NOVÝ ČS. ZÁPAS 48 Týdeník členů Církve československé husitské * ročník 2 * 27. listopadu 2005 * cena 7 Kč
Mějte se na pozoru, bděte, neboť nevíte, kdy ten čas přijde. (Mk 13,33)
(Mk 13,24-37)
Advent naplněný tichým očekáváním přeje redakce Jak jen toužím, abys prožil advent. Jak jen toužím u tebe bydlet, žít důvěrně s tebou a sdílet všechna tvá břemena. Vždyť ti jdu vstříc ve všech tvých přáních. A přece jsem ti ještě nikdy nesměl žádné splnit. Já, tvůj Bůh. Vždyť ti jdu vstříc od věčnosti k věčnosti. Ale hledám jen tebe. Já, tvůj Bůh. Milí čtenáři, určitě jste si už mnohokrát říkali, jak úžasný je náš kazatelský plán, protože velice často odpovídá na události, které se dějí kolem nás a Boží slovo nám tak dává ujištění, že všechno je v pořádku, protože Hospodin má náš život ve svých rukou. Letos se vracíme ke kazatelskému plánu z let 2002/2003, kdy jsme v adventu nepřipomínali čas před narozením Páně, ale druhý příchod, na který se první generace křesťanů těšily a očekávaly ho s nadějí. Určitě nebudu daleko od pravdy, když teď řeknu, že s námi je to trochu jinak. Kdo z nás může říci, že se na příchod Páně těší? A kolik z nás má v sobě jistotu prvních následovníků Pána Ježíše, kteří věřili, že se jeho návratu dočkají, a kteří se na jeho příchod dokonce těšili? My jsme ještě tak maximálně ochotni připustit, že adventní čas je vymezen našemu vnitřnímu usebrání, že máme každý z nás v tichu přemítat o tom, zda jsme svého Pána věrně následovali, zda nám nebyl vnější svět bližší než Boží království, které už snad mezi námi ani není. Jsme ochotni
hledat to, co přispívá našemu vnitřnímu růstu a nejraději bychom své okolí ani neviděli. Je smutné, že se to týká i naší církve. Víme dobře, že není všechno v pořádku, že se zvlášť poslední dva roky na jejím životě pořádně podepsaly. Pro nás je však pohodlnější říkat: Co já proti tomu zmůžu? Bude lepší nic nevědět a chodit si do sboru jen pro vlastní duchovní útěchu. A tak se raději vracíme k církevním otcům, jako byl třeba Augustin, který nám k adventu píše: “Ve věčné paměti bude spravedlivý; nemusí se obávat zlé zprávy. Jaké zlé zprávy? Jděte do věčného ohně, který je připraven pro ďábla a jeho anděly. Kdo se bude radovat z dobré zprávy, nebude se bát zprávy zlé. To je přece spravedlnost, to je pravda. Copak proto, že jsi nespravedlivý, přestane být soudce spravedlivý? Nebo proto, že ty jsi lhář, přestane být pravda pravdou? Chceš-li však u soudce nalézt milosrdenství, buď milosrdný, dřív než on přijde. Odpusť, jestliže někdo něco spáchal proti tobě, dávej z toho, čeho máš dostatek. Komu vlastně patřilo, z čeho dáváš? Přece jemu! Kdybys dával ze svého,
byla by to štědrost. Protože však dáváš z jeho, jenom vracíš. Máš něco, co bys nebyl dostal? Dary Bohu nejmilejší jsou: milosrdenství, pokora, upřímná kajícnost, pokoj, láska. Ty přinášejme, a můžeme bezpečně očekávat příchod soudce, který bude soudit svět spravedlivě a národy podle své pravdy.” Je to jistě všechno pravda a člověk musí napravit nejdříve sám sebe, aby mohl pomáhat nápravě nejbližšího okolí. Neměl by však zůstat jen u toho. Vždyť z toho, jaká je naše církev, se nebudou zodpovídat jen biskupové nebo faráři. Každý z nás, pokud se chce považovat za její součást, je odpovědný. Zcela jistě to není myšleno jen tak, že stačí mít zaplacený církevní příspěvek, chodit pravidelně na bohoslužby a sem tam vypomoci bratru faráři či sestře farářce, když už opravdu nevědí, kudy kam. Toto všechno je jen nutná podmínka života církve. Jeho kvalitu však určuje to, jak informovaní, kvalitní a ochotní přičinit se jsou všichni její členové. Kéž letošní advent k tomu ukáže cestu! Helena Noemi Bastlová
2
OZVĚNY
NZ 48/05
