Návrh koncepce sportovní přípravy ve fotbalu ve. věkové kategorii U6

UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE FAKULTA TĚLESNÉ VÝCHOVY A SPORTU

Návrh koncepce sportovní přípravy ve fotbalu ve věkové kategorii U6 Bakalářská práce

Vedoucí bakalářské práce:

Vypracoval:

Mgr. Pavel Frýbort

Oldřich Šmerda

Praha, duben 2014

Prohlašuji, že jsem závěrečnou bakalářskou práci zpracoval samostatně a že jsem uvedl všechny použité informační zdroje a literaturu. Tato práce ani její podstatná část nebyla předložena k získání jiného nebo stejného akademického titulu.

V Praze, dne ……………………………

Oldřich Šmerda ……………………

Evidenční list Souhlasím se zapůjčením své diplomové práce ke studijním účelům. Uživatel svým podpisem stvrzuje, že tuto diplomovou práci použil ke studiu a prohlašuje, že ji uvede mezi použitými prameny.

Jméno a příjmení:

Fakulta / katedra:

Datum vypůjčení:

Podpis:

______________________________________________________________________

Poděkování Touto cestou bych rád poděkoval panu Mgr. Pavlu Frýbortovi za jeho cenné rady a trpělivost při vedení mé bakalářské práce. Dále bych rád poděkoval panu Mgr. Jaroslavu Vavříčkovi, za pomoc a umožnění konzultací s trenéry, ohledně informací potřebných k úspěšnému dokončení bakalářské práce.

Abstrakt Název: Návrh koncepce sportovní přípravy ve fotbalu ve věkové kategorii U6

Cíle práce: Cílem této práce, je vytvoření modelu sportovní přípravy dětí ve fotbalu v rámci jednoho roku. Model bude koncipován pro děti ve věku 5-6 let.

Metody: Při tvorbě modelu sportovní přípravy fotbalistů (ve věku 5-6 let) byla použita metoda účelového sběru kvalitativních dat. Dále také využití zkušeností vlastních a expertů zabývajících se touto problematikou.

Výsledky: Výsledkem této práce je návrh modelu sportovní přípravy fotbalistů ve věku 5-6 let.

Klíčová slova: Fotbal, sportovní příprava, předškolní věk, specifická příprava, roční tréninkový cyklus.

Abstract Title: Draft of conception of sport preparation in football in age group U6

Objectives: The main aim is to create a model of sport preparation for children in football for a one year. This model is done for 5 - 6 years old kids.

Methods: For creation of this model has been used a method of utilitarian collecting of quality datas. There has been also used my own experiences and a experiences of experts for this issues.

Results: The reasult is a proposition of model of sport preparation for 5 - 6 years old football players.

Key words: soccer, sport preparation, preschool age, specific preparation, one year training cycle.

Seznam tabulek Tabulka č. 1: OTU „1“ pro kategorii U6. ....................................................................... 47 Tabulka č. 2: OTU „2“ pro kategorii U6. ....................................................................... 47 Tabulka č. 3: OTU „3“ pro kategorii U6. ....................................................................... 48 Tabulka č. 4: Výběr dovedností. ..................................................................................... 49 Tabulka č. 6: Počet TJ v druhém mezocyklu. ................................................................. 56 Tabulka č. 7: Počet TJ v třetím mezocyklu. ................................................................... 60 Tabulka č. 8: Počet TJ v čtvrtém mezocyklu. ................................................................. 63 Tabulka č. 9: Minimální požadavky na osvojené dovednosti......................................... 65

Seznam grafů Graf č. 1: Rozložení TJ trvající 60 min. ......................................................................... 55 Graf č. 2: Rozložení TJ trvající 80 min. ......................................................................... 59 Graf č. 3: Rozložení TJ trvající 85 min. ......................................................................... 62 Graf č. 4: Rozložení TJ trvající 85 min. ......................................................................... 64

Obsah 1. ÚVOD ......................................................................................................................... 11 2. TEORETICKÁ VÝCHODISKA ................................................................................ 13 2.1 Charakteristika moderního fotbalu ....................................................................... 13 2.2 Charakteristika individuálního herního výkonu ................................................... 13 2.2.1 Herní činnost jednotlivce ............................................................................... 13 2.3 Dlouhodobá koncepce sportovního tréninku ........................................................ 14 2.3.1 Raná specializace ........................................................................................... 15 2.3.2 Koncepce tréninku přiměřeného věku ........................................................... 16 2.4 Podstata sportovní přípravy .................................................................................. 19 2.5 Cíle sportovní přípravy ......................................................................................... 20 2.6 Charakteristika předškolního věku ....................................................................... 21 2.7 Senzitivní období .................................................................................................. 23 2.8 Fáze motorického učení ........................................................................................ 25 2.9 Technická příprava ve fotbalu .............................................................................. 27 2.9.1 Fáze technické přípravy ................................................................................. 29 2.9.2 Učíme se techniku .............................................................................................. 31 2.10 Kondiční příprava ............................................................................................... 38 2.10.1 Stimulace koordinačních schopností ........................................................... 38 2.10.2 Stimulace rychlostních schopností............................................................... 41 2.10.3 Stimulace vytrvalostních schopností ........................................................... 43 2.10.4 Stimulace silových schopností ..................................................................... 43 3. METODIKA PRÁCE ................................................................................................. 45 3.1 Formulace problému ............................................................................................. 45

3.2 Cíle a úkoly práce ................................................................................................. 45 3.3 Metody .................................................................................................................. 46 4. VÝSLEDKY ............................................................................................................... 47 4.1 OTU (obecné tréninkové ukazatele) ..................................................................... 47 4.2 STU (specifické tréninkové ukazatele) ................................................................. 48 4.3 Rozdělení obsahu tréninku dle jednotlivých mezocyklů ...................................... 49 4.4 Výstupní hodnoty.................................................................................................. 65 4.5 Motoricko-funkční příprava .................................................................................. 66 5. DISKUSE ................................................................................................................... 67 6. ZÁVĚR ....................................................................................................................... 70 7. SEZNAM LITERATURY .......................................................................................... 71 8. PŘÍLOHY ................................................................................................................... 73

1. ÚVOD V této práci bych rád navrhnul jednu z cest, jak je možné pracovat s dětmi v předškolním věku 5-6 let. Dle mého názoru je z hlediska fotbalu v České republice velmi málo literatury, která se zabývá touto problematikou. V rámci tohoto nedostatku zdrojů jsem se rozhodl zpracovat tuto práci jako ukázku možných postupů, jak pracovat s těmi nejmenšími fotbalisty. Tréninku dětí se věnuji již pátým rokem. V prvních dvou letech jsem působil jako hlavní trenér u mladší přípravky v klubu nižší soutěže. Nyní již třetím rokem pracuji jako asistent starší přípravky AC Sparta Praha a zároveň působím ve „Sparťanské fotbalové školičce“. Jelikož projekt školičky spadá společně s mým kolegou plně pod naši kompetenci, patří to k dalším důvodům, proč jsem si vybral toto téma. Díky zkušenostem, které jsem nabyl před mým příchodem do klubu AC Sparta Praha, jsem zjistil, že pohled na trénink této kategorie je ve velké míře zkreslený. Často jsou kluby nuceny využít trenéry, kteří nemají požadované vzdělání na adekvátní vedení tréninku nebo dokonce rodiče. Z personálního hlediska je zřejmé, že kluby jsou často rády za jakoukoliv podporu a pomoc, ovšem z hlediska tréninkového procesu a samotného vývoje dětí je tento postup neadekvátní. Pracovat s dětmi jako se „zmenšeninami“ dospělých a klást na ně podobné, byť upravené nároky, děti rozvíjí špatným směrem a v průběhu vývoje může docházet k nenávratným poškozením jak z hlediska fyzického, tak mentálního. Systém registrace členů FAČR v České republice má jasné podmínky ohledně věku jedince, kterého je možno registrovat, a tím pádem ho nechat hrát mistrovská utkání. Tato věková hranice je 6 let, a tudíž myslím, že před dovršením minimálně tohoto věku, je jakékoliv soutěžní zapojení dětí s cílem „vítězství“ v utkání neadekvátní. Po tříleté zkušenosti s tréninkem dětí na té nejvyšší úrovni a studia FTVS jsem dospěl k názoru, že situace v těchto kategoriích je velmi nepřehledná a informace o postupech v tréninku jsou jen těžko získatelné. Sám jsem, jako aktivní hráč, prošel

11

zcela neadekvátní sportovní přípravou a je to jeden z dalších důvodů, proč bych rád zkusil nastínit cestu a základní postupy práce s dětmi v tomto věkovém období.

12

2. TEORETICKÁ VÝCHODISKA 2.1 Charakteristika moderního fotbalu Fotbal je sportovní, týmová, branková hra, která patří v naší republice, i celém světě, k nejoblíbenějším sportům vůbec. Herní zatížení ve fotbalu je určováno objemem, intenzitou a složitostí činností vyskytujících se v průběhu utkání. Jelikož se tato hra stále vyvíjí, zvyšují se i požadavky na objem a intenzitu herních činností v utkání při současně zvětšující se složitosti. Fotbal klade vysoké nároky na procesy vnímání, tvůrčího myšlení, orientaci ve složitých situacích a v neposlední řadě na rozhodování. Z fyziologického hlediska klade velké nároky na nervosvalové a humorální (látkové) regulační systémy, jimiž je pohyb hráče řízen. Rozmanitost a variabilita hry samotné také vyžaduje vysokou úroveň kontroly dějů pomocí CNS, to vede k rozvoji tvůrčího myšlení (Votík, 2005).

2.2 Charakteristika individuálního herního výkonu Individuální herní výkon (IHV) tvoří základ týmového výkonu v utkání. Má vždy formu herních činností jednotlivce, které se v utkání, nebo tréninku projevují více méně v souvislém řetězci, ty jsou projevem herních dovedností. Herní dovednosti jsou učením získané dispozice k účelnému jednání ve hře. IHV realizovaný v utkání, nebo tréninku, představuje určité zatížení na vnitřní orgány, metabolické procesy, funkce hybného systému, řídící činnost CNS a psychické požadavky. Kvalitu IHV může také ovlivnit přiměřenost požadavků, které na hráče trenér klade, zároveň také rušivými vlivy z okolního prostředí i osobností hráče. Jako složky IHV lze tedy označit herní dovednosti, pohybové schopnosti, somatické a psychické charakteristiky (Votík, 2005). 2.2.1 Herní činnost jednotlivce Herní činnosti jednotlivce můžeme dělit na „útočné“ a „obranné“. Mezi útočné patří: hra bez míče (výběr místa), přihrávání, zpracování míče, vedení míče, obcházení soupeře a střelba. Obranné činnosti jsou: obsazování hráče s míčem, obsazování hráče bez míče, obsazování prostoru, odebírání míče (Votík, 2005).

13

Velmi důležitou součástí herní činnosti jednotlivce je obcházení soupeře, které popisuje Psotta (1999), jako významnou dovednost, kdy hráč vede míč v prostoru, který je obsazen soupeřem. Fajfer (2009) popisuje obcházení soupeře jako finty a „driblink“.

2.3 Dlouhodobá koncepce sportovního tréninku Veškerá činnost v životě člověka, která má mít dlouhodobější průběh a má vést k určitému cíli, by měla mít ucelenou strukturu. Výjimkou toho není ani sportovní trénink. Pro optimální rozvržení celého tréninkového procesu v dlouhodobém výhledu je nutné dodržování určitých zákonitostí a postupů, jež jsou všeobecně přijímány za správné. Cesta k vrcholu, což je ve světě sportu špičkový výkon, je velice zdlouhavá a plná nástrah, kterých je třeba se co možná nejvíce vyvarovat. Pokud bude trénink veden příliš tvrdě, může docházet k častým zraněním a tím pádem i k nerovnoměrnému vývoji jedince. Pokud bude naopak příliš mírný, u jedince budeme zaznamenávat spíše mírný vzestup výkonnosti nebo dokonce stagnaci, což ale nevede k metám nejvyšším. Bompa (2009) popisuje dlouhodobou koncepci jako nalezení správného propojení všestranného a specializovaného tréninku. V prvních fázích rozvoje, by se mělo vše točit kolem všestrannosti jako takové. S pozdějším vývojem se do tréninku zapojuje stále větší míra specializace na danou činnost, ovšem již podpořena schopnostmi a dovednostmi nabytými/rozvitými v prvních fázích vývoje. Pro správný vývoj je velice důležité, aby trenér znal a rozuměl správnému zařazování jednotlivých fází tréninku. Drabik (1996) popisuje dělení do těchto fází pro efektivitu tréninku jako nezbytné. To, co dělá efektivní trénink efektivním, je včasné zařazení rozvoje schopností či dovedností dle optimálního věku a předně poctivé plánování. Jsou určité faktory, které se přiklání k zařazování specifičtějších cvičení v počátečním věku. Jsou jimi: 1. existence různorodosti podnětu, která se dá pozorovat již v počátcích tréninků, především co se týče metod a forem tréninku, 2. dítě si již od začátků zvykne na tréninkové dávky, 14

3. práce trenérů bude jednodušeji zaznamenatelná, což přinese větší zainteresovanost. Perič (2012) nám ukazuje dvě možnosti stavby dlouhodobé koncepce sportovního tréninku. První z nich je koncepce „Rané specializace“ a druhá „Trénink přiměřený věku“. 2.3.1 Raná specializace Pokud se podíváme na tréninkový mikrocyklus vedený v duchu rané specializace, pro oko zkušeného trenéra uvidíme charakteristický rys této koncepce a to je zaměření na okamžitý výkon. Veškeré prostředky, metody a formy tréninku, jsou zaměřeny pouze k jedinému cíli a ten je zřejmý, vítězství nebo úspěch. Trénink se tímto stává velice podobný tréninku dospělých, který se ovšem v mnoha případech vyjadřuje monotónností a u dětí vede k jednostrannému zatížení. Jednostranné zaměření pouze na výkon, vede k úzkému rozvoji z hlediska schopností a dovedností a jejich škála je velice tenká, což může dítě omezovat v pozdějším věku. Jednostrannost je u dětí škodlivý jev i z hlediska zdravotního, může docházet k oslabování, nebo přetěžování svalových partií, předčasné osifikaci kostí, v neposlední řadě také Scheuermanově poruše páteře. Perič (2012) popisuje, další velký problém, kterým může být zhoršená schopnost posouvat se v tréninku dál, dochází k vytvoření určité „tréninkové bariéry“. V pozdějším věku se dá, v některých případech pozorovat až neschopnost progresu, který se z hlediska teorií adaptací nazývá, předčasné vyčerpání adaptačních podnětů. Dle Tausiga (2010) můžeme vytyčit několik bodů, které vyplývají z dlouhodobějšího sledování sportovců, kteří byli trénováni v duchu rané specializace. Jsou jimi:



u raně specializovaných sportovců se pozoruje strmější vzestup výkonnosti, vrcholu ve sportu se dosahuje rychleji,



s vysokými výkony v žákovském a dorosteneckém věku, dosahovanými cestou brzké specializace, zřetelně souvisí výkonnostní zaostávání po 18. a 19. roce, 15



u raně specializovaných sportovců je doba vrcholové sportovní výkonnosti poměrně krátká, pokles nastává dříve a je rychlejší, co do absolutních hodnot dosažené výkonnosti, existuje mírná převaha sportovců, kteří nešli cestou rané specializace.

