Typologie mírových operací (pracovní verze) Jana Urbanovská
Úvod Udržování míru (peacekeeping) je doménou Organizace spojených národů (OSN), která od poloviny 20. století vyslala do nejrůznějších koutů zeměkoule více než 60 mírových operací (peace operations 1). Není však zdaleka sama, kdo se na poli udržování míru angažuje. Na africkém kontinentu působí např. Hospodářské společenství západoafrických států (ECOWAS) se svou Vojenskou pozorovací skupinou (ECOMOG), Africká unie (AU) a Společenství pro rozvoj jižní Afriky (SADC). Organizace amerických států (OAS), Společenství nezávislých států (CIS) a Sdružení států jihovýchodní Asie (ASEAN) reprezentují regionální udržování míru na americké, resp. euro-asijské půdě. A konečně jsou to Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE), Severoatlantická aliance (NATO) a Evropská unie (EU), resp. dříve Západoevropská unie (WEU), které již posbíraly četné zkušenosti s udržováním míru na regionální úrovni. Tyto a další organizace zřídily za dobu své existence dohromady desítky až stovky operací, které různým způsobem podporovaly mír. V některých aspektech si přitom byly podobné, v jiných se naopak zásadně rozcházely. Rozpoznat mnohé druhy operací a pochopit jejich specifika nám pomáhají klasifikace, které přiřazují jednotlivé entity do skupin nebo tříd na základě jejich podobností (Bailey 1994: 1). Klasifikace přitom mohou být jak jednodimenzionální, založené pouze na jedné dimenzi nebo znaku, tak multidimenzionální (Bailey 1994: 4). V odborné literatuře věnované danému tématu najdeme celou řadu takových klasifikací. Vztahují se však převážně na operace OSN, nikoli na ostatní organizace. Cílem předkládaného článku je proto integrovat vojenské operace OSN, NATO a EU coby nejvýznamnější peacekeepery současnosti a vytvořit všeobjímající typologii, která by zahrnula hlavní typy
operací
zmíněných
organizací.
Na
rozdíl
od
všeobecné
klasifikace
je
typologie
multidimenzionální, a může tak důkladněji ukázat specifika jednotlivých typů.
1
Autorka v článku používá termín mírové operace, peace operations, coby zastřešující pojem pro všechny typy vojenských operací OSN, NATO a EU, zaměřené na vytváření, udržování, vynucování, podporování a budování míru, v souladu s terminologií Michaela Doyla (Doyle 2001; Doyle – Sambanas 2007), o jehož dílo se v článku částečně opírá. Termín peace operations používají i další význační autoři jako např. P. Diehl (2008), W. J. Durch (2007), D. Donald (2003), A. J. Bellamy – P. Williams (2004), M. Berdal (2000), J.-M. Guéhenno (2002), A.-H. Norberg (2003), T. Findlay (2002) ad.
1
Za účelem vytvoření všeobjímající typologie bude v první části textu nejprve vymezen předmět studie, tedy operace OSN, NATO a EU. Autorka se přitom zaměří především na definici operací, principy, kterými se řídí, a funkce, které vykonávají. V druhé části poté budou za pomoci metody literature review uvedeny nejvýznamnější dílčí klasifikace, které byly k mírovým operacím doposud sestaveny, přičemž bude kladen důraz na jejich klasifikační znaky. Po analýze dílčích klasifikací autorka ve třetí části přistoupí k vytváření vlastní typologie: bude představen výchozí koncepční bod, stanoveny a rozvedeny dimenze typologie a podle nich následně sestaveny jednotlivé typy do jediného schématu. Předností zvolené klasifikační techniky je, že nám umožní zredukovat komplexnost na poli mírových operací, identifikovat podobnosti a odlišnosti jednotlivých typů a srovnávat je. Vzhledem k tomu, že klasifikace patří mezi přední deskriptivní nástroje, bude mít i naše typologie převážně deskriptivní charakter. Tento aspekt není vnímán negativně, nýbrž jako nezbytný základ pro další výklad (Bailey 1994: 15). Účelem vytvořené typologie mírových operací OSN, NATO a EU je poskytnout bázi pro jejich další zkoumání – ať již z hlediska jejich podobností a odlišností či například z hlediska účasti jednotlivých států na těchto operacích. Limitem studie může být proměnlivý charakter operací – v jejich průběhu často dochází k střídání technik vedoucích k zajištění míru, a operace tak přechází z jednoho typu na druhý a naopak (viz udržování míru a vynucování míru, peace enforcement). Vzhledem k nárokům kladeným na typologie (vnitřně co nejvíce homogenní skupiny, odlišující se co nejvíce od jiných skupin a vzájemně se nepřekrývající) se tato skutečnost může ukázat jako problematická.
Mírové operace OSN, NATO a EU Mírové operace OSN Ačkoli vznikl koncept udržování míru na půdě OSN, nemůžeme se při pokusu o jeho definici opřít o základní dokument této organizace, Chartu OSN. Důvod je prostý – v době sepisování Charty její tvůrci s podobným konceptem nepočítali, neboť věřili v pokračování spolupráce velmocí v rámci vítězné koalice z druhé světové války. Peacekeeping však můžeme v rámci Charty OSN zasadit do kapitoly VI (Pokojné řešení sporů) a kapitoly VII (Akce při ohrožení míru, porušení míru a činech útočných), která na rozdíl od prvně jmenované umožňuje použít sílu s cílem obnovit mezinárodní mír a bezpečnost. Na základě toho David Ramsbotham definuje operace spadající pod kapitolu VI jako „operace prováděné se souhlasem válčících stran, na podporu úsilí o dosažení či udržení míru, za 2
účelem prosazení bezpečnosti a udržení života v oblastech potenciálního či skutečného konfliktu“, zatímco operace pod kapitolou VII charakterizuje jako „operace prováděné za účelem obnovení míru mezi válčícími stranami, jež ne zcela souhlasí s intervencí, a které mohou být zapojeny do bojových akcí“ (Ramsbotham 1995: 2). Mnozí autoři odvozují definici operací OSN na udržení míru z principů, zavedených do praxe v 50. letech 20. století v souvislosti s operací UNEF I na Blízkém východě. Tímto způsobem je Marrack Goulding popisuje jako „operace zřízené Spojenými národy, se souhlasem zúčastněných stran, s cílem pomoci kontrolovat a vyřešit problémy mezi nimi, pod vedením a kontrolou Spojených národů, na kolektivní náklady členských států a s vojenským a dalším personálem a vybavením jimi dobrovolně poskytnutým, jednající nestranně mezi stranami a užívající síly jen v minimálním možném rozsahu“ (Goulding 1993: 455). Podobně postupuje i kolektiv autorů Alex J. Bellamy, Paul Williams a Stuart Griffin, avšak oproti pěti principům vytyčeným M. Gouldingem se omezují na tři stěžejní body, a to souhlas stran konfliktu, nestrannost operace a minimální užití síly. Souhrnně jsou tyto principy nazývány „svatou trojicí“ (holy trinity) tradičního udržování míru (Bellamy – Williams – Griffin 2004: 95). Pod vlivem nového mezinárodně politického a bezpečnostního prostředí po konci studené války dochází k modifikaci tradičního peacekeepingu. Vzhledem k neochotě válčících stran konflikty ukončit jsou rozvíjeny strategie na posilování souhlasu s mandátem operace a zvýšená komplexita konfliktů vede k udělování robustních mandátů, které mají překonat nedostatky tradičního peacekeepingu v nové éře (tzv. robustní peacekeeping). Zároveň vojenské jednotky OSN čím dál tím častěji získávají autorizaci k použití síly na základě kapitoly VII Charty OSN za účelem prosazení svého mandátu (peace enforcement). Postupem doby se také změnila povaha funkcí, které operace OSN vykonávaly. Pro dobu studené války byly typické funkce vojenské povahy, které měly za cíl zabránit eskalaci konfliktu, jako např. dohled nad dodržováním příměří, vytvoření nárazníkových zón či dohled nad rozmístěním ozbrojených sil. Po konci studené války začal být důraz kladen na plnění funkcí vedoucích k vyřešení konfliktu, jako např. pomoc při obnově funkční vlády, dohled nad volbami, pomoc při ekonomické a sociální poválečné rekonstrukci, vykonávání dočasné správy, asistence při doručování humanitární pomoci, ochrana uprchlíků a humanitárních pracovníků či dohled nad dodržováním lidských práv (Waisová 2005: 143).
