1. kapitola
Vítej zpátky, Uragáne! Brooke
U
ž jsou to dva měsíce, přesněji šedesát dva dní, co jsem se k němu vrátila. Tisíc čtyři sta osmdesát osm hodin toužení, dychtění a potřeby být s ním. A ještě delší doba uplynula od okamžiku, kdy ho tisíce žen, mužů a fanoušků po celém světě viděly padnout. Je zpět. Konečně ta chvíle nastala. První zápas nové sezóny ligy Underground. Trénoval jako šílenec. Nabral víc svalů. Je vypracovanější než kdy dřív a já vím, že tuto sezónu je připraven vzít si, co mu patří. V aréně ve Washingtonu, D. C., se sešlo na tisíc diváků, a když je ohlášen vítěz zápasu, lidé vypuknou v jásot. Všichni víme, že teď nastal jeho čas. Vedle mě sedí ztuhle asistent Pete. Řekl mi, že Remy je „tahoun“ – většina lidí přišla do arény právě kvůli němu. Vím, že já rozhodně. Vzduch se chvěje nadšením a voní po parfému, pivu a potu. Poslední dva zápasníci právě opouštějí ring, jednoho podpírá jeho trenér. Srdce mi buší. Sedím ne13
hnutě na sedadle v první řadě uprostřed, přesně tam, kde mě můj chlap chce mít. Takže tu sedím, tělo nabuzené a srdce mi tluče do rytmu jeho jména. Remington, Remington, Remington… V reproduktorech to zachrastí, to moderátor znovu zapne mikrofon, a já skoro vyletím z kůže. „Dámy a pánové, všichni si pamatujeme, jak nás zničilo… jak nám rozdrtilo duše, když náš favorit přišel loni o titul šampiona.“ Dav začne bučet a mně se stáhne hrdlo při vzpomínce na Remyho dobité tělo, které museli z ringu odnést. „Nebojte se, dámy a pánové. Nebojte!“ „REMY!!!“ zaječí nějaká žena. „Tak už ho přiveďte!“ křičí jiný hlas. „Přivedeme ho, o tom není pochyb. Přivedeme ho,“ slibuje moderátor vážným hlasem. „Po mnoha spekulacích a mnoha dohadech je to oficiální. Tento muž bude letos bojovat a nehodlá brát žádné zajatce, dámy a pánové. Tady je! Tady. Ho. Máte! Víte, o kom to mluvím?“ Dav zařve: „URAGÁÁÁÁÁN!“ „Kdo?“ „URAGÁÁÁÁÁN!“ „Ještě jednou, protože vás neslyším!“ „URAGÁÁÁÁÁN!!!“ „Přesně tak, dámy a pánové! Náš hrdina s nechvalně proslulým úsměvem a smrtícími pěstmi je připraven smést každého, kdo se mu letos postaví do cesty. Jediný a jedinečný, Remingtooooooon Tate, váš URAGÁÁÁN!“ Okamžitě se ve mně probudí vzrušení, když dav vyskočí na nohy a řve jako nikdy předtím. „No, fanoušci se ho vážně nemůžou dočkat,“ vydechne Pete. A stejně tak já. Můj bože. Stejně jako já. 14
Na protější straně ringu ženy mávají ve vzduchu kalhotkami. Kalhotkami! Jiná drží ceduli s nápisem Rozdej si to se mnou, Uragáne! V ústech mám sucho, v žaludku mi víří tisíc a jeden pocit, když spatřím ta červená písmena. A pak je tady. Kráčí chodbou k ringu. Ke svému ringu. Když vejde do arény, celá ožiju. Některé fanynky se ho pokusí čapnout, ale on jejich šmátravé ruce lehce odstrčí a kráčí dál, tvář schovanou pod kápí rudého saténového pláště. Remy. Můj Remy. Muž, kterého miluju celým srdcem i duší. „Uragáne, seš sexy!“ „Remy! Chci s tebou dítě, Remy!“ Ladným skokem se přenese přes lana do ringu a pomalu, beze spěchu si stáhne plášť s nápisem Uragán. Výkřiky stovek žen mi rezonují v uších, když odnáší kápi do rohu, kde ji podá Rileymu, asistentovi trenéra. Riley ho s úsměvem poplácá po zádech a něco mu poví. Remington zvrátí hlavu, jako by ho Rileyho slova rozesmála, a přejde doprostřed ringu, rozpaží dlouhé, vyrýsované paže a pak se pomalu, domýšlivě otáčí, jako by říkal: „Vím, že mě všechny chcete vojet.“ Umírám. Nikdy, nejspíš nikdy si nezvyknu na to, vidět ho v ringu. Srdce mi divoce buší, nitro se mi stahuje touhou a hruď jako by měla každou chvíli vybuchnout. Pevný, tvrdý a dokonalý. Nebezpečný. Překrásný. A celý můj. Dívám se na to, po čem všechny ženy touží, a sama od jeho dokonale vypracovaného těla nedokážu odtrhnout zrak. Očima laskám jeho opálenou pokožku a keltské ornamenty vytetované na nadloktích. Obdivuju jeho trup i silné nohy, jeho vyrýsované svaly 15