Je proto na místě vyslovit zdrženlivé stanovisko k rané specializaci. Tím spíše, že ani čistě sportovní hledisko nepotvrzuje její efekt a oprávněnost. Nalézá však stále četné stoupence, často v řadách sportovních funkcionářů, trenérů a netrpělivých rodičů. S ohledem na všechny uvedené poznatky a důvody je třeba tuto cestu hodnotit jako úzkou, orientující se na úspěch za každou cenu. Ve své podstatě však málo perspektivní a nevhodnou (Tausig, 2010). 2.3.2 Koncepce tréninku přiměřeného věku Kdo se vydává touto cestou, za svůj cíl má vytvořit u dětí ty nejlepší možnosti pro pozdější trénink. Podstatou tohoto tréninku je vytvoření co nejširší škály pohybových schopností a dovedností. Pestrost pohybů může dítěti velmi pomoci v pozdějším specializovanějším tréninku. Význam také nacházíme ve vytváření nových spojů, z hlediska nervové soustavy a v neposlední řadě, v pohybové zkušenosti. K tomu, abychom dosáhli co nejpestřejší zásobárny pohybů, nám v tréninku slouží především všeobecná a všestranná příprava. Všeobecná příprava Perič (2012) říká, že cvičení spadající do této oblasti jsou vlastně všechny, které nesouvisí s danou specializací. Pro bližší představu je to například běh na lyžích pro fotbalistu, plávání pro hokejistu, volejbal pro hráče softbalu. O všeobecné přípravě můžeme tedy mluvit ve smyslu doplňkových sportů, které hráč dělá rád mimo svoji určenou specializaci. Všestranná příprava Charakteristickým rysem všestranné přípravy je dle Periče (2012) co nejširší nabídka různorodých pohybových činností. V praxi se dá říci, že čím větší tato nabídka je, tím lépe. Seznámit děti s co největším počtem sportů a vůbec druhů pohybových aktivit je ideální ukázkou všestrannosti. Velice dobře se dá využít nabídka sezónních sportů. Pokud chceme využít všestrannosti opravdu vrchovatou měrou, je velice 16

důležité ctít senzitivní období jednotlivých pohybových schopností. Cvičení tohoto charakteru mají všeobecně rozvíjející charakter a jejich úkolem je především vhodný rozvoj, který je důležitým odrazovým můstkem pro pozdější specializovaný trénink. V neposlední řadě se tím u dětí také zvyšuje jejich odolnost a tím je možné i předcházet budoucím zraněním. Všestrannost můžeme dělit na: a) všeobecnou (obecnou) – veškeré pohybové činnosti (atletika, plavání, lyžování, hry dle možností); b) specializovanou – využívá tréninkové prostředky, jejichž charakter odpovídá pohybové činnosti příslušného sportovního odvětví; c) v rámci vybraného sportu (speciální) – důvody pro zařazení tohoto typu všestrannosti jsou především didaktické, např. hráč kopané, by měl umět hrát na všech postech (Perič, 2012). Bompa (2009) popisuje specializaci jako komplex nejednostranných procesů, které jsou založeny na všestranném rozvoji. Stejně jako se ze sportovců začátečníků stávají postupně profesionálové, tak i jejich trénink se postupně vyvíjí, ať už z hlediska objemu nebo míry specifičnosti. Většina autorů se shoduje na tom, že specializovaný trénink a trénink se zaměřením na specifická cvičení je vhodné zařazovat až po tom, co jedinec získá veškeré základy všestrannosti. Poměr zařazování všestranných cvičení a cvičení specifických se odvíjí od dané sportovní specializace. Všeobecně by však trenéři pracující s pokročilými sportovci, měli zařazovat specifická cvičení pouze z 60 až 80 % času tréninku, zbytek pak věnovat rozvoji biomotorických schopností. Perič (2012) potvrzuje, že k dosažení vrcholových výkonů mohou vést obě koncepce. Tedy jak „raná specializace“, tak „trénink přiměřený věku“. Pokud ovšem zabrousíme hlouběji do této problematiky a podíváme se do seriózních rozborů obou koncepcí, zjistíme, že větší procentuální zastoupení ve světě vrcholového sportu, mají ti sportovci, kteří byli trénování s dodržováním principů „tréninku přiměřeného věku. V neprospěch koncepce rané specializace hovoří především klesání, až stagnace výkonnosti v pozdějším věku. Trénink poté tedy dostává spíše charakter dočasné honby za co nejlepšími výsledky, která ovšem jen velice málo hledí na budoucnost sportovců. 17

Sportovci často dokonce hovoří o určitém přesycení sportem, což souvisí i s psychickými poruchami a až možným syndromem vyhoření. Bompa (2009) popisuje fakt, že dlouhodobá koncepce tréninku musí být založena na analýze nebo znalosti, psychologických a psychických parametrů, díky kterým může být trénink nastaven správně, pro optimální rozvoj jedince. Individuální tréninkové možnosti mohou být ovlivněny několika faktory, jsou jimi například: -

biologický a chronologický věk,

-

doba, kterou se jedinec pohybuje ve sportu,

-

zdraví,

-

schopnost regenerace a zotavení.

Podpora koncepce všestranného vývoje (tréninku přiměřeného věku), je uznávána v mnoha oblastech vzdělávání a úsilí. Co se týče sportu, je tento rozvoj naprosto nepostradatelný. Je velice nutné a potřebné, využívat této koncepce především při práci, se začínajícími sportovci v mladém věku. Všestranný rozvoj v tomto věku dává sportovci následně základ pro pozdější tréninkové zatížení, kdy se dostává více ke slovu specializace samotná. Pokud se toto dítěti vštípí již od začátků se sportem, cesta ke správnému rozvoji psychologických a fyzických dispozic je velice správně zvolená. Barker (2013) ve své dochází ve svém článku k následujícímu závěru, co se týče rané specializace. Jakkoliv byl všestranný trénink v raném věku považován jako další cesta vedoucí k nejvyšším výkonům, ale s následujícími předpoklady. Za prvé: ostatní formy tréninku musí mít stejné základy výkonu, tak aby mohly být užity. Za druhé: efekt všestranného tréninku se snižuje s úrovní specializace. Ačkoliv empirický výzkum podporuje všestrannost, je limitující. Výzkum provedený na poli psychologie a motorického učení podporuje jeho platnost. Závěrem bych tedy podotknul, že trenéři a sportovní vědci by měli brát brzké specializování jako další alternativu.

18

2.4 Podstata sportovní přípravy Jelikož se sport stal jedním z fenoménů již před mnoha lety a jeho popularita stále stoupá, roste i počet jedinců, jejichž snem je stát se vrcholovým sportovcem. S větším počtem lidí pohybujících se ve sportu, se objevuje stále více metod a způsobů, jak z dětí vychovat špičkové sportovce. Jak se popisuje v publikaci „Sportovní příprava dětí a mládeže“ (Perič, 2012), pro dosažení vrcholové výkonnosti je zapotřebí mnohem víc, než jen pár měsíců tvrdé dřiny. K vrcholu vede velice dlouhá cesta, která začíná již v mládí. Z tohoto důvodu je třeba se zajímat o speciální oblast tréninku, která se nazývá sportovní příprava dětí. Podstatou tréninku dětí je především přípravný charakter, jenž má jedinci pomoci v budoucím sportovním růstu. S dětmi nelze jednat jako s „malými dospělými“, a z tohoto důvodu je jejich trénink velice rozdílný s tréninkem dospělých (Perič, 2012). Dle Bompy (2009) je cesta k úspěchu složena z mnoha složek jako jsou například, plánování, těžká práce a v neposlední řadě odhodlání. Pro všechny vrcholové sportovce byla cesta na vrchol právě přes správný trénink, individuální přístup, hodiny a hodiny opakování dané činnosti a práce nejen na svém těle, ale především také na své mysli. Dále uvádí další složky, které můžeme brát jako velmi podstatné v přípravě dětí. Jsou jimi například široká základna dovedností, tak aby byly schopny široké škály pohybů. Toto nazývá „Mnohostranný (Všestranný) rozvoj“. Tento rozvoj popisuje jako běžný v

zemích Východní

Evropy, kde

je

nabízen sportovními

školami.

Je samozřejmostí, že děti, které projdou tímto vývojem, jsou na pozdější trénink připraveny mnohem lépe. O připravenosti mluvíme především z hlediska koordinace a pestré škály pohybů, které jsou využitelné téměř ve všech sportech ať již týmových nebo individuálních. Vhodné je také zařazovat různé formy kompenzačních cvičení, jež v pozdějším věku u dětí zabraňují přetěžování. Může jím být například plavání, které pomáhá rozvíjet aerobní schopnosti jedince, při minimálním zatížení pohybového aparátu. Podstatou celé sportovní přípravy, je tedy opravdu pouze optimální příprava dětí na pozdější život ve sportu a tréninkovém procesu samotném.

19

2.5 Cíle sportovní přípravy Cílem sportovní přípravy by měl být především harmonický rozvoj jedince, jak po stránce fyzické, tak po stránce mentální. Perič (2012) ve své publikaci „Sportovní příprava dětí a mládeže“ uvádí dva krajní názory na cíle sportovní přípravy. Jeden mluví o maximálním zaměření tréninku k výsledkům, druhý naopak o trénincích plných zábavy, radosti a prožitků, bez jakéhokoliv tlaku na výsledek. Obě tyto cesty jsou zástupcem velmi striktně zaměřených postupů a dle mého názoru je ta správná cesta někde uprostřed, mezi nimi. Z těchto hledisek určuje tři základní priority trenérů dětí. Nepoškodit děti Poškození dětí může mít jak fyzickou, tak psychickou podobu. Přestože fyzická se projevuje na první pohled jednoznačněji, je třeba nepodceňovat ani ty psychické. Fyzické poruchy mohou být skolióza páteře, předčasná osifikace kostí, únavové zlomeniny a v neposlední řadě Scheuermanova porucha páteře. Je třeba předcházet těmto poškozením, jelikož se mohou přenášet do dospělosti. Přetěžování z hlediska psychického může vést v budoucnu až k depresivním onemocněním. Jako naprosto zásadní popisuje Perič (2012), absolutně negativní vztah k dopingu. Jelikož se výkony vrcholových sportovců stále více posouvají, tak i snaha jedinců pomoci si nelegálními doplňky stále roste. Vytvořit u dětí vztah ke sportu jako k celoživotní aktivitě Perič (2012) říká, že již v tom nejmladším věku, je třeba u dětí začít budovat vztah k fyzické aktivitě tak, aby ho budoucí zklamání či neúspěchy neodradily. Počet sportovců stále stoupá a tudíž i možnost prosazení se do profesionálního světa sportu je obtížnější a. Dítě by mělo sport provozovat, protože ho miluje a přináší mu radost, a ne pro vidinu slávy a finančního ohodnocení. V neposlední řadě působí pohybová aktivita i jako prevence onemocnění civilizačními chorobami jako jsou obezita, vysoký krevní tlak, vysoká hladina cholesterolu v krvi a další. Jako největší pochybení popisuje situaci, kdy dítě ztratí radost z pohybu a zanevře na pohybovou aktivitu.

20

Vytvořit základ pro pozdější trénink Jelikož možnosti tréninku v nízkém věku u dětí jsou omezené z hlediska jejich fyzické a mentální vyspělosti, je třeba se zaměřit především na oblasti, které se dají rozvíjet velice dobře, nebo je organismus tomuto rozvoji dokonce optimálně nakloněn. Trénink v tomto věku by tedy měl být zaměřena na co nejdokonalejší zvládnutí základních pohybů. Naučení techniky do precizní podoby, pomůže dítěti v budoucnu mnohem lépe zvládnout další specifické nároky daného sportovního odvětví. Tuto problematiku nazývá Perič (2012) jako „naučení se řemesla“. Jelikož se tyto dovednosti získávají pouze mnohonásobným opakováním, je opravdu nezbytné se jim věnovat v období k tomu určenému. V pozdějším věku se tyto nedostatky již velice těžko kompenzují a v některých případech to znamená i konec aktivní kariéry. Naučit řemeslo, tedy znamená precizní zvládnutí techniky míče ve fotbale, kotouče v hokeji, techniku běhu v atletice apod.

