Účast na důchodovém pojištění změny právní úpravy

Právnická fakulta Masarykovy univerzity Obor: Právo a právní věda Katedra pracovního práva a sociálního zabezpečení

Diplomová práce

Účast na důchodovém pojištění – změny právní úpravy The Participation on the Pension Insurance – the Changes of the Legal Regulation

Tomáš Těšitel

2011

Čestné prohlášení Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci na téma: Účast na důchodovém pojištění – změny právní úpravy zpracoval sám. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem pouţil k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu pouţitých pramenů a literatury.

podpis

2

Poděkování Děkuji doc. JUDr. Zdeňce Gregorové, CSc., vedoucí mé diplomové práce, za její ochotu, trpělivost a cenné rady, které mi v průběhu psaní poskytla.

3

Obsah Obsah .............................................................................................................................. 4 1)

Úvod ..................................................................................................................... 6

2)

Obecná část .......................................................................................................... 8 2.1)

zabezpečení

Vymezení důchodového pojištění jako součásti práva sociálního 8

2.2)

Právní vztah důchodového pojištění ............................................................. 9

2.3)

Prvky – subjekt, objekt, obsah ...................................................................... 9

2.3.1) Subjekt ....................................................................................................... 9 2.3.2) Objekt ...................................................................................................... 11 2.3.3) Obsah ....................................................................................................... 11 2.4)

Vznik, změna, zánik vztahů důchodového pojištění ................................... 11

2.5)

Formy účasti na důchodovém pojištění ...................................................... 18

2.5.1) Povinná účast ........................................................................................... 19 2.5.2) Dobrovolná účast ..................................................................................... 24 2.5.3) Účast na důchodovém pojištění bez povinnosti platit pojistné zajišťovací princip ............................................................................................................ 27 3)

Zvláštní část práce .............................................................................................. 28 3.1)

Změny důchodového pojištění k 1.1.2010 první část důchodové reformy . 28

3.2)

Doby pojištění, náhradní doby a vyloučené doby ....................................... 29

3.2.1) Zhodnocení změn v rámci dob pojištění ................................................. 33 3.3)

Novela starobního důchodu ........................................................................ 34

3.4)

Novela invalidního důchodu ....................................................................... 39

4

3.4.1) Výše invalidního důchodu ....................................................................... 43 3.4.2) Shrnutí invalidního důchodu – hodnocení změn ..................................... 46 3.5)

Novela v rámci vdovských a vdoveckých důchodů, důchodů sirotčích ..... 47

3.6)

Výplata důchodů ......................................................................................... 47

3.7)

Procesní změny v rámci důchodového pojištění z.č. 582/1991 Sb. o

organizaci a provádění sociálního zabezpečení – námitkové řízení .................................... 48 4)

Hodnocení změn v kontextu celé plánované reformy důchodového pojištění

vycházející ze závěrů Bezděkovy komise ................................................................................ 50 5)

Závěr................................................................................................................... 55

6)

Resume ............................................................................................................... 58

7)

Seznam zkratek .................................................................................................. 61

8)

Pouţitá literatura ................................................................................................ 62

5

1) Úvod Jako téma své diplomové práce jsem si vybral problematiku úzce spjatou s jednou z nejvýznamnějších oblastí sociálního zabezpečení. Právo důchodového pojištění je totiţ oblastí, jejíţ vývoj, ač se to na první pohled nezdá, sahá pouze do období první republiky. Kusé úpravy sice můţeme najít jiţ ve středověku a to zvláště v jeho pozdní fázi, nicméně celistvou úpravu přinesl aţ zákon č. 221/1924 z. a n. Navzdory relativně mladé historii v rámci tohoto oboru, se právo sociálního zabezpečení posunulo mezi významné oblasti veřejného práva. Je tedy zřejmé, ţe vzhledem k tomuto pozadí a stavu dnešní společnosti, stojící na prahu důchodové reformy, se nejedná o volbu nahodilou, zato velmi odváţnou. Bylo by jistě podstatně jednoduší zvolit si téma v rámci jiné katedry, které bylo jiţ propublikováno skrz na skrz a v rámci něhoţ, by bylo jen velmi obtíţné přijít s něčím novým. Nicméně můj zájem o tuto oblast je natolik velký, ţe jsem se pokusil zhostit tohoto úkolu v co nejkvalitnější podobě. Je nutno si také uvědomit společenský a sociální kontext doby v rámci níţ je tato práce zpracovávána. Potřeba a nutnost důchodové reformy je dána zejména demografickým vývojem populace, ale i celosvětovou krizí z konce první dekády 21. století. Dovoluji si říct, ţe na podobě této reformy nepanuje v rámci politických kruhů nejmenší shoda. Jednotlivé strany se hašteří nad obsahy a významy potencionálních ustanovení a uniká jim základní podstata důvodu této reformy. Nejde zde o sociální dopady nebo potencionální sniţování státního dluhu. Změny musí být přijaty hlavně pro zabezpečení ţivotních nároků a poţadavků pojištěnců, kteří se rychle blíţí důchodovému věku, ale i pro ty ostatní, kteří se na období své výdělečné činnosti teprve chystají. Právě pro ty je reforma nejdůleţitější. Jen těţko se mohou připravit na období, v němţ jiţ nebudou schopni výdělečné činnosti, pokud jim nikdo neurčí podmínky dopředu. Společnost si také pomalu uvědomuje, ţe je jiţ pryč období sociálního státu a nastupuje éra řekněme sociálního kapitalismu. Stát se tak do určité míry vzdává funkce zaopatřovatele a přesunuje ji na bedra svých občanů. Nemluvíme tu o absolutním nezájmu, pouze o snaze zbavit se funkcí, na které jiţ suveréni ekonomicky nestačí. Na tuto situaci jsou úzce navázány i cíle mé práce. Ty můţeme dělit do dvou rovin, čemuţ odpovídá i dělení vlastního textu. V první části se pokusím definovat obecnou rovinu 6

důchodového systému. Zaměřením na konkrétní zadáním vyţadované prvky, jeţ by měla práce obsahovat. Tato část bude mít spíše podpůrný charakter, jenţ umoţní lepší zařazení jednotlivých souvislostí v části druhé. Jako hodnotící kritérium úspěchu bych pak zvolil dostatečnou popisnost systému důchodového pojištění, která mi později umoţní ilustrovat dopady změn a v případě nutnosti se podpůrně odkázat. V části druhé se pak chci věnovat změnám, které přinesla novela zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění. Zde by mělo být cílem přiblíţení dopadu jednotlivých novinek pro odborníka i laika. Závěrem bude nastíněna i moţnost dalšího vývoje změn v důchodovém pojištění, vycházející především ze závěrů tzv. Bezděkovy zprávy. Záměrem této části je seznámit potencionálního pojištěnce nejen s novým důchodovým systémem, ale i s moţným budoucím vývojem. Zde jako hodnotící kritérium volím jednoduchost, která by měla zajistit snadné pochopení pro čtenáře, společně s obsahovou úplností popisovaných změn. Jako celek by pak měla být práce komplexní a dosáhnout nenásilného propojení teoretické části a části zvláštní.

7

2) Obecná část 2.1)

Vymezení důchodového pojištění jako součásti práva sociálního

zabezpečení Právo důchodového pojištění se zabývá studiem relativně samostatné oblasti vztahů v naší právní realitě, nicméně celkově nedosahuje znaků právního odvětví a jako takové musí být podřazeno pod oblast širší, jenţ splňuje dané nároky. Tímto odvětvím českého práva není nic menšího, neţ právo sociálního zabezpečení. Důchodové pojištění tak, po boku pojištění nemocenského a zdravotního, utváří jednu z významných podoblastí práva sociálního zabezpečení, která je zaloţena na souvztaţnosti práv a povinností vyplývajících ze základního hmotněprávního vztahu (povinnost platit pojistné  právo na dávku za předpokladu splnění zákonných podmínek). Druhá podoblast je zaloţena nikoliv na pojistném systému, nýbrţ na zásadě zaopatřovací, v rámci níţ se stát o subjekt stará na základě veřejného zájmu, bez ohledu na dříve zaplacené pojistné.1 Právo sociálního zabezpečení pak musíme vnímat jako součást práva veřejného. Jako takové má úzkou návaznost na správní právo a můţeme tedy usuzovat na podpůrné vyuţití Správního řádu. Tato spojitost byla nově utvrzena zvláště vznikem námitkového řízení, jako opravného prostředku, které se na pouţití Správního řádu přímo odkazuje. Úzkou návaznost má tato právní oblast i na právo ústavní, neboť velká část základních poţadavků vychází přímo z Listiny. Příkladem uveďme princip hmotného zajištění těch, kteří bez viny nemohou pracovat, princip hmotného zabezpečení ve stáří, při nezpůsobilosti k práci a při ztrátě ţivitele, princip práva na zajištění minimálního standardu ţivotní úrovně, princip ochrany zdraví, princip bezplatné zdravotní péče na základě veřejného zdravotního pojištění a princip ochrany a podpory rodiny a dětí. Všechna tato sociální práva lze shrnout do obecného principu sociálního státu, který byl po prvních krůčcích v 19. století vybudován po druhé světové válce. Asi nejuţší propojení má právo sociálního zabezpečení na oblast práva pracovního. Obě odvětví totiţ zkoumají podobné právní skutečnosti a nárok terminovaný dobou pojištění

1

BREJCHA, Aleš; ŠANTRŮČEK, Václav. Právo důchodového pojištění. vyd. Praha: Nakladatelství LINDE PRAHA, a.s., 1998. str. 57.

8

velmi často vychází přímo ze Zákoníku práce. Podobný vztah mají tyto dvě odvětví i k právu finančnímu a trestnímu, které zajišťují základní meze ochrany a ekonomické únosnosti těchto systémů. Co se týče soukromoprávní oblasti, nejvyšší vliv hraje zřejmě občanské právo a to zejména co se institutu zastoupení týče (viz. dále).

2.2)

Právní vztah důchodového pojištění

Právní vztah důchodového pojištění, je jako kaţdý jiný právní vztah, pouze interakce mezi subjekty regulovaná právními normami daného státu, které přisuzují stranám práva a povinnosti, jenţ společně utváří obsah daného vztahu. Vztah samotný je poté zaloţen určitými, zákonem jmenovanými právními skutečnostmi. Právní vztah, zaloţený na výše zmíněném konceptu, tedy podle platné právní úpravy směřuje spíše k veřejnoprávnímu pojetí, podtrţenému zvláště v procesněprávní oblasti mnohými odkazy na Správní řád, jenţ jako součást správního práva je jedním ze základních kamenů veřejnoprávní úpravy. Veřejnoprávní pojetí důchodového pojištění podtrhuje i způsob financování. Ani právní vztahy důchodového pojištění nejsou jednotvárné, a proto zde můţeme spatřovat tendenci jednotlivých autorů dělit je do různých kategorií. Za základní dva modely, které se vyskytují i v českém právu, povaţuje moderní literatura pojistný vztah a vztah dávkový. Ty se od sebe odlišují zejména způsobem vzniku a zániku, ale i povahou vyplácené dávky.

2.3)

Prvky – subjekt, objekt, obsah

Kaţdý právní vztah, z podstaty své definice, musí zahrnovat základní prvkovou triádu, která ho utváří vzhledem k vztahům neregulovaným právem a svým obsahem zároveň vyčleňuje, vzhledem ke vztahům po právu, ale spadajícím pod jinou právní oblast. Proto stejně jako u ostatních právních vztahů musíme i zde určovat subjekt, obsah a objekt.

2.3.1) Subjekt První z triády základních prvků utvářejících vztahy důchodového pojištění je subjekt. Bez něj by totiţ neměla ţádná právní úprava smysl, neboť by nedopadala na nikoho, kdo by se jí mohl cítit vázán. Proto právě subjekty disponují právy a povinnostmi vyplývajícími 9

z důchodověprávních vztahů. Pro lepší orientaci v této kategorii je nutno přijmou rozdělení subjektů na nositele pojištění (orgány rozhodující o právech a povinnostech), fyzické osoby (adresáty vzniknuvších práv a povinností) a zaměstnavatele ve smyslu nejen zákoníku práce, ale hlavně ve smyslu předpisů důchodového pojištění. Subjekty souhrnně musí být nadány ještě vlastností, jeţ je pro výkon předmětných práv a povinností esenciální, tzv. způsobilostí, jak k právům a povinnostem, tak samozřejmě i k právním úkonům. Schopnost vstupovat do práv a povinností potom souhrnně nazýváme právní subjektivitou. Tu je nutno ještě zvlášť konkretizovat, jak pro nositele pojištění, tak i pro adresáty. U nositele je subjektivita jistě širší, neţ kompetence věcná, čímţ přesahuje rámec důchodověprávních vztahů. U institucí, které jsou nositeli důchodového pojištění, je jako u ostatních právnických osob, právní subjektivita mandátem k způsobilosti vstupovat do práv a povinností, nabývanou z titulu svého statutu. U osob fyzických, musíme kromě způsobilosti k právům a povinnostem, připojit ještě neméně důleţitou sloţku a to způsobilost k právním úkonům. Vodítko k jejich vyloţení najdeme poté v §3 zákona č. 155/1995 o důchodovém pojištění. Z tohoto ustanovení jasně vyplývá, ţe způsobilost k právům a povinnostem vzniká narozením a zaniká smrtí. Ovšem k dosaţení způsobilosti k právním úkonům je jiţ potřeba podmínka další a to dosaţení zletilosti, pokud není dále stanoveno jinak. Zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění sám uvádí jednu výjimku. Ta je úzce spjata s řízením o přiznání dávky invalidního důchodu. Právo být účastníkem řízení můţe mít subjekt i před 18 rokem věku, pokud jiţ dokončil školní docházku. V případě přiznání dávky invalidního důchodu, vzniká současně i způsobilost subjektu splňujícího uvedené podmínky k právním úkonům, která trvá aţ do 18 let. Nutno podotknout, ţe zatím co způsobilost k právům a povinnostem je státem neomezitelná, tak v oblasti způsobilosti k právním úkonům jiţ stát můţe svou mocenskou roli projevit a za splnění zákonem stanovených podmínek viz. OZ, tuto způsobilost omezit či zcela odejmout. Subjekt oprávněný pobírat dávku bohuţel někdy nemůţe do takovéhoto vztahu relevantně vstoupit. V takových případech musí být ovšem jeho práva stejně zachována, a proto jako ve většině ostatních odvětví i zde nacházíme institut zastoupení. Ten je řešen na základě občanského zákoníku a nacházíme proto obě formy zastoupení (na základě plné moci i zákonné), fungující paralelně i v rámci důchodového pojištění. 10

V této oblasti má ovšem důchodové pojištění jednu specialitku. Existuje zde institut „zvláštního příjemce“ upravovaný z. č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení. Jedná se o osobu ustanovenou buď rozhodnutím obce, nebo o zákonného zástupce ještě nezpůsobilého sirotka, který přijímá dávku ve prospěch pojištěnce z důvodů uvedených § 118 z. č. 582/1991 Sb.

2.3.2) Objekt Druhým prvkem důchodověprávních vztahů je právně relevantní chování subjektu. Toto chování spočívá, vzhledem k povaze těchto vztahů, převáţně v přijímání důchodové dávky a plnění pojistné povinnosti. Samozřejmě můţeme mluvit i o chování vycházejícím z procesně, nikoli hmotněprávních důchodových vztahů, jako např. ţádost o dávku.2

2.3.3) Obsah Obsahem vztahů důchodového pojištění jsou práva a povinnosti subjektů předmětných právních vztahů. Ty mohou mít jak hmotněprávní, tak procesněprávní charakter. Základními materiálními právy a povinnostmi obou subjektů jsou pak povinnost platit pojistné, související s právem na poskytnutí důchodové dávky pro adresáta a to samé, ovšem v obráceném pojetí, pro nositele. V kontextu obsahu právního vztahu v oblasti sociálního zabezpečení dochází k částečnému odrodilství od ustáleného pojmosloví, veskrze uznávaného napříč právním řádem. Proto pojem nárok nemůţeme vnímat jako soudně vymahatelné právo k určitému statku, nýbrţ ho právo sociálního zabezpečení bere spíše jako splnění všech hmotněprávních podmínek, nutných pro moţnost realizace dávkového plnění.

2.4)

Vznik, změna, zánik vztahů důchodového pojištění

Základní premisou pro vznik právních vztahů je právní norma, sdruţující v sobě všechny nutné náleţitosti pro relevantní naplnění toho či onoho právního vztahu. Dojde-li tedy k naplnění výše zmíněné prvkové triády, obsaţené v právní normě, je ke vzniku jakéhokoliv vztahu zapotřebí jiţ jen jediná maličkost. Tou je existence konkrétní právní skutečnosti. V oblasti práva důchodového pojištění, zejména v kontextu dávkových vztahů, pak pouţijeme spíše výraz sociální událost. Sama dikce zákona pro uloţení jednotlivých dávek předpokládá vznik sociální události, která se tak stává mandátem k přiznání dávky. I zde existuje specifické dělení těchto právních skutečností, zaloţené na jejich subjektivním, 2

BREJCHA, Aleš; ŠANTRŮČEK, Václav. Právo důchodového pojištění. vyd. Praha: Nakladatelství LINDE PRAHA, a.s., 1998. str.89.

