V online albu se daly ocenit nejlépe. Naživo se jich člověk neměl chuť dotýkat, pomalu si jich ani nevšiml. Tady se nechávaly fotit po patnácti nebo pózovaly každá zvlášť. Líbilo se mi, že se ke mně tak tiše vrátily, že je můžu konečně vnímat jednu po druhé. Album sdílené na sociální síti prozrazuje i jejich jména a příjmení. A co teprve ty exotické, vzrušující, nevídané a neslýchané přezdívky. Výjimečná, působivá slova. Slova, co vás neomrzí číst pořád dokola. Piknik už byl sice dávno za námi, ale vzpomínka na něj nikdy nebyla tak žhavá jako její předělávka do počítačové iluze, co si úplně každý může najít a vyložit podle libovůle. Děvenky na sobě měly skvostné šatky, parádně na těch fotkách vynikaly. Projížděl jsem si je tam a zase zpátky. Nevěřil jsem vlastním očím. Očím, které ostatně tyhle holky tenkrát neviděly. Tyhle ne. Viděly jiné. Neviděly vůbec nic. Kéž by nás věci, co se právě dějí, nikdy nezasahovaly tak jako v podání virtuálního fotoalba. Kéž by život nebyl životem, láska láskou a bolest bolestí. Kéž by nás lži a nevědomost mámily pro naše vlastní dobro, kéž by se naše nejbláznivější sny nikdy nevyplnily. Bezděky jsem žil z těchhle debilních pouček, sál jejich mízu, cucal z prsu krkavčí matky dřímoty, a tak tomu mělo být až do dne, kdy přesedlám a zbavím se otupělosti, z níž dosud sestával můj život. Někde jsem s úsměškem, jako mívají lidé, co jim něco uniklo, četl čísi teorii o anarchistických generacích, které právě produkuje „regu7
lovaná společnost“. Netuším, o čem ten chlápek mluvil. To, co popisoval, neexistovalo ani v realitě, ani na počítači. V době, kdy začíná tenhle příběh, jsem bydlel naproti jedné staré paní. Jediné, co se o ní dalo s jistotou říct, bylo, že je stará. Nikdy nevycházela z domu. Člověk by řekl, že se vsadila, nebo minimálně držela nějaký slib. Ta paní byla tak pyšná, že by byla schopná nevylézt z baráku, dokud nepřenesou ostatky maršála Pétaina do Invalidovny. Méně politicky řečeno, dokud si Beatles budou trvat na svém a dál rozjíždět sólové kariéry. Nejspíš nezkousla jejich rozpad z roku 1970. Byla ta babka sentimentální, vášnivá milovnice hudby? No nic, možná měla akorát příšerný vkus, tapety na blití a plnou ložnici fotek svýho prvního pudla. Kdo ví. Dvakrát do týdne jí nakupovala a uklízela jedna věrná Portugalka, z okna jsem si všimnul, jak vyklepává koberec a v kuchyni utírá houbičkou ubrus z voskovaného plátna. Zbytek jsem si mohl domyslet. Měli jsme společný dvůr. Byla to příjemná sousedka. Naplňovala mi víkendové dny zásadními událostmi a neodvratnými radostmi. Vídal jsem ji žít, usmívat se u okna, zalévat kytky, nadávat u televizních pořadů, přecházet z obýváku do kuchyně, bez problému si nalévat skotskou. Hotový fotoromán. A taky dost divné stvoření. Mě k zájmu o staré lidi nikdo nikdy nevedl. Bral jsem je v lepším případě jako kaktusy, v horším jako nějaké cedule. Byly to houževnaté rostliny, co se naštvaně zbombily samými zákazy, nebo prostě polomrtvé stopy minulosti bez titulků. Pitoreskní trosky, s nimiž jsem se nebavil. Žádné pohrdání, holá neznalost. Moji prarodiče zemřeli dávno před tím, než jsem se narodil, vymezil jsem si pro ně místo v hlavě jako v nějakém panteonu pohanských božstev. Vzdálení, velkolepí a neurčitě dobří. Zdálo se mi, že všichni staříci vypadají stejně, jako se to stává s jistými příslušníky cizích kultur. Přednesl jsem tuhle myšlenku matce, která v padesátých letech žila v Senegalu. „Omyl,“ odsekla, 8
