UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI CYRILOMETODĚJSKÁ TEOLOGICKÁ FAKULTA Katedra pastorální a spirituální teologie Katolická teologie
BC. DAVID POWIESNÍK
VÝZNAM
OBDOBÍ KRIZÍ V ŽIVOTĚ A PŮSOBENÍ KNĚZE
(INSPIRACE JANEM Z KŘÍŽE TEREZII Z LISIEUX)
diplomová práce
Vedoucí práce: Mgr. MARTA CINCIALOVÁ, Th. D.
Olomouc 2012
A
Prohlašuji, že jsem diplomovou práci zpracoval samostatně a použil jen prameny uvedené v seznamu literatury.
V Olomouci 17. 4. 2012
David Powiesník
2
Děkuji Mgr. Martě Cincialové, Th.D. za konzultace a vedení diplomové práce, vstřícnost a podporu.
David Powiesník
3
Obsah Obsah ..................................................................................................................................... 4 Úvod ...................................................................................................................................... 6 1.
Krize jako příležitost ..................................................................................................... 8 1. 1 Krize a její formy, definice ......................................................................................... 8 1. 2 Krize z pohledu psychologie ...................................................................................... 9 1. 2. 1 Vývojová krize ................................................................................................... 9 1. 2. 2 Situační krize .................................................................................................... 10 1. 2. 3 Kumulované krize............................................................................................. 11 1. 2. 4 Baldwinova typologie krizí .............................................................................. 11 1. 3 Krize z pohledu spirituální teologie ........................................................................ 12 1. 3. 1 Formy krize v duchovním životě ...................................................................... 13 1. 3. 1. 1 Krize teologální ........................................................................................ 14 1. 3. 1. 2 Krize etická ............................................................................................... 15 1. 3. 1. 3 Krize institucionální ................................................................................. 16 1. 3. 2 Překonání krize v duchovním životě ................................................................ 17 1. 3. 3 Acedie jako polední démon .............................................................................. 19 1. 4 Krize středního věku ................................................................................................. 19 1. 5 Syndrom vyhoření .................................................................................................... 21
2. Zkušenost temné noci svatého Jana od Kříže a krize víry svaté Terezie z Lisieux ......... 23 2. 1 Temná noc ve zkušenosti a spisech Jana od Kříže ................................................... 23 2. 1. 1 Život ................................................................................................................. 23 2. 1. 2 Spisy sv. Jana od Kříže .................................................................................... 24 2. 1. 3 Temná noci podle Jana od Kříže ...................................................................... 25 Aktivní noci ............................................................................................................. 26 2. 1. 3. 1 Aktivní noc smyslů ................................................................................... 26 2. 1. 3. 2 Aktivní noc ducha..................................................................................... 31 Pasivní noci ............................................................................................................. 36 2. 1. 3. 3 Pasivní noc smyslů ................................................................................... 36 2. 1. 3. 4 Pasivní noc ducha ..................................................................................... 38 2. 2 Duchovní zkušenosti ztráty víry Terezie z Lisieux .................................................. 41 2. 2. 1 Životní události pro Terezii náročné ................................................................ 41 2. 2. 3 Duchovní zkušenost ztráty víry ........................................................................ 44 4
3. Význam duchovní zkušenosti kněze pro jeho pastorační působení ................................ 47 3. 1 Krize v kněžském životě........................................................................................... 47 3. 1. 1 Syndrom vyhoření u kněze ............................................................................... 48 3. 1. 2 Samota jako krize ............................................................................................. 49 3. 2 Duchovní doprovázení............................................................................................. 50 3. 2. 1 Duchovní vůdce ................................................................................................ 50 3. 2. 1. 1 Zkušenost .................................................................................................. 50 3. 2. 1. 2 Úcta ........................................................................................................... 51 3. 2. 1. 3 Mírnost a pevnost ..................................................................................... 51 3. 2. 2 Duchovní doprovázení...................................................................................... 52 3. 2. 2. 1 Stupně duchovního vedení........................................................................ 52 3. 2. 3 Duchovní doprovázení podle svatého Jana od Kříže........................................ 53 3.3 Význam krizí v životě kněze ..................................................................................... 56 Závěr .................................................................................................................................... 57 Použitá literatura .................................................................................................................. 59
5
Úvod Téma, které jsem si vybral pro svou diplomovou práci na Teologické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci, jsem nazval Význam období krizí v životě a působení kněze (inspirace Janem od Kříže a Terezii z Lisieux). Píši o tomto tématu, protože jsem se touto problematikou zabýval již dříve a chtěl jsem se problému (týkajícího se) dotknout trochu více. Myslím si, že se jedná o téma velice aktuální, protože krize patří ke každému lidskému životu a záleží jen na každém jednotlivci, jak se s ní vypořádá. Jelikož se připravuji na kněžskou službu, chtěl jsem se v této práci zaměřit na krize v kněžském životě. Mnoho lidí, s kterými se kněz každodenně setkává, prožívá nějaké těžké období. Zároveň i samotný kněz se musí vypořádat z mnoha různými zkouškami v podobě krize ve svém kněžském povolání. Cílem této práce je pokusit se poukázat na význam krize v životě a působení kněze a prozkoumat vliv této zkušenosti na duchovní doprovázení svěřených duší. Práce se inspiruje zkušeností krize velkých světců, a to Janem od Kříže a jeho zkušenosti s temnými nocemi a duchovní zkušeností ztráty víry Terezie z Lisieux. Tuto diplomovou práci rozdělíme do tří kapitol. První kapitola tvoří obecné pojetí krize a jednotlivé formy krize z pohledu psychologie. V další části se podíváme na krizi a její formy z pohledu spirituální teologie. V závěru se dotkneme velmi známých forem krizí v životě člověka, a tím je krize středního věku a syndrom vyhoření. Druhou kapitolu této práce tvoří zkušenost dvou světců: Jana od Kříže, který prošel krizemi temných nocí a tuto zkušenost zaznamenal ve svém díle. Po krátkém seznámení se světcem se zaměříme na to, jak ve svém díle pojímá temnou noc, kterou sám prošel. Budu se zabývat jednotlivými fázemi temných nocí. Na tuto část naváže druhá osobnost, kterou je, svatá Terezie z Lisieux, která prožila velkou zkoušku ztráty víry. I když tato zkouška byla velmi těžká, nikdy Bohu neřekla ne. Zmíníme se o jejím životě, ale nebude to celý životopis, vypíchneme jen některé významné body jejího života, který nebyl dlouhý, ale i přesto to byl život plný víry, naděje a lásky k Bohu a bližním. Na závěr této kapitoly se zaměříme na její zkušenost, kterou popisuje ve svém díle. V poslední kapitole se zaměříme již na kněze a jeho krize v životě, kterými prochází ve svém povolání. Poté se pokusíme najít využití zkušenosti s krizí probíraných světců pro duchovní doprovázení duší, které se svěřuji vedení kněží. Zamyslím se nad tím,
6
jestli může kněz doprovázet duše krizemi, kterými sám neprošel, ale jen na základě přejatých zkušeností.
7
1. Krize jako příležitost V této kapitole se budeme zabývat krizí obecně. V úvodu se zaměříme na definici tohoto slova, jak se o ní zmiňují různé zdroje a pokusíme se zachytit všechna možná vyjádření toho, co vše se dá za krizi považovat. V další části této kapitoly se zaměříme na jednotlivé formy krize z pohledu psychologie a největší úsek z této kapitoly věnujeme pojednání a krizi z pohledu spirituální teologie . Na závěr se zaměříme na některá krizová období v životě člověka.
1. 1 Krize a její formy, definice Nyní se již podívejme na původ slova krize. Toto slovo pochází z řečtiny, původně ze slova κρινω (krino), které znamená posuzovat, rozdělovat, vybírat, měřit mezi dvěma opačnými variantami, kterými byly úspěch-neúspěch, právo-bezpráví, život-smrt, rozhodnutí soudu, soudit, posuzovat. Z tohoto slova vzniklo později slovo κριςισ (krisis), kterým se vyjadřovala rozhodná doba nebo chvíle, rozhodnutí samo nebo nesnáze. V klasickém řeckém dramatu se takto označovala část, ve které docházelo k závěrečnému rozporu protikladných sil. Mimo Bibli má toto substantivum bohaté užití a znamená – odvozeně od významu slovesa – oddělení, rozdvojení, výběr, rozhodnutí soudu, soud. Ze stejného základu vycházejí slova kritika a kriterium. Neboť jde o moment rozlišení a rozhodnutí.1 Ale nyní se již zaměřme na to, jak je toto slovo chápáno v dnešní době a jak jej definujeme. Krize je rozhodná chvíle, rozhodný obrat nebo těžká svízelná situace; svízel, potíže tíseň, nesnáz, zmatek2; může také vyjadřovat rozpoznávací sílu, hádku, oddělení, volbu, vyvolení; je to výsledek, řešení, zdařilost, vysvětlení, výklad3; ale také soud, rozsudek, rozhodující fáze nemoci, ve velmi obecném pojetí moment zřetelné nerovnováhy, «přechodné stadium mezi dvěma rozlišitelnými fázemi, kdy nějaká proměna spěje k rozhodnutí, není však ještě rozhodnuta»4; kromě toho je krize charakterizována
1
Srov. KOLLEKTIV AUTORŮ, Krize a kairos Teologická perspektiva, 1. vyd.., Červený Kostelec, Nakladatelství Pavel Martvart, 2010, s. 16. 2 Srov. KLIMEŠ L., Slovník cizích slov, 5. vyd. Praha, Státní pedagogické nakladatelství, 1994, s. 406-407 a KOLEKIV AUTORŮ, Akademický slovník cizích slov I. díl A-K. 1. vyd. Praha, Academia, 1995.s. 431. 3 Srov. L.DE CANDIDO, „krize“ in FIORES S., GOFFI T., Slovník spirituality. 1. vyd., Kostelní Vydří, Karmelitánské nakladatelství, 1999. s. 423. 4 Srov. DUROZOI G.,, ROUSSEL A.. Filozofický slovník, 1. vyd. Praha: nakladatelství EWA, 1994. s.153.
8
jako situace selhání dosavadních regulativních mechanizmů, nefunkčnost v oblasti biologické (spánek, potrava), psychické (ztráta smyslu života), sociální (život s druhými).5 Poté co jsme definovali krizi, se zaměříme na ni z pohledu psychologie.
1. 2 Krize z pohledu psychologie V této části se zaměříme na jednotlivé formy krize, jak jsou rozdělovány a popisovány z pohledu psychologie. Při popisování jednotlivých forem krizí ji různí autoři popisují podle různých kritérií. Vyberme rozdělení, podle kterého můžeme rozlišit tři typy krize. První typ se nazývá vývojová krize. Je to druh krize, která je součástí každého lidského života, protože každá lidská osobnost se vyvíjí a prochází jednotlivými etapami vývoje. Dalším typem je situační krize. Tato krize by se také mohla nazvat traumatizující, protože vzniká z traumatizujících životních situací. A posledním druhem je kumulativní krize. Tato krize vzniká, když člověk nestihne zpracovat jednu krizovou situaci a do toho vstupuje již jiná.6 V následující části se zaměříme jednotlivě na tyto typy krizí, o kterých jsme se nyní zmínili.
1. 2. 1 Vývojová krize Tento druh krize je součástí každého lidského života, protože každý lidský život prochází jednotlivými vývojovými stádii. Vývojové krize probíhají více či méně dramaticky po celý život od puberty až po stáří.7 Krize jsou často předpokládány a očekávány, protože jsou součástí zdravého vývoje osoby. Tato krize je často spojována s přijímáním nových úkolů a rolí. Krize nastávají, když člověk končí školu, nebo vstupuje do manželství, mění nebo nastupuje do práce, dochází ke změně bydliště a stěhuje se do nového bytu, nebo odchází do důchodu a tím se mění jeho dosavadní situace atd. 8 Tento typ nemusí být vždy chápán negativně, ale někdy může být chápán příjemně a pozitivně. Změna v krizi je doprovázena jistým emočním napětím, které může být vnímáno negativně
5
Srov. HARTL P.; HARTLOVÁ H. , Psychologický slovník, s. 279. Srov. ŠPATÉNKOVÁ N. A KOL., Krize psychologický a sociologický fenomén, s. 22. 7 KASTOVÁ, VERENA. Krize a tvořivý přístup k ní, 1.vyd, Praha, nakladatelství Portál., 2000, s.14. 8 Srov. tamtéž, s.14. 6
9
(otázky typu: „Zvládnu to? Dokážu to?“)9 Vývojová krize nikdy nezačíná náhle, ale rozvíjí se několik dní nebo týdnů. Tomuto typu se věnoval a popsal jej Gerald Caplan. Podle tohoto psychologa reakce na krizi probíhá ve čtyřech fázích, 10 které také popsal , a na ně se zaměříme. Při první fázi poukazuje Caplan na to, že člověku jeho schopnosti, dovednosti a osvědčené zdroje pomoci přestávají být dostačující. V této fázi řešení krize vede k neklidu a napětí. Pro druhou fázi je typické, že se člověk v krizi domnívá, že není schopen danou situaci zvládnout. Při této fázi se cítí osoba v krizi neúspěšná a díky tomu se snižuje její sebevědomí a narůstá v ní pocit napětí. V třetí fázi se podle Caplana mobilizují všechny psychické rezervy a vede to k tomu, aby člověk začal hledat nové řešení dané situace. V tomto okamžiku dochází k rozhodnutí, zda dojde k překonání krize a získání ztracené rovnováhy, nebo pokud je snažení neúspěšné, dojde k odmítnutí existujících problémů. V tomto stavu je nebezpečí, že krize přejde do chronického stavu. Pokud ale nedojde ani k překonání krize a ani k jejímu odmítnutí, dochází ke čtvrté fázi. Ve čtvrté fázi se v osobě kumuluje napětí a stává se pro člověka nesnesitelným. To se navenek projevuje tím, že začne vykazovat nové formy chování, které vede k ventilaci negativních emocí.
1. 2. 2 Situační krize Krize je vyvolána vnější, většinou neočekávanou, situací. Situační krize ohrožuje jedincovu identitu a integritu, pocit bezpečí, zdraví a mnohdy i samotný život. Tato krize je typická při překonávaní situačních změn. Lze zde zařadit krize vzniklé následkem např. smrti blízké osoby, katastrofou, ztrátou práce, náhlou ztrátou zdraví atd.11 Situační krize se může projevit kdykoliv a kdekoliv, nezávisle na vývojovém stádiu jedince nebo společnosti. Tyto krize lze jen těžce předpovídat a u některých to není vůbec možné, proto člověka překvapí. Krizová reakce v případě situační krize probíhá zpravidla ve čtyřech etapách: šoková fáze, fáze emoční reakce, fáze zpracování krize, fáze nové orientace 12. Nyní se zaměříme na dané jednotlivé etapy, které jsme si vyjmenovali a jsou typické pro tento druh krize. První z těchto čtyř etap je šoková fáze. Je to etapa, ve které u člověka dochází k popírání daného stavu. I když navenek může daný jedinec působit, že je vše v jeho životě 9
Srov. ŠPATÉNKOVÁ N. A KOL., Krize psychologický a sociologický fenomén, s. 23. Srov. tamtéž, s. 24. 11 Srov. tamtéž , s. 23. 12 Srov. tamtéž , s. 26. 10
10
v pořádku a není zde žádný problém, uvnitř jej ovládá chaos a napětí. V této fázi může docházet k vykazování nadměrné hyperaktivity nebo právě naopak se může dostavit narušení vztahů, které člověk do té doby měl. Další etapou v průběhu této krize je fáze emoční reakce. V tomto stádiu u jedince dochází ke konfrontaci s realitou a uvědomuje si, že ne všechno je v pořádku. Když člověk zjistí, že se nachází v tomto kritickém bodě, začne se snažit, aby se dané situaci přizpůsobil. Všechny emoce jsou velmi intenzivní a pokud má nedostatek sociální opory, může dojít k izolaci a hrozí nebezpečí, že se tento stav stane trvalým a krize přejde do chronické podoby. Pokud však má jedinec dostatek sociální opory, dochází ke klesání intenzity emocí a s tím se pojí i klesání rizika chronické podoby. Třetí fází u situační krize je fáze zpracování krize. Tato etapa vede u jedince k tomu, že se pomalu osvobozuje od všech traumatických prožitků. Tento stav je počátkem nového začátku a jedinec se začíná zajímat o budoucnost. Poslední etapou je fáze nové orientace. Pro toto období je typické, že člověk získal zpět ztracené sebevědomí a začal navazovat nové sociální kontakty.
1. 2. 3 Kumulované krize Pro tuto krizi je typické, že člověk v tomto stavu prožívá aktuální krizi a současně je vše komplikováno nebo zneklidňováno předchozí ztrátou. Může se jednat o vzpomínky, které doposud nebyly dostatečně zpracované a jsou ještě stále pro člověka nebezpečné. Tyto vzpomínky byly jen vytlačeny do podvědomí a jsou znovu aktivovány právě probíhající krizí. Akutní krize se může projevit do šesti až osmi týdnů od kritické události. U kumulovaných krizí se může jednat i o mnohem delší odstup, někdy dokonce několik let. Pokud se člověk vyrovnává s tímto typem krize je náchylnější reagovat na současnou situaci spíše depresí, apatií a bezradností.13 Nyní se zaměříme ještě na jinou typologii krizí a tou je Baldwinova typologie krizí.
1. 2. 4 Baldwinova typologie krizí Tato typologie je v našich zemích rozšířena a užívána. Baldwin rozděluje krize do šesti typů, které se snaží odstupňovat podle závažnosti.14
13 14
Tamtéž, s. 27. Srov. tamtéž, s. 28.
11
Jako první typ uvádí situační (dispoziční) krizi. Tato situace je vyvolávána vnějšími vlivy, kterými mohou být problematické situace, které v jedinci vyvolávají intenzivní pocit tísně. Druhý typ krize pramení ze situace, kterou je člověk schopen akceptovat. Tímto druhem jsou přechodové (tranzitorní) krize. Mezi tyto situace patří ty, které se dají předpokládat, čímž se může jedinec na tento stav připravit a mít i nad ním určitou kontrolu. Dalším typem, který uvádí Baldwin je traumatizující krize. Je to stav, který je vyvolán, když je člověk zasažen mocnými vnějšími stresory. Jsou to stresory, které jsou neočekávané a jedinec nemá nad nimi žádnou kontrolu. Tato událost je tak silná, že zdrtí člověka natolik, že vyrovnávací strategie jsou ochromeny. Čtvrtým typem je vývojová krize, která vyplývá z psychodynamiky každého člověka. Tento stav nastává, jakmile jsou neúspěšné pokusy řešit v kontextu mezilidských vztahů základní vývojové otázky. V tomto stavu bývá neúspěšné dosáhnutí citové zralosti. Předposledním typem je psychopatická krize. Tento typ vyvolává u jedince předchozí psychopatologie. Tímto typem nejčastěji trpí neurotičtí lidé, lidé hraničních osobností a neurotických psychóz. Posledním typem je nejtěžší typ krize, a tou je krize vyžadující okamžitou psychiatrickou pomoc (neodkladné krizové stavy). Je to typ, který zhoršuje celkové fungování jedince. V tomto stavu přestává být odpovědný za své činy. V této situaci je již obtížné danému jedinci pomoct, protože u něj zpravidla chybí základní informace o daném stavu. Jsou to stavy akutní psychózy, drogové nebo alkoholové intoxikace, patří zde i problémy s kontrolou impulsů.15 Po seznámení se s krizi z pohledu psychologie se již zaměřme na pohled spirituální teologie.
1. 3 Krize z pohledu spirituální teologie Nyní se budeme snažit poukázat na význam krize v životě člověka, jak jej chápe spirituální teologie. Na počátku se podíváme, jak je pojem krize chápán v Písmu svatém. Poté se pozastavíme u jednotlivých typů krizí a povšimneme si těchto typů krize u jednotlivých osobností z Bible nebo u vybraných světců, kteří daný typ krize prožívali a v závěru si všimneme i několika významných období krizí, které jsou typické v životě člověka dnešní doby.
