: "Nikdy jste nečetli, co udělal David, když měl hlad a neměl co jíst, on i ti, kdo byli s ním? Jak za velekněze Abiatara vešel do domu Božího a jedl posvátné chleby, které nesmí jíst nikdo kromě kněží, a dal i těm, kdo ho provázeli?" A řekl jim: "Sobota je učiněna pro člověka, a ne člověk pro sobotu. Proto je Syn člověka pánem i nad sobotou."
Pozoruhodná událost, která tvoří jen jednu z celé série příběhů, ve kterých se popisuje slídilství farizeů doprovázeno zákonickým myšlením. Vznikaly tak umělé spory o to, jaká je pro sobotu vhodná činnost: Jednou šlo o to, zda se mohou trhat klasy, zda lze pomoci oslu z jámy, jindy o možnost pomoci k uzdravení, k osvobození od démonů – zkrátka: zda lze v sobotu lidem pomáhat. Absurdní otázky. Daleko smysluplnější by bylo analyzovat učenou disputaci mezi rabínem a jeho žáky, ale o to farizeové neměli zájem. V mnoha příbězích jde právě jen uměle nafouknuté půtky způsobené snahou Ježíše nachytat a degradovat před lidmi, u kterých si získával stále v těší vliv. Jeho představením evangelia rychle vytušili mesiášské znaky. Jenže tím byla odváděná pozornost od vládnoucí kasty v chrámě – a těm se přirozeně nelíbilo, že jejich dlouholetí strategie v manipulaci národa jim najednou někdo odhaluje. Ale je to už tak, kdykoliv jsou ve hře jiné motivy, než se od Krista či z Písma poučit, je vynaložené úsilí docela plané. Jediné, co se farizejům mohlo podařit, je lidi znechutit a nábožensky unavit či úplně odradit. Příběh vypovídá o záměrném špehování Krista a jeho učedníků, kdy a kde udělají jakou chybu, kterou by jim mohli vytknout. Nešlo jim o pokorné hledání přítomné pravdy a studium Boží vůle. Farizeové už pravdu znali – měli. Takové bylo jejich přesvědčení. A tak se i chovali ke každému, kdo se ve svém myšlení jen trochu lišil. S těmi jinak smýšlejícími věřícími bojovali daleko tvrději než s pohany – se kterými téměř vůbec nepracovali, i když právě to byl jeden z hlavních úkolů Izraele. Proč asi? Jsme v situaci soboty, která byla opředena řadou příkazů a zákazů - kolik kroků je povoleno za den, co dělat a co ne. Daná situace se týká otázky, zda je možné sklízet obilí. Není. Žeň je v sobotu zakázaná. Dobrá. Jenže v rozpracovaném prováděcím zákonu bylo zakázáno i ruční utrhnutí klasu a vybrání pár zrnek, protože se to pokládalo za součást sklizně (palest. Talmud + Touha věků). Je to podobné, jako kdyby dnes někdo řekl, že pouhé zvednutí sluchátka telefonu vlastně můžete znamenat, že v sobotu provozuje business… Učedníci procházeli s Ježíšem nepokoseným polem. To by snad ještě bylo možné přejít bez poznámek. Chudí mohli vstoupit i na soukromý pozemek, pokud měli hlad. Jen nesměli použít srp. Ale ne v sobotu. Skupina šla patrně cestou ze synagogy – z bohoslužby. Otázkou je, kde se tu na poli kus od synagogy najednou vzali farizeové, kteří by měli také dodržovat určený počet kroků. Ale oni se v tomto případě soustředili raději na téma práce – protože tu oni právě nevykonávali Výtka: Jak to? – není otázkou ve smyslu „proč“ za účelem se poučit a lépe rozumět Kristu. Jde o past.