na pažích, úzký pas i široká ramena. Každý sval jeho dokonalého těla je tak jasně zřetelný, že kdybyste po něm přejeli dlaní, poznali byste, kde jeden provazec končí a druhý začíná. A když se pootočí ke mně, spatřím břicho zvlněné osmi – osmi! – bochánky pevných svalů. Ano, je to nemožné, ale on je má… A ta jeho tvář. Bože, nedokážu to vypovědět. Strniště. Jasně modré oči. Sexy úsměv. Dolíčky. Usmívá se sebevědomě, jako by říkal, že má na večer velké plány a vy si je nesmíte nechat ujít. Tak hravé a klukovské. A když se otočí čelem k řadám, kde sedím já, zaslechnu, jak mnoho žen zalapá po dechu. V břiše mě zalechtají motýlci, když těma modrýma očima přelétne dav a mlčky se na nás usměje. Očividně ho pobavilo, jak jsme jím, Remingtonem Tatem, všechny posedlé. Vedle mě sedí světlovlasá žena ve středním věku s tváří hodně vylepšenou botoxem a křičí jako šílená: „Remy! Chci tě ochutnat!“ Okamžitě mám chuť vyrvat té ženské vlasy, ale zároveň vím, že nejde se na něj podívat a neproměnit se v louži čirého chtíče. Je to hřebec. Stvořený k páření. K plození. A já ho chci, jako potřebuju dýchat. Chci ho víc než kterákoli z těch ječících žen. Toužím po něm. Chci jeho tělo. Jeho mysl. Jeho srdce. Jeho překrásnou duši. Tvrdí, že je můj, ale já vím, že jednu část Remingtona Tatea nikdo nikdy nezíská. Jsem jeho, ale on je nezkrotný a nedobytný. Jediný, kdo může Remingtona Tatea srazit na lopatky, je on sám. 16
Stojí tu, nepolapitelný a záhadný, nekonečně tajuplná černá skříňka. Chci se v něm ztratit, i kdyby to znamenalo přijít o rozum. Pete mě dloubne loktem do žeber a zašeptá mi do ucha: „Je fakt nefér, že on má veškerou pozornost, a tohle,“ ukáže na svou hubenou postavu, „má houby.“ Usměju se. Hnědooký Pete s kudrnatými vlasy nikam nevychází bez obleku a kravaty. Není jen Remyho osobním asistentem, je mu bratrem a také jedním z mých nejbližších přátel. „Nora tě má ráda takového, jaký jsi,“ dobírám si ho kvůli své mladší sestře. Usměje se, pak zahýbe obočím a ukáže na ring, kde Remington právě dokončuje kolečko na pozdrav a nyní stojí čelem ke mně. Nervy se mi napnou a chvějí se vzrušením, kdy modrýma očima přejíždí mou řadu, protože ví, že tu sedím. Každičká má část se třese očekáváním, nemůže se dočkat, až si mě jeho oči najdou. A ony si mě najdou. Uvězní mě ve svém pohledu. Zajiskří mezi námi napětí. Usměje se na mě a v tu chvíli jako by se mi v hrudi, tam, kde mi bije srdce, rozžehla pochodeň. Jeho oči mě zaplaví teplem a láskou. Vím, jakou radost mu působí, že na mě může upřít svůj majetnický, teritoriální pohled, který všem okolo prozradí, že jsem jeho. Že mu patřím. Pak na mě ukáže. A srdce se mi zastaví. Snad všichni v sále sledují, kam míří jeho prst. Na mě, přímo na mou hruď, v níž mi bije srdce pouze pro něj. A jeho pronikavý modrý pohled jasně říká: „Tohle kolo patří jí.“ Dav kolem mě se rozřičí nadšením. Udeří to do mě jako vlna adrenalinu, jako panák tequily, co vám ihned 17