3
Operace NATO na podporu míru V rámci NATO jsou postupně od začátku 90. let 20. století rozvíjeny tzv. operace na podporu míru (peace support operations, PSO). Představují reakci na nové bezpečnostní výzvy, které přinesl konec studené války, a na neschopnost OSN se s těmito výzvami vyrovnat. Aliance při jejich rozvíjení vycházela jak z historických zkušeností operací OSN, tak z praxe aliančních zemí, které měly s tímto způsobem použití vojsk zkušenosti (Zůna 2002: 9-10). Ačkoli ještě nebyl jejich doktrinální vývoj v polovině 90. let u konce, zjevný úspěch aliančních operací IFOR a SFOR v Bosně a Hercegovině od r. 1995, resp. 1996, posílil atraktivitu NATO na poli udržování a prosazování míru (Frantzen 2005: 5859). Vlastní doktrínu získaly operace na podporu míru po přijetí aktualizované Strategické koncepce NATO na konci 90. let, která Alianci zavázala kromě tradiční obrany svých členů také k obraně míru a stability ve svém regionu a jeho periferii. Vedle operací kolektivní obrany koncepce definovala i operace na řešení krizí (crisis response operations), do kterých spadají právě PSO s posláním „řešit komplexní ohrožení 2 a další robustní výzvy, kladené zhroucenými nebo hroutícími se státy v nejistém strategickém prostředí“ (NATO 2001: xi). Odlišnost operací na podporu míru oproti dosavadním formám udržování míru ze strany OSN nejlépe vynikne srovnáním principů, kterými se operace řídí. Na první pohled vypadají identicky s principy OSN: nestrannost, souhlas a omezené použití síly; jejich pojetí je však jiné. Vedení operací NATO na podporu míru je vždy nestranné, a pokud je použita proti jedné ze stran síla, je to proto, co strana (ne)dělá vzhledem k mandátu operace či ustanovením mírové dohody, a ne proto, kým tato strana je (NATO 2001: 3-2). V tom se operace NATO liší od pojetí nestrannosti coby neutrality ze strany OSN. Souhlas stran konfliktu s působením operace a jejím mandátem NATO chápe jako základ pro dosažení politického řešení situace a trvalého míru a je připraveno jej aktivně podporovat a vynucovat, ať prostřednictvím následné odměny, nebo silou (NATO 2001: 3-3). Při použití síly jsou vždy aplikována omezení, která vycházejí z mandátu dané operace, konkrétní situace, stupně ohrožení a příslušných právních norem. Na rozdíl od OSN však NATO neomezuje použití síly na pouhou sebeobranu a nepředpokládá pasivní charakter sil (Zůna 2001: 55). Následující model znázorňuje koncepci operací NATO na podporu míru ve srovnání s koncepcí války. Technika udržování míru může být v rámci PSO používána, pokud je zajištěn souhlas stran 2
Komplexní ohrožení (complex emergency) definuje John Mackinlay jako humanitární katastrofu, která se vyskytuje v oblasti konfliktu a vyplývá z neslučitelných zájmů bojujících stran nebo je jimi komplikována; příčiny komplexního ohrožení jsou zřídkakdy výlučně přírodní nebo vojenské: v mnoha případech je obyvatelstvo vehnáno do katastrofy následkem vojenských akcí; přítomnost milicí a jejich zájem kontrolovat a utiskovat místní obyvatelstvo ztěžuje či dokonce vážně ohrožuje úsilí pomoci; násilí je zaměřené nejen na obyvatelstvo, ale také na civilní objekty jako nemocnice, školy, uprchlická střediska či kulturní místa (Wilkinson 2000: 64).
4
konfliktu, a v tom případě je síla použita jen v sebeobraně. Pokud je souhlas nejistý či zcela chybí, jsou jednotky NATO v rámci techniky prosazování míru (peace enforcement) připraveny použít sílu a zároveň usilovat o posílení souhlasu. Dodržení principu nestrannosti je potom to, co odlišuje PSO od války.
Zdroj: Wilkinson 2000: 73.
Přestože uvedené schéma zahrnuje pod PSO jak peacekeeping, tak peace enforcement, a doktrína pro operace na podporu míru začleňuje i další techniky, je NATO předně „rezervováno“ pro náročnější a robustnější operace. Jednotky NATO pravděpodobně nebudou provádět čistě pozorovací či peacekeepingové mise, kde by operovaly beze zbraní či patřičných pravidel nasazení. NATO má jedinečnou schopnost nasadit a řídit operace za účelem vynucení míru proti aktérům odpovědným za ohrožování míru a bezpečnosti či akty agrese, a proto představuje peace enforcement nejpravděpodobnější úkol pro síly NATO; peacekeeping naproti tomu vzhledem k charakteristikám a schopnostem NATO není vnímán jako vhodný způsob operace (Frantzen 2005: 80).
5
Mandát operací NATO na podporu míru se zpravidla vztahuje na obnovu a udržení míru a bezpečnosti a na podporu principů OSN a mezinárodního humanitárního práva (Wilkinson 2000: 72). V rámci toho plní operace na podporu míru širokou škálu vojenských funkcí jako např. dohled nad dodržováním příměří, demobilizace a odzbrojení sil, odminování, ustavení bezpečných zón, preventivní rozmístění vojenských jednotek či asistence při reformě bezpečnostních složek. Kromě toho PSO zahrnují také pomoc civilním autoritám coby součást širší diplomatické, humanitární a ekonomické strategie NATO na podporu míru a bezpečnosti. Jedná se zejména o udržování práva a pořádku, podporu volebního procesu, podporu ustavení dočasné vlády, spolupráci s nevládními organizacemi, ochranu lidských práv, dozor nad humanitárními konvoji a uprchlíky a další (NATO 2001: 6-6 – 6-15). Za měřítko úspěchu operací NATO na podporu míru je považováno snížení vojenského profilu operace a vytvoření podmínek pro předání operace peacekeepingovým jednotkám (Wilkinson 2000: 68).