2.6 Charakteristika předškolního věku Dle Čelikovského (1989) je toto období nazýváno také druhým dětstvím a je vymezeno stářím 3 - 6 let. V prvním období druhého dětství dítě ovládá již všechny základní motorické úkony. Má jistou lokomoci a vývoj v tomto období je velice rychlý. Příhoda (1989) poukazuje na velkou důležitost fáze předchozí a na zákon nezvratitelnosti vývojových fází (říká, že postup jednotlivých vývojových fází je nezvratitelný, jednosměrný); to např. v motorice znamená, že pokud zdravé dítě umí ve třech letech přeskočit ležící provaz, musí to dokázat v šesti mnohem lépe. Vývoj člověka ovlivňuje ve vývoji nejen věk, ale i prostředí, ve kterém vyrůstá. Čtvrtý rok života je pro dítě období osamostatňování pohybu končetin od pohybu celého těla. Každá končetina je schopna dělat jiný pohyb a dítě umí stát na jedné noze. Jistota chůze je až ve druhé polovině tohoto období, jelikož je to složitá činnost. Chůze se automatizuje a nestejnoměrnou práci paží vykazuje při chůzi asi polovina dětí ve věku 4-5 let. U 3-4 letého dítěte je urovnanější, plynulejší, v kolenním kloubu není již končetina trvale ohnuta. Ve čtyřech letech dovede dítě už chodit po špičkách, pořád má však velké potíže s rovnováhou. V pěti letech již chodí jistě, má dobré rovnováhové schopnosti, asi pouze dvě třetiny dětí využívají (nestejnostranné) 21

vyrovnávací pohyby paží. Při všech pohybech dítě různě poskakuje, mění směr, rychlost, rytmus. V průběhu předškolního věku se chůze stále více individualizuje a v šesti letech lze již dítě poznat dle jejích typických znaků. Buytendijka (1989) tvrdí, že při chůzi u malého dítěte dochází k účelnému pohybu jen v kyčelním kloubu, kdežto v kolenním a hlezenním nikoli. Kolena jsou mírně pokrčena. Na tomto stupni vývoje lze využívat standardizované motorické testy. Stejně jako se v tomto období zlepšuje chůze, zlepšuje se i běh. Běh je u předškolního dítěte plynulejší, paže je často již schopno držet běžecky, kroky jsou krátké, frekvence rychlá. Dle Levrové-Goriněvské (1989) je délka kroků u dětí v tomto období v průměru 71cm. Skok do hloubky je pro děti mnohem snazší než skok přes překážku. Až ve čtyřech letech jsou děti schopny účelně využít rozběh u skoku tak, že je rozběh opravdu využit k provedení hlavní fáze. Ve čtyřech letech je dítě schopno přeskočit překážku o výšce 20cm. V šestém roce života dovede již většina dětí dobře spojovat běh se skokem. Se zlepšováním skoků se lepší i doskoky, které jsou v tomto věku již pružnější. Berdychová a Kozlík (1989) zjistili, že tříleté dítě skočí z místa do dálky průměrně 30 cm, čtyřleté 40 až 50 cm, pětileté 60 až 70 cm a šestileté 80 až 90 cm. Dle pozorování těchto autorů seskakuje jistě tříleté dítě z výšky 15 až 20 cm, čtyřleté z výšky 30 až 40 cm a pětileté z výšky 40 až 70 cm. Pokusy ve skoku do výšky s rozběhem jsou úspěšné u tříletých dětí na výšce 10 až 25 cm, u dětí čtyř až šestiletých na výšce 25 až 60 cm. Značný pokrok ve skoku můžeme sledovat mezi třetím a čtvrtým rokem. Pořadí z hlediska obtížnosti skoků u dětí je (od nejjednoduššího): 1. hluboký, 2. daleký z místa, 3. vysoký z místa, 4. daleký z rozběhu, 5. vysoký z rozběhu. Dle výzkumů (Leviová-Goriněvská (1989)) neumějí děti stále dostatečně využít rozběh. Chlapci ve věku čtyř až pěti let, jsou schopny házet horním obloukem s využitím přípravné (nápřahové) fáze. Jsou také schopni házet na cíl ve výšce hlavy. Do šesti let dítě nedokáže spojit rozběh a hod míčkem vrchním obloukem. Při chytání natahuje obě ruce po míči až dítě starší tří let. Až v šesti letech je schopno spojit chytání s házením. V předškolním věku jsou děti také schopny 22

do míče kopat (v předchozím období ho spíše valí před sebou, posunují). Spojit rozběh s kopem jsou děti schopny ve čtyřech až pěti letech, ovšem pokud mají možnost nácviku. Pokud mají děti dostatek vhodného pohybu, popřípadě organizované tělesné výchovy v předškolním věku, přicházejí do školy dobře připraveny v základních motorických činnostech. Dle Brůny (2007) je tělesný rozvoj rovnoměrný. Kolem 5. roku přichází první změny v pákových poměrech těla - prodlužují se končetiny, mění se tvar těla, mizí baculatost, dítě roste do výšky a dochází k rozvoji svalstva. Zlepšuje se nervosvalová koordinace. „Pohyb je v tomto věku velmi důležitý pro zdravý rozvoj a rovnoměrný vývoj dětí“ (Brůna, 2007). Z hlediska psychosociálního vývoje se zlepšuje vnímání barev, tónů, rytmů, nepřesné vnímání prostoru a času. Pozorujeme první náznaky úmyslného zapamatování, zvyšuje se kapacita, převážně mechanická paměť. Pozornost je velmi nestálá a neúmyslná. Myšlení je spojeno s vlastním prožitkem a názorem. Dítě si neustále rozvíjí slovní zásobu, je třeba dostatek slovních podnětů. Projevují se afekty, sympatie a antipatie k okolí. Dítě si vytváří vztahy s okolím a samo se sebou. Chápe co je dobré, špatné, správné a nesprávné. „Při rozvoji vyšších citů má velký vliv vzor dospělého“. „Nejčastější činností při začleňování dítěte do společnosti je hra“ (Brůna, 2007).

2.7 Senzitivní období Senzitivní období jsou definována jako vývojové časové etapy, které jsou zvláště vhodné pro trénink určitých sportovních aktivit spojených s rozvojem pohybových schopností a dovedností (Perič, 2012). Znát tato období je tedy velmi důležité jelikož existují určitá optimální věková období pro rozvoj a fixaci pohybových schopností a dovedností. Děti v těchto obdobích dosahují největších přírůstků rozvoje dané schopnosti, pokud dítě nevyužije tyto vývojové „výhody“, může to vést k pomalému nebo nekvalitnímu rozvoji dané schopnosti či dovednosti. Rozvíjet určité pohybové schopnosti a dovednosti v optimálním období pro ně, tj. období senzitivním, je tedy ideální pro co nejvyšší přírůstek jejich rozvoje. 23

Senzitivní období by měla být spojována především s biologickým věkem a ne věkem kalendářním, tj. na reálný stupeň vývoje. Vývoj je pohlavně diferencovaný, tj. děvčata biologicky dozrávají dříve než chlapci. Týká se to také začátku a konce senzitivních fází, které u děvčat začínají a zpravidla i končí o něco dříve než u chlapců (výrazně se to projevuje např. u silových schopností), (Perič, 2012). 2.7.1 Koordinační schopnosti Senzitivní období pro rozvoj koordinačních schopností vycházejí z vývoje centrální nervové soustavy. Její vysoká plasticita, schopnost střídání vzruchů a útlumů a činnost analyzátorů tak vytváří základní předpoklady pro efektivní rozvoj koordinace. V závislosti na vývojovém dozrávání je možné stanovit senzitivní období mezi 7 a 10 11 lety u děvčat a přibližně do 12 let u chlapců. V této době je využívání přiměřených stimulů vysoce účinné (Perič, 2012). 2.7.2 Rychlostní schopnosti Rychlostní schopnosti patří k pohybovým projevům, které je vhodné rozvíjet co možná nejdříve. Tento požadavek vychází ze zákonitostí vývoje centrální nervové soustavy, která má pro rychlost význam především z hlediska požadavků na střídání vzruchů a útlumů (a to nejen ve vlastní nervové soustavě, ale především v komplexu nervy – svalová vlákna). Celkově je tedy možno říci, že období rozvoje rychlostních jako celku je zasazeno mezi 7 - 14. rok, pak ke zlepšování rychlostních schopností dochází i nadále, ale již na základě podpůrného rozvoje jiných faktorů, především silových schopností (Perič, 2012). Kryštofič (2006) říká, že mezi 7. – 10. rokem je období nejvhodnějšího rozvoje rychlostních, koordinačních a akčně-reakčních schopností.

24

2.8 Fáze motorického učení Motorické učení vychází ze znalostí řízení a regulace lidského pohybu a jeho koordinace i širších psychologických a fyziologických poznatků. Jeho cílem je prostřednictvím racionálních postupů vytvářet, zpevňovat a stabilizovat konkrétní struktury řídících a regulačních mechanismů pohybového jednání sportovce (Dovalil, 2009). Dovalil (2009) dělí fáze motorického učení na: 

Hrubá koordinace

V této fázi se tvoří základy dovednosti. Jedinec se seznamuje s úkolem, vytváří si představu o dovednosti a přichází první pokusy v jednoduchých a standardních podmínkách. Postup je určován obtížností dané dovednosti. První pokusy jsou nedokonalé, nepřesné a jsou charakteristické nadbytečnými pohyby. Vázne koordinace zúčastněných svalových skupin, vyskytují se potíže se spojováním pohybů. Výsledkem je celkem nedokonalý průběh pohybu s mnoha chybami, uplatnění ve struktuře výkonu je velmi malé. 

Jemná koordinace

Dochází k postupnému zpevňování struktury pohybové dovednosti, převážně ve standardním provedení. Detailizuje se představa o pohybu a zvyšuje se i jeho vnímání a koncentrace. Zlepšuje se koordinace a mizí větší nedostatky, zdokonaluje se spojování pohybů. Výraznější prosazení řízení a regulace pohybů, účinnější jsou zpětné vazby a stabilizují se dynamické parametry. V této fázi dosahuje účinnost pohybů vyšší úrovně. 

Stabilizace

Pohybové struktury se zpevňují v odpovídající diferenciaci provedení (automatizace – variabilita), výrazná stabilizace techniky v různých variantách provedení. V procesu vnímání se uplatňují zpevněné specifické vzorce. Vysoká úroveň koordinace pohybů, sladění všech dynamických a časových parametrů a plně se uplatňuje vědomá kontrola. Dobré fungování řízení a regulace pohybu. Výkon je v této fázi již vysoký. 25



Variabilní tvořivost

Osvojené dovednosti se tvořivě uplatňují i v proměnlivých podmínkách. Tato fáze je charakteristická vysokou úrovní diferenciace a přizpůsobivosti vnímání, tvořivé řešení úkolů řešení úkolů pod časovým tlakem, dokonalé zvládnutí techniky i v složitých situacích, anticipace, vzájemné propojování dovedností a tvorba vlastních programů. Systém řízení a regulace funguje dokonale na všech úrovních. V této fázi je již výkon maximální. Čelikovský (1979), popisuje fáze motorického učení následujícím způsobem: 

Generalizační fáze

Podstatou této fáze je seznámení s úkolem spojené s demonstrací a prvními pokusy. Důležité pro zvládnutí této fáze jsou dva prvky: -

široký senzorický kanál: využití co největšího počtu analyzátorů při seznámení s pohybem (ukázka, slovní instrukce, vedení těla apod.),

-

optimální motivace: není vhodná nízká ani vysoká motivace z hlediska motorického učení.



Diferenciační fáze

Jejím obsahem je především nácvik dané dovednosti opakováním pohybu, dochází ke zpevňování žádoucích pohybů. V podstatě se v této fázi tvoří sled podmíněných reflexů jejich časové a prostorové provedení se ukládá do paměti. 

Stabilizační fáze

Pohyb je již prováděn v detailní a automatizované formě, je harmonizovaný a stabilizovaný. V nácviku se klade důraz na dokonalost provedení v proměnlivých podmínkách. 

Asociativní fáze

Fáze charakteristická vysokou plasticitou pohybových dovedností. Jedinec je schopen provádět určitou dovednost v proměnlivých podmínkách. Stoupá schopnost anticipace, která umožňuje jedincům vyniknout nad ostatními – je to nejvyšší stadium rozvoje talentovaného sportovce. 26

2.9 Technická příprava ve fotbalu Jelikož je fotbal jedním ze sportů, kde je technická vyspělost jedním z determinantů výkonu, patří technická příprava mezi zásadní složky výkonu fotbalisty. Cílem technické přípravy je vytvářet a zdokonalovat širokou základnu pohybových dovedností. „Technická příprava je jednou ze složek tréninku a vymezuje se jako plánovitý a systematický proces osvojování a zdokonalování sportovních dovedností, včetně jejich přizpůsobování podmínkám, v nichž se realizuje výkon.“ (Dovalil, 2009). Buzek (2007) popisuje techniku jako účelný způsob řešení pohybového úkolu, který je realizován, dle možností hráče v souladu s jeho možnostmi a biomechanickými zákonitostmi. Jako rozhodující činitelé jsou účelnost a ekonomičnost. Účelnost se posuzuje úspěšností konečného výsledku. Ekonomičnost zase mírou energetické hospodárnosti provedení. V technice se projevují všechny individuální vlastnosti hráče (somatotyp, nervový typ, osobnost), které tvoří styl každého hráče. Herní styl je účelný a ekonomický pohybový projev charakteristický pro daného jedince. Přes odlišnosti které vznikají, v herních stylech jednotlivých hráčů je třeba dodržovat obecné didaktické principy, jež nám pomáhají určovat tréninkové postupy při procesu osvojování techniky. Buzek (2007) tvrdí, že je nutné respektovat tzv. fázovou strukturu, tedy časoprostorový průběh herního pohybu. Z hlediska acyklických pohybů, typických pro fotbal rozeznává fázi přípravnou – např. nápřah nohy při kopu, fázi hlavní – např. švih končetinou a kop do míče a fázi závěrečnou – např. doprovodný pohyb a přechod do klidového stavu. Časoprostorový průběh – fázové členění má svoji kontinuitu, dynamiku, vyjádřenou odpovídajícím herně – pohybovým rytmem. Správně aplikovaný senzomotorické mechanismus utváří konzistenci (odolnost, pevnost) techniky. (Buzek, 2007). V praktické podobě se s těmito charakteristikami setkáváme při vymezování uzlových bodů důležitých pro správnost provedení i osvojení herních činností. Autor také popisuje „znaky efektivní techniky hráče“: „dobrá úroveň svalové koordinace, rytmizace fázového členění pohybu, dynamická rovnováha, schopnost upravovat pohyb v detailech, optimální silový potenciál a přizpůsobivost“.