stoupne do hlavy – to, jak moc ho jeho fanoušci zbožňují. To, jak on miluje je. To, jak miluje mě. Fascinuje mě, jak na něj diváci reagují a jak tam teď stojí a s dolíčky ve tvářích do sebe nasává energii řvoucí arény a směruje ji do svého druhého já, do „Uragána“. Bože, miluju ho a nechci, aby na to byť na vteřinu zapomněl. Nechám se unést okamžikem a pošlu mu polibek. Chytne ho a přitiskne na svá ústa. Dav se rozeřve ještě hlasitěji. Remy na mě ukáže a to už se rozesměju. Oči mě trochu pálí, protože jsem tak šťastná, že ten pocit snad ani neudržím v těle. Jsem šťastná, že je on šťastný a že je tam, kam náleží. Tahle sezóna mu patří. Letos Remingtona Tatea nic nezastaví. Nic. Letos se stane mistrem Undergroundu právě on. Udělá, co pro to bude potřeba, protože si za tím tento mocný, silný a vášnivý muž jde. A jakkoli se bojím, strachuju, těším, všechno najednou, podpořím ho. „A nyní, dámy a pánové, přivítejte potleskem nováčka Undergroundové ligy. Z Klubu rváčů k nám zavítal slavný, obávaný a smrtící Grant Gonzales, ‚Goooooodzillaaaaa‘!“ Jakmile je ohlášen jeho protivník, Remington začne přecházet po ringu neklidně jako panter v kleci, dokud ústí druhé chodby ze zákulisí nezaplaví stříbřitý paprsek světla. Remy několikrát zkusmo sevře ruce v pěst, zatímco se dívá, jak k ringu kráčí muž. Dnes mají všichni zápasníci ruce ovázané páskami s odhalenými klouby, jako to mívali boxeři v dobách minulých. Nový bojovník si sotva stihne svléknout plášť, když na něj začne publikum hučet. „Fuuuuuj! Fuuuuuj!“ „Ten chlap už při zápasu pár lidí zabil,“ vysvětlí mi Pete tiše. „Je to podlej sráč.“ 18
„Neříkej mi, že při tomhle lidi umírají!“ zhrozím se. V žaludku se mi usadí neblahý pocit. Pete obrátí oči v sloup. „Brooke, tyhle zápasy nejsou hlídané. Jasně že se občas něco podělá.“ Myšlenka na to, že Remy v tom ringu bojuje se zabijáky, pozvedne mou obvyklou předzápasovou nervozitu na úplně novou úroveň. Nervozitu, kterou musím potlačit, protože se můj chlap opájí tím, jak ho diváci zbožňují. Rozrušení mě teď svírá jako pěst a nechce mě pustit. „Pete, smrt se dá těžko nazvat jako: ‚že se něco podělalo‘.“ Remington si s protivníkem ťukne pěstmi a dav utichne. Ztuhnu. Jsem tak neklidná, tak nehybná úzkostí. Měřím si toho nového, jako bych snad z pohledu na něj dokázala něco vyčíst. Kůži má lesklou a kluzkou něčím, co vypadá jako olej. Oni mají dovoleno se na zápas něčím potřít? Dlouhé vlasy má svázané do copu a svaly mohutné jako většina ostatních zápasníků. Nikdo ale není tak pohledný jako Remy. Vsadím se, že se nikdo z nich o své tělo nestará tak oddaně jako on. Když zazní zvonek, nedokážu se ani nadechnout. Přiblíží se k sobě. Remington čeká, až jeho soupeř zaútočí první. Je dokonale ostražitý, mocné svaly má uvolněné, ale já vím, jak rychle se dokážou připravit k akci. Nakonec Godzilla máchne pěstí. Remy uhne, udeří ho ze strany do trupu a – naprosto nečekaně – za zvuku lámajících se kostí srazí toho obra k zemi. Jen nevěřícně zírám, když moderátor začne odpočítávat. Remy se pro sebe pousměje, když shlédne na nehybnou postavu, a prakticky ho vybízí, aby se pohnul. Protivník se ani nehne. 19
Dav se rozeřve. Pete vyskočí na nohy a začne máchat pěstmi do vzduchu. „Jo! Tak to má být! Kdo je tu chlap? Kdo. Je. Tu. Chlap?“ „JEDINÁ RÁNA, dámy a pánové!“ křičí moderátor do mikrofonu. „Jediná zatracená rána! Je zpět! JE ZPÁTKY! Muži a ženy, dívky a chlapci, tady je, váš jediný a jedinečný Uragáááán! Uragáááán!!!“ Rozhodčí zvedne Remyho paži na znamení vítězství. A přestože celá aréna skanduje jeho jméno, modré oči si mě okamžitě najdou a v tu chvíli vnímám celé své tělo. Je to bůh. Je ztělesněním boha sexu. A rozpaluje mě. „Uragáne, prosím, bože, prosím, chci se tě dotknout!