Petersbergské úlohy EU Peterbergské úlohy (Petersberg tasks), přijaté v roce 1992 na zasedání ministrů Západoevropské unie, představují katalog potenciálních typů vojenských operací v rámci EU. Do Smlouvy o EU byly Petersbergské úlohy začleněny Amsterodamskou smlouvou o pět let později. Článek 17(2) Smlouvy o EU hovoří o otázkách, které se týkají bezpečnosti Unie a které jsou zahrnuty do Společné zahraniční a bezpečnostní politiky: „Otázky upravené tímto článkem zahrnují humanitární a záchranné mise, mise k udržení míru a mise bojových jednotek k řešení krizí, včetně prosazování míru.“ 3 (Smlouva o EU 1992: 17(2)). První typ Petersbergských úkolů (humanitární a záchranné mise) se přitom nezaměřuje na řešení nebo zmírnění konfliktů, nýbrž na zajištění potřeb obyvatelstva v nouzových situacích, vyvolaných např. přírodní katastrofou; vymykají se proto z rámce operací udržujících či podporujících mír v/po ozbrojeném konfliktu, které jsou předmětem této studie. I přes odlišné interpretace Petersbergských úloh a jejich ne příliš široké rozpracování v odborné literatuře existuje vodítko pro jejich výklad v podobě odkazu k zásadám Charty OSN ve Smlouvě o EU: „Unie vymezuje a provádí společnou zahraniční a bezpečnostní politiku, která zahrnuje všechny oblasti zahraniční a bezpečnostní politiky a jejímiž cíli jsou: … zachovávat mír a posilovat mezinárodní bezpečnost v souladu se zásadami Charty Organizace spojených národů…“ (Smlouva o 3
Originální znění je: humanitarian and rescue tasks, peacekeeping tasks a tasks of combat forces in crisis management, including peacemaking.
6
EU 1992: 11(1)). Lze proto předpokládat, že principy, kterými EU zachovává mír a posiluje mezinárodní bezpečnost, jsou v zásadě shodné s těmi, které při plnění stejného úkolu aplikuje OSN. Také použitím termínu peacekeeping v druhém typu Petersbergských úkolů (mise k udržení míru) je odkazováno na koncept udržování míru vyvinutý OSN. Podle Grafa von Kielmansegga je klasické pojetí peacekeepingu s principy nestrannosti, souhlasu stran konfliktu a nepoužitím síly s výjimkou sebeobrany jádrem misí k udržení míru z článku 17(2) Smlouvy o EU. Navíc do tohoto typu zahrnuje také modifikovaný peacekeeping, který se v reakci na konec studené války vyvinul do podoby komplexnějších civilně-vojenských misí aktivně podporujících mírový proces (Von Kielmansegg 2007: 633). Z názvu třetího, posledního typu Petersbergských úloh (mise bojových jednotek k řešení krizí, včetně prosazování míru) je však patrné, že zahrnuje použití síly a není založen na souhlasu znepřátelených stran. Vyznačuje se aktivním prosazováním cílů mise vůči těm stranám konfliktu, které odmítají nenásilné vyřešení konfliktu, čímž se v podstatě shoduje s prosazováním míru (peace enforcement) v pojetí OSN (Von Kielmansegg 2007: 638). Pro budoucí operace EU měla velký význam operace Artemis, která proběhla v Kongu v roce 2003. Svým postojem vůči stranám konfliktu vytvořila precedens: byla nestranná a zároveň proaktivní, představila pravidla na ochranu civilního obyvatelstva v prostoru operace a aktivně používala sílu k jejich prosazení, aniž by se přikláněla k jedné ze stran (Ulriksen – Gourlay – Mace 2004: 519). Následující pojetí nestrannosti, které vystihuje operaci Artemis, se shoduje s pojetím NATO: „Nestranná entita je aktivní, její akce nezávislé na stranách konfliktu, založené na hodnocení situace… Neutrální je mnohem pasivnější; její omezené akce se pohybují v rámci omezení uvalených stranami konfliktu…“ (Donald 2002: 22). Stejně jako operace OSN vykonávají i operace EU celou řadu funkcí, u kterých je přitom charakteristické prolínání vojenských a civilních aspektů. Na základě již uskutečněných vojenských operací EU lze uvést stabilizaci bezpečnostních podmínek, dohled nad dodržováním mírové dohody, odzbrojení, kontrolu nelegálního obchodu, kontrolu hranic, reformu bezpečnostních složek, ochranu personálu a zařízení OSN, ochranu uprchlíků a humanitárních pracovníků, asistenci při doručování humanitární pomoci, podporu místních autorit v poválečné rekonstrukci, podporu při volebním procesu a další (Council of the EU, ESDP). Prolínání různých aspektů vystihuje následující schéma konceptu krizového managementu Evropské unie:
7
Zdroj: Bono 2004: 441.
