NOVÝ ČS. ZÁPAS 45 Týdeník členů Církve československé husitské * ročník 2 * 6. listopadu 2005 * cena 7 Kč
Ale on odpověděl: Amen, pravím vám, neznám vás. (Mt 25,12)
(Mt 25,1-13)
Nepřátelé naší církve se nemuseli dlouho hledat Kdo sledoval 26. října noční pořad televize Prima "Proti srsti", byl asi trochu překvapen, když se po letech na obrazovce setkal s paní Evou Dudovou, jednou z protagonistek známé církevní kauzy, která se "táhne" už 13 let. Pamětníkům možná trochu zatrnulo, když viděli manžele Dudovy, jak v našich husitských talárech zpívají naši známou "Ó veď nás, Pane, v slovu svém". Určitě se jim přitom museli vybavit jiní manželé, kteří nedávno shodou okolností stejně oblečeni a ve stejně prázdném sboru zpívali tutéž píseň. Byli to Tomešovi, kteří mají vůči církvi skoro tytéž výhrady. Podobností je mnoho, rozdíl je jen jeden manželé Tomešovi církev sami opustili, zatímco manželé Dudovi se dodnes soudí, protože se údajně stále cítí být v církvi zaměstnáni.
Neslavné výročí si v Praze připomněli už koncem září rekonstrukcí bitvy na Bílé hoře (str. 4 a 5)
Oba neochvějně stojí na straně bývalého patriarchy a všichni papouškují dokola totéž v církvi neplatí lustrační zákon, podivně se v ní manipuluje s finančními prostředky, které poskytuje stát, a vybírá se za vysluhování svátostí. Zajímavé je, že s nápadem vybírání peněz za církevní úkony přišli Dudovi až po třinácti letech - původně jim totiž vadili jen agenti StB, způsob obsazování far a neprůhledné hospodaření. Jak uvedla paní Dudová v pořadu Proti srsti, až do diecézí je hospodaření průhledné a když se peníze posílají dál, nikdo už neví, co se s nimi děje. Vadilo jí prý vybírání církevní daně (kterou členové platí od vzniku církve) a to, že byli nuceni vybírat za církevní úkony. Možná by v této souvislosti stálo za to podívat se do výkazů, kolik těchto úkonů celkem manželé Dudovi vykonali. Důvodem jejich propuštění totiž před lety byla nespokojenost s jejich prací, kterou vyjadřovali členové náboženských obcí, kde Dudovi působili. K diskusi byl pozván (kdoví proč) bývalý patriarcha ThDr. Jan Schwarz, naši církev za-
stupoval jeho bývalý farář, dnes slovenský biskup ThDr. Jan Hradil, ThD. Tomu se při nejlepší vůli nemohlo podařit přesvědčit přítomné o tom, že s manželi Dudovými se církev vyrovnala a že chyba, kterou kdysi diecézní tajemník způsobil, byla církví velice draze zaplacená. Vždyť podle jeho slov oba dostali "odškodné" 435 000 Kč. Ani slova přítomného náměstka ministra kultury Petra Koutného, který uvedl, že ministerstvo provádí několikrát ročně kontroly hospodaření se státními prostředky a že žádné hrubé nedostatky v naší církvi shledány nebyly, se Primě příliš "nehodila do krámu". Jejím záměrem bylo poškodit naši církev a dělala všechno pro to, aby se jí to podařilo. Zvlášť dojemné bylo, když bývalý patraircha vykládal o tom, že církev by se neměla chovat jen jako právnická osoba ale jako skutečný duchovní domov a že právě v tom vůči manželům Dudovým, ale i jiným farářům, kteří církev opustili, totálně selhala. Z jeho úst to zní zvlášť přesvědčivě především těm, které on sám velice poškodil. Slovenský biskup napsal ústřední radě do-
pis, v němž ji vyzývá k ráznému jednání. Na oficiálních webových stránkách je zveřejněn tento úryvek: "Vážení, pravděpodobně jste také shlédli pořad s manžely Dudovými a položili jste si otázku, kdy toto martyrium skončí. Odpověď je jednoduchá. Tímto žádám, aby Ústřední rada předložila na nejbližší pořad schůze rozhodnutí, že Církev československá husitská bude žalovat všechny, kteří ublížili v kauze Dudových dobrému jménu církve... Současně je bezodkladně nutné podat žalobu na bývalého patriarchu ve věci svévolného nakládání s majetkem resp. otázka vyplacených platů. Protože už dnes není členem církve, je zapotřebí postupovat v intencích práva. Podkladem k druhé žalobě nechť jsou všechna vystoupení v televizi, v rozhlasu aj., kde ublížil nepravdivým tvrzením dobrému jménu církve. Pokud nevyvodíme důsledky z chování těchto lidí, zavdáme si do budoucna na stejné či podobné kauzy." Ústřední rada by se měla sejít před zasedáním církevního zastupitelstva. Její vyjádření k celému případu určitě přineseme. (noe)
2
OZVĚNY
NZ 45/05
Zrnka moudrosti Jan Schwarz našel duchovní domov? Zavři smutné oko. Zavři i to druhé. Teď můžeš vidět. Jehuda Amichai, izraelský spisovatel Už od časů řeckého básníka Homéra (*kolem 809 - 750 před Kristem, Smyrna, + kolem 724 - 650 před Kristem, ostrov Ios) a spisovatele řeckých tragédií Sofokla (* kolem 496 před Kristem, Atény, + kolem 406 před Kristem tamtéž) jsou nevidomí pokládáni za mudrce. To se dá odvodit ze skutečnosti, že většinu informací, které přijímají z vnějšku, vnímají pouze sluchem a nejsou oslňováni krásným zdáním vnějškovosti. Nenaletí na žádnou maškarádu, ani na potměšilé úsměvy, nýbrž naslouchají melodii řeči, jež méně podléhá vůli než výraz obličeje. Nedají se vodit za nos ani drahými, módními oděvy. Automaticky nahlížejí za kulisy, protože pro ně žádné kulisy neexistují. Autor však nehovoří pouze o nevidomých, ani o těch, kteří zavírají oči úmyslně. Jde spíš o to, že bychom chtěli potlačit smutek nebo jiné emoce, které nás obtěžují, abychom mohli jasně vidět. Zatrpklí lidé, pesimisté vnášejí do přítomnosti špatné zážitky a jimi je pak ovlivněna i budoucnost. Všechno, co prožívají, vidí v kalném světle svého zármutku. Kdo však dokáže být otevřený pro dané skutečnosti, otevírá vlastní duši silnější pohled plný naděje a životní radosti. *** Křesťan má produkovat minimum slov a maximum činů. Martin Luther, německý reformátor Autor výroku se řídil v životě tímto motem. Žil aktivní život, který nejprve - jako mnich a kněz - věnoval duchovní péči, později vynaložil svou sílu pro obnovu církve. "Martin Luther se narodil do doby plné napětí a konfliktů. Byla to doba přechodu ze středověku do novověku. Sám byl poznamenán rozhodujícím způsobem velkými změnami této doby. Augustiniánský mnich uvedl svým odporem proti prodávání odpustků do pohybu mohutné hnutí v celé Evropě, což vůbec neměl v úmyslu. Luther kromě toho podstatně přispěl svým biblickým překladem ke vzniku spisovné němčiny," analyzuje jeho činnost Martin Ebert jménem Lutherova města Wittenberku. Avšak nejen křesťané, nýbrž my všichni bychom měli usilovat o to, aby myšlenky, slova a činy tvořily jednolitý celek. Kdo to dokáže, přesvědčí i ostatní a povzbudí je k tomu, aby se vydali stejnou cestou. Paul Schneider to formuloval takto: "Odpovědí na Boží slovo není slovo, nýbrž čin". Přeložil: Josef Špak