11

případně objektivním charakteru. Máme tedy na jedné straně právní události vzniknuvší z objektivní příčiny (v důchodovém právu nepoměrně častější) a na straně druhé právní úkony existující na základě subjektivní vůle. V tomto dělení se dá obdobně pokračovat i při stavu, který není po právu. Máme tak protiprávní stavy a protiprávní úkony. Podmínky vedoucí k přiznání dávky můţeme všeobecně označit pojmem „důchodové schéma“. Způsoby vzniku důchodových vztahů můţeme dělit i dle jejich povahy. Poněkud jiné přichází v úvahu u důchodových vztahů dávkových (např. nárok na důchod vzniká naplněním důchodového schématu a nárok na jeho vyplacení podáním ţádosti), další pak provází vztah pojistný (povinná účast na základě zákona, ze zákona za současného podání přihlášky, dobrovolná podáním přihlášky). Podobně je pak nutno postupovat i v případě zániku těchto vztahů, i kdyţ zde uţ dochází k prolínání důvodů společných pro obě oblasti. Ve většině případů je pro vznik nároku na dávku nutné splnit i další velmi specifické právní skutečnosti, jejichţ cílem je konkretizovat subjekt a zajistit tak finanční podporu jen osobám, které ji opravdu potřebují. Mezi takové patří zejména nezaopatřenost dítěte, soustavná příprava dítěte na budoucí povolání, výchova dítěte, převzetí dítěte do péče nahrazující péči rodičovskou, péče o osobu blízkou, pracovní úraz a nemoc z povolání, dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav či výdělečná činnost.3Tyto právní skutečnosti ve většině případů konkretizují jednotlivé právní normy z oblastí práva pracovního a sociálního zabezpečení, a protoţe je objasnění obsahu zmíněných pojmů velmi důleţité, povaţuji za nutné je nyní vysvětlit. Nezaopatřenost dítěte – jedná se o objektivní právní skutečnost, při jejímţ objasnění musíme vycházet z dikce zákona obsaţené v §20 zákona č. 155/1995 Sb. V tomto ustanovení je definován nejprve pojem dítě, který je posléze v §20 odst.3 a 4 z. č. 155/1995 Sb. rozšířen na pojem nezaopatřené dítě. „Za nezaopatřené dítě se pro účely tohoto zákona považuje dítě do skončení povinné školní docházky, a poté, nejdéle však do 26. roku věku, jestliže a) se soustavně připravuje na budoucí povolání (§ 21 až 23), b) se nemůže soustavně připravovat na budoucí povolání nebo vykonávat výdělečnou činnost pro nemoc nebo úraz, nebo

3

BREJCHA, Aleš; ŠANTRŮČEK, Václav. Právo důchodového pojištění. vyd. Praha: Nakladatelství LINDE PRAHA, a.s., 1998. str.99.

12

c) z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu je neschopno vykonávat výdělečnou činnost. (4) Po skončení povinné školní docházky se do 18. roku věku považuje za nezaopatřené dítě také dítě, které je vedeno v evidenci úřadu práce jako uchazeč o zaměstnání a nemá nárok na podporu v nezaměstnanosti nebo podporu při rekvalifikaci.“ Dítě je tedy potomek vlastní nebo osvojený, případně přejatý do vlastní trvalé péče nahrazující péči rodičů na základě rozhodnutí příslušných orgánů. Za nezaopatřené ho pak můţeme povaţovat při splnění několika podmínek. Nejprve, je tu moţnost v rámci níţ dítě ještě neukončilo povinnou školní docházku. Výjimku z tohoto pravidla mohou tvořit děti ve věku, který nesmí přesahovat 26 let při splnění další podmínky vycházející z §20 odst. 3 písm. a – c. Zde pak mluvíme o soustavné přípravě na budoucí povolání, nemoţnosti této přípravy pro nemoc či úraz a v poslední řadě o nemoţnosti vykonávat zmíněné činnosti pro dlouhodobě špatný zdravotní stav. Odstavec 4 nám pak tyto moţnosti ještě dále rozšiřuje o dítě s ukončenou povinnou školní docházkou nahlášené v evidenci úřadu práce, pokud nemá nárok na podporu v nezaměstnanosti či podporu při rekvalifikaci. Podstatným faktorem, jenţ není výslovně uveden, ale jasně vyplývá z dikce zákona, je nulový nebo nedostatečný příjem dítěte. Stát tak vystupuje vzhledem k takovýmto občanům jako zaopatřovatel. Pro bliţší specifikaci je ještě nutno vyjasnit pojem „soustavná příprava dítěte na budoucí povolání“. soustavná příprava na budoucí povolání–je jako pojem dále rozváděna především §21 z. č. 155/1995 Sb. „Za soustavnou přípravu dítěte na budoucí povolání se pro účely tohoto zákona považuje a) studium na středních a vysokých školách v České republice … . b) teoretická a praktická příprava pro zaměstnání nebo jinou výdělečnou činnost osob se zdravotním postižením prováděná podle předpisů o zaměstnanosti.“

Ze znění ustanovení jasně vyplývá, ţe za soustavnou přípravu na budoucí povolání je povaţováno pouze studium a to jak na středních, tak na vysokých školách V rámci České republiky nebo jiných státech, kde je studium bráno jako rovné na základě rozhodnutí MŠMT. Studium by mělo být prezenční. U ostatních forem studia je potom překáţkou jakýkoliv 13

pracovní poměr, jenţ by zakládal povinnou účast na pojištění. Podle odstavce 1 písm. B je soustavnou přípravou i podobný přístup u lidí se zdravotním postiţením. Zde se samozřejmě nejedná o střední školy a školy vysoké, ale jiná specializovaná pracoviště, provádějících tuto činnost na základě předpisů o zaměstnanosti. Významným faktorem je tedy nemoţnost výkonu výdělečných činností uvedených výslovně § 27 z. č. 155/1995 Sb. Výchova dítěte – tato právní skutečnost má vliv na stanovení důchodového věku a to pouze u ţen. Celkově se tímto problémem zaobírá § 32 z. č. 155/1995 Sb. Vzhledem k jeho specifičnosti, co se důchodového věku ve vztahu k jednotlivým věkovým ročníkům týče a časté novelizaci (zvláště k poslední době), ho na tomto místě nebudu uvádět. Povaţuji však za nutné upozornit na jisté kvalifikované předpoklady, jeţ musí býti naplněny. Matka nejen, ţe musí vychovávat dítě v minimální výši nejméně deseti let (pěti let pokud ho vychovávala aţ od věku osmi let), ale nesmí s tímto pečováním přestat aţ do doby zletilosti, jinak její nárok zaniká. Výjimky z tohoto pravidla představují pouze situace, kdy nebyla dodrţena poţadovaná doba péče kvůli předčasné smrti dítěte (staršího šesti měsíců), nebo pokud ţena prováděla péči poslední tři roky před dosaţením důchodového věku. V takovýchto případech a případech, kdy ţena nemohla výchovu efektivně provádět pro svou nemoc, či umístění dítěte v ustavní péči ze zdravotních důvodů, se důchodový věk upravuje jako při naplnění výše zmíněných podmínek. Převzetí dítěte do péče nahrazující péči rodičů – další z právních skutečností specifikujících stav nezaopatřeného dítěte. Je úzce spjata s nárokem na sirotčí důchod a tedy s § 52 z. č. 155/1995 Sb.,a dále pak třeba s nárokem na rodičovský příspěvek apod. Tato péče vzniká rozhodnutím příslušného orgánu, nebo pokud se jedná o dítě manţela, který jej dostal do péče rozhodnutím soudu, případně jedná-li se o dítě manţela, jehoţ druhý rodič je mrtev, nebo není znám. Péče o osobu blízkou – obdobná právní skutečnost jako péče nahrazující péči rodičů. I zde se jedná o podstatnou okolnost, určující nárok na pozůstalostní dávky (vdovské důchody), případně úzce souvisí s náhradní dobou pojištění. Definice pojmu osoba blízká vychází přímo z § 24 z. č. 155/1995 Sb. Obdobnou definici bychom našli i v OZ (§116), nicméně právo sociálního zabezpečení si v této oblasti počíná poněkud striktněji a přiznává tento statut menšímu počtu osob. § 24 Osoby blízké

14

„ Za osoby blízké se pro účely tohoto zákona považují manželé, příbuzní v řadě přímé, děti uvedené v § 20 odst. 1, sourozenci, zeť, snacha a manžel rodiče, a to kteréhokoli z manželů.“ Pracovní úraz a nemoc z povolání – právní skutečnosti pramenící primárně z pracovního práva, na které ovšem navazují tíţivé sociální události. Určuje se dle nich nárok nejen na pozůstalostní dávky, ale zejména nárok na invalidní důchod. Konkrétně tento pojem vysvětluje § 25 z. č. 155/1995 Sb., ale i on odkazuje do jiného právního předpisu, jímţ je Zákoník práce. Právě z něho musíme na základě § 380z. č. 262/2006 Sb. přijmout definici pracovního úrazu a nemoci z povolání. V zákoně o důchodovém pojištění nehraje toto dělení ovšem nikterak významnou roli. Tato právní norma sama uvádí, ţe je-li psáno „pracovní úraz“, můţe být tento pojem vykládán i jako nemoc z povolání, pokud byla tato nemoc z povolání uznána na základě prováděcího předpisu. § 380 „(1) Pracovním úrazem pro účely tohoto zákona je poškození zdraví nebo smrt zaměstnance, došlo-li k nim nezávisle na jeho vůli krátkodobým, náhlým a násilným působením zevních vlivů při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. (2) Jako pracovní úraz se posuzuje též úraz, který zaměstnanec utrpěl pro plnění pracovních úkolů. (3) Pracovním úrazem není úraz, který se zaměstnanci přihodil na cestě do zaměstnání a zpět. (4) Nemocemi z povolání jsou nemoci uvedené ve zvláštním právním předpisu.“

Dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav – stejně jako u předchozí právní skutečnosti i o této mluvíme především v souvislosti s nárokem na dávku invalidního důchodu. Jedná se o specifikující skutečnost, a proto můţe být uváděna i společně s dalšími právními skutečnostmi, jak bylo uvedeno výše (nezaopatřené dítě). Pro účely důchodového pojištění tento pojem blíţe konkretizuje § 26 z. č. 155/1995 Sb. § 26 „Dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav Za dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav se pro účely tohoto zákona považuje zdravotní stav, který omezuje tělesné, smyslové nebo duševní schopnosti pojištěnce významné

15

pro jeho pracovní schopnost, pokud tento zdravotní stav trvá déle než 1 rok nebo podle poznatků lékařské vědy lze předpokládat, že bude trvat déle než 1 rok.“

Z definice jasně vidíme, ţe se jedná o pojem širší neţ nemoc z povolání, či pracovní úraz. Tuto skutečnost je nutno spatřovat nejen v absenci prostorového určení, typického právě pro pracovní úrazy, ale i v nekonkrétnosti určení povahy daného zdravotního handicapu. Zatím co v případě nemocí z povolání existuje nařízení vlády, které výslovně uvádí choroby, jeţ můţeme podřadit pod danou právní skutečnost, zde mluvíme pouze o zdravotním stavu. Je tedy na místě vnímat pracovní úrazy a nemoci z povolání, ve vztahu k dlouhodobě nepříznivému stavu, jako úpravu speciální. Na druhou stranu v tomto případě je nutné upozornit na podmínku délky trvání ve výši minimálně jednoho roku. Cílem takové podmínky je diferenciace subjektů, kterým vzniká nárok na dávku invalidního důchodu, od subjektů pouze dočasně neschopných výkonu práce, jimţ vzniká nárok na dávku nemocenského pojištění. Výdělečná činnost – tato právní skutečnost je pro systém důchodového pojištění sice ekvivalentní ke všem dříve zmíněným, ale z hlediska jeho finanční existence je to určitě jedna z nejvýznamnějších. Výdělečná činnost sama o osobě zakládá účast na důchodovém pojištění a ovlivňuje výši případné dávky. Její definice pak vychází z § 27 z. č. 155/1995 Sb. § 27 Výdělečná činnost Výdělečnou činností se rozumí činnost osob uvedených v § 5 odst. 1 písm. a) až l), v) až x) vykonávaná v rozsahu, který zakládá účast na pojištění. Nutno podotknou, ţe podmínkou naplnění tohoto ustanovení je i jistý řekněme kvalifikovaný rozsah, jenţ zaloţí povinnou účast na pojištění. Toto kvantitativní hledisko je dále rozšířeno o kvalitativní sloţku, vyjadřovanou v podobě vykonávané činnosti v souladu právě se zmiňovaným §5 ZDP. Starobní věk – důleţitá sociální událost pro určení nároku na dávku starobního důchodu. Tato událost je pro právo důchodového pojištění historicky typická. Vývojově podléhá změnám, zvláště co se konkrétní výše věku týče. Dnes upraven § 32 z. č. 155/1995 Sb. Vzhledem k faktu, ţe toto ustanovení bude předmětem podrobného zkoumání 16

v následujících částech textu, nebudu ho na tomto místě uvádět a omezím se tedy striktně na definici starobního věku jako sociální události. Jedná se o typickou nepříznivou, předpokládanou a dlouhotrvající událost, na níţ se jednotlivec i stát předběţně připravují. U nás je tento věk úzce spojen s výluhovou koncepcí, tedy další podmínkou v podobě odpracovaných let (opak koncepce sociální). Typický pro náš důchodový systém je rozdílný důchodový věk pro muţe a ţeny a to zvláště s ohledem na počet vychovaných dětí. Tato diferenciace je nicméně, zvláště s posledních letech, podrobována vlnám kritiky, neboť se jeví jako diskriminační a to pro obě pohlaví. Jsou zde totiţ opomíjeny důleţité faktory ekonomického charakteru, které zabraňují matkám dosáhnout v budoucnu stejné výše důchodu, jaké mohou dosáhnout muţi. Muţ zároveň nemá moţnost obdobného přístupu, i kdyby se o dítě staral sám po celou dobu. Z těchto a dalších důvodů vychází nejen z našich odborných kruhů, ale i z podobně orientovaných společností v rámci EU hlasy, usilující o harmonizaci důchodových reţimů ve sjednocené Evropě.4 Ztráta živitele–je uváděna jako historicky prvotní sociální událost. Má hlavně vysoce nepříznivý ekonomický vliv, přicházející v několika etapách od nákladů na výpravu pohřbu, aţ po ztrátu jednoho z rodinných příjmů. Stát tak má tendenci mírnit tyto dopady a přiznává v rámci důchodového systému důchody vdovské a sirotčí, jejichţ cílem je substituovat právě tento chybějící rodinný příjem. V dnešní právní úpravě je ztráta ţivitele přeneseně upravena v § 49 a 52 z. č. 155/1995 Sb. Samozřejmě právní skutečnosti, jeţ jsem zde výslovně uvedl, nejsou jediné v celém systému důchodového pojištění. Existují zde mnohé další „nepojmenované“, jejichţ význam není radno opomíjet. Nicméně pro účely této práce postačí rámcová představa dopadů takovýchto jevů na vztahy, jichţ se bezprostředně dotýkají a ta se nikterak zásadně neliší od obdobné funkce skutečností vyjmenovaných. Všechny tyto události můţeme dělit podle zavedených kritérií. Podle délky trvání na krátkodobé (nemoc, úraz, těhotenství), dlouhodobé (stáří, invalidita, péče o dítě), jednorázové (narození dítěte, smrt). Jiné kritérium můţe být třeba podle místa v systému hodnot na pozitivní (narození dítěte, péče o rodinu, příprava na budoucí zaměstnání), či naopak negativní (nemoc, invalidita, úraz, ztráta ţivitele). Další kritérium dělení zohledňuje účel poskytovaného plnění. Máme tak události představující rizika, kterým je potřeba čelit

4

GREGOROVÁ, Zdeňka. Důchodové systémy. vyd. Brno : Nakladatelství MASARYKOVA UNIVERSITA V BRNĚ, 1998. str. 151

17

prostředky sociálního zabezpečení, za účelem minimalizace negativních efektů, jenţ spolu dané události přinášejí a další moţnosti sociální adaptace postiţených i přes vzniklou újmu. Na druhou stranu jsou zde situace jinak vcelku pozitivní, ale zatěţující sociální souţití rodiny, převáţně díky svým ekonomickým nákladům. V takovýchto případech poskytovaná dávka má spíše charakter stabilizační a pomáhá subjektům se snadněji adaptovat na novou sociální situaci. Pro právní akceptaci nároku sehrává významnou roli právní úkon daného orgánu státní správy, který má pro jednotlivé sociální události konkrétní formu. V zásadě se jedná o úřední rozhodnutí pro věci, jakými jsou: rozhodnutí o pracovní neschopnosti či invaliditě, úřední potvrzení, jakým můţe být vydání úmrtního či rodného listu, případně občanského průkazu či jiného dokumentu, nebo úřední zjištění například při posouzení stavu hmotné nouze.5

2.5)

Formy účasti na důchodovém pojištění

Česká právní úprava zná vícero moţností účasti na důchodovém systému. Základní je samozřejmě účast povinná vycházející z dikce zákona, doplněná zejména o účast dobrovolnou. Obě tyto účasti vycházejí z povinnosti platit pojistné a dodrţují tak jednu ze základních zásad důchodového systému, zásadu pojišťovací. Oproti této variantě vzniká nárok na dávku pouze z principu zajišťovacího, jako je tomu v případě dávky invalidního důchodu za splnění zákonem uvedených podmínek. Zde poté mluvíme o účasti na důchodovém systému bez povinnosti platit pojistné. Formy účasti na důchodovém pojištění obecně souvisí s osobním rozsahem důchodového systému. Rozsahem důchodového systému rozumíme okruh subjektů nadaných nároky z důchodověprávních vztahů. Pochopitelně takový rozsah nemůţe být upraven nikterak jinak neţ zákonnou normou. V zásadě můţeme v tomto kontextu identifikovat dva druhy norem. První přiznávají účastenství subjektům výslovně, druhé poţadují ještě pro svou aktivaci konkrétní právní úkon subjektů, na něţ dopadají, jehoţ prostřednictvím se daný adresát teprve stává osobou oprávněnou na nárok z dané normy vyplývající. Aby bylo terminologii učiněno za dost je nutno konstatovat, ţe tyto normy nemluví povětšinou ani o účastnících či adresátech, ale zavádí pro právo pojistných systémů pojem vlastní „pojištěnec“. 5

GREGOROVÁ, Zdeňka. Důchodové systémy. vyd. Brno : Nakladatelství MASARYKOVA UNIVERSITA V BRNĚ, 1998. str. 147

