MASARYKOVA UNIVERZITA Fakulta sportovních studií Katedra společenských věd a managementu sportu
Typologie účastníků utkání ve fotbalu Bakalářská práce
Vedoucí bakalářské práce:
Vypracoval:
Mgr. Oldřich Racek
Milan Čempel TVS - RF
Brno, 2014
Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci vypracoval samostatně a na základě literatury a pramenů uvedených v použitých zdrojích.
V Brně dne 27. dubna 2014
podpis:
Poděkování Rád bych tímto poděkoval vedoucímu mé bakalářské práce panu Mgr. Oldřichu Rackovi, za jeho laskavou spolupráci, přístup, trpělivost a také cenné rady, které mi poskytl.
OBSAH ÚVOD……………………………………………………………………………………………………………………………………….6 1
VYBRANÉ KAPITOLY Z PSYCHOLOGIE OSOBNOSTI ..............................................................8 1.1 OSOBNOST ........................................................................................................................ 8 1.2 TEMPERAMENT .................................................................................................................. 9 1.2.1 Teorie temperamentu ......................................................................................... 10 1.2.1.1 1.2.1.2 1.2.1.3 1.2.1.4
Hippokratova teorie............................................................................................... 11 Morfologická teorie Ernsta Kretschmera................................................................. 13 Konstituční teorie Williama Sheldona ..................................................................... 14 Teorie introverze – extroverze. .............................................................................. 16
1.3 CHARAKTER ..................................................................................................................... 18 1.4 MOTIVACE ...................................................................................................................... 19 1.5 SCHOPNOSTI, DOVEDNOSTI, VLOHY ....................................................................................... 20 1.5.1 Schopnosti .......................................................................................................... 20 1.5.1.1
Pohybové schopnosti ............................................................................................. 20
1.5.2 Dovednosti .......................................................................................................... 21 1.5.3 Vlohy .................................................................................................................. 21 1.5.4 Nadání ................................................................................................................ 22 1.5.5 Talent ................................................................................................................. 22 1.5.6 Genialita ............................................................................................................. 22 1.6 AGRESE A AGRESIVITA ........................................................................................................ 23 1.6.1 Agrese ................................................................................................................ 23 1.6.2 Agresivita............................................................................................................ 23 2
TYPOLOGIE ÚČASTNÍKŮ UTKÁNÍ ...................................................................................... 24 2.1 TYPOLOGIE HRÁČŮ FOTBALU ................................................................................................ 24 2.1.1 Typologie hráčů fotbalu dle herního postu ........................................................... 24 2.1.1.1 2.1.1.2 2.1.1.3 2.1.1.4
2.1.2
Brankář ................................................................................................................. 24 Obránce ................................................................................................................ 25 Záložník ................................................................................................................. 26 útočník .................................................................................................................. 26
Typologie hráčů fotbalu dle jejich role v týmu ...................................................... 27
2.1.2.1 2.1.2.2
Kapitán.................................................................................................................. 27 Problémový hráč.................................................................................................... 28
2.2 TYPOLOGIE TRENÉRŮ ......................................................................................................... 30 2.2.1 Typologie trenérů dle způsobu vedení .................................................................. 31 2.2.1.1 2.2.1.2 2.2.1.3
2.2.2
Autokratické vedení ............................................................................................... 31 Demokratické vedení ............................................................................................. 31 Liberální vedení ..................................................................................................... 32
Typologie trenérů dle jejich přístupu .................................................................... 33
2.2.2.1 2.2.2.2 2.2.2.3
Tradicionalista ....................................................................................................... 33 Novátor ................................................................................................................. 33 Improvizátor.......................................................................................................... 33
2.3 FOTBALOVÍ DIVÁCI, JEJICH VLIV A TYPOLOGIE ............................................................................ 34 2.3.1 Vliv domácího prostředí....................................................................................... 34 2.3.2 Typologie fotbalových diváků .............................................................................. 35 2.3.2.1
Fotbalový divák...................................................................................................... 36
2.3.2.2 2.3.2.3
3
Fotbalový fanoušek................................................................................................ 36 Fotbaloví chuligáni ................................................................................................. 37
ZÁVĚR .............................................................................................................................. 40
POUŽITÉ ZDROJE…………………………………………………………………………………………………………………....41 SEZNAM TABULEK A OBRÁZKŮ……………………………………………………………………………………………….45 SHRNUTÍ…………………………………………………………………………………………………………………………………46
ÚVOD Když se řekne fotbal, většině populace vytane jako první na mysli míčový sport, hraný na velkém travnatém hřišti, kde se proti sobě utkávají dvě mužstva. Cílem této nejpopulárnější hry na světě je vsítit do soupeřovy brány co nejvíce gólů a sám jich více neobdržet. Jak prosté, že? Jenže stále je tady početná část populace, pro kterou je fotbal něco víc, něco daleko, daleko víc! Snad se dá říct až životní poslání. Je to jejich vášeň, jejich láska, alfa a omega jejich bytí. Milují fotbal nade všechno na světě a jsou ochotni obětovat mnohé, jen aby mohli svoji fotbalovou potřebu uspokojit. V dnešní hektické moderní době je na všechny účastníky utkání v kopané vyvíjen stále větší a větší tlak. Hráči musí běhat rychleji a střílet tvrději, aby si zajistili úspěch, trenéři nesmí ani v nejmenším chybovat, protože je jinak čeká nemilosrdný lynč fanoušků nebo rovnou „vyhazov“, fanoušci zase musí stále dokazovat svou oddanost klubu, i když to mnohdy hraničí až s fanatizmem. No a samostatnou kapitolou jsou zde rozhodčí. Muži a ženy s píšťalkou, bez nichž se žádné soutěžní fotbalové utkání nemůže sehrát. Jejich pozice je však nelehká. Musí znát nejen dokonale pravidla fotbalu a jejich aplikaci na hru, ale musí být také schopni se ve zlomku vteřiny rozhodnout, zdali to byl nebo nebyl faul, ruka, ofsajd a podobně. Ve chvíli, kdy dojdou ke správnému rozhodnutí, to všichni berou jako samozřejmost, ovšem v opačném případě je nečeká nic jiného než spílání, výsměch, nadávky a následně trest, či profesní degradace. Při vykonávání činnosti rozhodčího se setkáváme s pramálem zájmu v oblasti jeho psychologické přípravy. Myslím si, že mít přehled a být nachystán na různou typologii hráčů, trenérů nebo fanoušků pomůže rozhodčímu nejen v rychlém a lepším řešení vzniklé krizové situace, ale pokud bude schopen včas a správně nastavit své chování a vystupování vůči nim, může samotnému vzniku krizové situace předejít nebo mu úplně zabránit. Cílem mé bakalářské práce tedy je, co nejvíce, na základě empirických zkušeností jako hráče a rozhodčího, porovnat skutečnost se studiem relevantní odborné literatury, textů, dokumentů, rozhovorů a pozorování a pokusit se
6
sumarizovat získané informace do uceleného celku a jeho následnou aplikaci na problematiku fotbalového utkání. Mým cílem je snaha o systematizování typologie účastníků fotbalového utkání. Zaměříme se především na hráče, trenéry a diváky. V první kapitole se budeme zabývat vysvětlením vybraných pojmů z psychologie osobnosti, jako jsou temperament, schopnosti, charakter a podobně. Uvedeme si zde různé pohledy na danou problematiku, abychom se dokázali lépe v této otázce orientovat. Ve druhé části se již zaměříme na samotnou problematiku fotbalového utkání a na jeho účastník. Pokusíme se je dle vybraných charakteristik popsat, rozklíčovat u nich jejich podstatné vlastnosti a následně přiřadit k vhodnému typu.
7
1
Vybrané kapitoly z psychologie osobnosti Jak již bylo řečeno v úvodu této práce, v první kapitole se budeme zabývat
otázkou, co je to osobnost, temperament a charakter a dalšími vybranými kapitolami z psychologie osobnosti.
1.1 Osobnost Osobnostní rysy jsou nejčastěji definovány jako stálé, vnitřní dispozice jednotlivce, které předurčují relativně konzistentní vzorce chování (včetně emocí a myšlenek) napříč různými situacemi. Podle Tellegena (1988, str. 622) jsou osobnostní rysy „tendence odpovědět určitým způsobem za určitých okolností“. Jsou tedy tím, co utváří chování člověka podobným v různých situacích a zároveň jiným od chování ostatních (Chamorro-Premuzic, T., & Furnham, A., 2010). Existuje velmi mnoho teorií osobnosti a na nich stojících vyšetřovacích nástrojů. Některé z nich už mají pouze historickou hodnotu, pár z nich je ovšem stále aktuálních a použitelných i v době dnešního psychodiagnostického výzkumu.
Český výraz osobnost byl utvořen ze slova osoba, což koresponduje s latinským slovem persona (později se vyvinulo v personalitas). Slovem persona se původně označovala maska antických herců, která díky tvarovaným ústům sloužila k zesilování zvuku (per - sonare –proznívati, zníti skrz). Z masky dodávající podobu člověku se postupem času stala tvářnost člověka a samotný význam začal podléhat změnám, až se pak rozšířil na vnější výraz jedince a pak i na jeho povahu. (Smékal, V., 2002) Definicí popisujících osobnost člověka najdeme v literatuře nespočet. Proto si jich na začátek pár uvedeme. Z psychologického hlediska může být pojem osobnost charakterizován jako „vnitřní psychické uspořádání jedince a jeho psychofyzický základ a systém vnitřních determinant.“ Z vědeckého pohledu by se dalo říct, že osobnost „vyjadřuje fungování duševního života člověka jako celku a jeho relativní vnitřní jednotu.“ (Nakonečný, M., 2005, s. 83)
8
Osobnost je neopakovatelná ve své individuálnosti, v jednotě svých zkušeností, kladů a záporů, zděděných a získaných vlastností (Kohoutek, R., 2002). Přesněji můžeme osobnost podle Vladimíra Smékala definovat jako dynamickou organizaci, soubor, celek, jednotu zděděných, vrozených a pod tlakem společnosti, výchovy i sebevýchovy v interakci s určitým přírodním, společenským, ekonomickým a kulturním prostředím vytvořených a relativně trvalých a stálých zvláštností, tělesných, biopsychických a duševních procesů, postojů, vztahů, dimenzí a vlastností, které řídí činnost člověka a podmiňují nejen jeho chování, ale i prožívání a způsob adaptace na prostředí (Smékal, V., 2002). Jednotlivé dispozice osobnosti se seskupují do jednotlivých celků na základě
funkční
příbuznosti
či
strukturní
podobnosti.