Zajímavý příběh: Myslíte, že JKristus nevěděl, že vlastně své učedníky vhání do problému? Věděl JK, že jde více kroků, než dovoleno? Věděl JK, že půjdou cestou přes nepokosené pole, což způsobí učedníkům pokušení něco sníst? Věděl JK, že učedníci budou hladoví – nebo že budou mít chuť si jen tak něco „zobnout“? Věděl JK, že si pravděpodobně utrhnou pár klasů, aby se nasytili? Myslím, že ano! A přesto tomu nijak nezabránil. Ani se o to nesnažil. Nepokoušel se předem učedníky poučit, varovat, zakázat jim to, požádat je o pochopení, že tím jej jenom přivedou do těžkostí – a ty nakonec vedly k jeho odsouzení na smrt! To znamená, že JK se nebojí nepříjemných situací a klidně jde do potenciálního sporného chování a postoje. JK se nevyhýbá riskantnímu náboženskému chování. JK klidně nechá své učedníky, aby se dostali do pokrytecké léčky. JK jakoby neznal Boží pohled na věc, který inspiroval později apoštola Pavla slovy „nebuďte pohoršením, pokud je na vás – se všemi pokoj mějte…“ JK ani své učedníky nevaruje: „Pozor, číhají na vás za stromem farizeové, vydržte chvíli, dělejte jakoby nic – najíte se potom v ústraní…“ Co to o Kristu vypovídá? Že rád provokuje? Je to možné? JK nemá úctu k bratřím ve vedení chrámu a synagogy, nectí dostatečně jejich řády, které si jistě většinově odsouhlasili podle předem odsouhlaseného protokolu a administrativních procesů? JK si snad nevšiml, že v úvodu každého takového výkladu je uveden nějaký trefný biblický verš a že před každým hlasováním se modlí a zpívají sionské písně? = Je to zajímavé! Proto mu mohou farizeové vmést do tváře: Jak to…? Hle…! To se přece nesmí!!! Stručně, věcně, krátce, podle litery, formálně správně podle výkladů. Učedníci zhřešili – přestoupili židovská pravidla – jsou vinni – přistiženi. Vidělo je několik svědků! Situace je více než jasná. Konečně našli důvod, který jim veřejně potvrdil, co si vlastně již od samého počátku přáli a myslí - totiž, že ten JK se svými učedníky je nějaký divný, liberální, nedodržuje zásady, není správy Žid, přestupuje místní pochopení 4. přikázání. To mu přece nemůže jen tak projít! Ani on nemůže být výjimkou. Musíme ho exemplárně pokárat a pak potrestat. Nakonec nejraději zabít! Až tam směřuje zákonické myšlení… Co udělá JK? Tak, teď jsme zvědaví, že ano? JK by se mohl od učedníků distancovat! Mohl by citovat ze svého kázání, že „nepřišel rušit zákon, ale naplnit. Mohl by vzpomenout svá slova, že ani písmenko se nezmění….to by se spíše pohnula země a nebe!. JK by se mohl chovat alibisticky: „Já nic, to oni – jen jim dejte. No toto! No bratři, co vás to napadlo, neříkal jsem vám, že máte zůstat bdělí? Podívejme se na ně. Člověk se trochu zamyslí nad slovem Božím cestou ze synagogy, a oni už trhají klasy! To nemohou také meditovat cestou o slyšeném poselství? Hle, myslí jen na jídlo – ty tělesné požitky – jako za dnů Noé, kdy lidé se jen ženili,vdávali, jedli, pili – až je zachvátila potopa….“ To vše by mohl Ježíš říct… Jenže JK se nevyvléká z dané situace, ač se jej to přímo netýkalo. Šlo přece o učedníky. No, a že to byli jeho učedníci? Ale před Bohem má zodpovědnost přece každý sám za sebe! Čili jen je potírejte!?