Dílčí klasifikace mírových operací Jak již bylo řečeno, lze v literatuře věnované řešení konfliktů a udržování míru nalézt celou řadu klasifikací operací OSN, nikoli však operací dalších organizací. Je to dáno nepoměrně delší praxí operací OSN oproti operacím NATO, z nichž první – IFOR v Bosně a Hercegovině – byla zahájena v roce 1995, a Evropské unie, jež vyslala svoji první vojenskou operaci pod hlavičkou evropské bezpečnostní a obranné politiky – Concordia v Makedonii – až v roce 2003. Za dobu existence OSN se vyprofilovalo několik typů operací OSN, jež bylo třeba rozlišovat, zatímco operace NATO zůstávají poměrně homogenní skupinou; v rámci operací EU lze potom v intencích řešení konfliktů rozlišovat dva typy operací. Autoři při vytváření svých klasifikací volili různá kategorizační hlediska: podle fází vývoje peacekeepingu, cílů operací a jejich rolí ve světové politice, podle rozsahu použití síly, načasování operací, prostředků či podle základních kritérií jako velikost, mandát a funkce, které operace plní. Poslední jmenované hledisko zvolil M. Goulding, který představil šest typů operací rozdělených na základě vykonávaných funkcí: (1) preventivní rozmístění jednotek (preventive deployment) před vlastním začátkem konfliktu, kdy jednotky vykonávají mj. funkci včasného varování; (2) tradiční udržování míru (traditional peacekeeping), jehož úkolem je pomoci vytvořit podmínky, ve kterých mohou proběhnout politická jednání (např. dohled nad příměřím, kontrola nárazníkových zón); (3) operace podporující implementaci mírových dohod, zahrnující dohled nad příměřím, demobilizaci a odzbrojení jednotek, ověřování dodržování lidských práv, volební asistenci, kontrolu existující správy a další; (4) operace na ochranu doručení humanitární pomoci, vytvářející 8
bezpečné prostřední pro humanitární akce; (5) rozmístění jednotek OSN v prostředí kolapsu státních institucí, kdy operace kromě dosavadních funkcí přebírají také obnovu politických, ekonomických a administrativních struktur; a konečně (6) vynucení příměří (ceasefire enforcement), představující silovou variantu tradičního udržování míru (Goulding 1993: 456-459). A. J. Bellamy, P. Williams a S. Griffin rozpracovali pět širokých typů operací podle toho, čeho mají dosáhnout (tj. podle cílů operací). (1) Tradiční udržování míru (traditional peacekeeping) má za cíl vytvořit politický prostor nezbytný k dosažení dohody; (2) cílem řízení tranzice (managing transition) je podpořit a implementovat dohodu, na které se strany sporu již dohodly; (3) širší udržování míru (wider peacekeeping) plní cíle tradičního peacekeepingu a dodatečné úkoly v případě zhroucení mírových dohod a pokračování konfliktu; (4) vynucení míru (peace enforcement) si klade za cíl vnutit stranám konfliktu vůli Rady bezpečnosti; a cílem (5) operací na podporu míru (peace support operations) je ustavit liberálně demokratické společnosti coby nejefektivnější způsob udržení mezinárodního míru a bezpečnosti (Bellamy – Williams – Griffin 2004: 5-6). Do pátého typu zahrnují autoři též operace NATO na podporu míru a podle charakteristik typu by do něj patřila i určitá výseč vojenských operací Evropské unie. Přestože se autoři primárně zaměřují na žádoucí výsledky operací, je z klasifikace znát i dělení podle použitých prostředků (např. stupeň užití síly) a vykonávaných funkcí, čímž se pojetí tohoto kolektivu autorů částečně přibližuje k předchozí klasifikaci M. Gouldinga. Jiný významný kolektiv autorů, P. Diehl, D. Druckman a J. Wall, představil další systematický pokus klasifikovat peacekeeping podle jeho funkcí. V tomto bodě se avšak autoři nezastavili, neboť by podle nich taková klasifikace poskytovala jen malou teoretickou hodnotu pro pochopení peacekeepingu (Diehl – Druckman – Wall 1998: 34). Za využití teoretického rámce řešení a managementu konfliktů (conflict resolution a conflict management) rozmístili různé peacekeepingové funkce podél dvou dimenzí: jednak podle rolí, které operace v konfliktu hrají, a jednak podle jejich vyjednávacích strategií. Výsledné rozdělení vypadá následovně: (1) tradiční udržování míru (traditional peacekeeping), (2) pozorování (observation), (3) kolektivní vynucování (collective enforcement), (4) dohled nad volbami (election supervision), (5) humanitární pomoc během konfliktu (humanitarian assistance during conflict), (6) budování státu/národa (state/nation building), (7) sjednávání míru (pacification), (8) preventivní rozmístění (preventive deployment), (9) ověřování zbrojních kontrol (arms control verificaton), (10) ochranné služby (protective services), (11) intervence na podporu demokracie (intervention in support of democracy) a (12) vynucování sankcí (sanctions enforcement) (Diehl – Druckman – Wall 1998: 39-40). Přidanou hodnotou Diehlovy, Druckmanovy a Wallovy klasifikace oproti předchozím pokusům je znázornění vzájemných vztahů 9
mezi funkcemi. Vzniklé kategorie se však vzájemně nevylučují, což částečně limituje využití klasifikace pro další účely. Výstižným citátem R. C. Johansena lze ilustrovat komplexnost problematiky mírových operací: „Protože se peacekeeping vyvinul v reakci na širokou škálu konfliktů, nabral tolik podob, že se vzpírá jednoduché kategorizaci.“ (Johansen 1998: 98). Johansenův příspěvek do klasifikace mírových operací spočívá ve znázornění několika kontinuí, podél kterých se pohybují peacekeepingové funkce: např. od nenásilných po násilné akce, od neozbrojených sil po těžce ozbrojené, od nasazení se souhlasem všech stran přes souhlas jedné strany až po absenci souhlasu, od nízkonákladových po vysokonákladové úkoly, od malých jednofunkčních po velké a složité operace, od civilního přes policejní až po vojenský personál a další. Smyslem takového rozdělení je ukázat, že jedna peacekeepingová funkce může být vykonávána v rozmanitých režimech a odlišných politických kontextech (Johansen 1998: 98-99). Oblíbeným a často citovaným dělením aktivit nebo technik OSN na poli udržování míru je Agenda pro mír z roku 1992, kterou generální tajemník OSN reagoval na nové bezpečnostní výzvy spojené s koncem studené války. Z hlediska klasifikace používá Agenda pro mír kombinaci funkcí, načasování operace (vzhledem ke stádiu konfliktu) a stupně použití síly, jež vytváří poměrně komplexní obrázek o jednotlivých aktivitách. Jsou jimi preventivní diplomacie (činnost, která má zabránit ve vzniku konfliktů), vytváření míru – peacemaking (činnost, která má přivést znepřátelené strany k dohodě, a to zejména nenásilnými prostředky v rámci kapitoly VI Charty OSN), udržování míru (rozmístění jednotek OSN v místě konfliktu, rozšiřující možnosti jak pro prevenci konfliktů, tak vytváření míru) a postkonfliktní obnova míru – peacebuilding (činnost, která má posílit mír a zabránit tak opětovnému vypuknutí konfliktu) (Boutros-Ghali 1992). Dodatek k Agendě pro mír z roku 1995 přidal k výčtu aktivit jako samostatnou techniku vynucování míru – peace enforcement, která byla v Agendě pro mír zmíněna jen okrajově. Jedná se o donucovací opatření používající sílu a nevyžadující souhlas stran konfliktu, jež bylo nutno přijmout v reakci na neúspěch tradičního peacekeepingu tváří tvář novým konfliktům (Boutros-Ghali 1995). Ačkoli se pojmy představené v Agendě pro mír a následném Dodatku hojně používají, jejich význam se v různých kontextech liší, což přispívá k terminologickému chaosu, který v oblasti stále přetrvává. Kim Holmes v rámci OSN rozlišuje tři typy operací, přičemž jako hlavní kategorizační hledisko se zde jeví stupeň použití síly a souhlas stran konfliktu s působením operace. První typ, udržování míru ze strany OSN (UN peacekeeping) vykonávají lehce ozbrojení vojáci z neutrálních zemí, kteří mohou používat zbraně jen v sebeobraně a působit jen se souhlasem stran konfliktu. Jako příklad 10