Dle
tradičního
psychologického modelu bychom mohli osobnost rozdělit na sedm dílčích složek:
Temperament
Stavba těla
Schopnosti
Motivace
Charakter
Jáství
Životní dráha (Smékal, V., 2002)
1.2
Temperament Temperament je vrozená, potenciální a dynamická stránka lidské povahy,
jedno z hlubinných jader osobnosti (Kohoutek, R., 2002). Na pojem temperament se většinou nahlíží ze dvou různých pozic. Jedna část psychologů popisuje temperament jako vzory chování, způsoby vyjadřování a naše vnější výrazy. Soustředí se tedy spíše na vnější projevy. Mezi tyto
9
psychology patří například P. Říčan, který u temperamentu rozeznává formální vlastnosti, na které vědomí a osobní sklony nemají velký vliv (Říčan, P., 2007). Jiní psychologové ale vidí temperament spíše jako psychickou a konstituční složku. Jde o vrozenou dispozici, která se projevuje specifickými reakcemi na určité podněty a situace a různým emočním prožíváním. Jedním ze zástupců toho to názoru je i G. Allport, podle kterého je temperament zástupcem emoční povahy jedince, což znamená specifickou citlivost vůči citovým událostem, včetně specifické síly a rychlosti reakce. To vše doprovází určitá, dominující kvalita nálady, která pramení z konstitučních a vrozených základů (Allport, G. W., 1954). Z výše uvedeného vyplývá, že temperament je vrozenou dispozicí, kterou nemůžeme kontrolovat, ani ji řídit svou vůlí. Dokonce ani výchova, okolí nebo učení na něj nemají velký vliv. Je to celková somatopsychická dispozice (Kohoutek, R., 2002). Během socializace pouze dochází ke sladění temperamentu a jeho autenticity projevu se sociálními normami a s tím, co je považováno za správné a slušné. Mění se ale pouze vnější projevy, nikoliv prožívání. (Cakirpaloglu, P., 2012) Temperament se úzce pojí s vlastnostmi a činností nervové soustavy. Nemůžeme změnit vzrušivost nervové soustavy, tu máme vrozenou. Můžeme změnit pouze její projev. Projev a z tohoto pohledu tedy i temperament, ovlivňují určitá sociální a kulturní schémata, jak vyjadřovat stavy a jak reagovat.(Říčan, P., 2010) Podle K. Balcara (1983, s. 63): „ Tato kvalita určuje způsob, jímž probíhají duševní děje rozmanitého obsahu, samostatný zážitkový obsah nemá. Jedinec nemá možnost své temperamentové vlastnosti přímo rozpoznat, dozvídá se o nich nepřímo porovnáním vlastních vnějších projevů s projevy druhých lidí.“ 1.2.1 Teorie temperamentu „Temperare“ znamená latinsky míchati a nepřímo navazuje na řecký výraz „krasis“, což znamená správně smíchané, správný poměr. Pojem byl poprvé použit řeckým filozofem a lékařem Hippokratem, který jím označoval dokonalou
10
proporci základních složek psychiky a těla a přímo navazuje na jeho dnes již notoricky známou, avšak v některých ohledech již dávno překonanou teorii tělesných šťáv. 1.2.1.1 Hippokratova teorie Tuto teorii vytvořil asi ve 4. století před naším letopočtem řecký lékař Hippokrates. Dle R. Kohoutka (2002) „šťávovou teorii“ údajně přejal od jiného řeckého filozofa, konkrétně Empedokla, podle kterého vše živé vzniklo ze čtyř základních elementů a to oheň, voda, vzduch, země. V Hippokratově práci De humoris (O šťávách) se dozvídáme, že lidská povaha je smíchána ze čtyř tekutinhlen, krev, žluč a černá žluč a převaha jedné nebo druhé látky se poté promítá do osobnostních rysů každého člověka. U sangvinika převládá krev a je proto veselý, čilý, sociálně schopný, optimistický, snadno se k něčemu nadchne. V těle cholerika převládá žluč a způsobuje, že je výbušný, dráždivý, ale jeho hněv se obvykle rychle ztrácí. Naproti tomu flegmatik je klidný, vyrovnaný, někdy může působit až dojmem, že je mu všechno jedno, bývá zpravidla pomalejší, ale zato spolehlivý, neprožívá příliš emoce, jeho pocity bývají povrchní a rychle vyprchají. Jeho dominantní tekutinou je hlen. Melancholikovou hlavní tekutinou je černá žluč. Vyhranění melancholici jsou většinu samotářští, uzavření ve svém světě, často nešťastní, přecitlivělí a neustále je něco trápí (Cakirpaloglu, P., 2012). Dle R. Kohoutka (2002) Hippokrates také věřil, že na jaře následkem dešťů a teplých dní přibývá v člověku krev, takže pro toto roční období je typický sangvinický temperament, v létě zase vrcholí v lidském organismu podíl žluči, což je příznačné pro cholerický temperament. Na podzim převládá černá žluč (melancholik) a v zimě hlen (flegmatik). Někdy jsou základní typy temperamentu přirovnávány k živlům: sangvinický ke vzduchu, flegmatický k vodě, melancholický k zemi, cholerický k ohni (Smékal, V., 2004). Tato teorie je sice již dávno překonána, ale vesměs lze souhlasit s tvrzením, že temperamentové vlastnosti (viz. Tab. 1) jsou do určité míry určeny tělesnými vlastnostmi, a to hormonální regulací a aktivitou nervového systému.
11
Tab. 1: Charakteristiky jednotlivých temperamentových komponent (Remplein in
Cholerik
Melancholik
Velká schopnost odezvy, otevřenost, jemnost cítění, touha po zážitcích, přizpůsobivost, slabost citů, plochost prožitků, letmost, nestejnoměrnost prožívání, odvratitelnost, přelétavost.
Velká schopnost odezvy, síla citů, výbušnost, hněvivost, vydrážditelnost, zlostnost, nestejnoměrnost prožívání, nedostatek sebevlády.
Síla a hloubka citů, zdrženlivost, prožitková stejnoměrnost, niternost, vcítitelnost, citlivost, nepatrná schopnost odezvy, samotářství
Barva prožívání
Lehkost, veselost, jarost, bezstarostnost, nedotčenost, důvěřivost, optimismus, lehkomyslnost, bezmyšlenkovitost, sebeuspokojení.
Naštvanost, podrážděnost, agresivita, nespokojenost, dotčenost.
Rychlost a síla reakce, lehkost popudů a vůle, silná rozhodnost, velké sdílnost, výrazové bohatství, slovní obratnost, podnikavost, přehnanost ve výrazu, nerozvážnost, povídavost, nepromyšlenost, hazardérství, povrchnost, nesoustředěnost
Rychlost, síla, hojnost reakcí, nápor vůle, radost z odporu, letmost nestejnoměrnost chování, netrpělivost.
Formy prožívání
Sangvinik
Způsoby chování a pohyby
Smékal, V., 2002)
12
Flegmatik
Stejnoměrnost, náročnost, snášenlivost, ochota se zařadit a podřadit, tolerance, ústupnost, malá schopnost odezvy, suchost, střízlivost, nevášnivost, neschopnost nadchnout se, ztráta zájmu. Vážnost vědomí Klidnost, vyrovnanost, odpovědnosti, spokojenost, vědomí povinnosti, pokojnost, lhostejnost, těžkomyslnost, fatalismus. smutek, úzkost, trápení, ustaranost, strach z osudu, pocit méněcennosti, nejistota. Stálost a Pasivní lpění, klid, stejnoměrnost stejnoměrnost, chování, píle, trpělivost, stálost, vytrvalost, důkladnost, vytrvalost, pečlivost, spolehlivost, pomalost, svědomitost, slabost, neobratnost, důkladnost, těžkopádnost, pomalost, slabost, nerozhodnost, úspornost pohybů, jednotvárnost, malá schopnost pohodlnost, přizpůsobení a automatismus. změny.
1.2.1.2 Morfologická teorie Ernsta Kretschmera Ernst Kretschmer (1888- 1964) byl německý psychiatr, který kladl největší váhu na stavbu těla. Od ní se podle něj odvíjí temperamentové vlastnosti člověka. Přišel také na to, že i u psychicky zdravých jedinců se projevují znaky ( i když jen v nepatrném množství), které při plném propuknutí znamenají duševní poruchu. Podle stavby těla se tedy řídí i to, k jaké psychické nemoci má člověk předpoklady. E. Kretschmer rozlišil 3 základní tělesné typy - pyknický, leptosomní a atletický – a ke každému přiřadil specifickou povahu neboli typ temperamentu (Cakirpaloglu, P., 2012). Jako pyknik je označen podsaditý, středně vysoký člověk s kratšími končetinami a často také s pleší. Ten má tzv. cyklotymní temperament. U cyklotyma najdeme mnoho rozporuplných emocí, které se rychle střídají, chvíli je smutný a za moment veselý. Ve společnosti se cítí dobře a je bezprostřední, má smysl pro humor, je aktivní a přizpůsobivý, někdy ale taky pohodlný. Podle R. Kohoutka (2002) se cyklotymní pyknik často pohybuje mezi veselím a vážností až smutkem, význačná je přirozená společenská bezprostřednost a flexibilita; jde o člověka otevřeného, zaměřeného na přítomnost. Naproti tomu astenik je štíhlý, vysoký, má poměrně dlouhé končetiny a na svou výšku mívá dost malou váhu. Jeho temperament se nazývá schizotymní. Schizotym je citlivý až přecitlivělý, někdy naopak chladný, bývá náladově nevyrovnaný až labilní. Někdy je naprosto klidný i v krizových situacích a jindy jej rozčílí i naprostá maličkost (Smékal, V., 2002). Takové protiklady jsou jasným příznakem a charakterem schizoidního typu temperamentu. Schizotym je uzavřený sám do sebe. Nemá příliš rád velkou společnost, raději je sám. (Balcar, K., 1983) Třetím tělesným typem je atlet. Je to člověk se silnou kosterní konstitucí, má výrazné svalstvo. Je hodně pohyblivý a jeho sekundární vlastnosti jsou hodně výrazné. K atletickému typu přiřadil E. Kretschmer viskózní temperament. Dle P. Cakirpaloglu (2012) jsou lidé s viskózním temperamentem klidní, vyrovnaní, stabilní, cílevědomí, ale jejich emocionální prožitky bývají plytké. Nemají příliš široké zájmy, spíše se intenzivně věnují jedné činnosti. Stejně jako u astenika
13
může se i u atleta projevit schizofrenií. Dále se u něj při extrémním projevu temperamentu často objevuje epilepsie. Vyznačují se protiklady střídavé výbušnosti a netečnosti. Gestikulaci mají sporou. Výjimkou nebývá záliba v siláckých výkonech, mají rádi sport obecně (Kohoutek, R., 2002) Později E. Kretschmer přidal ještě jeden typ postavy a to dysplastika. Ten se nedá zařadit do žádné výše uvedené kategorie, protože se u něj nacházejí nejrůznější odchylky od znaků základních tělesných typů, jako je například výška nad 200cm nebo naopak trpaslictví (Cakirpaloglu, P., 2012). 1.2.1.3 Konstituční teorie Williama Sheldona Nový, prohloubený pohled na konstituční pojetí psychiky přinesl v první polovině 20. století americký psycholog William Herbert Sheldon, který tvrdil, že konstituční vlastnosti temperamentu lze objektivně stanovit použitím specifické metodologie a statistického testu (na rozdíl od Kretschmerovy deduktivní metody).