Zrnka moudrosti Vím o tvých skutcích... Láska předchází prosbu. Německé přísloví "Srdce mé, chci se tě zeptat: Co je to láska, pověz? - Dvě duše a jedna myšlenka, dvé srdcí a jeden tep!", básnil před 150 lety rakouský spisovatel Friedrich Halm (* 2. 4. 1806 v Krakově, + 22. 5. 1871 ve Vídni). I dnes mají zamilovaní stejný pocit. Veškerá pozornost je upřena k protějšku - každé přání, které se zrcadlí v očích, je splněno dříve, než je vysloveno. Žel, že tento stav nevydrží příliš dlouho a ochota vcítit se tímto způsobem do druhého člověka, rychle vyprchá. Jen pravá láska si tuto ochotu zachová, neboť ví o tom, jak cenná je schopnost takhle vnímat. Rodiče pečující o kojence jsou dokonce takto vázáni ten, kdo by nedbal potřeb děťátka, by se neuměl o ně dobře starat. Tu musí být člověk jasnovidcem a jemnocitným - byl to pláč značící bolest nebo jen hlad? Je dítě unavené nebo jen touží po společnosti? Protože každá prosba nemůže být vyslovena, cvičíme se všichni ve čtení myšlenek a "ve čtení potřeb". I adventní doba se děje pod tímto heslem, vždyť jde o to, abychom vytušili "tajná" přání svých nejmilejších. *** Lidé zřídka poznají vlastní štěstí. Štěstí ostatních jim neunikne nikdy. André Gide, francouzský spisovatel, nositel Nobelovy ceny za literaturu 1947 Co by nám mohlo být bližší než se stejnou pozorností, s níž sledujeme život svých bližních, vyhledávat šťastné okolnosti ve svém vlastním životě? Představme si obraz, který si o nás udělali ostatní. Nebo začněme se skutečnou výměnou názorů o této věci. Proč bychom jednou nemohli s rodinou a s přáteli formou hry vyzvědět, co jeden na druhém shledáváme pozoruhodným. Určitě bychom se při tom dočkali nejednoho překvapení. Věci, které pokládáme za samozřejmé, sklízejí závistivé pohledy ostatních. To, co pokládáme za deficit, vidí lidé kolem nás jako sympatický charakterový rys. Není štěstím už to, že nejsme všichni vyřezáni ze stejného dřeva? Kdo to uzná, ten i pochopí, že mnohá srovnávání, která podnikáme, nemají smysl. "Všichni se řídí podle tohoto vzoru: veverka je menší než strom. Pták je muzikálnější než strom. Každý z nás se cítí být nejsilnější ve své vlastní kůži. Charakteristika by měla před sebou navzájem smekat klobouk a ne si plivat do tváře", napsal německý lyrik, dramatik a režisér Bertold Brecht. Přeložil: Josef Špak
Říká se, dokud jsi vidět a dokud jsi slyšet, existuješ. O to víc v médiích. Protože jsi vidět a slyšet pro miliony lidí. Kouzelná krabice umí vykouzlit nejen akčního Schwarzeneggra, ale i českého Schwarze. Že Romulus a Remus založili rebus, to jsme doteď nevěděli, až nám to musel sdělit jeden dotazovaný v pořadu Jiřího Krampola Nikdo není dokonalý. A hle, známá to postava z našich luhů a hájů. Dr. Schwarz, teolog, spisovatel, doktor, farář, sedmý patriarcha církve husitské jak nám to oblíbený herec Krampol sdělil. S tanečníkem a hercem Vlastimilem Harapesem. Takhle se vytváří hvězda! Takhle se stává z člověka celebrita! Nevím, kdy Prima pořad natočila, zda v době kdy Jan Schwarz ještě byť suspendován, byl patriarchou, anebo až nyní, kdy je to před národem vědomá lež. (Pozn. red.: Pořad byl natáčen 6. 10.) Nedotýkej se mých kruhů (pod očima), dokonce i téměř charismatický zázrak vyslyšené modlitby, kdy náš protagonista vedl své kolegy studenty k modlitbě za tekoucí vodu, byť v legraci, a ona skutečně začala téci, řada vtipů, jistě, vtipných, jedna stará škeble na hřbitově a půvabný citát čtený v toulkách po Vysočině: "Svatý Linharte, ochránče dobytka, oroduj za nás!" Vzpomínám si jak jsem četl kralickou Bibli a nesmírně se mi líbil výrok, verš žalmisty: "Hospodine, ty lidi i hovada miluješ..." Asi by se z tohoto pořadu dalo navázat na následující, Receptář prima nápadů. Ano, muž v černém sype z rukávu nápady, výroky, glosy a vtipy. Já se ptám, co je za tím Božího.