27

Matoušek (1973) definuje techniku jako vlastní provedení dané činnosti, pohybová struktura patrná navenek – např. kop do míče. Technika musí být co nejvíce stabilizovaná, současně však proměnlivá, pružná a přizpůsobivá. Je velmi důležité, aby byly dovednosti natolik zautomatizované, že nevyžadují větší psychické zatížení a hráč se může soustředit na taktickou stránku. Pružností techniky rozumíme schopnost provést určitou dovednost i za velmi proměnlivých podmínek (utkání). Z tohoto důvodu je nutné nacvičovat technické dovednosti v těsné spojitosti s taktikou a ne izolovaně. Technika je základním stavebním kamenem pro rozvoj sportovce. Bedřich (2006) popisuje techniku jako specifický hráčský fenomén. Definuje jej vlastně jako komplex pohybových činností, které slouží k řešení pohybových úkolů. S její pomocí řeší hráči situace vzniklé v ději utkání a tím tvoří charakter hry samotné. Kollath (2006) definuje techniku jako souhrn všech pohybů, které slouží k vyřešení určitého herního úkolu, při současném dodržování pravidel hry. Typologie techniky Dovalil (2009) říká, že účelovost a účinnost patří k rozhodujícím faktorům, dle kterých by se měla technika hodnotit. Jako další kritéria lze zvolit jednoduchost či složitost, malý či větší počet dovedností, standardnost či variabilitu a charakter podmínek situací v soutěži. Dle toho se dají rozlišit čtyři skupiny základních typů techniky. Tyto typy jsou jednoduchá technika, složitá technika, složitá, poměrně standardní technika a technika uplatňovaná ve velkém množství otevřených dovedností a ve vysoce proměnlivých podmínkách. Další dělení dovedností je na uzavřené a otevřené. Uzavřené jsou dovednosti ve stálém prostředí, kdežto otevřené v proměnlivém. Pro výkon ve fotbalovém utkání jsou důležité dovednosti otevřené. Proces osvojování sportovních dovedností Dokonalá technika dovedností ve sportu je předpokladem k dobrému výkonu jedince v soutěži. Praktická koncepce vychází z teoretických poznatků o motorickém učení v souvislosti s určitým sportovním odvětvím a konkrétních psychomotorických projevech sportovce. Z hlediska dlouhodobé koncepce tréninku se trénink v průběhu vývoje jedince mění. Jedinec si prochází základy techniky v prvních letech přípravy až po její dokonalé zvládání na nejvyšší úrovni. Rozdíl mezi technickou přípravou a motorickou přípravou je v dominanci nároků na výkon. Uplatňují se hlediska 28

motorická, biomechanická, fyziologická a psychologická. Jelikož jde tedy o komplexní proces, je nutné, aby učení v praxi bylo spojováno se zvyšováním tréninkového zatížení (Dovalil, 2009). Technická příprava je vlastně formou pedagogického procesu, jelikož se spolu setkávají sportovec (žák) a trenér (pedagog). Je smysluplně organizován a uplatňují se v něm všechny obecně platné didaktické principy (názornosti, postupnosti, přiměřenosti, uvědomělosti, systematičnosti). Úspěšnost přípravy souvisí s řadou okolností, mezi které patří ucelená koncepce přípravy a uvědomělá aktivita sportovce a trenéra. Ta by měla být založena na vzájemné důvěře, komunikaci a spolupráci (Dovalil, 2009). 2.9.1 Fáze technické přípravy Technická příprava probíhá podle určitých principů a zákonitostí odvozených z teorie motorického učení a je určována vnitřními a vnějšími činiteli. Průběh učení není lineární a rovnoměrný, ale vykazuje nejrůznější odchylky v závislosti na náročnosti

osvojované

techniky

a

připravenosti

sportovce.

Osvojování

a zdokonalování techniky je dlouhodobým, časově neuzavřeným procesem (Dovalil, 2009). V aplikaci na praktický proces osvojování a zdokonalování techniky se obvykle vydělují na fáze nácviku, zdokonalování a stabilizace. Plynule na sebe navazují a každá z nich se vyznačuje specifickými úkoly a celkovým zaměřením, průběhem i přístupem. V jednotlivých sportech i konkrétních případech mohou být tyto fáze ve svých proporcích rozdílné, nicméně se vždy vyskytují a nelze je vynechat nebo obejít (Dovalil, 2009).

29

 Nácvik Nácvik je první fází technické přípravy a týká se především sportovcůzačátečníků, z hlediska věku dětí do puberty. Tato fáze se zabývá dvěma hlavními úkoly: -

seznámení s požadavky zvoleného sportovního odvětví,

-

nácvik základů techniky příslušných sportovních dovedností.

Prvním krokem v této fázi je vymezení úkolu, jeho obsahu a zaměření tak, aby sportovec vše správně pochopil a byl motivován k cílevědomé aktivitě. Touto cestou se začne vytvářet představa o průběhu pohybu, která se zpřesňuje s počátkem provádění prvních pokusů. Celkový úspěch nácviku je založen na velkém počtu opakování určité dovednosti, ovšem s důrazem na uvědomělé provádění a různorodou obměnu činnosti.  Zdokonalování Tato fáze si vymezuje následující úkoly: -

zpevňování, zdokonalování a s tím spojené přizpůsobování techniky v příslušných specializacích

-

postupné propojování techniky s kondičními požadavky a fyziologickými funkcemi organismu sportovce.

Fáze usiluje o další tvorbu představy, prohloubení jejího obsahu a stabilizaci na základně vnitřních i vnějších podmínek. Zpevňování a zdokonalování probíhá velkým počtem opakování, které již směřuje k automatizaci. Jelikož by mělo postupně docházet k propojování techniky s kondičním základem, uskutečňuje se technická příprava v úzké spojitosti se zatěžováním. V důsledku toho se stává technika stabilnější a odolnější jak proti vnějším, tak vnitřním vlivům. Hlavním cílem této fáze je definitivní stabilizace a upevnění techniky, jako předpokladu k jejímu efektivnímu využívání.

30

 Stabilizace Obsahují dva na sebe navazující úkoly: -

zpevnění a stabilizace komplexů sportovních dovedností jako celků, schopných uplatnit se v programech pro činnost sportovce v soutěžích,

-

vzájemné spojování, kombinování a přizpůsobování těchto komplexů i nejsložitějším podmínkám, v nichž se sportovní činnost realizuje.

Podstata stabilizace techniky v této fázi spočívá v automatizaci příslušných struktur a dějů dovednostech struktur a jejich současném přizpůsobování podmínkám soutěží (Dovalil, 2009).

2.9.2 Učíme se techniku Perič (2012) popisuje ve své publikaci, že soubor všech dovedností souvisejících s danou specializací se nazývá, technika. Pokud se budeme bavit o technice, máme tedy na mysli určité vzorové provedení. Je to ve své podstatě „nedostižný ideál“ toho, jak by měla daná dovednost vypadat z hlediska biomechanických, anatomických, morfologických a dalších zákonitostí. Dalším důležitým pojmem je styl. Ten představuje individuální zvládnutí dané dovednosti jedincem, který se snaží ideálu co nejvíce přiblížit. Styl a technika tedy nejsou zcela totožné termíny. Pokud ovšem hovoříme v tréninku o nácviku či rozvoji určité dovednosti, vždy o ní hovoříme jako o technice. Pojem technika se tedy využívá pro všechny tři termíny (dovednost, styl, technika), můžeme tedy mluvit o technice hole, míče, skoku. Celý proces – seznámení, první pokusy, zdokonalování a automatizace probíhá ve speciálním typu učení, které se nazývá motorické učení (někdy také pohybové) (Perič, 2012).

31

Zejména u nejmenších dětí dělíme celý tento proces učení se novým dovednostem do pěti základních kroků: 1. krok – představení dovednosti, 2. krok – demonstrace a krátké vysvětlení podstaty dovednosti, 3. krok – začátky nácviku dovednosti, 4. krok – zpětná vazba pro korekci chyb, 5. krok – další opakování a upevňování dovedností. 

Představení dovednosti

Podstatou fáze je seznámit děti s určitou dovedností a především v nich probudit zájem o nácvik. Trenér by měl s nadšením popsat, k čemu je daná dovednost důležitá pro úspěch v soutěži. K prezentaci dané dovednosti uvádí Perič (2012) několik doporučení: -

mluvit jasně a krátce

-

ověřit, zda děti rozumí používaným termínům

-

dát si pozor na používání odborných termínů daného sportu (dumping, timing, cool-down apod.)

-

délka vysvětlovaní, by neměla přesáhnout 3 minuty

-

upoutat pozornost a upozornit, že se budeme učit něco nového

-

stát proti družstvu tak, aby děti nic nerozptylovalo (postavit se proti slunci, proti tribuně s rodiči apod.)

-

oční kontakt (dívat se dětem střídavě do očí)

-

oslovovat děti jménem a vtáhnout je do prezentace

-

všechny děti musí dobře vidět a slyšet

-

děti nesmí sedět nebo stát za trenérem

-

každou dovednost jednoznačně pojmenovat 32

-

vysvětlit kdy a proč se tuto dovednost učíme a využíváme



Demonstrace a krátké vysvětlení podstaty dovednosti

Jelikož se dětí učí především nápodobou, hraje dokonalá demonstrace velmi významnou roli v nácviku. Předvést dovednost se dá mnoha způsoby, trenér může sám předvádět, může využít video nebo různé filmové sekvence, popřípadě některé z dětí dovednost předvede, pokud ji zvládá na požadované úrovni. Samozřejmě, stejně jako v předchozím kroku, je nutné, aby se děti na předvedení plně soustředily. Proto je trenér před vlastní praktickou ukázkou upozorní jednoduchým pokynem, např.: „Pojďme se chvíli soustředit na předvedení!“ (Perič, 2012). Ukázka by měla být předvedena v závodním provedení (tedy v maximální rychlosti a preciznosti). Pokud je to třeba, předvedeme dovednost opakovaně jak na levou, tak pravou stranu. Poté dovednost demonstrujeme pomalu a po jednotlivých fázích, přičemž vysvětlujeme podstatu a upozorňujeme na významné momenty techniky. V ideálním případě by měly výklad provádět dvě osoby, jedna techniku prakticky předvádí a druhá vysvětluje. Jednoduché činnosti nerozdělujeme do fází, ale předvádíme je jako celek, v pomalém tempu. Při vysvětlování je vhodné navázat na předchozí, již zvládnuté pohybové zkušenosti – vztahovat demonstrovanou činnost k tomu, co už dětí znají a umí. Důležitou součástí prezentace jsou i otázky dětí, které však musí souviset s nácvikem nebo technikou provedení. Na dané otázky trenér odpovídá krátce a výstižně. Pokud se děti nezapojují, trenér sám pokládá vhodné otázky (Perič, 2012). 

Začátky nácviku dovednosti

Dle Periče (2012) je důležité, aby první pokusy přišly co nejrychleji po demonstraci a vysvětlení pohybu, dokud ho mají děti v „živé“ paměti. Trenér vyloží a ukáže, jakým způsobem se bude pohyb nacvičovat a je důležité organizovat družstvo tak, aby se jednotliví jedinci nijak neomezovali v nácviku (v případě nácviku činností, které mohou ohrozit zdraví, je nutné dodržovat pravidla bezpečnosti). Vhodnou organizací je rozdělit děti do skupin na základě úrovně zvládnutí nacvičované

33

dovednosti. Skupiny jsou výhodnější z hlediska možnosti nacvičovat různým způsobem, zdatnější komplexněji a rychleji, méně zdatní pomaleji a diferencovaněji. Pro první pokusy jsou charakteristické hrubé, nekoordinované a nedokonalé pohyby. Jejich součástí jsou i tzv. souhyby, které se dají popsat jako určité pohyby navíc nesouvisející s danou technikou. Příkladem může být výskok, do kterého dítě přidá roznožení, vedení míče s vystřelující paží vzhůru apod. Jelikož první pokusy mohou mít na dítě negativní dopad, je zapotřebí přiměřená míra motivace, která jedinci umožní překonávat tyto počáteční, drobné neúspěchy. Velikou výhodou může být tzv. herní princip, což znamená, že nácvik probíhá formou hry a děti tudíž přijímají i nezdařené pokusy jako zábavu. V průběhu nácviku je důležité děti sledovat, protože se může stát, že většina skupiny nebo jednotlivci danou dovednost nezvládá. Potom je vhodným postupem přerušit nácvik a znovu demonstrovat správný pohyb a vysvětlit jeho podstatu. Pokud potíže přetrvávají, můžeme děti tzv. provést pohybem – konkrétně jim dopomoci k správnému provedení (vést jejich pohyb – např. uchopit nohu hráče a provést ji správně pohybem). Vhodné je připodobnit pohyb k činnostem nebo věcem, které už znají (nohou šlápneme na míč, jako kdybychom ji dali na schod), popř. využít různé druhy dopomoci (říkanky, hesla, pomůcky, rytmické pohyby apod.). Jako vhodný způsob může být i cvičení dle trenéra, který zrcadlově předvádí jednotlivé fáze pohybu a děti je podle něj opakují. Pokud se dovednost ani po delším nácviku nedaří provádět správně a děti se nezlepšují, může trenér zkusit po cvičení diskutovat s dětmi, co je příčinou jejich problémů. Jednou z dalších možností nácviku je i vytvoření dvojic, ve které je jedno dítě zdatnější a druhé méně zdatné. Obrovskou roli pro nácvik nových dovedností hraje předchozí pohybová zkušenost. Naučené činnosti se pozitivně projevují v rychlosti motorického učení, kdy se starší dovednosti „přenášejí“ na dovednosti nové, tento princip se nazývá transfer (Perič, 2012). Z tohoto důvodu hraje důležitou roli všestranná příprava, jejímž cílem je vytvořit širokou zásobárnu pohybů, ze které může sportovec čerpat a urychlit tím proces učení.