ČTK vydala 26. října tuto zajímavou zprávu: “Bývalý patriarcha Církve československé husitské Jan Schwarz se rozhodl působit jako pastor náboženské společnosti českých unitářů v pražské Unitarii. S unitáři byl podle jeho asistentky Jolany Hršelové v přátelském kontaktu již dříve. To, že Schwarz asi nezůstane duchovním své církve, bylo zřejmé už na konci letošního léta. V husitské církvi nastal kolem něj v posledním roce názorový a lidský rozkol. Zatímco on hovořil o tom, že v církvi není dostatečná síla k obnově a že jí někteří funkcionáři využívají k podnikání, biskupové ho obvinili ze špatného hospodaření, z diskreditace církve a ze získávání různých výhod. Jan Schwarz pak pod tlakem v červnu 2005 rezignoval.” Podle našich informací laskaví unitáři nabídli bývalému patriarchovi nejen místo pastora ale i byt, když se k němu naše církev tak “špatně” zachovala. O unitářích se u nás příliš nemluví - při posledním sčítání lidu se k této náboženské společnosti přihlásilo jen něco přes tisíc lidí. Podle jejich webových stránek (www.unitaria.cz) české unitářství vzniklo nedlouho po vyhlášení samostatné Československé republiky, a to 9. 4. 1922, kdy byla založena Pražská obec Svobodného bratrství. Jejím zakladatelem se stal Norbert Fabián Čapek. V roce 1930 byli unitáři
státem uznáni a zaregistrováni jako Náboženská společnost unitářů československých. Historicky bylo unitářství náboženství založené na přesvědčení, že Bůh je jediný a nikoliv trojjediný, a že Ježíš se jako člověk narodil i jako člověk zemřel. V současnosti je unitářství svobodomyslná víra, povzbuzující člověka k sebepoznávání a sebezdokonalování i k práci pro lepší svět, nabízející inspiraci ke stále pokračujícímu hledání a nacházení hodnoty a duchovní hloubky života. Ještě nedávno bylo unitářství u nás rozděleno na dvě skupiny, které se vzájemně soudily o majetek. Jedné z těchto skupin poskytovala prostory pro setkání i naše církev. Právě tyto spory způsobily, že řada tradičních unitářů tuto společnost opustila. V současné době se zdá, že spory byly vyřešeny a zvítězily tři klasické unitářské principy - svoboda, rozum, tolerance. Sněm v roce 2004 náboženskou společnost sjednotil a vyhlásil i další principy, např. svoboda svědomí a přesvědčení, tolerance a porozumění druhým, používání kritického rozumu i v náboženství, soucítění, rovnost a spravedlnost v mezilidských vztazích, demokratický způsob rozhodování... Většinu těchto principů u nás v církvi Jan Schwarz neuznával. Přizpůsobí se nebo zkusí rozdělit i unitáře? (red)
Z kazatelského plánu na tuto neděli 25. NEDĚLE PO SVATODUŠNÍCH SVÁTCÍCH Čím nám bude den Hospodinův? Řeč o svatební hostině poukazuje ke dni „svatby Beránkovy“ (Zj 19,7n). Nevěsta, církev, má být oděna běloskvoucím rouchem ctnosti, to jest skutky, které náleží k živé víře. Tu má každý křesťan mít již nyní a stále jí žít. Nelze si ji „opatřit na poslední chvilku“ ryze lidským úsilím. Příhodnou chvíli by mohl lehkomyslník snadno promeškat. Již starozákonní proroci upozorňovali varovně, že Hospodin nemá zalíbení v úkonech předstírané zbožnosti, při níž srdce člověka neplane světlem skutečné víry. Jakmile by církev přestala pokládat za své hlavní poslání sloužit svému Pánu pohotově a napořád, nic jí neprospějí nábožná slůvka a gesta. I kdyby se tím mohla zalíbit povrchním lidem, pokrytcům a svévolníkům, Pán se k ní nepřizná jako ke své služebnici.
Texty: Am 5,18-24 nebo Joz 24,14-17, 1Te 4,13-18, Mt 25,1-13, Mk 13,35-37 nebo L 12,35-37, Zj 19,4-9 Modlitba: Nedovol nám, svatý Bože, abychom uzavírali svá nitra před vanutím tvého Ducha. Kéž od něho přijímáme dar pravé moudrosti, která je směrníkem i světlem na cestu, vedoucí k věčnému životu! Upevňuj a rozmnožuj naši víru tak, abychom byli schopni činů, v jakých máš zalíbení, a v této poslušnosti byli vždy připraveni na velikou chvíli, kdy nás Pán Ježíš Kristus osloví a zavolá nás jako náš Soudce. Vhodné písně: 5, 22, 31, 39, 63, 64, 129, 132, 150, 151, 175, 181, 205, 282, 284, 285, 307
NZ 45/05
Na všechny přišla ospalost a usnuly Nemohu si nejdříve odpustit vysvětlení, co se dělo kolem židovské svatby v Ježíšově době, jaké byly přípravy na ní. Protože Ježíš tuto znalost u svých posluchačů předpokládá a navazuje na ní. Je možné, že jsou mezi námi mnozí, kteří by tento text označili za notoricky známý a o židovské svatbě slyšeli už v nedělní škole a od té doby několikrát. Ale jsou tady dnes nepochybně i takoví, kteří toto podobenství slyší poprvé. Pro vás tedy aspoň dvě kraťoučké poznámky: - svatba v Palestině začínala průvodem ženicha a jeho přátel do domu nevěsty. Cestou se k nim připojily družičky. S rozsvícenými lampami měly čekat na ženicha a doprovázet ho, až půjde se svými mládenci do domu nevěsty. Tam potom začalo svatební veselí, které obvykle trvalo několik dní. - Ježíš používá ve svém vyprávění tento obraz předsvatebních příprav, protože Boží království rád přirovnává k hostině, ke svatbě. Bude to obrovská radost, to společenství s Bohem, které nás čeká, které je před námi. Podle Ježíše žijeme v jakémsi předsvatebním čase a na hostinu se máme pořádně přichystat. Jsme jako ty družičky, které čekají na ženicha a budou moci ženicha, to je Krista, doprovodit. Přátelé v Kristu, když čtu dnešní podobenství, mám z toho trochu tísnivý pocit, že ho Ježíš vyprávěl právě o nás, křesťanech dvacátého prvního století. Vždyť tady píše o družičkách, které čekaly na ženicha, dlouho dlouho čekaly na jeho příchod, až z toho byly ospalé a dokonce všechny usnuly. Nazval bych ho Podobenstvím o deseti ospalých družičkách. A to podobenství je přece o nás. Nevím, jak to četli křesťané v dřívějších dobách, nevím, jak toto podobenství čtou naši bratři v tzv. probuzenějších církvích, ale já v tomto popise poznávám naši evangelickou církev a její dnešní stav. Naše církev je ospalá. Měla by čekat na Pána, měla by trpělivě vyhlížet jeho příchod, a ona je zatím celá znavená, vždyť čeká už tak dlouho, je to církev ospalá, spící. Měli bychom být světlem tohoto světa, naše víra by měla být vidět, měli bychom svítit v tomto světě a svědčit tak o Pánu. A zatím musíme říci buď jako ty pošetilé družičky, že nám víra dochází a pohasíná, nebo v lepším případě, jako ty družičky rozumné, že nám světýlko sice ještě svítí, že však rozhodně nemáme víry na rozdávání. Takový je konec prvního dějství tohoto podobenství: všechny družičky spí, lampičky skomírají. - Všechny družičky usnuly, žádná to nevydrží, aby vydržela po celou dobu bděle čekat. Vždyť příchod Páně se zdá opožďovat. Někteří křesťané
3
NAD PÍSMEM