„všichni ti připadají stejní, protože je neznáš osobně.“ Copak jsem rasista? Jasně že jsem je diskriminoval, vždyť nebyla šance se se staříky seznámit. V hromadné dopravě se z nich stávali „senioři“, v domovech důchodců zase „občané v důchodovém věku“. Rozhodl jsem se vyplout proti proudu. Navázal jsem se starou paní virtuální přátelství. Den co den, noc co noc jsem ji pozoroval a cítil jsem, že se tím pádem stávám lepším člověkem. Představoval jsem si, co všechno zažila. Ve dvaceti musela být nádherná, muži jí leželi u nohou. Místo krátkých a kučeravých, suchých a bezbarvých vlasů jí na ramena padaly dlouhé, hedvábné, voňavé prameny. Třesoucí se ruce uměly pohladit. Hopsala bez hole. Měla zvučný smích, hluboký, hrdelní hlas. Měla děti, alespoň pět nebo šest dětí se třemi různými muži. Všechny bydlely daleko mimo Paříž, některé v Argentině, jedno v Austrálii. Telefonovaly jí, posílaly peníze, ale nikdy se za ní nepřijely podívat. Zbyla jí jen Teresa, Portugalka, co jí obstarávala nákupy. Nemusela pracovat, všechno včetně bytu, kde dnes žije, získala po jednotlivých manželích. Teď zase cvakaly děti. Jedla, pila, spala. Chodila, četla, vařila. Stále byla aktivní. Byla naživu. Osamělá, stará, ale neznala slovo nuda. Před třemi týdny jsem se přistěhoval naproti ní do XVI. obvodu Paříže, do domu ve vznešeném stylu art deco s vitráží na schodišti a výtahem s křídlovými dveřmi. Budova byla stará, úplně jako ta paní. Člověk se v ní cítil v bezpečí. Linula se tu příjemná vůně vosku a lněného oleje a taky prášku proti molům. Aroma zašlých časů svědčící o tom, že místní obyvatelé nosívali svetry, úplety a vlňáky a hovořili o placeném volnu a koupacích úborech. Tahle nová adresa připomínala věci, na které dáváme pozor, abychom je hned neponičili. Čerstvou malbu, nepoškrábané čelní sklo, hračku v krabici, hi-fi přístroj pod plastovou fólií, sérii narozenin bez splínu, 9
jak to letí. Já sám jsem byl novinka, fungl nová součástka namontovaná do baráku, snad abych obrodil živnou půdu předchozích generací. Zatím ještě v obalu. Zdědil jsem tenhle byt po kmotře. Opustila nás za velmi bolestných okolností. Tak se u nás doma říkalo sebevraždě. Šedesát metrů čtverečních, nekonečně dlouhá chodba, vrzání zpuchřelé podlahy, zápach tabáku vězící v prázdnotě a na zdech nápadně světlá místa po obrazech, které odkázala někomu jinému. Nezařízený byt. A já, mořeplavec před panenskou zemí. Utekly tři týdny a můj obývák nadále vypadal jako útočiště z krabic a polystyrénu. Místo lůžka jsem měl na holé zemi rozložený spacák, v pokoji se dál válel srolovaný koberec. Příliš pracovních povinností? Roztržitost? Nejspíš touha nepokazit tenhle jedinečný životní okamžik: zařizování bytu. Zařizování mi vyplňovalo čas, naplňovalo mě radostí a já splňoval úkoly, které si žádalo, s maximální péčí. Naplánoval jsem si víkendy na doplňky, kutilské víkendy, víkendy ve velkých obchoďácích na předměstí. Abych mohl s klidem přejít k vnitřní výbavě, pořídil jsem si na stěny minerální omítku vyrobenou ze 100 % přírodních surovin v bio kvalitě (jílovitá a křemenitá směs vytěžená z francouzských nalezišť). Jíl dobře izoluje, měl by nechávat zdi větrat, oslabovat hluk a regulovat vlhkost. Myriády internetových stránek skýtaly další inspiraci v podobě jednoduchých i senzačních nápadů. Jednoduché byly rozumné, senzační lehce vyšinuté. A tak jsem se naučil sám pokládat parkety (jednoduché, rozumné). Sehnal jsem přes internet palubky z exotického dřeva na stránkách zaměřených na dovoz z Brazílie (senzační, lehce vyšinuté). Příložné úhelníky, dřevěné klíny na přiklepávání kladivem… Pokládka plovoucí podlahy se zámkovými spoji vyžadovala určitou zručnost. Úspěchem bylo, pokud vyšla dokonale rovná. Součástí kmotřina odkazu byla také menší hotovost, která mi stěhování výrazně usnadnila. Nejdříve jsem si vybral zá10
clony, abych se vyhnul riziku, že místo abych já šmíroval tu paní, bude pro změnu někdo jiný šmírovat mě, a pak jsem si v jednom velkém obchoďáku koupil tlusté závěsy. U mého vytouženého modelu z tenké plachtoviny se závěsnými očky a o rozměrech 250 x 140 cm bylo na výběr ze dvanácti barevných odstínů. Rozhoupal jsem se, až když mi odborník pomohl vybrat kachní modř. Materiál byl kvalitní a dal se prát na 40°. Očka z poniklované oceli měla vnitřní průměr 4 cm. Ve stejném obchodě jsem pořídil také ložní prádlo a ručníky, stejně jako nádobí a další kuchyňské potřeby. Koupelnové příslušenství (sprchový závěs, misku na mýdlo, záchodovou štětku se stojanem a slavný „koš do koupelny“ – podle všeho sloužící na špinavé prádlo) jsem zakoupil v tematické sadě „přírodní dřevo“. Výběr dekorací jsem završil nájezdem na oddělení svítidel: stolní lampička, stojací lampa, závěsné stínidlo a nástěnné bodovky. Chyběl mi nábytek. Když člověk upřednostňoval závěsy či misku na mýdlo, dalo se bez něj vydržet celé týdny. Mě to nijak netížilo. Klidně jsem mohl dál spát na zemi s věcmi rozházenými kolem. Zákon to nezakazoval, ale po určité době to začalo být trochu nepohodlné. Z rodičovského domu jsem si při odjezdu naložil jen jednu napůl rozpadlou komodu, co nešla dovřít. Vybral jsem si zařízení na stránkách jednoho velkého obchodního řetězce vyhlášeného vkusem a kvalitou za nízkou cenu, který nabízel také doručení do domu. Pětimístnou rohovou sedací soupravu italské výroby se šířkou sedací plochy 44 cm na osobu a tmavě laděným potahem a nohami, rozkládací jídelní stůl z lakovaného ořechového dřeva pro osm až deset stolovníků, stojací zrcadlo s úložnými policemi, bytelný psací stůl z masivního smrku se čtyřmi zabudovanými zásuvkami, televizní stolek, nábytkový díl do kuchyně, jednoduchou, ale důmyslnou skříňku s tlumeným dorazem umožňujícím zavírat zásuvky tiše a plynule, knihovnu, pár pořadačů. I když jsem svobodný, zvolil jsem 11
dvojlůžko s lamelovým roštem a velkoryse širokou ložnou plochou. Na nedalekém předměstí jsem pak zakoupil lednici, která byla pro můj příbytek jako dělaná. Skvělý přístroj chrlící kostky ledu a sorbety. Pračku se sušičkou, předním plněním a slušnou rychlostí ždímání. Vestavěnou myčku a varnou desku. Ostrůvkovou digestoř. Mikrovlnku a papiňák. Kávovar, toustovač, odšťavňovač na citrusy. Wok, mixér, simulátor svítání pro jemný ranní budíček. Vysavač s turbokartáčem.