“ K ringu běží žena a křičí, natahuje k Remymu ruku skrz lana ringu. Remingtonovi se mu jí nejspíš zželí, protože ji za ruku chytne. Pak jí přitiskne rty na hřbet a ona začne hystericky křičet. Zasměju se, ale žaludek se mi sevře žárlivostí. Když ji pustí, vzhlédne ke mně a plavným pohybem se jako kočka přehoupne přes lana. Aréna utichne tak, že v uších slyším buchot svého srdce. Remington… Remington… Remington… Dojde ke mně a úsměv na jeho tváři prozrazuje, že ví přesně, jak se cítím. „Ty žárlíš,“ zašeptá hrdelním hlasem. „Trochu,“ přiznám a sama sobě se zasměju. On se nesměje. Jenom nasadí úsměv, který rozzáří modré oči, přejede mi dlaní po hrdle a nakonec mi bříškem palce pohladí spodní ret. V útrobách se mi rozletí motýlci. Přivřené oči upře na moje ústa. Hladí je pomalu, od koutku ke koutku, a protože ta ústa považuje za svá, skloní se a zmocní se jich. 20
Jeho polibek ve mně probudí oheň. Žaludek se mi sevře, když mi rozevře rty a potom už cítím jeho jazyk, horký, vlhký a silný. Ochutnává mě a já sotva dokážu potlačit zasténání. „Nemusíš,“ prohlásí, když shlédne na moje ústa a kochá se pohledem na to, co způsobil. Krátce mě políbí na čelo a elegantní chůzí zamíří zpátky do ringu, uvolněný, jako by se procházel po parku. Někdo za mnou roztřeseně vydechne. „No páni, tohle chci taky.“ „Bože můj, on byl přímo tady!“ Olíznu si rty. Chutnají po něm. Z toho pomyšlení mi ztuhnou bradavky a svaly se mi sevřou touhou a vědomím, že je můj. Když mu do ringu povolají dalšího soupeře, Remington si protáhne paže. Usměje se na mě a dva dolíčky na jeho obličeji mi prozradí, jak moc se mu líbí, že mě tu zanechal takhle roztouženou. Ten ďábel. Do ringu vstoupí zápasník, kterého si pamatuju z loňska. Parker „Teror“ Drake. Pak se ozve zvonec. Cink. Dav utichne, když boj začne. Oba muži se do sebe pustí, uhýbají a útočí. Remy má mocné pěsti, jsou slyšet pokaždé, když zasáhne cíl, rychle, silně a nemilosrdně jako blesk. Buch! Buch! Buch! Jsem jako na trní. Dívám se a poslouchám, rozpolcená mezi nadšením a strachem. Parker padá k zemi. Vyskočím na nohy a spolu s ostatními skanduju: „Uragán!“ Vím, že tohle je první z dlouhé řady zápasů, při nichž budu s ním a budu se dívat, jak si Remington bere zpět vše, čeho se kvůli mně kdysi vzdal.
21
2. kapitola
Mé štěstí je on
Z
a celý svůj život jsem strávila noc jenom s jediným mužem. Líbí se mi, když se můžu ve spánku zanořit do jeho svalů. Líbí se mi, že povlečení voní jako on. Jeho ramena jsou mým nejmilejším polštářem, přestože jsou pevná jako skála a pořád mi není jasné, jak se na nich dokážu vyspat, ale dokážu. Paží mě vždy objímá kolem pasu a zaplavuje mě svým teplem a vůní. Miluju to. Zvláště když skloní hlavu, aby mi zanořil nos do krku a přivoněl ke mně – stejně jako já k němu. Problém je, že jeho strana postele ho ze sebe podle všeho sama vyhodí v deset dopoledne, kdežto ta moje mě vyhazovat nějak neumí. Dneska jsem totálně mrtvá a nechce se mi ani otevřít oči, i když vím, že on už v ložnici není. Když je pryč, je vzduch kolem jiný. On ho vždy nabije svou přítomností, nenápadnou, přesto mocnou vibrací, kterou vycítím a díky níž se cítím vzrušená a zároveň v bezpečí. Opravdu jsem mu propadla. Před šesti měsíci jsem chtěla jenom rychlovku na jednu noc, nic víc. Trochu se pobavit po všech těch
22