z jiných denominací se možná ještě udržují při bdělosti neustálými předpovědmi, že Příchod už brzy nastane, ale na evangelíka to už nefunguje. Ten už spí dlouho. Víra všech družiček byla ospalá. Není mezi nimi žádná, která by vydržela být po celou dobu bdělá. Všechny usnuly. A přece na tom nejsou všechny stejně, přece jen se ukáže podstatný rozdíl mezi jedněmi a druhými. Možná bychom chtěli také dnes odepisovat celou církev pro její ospalost: vždyť to vypadá, jakoby všichni křesťané spali. Kde chcete najít nějakého opravdu probuzeného? A přece nás dnešní podobenství upozorňuje, že takový obecný odsudek církve není dobrý, že ještě mezi těmi ospalými je nutno lépe rozlišovat. Je totiž velký rozdíl mezi družičkami pošetilými a rozumnými. A tak je velký rozdíl mezi ospalými křesťany. Na jedné straně jsou pošetilí mezi nimi, kteří snad mají jakous takous víru, ale ta jejich víra jen tak někdy zaplápolá, nic nevydrží a hned zhasne. A na druhé straně jsou mezi nimi přece jen křesťané rozumní. Třeba mají víru rovněž slabou, ale přece jen znatelnou a účinnou. A mezi takovými křesťany pošetilými a rozumnými je velký, zásadní rozdíl. Pozná se to v mnoha obyčejných situacích. Například se setkáte s někým, kdo potřebuje vaší pomoc, nebo s někým, kdo se na vás provinil. A vy víte, napadne vás, co byste měli udělat v souladu s vírou, jak dobře jednat. Zableskne se vám: víte, že byste měli nějak pomoci, že byste měli odpustit. Ale ve skutečnosti nic neuděláte. Od potřebného se odvrátíte a najdete si výmluvu, proč nemůžete pomoci; vůči tomu, kdo vám ublížil, dáte volný průchod hněvu. Ve skutečnosti jako byste věřící nebyli, Kristu nepatřili. Pak jste jako ty družičky, které vědí, že mají svítit, ale nesvítí. A nebo - ta druhá možnost: vaše víra taky není nijak skvělá, mnohdy nevíte, jak potřebnému pomoci a trápíte se nad tím. Není pro vás snadné odpustit vašim viníkům. Vaše světlo nemá tu sílu, aby projasňovalo svět. A přece hoří, nějak funguje, něco vydrží. Ti první, horší, jsou v podobenství v českém překladu označení jako pošetilí. To slovo už ovšem zastarává a mohli bychom neporozumět tomu, oč tu jde. A tak to můžeme říci také jinak, příměji: takoví křesťané jsou blázniví. Jsou hloupí. I takto by šlo přeložit řecké slovo, které v evangeliu máme. Jsou blázniví ti křesťané, kteří si myslí, že je dostatečná taková tak zvaná víra, víra na chvíli, která jen tak zaplápolá. Jsou hloupí ti křesťané, kteří usínají s pocitem, že to stačí, takto věřit.
Pane Ježíši Kriste, děkujeme ti, že máš pochopení vůči slabosti naší víry. Vyznáváme, že jsme jako křesťané slabí a ospalí. Zároveň však prosíme o rozumnost, abychom poznávali, k čemu tato naše víra má být, abychom dovedli být v tomto světě světlem. Vždyť ti ostatní jsou taky ospalí, tak jaký rozdíl. - Ale rozdíl tady je. Ta lepší skupina družiček / křesťanů je označená jako rozumná. A zase, všimněme si toho slova. Na rozumnosti záleží. Možná ani tyto lepší nejsou nijak exaltované, nejsou bezvadné, asi ne nějak zvlášť nadšené. Taky jsou ospalé. A přece vědí, že víra se musí nějak osvědčit, musí obstát. Jsou natolik rozumné, aby jim došlo, že nestačí víra jen jako, jenom aby to zasvítilo. Nestačí víra jako bludička, která se hned ztratí, při prvním kontaktu se světem. Ne, tito rozumní vědí a cvičí se: víra musí něco vydržet, aspoň ten úkol, který je právě před námi. Musí zůstat světélkem, nemůže splynout s tmou. Ježíšova podobenství nejsou pohádkami, a proto nemívají vždy dobrý konec. Někdy obsahují dokonce temné hrozby. A proto se dnes dovídáme, že je prý možné také na bránu nebeského království tlouci marně, že je možné zůstat venku a nedostat se dovnitř. Tak to Ježíš říká s velkou příkrostí. "Neznám vás", vy hloupí, nepoznávám vás podle té vaší víry, která žádnou vírou nebyla. - Jsou to drsná slova, těžko pochopitelná. A přece to ještě není zpráva o tom, že to tak jednou bude vypadat, že to tak skutečně pro některé křesťany dopadne. Prozatím je to právě jen podobenství, obraz toho, jak by to dopadnout mohlo. To podobenství chce být v tuto chvíli především varováním, aby to tak jednou nedopadlo. Ještě je čas své lampy napravit. Máme se nad sebou rozumně zamyslet, jak to s námi je, jak je to doopravdy s tím naším křesťanským svícením. Abychom hloupí nebyli a neusínali s pocitem, že jakousi víru přece máme a více není možné. "Vaše lampy ať hoří." (L 12,35) Kázání z www.krestan.cz
4
TÉMA TÝDNE
NZ 45/05
NAPLNIT SOUČASNÉ SNAŽENÍ MRAVNÍ I POZNÁNÍ VĚDECKÉ DUCHEM KRISTOVÝM
8. listopadu připomínáme nešťastnou bitvu na Bílé hoře
Mohylu na Bílé hoře postavili sokolové Co se tehdy vlastně stalo? Vácslav Vladivoj Tomek v knize Děje království českého to popisuje takto: “Ferdinand II, co král český již korunovaný, oznámil stavům českým smrt svého předchůdce listem nadepsaným ku předešlým místodržícím, kteréž stvrzoval v jich úřadech, dávaje věděti, že míní zachovati svobody zemské, na které přísahal při korunování, tedy i majestát císaře Rudolfa o náboženství i konfederací se Slezáky, a pilně vynasnažiti se, by země byla zase uvedena v pokoj a v pořádek. Ale stavové vzbouření nepřijali ruky tím spůsobem jim podávané k smíření, ano nesvolili ani ku příměří, kterého Ferdinand žádal; nýbrž nechtíce jeho naprosto uznati za svého krále, přikročili k útoku naň i ve druhých jeho zemích. Hned z jara roku 1619 vtrhnul Jindřich Thurn do Moravy, kdež četná strana stavů, jak katolických tak i protestantských, návodem Karla z Žerotína zavrhovala povstání české a odpírala účastenství v něm. Thurn pomohl straně k Čechům příchylné přemoci tento odpor. Stavové moravští přistoupili ku konfoederací zavřené mezi Čechy, Slezáky a Lužičany, a zvolili dle příkladu stavů českých prozatímnou vládu 24 direktorů; Thurn pak obrátil se dále do dolních Rakous, a položil se k samé Vídni, kdež na Ferdinanda doléhali protestantští stavové té země s požadováním, aby rozpustil vojsko postavené proti Čechům a dovolil jim přistoupiti ku konfoederací s nimi, což málo předtím stavové hornorakouští skutečně byli učinili; také měšťané protestantští shlukli se naň do samého