15
Sebevražedné nebo vražedné jednání, nekontrolovatelná agrese.
12
Z teologického hlediska pohled na krizi nemůže být nikdy pesimistický. Jeho metodou musí být optimismus vedený realismem.16 V životě každého člověka se dostaví krize, která je různá a předchází každému vývojovému stupni a je nutná i pro duchovní vývoj jednotlivce. Krize otřásá základy lidského života, aby je oddělila a nově uspořádala. Z pohledu víry je dílem samotného Boha (v krizi působí v člověku sám Bůh, a tak je tento stav zároveň místem nového a intenzivního setkání s Bohem i nového svědectví o něm). Krize je mezníkem na cestě naší víry.17 Nyní se zaměřme na slovo krize v Písmu svatém. V řeckém textu Písma svatého nenajdeme sloveso krino ani podstatné jméno krisis ve významu18, v jakém krizi chápeme dnes. Ale i přesto má „člověk v krizi“ své místo v Bibli. Často je popisován spíše obrazy a rozborem stavu duše. Tyto stavy vycházejí z nitra člověka. Podle biblického názoru na svět není člověk odsouzen ke krizi a krize není jeho trvalým stavem.19 Ve Starém zákoně Septuaginta používá slovo κσιςις.(krisis) poměrně často, tímto výrazem většinou překládá hebrejské slovo mišpát, jež znamená právo.20 Tento výraz se často v hebrejském překladu používá pro právo utlačovaného, které má prosadit soudce. Také může mít jiný význam a to právo Boží, Boží plán se světem a s každým člověkem. Se slovem krisis se v Novém zákoně setkáváme 47krát, z toho 12krát v Matoušově evangeliu a 11krát v Janově evangeliu a zřídkakdy se vyskytuje u svatého Pavla.21 V Novém zákoně jsou ještě více zprávy o individuálních krizích zabarveny ještě víc uklidňujícím tónem. 22
1. 3. 1 Formy krize v duchovním životě Krize patří k lidskému životu a o tom se zmiňují již první stránky Bible u prvních dvou lidí Adama a Evy. Na počátku žijí v Boží blízkosti a v míru s Bohem. Kritický okamžik nastává ve chvíli, kdy se nechávají oklamat Zlým (hadem) a poslechnou jeho nabádání, aby jedli ze stromu poznání dobrého a zlého, i když jim to Bůh zakázal, protože znal následek, který to přinese pro člověka. Lidé se dostávají do určité krize, protože ztrácejí blízkost Boha a jsou vyhnáni z ráje.23 Avšak Bůh nechce ponechat člověka v tomto
16
Srov. L.DE CANDIDO, „krize“ in FIORES S. GOFFI T., Slovník spirituality s. 430. Srov. GRŰN A., V půli cesty. 1. vyd. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2001. str. 9. 18 Netypická osobní situace. 19 L.DE CANDIDO, „krize“ in FIORES S. GOFFI T., Slovník spirituality, s. 424. 20 Srov. KOLLEKTIV AUTORŮ, Krize a kairos Teologická perspektiva, s. 16. 21 Tamtéž , s. 17. 22 L.DE CANDIDO, „krize“ in FIORES S. GOFFI T., Slovník spirituality, s. 427. 23 Srov. Gn 3, 1-7. 17
13
stavu a umí tuto situaci obrátit k dobru. Když se naplnil čas, poslal svého Syna, aby člověka vykoupil. Jak se o tom zmiňuje list svatého Pavla Galaťanům.24 O tomto obratu této situace se zmiňuje i velikonoční chvalozpěv, ve kterém se zpívá: „Ó šťastná vina, pro kterou přišel Vykupitel tak vznešený a veliký!“25 Vystihuje se v něm obrat, ve kterém prvotní situace vyústila ve spásu skrze Ježíše Krista. A nyní se již zaměřme na jednotlivé krize v duchovním životě. Duchovní krize rozdělujeme do několika obdobných oddílů. 1. 3. 1. 1 Krize teologální Prvním typem duchovní krize je krize teologální. Tento typ krize má na zřeteli Boha jako výchozí bod jisté skutečnosti. Do této oblasti patří víra, naděje a láska, protože jsou to božské ctnosti a jsou darem od samotného Boha. Nejedná se však o krizi víry, naděje a lásky, nýbrž je to krize ve víře, v naději a v lásce. Krize ve víře by se dala charakterizovat jako ponoření se do Božího světla. Krize naděje je přehodnocením tajemství, toho, co je neviditelné a neznatelné, překročení výdobytků a zkušeností v očekávání jiných, stále bližších k eschatologii. Pravá krize v lásce je mystická očista; snaha vstoupit do roviny života Božího, který je Láska.26 Osobností, na příkladě které můžeme poukázat na tento typ krize, je naše současnice blahoslavená Matka Tereza. Je to osobnost, kterou mnoho lidí zná, protože žila v minulém století. Narodila se v roce 1910 a zemřela 1997. Ona sama prožívala krizi temnoty. Tyto temnoty ve svém životě popisuje ve své korespondenci 27, když sama píše: „V mém srdci není žádná víra – žádná láska – žádná důvěra – je v ní tolik bolesti – touhy, bolesti z toho, že nejsem chtěná. – Já Boha chci ze všech sil své duše – a přece mezi námi – je strašlivé rozdělení.“28 Ale i v této temnotě to umí odevzdat Bohu a žije ve velké víře, že i tato temnota má smysl, i když je to těžké. „…jestli Ti moje bolest a utrpení – moje temnota a odloučení poskytnou kapku útěchy – můj Ježíši, dělej si se mnou, co chceš – jak dlouho budeš chtít, bez jediného pohledu na moje pocity a bolesti. Jsem Tvoje. – Otiskni do mé duše a do mého života utrpení Svého Srdce. Mých pocitů si nevšímej. Nevšímej si
24
Srov. Gal 4, 4-5. MISÁL na každý den liturgického roku, 1.vyd., Kostelní Vydří, karmelitánské nakladatelství, 2000, s. 458. 26 Srov. L.DE CANDIDO, „krize“ in FIORES S. GOFFI T., Slovník spirituality,s. 431. 27 Tato korespondence vyšla: MATKA TEREZA, Pojď, buď mým světlem, 1.vyd., Kostelní Vydří, Karmelitánské nakladatelství, 2008. 479s. , vyšla též kniha: WATTS GREG.Temné noci Matky Terezy 1.vyd. Kostelní Vydří, Karmelitánské nakladatelství, 2010, 191s., která se touto krizí u Matky Terezy zabývá. 28 MATKA TEREZA, Pojď, buď mým světlem, s. 240-241. 25
14
ani mé bolesti. Jestli moje odloučení od Tebe – přivede lidi k Tobě a Ty v jejich lásce a společnosti najdeš radost a potěšení – tak tedy, Ježíši, jsem s celým svým srdcem ochotna trpět všechno, co trpím…“29 Vidíme, jak tato krize může člověka přimknout ještě více k Bohu a pomocí ní jej posunout k větší víře, naději a lásce. 1. 3. 1. 2 Krize etická Dalším typem krize je krize etická. Pro tento typ krize je typické, že dochází v jejím průběhu ke změně chování a mravních hodnot jedince. Tato krize je totožná se sebekritikou a na základě této sebekritiky dojde k obrácení. Při tom dochází k očištění a změně. Cílem této krize je Bůh, ke kterému se člověk navrací.30 První osobností, u které se pozastavíme, je předchůdce Krista, Jan Křtitel. Nejedná se o krizi u něj samého, ale snaží se vyvolat krizi u svého posluchačstva, když vyzívá na poušti, aby se obrátili a věřili evangeliu, jak se o tom zmiňuje Matoušovo evangelium: „Obraťte se, neboť se přiblížilo nebeské království.“31 Kdo příjme tuto výzvu a obrátí se, přijímá křest od Jana. V této výzvě pokračuje i samotný Kristus, když vyzývá lidi: „Naplnil se čas a přiblížilo se Boží království. Obraťte se a věřte evangeliu.“32 Zde je krize chápána jako obrat ke Kristu a jeho Slovu. Další osobností, které si můžeme povšimnout, je první mezi apoštoly, svatý Petr. I on se dostává do jistých kritických situací. Povšimněme si však jedné situace, která byla nejspíš pro něj nejtěžší. Bylo to tehdy, když se dostává do krize poté, co opustil Ježíše a třikrát jej zapřel.33 On však nezůstává v tomto stavu, ale obrací se zpět ke Kristu a vítězně se z této kritické situace dostává a jeho krize je pro něj k prospěchu. Nedokázal to sám, ale s pomocí Boží milosti a po uznání své chyby jej znovu velkodušně miluje.34 Další osobou, na kterou bychom mohli poukázat, je svatý Pavel z Tarsu. U něj je kritická situace ve chvíli jeho obrácení, kdy mění obsah své víry (dochází u něj k obratu z židovství na křesťanství). K tomu dochází ve chvíli, kdy se setkává s Kristem na cestě do Damašku.35 Po této zkušenosti se dává cele do služeb Kristu, aby dovedl ke spáse mnohé národy.36 29
MATKA TEREZA, Pojď, buď mým světlem, s. 241-242. Srov. L.DE CANDIDO, „krize“ in FIORES S. GOFFI T., Slovník spirituality, s. 428. 31 Mt 2, 2. 32 Mk 1,15. 33 Mt 26, 69-75. 34 Jn 21,15-17. 35 Sk 9, 3-5. 36 Stává se z něj apoštol národů. 30
15
Nyní se podívejme na jednoho z mnoha světců, který tento typ krize prožil. Je jím svatý Augustin. Žil v letech 354 až 430. Tento světec prochází krizemi mravními, než dojde k poznání Boha a tím dospěje k pokoji ducha. Je to v okamžiku, kdy slyší hlas dítěte, který zpívá: „Vezmi, čti! Vezmi, čti!“37 .Vzal tedy Písmo a četl to místo, které po otevření knihy připadlo. „Ne v hodování a opilství, ne v smilstvu a nestydatostech, ne ve sváru a závisti, nýbrž oblečte se v Pána Ježíše a nemějte péče o tělo tak aby povstávaly chtíče.“38 A když přečetl tento úryvek dodává: „Nechtěl jsem dále čísti a nebylo toho třeba, neboť s dočtením posledních těchto slov vzešlo světlo jistoty v mém srdci a rozplynulo všechny temnosti mých pochybností.“39 Jeho krize jej přivádí k víře v Krista. 1. 3. 1. 3 Krize institucionální Dalším typem krize, u kterého se na chvíli nyní pozastavíme je institucionální krize. Při této krizi se klade důraz na osobu, která se nalézá v dané instituci.40 Prvním úkolem člověka je, aby nejprve zpytoval sebe sama, a poté až hledal chybu v dané instituci, ve které se nachází. Rozlišují se různé typy těchto krizí, záleží v jaké instituci se člověk nachází. Jsou to tyto: krize rodiny, krize církve, krize svátostí, kněžství v krizi, krize řeholního života, krize povolání. Významnou osobností, která touto krizí prošla je ve Starém zákoně Abrahám. U této postavy dochází ke kritickému bodu v době jeho povolání. Toto jeho povolání vyžaduje od něj, aby se zřekl dosavadních jistot, které ve svém životě měl (rodné země, příbuzenstva) , vydal se do cizí země a opustil všechny dosavadní jistoty, které nacházel ve své rodné zemi a příbuzenských vztazích. U něj dochází k obratu od toho, co bylo pro něj jistotou a vydává se do neznáma pro slovo, které k němu Bůh promluvil. V závěru této části se pozastavme ještě u jedné osoby z Nového zákona, která nám ukazuje pravý opak konce krize, protože nebyla ochotna do tohoto stavu pozvat Krista. Pro tohoto člověka, který nedokázal přes danou krizi projít, se stala krize osudnou. Zmíníme se tedy o Jidáši, apoštolovi, který zradil Ježíše Krista. Pro něj se tato situace stává totální krizí a nahlodává všechny jeho ideologické a existenční hodnoty.41 Místo toho, aby si
37
AUGUSTIN AURELIUS. Vyznání, 5. vyd., Praha: Kalich, 2006. s. 258. ,VIII,XI. Řím 13, 13. 39 AUGUSTIN AURELIUS. Vyznání, s. 259. VIII,XI. 40 Danou institucí může být např. rodina, církev, řeholní společenství, kněžství, povolání. 41 L.DE CANDIDO, „krize“ in FIORES S. GOFFI T., Slovník spirituality, s. 429. 38
16
zvolil lítost, a tím překročil danou kritickou situaci, si volí smrt. Toto jeho rozhodnutí vede ke zmaru jeho života a ne k překonání krize a k životu.
1. 3. 2 Překonání krize v duchovním životě Spirituální teologie má mnoho vlastních návrhů, jak pomoci k překonání krize. L. De Candido uvádí jakési „desatero“ na cestě krizí.42 Proto se podívejme na jednotlivé body tohoto desatera. Prvním je realismus. Důležité je vždy správně danou krizi zhodnotit v jejím pravém rozměru. Někdy může být hodně zavádějící, když člověk chybně hodnotí příčiny nebo obsah krize. Důležité je, aby jedinec, který prochází krizí, dobře poznal sám sebe a současně krizi a tuto skutečnost přijal pokojně a v aktivní bdělosti. Dalším bodem je optimismus. Člověk, který prochází krizí, musí sám doufat a věřit, že tato krize má pro něj i pozitivní rozměr, i když ne vždy je to na první pohled vidět. Vždy se jedná o přechod z jedné situace do druhé a nikdy není daná situace stejná, jako byla před krizí, ale je úplně odlišná. Tento přechod krizí nebude horší, ale bude směřovat k lepšímu výsledku, jak o tom pojednává svatý Pavel v prvním listu Korintským.43 Třetím bodem je, aby jedinec krizi pozoroval v její celistvosti, protože pokud si ji prohlédne zblízka, ztratí tento stav na své intenzitě. Pokud by si člověk v krizi všímal jen jejich podrobných projevů, nemůže vidět to, co je hlavní a to, co je kolem ní. Pokud se bude na tuto krizi dívat jen částečně, vyvolá v jedinci jen klam a strach, a bude ji buď přeceňovat anebo podceňovat. Avšak když krizi zasadí do celku, ztratí se její dramatičnost a pak tento stav bude brát jako jednu z životních etap. Kultura je dalším bodem daného desatera. Pomocí kultury se člověk dokáže povznést a projití krizí s kulturní výbavou je zárukou přímočarého vývoje. Spirituální teologie poskytuje kultuře hojnou speciální i všeobecnou literaturu a odkazuje na dokumenty i z jiných pramenů.44 Pátým bodem je příkladnost. Poukazuje na to, jak je důležité, aby člověk procházející krizí bral zkušenost od druhých (nejcennější jsou zkušenosti lidí, kteří danou krizí prošli). Spirituální teologie má mnoho příkladů takových lidí, ať jsou to příklady
42
L.DE CANDIDO, „krize“ in FIORES S. GOFFI T., Slovník spiritualit, s. 435. 1Kor 10,13 „Bůh je věrný! On nedopustí, abyste byli zkoušeni víc, než snesete. Když dopustí zkoušku, dá také prostředky, jak z ní vyjít, a sílu, jak ji snášet.“ 44 L.DE CANDIDO, „krize“ in FIORES S. GOFFI T., Slovník spirituality, s. 435. 43
17
z Písma, tradice nebo i ze současné církve. S některými z nich jsme se již seznámili výše, když jsme se bavili o jednotlivých typech krize. Důležité při překonávání krize je také společenství, mít nějakou osobu, které bychom mohli otevřít srdce. Prvním musí být Bůh. Ostatní mají účast na soužení v krizi svou účinnou solidaritou, přátelstvím, „duchovním vedením.“45 Jak se o tom zmiňuje i Písmo svaté: „Lépe dvěma než jednomu. Běda samotnému, když upadne; pak nemá nikoho, kdo by ho zvedl.“46 Krize je chápána jako moment tvrdého očišťování, proto je také důležitá askeze, protože v průběhu krize dává askeze sílu k jejímu snášení. Krize se stává možností setkání se s Bohem. A o tom pojednává další bod desatera mystika. Společenství s Bohem tvoří člověk tehdy, když vnímá trvale jeho přítomnost. Mystika vyzívá k niternosti, k zpytování svých osobních hlubin, k objevení, že v našem nitru přebývá Bůh, který neopouští, k přemítání o spásonosném významu přítomného okamžiku, a tedy i současné krize.47 O tom se píše v Matoušově evangeliu: „Vejdi do své komůrky, zavři dveře a modli se k svému Otci, který je ve skrytosti, a tvůj Otec, který vidí i to, co je skryté, ti odplatí.“48 Důležitým bodem v krizi je modlitba, protože člověk tento stav vnáší do rozhovoru s Bohem. Je velmi důležité , aby člověk v tomto stavu od modlitby neodešel, ale naopak, aby rozhovor s Bohem ještě zintensivnil. Krize může člověka spíše přivést k nechuti a izolaci od Boha a také společenství. Samo společenství by mělo v dané době zvýšit přímluvnou modlitbu za toho, kdo krizí prochází. Posledním důležitým bodem je čekání. Každý okamžik krize musí člověk prožívat s nadějí, protože naděje očišťuje očekávání, které zmenšuje netečnost a netrpělivost v dané krizi. Čekání, je postoj chudého, který otevírá své srdce naději v pomoc Boha a druhých. Na konci této kapitoly se zamysleme ještě nad některými obdobími krize v lidském životě. Začněme u acedie.
45
Srov. tamtéž, s. 435. Kaz 4,9a.10b. 47 L.DE CANDIDO, „krize“ in FIORES S. GOFFI T., Slovník spirituality, s. 436. 48 Mt 6,6. 46
18
1. 3. 3 Acedie jako polední démon Ve 4. století slovo akédie definuje mnich Evagrius Ponticus jako Atomie (ochablost) duše. V moderním jazyce již prakticky nepřeložitelné a jež označuje situaci ducha stísněného nevolností, projevující se nechutí k životu, nudou, malomyslností, leností, ospalostí, trudnomyslností, znechucením, zhnusením, vzpurností, smutkem, naprostým nezájmem..Poté v 4-5 století převedl Jan Kasián tento výraz na Západ v latinské podobě acedie, později byla Řehořem Velikým ztotožněna s tristitia (smutek) a zařazena do seznamu hlavních neřestí.49 Často se také používá jiného výrazu pro acedii a tím je polední démon, protože napadá za poledne, tj. v době nejteplejších a nejtěžších hodin, kdy už pominula první chuť k práci.
50
Jedná se o určitý jistý druh dušnosti nebo udušení duše, při níž je člověk
odsouzen k nespokojenosti, a proto opovrhuje vším, co má, situací v práci, ve svém citovém životě či sociálních vztazích, a na místo toho sní něčem jiném, zcela nedosažitelném, stává se kořistí nejrůznějších strachů, v práci ztrácí výkonnost, ke svým blízkým je netolerantní a neschopný je snášet. Není s to ovládnout myšlenky a vedou ho k malomyslnosti, takže nakonec je sám se sebou hluboce nespokojen.
51
Byla i
zaznamenána podobnost mezi poledním démonem, který napadá člověka kolem poledne a tzv. krizí životního poledne, nebo-li krizí středního věku. Proto se nyní na ni zaměříme.
1. 4 Krize středního věku Dlouhou dobu se říkalo o životním období mezi pětatřicátým až padesátým rokem života, že se jedná výhradně o čas vrcholného rozmachu, protože člověk v tomto věku má za sebou již dokončené vzdělání a získal již i nějaké pracovní zkušenosti, které mu umožňují profesní i osobní kariéru. Až v nedávné době se začalo mluvit o tomto období, jako o období krize středního věku. Bylo to v šedesátých letech 20. století. Poté co v roce 1965 psychoanalytik Elliott Jacques publikoval článek pod názvem „Smrt a krize středního
49
BIANCHI E., Klíčové pojmy křesťanské spirituality. 1. vyd. Kostelní Vydří, Karmelitánské nakladatelství, 2009, s. 44. 50 ŠPIDLÍK T., Prameny světla. 3. vyd., Refugium,Velehrad, 2005, s. 299. 51 BIANCHI E., Klíčové pojmy křesťanské spirituality, s. 45.