letech, která jsem zasvětila kariéře. A místo toho… jsem našla jej. Nepředvídatelného, zuřivého, sexy chlapa, po němž každá žena touží a kterého já nechtěla. Nakonec jsem po něm nejen zatoužila, ale hlavně jsem se do něj zamilovala až po uši. Milovat muže jako on se podobá jízdě na šílené, úžasné, báječné horské dráze. Sednu si, promnu si oči, zamžourám do sluníčka a tiše si povzdechnu, proč mi jen v krvi neproudí koncentrovaný energeťák jako Remymu. Skoro jsme nespali, jak jsme se oddávali našemu nejvzrušivějšímu koníčku, a on je přesto dávno na nohou. U dveří stojí jeho kufr, připravený na cestu do dalšího města, zatímco já si ještě pořád potřebuju všechno sbalit. Se zívnutím vstanu z postele a přejdu ke skříni, abych našla něco na sebe, když na nočním stolku vedle Remyho iPhonu – který zapíná snad jen proto, aby si na něm pustil hudbu – spatřím list papíru. Pohled na můj dopis ve mně vyvolá nepříjemné vzpomínky a musím odolat pokušení, abych ho na místě neroztrhala na kousky a nespláchla do záchodu. Ale to by Remingtona naštvalo. Ten dopis jsem mu zanechala, než jsem ho opustila, a on ho teď chrání jako oko v hlavě. Protože v tom dopisu jsou slova, jež mu nikdy předtím nikdo neřekl. Miluju tě, Remy. Nohy se mi začnou třást. Zavřu oči a připomenu si, že nejsem dokonalá partnerka. Neměla jsem se to kdy naučit. Nikdy jsem ani nesnila o lásce, příteli… Snila jsem o sportu a nejmodernějších běžeckých botách. Ne o rozcuchaných černých vlasech a modrých očích. Učím se za pochodu být ženou, jakou si zaslouží. A chci zbytek života strávit tím, že budu Remymu dokazovat, že si ho zasloužím. A chci také udělat vše, co 23
bude potřeba, aby získal zpět to, co kvůli mně ztratil. Jestli je na tomhle světě někdo hoden být šampionem, pak je to on. „Je to zbabělec, klid,“ uslyším zpoza dveří jeho nevrlý hlas. Zasměju se tomu, jak moje tělo reaguje na pouhý Remyho hlas – mezi nohama mi zapulsuje a okamžitě je mi horko. S úsměvem prohrabu zbývající kousky jeho oblečení ve skříni, pak přejdu k jeho kufru. Vím, že má rád, když nosím jeho věci. Asi má tak větší pocit, že mu patřím. Je šílené, jak moc se mi jeho majetnickost líbí. Když má modré oči, je majetnický. Když spadne do černi, zuřivě si chrání, co je jeho. Mně se líbí, když tiše vrčí: jsi moje, a jemu se líbí, když nosím jeho oblečení. Takže proč dneska ráno nepotěšit nás oba? Najdu rudý plášť s nápisem Uragán na zádech a vklouznu do něj. Pak dojdu do koupelny, vyčistím si zuby a opláchnu tvář, vlasy stáhnu do culíku a zamířím ke dveřím. Z obýváku se ke mně nese jeho smích. Spíš to zní, jako by se právě zachechtal něčemu, co mu řekl Pete, a když obcházím roh, moje tělo zareaguje tak jak vždy. Můj bože. Nemůžu uvěřit, že se mnou takhle cvičí. Nedokážu ani vysvětlit, proč se uvnitř tak chvěju, třesu, svírám. Je to až směšné. „On si tě nechal proklepnout, kámo. Nevím, co je na tom k smíchu,“ říká mu právě Pete. „Jeho lidi se vyptávali, v kterém hotelu budeme bydlet příště.“ „Jenom klid a dál ho sleduj, Pete,“ odpoví mu Remington. Chvíli nejsem schopná ničeho dalšího než se na něj dívat. Dech se mi zatají. Můj modrooký lev. 24
Vlasy mu stojí jako bodlinky. Inkoustově černé keltské pruhy se mu na bicepsech napnou, když pomalu postaví na stolek izotonický nápoj. Hledím na jeho trup a bere mi to dech. Tepláky mu visí nízko na bocích, odhalují tak vrcholek vytetované hvězdy. Je bosý. Sexy. Silný. Chci se k němu přivinout. Z jeho těla vyzařuje energie, jež mě k němu přitahuje jako magnet. „Brooke, dobré ráno!