18

2.5.1) Povinná účast Pojištěnec má povinnost účastnit se základního důchodového systému, pokud mu to výslovně ukládá §5 odst. 1 z. č. 155/1995 Sb., a to na základě naplnění některé z uvedených právních skutečností. V případě, ţe tomu tak je, vzniká povinnost účastenství „ex lege“ za podmínky současného účastenství na pojištění nemocenském. Mezi takové osoby pak řadíme: „§ 5 (1) Pojištění, jsou při splnění podmínek stanovených v tomto zákoně účastni a) zaměstnanci v pracovním poměru, pro účely důchodově právní úpravy se zaměstnancem rozumí osoba vykonávající pracovní poměr podle zákoníku práce či jiného zákona, přičemţ musí být splněna současně výše uvedená podmínka účasti na nemocenském pojištění vyplývající z takového poměru. Tím jsou vyloučeny činnosti, v rámci nichţ není dosaţeno rozhodného příjmu, nebo které byly vykonávány po dobu maximálně 14 dní (blíţe písm. F). b) příslušníci Policie České republiky, Vězeňské služby České republiky, Bezpečnostní informační služby, Úřadu pro zahraniční styky a informace, Celní správy České republiky a Hasičského záchranného sboru České republiky, vojáci z povolání a státní zaměstnanci podle služebního zákona, Zde se jedná o členy speciálních státních organizací, jejichţ výslovně uvedený výčet je nutno doplnit i o další subjekty, mezi něţ můţeme zařadit například justiční stráţ. Ve smyslu pojmu vojáků z povolání je potom nutno chápat příslušníky Armády ČR, kteří jsou účastni veřejného zdravotního pojištění. Dříve tomu tak nebylo, protoţe podobný poměr vznikal příslušníkům Armády ČR na základě zákona o nemocenské péči v ozbrojených silách (z. č. 32/1957 Sb.). c) členové družstva v družstvech, kde podmínkou členství je jejich pracovní vztah k družstvu, jestliže mimo pracovněprávní vztah vykonávají pro družstvo práci, za kterou jsou jím odměňováni V tomto odstavci je nutno odlišovat zaměstnance v zaměstnaneckém poměru, jemuţ vzniká účast na důchodovém pojištění podle písmene A tohoto ustanovení a na kterého písmeno C nedopadá, od subjektů vykonávajících nějakou práci pro druţstvo na základě 19

jiném (povětšinou vycházejícím přímo ze stanov). Takováto činnost musí opět splňovat podmínku současné povinnosti platit pojištění i v rámci nemocenskoprávních vztahů. d) osoby, které jsou podle zvláštního zákona jmenovány nebo voleny do funkce vedoucího správního úřadu nebo do funkce statutárního orgánu právnické osoby zřízené zvláštním zákonem, popřípadě do funkce zástupce tohoto vedoucího nebo statutárního orgánu, pokud je tímto vedoucím nebo statutárním orgánem pouze jediná osoba a jmenováním nebo volbou těmto osobám nevznikl pracovní nebo služební poměr, a osoby, které podle zvláštního zákona vykonávají veřejnou funkci mimo pracovní nebo služební poměr, pokud se na jejich pracovní vztah vztahuje ve stanoveném rozsahu zákoník práce a nejsou uvedeny v písmenech g) až i), e) osoby samostatně výdělečně činné, Osoba samostatně výdělečně činná se můţe účastnit důchodového pojištění buď na základě právní skutečnosti, nebo právní události. V prvním případě musí podat dobrovolně přihlášku k účasti na pojištění, v tom druhém stačí pouhé dosaţení zákonem vymezené výše příjmů. Pro účely z. č. 155/1995 Sb. se osobou samostatně výdělečně činnou rozumí osoba, která ukončila povinnou školní docházku a dosáhla věku aspoň 15 let a vykonává samostatnou výdělečnou činnost, nebo spolupracuje při výkonu samostatné výdělečné činnosti. Podrobnější definici najdeme v § 9 z. č. 155/1995 Sb. Zde je dokonce prolomena podmínka povinné účasti na nemocenském pojištění, neboť v případě osob samostatně výdělečně činných je toto pojištění dobrovolné. Velmi podstatným faktorem při určování povinnosti platit pojistné v důchodově právních vztazích hraje i charakter této činnosti. Z právního hlediska ji můţeme dělit na hlavní samostatně výdělečnou činnost a na vedlejší samostatně výdělečnou činnost. U činnosti hlavní vzniká povinnost odvádět důchodové pojištění bez dalšího a postupujeme zde obdobně jako u zaměstnaneckého poměru (včetně výjimek níţe rozvedeným pod písmenem F). Dobrovolnost tedy spatřujeme pouze i činnosti vedlejší a to ještě pouze v určitém rozsahu. Povinnost odvádět pojistné tedy nevzniká pouze osobám, jeţ ve vedlejší samostatně výdělečně činné činnosti nedosáhli tzv. rozhodné částky, tedy mají daňový základ, event. příjem po odpočtu vynaloţených výdajů z této činnosti niţší neţ 56 901,- Kč ročně pro rok 2010 popř. 59 374,- Kč pro rok 2011.

20

Velmi zajímavá je téţ moţnost osob samostatně výdělečně činných moderovat si výši částky, jeţ na pojistné odvedou. Minimální sazba je určena zákonem na ne méně neţ 50 % základu daně dle § 7 zákona č. 582/1992 Sb., o daních z příjmů po úpravě podle § 5 a 23 téhoţ zákona. Pojistné na důchodové pojištění činí 29,2 % z vyměřovacího základu. Tento základ je pak opět modifikován v závislosti na výkonu hlavní či vedlejší SVČ.6 f) zaměstnanci činní na základě dohody o pracovní činnosti, Tyto činnosti blíţe specifikuje zákoník práce a další pracovněprávní předpisy. Oproti předchozímu odstavci je povinnost účastenství na nemocenském pojištění zachována. I zde existují výjimky z povinnosti odvádět pojistné v rámci důchodového pojištění. Jedná se o dvě moţnosti. V prvním případě se jedná o tzv. krátkodobé zaměstnání. Zde je sjednána doba výkonu práce pod 15 pracovních dní a taková činnost tuto dobu nesmí přesáhnout. V případě druhém se jedná o zaměstnání malého rozsahu. Tuto pracovní činnost specifikují všechny znaky dohod o provedení pracovní činnosti plus maximální měsíční příjem nesmí přesáhnout 2000,-Kč. V těchto dvou případech není za osobu vykonávající takovouto činnost odváděno ani pojištění nemocenské. 7 g) soudci, Tento odstavec se dotýká čistě jen soudců ovšem na všech úrovních. Všichni ostatní zaměstnanci jako jsou justiční čekatelé či státní zástupci jsou účastníky důchodového pojištění podle písmene A. h) členové zastupitelstev územních samosprávných celků a zastupitelstev městských částí nebo městských obvodů územně členěných statutárních měst a hlavního města Prahy, kteří jsou pro výkon funkce dlouhodobě uvolněni nebo kteří před zvolením do funkce člena zastupitelstva nebyli v pracovním poměru, ale vykonávají funkci ve stejném rozsahu jako dlouhodobě uvolnění členové zastupitelstva, ch) poslanci Poslanecké sněmovny a senátoři Senátu Parlamentu,

6

Portal.gov.cz : seznam životních situací [online]. Změněno 5. března 2011[cit. 2011-03-05]. Dostupné z: 7 Krátkodobé zaměstnání a zaměstnání malého rozsahu. Podnikatel. cz[online]. Změněno 5. března 2011[cit. 2011-03-05]. Dostupné z:

21

i) prezident republiky, členové vlády, prezident, viceprezident a členové Nejvyššího kontrolního úřadu, členové Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, předseda Energetického regulačního úřadu, členové Rady Ústavu pro studium totalitních režimů, členové Rady Českého telekomunikačního úřadu, finanční arbitr, zástupce finančního arbitra,Veřejný ochránce práv a zástupce Veřejného ochránce práv, j) dobrovolní pracovníci pečovatelské služby, k) pěstouni, kteří vykonávají pěstounskou péči v zařízeních pro výkon pěstounské péče podle zvláštního právního předpisu) nebo kterým je za výkon pěstounské péče vyplácena,odměna náležející pěstounovi ve zvláštních případech podle zvláštního právního předpisu, Tento odstavec se vztahuje pouze na pěstouny, jenţ tuto činnost nevykonávají ve svých rodinách, nýbrţ ji provádí ve zvláštním zařízení a rovněţ mají z této činnosti zaloţenu povinnost k pojištění nemocenskému. Takovýmito zařízeními jsou například SOS vesničky. l) osoby ve výkonu trestu odnětí svobody zařazené do práce a osoby ve výkonu zabezpečovací detence zařazené do práce, m) osoby, které se soustavně připravují na budoucí povolání studiem na střední nebo vyšší odborné škole (dále jen "střední škola") nebo vysoké škole v České republice, a to po dobu prvních šesti let tohoto studia po dosažení věku 18 let v období před rokem 2010, Tato doba zakládá účast bez ohledu na fakt, zda bylo studium ukončeno úspěšně, nebo v jakém věku pojištěnce bylo vykonáváno. Zároveň se nemusí jednat o školu v rámci ČR, pokud předpisy MŠMT stanoví jinak, jak jiţ bylo zmíněno výše. V tomto případě stejně jako u osob samostatně výdělečně činných zaniká podmínka povinné účasti na nemocenském pojištění. n) osoby vedené v evidenci úřadu práce jako uchazeči o zaměstnání po dobu, po kterou jim náleží podpora v nezaměstnanosti nebo podpora při rekvalifikaci, a v rozsahu nejvýše tří let též po dobu, po kterou jim tato podpora v nezaměstnanosti nebo podpora při rekvalifikaci nenáleží, s tím, že tato doba tří let se zjišťuje zpětně ode dne vzniku nároku na důchod, doba, po kterou podpora v nezaměstnanosti nebo podpora při rekvalifikaci nenáležela před dosažením věku 55 let, se do ní započítává v rozsahu nejvýše 1 roku a nezapočítává se do ní doba účasti na pojištění podle § 6 odst. 1 písm. a) a odst. 2 a doba 22

výkonu výdělečné činnosti, která podle zvláštního právního předpisu nebrání (není překážkou) zařazení a vedení v evidenci uchazečů o zaměstnání, a to i když tato činnost zakládá účast na pojištěn,í Neplatí zde podmínka účasti na nemocenském pojištění. o) osoby se zdravotním postižením zařazené v teoretické a praktické přípravě pro zaměstnání nebo jinou výdělečnou činnost, Tento pojem vychází ze zákona o zaměstnanosti. Opět zde není poţadavek na nemocenské pojištění. p) osoby konající vojenskou službu v ozbrojených silách České republiky, pokud nejde o vojáky z povolání a vojáky v další službě, q) osoby konající civilní službu, U tohoto písmene, stejně jako u mnohých dalších (m-u), najdeme nahrazení principu platby pojistného. Je substituován zcela jinou společností akceptovanou situací, která nemusí být finančního charakteru, ale na jejímţ základě je rovněţ zaloţena účast na důchodovém pojištění. Mluvíme o tzv. zásahovém principu. r) osoby pečující osobně o dítě ve věku do čtyř let, s) osoby pečující osobně o osobu mladší 10 let, která je závislá na péči jiné osoby ve stupni I (lehká závislost), nebo o osobu, která je závislá na péči jiné osoby ve stupni II (středně těžká závislost) nebo stupni III (těžká závislost) anebo stupni IV (úplná závislost), pokud spolu žijí v domácnosti; podmínka domácnosti se nevyžaduje, jde-li o blízkou osobu, Pojmem osoba v této souvislosti je myšlen rodič dítěte, pěstoun, manţel či manţelka pokud je dítě v péči jen jednoho z rodičů ustanovené na základě rozhodnutí příslušného orgánu, nebo pokud druhý rodič zemřel. Jedná se o další z případů, kdy účast na nemocenském pojištění není podmínkou vyţadovanou ke vzniku účasti na pojištění důchodovém. t) poživatelé invalidního důchodu pro invaliditu třetího stupně [§ 39 odst. 2 písm. c)] z českého pojištění, a to do dosažení věku potřebného pro vznik nároku na starobní důchod podle § 32; za poživatele invalidního důchodu pro invaliditu třetího stupně se 23

pro účely účasti na pojištění považují též osoby, které nepobírají tento důchod, avšak splňují podmínky nároku na tento důchod a pobírají výsluhový příspěvek, podle zvláštních zákonů, u) osoby po skončení výdělečné činnosti, která zakládala jejich účast na nemocenském pojištění podle zvláštního právního předpisu, po dobu trvání dočasné pracovní neschopnosti, kterou si nepřivodily úmyslně, pokud tato dočasná pracovní neschopnost vznikla v době této výdělečné činnosti nebo v ochranné lhůtě podle zvláštního právního předpisu), po dobu karantény nařízené podle zvláštního právního předpisu v době této výdělečné činnosti nebo v ochranné lhůtě podle zvláštního právního předpisu, po dobu trvání podpůrčí doby u ošetřovného a po dobu trvání podpůrčí doby u peněžité pomoci v mateřství v období před porodem, v) pracovníci v pracovním vztahu uzavřeném podle cizích právních předpisů, w) společníci a jednatelé společnosti s ručením omezeným a komanditisté komanditní společnosti, jestliže mimo pracovněprávní vztah vykonávají pro ni práci, za kterou jsou touto společností odměňováni, Musí zde být splněny podmínky stejně jako u písmene C. Je proto potřeba striktně odlišovat zaměstnance jednotlivých společností od osob vykonávajících uváděnou činnost. Pro názornost si představme situaci, kdy společnost pronajímá budovu, jiţ její majitel udrţuje v určitém stavu a čistotě, za coţ má od společnosti paušální příjem, který mu zakládá účast na nemocenském pojištění. x) členové družstva, kteří vykonávají činnost v orgánech družstva mimo pracovněprávní vztah za odměnu, jejíž výše je předem určena, pokud výkon této činnosti není podle stanov družstva považován za výkon práce pro družstvo.“ Období, po které zmínění pojištěnci vykonávají danou činnost, nazýváme poté v rámci důchodového pojištění „dobou pojištění“. Pro ustanovení písmene m – u je nutno tento termín upravit na dobu náhradní.

2.5.2) Dobrovolná účast Dobrovolná účast na důchodovém systému je zdánlivě částečným prolomením základních pilířů a zásad, o něţ se opírá celý systém důchodového pojištění. Je zde obcházena povinnost být účastníkem důchodového systému na základě taxativního výčtu činností v §5 24

ZDP. Zde vzniká moţnost platit pojistné a při splnění podmínek z tohoto systému čerpat dávky na základě zcela jiné zásady. Jedná se o tzv. zásluhový princip, podle kterého mi činnosti uvedené §6 ZDP přiznávají stejný společenský kredit a veřejný prospěch jako obdobné v ustanovení §5 ZDP, které ovšem postrádá povětšinou faktor dobrovolnosti (viz výše). Zdálo by se, ţe tento způsob účasti prolamuje i základní zásadu rovnosti a nechrání dostatečně nabytá práva pojištěnců. Při bliţším pohledu zjistíme, ţe je tomu naopak. Nejen, ţe umoţněním účasti v podstatě komukoliv (soudě dle výkladu §6 odst. 2) je zachována všeobecná přístupnost systému, a nikdo tak není krácen na moţnosti být účastníkem všeobecného a veřejného systému, ale navíc díky moderaci výše pojistného jsou zachována i práva a rovnost účastníků. Pro výpočet faktické výše dávky je totiţ důleţitá výše vyměřovacího základu, kterou získáme součtem základní a procentní výměry, nikoliv počet let, po které bylo pojištění odváděno, neboť tato doba je důleţitá jen s ohledem na nárok na dávku a můţe se u jednotlivých pojištěnců lišit. V zásadě tedy dobrovolná účast spočívá na principu zásluhovém, principu všeobecnosti a omezování tvrdostí zákona. Důkazem tohoto úkazu je sám §6 z. č. 155/1995 Sb. Toto ustanovení presumuje vznik účasti na základě dosaţení 18 let a současně podané přihlášky, coţ je zjevně právní úkon zaloţený na vůli subjektu a na vzniku konkrétní sociální události vyjmenované jednotlivými písmeny odstavce 1. §6 (1) Pojištění jsou účastny též osoby starší 18 let, jestliže podaly přihlášku k účasti na pojištění a účast na pojištění se týká doby jejich a) vedení v evidenci úřadu práce jako uchazeče o zaměstnání, pokud jim po dobu této evidence nenáleží podpora v nezaměstnanosti nebo podpora při rekvalifikaci, Písmeno A) je klasickým příkladem uvedené zásady zásluhovosti. Rekvalifikace je zde totiţ stavena na roveň zaměstnání. Pro moţnost účasti musí být splněny velice konkrétní podmínky, co se do poţadavků na obsahovou stránku přihlášky týče. Zároveň pokud je pojištěnec vyškrtnut ze seznamu osob vedených úřadem práce, má povinnost do osmi dní podat odhlášku z pojištění. b) soustavné přípravy na budoucí povolání studiem na střední nebo vysoké škole v České republice, 25

Od 1.1.2010 je moţno pojistit, kteroukoliv dobu studia po dosaţení 18 let věku. Zájemce o dobrovolné pojištění z tohoto důvodu musí prokázat, ţe opravdu studuje a to nějakou oficiální listinou či dokumentem. I zde platí pravidlo zmiňované výše u §5, podle nějţ se nemusí jednat o školu v ČR, pokud je tato jiná škola uznána MŠMT. c) výdělečné činnosti v cizině po 31. prosinci 1995, jedná-li se o osoby uvedené v § 5 odst. 1 písm. a), c) a e); za dobu přede dnem podání přihlášky je účast na pojištění možná nejvýše v rozsahu dvou let bezprostředně před tímto dnem, Toto ustanovení má za cíl zohlednit moţnosti práce v zahraničí. Opět musím upozornit na vliv principu zásluhovosti. Pracovní činnost je totiţ poměrně stejně náročná, ať je vykonávána kdekoliv (samozřejmě při srovnatelných podmínkách). Moţnost přiznat tedy právo na důchodové pojištění v této době je projevem vstřícnosti a tolerantnosti zákonodárce. Zajímavá je zde podmínka maximálního předchozího rozsahu 2 let pojištění. d) výkonu dlouhodobé dobrovolnické služby na základě smlouvy uzavřené s vysílající organizací podle zvláštního právního předpisu; za dobu přede dnem podání přihlášky je účast na pojištění možná nejvýše v rozsahu dvou let bezprostředně před tímto dnem, Zde platí obdobná pravidla jako u předchozího písmene. e) činnosti v České republice ve prospěch zahraničního zaměstnavatele, jde-li o osoby uvedené v § 5 odst. 5; za dobu přede dnem podání přihlášky je účast na pojištění možná nejvýše v rozsahu dvou let bezprostředně před tímto dnem, Musíme si uvědomit, ţe v tomto kontextu se jedná pouze o zaměstnavatele se sídlem ve státě, s nímţ nemá Česká republika uzavřenou mezinárodní smlouvu o sociálním zabezpečení. Takţe setkat se s tímto ustanovením v praxi je poněkud ojedinělejší neţ s ustanoveními ostatními. f) výkonu funkce poslance Evropského parlamentu, zvoleného na území České republiky, Účinnost aţ od 19.9.2009. g) pobytu v cizině, po kterou následovaly svého manžela, který v cizině působil v diplomatických službách České republiky. Zde je zohledňováno jedno ze základních lidských práv zaručující právo na rodinný ţivot. Projevuje se tak snaha státu ochraňovat rodinu jako základní jednotku státu. (2) Pojištění jsou účastny též ostatní osoby starší 18 let, jestliže podaly přihlášku k účasti na pojištění. Účast na pojištění osob uvedených ve větě první je však možná v rozsahu nejvýše deseti let; za dobu přede dnem podání přihlášky je přitom účast na pojištění možná nejvýše v rozsahu jednoho roku bezprostředně před tímto dnem. 26

Z odstavce 2 poté můţeme usuzovat na všeobecnou přístupnost dobrovolné účasti osob na důchodovém pojištění, při splnění pouze minimálních, taxativně vyjmenovaných nároků, jimiţ jsou, věk minimálně 18 let, podání přihlášky, maximální rozsah pojištění před dnem podání přihlášky, nejvíce 1 rok a v poslední řadě celková započítávaná doba takovéhoto pojištění je v maximálním rozsahu deset let. Výjimku z pravidla tvoří ještě osoba samostatně výdělečně činná, jenţ nesplňuje kvalifikované poţadavky podle §5 z. č. 155/1995 Sb. Zejména mám na mysli nedostatečně vysoký příjem v rámci vedlejší SVČ (viz blíţe výše v rámci komentáře §5 odst. 1 písm. e). Za těchto podmínek je moţná účast dobrovolná na základě podání přihlášky. Vzhledem k faktu, ţe účast z výše zmíněných premis není povinná je samozřejmě moţno ji i zrušit na základě jiného právního úkonu tj. odhlášení se z důchodového pojištění.