V tomto týdnu si připomínáme už 385. výročí nešťastné bitvy na Bílé hoře, jejíž výsledek předznamenal naši historii na 300 let dopředu a dodnes můžeme vidět následky. Někteří historikové tvrdí, že násilná rekatolizace, která po ní následovala, pokřivila charakter celého národa. Jiní říkají, že 300 let poroby je výmysl romantických spisovatelů, že doba “temna”, jak ji nazval známý spisovatel Alois Jirásek, vůbec nebyla žádným temnem, ale obdobím největšího rozkvětu českých zemí. Dnes, kdy historické povědomí velice upadá, což bylo vidět i na oslavách nedávného státního svátku 28. října, se žáci ve školách učí tzv. uzdravenou historii, která má smiřovat tato rozdílná historická hodnocení. A protože, jak tvrdil první prezident našeho samostatného státu, státy se udržují idejemi, na jejichž základě vznikly, není divu, že je u nás národní cítění považováno za nacionalismus a národní státy za historický přežitek. Tytam jsou doby, kdy se na Bílé hoře 8. listopadu shromažďovaly zástupy lidí a připomínaly si tu černou neděli roku 1620 (na jednom z těchto shromáždění byl řečníkem i náš první patriarcha dr. Karel Farský), po které velice brzy následovaly popravy představitelů stavovského odboje, zákaz jiného vyznání než římskokatolického, průvody tisíců lidí, kteří raději odešli do exilu, než by přijali jinou víru. hradu císařského, a žádali svobody veřejného provozování svého náboženství ve Vídni. Pomoc 500 kyrysníků vypravená od Dampierra, která v pravém okamžení přibyla do hradu, vysvobodila Ferdinanda z těchto nátisků. Zatím pak v Čechách Buquoi, proti kterému Mansfeld vytáhl od Plzně, zvítězil nad ním v půtce svedené u Záblatí v kraji Prachenském; což takový strach způsobilo, že Thurn na rychlo volán jest od direktorů zpět do země, i musil tudy od Vídně upustiti. Mezi těmito běhy válečnými jednalo se v Čechách i v radách zahraničných nepřátel Ferdinandových o osazení trůnu českého jiným panovníkem, jakož i o rozdělení ostatního panství Ferdinandova a o přenesení císařství německého na jiný dům. Dle přání knížat jednoty evangelické měl býti císařem Karel Emmanuel vévoda savojský. Karel Emmanuel přál sobě císařství, však nejinak, než kdyby se mu zároveň dostalo i království českého. O to strhla se různice; nebo králem českým chtěl býti mladý kurfist falcký Fridrich, syn zakladatele jednoty evangelické a hlava její po něm. Mimo tyto dva byl koruny české žádostiv také kurfirst saský Jan Jiří. Tomuto byli příchylni Lutheráni v Čechách, mezi nimiž někteří z nejpřednějších náčelníků povstání, jakož Jindřich z Thurna, Ondřej Šlik; ale většina stavů evangelických, zvláště pak bratří čeští, jakožto ku Kalvinství příchylní, chtěli míti Fridricha falckého, jenž byl vychován v tom náboženství. Když se ukázalo, že Fridrich obdrží vrch nad druhými, vzdálil se Karel Emmanuel všeho podporování věci české; Jan Jiří pak začal se dokonce přáteliti
s Ferdinandem. Tím stalo se, že Ferdinand, po odtažení Thurna od Vídně odebrav se do Frankfurta, kdež položen byl sněm k volení císaře, zvolen jest na císařství jednohlasně od kurfirstů katolických a protestantských, tak sice, že ani Fridrich falcký konečně neodepřel mu svého hlasu, aby nezůstal sám jediným odpůrcem. Naproti tomu zvolen byl právě den předtím Fridrich falcký za krále českého na generálném sněmě všech zemí koruny české, povolaném od direktorů do Prahy (26. srpna). Teprv nyní rozmýšlel se, měl-li by korunu přijmouti; konečně odhodlal se, a přijev slavně do Prahy, korunován jest v kostele sv. Víta administrátorem strany pod obojí, toho času Jiřím Dikastem. Kapitulací, kterou mu předložili stavové čeští, svolil Fridrich ke čtyřem kusům, vyžadovaným prvé na králi Matiášovi, čímž měla královská moc na budoucí časy uvedena býti v podřízení pod moc stavů. Zvolení tomuto nového krále protivili se skoro všickni páni a rytíři katoličtí, i zbaveni jsou proto svých úřadů a vypověděni ze země. Brzy po dosazení Fridricha v království dostal se Čechům nový spojenec, Gabriel Betlen kníže sedmihradské, který, chtěje užíti nesnází Ferdinandových, vtrhnul mocně do Uher a opanoval celou hořejší část země až ke hranicům moravským. Pro obranu proti němu povolal arcikníže Leopold Passovský, na ten čas místodržící Ferdinandův ve Vídni, Buquoie s vojskem jeho z Čech nazpět do Rakous. Za ním táhl však Thurn podruhé toho roku k Vídni, a spojil se s vojskem Betlenovým k útoku na město. Buquoi položil se
5
NZ 45/05 proti nim před dlouhým mostem přes Dunaj. Zde svedli s ním bitvu krutou, která trvala do tmavé noci, až konečně ustoupiv na onen břeh Dunaje, most spálil za sebou (24. října). Ještě v čas vrátil se brzy potom císař Ferdinand ze říše, a řídil obranu Vídně sám osobně. Na sjezdě v Prešpurce zavřena jest mezitím konfoederací mezi Čechy a Uhry i knížetem sedmihradským, a vypraveno společné poselství do Konstantinopole k zavření přátelství s portou tureckou. Zlé počasí podzimní, nedostatek potrav a nespořádanost vojska Thurnova i Betlenova překážely však zdaru předsevzetí jejich; a konečně nehoda, kterou utrpěl Betlen za nepřítomnosti své v Uhřích od stoupenců císařových, přinutila je oba k odtažení od Vídně s nepořízenou. Betlen krátce potom zavřel příměří s Ferdinandem v Prešpurce (1620, v lednu), kterým zůstaven jest v držení východní polovice hořejších Uher. Císař Ferdinand nabyl v zimě, která potom přišla, času k novému sebrání svých sil a ke zjednání sobě pomoci od cizích spojenců. Ve zlém postavení věcí, které hrozilo nebezpečenstvím oběma větvím domu Habsburského, poskytl jemu pomocí vojenských i peněžitých král Filip III. španělský; tak učinil též papež pro zabránění většího ztenčení moci své církevní. Jiné dva pomocníky zjednal sobě Ferdinand nelitováním ztráty některé panství svého, aby spíše zachoval celek. První a nejdůležitější byl Maximilian vévoda bavorský, hlava spolku čili ligy knížat katolických v Němcích, zavřené k obraně proti jednotě evangelické; jemu Ferdinand zastavil horní Rakousy v náhradu za útraty válečné. které měl pro něj podstoupiti. Druhý byl protestantský kníže Jan Jiří, kurfirst saský, kterému Ferdinand týmž spůsobem slíbil zastaviti země koruny české, horní a dolní Lužici. Také král polský Sigmund III. slíbil některou pomoc z dávné příchylnosti k domu rakouskému a z oddanosti k církvi Římské, ač bylo to proti mysli šlechtě jeho říše. V pohledu na zbrojení vévody bavorského a druhých knížat katolické ligy počali také knížata jednoty evangelické sbírati vojenskou moc svou, čímž měl Maximilian zdržen býti od útoku na Čechy. Ale v rozhodné chvíli zahrozili Španělové knížatům protestantským velkým zbrojením v Nízozemsku a chystáním se odtud k udeření na země jejich. Tu zavřela jednota evangelická potupné příměří s Maximilianem a ligou v Ulmě, z kterého království české jest vymíněno a které se také nevztahovalo na Španěly, tak že nic nebránilo Maximilianovi táhnouti císaři na pomoc proti Čechům, a dědičné země Fridrichovy horní a dolní Falc, nebyly jisty proti útoku Španělů; pročež nemohl z nich obrátiti žádných pomocí do Čech.