Sheldonovo
konstituční
pojetí
je
molekulární
a
směřuje
k
charakteristikám buněčné skladby. Buňka podle něj není pouhou biologickou entitou, ale také základním kamenem lidské psychiky (Říčan, P., 2010; Balcar, K., 1983). Sheldon proto vyfotografoval 4000 studentů harvardské univerzity ve třech polohách (zpředu, z boku a zezadu). Při porovnávání fotografií zjistil, že se dají utřídit podle tří kritérií, která v kombinaci s dalšími znaky dávají tři základní morfologické tělesné tvary, stanovil tak tři variační dimenze podle zárodečných listů: Endomorf svým fyzickým vzhledem připomíná Kretschmerova pyknika. Je to název pro tělesný typ, který se vyvíjí z endodermu (vnitřní vrstva buňky). Dominantní je trávící soustava. Mezomorf se vyvíjí z mezodermu neboli střední vrstvy buňky, která ovlivňuje hlavně genezi kostry a svalstva. Tento typ postavy je tedy silný, houževnatý a odolný. Shoduje se s Kretschmerovým atletem. Ektomorf je spojený s Kretschmerovým typem astenika. Tento typ těží z vývoje ektodermu, který řídí růst kůže, nervů a smyslových orgánů. (Smékal, V., 2004)
14
V níže přiloženém obrázku somatografu (viz. Obrázek 1) je znázorněn typický somatotyp pro fotbalisty. Je z něj možno vyčíst, že nejčastějším typem postavy pro tento sport je mezomorf nebo ektomorfní mezomorf. Dále W. Sheldon při svém výzkumu označil 650 osobnostních vlastností a z nich vymezil skupinu 50 rysů. Z těchto 50 rysů zkompletoval tři typy temperamentu viscerotonii, somatotonii a cerebrotonii: Viscerotonický temperament je vlastní lidem společenským, jsou vyrovnaní, tolerantní, kooperativní, pohodlní a požitkářští. Somatotoničtí jedinci jsou houževnatí, vytrvalí, někdy bývají značně agresivní, soutěživí, odvážní a dobrodružní. Cerebrotonický temperament, se vyznačuje zdrženlivostí, zádumčivostí, bojácností a tajuplností (Cakirpaloglu, P., 2012).
Obrázek 1 Somatograf fotbalistů (Bernaciková, M., Kapounková, K., Novotný, J., a kol., 2010)
15
1.2.1.4 Teorie introverze – extroverze. Autorem této typologie je švýcarský lékař a psychoterapeut Carl Gustav Jung (1875 - 1961) a založil ji na přístupu, postoji a chování jedince k okolnímu světu. Rozděluje osobnostní typologii na dvě hlavní větve: Extrovert je zaměřený na okolní svět, je družný, má rád společnost, má mnoho přátel, pociťuje potřebu mít kolem sebe lidi, s kterými si může povídat. Touží po vzrušení, často se vystavuje nebezpečí, rád jde do rizika, nepředvídá, neplánuje a je impulzivní. Má rád humor a zábavu, vždy pohotově odpovídá a má rád změnu. Je nenucený, optimistický, rád se směje a je veselý. Je aktivní, má rád sport obecně, má sklony k agresivitě a snadno se rozhněvá. Své city příliš nekontroluje a není na něj vždy spolehnutí. Bývá to člověk praktický a realistický. Naopak introvert je klidný, mírný, zdrženlivý, obrácený dovnitř, do svého vnitřního světa, zaměřený na své já. Často dá přednost knihám před lidmi. Je odměřený a rezervovaný vůči lidem, které důvěrně nezná, nemá potřebu se svěřovat. Má tendence plánovat budoucnost. Je skeptický vůči momentálním impulsům a podnětům. Má systematický způsob života, je konzervativní vůči novým věcem. Dává si velký pozor na své city, zřídkakdy se chová agresivně nebo naopak hlasitě projevuje nadšení. Je spolehlivý a občas pesimistický (Kohoutek, R., 2002). Tyto dva aspekty osobnosti jsou ve vzájemném protikladu, pokud jeden řídí osobnost, druhý má tendenci být potlačený a nevědomý. Nevědomí introverta je extrovertní a nevědomí extroverta introvertní. Typ zaměření je obecný a náhodně rozvrstvený fenomén v populaci (Jung, G. C., 1996). Další Jungovo dělení se člení na čtyři typy osobností: Praktický typ v sobě kombinuje myšlení a vnímání, stojí nohama pevně na zemi, je zaměřený na fakta, orientován na výkon, v práci bývá precizní a přesný. Má sklony k přikazování, vyjadřuje se stroze, přesně a k věci. Dalším typem je dle Junga koncepční typ. Ten kombinuje myšlení a intuici, pracuje systematicky a koncepčně, „hecuje“ zájem o práci, je to inovátor
16
vymýšlí nové nápady a změny. Společenský typ v sobě mísí vnímaní a cítění. Tento typ se rád zajímá o lidi a jejich potřeby, je družný, je rád středem pozornosti, rád podle sebe nastavuje pravidla chování. Poledním, čtvrtým typem osobnosti, je kreativní typ - kombinace cítění a intuice. Je to upřímný nadšenec, velmi komunikativní a flexibilní, nerad se přizpůsobuje jiným a sám si stanovuje ty nejvyšší cíle. Často bývá velký idealista (Říčan, P., 2007; Hall, C. S., Lindzey, G., 1990).
Typy introverze a extroverze byly potvrzeny faktorovou analýzou H. J. Eysencka a jsou nejspolehlivější charakteristikou osobnosti. Detailnější popis jednotlivých temperamentových komponent dle H. J. Eysencka lze vyčíst z Obrázku 2.
Obrázek 2 Popis komponent temperamentu podle H. J. Eysencka (pfyziollfup.upol.cz [online])
17
1.3 Charakter Samotný pojem charakter pochází z řeckého slova „charaktíras“, což v překladu znamená rytina, vryp. V psychologii se jím pak označuje souhrn získaných vlastností určující psychosociální bytí každé osobnosti (Cakirpaloglu, P., 2012). Vývoj a utváření tohoto významného rysu osobnosti výrazně ovlivňuje výchova a působení společenský vlivů dnešního okolí. V lidovém pojetí je slovo charakter spojeno s kladnými morálními vlastnostmi člověka. Bezcharakterní je ten, kdo má špatné morální vlastnosti (Kohoutek, R., 2002)Všechny složky charakteru jsou navzájem propojeny, prolínají se a doplňují. Německý psycholog Paul Helwig (1951) se zabýval vztahem charakteru k hodnotám. Došel k závěru, že naše měřítko hodnot se výrazně podílí na utváření charakteru, protože ten, kdo přizná vysokou hodnotu lásce ve vztahu k jiným lidem, utváří jiný osobní charakter než člověk, který nepřikládá tomuto druhu lásky přílišnou významnost. O úrovni a kvalitě vztahů k jiným lidem rozhoduje osobní morálka (altruismus nebo egoismus člověka) a smysl pro dobro, zlo a spravedlnost. Altruistický (afiliantní) člověk je nesobecký, přátelský a laskavý, morální normy jsou pro něj velmi důležité. Egoista je sobec, nestará se o mínění druhých, pokud je v rozporu s jeho vlastními zájmy. Neméně důležité při nahlížení na kvalitu charakteru je také posouzení tzv. sociální inteligence či sociální citlivosti, taktu, resp. sociální hostility (Kohoutek, R., 2002). Helwig (1951) dále uvádí, že charakterové vlastnosti mohou mít morální, sociální a jinou hodnotu. Zde je vhodné uvést, že charakter se utváří ve vztahu k hodnotám, ale záleží na tom, jak chápeme charakter a jak vnímáme hodnotu. Zde se nejvíce projevují vlivy výchovy, socializace a jedinečnosti. Navíc existují takové osobnostní vlastnosti, které jsou morálně nebo eticky neutrální a vztah k hodnotám vždy nevyjadřují. Být charakterní (mít charakter) by se dalo z psychologického hlediska vysvětlit, jako žít život dle určitých morálních zásad nebo usměrňovat své prožívání a chování v souladu s určitým mravním principem (Smékal, V., 2002). Zde by mohl jako jakýsi mustr předpokladu kvalitního charakteru sloužit křesťan žijící dle Desatera Božích přikázání.
18
1.4 Motivace „Motivace je hypotetický pojmový konstrukt, kterým jsou v psychologii označovány hypotetické vnitřní psychické síly, vnitřní pohnutky (důvody, příčiny) k rozmanitým činnostem.“ (Nývltová, V., 2003, s. 56) Motivace udává směr veškeré naší činnosti, dodává energii, aktivizuje fyzické i duševní aspekty člověka, dodává vytrvalost k vykonávání činnosti. Správně motivovaní jedinci vytrvávají u činnosti, než dosáhnou cíle. Všechny lidské činnosti jsou nějak motivovány, ať už za nimi stojí jakékoliv potřeby nebo zájmy. Zde si můžeme rozdělit motivaci rozdělit na vnitřní a vnější. Vnitřní motivace se v širším slova smyslu dá chápat jako naplnění vlastních potřeb, ukojení vnitřního „hladu“. Je charakterizovaná tím, že takto motivovaný člověk má z práce (činnosti) potěšení, přináší mu naplnění nebo zábavu. Je spojena s vyššími stupni Maslowovy pyramidy (viz. Obrázek 3), např. mu tato práce dopomáhá k odbornosti, k obecné úctyhodnosti, je vnitřně uspokojován, podílí se na významném díle, je součástí něčeho užitečného a prospěšného, může být na sebe díky práci hrdý, stává se uznávaným a váženým člověkem. Pokud vnitřní motivaci ztratíme, můžeme u činnosti vytrvat díky vnější motivaci. Ta může nabývat různých charakterů (např. v dnešní době nejčastější forma finanční nebo materiální odměny). Vnější motivace se vyznačuje malou až nulovou mírou uspokojení člověka v rámci jeho vyšších potřeb. Taková činnost je pouze prostředkem k dosažení cíle a motivačním stimulem je právě onen cíl (odměna, výsledek práce, atd.). Kromě vidiny cíle je také vnějším motivem snaha vyhnout se trestu. Pro některé jedince je hrozba trestu jediným motivačním faktorem (Mikuláštík, M., 2004). Všechny tyto možnosti se v reálném životě prolínají. Je naprosto běžné potkat člověka, jenž je k práci motivován vnitřně (protože ho práce baví), ale nechybí ani vnější faktory a to jak pozitivní (potřebuje vydělat peníze na živobytí) tak negativní (je nutno pracovat kvalitně, jinak bude propuštěn). (Nývltová, V., 2003)
19
Obrázek 3 Maslowova pyramida vnitřních potřeb (www.filosofie-uspechu.cz [online])
1.5 Schopnosti, dovednosti, vlohy V této části bychom vysvětlili pojmy jako vlohy, talent, nadání a genialita, Dále se zde zabýváme rozdíly mezi schopnostmi a dovednostmi.