2.5.3) Účast na důchodovém pojištění bez povinnosti platit pojistné zajišťovací princip Ve velice specifických avšak nikterak ojedinělých případech vzniká nárok na dávku z důchodového pojištění i osobám, které nebyly účastny na vytváření důchodového systému buď po dostatečně dlouhou a poţadovanou dobu, nebo osobám které se tohoto systému neúčastnili. Takový nárok vzniká povětšinou přeneseně na základě účasti jiného účastníka, který splnil poţadované podmínky na dobu pojištění nebo o to alespoň maximálně usiloval. Z těchto příčin vznikají nároky na dávky vdovských důchodů a důchodů sirotčích. Stát tím projevuje svou zajišťovací a stabilizační funkci ve vztahu k jednotlivci a rodině. Ovšem za nesplnění podmínky dostatečné doby pojištění, můţe za předpokladu pracovního úrazu, vzniknout i nárok na dávku invalidního důchodu. V případě tohoto pojištění připadá v úvahu i druhá varianta vzniku nároku bez povinné účasti a to z důvodu nedosaţení věku 18 let,za současného vzniku invalidity třetího stupně. Za těchto velice závaţných okolností je moţnost získat dávku na základě §52/1 z. č. 155/1995 Sb. Tyto moţnosti nabytí dávkových příjmů jsou projevem solidarity společnosti.

27

3) Zvláštní část práce

3.1)

Změny důchodového pojištění k 1.1.2010 první část důchodové

reformy

Systém důchodového pojištění, který v podstatě v nezměněné podobě fungoval několik posledních dekád, dospívá do stádia nezvratné terminace a to hlavně z ekonomických důvodů. Proto panuje, napříč odbornou veřejností, poţadavek neodkladného řešení tohoto problému. Nicméně politická a sociální situace ještě nedospěla do stavu všeobecné shody na této potřebě, tudíţ naplánovaná a několika etapová restrukturalizace důchodového pojištění, přichází v ţivot velmi opatrně a obezřetně. Prvními střípky jsou změny přijaté v rámci novely zákona 155/1995 Sb. o důchodovém pojištění, kterou najdeme ve sbírce pod označením 306/2008 Sb. Právě obsah této novely bude hlavním meritem zvláštní části mé práce, neboť se jedná o první etapu důchodové reformy, vycházející z návrhů Bezděkovy komise. Závěry této komise a ostatně i zmíněná novela zohledňují všeevropské trendy v oblasti důchodového pojištění. Vzhledem k prodlouţení lidského ţivota, zvýšeným ekonomickým výdajům na běţný ţivotní styl a nárůstu počtu populačních nemocí, musí sociální systém čelit novým výzvám. Změny proto reflektují nové sociální i ekonomické potřeby osob oprávněných pobírat dávky z důchodového pojištění, stejně jako zohledňují zvyšující se nároky na státní pokladnu. Praktické následky novodobých změn zvyšují zejména důchodový věk, zkracují nebo úplně ruší náhradní důchodové doby, sniţují absolutní hodnotu důchodů, či jinak stěţují podmínky pro jejich přiznávání. Tato, jiţ bez jiného, velmi komplikovaná a nepříjemná situace, je ještě umocněna faktory geopolitickými, mezi něţ zařaďme celosvětovou ekonomickou krizi, spojenou se zvyšováním cen základních potravin, podobně jak tomu bylo v roce 2008. Je nutné si proto uvědomit, ţe jednotlivé změny, ač sami o sobě nemusí vypadat drasticky, dopadají na bedra jednotlivců v dobu ne zrovna příhodnou, a tudíţ komplikují jinak vyhrocenou situaci.

28

3.2)

Doby pojištění, náhradní doby a vyloučené doby

Pro zjištění vyměřovacího základu, tedy faktické výše důchodové dávky, je nezbytně důleţité znát délku doby pojištění viz. § 11 z. č. 155/1995 Sb. Doba pojištění počíná běţet od okamţiku vzniku povinnosti platit pojistné (na základě činností uvedených § 5 a 6 ZDP) a běţí aţ do měsíce předcházejícího přiznání dávky. Z tohoto období je ovšem nutné vyjmout doby tzv. „vyloučené“. Takové časové úseky specifikuje § 16 odst. 4 z. č. 155/1995 Sb. Doby vyloučené, jsou v některých odborných kruzích, povaţovány za podmnoţinu dob náhradních. Pouze zde musíme zohledňovat jejich vliv na výpočet vyměřovacího základu. Zatím co doby vyloučené při výpočtu zcela pomíjíme (tedy jakoby odečítáme) a hrají roli pouze v rámci povinných 30 let pojištění, doby náhradní figurují ve výpočtech, jak povinné doby pojištění, tak při zjišťování výpočtového základu. Doby náhradní jsou pak taxativně vyjmenovány §5 odst.1 písm. m) aţ u) ZDP. Dříve existovaly i tzv. doby vylučované, jeţ uváděl § 47 ZDP. Patřily sem doby, kdy pojištěnec čerpal nemocenskou, nebo neměl příjem z pracovního poměru, pojištěnec byl výdělečně činný v cizině, nebo se jednalo o období před přiznáním částečného invalidního důchodu. Toto ustanovení je jiţ zrušeno, a proto dnešní úprava jiţ tento pojem nepouţívá. Nicméně obsahově se tyto doby přerodily v doby vyloučené. Běh a délka dob pojištění je pro fungování důchodového pojištění esenciálně důleţitá. Z tohoto důvodu bude v následujícím textu předmětem zkoumání nejen změna právní úpravy této oblasti, ale i platná úprava jako celek. Navzdory faktu, ţe různé druhy pojistných dob působí na první pohled trochu chaoticky, protoţe je poněkud obtíţnější vybavit si jejich praktický dopad na faktickou výši důchodové dávky, je systém samotný vcelku důmyslně promyšlen. Základním pojmem je „doba pojištění“. Tímto je rozuměna doba účasti na pojištění osob uvedených v §5 odst. 1 písm. a) aţ l), v) aţ x), odst. 2 a §6 ZDP za něţ bylo v ČR zaplaceno pojistné. Samotná tato doba je jedním z nejdůleţitějších faktorů, pomocí něhoţ se zjišťuje, zda byla splněna podmínka potřebné doby pojištění pro přiznání jednotlivých dávek důchodů starobního a ve většině případů i důchodů vdovských, sirotčích a invalidních. Jedná se tedy o dobu, v níţ pojištěnec dosáhl určitých příjmů započitatelných do vyměřovacího základu. V ostatních případech, pokud se nejedná o omluvené důvody, které uvádí §16 odst.

29

4věta druhá písm. a), se o dobu pojištění nejedná. Tyto důvody jsou v podstatě tzv. vyloučené doby. V rámci výpočtu vyměřovacího základu musíme kromě dob pojištění započítávat i tzv. doby náhradní. O tom, které to jsou, nás blíţe informuje § 12 ZDP. Za tyto povaţujeme tedy po 31. 12. 1995 (nabytí účinnosti z. č. 155/1995 o důchodovém pojištění), doby účasti osob uvedených v rámci §5 odst. 1 písm. m) aţ u). Je tedy zřejmé ţe, náhradních dob je devět. V celém rozsahu se pro stanovení výše důchodu započítává na základě § 29 odst. 5, případně § 34 odst. 1 věta druhá z. č. 155/1995 Sb., výkon vojenské sluţby, péče o dítě a péče o bezmocnou/závislou osobu; zbývajících šest dob se pro výši důchodu započítává pouze v rozsahu 80 %. Pro účely nároku na starobní důchod se všechny náhradní doby hodnotí plně, jestliţe byly získány před 1. 1. 2010. Ty z náhradních dob, které se pro účely výše důchodu redukují na 80%, se pro účely nároku na důchod rovněţ redukují na 80%, jestliţe byly získány po 31. 12. 2009.8 Minimálním nárokem na to aby byla taková doba započítána, je délka trvání předchozího pojištění alespoň po dobu jednoho roku a její nabytí na území ČR. Výjimkou je pouze péče o dítě podle písm. r). Ta na území ČR bezpodmínečně vykonávána být nemusí. V některých případech je nutno tyto doby, pokud to zákon výslovně uvádí, započítávat ve sníţené procentuální výši. Podstatným faktem, který z textu sice vyplývá, ale musí být zmíněn, je absence plateb pojistného pojištěncem. Dřívější úprava některé pojmy, co se dob týče, nezná a jiné pouţívá pod odlišným názvem. Je ovšem esenciálně důleţité dodrţovat základní principy právních odvětví, zde konkrétně ochranu nabytých práv, a proto §13 ZDP staví na roveň dob pojištění, doby nabyté, jako doby zaměstnání před 1.1.1996 v rámci tehdy platných předpisů, kromě doby studia po dosaţení 18 let věku. Zároveň doby náhradní, nabyté před zmíněným datem, podle tehdy existujících norem, jsou ekvivalentně počítány i podle aktuálních předpisů. Jako doba náhradní je bráno i období studia v rámci prvních 6 let po dosaţení 18 let věku, neboť předchozí předpisy hodnotili tuto problematiku odlišně (viz rozbor odst. 1 výše v textu). Posledním druhem pojistných dob jsou doby vyloučené. Jak jsem jiţ zmínil v počátku této kapitoly, jedná se o speciální podmnoţinu dob náhradních a jako takové je musíme i vnímat. Je nutné si uvědomit, ţe většina z nich je zaloţena na substituci povinnosti platby pojistného za jinou zásluhu, která je společensky akceptována a přijímána jako adekvátní 8

Náhradní doba pojištění. Česká správa sociálního zabezpečení [online]. Last modified modified 5. března 2011[cit. 2011-03-05]. Dostupné z:

30

k tvorbě rezerv, vytvářených skrz povinné odvody. Právní úpravu vyloučených dob najdeme v §16 odst. 4 aţ 6. Mezi tyto doby patří před 1. lednem. 1996 doby vyloučené podle tehdejších předpisů a dále doby podle §16 odst. 4 písm. j). Po 31. 12. 1995 pak za doby vyloučené povaţujeme: a) dočasné pracovní neschopnosti, kterou si pojištěnec nezpůsobil úmyslně, pokud dočasná pracovní neschopnost vznikla nejpozději v poslední den ochranné lhůty podle zvláštního právního předpisu, doby karantény nařízené podle zvláštního právního předpisu, doby, po kterou trvala potřeba ošetřování nebo péče o dítě ve věku do 10 let nebo jiného člena domácnosti podle zvláštního právního předpisu, nejde-li o osoby, které nemají nárok na ošetřovné, nejvýše však v rozsahu prvních 9 kalendářních dnů potřeby ošetřování nebo péče, popřípadě prvních 16 kalendářních dnů, jde-li o osamělého zaměstnance, který má v péči aspoň jedno dítě ve věku do 16 let, které neukončilo povinnou školní docházku, a doby před porodem, po kterou nebyla vykonávána výdělečná činnost z důvodu těhotenství, nejdříve však od začátku osmého týdne před očekávaným dnem porodu do dne, který bezprostředně předcházel dni porodu, Tyto doby musí do evidenčních listů uvádět zaměstnavatel. Pojištěnec by měl dbát na to, ţe jsou tyto doby řádně zaznamenávány a hlásit se ke svým právům, pokud tomu tak není. Tyto zápisy podléhají i termínům a musí být zapsány do mzdové závěrky, nejdéle však do 30. dubna roku následujícího po dané události a v případě skončení účasti na důchodovém pojištění před 31. prosincem do 1 měsíce po konečném vyúčtování příjmů. b) pobírání invalidního důchodu pro invaliditu třetího stupně, popřípadě plného invalidního důchodu, nebo pobírání starobního důchodu; přitom se za pobírání těchto důchodů považuje i vyplácení obdobných důchodů od cizozemského nositele pojištění, Písmeno b) doznalo pouze technických, textových úprav, souvisejících se změnami v invalidním důchodu. Smyslem vylučování této doby je zamezení sníţení výpočtového základu, pokud by pojištěnec po určité době pobírání zmíněných dávek nastoupil do výdělečné činnosti a po jejím ukončení se opět vrátil do daného systému. V opačném případě by totiţ podobné počínání mělo spíše kontraproduktivní efekt, co se výše dávky týče. c) po které pojištěnec byl poplatníkem pojistného na pojištění, nelze-li zjistit výši jeho vyměřovacích základů, V tomto písmeni můţeme velmi dobře ilustrovat jednu ze základních zásad práva sociálního zabezpečení. Jedná se o omezování tvrdostí zákona. Zákon nejprve vylučuje moţnost substituovat nezjistitelnou výši pojistného, coţ je pro subjekt velmi drastické 31

opatření. Zároveň na tomto místě ale připouští její započítání jako doby vyloučené. Takové období se počítá do povinné doby pojištění a navíc nemá vliv na výpočet vyměřovacího základu, čímţ není pojištěnec perzekuován za nezjistitelnost výše odvodů. d) výkonu vojenské služby v ozbrojených silách České republiky, pokud nejde o vojáky z povolání a vojáky v další službě, a výkonu civilní služby, I zde musí být tato doba vykazována podobně jako v ustanovení písmene a). e) účasti na pojištění osob uvedených v § 5 odst. 1 písm. r) a s), f) studia uvedené v § 5 odst. 1 písm. m), a jde-li o stanovení osobního vyměřovacího základu pro výpočet invalidního důchodu, též doby soustavné přípravy na budoucí povolání studiem na střední nebo vysoké škole v České republice, a to po dobu prvních 6 let tohoto studia po dosažení věku 18 let, Doba studia po roce 2010 přestala být počítána jako doba náhradní. Ovšem období před tímto datem je počítáno stéle stejně a je tedy nutné toto písmeno v §16 ponechat. Zajímavá je ovšem novelizovaná část, která umoţňuje započítat do vyměřovacího základu invalidního důchodu i zmíněné doby přípravy na zaměstnání a studia. Můţeme tak vidět sociální rozdíl mezi dávkou starobního a invalidního důchodu, kdy zákonodárce rozlišuje náročnost a přínosnost vzdělání pro společnost, u lidí s omezenou pracovní schopností a u lidí běţně práce schopných. Určitě pak bude mít toto ustanovení i jistý motivační charakter. Na toto písmeno zároveň dopadá ustanovení §16 odst. 5. Je-li tedy doba studia delší neţ 1825 dní bude v rámci doby vyloučené všechno nad toto číslo počítáno pouze v poloviční výši. g) účasti na pojištění osob uvedených v § 5 odst. 1 písm. n), Jedná se o období, kdy je pojištěnec veden v evidenci úřadu práce v rámci podmínek uvedených v zmíněném ustanovení. Jedná se o aplikaci zásady zásluhovosti. Tato problematika byla blíţe specifikována dříve. h) teoretické a praktické přípravy pro zaměstnání nebo jinou výdělečnou činnost osoby se zdravotním postižením, Podobně jako u písmene f) i zde musíme aplikovat ustanovení §16 odst. 5 a zkrátit vyloučenou dobu nad 1825 dní na jednu polovinu. ch)ode dne přiznání důchodu do konce roku přiznání důchodu, jde-li o případy uvedené v § 18 odst. 2 a 3, a doby před dosažením 18 let věku, jde-li o případy uvedené v § 18 odst. 2, Zde se jedná pouze o osoby blízké věku 18 let. Důleţitost tohoto ustanovení potom můţeme spatřovat opět zejména v případném získání výdělečné činnosti takovouto osobou.

32

i) za něž byly podle zákona o ochraně zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele a o změně některých zákonů vyplaceny mzdové nároky v nižší částce, než náležely, Za takové období by zaměstnanec totiţ získal niţší měsíční výpočtový základ a byl by ochuzen na teoreticky nabytých právech. Takové jednání by bylo potencionálně proti jedné ze základních zásad sociálního zabezpečení a právního systému vůbec. Nabytá práva musí být chráněna za všech okolností. j) za něž v případě uvedeném v § 11 odst. 2 větě šesté nebyla náhrada mzdy, platu nebo jiného příjmu započitatelného do vyměřovacího základu pro stanovení pojistného podle zvláštního zákona přiznána soudem.