A teď už vážně. Ten sedmý patriarcha mi připomněl sedm dopisů knihy Zjevení Janova. Sedmý dopis je určen vlažné Laodikeji. (Zj 3,15-19) " Vím o tvých skutcích... (myslíš si) ... Jsem bohat, mám všechno a nic už nepotřebuji! A NEVÍŠ ŽE JSI UBOHÝ, BĚDNÝ A NUZNÝ, SLEPÝ A NAHÝ... Radím ti ...oheň přečisťující... a bílý šat, aby ses oblékl a nebylo vidět tvou nahotu, a mast k protření očí, abys prohlédl. Já kárám a trestám ty, které miluji, vzpamatuj se tedy a čiň POKÁNÍ..." Sestry a bratří, to není jen pro bratra Jana, ty verše jsou pro nás pro všechny... Proč zírám na televizi, místo abych čerpal ze studnice Božího slova? Proč se nám líbí (někdy) z"hovad"ilosti typu TeleTele a jiné ? Nemluvě o reality show, díky Bohu, na to já se dívat nemohu... VÍM O TVÝCH SKUTCÍCH, říká nám Hospodin. Vím o tvém koukání na TV, vím o tvých myšlenkách, vím a tvých slovech, říká nám Bůh v Ježíši Kristu. Nic proti dobrým pořadům televize, ruku na srdce, kolik času věnujeme zábavě a kolik studiu, natož studiu Písma? V tom i ti unitáři jsou možná lepší, naložení do různých pseudonáboženských synkretických knih. Až půjdete v Praze kolem Unitarie, po Karlově ulici, možná už tam bude nápis: Přednáška dr. Schwarze: "Jak jeden z duchovních mistrů, svatý Linhart ochraňuje dobytek." Pokání, protože Bůh ví o našich skutcích. Ještě že s kralickými řečeno, miluje lidi i hovada. (Jenže to zvíře pokání nepotřebuje, my křesťané ano.) Timoteus
Z kazatelského plánu na tuto neděli 1. NEDĚLE ADVENTNÍ Bděte, nevíte, kdy přijde pán domu! Novozákonní zvěst je odlišná ode všech jiných toužebných nadějí lidstva tím, že se v Ježíši Kristu, Pánu dějin, prolíná minulost, přítomnost i budoucnost. Jen v důsledku toho, co se již událo za pozemských dnů Ježíšových a krátce po jeho ukřižování, může naše víra zakoušet přítomnost živého Pána a může v nás žít i naděje v to, co přijde. Křesťanův život je životem v bdělosti, ve stálé připravenosti na setkání s Pánem, jenž nás bude i soudit. On však je ve skrytosti již nyní naší spolehlivou oporou a nejlepším průvodcem, ať se děje kolem nás i s námi cokoli.
