Zlatovlásek
Žil byl jeden mládenec, který neměl nikde nikoho. Jako kdyby se ze vzdoru narodil. Chodil po světě sem a tam, ale o pořádnou práci nezavadil. Jednoho večera bloudil lesem, až přišel k chaloupce. Na dvorku sedí stařec, před ním mísa mléka. Stařec večeří. „Dobrý večer, dědo!“ „Nápodobně! Kdo jsi?“ Stařec neviděl, protože mu víly vypíchly oči. A když otevřel pusu, mládenec uviděl kožené zuby, a hned mu bylo jasné, proč večeří mléko. „To jsem já, dědo.“ „Jestli jsi starší než já, buď mým otcem, jestli jsi mladší, buď mým synem, když už jsi přišel až sem, kam sto let ani pták nepřiletěl.“ „Jsem mladší, dědo.“ „Tak se posaď a jez, synku.“ Navečeřeli se, pak si šli lehnout, ale ještě předtím stařec pravil: „Dobře se vyspi, zítra budeš hlídat ovce.“ „Dobře, dědo.“ Ráno vstali a stařec řekl: „Vyžeň ovce na pastvu.“ „Dobře, dědo.“ „Ale dej si pozor, je tam jedna zahrada, do ní nechoď, jinak dopadneš jako já, vypíchnou ti oči a vylámou zuby.“ „Dobře, dědo, nepůjdu.“ On že nepůjde?! Vždyť je, jako kdyby se pro vzdor narodil! S ovcemi si to namířil rovnou do té zahrady. Tráva je tam náramná, takže se ovce dosyta napásly. Večer je mládenec zahnal domů, stařec je chce podojit, ale jakmile uchopil vemeno, řekl:
11
„Tys byl v té zahradě.“ „Nebyl, dědo.“ „Nelži, poznám to po vemenu i po mléku. Jsou cítit travou z té zahrady. No dobře, ale zítra tam už nechoď.“ „Dobře, nepůjdu.“ Když se druhý den rozednilo, mládenec šel opět tam. Večer se vrátil domů a stařec ho pokáral: „Zase jsi tam byl.“ „Nebyl, dědo.“ „Byl, mě neobelžeš, znám své ovce, nikde jinde se tak nenapasou jako tam.“ „No tak dobře, byl jsem tam.“ „Zítra tam nechoď, jinak dopadneš jako já.“ „Dobře, dědo, nepůjdu.“ Třetího dne ráno se znovu vydal do té zahrady. Sedl si na povalený strom a díval se, jak se ovce pasou, když najednou, kde se vzaly, tu se vzaly, objevily se dvě víly. „Jsi tady?“ optala se jedna. „Jsem. A kde jinde bych měl být, když mě tady vidíte?!“ „Slyšely jsme, že umíš dobře hrát na píšťalu. Zajímalo by nás, jestli pískáš lépe, než my tančíme. Kdo to dřív vzdá, toho ten druhý sváže.“ „Dobře.“ Vzal píšťalu a začal hrát, ony tančí, kroutí se jak hadi, on hraje a hraje, chvíli pusou, chvíli nosem, pak zase chvíli pusou a chvíli nosem, takhle to střídá a nepřestává. Vidí, že víly toho už mají dost, a najednou jedna padla. Vzal z opánku řemínek, svázal ji a hrál dál. Té druhé hrál dlouho, měla opravdu výdrž, ale také ona padla. Vzal z opánku řemínek a i ji svázal. Posadil se na kmen, koukal se na ovce a tak až do večera. „Nepustíš nás?“ „Že bych vás měl pustit jen tak? Ani náhodou! Pustím vás, až mi řeknete, kde má děda oči.“
12