19
věku“. V tomto článku poprvé pojmenoval a definoval krizi středního věku. Podle něj se jedná o období, kdy se růst mění ve stárnutí.52 Krize středního věku je dobou, kdy se do popředí dostávají úplně jiná témata. Hodnoty, cíle a někdy i způsob života, dosud samozřejmý, se ocitá v centru pochybnosti. Člověk se musí vypořádat s tématy a úkoly středního věku. Jsou jimi: akceptace nezvratnosti krátícího se času; změny v pohledu na svět; akceptace stárnoucího těla; rozvinutí zralého partnerského vztahu a zralé sexuality; přehodnocení rodinných vztahů; akceptace obratu rolí ve vztahu k vlastním stárnoucím rodičům; rozvinutí přátelství středního věku; nové profesní role učitele mladší generace a plánování důchodu; přiřazení hře a koníčkům nových významů; bytí prarodičem.53 Nyní se ale podívejme na tuto krizi z duchovního hlediska. Podle Taulera se krize středního věku promítá i do duchovního života. Tauler sám říká: „Vše, co doposud člověk praktikoval – meditace, osobní modlitba, chórová modlitba, pobožnost – se stává náhle jalovým. Už se to jedinci nelíbí, cítí prázdnotu, vyčerpání a nespokojenost.“54 I když se to člověku nemusí zdát, je toto období dílem Boží lásky. V této krizi nastává duchovní noc, čas vnitřní očišťování a přechod do nové etapy duchovního života. V této době jedinec v srdci cítí nesmírnou vyprahlost a při tom mu Bůh ukáže jaký je ve skutečnosti sobec. Celou dobu si jedinec myslel, jak vše dělá pro druhé a nyní si uvědomuje, že tomu tak není. Bůh odhaluje jeho temné stránky a člověk si uvědomí, jak na tom ve skutečnosti je.55 V této krizi středního věku je nebezpečí, že člověk začne reagovat nesprávně. Může dojít k nesprávné reakci na toto kritické období. Z této krize lze utéci trojím způsobem. Prvním nebezpečím je, že se člověk brání ponořit sám do sebe a všechny vnitřní nepokoje přenáší navenek. To se projevuje tím, že chce vylepšit všechno na jiných lidech, strukturách a institucích. Toto všechno jej zprošťuje závazku boje se sebou samým. Dalším typem-útěkem je lpění na vnějškové náboženské praxi. Nepřenáší problémy na lidi, nýbrž zůstává u sebe. Na vnějších projevech lpí ovšem dále. Třetím nebezpečí se skrývá v tom, že dotyčný přenáší ve stále nových podobách svůj vnitřní neklid navenek. Jeho vnitřní
52
Srov. HRDLIČKA M.,KURIC J.,BLATNÝ M.,Krize středního věku-úskalí a šance,1. vyd. Praha, Portál, 2006, s.12. 53 Srov. tamtéž, s. 23-24. 54 GRŰN A., V půli cesty, s. 16. 55 Srov. DAIGNEAULT A., Krize jako šance. 1. vyd. Kostelní Vydří, Karmelitánské nakladatelství, 2011.s. 44s.
20
neklid vede jedince od jedné náboženské formy k druhé.56 Takový člověk očekává, že tento stav vyřeší vnější forma.57 Zde uveďme rady, jak se s krizí středního věku vypořádat. Jít stejnou cestou jako dříve a vydržet v nezměněné intenzitě. Vsadit na to, že máme dost sil, abychom krizi porazili, nebo na to, že krize odejde časem sama. Jít stejným směrem, ale ne stejnou cestou jako dříve – zvolnit tempo a zmírnit nároky, které na sebe klademe. Přizpůsobit novému tempu životní hodnoty a cíle. Větší prostor dát prožitkům namísto výkonnosti, relaxaci namísto sebepřemáhání a osobním koníčkům namísto nových pracovních záměrů. Využít druhé poloviny života jako příležitosti k radikální změně, ať už povahy konkrétní (změna profese, rodinných poměrů, realizace odkládaných zájmů, nové místo či země pobytu) nebo duchovní. Neexistuje univerzální optimální řešení a všechna možná řešení jsou rovnocenná. Záleží na našem temperamentu, schopnostech, motivaci, nezdolnosti a životních zkušenostech, jakou cestu si vybereme, abychom danou krizi středního věku překonali.58
1. 5 Syndrom vyhoření Jedna z nejběžnějších definic popisuje vyhoření jako ztrátu nadšení, energie, idealismu, perspektivy a cíle. Lze ho chápat jako stav duševního, tělesného a duchovního vyčerpání, způsobeného nepřetržitým stresem.59 Nyní se zaměřme na jednotlivé oblasti vyhoření. Duševní vyhoření se projevuje u člověka pocitem rozčarování nebo selhání v osobním nebo v pracovním životě. V tomto stavu narůstá podrážděnost, pocit bezmoci nebo pochybnost o sobě samém a neschopnost soustředit se a apatie. Tělesné vyhoření se projevuje bolestí zad, krční páteře, bolestí hlavy, migrénou, nespavostí, ztrátou chuti k jídlu, žaludečními vředy, vysokým krevním tlakem. Duchovní vyhoření se prožívá duchovním vyčerpáním. Ti, kdo trpí syndromem vyhoření, postupně vnímají pocit, že Bůh je bezmocný a jedině oni mohou pomoci. Přestávají spoléhat na Boží moc a snaží se jednat jako Bůh. Po čase zjistí, že na vše stejně sami nestačí, propadají rozčarování a mají chuť všechno vzdát a myslí si, že je všichni nechali
56
Jedinec střídá různé projevy náboženského života chvíli chce žít v poustevně, poté zase jako nejchudší a nebo jit žít do kláštera. 57 Srov. GRŰN A., V půli cesty, s. 19-21. 58 Srov. HRDLIČKA M., KURIC J.,BLATNÝ M., Krize středního věku-úskalí a šance, s. 161. 59 MINIRTH, MEIER, HAWKINS, FLOURNOY, Jak překonat vyhoření, 1.vyd., Praha, Návrat domů, 2011, s.11.
21
na holičkách (včetně Boha).60 V mnohé literatuře se dají najít různá doporučení, abychom dokázali uniknout před vyhořením . Uveďme si několik rad: nebát se o sobě slyšet pravdu, nechat si poradit od lékařů, řídit se radami přátel i odborníků; uvědomit si, že v Kristu jsme někdo (věřit v Boží lásku); změnit životosprávu – odpočívat, sportovat, zdravě jíst; dbát na správné pořadí priorit.61
60
Srov. tamtéž , s. 16-17. Srov. MINIRTH, MEIER, HAWKINS, FLOURNOY, Jak překonat vyhoření, s.121 a KŘIVOHLAVÝ J., Hořet, ale nevyhořet, 1. vyd., Kostelní Vydří, Karmelitánské nakladatelství, 2012, s.93-99. 61
22
2. Zkušenost temné noci svatého Jana od Kříže a krize víry svaté Terezie z Lisieux Svatý Jan od Kříže a svatá Terezie z Lisieux jsou dva svědci, kteří ve svém životě prošli velkým krizovými obdobími. U svatého Jana se jedná o období temných nocí a u svatu Terezie z Lisieux se jedná o krizi ztráty víry.
2. 1 Temná noc ve zkušenosti a spisech Jana od Kříže Osobnost svatého Jana od Kříže je známá svou zkušeností z temnou nocí. A proto se nyní na tuto postavu zaměříme. V první části se podíváme na několik důležitých informací z jeho život v druhé části se zaměříme na jeho spisy, protože zkušenost s obdobími temných nocí v nich zaznamenal.
2. 1. 1 Život Svatý Jan od Kříže se narodil v roce 1542 ve Španělsku severozápadně od Avily v městečku Fontiveros.62 Jeho matka se jmenovala Kateřina Alvarezová a byla sirotkem poté, co jí oba rodiče zemřeli v jejím dětství. Jeho otec byl Gonzalo de Yepes, pocházel z rodiny obchodníků s hedvábím. Svatý Jan měl dva sourozence. Bratr Ludvík v dětství zemřel. Jeho druhý bratr se jmenoval František. Otec svatého Jana byl stižen chorobou a bojoval s ní dva roky. To bylo příčinou vyčerpání všech naspořených finančních prostředků. Po jeho smrti matka nedokázala sama dva syny uživit, proto dala Jana do sirotčince v Medině. V sirotčinci strávil Jan osm let. Během pobytu se naučil číst, psát a učil se i ruční práci jako tesař, krejčí, řezbář a malíř. Nepříjemnou součástí bylo i žebrání na ulicích, aby se získaly prostředky na vydržování školy. V sedmnácti letech se stal ošetřovatelem v jednom špitále. Při tomto vytížení byl schopný ještě studovat
a každý den navštěvoval jezuitskou kolej. Po nějaké době se
rozhodl vstoupit do karmelitánského řádu. V roce 1563 se v Medině del Campo stal
62
CUMMINS NORBERT, Osvobození k radost: Úvod do nauky svatého Jana od Kříže, Kostelní Vydří, Karmelitánské nakladatelství, 1994, s. 6.
23
karmelitánským novicem.63 Byl poslán studovat na univerzitu v Salamance. Na kněze byl vysvěcen v roce 1567.64 Ve svých pětadvaceti letech potkal svatou Terezii s Avily a na její popud se stává zakládajícím členem reformovaných bosých karmelitánů. Začal pracovat na svém životním díle jako učitel a duchovní vůdce mnišek, řeholníků a laiků. Někteří karmelitáni brali reformu jako zradu, i když reforma měla zaručeno církevní schválení. Svatý Jan byl v noci z 2. na 3. prosince 1577 unesen a uvězněn v Toledu. Jeho věznitelé se ho snažili přimět k tomu, aby se zřekl reformy.65 Devět měsíců byl vězněn v cele bez oken a ve výšce byl jen malý otvor, kudy pronikalo trochu denního světla. V této době netrpěl jen tělesně, ale i duchovně. Ke konci svého uvěznění napsal na útržky papíru, které dostal od žalářníka, verše, které složil. Uprchnout se mu podařilo po devíti měsících uvěznění. O tom, jak to dokázal, existují různé teorie, ale nejpravděpodobnější vysvětlení je zřejmě to, že si svůj útěk připravil sám. Pracně uvolnil šroubky na dveřích své cely a vyrobil si provaz z lůžkovin.66 Dobelhal se do blízkého kláštera bosých karmelitánů a tamější řeholnice jej tajně přepravily do nemocnice, protože byl extrémně podvyživený. Když se zotavil, šel na jih do kláštera bosých karmelitánů, kde žil ve větší svobodě. Tam pokračoval v reformě a zakládal nové řeholní domy, působil jako duchovní vůdce a psal. Zemřel 14. prosince 1591.67 V roce 1675 byl beatifikován papežem Klementem X. a roku 1726 byl prohlášen za svatého papežem Benediktem XIII..68
2. 1. 2 Spisy sv. Jana od Kříže Svatý Jan je znám jako autor významných mystických spisů, které přispívají k hlubšímu pochopení duchovního života, a proto jej církev jmenovala učitelem církve,69 protože jeho spisy přispívají k hlubšímu pochopení duchovního života. Byl vynikajícím básníkem a je pokládán za patrona španělské poezie. Psal romantickou poezii plnou erotického náboje a smyslové obrazovosti.
63
Srov. MAY GERALD G., Nocí duše ke svobodě, Kostelní Vydří, Karmelitánské nakladatelství, 2011, s. 20. CUMMINS NORBERT,Osvobození k radost: Úvod do nauky svatého Jana od Kříže, s .6. 65 Tamtéž, s. 7. 66 MAY GERALD G., Nocí duše ke svobodě, s. 30. 67 CUMMINS NORBERT, Osvobození k radosti úvod do nauky svatého Jana od Kříže, s. 9. 68 BRATR VOJTĚCH OD SV. HEDVIKY, O.C.D., Vcházím v nepoznané, 1992, s. 164. 69 Titulem učitel církve jej ozdobil papež Pius XI. 24. srpna 1927. 64
24
Nejvýznamnější jsou čtyři jeho básně a komentáře k těmto
básním. Jsou jimi
Výstup na horu Karmel, Temná noc, Duchovní píseň a Živé plameny lásky. Je zajímavé, že vůbec nepoužívá explicitní náboženský jazyk. V jeho době tyto básně kolovaly mezi bosými karmelitány, a na popud bosých karmelitánů sepsal k těmto básním komentáře. Tyto spisy se dají rozdělit do dvou částí. První část můžeme nazvat cestou ke spojení s Bohem. Do této části by se daly zařadit spisy Výstup na horu Karmel (tři knihy) a Temná noc (dvě knihy). Tato část popisuje, jak se člověk může vymanit ze sobectví. Svatý Jan říká: „Tato cesta nezáleží v obžerstvích a požitcích a v duchovních pocitech, nýbrž ve smyslové a duchovní, to je vnitřní a vnější, smrti zaživa na kříži“.70 Druhou část můžeme nazvat zkušenost spojení s Bohem. Do této části by se daly zařadit spisy Živý plamen lásky a Duchovní píseň. Básně oslavují vznešenost lidské existence, jsou plné vášně, touhy, radosti a pulzující vzrušením nad krásou stvoření. Svatý Jan neustále zdůrazňoval, že poezie je tím nejčistším vyjádřením jeho zkušenosti, zatímco komentáře ji mohou osvětlit jen ve velmi obecné rovině.71
2. 1. 3 Temná noci podle Jana od Kříže Svatý Jan sám prošel zkušenosti temných nocí. V této kapitole se budeme věnovat výkladu jeho temných nocí, jak je zachytil ve svých spisech.Zaměříme se na jednotlivá, pro člověka těžká období, kterými prochází člověk nacházející se ve stavu temné noci. Svatý Jan od Kříže rozlišuje jednotlivé fáze duchovního života. A to na aktivní noc a pasivní noc. Tyto noci rozdělujeme na noci smyslů a noci ducha.72 Nyní se podíváme na jednotlivé fáze duchovního života. Svatý Jan vychází z pojetí svatého Tomáše Akvinského. On rozlišoval fáze duchovního života na začátečníky, pokročilé a dokonalé. Začátečník je ten, kdo se upevňuje v lásce tím, že ničí hřích. Pokročilý je ten, kdo jde vpřed cvičením vlitých ctností a dokonalý je ten, který je habituálně oddán Bohu tím, že přizpůsobuje svou vůli Jeho.73 Toto rozdělení, které používá svatý Tomáš, používá i svatý Jan: „Do této noci začínají duše vstupovat, když je Bůh postupně vytrhuje ze stavu začátečníků, to je těch, 70
SV. JAN OD KŘÍŽE, Výstup na horu Karmel, II,VII, 11, s. 103. MAY GERALD G., Nocí duše ke svobodě, s. 31. 72 Srov. CUMMINS NORBERT, Osvobození k radosti úvod do nauky svatého Jana od Kříže, s. 116. 73 Srov. tamtéž, s. 45. 71
25
kteří na duchovní cestě meditují, a začíná je uvádět na cestu těch, kteří prospívají, což je již cesta lidí kontemplativních; tudy procházejí do stavudokonalých, to je stav božského sjednocení duše s Bohem“.74 Aktivní noci Ve fázi aktivní noci musí být člověk očištěn, jak po stránce smyslové, tak po stránce duchovní.75 Při této noci dochází spíše k vyprazdňování než k naplňování, spíš k odevzdávání než k hromadění. Podle svatého Jana vstoupíme do aktivní noci tak, že vezmeme svůj kříž a tím napodobíme Krista.76 V tomto obnažení nalézá duchovní duše svůj klid a odpočinek, protože po ničem nedychtí, nic ji neunavuje shůry a nic ji neutlačuje zdola, protože je ve středu své pokory. Když po něčem dychtí, tím samým se znavuje. 77 Aktivní způsob je to, co může duše dělat a co dělá ze své strany, aby do ní vstoupila.78
2. 1. 3. 1 Aktivní noc smyslů V aktivní noci smyslů dochází k „aktivnímu očišťování“. Toto očišťování můžeme chápat jako naši asketickou přípravu na dosažení spojení s Bohem79 Při aktivní noci smyslů je modlitba, rozjímání a meditace modlitbou začátečníků. Svatý Jan píše: „V tomto stavu je pro duši nutné, aby se jí dala látka k meditaci a přemítání, a je pro ni vhodné, aby sama konala vnitřní úkony a využívala chuti a smyslové mízy v duchovních věcech, protože když živí žádost s chutí po duchovních věcech, vykoření se chuť na věci smyslové a přestanou ji těšit věci tohoto věku.“80 Tím vrcholí aktivní noc smyslů. Aktivní noc smyslů má dát v našem životě prvenství rozumu, usměrňovat naši lásku a učinit nás lidštějšími81 Sám Bůh volá duše do temné noci, ale mnohé duše odmítají do této noci vstoupit, protože jsou tři překážky, které tomu brání. Za prvé: předně duše nechtějí vstoupit do této noci. Další překážkou je, že člověk nerozumí sám sobě a poslední překážou je, že chybí
74
SV. JAN OD KŘÍŽE, Temná noc, I,I,1 s. 39 . Viz tabulka příloha č.1. Srov. CUMMINS NORBERT, Osvobození k radosti úvod do nauky svatého Jana od Kříže, s. 87-88. 76 Srov. Lk 9,23. 77 SV. JAN OD KŘÍŽE, Výstup na horu Karmel. I, XIII,13, s. 73. 78 Srov. tamtéž,I, XIII,1, s. 69. 79 CUMMINS NORBERT, Osvobození k radosti úvod do nauky svatého Jana od Kříže, s. 68. 80 SV. JAN OD KŘÍŽE, Živý plamen lásky, III, 32, s. 98. 81 CUMMINS NORBERT, Osvobození k radosti úvod do nauky svatého Jana od Kříže, s. 33. 75
26
duchovní vůdcové, kteří by duši dovedli až na vrchol.82 Někdy se duše snaží sama dosáhnout tohoto vrcholu místo toho, aby se odevzdala pod vedení Boha.83 Svatý Jan doporučuje pro začátečníky, aby se často modlili Otčenáš. Pro začátečníky nepředepsal ani žádné skutky umrtvování. Samotné žádosti nejsou špatné, ale jsou dobré, když nás vedou k Bohu. Ale svatý Jan varuje před tím, že škodu duši způsobí chtění a bažení po nich.84 Důstojnost lidské bytosti spočívá v tom, že může mít Boha v mysli a v srdci. Je-li Bůh na prvním místě a naše srdce nechce nic než Boha, pak dorůstáme k plné míře této důstojnosti. „ Neboť láska působí podobnost mezi milujícím a milovaným předmětem“.85 Tak pokud jsme upnuti k pozemským věcem a tvorům, zůstáváme tak nízko, jak jsou dané věcí.