Možná nás to překvapuje, ale JK se je zastal! JK je odvážný – čestný – férový – otevřený. Učedníky ani nepokáral – nezaprodal – nevyvlékl se z přátelství – nevymlouval se. Odpověděl tak, že se vlastně ještě obhájil! Dokážeme si představit, jak si je v tu chvíli získal?? Dokážeme si představit, jak rychle by je v opačném případě ztratil? (víte, že na západní polokouli ztrácí naše církev až 70-80procent mladých lidí? Víte, že existují studie, které uvádějí přesně tyto důvody osobní zbabělosti a farizejství?) JK se zastal těch, kteří právě zhřešili – překročili zákon, nařízení, směrnice, řád. JK se ukazuje jako odvážný učitel. Riskuje. Ví, že mu to sice stejně poškodí jeho image u vedení chrámu. A přece pokračuje. Jk je netradiční, nekonvenční, pohybuje se na hraně. Sleduje nejen text, ale jeho smysl, který je za textem. CO řekl? „Nečetli jste…?“ Zajímavé! Otázka, zda farizeové čtou! Asi tím Ježíš myslel ještě něco jiného, než čtení svých řádů a protokolů. Myslím, že to byl Dominik Pecka, který řekl: Bojím se lidí jedné knihy. Jsou lidi, kteří nečtou nic jiného, než katalogy zásad. JK čte – a přemýšlí o smyslu, co chtěl textem Bůh říci. Je myšlenkově poctivý. JK nevytěsňuje nepříjemná místa Bible. Naopak. Klidně cituje velmi složité místo ze Starého zákona. V tom citovaném příběhu připomíná zkušenost, kdy hlad byl jednou důvodem porušení Mojžíšova řádu, který mu zjevil jistě Bůh sám. Řekli bychom – no dobrá DAVID… Ale David dal chleby ze svatyně své družině. Pohostil jimi své tvrdé chlapy, partyzány, loupežníkům, zabijáky. A Ježíš je více než David! Oba mohli říci (promiňte trochu ironie): „Chápu milí hoši váš hlad i únavu. Rád bych vám pomohl, mám vás rád, raduji se z Vašich aktivit. Vzdyť mládež nám vždy ležela na srdci. Mládež - to je naše priorita, naše srdce bije pro adventní mládež. Oni přece dokončí Boží dílo na zemi (jak praví sestra Whiteová). Ale víte, nejde to. Máme svázané ruce. Nemůžeme. Víte, tak to u nás v církvi chodí. Je tu takový ten řád a bratří by nám to pak vytkli, že jsme udělali výjimku. Mohli by nám dát důtku, vystavit kritice… No, a to by mohlo ohrozit naši autoritu a postavení. Jako vedoucí přece musíme být nestranní. Proto jsme byli zvoleni. Slíbili jsme hájit zájmy církve…“ JK takto nejedná. Ježíš se chová jako „chlap“, správný vedoucí, mistr, učitel, rabi, Mesiáš, Zastánce, kněz, velekněz, Bůh v lidském těle. JK přemýšlí také srdcem. Jedná v zájmu prostých učedníků. Chápe jejich spontánnost a přirozené chování nezdeformované právnickými kličkami židovským předpisů. JK jistě zná všechny ty paragrafy židovských řádů. Zná však také Písmo a Boží vůli! A ta je pro něj rozhodující. JK je věřící v Boha, ne v zásady a procesní pravidla. JK ví, že autorita církve stojí a padá na pravdivosti Slova, ne administrativních a mocenských postojích institučních aparátů, které se vyvíjejí celá desetíletí. Ježíš klidně použije příklad Davida. Jenže ne zcela přesně. David přece neporušil sváteční klid. To jejich jezení zakázaného chleba se nedělo v sobotu. Snad je tedy společným jmenovatelem porušení kultického zákona. Ježíš však přesto cituje nepřesně. Nebyl to Abjatar, ale Abimelech. Matouš a Lukáš tento nepřesný údaj raději mlčky vynechávají. JK cituje volně 1 Sam 21,1-6. Asi by mu mohl někdo říci, že „překrucuje Písma.“ David si na