slouží operace UNIFIL v Libanonu. K vynucování míru (UN peace enforcement) OSN přistupuje, když příměří selže a mírové jednotky ztratí podporu jedné ze stran a samy se stanou terčem válčících stran; v tom případě jsou jednotky peace enforcementu schopné pacifikovat agresorovu armádu, jak se pokoušely např. v Kongu nebo Somálsku. Jako třetí kategorii uvádí Holmes válčení (UN war making), které charakterizuje použití síly bez souhlasu všech stran konfliktu. Tento typ ilustruje např. válka v Koreji či Perském zálivu (Holmes 1993: 329). Stupeň použití síly a souhlas stran konfliktu jsou jistě relevantní kritéria pro dělení mírových operací, avšak uvádět war making jako jednu z jejich kategorií je vzhledem k protikladnému vztahu války a míru z logiky věci vyloučené. Doktrína NATO pro operace na podporu míru (AJP-3.4.1 Peace Support Operations) uvádí několik typů operací ve smyslu spektra aktivit, které mohou vojenské síly v rámci PSO vykonávat. Jedná se o prevenci konfliktů (conflict prevention), udržování míru (peacekeeping), vynucování míru (peace enforcement), vytváření míru (peacemaking), budování míru (peace building) a humanitární pomoc (humanitarian relief) (NATO 2001). S většinou těchto pojmů jsme se setkali již v předchozích klasifikacích. Jejich výčet a význam se navíc velmi shoduje s doktrínou OSN pro mírové operace, tzv. Capstone doctrine, 4 která uvádí následující spektrum aktivit na poli míru a bezpečnosti: prevence konfliktů (conflict prevention), vytváření míru (peacemaking), udržování míru (peacekeeping), vynucování míru (peace enforcement) a budování míru (peace building). Jak uvádí sama doktrína, hranice mezi prevencí konfliktů a vytvářením, udržováním, budováním a vynucováním míru se stále více smývají a mírové operace bývají jen zřídka omezeny na jeden typ aktivit, ať vykonávaných OSN nebo jinými aktéry (UN DPKO 2008: 17-18). Z tohoto důvodu nelze výčet spektra aktivit mírových operací v doktrínách NATO a OSN při vytváření typologie mírových operací vhodně využít, neboť jednotlivé aktivity nepředstavují svébytné a samostatné typy, nýbrž spíše volně se prolínající techniky v rámci konkrétních operací. Zřejmě nejčastěji používanou klasifikací peacekeepingu je dělení mírových operací na tzv. generace z pera Michaela Doyla. Výhodou této klasifikace je její otevřenost vůči operacím jiných organizací. Nabízí se proto její zakomponování do vytvářené typologie, zahrnující operace OSN, NATO a EU. Operace první generace (tradiční peacekeeping) se vyznačují neozbrojenými či jen lehce ozbrojenými jednotkami, rozmístěnými mezi znepřátelené strany s cílem monitorovat příměří, stažení vojenských jednotek či nárazníkové zóny, zatímco probíhají politická jednání. Předpokladem pro působení operace je souhlas stran konfliktu a vzhledem k němu není třeba používat sílu (Doyle 4
Jedná se o vůbec první doktrínu v dějinách Spojených národů, která definuje přístup OSN k mírovým operacím. Byla vydána v roce 2008 a plný název zní „United Nations Peacekeeping Operations. Principles and Guidelines“.
11
2001: 532). Princip neutrality odkazoval v podmínkách studené války na původ jednotek z neutrálních zemí, čímž vylučoval zapojení jednotek stálých členů Rady bezpečnosti ve formě supervelmocenské intervence. Princip nestrannosti měl zajistit, že OSN nebude stranit žádnému aktéru konfliktu, a byl zároveň vnímán jako předpoklad pro dosažení souhlasu všech stran konfliktu s působením operace (Doyle – Sambanas 2007: 499). Do operací první generace spadá většina operací z dob studené války, z nichž některé pokračují do dnešních dnů (např. operace OSN na Kypru (UNFICYP) či UNDOF v Golanských výšinách). Operace druhé generace jsou stejně jako prvogenerační založeny na souhlasu stran konfliktu, ale povaha souhlasu a účel, za kterým je poskytován, se od první generace kvalitativně liší (Doyle 2001: 532). Jak píše František Šulc, „Spojené národy a Západ obecně nechápaly, že jednotlivé strany bojující ve vnitřních konfliktech neměly zájem jednat upřímně, že nefungoval nátlak tak, jako během studené války, a že naopak místní „válečníci“ chtěli zatáhnout mnohonárodní jednotky do konfliktu, aby z nich udělali buď zajatce, či aby je přinutili otevřeně se přiklonit na tu či onu stranu“ (Šulc 2005: 14). Tváří tvář nové realitě ke konci studené války již nebylo možné úspěšně aplikovat principy tradičního udržování míru, které mohly fungovat dříve. Operace druhé generace tak odráží poznání, že OSN musí vyvíjet strategie pro zvýšení souhlasu, jehož nedostatečnost či absence může značně omezit schopnost mírových jednotek vykonávat svůj mandát (Doyle – Sambanas 2007: 501-502). S použitím terminologie Agendy pro mír slouží jednotky OSN v rámci druhogeneračních operací jako peace maker, peacekeeper, peacebuilder a v omezené míře i jako peace enforcer používající silové prostředky k naplnění mandátu. Jsou zapojené do implementace komplexních multidimenzionálních mírových dohod a vedle tradičních vojenských funkcí vykonávají také policejní a civilní úkoly s cílem dosáhnout trvalého vyřešení konfliktu (Doyle 2001: 532-533). Touto strategií dosáhla OSN úspěchu např. v Namibii (UNTAG), Salvadoru (ONUSAL) či Mozambiku (ONUMOZ). Třetí generaci operací tvoří tzv. peace enforcing ve slovníku B. Butruse-Ghaliho. Sahá od vojenských operací na ochranu humanitárních dodávek až po vynucení příměří a pomoc v přestavbě zhroucených států. Určující charakteristikou operací třetí generace je nedostatek souhlasu s mandátem OSN u jedné či více stran konfliktu (Doyle 2001: 533). Úkolem mezinárodních sil je v takovém případě v podstatě porazit bojující strany konfliktu, nehodlající dodržovat podmínky mírové dohody (existuje-li) nebo ukončit boje. Mezinárodní síly mohou na bojující strany uvalit různá opatření s cílem zavést pořádek, přičemž jsou oprávněny použít sílu (Doyle – Sambanas 2007: 503504). Příkladem jsou operace OSN v Bosně a Hercegovině (UNPROFOR) či v Somálsku (UNOSOM II).