1.5.1 Schopnosti Dle Říčana (1982) jsou schopnosti potencialitou, možností, učenlivostí k té či oné činnosti (schopnost pro fotbal) nebo také některé psychické nebo psychofyziologické funkce – zobecněné činnosti (např. organizační schopnosti).
1.5.1.1 Pohybové schopnosti Měkota a Blahuš (1983) definují pohybovou schopnost jako soubor předpokladů (úspěšné) pohybové činnosti. Přesněji řečeno, jde o komplex
20
vnitřních předpokladů organismu, které se projevují ve fyziologických funkcích a především v činnosti pohybové soustavy. Pohybové schopnosti se podle Měkoty a Blahuše (1983) během ontogenetického vývoje člověka rozvíjejí. Vývoj pohybových schopností probíhá v závislosti na vývoji a dospívání organismu. V souvislosti s ním lze vysledovat určitá období zvlášť vhodná pro rozvíjení jednotlivých schopností, tzv. senzitivní období. 1.5.2 Dovednosti „Dovednost je učením získaná dispozice ke správnému, rychlému a úspornému vykonávání určité činnosti vhodnou metodou.“ (Hartl, P., Hartlová, H., 2000, s. 655) Dalo by se tedy říci, že je to systematickým učením získaná vlastnost pro správné vykonávání té či oné činnosti (např. dovednost řídit automobil nebo správně číst). Dovednosti si můžeme roztřídit na tzv. měkké (soft) a tvrdé (hard). Mezi měkké zařadíme všechny neměřitelné vlastnosti – komunikační schopnosti, schopnost řídit tým, ovládat své emoce. Do tvrdých dovedností zase patří veškeré vlastnosti, jejichž složky jsou jasně měřitelné např. v počtu chyb, množství opakování apod. Zde zařadíme například ono čtení nebo psaní. 1.5.3 Vlohy Můžeme je chápat jako základní bázi, vrozenou dispozici, na které se rozvíjí schopnosti. Jsou to v procesu vývoje jedince biologicky podmíněné vlastnosti nervové soustavy (některé části CNS pracují dokonaleji než jiné). Vlohy můžeme také chápat jako hranice možností, určující, kam až se mohou přirozeně rozvíjet dané schopnosti. (Langmeier, J., Krejčířová D., 2006) Tyto hranice obvykle bývají daleko rozsáhlejší, než nakolik se nám podaří danou vlohu rozvinout. Vlohy si můžeme obecně rozdělit na motorické (tělesné dispozice např. pro akrobacii), senzorické (postřeh, hudební sluch), abstraktní (symbolické) a sociální (chápání vztahů). (Smékal, V., 2002).
21
1.5.4 Nadání Laznibatová (2001) uvádí, že nadání je biologicky daná vlastnost nebo označení pro vysokou úroveň inteligence, která vznikla předčasně rozvinutým a zrychleným spojením mozkových funkcí, zahrnujících smysly, emoce, poznávání a intuici. Dále může být nahlíženo na nadání jako na vysokou úroveň všeobecných intelektových schopností a na talent jako na vysokou úroveň schopností v určitém směru. Někteří autoři pojmy nadání a talent ani nerozlišují a používají je substitučně. Stejný je i trend v zahraničí. V současnosti se například v USA s oblibou používá spojení „gifted and talented“, neboli nadaný a talentovaný (Davis, Rimmová, 1998).
1.5.5 Talent „Je jistou zárukou perspektivnosti náročné sportovní přípravy.“ (Slepička, P., Hošek, V., Hátlová, B., 2009, s. 96). „Talent je soubor schopností, zpravidla považovaný za vrozený, umožňující dosáhnout v určité oblasti nadprůměrných výkonů.“(Hartl, P., Hartlová, H., 2000, s. 597) Můžeme jej tedy chápat jako vysoký stupeň nadání. V některých případech je poměrně složité talentované jedince odhalit a tuto vlastnost u nich rozvinout. Například obyvatel rovníkové Afriky může být velmi nadaný a talentovaný lyžař, ale vzhledem k tomu, že nikdy v životě neuvidí sníh, tento talent zůstane neobjeven a nerozvinut. 1.5.6 Genialita Genialita je třetí stupeň rozvoje schopností (nadání – talent- genialita). Jedná se tedy o tak výjimečnou přirozenou schopnost intelektu, která vysoce převyšuje ostatní jedince v dané činnosti. Pokud bychom za základní předpoklad geniality považovali výšku IQ, tak pro vynikající intelekt je dle Mensy ČR zapotřebí při testování dosáhnout alespoň hodnoty IQ 130, hranicí geniality je pak IQ 140.
22
1.6 Agrese a agresivita Agrese a agresivita, z důvodů častého zaměňování je potřeba si tyto dva pojmy blíže specifikovat. 1.6.1 Agrese Agresi Zdeněk Martínek definuje takto: „Agrese (z lat. Aggreessio) – výpad, útok – jednání, jímž se projevuje násilí vůči některému objektu, nebo nepřátelství a útočnost s výrazným záměrem ublížit. Na otázku, co je to vlastně agrese, by se dalo poměrně jednoznačně odpovědět – je to projev agresivity v chování jedince.“ (Martínek, Z., 2009, s. 9). Můžeme ji tedy zjednodušeně chápat jako veškeré aktivity, které směřují k „dělání“ něčeho nepříjemného jiným lidem. Mohli bychom zde použít i základní tvrzení I. Čermáka že: „Lidskou agresi je možné definovat jako záměrné jednání, jehož cílem je ublížit jinému člověku.“(Čermák, I., 1999 in Slepička, P., Hošek, V., Hátlová, B., 2011, s. 166). Toto chování může nabývat různých podob a projevů, od verbálního, přes fyzický až po v dnešní době stále rozšířenější podobu kybernetické agrese.
1.6.2 Agresivita „Agresivita (z lat. Agressivus) – útočnost, postoj nebo vnitřní pohotovost k agresi. V širším slova smyslu se takto označuje schopnost organismu mobilizovat síly k zápasu o dosažení nějakého cíle a schopnost vzdorovat těžkostem.“ (Martínek, Z., 2009, s. 9) Velmi jednoduše se dá tedy agresivita charakterizovat jako projev agrese. Ovšem ne všechny projevy agresivity musí být nutně špatné. V každém našem činu, kterým se snažíme vymezit vůči ostatním, prosadit sebe nebo svůj názor může být kus agresivity. Například Pedagogický slovník (2009) uvádí, že se může jednat o prosazování sebe samého, svých osobních zájmů a cílů, a to způsobem bezohledným, nemilosrdným či v extrémních případech až brutálním. Za agresivní jednání se dají považovat i sklony ovládat nějakou sociální skupinu, za účelem získání postavení, které nám umožní prosazovat v ní své názory.
23
2
Typologie účastníků utkání
2.1 Typologie hráčů fotbalu Hráčem se rozumí sportovec, který hraje fotbal za jeden klub, je zaregistrován pod příslušnou asociací a může se prokázat hráčským průkazem. Ve hře samotné pak rozlišujeme mezi hráči z pole a brankářem. V jednotlivých řadách pak dělíme hráče na obránce, záložníky a útočníky. (Rohr, B., Simon, G., 2006) 2.1.1 Typologie hráčů fotbalu dle herního postu 2.1.1.1 Brankář Dle Pravidel fotbalu (2011) hrají prosti sobě utkání dvě mužstva čítající nejvýše jedenáct hráčů, z nichž jeden musí být brankář. Brankář je jediný účastník fotbalového zápasu, který je oprávněn ve svém vlastním pokutovém území hrát míč rukou. Co se týče pravidel, je gólman počítán mezi obránce (viz. pravidlo o ofsajdu) (Rohr, B., Simon, G., 2006). Mezi jeho hlavní herní činnosti patří znemožnit soupeři dosažení branky pomocí vyrážení, chytání a odebírání míče. Dále pak vhazování a vykopávání míče, přihrávání, vedení a výběr optimálního postavení. V neposlední řadě také řízení hry. Dobré ovládání těchto základních činností vyžaduje hráče určitého somatotypu. V případě gólmanů je to vysoká robustnější postava, s delšími končetinami. Na somatografu bychom fotbalové brankáře zařadili nejčastěji i mezi ektomorfní mezomorfy.
Ideální výška
brankáře se uvádí mezi 175-190cm (Votík, J., Zalabák, J., 2003). Příliš dlouhé končetiny zamezují dobré pohyblivosti, malí brankáři mají zase problém při střelách mířících pod horní tyčku nebo při vysokých centrovaných míčích. Stejně tak příliš velká váha omezuje pohyblivost a rychlost. Lehkého brankáře zase protihráč lehce odcloní ( Hargitay, G., 1978). Mezi pohybové schopnosti, které by měl mít vhodný kandidát na pozici strážce branky na vysoké úrovni, bychom podle Hargitaye (1978) zařadili sílu, obratnost, pružnost, rychlost, rychlost reakce a vytrvalost.
24
Psychické vlastnosti správného brankáře jsou dle Škorpíka (2005) následující: odvaha, vůle, rozhodnost, rozvaha, rychlé myšlení, pozornost a předvídavost. Vybrat vhodný typ temperamentu pro gólmana je poměrně složité. Měl by jistě mít část vlastností flegmatika – rozvážnost, klid, stejnoměrnost, důkladnostovšem stejně tak i rychlost a sílu sangvinika a výbušnost cholerika. Pokud bychom
chtěli
zařadit
gólmana
dle
Kretschmerovy
konstituční
teorie
temperamentu odpovídal by výše popsanému typu zřejmě astenicko-atletická typ a viskózní temperament.
2.1.1.2 Obránce Podle Velkého lexikonu fotbalu ( Rohr, B., Simon, G., 2006) je to označení pro hráče, který tvoří obranu mužstva. Základní herní činností fotbalového obránce je v první řadě bránění hráčů soupeře a znemožnění dosažení jejich branky. Kvalitní obránce by měl ovšem splňovat i vysoké nároky, co se týče rozehrávání, přihrávání, vedení míče, obcházení soupeře, hry hlavou a střelby. Pokud bychom hledali vhodný somatotyp obránce, je potřeba si tyto rozdělit ještě na středního obránce (tzv. stopera) a krajního obránce (v dnešní podobě moderního útočného fotbalu vykonávají spíše pozici falešného křídelního hráče). Parametry dobrého středního obránce by měly být robustní vyšší postava, s vysokou stabilitou, silový, ale stále ještě dostatečně rychlostně vybavený – proto bychom volili asi ektomorfně mezomorfní somatotyp. Pro moderního krajního obránce je podstatná rychlost, vytrvalost a výbušnost, proto bychom ideální konstituci hledali mezi mezomorfně ektomorfními až mezomorfními jedinci. Vhodné temperamentové vlastnosti obránce bychom zřejmě našli u cholerického typu – rychlost, sílu, agresivitu, výbušnost. Dle Sheldonova rozdělení by odpovídal somatotonickému temperamentu.