12
Hned poté, co padlo rozhodnutí proměnit plány v realitu, jsem si na sociální síti ShowYou zřídil album s názvem Stěhování do nového plné fotek s popisky (datum, věc, provedený úkon) a navolil sdílení s celým seznamem kontaktů. Týdny plynuly a tihle více či méně blízcí virtuální příznivci se mého zabydlování družně účastnili. Začátek, polovina, konec. Prázdno, výsledek. Noc, den. Já unavený, já s pocitem úlevy. Já ze všech úhlů. Já před, já v průběhu, já potom. První ohlasy byly pozitivní a povzbudivé. V komentářích pod snímky jsem vzápětí našel návody jak upevnit lišty, odstranit starou podlahu, snadno ovládat přímočarou pilu a dokonce i hudební tipy – co se nejlíp poslouchá, když stojíte na žebříku a malujete strop. Kolega z práce Théodore Zami navrhoval kompilaci od Platters. Moje sestra proklamovala The Killers. Kamarádi z ročníku Louis Fournier a Enguerrand Greyse mi radili L’Homme à tête de chou od Serge Gainsbourga. „Hypnotický jako ta tvoje omítka. Prubni to, Charlesi, uvidíš.“ Důsledně jsem se podle všech rad zařídil. Víkend co víkend se album Stěhování do nového proměňovalo v plnohodnotnou činnost srovnatelné, ne-li vyšší důležitosti než samotné zařizování bytu. Théo Zami se ve svých komentářích zmiňoval také o malbě na záchodě („Na tak malou místnost by mohla být světlejší!“), o rozměrech postele („Tohle je postel pro tři, to ti povídám!“), renovaci podlahy („Máš odvahu, Charlie, zvládnuls 13
to úplně bez pomoci!“). Dílo začalo získávat tvar. Po třech týdnech čítal fotoromán na šedesát snímků. Vložil jsem do něj celé srdce a předvedl se jak v momentech nadšení, tak vysílení. Vystavil jsem povlečení, lžíce na salát, oděrky, co mi zůstaly na prstech po třískách z nové podlahy. Rozjel jsem projekt, jehož hlavním cílem bylo, aby neskončil moc rychle, galerii zorných úhlů, co dostaly sbor mých kontaktů na síti do kolen. Někteří žárlili („No ne, ty se na tý šestnáctce nenudíš.“), jiní mě litovali („Zlatíčko, musí být fuška dělat to všecho úplně sám.“), jiní či spíše jiné reagovaly jen na fotky, kde jsem se objevoval v pracovním oblečení, bez trička nebo v tílku. Chtěl jsem vypadat jako borec v montérkách, zmámený úsilím, v plném proudu akce. ShowYou byla nejdůležitější sociální síť na světě. Rozjela se před rokem. S klidem se dalo prohlásit, že na ní byl každý kromě těch, co byli úplně mimo, ačkoliv tihle lidé ve skutečnosti představovali většinu planety. Buď jsem tam, nebo je ze mě společenská mrtvola. Narazili jste tu na staré kámoše ze třídy, na sousedku z patra z doby, kdy jste byli malí, na vzdálenou sestřenici, co jste viděli pětkrát mezi devíti a dvanácti lety, na matikářku ze střední, na bývalku nepřítele, kterou jste mohli pro nic za nic zvát na romantické schůzky, třeba jako pomstu, jenom tak. Každý si do profilu vyplnil datum narození, politické preference, věřící, ti náboženství, oblíbenou barvu, stěžejní citát i sexuální orientaci. ShowYou umožňovalo sdílet a komentovat fotoalba. Ale jak už název napovídá, být na ShowYou znamenalo hlavně ukazovat, co jsme zač. Systém to požadoval a všechno se odehrávalo v záložce „ShowRoom“ uživatelského účtu. Pravidlo bylo následující: každý týden nahrát na síť vlastní video. Administrátoři volili co sedm dní nejlepší video pro danou zemi a město. Jednou loni vyhrál pařížské kolo Édouard, kámoš ze základky. Nafilmoval svůj vlastní rozchod. Bývalka 14