12
Typologie mírových operací OSN, NATO a EU Pro vytvoření typologie je nejprve třeba stanovit dimenze (proměnné), na základě kterých dojde k členění na jednotlivé typy. Jak je patrné z předchozího výkladu, operace se liší z hlediska mandátu a funkcí, cílů, rolí ve světové politice, načasování z hlediska fází konfliktu, velikosti a délky trvání, finanční náročnosti, nasazených prostředků a uplatněných strategií či aplikace klíčových principů, jako je neutralita/nestrannost, souhlas stran konfliktu s působením operace a rozsah použití síly. Aby byla typologie komplexní, je třeba vybrat vícero kritérií zároveň. Aby však současně zůstala přehledná, je třeba vybrat ta významnější kritéria a opomenout ta méně zásadní. Při hledání nejvhodnějších kritérií se nabízí vrátit se ke kořenům tradičního udržování míru, do 50. let 20. století. Kolektiv autorů Bellamy, Williams a Griffin označují tradiční udržování míru za „koncepční výchozí bod pro všechny další typy“ (Bellamy – Williams – Griffin 2004: 95). Ty se postupně vyvíjely a modifikovaly v závislosti na nových bezpečnostních výzvách a možnostech jejich řešení, ale nezanedbatelnou část znaků tradičního udržování míru si s sebou nesly dál. Jak již bylo uvedeno v první části, tradiční koncepce udržování míru je založena na trojici principů souhlasu, nestrannosti a minimálního užití síly. Zatímco pojetí nestrannosti nezaznamenalo v rámci OSN od 50. let 20. století přes mnohé debaty významnější posun (Donald 2002: 21), míra aplikace principů souhlasu a použití síly se stala vymezujícím znakem mezi jednotlivými typy operací jak v rámci OSN, tak napříč dalšími zmíněnými organizacemi (NATO a EU). Mandát k použití síly a souhlas stran konfliktu jako podmínka pro působení operace se proto jeví jako vhodné dimenze pro typologii mírových operací OSN, NATO a EU. Abychom nezůstali jen u principů, kterými se operace řídí, je vhodné zvolit další kritérium, které autoři velmi často zahrnovali do svých klasifikací: funkce, které operace vykonávají.
Mandát k použití síly Původní pojetí principu minimálního užití síly bylo ve shodě s funkcemi, které mírové jednotky nejčastěji zastávaly – zejména pozorování příměří a plnění mírové dohody. Jednotky ostatně nebyly určené k vyhrávání válek, nýbrž k zachovávání míru (Doyle – Sambanas 2007: 500). Strany konfliktu souhlasily s přítomností operace OSN a jejím mandátem, a proto ani neexistovala potřeba užívat sílu. Operace byly většinou autorizovány v souladu s kapitolou VI Charty OSN, která zahrnuje pokojné řešení sporů. Před rokem 1988 se více než polovina mírových operací OSN skládala z neozbrojených vojenských pozorovatelů; pokud byli ozbrojeni, používali sílu jen v minimálním nutném rozsahu sebeobrany (Goulding 1993: 455). Postupně se pojem sebeobrany rozšiřoval, aby 13
zahrnul také obranu před násilnými pokusy zabránit mírové operaci ve výkonu povinností daných mandátem Rady bezpečnosti (UN DPKO 2008: 34). Prostředí, ve kterém mírové operace působí, je často charakterizované přítomností milicí, kriminálních skupin a jiných spoilerů, kteří aktivně podkopávají mírový proces a ohrožují civilní obyvatelstvo. V takových situacích uděluje RB operacím robustní mandáty, zahrnující „všechny nezbytné prostředky“ k odvrácení těchto hrozeb (UN DPKO 2008: 34). Použití síly v obraně mandátu zvyšuje pro strany konfliktu náklady nespolupráce, aniž by však pokládalo rovnítko mezi udržováním míru a vynucováním míru (Doyle – Sambanas 2007: 500). Vynucování míru se oproti robustnímu peacekeepingu vyznačuje použitím síly také na strategické úrovni a je autorizováno v souladu s kapitolou VII Charty OSN (UN DPKO 2008: 34). Operace Evropské unie z velké části kopírují koncept udržování míru Spojených národů. Podle Von Kielmansegga zahrnují tzv. mise k udržení míru (peacekeeping tasks) v rámci Petersbergských úloh jak klasický, tak modifikovaný typ udržování míru, utvářený od konce 80. let 20. století (Von Kielmansegg 2007: 633). Řídí se tedy stejným principem minimálního užití síly s výjimkou sebeobrany (ať už obrany svých jednotek, nebo mandátu) jako peacekeeping OSN. Naproti tomu tzv. mise bojových jednotek k řešení krizí, včetně prosazování míru mohou zahrnovat použití síly nad rámec sebeobrany. Odkaz na „bojové jednotky“ přibližuje tento typ operací k vedení války, avšak dovětky v podobě „řešení krizí“ či „prosazování míru“ použití síly určitým způsobem ohraničují (Von Kielmansegg 2007: 635). V této souvislosti je třeba upozornit na nesoulad mezi českou a anglickou verzí Petersbergských úloh ve Smlouvě o EU: anglické „tasks of combat forces in crisis management, including peacemaking“ je překládáno jako „mise bojových jednotek k řešení krizí, včetně prosazování míru“, ačkoli je zřejmé, že „peacemaking“ není to samé jako „prosazování míru“, čili „peace enforcement“. Nicméně kontext, do kterého je tento „peacemaking“ zasazen (tedy mise bojových jednotek), vylučuje, že by se jednalo o „činnost, která má přivést znepřátelené strany k dohodě, zejména nenásilnými prostředky v rámci kapitoly VI Charty OSN“, jak je definovaná v Agendě pro mír (Boutros-Ghali, 1992). Mise bojových jednotek k řešení krizí jsou charakterizovány aktivním vynucením cíle mise vůči těm stranám, které odmítají nenásilné řešení konfliktu. To činí „peacemaking“ v rámci Petersbergských úloh ekvivalentem „peace enforcementu“ ve slovníku OSN (Von Kielmansegg 2007: 638). Omezení při použití síly je také jedním ze základů doktríny NATO pro operace na podporu míru. Jak uvádí příslušná doktrína, „omezení by měla být uplatňována vždy, pokud je v rámci PSO používána síla“, avšak zároveň má být použita „náležitá a úměrná hladina síly ve vztahu k cíli“ (NATO 2001: 3-4). NATO je tedy v operacích na podporu míru odhodláno a připraveno použít takový rozsah síly, který je nezbytný k dosažení specifického záměru, i nad rámec sebeobrany. Vzhledem 14
k rozsáhlým vojenským kapacitám NATO je někdy dostatečná pouhá přítomnost aliančních jednotek, ukazující odhodlání a schopnost použít sílu (NATO 2001: 3-4). V praxi disponují operace NATO na podporu míru 5 (IFOR, SFOR, KFOR a ISAF) a také většina operací EU (Artemis, Althea, EUFOR Congo, EUFOR Tchad/RCA) mandátem založeným na kapitole VII Charty OSN, která umožňuje Radě bezpečnosti „podniknout takové akce leteckými, námořními nebo pozemními silami, jaké
považuje za nutné k udržení nebo obnovení mezinárodního míru a bezpečnosti“ (Charta OSN, článek 42). Na základě kapitoly VIII Charty OSN může Rada bezpečnosti tento úkol delegovat na tzv. oblastní dohody (regional arrangements), kterými jsou v našem případě právě NATO a EU: „Kde je to vhodné, použije Rada bezpečnosti … oblastních dohod nebo orgánů pro donucovací akci pod svým vedením.“ (Charta OSN, článek 53).