„Dobře, řekneme ti to. Vidíš tu hrušeň? A vidíš na vrcholu ten uzel? V něm jsou zavázány starcovy oči.“ Mládenec vylezl na hrušeň, sundal uzel a opět si sedl na kmen. Sedí, ale víly jsou pořád svázané. „Tak nás přece pusť, když už máš starcovy oči.“ „Nejdřív mi řekněte, jak dědu vyléčím, a pak vás pustím.“ Víly viděly, že je jinak nepustí, a řekly: „Časně zrána přijď se starcem sem, do zahrady. Do dlaní ať si nabere rosu z trávy a potře si prázdné důlky. Ty pomalu rozvazuj uzel a až si potře důlky rosou potřetí, měj uzel rozvázaný a vlož mu do nich oči.“ Odvázal víly a šel domů. Jakmile se stařec pustil do dojení, řekl: „Zase jsi tam byl.“ „Nebyl, dědo.“ „Byl, a nelži mi. A nikdo se tam neobjevil?“ „Nikdo.“ „Zítra tam nechoď.“ „Nepůjdu, dědo.“ Navečeřeli se, lehli si, ale po chvíli mládenec vyskočil z postele. „Co je, co se stalo?“ „Ach, dědo, kdybyste jen věděl, co se mi zdálo!“ „Co?“ „Že jsem vás vyléčil.“ „To není možné. Už tady byla spousta všelijakých mastičkářů, bylinkářů, léčitelů i kouzelníků, ale žádný mě nevyléčil.“ „Dědo, ale já jsem to viděl ve snu. Pojďte se mnou, nebude to stát ani forint.“ „Opravdu?“ „Ano, za pokus nic nedáme.“ Na spaní už neměli pomyšlení. Do zahrady přišli před úsvitem.
13
„Dědo,“ řekl mládenec, „sehněte se, rukama naberte rosu v trávě a omyjte si jí důlky.“ Stařec mládence poslechl a ten pomalu rozvazoval uzel. „Jak vám je, dědo?“ „Připadá mi, že bych snad něco mohl vidět, ale pořád nevidím nic.“ „S tou rosou to, dědo, ještě jednou zopakujte.“ Stařec poslechl a mládenec ještě více rozvázal uzel. „Jak vám je, dědo?“ „Jako bych byl v husté mlze, vidím jakési světlo, ale nic víc.“ „Ještě jednou, dědo.“ Když se stařec potřetí omyl rosou, mládenec uzel úplně rozvázal a vložil mu oči do důlků. „Vidíte, dědo?“ „Vidím lépe, než když jsem byl mladý.“ „A teď řekněte, stál za to ten můj sen?“ „Chceš vědět, nakolik si ho cením?“ „Já jsem se ptal první.“ „Dobře, hned se to dovíš! Teď budeš hospodář ty a já budu pást ovce. Tady máš dvanáct klíčů, ale tenhle třináctý ti nedám, ještě není pro tebe. Do všech dvanácti pokojů můžeš vstoupit, ale do toho třináctého to ani nezkoušej.“ „Nezkusím to.“ Že prý to nezkusí! Kolikrát už starci řekl, že neudělá to či ono, a pak to při první příležitosti porušil? Stařec vyhnal za svítání ovce na pastvu a mládenec šel do prvního pokoje, pak do druhého, třetího, a každý den se takhle podíval do všech dvanácti pokojů. Ani ho moc nezajímalo, co je uvnitř, zato se pořád motal kolem toho třináctého. Co tam může být, když mu ho děda zakazuje a říká, že ještě není pro něj. Zkusil všechny klíče, nepasoval ani jeden. Co teď? Všude hledal, jestli stařec někde nezapomněl klíč od třináctého pokoje. Třináctého dne se ťuknul do čela:
14