Proto máme možnost volby, buď si vybereme jít za svými žádostmi, nebo si
vybereme svobodu Božího Ducha, jak píše svatý Jan: „ Kdo zůstává ve svobodě svých choutek, nemůže nikdy dosáhnout svobodu, k níž se dospěje v sjednocení s Bohem.“86 Inspiruje se učením svatého Pavla, z listu Galatským, ve kterém píše : „Ti, kdo náležejí Kristu Ježíši, ukřižovali svoje tělo i s jeho vášněmi a žádostmi.“87 Duše se často zdráhá vstoupit do noci. Je třeba, aby cesta a výstup k Bohu byly neustálou péčí o brždění a umrtvování žádostivostí. A čím bude duše horlivější, tím dříve dospěje k cíli. Předobraz je v první knize Mojžíšově: „Jákob tedy řekl svému domu i všem , kteří byli s ním: „Zbavte se cizích bohů, které máte mezi sebou! Očistěte se, převlékněte si šat.“88 Svatý Jan o tomto trojím píše: „První, aby odstranila všechny cizí bůžky, jimiž jsou všechny cizí náklonnosti a přilnutí. Druhou, aby se temnou nocí smyslů, o niž jsme mluvili, očistila od nánosu, který zanechaly v duši zmíněné žádosti, aby je neustále popírala a litovala jich. A třetí, kterou má mít, aby dospěla na tuto vysokou horu, jsou vyměněné šaty. Ty jim prostřednictvím působení předcházejících dvou věcí vymění Bůh ze starých na nové tím, že vloží do duše nové chápání Boha v Bohu a odejme staré lidské chápání. Dá jí nové milování Boha v Bohu.“89 V následujících kapitolách svatý Jan vylíčil, jak velkou škodu mohou natropit žádosti. Touha namáhá a unavuje člověka, trýzní a sužuje, oslepuje a zatemňuje, špiní a 82
Srov. tamtéž, s. 69. Srov. Jak píše sv. Jan: „Nejsou ochotni přizpůsobit se Bohu a nenechají se svobodně uvést na čistou a bezpečnou cestu k sjednocení…Jsou duše, které místo aby se přenechaly Bohu a spolupracovali, spíše překážejí svou neuvážlivou činností nebo svým odporem“. SV. JAN OD KŘÍŽE, Výstup na horu Karmel. I, Prolog, 3, s. 73. 84 Srov. SV. JAN OD KŘÍŽE, Výstup na horu Karmel, III, XLIV, 4, s. 316. 85 CUMMINS NORBERT, Osvobození k radosti úvod do nauky svatého Jana od Kříže, s. 71. 86 Srov.. SV. JAN OD KŘÍŽE, Výstup na horu Karmel, I, IV, 6, s. 40. 87 Ti, kdo náležejí Kristu Ježíši, ukřižovali svoje tělo i s jeho vášněmi a žádostmi (Gal 5). 88 Gen 35,2. 89 SV. JAN OD KŘÍŽE, Výstup na horu Karmel, I, V, 7, s. 45. 83
27
poskvrňuje, zeslabuje a dělá vlažným.90 Rozum, a ne choutky musí být naším vůdcem. V tomto stádiu je důležité, kdo má kontrolu nad duší, zda nálada nebo rozum. Pokud jsme usměrňovali náladu, neznamená to, že ještě tíhneme ke zlu, ale spíše ke zdánlivému dobru. Rozum je v tomto případě spoután žádostivostí.91 Duše se nachází ve smutném stavu, protože se ještě neosvobodila od nerozumných sklonů, které škodí pokroku ducha. Světec rozlišuje touhy dobrovolné a přirozené. Přirozené touhy neškodí lásce. Naše rozhodování nejsou přímou věcí přirozené žádostivosti. Přirozené touhy nebrání duši v sjednocení s Bohem, neboť umrtvit je úplně v tomto životě je nemožné.92 Svatý Jan dále píše, že je v tomto stavu již ze dvou vůlí jen jedna a to vůle Boží. Protože kdyby chtěla vůle jen nepatrnou nedokonalost, kterou nechce Bůh, nebyla by již to jedna vůle s Bohem. Ale v tomto stavu nesmí vůle dát vědomě souhlas ani k nedokonalosti. Pokud si to duše neuvědomuje, je to nedobrovolné a jak se píše v knize Přísloví, i spravedlivý sedmkrát za den zhřeší.93 Někdy mohou být náklonnosti jen nepatrné, ale pokud na ní duše lpí, je jako pták uvázaný tenkou nitkou. Svatý Jan tím myslí dlouhodobý účinek toho, když se neumí člověk odtrhnout od malicherností, kterou Bůh chce, aby kvůli němu opustil. 94 Třináctá kapitola se zabývá metodou, pomocí které se dá vstoupit do aktivní noci. Svatý Jan o nich píše: „Tyto rady o přemáhání žádostí, které následují, jsou sice stručné a je jich málo, ale osobně se domnívám, že jsou tím prospěšnější a užitečnější, čím jsou zhuštěnější, takže kdyby se v nich chtěl někdo opravdu cvičit, nebude mu chybět žádné další, ale spíše bude mít v těchto zahrnuty všechny..“95 Jsou to čtyři body. Prvním je pět vnějších smyslů, druhým čtyři vášně (radost, naděje, strach a smutek). Dalším bodem je trojí žádostivost a posledním jsou rady jak dosáhnout vrcholu.96 Nyní se zaměříme na tyto jednotlivé body. Prvním bodem je pět vnějších smyslů. Duchovní člověk má stálou touhu napodobit Krista a připodobňovat svůj život jeho životu. Člověk se musí vzdát všech libostí, které se naskytnou smyslům a nejsou čistě ke cti a slávě Boží. Svatý Jan uvádí příklad: „Naskytne-li se mu potěšení z vyslechnutí věcí, které nejsou důležité k Boží službě a cti, ať to ani nechce slyšet. A kdyby se mu nabízelo potěšení ze shlédnutí věcí, které mu nepomohou více milovat Boha, ať nechce toto potěšení ani ať se nechce na takové věci dívat. A kdyby se mu při rozmluvě naskytla 90
CUMMINS NORBERT, Osvobození k radosti úvod do nauky svatého Jana od Kříže, s. 72. Srov. CUMMINS NORBERT, Osvobození k radosti úvod do nauky svatého Jana od Kříže, s. 73. 92 Srov. tamtéž, s. 74. 93 Př 24,16. 94 Srov. SV. JAN OD KŘÍŽE, Výstup na horu Karmel.I,XI,4, s. 63-64. 95 Tamtéž, I, XIII, 2, s. 69. 96 Srov. CUMMINS NORBERT, Osvobození k radosti úvod do nauky svatého Jana od Kříže, s. 76. 91
28
kterákoli jiná věc, ať udělá totéž; a ve všech smyslech právě tak, pokud by se mohl slušně omluvit; protože kdyby nemohl, stačí, když z toho nechce mít potěšení, i když se v něm tyto věci uskuteční. A tím způsobem se má snažit, aby umrtvil a vyprázdnil smysly od onoho potěšení a nechal je jako potmě. A při této péči brzy velice pokročí.“ 97 Dalším bodem jsou čtyři vášně: radost, naděje, strach a smutek. Svatý Jan dává „úplný lék“ pro umrtvení čtyř přirozených vášní. Tyto vášně mohou připravit duši o pokoj Ducha svatého.98 Svatý Jan doporučuje se snažit klonit vždy ne k snadnému, ale k nesnadnému, ne k lahodnému, ale k odpornějšímu, ne k tomu co je odpočinek, ale co je pracné, ne k útěše, ale k neútěše atd.99 Člověk se nemá snažit o něco, co je pro něj nedosažitelné dříve, než je dost na toto duchovně připraven. Proto máme vždy volit podle našich možností, i když to nejtěžší může být samo o sobě to nejlepší.100 Třetím bodem je trojí žádostivost. Naše přirozené sklony musí být kontrolovány, protože začínáme ve stavu dezorientace. U kořene tohoto nepořádku je to, co se nazývá „trojí žádostivost“a zmínka o nich je v prvním listu svatého Jana.101 Svatý Jan následuje nauku svatého Tomáše Akvinského.102 Ten tvrdí, že sebeláska je příčinou každého hříchu. Svatý Jan si bere prostě tuto nezřízenou sebelásku za terč a ukazuje, jak se s ní má zacházet v myšlení, ve slovech a v jednání.103 Uvádí další způsob umrtvování žádostivosti těla a žádostivosti očí a pýchu života. Předně je třeba se snažit o to, co nám zjedná pohrdání, a přát si, aby to dělali všichni (a to je proti žádostivosti těla). Za druhé, snažit se mluvit tak, aby nám z toho vzešlo pohrdání, a přát si, aby to dělali všichni (a to je proti žádostivosti očí). Za třetí, snažit se smýšlet o sobě tak nízko, abychom sami sebou pohrdali, a přáli si, aby to dělali všichni (je to proti sobě, a proti pýše života).104 Sebeláska, podle svatého Jana může být vyléčena jedině vstupem do noci. Rady, jak dosáhnout vrcholu : Tato metoda není určena pro začátečníky, protože sebezápor je velmi tvrdý požadavek; tyto rady platí pro činnou noc smyslů: Abys došel k okoušení všeho, nechtěj mít potěšení v ničem. Abys došel k vlastnění všeho, 97
SV. JAN OD KŘÍŽE, Výstup na horu Karmel, I, XIII, 4, s. 70. Srov. CUMMINS NORBERT, Osvobození k radosti úvod do nauky svatého Jana od Kříže, s. 78. 99 Srov. SV. JAN OD KŘÍŽE, Výstup na horu Karmel. I, XIII,6, s. 70-71. 100 Srov. CUMMINS NORBERT, Osvobození k radosti úvod do nauky svatého Jana od Kříže, s. 78. 101 Srov. 1 Jan 2,16. 102 V Summě mluví svatý Tomáš o trojí žádostivosti jako o příčině hříchu (I-Iiae, q. 77, a.5). 103 CUMMINS NORBERT, Osvobození k radosti úvod do nauky svatého Jana od Kříže, s. 79. 104 SV. JAN OD KŘÍŽE, Výstup na horu Karmel, I, XIII, 9, s. 72. 98
29
nechtěj v ničem nic vlastnit. Abys došel k tomu, že budeš vším, nechtěj v ničem ničím být. Abys došel k tomu, že budeš vědět všechno, nechtěj v ničem nic vědět. Abys dospěl k tomu, co neokoušíš, musíš jít (cestou), kde neokoušíš. Abys došel k tomu, co nevíš, musíš jít (cestou), kde nevíš. Abys došel k tomu, co nevlastníš, musíš jít (cestou), kde nevlastníš. Abys došel k tomu, co nejsi, musíš jít (cestou), kde nejsi. Způsob, jak nezabránit všemu Když se u něčeho zastavuješ, přestáváš směřovat ke všemu. Protože abys došel úplně ke všemu, musíš se popřít úplně ve všem. A když dojdeš k tomu, že to budeš úplně mít, musíš to mít tak, že nebudeš chtít nic. Protože chceš-li ve všem něco mít, nemáš svůj poklad čistě v Bohu.105 Na zdolání všech žádostí by měla stačit láska k Bohu. Musí být roznícena toužebnou láskou. K tomuto roznícení dochází v temné noci. Vášně a žádosti mají být služebníky v domě duše, ale po prvotním hříchu usilují o to , aby se stály pány tohoto
105
SV. JAN OD KŘÍŽE, Výstup na horu Karmel, I, XIII, 11-12, s. 72-73.
30
domu. „Ryzí milost“ horlivé lásky uvádí dům duše opět do pořádku, touhy jsou uspány, duše vyjde v noci neviděna vstříc svému Milému.106
2. 1. 3. 2 Aktivní noc ducha Aktivní noc ducha můžeme rozdělit do tří částí. První částí je putování ve víře, druhou částí je posvěcování paměti a poslední část tvoří osvobození k radosti. Putování ve víře Omezení bychom měli aplikovat při aktivní noci ducha a to na rozum, paměť, vůli a představivost. Podle sv. Jana jsou vhodným nástrojem k osvobození ducha od jeho náklonnosti a lpění tři kardinální ctnosti – víra, naděje, láska. Svátý Jan píše, že jsou nejlepšími pomocníky k osvobození ducha od jeho náklonností a lpění. Víra vyprázdní intelekt, naděje osvobodí paměť a láska zbaví pout vůli. Taková duše toho dosáhne, když se oprostí od myšlenek, představ, vjemů a dokonce i vnuknutí a bez ohledu na skutečnost, jak hluboké či svaté se mohou zdát..107 V aktivní noci ducha je úkolem duše, aby se cvičila v těchto ctnostech. To, co otvírá dveře důvěrnosti s Bohem je božská ctnost, která se stává naší aktivní cestou.108 Svatý Jan jde v myšlenkové linii svatého Tomáše, který definuje víru takto: „Víra je návyk (habitus) mysli, kterým už v nás začal věčný život a který má náš rozum v tom, aby souhlasil s tím, co dosud nevidíme.109 Přináší nám nové pohledy na víru, její povahu a funkci v aktivní noci ducha. Povahu víry objasňuje biblické vyprávění o Gedeonových vojácích.110 „A v temnotách musí vzít do ruky Gedeonovy nádoby, aby měla ve svých rukou, to je ve skutcích své vůle, světlo, jimž je sjednocení lásky, třebaže v temnotách víry, aby potom, až se rozpadnou nádoby tohoto života, který jediný bránil světlu víry, patřil tváří v tvář ve slávě.111 Tento úryvek popisuje obsah víry. Je to stěžejní význam, abychom porozuměli a ocenili úlohu víry, v niž se dává přednost temné kontemplaci před všemi formami jednotlivého poznání, pozemského nebo nebeského.112
Spojení s Bohem je tím
intenzivnější, čím je intenzivnější víra člověka. V tomto období mohou nastat krize víry, 106
Srov. CUMMINS NORBERT, Osvobození k radosti úvod do nauky svatého Jana od Kříže, s. 81. Srov. SV. JAN OD KŘÍŽE, Výstup na horu Karmel.1, 1940, II, VI, 2-4, s. 95-96. 108 Srov. CUMMINS NORBERT, Osvobození k radosti úvod do nauky svatého Jana od Kříže, s. 85. 109 Teologická summa, II-IIae, q.4, a. 1. 110 Srov. Sd 7,16-20. 111 SV. JAN OD KŘÍŽE, Výstup na horu Karmel, II, IX, 4, s. 110. 112 Srov. CUMMINS NORBERT, Osvobození k radosti úvod do nauky svatého Jana od Kříže, s. 86-87. 107
31
pokoušení proti víře, zkouška víry, noc víry. U toho, kdo se snaží žít své křesťanství opravdově, jsou pokušení proti víře běžná. Člověk má některé opory víry např. křesťanské okolí, knihy, zbožní přátelé, rodiče atd.. Bůh však někdy může tyto opory vzít , aby posílil naši víru. Noc víry nastává, když člověk projde zkouškou a Bůh odměňuje tuto víru tím, že prohlubuje přátelství mezi Ním a duší. Dřívější opory jsou odňaty a zůstává jen čistá víra. Duše intenzivně miluje Boha a touží jen po něm, proto je tato tma, vylučující vše viditelné, tak těžkou zkouškou. Mrak víry osvěcuje noc. To největší, čeho můžeme dosáhnout, je temné setkání s Bohem, které zjednává jen víra. Aby se tedy člověk přiblížil k Bohu, musí se spojit s temnotou neznámé cesty a vzít si za vůdkyni víru.113 Svatý Jan píše: „ Jako slepá, opírat se o temnotu víry, vzít si ji za vůdkyni a světlo a neopírat se o nic z toho, čemu rozumí, co okouší a představuje si. Protože to všechno je tmou, která ji zavede na scestí; a víra je nad vším oním rozumováním a okoušením a slyšením a představováním si. A jestliže se v tomhle neoslepí a nezůstane naprosto potmě, nedospěje k tomu, co je více, k tomu, čemu nás učí víra.“114 Nedoporučuje tuto temnotu pro začátečníky, protože začátečník se ještě neumí zabývat
tímto
temným,
obecným,
láskyplným
poznáním,
které
je
sdělováno
prostřednictvím víry, ale musí uvažovat o jednotlivých pojmech a obrazech, aby poznal nějaké poznání o Bohu a lásku k němu.115 Duše nesmí zůstat u toho co vnímá, chápe, cítí nebo si představuje, ale musí se oprostit od těchto menších světel a jít potmě, aby dosáhla toho co je mnohem větší. V této části nauky o víře se svatý Jan snaží osvobodit duši od hmatatelného, jednotlivého dobra , tak aby se duše naučila setrvávat v čistém a prostém světle Božím a byla v ně dokonale přetvořena.116 Jak píše svatý Jan: „Z toho je jasné, že jak se duše dovede očistit a vyprázdnit od všech postižitelných forem a obrazů, zůstane v tomto čistém a prostém světle a přetvoří se v ně ve stavu dokonalosti, protože toto světlo nikdy v duši nechybí; jenž pro formy a závoje tvorů, kterými je duše zahalena a zastíněna, se do ní nevlévá. Kdyby úplně odstranila tyto zábrany a závoje všeho, jak řekneme později, a zůstala v čirém obnažení a chudobě ducha, pak duše, již prostá a čistá, přetvoří v prostotu a čistou moudrost, kterou je Boží Syn.“117
113
Srov. CUMMINS NORBERT, Osvobození k radosti úvod do nauky svatého Jana od Kříže, s. 88. SV. JAN OD KŘÍŽE, Výstup na horu Karmel, II,IV, 2, s. 86. 115 Srov. tamtéž, II, XIV, 2, s. 125. 116 Srov. CUMMINS NORBERT, Osvobození k radosti úvod do nauky svatého Jana od Kříže, s. 89-90. 117 SV. JAN OD KŘÍŽE, Výstup na horu Karmel, II, XV, 4, s. 134. 114
32
Posvěcení paměti Kontemplativní život je životem lásky, a proto se svatý Jan zabývá pamětí. I lidé, kteří se mají rádi, nemohou na sebe zapomenout. Proto i kontemplativní život je vzpomínáním na Boha. Nezabývá se jen dobou modlitby, ale i postojem člověka ve svém životě. Pro něj je paměť něco více, než jsme zvyklí vykládat smysly tohoto dne. Pro něho je paměť schopnost duše ukládat a vyvolávat poznatky a životní zkušenosti člověka. „Paměť je duchovní, proto jej svatý Jan spojuje s aktivní nocí ducha. Předměty paměti rozděluje trojím způsobem: přirozené, obrazové a duchovní. Zabývá se však jen přirozeným způsobem paměti.118 „Popisuje to svatý Jan v očišťování paměti. Těm, kdo jsou pokročilí v kontemplaci doporučuje, aby svou pamětí byli spojeni s Ním. Paměť se má přeorientovat směrem k Bohu, a tím se odvrátit od toho, abychom si představovali minulé zkušenosti a neulpěli na nich. Naděje táhne duši k osobnímu Dobru, které jsme poznali vírou. Ona udává směr mysli a nedovolí jí, aby odběhly od předmětu.“ 119 Naděje vyprazdňuje paměť a připravuje místo pro jedinou velkou věc, po které jedině duše touží. A snaží se přeorientovat duši směrem k Bohu, aby se již nespoléhala na sebe , nebo na pozemské věci. Poté pokračuje svatý Jan dále: „ Když jsme už probrali všechny vjemy první mohutnosti, kterou je rozum, aby se čistotou první teologální ctností, totiž víry, mohla duše v této své mohutnosti sjednotit s Bohem, zbývá nyní udělat totéž ohledně dalších dvou mohutností duše, to je paměti a vůle. Také musí být očištěny od svých vjemů, aby duše dospěla i co do těchto svých dvou mohutností ke sjednocení s Bohem v dokonalé naději a lásce.“120 Svatý Jan rozlišuje: přechodnou milost sjednocení a stálý stav sjednocení. Stálý stav sjednocení je vrcholem , ke kterému je duše vedena. Toto sjednocení vyprázdní fantazii a všechny formy a poznatky. Svatý Jan píše, že může dojít i k velké zapomnětlivosti v paměti.121 Tato zapomnětlivost je na začátku, později si již bude pamatovat Bůh místo ní. Pokud jde o paměť, tak máme podle svatého Jana postavit mrak zapomnění mezi sebe a tvory. Naše paměť nemůže být sjednocena s Bohem i s tvory. Jan dává výslovnou radu, jak dosáhnout tohoto stavu: „ Ze žádných věcí, které slyší, vidí, čichá, ochutnává nebo kterých se dotýká, si nesmí dělat archív ani je nemá zadržovat v paměti, nýbrž má na ně pak zapomenout a snažit se o to tak účinně, je-li třeba, jako se
118
Srov. SV. JAN OD KŘÍŽE, Výstup na horu Karmel, III, I, 2, s. 219. Srov. CUMMINS NORBERT, Osvobození k radosti úvod do nauky svatého Jana od Kříže, s. 93. 120 SV. JAN OD KŘÍŽE, Výstup na horu Karme, III, I, 1, s. 219. 121 Srov. tamtéž, III, II, 4, s. 221. 119
