Projekt: Inovace oboru Mechatronik pro Zlínský kraj Registrační číslo: CZ.1.07/1.1.08/03.0009
10. Slovosled Slovosled (slovní pořádek, pořad) je pořadí slov a větných členů ve větách, frázích, rozvitých větných členech atp. Toto pořadí není náhodné, ale řídí se podle typu jazyka určitými pravidly.
10.1. Typy slovosledu 10.1.1. Pevný a volný slovosled 10.1.1.1. Pevný slovosled je charakteristický zejména pro jazyky s omezenou nebo žádnou flexí. Má daná poměrně striktní pravidla řazení jednotlivých větných členů. Toto pořadí slouží k vyjádření vztahů mezi jednotlivými větnými členy. Jinými slovy, pořadím větných členů je dáno, co kdo dělá. Pevný slovosled mají např. germánské jazyky. Příklad (angličtina): Peter saw Paul. – Petr viděl Pavla. Paul saw Peter. – Pavel viděl Petra. 10.1.1.2. Volný slovosled je značně flexibilní, pořadí větných členů není pevně dáno, ale závisí hlavně na zapojení do kontextu. Hlavním principem volného slovosledu je aktuální větné členění. Volný slovosled nevyjadřuje, kdo co dělá, ale má schopnost vyjádřit různé významové rozdíly, důraz a postoje mluvčího. Volný slovosled je charakteristický hlavně pro tzv. flektivní (např. slovanské) a aglutinační (např. ugrofinské) jazyky, které k vyjádření vztahů mezi větnými členy využívají rozvinutého systému skloňování a časování (flexe). Příklad (čeština): Petr viděl Pavla. (Koho viděl Petr?) Pavla viděl Petr. (Kdo viděl Pavla?)
10.1.2. Typy slovosledu z hlediska pořadí větných členů Existuje 6 slovosledných typů jazyků podle toho, jak obvykle řadí ve větě podmět (subjekt, S), přísudek (sloveso, verbum, V) a předmět (objekt, O). Obvykle se označují kombinací uvedených tří písmen:
1
• • • • • •
SVO – angličtina, čeština, němčina SOV – japonština, korejština, turečtina, latina VSO – arabština, keltské jazyky VOS – fidžijština OSV OVS
Nejčastěji se vyskytují první tři typy slovosledu. Jazyky se k jednotlivým typům přiřazují podle převládajícího typu slovosledu. Například němčina patří k typu SVO, ale ve vedlejších větách používá typ SOV. I v jazycích s volným slovosledem lze najít typ slovosledu, který je základní, proto je možné např. češtinu přiřadit k typu SVO.
10.1.2.1. Levé a pravé větvení Jazyky lze typologicky rozdělit také podle toho, zda převládá postavení rozvitých větných členů před jménem (levé větvení) či za jménem (pravé větvení). Srovnej např. anglické: my mother's house – the house of my mother (dům mé matky) Zatímco v angličtině se běžně používá levé i pravé větvení, čeština u složitějších konstrukcí upřednostňuje pravé větvení, které je všeobecně považováno za srozumitelnější. Srovnej: rádiem řízené hodiny (podle angl. radio-controlled clock) – hodiny řízené rádiem Levé větvení je v češtině používáno zejména v odborné terminologii (mj. i pod vlivem angličtiny): melanocyty stimulující hormon (angl. melanocyte-stimulating hormone; tj. hormon, který stimuluje melanocyty, nikoliv naopak, jak by mohl slovosled napovídat)
10.2. Český slovosled Český slovosled, tedy pořádek slov v české větě, je značně volný a pružný. Základní typ slovosledu je i přesto podmět - přísudek - předmět, tedy SVO. 10.2.1. Základní principy Český slovosled se označuje jako proměnlivý, nikoliv však naprosto volný nebo snad libovolný. To znamená, že jednotlivé větné členy nemusí být řazeny v pevně daném pořadí. Tento pořádek je značně flexibilní a umožňuje značnou variabilitu sdělení. To je umožněno zejména tím, že čeština je flektivní jazyk a využívá širokou škálu slovních tvarů (daných skloňováním a časováním) k vyjádření syntaktických vazeb. Především skloňování jmen umožňuje rozlišit ve větě podmět a předmět, k čemuž naopak analytické jazyky (nemají rozvinuté skloňování) využívají pevný slovosled. Volný slovosled není v žádném případě libovolný. Musí respektovat logické vazby mezi jednotlivými slovy a některá další pravidla. Mluvčí volí slovosled podle svého komunikačního cíle a emočního stavu. Slovosled se v češtině řídí těmito principy: •
aktuální větné členění
2
• • •
členská sounáležitost postavení přívlastků v nominální skupině postavení klitik
10.3. Základní slovosled Základní typ slovosledu je SVO, tj. podmět (subjekt, S) – přísudek (sloveso, verbum, V) – předmět (objekt, O). Používá se zejména v neutrálních sděleních: •
Petr (S) má (V) nové auto (O).