útěku vyžádal od kněze Abimelecha posvěcený chléb položený před velesvatyni. Je to ještě pro tu dobu něco více, než náš chléb u Večeře Páně. Ten chléb tehdy směli jíst podle zákona pouze kněží (ne že třeba jen pokřtění bratři a sestry…) A David si toto nařízení klidně poruší – a svou vojenskou autoritou dotlačí kněze k výjimce. A JK tento čin ospravedlňuje – jde přece o hlad, o život. JK navazuje na Davida, který také přestupuje zákon a vědomě hřeší. Jaké z toho příběhu může plynout teologické vysvětlení? = život je vždy více, než zákon, protože ten je jen dočasný, přechodný – ve světle evangelia neobstojí na věky. = člověk je vždy více než pravidlo a lidské řády = láska je vždy více, než litera a dobové poznámky pod čarou = lidská důstojnost je vždy více, než administrativní dohady spojené s nepochopitelnými obstrukcemi a pobožnůstkářskými formalitami = zákon má pouze služebnou funkci, ne podstatnou = chrám, synagoga, církev, sbor má pouze služebnou funkci – ne podstatnou Podstatnou funkci má pouze a jen Bůh v Ježíši Kristu, který je sám hlavou církve. Sbor může pouze zvát do vztahu ke Kristu a zvěstovat jeho Slovo. Všechny své další počiny musí neustále s pokorou konfrontovat se smyslem evangelia. Musí si dát vždy pozor na pokušení mocenských pozic a autoritářství. Může a má být světlem především díky své poctivé a pilné práci pro člověka (byť i pomocí vhodných směrnic a předem se všemi dohodnutými pravidly). I sobota učiněna pro člověka – i ona má jen služebnou funkci! Pánem je JK, protože je Dárcem a Stvořitelem soboty (ne „nad sobotou“, jak nepřesně překládá ekumenická Bible- aby si ji svévolně přizpůsoboval pro své výklady a osobní zájmy). Ani Církev není nad Kristem, nad člověkem, nad svatbou, nad VP, nad křtem, nad sobotní školou apod. JK je se sobotou spjat genitivem subjektivním. Ježíši jde o podstatu sobotního poselství – ne o formality. (formality jsou dobré na doplnění důstojností bohoslužeb – pokud už by nám o ni šlo). Sobota není pro JK léčkou na lidi. Boží slovo není pro církev nastavenou pastí s návnadou obilných klasů v době, kdy mají učedníci hlad. Ježíš je dárce soboty a jen on smí určit, jak se má prožívat, ne obdarovaní (farizeové). JK zastává a hájí ducha, ne literu Bible. Nebojí se čelit většinové kritice. = pravda Boží a podstata evangelia je mu přednější = člověk a jeho spása mu je přednější = ukazuje člověku i hříšníkům tvář lidskou a nenucenou = JK nedůvěřuje instalovanému náboženství a mechanizaci administrativních kroků = JK ovšem také ví, že věci dobra a zla nelze zůstat neutrální = JK není teologický rozbředlý, není to ani neodborný mluvčí = JK není ustrašený z funkcí, které ho sledují na každém kroku, aby ho mohli zradit = JK má vztah s prostým lidem a jejich touze po hlubokém vztahu s Bohem. = JK má tah k podstatě věci, protože přišel reprezentovat Boha – ne své nápady a nálady = Ježíš Kristu je náš mistr, náš vzor, náš Spasitel. A ten je pro nás víc, než cokoliv jiného – kdokoliv jiný. Ježíš je věčný. Některé body v různých řádech musíme žel posuzovat v tomto světle jako relativní, dočasné a místní – osobní výklad založen na citovém rozpoložení a na směru politického větru (v povodí Vltavy či Sázavy).
Příběh nás však (myslím) vede ke vděčnosti Bohu, že učinil i tento den pro člověka Děkujme Bohu, že učinil církev a její úkony pro člověka, ne člověka pro církev a její předpisy! Děkujme Kristu, který je Pánem soboty a jejího vzácného požehnání. - za kazatele, kteří mají odvahu následovat Krista - za možnost nechat čas těm, kteří se ještě nerozhodli, zda stát u Krista či farizejů. Především prosme Boha, abychom věděli, kde chceme stát my osobně, protože takových situací jako tehdy vždy bylo, je a jistě ještě přijde nesčetně mnoho. Pán Bůh nám žehnej v každodenním vyznání naší víry v JK Ámen