33
jiní snaží rozpomenout; takže jí nemá zůstat v paměti žádný poznatek ani jeho podoba, jako kdyby jich na světě nebylo, a paměť má být ponechána svobodná a všeho zbavená, a duše ji nemá upoutávat na žádnou úvahu (o věcech) shůry nebo zdola, jako kdyby tuto mohutnost paměti vůbec neměla.“122 Poukazuje na to, jak falešný může být náš pohled a kolika nedokonalostem podléháme, když uchováváme vzpomínky, které nepotřebujeme.123 Jako protipól poukazuje na tři dobrodiní zapomnětlivosti. Za prvé, taková duše se bude těšit pokojem, nebude se zabývat myšlenkami, bude mít čisté svědomí a bude disponovaná pro moudrost. Druhým dobrodiním je, že je duše osvobozena od ďábelských sugescí a pokušení. A posledním je, že duši uzpůsobuje pro podněty Ducha svatého.124 Pro naši přirozenou nestálost je lékem naděje. Naděje nás odpoutává od pozemských věcí a duše dává přednost nejvyššímu Dobru. Tato naděje poukazuje na to, že žádná pozemská věc není trvalá ani dokonalá. Duše si uvědomuje, že jediný, kdo ji může uspokojit je Bůh. Další část se zabývá nadějí z hlediska chudoby ducha. Nejdůležitější je, aby duše hledala jen samotného Boha. Osvobození k radosti Tato část se bude zabývat aktivní nocí vůle. Tím se myslí zasvěcení vůle Bohu láskou. Toto zasvěcení vůle Bohu uvolňuje úplný potenciál duše. Svatý Jakub praví, že bez skutků z lásky je víra mrtvá.125 V tomto období temné noci si má duše prohloubit lásku k Bohu. Jak je psáno v Písmu: „Budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou.“126 Svatý Jan píše: „V tom je obsaženo všechno, co má duchovní člověk dělat a čemu já mám zde učit, aby se opravdu dospělo k Bohu sjednocením vůle prostřednictvím lásky; protože v tomto výroku se ukládá člověku, aby všechny mohutnosti a žádosti a činnosti a sklony své duše zaměstnal Bohem tak, aby veškerá schopnost a síla duše nesloužila už ničemu jinému, v souladu s tím co říká David : <<Sílu svou tobě chrániti budu>> (Žl 58,10) .“127 „Vášně samy o sobě nejsou ani dobré ani špatné. Dostávají mravní hodnocení jen podle toho, jak skutečně závisí na rozumu a vůli. Vášně jsou mravně dobré, když
122
SV. JAN OD KŘÍŽE, Výstup na horu Karmel, III, II, 14, s. 209. Srov. CUMMINS NORBERT, Osvobození k radosti úvod do nauky svatého Jana od Kříže, s. 98. 124 Srov. tamtéž, s. 99. 125 Srov. Jak 2,20. 126 Dt 6, 5 srov. Mt 22,35-38, Mk 12,29-30. 127 SV. JAN OD KŘÍŽE, Výstup na horu Karmel, III, XVI, 1, s. 249. 123
34
přispívají k dobrému jednání; v opačném případě jsou zlé.“128 Protože jsou vášně často nekontrolované, mluví se o nich, spíše v negativním významu. Svatému Janu nejde o to vyhostit vášně, ale o to, aby duše soustředila všechny síly na lásku k Bohu. Jak píše ve svém díle: „Aby se dospělo k sjednocení s Bohem, záleží v očišťování vůle od jejích náklonností a žádostí. Protože takto se má stát z vůle lidské a nízké vůle božská, učiněná jedno s vůlí Boží.“129 Během této cesty musí dojít k očištění vůle od všech jejich neuspořádaných sklonů. Svatý Jan rozlišuje základní vášně: radost, bolest, neděje, strach.130 Vášně jsou naší přirozenou reakcí na něco, co je příjemné nebo nepříjemné. Svatý Jan pojednává o radosti. Podle něj zní definice radosti takto: „uspokojení vůle s oceňováním nějaké věci, kterou považuje za vhodnou; protože vůle se vždycky raduje jen z něčeho, čeho si cení a co ji uspokojuje.“131 Podle svatého Jana může vzniknout radost ze šesti druhů dober: časná, přirozená, smyslová, mravní, nadpřirozená, duchovní.132 A tato dobra nám ukazují, jak máme zaměřovat svou radost na Boha, jakou škodu budeme z toho mít, když tak nebudeme jednat a jaká dobra budou z toho plynout, když tak budeme jednat. Dobra časná: bohatství, postavení, hodnosti, a též děti, příbuzní a manželství. Popisuje také, co je zahrnuto v přirozených dobrech: krása, elegance, tělesná stavba, dobrý rozum, diskrétnost, a jiné hřivny. Nadpřirozená dobra jsou dary od Boha, které přesahují naše síly (proroctví, zázraky). Celé jeho pojednání o radosti je obsaženo v osmnácti kapitolách a snaží se o výchovu k radosti a sebezáporu. Doporučuje je jen kvůli tomu, abychom se mohli svobodně radovat z pozemských i nebeských věcí.“ 133 „ I kdyby to člověk neudělal pro svého Boha a proto, že ho k tomu zavazuje křesťanská dokonalost, měl by už pro dočasné užitky, které z toho plynou kromě duchovních, dokonale osvobodit své srdce od vší radosti z toho, co bylo řečeno, neboť se nejen osvobodí od zhoubných škod, o nichž jsme mluvili v předešlé kapitole, ale kromě toho, když odvrátí radost od časných dober, osvojí si ctnost štědrosti, která je jednou z hlavních Božích vlastností a žádným způsobem není možné ji mít současně s lakotou. Mimoto získá svobodu ducha, jasnost v rozumu, pohodu, klid a pokojnou důvěru v Boha, úctu a opravdovou poslušnost ve vůli vůči Bohu. Získá větší radost a občerstvení ve tvorech, když je nebude vlastnit. Nemůže se z nich radovat, hledí-li na ně vlastnicky, 128
KKC 1767. SV. JAN OD KŘÍŽE, Výstup na horu Karmel, III, XVI, 3, s.250. 130 Srov. CUMMINS NORBERT, Osvobození k radosti úvod do nauky svatého Jana od Kříže, s. 106-107. 131 SV. JAN OD KŘÍŽE, Výstup na horu Karmel , III, XVII, 1, s. 251. 132 Srov tamtéž, III, XVII, 2, s. 252. 133 Srov. CUMMINS NORBERT, Osvobození k radosti úvod do nauky svatého Jana od Kříže, s. 107. 129
35
protože tato starost připoutává ducha k zemi jako lano a neponechá mu šíři srdce.“134 Svatý Jan mravním dobrem míní mravní úkony kterékoli ctnosti. Říká, že to jsou: skutky milosrdenství, zachovávání Božího zákona, dobré občanské a společenské chování. Z těchto mravních dober se křesťané mohou radovat ve světle víry, když tato dobra jsou vykonána z lásky k Bohu. Nemáme podle svatého Jana vkládat svou radost do pozemských radostí, ale máme soustředit radost na Boha. Protože tento text tvoří jen nepatrnou část, je nesprávné označovat text svatého Jana za příliš asketický. Hned v další kapitole uznává, že asketické úsilí v praxi příliš nefunguje. Protože bychom s usilovným snažením měli i svůj duchovní život ve svých rukou. Aktivnímu aspektu věnuje svatý Jan menší pozornost, protože ze zkušenosti ví, že mnohem důležitější aspekt v duchovním životě je pasivní dimenze, tedy to, co v nás činí Bůh bez naší aktivní účasti.135 Pasivní noci Tuto pasivní noc popisuje svatý Jan ve svém díle Temná noc. „Myslím si, že každý z nás si uvědomuje, že sám ze své vůle se nedokáže polepšit. Každý si může uvědomit, kolikrát se již snažil sám o sebezdokonalení a přitom si stále uvědomuje, že se mu to nedaří. Vlastními silami se člověk sám neposune dopředu. V naší lidské přirozenosti chce člověk mít sám vše pod kontrolou a až je na dně svých sil, pochopí, že to sám nezvládne. Svatý Jan tvrdí, že teď je pravá chvíle na pasivní noc. Je to období, kdy Boží milost zaplavuje trosky neúspěchů, zmírňuje naši svéhlavost a přivádí nás do míst, kam bychom sami nebyli schopni dojít.“136 2. 1. 3. 3 Pasivní noc smyslů Pasivní noc smyslů ukazuje, jak i horlivý začátečník, který pracuje s obyčejnou milostí, může být ještě hodně daleko od dokonalosti.137 V této fázi musí zasáhnout Bůh, neboť nedokonalosti jsou takové, že je může vyléčit jen Bůh. „Prvních sedm kapitol v díle Temná noc věnuje nedokonalostem začátečníků. Nechce odradit od úsilí, ale snaží se objasnit nutnost pasivní noci.“138 134
SV. JAN OD KŘÍŽE, Výstup na horu Karmel,III, XX,2, s. 261. Srov. MAY GERALD G., Nocí duše ke svobodě, s. 61. 136 Srov. tamtéž, s.62. 137 CUMMINS NORBERT, Osvobození k radosti úvod do nauky svatého Jana od Kříže, s. 35. 138 Srov. tamtéž, s. 117. 135
36
Pokud duše nějakou dobu vytrvaly na této cestě a vytrvaly v modlitbě, stávají se pro takovou duši tato cvičení lahodnější a ztrácejí zálibu v pozemských věcech. Bůh se tyto duše snaží pozvednout z nižšího stupně lásky na vyšší stupeň. V tomto stavu jím Bůh zatemní všechno jejich světlo a zavře jim bránu ke zdroji všech libostí, kterou v Bohu do této chvíle zakoušeli. Dále píše svatý Jan: „ A tak je ponechává v takových temnotách, že ani v obraznosti ani v rozpravách nevědí, kudy se vydat, neboť v meditaci nemohou udělat ani krok, jak mohli kdykoliv dříve, vnitřní smysly jsou již ponořeny v těchto nocích a nechává je vyprahnout tak, že nejen nenacházejí vzpruhu a zalíbení ve věcech duchovních a v dobrých cvičeních, v nichž bývali zvyklí nacházet své skvělé příchutě a zalíbení, ale místo toho naopak při nich nacházejí znechucení a hořkost.“139 Tyto vyprahlosti, ale nemusejí pocházet z této noci, ale z hříchu a nedokonalosti. Svatý Jan uvádí tři známky, podle kterých se dá poznat, že se jedná o tuto noc. První známkou je, že duše nenachází útěchu ani ve věcech Božích ani věcech stvořených. Bůh, chce v této noci očistit od smyslových požitků. Proto se dá s velkou pravděpodobností říci, že se tato nechuť neobjevuje v důsledku hříchu ani z nedokonalosti. Protože kdyby ano, duše by bažila po nějaké náklonnosti k věcem světským a ne po samotném Bohu. Druhou známkou je, že člověk trvale vzpomíná na Boha, a to s úzkostlivostí a bolestnou starostí. A poslední známkou je, že člověk již nemůže rozjímat pomocí smyslové obrazivosti, jak to dřív dělal. Této duši se již začíná sdělovat sám Bůh, ne skrze smysly, ale skrze čirého ducha.140 Hlavní účinky, které působí tato noc, je poznání sebe a své ubohosti a nové vědomí velikosti a transcendence Boží. To vede k tomu, že když duše zná svou ubohost, nemá pokušení se považovat za pokročilejší než ostatní. Kromě těchto účinků uvádí svatý Jan ještě další dobrodiní. „Kromě tohoto prospěšného, co bylo řečeno, následuje ve vyprahlosti kontemplace další nevyčíslitelný prospěch; neboť uprostřed těchto vyprahlostí a tísní mnohokrát, když o tom duše nejméně přemýšlí, sdílí jí Bůh duchovní jemnost a ryzí průzračnou lásku a duchovní jemnost a ryzí průzračnou lásku a duchovní poznání často velmi křehká, každé z nich prospěšnější a cennější než všechno to, v čem si libovala dřív; (ačkoliv duše tak v počátcích nesmýšlí, protože vlévání ducha, kterého se jí zde dostává, je velmi jemné a smysly je nevnímají).“141
139
SV. JAN OD KŘÍŽE, Temná noc, I, VIII, 3, s. 49. Srov. tamtéž, I, IX, 1-9, s. 67-72. 141 Tamtéž, I, XIII, 10, s. 89. 140
37
„Tato pasivní noc trvá celé období, kdy duše přechází od meditace ke kontemplaci. V pasivní noci smyslů zůstávají smysly prázdné, protože nejsou schopné přijmout dar nazírání.“142
V tomto stavu zůstává duše tak dlouho, dokud není očištěna a schopná
přijmout dar ducha. Konec této noci smyslů je tehdy, když je přizpůsobení hotovo. Jak píše svatý Jan: „ Ale čas, který má duše pobývat v tomto postě a v pokání smyslů, jeho délku, nejde s jistotou vyjádřit;…..a také v souhlase se stupněm sjedocující lásky, ke které Bůh chce duši pozdvihnout, ji bude pokořovat s větší nebo menší silou, delší nebo kratší čas.“143
2. 1. 3. 4 Pasivní noc ducha Podle svatého Jana Bůh nepřivede hned po noci smyslů duši do noci ducha, ale mnoho let duše prochází cvičením ve stavu pokročilých. „A nemá již obrazotvornost ani tvůrčí schopnosti spoutané rozvažováním a starostlivostí ducha, jak tomu bývalo; neboť s velkou snadností nachází potom ve svém duchu velmi jasnozřivou a láskyplnou kontemplaci a duchovní sladkost, a to bez námahy rozvažování.“144 Ale i v tomto stavu se ještě někdy objevují příležitostné nouze, vyprahlost a temnota. Očištění duše není ještě úplné a skutečné očišťování smyslů začíná v noci ducha. O této noci se velmi málo ví, protože se málo o ní mluví a je o této noci velmi málo zkušeností. Tato noc dovršuje celé putování duše k dokonalému spojení s Bohem. Proto musí být duše v této noci ducha obnovena a pozvednuta na božskou úroveň. Bůh toho u duše dosahuje prostřednictvím temného nazírání a tajemné moudrosti145 Boží moudrost je světlem, ale toto světlo vyvolává v duši tmu, soužení a útrapy. Vysvětluje to pomocí dvou zásad. První přebírá od Aristotela z Metafyziky. Poukazuje na to, že čím je silnější světlo, tím je v duši větší tma. „Tak jako světlo čím je jasnější, tím víc oslepuje a zatemňuje zřítelnici sovy, a čím víc se oko do slunce dívá naplno, tím větší temnotu působí zrakovému smyslu a utlumuje ho, protože přesahuje jeho slabost. .“146 Druhá zásada je, že dvě protivy nemohou vedle sebe existovat v tomtéž podnětu, ale tato zásada se týká jen krajností, když si duše připustí nestvořenou dokonalost Boží a přitom si uvědomí svou stvořenou nedokonalost. Konstatuje, že se tyto dvě krajnosti nemohou nikdy setkat. 142
Srov. CUMMINS NORBERT, Osvobození k radosti úvod do nauky svatého Jana od Kříže, s. 122. SV. JAN OD KŘÍŽE, Temná noc, I, XIV, 5, s. 93. 144 Tamtéž, II, I, 1, s. 96. 145 Srov. CUMMINS NORBERT, Osvobození k radosti úvod do nauky svatého Jana od Kříže, s. 127-128. 146 SV. JAN OD KŘÍŽE, Temná noc, II, V, 3, s. 108. 143
38
„Neboť duše, když zde prostřednictvím tohoto ryzího Světla jasně, třebaže zastřenosti temnotou, vidí svou poskvrněnost, jasně poznává, není hodná Boha, ani žádného stvoření. A to, co ji nejvíc trápí je, že si myslí, že toho už nikdy ani hodna nebude a že pro ni již všechno dobro skončilo. To je jí příčinou hlubokého pohroužení mysli do poznání a pocítění všech jejich špatností a bídností.“147 Tato noc zasahuje nejhlubší hlubiny duše. Temná noc ducha je dramatem duše, odehrávajícím se mezi boží čistotou a temnotou hříchu. Budeme-li chtít pochopit tuto noc a plody této noci, musíme ji přirovnat k událostem v Getsemani.148 Poukazuje na vlastní zkušenost, když popisuje stav duše v té době. „ Třetí způsob utrpení a trýzně, jimiž zde duše je zasažena, má příčinu ve dvou dalších protikladech, což je třeba si uvědomit, a to v protikladu božského a lidského, které se tady spojují. To božské je očistné patření kontemplace a to lidské je subjekt duše. A tak, poněvadž se božské vlamuje s úmyslem duše prohníst, obnovit a učinit ji Boží, obnažuje ji a odnímá jí zvyková zalíbení a vlastnosti starého člověka, s nimiž je ona velmi spojena, svázána a srostlá, a tímto způsobem trhá a narušuje její duchovní podstatu a pohlcuje jí hlubokou a propastnou temnotou, že se duše cítí být ničena a vyvracena krutou duchovní smrtí tváři v tvář své bídě; asi tak, jako kdyby byla pozřena nějakou obludou a v jejím břiše by se v ponurosti cítila být stravována a trpěla by takovou úzkostí jako Jonáš (srov. Jon 2,1) v břiše oné mořské obludy. Neboť je jí třeba pobýt v tomto hrobě temné smrti, a to pro duchovní vzkříšení, které očekává.“149 Další útrapou pro duši je nazírání Boží velebnosti a vznešenosti. Při tom si duše uvědomuje svou neskonalou chudobu a ubohost. „Svatý Jan prosí, abychom měli veliký soucit s takovou duší, která prochází tímto obdobím. V této době koná Bůh v duši vznešené dílo. I když je to velké štěstí pro duši, musíme k ní přistupovat velice opatrně, protože má nesmírnou bolest a trpí velkou nejistotou, jakou má ve svém vysvobození. V této době jí není útěchou ani nauka ani duchovní vedení.“150 Na závěr přirovnává temnou noc k ohni, který spaluje poleno dřeva: „Neboť skutečný oheň, když je přiložen ke dřevu, první co dělá je, že je začne vysoušet, ven vyvrhuje vlhkost a v slzách nechává skrápávat vodu, kterou v sobě dřevo má; potom je postupně mění v černé, temné a ošklivé a také páchnoucí a pomalu, trochu po troše ho nechává vyprahnout, pomalu z něj vytahuje a odvrhuje pryč všechny ošklivé a temné přídavky, které má a které jsou ohni protikladné; a konečně, když je zvnějšku začíná měnit 147
SV. JAN OD KŘÍŽE, Temná noc, II, V, 5, s. 109. Srov. Mt 26, 36-46. 149 SV. JAN OD KŘÍŽE, Temná noc, II, VI, 1, s. 111. 150 Srov. CUMMINS NORBERT, Osvobození k radosti úvod do nauky svatého Jana od Kříže, s. 131. 148
39
v plamen a vznítí je, přemění je v sebe a učiní tak krásným, jako je oheň sám. Na tomto konci už není ze strany dřeva žádná trýzeň, ani vlastní činnost, kromě tíže a částí hutnějších než oheň, (protože vlastnosti ohně) i jeho činnost má samo v sobě; vždyť je vyprahlé a vyprahlé je vznícené; je jasné a osvěcuje; je lehké mnohem víc než dřív, opracovávané ohněm ve všech těchto vlastnostech i účincích.“151 Duše, zraněná láskou, hledá Boha. Smělostí duše je povaha samotné lásky, která vždy hledá sjednocení. Proto hledá samotného původce lásky. Tato láska jí dává sílu a smělost, přesahující její přirozené schopnosti. Výsledkem tohoto období je: „Rozum je osvícen nadpřirozeným světlem tak, aby se lidský rozum stával Božím, sjednoceným s božským; a o nic více ani méně vzdělává její vůli božskou láskou do té míry, že vůle není již jiná než Boží a nemiluje jinak než způsobem Božím, utvořena a spojena vjedno s Boží vůlí a láskou; a o nic více nebo méně paměť; a také všechny náklonnosti a žádosti jsou božsky změněny a obráceny podle Boha.“152 Tato jeho zkušenost může mnoho pomoci i ostatním, ať těm kdo podobnou temnotou procházejí a nebo také těm, kteří na duchovní cestě druhé doprovázejí, ale o tom se zmíníme v poslední kapitole.