Pro počítání výše vyměřovacího základu, s velmi úzkou souvztaţností na doby vyloučené, je velmi důleţitý §16 odst. 8. Nově totiţ umoţňuje pojištěnci, který je účastníkem pojištění na základě §5 odst. 1 písm. e) (OSVČ) a zároveň splňuje nároky na doby vyloučené, podle uvedeného §16 odst. 4 písmen a – j, aby si podal ţádost, na jejímţ základě budou tyto doby povaţovány za doby vyloučené, nikoliv za doby pojištění. Tak nebudou započítány a pojištěnci bude umoţněno mít potencionálně vyšší vyměřovací základ. Postup v tomto případě blíţe specifikuje § 83 odst. 3 a § 86 odst. 5 z. č. 582/1991Sb., zákon o organizaci a provádění sociálního zabezpečení ve znění pozdějších předpisů.

3.2.1) Zhodnocení změn v rámci dob pojištění Co se novely 306/2008 Sb. Týče, doznaly doby pojištění jen minimálních změn. Zásadně se mění pouze pohled na studium po roce 2010, které jiţ po 18 roku není počítáno do dob náhradních a vzniká tak moţnost na dobrovolné pojištění v této době v neomezeném časovém rozsahu (původně max. po dobu prvních 6 let). Druhou a poslední významnou změnou je úprava §16 odst. 8 rozebíraná výše. Minimálnost změn ukazuje na relativní stálost a spokojenost se systémem dob. Je zjevné, ţe principy jako zásluhovost, omezování zákonných tvrdostí, společenská akceptace, či zachování nabytých práv, které se v oblasti dob promítají opravdu výrazně, nemohou být podrobovány libovůli zákonodárce tak snadno, jako ustanovení nevycházející z ústavních a mezinárodních základů. Je tedy jen dobře, ţe tyto zásady zůstávají respektovány demokratickou společností, jíţ je třeba právě ta naše.

33

3.3)

Novela starobního důchodu

Významnou, nicméně nikterak překvapivou změnu v rámci starobního důchodu představuje novela § 29 ZDP. Základní změnou je prodlouţení potřebné doby pojištění a zvýšení důchodového věku. Jak jsem jiţ uváděl v úvodu, je tato změna úzce napojena na prodlouţení délky ţivota a zvýšené ekonomické výdaje spojené s důchodovými dávkami. Jak vyplývá z nezměněného § 28 ZDP, je stále pro nárok na dávku objektivně dostačující získání poţadovaného důchodového věku, společně s dosaţením povinné doby pojištění v minimální výši. Na druhou stranu celková novela § 29 ZDP podstatně mění poţadavky na obsah takového vztahu. Před rokem 2010 a nabytím účinnosti novely 306/2008 Sb., byla minimální poţadovaná doba pojištění ve výši 25 let. Po tomto datu dochází k navyšování této doby postupně aţ na 35 let. Je zde aplikován vcelku jednoduchý systém, kdy vţdy za kaţdý rok po roce 2009 musíme k zmíněným 25 letům přičíst jeden rok, a tak se dostaneme aţ na oněch 35 let v roce 2019. Dosáhnu-li tedy důchodového věku v roce 2014, budu potřebovat pro nárok na dávku starobního důchodu minimální dobu pojištění ve výši 30 let. Podobně je tomu i u dávek tzv. poměrného důchodu, kde dochází rovněţ k navýšení povinných dob pojištění. Je zde aplikován stejný systém pouze v jiném rozsahu. Dochází k postupnému zvýšení let pojištění z 15 na 20, opět od roku 2009 do roku 2013. Legislativně pak tato změna zní: „(2) Pojištěnec má nárok na starobní důchod též, jestliže nesplnil podmínky podle odstavce 1 a získal dobu pojištění nejméně a) 15 let a dosáhl před rokem 2010 věku aspoň 65 let, b) 16 let a dosáhl v roce 2010 věku aspoň o 5 let vyššího, než je důchodový věk stanovený podle § 32 pro muže stejného data narození ….. f) 20 let a dosáhl po roce 2013 věku aspoň o 5 let vyššího, než je důchodový věk stanovený podle § 32 pro muže stejného data narození. Zároveň proto ze znění úpravy můţeme usuzovat na změnu minimálního věku pojištěnce. Dříve postačovalo plošně dosáhnout 65 let, coţ je nyní při změně výšky důchodového věku opět poněkud problematické, a proto se v rámci zmíněné normy přistupuje k úpravě poněkud sloţitější, ale snad spravedlivější. Poměrného důchodu tak můţe pojištěnec 34

dosáhnout aţ po dosaţení důchodového věku člověka stejně starého plus pět let. Byl-li by tedy pojištěnec (muţ) narozen v roce 1970 a dosáhl 65 let důchodového věku v roce 2035, měl by nárok na poměrný důchod aţ v roce 2040 ve věku 70 let, při podmínce doby pojištění v minimální výši 20 let. Vzhledem k faktu, ţe tyto podmínky by mohly být pro některé občany a to zvláště takové, kteří se nedokáţou dostatečně adaptovat na tuto novou úpravu, přespříliš tvrdé, vymezuje zákon i spektrum výjimek. V zásadě se jedná o moţnost pojištěnců odejít do důchodu při dosaţení důchodového věku, při nesplnění dostatečné délky doby pojištění. I zde jsou však minimální nároky. (3) Pojištěnec, který nesplňuje podmínky stanovené v odstavci 1 písm. g) až k), má nárok na starobní důchod též, jestliže dosáhl důchodového věku po roce 2014 a získal aspoň 30 let doby pojištění uvedené v § 11 a § 13 odst. 1. (4) Pojištěnec, který nesplňuje podmínky stanovené v odstavcích 1, 2 nebo 3, má nárok na starobní důchod též, jestliže dosáhl věku 65 let a splnil podmínky nároku na invalidní důchod stanovené v § 38 písm. a) nebo b).

Jak vyplývá z uvedené části § 29, tyto podmínky vycházejí v zásadě ze sníţení potřebné doby pojištění jako v odst. 3, či ze splnění podmínek nároku na invalidní důchod viz. odst. 4. V případě výpočtu výše starobního a invalidního důchodu je vyplácen důchod, který je při srovnání faktické hodnoty vyšší. Zároveň s těmito výjimkami došlo i ke změně započítávání náhradních dob. Podle §29 odst. 5 jiţ nejsou nadále všechny započítávány ve 100% výši, nýbrţ jsou kráceny na pouhých 80% kromě výjimek uvedených tímto odstavcem. V novele byl zachován i nárok na tzv. předčasný důchod. I on však zaznamenal některé kosmetické úpravy. Je povinností dosáhnout pojistné doby podle zmíněného §29 odst. 1 či 3 a zároveň splnit alespoň jednu z esenciálních podmínek. Za prvé musí pojištěnec dosáhnout alespoň věku 60 let, pokud jeho důchodový věk činí alespoň 63 let, nebo mu do dosaţení nároku na řádný důchod prostřednictvím důchodového věku chybí maximálně 3 roky a jeho důchodový věk je niţší neţ 63. Odstavce 2 a 3 §30 ZDP poté zůstali nezměněny. Naopak velmi intenzivním a zajímavým změnám podlehl § 32 ZDP. Důchodový věk zůstal nezměněn pouze pro osoby narozené před rokem 1936, ostatní pak musí čelit novým 35

podmínkám, co se do výše důchodového věku týče. Pojištěnci narozeni před rokem 1968 mají podle odst. 2 důchodový věk určen podle přílohy. V zásadě je k věku podle odst. 1 přidáván určitý počet měsíců, jejichţ konkretizaci uvádí právě zmíněná příloha. Dochází tak k oddalování nároku na důchod a vzniku určitého překlenovacího systému, oproti změnám nastolených odstavcem 3. Jedná se zajisté o projev solidarity a omezení tvrdostí zákona pro pojištěnce, kteří by měli jen omezené moţnosti se připravit na změny. Odst. 3 pak uvádí zcela nový důchodový věk pro pojištěnce narozené po roce 1968. Sjednocuje jeho výši na 65 let pro muţe i ţeny, s pro náš systém obvyklou úlevou pro matky, jeţ vychovali 2, 3, 4 a více dětí. Pro kaţdou takovouto kategorii je důchodový věk sníţen o jeden rok. Podmínky na péči o toto dítě vycházející jak z §5 tak z §32 odst. 4, musí být zachovány. Důchodový věk byl za dobu účinnosti ZDP změněn jiţ třikrát. V zásadě tak můţeme usuzovat na další tendenci tohoto vývoje, neboť se jedná o vcelku souvislý nárůst věku potřebného k odchodu do starobního důchodu. Proto si zde dovolím uvést tabulku, která tuto změnu názorně ukazuje. Důchodový věk z. č. 155/1995

Ţena

Ţena – 1

Ţena – 2

Ţena – 3

bezdětná

dítě

děti

děti

62

61

60

59

58

58

57

63

63

62

61

61

60

59

65

65

65

64

63

62

-

muţ

Ţena 4 děti

Ţena – 5 dětí

Sb. Novela 338/2003 Sb. Novela 218/2007 Sb. Novela 206/2008 Sb.

Není divu, ţe vzhledem k změnám jednak v důchodovém věku, jednak v prodlouţení minimální doby pojištění, doznává reformy i výše důchodů. Významných změn doznal § 34 ZDP. Kromě dvou stávajících odstavců mu přibyly ještě další čtyři, upravující moţnost zvýšení poskytované dávky, za předpokladu jejího pozdějšího čerpání z důvodu výkonu 36

pracovní činnosti i po datu, k němuţ vznikl nárok na dávku starobního důchodu. I kdyţ tato novela není bezprecedentní novinkou, značně rozšiřuje moţnosti pojištěnce. §34 odst. 3:Pokud tedy pojištěnec vykonává výdělečnou činnost a u toho pobírá dávku důchodového pojištění, přiznanou na základě §29 odst. 1 a 3 ZDP pouze v poloviční výši dle § 37 odst. 1 ZDP, má nárok na zvýšení výpočtového základu o 1,5% za kaţdých 180 kalendářních dní takové činnosti. §34 odst. 4: Podobně lze postupovat i v případě, kdy pojištěnec při výše zmíněných podmínkách pobírá dávku v její plné výši, avšak zde je nárok na zvýšení jen o 0,4% za činnost vykonávanou po dobu 360 dní. Takový nárok pak můţe být aplikován kaţdé dva roky při nepřetrţité činnosti, či po ukončení výdělečné činnosti kratší. §34 odst. 5: V rámci odstavce pět je poté nastolena podobná situace v rámci níţ ovšem není důchodová dávka pobírána vůbec a nárok na ni nevzniká na základě § 29 odst. 1 či 3, ale podle odst. 2. Takový pojištěnec nemá dostatečnou dobu pojištění pro odchod do řádného důchodu. V rámci let, jeţ mu do ní zbývají, získává za kaţdý odpracovaný rok nárůst procentní výměry starobního důchodu o 1,5%. Pokud jiţ dosáhne na poţadovaný počet let pro přiznání řádného starobního důchodu je mu dávka dále zvyšována dle §34 odst. 2. Institut přepočítání výše důchodové dávky je pro náš systém nový. Zvláště v odstavci 4 je tato doba poněkud delší a bude tak i pro pojištěnce důleţitější ji sledovat a hlásit se včas o svá práva. Líbí se mi tento trend, neboť stát má přenášet jistou snahu o kontrolu nabytých práv na občany, a tak je vzdělávat v právní oblasti, čímţ je udrţována minimální všeobecná právní znalost základních institutů práva. Celkově pak tato změna úpravy má za cíl motivovat lidi důchodového věku, aby se pokusili postarat sami o sebe a nikoliv spoléhat na stát. Vzhledem k výšce průměrného věku je to u jistých typů povolání jistě dost dobře moţné. Stát tak sleduje naléhavou potřebu ušetřit a sníţit výdaje a zároveň zvýšit příjmy státní kasy, prostřednictvím odvedených daní. Líbí se mi způsob této nenucené stimulace populace. V textu zákona se nově upravují i § 35 aţ 37. I tyto upravují vztahy spojené z výší procentní výměry starobního důchodu. §35: Toto ustanovení upravuje přiznání dávky za podmínek uvedených §29 odst. 4 ZDP. Mluvíme tedy o pojištěncích ve věku minimálně 65 let s nedostatečnou dobou pojištění, kteří zároveň splnili podmínky nároku na invalidní důchod. Tito pak mají nárok na určení její

37

výše dle ustanovení § 41 odst. 2, který bude předmětem dalšího zkoumání později. Zde uveďme pouze fakt, ţe výše je přímo ovlivňována stupněm invalidity. §36 odst. 1a 2: jsou ustanovení dotýkající se výše výplaty tzv. předčasného důchodu. Takový důchod je přiznáván po delší dobu a je tudíţ nutné sníţit jeho výši. K sníţení dochází za kaţdých 90 kalendářních dnů, o něţ byl důchod předčasný přiznán dříve, neţ by byl přiznán důchod řádný. Za období v rámci prvních 720 dní dochází k sníţení o 0,9%, v obdobích následujících pak o 1,5%. Nejniţší přípustná částka procentní výměry můţe ovšem činit 770 Kč, jak vyplývá z §33 odst. 2 ZDP. Pokud by pojištěnec, po určitou dobu, takovou dávku nepobíral z důvodů příjmů z výdělečné činnosti, má moţnost na vlastní návrh nechat doby pojištění přepočítat, a tak docílit sníţení doby, za kterou dochází k sníţení procentní výměry. Úpravu způsobu vyplácení důchodu v případě jeho souběhu s výdělečnou činností souhrnně upravuje §37 ZDP. Vzhledem k zmíněným změnám je i zde nový odstavec vysvětlující pojmy jako polovina starobního důchodu (tedy polovina základní i procentní výměry), či souběh důchodů na základě §59 ZDP. Je nutno upozornit, ţe polovina starobního důchodu můţe být pojištěnci vyplácena pouze na ţádost, tedy nikoliv na základě vůle orgánů státu. Opět si tak můţou občané sami moderovat výši svých příjmů na základě svých vlastních subjektivních skutečností a postojů. Ačkoliv je novela v rámci starobního důchodu spíše kosmetického raţení a nejedná se o řešení systémové, musím uznat, ţe některé prvky mě oslovily. Jako velký přínos spatřuji způsob moderace starobního důchodu prostřednictvím sníţení procentuální výše dávky, kterou pojištěnec dostává. Osobně to shledávám, zvláště výhledově, pro dnešní mladší ročníky, jako zajímavou moţnost, jak si zvýšit příjem v období, kdy jiţ člověk neoplývá mladickým elánem. Důchod tak můţe působit jako zajišťovací dávka jen pro období, v nichţ je to opravdu potřeba. Zároveň pojištěnci nemající zájem o přilepšení nejsou nikterak postihováni. Problematický by ovšem mohl být dopad na pracovní trh. Pokud by totiţ byla upravena faktická výše důchodů a budoucí generace by byly hromadně nuceny si v důchodu přivydělat, sníţí se konkurenceschopnost ostatních zaměstnanců. Stalo by se tak zejména kvůli jistotě částečného příjmu ze starobního důchodu, a tudíţ menších nároků na výši příjmů z pracovních poměrů. Cena běţné pracovní síly by se pak buď musela sníţit, coţ by mohlo spoustu lidí ekonomicky ohrozit a výhledově jim sníţit výši starobního důchodu, nebo by 38

došlo k zvýšení nezaměstnanosti, která by mohla drasticky působit na státní rozpočet prostřednictvím zvýšených sociálních výdajů na tuto skupinu lidí a samozřejmě by vznikly ekonomické škody na domácnostech a jednotlivcích. Neblahé vlivy tohoto raţení, by poté způsobily u ostatních pojištěnců nezvratnou nutnost si ke starobnímu důchodu přilepšit, coţ by zacyklilo tento proces. Starobní důchod by pak mohl částečně ztratit smysl jako dávka zajišťující minimální nároky pojištěnců dále neschopných výdělečné činnosti. Z mé teoretické úvahy jasně vyplývá potřeba zvýšené ostraţitosti, jeţ je potřeba při jakýchkoliv, byť kosmetických, změnách v rámci důchodových dávek. Bohuţel předpovídat dopady na běţný ţivotní styl pojištěnců v takovýchto horizontech je nemoţné. Nezbývá, něţ vyčkat a pokusit se reagovat adekvátně na neţádoucí vlivy, které kaţdá změna musí přinést.