34



Zpětná vazba pro korekci chyb

Aby byl nácvik co nejefektivnější, nestačí jen vlastní provádění činnosti, ale dítě musí dostávat i zpětnou vazbu o podobě (resp. kvalitě) jeho cvičení, proto je zpětná vazba tolik důležitá. Její podstatou jsou efektivní informace, tzn. konkrétní informace o tom, jak dítě cvik provedlo. Pozor na obecné fráze, které mají negativní charakter jako např.: „Všechno špatně, ty jsi ale dřevák“. Pro zpětnou vazbu je podstatné najít vždy konkrétní nedostatek. Volíme tedy konkrétní označení chyby a snažíme se korekci podat co nejpříjemněji a dítě povzbudit k dalším pokusům, např.: „To vedení tkaničkami se ti teď moc povedlo Honzíku.“. Zpětná informace pro dítě musí být jednoduchá a stručná tak, aby ji dítě co nejjednodušeji pochopilo. Pokud jsou chyby zásadní je lepší nácvik přerušit, znovu demonstrovat a vysvětlit průběh pohybu. Zásadní je nepoužívat křik, výčitky, psychický nátlak nebo dokonce vulgarismy, či hrubé chování. Zpětná vazba by měla následovat co možná nejdříve po provedení daného cviku. Vracet se zpětně k činnosti není vhodné, protože si dítě situaci již nepamatuje. Významnou roli hraje i četnost hodnocení, obecně vzato je to nejčastější zpětná vazba Dítě by však mělo především nacvičovat. Zpětná vazba nemusí mít jen slovní formu, často stačí i gesto, pohyb, postoj, pohled někdy dokonce trenér nemusí říkat nic, což může být lepší než „negativní hodnocení“, výčitky nebo křik. Zpětnou vazbu si mohou dávat i děti vzájemně. Vhodnou organizací k tomu je nácvik ve dvojicích nebo trojicích, kdy jeden cvičí a zbývající mu dávají zpětné informace. Tento způsob má hned dvě pozitiva. Děti dostávají zpětnou vazbu a zároveň se učí i tím, že hodnotí provedení svému kamarádovi. Tento přístup vyžaduje velkou aktivitu trenéra, který musí opravovat děti v jejich hodnocení, případně sám provádět korekci na cvičícím jedinci. Korekce chyb je tedy nedílnou a velmi důležitou součástí tréninkového procesu. Pokud si děti zvyknou dělat pohyb špatně, přeučení trvá déle, než kdyby se pohyb naučil správně (Perič, 2012).

35



Další opakování a upevňování dovedností

Jelikož je motorické učení dlouhý, složitý proces a trvá řadu let, než si dítě osvojí nové dovednosti, je často právě „neschopnost“ učit se jedním z limitujících faktorů pro pokračování ve sportovní činnosti. Mnohonásobné opakování teprve přináší první úspěchy, upevnění techniky a schopnost dítěte pohyb úspěšně opakovat. V průběhu učení se projevují i procesy zapomínání. Pokud nějakou dovednosti dítě určitou dobu neopakuje, může dojít k jejímu zhoršení. To znamená, že proces učení není dostatečně stabilní, objevují se výkyvy v provedení, někdy i stagnace nebo zrychlení učení. K ustálení techniky dochází až po delší době a mnoha opakováních, kdy dochází k automatizaci dovedností. Dítě má pohyb dokonale zvládnutý a je schopno jej využívat i v náročných podmínkách soutěže. Dalším projevem, který v nácviku hraje svoji roli, je tzv. reminiscence. Dochází k ní v případě, že po určitou dobu není daná dovednost procvičovaná a přesto je v dalším nácviku celý pohyb lepší. Jedná se o určitý paradox v motorickém učení, kdy přestávka v tréninku může mít pozitivní vliv na paměť a zlepšení požadovaného pohybu. Jakoby se cvik „rozležel v hlavě“ (Perič, 2012). V tomto okamžiku však není dobré „usnout na vavřínech“ a ustrnout v rozvoji. Je třeba sportovce neustále stimulovat v dalším nácviku dovednosti, především v její stabilitě. Je důležité zvládat činnost i v neobvyklých podmínkách. Je známo mnoho příkladů tzv. „skleníkových květinek“, hráčů, kteří jsou výborní v optimálních podmínkách, ale prudkému poklesu jejich výkonu stačí jen velice málo. Malá stabilita dovedností je velký problém a dítě musí naopak mít vysokou míru plastičnosti, přizpůsobivosti V závěrečné fázi motorického učení je nutné využívat i změnu podmínek. Jestliže dítě zvládá činnost při optimálních podmínkách, zařadí trenér nácvik ve změněných podmínkách. Patří mezi ně: -

povrch sportoviště (přírodní tráva, umělá tráva, palubovka),

-

povětrnostní podmínky (vítr, déšť, zima, horko), 36

-

různé negativní vlivy při soutěži (nespravedlivý výrok rozhodčího, nečistá hra soupeře, problémy s výstrojí),

-

psychický stav (výhra, prohra, starší soupeř),

-

situace v družstvu a u soupeře (přátelská atmosféra, hádky, podcenění či přecenění soupeře).

Trenér by si měl klást otázky jak nacvičovat, kolikrát, jak často apod., aby docházelo k neustálému zdokonalování dovedností. Měl by přizpůsobovat formy nácviku stupni zvládnutí dovednosti, věku dětí a možnostem tréninku. U malých dětí se doporučuje nacvičovat dovednost vcelku. To vyplývá z psychických procesů, kdy děti chápou spíše situaci jako celek a unikají jim detaily. Pro nácvik vcelku hraje roli i učení nápodobením. Lehčí pohyb učíme vcelku, u těžšího naučíme jen „kostru pohybu“ a později se zabýváme detaily. V tréninku starších dětí je již možno využívat metody po částech. V závislosti na stupni zvládnutí určité dovednosti se v prvních fázích doporučuje provádět nácvik jednoho pohybu delší dobu (tzv. metoda koncentrace). Dítě si potřebuje utvořit a upevnit představu o nacvičované dovednosti a proto volíme cestu tzv. drilu (relativně dlouhé opakování). Ve fázích nácviku a především automatizace zařazujeme několik kratších úseků oddělených přestávkou, popř. je mezi ně vložena jiná činnost (tzv. metoda distribuce). Již staří Římané hlásali „Opakování – matka moudrosti“. Neměli pravděpodobně na mysli motorické učení, ale s naprostou genialitou vystihli jeho podstatu (Perič, 2012).

37

2.10 Kondiční příprava „Kondiční příprava, jedna ze složek tréninku, se primárně zaměřuje na ovlivnění pohybových schopností sportovce. Kondiční příprava ve větší nebo menší míře, více či méně komplexně „zasahuje“ různé fyziologické funkce lidského těla (systém nervosvalový, dýchací, srdečně-oběhový atd.), dotýká se ale i procesů psychických (úroveň aktivace, vůle, koncentrace pozornosti apod.)“ (Dovalil, 2009). Kondiční přípravu můžeme dělit na obecnou, jež komplexně působí na všechny pohybové schopnosti a speciální, která se odvozuje od specifik dané sportovní specializace a jejich obtížnost spočívá v maximálním uplatnění pohybových schopností. Cílem kondiční přípravy je především rozvoj pohybových schopností (Dovalil, 2009). 2.10.1 Stimulace koordinačních schopností „Koordinace se často popisuje jako schopnost orientovat vlastní pohyby podle stanované potřeby, přizpůsobit rychle nové pohyby nebo jednat s úspěchem v odlišných podmínkách, pokud jde o rychlé motorické pohyby„ (Perič, 2012). Dle Dovalila (2009), má ovlivňování koordinace dvojí význam: jejich vyšší úroveň je už sama o sobě výhodou a jejich rozvoj podmiňuje kvalitu technické přípravy. Koordinační schopnosti se dají stimulovat již ve věku kolem 6 - 8 let i dříve. Jedná se v podstatě o rozšiřování pohybové zkušenosti tím, že jedince uvádíme stále do nových situací, v nichž musí řešit pohybové úkoly. Dále vytvářet nové pohybové struktury na základě již získaných pohybových zkušeností. V neposlední řadě o provádění nových pohybů ve změněných podmínkách, či podmínkách, které vyžadují tvořivé řešení pohybového úkolu (Dovalil, 2009). Dle Periče (2012) dělíme koordinaci na obecnou a speciální. Obecná představuje schopnost provádět účelně mnoho motorických dovedností, bez ohledu na daný sport. Každý sportovec by si měl tímto rozvojem projít a mělo by se s ním začít hned, jakmile se dítě začne sportu věnovat. Pojem speciální koordinace představuje schopnost provádět různé pohyby ve sportu rychle, ale také bez chyb.

38

Mezi nejdůležitější součásti koordinace považujeme schopnost: spojování pohybů, orientace, rozlišení polohy a pohybu jednotlivých částí těla, přizpůsobování, reakce, rovnováhy, rytmickou a učenlivost neboli docilitu (Perič, 2012). Rozvoj koordinace ve sportovní přípravě dětí se projevuje ve třech základních oblastech: a) všestranný pohybový rozvoj, široká pohybová základna, vytváří předpoklady pro rozvoj speciální koordinace, b) základy pro techniku dané sportovní disciplíny, větší zásobárna pohybů umožňuje lepší učení nových pohybů, c) zvládání nečekaných situací při soutěžích.

Zásady pro rozvoj koordinace 1. Volit spíše koordinačně složitá cvičení a dále zvyšovat jejich složitost. Zařazovat cvičení, která nemají děti 100% zvládnuty, pokud dosáhne poměr správných ku nesprávným provedením 9-10:1-0 je cvik v podstatě zvládnutý a zařadíme cvik složitější. Pokud je poměr 1-2:8-9 zařadíme naopak jednodušší cvičení. 2. Provádět cvičení v různých obměnách. 3. Cvičení v měnících se vnějších podmínkách. 4. Kombinace již osvojených pohybových dovedností. Princip spočívá ve spojování dovedností do sérií. 5. Současné provádění několika činností. Je velice důležité při rozvoji koordinace dodržovat princip přiměřenosti, a to jak z hlediska obtížnosti, tak i věku a pohlaví (Perič, 2012).

39

Dovalil (2009) popisuje základní postupy při výběru cvičení pro stimulaci koordinačních cvičení: -

koordinačně náročnější cvičení,

-

cvičení prováděné v měnících se podmínkách,

-

kombinování a spojování osvojených dovedností,

-

dbát na plnou koncentraci, přesnost, plynulost a rytmus provedení,

-

dbát na obsah a složitost pohybové činnosti,

-

zařazovat cvičení spíše na začátek hlavní části tréninku.

Prostředky rozvoje koordinace Mezi hlavní prostředky rozvoje koordinace řadíme: -

všechny druhy akrobatických cvičení,

-

cvičení na nářadí,

-

cvičení s náčiním,

-

překážkové dráhy,

-

různé změny a udržování polohy těla,

-

cviky v prostoru,

-

nácvik různých sportovních dovedností,

-

cviky na ovládání a manipulaci s předměty,

-

různé rovnovážné cvičení a balanční cviky,

-

rytmická cvičení,

-

cvičení ve dvojicích a trojicích,

-

zrcadlová cvičení,

-

asymetrické pohyby, 40

-

cvičení ve ztížených podmínkách v různém prostředí.