Takž Čechové proti tolikým nepřátelům, kteří se na ně strojili, zůstali zbaveni vší cizí pomoci, na kterou se spoléhali původové tohoto vzbouření... ...než se staly náležité přípravy k opravdovému podstoupení nepřítele, přitáhl i Buquoi s vojskem svým dne 8. listopadu, a Maximilian nepromeškal zbytečně ani chvíle k svedení bitvy. Hned téhož dne mezi dvanáctou a jednou hodinou o polednách, učinilo vojsko císařské útok na postavení české, s hudbou zvučnou a křikem velikým. Anhalt dal bíti z děl, ale nespůsobil tím mnoho škody nepříteli, kterýž nejsilněji udeřil na pravé křídlo české a hned několika děl zmocnil se. Útok na té straně odrazil mladý Anhalt; té samé pak chvíle na levém křídle Bornemissa s 8000 uherskými jezdci, vypravenými na pomoc od Betlena, připravil jízdu Maximilianovu na útěk. Hned však na pravém křídle českém poslal Buquoi něco lidu jízdného na pomoc těm, kteří utíkali před mladým Anhaltem. Ti obnoví boj, raní a jmou Anhalta, co zatím na druhém křídle Uhři příliš záhy dali se v kořistování. Maximilian, uživ času, spořádá své k novému útoku. Anhalt pošle Uhrům na pomoc jízdu knížete Hohenlohe; ta však při prvním hnání dá se na útěk; za kterouž běželi i Uhři, též část pěchoty, od nich potržená v útěk, údolím Motolským bez zastavení až k Vltavě u Smíchova, kdež někteří skákajíce do vody tonuli. Tu následovala úplná porážka ostatních, kteří bojovali v postavení na hoře. Větší díl dali se na útěk ke bráně Strahovské, mezi nimi starý Anhaltský. Nejdéle bránili se Moravané, malý zástup, kteréž vedl mladý Thurn a Šlik Jindřich. Obstoupeni na místě řečeném již tehdáž Hvězda, bojovali do posledního přemožení, a téměř všichni jsou konečné zbiti nebo zjímáni. Bojiště bylo pokryto 6000 zabitými; ležení Čechů celé upadlo v moc nepřítele... Porážka na Bílé hoře nemusila vésti naprosto k ouplnému přemožení Čechů. Vojsko jejich, jakkoli tu chvíli rozplašené, bylo ještě dosti četné k dalšímu odporu, a bylo by se dalo znamenitě sesíliti sebráním lidu boje chtivého ze samé Prahy aspoň k hájení Starého a Nového města; 8000 Uhrů, nově poslaných na pomoc od Gabriele Betlena, přibylo právě do Brandýsa; Morava a Slezsko nacházely se ještě v ozbrojení; toliko Lužici byl mezitím opanoval kurfirst saský. Mimo to však stál Mansfeld vítěznému vojsku Maximiliana bavorského za zády, maje v moci své Plzeň, Tábor, Loket a Falknov. To vše předkládalo se Fridrichovi falckému. On však porážkou utrpenou pozbyl hned vší mysli. Žádal na Maximilianovi příměří na 24hodin; Maximilian dával mu jen osm, a to, když by se hned napřed odřekl království českého. Tu
se Friďrich odstěhoval z hradu Pražského na Staré město, a nazejtří po bitvě odjel ve zmatku z Prahy do Vratislavě ve Slezsku; s ním Anhalt, Hohenlohe, Thurn a jiní přední jeho stoupenci. Stavové čeští od něho opuštění rozpustili nyní vojsko, a poddali se i s Prahou vítězi na milost i nemilost.” Příčiny osudného debaklu už byly probrány v desítkách knih z nejrůznějších stran. Jistě, politická neschopnost a přemrštěná šetrnost českých stavů, kteří nebyli ochotni obětovat své úspory (o něž pak stejně přišli!) a nechali námezdní armádu bez žoldu, takže ta odmítla zadarmo nasazovat krk, to vše se neblaze podepsalo na průběhu událostí. Přesto ale zůstává na pozadí náhlé porážky cosi nepochopitelného... Není divu, že tato tragická porážka je opředena mnoha legendami, z nichž jedna se stala podnětem k vybudování kostela Panny Marie Vítězné, který dodnes na Bílé hoře stojí. Tehdy se prý mezi stany císařského tábora objevil jakýsi karmelitánský mnich jménem Dominik, třímal nad hlavou meč a v extázi volal, že tato mocná zbraň jim byla seslána Pannou Marií jako záruka vítězství. Unaveným žoldnéřům se zablýsklo v oku a dosud váhající Maxmilián nařídil zahájit vítězný útok. A Vítězná Panna Marie nastoupila dobývání celých českých zemí. Habsburkové se ujali na dlouhou dobu vlády a na její počest nechali i v Praze poblíž popraviště, kde skončil život 27 představitelů stavovského odboje, postavit Mariánský sloup, který pro většinu národa představoval symbol násilné rekatolizace. Sloup byl sice krátce po vzniku republiky stržen, ale dodnes usiluje Římskokatolická církev o jeho obnovu. Sloup má i pro ně symbolický význam, protože se nachází v místě pomyslného středu Evropy, která má být římskokatolická. Ukázalo se však, že ani 300 let nevymazalo v národě vzpomínky na Jana Husa, Jana Žižku, Jeronýma Pražského a další osobnosti husitského hnutí, na Betlémskou kapli, na Jednotu bratrskou a hlavně na náboženskou svobodu, která se na našem území udržela skoro 200 let. Je smutné, že teď stačilo sotva čtyřicet let k tomu, aby řada lidí začala naše dějiny zpochybňovat, “uzdravovat paměť” a vykládat všechno po svém. Tito lidé dosáhli jednoho zajímat se o vlastní historii se stalo přežitkem, o který stojí jen málokdo. Stejně se však stalo přežitkem i křesťanství, které občas budí odpor i v lidech, kteří cítí, že je tady s námi někdo, kdo nás ve všech rozměrech přesahuje. Hledají ho však raději v různých cizích náboženstvích nebo okultních vědách. I to je důsledek porážky na Bílé hoře. (noe)
6
NZ 45/05
AKTUÁLNĚ
Spor o katedrálu sv. Víta, Vojtěcha a Václava nekončí Už 13 let je u nás veden spor o pražskou dominantu - chrám sv. Víta, nedávno “přikřtěného” na ještě Vojtěcha a Václava. “Svatovítská katedrála a další budovy a pozemky na Pražském hradě patří Římskokatolické katolické církvi,” rozhodla již podruhé soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 1 Libuše Fritzová. Zopakovala jen svůj starý rozsudek z prosince roku 1994. Verdikt však není ani nyní pravomocný, stát se proti němu opět odvolá. "Odvoláme se. Tuto kauzu musí posoudit více soudů, více instancí a v určitém případě by věc mohla skončit i u Ústavního soudu," uvedla právnička Milada Šípková z Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, která u soudu hájila zájmy státu. To, že se stát samozřejmě odvolá, potvrdil novinářům i šéf legislativního odboru Kanceláře prezidenta republiky Jan Bárta, jenž se soudního jednání účastnil jako divák. Podstatou třináct let se táhnoucího sporu je to, zda způsob, jakým tehdy režim chrám i ostatní stavby a pozemky na Hradě převedl na stát, byl či nebyl v souladu s tehdy platnými předpisy. Co se tehdy