3.4)

Novela invalidního důchodu

Podle mého soukromého názoru, je novela invalidního důchodu, co do rozsahu změn přijatých z. č. 306/2008 Sb. nejrozsáhlejší a zřejmě i nejpodstatnější, neboť mění dosavadní strukturu této části sociálního zabezpečení. Zatím co dříve jsme rozeznávali důchod invalidní částečný a plný, dnes nastupuje pouze jedna dávka pod názvem invalidní důchod. Samozřejmě musela být zachována koncepce určitého vnitřního dělení této dávky podle stupně závaţnosti postiţení a důsledků s takovým handicapem spojených. Proto rozeznáváme invalidní důchod různých stupňů. Konkrétně tedy mluvíme o invaliditě prvního, druhého, či třetího stupně. Podle toho, do které kategorii pojištěnec spadá, je poté i přiznávána dávka v konkrétní výši s tím, ţe nejmenší postiţení je označováno stupněm jedna, a tedy mu přísluší dávka nejniţší a naopak nejtěţšímu třetímu stupni přísluší dávka nejvyšší. Vzhledem k nutnosti konformity pojmosloví a poţadavkům na jednotnost systému, jsou podle zmíněného systému transformovány i důchody přiznané před 1.1.2010. K této transformaci dochází na základě daných zákonných pravidel, aby byla chráněna jiţ nabytá práva. Oproti této změně naopak zůstává zachována podmínka nároku na invalidní důchod pouze před dosaţením důchodového věku (v novelizované podobě tedy před 65 rokem). Toto ustanovení má za cíl zabránit paralelnímu čerpání obou dávek, které by postrádalo sociální význam a neplnilo zabezpečovací a zaopatřovací charakter, naopak by takováto situace velice zatěţovala státní pokladnu. Ostatní podmínky nároku na invalidní důchod zůstávají zachovány v nezměněné podobě. Je tedy potřeba získat potřebnou dobu pojištění a stát se invalidním, nebo utrpět pracovní úraz, jehoţ důsledkem je invalidita. 39

Jiţ naznačovanou novou koncepci uvádí v ţivot § 39 ZDP. Základním poţadavkem na invaliditu je, podle tohoto ustanovení, omezení pracovní schopnosti v důsledku dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu v minimální výši 35%. Procenta, o které pracovní schopnost poklesla, jsou poté klíčem k rozšifrování jednotlivých stupňů invalidity. Došlo-li k poklesu o nejméně 35%, maximálně však o 49% jedná se o invaliditu prvního stupně. O invaliditě druhého stupně můţeme mluvit, je-li pokles pracovní schopnosti mezi 50 – 69%. Cokoliv od 70% výše je poté invalidita v nejtěţším, tedy třetím stupni. Jak je jasně znatelné z textu, je zde velmi důleţitý pojem „pracovní schopnost“ případně její pokles. § 39 odst. 3 definuje tento pojem jako: „Pracovní schopností se rozumí schopnost pojištěnce vykonávat výdělečnou činnost odpovídající jeho tělesným, smyslovým a duševním schopnostem, s přihlédnutím k dosaženému vzdělání, zkušenostem a znalostem a předchozím výdělečným činnostem. Poklesem pracovní schopnosti se rozumí pokles schopnosti vykonávat výdělečnou, činnost v důsledku omezení tělesných, smyslových a duševních schopností ve srovnání se stavem, který byl u pojištěnce před vznikem dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu.“ Je zřejmé, ţe duševní i fyzické handicapy jsou brány v potaz stejně, jako v předcházejících legislativních úpravách a není zde tedy nějaké postiţení jakkoliv diskriminováno. Z textu také vyplývá, ţe neexistuje objektivní hodnocení takovýchto stavů, nýbrţ musí být případy hodnoceny jednotlivě s přihlédnutím k subjektivním skutečnostem, vycházejících z povahy vykonávané činnosti a vzniknuvších invalidních stavů. Zákon v tomto kontextu jasně uvádí, ţe za zdravotní postiţení je nutno povaţovat soubor všech funkčních poruch, souvisejících s poklesem pracovní schopnosti. Jednotlivá hodnocení zdravotních stavů provádějí okresní správy sociálního zabezpečení (v Praze Praţská správa sociálního zabezpečení, v Brně Městská správa sociálního zabezpečení Brno) svými lékaři. Toto hodnocení je vykonáváno na základě srovnání aktuálního stavu pojištěnce podloţeného výsledky funkčních vyšetření. Pro konečné rozhodnutí jsou velmi důleţité faktory vycházející z § 39 odst. 4. Jedná se zejména o povahu zdravotního pojištění (trvalá či dočasná), progresivitu vývoje zdravotního stavu (stabilizovaný či progresivní), zda a jak je pojištěnec na dané postiţení adaptován, moţnosti uplatnění i v jiných oblastech navzdory postiţení, tedy schopnost rekvalifikovat se, moţnosti vyuţití pracovní schopnosti při poklesu pracovní schopnosti niţším neţ 69% a v případě poklesu nad 70% schopnost vykonávat výdělečnou činnost za mimořádných podmínek. 40

Za stabilizovaný zdravotní stav pak § 39 odst. 6 povaţuje situaci, kdy pojištěnec můţe vykonávat pracovní činnost bez toho, aby se jeho zdraví horšilo v důsledku jejího výkonu a to i za dodrţení případných omezení vyplývajících s povinné léčby či jiných pracovních omezení. Odstavec 7 téhoţ ustanovení pak konkretizuje pojem adaptace na postiţení. V takovém případě musí pojištěnec znovu nabýt schopností a dovedností, jimiţ oplýval před vznikem postiţení a být schopen vykonávat výdělečnou činnost bez dalšího zhoršování zdravotního stavu v původním rozsahu. Velmi důleţitým faktorem pro moţnost přiznání dávky invalidního důchodu je naplnění povinné doby pojištění. Její délka zůstala nezměněna a i nadále se odvíjí od věku pojištěnce. Věk, o němţ je řeč, se ani zdaleka neblíţí věku důchodovému. Invalidní důchod plní svou zabezpečovací funkci u podstatně mladších ročníků, a i kdyţ na něj v mnohých případech dávka starobního důchodu nakonec přímo navazuje, je řešení parametrů umoţňujících jeho přiznání v mnohem solidárnější a sociálnější rovině. Pro bliţší pochopení povaţuji za nutné uvést celé znění § 40 ZDP s vlastním komentářem, vztahujícímu se zejména k novelizovaným částem tohoto ustanovení. (1) Potřebná doba pojištění pro nárok na invalidní důchod činí u pojištěnce ve věku a) do 20 let méně než jeden rok, b) od 20 let do 22 let jeden rok, c) od 22 let do 24 let dva roky, d) od 24 let do 26 let tři roky, e) od 26 let do 28 let čtyři roky a f) nad 28 let pět roků. Zde nedošlo k ţádné změně. Tento odstavec ovšem jasně dokumentuje mou výše uváděnou argumentaci. Doba pojištění nutná pro vznik nároku na pojištění je, i v její maximální výši, vzhledem k době potřebné pro přiznání dávky starobního důchodu marginální. Toto ustanovení je ztělesněním hned několika zásad a to zásluhovosti, kompenzace a sociální integrace a samozřejmě sociální solidarity. U zásady zásluhovosti je nutno podotknout, ţe celkově stav invalidity je v konečném důsledku nutno vnímat jako určitý druh zásluhy, neboť přímo dosaţením 65 let věku vzniká invalidovi nárok na důchod starobní, který nesmí být niţší neţ důchod invalidní (viz další zkoumání §61a). (2) Potřebná doba pojištění pro nárok na invalidní důchod se zjišťuje z období před vznikem invalidity, a jde-li o pojištěnce ve věku nad 28 let, z posledních deseti roků před vznikem invalidity. U pojištěnce staršího 38 let se podmínka potřebné doby pojištění pro 41

nárok na invalidní důchod považuje za splněnou též, byla-li tato doba získána v období posledních 20 let před vznikem invalidity; potřebná doba pojištění činí přitom 10 roků. Podmínka potřebné doby pojištění pro nárok na invalidní důchod se považuje za splněnou též, byla-li tato doba získána v kterémkoliv období deseti roků dokončeném po vzniku invalidity; u pojištěnce mladšího 24 let činí přitom potřebná doba pojištění dva roky. Ustanovení odstavce druhého bylo obohaceno o zbrusu nové znění druhé věty, jeţ nyní umoţňuje přiznání invalidního důchodu za splnění delší doby pojištění (10 let), ale v delším časovém horizontu (20 let), pro pojištěnce od 38 let věku. Toto ustanovení je v textu ze zcela zištných důvodů. Pro mnohé, zejména pracovní úrazy, je totiţ běţná delší doba léčení, během níţ si dotyčný myslí, ţe se dokáţe opět integrovat do svého pracovního procesu, nebo doba léčení je sama o sobě natolik rozvleklá, ţe uteče i několik let neţ je konečně invalidita stanovena. V takovýchto případech bylo přiznání dávky problematické, neboť mohlo dojít k moţnosti, ţe v rámci posledních deseti let nebylo dosaţeno pěti let doby pojištění, navzdory předcházející výdělečné činnosti i po velmi dlouhou dobu. Navíc vzhledem k faktoru počítání zmíněného rozhodného období, by nemohlo ani dobrovolné pojištění jakkoliv příznivě ovlivnit přiznání invalidního důchodu. Z těchto důvodů je změna tohoto charakteru opravdu revoluční a představuje postup k podstatně solidárnějšímu řešení. Navíc si dovedu představit stíţnosti napadající původní znění § 40 odst. 2 pro přílišnou legislativní tvrdost, coţ by bylo v rozporu se základní zásadou práva sociálního zabezpečení a to omezováním tvrdostí zákona. Díky rozšíření rozhodného období a navzdory zvýšení nutné doby pojištění pro přiznání dávky invalidního důchodu, povaţuji tuto legislativní změnu za velmi dobrou. (3) Pro účely splnění podmínky potřebné doby pojištění pro nárok na invalidní důchod se za dobu pojištění považuje též doba účasti na pojištění osob uvedených v § 5 odst. 1 písm. n) a dále doba studia na střední nebo vysoké škole v České republice, a to před dosažením 18 let věku, nejdříve však po ukončení povinné školní docházky, a po dosažení věku 18 let po dobu prvních 6 let tohoto studia. Odstavec 3 doznal jen kosmetických textových úprav navázaných na předchozí změny a to zejména v kontextu doby studia po dosaţení věku 18 let v rámci prvních 6 let, která jiţ nadále není povaţována za dobu náhradní. Jako v předchozím znění zákona, je tedy studium a doba vedení v evidenci úřadu práce v době prvních tří let, povaţována pro nárok na invalidní důchod jako doba pojištění.

42

Zajímavou novinkou je novela ustanovení § 53 odst. 2 z. č. 582/1991 o organizaci a provádění sociálního zabezpečení. Ta sice nevychází přímo z novely ZDP, ale má vliv na pobírání dávky invalidního důchodu. Umoţňuje totiţ orgánu sociálního zabezpečení, aby výzvou poţadoval od pojištěnce lékařské nálezy ošetřujících lékařů, a tak mohl provádět kontrolu oprávněnosti pobírání jednotlivých dávek daleko efektivněji neţ doposud. Orgán sociálního zabezpečení můţe dále touto výzvou poţadovat i sdělení údajů o dosaţeném vzdělání, zkušenostech a znalostech, předchozích výdělečných činnostech a o změnách ve sdělených skutečnostech, k nimţ došlo v době od předchozího posouzení poklesu pracovní schopnosti. Při nesplnění této povinnosti můţe být výplata důchodu zastavena, jestliţe byl příjemce dávky na tento následek upozorněn. Dosud bylo moţné zastavit dávku podmíněnou nepříznivým zdravotním stavem pouze při nepodrobení se vyšetření zdravotního stavu.

3.4.1) Výše invalidního důchodu Vzhledem k strukturální změně, které doznal invalidní důchod jako celek, jiţ nemůţeme rozlišovat rozdílnou procentuální výměru zvlášť pro důchod částečný či plný. Proto také nepřichází v úvahu duální koncepce a vzhledem k třístupňové kvalifikaci invalidního důchodu musíme aplikovat trojí výši dávky, vycházející z výše základní výměry, která zůstala nezměněna ve výši 2170,- Kč (dnes jiţ 2230,- Kč), obohacené o výši procentní výměry invalidního důchodu počítané za kaţdý celý rok doby pojištění. Výše procentuální výměry invalidního důchodu je potom odvozená od výpočtového základu. Pro invaliditu prvního stupně přisuzuje zákon 0,5 % výpočtového základu měsíčně. Pro stupeň druhý se jedná o 0,75 % a pro stupeň třetí o 1,5 % měsíčně. V zásadě nedošlo k ţádné změně v rámci nastíněného způsobu výpočtu, pouze byla vytvořena a vloţena třetí hodnota pro druhý stupeň invalidity. Co se do výše invalidního důchodu týče, můţeme klidně říci, ţe dnešní pojetí invalidity prvního a třetího stupně odpovídá dřívějšímu pojetí invalidity částečné a plné. Novinkou je ovšem moţnost stanovení nové výše invalidního důchodu, pokud u pojištěnce došlo k vývoji postiţení a byl přeřazen do jiné skupiny. V takovém případě jiţ nadále není nutné zkoumat, zda je splněna podmínka potřebné doby pojištění. K této změně dochází tak, ţe ke dni změny stupně invalidity je přepočítána výše procentní výměry. Jedná se tedy o součin procentní výměry staré a koeficientu, který se vypočte jako podíl procentní sazby výpočtového základu za kaţdý celý rok doby pojištění uvedené §41 odst. 2, odpovídající novému stupni invalidity, a procentní sazby výpočtového základu za kaţdý celý 43

rok doby pojištění uvedené v §41 odst. 2, která odpovídá dosavadnímu stupni invalidity. Koeficient se stanoví s přesností na 4 platná desetinná místa. Tato sloţitá definice v praxi podle mne znamená, ţe čerpám-li dávku příslušnou pro invaliditu prvního stupně, pak při změně na druhý bude procentuální výměra zvýšena jedenapůlkrát, na třetí třikrát. Tento přepočet tedy odpovídá stavu, kdy by pojištěnec začal pobírat dávku invalidního důchodu jiného stupně zcela nově. To odpovídá zásadě rovnosti. Za stejných podmínek musí být dávky pro pojištěnce stejné a není moţno nějakého z nich zvýhodňovat. Moţná by bylo uţivatelsky i legislativně snesitelnější tento odstavec přeformulovat. Na mne osobně působí velice sloţitě a úprava ve smyslu „ … procentuální výměra bude přepočtena podle příslušného stupně.“ by seděla více. Pro výpočet výše procentní výměry je důleţité období, za nějţ je výměra počítána. Velkou roli proto v systému invalidního důchodu hrají doby dopočtené, které se počítají ve stanovené výši jako doby pojištění. Jedná se o dobu ode dne vzniku nároku na invalidní důchod do dosaţení důchodového věku uvedeného v § 32 ZDP. Tento způsob započítávání nám ukazuje na, jiţ mnohokrát zmiňovanou zásadu zásluhovosti, která zde nespočívá na ekonomickém základě. U ţen se přitom bere v úvahu důchodový věk stanovený pro ţeny, které nevychovaly ţádné dítě, a u muţů se bere v úvahu důchodový věk stanovený pro ţeny stejného data narození, které nevychovaly ţádné dítě. Dopočtená doba se však nezapočítává, jestliţe invalidita vznikla následkem úmyslného poškození zdraví, které si pojištěnec způsobil, či nechal způsobit, nebo poškození zdraví pojištěnce, které vzniklo jako následek jeho úmyslného trestného činu. I dopočtené doby sledují zpřísnění podmínek nastolených novelou 306/2008 Sb., a nejsou tedy nadále ve všech případech započítávány ve 100% výši. Důkazem tohoto jevu je §41 odst. 5 ZDP. Plné započítávání doby dopočtené je ponecháno pouze u pojištěnců, kteří mají v období od 18 let věku do okamţiku vzniku nároku na invalidní důchod pojištění v rámci ČR, nebo vznikla-li jim invalidita v důsledku pracovního úrazu. Z těchto pravidel je pak připuštěna malá odchylka v podobě tolerance období, které není kryto dobou českého pojištění a to v maximálním rozsahu 1 roku u pojištěnce invalidního před 28. rokem věku, 2 let byla-li invalidita přiznána v rozmezí 28 - 40. roku věku, případně 3 let vnikla-li invalidita u pojištěnce staršího. Ostatní pak musí počítat se zkrácením doby dopočtené v poměru; délka dob pojištění získaných v rámci ČR, od 18 let do doby vzniku nároku na invalidní důchod, k celkové době 44

uplynuvší. V tomto případě je do doby pojištění započítávána i doba studia na střední nebo vysoké škole v ČR po 18 roku věku v rozsahu prvních 6 let (včetně povolených výjimek). Co se týče výše invalidního důchodu v mimořádných případech, zůstaly zachovány odlišné podmínky pro přístup k těmto situacím, nicméně na základě změny koncepce doznalo i ustanovení § 42 ZDP několika změn. Vzhledem k tomu, ţe invalidní důchod je brán jako jedna dávka, nikoliv v duálním pojetí jako dříve, koncentruje nyní toto ustanovení návody pro výpočet výše dávky pro všechny tři stupně invalidity. Odstavec druhý, podle něhoţ je výsledná výše dávky vypočítávána, zůstal nezměněn, a proto je důleţité pouze srovnání jednotlivých minimálních dávek příslušnících k nynějším stupňům invalidity, vzhledem k předchozímu dělení na invaliditu částečnou a plnou. Není divu, ţe opět můţeme přirovnat nejtěţší třetí stupeň k invaliditě plné a pouze kvitovat zachování minimální výše v hodnotě 45% výpočtového základu. Stejné srovnání pak platí mezi druhým stupněm a invaliditou částečnou, kde je minimální výše dávky zachována na polovině částky určené podle odstavce 2. Speciální a nová je pouze výpočtová klauzule pro stanovení dávky přijímané z titulu prvního stupně invalidního důchodu. Zde zákon přiznává částku ve výši jedné třetiny dávky určené podle odstavce 2. Další podmínky pro výpočet výše dávky invalidního důchodu v mimořádných případech zůstaly zachovány v předchozím znění. Je tedy i nadále nutné, podle jednotlivých odstavců, dosáhnout či nedosáhnout určitého věku, nebo splnit minimální doby pojištění. Je otázkou, zda mají být tyto ustanovení represivního, nebo motivačního charakteru. Z celé změny invalidního důchodu je patrná sníţená ochota státu vyplácet dávky v původní výši. Rozdělení na tři stupně invalidity je toho jasným důkazem. Nicméně můţeme si tuto tendenci vykládat i jako snahu motivovat lidi s invalidním postiţením k tomu, aby se o sebe více starali sami a tím se integrovali do společnosti. Při ohlédnutí do historie totiţ zjistíme, ţe nejlepší a nejfunkčnější stimul pro dosáhnutí podobných cílů, vychází vţdy z ekonomické roviny. Na druhou stranu, navzdory těmto, v důsledku vesměs zpřísňujícím podmínkám, stojí rozšířené ustanovení § 42 odst. 1 věty druhé a třetí, které přiznává třetí stupeň invalidity širšímu spektru pojištěnců. „… . Za invaliditu třetího stupně se pro účely věty první považuje též takové omezení tělesných, smyslových nebo duševních schopností, které má za následek neschopnost soustavné přípravy k pracovnímu uplatnění. Při posuzování invalidity pro účely nároku na invalidní důchod pro invaliditu třetího stupně podle věty první se neprovádí srovnání se 45

stavem, který byl u osoby uvedené ve větě první před vznikem dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu (§ 39 odst. 3 věta druhá).“ Nejprve se mi tato změna jevila pouze jako kosmetická úprava. Nicméně jedná se o zpřesnění gramatického výkladu, který byl nedostačující a zprostředkovaně tedy i spektrum pojištěnců, na něţ můţe nový výklad dopadnout je širší. Musíme si totiţ uvědomit, ţe s rychlým pokrokem přicházejícím prostřednictvím medií jako je internet, je cena vzdělání nevyčíslitelná, a tudíţ nemoţnost jeho získání je handicapem nedozírného rozsahu i pro člověka zdravého. O to víc musíme vnímat podobný efekt na lidi s postiţením, které jim brání dosáhnout této společenské hodnoty. Je tedy adekvátní nevyšetřovat stav vzhledem k stavu předchozímu, nýbrţ se zaobírat právě perspektivou vývoje. Já osobně vnímám tuto změnu jako krok k novému pojetí solidarity, protoţe zásady, jeţ je nutno zachovávat, mohou zůstávat nemněné, ačkoliv jejich obsah nabývá nových rozměrů. Poslední novinkou, kterou hodlám zmiňovat v souvislosti s invalidním důchodem, je zbrusu nové ustanovení § 61a ZDP. Jiţ dříve jsme na toto ustanovení narazili v kontextu se zánikem nároku na invalidní důchod pro dosaţení věku 65 let, tedy hranice, od níţ jiţ přísluší nárok na dávku důchodu starobního. Právě tuto problematiku společně s výší dávky, upravuje zmíněné ustanovení. Velký význam má pro pojištěnce, jimţ by jinak nárok na starobní důchod nevznikl, protoţe by nenaplnily podmínky podle § 29 ZDP. Nicméně nabytí podle tohoto ustanovení nevylučuje, tudíţ by bylo moţné poţádat o důchodovou dávku právě podle ustanovení upravujících důchod starobní. To by se vyplatilo zvláště v případech, kdy by výše výměry starobního důchodu podle § 29 ZDP přesáhla výměru určenou podle § 61a odst. 2, tedy výši předchozího invalidního důchodu.