V případě, že pád předmětu a podmětu se shodují, je bez znalosti kontextu očekáván slovosled SVO. Obrácený slovosled VSO může vést k nedorozumění, např.: •
Rakousko porazilo Německo v hokejovém zápase.
Není jasné, kdo koho porazil. Bez znalosti kontextu posluchač očekává, že vítězem zápasu bylo Rakousko. Pokud tomu bylo naopak a je potřeba zachovat aktuální členění, je vhodné využít alternativní mluvnický prostředek, např. trpný rod: •
Rakousko bylo poraženo Německem.
10.4. Aktuální větné členění Základním pravidlem, kterým se řídí slovosled v češtině, je tzv. aktuální větné členění, které je dáno kontextovými vazbami a umožňuje širokou škálu významových rozdílů. 10.4.1. Objektivní slovosled Věta obvykle začíná známými fakty (tzv. téma, východisko), vyplývajícími z předchozího textu nebo kontextu (kontextové zapojení). Nová fakta (réma, ohnisko, jádro výpovědi) se umístují na konec. Srovnej: • •
Včera zemřel slavný herec. (Kdo zemřel?) (Ten) známý herec zemřel včera. (Kdy zemřel?)
•
Byl jednou jeden král. Ten král měl tři dcery. Réma první věty (král) se stává tématem (východiskem) věty druhé.
V neutrálním sdělení stojí téma na začátku a réma na konci věty, mezi nimi bývá tzv. tranzit. Takovýto slovosled je bezpříznakový a označuje se jako objektivní: Téma – (tranzit) – réma.
10.4.2. Subjektivní slovosled V emotivních sděleních je možné přesunout réma na začátek věty. Jedná se o tzv. subjektivní slovosled, který je v ústním projevu provázen patřičnou prozódií s umístěním intonačního centra a důrazu na réma: Příklad:
3
• •
Utratil jsem (T) spoustu peněz za nesmysly (R). – objektivní slovosled Tisíc korun (R) jsem utratil (T) za takový nesmysl! – subjektivní slovosled
Slovosled, který je v běžném kontextu považován za objektivní, se může v jiném kontextu stát subjektivním: • •
V Česku (T) se mluví česky (R). – objektivní slovosled (běžné konstatování na otázku, jak se mluví v Česku) V Česku (R) se mluví česky (T). – subjektivní slovosled (zdůraznění skutečnosti, že česky se mluví v Česku – a ne v Německu)
10.5. Členská sounáležitost Není možné narušit těsné vazby mezi slovy ve výrazech a rozvitých větných členech tím, že se rozdělí vložením jiného slova (slov). Tento princip se nazývá členská sounáležitost. V rozvitých konstrukcích stojí nejblíže hlavnímu řídícímu členu slova, která jej bezprostředně rozvíjejí. Např. velmi starý dům, nikoliv *starý velmi dům – podstatné jméno dům je zde rozvito přídavným jménem starý. To je dále rozvito příslovcem velmi, nikoliv naopak. Někdy se též hovoří o projektivitě větných konstrukcí. Strukturu každé věty, která je v souladu s tímto principem, lze znázornit pomocí stromu, jehož větve se neprotínají. Porušení tohoto pravidla je možné jen ve výjimečných případech, např. v uměleckém díle. Příklady neprojektivních konstrukcí: * Nový máme dům. (Máme nový dům) *Na fouká horách vítr. (Na horách fouká vítr.) V rámci složitějších rozvitých konstrukcí se rovněž uplatňuje aktuální členění, a to za předpokladu nenarušitelnosti logických vazeb.