stalo? V říjnu 1954 vydala tehdejší vláda nařízení, jímž stanovila, že Pražský hrad náleží "všemu československému lidu" a stává se památkově chráněnou oblastí, kterou bude spravovat Kancelář prezidenta republiky. O náhradách za objekty, které takto přejdou do státního vlastnictví, měl podle tohoto nařízení rozhodnout Ústřední národní výbor hlavního města Prahy. Ten ve výměru z února 1956 rozhodl, že církevní subjekty žádnou náhradu nedostanou. Podle verdiktu soudkyně Libuše Fritzové se toto všechno odehrálo v rozporu s tenkrát platnými předpisy. "Vládní nařízení, podle něhož Hrad patří všemu československému lidu, jen konstatuje faktický stav. Z důvodové zprávy je jasné, že měli v úmyslu zbavit církev vlastnického práva. Ale bylo to natolik pokoutní, že se to nepovedlo," uvedla Libuše Fritzová při odůvodňování rozsudku. Jak soudkyně dále řekla, vládní nařízení, které hovoří obecně o Pražském hradu, je příliš neurčité, aby bylo možné dospět k závěru, že na jeho základě došlo k přechodu vlastnického práva konkrétních budov a pozemků. Při tomto svém tvrzení se opírala o usnesení Ústavního soudu z roku 1999, jenž se inkriminovaným vládním nařízením z ro-
ku 1954 zabýval na základě podnětu skupiny poslanců. Ti žádali, aby je Ústavní soud zrušil jako protiústavní. Ten to ale odmítl udělat s odůvodněním, že nemá pravomoc posuzovat soulad starých předpisů s tehdejší, dnes už zrušenou ústavou. Rozhodnutí soudu, podle kterého katedrála svatého Víta s přilehlými nemovitostmi patří Římskokatolické církvi, většina politiků nechce podrobněji hodnotit. Místopředseda KSČM Jiří Dolejš si ale myslí, že chrám by měl patřit státu. Premiér Jiří Paroubek novinářům řekl, že si nechá vypracovat právní rozbor. "V tuto chvíli na to nemám definitivní názor," uvedl předseda vlády. Ministr kultury Vítězslav Jandák je přesvědčen, že kdyby Římskokatolická církev skutečně vyhrála, tak chrám sv. Víta, který je podle něj symbolem českého národa, předá jako dar národu. "To by bylo velké gesto a já ho předpokládám," řekl. Kardinál Miloslav Vlk však smýšlí poněkud jinak. "Je to jasná odpověď všem, kteří hlásali podle komunistické frazeologie, že katedrála patří všemu lidu," řekl ČTK a za nesmyslné označil názory, že církev může národní kulturní poklad zcizit, "odvést do Vatikánu". Kardinál Vlk před několika lety vyjádřil ochotu katedrálu darovat národu. "Tehdejší vláda a její premiér Václav Klaus to odmítli, chtěli věc řešit zákonem, to jsem však já nemohl přijmout.
Dnes doba naší ochoty minula," prohlásil. "Jsme rádi, že je třináctileté martyrium už snad u konce," poznamenal kardinál Vlk na adresu procesu a úsilí některých politiků, kteří podle něj spravedlivé řešení brzdili. Připomněl, že celkové majetkové narovnání mezi státem a církví však ještě stále neexistuje. Když stát převzal po roce 1949 péči o církevní památky, kterou do té doby ošetřovaly takzvané patronáty šlechticů nebo měst, svou povinnost podle kardinála neplnil dobře. "Je spravedlivé říci, že o katedrálu, alespoň o její vnější plášť, se Správa Pražského hradu starala dobře. Uvnitř jsou však některé věci poškozené nebo ztracené," uvedl katolický primas. Některé domy na Hradčanech, o něž se církev také soudila, mimo jiné i známá vinárna Vikárka, jsou však už několik let prázdné a chátrají. Je vidět, že je Správa Pražského hradu nepotřebuje. Dostane se jim lepšího hospodaření," poznamenal. "Pro chování Správy Pražského hradu v některých případech nenacházím slušné slovo," dodal kardinál. Spor tedy bude dál pokračovat. Rozhodnutí téhož soudu před třinácti lety vyvolalo rozsáhlou petiční akci, kdy se pro myšlenku, aby katedrála zůstala ve vlastnictví státu vyjádřily tisíce lidí. Bude třeba další petice? (red)
V základech našeho já dřímají neuvědomělé možnosti. Malá část naší mysli je vědomá, velká část je ponořena v podvědomí. Co je v něm uloženo, se nám pokoušejí obrazným jazykem sdělit například C. G. Jung a jeho pokračovatelé. Jsme dynamické bytosti, vznikáme, stáváme se, proměňujeme se. Jde o to, abychom se neminuli se svým "Já", nedošlo k odcizení, ke ztrátě identity, naší bytostné celistvosti, která vede k harmonii. Nezůstáváme pak již v zajetí chaosu, přejeme si prožít plnost své vlastní individuality, směřujeme k řádu. Když jsme opravdoví, autentičtí, získáváme energii k posilování druhých, s úžasem v sobě objevujeme schopnost darovat jim útěchu, vést s nimi niterný dialog, smysluplnou komunikaci. Potkáváme se s bližními na cestě. Potřebujeme bytostnou diskusi, ve které se nasazují - podle filosofa M. Machovce - všechny
vnitřní schopnosti partnerů, uplatní se osobní lidství. Osobou nejsme nikdy sami pro sebe, nýbrž jsme jí ve vztahu ke druhému. Je třeba, abychom respektovali a ctili druhého, brali ho jako osobnost a nezacházeli s ním jako s předmětem, ale s živou bytostí, k jejíž tváři se vztahujeme, prožíváme ji jako vnitřní oslovení. Můžeme s bližními samozřejmě i mlčet, ovšem mělo by to být "mlčení zalidněné", jak říká filosof Gabriel Marcel. Člověk potřebuje lásku, aby se stal lidským, tedy sám sebou. My, křesťané ovšem dobře víme, že plnost nemůže nastávat, pokud také nedochází ke komunikaci mezi naším osobním Já a Božím Ty. Když se vztahujeme k Božímu Ty, je potom hlubokým a velmi cenným dialogem s ním modlitba, která nás vede k celistvosti. Modlitba je vlastní řečí k Bohu, je pobýváním s tím nejdražším "Ty", s Pánem. Olga Nytrová
"Já" a "Ty"
NZ 45/05