„Jak je vidět, fantazii se při rozvoji koordinace meze nekladou. Je pouze na trenérovi a jeho chuti připravovat a vymýšlet nová cvičení, která budou děti nejen stimulovat, ale i bavit“ (Perič, 2012). 2.10.2 Stimulace rychlostních schopností Dle Periče (2012) je při tréninku rychlosti důležité provádět pohyb s maximální intenzitou. Délka zatížení je jen taková, po jakou dítě udrží maximální rychlost, což je cca 5-10 s. K správné stimulaci je třeba doplnit zdroje energie a tedy odpočinout si. Odpočinek by měl být poměrně dlouhý, doporučený poměr je nejméně 1:6 (10 s zatížení = 60 s odpočinek). Počet úseků rychlostního zatížené je určen tím, kolik jich je dítě schopno vykonat v maximální intenzitě, v praxi je tento počet cca 3-5 opakování po sobě v jedné sérii při 1 - 3 sériích. Rychlost by měla být rozvíjena pravidelně, minimálně jednou týdně a cvičení nesmí být monotónní. Důležité je rozvíjet tzv. reakční dobu. Tu dělíme na jednoduchou (jeden podnět a jedna reakce) a složitou (několik podnětů a na ně různé reakce). Cvičení mohou mít různé podoby: a) stejné podněty a stejné odpovědi b) různé podněty a stejné odpovědi c) stejné podněty a různé odpovědi d) různé podněty a různé odpovědi Všechny cviky se snažíme organizovat jako hru z hlediska motivace dětí. Mezi hlavní prostředky rozvoje patří: - cvičení ve dvojicích, - zrcadlová cvičení, - cvičení s dodatečnými informacemi, - cvičení reakční (změny polohy těla), - starty z různých poloh, - drobné reakční hry (vyvolávání čísel, zvířat, měst apod.), 41

- využití speciálních pomůcek (reakční míče, stěny apod.). Dalším důležitým prvkem rozvoje rychlostních schopností, je rychlost jednotlivého pohybu. Jde tedy o provedení jednoho konkrétního pohybu s maximální intenzitou. Je důležité rozvíjet rychlost všech částí těla, a to jak samostatně, tak společně. Mezi hlavní prostředky rozvoje patří: - cvičení s míči, - cvičení s gymnastickými tyčemi, - házení, - změny poloh těla, - cvičení ve dvojicích, - různé formy skokových cvičení, - cvičení se švihadly, - velká lana, - drobné hry. Posledním rychlostním projevem je rychlost lokomoce. Tedy rychlost komplexního pohybového projevu. Zásadním požadavkem při rozvoji je dodržování parametrů zatížení. Mezi tréninkové prostředky patří: - různé formy běžeckých cvičení, - stupňované rovinky, - krátké sprinty, - starty z různých poloh, - štafetové hry, - zrcadlová cvičení ve dvojicích, - drobné rychlostní hry, - sportovní hry, - obratnostní dráhy, - slalomy se změnou směru a s různými prvky. 42

Specifickou formou lokomoce jsou tzv. agility. Podstatou těchto cvičení je vysoká frekvence pohybu, prudké zrychlení a zpomalení, změny směru, obraty, boční pohyb apod. Využíváme speciální dráhy, které musí děti absolvovat co nejrychleji. Velmi přínosné je i využívání velkého počtu pomůcek (Perič, 2012) 2.10.3 Stimulace vytrvalostních schopností Dle Periče (2012) má v tréninku dětí své místo především aerobní (dlouhodobá) vytrvalost. Děti jsou schopny se pohybovat buď dlouho a pomalu, nebo krátce a rychle. „Malé děti mají vytrvalost v podstatě na horní hranici svých individuálních možností. Proto ve věku do 10 let není potřeba zvláštní trénink zaměřený na cílený rozvoj vytrvalosti.“ (Perič, 2012) 2.10.4 Stimulace silových schopností Dle Periče (2012) sílu chápeme jako schopnost překonávat vnější odpor svalovou kontrakcí. Z hlediska pohybu můžeme rozlišovat svalovou kontrakci na dynamickou a statickou. U statické síly rozlišujeme pouze dobu svalového stahu a velikost úsilí. U síly dynamické rozlišujeme tři základní ukazatele: velikost hmotnosti, počet opakování a rychlost provedení.

Rozvoj silových schopností v období do 10 let Dle Periče (2012) se doporučuje dávat přednost rychlostním a obratnostním cvičením, které samy o sobě podporují nárůst síly. Zapojovat silové cviky jen okrajově a zaměřovat se na oblasti velkých svalových partií (trup, pletenec ramenní a kyčelní). Nejvhodnější prostředek rozvoje je tzv. přirozené posilování, kdy děti překonávají překážky a při tom vyvíjí svalové úsilí. Mezi tyto prostředky patří: -

šplh,

-

lezení,

-

ručkování

-

různé visy a jednoduché cviky

-

cvičení v přírodě

-

přetahování, přetlačování, 43

-

zápasy dvojic v různých polohách,

-

různé formy úpolových her,

-

drobné úpolové hry.

Další možností rozvoje síly je tzv. cvičení s nářadím či náčiním: - plné míče, - cvičení se švihadly, - míče a míčky (odhody do dálky). Je vhodné využít i cvičení na gymnastickém nářadí: žebřiny, žebříky, hrazda, kruhy, bradla, kůň našíř, cvičení na plných míčích a na pěnových válcích. Význam mají i cvičení v prostředí, které klade nároky na překonávání: -

hry v kopci,

-

soutěže ve vodě,

-

překovávání odporu partnera.

Veškerá cvičení by měla mít hravou formu, přiměřenou věku a dovednostem dětí. Snažíme se dělat cvičení pestrá, stále obměňujeme použité prostředky. Většina silových cvičení by měla mít krátkodobý charakter. Podstatou silových cvičení v tomto věku není nárůst svalové hmoty, ale upevnění přirozeného vývoje kostry a svalů. Proto se držíme zásady „méně je někdy více“.

44

3. METODIKA PRÁCE 3.1 Formulace problému Obecně platné zásady tréninku dětí jsou více-méně popsány v předchozím textu. Od těchto zásad a zkušeností nabytých v praxi jsou odvozeny konkrétní postupy ve sportovní přípravě ve fotbalu pro kategorii U6. Z praxe víme, že velká spousta trenéru i klubů samotných nemá ucelenou koncepci. Jelikož plánování a koncepční práce ve sportovní přípravě je velice důležitá věřím, že tato práce může do budoucna napomoci ke správnějším postupům, při tréninku dětí v předškolním věku. Trénink ve fotbalu v této kategorii je poměrně málo zpracován a v české literatuře existuje jen malé množství informací o této problematice.

3.2 Cíle a úkoly práce Cíl práce Cílem této práce je vytvoření návrhu koncepce sportovní přípravy dětí ve věkové kategorii U6.

Úkoly práce Úkolem práce je: 

vytvoření návrhu koncepce sportovní přípravy dětí v předškolním věku, o Vymezení

věkové

kategorie

na

základě

zákonitostí a jednotlivých senzitivních období. 

Vytvoření obsahu tréninku v tomto věku.

45

vývojových

3.3 Metody Při tvorbě návrhu koncepce sportovní přípravy ve fotbalu v kategorii U6 je použita metoda literární rešerše na základě induktivní analýzy dat a účelovým sběrem dat. S využitím tohoto postupu: 

Identifikace - nalezení odkazu, který je potencionálně zajímavý



Konfirmace - určení, zda lze materiál skutečně získat



Kontrola - překontrolování, zda materiál je skutečně vhodný pro připravovaný přehled literatury (např. pomocí abstraktu nebo studium elektronické formy úplného textu-viz. Hendl 2005).

46

4. VÝSLEDKY 4.1 OTU (obecné tréninkové ukazatele) OTU zaznamenávají evidenci počtu tréninkových jednotek (TJ) odtrénovaných v hale nebo na hřišti za týden, měsíc a za rok. Tabulka č. 1, zaznamenává roční tréninkový makrocyklus a jeho rozdělení na mezocykly. V měsících, ve kterých se mezocykly překrývají, bereme vždy pouze jeho polovinu pro jeden mezocyklus. Tabulka č. 1: OTU „1“ pro kategorii U6. Dělení ročního tréninkového makrocyklu na mezocykly OTU 1. Mezocyklus 2. Mezocyklus 3. Mezocyklus 4. Mezocyklus

Září

Říjen

Listopad

Prosinec

Leden

Únor

Březen

Duben

Květen

Tabulka č. 2, zaznamenává počet TJ v jednotlivých měsících ročního makrocyklu. Sleduje počet týdnů, jednotek a měsíců v ročním makrocyklu. Tréninky jsou koncipovány pro sezonu 2013-2014. Tréninková jednotka má v roce 2013 délku 60 minut, v roce 2014 délku 80 minut. Tabulka č. 2: OTU „2“ pro kategorii U6. Počet TJ v jednotlivých měsících makrocyklu 1. týden 2. týden 3. týden 4. Týden 5. týden OTU 0 2 2 2 0 Září 2 2 2 2 1 Říjen 1 2 2 2 2 Listopad 2 2 0 0 0 Prosinec 0 0 2 2 2 Leden 2 2 2 2 0 Únor 2 2 2 2 1 Březen 1 2 2 2 1 Duben 1 2 2 2 2 Květen 2 2 0 0 0 Červen

47

Červen

Tabulka č. 3, zaznamenává počet tréninkových jednotek pro jednotlivé měsíce mezocykly. Čísla v závorce uvádějí počet TJ v halách. Tabulka č. 3: OTU „3“ pro kategorii U6. Počet tréninkových jednotek pro každý mezocyklus OTU Počet TJ

1. Mezocyklus 2. Mezocyklus 3. Mezocyklus 4. Mezocyklus 28 (13)

18 (18)

18

8

4.2 STU (specifické tréninkové ukazatele) STU stanovují požadovaný výkon vzhledem k věku. V rámci této práci byly určeny mnou, jako požadované výstupní hodnoty na konci ročního makrocyklu. Rozvíjení specifických ukazatelů provádíme v tréninku technickou a motoricko-funkční přípravou. Tato příprava je obsahem této práce.

48

4.3 Rozdělení obsahu tréninku dle jednotlivých mezocyklů Délky jednotlivých mezocyklů a jejich obsah, byly určeny po dohodě s trenéry zabývajícími se nejnižšími věkovými kategoriemi. Popis a zdůvodnění zvoleného obsahu mezocyklů a jejich časovou dotaci popíšu v rámci jejich jednotlivých popisů. Dělení na mezocykly se týká výhradně technických dovedností. Dělení ostatních složek tréninku bude odlišné. Tabulka č. 4: Výběr dovedností.

1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30

Výběr dovedností pro jednotlivé mezocykly Trenér 1 Trenér 2 Dovednosti/Mezocykly 1. 2. 3. 1. 2. 3. Šlápnutí na míč • • Pata-špička • • Malíček-palec • • Kolečko na míči • • Stažení a "vykopnutí" nártem • • Stažení a "vykopnutí" placírkou • • Posunutí míče • • Navalení míče na nárt • • Vedení přímým nártem • • Vedení malíčkem (vně. nárt) • • Vedení palcem (vni. nárt) • • Zastavení podrážkou • • Zastavení kolenem • • Zastavení zasednutím • • Zastavení loktem • • Koulení míče oběma rukama • • Koulení míče jednou rukou • • Předání míče spoluhráči • • Házení míče sp. i vrch. Obloukem • • Chytání míče • • Výrazné změny směru při vedení • • Točení s míčem • • Rolování podrážkou • • Přihrávka na cíl (vni. nártem) • • Střela na cíl (přímým nártem) • • Stažení s otočením (180°) • • Hlavičkování • • Palec-palec • • Převalení palec • • "V" stahovačka • •

49

Trenér 3 1. 2. 3. • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • •

Trenér 4 1. 2. 3. • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • •

1. Mezocyklus Tabulka č. 5: Počet TJ v prvním mezocyklu. 1. Mezocyklus Září 6

Počet TJ

Říjen 9

Listopad 9 (9)

Prosinec 4 (4)

Dovednosti: V tomto období dělají děti své první fotbalové krůčky a je tedy třeba začít, co se týče herních dovedností, s těmi nejzákladnějšími. Jsou jimi vedení míče a zpracování míče. Mezi ty, které by si dítě mělo osvojit v tomto období, patří: 

malíček-palec,



pata-špička,



šlápnutí na míč,



kolečko na míči,



navalení míče na nárt,



stažení míče „vykopnutí“ nártem,



stažení a „vykopnutí“ placírkou,



zastavení podrážkou,



zastavení kolenem,



zasednutí míče,



zastavení loktem,



vedení přímým nártem,



vedení palcem (placírkou),



vedení malíčkem (vnějším nártem),



koulení míče oběma rukama, 50

 koulení míče jednou rukou,  předávání míče spoluhráči,  házení míče spodním i vrchním obloukem,  chytání míče,  posunutí míče. Popis jednotlivých dovedností: Malíček-palec Hráč stojí čelem k míči, který leží v klidu před ním. Postaví se na míč podrážkou jedné nohy. Poté provádí pohyb nohou do strany a dostává se do polohy, kdy má míč na vnitřní straně nohy (palec) nebo vnější straně nohy (malíček). Důležitý je velký rozsah provedení, hráč by se měl dostat chodidlem až mimo míč. Pata-špička Hráč stojí čelem k míči, který leží v klidu před ním. Postaví se na míč chodidlem jedné nohy. Poté provádí pohyb nohou vpřed nebo vzad a dostává se do polohy, kdy má na míči položenou patu nebo špičku nohy. Důležitý je velký rozsah provedení. Při patě na míči je vhodné přitáhnout špičku do tzv. „fajfky“, při špičce na míče naopak co nejvíce propnout nárt a míče se dotýkat pouze špičkou nohy, abychom zdůraznili velký rozsah. Šlápnutí na míč Hráč stojí čelem k míči, který leží v klidu před ním. Postaví se na míč chodidlem jedné nohy. Důležité je stát na míči přední částí chodidla pro lepší manipulaci při navazujících činnostech. Zastavení podrážkou Hráč běží za pohybujícím se míčem. Jakmile jej dostihne, zastavuje míč tak, že se na něj postaví chodidlem (podrážkou) jedné nohy. Důležité je zastavit míč přední částí chodidla a po zastavení již nepokračovat v pohybu (tzn. „nepřepadnout“ tělem za míč) tak, aby míč zůstal v postavení před tělem hráče.

51

Zastavení kolenem Hráč vede míč a zastavuje ho tak, že se na něj „postaví“ kolenem jedné nohy. Důležité je míč opravdu zastavit z pohybu (ne ho zastavit a poté si na něj pouze kleknout) a udržet stabilitu. Zastavení loktem Hráč vede míč a zastavuje ho loktem jedné paže. Důležité je míč opravdu zastavit z pohybu (ne ho zastavit a poté na něj pouze položit loket) a udržet stabilitu. Zastavení hrudníkem Hráč vede míč a zastavuje ho hrudníkem při provedení vzporu ležmo. Důležité na míč nespadnout, ale počkat si na správnou chvíli a zatavit ho. Zasednutí Hráč vede míč a zastavuje ho tím, že si na něj sedne. Důležité je aby hráč míč zastavil a byl schopen ihned dále pokračovat ve vedení tzn. nespadl. Vedení přímým nártem Hráč vede míč přímým nártem s jedním mezikrokem. Při vedení míče přímým nártem rozlišuje „krátké“ vedení nebo „normální“ vedení. Při krátkém vedení se hráč při každém kroku dotýká míče jednou a tou samou nohou. Při normálním vedení provádí krok mezi doteky. Důležité je dotýkat se míče v oblasti tkaniček u kopaček, tedy přímou částí nártu. Doteky vnější nebo vnitřní stranou nohy slouží k změnám směru, ne přímému vedení. Při vedení by měl mít hráč koleno vždy ve směru pohybu míče tak, aby maximalizoval účinnost pohybu. Vedení palcem Hráč vede míč vnitřní stranou nohy (palcem). Toto vedení se používá při změnách směru nebo točení. Hráč vytáčí celou nohu tak, aby se míče dotýkal vnitřním nártem. Snaží se v průběhu prováděné činnosti o co největší počet doteků. Tento způsob vedení se využívá i při provádění kliček. Je důležité zdůraznit, kdy se tento způsob vedení využívá, při jeho využití v přímém vedení je neefektivní.