151 152
SV. JAN OD KŘÍŽE, Temná noc, II, X, 1, s. 90. Tamtéž, II, XIII, 11, s. 102.
40
2. 2 Duchovní zkušenosti ztráty víry Terezie z Lisieux Nyní se již zaměříme na svatou Terezii z Lisieux, která žila o tři století později než svatý Jan od Kříže, ale její život byl ovlivněn spisy svatého Jana od Kříže. Dala by se považovat ze jeho žačku, protože se mnohými věcmi od něj inspirovala ve svém životě. Tato světice prošla obdobím ztráty víry (krize víry) . V první části této podkapitoly se zaměříme na její život a její odkaz v podobě jejího díla, které pro další generace zanechala ve svých spisech.
2. 2. 1 Životní události pro Terezii náročné Tato světice je velice známá a vyšlo o jejím životě již mnoho knih153, proto nebudeme popisovat celý její život, ale dotkneme se jen některých důležitých okamžiků v jejím životě. Svatá Terezie, vlastním jménem Marie-Františka-Terezie Martinová, se narodila 2. ledna 1873 v Alencon.154 Byla již devátým dítětem Ludvíka a Zelie Martinových. Její matka Zelie Martinová rodným jménem Marie Azélie Guérinová se narodila v Gandelain (Orné) 23. prosince 1831.155 Byla dcerou bývalého bojovníka od Wagramu. V mládí pomýšlela na to, že se stane řeholnicí.. Byla od tohoto úmyslu odrazena a začala se věnovat výrobě alenconské krajky. Otcem svaté Terezie byl Ludvík Martin, který se narodil 22. srpna 1823 v Bordeaux.
156
Byl vychováván ve vojenských táborech. Zvolil si povolání hodináře. Ve
dvaadvaceti letech chtěl vstoupit do kláštera svatého Bernarda, ale pro neznalost latiny byl odmítnut. Byl to člověk hluboké víry, za kterou se nikdy nestyděl. Rodiče uzavírali manželství 13. července 1858 v kostele Panny Marie.157 Svatá Terezie byla pokřtěna již
153
SIX J. F.,Terezie z Lisieux Světice „malé cesty“, 2.vyd., Brno, nakladatelství CESTA, 1990, 62s., DESCOUVEMONT P., Terezie z Lisieux, [přel. Jan Joneš, Helena Webrová] 1.vyd., Kostelní Vydří, Karmelitánské nakladatelství, 1997, 335s., MOLINIÉ M.-D., Vybírám si všechno, [přel. Jiří Stejskal] 1.vyd., Kostelní Vydří, Karmelitánské nakladatelství, 2001, 143s., GAUCHER GUY., Životopis Terezie z Lisieux, [přel. Jana Švancarová] 1.vyd. Kostelní Vydří, Karmelitánské nakladatelství, 1997, 223s., STÖCKER M. M.,Dobrodružství velké lásky, [přel. Alžběta Sirovátková] 1.vyd., Kostelní Vydří, Karmelitánské nakladatelství, 1999, 159s. 154 DESCOUVEMONT P., Terezie z Lisieux, s. 332. 155 Srov. GAUCHER GUY., Životopis Terezie z Lisieux, s. 10. 156 Tamtéž, s. 8. 157 Tamtéž, s. 10.
41
dva dny po narození, 4. ledna 1873 v kostele Panny Marie otcem Dumaine. Za kmotry jí byli Paul-Albert Boul a starší sestra Marie. Dne 28. srpna 1877, ve svých 45 letech, umírá na rakovinu prsu její matka Zélie. Terezii, které bylo necelých pět let, smrt matky velice zasáhla a hodnotí tento okamžik jako konec první části jejího života. Terezie žije obklopena svými čtyřmi sestrami (Marii, Pavlínou, Leonii a Celinou) a láskou otce, který po smrti milované ženy převedl všechnu lásku na ni. Terezie si za druhou matku volí Pavlínu. Po smrti matky se rodina stěhuje do Lisieux. V roce 1881 se Terezie stává žákyní v penzionátu v lisieuxském opatství.
158
Pro
Terezku je velmi těžké, když se doví, že Pavlína chce vstoupit na Karmel. Terezie o tom píše: „Když jsem to s překvapením zjistila, bylo mi jako by mi srdcem projel meč“. Pavlína je první ze sester, která se stala karmelitkou. Každý čtvrtek jí hodili navštěvovat a Terezka měla vždy posledních par minut, aby se s ní mohla důvěrně bavit. V desíti letech Terezka onemocněla. Dne 13. května 1883 měla Terezie zážitek, při kterém se uzdravila „Najednou se mi svatá Panna zjevila krásná, tak krásná, že jsem nic tak krásného neviděla. Její tvář dýchala dobrotou a nevýslovnou něhou. Ale co mi proniklo až do hloubi duše, byl <<úchvatný úsměv svaté Panny>>. Dne 8. května 1884 je její velký den.159 Den jejího prvního svatého přijímání. Během exercicií, které byly před prvním svatým přijímáním ji přepadla úzkost, protože kněz mluvil o těžkém hříchu a jeho následcích. Tato úzkost ji provází až do Vánoc 1886, kdy dochází k jejímu obrácení. Tuto vánoční noc nazývá „nocí světla“. Ona sama o ní píše: „ V jediném okamžiku provedl Ježíš dílo, které bych byla nesvedla za 10 let. Spokojil se s mou dobrou vůlí, která mi nikdy nechyběla. O těchto Vánocích obdržela dar síly a byl to začátek posledního období jejího života. O Letnicích 1887 říká otci o svém přání vstoupit na Karmel v Lisieux. Ten souhlasí, ale překážkou je nesouhlas abbého Delatroette, kanonického superiora Karmelu. Jdou k biskupovi Bayeux, ale ten se nevyjádřil. Proto se rozhodne jet na pouť se svým otcema Celinou do Říma. Na Karmel vstupuje 9. dubna 1888.160 Obláčku měla Terezie 10. ledna 1889 a stala se pětadvacátou členkou komunity.161 Převorkou je matka Marie Gonzaga. Bylo jí 54 let. Terezie řeholní sliby složila 8. září 1890162. Její celé řeholní
158
SIX J. F.,Terezie z Lisieux Svetice „malé cesty“, s. 16. DESCOUVEMONT P.,Terezie z Lisieux, s. 332. 160 Tamtéž, s. 333. 161 SIX J. F.,Terezie z Lisieux Svetice „malé cesty“, s. 25. 162 DESCOUVEMONT P.,Terezie z Lisieux, s. 333. 159
42
jméno zní: Terezie od Dítěte Ježíše a Svaté tváře.
163
V této době se začíná intenzivě
zabývat díly svatého Jana od Kříže. Tereziiin otec, pan Martin umírá 29. července 1894 na zámku La Musse.164 V noci ze 2. na 3. dubna 1896165 poprvé vykašlává krev. Ve velikonoční době vstupuje do noci víry, která nepominula za par dni ani za pár měsíců. Terezie získává dva duchovní bratry, abbého Belliera166 a otce Roullanda167 ze zahraniční misie. Začátkem dubna 1897 Terezie vážně onemocní a 8. července je přenesena na ošetřovnu. V období od 15. do 27. srpna prožívá veliké utrpení a ve čtvrtek 30. září kolem 19:20 hodin umírá. Její pohřeb byl 4. října. 1897 na hřbitově v Lisieux.168 Dne 29. dubna 1921 byla sestra Terezie od Dítěte Ježíše beatifikována papežem Piem XI.169 Už za dva roky, 17. května 1925, ji zapsal papež Pius XI. do seznamu svatých. 19. října 1997 byla svatá Terezie papežem Janem Pavlem II prohlášená učitelkou církve.170 Terezie z Lisieux napsala na popud své představené171 v roce 1895 její autobiografický spis Dějiny duše.172 Tato kniha pojednává o jejím životě jak jej vnímala samotná svatá Terezie. Tento spis se skládá ze tří, od sebe oddělených autobiografických spisů, které svatá Terezie z Lisieux napsala na žádost tří různých osob. První je rukopis věnovaný ctihodné matce Anežce od Ježíše, druhým je dopis sestře Marii od Nejsvětějšího Srdce, třetím je rukopis, který byl napsaný pro matku Marii Gonzágu. Dalším jejím dílem je Vstupuji do života (Poslední rozhovory). Kniha je záznamem Tereziiných "posledních rozhovorů" se svými spolusestrami. Jsou svědectvím o tom, jak Terezie trpí, miluje a umírá. Čtenář při četbě prožívá spolu s Terezií dlouhé utrpení poslední fáze její nemoci. Teprve při četbě těchto textů můžeme dokonale pochopit její Dějiny duše a její duchovní odkaz jako takový. Další knížkou je soubor sesbírané korespondence173. Tato kniha je rozdělená do několika části, které sledují její život od dětství až do posledních dnů jejího života v karmelitánském řádu. Napsala i mnoho básní.174
163
Pro ní Svatá tvář znamená Ježíšovu tvář, která je ještě dnes skrytá, ale kterou jeden den poznáme. DESCOUVEMONT P.,Terezie z Lisieux, s. 333. 165 Noc ze Zeleného čtvrtku na Velký pátek. 166 Již dlouhou dobu snila o bratrovi. Ve dvaadvaceti letech dne 17. října 1895 jí matka Anežka požádala, aby si jej vzala za kněze, za kterého se bude obětovat. Později se stal misionářem. 167 Matka Marie Gonzága dne 30. května jej dává Terezii jako druhého duchovního bratra. 168 DESCOUVEMONT P.,Terezie z Lisieux, s. 333. 169 Tamtéž, s. 333. 170 STÖCKER M. M.,Dobrodružství velké lásky, s. 146. 171 Byla jí ctihodná matka Anežka od Ježíše. 172 DESCOUVEMONT P.,Terezie z Lisieux, s. 333. 164
43
2. 2. 3 Duchovní zkušenost ztráty víry Její zkoušky začaly již v dětství ve věku čtyř let, když jí zemřela její maminka. Samotná Terezka o tom píše: „Pro mou duši začalo nové období. Měla jsem projít ohnivou zkouškou a již od dětství jsem měla trpět, abych mohla být dříve obětována Ježíši.“175 Za matku si poté zvolila svou sestru Pavlínu.
A dále ve svém autobiografickém spise píše,
jak se změnila její povaha po matčině smrti: „Musím vám říci milá matko, že po maminčině smrti se má šťastná povaha úplně změnila. Já, tak živá a sdílná, jsem se stala bojácnou, mírnou, přecitlivělou. Stačil pohled, abych se rozplakala, nikdo se se mnou nesměl zabývat, abych byla spokojena. Nemohla jsem snést společnost cizích lidí a nenacházela jsem už veselost jinde než v rodinném soukromí.“176 Další velkou ránou pro ní je, když její sestra Pavlína, kterou si zvolila za svou novou matku, odchází na Karmel v Lisieux a hluboce zasažena tímto odchodem za několik měsíců onemocní, Podle lidských výpočtů se již neměla z této nemoci vyléčit a sama je přesvědčena o tom, že to bylo dílo zlého ducha. Jak sama píše: „Jednou se mi stalo, že jsem dlouho nemohla otevřít oči a že jsem je otevřela na okamžik, když jsem byla sama… Myslím, že zlý duch dostal navenek nade mnou moc. Ale nemohl se přiblížit k mé duši ani k mému duchu, leda jen proto, aby mi vnukal převelikou hrůzu z jistých věcí, například z jednoduchých léků , které se marně snažil mi vnutit. Ale jestli Pán dovoloval zlému duchu, aby se ke mně přiblížil, posílal mi také viditelné anděly…177 Její uzdravení bylo úsměvem Královny nebes.178 Od Velikonoc v roce 1896, o druhém výročí jejího obětování se milosrdné lásce nastala v její duši nejhlubší noc.179 Její myšlenky na nebe se začínají stávat předmětem jejího trýznivého zápasu. Vždy snila o tom, že jednou zemře láskou a místo toho se dostává do hloubky temných myšlenek, jak o tom sama píše ve svých Dějinách duše: „Dopustil, že má duše byla zachvácena nejhustší tmou a že myšlenka na nebe, pro mě tak sladká, je mi už jen příležitostí k boji a trýzni.“180 Tato její zkouška netrvala jen několik dní nebo týdnu, ale měla ji již provázet až do konce života. Svatá Terezie říká, že je
173
Vyšly v knize: TEREZIE Z LISIEUX.Dopisy Terezie z Lusieux, 1.vyd., Kostelní Vydří, Karmelitánské nakladatelství, 2002, s.343. 174 Vyšly v knize : TEREZIE Z LISIEUX , Básně sv. Terezie z Liseux, 1.vyd., Kostelní Vydří, Karmelitánské nakladatelství, 1995, s. 82. 175 SV. TEREZIE Z LISIEUX, Autobiografické spisy /Dějiny duše/, s. 33. 176 Tamtéž, s. 37. 177 Tamtéž, s. 63-64. 178 Tamtéž , s.66-67. 179 Srov. GAUCHER GUY., Životopis Terezie z Lisieux, s. 172. 180 SV. TEREZIE Z LISIEUX, Autobiografické spisy /Dějiny duše/, s. 205.
44
neschopna vyjádřit, co prožívá, A myslí si, že aby někdo pochopil tuto temnotu, musí projít tímto tunelem sám.181 Skrze tuto zkušenost, kterou prožila, poznala, že existují lidé, kteří žijí bez víry a bez naděje. Proto prosí za všechny nevěřící. „Pane, buď nám milostiv, neboť jsme ubozí hříšníci. Pane propusť nás ospravedlněné! Ať všichni kdo nejsou osvíceni jasným plamenem víry, uvidí nakonec její zář.“182 Sama se chce obětovat za nevěřící a chce jíst s nimi z jejich stolu, který je poskvrněn a tím očistit tento stůl duší, která Ho miluje. Myslí na Pranziniho, Henry Chérona, Léo Taxila a René Tostaina.183 Přeje si jíst z tohoto stolu tak dlouho, dokud se Bohu nezalíbí a uvede ji do svého světlého království. Prosí jen o jednu milost, aby Boha, kterého miluje, nikdy neurazila. Když chce najít odpočinek od temnoty, která jeji duši obestírá, vzpomíná na jasnou zemi, po které touží, ale v tu chvíli je její trýzeň ještě větší. Slyší hlas hříšníků, jak se jí posmívají: „ Ty sníš o světle, o vlasti, plné lahodných vůní, sníš o věčném vlastnění Stvořitele všech těch divů, myslíš si, že se jednoho dne dostaneš z mlhy, která tě obklopuje! Kupředu, kupředu! Těš se na smrt, která ti dá ne to več doufáš, ale ještě hlubší noc, noc nicoty.“184 I při této těžké zkoušce je velmi šťastná, že může tímto utrpením zamezit nebo usmířit jeden hřích proti víře. Věří, že tím, že není šťastná, a když se netěší z tohoto krásného nebe na zemi, On ho otevře navěky ubohým nevěrcům. Tato temnota již není pro ni jen jako závoj, ale je již zdí, která se týčí k nebesům a zakrývá hvězdnou oblohu.185 Někdy se objeví docela malý sluneční paprsek a tím na chvíli zkouška ustane, ale následkem této útěchy je, jak píše svatá Terezie, ještě hustší tma: „Ale potom, místo aby mi vzpomínka na tento paprsek udělala radost, učiní tmu ještě hustší.“186 V tomto období její zkoušky píše i básně pro své spolusestry, jako malé dárky k narozeninám a již v nich zachycuje svou vnitřní temnotu. Většina sester však netušila, že píše o vlastní temnotě. „Opřená bez vší opory v temnotách bez paprsku světla jdu láskou stravována vpřed.“
181
Srov. SV. TEREZIE Z LISIEUX, Autobiografické spisy /Dějiny duše/, s. 205. Tamtéž, s. 206. 183 GAUCHER GUY..Životopis Terezie z Lisieux, s. 172. 184 SV. TEREZIE Z LISIEUX, Autobiografické spisy /Dějiny duše/, s. 206. 185 Tamtéž, s. 207. 186 Tamtéž, s. 208. 182
45
Mé nebe je úsměv milovanému Bohu, když ukrývá se víře, často zkoušené.“187 I ona stejně jako svatý Jan od Kříže je světicí, která nám ukazuje, jak je důležité neztrácet naději, i když podle ní, ztrácí víru, má jí stále pevnou a v této zkoušce jí ještě více upevňuje. Ona nám může byt příkladem, jak se zachovat při takové teologální krizi.
187
SV. TEREZIE Z LISIEUX., Básně sv. Terezie z Lisieux, 1.vyd., Kostelní Vydří, Karmelitánské nakladatelství, s. 39.
46
3. Význam duchovní zkušenosti kněze pro jeho pastorační působení V této kapitole se zaměříme na jednotlivé krize, se kterými se může potýkat kněz ve svém kněžském povolání. Poté se podíváme na význam duchovního doprovázení v pastorační praxi a jaký význam má vlastní zkušenost krize kněze na jeho duchovní doprovázení lidí, kteří procházejí krizí.
V druhé části této kapitoly se zaměříme na
duchovní doprovázení podle svatého Jana od Kříže. V závěru se zamyslíme nad významem zkušenosti temné noci svatého Jana od Kříže a ztráty víry svaté Terezie z Lisieux v duchovním doprovázení.
3. 1 Krize v kněžském životě V první kapitole jsme se zaměřili na krize z obecného pohledu a nyní se podíváme na krize v kněžském životě. Tyto krize budou v mnoha ohledech podobné ne-li stejné, protože kněz prožívá své kněžské povolání ve svém lidství. Zaměříme se na krize, které se mohou v kněžském životě projevit. Mnoho lidí se v dnešní době domnívá, že kněz má být vždy pohotový člověk v dobrém stavu, bez krizí a těžkostí. Ale to je pouze krásná představa, leč nereálná až k nelidskosti, protože i kněz je pouze člověkem a ve svém životě prochází také mnoha krizemi. Stejně jako je krize člověka (laika) zkouškou pro jeho okolí, tak stejně je tomu i u kněze.188 První typem krize, s kterou se kněz může setkat je krize etická. Touto etickou krizi projde kněz často dříve než vstoupil do semináře. Je to krize, kdy dojde k obrácení člověka k Bohu. Jedná se o tzv. konverzi. Touto konverzí si musí projít ať člověk, který pozná Boha ve vyšším věku, nebo člověk, který projde druhou konverzi189. Dalším typem krize, kterou může kněz ve svém kněžském životě zakusit je krize teologální, protože je to krize v základních božských ctnostech – víra, naděje, láska. Inspiraci pro překonání této krize můžeme čerpat u svaté Terezie z Lisieux, o které jsme se zmínili v předchozí kapitole.
188
OPATRNÝ A., „Kněží a laici“ in DOSLISTA J., LÍSKOVÁ P., Kněz strážce majáku?, 1. vyd. České Budějovice, sdružení sv. Jana Neumanna, 1997. str. 76. 189 Druhá konverze, se projevuje u člověka, který je pokřtěn od narození, ale i tak se pro Boha musí rozhodnout sám.
47
Vliv na kněze může mít také krize nových povolání, i když přímo s krizi kněze nesouvisí, ale může jej neblaze ovlivnit.190 A nyní se již podíváme na některá období krizí, která významně ovlivňují život a působení kněze.