25
2.1.1.3 Záložník Prvořadým smyslem záložní řady je její univerzálnost, můžeme ji chápat jako spojku mezi útočnou a obrannou fází týmu, jako materiál, kterým se vždy vyplní vzniklá mezera v obraně nebo útoku. Záložníky si můžeme primárně rozdělit mezi středové a krajní a tyto pak dále na ofenzivní a defenzivní typ. V záloze může nastupovat hráč s celou řadou vlastností. Ideální střední záložník (tzv. playmaker- tvůrce hry) je předvídavý, má kvalitní kopací techniku, projevuje vysokou úroveň kreativity, má přehled o hře, dobré periferní vidění, je sebevědomý a zodpovědný. Naproti tomu kvalitní krajní záložník je dobře rychlostně vybaven, je vytrvalý, s vysokou stabilitou v osobních soubojích a prvotřídní technikou při vedení míče a obcházení soupeře, proto tento post zastávají hráči menšího vzrůstu, se silnými dolními končetinami, spíše mezomofrního typu. V záložní řadě ovšem není až tak podstatný somatotyp fotbalisty, jako jeho fotbalové schopnosti a dovednosti. 2.1.1.4
útočník Útočníci přicházejí na hřiště proto, aby vstřelili soupeři co nejvíce branek,
to je jejich základní a hlavní úkol v utkání. K tomu, aby překonali obranu spolu s brankářem soupeře, potřebují být rychlejší, přesnější a důraznější než protihráč, proto jsou jejich nejdůležitější vlastnosti rychlost, míčová technika, hra hlavou, výborné vedení míče, kreativita, zdravá drzost, sebevědomí a do jisté míry je u nich tolerována i sobeckost a egoismus. Je po nich často vyžadováno, aby nepřihrávali byť i lépe postavenému spoluhráči a vyřešili celou herní situaci sami. Nejdůležitějším hodnotícím prvkem ve hře útočníků je počet vstřelených branek. Vhodný typ postavy útočníka nelze zcela jednoznačně určit. Ve vrcholovém profesionálním fotbale můžeme pozorovat hráče klasického ektomorfního somatotypu (např. Peter Crouch), kteří nejvíce těží ze své výškové převahy, přes hráče endomorfně ektomorfní (např. Jan Koller), mezomorfně endomorfní (např. Adriano), až po hráče s nejvíce zastoupenými komponenty mezomorfního charakteru.
26
2.1.2 Typologie hráčů fotbalu dle jejich role v týmu 2.1.2.1 Kapitán Dle Pravidel fotbalu (2011) musí být vždy jeden z nastupujících hráčů označen jako kapitán. Tento hráč nosí na levém rukávu pásku o minimální šířce 5cm, která musí být výrazně odlišné barvy od jeho dresu. V případě, že je kapitán vystřídán, vyloučen nebo z jiného důvodu odstoupí ze hry, předá svou pásku jinému hráči (zástupci kapitána), jenž tímto přebírá jeho veškerá práva a povinnosti. Pokud definitivně neodstoupí ze hry, nesmí funkci ani pásku jinému hráči předat. Kapitán mužstva má dle Pravidel fotbalu (2011) určitá práva a povinnosti. Mezi jeho základní práva patří možnost se během utkání obracet na rozhodčího, a to pouze v záležitostech týkajících se hry. Toto jednání musí být vždy korektní, věcné a slušné. Kapitán nese za chování své i svého týmu jistou zodpovědnost. Mezi kapitánské povinnosti patří například podpis zápisu o utkání před i po zápase, informování rozhodčího o poločasovém střídání, upozornění na závadu na míči, výstroji protihráče nebo na vybavení hrací plochy. Kapitán také vede hráče při nástupu na hřiště a odpovídá za poklidný odchod z hrací plochy. Jen kapitán má přístup do kabiny rozhodčích. Je to formální vůdce týmu. Nejčastěji se jimi stávají nejzkušenější nebo nejlepší hráči svého družstva. Zpravidla je to brankářská opora, dirigent obrany, střední záložník, tvůrce hry nebo nejlepší střelec. Velmi často jsou to tedy i neformální vůdcové týmu. Pavel Slepička jej definuje takto: „Neformálním vůdcem se rozumí jedinec, který má vysoký sociometrický status, ovlivňuje členy skupiny a dění ve skupině.“ (Slepička, P., Hošek, V., Hátlová, B., 2011, s. 139). Jsou srdce i mozek svého týmu, nosiči morálky, kvality a nasazení. Bývají to duše kabiny, kde by mělo fungovat, že co řekne kapitán, platí. „Jejich význam se projevuje především v zátěžových situacích, kdy umí tým vyburcovat k vyššímu hernímu nasazení nebo naopak uklidnit v případě narůstající nervozity.“(Mitáš, V., a kol., 2013, s. 64)
27
2.1.2.2 Problémový hráč Ve fotbale platí nepsané pravidlo, že stejně jako má každý tým svého vůdce, má zpravidla i svého rebela. Podle jejich nejčastějších projevů by se dali rozdělit do mnoha různých skupin od simulantů, provokatérů, přes takzvané „pravidláře“, kteří s oblibou běhají rozhodčímu za zády a neustále zpochybňují každé jeho rozhodnutí, až po tzv. zlé muže. V naprosté většině případů je chování těchto hráčů cílené a každý z těchto výstřelků má svůj účel. Tak jako „pravidlář“ vyvíjí svým neustálým komentováním tlak na rozhodčího, provokatérův úmysl bude spočívat v tom, že se pokusí nějakým neférovým způsobem donutit svého soupeře k chybám nebo jej pomocí verbálních nebo neverbálních prostředků donutí k „odvetě“ v podobě agresivity (viz. reakce Zinedina Zidana ve finále MS 2006 v Německu, kde udeřil v nastaveném čase hlavou do hrudi Marka Materazziho a byl vyloučen). První skupinu tvoří simulanti, kteří se snaží i v slabém souboji teatrálně upadnout a přesvědčit tím rozhodčího k odpískání nedovoleného zákroku. Toto se nejčastěji děje v pokutovém území, kde tím tým získá výhodu pokutového kopu pro svůj tým. „ Jeho příčinou nemusí být jen oklamání rozhodčího a dosažení příznivého rozhodnutí ve formě pokutového kopu nebo volného kopu z výhodného postavení, ale také vytváření obhajoby pro své selhání.“ (Mitáš, V., a kol., 2013, s. 66) Toto jednání je dle Laws of the game (2012) posuzováno jako nesportovní chování a mělo by být (pokud je rozhodčím odhaleno) potrestáno napomenutím provinivšího (simulujícího) se hráče, tzn. udělením žluté karty. V případě, že sudí hráči uvěří a odpíská tuto „hereckou etudu“ jakou faul, může být tento hráč ještě dodatečně potrestán příslušnou disciplinární komisí na základě kamerového záznamu. Mezi nejvýraznější problémové hráče patří tzv. „drsňáci“, agresivní hráči, kteří nejdou daleko pro ostré slovo a vysloveně vyhledávají konflikt. P. Slepička pro ně užívá pojmenování zlí muži a uvádí: „Role zlého muže souvisí s vlastní sportovní činností a chování s touto rolí spojené je prezentováno během utkání a je namířeno ven ze skupiny proti soupeři“ (Slepička, P., Hošek, V., Hátlová, B., 2011, s. 136). Tito hráči se při konfliktní nebo vyhrocené situaci před, v průběhu
28
nebo i po utkání neváhají uchylovat k projevům nesportovnímu chování (vztyčený prostředníček, plivnutí na soupeře) nebo v extrémních případech i k použití násilí (kopnutí protivníka, napadení rozhodčího apod.). Takoví hráči, u nichž se toto chování opakuje, zejména budují svou pověst a jméno u fanoušků. Dávají tím najevo, že oni jsou tady ti „drsňáci“. Častokrát jsou tito hráči velmi oblíbení u příznivců svého týmu a naopak fanoušky soupeřů nenáviděni. Obyčejný divák se pak v některých případech nejde dívat na fotbal, ale jde se podívat na to, co tento hráč opět vyvede. Jejich zapojení do zápasu bývá často spojeno taktikou. Můžeme zde vycházet z Mitáše a kol., který tvrdí, že tito hráči bývají trenéry použiti pro tzv. taktickou agresi. „Nevychází z poměrů rozložení sil na hřišti, z frustrace ani z jiných podobných okolností, nýbrž z plnění taktických pokynů.“ (Mitáš, V., a kol., 2013, s. 67) Chápejme to tedy tak, že tento hráč je do utkání zapojen s jediným cílem, a to zastrašit hráče soupeře a narušit tak jejich herní koncepci. „Tato role je poměrně stabilní, je vázaná na určitého jedince, z čehož se dá usuzovat na podmíněnost této role osobnostními faktory, fyzickými dispozicemi.“ (Slepička, P., Hošek, V., Hátlová, B., 2011, s. 136) Z tohoto vyplývá, že zlý muž musí splňovat určité předpoklady. Dá se usuzovat, že bude nejspíše cholerického temperamentu, vznětlivý, popudlivý, agresivní a výbušný. Můžeme u něj předpokládat mezomorfně ektomorfní až čistě mezomorfní somatotyp, silně extrovertní, dle Sheldona somatotonický temperament. Pro své chování a vystupování bývají často formálními vůdci týmu, nebývají ovšem mezi ostatními hráči oblíbení. Dalším
výrazným
problémovým
hráčem
je
silně
egocentricky
orientovaný sportovec. Ego můžeme zjednodušeně chápat jako „Já“ a jeho výsledkem je naše chování. Egocentrismus je tedy silné a bezvýhradné prosazování sebe, svých zájmů a potřeb na úkor ostatních. Můžeme vycházet ze Slepičky, který charakterizuje egocentrického sportovce takto: „Má výrazné autistické myšlení a sklon k primadonství. Je dominantní, žárlivý a těžko snáší prohru.“(Slepička, P., Hošek, V., Hátlová, B., 2011, s. 100). Takoví hráči bývají nadmíru talentovaní a používají své nadání jako záminku k nadřazenosti a
29
povyšování se nad ostatní, u fanoušků bývají pro své nesporné kvality velmi oblíbení, již méně ovšem u svých spoluhráčů. „Ve fotbale jsou to často zejména hrotoví útočníci a střelci branek, někdy tvůrci hry ve středové řadě, méně často obránci. Pro svou labilitu se však zpravidla nestávají vůdčími osobnostmi týmu.“ (Mitáš, V., a kol., 2013, s. 65) Tato nestabilnost se nemusí nutně v utkání projevit. Pokud se týmu daří, daří se povětšinou i jim samotným, problém ovšem nastává v opačném případě. Pak se dají od těchto hráčů očekávat různé protesty, nesoustředěnost na výkon, časté diskuze s rozhodčím, projevy nesportovního chování, simulování a podobně.