52

Vedení malíčkem Hráč vede míč vnější stranou nohy (malíčkem). Toto vedení se používá při změnách směru nebo točení. Hráč vytáčí nohu tak, aby se míče dotýkal vnějším nártem. Snaží se v průběhu prováděné činnosti o co největší počet doteků. Tento způsob vedení se využívá i při provádění kliček. Je důležité zdůraznit, kdy se tento způsob vedení využívá, při jeho využití v přímém vedení je neefektivní. Koulení míče Hráč kutálí míč kolem těla nebo po určité dráze jednou i oběma rukama. Cílem je především rozvíjet cit hráče pro míč. Důležité aby hráč míč vedl co nejjednodušší cestou bez chybování. Házení míče Hráč odhazuje míč spodním nebo vrchním obloukem oběma rukama. Dbát na správné provedení hodu. Při spodním oblouku vychází celý pohyb z dolních končetin. Při vrchním oblouku se hráč prohýbá, aby využil sílu celého těla. Předávání míče Hráč předává míč spoluhráči z „ruky do ruky“. Důležité je míč opravdu předat a ujistit se, že spoluhráč má míč pod kontrolou. Navalení míče na nárt Hráč stojí čelem k míči, který leží v klidu před ním. Postaví se na míč chodidlem jedné nohy a pohybem vzad ho uvede do pohybu. Přesouvá nohu za míč a nechá ho najet na nárt nohy. Poté nohu přizvedne a míč zvedne do vzduchu. Důležité je dbát na navalení přímo na nárt tak, aby hráč míč zvednul kolmo do vzduchu. Kolečko na míči Hráč stojí čelem k míči, který leží v klidu před ním. Postaví se na míč chodidlem jedné nohy a opisuje nohou kolečko tak, aby se chodidlem stále dotýkal míče. Důležité je držet stabilitu a kolečko provádět v co největším rozsahu a rychlosti. Pro první pokusy je možné cvičit ve dvojicích, kdy jeden dělá oporu druhému.

53

Stažení-nárt Hráč stojí čelem k míči, který leží v klidu před ním. Postaví se chodidlem na míč a pohybem vzad ho uvede do pohybu. Co nejvíce propne špičku nohy a do míče kopne přímým nártem. Po odkopu míč co nejdřív zastavuje „zašlápnutím“. Důležité je dbát na kopnutí přímým nártem ve směru vpřed. Posunutí míče Hráč stojí čelem k míči, který leží v klidu před ním. Postaví se na míč chodidlem pravé nohy v širším postavení. Pohybem nohy dovnitř uvede míč do pohybu a postaví se na ni. Levou nohou míč zastavuje. Zdůvodnění časové dotace a výběru dovedností Časová dotace: První mezocyklus dostal největší časovou dotaci proto, že v tomto období si děti osvojují největší počet základních dovedností s míčem. Na toto první období připadá cca 18 dovedností, které musí hráč zvládnout. Pro efektivní pokračování v rozvoji technických dovedností je třeba mít tyto základní zvládnuté na co nejvyšší úrovni. Dovednosti: Vybrané dovednosti vychází z vlastních zkušeností, literatury použité v předešlých částech, konzultací s trenéry a analýzy Coerver metody. Na tento první mezocyklus jsem vybral základní dovednosti, na kterých je do budoucna postavena pyramida technických dovedností. Bez zvládání tohoto, se bude hráč do budoucna obtížněji posouvat směrem vpřed z hlediska technické vyspělosti. Popis a rozložení tréninkové jednotky V průběhu prvního mezocyklu je doba trvání tréninkové jednotky (TJ) 60 minut. TJ je z organizačního hlediska rozdělena na 5 částí. Rozcvičení v délce 12 minut, poté 4 stanoviště, každé v délce 12 minut. Do rozcvičení obvykle zařazujeme pohybovou hru, stanoviště poté rozdělujeme na Technické, 2x motoricko-funkční a herní. 54

Graf č. 1: Rozložení TJ trvající 60 min.

55

2.Mezocyklus Tabulka č. 6: Počet TJ v druhém mezocyklu. 2. Mezocyklus Leden 6 (6)

Počet TJ

Únor 8 (8)

Březen 5(5)

Dovednosti: V tomto období děti rozvíjí již osvojené dovedností a přidávají nové, které mají svůj základ v dovednostech už osvojených. Patří sem vedení míče, střelba a přihrávání. Mezi ty, které by si dítě mělo, v tomto cyklu osvojit patří: 

výrazné změny směru při vedení míče,



točení s míčem,



rolování podrážkou,



přihrávka na cíl,



střela na cíl,



stažení s otočením,



hlavičkování.

Popis jednotlivých dovedností: Výrazné změny směru při vedení míče Hráč vede míč přímým nártem, na pokyn/svévolně s míčem mění výrazně směr. Změna směru je nad cca 90°. Je důležité, aby se hráč naučil používat při změně jak vnitřní nárt (palec), tak vnější nárt (malíček). Po změně směru jedním ze způsobů přechází opět na vedení přímým nártem.

56

Točení s míčem Hráč vede míč přímým nártem, svévolně se s míčem točí kolem své osy. Otočení je minimálně o 180°, může se však točit i o více. Při točení je důležité, aby měl hráč míč stále co nejblíže nohy a použil co největší počet dotyků. K točení využívá vnitřní (palec) i vnější (malíček) nárt. Po otočení přechází opět do vedení přímým nártem. Rolování podrážkou Hráč stojí čelem k míči, který leží v klidu před ním. Postaví se na míč chodidlem pravé nohy v širokém postavení. Pohybem nohy dovnitř uvede míč do pohybu. Dokončí krok zkřížením pravé nohy přes levou a levou nohou míč zastaví vnitřní částí nohy (palcem). Je velice důležité, aby se hráči snažili míč od prvních pokusů rolovat v co největším rozsahu. Celou dovednost opakuje druhou nohou. Přihrávka na cíl Hráč stojí čelem k míči, který leží v klidu před ním. Nakročí si levou nohou vedle míče. Z nápřahu do míče kopne pravou nohou vnitřní stranou (placírkou) a trefuje branku. Je důležité dbát na správné postavení stojné i kopající nohy. Stojná noha musí ležet vedle míče, špička směřuje na cíl, který chce hráč zasáhnout. Kopající noha je vytočena v kyčli a mírně ohnuta v koleni, z nápřahu trefuje míč vnitřní stranou a pokračuje v pohybu směrem, kterým kopla míč. Celou činnost hráč opakuje druhou nohou. Střela na cíl Hráč stojí čelem k míči, který leží v klidu před ním. Nakročí si levou nohou vedle míče. Z nápřahu do míče kopne pravou nohou přímým nártem a trefuje branku. Je důležité dbát na správné postavení stojné i kopající nohy. Stojná noha musí ležet vedle míče, špička směřuje na cíl, který chce hráč zasáhnout. Kopající noha je ohnuta v koleni v době nápřahu, z něj trefuje míč přímým nártem a pokračuje v pohybu směrem, kterým kopla míč. Celou činnost hráč opakuje druhou nohou.

57

Stažení s otočením Hráč stojí čelem k míči, který leží v klidu před ním. Postaví se na míč pravou nohou. Pohybem nohou vzad uvede míč do pohybu, zároveň se otáčí celým tělem tak, aby měl míč stále ve vizuální kontrole. Po dokončení otočení o 180° se z pravé nohy stává noha stojná a levá zastavuje míč. Je důležité, aby se hráč točil stále čelem k míči a měl ho „na očích“. Hlavičkování Hráč drží míč v ruce. Nahazuje ho do vzduchu a hlavičkuje směrem nahoru. Poté míč opět chytá. Důležité je potlačovat u dětí strach hrát míč hlavičkou. Míč by měl po hlavičce směřovat přímo vzhůru. Hlavička je provedena v místě přechodu čela a vlasů. Zdůvodnění časové dotace a výběru dovedností: Časová dotace: Druhý mezocyklus dostal menší časovou dotaci než předchozí, jelikož na něj navazuje. Počet nových dovedností není tak vysoký (pouze 7). Je třeba dosáhnout dobré úrovně zvládnutí těchto dovedností a zároveň zdokonalovat činnosti z dřívějška. Z těchto důvodů je časová dotace 2,5 měsíce. Dovednosti: Vybrané dovednosti navazují na ty již naučené v předchozím mezocyklu. Tvoří již větší procento dovedností, které jsou přímo využívány v pozdějším herním výkonu. Jsou jistým mezičlánkem mezi učením dovedností základních a kličkováním. Popis a rozložení tréninkové jednotky V průběhu druhého mezocyklu je doba trvání tréninkové jednotky (TJ) 80 minut. TJ je z organizačního hlediska rozdělena na 6 částí. Rozcvičení v délce 12 minut, poté 4 stanoviště, každé v délce 12 minuta na závěr 20 minut hra. Do rozcvičení obvykle zařazujeme pohybovou hru, stanoviště poté rozdělujeme na technické, 2x motoricko-funkční, herní a hra.

58

Graf č. 2: Rozložení TJ trvající 80 min.

59

3. Mezocyklus Tabulka č. 7: Počet TJ v třetím mezocyklu. 3. Mezocyklus Březen 4 (2)

Počet TJ

Duben 8

Květen 5

Dovednosti: Tento mezocyklus je kompletně vyčleněn nácviku kličkování, obcházení soupeře. Děti se naučí tři základní způsoby obcházení soupeře v čelném postavení. Tyto tři kličky jsou: 

palec palec,



převalení palec,



“V“stahovačka.

Popis jednotlivých dovedností: Palec palec Hráč navádí míč na překážku pravou nohou. Ve vzdálenosti cca 1 m před překážkou si tažení přihrává míč do strany k levé noze. Po tažení míče došlapuje na pravou nohu a levou míč zastavuje. Po kličce ihned zrychluje a obchází soupeře. Důležité je provedení kličky v co největším rozsahu a po její realizaci okamžité zrychlení. Převalení palec Hráč navádí míč na překážku pravou nohou. Ve vzdálenosti cca 1 m před překážkou podrážkou stahuje míč směrem k levé noze. Na pravou nohu došlapuje a míč posouvá směrem vpřed do pohybu palcem levé nohy. Důležitý je rozsah u kličky a okamžité zrychlení po jejím provedení.

60

“V“ stahovačka Hráč navádí míč na překážku pravou nohou. Ve vzdálenosti cca 50 cm před překážkou podrážkou stahuje míč směrem vzad, vytáčí špičku směrem ven a vnitřním nártem pravé nohy vyvádí míč směrem kolem překážky. Důležité je naznačení pohybu směrem do leva a poté prudké stažení směrem vzad s vyvedením do pravé strany. Po kličce je třeba okamžitě zrychlit. Zdůvodnění časové dotace a výběru dovedností: Časová dotace: Třetí mezocyklus dostal nejmenší časovou dotaci ze všech. V tomto mezocyklu se děti učí „pouze“ tři nové dovednosti, a to kličky. Nácvik kliček je velmi důležitý a proto na jednu připadá cca 6 tréninkových jednotek. Dovednosti: Vybrané dovednosti dále navazují na rozmanitější způsoby vedení, se kterými se děti seznámily v druhém mezocyklu. Děti se učí první a nejzákladnější způsoby obcházení soupeře. Tyto kličky jsou vybrány jako nejpoužívanější v samotném průběhu utkání. Proto je zařazujeme již v tomto období sportovní přípravy. Popis a rozložení tréninkové jednotky V průběhu třetího mezocyklu je doba trvání tréninkové jednotky (TJ) 85 minut. TJ je z organizačního hlediska rozdělena na 6 částí. Rozcvičení v délce 12 minut, poté 4 stanoviště, každé v délce 12 minut a na závěr 25 minut hra (4x4). Do rozcvičení obvykle zařazujeme pohybovou hru, stanoviště poté rozdělujeme na Technické, 2x motoricko-funkční, herní a hru.

61

Graf č. 3: Rozložení TJ trvající 85 min.

62

4. Mezocyklus Tabulka č. 8: Počet TJ v čtvrtém mezocyklu. 4. Mezocyklus Počet TJ

Květen 4

Červen 4

Dovednosti: V posledním mezocyklu se děti již neučí žádné nové dovednosti. Zdůvodnění časové dotace a výběru dovedností: Časová dotace: Čtvrtý mezocyklus slouží pouze k opakování a zdokonalování již osvojených dovedností, a proto je jeho délka pouze jeden měsíc. Popis a rozložení tréninkové jednotky V průběhu čtvrtého mezocyklu je doba trvání tréninkové jednotky (TJ) 85 minut. TJ je z organizačního hlediska rozdělena na 7 částí. Rozcvičení v délce 12 minut, poté 4 stanoviště, každé v délce 12 minut, technická část formou pohybové hry 12 minut a na závěr 18 minut hra (4x4). Do rozcvičení obvykle zařazujeme pohybovou hru, stanoviště poté rozdělujeme na Technické, 2x motoricko-funkčí, herní a hru.

63

Graf č. 4: Rozložení TJ trvající 85 min.