Souhlas stran konfliktu jako podmínka pro působení operace Koncept udržování míru zahrnoval od samého začátku podmínku, že operace smí být vyslána jen na základě souhlasu dotčených stran konfliktu. Na tuto skutečnost lze nahlížet z dvou úhlů, jako přednost a zároveň slabost. Díky podmínce souhlasu vnímaly znepřátelené strany peacekeeping jako akceptovaný způsob řešení konfliktů, nikoli jako nežádoucí intervenci do vlastních záležitostí. Zemím poskytujícím jednotky snižoval riziko obětí v bojích a celkově zvyšoval šance na úspěch, neboť byla činnost mírových jednotek stranami konfliktu předem schválena. Poskytování souhlasu se však ve skutečnosti ukázalo jako problematické: deklarovaný souhlas mohl být později jednou či více stranami konfliktu porušen, a mírové jednotky se tak ocitly vprostřed obnovených bojů, bez možnosti na ně adekvátně reagovat (Goulding 1993: 454). Přes svou problematičnost zůstává souhlas do dnešních dnů klíčovým principem pro působení operací OSN. V jeho nepřítomnosti by se OSN stala jen další stranou konfliktu, což by vzhledem k jejím nedostatečným kapacitám znemožňovalo dosažení cílů. Na souhlasu stran konfliktu je založen také tzv. robustní peacekeeping, užívající sílu na taktické úrovni k odvrácení hrozeb, podkopávajících mírový proces. Pokud však není dosaženo souhlasu s mandátem operace a/nebo hrozí, že jedna či více stran nebudou dodržovat ustanovení mírové dohody, mohou být uplatněny donucovací metody v podobě peace enforcementu, v rámci kterého dochází k použití síly i na strategické úrovni (UN DPKO 2008: 34).
5
Kromě těch, které se uskutečnily na základě pozvání hostitelského státu, jako Essential Harvest , Amber Fox a Allied Harmony v Makedonii v letech 2001-2003.
15
Stejně jako v případě dalších základních principů udržování míru vycházíme i u principu souhlasu s působením mírových jednotek v rámci operací Evropské unie z předpokladu, že Unie pro své „peacekeepingové úlohy“ převzala koncepci OSN. Třetí typ Petersbergských úloh se však od peacekeepingových úloh kvalitativně liší – „mise bojových jednotek“ se ze své podstaty těžko mohou zakládat na souhlasu stran konfliktu. Naopak jsou vysílány právě tam, kde ochota k řešení konfliktu chybí a kde zároveň dochází k porušování míru a mezinárodní bezpečnosti. Podobně jako u operací OSN na vynucení míru a misí bojových jednotek EU není absence souhlasu v případě operací NATO na podporu míru považována za skutečnost, která by bránila ve vyslání jednotek s cílem zastavit násilí a přispět k vyřešení konfliktu. Rozhodně to však neznamená, že by jednotky NATO nevěnovaly souhlasu pozornost. Jak již bylo uvedeno, souhlas stran konfliktu je chápán jako jeden ze tří klíčových principů operací na podporu míru. Bez souhlasu a aktivní spolupráce se stranami konfliktu není možné dosáhnout udržitelného míru (NATO 2001: 3-3). Proto je NATO připraveno jej aktivně podporovat použitím širokého spektra opatření na posílení vzájemné důvěry jak mezi stranami konfliktu navzájem, tak mezi stranami konfliktu a jednotkami na podporu míru (Zůna 2002: 54). Stejně tak je však NATO připraveno jej vynutit vojenskými prostředky s cílem dosáhnout požadované úrovně spolupráce. Dojde-li k úplné ztrátě souhlasu, stávají se jednotky na podporu míru součástí konfliktu a dočasně přecházejí na bojovou činnost (Zůna 2002: 54-55).
Funkce operací Pokud nechceme, aby se jednotlivé typy operací překrývaly, není možné postupovat jako M. Goulding nebo kolektiv autorů P. Diehl, D. Druckman a J. Wall, kteří sestavili 6, respektive 12 typů operací podle jejich funkcí, aniž by však byl vždy jeden typ operace omezen pouze na jednu funkci. Zvolíme proto jednodušší, avšak přehlednější a shrnující přístup s využitím dělení operací na již zmiňované generace. První generace zahrnuje jednodimenzionální operace, které plní čistě vojenské úlohy. Operace druhé a třetí generace jsou multidimenzionální, tzn. kromě tradičních vojenských úloh plní řadu dalších, jež O. Ramsbotham a T. Woodhouse souhrnně označují jako politické a humanitární (Ramsbotham – Woodhouse 1999: xviii). Následující tabulka obsahuje přehled vojenských, politických a humanitárních funkcí. Pro operace první generace je relevantní první skupina funkcí, pro operace dalších generací pak všechny tři skupiny zároveň.
16
Vojenské funkce
Politické funkce
Humanitární funkce
Dohled na dodržování dohody o příměří a bezpečnostní dohody
Udržování pořádku, dohled na dodržování zákonů
Ochrana humanitárních konvojů a pracovníků
Dohled na nárazníkové zóny
Pomoc při obnově funkční vlády
Logistická podpora humanitárních projektů
Dohled na odzbrojení bojujících stran
Podpora udržení nezávislosti
Poskytování humanitární pomoci
Dohled na rozmístění ozbrojených sil
Vyjednávání s nevládními skupinami
Zřízení a ochrana bezpečnostních zón
Prevence vypuknutí občanské války
Pomoc při organizaci voleb a dohled nad nimi
Pomoc při repatriaci uprchlíků
Odminování
Vykonávání dočasné místní správy
Monitorování pohybu uprchlíků
Pomoc při vytváření a výcviku ozbrojených jednotek
Pomoc při poválečné rekonstrukci oblasti
Dohled na dodržování základních lidských práv
Zdroj: Ramsbotham – Woodhouse 1999: xviii.
Závěr Níže znázorněné schéma představuje typologii zahrnující mírové operace OSN, NATO a EU. Jejím základem je rozdělení operací na tři generace: do první spadají operace tradičního peacekeepingu OSN, do druhé operace robustního peacekeepingu OSN; mise EU k udržování míru se rozprostírají napříč těmito generacemi. Charakteristiky třetí generace naplňují operace na vynucení/prosazování míru OSN, mise bojových jednotek EU a operace NATO na podporu míru. Pro operace první a druhé generace je určující souhlas stran konfliktu s působením operace, zatímco pro operace třetí generace nepředstavuje souhlas stran konfliktu nutnou podmínku pro jejich zahájení a působení. Operace první generace nedisponují mandátem k použití síly, u operací druhé generace je uplatňován širší mandát k použití síly a konečně operace třetí generace mandátem k použití síly disponují. Co se týče funkcí, které operace vykonávají, jsou operace první generace jednodimenzionální, tzn. plní pouze čistě vojenské funkce. Na druhou stranu zbývající generace jsou multidimenzionální, tzn. kromě vojenských vykonávají také politické a humanitární funkce.