2.2 Typologie trenérů Fotbal – velký lexikon popisuje trenéra takto: „Člověk, který sportovně vychovává mužstvo a pečuje o něj, zpravidla má kvalifikační průkaz vyžadovaný podle výkonnostní třídy.“ (Rohr, B., Simon, G., 2006, s. 410). Bedřich (2006) jej charakterizuje jako řídící článek tréninkového procesu a za nutnost u něj považuje znalost psychických a senzomotorických dějů, praktických vědomostí a zkušeností tvořících předpoklad pro stanovení kvalitního tréninkového obsahu. Cíl jeho práce pak shrnuje: „Obecně lze stanovit cíl trenérova snažení ( tedy i výchovy), kterým je maximální rozvoj hráčského a lidského potenciálu hráče.“ (Bedřich, L., 2006, s. 96). Národní vzdělávací fond popisuje činnost trenéra jako praktickou přípravu, výcvik ke schopnosti zvládnout určitou pracovní roli (pracovní činnost). V podstatě se tedy jedná o převádění vědomostí na úroveň dovedností, o výcvik v profesním chování. Trenér bývá zpravidla formálním vůdcem, tzn. je do funkce dosazen na základě určité společenské aprobace administrativní cestou. „Tato formálnost je ještě zdůrazňována v případech častého střídání trenérů či jejich udržováním ve funkci při zřetelné neschopnosti tuto roli plnit.“ (Slepička, P., Hošek, V., Hátlová, B., 2011, s. 139). „S řídící činností trenéra souvisí i jeho role, tj. jeho očekávané chování, např. při studiu osobnosti trenéra a jeho činností bylo identifikováno šest dimenzí
30
role: informační, důvěrníka, ukázňovaní, motivační, referentská a výchovná.“ (Bedřich, L., 2006; Dovalil, J., a kol., 2002, s. 148). V tréninkovém procesu se všechny role spojují a trenér musí činit taková rozhodnutí, která odpovídají jeho filozofii, zkušenostem a znalostem. Trenér plní řadu funkcí, z nichž úplně každá má vliv na jeho úspěšnost (Crespo, M., Miley, D., 2001).
2.2.1 Typologie trenérů dle způsobu vedení
2.2.1.1 Autokratické vedení Jinak také autoritativní vedení. Trenér řídí sportovní tým příkazy, zákazy, vyžaduje jejich důsledné plnění, nebere ohled na mínění členů kolektivu, nediskutuje. Chybí mu tudíž zpětná vazba od hráčů. V důsledku toho se vytrácí spontánní aktivita a atmosféra se stává napjatou. Výkon sportovního týmu může být vysoký, ale chybějí mu aktivní tvořivé prvky a hrozí nakupení konfliktů (Sekot, A., a kol., 2004). Často projevuje cholerické tendence. Tito trenéři jsou motivováni úkolem a splnění tohoto úkolu je pro ně prioritní, vztahy s hráči jsou pro ně až druhotnou záležitostí (Tod, D., Thatcher J., & Rahman, R., 2012). Autoritářský trenér rozhoduje sám a očekává bezpodmínečné plnění zadaných úkolů. Takovýto způsob vedení ovšem potlačuje jakoukoli snahu o alternativní řešení vzniklého problému. Dle Slepičky (2011) může ještě vznikat problém při případném odvolání autokratického trenéra. „V případě odstoupení vůdce družstvo může mít potíže v motivaci pro další činnost, protože chybí tlak, který vůdce vykonával. Výsledkem delší absence autoritářského vůdce bývá i oslabení sociální struktury a výkonnostní propad způsobený nestabilitou celého družstva.“ (Slepička, P., Hošek, V., Hátlová, B., 2011, s. 140)
2.2.1.2 Demokratické vedení Tento trenér používá logickou argumentaci pro požadavky disciplíny. Vytváří prostředí pro vytváření demokratických rozhodnutí. Je přátelský, jeho
31
pracovní činnost aktivuje vysokou motivaci. V týmu panuje spokojenost. Výkonnost bývá na dobré úrovni. Hráčům poskytuje dostatek prostoru a času k realizaci tvůrčí činnosti a alternativním řešením. (Bedřich, L., 2006) Dle Votíka (2005) je toto vedení založeno na vzájemném respektování názorů mezi trenérem a hráči a jejich demokratické dohodě. „Trenér nebrání, spíše povzbuzuje členy týmu k vyjádření jejich názoru. Diskutuje a mínění podřízených bere v úvahu, i když se podle nich řídit nemusí.“ (Votík, J., 2005, s. 189) Ve skupině je vysoká aktivita jejich členů, otevřená atmosféra s převládající vzájemnou důvěrou. To umožňuje, že se skupina může v některých případech regulovat sama. Pokud je ve skupině vysoká motivace je vysoký i výkon. Důležitou úlohu při tomto stylu vedení, který lze obecně považovat za nejvhodnější, tedy sehrává stupeň motivace sportovců ( Sekot, A., a kol., 2004).
2.2.1.3 Liberální vedení Tento přístup k vedení mužstva charakterizuje značná volnost, bez výraznějšího zasahování do skupinového života. Takový trenér stojí stranou a svůj vliv se nesnaží nijak prosazovat. Hru zvlášť neorganizuje a družstvo ani příliš nemotivuje. (Mitáš, V., a kol., 2013) Tento typ vedení bývá zpočátku přijímán velmi kladně, neboť dává hráčům naprostou volnost projevit svůj talent bez výraznějších omezení ze strany trenéra. „Pokud je ovšem uplatňován stále, často takový vůdce selhává při směřování družstva k jednomu cíli a k úspěšnému dosahování tohoto cíle, především v zátěžových situacích.“ (Slepička, P., Hošek, V., Hátlová, B., 2011, s. 140). Takový trenér je shovívaný, přátelský, u hráčů oblíbený, jelikož jim dává neomezený prostor k uplatnění tvořivosti, ale jeho výkonnost nebývá vysoká (Bedřich, L., 2006). Nedává svěřencům téměř žádné příkazy, ani nekontroluje jejich plnění. Z toho vyplývá, že mužstvo se řídí skoro samo, atmosféra je uvolněná a otevřená a výkon závisí na skupinové seberegulaci. U těchto trenérů můžeme nejčastěji pozorovat sklony k flegmatismu.
32
2.2.2 Typologie trenérů dle jejich přístupu Zde se nám nabízí možnost rozdělit si trenéry dle jejich přístupu k sportovnímu tréninku a jejich často i životního postoje. 2.2.2.1 Tradicionalista Dle Nového akademického slovníku cizích slov A - Ž (2008) je tradicionalista člověk lpící na starých hodnotách, zvyklostech a aktivitách, konzervativní staromilec usilující zachovat minulé i status quo. V otázce sportovního tréninku jde tedy o trenéra, který stále uplatňuje stejný obsah tréninkové jednotky, užívá stejné formy, metody a postupy. Jedná zpravidla příkazově a není ochoten o svém přístupu debatovat nebo na něm cokoliv měnit (Votík, J., 2005) 2.2.2.2 Novátor Tento přístup je nejvíce spojen s demokratickým způsobem vedení. Trenér naslouchá svým hráčům a přijímá od nich nové podněty, podstatnou roli zde hraje zpětná vazba. Nebojí se experimentů jak v tréninku, tak přímo v utkání. Sleduje moderní trendy a neváhá s jejich uplatněním i v nižších výkonnostních třídách. 2.2.2.3 Improvizátor Takový trenér vede tréninkový proces variabilně. Jednotlivé jednotky se od sebe obsahově liší. Dokáže skvěle využít situace, konkrétních podmínek a individuálních schopností jednotlivých hráčů. Klade velký důraz na kreativitu a schopnost alternativního myšlení. „Pokud je jeho činnost podložena alespoň rámcovým plánem a přípravou, lze takový způsob vedení považovat za pozitivní. Ale také může být improvizace výrazem povrchního přístupu.“ (Votík, J., 2005, s. 190) Na závěr této části je nutno doplnit, že žádná typologie nemůže pokrýt osobnost trenéra v celé šíři jeho projevů. Kritéria dělení se vždy týkají jen některých oblastí osobnosti trenéra. „Neexistuje jediný správný způsob vedení fotbalového družstva. Záleží na skladbě týmu, na situaci, na osobnosti trenéra. Neexistuje ani ideální typ vůdce vhodný pro všechny skupiny a všechny situace.“ (Votík, J., 2005, s. 190)
33
2.3 Fotbaloví diváci, jejich vliv a typologie Fotbal je nejrozšířenější a nejoblíbenější týmová hra na světě. Finálový turnaj Mistrovství světa ve fotbale v roce 2006, který se konal v Německu, sledovalo dohromady podle odhadů FIFA přes 26 miliard diváků. Jedno okřídlené fotbalové tvrzení říká, že kopaná se hraje hlavně pro diváky, chodí ovšem diváci na stadiony kvůli fotbalu? 2.3.1 Vliv domácího prostředí „Působení výhody domácího prostředí je u některých sportů zjevnější než u jiných, nevíme ale o žádném sportu, při němž by sportovci doma zpravidla dosahovali horších výsledků.“ (Wallace a kol., 2005, s. 429 in Tod, D., Thatcher, J., & Rahman, R., 2012, s. 110) Domácí prostředí působí na sportovce hned v několika směrech. Dle Stefaniho (2007) se tato výhoda skládá z kombinace těchto tří faktorů:
známost místa konání (taktický faktor)
únava hostujícího týmu z cestování (fyziologický faktor)
vliv domácích fanoušků na domácí i hostující týmy prostřednictvím povzbuzování nebo odmítavého hučení (psychologický faktor) (Tod,D., Thatcher, J., & Rahman, R., 2012, s. 111)
Na hráče divácká podpora a výhoda domácího prostředí působí vesměs pozitivně, zejména v případech, kdy jsou šance obou zúčastněných týmu vyrovnané. Povzbuzování publika dokáže naklonit pomyslné misky vah ve prospěch domácího klubu. V některých případech ovšem může domácí prostředí působit na hráče svazujícím dojmem a vede k nervozitě a následnému hernímu nebo výsledkovému výpadku. Již nejednou jsme na vrcholové fotbalové scéně sledovali, jak očekávání a předpoklady domácích fanoušků vysoce předčilo skutečnost, vedlo k vytvoření obrovského tlaku na hráče i realizační tým a vyústilo ve„vyhoření“ domácího týmu. „Totéž povzbuzující publikum, které může napomoci k vyšším výkonům ve většině situací, může v situacích rozhodujících utkání mistrovství světa vést k poklesu výkonu.“ (Tod, D., Thatcher, J., & Rahman, R., 2012, s. 112) 34