64

4.4 Výstupní hodnoty Výstupní hodnoty popisují důležité dovednosti a schopnosti, které by děti měly zvládat po absolvování celého ročního makrocyklu. Jedná se o činnosti, bez kterých se hráč v pozdějším výkonu neobejde. Tyto hodnoty charakterizují minimální požadavky na dovednostní vybavenost hráče. Tabulka č. 9: Minimální požadavky na osvojené dovednosti. Výběr místa

Převzetí a zastavení míče

správný pohyb při pohybových hrách efektivně se přiblížit k míči aktivní přístup ve hře převzetí vnitřním nártem, chodidlem (obě nohy) zastavení podrážkou, vni./vně. nártem

Přihrávka Vedení míče

Obcházení soupeře

vnitřním nártem (placírkou) přímým nártem (oběma nohama) vni./vně. nárt při změnách směru míchání mezi vnitřními nárty rolováním palec-palec převalení-palec "V" stahovačka

Střelba

vystřelit míč přímým nártem

65

4.5 Motoricko-funkční příprava Jelikož je motoricko-funkční příprava jedním ze základních kamenů sportovního výkonu, je její zařazení do tréninku dětí velice důležité. V této práci se nerozděluje motoricko-funkční příprava do jednotlivých částí, stejně jako dovednosti technické, ale pracuje se s ní spíše jako s celkem, který se rozvíjí v přímé závislosti na kvalitě provedení. Při

motoricko-funkční

přípravě

postupujeme

od

nejzákladnějších

a nejjednodušších cvičení po ty nejsložitější. Posouzení zda přejít k náročnějšímu cvičení, náročnost cvičení ubrat nebo zůstat u náročnosti daného cvičení určuje poměr správných a nesprávných provedení. V prvních trénincích pouze analyzujeme úroveň obratnosti dětí především v pohybových hrách. Vybrané hry by měly splňovat několik základních parametrů: nachází se v nich soutěživá složka, mají jednoznačně určený cíl hry, nemají složitá pravidla a vyskytují se v nich obratnostní prvky. V dalších tréninkových jednotkách začínáme zařazovat cvičení na přímý rozvoj obratnosti. Jako první je třeba se zaměřit na ten nejdůležitější pohyb a to běh. Střídáme různé varianty běhu např. vpřed, vzad a stranou. Později přidáváme obtížnější obratnostní úkoly jako podlézání, přeskakování, otáčení a řetězení dovedností. Tyto dovednosti rozvíjíme především v různých opičích drahách a dalších koordinačně náročných cvičeních.

66

5. DISKUSE V průběhu psaní této práce jsem se setkal s jedním velkým, přesto očekávaným, problémem. Byl jím nedostatek zdrojů na téma tréninku dětí v předškolním věku. Bylo téměř nemožné najít zpracovanou koncepci, která by se zaměřovala přímo na děti v tomto věku. Protože jsem tedy nemohl dojít žádného porovnání teoretických východisek, se mnou navrženou koncepcí, práci jsem pojal jako sbírání teoretických poznatků, doplněných praktickými zkušenostmi a konzultacemi se zkušenými trenéry. Výsledkem je zpracování návrhu ročního makrocyklu sportovní přípravy dětí ve věku 5-6 let. Důležité je si uvědomit a opravdu vnímat, že jde pouze o návrh koncepce. Z výše popsaného je zřejmé, že tato oblast tréninku je neprozkoumaným územím a neexistuje určité striktní „know-how“, jak s dětmi pracovat. Proto je toto pouze jedna z cest, která se bude dozajista rozvíjet. Koncepce je totiž, jak rád popisuje jeden z významných českých trenérů, „živá“ a stále se vyvíjí. Z hlediska teoretických východisek, jsem vymezil věkovou kategorii předškolního věku. Zaměřil jsem se především na senzitivní období, fyziologický a mentální vývoj dítěte. Celý roční makrocyklus jsem rozdělil do 4 menších částí, mezocyklů. Rozdělení jsem provedl dle vlastního uvážení po diskusi s trenéry a šéftrenérem přípravkové kategorie AC Sparta Praha. V prvním mezocyklu se zaměřujeme převážně na rozvoj těch nejzákladnějších dovedností. Druhý mezocyklus je zaměřen na nejrozmanitější způsoby vedení míče. V třetím mezocyklu si hráči osvojují první způsoby obcházení soupeře. Čtvrtý a poslední mezocyklus již není zaměřen na nácvik žádné nové dovednosti, naopak slouží k opakování a zdokonalování již osvojeného. Výběr dovedností pro jednotlivé mezocykly byl proveden po 4 trenéry AC Sparta Praha pomocí záznamového archu. První mezocyklus rozvíjí u dětí základní dovednosti s míčem, ze kterých vychází veškerá další složitější manipulace s ním, např.: lze uvést vedení přímým nártem. Bez perfektního osvojení tohoto způsobu vedení míče, nebude hráč schopen v utkání při driblinku využít maximálně svůj rychlostní potenciál a bude se tím snižovat úroveň jeho výkonu. Druhý mezocyklus se zaměřuje na změny 67

směru s míčem, které hráče doprovází v průběhu každého utkání. Tento způsob navazuje a rozvíjí vedení již osvojené v prvním mezocyklu. Třetí mezocyklus slouží k nácviku obcházení soupeře. Děti se naučí tři různé způsoby, které byly vybrány trenéry ACS jako nejpoužívanější v utkání. Čtvrtý mezocyklus slouží již pouze k opakování osvojených dovedností. Každý mezocyklus dostal svoji časovou dotaci, které se liší. Její určení vycházelo z počtu nových dovedností a náročnosti jejich osvojení. Z tohoto důvodu je první mezocyklus nejdelší, naopak poslední nejkratší. U každého mezocyklu byl uveden návrh skladby tréninkové jednotky rozdělený do časových úseků. V tomto návrhu se počítá s rozdělením hráčů do několika skupin, které trénují na stanovištích odděleně a v průběhu tréninku se na nich střídají. Trénink je zaměřen především na rozvoj technických dovedností a motoricko-funkční přípravu, které se skládá z gymnastické průpravy a obratnosti. Kromě prvního mezocyklu je v tréninku zanesena hra 4x4, tedy systém 4+0. Tato hra slouží výhradně pouze jako volné zatížení pro děti, které v tomto systému vidí „velký fotbal“, baví je a realizačnímu týmu pomáhá analyzovat dětské fotbalové pokroky. Práce je zaměřena pouze na rozvoj technických dovedností. To ovšem neznamená, že by v tréninku měla být omezeny či dokonce úplně odstraněna motorickofunkční příprava dětí. Jak popisuje Perič (2012) jedním z cílů tréninku dětí je vytvoření základů pro pozdější trénink. Věřím, že všestranná pohybová průprava a vytvoření co největší zásobárny různých pohybů je tou nejlepší cestou ve fotbalovém vzdělávání malých fotbalistů. Z vlastních praktických zkušeností vím, že jedinec, který má velice dobré koordinační schopnosti se učí novým dovednostem mnohem rychleji a „snadněji“ než jedinci se špatnou koordinací. Motoricko-funkční příprava nebyla předmětem této práce, přesto je její podíl v tréninkové jednotce zanesen v grafech, které naznačují její procentuální rozdělení. V celé práci není uvedena jediná zmínka ohledně zápasového vytížení hráčů. V rámci ročního makrocyklu odehrají nejmladší fotbalisti jen minimální počet „utkání“ se soupeřem a ty jsou modifikovány pro potřeby této kategorie. Jsou hrána pouze systémem 2+0 a 3+0 v 10 minutovém zatížení. Věřím, že tato cesta rozvíjí děti správným směrem a v co nejmenší míře je psychicky zatěžuje z hlediska taktiky. Jedním z faktorů proč v tomto období „nehrát zápasy“ je i možnost registrovat hráče 68

do soutěžních utkání až ve věku 6 let, která je předepsána Fotbalovou asociací České republiky. Z praxe jsem přesvědčen, že zatížený formou malých forem her, rozvíjí děti mnohem více než systém 4+1. Při tomto systému je již nutností učit děti taktické dovednosti, které by neměly být obsahem rozvoje dítěte v tomto věku.

69

6. ZÁVĚR Cílem této práce bylo navržení ročního makrocyklu sportovní přípravy ve fotbalu pro kategorii U6. Pevně věřím, že jsem tento cíl splnil a práce má svůj přínos. Koncepce obsahuje pouze rozdělení dovedností do určitých časových oblastí, mezocyklů. Tato koncepce má sloužit pouze jako jedna z možností jakým způsobem rozložit tréninkové úsilí v průběhu jednoho roku. Jakým způsobem, se trenéři dopracují k výsledkům, je již pouze na nich a zvolené tréninkové postupy závisí striktně na osobě trenéra, který vede tréninkovou jednotku. Z tohoto důvodu mi přišlo neadekvátní uvádět příklady cvičení, když nejdůležitějším prvkem každého cvičení je jakým způsobem jej trenér hráčům podá, jak moc cvičení rozumí a vystupuje v korekci chyb při provádění. Dle mého názoru je práce zpracována kvalitně z hlediska obsahu dovedností, rozdělení časových dotací a posloupnosti osvojování nových dovedností. Při jejím dodržování a správném přístupu k tréninku je její pozitivní výsledek zaručen. Předchozí názor si dovoluji tvrdit z hlediska mé osobní praxe. S dětmi podobným způsobem již více jak 7 měsíců pracuji a výsledky jsou znatelné. Z jiného úhlu pohledu by práce mohla být k úplnosti doplněna o konkrétnější rozdělení a popsání motoricko-funkční přípravy. Jak jsem však již popsal výše, rozhodl jsem se ji nezařazovat pro komplexnější zpracování technických dovedností. Věřím, že návrh má svoji váhu a v průběhu let se potvrdí správnost jeho nastavení v podobě „produkce“ kvalitně připravených jedinců.

70

7. SEZNAM LITERATURY BARKER, J. Early Specialization in Youth Sport: a requirement for adult expertise?. [online]. [cit. 2013-09-19]. Dostupné z: http://www.yorku.ca/bakerj/High%20Ability%20Studies%20paper.pdf

BEDŘICH, L. Fotbal: rituální hra moderní doby. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2006. ISBN 80-210-3927-2. BOMPA, Tudor O a Greg HAFF. Periodization: theory and methodology of training. 5th ed. Champaign, IL.: Human Kinetics, c2009, xii, 411 p. ISBN 07-360-7483-X. BUZEK, M. Trenér fotbalu „A“ UEFA licence: (učební texty pro vzdělávání fotbalových trenérů) (1. Vyd.). Praha: Olympia., 2007 BUZEK, M., PROCHÁZKA, L. Česká fotbalová škola. (1. vyd.) Praha: Olympia, 1999 BRŮNA, V. Fotbalová školička. 1. vyd. Praha: Grada, 2007, 118 s. ISBN 978-8024719-085. COOKE, CH., GALUSTIAN, A. Coerver coaching: Make your move. [DVD]. 2006 ČELIKOVSKÝ, S. Antropomotorika: pro studující tělesnou výchovu. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1972, 259 s. DOVALIL, J. Výkon a trénink ve sportu. Vyd. 1. Praha: Olympia, 2009, 331 s. ISBN 80-703-3760-5. DRABIK, J., Children and sports training, Stadion Publishing Company, Island pond, Vermont, 1996, ISBN 0-940149-02-8 FAJFER, Z. Trenér fotbalu mládeže (6-15 let) 1. vyd. Praha: Olympia, 2005, 195 s. ISBN 80-703-3933-0. HENDL, J.. Kvalitativní výzkum: základní teorie, metody a aplikace. 3. vyd. Praha: Portál, 407 s. ISBN 978-802-6202-196. KOLLATH, E. Fotbal: technika a taktika hry: nácvik a herní trénink, metodika tréninku, herní systémy (1. vyd.). Praha: Grada., 2006 KRIŠTOFIČ, J. Pohybová příprava dětí: fotbalista. 1. vyd. Praha: Grada, 2006, 133 s. Děti a sport. ISBN 80-247-1636-4.

LIČKA, V., MAGNUSEK, J. Profese: fotbalista. Vyd. 1. Ostrava: Montanex, 2006, 331 s. ISBN 80-722-5213-5. MATOUŠEK, F. Základy kopané: [technika, taktika, trénink]. Vyd. 1. Praha: Olympia, 1973, 376 s. Děti a sport. ISBN 80-247-1636-4. PERIČ, T. Sportovní příprava dětí. Nové, aktualiz. vyd. Praha: Grada, 2012, 176 s. Děti a sport. ISBN 978-802-4742-182. PROCHÁZKA, L., ZAHÁLKA, F. Jdi, uděláš ho. [DVD]. 1999 PSOTA, P. Fotbal – základní program. Praha: NS Svoboda., 1999. TAUSIG, J. Jaká jsou úskalí rané specializace. [online]. 31.08.2010. [cit. 2013-0402]. Dostupné z: http://www.sportvital.cz/sport/talent/jaka-jsou-uskali-rane-specializace/ VOTÍK, Jaromír. Trenér fotbalu "B" UEFA licence: (učební texty pro vzdělávání fotbalových trenérů). 2. vyd. Praha: Olympia, 2005. ISBN 80-703-3921-7.

8. PŘÍLOHY Záznamový arch sloužící k výběru dovedností pro jednotlivé mezocykly.

1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30

Výběr dovedností pro jednotlivé mezocykly Trenér 1 Trenér 2 Trenér 3 Trenér 4 Dovednosti/Mezocykly 1. 2. 3. 1. 2. 3. 1. 2. 3. 1. 2. 3. Šlápnutí na míč Pata-špička Malíček-palec Kolečko na míči Stažení a "vykopnutí" nártem Stažení a "vykopnutí" placírkou Posunutí míče Navalení míče na nárt Vedení přímým nártem Vedení malíčkem (vně. nárt) Vedení palcem (vni. nárt) Zastavení podrážkou Zastavení kolenem Zastavení zasednutím Zastavení loktem Koulení míče oběma rukama Koulení míče jednou rukou Předání míče spoluhráči Házení míče sp. i vrch. Obloukem Chytání míče Výrazné změny směru při vedení Točení s míčem Rolování podrážkou Přihrávka na cíl (vni. nártem) Střela na cíl (přímým nártem) Stažení s otočením (180°) Hlavičkování Palec-palec Převalení palec "V" stahovačka