“ pozdraví mě z kuchyně Diana Wernerová, jeho kuchařka a nutriční specialistka. Remington se pomalu, skoro líně pootočí. Potom stejně zvolna vstane, svaly se mu přitom napnou. Zářivě modrýma očima si prohlédne moje tělo zakryté červeným pláštěm, který mi spadá skoro ke kotníkům, a v očích se mu majetnicky zablýskne. „Uctivě zdravím, slečno Uragánová,“ ozve se Pete a oči se mu třpytí pobavením. Usměju se. Nejenže chci nosit oblečení svého Uragána, v nitru si taky přeju, aby mě konečně požádal, ať nesu i jeho jméno. A to i přesto, že jsem kdysi své nejlepší kamarádce řekla, že se nikdy nevdám, protože kariéra je pro mě přednější. Cha! „Ahoj, Pete. Diano,“ pozdravím je ospale, ale oči upírám na Remingtona. Srdce mi buší. Uklidní se vůbec někdy, když jsem s ním? Dnes ráno se na něj dívám tak jako kterékoli jiné ráno za posledních několik měsíců a musím si připomínat, že nesním. On není sen, je skutečný. A znamená celý můj život. Vysvobodil mou sestru z pařátů chlapa, jemuž ani nemůžu přijít na jméno. Remington se loni výměnou za její svobodu bez zaváhání vzdal titulu mistra. Aniž by mi o tom vůbec řekl. Přišel o titul, obrovskou hromadu peněz a skoro zemřel, a to jen proto, aby zachránil mou sestru. 25
Netušila jsem, že to dělá kvůli mně. Věděla jsem jenom, že je to poslední zápas sezóny a že prohrává. Schytává jednu ránu za druhou. Padá k zemi. Vstává. Plive na Škorpióna. Chtěla jsem umřít. Můj bojovník, vždycky tak vyrovnaný, nezdolný, vášnivý a odhodlaný, odmítl bojovat. Bože, jak jsem se mýlila! Netrestal mě – zachraňoval mou sestru. Kdyby za mnou nepřijel domů do Seattlu s Norou v autě, provedla bych největší chybu svého života a pak bych za ni až do smrti pykala. Žila bych bez lásky, bez úsměvů, a co je nejhorší, bez Remyho. Což bych si také zasloužila. A zatímco bojuju s tunou výčitek, které ve mně ta vzpomínka vyvolala, ve tvářích se mu objeví ty jeho dolíčky – a jestli jsem si před chviličkou myslela, jak jsem šťastná, lavině štěstí, jež mě teď zasáhne, se to nevyrovná. „Ahoj,“ zašeptám. „Takže moje jiskřička žije,“ prohlásí s tím ďábelským leskem v očích. „Kvůli tobě jen tak tak.“ Rozesměje se a Pete si odkašle. „Lidi, já tu pořád sedím. A Diana taky.“ Můj úsměv povadne, ale Remingtonův ne, pouze zněžní a stejně tak i výraz v jeho očích. Náhle se cítím nesmělá. Téměř jako panna. Jako by mě v noci odhalil až na kůži a ráno jsem ztratila odvahu a zůstala bez jediné ochranné nitky a na sobě mám pouze to, co patří jemu. Ví, jak na mě ty dolíčky působí, a využívá je proti mně. Když k němu vykročím, jasně si uvědomuju, jak na něj moje tělo reaguje. Setkám se s Remym na pů26
li cesty a skoro vypísknu, když ke mně natáhne jednu mohutnou paži, ukazovák zahákne do poutka na plášti a přitáhne si mě k sobě. „Pojď sem,“ zavrčí. Skloní se, políbí mě na ucho a dlaň roztáhne po prohlubni mých zad. Hladí nápis Uragán na zadní straně pláště, jako by mi připomínal, že tam to jméno je. Když skloní hlavu k mému krku, nedostává se mi dechu. Zhluboka nasaje mou vůni. Sakra, ničí mě, když to dělá. Rozkrok se mi sevře okamžitým zábleskem touhy. „Remingtone, posloucháš mě?“ zeptá se Pete. Remington tiše, hluboce zavrčí moje jméno, jako by mě sváděl. „Dobré ráno, Brooke Dumasová.“ Okamžitě mě zaplaví čirý chtíč. Když mě něžně políbí na ucho, kolena mi poklesnou. Takhle na mě působí pokaždé. A když Pete otázku zopakuje, chci se od něj odtáhnout, ale Remington mi to nedovolí. Odvede mě k židli, sedne si do ní a stáhne si mě do klína. Pak si mě přesune na jednu nohu tak, aby se mohl natáhnout ke stolu pro sportovní nápoj. Potom se konečně podívá na Petea a tichým, ale pevným hlasem přikáže: „Přiber zvědy a sleduj jeho i jeho lidi.