2.3.2 Typologie fotbalových diváků Obecně lze říci, že fotbalový divák, je každý, kdo někdy sledoval buď přímo na stadionu nebo zprostředkovaně pomocí televize nebo internetu utkání ve fotbale. Je zde ovšem třeba rozlišovat jednotlivé skupiny diváků, jejich postoj, přístup ke kopané a emoční náboj. Vhodný způsob rozdělení nabízí Mareš (2004) dle mnoha kritérií, která byla zvolena na základě rozhovorů a provedených pozorování, na sportovní diváky, sportovní fanoušky a hooligans. Výsledky jsou zaznamenány v tabulce níže (viz. Tab. 2). Tab. 2 Rozlišení fotbalových diváků, fanoušků a chuligánů (Mareš, Smolík, Suchánek, 2004, s. 11) Kritérium
Sportovní diváci Sportovní fanoušci
Hooligans
Stabilita skupiny
Nízká
Vysoká
Vysoká
Integrace skupiny
Nízká
Vysoká
Vysoká
Koheze
Nízká
Střední
Vysoká
Atraktivnost skupiny
Nižší
Vysoká
Vysoká
Stálost skupiny
Nízká
Střední
Vysoká
Autonomie skupiny
Nízká
Střední
Vysoká
Velikost skupiny
Velká
Střední
Malá
Míra intimity skupiny
Nízká
Střední
Vysoká
Vysoká
Střední
Nízká
Heterogenní
Homogenní
Homogenní
Orientace skupiny
Nízká
Střední
Vysoká
Hodnotová orientace
Nízká
Střední
Vysoká
Míra uspokojení
Nízká
Střední
Vysoká
Stupeň libosti
Nízký
Střední
Vysoký
Míra kontroly
Nízká
Střední
Vysoká
Násilné chování
Nízké
Nízké
Vysoké
Projevy nacionalismu
Nízké
Vysoké
Vysoké
Projevy xenofobie a rasismu
Neexistence
Výjimečné
Časté
Stupeň ideologie skupiny
Neexistence
Neexistence
Vysoký
Objektivní
Subjektivní
Subjektivní
Nízký
Vysoký
Nízký
Propustnost skupiny Homogenita/heterogenita
Hodnocení zápasů Klubismus
35
Návštěvníci fotbalových utkání byli kategorizováni i Policií ČR do následujících skupin dle míry rizikovosti jejich chování: kategorie A – nerizikoví návštěvníci (fotbaloví diváci), kategorie B – méně rizikoví návštěvníci (fotbaloví fanoušci), kategorie C – velmi rizikoví návštěvníci fotbalových utkání (fotbaloví chuligáni). (Sekot, A., 2008, p. 139 – 160; Smolík, J., 2008, p. 17 – 20)
2.3.2.1 Fotbalový divák Fotbalového diváka chápejme jako člověka, který má rád sport obecně, ale není spjat s žádným klubem, míra jeho objektivity je tedy vysoká. Je to pasivní pozorovatel, který často sleduje sportovní klání zprostředkovaně (internet, televize, noviny). Takový divák odchází ze zápasu spokojen, ať je výsledek jakýkoliv. Má odlišné emoční prožitky stejné herní akce od diváka, který se ztotožňuje s některým sportovcem nebo klubem. (Slepička, P., 2009) „Fotbal je pro fotbalového diváka na stejné úrovni jako divadelní představení, protože i po jeho shlédnutí odchází spokojen se silným prožitkem získaným z průběhu hry.“ (Mareš, M., Smolík J., Suchánek, M., 2004, s. 12)
2.3.2.2 Fotbalový fanoušek Rohr a Simon ve svém velkém lexikonu fotbalu popisují fanouška takto: „Vášnivě nadšený příznivec mužstva, který svoji sounáležitost s jím uctívaným klubem projevuje hlasitým povzbuzováním během hry (i při utkáních na hřišti soupeře, kam často s obtížemi cestuje), svým vnějším zjevem (např. nošením šály nebo čepice se znakem klubu), nošením klubových vlajek nebo transparentů.“ (Rohr, B., Simon, G., 2006, s. 131) Dle Mareše (2004) jde takový fanoušek na utkání s jistým očekáváním, kdy požaduje výhru „svého“ klubu. Je úzce spjat s daným týmem a prožívá s ním všechny úspěchy i neúspěchy. Fotbal bývá většinou jeho jediným oblíbeným sportem. Pro fotbalového fanouška je typické dělení na „MY“ (příznivci klubu, dresy, barvy) a „ONI“ (fanoušci druhého klubu) (Slepička, P., 1990)
36
„ Princip fandovství je založen na faktu, že při zápasech v kopané vzniká určitý druh rivality, přičemž se příznivci jednoho týmu stávají skupinou s vlastní identitou a brání se proti těm, kteří ji narušují, tedy proti fanouškům soupeře.“ (Mareš, M., Smolík, J., Suchánek, M., 2004, s. 12) Taková obrana se nemusí nutně projevovat násilím (i když v extrémně emočních situacích, při působení davového efektu, k těmto projevům občas dochází), ale například soubojem hlasivek
v intenzitě
a
hlasitosti
povzbuzování,
vytvořením
nápaditější
choreografie nebo oslavného chorálu.
2.3.2.3 Fotbaloví chuligáni Pojem chuligán vznikl počeštěním anglického slova hooligan, které má původ ve jméně irské rodiny Hooligan, jejíž synové opilí a zuřiví táhli Londýnem.( Rohr, B., Simon, G., 2006) Toto slovo se nejprve užívalo pro agresivní a násilné fanoušky, později zobecnělo a dnes se užívá jako pojmenování pro jakékoli výtržníky či vandaly nejen na fotbalových stadionech. Pro chuligány je typické sdružování ve skupinách, tvořených převážně mladými militantně orientovanými příznivci. Tyto party se scházejí na fotbalových stadionech s primárním úkolem vyvolat potyčku nebo střet s policií nebo stejně orientovanou skupinou podporující soupeřův tým. Chuligáni jsou velmi dobře organizovaní a nesjednocuje je pouze klubová rivalita a nenávist vůči jiným chuligánským skupinám, ale i národnostní, regionální nebo sociální motivy. Velmi často se ani neidentifikují s klubem, který oficiálně podporují, ale pouze se svoji skupinou. (Mareš, M., Smolík, J., Suchánek, M., 2004) Fotbalové utkání je pro ně pouze záminka a příležitost k projevu svého rasistického, antisemitského nebo nacionálně-šovinistického
názoru
spojeného
s přímou
agresí
a fyzickou
konfrontací. Dle Lešky (2004) v těchto skupinách vznikají silné emocionální vazby a skupinová identita, vymezená negativními hodnotami. Jednotlivé party chuligánů si vytváří společné normy, které jsou pro každého člena nepsaným zákonem. Ti, kteří normy dodržují anebo obohacují o nové prvky (nový způsob provokace, nový posměšný chorál), jsou psychologicky odměňováni a tak dochází
37
k rozdělování rolí a norem ve skupině. K výzkumu těchto sociálních rolí ve skupině hooligans přispěili i Mars, Rosser a Harré (1978), kteří zkoumali a pozorovali chování příznivců fotbalového týmu FC Oxford. Klasifikovali pak 7 typů rolí:
Chant leader – iniciátor chorálů, pokřiků a zpěvů
Aggro leader – útočník, který v případě vzniku konfliktu stojí v první řadě, příležitostně ozbrojen
Nutter – neboli šašek, který se chová bláznivě, potřeštěně
Hooligan
Organizer – organizuje např. výjezdy na jiné stadiony apod.
Fighter – podněcují ostatní fanoušky ke střetu s jinou skupinou a rovněž jako první vedou útoky, provokatéři
Heavy drinker – opilec, je ve skupině věhlasný tím, že dokáže vypít obrovské množství piva
Fotbaloví chuligáni se přizpůsobují nejnovějším podmínkám a ke komunikaci používají hlavně internet, mají založené vlastní webové stránky, na kterých prezentují své názory a zkušenosti nebo si vyměňují názory s fanoušky soupeře. Dokonce vydávají své vlastní tiskoviny (tzv. fanziny). K domlouvání bitek slouží především mobilní telefony. Velmi častá je i družba (spolupráce) s extrémními skupinami z jiných zemí, jmenujme například spolupráci fanoušků Baníku Ostrava a polského GKS Katowice. V přiložené tabulce je přehled nejznámějších chuligánských skupin u nás, jejich fanzinů a případné mezinárodní družby (viz. Tab. 3). Závěrem této kapitoly je nutno podotknout, že problematika rowdies, jak se někdy chuligáni označují, se netýká jen České republiky, ale je to fenomén celoevropský. Na internetu jsou k dispozici webové adresy militantních fanoušků z více než devadesáti zemí Evropy. Násilí na stadionech se snaží zamezit UEFA i FIFA. V některých zemích (např. Anglie) se již podařilo tento jev takřka úplně vymýtit, na druhou stranu vzpomeňme na poslední zápas mezi Baníkem Ostrava a pražskou Spartou (hráno 22. března 2014).
38
Tab. 3: Nejznámější existující i zaniklé chuligánské gangy v ČR (Mareš, M., Smolík J., Suchánek, M., 2004, p. 135 - 136) Název fotbalového klubu
FC Zbrojovka Brno
AC Sparta Praha
Mezinárodní družba Gangy
Slovensko Johny Kentus Gang (a mládežnická „záloha“ Cheeky Boys) Orthodox Fans Brno Torcida Ultras Brno Brigade Drápek z Lasičky Red Pirates Sparta Frakce Rudý úder
Chachar Boys FC Baník Ostrava
SK Slavia Praha
FC Viktoria Plzeň
Tiskoviny
Apple Commando Barabi Chachar Juniors Ultras Orlová Brigate 97 Slavia Hooligans Slavia Youngsters Tlupa Toma Sojera Blue – Red Wolves Pilsen Pilsen fans Pilsen bOi!s Radikálové Plzeň
Polsko
Eagle
Orthodox
Slovan Bratislava (od r. 1996)
Ultra Pirát Košice Bezmozek Times Chachar boys Spartak Trnava (od r. 1988)
Bazal
GKS Katovice (od r. 1996)
Fanatik Time for You Výtržník
Blue Red Wolves Pilsen Pilsen Fans Pilsen bOi!s informátor Alcohools
39
Górnik Walbrzych (od r. 1999)
3
Závěr Ústředním tématem této bakalářské práce je typologie účastníků
fotbalového utkání. Jmenovitě pak hráčů, trenérů a diváků. Celá práce sestává ze dvou kapitol, přičemž obě jsou čistě teoretické, zaměřené na sběr a systematizaci dostupných dat. Cílem této práce bylo přiblížit problematiku typologie účastníků fotbalového utkání nejen lidem zasvěceným, ale i laikům, kteří nemají o fotbalu příliš hluboké znalosti. Pokusil jsem se na základě dostupných údajů, pozorování a empirických zkušeností systematizovat a charakterizovat jednotlivé účastníky, popsat jejich chování, projev a vyjadřování. Tyto údaje pak mohou sloužit k jejich snadnější a rychlejší identifikaci. Pro fotbalové rozhodčí může tento text sloužit jako součást jejich dlouhodobé psychologické přípravy. Pomůže jim například v otázkách, proč se problémoví hráči chovají tak, jak se chovají, jakým způsobem se projevují rozdílné skupiny fanoušků na stadionech nebo jaké jsou přístupy ve vedení a trénování sportovního týmu. Tuto práci jsem vypracoval jako základ pro svůj budoucí výzkum. Oblast psychologické typologizace mezi jednotlivými účastníky fotbalového utkání je ještě značně neprobádaná. Na mnoho otázek zde zatím neexistují adekvátní odpovědi, a proto bych se chtěl této problematice v budoucnu ještě více věnovat.