3.4.2) Shrnutí invalidního důchodu – hodnocení změn Systémová změna, jíţ prošel invalidní důchod, přináší na jedné straně zjednodušení, objasnění a zprůhlednění celého systému přiznávání dávek. Zajišťuje státu širší a účinnější míru kontroly nad jejím vydáváním, moderuje daleko lépe její výši díky rozdělení handicapů do více rovin a vnáší do úpravy nové precedentní prvky. Je nutno si ovšem uvědomit i tíţi dopadu na účastníky tohoto systému, a to zejména těch, kteří v něm ţijí jiţ delší dobu. Adaptace je totiţ velmi obtíţná bezprostředně po vzniku rozebíraných problémů a mně osobně se jeví skoro nemoţná, pokud si pojištěnec zvykne na určitý standart poskytovaný skrze dávku. Mnoho postiţených jistě utrpí přehodnocováním jejich stavů v rámci přesunů do stanovených skupin. Tento přesun také probíhá velice rázně a to v kontextu skupiny, která se 46

musí označit jako obtíţněji adaptabilní, je mírně řečeno poněkud drsné. Netvrdím, ţe se jedná o změnu, která znamená konec spokojeného ţivota pro invalidy, pouze bych si představoval jiný přístup k zavádění takovýchto úprav. Celkově ale vnímám novelu invalidního důchodu jako velmi zdařilou a pozitivní. Určitě je na místě kontrola státních výdajů a to zvláště do oblasti tak citlivé. Uvidíme velice brzy, zda tvůrci na něco nepozapomněli, nebo jestli nebude potřeba něco změnit.

3.5)

Novela v rámci vdovských a vdoveckých důchodů, důchodů

sirotčích V rámci rozebírané právní úpravy došlo pouze k několika kosmetickým změnám spojených vesměs s předchozími úpravami v rámci invalidního důchodu. Jedná se tedy pouze o textové změny, které nemění vlastní význam a dopad této dávky. Proto jediné ustanovení, které stojí za zmínku v kontextu novely 306/2008 Sb. Je ustanovení § 50 odst. 2 písm. e). Nadále jiţ není pro přiznání dávky důleţitý věk 55 let u ţen a 58 let u muţů, ale dochází ke sjednocení věkové hranice. Nově je u muţů i ţen třeba dosáhnout alespoň věku o 4 roky niţšího neţ činí důchodový věk muţe stejného data narození. Postačí ovšem dosáhnout pouze vlastního důchodového věku, je-li tento niţší neţ věk uvedený v předchozí větě. Je otázkou zda vedla zákonodárce k této změně touha po rovnoprávnosti mezi pohlavími, nebo jestli je souvislost vázána spíše na sníţení výdajů. Nově se zabývají úpravy pozůstalostních důchodů také otázkou výše znovunabyté dávky. Ta nesmí být přiznána ve výši niţší, neţ byla výše dávky pobírané dříve. Samozřejmě zde mluvíme jen o výši procentní výměry, nikoliv výměry základní. Nicméně se jedná o zvýhodnění pobíratelů dávek, protoţe aţ doposud byla dávka vţdy vypočítána znova, a tudíţ bez valorizačních navýšení.

3.6)

Výplata důchodů

Poslední změnou v zákoně 155/1995 Sb. ZDP, kterou jsem ještě nezmínil je obsaţena v § 64 odst. 4. „Nová právní úprava stanoví povinnost příjemce důchodu vypláceného v hotovosti prostřednictvím drţitele poštovní licence, hradit náklady plátce důchodu za poukazy splátek důchodu vyplácených v pravidelných lhůtách. Tato povinnost se nevztahuje na poţivatele důchodů, jimţ byl důchod přiznán před 1. 1. 2010 a od 31. 12. 2009 jim nepřetrţitě trvá nárok na alespoň jeden důchod (např. vdovský a nově je přiznáván po 31. 12. 2009 47

důchod starobní). Výše těchto nákladů v roce 2010 činí 21 Kč za kaţdou splátku důchodu. Tato částka bude předem sraţena z celkové výše splátky, která bude následně poukázána pojištěnci v jiţ sníţené výši.“9

3.7)

Procesní změny v rámci důchodového pojištění z.č. 582/1991 Sb. o

organizaci a provádění sociálního zabezpečení – námitkové řízení V úvodu obecné části jsme si jasně uvedli, ţe jako v ostatních právních odvětvích i v sociálním zabezpečení máme normy hmotněprávní a procesněprávní. Souborem procesních norem je právě zákon o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, který byl novelizován zákonem č. 479/2008 Sb. Z této novely je pro důchodové pojištění potřeba vyzvednout jednu významnou změnu. Jedná se o zavedení nového řádného opravného prostředku, jímţ je námitkové řízení §88 OPSZ. Námitka můţe být podána proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení (a ostatních plátců důchodů) ve věcech důchodového pojištění. Lhůta na podání námitky činí 30 dní ode dne oznámení rozhodnutí. Jelikoţ jsou námitky podávány ke stejnému orgánu, který napadené rozhodnutí vydal, jedná se o autoremeduru. Sám zákon nás zde odkazuje subsidiárně na správní řád, a proto můţeme usuzovat na nutné náleţitosti tohoto právního aktu vycházející právě z tohoto předpisu. Námitky tak musí obsahovat, kdo námitky podává (právnická osoba uvádí přitom svůj název nebo obchodní firmu, identifikační číslo nebo obdobný údaj a adresu svého sídla, popřípadě jinou adresu pro doručování), označení správního orgánu, jemuţ jsou námitky určeny, proti kterému rozhodnutí námitky směřují, v jakém rozsahu se rozhodnutí námitkami napadá a v čem je spatřován rozpor s právními předpisy nebo v čem je rozhodnutí nesprávné a co se navrhuje; námitky musí být podepsány. Zajímavým faktem je, ţe podání námitky nemá odkladný účinek kromě případů, kdy vzniká povinnost pojištěnci nahradit přeplatek na důchodu. Rozhodující orgán není ani vázán obsahem takového podání, coţ ukazuje na vysokou míru benevolence pro jeho rozhodování. Můţe se tak stát, ţe místo vyměřeného přeplatku bude mít rozhodnutí podobu vyměření přeplatku v ještě vyšší částce. Proto existuje i vůči tomuto opravnému prostředku další stupeň kontroly, jímţ je ţaloba v rámci správního soudnictví. Tuto moţnost přiznával zákon i ve svém původním znění, a tudíţ není soudní přezkum ţádným překvapením. Nicméně je velmi 9

Změny důchodového pojištění od 1. Ledna 2010. BussinessInfo.cz [online]. Last modified 5. března 2011[cit. 2011-03-05]. Dostupné z:

48

potěšující snaha zákonodárců ulevit přetíţenému soudnictví tím, ţe umoţní první rovinu přezkumu jiţ v rámci autoremedury. Teprve pokud nedojde ke konsensu ani v tomto případě, má právo dotčený subjekt vyuţít institutu, který sice poţívá vyšší právní síly a váhy, ale stojí zároveň mnohem více peněz. Rozhodně se tedy jedná o velmi zajímavou a nadějnou změnu. Jestli ovšem přináší kýţený efekt, ukáţe aţ prověření časem a větším počtem námitek.

49

4) Hodnocení změn v kontextu celé plánované reformy důchodového pojištění vycházející ze závěrů Bezděkovy komise10 Souhrn změn, které se staly hlavní předmětem mé práce, a jejichţ obsah a dopady jsem se snaţil v jejím průběhu vysvětlit, jsou pouze prvním výstřelem v rámci začínající důchodové reformy. I proto bývá někdy tato malá novelizace důchodového zákona označována jako první stupeň reformy. Jiţ dříve jsem naznačoval, ţe v politických kruzích existuje touha po reformě, ale chybí všeobecný konsensus o její podobě. I proto zřejmě nepostupují navrhované změny jako celek a reforma se rodí pouze kuse a velmi pomalu. Mám-li říci, jako člověk neúprosně se blíţící pracovnímu procesu, a tudíţ i povinnosti odvádět pojistné, co bych si přál, nemůţu jinak, něţ chtít rychlou a jasnou reformu. Stav, kdy jedna politická strana hlásá jedno a druhá něco úplně jiného, mi přijde aţ neuvěřitelně hloupý. Jako student práv sice respektuji právo na vlastní názor, jako člověk bych ho ovšem politikům nejraději sebral. Osobně si představuji, ţe reforma takovýchto rozsahů by měla být poměrně stálá a její hlavním cílem by mělo být poskytnutí záruk pro pojištěnce vstupující do systému. Nejedná se jen o záruky ekonomické a zajišťovací. Neméně důleţitou je i zásada právní jistoty, která by další případnou renovelizací, jenţ by pro mnohé mohla mít retroaktivní účinek, byla narušena. Podívejme se na jasný příklad například v Maďarsku, zemi nám ne tolik vzdálené. Zde došlo k oddělení důchodového systému na soukromou a státní část a nyní musí všichni převést peníze ze soukromých fondů zpět do státních, jinak jim hrozí moţnost, ţe nedostanou důchody vůbec. Taková reforma potom nemá smysl vůbec. Vţdyť ty, jejichţ právům měla nejvíce prospět, poškodila v míře, která nemůţe být napravena. Doufám, ţe takový stav u nás nenastane a my projdeme reformním období podstatně klidněji. Pokusím se proto naznačit smysl celkové nové úpravy, jejíţ druhý krok, spojený s navýšením sníţené sazby DPH rychle blíţí.

10

Závěrečná zpráva Bezděkovy komise : Poradní expertní sbor ministra financí a ministra práce a sociálních věcí (koordinátor Vladimír Bezděk)[online]. Praha: Ministerstvo práce a sociálních věcí, vydáno 16. 12. 2005 [cit. 2011-03-03]. Dostupné z:

50

Abychom pochopili důvody nutnosti změny, pokusím se nejprve uvést několik problémů, vedoucích od úpravy poskytované z. č. 155/1995 o ZDP dříve, k úpravě navrhované. Základním problémem stávající úpravy je podle Bezděkovy zprávy její způsob financování. Jedná se totiţ, bez dalšího, o model zaloţený na průběţném financování jako jediném pilíři důchodového pojištění. Tento způsob je poté funkční pouze ve společnostech, kde dochází k zachovávání poměru mezi lidmi pobírajícími důchodovou dávku a těmi co do tohoto systému přispívají. Bohuţel takový stav by musel vést k neustálému nárůstu počtu obyvatel, či konstantnímu demografickému vývoji, coţ jak víme, se fakticky nemůţe stát. Jednotlivé populační vlny, doplněné o tendenci mít méně dětí neţ tomu bylo doposud, váţně podlomily kořeny tohoto systému. Proto je součástí rozebíraného dokumentu několik návrhů řešení této situace. V zásadě se jedná o moţnost nic nedělat, a pokus o specifikaci důsledků, které by to přineslo, a pak další dvě varianty zaloţené na vzniku nového důchodového pilíře. Tento pilíř by měl být zaloţen na dobrovolné, či povinné účasti v jisté formě fondového pojištění. Pojištěnec by si tedy mohl vybrat (byl by nucen), zda část povinné dávky odvede do tohoto fondového pilíře a umoţní investici části svých prostředků v rámci kapitálových trhů. Důchod by mu pak plynul, jak z části která by byla odváděna jako doposud a navíc by mohl pobírat i výnosy z nově vzniklého pilíře. Taková úprava by nenabízela moţnost nepřispívat, pouze by umoţňovala vybrat si, z jakých zdrojů budu čerpat svůj budoucí důchod. Vznikl by tak jistý hybridní systém zaloţený na spolupráci veřejného a soukromého sektoru. Stát by se zbavil části svých rizik a potencionálních pohledávek, které by se měli v budoucnu vytvořit. Otázkou je samozřejmě míra bezpečnosti a zajištění těchto soukromých subjektů. Existují totiţ neopomenutelná rizika v podobě zpronevěry, krachu, či jiného nedodrţení práv nabytých účastníky po dobu spoření. Takováto úprava by vyţadovala i vlastní legislativní úpravu, a proto je navrhována i s vlastním názvem zákona, jenţ by ji upravoval. Jednalo by se o „Zákon o fondově financovaném pilíři důchodového systému České republiky“. Zajímavý je i druhý problém, jeţ zpráva rozebírá, a to přílišná redistribuce důchodového systému. Podle stávajících předpisů, totiţ i jedinci s podprůměrnými příjmy

51

dostávají nadprůměrné důchody a naopak pojištěnci přispívající hodně, dostávají v poměru méně. Nicméně ve zprávě je i konstatováno, ţe toto je věc neřešitelná ku spokojenosti všech. Konkrétní návrhy řešení se v zásadě liší pouze v tom, zda by měl zákon ukládat povinnost, případně pouze nabízet moţnost, přesměrovat část svých prostředků v rámci důchodového pojištění z průběţně financovaného pilíře do pilíře fondového. Bohuţel nemám v této práci tolik prostoru, abych se zaobíral hodnocením těchto dvou úprav a jakkoliv je paralelně srovnával. Musím si tedy vystačit s konstatováním, ţe odborníci, jeţ tuto zprávu připravili, shledali za vhodnější variantu, zaloţenou na účasti dobrovolné. I z mého pohledu se tato varianta jeví schůdnější, zvláště pro jedince, kteří na dosavadním systému strávili většinu produktivních let a jiţ nehodlají cokoliv měnit. Pro vznik účasti v rámci fondového pilíře bude nutný jistý druh právního úkonu, na jehoţ základě bude jedinci vytvořen soukromý účet u společnosti provozující daný fond, a v jeho prospěch pak budou plynout odvody pojištěnce i jednotlivé potencionální výtěţky z činnosti fondu. Vzhledem k zahraničním zkušenostem bude hospodaření s těmito účty pod záštitou státu, aby bylo dosaţeno sníţení nákladů vzniknuvších novou administrativou. Návrh presumuje vznik takové účasti v raném produktivním věku a její udrţení aţ do okamţiku odchodu do důchodu. Cílem je sníţit vlivy jednotlivých výkyvů, existujících zcela běţně na kapitálových trzích. Já sám musím přiznat, ţe s tímto hluboce nesouhlasím. Nepředpokládám, ţe nezainteresovaný subjekt se bude snaţit nakládat s penězi co nejhospodárněji a zvyšovat co nejvíce jejich hodnotu. Ocenil bych moţnost vyjmout své vlastní prostředky, alespoň dočasně z hospodaření v rámci fondu. A to nemluvím o odbornících, které kapitálové trhy ţiví, a kteří by byli schopni odhadnout i krátkodobější výkyvy, a tak své prostředky lépe chránit. Takovíto lidé budou chovat vůči fondům podezíravost a nemyslím si, ţe budou nadšeni z moţnosti být jich účastni, pokud nebudou mít alespoň minimální moţnost vlastní moderace. Z této varianty vyplývá i mnoho pozitiv. Rozhodně by došlo k smazání generační diskriminace, protoţe mladí pojištěnci, kteří odvádějí pojistné s výhledem nepřesvědčivé návratnosti, by si spořili i na svůj konkrétní důchod. Jedná se zároveň o vhodnou motivaci pro pojištěnce s větším příjmem, neboť odvedou vyšší faktickou částku do nového pilíře a tím si navýší potencionální důchod mnohem více, neţ by tomu bylo ve stávajícím systému. Pro ty méně šťastné nebo starší by byla zachována i moţnost zůstat účastníkem pouze stávajícího

52

důchodového pojištění. Je tedy zřejmé, ţe toto řešení by bylo sociálně i ekonomicky přijatelné pro všechny skupiny obyvatelstva. Budoucí pojištěnec, jemuţ by vznikl nárok na důchod, by pobíral důchod zaloţený jednak na stávajícím způsobu výpočtu, spočívajícím v základní a procentní výměře, ale i důchod druhý, zaloţený na úspěšnosti hospodaření fondu, do kterého si ukládal peníze. Součet by byl vyplácen jako výsledná důchodová dávka. Zpráva počítá i s případem, kdy by pojištěnec zemřel a zanechal na svém účtu prostředky. Existují v zásadě dvě varianty řešení. Buď by tyto účty mohly být pouţity na financování důchodů ostatních a propadly tedy státu, coţ je ovšem nepřípustné, protoţe by se jednalo o formu zkonfiskování majetku. Opačný přístup by tyto peníze převedl na účet pozůstalých v rámci fondu, jehoţ by byli účastníky. V případě, ţe by této dobrovolné moţnosti nevyuţívali, bude jim účet vytvořen a jejich další příspěvek bude činit nula korun měsíčně. Mám pouze strach, ţe by tak vznikly nerovné podmínky v rámci moţnosti účastnit se pojištění pro všechny subjekty. Běţný pojištěnec musí totiţ, pokud by chtěl být nového pilíře účasten, projevit vůli k tomuto účastenství, tedy podat si ţádost a to do velmi striktní a krátké doby (max. 24 měsíců pojištění z výdělečné činnosti). Vzhledem k faktu, ţe by se v tomto případě jednalo o velmi mladé a nezkušené lidi, je tu potencionální moţnost chybného rozhodnutí, jeţ nemůţe být napraveno. Těm šťastnějším, kterým by vznikla účast aţ na základě přechodu určité částky na osobní účet, by pak bylo obtíţné znemoţnit nadále se systému neúčastnit. Vůbec mi celá tato problematika přijde nejasná a jako významně jednoduší a schůdnější řešení by se mi jevilo umoţnit vznik účasti kdykoliv. Toto ustanovení bych obohatil ještě o moţnost přerušení plateb a dočasného vyjmutí peněz z fondů a jejich přesměrování zpět na vlastní osobní účet. Samozřejmě by zde mohl být jistý poplatek za takovéto úkony, vycházející z administrativních nákladů a jisté přidané hodnoty, která by měla zabránit spekulacím. Byl bych velice nerad, aby má dobře myšlená a snad i opodstatněná kritika navrhované změny, jejíţ návrh v rámci Bezděkovy zprávy jistě není zcela konkrétní, byla mylně pochopena. Nemíním si tu hrát na odborníka v systémech důchodových pojištění. Naprosto se ztotoţňuji s názorem, ţe je potřeba strukturální změna, která uleví státní kase a přenese více zodpovědnosti na pojištěnce samotného. Ostatně stát má poskytovat pouze cesty a moţnosti pro to, aby se občané mohli starat sami o své blaho.