“ Hladí mě po zádech, zatímco pije, a Pete se drbe na hlavě a zmateně jí potřásá. „Reme… brácho… ten zkurvenej hajzl podváděl, aby vyhrál, a on ví, že pokud budeš letos bojovat, tak on prohraje. Špehuje nás a udělá, co bude moct, aby tě vyřadil. Bude si s tebou pohrávat. Vyprovokuje tě!“ Sotva chápu, o čem je řeč, ale ať je to, co je to, „vyprovokovat“ Remingtona není dobrý nápad. Bývá docela náladový. Je tvrdohlavý, paličatý a neústupný, ale především je bipolární – a nechcete poznat jeho temnou stránku, pokud nejste připraveni čelit více než stokilovému lehkomyslnému chlapovi, který nespí. 27
Mám těch sto bezhlavých kil ráda, ale to, jak je lehkovážný, mi právě dělá starosti už proto, že ho Peteovo varování nijak neznepokojuje. Místo aby odpověděl svému osobnímu asistentovi, otočí se na mě a chytne mě za zátylek. „Co chceš k snídani?“ zeptá se mě. Kousnu se zevnitř do tváře, nakloním se a ztiším hlas, aby mě Pete neslyšel: „Myslíš kromě té, která mi utekla z postele?“ Pohladí mě na špičce nosu a pak se ke mně skloní. „Tvoji snídani vyhnala z postele práce.“ „Vlastně mám teď ráno asi trochu kocovinu. Nemám vůbec hlad.“ „Kocovinu z čeho? Z mých rtů?“ podiví se a v očích mu tančí jiskřičky. Shlédnu na jeho ústa, tak plná a dokonalá. A co s nimi dokáže! Ten sexy parchant. Samozřejmě že z něj mám kocovinu, takovou, jakou jsem nikdy nepocítila, dokud jsem ho nepoznala. „Víte,“ vloží se do toho opět Pete, „nedělal bych si takové starosti ani o něj, ani o to, co má v úmyslu, kdyby ten grázl nevěděl, co je tvůj kryptonit.“ Kývne na mě. „Ani se k ní nepřiblíží. To ho dřív zničím.“ Z tiché rozhodnosti, jež čiší z jeho hlasu, mi naskočí husí kůže a skoro se mi obrátí žaludek. Finální kolo loňské sezóny je stále mou nejhorší noční můrou. „Jenže on si k ní může najít cestu,“ nedá se odbýt Pete. „Najde způsob, jak stisknout to tvoje červený tlačítko, a vyprovokuje tě.“ Remington se na mě otočí, odhrne mi vlasy na stranu a zvrátí mi hlavu, aby se na mě podíval, jako by věděl, že nemůžu vystát ani jméno toho muže – natož debatu o něm. 28
Černý škorpión je můj osobní Voldemort. Ten grázl ublížil mojí sestře a pak i mně. A co je nejhorší, ublížil Remingtonovi. Při tom závěrečném kole. Ublížil mu kvůli mně. Bože, kéž bych ho tak mohla zabít! „Bude tě dráždit, mučit…,“ pokračuje Pete chmurně. Remy mě tiše pozoruje, hruď nahou, krk opálený a silný, a když se na Petea konečně otočí, promluví vážně a rozhodně. „Pete, on ještě ani neudělal první krok, a ty tu už magoříš,“ prohlásí. „Protože to já musím vždycky všechno napravovat, když ty začneš magořit.“ Uhladí si kravatu. „Letos to může být hodně ošklivý. Potřebujeme, abys byl silný a připravený, kámo. A potřebujeme nejvýš do půl hodiny vyrazit na letiště, ale varuju tě, ve Phoenixu nemusí být takový klid, jak čekáme.“ „Já to zvládnu. Jen zdvojnásob naše zvědy,“ nařídí mu Remington. Pak se dlouze napije z lahve a prázdnou ji postaví na stůl. „Dobře, půjdu si teda zavolat…“ Dívám se, jak Pete odchází do kuchyně a už mačká tlačítka telefonu. Když na mě Remington promluví, má hlas hlubší než obvykle. „Zaspala jsi,“ zašeptá, vezme můj obličej do dlaní a usměje se na mě. „Utahal jsem tě?“ V hlasu se mu ozývá sex a něha. Když přikývnu, cítím, jak mě zaplavuje horko. „Slyšela jsem, že to mají bohové sexu ve zvyku,“ dobírám si ho. Tiše se zasměje a palcem mě pohladí po rtu. „Přesně tak. Připravena vyrazit?“ Kousnu ho do palce a usměju se, pak přikývnu. „Chyběl jsi mi v posteli. Chtěla jsem tě vidět hned po probuzení,“ zašeptám. „Bože, já vím. Chci být to první, co po probuzení uvidíš.“ 29