17
NÁVRH VÝSLEDNÉ TYPOLOGIE OPERACÍ OSN, NATO A EU
PRVNÍ GENERACE
A N O SOUHLAS STRAN KONFLIKTU JAKO PODMÍNKA PRO PŮSOBENÍ OPERACE
DRUHÁ GENERACE
1 – operace tradičního peacekeepingu OSN
3 – operace robustního peacekeepingu OSN
2 – mise EU k udržení míru
4 – mise EU k udržení míru
TŘETÍ GENERACE
6 – operace na vynucení/ prosazování míru OSN N E
7 – mise bojových jednotek EU 8 – operace NATO na podporu míru
NE
ŠIRŠÍ MANDÁT K POUŽITÍ SÍLY
ANO
MANDÁT K POUŽITÍ SÍLY
Jednodimenzionální operace/funkce Multidimenzionální operace/funkce
18
Využití typologie pro další zkoumání Vytvořená typologie nabízí základní srovnání hlavních typů mírových operací. Zohledňuje přitom koncepci operací (principy a funkce) i skutečnost, pod hlavičkou jaké organizace jsou operace vykonávány. Zasazením do kontextu generací mírových operací typologie vypovídá o vývoji toho kterého typu a jeho mezinárodně politických souvislostech. Nabízí se také využití typologie pro zkoumání účasti zemí v mírových operacích OSN, NATO a EU. Některé země mohou upřednostňovat operace vojenského charakteru, jiné naopak operace s rozsáhlou civilní složkou, plnící řadu politických a humanitárních úkolů; některé země mohou být ochotné vyslat své jednotky pouze do konsensuálního prostředí, kdy je zajištěn souhlas stran konfliktu s jejich působením, jiné jsou odhodlané nést rizika spojená s nepřátelským prostředím; některé země mohou v souladu se svou pacifistickou tradicí vyznávat klasický peacekeepingový koncept operací, zatímco jiné mohou být přesvědčeny o nezbytnosti silovějších strategií prosazování míru a konečně některé země mohou v souladu se svými prioritami a závazky upřednostňovat operace vedené pod hlavičkou OSN, zatímco jiné pod hlavičkou NATO nebo Evropské unie. Ať tak či onak, uvedené skutečnosti vypovídají mnohé o zahraniční a bezpečnostní politice zemí participujících na mírových operacích a zasluhují si hlubšího zkoumání.
19
Literatura Bailey, K. D. (1994): Typologies and Taxonomies. An Introduction to Classification Techniques, London, Sage Publications. Bellamy, A. J. –Williams, P. (2004): Introduction: Thinking Anew about Peace Operations, International Peacekeeping, Vol XI, No 1, pp. 1-15. Bellamy, A. J. –Williams, P. – Griffin, S. (2004): Understanding Peacekeeping, Cambridge, Polity Press. Berdal, M. (2000): Lessons not Learned: The Use of Force in ‘Peace operations’ in the 1990s, International Peacekeeping, Vol VII, No 4, pp. 55-74. Bono, G. (2004b): The EU´s Military Doctrine: An Assesment, International Peacekeeping, Vol XI, No 3, pp. 439-456. Boutros-Ghali, B. (1992): An Agenda for Peace, on-line text (http://www.un.org/Docs/SG/agpeace.html). Boutros-Ghali, B. (1995): Supplement to an Agenda for Peace, on-line text (http://www.un.org/Docs/SG/agsupp.html). Council of the EU (2009): European Security and Defence Policy, web page (http://www.consilium.europa.eu/showPage.aspx?id=261&lang=en). Diehl, P. (2008): Peace Operations, Cambridge, Polity. Diehl, P. – Druckman, D. – Wall, J. (1998): International Peacekeeping and Conflict Resolution: A Taxonomic Analysis with Implications, Journal of Conflict Resolution, Vol XXXXII, No 1, pp. 33-55. Donald, D. (2002): Neutrality, Impartiality and UN Peacekeeping at the Beginning of the 21st Century, International Peacekeeping, Vol IX, No 4, pp. 21-38. Donald, D. (2003): Neutral is not Impartial: The Confusing Legacy of Traditional Peace Operations Thinking, Armed Forces & Society, Vol IXXX, No 3, pp. 415-448. Doyle, M. W. (2001): War Making and Peace Making: The United Nations’ Post-Cold War Record, in: Crocker, C. A. – Hampson, F. O. – Aall, P. (eds., 2001): Turbulent Peace: The Challenges of Managing International Conflict, Washington DC, United States Institute of Peace Press 2001, pp. 529-560. Doyle, M.W. – Sambanis, N. (2007): The UN record on peacekeeping operations, International Journal, Vol LXII, No 3, pp. 495-518. Durch, J. W. (2007): Twenty-first-century Peace Operations, Washington, D.C., United States Institute of Peace and the Henry L. Stimson Center. EU (1992): Smlouva o Evropské unii, on-line text (www.euroskop.cz/gallery/2/760smlouva_o_eu.pdf). 20
Findlay, T. (2002): The Use of Force in UN Peace Operations, Oxford – New York, SIPRI. Frantzen, H.-A (2005): NATO and Peace Support Operations 1991-1999: Policies and Doctrines, London and New York, Frank Cass. Goulding, M. (1993): The Evolution of United Nations Peacekeeping, International Affairs, Vol LIIX, No 3, pp. 451-464. Guéhenno, J.-M. (2002): On the Challenges and Achievements of Reforming UN Peace Operations, International Peacekeeping, Vol IX, No 2, pp. 69-80. Holmes, K. M. (1993): New World Disorder: A Critique of the United Nations, Journal of International Affairs, Vol XXXXVI, No 2, pp. 323-340. Johansen, R. C. (1998): Enhancing United Nations Peace-Keeping, in: Chadwick, F. A. (ed., 1998): The Future of the United Nations Systém: Potential for the Twenty-First Century, Tokyo/New York/Paris, United Nations University Press, pp. 89-126. NATO (2001): AJP-3.4.1. Peace Support Operations. Norberg, A.-H. (2003): Challenges of Peace Operations, International Peacekeeping, Vol X, No 4, pp. 94-103. Ramsbotham, D. (1995): The Changing Nature of Intervention. The Role of UN Peacekeeping, London, Research Institute for the Study of Conflict and Terrorism. Ramsbotham, O. – Woodhouse, T. (1999): Encyclopedia of International Peacekeeping Operations, Oxford, ABC-Clio Press. Ulriksen, S. – Gourlay, C. – Mace, C. (2004): Operation Artemis: The Shape of Things to Come?, International Peacekeeping, Vol XI, No 3, pp. 508-525. UN DPKO (2008): United Nations Peacekeeping Operations. Principles and Guidelines, on-line text (http://www.un.org/Depts/dpko/dpko/). Wilkinson, P. (2000): Sharpening the Weapons of Peace: Peace Support Operations and Complex Emergencies, International Peacekeeping, Vol VII, No 1, pp. 63-79. Von Kielmansegg, S. G. (2007): The Meaning of Petersberg: Some Considerations on the Legal Scope of ESDP Operations, Common Market Law Review, Vol XXXXIIII, No 3, pp. 629-648. Waisová, Š. (2005): Řešení konfliktů v mezinárodních vztazích, Praha, Portál. Zůna (2002): Operace NATO na podporu míru, Brno, Vojenská akademie v Brně.
21