53

Vnímám velice intenzivně riziko spojené s neřešením blíţící se situace. Díky demografickému vývoji by podle optimistických studií dosáhlo zadluţení důchodového systému ve stávající podobě 140% HDP v roce 2100, který je, lehce s nadhledem, jiţ za dveřmi. Taková situace by pro mne, jako pojištěnce, budoucích 50 let neznamenala nic jiného, neţ postupné sniţování reálné výše starobního, ale i jakéhokoliv jiného důchodu, spojenou s navyšováním důchodového věku a daňových odvodů, plynoucích právě tímto směrem. Na takovou situaci by doplatili nejhůř lidé s podprůměrnými příjmy, neboť by po celý ţivot odváděli vysoké pojistné, ale v systému by pro ně samotné prostředky nezbyly. Prohlubovala by se tak tzv. chudoba důchodců. Pokles ţivotní úrovně je sice mezi obdobím produktivním a rentiérským normální, ovšem rozdíly které by nastaly, by byly propastné. Tvrdý políček by dostala i zmiňovaná mezigenerační spravedlnost. Ročníky nastupující právě nyní do pracovních procesů, by museli platit vysoké odvody, ale výše jejich potencionálních důchodů by jim neodpovídala. Museli by tak hledat cesty, jak se na stáří, nebo pro jiné případy nouze zajistit.To by bylo, vzhledem k zvyšujícímu se daňovému zatíţení, pro mnohé z nich nemoţné. Pomineme-li tyto dopady na jednotlivce, zbudou nám neméně děsivé dopady na stát samotný. Je to právě náš suverén, který hospodaří s prostředky rozdělovanými v rámci důchodových systémů a právě on by musel nést potencionální finanční nesnáz spojenou s kolapsem tohoto systému. Nicméně jak jsme jiţ poznali na modelu jiných i evropských zemí, cesta zadluţování není nekonečná a návrat z ní je značně trnitý. Kaţdopádně důchodové dávky v dnešní podobě, jsou schopny zlikvidovat ekonomiku naší republiky v rámci velmi krátkého výhledu. Pokud by k tomu došlo, nezbyly by pojištěncům ani oči pro pláč. Ve zkratce se dá tedy říct, ţe je důleţité, aby se stát zajišťoval, ale to podstatné „CO“ musí sehnat pojištěnec.

54

5) Závěr Základním cílem mé práce bylo pochopení systému důchodového pojištění a změn, jeţ přinesly novely účinné od 1.1.2010. Tato tématika měla být vysvětlena dostatečně srozumitelně, aby ji mohl pochopit jakýkoliv čtenář práce. Bohuţel je nutno konstatovat, ţe tento základní cíl nebyl dosaţen zcela. Ukázalo se, ţe pochopení základních zákonitostí sociálního zabezpečení je premisou k rozklíčování problematiky jednotlivých oblastí. Protoţe důchodové pojištění je jednou z těchto částí práva sociálního zabezpečení, bylo v některých místech nezbytné odkázat na základní zásady případně principy fungování systému jako celku. Bohuţel pro pochopení novel je velmi důleţité znát i původní znění zákona, coţ se dá opět vyţadovat pouze po čtenáři alespoň lehce zběhlém v dané oblasti. Z tohoto důvodu jsem se v textu několikrát uchýlil k moţnosti uvést konkrétní znění jednotlivých ustanovení, následovaných vlastními komentáři a nejednou jsem rozebíral změny spíše textové podoby jako horké novinky. Pro lepší pochopení by byla vhodná častá srovnání textu nového s bývalou úpravou, či geneze podobné jako u důchodového věku v rámci starobního důchodu. Nicméně takové odbočky by zbytečně rozšířili obsah práce a nezapadaly by do jejího kontextu. Celkově by tyto změny vedli k těţší orientaci v textu. Díky zmíněným argumentům také nelze povaţovat tuto práci za zcela komplexní. Obsahově totiţ není prostor pro vysvětlení dílčích zákonitostí jednotlivých důchodů, a pokud by čtenář touţil po textu tohoto raţení, musí se podívat do prací zaměřených na konkrétní druhy důchodů, jeţ byly vypracovány souběţně s tou mojí. Ukazuje se tak, ţe cíl komplexnosti, ač jistě uváţený a opodstatněný, je nutno vnímat spíše v kontextu souboru prací na toto téma nikoliv tohoto jednotlivého dílka. Vnímám svou práci spíše jako všeobecný text, který ukáţe barvitosti důchodového systému a při bliţším zájmu odkáţe k práci, či publikaci specializované na dané téma. Toto vyznění ovšem nelze přisuzovat povrchnosti textu, nýbrţ snaze o dodrţení konceptu daného jiţ vlastním názvem. Podstatně snazší bylo dodrţení cílů, předsevzatých pro jednotlivé části textu. Obecná část měla za cíl vybavit čtenáře dostatečnou teoretickou znalostí pro pochopení následujícího textu. Ukázalo se, ţe není zcela nutné popsat celou systematiku oblasti důchodového pojištění. Pro objasnění změn je dostačující popsat základní instituty vztahující se k následné 55

úpravě. Podařilo se mi vcelku jednoduše dodrţet linii poţadovanou v rámci zadání mé práce a zároveň obsáhnout veškerou důleţitou materii. Ve zvláštní části své práce jsem postupoval mnohem obezřetněji. Pokusil jsem se zachovat sled novelizací, jak je dán samotným zákonem a rozebírat jednotlivé druhy důchodu zvlášť. Vzhledem k rozsahu novely a jejímu charakteru nebylo nikterak obtíţné obsáhnout a vysvětlit k čemu vlastně dochází. Pokusil jsem se i velmi důkladnou sondu těchto změn a neopomněl jsem jejich hodnocení v kontextu. Doufám tedy, ţe pro případného odborníka jsem je vysvětlil dostatečně podrobně a laika by neznudily a nezahltily. Závěrem jsem si dovolil i jejich uvedení z pohledu celé plánované reformy. V souvislosti s poslední kapitolou, obsahující návrh celé změny důchodového pojištění, tvoří potom práce kompaktní celek. Nepodařilo se mi sice provést objektivní hodnocení dopadů, nicméně tuto skutečnost přisuzuji zejména krátkému časovému úseku, který uplynul po přijetí prvního kroku reformy. V době výběru práce byla rovněţ v plánu i fáze druhá, kterou bohuţel zbrzdily volby. Nedá se tedy ani provést analýza průběhu přijímací fáze důchodové reformy. Přeformuloval jsem tedy tento cíl své práce na pouhé výhledové hodnocení přínosů, naznačování jistých budoucích úskalí a osvětlování jiţ rodících se nejasností. Díky argumentační síle Bezděkovy zprávy jsem se upevnil v přesvědčení o nutnosti a neodkladnosti řešení situace. Při mém shromaţďování materiálů mě zarazila i neexistence pramenů kritizujících danou reformu. Většina odborných článků se omezuje na pouhé sdělování a objasňování změn. Osobně si to vysvětluji faktem, ţe správné řešení dnešního stavu nikdo nezná, jelikoţ se nedají důsledky jednotlivých řešení předvídat. Je nemístné provádět kritiku na základě argumentů nevycházejících z reálných faktů, a tudíţ jsem se i já této činnosti zdrţel. Úplně na závěr bych ještě rád shrnul několik nejdůleţitějších výstupů své práce. V rámci české společnosti existuje konsensus na potřebě reformy. Bohuţel neexistuje shoda, co se její podoby týče. Provádět reformní kroky v takovém klimatu je sice krok správným směrem, ale i velmi nebezpečné jednání. Pozitivní důsledky totiţ nebudou poznat minimálně dalších dvacet let a počáteční výdaje budou poměrně vysoké. Navíc tomu, kdo se odváţí jakoukoliv reformu zavést, budou přičítány všechny negativní důsledky, které budou spojeny nejen s ní. Pro běţného pojištěnce je ještě horší moţnost několikanásobné postupné renovelizace, závislé na různých výsledcích budoucích voleb. V těchto ohledech rozhodně vstupujeme do neklidné doby.

56

Co se jiţ přijatých změn týče, zůstává zachován trend postupného navyšování důchodového věku. V rámci invalidního důchodu dochází k poměrně významné změně struktury systému dávek. Celkové vyznění novely je nakonec velmi zajímavé, neboť přenáší na pojištěnce spoustu nových práv a povinností, o které se musí starat sám, coţ dříve nebývalo zvykem. Moţná i proto se zavádí nový opravný prostředek v podobě námitky. Co se týče přínosu tohoto tématu pro mou osobu, jsem nadmíru spokojen. Povedlo se mi podrobně se seznámit s důchodovou problematikou a obohatil jsem své obzory o presumovaný vývoj. Doufám, ţe pokud se nějaký budoucí čtenář bude zaobírat touto prací, nabude podobného dojmu.

57

6) Resume The main objective of my diploma thesis was the the outline of the annuity assurance and its changes since 1.1.2010. The problem should be explained comprehesibly enough for all the readers to understand it. However, it is necessary to state that it was not able to achieve the objective completely. It has been proved that the understanding of the basic patterns of the social insurance is the premise to analysis of the question of particular areas. Since the annuity assurance is part of the social insurance law, it was necessary to refer to the basic patterns and principles of the entire system functioning in some cases. Nevertheless, it is very important to know the original definition of law to be able to understand the amendment. It can be only exacted of readers who are at least slightly experienced in that area. On this account have I several times resorted to the possibility to introduce the definitions of particular provisions followed by own comments and I have analysed rather the text changes as hot news as well. The frequent comparisons of the new texts with the old versions or the development similar to the retirement age within the frame of pension would be suitable for the better understanding. However, those excursions would unnecessarily extend the content of the thesis and they would not fit in its context. Generally, those changes would lead to worse orientation in the text. It is not possible to consider this thesis quite complex because of the arguments mentioned above. From the aspect of the content, there is no space to explain the partial patterns of particular annuities. The readers prefering such text would have to look for works focused on particular types of annuity that have been elaborated contemporaneously. It has shown up that in spite of its deliberateness and tangibility, the complexity aim has to be perceived in context of collection of work on this topic rather than in context of this particular thesis. More likely, this thesis should be considered a more general text showing the diversity of annuity assurance system. People who are more interested are provided with references to theses or publications specialized in that area. However, such result can not be attributed to the superficiality of the text but to the effort to keep the concept set by its title. It was much easier to meet the objectives of particular text parts. The objective of the general part was to provide the readers with sufficient theoretical knowledge for the understanding of the following text. It has shown up that it is not necessary to fully describe 58

the whole classification of the annuity assurance area. It is sufficient to describe the basic institutes cencerning the following modification to explain the changes. I managed to keep the line that was set within the frame of the assignment and to cover all the important substance as well. The specific part of my thesis was conceived much more circumspectly. I tried to keep the sequence of the amendment process as set by the law itself and to analyse the particular types of annuities separately. Regarding the extent of the amendment and its character, it was not difficult to cover and explain the process. I tried to provide a complete analysis of these changes and I did not forget to mention their evaluation in context. Therefore I hope that the explanation I provided is detailed enough for the experts and interesting and not confusing for the uninitiated. I provided their initiation concerning the whole planned reform as well at the end. In connection with the last chapter dealing with the draft of the whole annuity assurance change, the thesis can be considered complex. I did not manage to provide an objective evaluation of the impacts of the reform. This fact can be attributed to the short time period since the acceptance of the first reform moves. I also intended to involve the second phase of this reform but unfortunately it had been stunted because of the elections. It is also impossible to analyze the process of the acceptance phase of the annuity reform. Therefore I reformulated this objective of my thesis only to the perspective evaluation of the benefits, outline of some future problems and explanation of already existing uncertainities. Thanks to the power of arguments of the Bezdek´s report, I solidified myself in belief that it is necessary and urgent to solve this situation. During my search for materials I was also surprised about the non-existence of sources criticizing that reform. Most of the expert articles are restricted to pure transmission and explanation of the changes. In my personal opinion, nobody knows the right solution of contemporary situation because the consequences of particular solutions can not be predicted. It is inappropriate to criticize on the basis of arguments resulting from nonfactual data and so I desisted from this work as well. At the very end I would like to summarize the most important outcomes of my work. There has been the consensus of the reform need within the frame of the Czech society. Unfortunately, there has been no conformity concerning its form. Although it is a good move to conduct the reformative proceeding in such climate, it is also considerd to be dangerous. To be specific, the positive consequences can be observed not sooner than in twenty years and 59

the initial costs are going to be quite high. Moreover, all the negative consequences relating the reform are going to be attributed to those who will try to introduce any kind of reform. There is also a worse possibility of a gradual multiple re-amendment for the ordinary insured but it is dependent on results of future elections. In this respect we are definitely entering a really discomposed time. As regards the already accepted changes, the tendency of gradual rise of retirement age stays unchangeable. Within the frame of the disability annuity there has been a significant change of the allowance scheme structure. The overall result of the amendment is finally very interesting because it conveys a lot of new rights and duties to the insured who has to take care of them by him/herself since then. Maybe that is the reason to introduce also a new amendatory means in form of objection. From my personal point of view, the topic was very beneficial for me and I am exceedingly contented. I suceeded to familiarize myself with the retirement question in detail and I broadened my horizons with presumed development. I believe that future readers working with this thesis will come to similar conclusion.

60

7) Seznam zkratek ČR – Česká republika EU – Evropská unie Listina – Listina základních práv a svobod MŠMT – Ministerstvo školství mládeţe a tělovýchovy OPSZ – zákon č. 582/1991 Sb., o organizaci a provozování sociálního zabezpečení OZ – zákon č. 40/1964 Sb., Občanský zákoník SVČ – samostatně výdělečná činnost ZP – zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce

61

8) Použitá literatura Knižní zdroje: BREJCHA, Aleš; ŠANTRŮČEK, Václav. Právo důchodového pojištění. vyd. Praha: Nakladatelství LINDE PRAHA, a.s., 1998.

GREGOROVÁ, Zdeňka. Důchodové systémy. vyd. Brno : Nakladatelství MASARYKOVA UNIVERSITA V BRNĚ, 1998. TRÖSTER, Petr. a kol. Právo sociálního zabezpečení.4. vyd. Praha : Nakladatelství C. H. BECK, 2008 VOŘÍŠEK, Vladimír; PŘIB, Jan. a kol. Důchodové pojištění v české republice 1998. 2. vyd. Olomouc : Nakladatelství ANAG, 1998

Ostatní zdroje: Krátkodobé zaměstnání a zaměstnání malého rozsahu. Podnikatel. cz[online]. Změněno 5. března 2011[cit. 2011-03-05]. Dostupné z: Náhradní doba pojištění. Česká správa sociálního zabezpečení [online]. Last modified modified 5. března 2011[cit. 2011-03-05]. Dostupné z: Portal.gov.cz : seznam životních situací [online]. Změněno 5. března 2011[cit. 2011-0305]. Dostupné z: Závěrečná zpráva Bezděkovy komise : Poradní expertní sbor ministra financí a ministra práce a sociálních věcí (koordinátor Vladimír Bezděk)[online]. Praha: Ministerstvo práce a sociálních věcí, vydáno 16. 12. 2005 [cit. 2011-03-03]. Dostupné z:< http://www.mpsv.cz/files/clanky/2235/zaverecna_zprava.pdf>

62

Změny důchodového pojištění od 1. Ledna 2010. BussinessInfo.cz [online]. Last modified 5. března 2011[cit. 2011-03-05]. Dostupné z: PŘIB, Jan. Změny v důchodovém pojištění od roku 2010. Časopis práce a mzda. Aspi [databáze]. Verze 13+. Wolters Kluwer ČR a. s., 2010 [cit. 2011-03-03]. BISKUP, Jiří. Změny v oblasti důchodového pojištění provedené zákonem č. 306/2008 Sb. Aspi [databáze]. Verze 13+. Wolters Kluwer ČR a. s., 2010 [cit. 2011-03-03].

Zákony: Zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 306/2008 Sb., kterým se mění zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony Zákon č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů

63