3. 1. 1 Syndrom vyhoření u kněze Syndrom vyhoření se může projevit u kohokoliv z lidí, kteří jsou vystaveni velkému psychickému a fyzickému vypětí, proto ani duchovní nejsou tohoto syndromu uchráněni. V dnešní době, kdy jsou na kněze kladeny stále větší požadavky a to nejen ze strany pastorační, ale i starosti o ekonomiku a opravy kostelů, je větší nebezpečí syndromu vyhoření. Pro lepší pochopení tohoto stavu se podívejme na jeden skutečný případ vyhoření duchovního Daniela Heczka, který se nedávno odehrál v naší republice. Sám Daniel Heczko o tomto syndromu a své zkušenosti píše: „Měl jsem rád duchovní práci, byl jsem přesvědčen o její smysluplnosti. Věřil jsem celým srdcem, že Bůh je dobrý a svrchovaný, že se bez jeho vůle nic nestane a že těm, kdo ho milují, všechny věci musí sloužit k dobrému… byl jsem přesvědčen, že jsem vnitřně silně motivovaný ke kazatelské službě.“ A jak vypadal jeho život těsně před vyhořením? „Měl jsem přeplněný diář. Pracoval jsem někdy až do vyčerpání. Přemáhal jsem únavu a vypětí. Večer jsem uléhal s pocitem, že se propadám někam hluboko pod zem. Netušil jsem, že se dostávám do nebezpečné situace. Pak se to stalo. V roce 1992 došlo k něčemu, co přirovnávám k přetržení natažené struny. Měl jsem pocit jako by mi v mozku něco prasklo. Od toho okamžiku to šlo se mnou nejdříve emocionálně a pak i fyzicky ’z kopce’. Začal jsem vyhasínat. Zbortil se mi vnitřní svět. Už jsem nemohl s lidmi normálně komunikovat. Musel jsem ’utéct ’ pryč, daleko od telefonů, zvonků, lidí. Jednoho dne jsem pocítil silné pálení na hrudi a brnění v konečcích prstů. Zavolal jsem rychlou záchrannou službu. Odvezli mě na vyšetření do nemocnice… Po tělesné stránce jsem pociťoval obrovskou únavu. Cítil jsem se ’vyždímaný’. Moje výkonnost prudce poklesla. Měl jsem potíže se
190
Krizi povolání se obyčejně myslí úbytek podaných žádostí do kněžských seminářů a nebo o vstup do řeholních společenství, ale to samo o sobě je jen příznakem této krize. Postupně vzniká kultura namířená přímo proti povolání a na scéně se objevuje člověk bez povolání. Proto je třeba ze všech sil naléhavě podporovat a rozvíjet novou evangelizaci, jejíž nedílnou součástí je pastorace povolání . Starost o povolání se musí stát starostí celého společenství farnosti. Podle dokumentu kongregace pro katolickou výchovu Ratio fundamentalis je řešení v zrevidování a přeorganizování pastorace pro získávání povolání. Převzato z L.De Candido, „krize“ in Fiores S. Goffi T., Slovník spirituality, s. 435.
48
soustředit, chyběla mi síla k běžným činnostem. Mnohem těžší to bylo na vnitřní rovině. S tím jsem se vyrovnával jen velmi těžce. Proč mi chybí motivace? Jak to, že jsem ztratil optimismus? Proč nemám odvahu pustit se do svých úkolů? Jak je možné, že já, který jsem byl tak silně vnitřně puzen sloužit Bohu, už v tom nevidím smysl života? Bál jsem se, že v pomatenosti mysli udělám nějakou hroznou věc. Tento strach umocňoval depresi, která mou mysl zahalila do temného závoje a totálně paralyzovala. Přál jsem si, aby mě Pán Bůh z tohoto světa raději vzal. Teprve s odstupem času mi došlo, že jsem v ’nejlepších letech’. Když mě bylo třiatřicet let, prožil jsem vyhoření.“191 Po zkušenosti se syndromem vyhoření, uvádí pět skupin příčin, které si myslí, že jej vedly k vyhoření. Jsou jimi: Za prvé, vysoké pracovní nasazení, intenzivní život, obrovské zaneprázdnění, práce až do vyčerpání. Za druhé, častý kontakt s lidmi a jejich problémy, které se nás denně dotýkají. Neseme s nimi jejich břemena. Za třetí, silný pocit odpovědnosti, takže se nedokážeme na věci dívat ze zdravého odstupu. Jsme citově vázáni „dovnitř“ a v noci kvůli odpovědnosti nemůžeme spát. Čtvrtou příčinou je vyškrtnutí odpočinku ze svého programu. Pro nedostatek času vypouštíme aktivity, o kterých si myslíme, že bezprostředně nesouvisejí s pracovním procesem. A posledním prvkem je špatná životospráva, nepravidelná a nevyvážená strava, systematické zanedbávání tělesné „schránky“, nedostatek pohybu.192
3. 1. 2 Samota jako krize V dnešní době je i velkým nebezpečím pro kněze samota, protože již jsou oblasti, kde se lidé setkávají s knězem jen v neděli na mši svaté a zbytek týdne se o kněze vůbec nezajímají a kněze nepotřebují. Kněz se zasnoubil se samotou: samotou víry. Ve své farnosti je svědkem neviditelného Boha a to jak pro věřící, tak také pro sebe, neboť jako ostatní žije v kontaktu s pozemskými skutečnostmi, aniž by podléhal jejich kouzlu.193 Dlouhou dobu byla tato samota u kněze vyplňována mnoha věcmi. Byli jimi prestiž svého postavení, jistý blahobyt, vzdělání, které mnohým nebylo vůbec dostupné, bezpečnost své moci a garance svých jistot a svatozáře úcty kolem své osoby. Dnes je
191
Tento příběh duchovního převzat z knihy: KŘIVOHLAVÝ J., Hořet, ale nevyhořet, , s.35-36. Srov. KŘIVOHLAVÝ J., Hořet, ale nevyhořet, , s. 36. 193 SAPIENZA L., Muž Boží - Stránky o kněžské spiritualitě, 1. vyd., Olomouc, Matice Cyrilometodějská s. r. o., 2009, s. 29. 192
49
tomu úplně jinak. Společnost zbourala kolem kněze mnoho křehkých jistot a podrobila ho kritice. Kněz dnešní doby je často napadán při své náboženské činnosti, je osamocený ve svém svědectví, osamocený ve svém celibátu, odtržen od způsobu života ostatních lidí a často se i stává, že nebývá pochopen od svých spolubratří.194
3. 2 Duchovní doprovázení Dříve než se podíváme na duchovní doprovázení, jak jej vidí svatý Jan od Kříže, zaměřme se na duchovní doprovázení z obecného pohledu, tedy jak by měl vypadat a jaké vlastnosti mít správný duchovní vůdce a jak by mělo vypadat duchovní doprovázení.
3. 2. 1 Duchovní vůdce Dnes je velký zájem lidí o duchovního vůdce (doprovázejícího), ale přesto se jeví, že je málo těch, kteří jsou doopravdy připraveni vést. Často to je možná i způsobeno tím, že hledající duchovního vůdce má nesmírné požadavky a je stále nespokojen. Nedá se však říci, že by se v dnešní době nedalo najít duchovního vůdce. Nyní se zaměřme na tři rysy, kterými by se měl duchovní vůdce vyznačovat. Jsou jimi zkušenost, úcta a mírnost a pevnost.195
3. 2. 1. 1 Zkušenost První z této trojice je zkušenost. Nesmíme si myslet, že se tím myslí zkušenost s duchovním vedením , ale zkušenost s Bohem, jak to popisuje svatý Jan od Kříže. „Pokud jde o prvního, je velmi záhodno, aby duše, která chce pokračovat v usebrání a dokonalosti, dbala na to, komu se dává do rukou, protože jaký je učitel, takový bude žák, a jaký je otec, takový je syn. Ať si uvědomí, že pro tuto cestu, alespoň pro její nejvyšší část, a dokonce i pro střední, se sotva najde vůdce, správný po všech stránkách, jakého potřebuje, protože kromě toho, že má být moudrý a rozumný, je třeba, aby byl zkušený. Protože jakkoli je pro vedení ducha základem vědění a rozlišování, není-li zde zkušenost s tím, co je čistý a
194 195
Srov. SAPIENZA L., Muž Boží - Stránky o kněžské spiritualitě, s. 29-30. STINISSEN W., Terapie Duchem. 1. vyd. Kostelní Vydří, Karmelitánské nakladatelství, 2004. s. 10.
50
pravý duch, nedokáže do něho uvést duši, když jí ho Bůh dává, a ani to nepozná.“196 Duchovní vůdce je tím, kdo se k nám přidružuje, a kdo je sám na cestě. Nemusí být svatý, může sám mít chyby a nedostatky, ale musí žít s Bohem a modlit se. Jeho úkolem není poučovat, napomínat či moralizovat, ale ukazovat cestu za Kristem.197 Musíme si povšimnout i toho, že užitek z doprovázení nemá jen doprovázený, ale i doprovázející. Duchovní vůdce musí být k dispozici těm, kdo touží a chtějí být vedeni. Pokud tento úkol vezme duchovní vůdce zodpovědně na sebe, nemůže sám zůstat stát na místě, ale musí se vydat na cestu, rozvíjet se a prohlubovat.198
3. 2. 1. 2 Úcta Ke každému člověku je třeba přistupovat s úctou, protože v něm lze spatřit důstojnost lidské osoby. Člověk je veliká věc a zvlášť od doby, kdy Kristus přijal naše lidství na sebe, a stal se člověkem199 Žádný duchovní vůdce se nesmí domnívat, že je v něčem lepší než ten, kdo k němu přichází. Ve středu nestojí osoba duchovního vůdce, ale ten, kdo o doprovázení žádá. Duchovní vůdce by měl penitenta přijímat vždy s velkou bázni a chvěním, protože skrze něho k němu přichází sám Ježíš.200 Duchovní doprovázející musí respektovat různost cest. Čím více se člověk přibližuje k Bohu, tím více se rýsuje jeho jedinečná osobní cesta.
3. 2. 1. 3 Mírnost a pevnost Duchovní vůdce musí zahrnout v sobě jak mírnost tak i pevnost. Tyto dva rysy tvoří v Bohu dokonalou syntézu. Ve své citlivosti projevuje svou moc a ve své moci citlivost. Lze říct, že čím silněji a intenzivněji Pán v člověku působí, tím něžněji se projevuje.201 Mírnost a pevnost jsou nejtěžšími úkoly pro duchovního vůdce (nesmí být ani příliš mírný, ani příliš pevný). Tyto dvě vlastnosti musí být v rovnováze. Čím svatější bude duchovní vůdce, tím mírnější bude k hříšníkovi. Jedním z kritérii mírnosti je trpět spolu 196
SV. JAN OD KŘÍŽE. Živý plamen lásky,5. vyd., Kostelní Vydří,Karmelitánské nakladatelství, 2001, III,30, s.
96 197
Srov.GRAUBNER J., Hodegetika I skripta, Olomouc, 2011, s. 18. Srov. STINISSEN W., Terapie Duchem, s. 13. 199 Jn 1, 14 200 srov. STINISSEN W., Terapie Duchem, str. 15 201 tamtéž, str. 19 198
51
s druhým člověkem, ne jen mít pro něj připravená útěšná slova, ale trpět s ním v jeho bolesti, protože kdo miluje, trpí vždy se svým milovaným.202
3. 2. 2 Duchovní doprovázení Když jsme si v předchozích odstavcích řekli něco o duchovním vůdci, zaměřme se nyní na samotné duchovní doprovázení a jeho stupně. Duchovní doprovázení definujeme jako pomoc, kterou poskytuje jeden křesťan druhému, aby mu umožnil vnímat osobní Boží sdělování jemu určené, odpovídat tomuto Bohu, dávajícímu se osobně poznat, růst v důvěrnosti s ním a plně prožívat důsledky tohoto vztahu.203 3. 2. 2. 1 Stupně duchovního vedení Prvním stupněm duchovního vedení je stupeň somatický. Druhým stupněm je pedagogický, třetím stupněm je psychologický dalším je mystagogický a posledním stupněm je duchovní.204 Tyto stupně nejsou lineárním postupem, ale jednotlivé stupně se prolínají. Nyní se krátce zastavíme u jednotlivých stupňů. Prvním stupněm duchovního vedení je somatický stupeň, který by se dal také nazvat uvedením do cvičení těla. Při tomto stupni se člověk učí určitým úkonům. Může se jednat o tělesný úkon, který vede k vnitřní zkušenosti (tělesný úkon slouží k lepšímu duchovnímu soustředění) Duchovní vůdce musí mít v rovině tělesné schránky člověka nasbíráno co nejvíce zkušeností s těmito cvičeními, aby uměl vybrat správné doporučení (mistr dokáže vést svého žáka i po jiné cestě než po vlastní). Duchovní doprovázení by mělo být vedeno zdravým lidským rozumem. Dalším stupněm je pedagogický. V tomto stupni se jedná o výchovu k lidství. Vztah učitele a žáka často stojí na rovině výchovy. V tomto stupni se často používá osvědčeného duchovního řádu. Důležité je, aby duchovní vůdce bral ohled na věk člověka,
202
např. Rodiče trpí, když jejich dítě trpí a raději by bolest vzali na sebe. BARRY W. A., CONNOLLY W. J., Praxe duchovního doprovázení, 1. vyd., Kostelní Vydří, Karmelitánské nakladatelství, 2009, s. 20. 204 Srov. SUDBRACK J., Duchovní vedení. 1. vyd., 1999, s. 26-49. a GRAUBNER J., Hodegetika I., Olomouc, 2011, s. 20-25. 203
52
kterého vede. Správný duchovní vůdce vede žáka, aby byl schopen samotného věku dospělosti. Třetím stupněm je psychologický stupeň. V tomto stupni je důležité, aby vedený přijal sám sebe, protože pokud nepřijme sám sebe, není schopen přijmout druhé. Láska k sobě je mírou lásky k bližnímu (tím více může sloužit bližním a tím hlubší se stává vztah k bližnímu). Duchovní vůdce by měl mít základní vzdělání z psychologie a hlubinné psychologie. Dalším stupněm je mystagigický. Je to uvedení do víry jako vědění a zakoušení. Jen člověk, který sám žije ve víře a z víry, může stavět mosty, po kterých mohou i jiní vstupovat do prostoru takovéto zkušenosti. Při otázkách o víře může duchovní vůdce vycházet z vlastních zkušeností toho, komu se pomáhá, nebo z vědomostí o víře k vlastní životní zkušenosti Boha. Mystagogická cesta vyžaduje dvojí krok: získání zkušenosti a její překročení, oblažující zážitek shody ve zkušenosti a odvahu vykročit do neznáma. Podle tradice nejprve vede Bůh člověka po cestě útěchy a jasu, skrze zkušenost Boha jako smysl života; pak přijde poznání, že smysl života nemůže být postižen v samotné zkušenosti, že zkušenost musí být překročena do přesažnosti samotného Boha. Tomuto překročení slouží období „temnoty“. V nich se rozhoduje o platnosti duchovní cesty. Posledním stupněm je duchovní stupeň. V tomto stupni již vedený musí sám poznávat a rozhodovat, kam ho vede Boží duch. K odstranění překážek pro působení Ducha je trvale potřebné zpytování svědomí, pokání a zpověď. Doprovázející má upozornit vedeného na to, kde trpí slepotou či jednostranností, může pomoci prohlédnout jednostrannou motivaci, překonat vyprahlost a vlažnost. Průvodce musí dodávat odvahu v obtížných situacích a při nadšení vést k opatrnosti. Průvodce vnáší do vedení obezřetně a objektivně vědomosti a zkušenosti církve. Každá opravdová zkušenost Boha musí přecházet do služby Boží věci mezi lidmi.205
3. 2. 3 Duchovní doprovázení podle svatého Jana od Kříže O duchovním vedení psal svatý Jan od Kříže ve svém díle Živý plamen lásky. Svatý Jan od Kříže varuje ve svém díle před slepými vůdci slepých. „Kdy si tedy duše uvědomí, že v této záležitosti je Bůh hlavním činitelem a vůdcem slepého, kterého musí vést za ruku tam, kam by duše neuměla jít, to je k nadpřirozeným věcem, které nemůže její 205
Srov. SUDBRACK J., Duchovní vedení. 1. vyd., 1999, s. 26-49. a GRAUBNER J., Hodegetika I., Olomouc, 2011, s. 20-25.
53
rozum ani vůle ani paměť poznat tak, jak jsou? Její hlavní starostí má být, aby dávala pozor a nekladla překážku tomu, kdo ji vede cestou, jakou jí Bůh určil vzhledem k dokonalosti jeho zákona a víry, jak říkáme. A touto jí může být, nechá-li se vést a řídit jiným slepcem. A slepci, kteří by ji mohli odtáhnout z cesty, jsou tři, a to: duchovní vůdce a ďábel a ona sama.“206 Podle svatého Jana je velmi důležité, koho si duše vybere za svého duchovního vůdce, protože jaký je učitel, takový bude i žák, a jaký je otec, takový bude i syn. Dále upozorňuje, aby duchovní vůdce byl správný po všech stránkách, protože kromě toho, že má být moudrý a rozumný, je třeba, aby byl zkušený. Protože jakkoli je pro ducha základem vědění a rozlišování, není-li zde zkušenost s tím, co je čistý a pravý duch, nedokáže do něho uvést duši, když jí ho Bůh dává, a ani to nepozná.207 Poukazuje na to, jak velmi tím může duchovní vůdce duši škodit. On sám o tom píše: „Tímto způsobem mnoho duchovních učitelů velmi škodí mnoha duším, protože když nechápou cestu a vlastnosti ducha, obyčejně ztratí duše jejich vinou tato něžná pomazání, kterými je Duch svatý maže a připravuje pro sebe, neboť je učí jiným nízkým způsobům, které sami používali nebo někde vyčetli a které slouží jen pro začátečníky. Proto neznají víc, než co je pro tyto (začátečníky) – a kéž by znali aspoň to! – nechtějí dovolit duším, aby šly dál – i kdyby je chtěl Bůh vést – za ony začátky a přemítavé a představivé způsoby, aby nikdy nevybočily a nevyšly z přirozené schopnosti, s kterou může duše udělat pramálo.208 V další části svatý Jan poukazuje, jak je třeba vést začátečníky. Je třeba vést, aby se meditovalo pomocí obrazotvornosti. V tomto stavu je nutné dát duši látku k meditaci a přemítání a tím využit smyslového k duchovním věcem, čímž dojde k prahnutí po duchovních věcech. Dále již začíná působit Bůh, jak se zmiňuje svatý Jan: „Bůh začne duši odstavovat od prsu a přivádět jí do stavu kontemplace, což u některých lidí bývá velmi brzy. V tomto stavu je již duše pasivní a ten kdo koná je samotný Bůh, on je ten kdo dává a kdo je v ní činný“209 O tom jak se má zachovat duchovní vůdce v tomto stavu
píše svatý Jan: „A
proto se jí v tomto stavu žádným způsobem nesmí ukládat , aby meditovala, ani aby se cvičila pomocí úkonů, ani aby si vyhledávala příjemnost či vroucnost, protože tím by se 206
SV. JAN OD KŘÍŽE. Živý plamen lásky, 5. vyd., Kostelní Vydří, Karmelitánské nakladatelství, 2000, III, 29, s. 96. 207 Srov. SV. JAN OD KŘÍŽE. Živý plamen lásky, III, 30, s. 96-97. 208 Tamtéž , III, 31, s. 97. 209 Srov. tamtéž, III, 32, s. 98-99.