Realita, která vychovává Do života nám vtrhla nová " realita", reality show. Naše diskuse se točí okolo ní, tříbí naše postoje a vyzývá k zaujetí stanoviska. Už v srpnu zazněly první dotazy pedagogů a rodičů: Co s tím? Jaké my pedagogové, my rodiče, máme zaujmout postoje? Televize, naše nejvlivnější médium nám, ať chce nebo ne, pomáhá vychovávat. Podívejme se na to, čím přispívá k vývoji další generace, pak bude jistě jasné, kde my, jako učitelé, my jako rodiče, stojíme. Do života nám vstupuje nová reality show. Předkládá nám "reálný život" bez příkras. Jaký je to život ? Je to život zachycující starosti nás všedních lidí? Těžko. Život ukazující starosti a problémy různých generací a jejich soužití? Setkáváme se v ní s generací jedinou. Je to skupina vytvořená průměrem reálné populace co do názorů, postojů, zájmů? Ani to ne. Naši VyVolení, naši velcí i malí bratři jsou všechno, jen ne jedni z nás, běžných lidí. Naše reality show totiž není reálná. Nastiňuje problémy? Jistě. Ale jaké? Vztahy mezi přáteli, manžely, rodiči a dětmi, dospívajícími nebo vztahy mezi generacemi? Hovoří snad o lásce, ideálech, zklamáních, výhrách i prohrách života? Ne. Hraje si na něco, čím není. Je totiž umělou show. Ale navzdory tomu vychovává. Staví nám a naší mladé generaci před oči nereálnou realitu. Ukazuje hrubost bez příkras, snad abychom si my, i naše děti, uvědomili, že existuje a dá se vystavovat na odiv. Předkládá žádoucí životní styl luxusních vil, plných vulgárních projevů ve vztazích mezi lidmi, svět nadměrné, zcela přijatelné konzumace alkoholu, časté konverzace o sexualitě téměř s rysy obscénnosti, agresi, sobectví. Klíčem k podstatě člověka je symbol. Jeden obraz vydá za tisíce slov. Naše reality show staví před oči veřejnosti, dětí, dospívajících, obrazy. Tyto obrazy výrazně nahrazují slova. Bez váhání překračují hranice soukromého a veřejného. Nenápadně, téměř neviditelně, přivykáme ztrátě intimity. Vedeme další generaci ke ztrátě jednoduché senzibilizace, citlivosti k druhému, k okolnostem života, jeho výzvám. Ztráta intimity potlačuje důstojnost člověka, zbavuje ho identity. Chování zbavené identity vede ke stavu znecitlivění podobného stavu sociální hypnózy, lhostejnosti, manipulovatelnosti. "Vím, že je to nemorální, ale člověka to baví…," říká jeden ze studentů SŠ. "Dívám se. Víte co mě štve nejvíc? Díváme se všichni a přestáváme žít svým vlastním živo-
7
Z NÁBOŽENSKÝCH OBCÍ
tem, žijeme životem jejich…" Normou chování se stává show, která nezná bratra, potlačuje spolupráci, porušuje intimitu, vyzdvihuje individualismus, boj o moc. Za realitu vydává pokřivený obraz skutečnosti. "Sex má své dno…," říká Dr. Plzák. "Pod ním je prázdno, protože sex má své limity". Sex vystavovaný na veřejnosti vede k zbanálnění. Není jen faktorem budujícím, ale i faktorem rozvratným. Na dně sexu je jeho zošklivění. Příliš lehce zaměňujeme lásku za sex, překračujeme hranice soukromí člověka a snižujeme tak důstojnost jeho vztahů. Intimita patří k identitě člověka. Ztráta identity sebou nese v důsledku ztrátu zdravého sebevědomí, sebejistoty. Neschopnost žít vlastní život podkopává vnitřní sílu zejména mladého člověka, který pracně svou identitu buduje. Reality show tak v důsledcích vytváří podmínky pro vznik faktorů rizikového chování. Povinností naší generace je vychovávat, vést, chránit mladou generaci. Děláme to formou velkých show, VyVolených, Velkých bratrů, Výměny manželek, pokřivených obrazů reality, které za realitu vydáváme. Média věří, že mladí lidé se "chytí" a za našeho tichého souhlasu se tak děje. Co zasejeme, to budeme sklízet. Naším mlčením k podobným "realitám" vychováme generaci neznající bratra, ztrácející citlivost, pochopení pro druhé, narážející na dno lásky, která přibližuje sex bez citu, vztahy bez rodin a rodiny bez vztahů. Cestou působení nás rodičů, pedagogů není prostá cesta zákazů a příkazů. Je to zejména cesta vlastního příkladu, vlastních postojů. Pokud chci své dítě dostat dál, než jsem sám, pak je musím "tlačit". To však není výchova, ale "utlačování". Naše postoje by měly být jasné. Klaďme si otázky a hledejme odpovědi a veďme k tomu naše děti a mládež. Výměnou za reality show, za trochu pobavení, ztrácíme citlivost, chuť a sílu žít svůj život. Posláním SMS zdánlivě rozhodneš o životě druhých, ale pod rukama ti utíká tvůj život. Pozorováním a sledováním vztahů druhých ztrácíš vztahy svoje. Prostá výměna manželek je zároveň výměnou maminek, změnou vztahů v rodině, rodičů a dětí, narušením soukromí. Show jsou důkazem toho, že pro peníze lze obětovat mnoho, ale to neznamená, že hluboké vztahy a hodnoty jsou na prodej. Ti, se kterými se setkáváme v realitách nejsou zástupci naší populace. To, co je vydáváno za normální, nemusí být normou pro mne,
pro tebe… Zdánlivě si dnes náš svět hraje. Teprve v důsledcích poznáme, že jsme si hráli s ohněm a naší hračkou se stali ti, které zdánlivě milujeme, naše děti a naši mladí lidé, naše nová generace. Láska není především záležitostí slov, ale postojů a činů. Kdy se zasadíme o to, aby média, která ať o to usilují nebo ne, vychovávají, skutečně přinášely vyšší hodnoty, než modely, které představují naši VyVolení a velcí bratři? Toužíme opravdu tolik po světě, kde nikdo nezná bratra? Ne? Proč si potom na to hrajeme? Už nyní vytváříme budoucnost nás a našich dětí plnou vulgarismů, obscénnosti, alkoholu bez míry, lhostejnosti k druhému …. a …. Nebo snad to není přesně to, co chceme? Co s tím tedy hodláme udělat? Ing. Mgr. Marie Nováková učitelka i matka místopředsedkyně Etického fóra ČR
Známe ho z historie? Jan Jindřich - vévoda korutanský a tyrolský, markrabě moravský z dynastie Lucemburků byl druhorozeným synem Jana Lucemburského a Elišky Přemyslovny. Podobně jako jeho bratr Karel IV. byl jako malý chlapec odloučen od matky a poslán svým otcem na vychování do Tyrol, kde se mu dostalo péče jako Karlovi ve Francii. I on byl zasnouben ještě jako dítě se starší Markétou Maultasch (Pyskatou). V roce 1336 se konal sňatek, ale již o čtyři roky později vyjednávala podnikavá Markéta své nové manželství s císařem Ludvíkem IV. Chtěla, aby jí dal za manžela syna Ludvíka, protože Jan Jindřich je špatný manžel. Označila ho dokonce za nemožného a studeného. Jan Jindřich se dovolával pomoci zejména u svého bratra Karla, ale Markéta vyřešila celou záležitost podle svého - při návratu z lovu nebyl jednoduše Jan Jindřich vpuštěn do hradu. K vlastnímu rozvodu došlo až v roce 1349, ale to již byla Markéta několik let vdaná za Ludvíka Braniborského. Jan Jindřich opustil Korutany, usadil se v Čechách a znovu se oženil. Tentokrát s dcerou opavského vévody Mikuláše II. Markétou Opavskou, s níž měl celkem 6 dětí. Od Karla IV. obdržel pak 26. 12. 1349 markrabství moravské s podmínkou, že pokud budou Karlovi potomci po meči živi, nebudou se potomci Jana Jindřicha domáhat českého trůnu. Jan Jindřich se pak zavázal ke všestranné Karlově podpoře, na které setrval až do své smrti. Stačil se ještě dvakrát oženit, třetí jeho manželkou byla Markéta Rakouská a čtvrtou Alžběta Oettingenská. (red)