10.6. Postavení přívlastků Postavení přívlastků v tzv. nominálních (jmenných) skupinách závisí na tom, zda je v mluvnické shodě s řídícím podstatným jménem.
10.6.1. Shodný přívlastek Shodný přívlastek, zpravidla přídavné jméno (případně zastupující zájmeno, výjimečně podstatné jméno), se skloňuje společně s podstatným jménem, tj. shoduje se s ním pádě, čísle a rodě. Jeho základní postavení je před podstatným jménem (antepozice): •
nové auto (nom.), nového auta (gen.), novému autu (dat.) atd.
Ve zvláštních případech může přídavné jméno stát až za podstatným jménem, např. odborných názvech, ve jménech historických osobností a událostí, v seznamech, při zdůraznění apod.: • • •
kyselina sírová, meduňka lékařská, tetřev hlušec Karel IV. (Čtvrtý), Zlatá bula sicilská Prodáváme dřevo smrkové, borové a lipové.
Složitější postupně rozvíjející konstrukce se obvykle přesouvají do postpozice, tzv. pravé větvení:
4
•
hodiny řízené rádiem
Při skloňování: • •
Genitiv: hodin řízených rádiem Dativ: hodinám řízeným rádiem
Tvar „rádiem“ zůstává v instrumentálu, neboť v tomto případě přímo nerozvíjí podstatné jméno, ale přídavné jméno. Může se objevit i obrácený slovosled: rádiem řízené hodiny Toto takzvané levé větvení, typické pro angličtinu, pod jejímž vlivem se takovéto konstrukce objevují (radiocontrolled clock), je v češtině málo přirozené a může snižovat srozumitelnost. Jiný příklad z tisku: •
větrem taženým padákem
V tomto případě se jednalo o padák tažený větrem, nikoliv o vítr tažený padákem, jak by se mohl neinformovaný čtenář domnívat. Viz též Základní slovosled. 10.6.2. Neshodný přívlastek Přívlastky, které se nemění bez ohledu na skloňování řídícího podstatného jména, stojí obvykle za tímto jménem (postpozice). Často se jedná o podstatná jména v genitivu, méně často v jiném pádě: • •
časování sloves, dům mé matky cestování vlakem
Přívlastek neshodný před podstatným jménem (antepozice) stojí jen v některých ustálených spojeních, např.: před slunce východem, na nebe vzetí.
10.7. Postavení klitik Krátká, nepřízvučná slova, tzv. příklonky neboli klitika, tvoří přízvučný celek s předcházejícími slovy. Klitika nepodléhají aktuálnímu větnému členění, nýbrž mají své pevné postavení (zpravidla) na druhém místě ve větě. Na první pozici může být: •
holý větný člen (jednotlivé slovo nebo výraz Jmenuji se Jan. V noci se ochladilo.
•
rozvitý větný člen Cestující bez platné jízdenky se vystavuje nebezpečí pokuty.
•
větný člen rozvitý vedlejší větou přívlastkovou Cestující, který nemá platnou jízdenku, se vystavuje nebezpečí pokuty.
5
•
vedlejší věta (je-li možné nahradit ji zájmenem to) Kdo to udělal, se nikdy nezjistilo.
•
spojka nebo spojovací výraz s výjimkou a, i, ale Slíbil, že se vrátí, ale už se nikdy neukázal.
10.8. Pořadí klitik Sejde-li se v jedné větě více klitik, jejich pořadí je následující: • • • • •
spojka -li pomocné sloveso v minulém čase – jsem, jsi (-s), jsme, jste – a v podmiňovacím způsobu – bych, bys, by, bychom, byste krátké tvary zvratných osobních zájmen – si, se krátké tvary osobních zájmen v dativu – mi, ti, mu krátké tvary osobních zájmen v akuzativu – mě, tě, ho, tu, to
Příklady: • • •
Prohlížel jsem si ho. Já jsem si ho prohlížel. Budeš-li se pilně učit … Řekls mu to? Tys mu to řekl?
10.9. Otázka Inverzní slovosled (VSO) se často využívá při tvoření otázky (např. Má Petr auto?), není to však pravidlem. V ústním projevu je otázka indikována především intonací, v písmu pak otazníkem (?), např.: • •
Petr nemá nové auto. Petr nemá nové auto?
6