„Že by ho děda nechával pod prahem?“ Sáhl tam a našel klíč. „Je to opravdu ten pravý?“ Klíč pasoval, ale vtom se lekl: nechytne ho tam někdo, nezatáhne ho dovnitř? Pomalu, pomalounku pootevřel, uvnitř něco zářilo. „Co to má znamenat?!“ Najednou se dveře úplně otevřely a on uslyšel nějaký rachot, jako by pod zemí. Co to je? Mlýn! Mele zlato, které pak teče do velkých necek. Mládenec byl vyděšený, ale zlato je zlato. Co kdyby se přesvědčil, jestli je pravé? Strčil tam prst a ten se pozlatil. Chtěl zlato setřít, ale marně. Čím víc se snažil, tím víc se prst třpytil zlatem. Co si počne, až se vrátí děda? Podle prstu určitě pozná, kde byl. Rychle našel hadřík a prst si ovázal. Když stařec přišel domů, sedli si ke stolu a mládenec prst schoval, aby ho stařec neviděl. Ale před starcem se nic neutají. Zeptal se: „Co máš s tím prstem?“ „Dělal jsem píšťalu a řízl jsem se, ale pořádně.“ „Ukaž.“ „To nejde, strašně to bolí, nemůžu.“ „Ukaž, rozvážu to opatrně.“ „Ne, dědo, opravdu to hodně bolí.“ Stařec popadl prst, strčil ho mezi kolena a strhl hadřík. „Ha!“ křikl, „tak zlata se ti zachtělo!“ Chytil ho za zadek a za vlasy a už ho vedl do pokoje s mlýnem. Otočil ho a strčil mu hlavu do necek: vlasy mu zůstaly zlaté. „Na! Máš, cos chtěl.“ Co teď? Z hadrů si udělal čepici, aby mu vlasy nebyly vidět, potom bloumal sem a tam, a nakonec zase vešel do toho pokoje s mlýnem. Stál tam nyní kůň, nevzhledný prašivec, hrabal kopytem uvázaný v rohu.
15
„Co ti je, nemáš hlad? Dojdu ti pro oves.“ Kůň promluvil: „Hrst mi bude stačit. Na peci najdeš starý chléb, úplně začouzený, a na polici hrneček povidel. Dej si je do brašny.“ Mládenec poslechl a přinesl mu oves. Prašivec ho snědl, a co se nestalo! Proměnil se v nádherného koně. „A teď si přehoď brašnu přes rameno a vyhoupni se na mě. Prchněme rychle odsud, protože tady by ses se zlou potázal. Stařec je černokněžník,“ řekl kůň a potom dodal: „Dobře se drž. Stařec má černého kozla a ten je třikrát rychlejší než já, určitě nás nenechá utéct jen tak.“ Běželi a běželi, když tu uslyšeli, jak se země třese. „Ohlédni se, jestli nás někdo nepronásleduje,“ řekl kůň. „Stařec na kozlu je nám v patách, už nás dohání!“ Přímo před nimi jel mlynář s volským potahem, vezl nový mlýnský kámen. Kůň přikázal mládenci: „Prašť do toho kamene hrnkem, jak nejsilněji umíš. Ale chléb pevně drž.“ „Rozbiju kámen a lidé budou bez mouky a bez chleba.“ „A ty budeš bez hlavy, jestli mě neposlechneš.“ Mládenec viděl, že nežertuje. Praštil hrnečkem, a v tu ránu bylo povidel po pás, kam oko dohlédne. Starcův kozel se úzkými kopyty snažil prodírat povidly, ale brzy zapadl až po bradu. Nakonec stařec zavelel k ústupu a chtěl povidla obejít, ale byl tam hustý les, kozel se zapletl rohy do větví a nemohl dál. „Nevadí, vrátím se domů pro sekyru a pak něco uvidíte,“ zahrozil stařec, až z něj blesky létaly. Kůň řekl mládenci: „Kdybys náhodou upustil chléb, stařec by ho vzal a jedním prstem by na něj namazal všechna povidla. No, zatím to ještě šlo, ale teď půjde do tuhého.“ „Jedeme snad na ještě horší místo?“ „Jedeme za tvou princeznou.“
16
17