40
Použité zdroje Literární zdroje:
TELLEGEN, Auke (1988). The analysis of consistency in personality assessment. Journal of Personality, vol. 56, s. 621-663.
CHAMORRO-PREMUZIC,
Tomas
a
Adrian
FURNHAM.
The
psychology of personnel selection. Cambridge, UK: Cambridge University Press, 2010, xv, 284 p. ISBN 9780521868297
SMÉKAL, Vladimír. Pozvání do psychologie osobnosti: člověk v zrcadle vědomí a jednání. 1. vyd. Brno: BARRISTER & PRINCIPAL, c2002, 517 s. ISBN 8085947811.
NAKONEČNÝ, Milan. Sociální psychologie organizace. Vyd. 1. Praha: Grada, 2005, 225 s. ISBN 802470577x.
KOHOUTEK, Rudolf. Základy užité psychologie. Brno: Cerm, 2002, 544 s. ISBN 8021422033.
ŘÍČAN, Pavel. Psychologie osobnosti: [obor v pohybu]. Vyd. 5., rozš., V Grada Publishing 1. Praha: Grada, 2007, 196 s. ISBN 9788024711744.
ALLPORT, Gordon Willard a Gardner LINDZEY. Handbook of social psychology. 2nd print. Cambridge: Addison-Wesley Publishing Company, 1954, 588 s.
CAKIRPALOGLU, Panajotis. Úvod do psychologie osobnosti. Vyd. 1. Praha: Grada, 2012, 287 s. ISBN 9788024740331.
ŘÍČAN, Pavel. Psychologie osobnosti: obor v pohybu. 6., rev. a dopl. vyd. Praha: Grada, 2010, 208 s. ISBN 9788024731339.
SMÉKAL, Vladimír. Pozvání do psychologie osobnosti: člověk v zrcadle vědomí a jednání. 2., opr. vyd. Brno: Barrister & Principal, 2004, 523 s. ISBN 8086598659.
BALCAR, Karel. Úvod do studia psychologie osobnosti. Vyd. 1. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1983, 231 s.
JUNG, Carl Gustav. Základní otázky analytické psychologie a psychoterapie v praxi. Vyd. 1. Brno: Nakladatelství Tomáše Janečka, 1996, 436 s. ISBN 8085880121 41
HALL, Calvin S a Gardner LINDZEY. Teorie osobowości. Wyd. 1. Warszawa: Państwowe wydawnictwo naukowe, 1990, 655 s. ISBN 8301092408.
HELWIG, Paul. Charakterologie. 2. opr. vyd., Stuttgart: Ernst Klett, 1951, 311 s.
NÝVLTOVÁ, Václava. Personální management. 1. vyd. Praha : Vysoká škola chemicko-technická, 2003. 212 s. ISBN 8070805110
MIKULÁŠTÍK, Milan. Psychologie v managementu a v podnikání. 1. vyd. Zlín : Univerzita Tomáše Bati, 2004. 268 s. ISBN 8073181932
ŘÍČAN,
Pavel.
Psychologie
osobnosti.
Vyd.
4.
Bratislava:
Psychodiagnostické a didaktické testy, 1983, 193 s.
MĚKOTA, Karel a Petr BLAHUŠ. Motorické testy v tělesné výchově. 1. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1983, 335 s.
HARTL, Pavel a Helena HARTLOVÁ. Psychologický slovník. 1. vyd. Praha: Portál, 2000, 774 s. ISBN 807178303x.
LANGMEIER, Josef a Dana KREJČÍŘOVÁ. Vývojová psychologie. 2., aktualiz. vyd. Praha: Grada, 2006, 368 s. ISBN 8024712849.
LAZNIBATOVÁ, Jolana. Nadané dieťa: jeho vývin, vzdelávanie a podporovanie. Bratislava: Iris, 2001, 394 s., [16] s. barev. obr. příl. ISBN 8088778328.
DAVIS, Gary A a Sylvia B RIMM. Education of the gifted and talented. 5th ed. Boston: Pearson/A and B, c2004, xvi, 534 p. ISBN 0205388507.
SLEPIČKA, Pavel, Václav HOŠEK a Běla HÁTLOVÁ. Psychologie sportu. Vyd. 2. Praha: Karolinum, 2009, 240 s. ISBN 9788024616025.
MARTÍNEK, Zdeněk. Agresivita a kriminalita školní mládeže: druhy agresí, přístupy k agresívnímu chování, poruchy chování, šikana. Vyd. 1. Praha: Grada, 2009, 152 s. ISBN 9788024723105.
PRŮCHA, Jan, Eliška WALTEROVÁ a Jiří MAREŠ. Pedagogický slovník. 6., rozš. a aktualiz. vyd. Praha: Portál, 2009, 395 s. ISBN 9788073676476.
ROHR, Bernd a Günter SIMON. Fotbal: velký lexikon : osobnosti, kluby, názvosloví. 1. vyd. Praha: Grada, 2006, 495 s. ISBN 8024711583. 42
KUREŠ, Jiří. Pravidla fotbalu: platná od 1.7.2011. 1. vyd. Praha: Olympia, 2011, 147 s. ISBN 9788073763114.
HARGITAY, György. Moderná hra brankára. Vyd. 1. Bratislava: Šport, 1978, 291 s., 34 s. fot. příl.
VOTÍK, Jaromír a Jiří ZALABÁK. Trenér fotbalu "C" licence. 2. upr. vyd. Praha: Českomoravský fotbalový svaz - Oddělení vzdělávání trenérů, 2003, 127 s. ISBN 8070337826.
ŠKORPÍK, Radek. Testování pohybových schopností a vlastností u fotbalových brankářů - kategorii starší žáci. 2005, 62 l. [2] l. příl.
MITÁŠ,Václav a kol. Management utkání: Technika řízení utkání ve fotbalu. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2013, 86 s. ISBN 9788021062368
BEDŘICH, Ladislav. Fotbal: rituální hra moderní doby. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2006, 195 s. ISBN 8021039272.
DOVALIL, Josef. Výkon a trénink ve sportu. Vyd. 1. Praha: Olympia, 2002, 331 s. ISBN 8070337605.
CRESPO, Miguel a Dave MILEY. Tenisový trenérský manuál 2. stupně (pro vrcholové trenéry). 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2001, 305 s.
TOD, David, Joanne THATCHER, Rachel RAHMAN, Nigel HOLT a Rob LEWIS. Psychologie sportu. Vyd. 1. Praha: Grada, 2012, 194 s. ISBN 9788024739236.
SEKOT, Aleš. Sociální dimenze sportu. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2004, 245 s. ISBN 8021035811.
VOTÍK, Jaromír. Trenér fotbalu "B" UEFA licence: (učební texty pro vzdělávání fotbalových trenérů). 2. vyd. Praha: Olympia, 2005, 261 s. ISBN 8070339217.
KRAUS, Jiří. Nový akademický slovník cizích slov A-Ž. Vyd. 1. Praha: Academia, 2008, 879 s. ISBN 9788020014153.
MAREŠ, Miroslav, Josef SMOLÍK a Marek SUCHÁNEK. Fotbaloví chuligáni: evropská dimenze subkultury. Vyd. 1. Brno: Centrum strategických studií, 2004, 181 s. ISBN 8090333303. 43
SMOLÍK, Josef. Fotbalové chuligánství: historie, teorie a politizace fenoménu. Vyd. 1. Karlovy Vary: Zdeněk Plachý - vydavatelství & nakladatelství, 2008, 280 s. ISBN 9788090355637.
SLEPIČKA, Pavel. Sportovní diváctví. Vyd. 1. Praha: Olympia, 1990, 213 s. ISBN 9788070330128
Internetové zdroje
IFAB, (2013) Laws of the game 2012/ 2013 [online] dostupné z http://www.fifa.com/mm/document/footballdevelopment/refereeing/81/42/ 36/lawsofthegame_2012_e.pdf
FRANĚK, Petr, (2011) Maslowova pyramida potřeb – jeden velký omyl [online]
dostupné
z
http://www.filosofie-uspechu.cz/maslowova-
pyramida-lidskych-potreb/
BERNACIKOVÁ, Martina, KAPOUNKOVÁ, Kateřina, NOVOTNÝ, Jan a kol. (2010) Fyziologie sportovních disciplín
[online]
dostupné z
https://is.muni.cz/auth/do/rect/el/estud/fsps/ps10/fyziol/web/sport/hryfotbal.html
CAKIRPALOGLU, Panajotis, (2011) Temperament [online] dostupné z http://pfyziollfup.upol.cz/castwiki/?p=1459
44
Seznam tabulek a obrázků
Tab. 1 Charakteristiky jednotlivých temperamentových komponent - str. 12 Tab. 2 Rozlišení fotbalových diváků, fanoušků a chuligánů – str. 35 Tab. 3 Nejznámější existující i zaniklé chuligánské gangy v ČR – str. 39
Obrázek 1 Somatograf fotbalistů - str. 15 Obrázek 2 Popis komponent temperamentu podle H. J. Eysencka - str. 17 Obrázek 4 Maslowova pyramida vnitřních potřeb – str. 20
45
Shrnutí Bakalářská práce se zabývá typologií účastníků fotbalového utkání. Celá práce se skládá ze dvou teoretických kapitol. První kapitola je zaměřena především na psychologií osobnosti, temperamentem a charakterem. Druhá kapitola pak rozebírá typologii účastníků utkání, kteří jsou dále rozděleni na hráče, trenéry a diváky.
Summary The Bachelor thesis focuses on typology of participants in football match. All thesis is divided into two theoretical chapters. First chapter concerns mostly of psychology of personality, temperament and character . Second one is about typology of participants in football match, who are divided into players, trainers and audience.
46