mu praštila dveřmi do čumáku, spustila se mu krev z nosu, pak ukazoval, jak se ošetřuje a brečí sestře do telefonu. Jinak se dalo smát nebo topit v slzách, nadávat, připravovat se do školy, spát, dělat vystřihovánky, vařit, lézt v obýváku po zdi, natáčet se venku jak řádíte při pouštění draka, se zlatou rybičkou, s matkou, na lyžích, ve sprchách u šatny fitka (nahota byla povolená, povolené bylo všechno, hlavně že jste se jednou týdně natočili), natočit se jak hrajete na nějaký hudební nástroj, jak se milujete, jak malujete, jak se voníte parfémem. Při přihlašování jste si určili den v týdnu, a toho jste se museli držet. Žádná druhá šance. Nešťastníci, co na video zapomněli nebo ho chtěli odkládat, byli ze sítě okamžitě vyloučeni. Nafilmujte se, jak chcete, hlavně to udělejte. To byla jediná podmínka: dodávat na ShowYou týdenní video. Uživatel k tomu nepotřeboval nic víc než kameru, třeba i špatnou. Běžnou výbavu představovaly webkamery a 3G mobily. Pak už jen uploadovat, přímo od klienta na server. Pár lidí se chtělo vytáhnout, sháněli profesionální přístroje, kouzlili s efekty a střihem. Většina se spokojila s málem. Homemade s omezenými prostředky měl jistý půvab. Připomínalo to lo-fi styl devadesátých let, skupiny, co nahrávaly písničky po koupelnách a hotelových pokojích na mizerné čtyřstopé kazeťáky a dělaly radost technikům z labelu Sub Pop. Vybavoval jsem si staré hudební vzpomínky, rebelské vášně. Od těchhle porůznu zfušovaných záležitostí nás dělí jen patnáct let. Jako dítěti mi poprvé pustil grunge z magneťáku starší vlasatý bratranec z máminy strany dávno předtím, než se objevila možnost koupit si první CD přehrávač. Patnáct let poté jsem si bez mrknutí pořizoval takové vybavení jako videokameru s optickým zoomem 35x a digitálním 1000x, s elektronickým stabilizátorem obrazu, automatickým vyvážením bílé a úchvatným rozlišením milion pixelů. Dobře jsem věděl, že patřím mezi vyvolené. Uživatelé z méně vyspělých zemí museli za svou přítomnost na ShowYou 15
hodně draze platit. Půjčovali si mezi sebou mizerné telefony, kradli webkamery nebo kšeftovali s vyřazenými kamerami, co sháněli po televizních studiích. Minulé jaro poodhalil francouzský tisk tajemství tohohle podivného obchodu. Mladí Indové, Tunisané, Brazilci vykrádali den co den obchody s elektronikou. Sdružovali se, vytvářeli gangy, snažili se přežít na ShowYou. Posílali si kamery, ty vzácné nástroje přežití na síti, jako feťáci stříkačky. Patřit tam, prožít ten pocit. Ale za jakou cenu? V některých blízkovýchodních zemích končili mladí lidé v celách, jako by vyslechli předčasné povolání do kláštera. Byla to životní volba, věděli, do čeho jdou. Ze všech stran se ozývaly pobouřené hlasy volající po právu na zábavu. Ať už obviňovaly ShowYou, že stojí za podobně nešťastnými osudy, nebo naopak spílaly zlodějům a anarchii, poslední slovo měla vláda. Nadarmo se u Trocadéra svolávala protestní shromáždění za osvobození Yassina Sabrata (osmnáct let), Fadely Arfaoui (jednadvacet let), Soufiana Tahara (šestnáct let), stejně bylo jasné, že v životě z vězení nevylezou. Peníze ale nebyly jediný problém. Stačilo prostě onemocnět, nezvládnout filmování ze zdravotních důvodů. Hrozba vyloučení se vznášela nad všemi uživateli, jak zámožnými, tak bez prostředků. Pravidlo bylo pravidlo. V krajním případě přijímali admini lékařská potvrzení prokazující, že dotyčný nebyl způsobilý týdenní video natočit. Byl to ale natolik složitý proces, že zastrašil každého, komu šlo jen o to, vyhnout se pravidelné povinnosti. E-mailovou adresu, na níž se mělo potvrzení zasílat, nebylo možné najít na stránce „kontaktujte nás“, byla ztracená kdesi uprostřed odstavce s právními informacemi. ShowYou se hájil tím, že členové přistupovali na „uživatelské podmínky“, ve kterých byla adresa uvedena. Jenže „uživatelské podmínky“ nikdo nečetl, každý se spokojil s tím, že zaškrtnul políčko „souhlasím“. Jiné zase odradila představa, že bude muset skenovat potvrzení, a vzdal to z praktických důvodů. Ne každý měl doma skener, bylo to třeba 16