Přitiskne si mě k sobě a zaboří mi tvář do vlasů. Nevolnost a veškeré napětí ze jména „Škorpión“ mě opustí ve vteřině, kdy ucítím vůni svého muže. Zabořím mu nos do hrudi a nadechnu se ho, jako se on nadechne mě. Pokoj zmizí, svět zmizí, a v tom jediném okamžiku na ničem nezáleží. Na ničem kromě něj, jeho paží, jež mě objímají, a mých paží, v nichž svírám jeho. Myslím, že zčásti pořád nemůže uvěřit tomu, že mě znovu drží v náručí, protože mě svírá tak pevně, že skoro nemůžu dýchat, ale já ani dýchat nechci. Jsem tak opojena jeho vůní, silou jeho paží… Nedokážu snést pomyšlení, že jsem se toho před dvěma měsíci tak hloupě vzdala. „Miluji tě,“ zašeptám. Když ale neodpoví, otevřu oči. Intenzita jeho pohledu mě celou rozechvěje. Opět mě palcem pohladí po spodním rtu a přitáhne si mě k sobě, jako bych byla jeho nejcennějším pokladem. Pak skloní hlavu a do ucha mi zašeptá: „Teď jsi moje.“
30
3. kapitola
Arizona
N
ejvětší Remingtonovou hračkou je jeho soukromé letadlo. Tým se vždycky usazuje v přední části letadla, zatímco já s Remingtonem sedáváme na pohovce vzadu, kde to máme blíž k širokému, dřevem obloženému baru a ploché obrazovce, kterou stejně zapínáme jen občas. Ve vzduchu se vznáší nadšení. Sezóna oficiálně začala – a po včerejší ochutnávce Remingtonova zápasení je tým nabuzený. Pete s Rileym si dokonce plácli s piloty hned, jak jsme na ranveji vystoupili z escalade. „Když tu jsi s námi, je všechno lepší,“ prozradí mi Diana usazená v křesle, jaké se nenajde ani v první třídě nejluxusnějších aerolinek. „Jsem moc ráda, že jste vy dva zase spolu.“ „Musím uznat,“ vloží se do toho trenér Lupe – a vzhledem k tomu, jak je tenhle pán obvykle zamračený, je zvláštní vidět ho najednou s úsměvem na tváři – „že toho mýho kluka umíš namotivovat líp než co jinýho. Jsem moc rád, že jsi zpátky, a musím přiznat, že jsem se za to potají modlil, a to jsem zatracenej ateista.“ 31
Zasměju se, potřesu hlavou a vydám se dál uličkou. Než stihnu dojít k pohovce, na palubu vstoupí Pete a zavolá na mě: „Brooke, už jsi viděla naše nové obleky od Bosse?“ Obrátím se, abych se na něj podívala, a všimnu si, že na palubu nastoupil už i Riley. Pete se na mě směje a uhlazuje si černou kravatu. Riley s úsměvem rozpaží, jako by chtěl, abych si ho pořádně prohlédla. Netušila jsem, že si pořídili nové obleky. Oba muži nenosí prakticky nic jiného a dnes, stejně jako kdykoli jindy, vypadají, jako by se chystali nastoupit k Mužům v černém XII – nebo který že to díl se právě chystá. Pete s kudrnatými vlasy a hnědýma očima by se nejspíš specializoval na zpravodajství a hledání informací. Riley se světlými vlasy a vzhledem surfaře by byl nejspíš jedním z těch agentů, co náhodou zabíjejí démony i při otevírání dveří od auta. „Co myslíš?“ vyzvídá. Dám si záležet, abych měla na tváři patřičně obdivný výraz, když odpovím. „Jste vážně sexy!“ A vyjeknu, když najednou dostanu štípanec do zadku. Remington mě chytne kolem pasu a odnáší chodbičkou do zadní části letadla. Posadí mě na naši pohovku a usedne vedle mě. Mračí se. „Ještě jednou řekni něco takovýho o jiným chlapovi.“ „Proč?“ „Jen to zkus.“ „Pete a Riley jsou taaaaaak –“ Ruka mu vyletí a začne mě lechtat v podpaží. „Chceš to zkusit ještě jednou?“ popíchne mě. „Bože můj, tví muži v černém jsou tak zatraceně –“ Polechtá mě ještě víc. „Vždyť mi ani nedovolíš říct sexy!“ stěžuju si, když přestane. 32