54
překáželo hlavnímu činiteli, kterým je, jak říkám, Bůh, jenž postupuje tajně a klidně, vlévá duši moudrost a láskyplné poznání, ale bez rozlišení úkonů, i když je někdy v duši rozlišeně působí s jistým trváním.“210 Dále se pak zmiňuje o těch, kdo již pokročili na své duchovní cestě. Pro ně platí: „…protože už dospěla k popření a umlčení smyslu a přemítání a že dospěla k cestě ducha, kterou je kontemplace, na niž ustává činnost smyslu a vlastní přemítání duše a činitelem je jenom Bůh, který pak mluví vskrytu k osamělé duši za jejího mlčení, a jestliže pak chtějí, aby duše, která už dospěla k duchu tímto způsobem, o němž mluvíme, používala na své cestě ještě smysl, vracela by se zpět a rozptylovala by se, protože když už někdo došel k cíli a ještě by se vydával na cestu, aby k němu dorazil, nejen by to bylo směšné, ale nutně by se od cíle vzdaloval. A tak když duše dospěla činností mohutností ke klidnému usebrání, o jaké usiluje každý duchovní (člověk) a při němž činnost těchto mohutností ustává, bylo by nejen marné znovu dělat úkony týmiž mohutnostmi, aby duše dospěla ke zmíněnému usebrání, ale bylo by to škodlivé, protože by jí to sloužilo k rozptýlení, vždyť by zanechala usebrání, ve kterém už byla. Když tedy, jak říkám, tito duchovní učitele nechápou, co je usebrání ani co je duchovní samota duše, ani její vlastnosti, a do této samoty přichází Bůh s těmito vznešenými pomazáními, překrývají je nebo do nich masti nižšího duchovního cvičení, a tím nutí duši konat, jak jsme řekli. Mezi dílem lidským a dílem božským a mezi přirozeným a nadpřirozeným, protože v jednom případě koná Bůh nadpřirozeně v duši, v druhém jen ona koná pouze přirozeně.“211 Svatý Jan ještě duchovním vůdcům vyčítá jejich nedostatek víry a důvěry v Boží vedení. Říká, že svému povolání nedorostli , protože si nejsou schopni uvědomit dosah a následky svého jednání. Podle něj jsou duchovní vůdci často i žárliví, v době, kdy chce vedená osoba začít hledat jiného duchovního vůdce. Tito duchovní vůdci nemají na prvním místě duchovní pokrok duše, ale sebepotvrzení.212 Úlohy a požadavky duchovního doprovázení chápe Jan od Kříže následovně: vydržet prázdnotu a nesnažit se ji vyplňovat vlastními moudrostmi, nepodléhat pokušení spočívajícímu v poskytování jednoduchých rad, přestože se jich dotyčný dožaduje, a konečně, důsledně hledat v doprovázeném Božího Ducha.213
210
Tamtéž, III, 32, s. 99. SV. JAN OD KŘÍŽE. Živý plamen lásky, III, 44-45, s. 106-107. 212 Srov. PLATTIG M., Doprovázení Božím Duchem, 1. vyd., Kostelní Vydří, Karmelitánské nakladatelství, 2002, s. 37. 213 Tamtéž, s. 39. 211
55
3.3 Význam krizí v životě kněze V závěrečné části se zamyslíme nad tím, jestli je krize v životě důležitá a jak využít zkušenosti obou světců v duchovním doprovázení svěřených duší. Krize je v životě kněze důležitá, protože jej posouvá více k Bohu, jak jsme si mohli všimnout u zkušenosti dvou světců, o kterých jsme se zmínili v druhé kapitole. V podkapitole výše jsme se zmínili o duchovním doprovázení podle svatého Jana. Můžeme si povšimnout, jak velký důraz klade na vlastní zkušenost s kritickým obdobím. Pokud měl doprovázející kněz vlastní zkušenost, může dobře pochopit vedenou duši, když přijde v dané krizi prosit o radu. Ale tím nemůžeme říci, že bychom nedokázali vést člověka, který se nachází v krizi, kterou daný duchovní vůdce neprošel. Proto musí být daný duchovní vůdce vzdělaný a měl by si nastudovat kritická období v životě člověka ze zkušenosti lidí, kteří danou krizí prošli. Málo kdo projde krizí temné noci, jako svatý Jan od Kříže, který je považován za velikého mystika. Proto musí duchovní vůdce čerpat z jeho zkušenosti, aby mohl dopomoci vedené duši tímto kritickým obdobím projít. Stejně tak by se to dalo aplikovat na svatou Terezii z Lisieux. I ona může být vzorem v tom, jak projít duchovní ztrátou víry. Vždyť ona sama je tou, která se v této těžké životní zkoušce ještě více soustředila na zbylé dvě božské ctnosti - naději a lásku - a pomocí těchto dvou ctností dokázala projít tímto obdobím a zůstat věrná Kristu až do konce.
56
Závěr Práce se zabývala tématem významu krize v životě a působení kněze. Našim cílem bylo v této práci poukázat na význam krize v životě a působení kněze a vliv zkušenosti na duchovní doprovázení svěřených duší. Práci jsme začali obecným pojmem krize a definovali jsme si jej jako rozhodnou chvíli, rozhodný obrat nebo těžkou, svízelnou situaci, tíseň, zmatek; může také vyjadřovat rozpoznávací sílu, hádku, oddělení, volbu; ale také moment zřetelné nerovnováhy nebo přechodné stadium mezi dvěma rozlišitelnými fázemi, kdy nějaká proměna spěje k rozhodnutí; kromě toho je krize charakterizována jako situace selhání dosavadních regulativních mechanizmů, nefunkčnost v oblasti biologické, psychické (ztráta smyslu života) nebo sociální (život s druhými). Když jsme se seznámili s tímto pojmem, začali jsme řešit krizi z pohledu psychologie a poté z pohledu spirituální teologie. Zjistili jsme, jaké druhy krizí a krizových období se v životě člověka vyskytují. Z tohoto obecného rozdělení krizí jsme pak čerpali ve třetí kapitole, kde jsme se již zaměřili na krize a krizová období v životě kněze. V druhé kapitole jsme vycházeli z inspirací známých světců, svatého Jana od Kříže a svaté Terezie z Lisieux. První část se věnovala zkušenosti temných nocí svatého Jana od Kříže. Mohli jsme si povšimnout jednotlivých stupňů, kterými duše v tomto těžkém období prochází, jsou jimi zejména aktivní a pasivní noci. Tyto noci se pak dále dělí na noc smyslů a noc ducha. Jednotlivé etapy temných nocí jsme se snažili důkladněji probrat, abychom jim lépe porozuměli. V další části této kapitoly jsme se věnovali svaté Terezii z Lisieux a její duchovní zkušenosti ztráty víry, protože tato krize se může projevit, jak u kněze, tak i u vedených duší.. V poslední kapitole jsme již pozornost věnovali knězi, který sám krizí může procházet nebo jiné v duchovním vedením na této cestě krize doprovázet. V první části této kapitoly jsme aplikovali obecné pojetí krize z první kapitoly na osobu kněze. Pozastavili jsme se u krize etické a teologální. Z krizových období jsme se pak hlouběji zamysleli nad syndromem vyhoření u kněze a krizí, která pramení ze samoty. V další část této kapitoly byla pozornost věnována duchovnímu doprovázení knězem. Povšimli jsme si také stupňů důležitých pro duchovní doprovázení. Jsou jimi somatický, pedagogický, psychologický, mystický a duchovní. Poté jsme se zadívali na duchovní doprovázení podle svatého Jana od Kříže. V závěru poslední kapitoly jsme se zamysleli nad tím, jak je důležitá zkušenost
57
krize v životě kněze a jaký má vliv krize na duchovní doprovázení svěřených duší. Tím jsme se dostali k základním otázkám této práce. Krize v životě kněze je určitě důležitá, protože správně prožitá krize posouvá kněze více k Bohu a zároveň vlastní zkušenost s krizí mu pomáhá při vedení svěřených duší. Terezie z Lisieux ukazuje cestu, jak zvládnout dlouhou cestu temnoty víry: tím že se přimkneme k ostatním dvěma ctnostem, naději a lásce. Vlastní zkušenost obou světců nám pomohla pochopit, jak se dá takovéto krize zvládat a jak tyto krize projít, aniž by vedly k nezdárnému konci. Tato jejich zkušenost je také důležitá pro kněze, když provází duši, která tímto kritickým obdobím prochází. Mladý kněz nemusí mít vlastní zkušenost s těmito typy krize a přitom může doprovázet duši, která jej požádá o duchovní doprovázení. I sama Terezie z Avily říká, že kdyby si mohla vybrat mezi zbožným a vzdělaným knězem, vybrala by si vzdělaného. Myslím si tedy, že by se kněz, který nemá ještě vlastní zkušenosti s krizemi různého druhu měl vzdělávat a poučit ze zkušeností lidí, kteří již prošli daným krizovým období doprovázet duše, které daným obdobím již prošli, zejména právě svatým Janem od Kříže a svatou Terezií z Lisieux. Tato práce mě posunula více k pochopení této problematiky a mohl jsem si uvědomit důležitost těchto krizí v životě člověka a v životě kněze. Mohl jsem více proniknout do období krizí svatého Jana od Kříže a duchovní zkušenosti ztráty víry u svaté Terezie z Lisieux. Zároveň jsem z těchto krizových období mohl čerpat pro svou budoucí praxi v kněžském povolání. Myslím si, že by se na toto téma dalo napsat více, protože některých témat jsem se dotkl jen okrajově a mohlo by se jím věnovat více prostoru.
58
Použitá literatura Primární literatura: SV. JAN OD KŘÍŽE, Duchovní píseň, 1. vyd., Kostelní Vydří, Karmelitánské nakladatelství, 2000, 254s., ISBN 80-7192-436-9. SV. JAN OD KŘÍŽE, Krátké spisy a korespondence, 1. vyd., Kostelní Vydří, Karmelitánské nakladatelství, 1998, 183s., ISBN 80-7192-183-1. SV. JAN OD KŘÍŽE, Temná noc,1. vyd., Kostelní Vydří, Karmelitánské nakladatelství, 1995, 199s., ISBN 80-7192-055-X.
SV. JAN
OD
KŘÍŽE, Výstup na horu Karmel, 1. vyd., Kostelní Vydří, Karmelitánské
nakladatelství, 1999, 334s., ISBN 80-7192-420-2.
SV. JAN
KŘÍŽE, Živý plamen lásky, 1. vyd., Kostelní Vydří, Karmelitánské
OD
nakladatelství, 2001, 145s., ISBN 80-7192-435-0. SV. TEREZIE
Z
LISIEUX, Autobiografické spisy /Dějiny duše/, [přel. Terezie Brichtová,
OP]1. vyd., Kostelní Vydří, Nakladatelství Tiskárny Vimperk, 1991, 266s., ISBN 80900807-5-8.
TEREZIE
Z
LISIEUX, Dopisy Terezie z Lusieux, 1.vyd., Kostelní Vydří, Karmelitánské
nakladatelství, 2002, 343s., ISBN 80-7192-740-6.
Sekundární literatura: BARRY W. A., CONNOLLY W. J., Praxe duchovního doprovázení, 1. vyd., Kostelní Vydří, Karmelitánské nakladatelství, 2009, 223s., ISBN 978-80-7195-217-6.
59
BAŠTECKÁ BOHUMILA,
KOL..
Klinická psychologie v praxi, 1. vyd. Praha, Nakladatelství
Portál, s. r. o., 2003, 416s., ISNB 80-7178-735-3. BIANCHI E., Klíčové pojmy křesťanské spirituality, 1. vyd., Kostelní Vydří, Karmelitánské nakladatelství, 2009, 197s., ISBN 978-80-7195-326-5. Bible – Písmo svaté Starého i Nového zákona (včetně deuterokanonických knih), Český ekumenický překlad, Česká biblická společnost, 1995.
BRATR VOJTĚCH
OD SV.
HEDVIKY, O.C.D.,Vcházím v nepoznané, 1.vyd., Kostelní Vydří,
Karmelitánské nakladatelství, 1992, 173s., ISBN 80-85527-10-3. CUMMINS N., Osvobození k radosti úvod do nauky svatého Jana od Kříže, 1.vyd., Kostelní Vydří, Karmelitánské nakladatelství, 1994, 170s., ISBN 80-85527-42-1. DAIGNEAULT A., Krize jako šance, 1. vyd., Kostelní Vydří, Karmelitánské nakladatelství, 2011, 87s., ISBN 978-80-7195-514-6.
DESCOUVEMONT
P.,
Terezie
z Lisieux,
1.vyd.,
Kostelní
Vydří,
Karmelitánské
nakladatelství, 1997, 335s., ISBN 80-7192-238-2. DOSLISTA J., LÍSKOVÁ P., Kněz strážce majáku?, 1. vyd., České Budějovice, sdružení sv. Jana Neumanna, 1997, 88s., ISBN 80-86074-00-5. DUROZOI G., ROUSSEL A., Filozofický slovník, 1. vyd., Praha: nakladatelství EWA, 1994, 352s., ISBN 80-85764-07-5. FIORES S. GOFFI T., Slovník spirituality, 1. vyd., Kostelní Vydří, Karmelitánské nakladatelství, 1999, 1295s., ISBN 80-7192-338-9. GAUCHER GUY., Jan a Terezie plameny lásky, 1.vyd., Kostelní Vydří, Karmelitánské nakladatelství, 1999, 135s., ISBN 80-7192-418-0.
60
GAUCHER GUY., Životopis Terezie z Lisieux, [přel. Jana Švancarová] 1.vyd.
Kostelní
Vydří, Karmelitánské nakladatelství, 1997, 223s., ISBN 80-7192-181-5.
GRAUBNER J., Hodegetika I., Olomouc, 2011, 93s.. GRŰN A., V půli cesty, 1. vyd., Kostelní Vydří, Karmelitánské nakladatelství, 2001, 78s., ISBN 80-7192-569-1. HARTL P., HARTLOVÁ H., Psychologický slovník, 1. vyd., Praha, Česká Typografie a.s., 1993, 301s., ISBN 80-901549-0-5.
HRDLIČKA
M., KURIC J.,BLATNÝ M., Krize středního věku-úskalí a šance, 1. vyd., Praha,
Portál, 2006, 168s., ISBN 80-7367-168-9. JOURNET CH., Vedení Duchem svatým, 1. vyd., Příbram, nakladatelství PAULÍNKY, 2009, 103s., ISBN 978-80-86949-69-7. KASTOVÁ VERENA. Krize a tvořivý přístup k ní, 1.vyd., Praha, nakladatelství Portál, s. r. o., 2000., 167s., ISBN 80-7178-365-X.
KOLEKIV
AUTORŮ,
Akademický slovník cizích slov I. díl A-K. 1. vyd., Praha:Academia,
1995, 445s., ISBN 80-200-0523-4.
KOLLEKTIV AUTORŮ.,
Krize a kairos Teologická perspektiva, 1. vyd., Nakladatelství Pavel
Martvart, Červený Kostelec, 2010, 157 s., ISBN 978-80-87378-77-9.
KOLLEKTIV AUTORŮ.,
Pojem krize v dnešním myšlení, 1. vyd., Filosofický ústav ČSAV,
Praha, 1992, 149 s., ISBN 80-7007-034-X. KŘIVOHLAVÝ J., Hořet, ale nevyhořet, 1. vyd., Kostelní Vydří, Karmelitánské nakladatelství, 2012, 175s., ISBN 978-80-7195-573-3. MATKA TEREZA, Pojď, buď mým světlem, 1. vyd., Kostelní Vydří, Karmelitánské nakladatelství, 2008, 479s., ISBN 978-80-7195-228-2. 61
MAY GERALD G., Nocí duše ke svobodě, 1.vyd., Kostelní Vydří, Karmelitánské nakladatelství, 2011, 155s., ISBN 80-7192-185-8. MERTON T., Duchovní vedení a rozjímání, 1. vyd., Kostelní Vydří, Karmelitánské nakladatelství, 1997, 71s., ISBN 80-7192-225-0. Misál na každý den liturgického roku, 1.vyd. Kostelní Vydří, Karmelitánské nakladatelství, 2000, 2480s., ISBN 80-7192-429-6. MOLINIÉ M.-D., Vybírám si všechno, 1.vyd., Kostelní Vydří, Karmelitánské nakladatelství, 2001, 143s., ISBN 80-7192-483-0. MOORE THOMAS., Temné noci duše, 1.vyd., Praha, Nakladatelství Portál, s. r. o., 2009, 344s., ISBN 978-80-7367-547-9. MUDR. RADKIN HONZÁK, CSC., MUDR. VLADIMÍRA NOVOTNÁ., Krize v život, život v krizi, 1. vyd., Nakladatelství ROAD, Praha, 1994, 129 s., ISBN 80-83386-60-00. PLATTIG M., Doprovázení Božím Duchem, 1. vyd., Kostelní Vydří, Karmelitánské nakladatelství, 2002, 127s., ISBN 80-7192-606-X. SAPIENZA L., Muž Boží - Stránky o kněžské spiritualitě, 1. vyd., Olomouc, Matice Cyrilometodějská s. r. o., 2009, 151s., ISBN 978-80-7266-309-5. SICARI A. M., Svatí Karmelu, 1.vyd., Kostelní Vydří, Karmelitánské nakladatelství, 2011, 331s., ISBN 978-80-7195-446-0. SIX J. F.,Terezie z Lisieux Světice „malé cesty“, 2.vyd., Brno, nakladatelství CESTA, 1990, 62s., ISBN 80-900087-3-9. STINISSEN W., Terapie Duchem, 1. vyd., Kostelní Vydří, Karmelitánské nakladatelství, 2004, 102s., ISBN 80-7192-730-9.
62
STINISSEN WILFRID, Noc je mým světlem, [přel. Dagmar Chvojková] 1.vyd., Kostelní Vydří, Karmelitánské nakladatelství, 1997, 155s., ISBN 80-7192-185-8. STÖCKER M. M.,Dobrodružství velké lásky, [přel. Alžběta Sirovátková] 1.vyd., Kostelní Vydří, Karmelitánské nakladatelství, 1999, 159s., ISBN 80-7192-302-8. SUDBRACK J., Duchovní vedení. 1. vyd., 1999, 58s. ŠPATÉNKOVÁ N.
A KOL.,
Krize psychologický a sociologický fenomén, 1. vyd., Grada
Publishing, Praha, 2004, 129s., ISBN 80-247-0888-4. ŠPATÉNKOVÁ N.
A KOL.,
Krizová intervence pro praxi, 1.vyd., Grada Publishing, Praha,
2004, 197 s., ISBN 80-247-0586-9. ŠPIDLÍK T., Prameny světla, 3. vyd., Refugium,Velehrad, 2005, 471s., ISBN 80-86715-345. VODÁČKOVÁ DANIELA A KOL., Krizová intervence, 1vyd., Praha, Nakladatelství Portál, s. r. o., 2007, 544s., ISBN 978-80-7367-342-0. WATTS GREG, Temné noci Matky Terezy, [přel. Marcela Koupilová] 1.vyd., Kostelní Vydří, Karmelitánské nakladatelství, 2010, 191s., ISBN 978-80-7195-403-3.
63
Anotace Název diplomové práce: Význam období krizí v životě a působení kněze( inspirace Janem od Kříže a Terezii z Lisieux) Klíčová slova: krize temná noc krize víry kněz duchovní vedení duchovní doprovázení Diplomová práce se zabývá tématem krize v životě a působení kněze. Práce se zabývá krizi a krizovými obdobími v životě člověka a poté v životě kněze. Inspiruje se zkušenostmi dvou velkých světců a to Janem od Kříže a Terezii z Lisieux. V práci je zachycena Janova temná noc a duchovní zkušenost ztráty víry u svaté Terezie z Lisieux. Snaží se poukázat na význam krize v životě a působení kněze v duchovním doprovázení svěřených duší.
Title: The importance of the crisis in the life and ministry priest (inspired by John of the Cross and Theresa of Lisieux) Keywords: crisis dark night crisis of faith priest spiritual guidance spiritual accompaniment
This thesis deals with the crisis in the life and ministry priests. The work deals with the crisis and crisis periods in human life and then life priest. Inspired by the experience of two great saints and John of the Cross and Therese of Lisieux. The work of John captured the dark night and the spiritual experience of loss of faith at St. Therese of Lisieux. It seeks to highlight the importance of the crisis in the life and ministry of the priest in spiritual accompaniment entrusted souls.
64
65