8 Kalendarium - listopad 7. 11. 1750 - Ve všech dědičných habsburských zemích byla zavedena jednotná (zlatková) měna, jejímž základem se stala vídeňská marka stříbra, rovnající se 12 tolarům (neboli 24 zlatým). Došlo k 10% zlehčení tolarů, zhoršila se i kvalita drobných mincí. Od roku 1751 byla zahájena ražba mincí v hodnotě 17 a 7 krejcarů. 21. září 1753 byla uzavřena s Bavorskem dohoda o konvenční měně, směřující k zavedení jednotné říšské měny. Vídeňská marka byla nahrazena kolínskou, z níž se mělo razit 10 tolarů nebo 20 zlatých (tzv. dvacetizlatková měna). K dohodě postupně přistupovaly i další německé státy. V letech 1750-1753 komise hraběte J. F. V. Larische vyšetřovala příčiny berních nedoplatků v Čechách. Na základě její zprávy vydala vídeňská vláda nařízení o kontrole pohybu poddanské půdy a o odškodňování poddaných za zabraný rustikál. Zároveň začala ostře zasahovat v případech krutého zacházení s poddanými. Jako první byl uvězněn a na čas zbaven správy panství Nahý Újezdec u Tachova Josef Rodovský z Hustiřan (1757). 7. 11. 1960 - Zemřel v Praze Vincenc Kramář (* 8. 5. 1877 ve Vysokém nad Jizerou) - historik umění, kritik a sběratel. 8. 11. 1620 - Sychravá podzimní neděle (krátce po poledni) se stala na svazích Bílé hory před Prahou svědkem bitvy spojeného císařského a ligistického vojska (28 tisíc mužů) s českým stavovským vojskem (20 tisíc mužů). Špatně placené stavovské oddíly (byť v lepším strategickém postavení) byly zhruba po dvou hodinách poraženy, vojáci prchali do Prahy. U zdi obory Hvězda se jen statečně bil moravský pluk (naverbovaný z německých žoldnéřů) Jindřicha Šlika. Z celkem podřadné porážky (z vojenského hlediska) se stala "Bílá hora" tragickým symbolem a těžkým traumatem českých dějin. Vlády se opět ujal FERDINAND II. ŠTÝRSKÝ [1620-1637] viz i str. 4 a 5. 8. 11. 1980 - Do užívání motoristům byla předána dálnice Praha-Brno-Bratislava v délce 317 kilometrů. 9. 11. 1620 - Fridrich Falcký opustil Prahu a uprchl do Vratislavi ve Slezsku. O českou otázku ztratil zájem, nikdy se již do Čech nevrátil. Po necelých 13 měsících skončila vláda "zimního krále" (titulu "český král" však užíval až do své smrti roku 1632 podobně jako jeho manželka "česká královna" do roku 1662). Praha byla vystavena loupení a drancování vojskem Maxmiliána Bavorského.
Z CÍRKVE 9. 11. 1930 - Narodil se v Praze Ivan Moravec - klavírista a pedagog. 9. 11. 1980 - Zemřela v Paříži Marie Čermínová (Toyen) (* 21. 9. 1902 v Praze) česká malířka, přední osobnost evropského surrealismu. 10. 11. 1620 - Bezpodmínečná kapitulace Prahy. 10.-13. 11. 1805 - Francouzský sbor o síle zhruba 7 tisíc mužů pronikl na Klatovsko, jiný sbor se dostal přes Budějovicko až do Tábora. 10. 11. 1930 - Narodil se v Podůlší Josef Vinklář - herec. 11. 11. 1930 - Narodil se v Chustu na Zakarpatské Ukrajině Antonín Moskalyk režisér. 11. 11. 1940 - Zemřel v Praze František Soukup (* 22. 8. 1871 v Kamenné Lhotě) - politik, novinář a publicista, první ministr spravedlnosti v samostatném státě a autor "národní přísahy" z dubna 1918. 11. 11. 1940 - V Londýně byla podepsána československo-polská deklarace o poválečné spolupráci. Jejími signatáři byli H. Ripka a S. Stroňski. 11. 11. 1980 - Československá delegace se účastnila v Madridu zahájení schůzky představitelů 35 signatářských zemí Závěrečného aktu helsinské konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě. 12. 11. 1375 - Zemřel moravský markrabě Jan Jindřich (* 12. 2. 1322) - mladší bratr Karla IV. Zanechal po sobě dobré dědictví, hospodářsky konsolidovanou Moravu, v níž vládl pořádek a klid. Když po něm nastoupili jeho synové Jošt a Prokop, rozpoutaly se mezi nimi spory a hádky, jež přerostly v otevřené ozbrojené střety - viz i str. 7. 13. 11. 1620 - 201 šlechticů podalo poníženou prosbu (revers) císaři o milost (mezi nimi i Václav z Budova). Podobně i moravští stavové shromáždění v Rosicích u Karla st. ze Žerotína a na sjezdu v Brně slíbili podřídit se Ferdinandu II., potvrdí-li jejich svobody a privilegia. To císař odmítl a jeho vojsko obsadilo Moravu. 13. 11. 1885 - Narodil se v Krušovicích Václav Rabas (+ 26. 10. 1954 v Praze) malíř, který patří k nejvýznamnějším novodobým českým krajinářům. 13. 11. 1955 - Zveřejněno bylo prohlášení vlády o předčasném propuštění z vězení
NZ 45/05 osob německé národnosti, odsouzených mimořádnými lidovými soudy za přečiny v letech protektorátu a za druhé světové války. Propuštěno bylo 1437 osob. Zbývající odsouzení byli propouštěni postupně v dalších letech. (red) PRAHA 1 - MALÁ STRANA. Swingové bohoslužby se budou konat 13. listopadu v kostele Jana Křtitele Na Prádle od 17 h. Kázat bude Mgr. Jan Židlický. Zveme srdečně všechny naše členy a příznivce. Bližší informace na tel.: 607 250 070. (jk)
Nabídka Blíží se Vánoce a tak je čas uvažovat o dárcích. Nabízím jako dárek koncert vánočních písní a koled ve vašem sboru. Zazní písničky Luboše Svobody, Jana Kysely a pochopitelně klasické koledy. Koncert bude proveden zdarma, pouze za úhradu cestovních nákladů. Připravte se na veselé Vánoce. Bližší informace na tel.: 607 250 070, nebo e-mail:
[email protected] (jk)
Přijďte do Betlémské kaple Královéhradecká diecéze zve k diskusi v Betlémské kapli na téma 17. listopad. Pozvání k diskusi přijali: senátor Martin Mejstřík, JUDr. Markéta Čermínová, JUDr. Jakub Čermín - aktivisté "studentských" revolucí r. 1939 a 1989. Úvodní duchovní zamyšlení povede správce církve a královéhradecký biskup Štěpán Klásek. Pro odlehčení "revoluční atmosféry" zazní Truverská mše Petra Ebena. Setkání v neděli 6. listopadu začíná v 17 h, předpokládaný konec po 18. h. (ht)
Studentské bohoslužby Zveme všechny na studentské bohoslužby, které se konají od 19 h v Bohoslovecké koleji dr. K. Farského v Dejvicích. Slouží: * 9. listopadu Jan Rohlíček a Mgr. František Brynych * 16. listopadu Phanuel Osweto a Mgr. Lumír Čmerda. (hr)
NOVÝ ČESKOSLOVENSKÝ ZÁPAS - týdeník členů Církve československé husitské Vydávají členové Církve čs. husitské, adresa redakce: Vratislavova 8, 120 00 Praha 2 Šéfredaktorka: Dr. Helena Noemi Bastlová, grafik: Jan Rohlíček http://www.cirkev-online.cz redaktoři: Hana Rohlíčková a Mgr. Pavel Mašek, tel.: 242441598, e-mail:
[email protected] Tisk a distribuce vlastní pro vnitřní potřebu členů Církve československé husitské