Texty: Iz 64,1.3b-8 nebo 63,16b-17, 1K 1,3-9, Mk 13,24-37, Ž 80,15-16.20, L 12,35a.36-37 Modlitba: V této adventní době prosíme, Pane Bože, zejména o to, abychom byli schopní upřímného pokání a nápravy života. Nauč nás podřizovat všechna přání, tužby a naděje tvé svaté vůli. Učiň z nás všech svůj lid, jenž umí naslouchat Kristovu slovu a bděle očekávat příchod svého Pána. Vychovej si v nás poslušné služebníky, žijící v pevné naději, že to, co jsi na této zemi započal, jednou také slavně dokonáš. Vhodné písně: 203, 205, 295, 314
NZ 48/05
Soudný den Milí bratři a milé sestry! Fíkovník je obyčejná, nenáročná ale oblíbená rostlina. V Palestině roste uprostřed každé vinice a podél cest. Fíkovník má úrodu třikrát do roka a jen málokdy na něm člověk nenajde nic k jídlu. Lidé si však všimli ještě jiné věci. Podle jeho pupenů a rašícího listí bezpečně poznali, že přichází léto. Podobně jako my podle prvních jarních květů poznáme, že zima už definitivně skončila. Léto znamená v Palestině sklizeň. Je to čas úrody, čas kdy vrcholí lidské snažení a člověk sklízí plody své práce. Podobně nám i dnešní advent připomíná, že v lidských dějinách jednou nastane rozhodující chvíle, kdy každý z nás vydá počet ze svého života a Bůh se zeptá, jak jsme naložili s tím, co nám svěřil. Jak ale poznáme, kdy ten čas nastane? Kdy přijdou žně, poznáme podle zlátnoucího obilí. Ale jak se ohlásí chvíle, kdy Bůh ukončí běh tohoto světa a vyjde najevo všechno dobré i zlé. Lidé to mnohokrát počítali, ale zatím se vždycky přepočítali. Má vůbec smysl obírat se takovými věcmi? Existuje něco jako fíkovník, podle kterého bychom bezpečně poznali, že čas Božího soudu již brzy nastane? Jsou to války? Jsou to přírodní katastrofy? Mohou to být nebeské úkazy a komety? Nebo je tím znamením stoupající míra lidské nevěry, zloby a nenávisti? Všechny tyto katastrofické scénáře nás nemusí znepokojovat. Pro křesťany se tím fíkovníkem ohlašujícím čas Boží sklizně stal Ježíš Kristus. On je to znamení, že již nastal rozhodující čas, kdy Bůh oddělí dobré a zlé a nastane poslední soud. Někdo může namítnout, že od té doby, co se Ježíš narodil, uplynula již 2 tisíciletí. To je pravda a přece platí, že v životě Ježíše Krista již Bůh řekl své poslední, definitivní slovo. Nic víc už vědět nemusíme a ani se nedozvíme. V Ježíši Kristu odkryl Bůh všechna svá tajemství. Jeho láska a milost je zcela zřetelná a viditelná. Smrt byla přemožena. Hřích odpuštěn. Nic víc už se nestane. Již bylo zaseto a obilí zraje ke žni. Zbývá jen jediné. Sklidit úrodu. Všechno ostatní už se stalo. Právě proto církev slaví advent. Chce si vždy s novou naléhavostí připomenout, jak blízko již jsme svého cíle. Kristovo narození, oběť na kříži a zmrtvýchvstání znamená, že to rozhodující se již stalo. Díky Ježíši Kristu je všechno zřetelné a srozumitelné. Z evangelia víme, na čí straně stojí Bůh a jak bude probíhat jeho soud. Boží slovo nám říká, co v Božím království obstojí a co se rozplyne jako obláček
NAD PÍSMEM
Mk 13,24-37 dýmu. Z Boží strany bylo již všechno řečeno. Jestli se ještě na něco čeká, tak pouze na nás. Bůh nám ve své trpělivosti stále zachovává lhůtu k pokání a změně života. Ale jak dlouho ještě? A to je druhé téma, o kterém chci dnes mluvit. Ježíš řekl, že o onom dni a hodině žádný z nás neví. Pouze Otec v nebi. Není to tedy naše zaslepenost a nedovtipnost, jestliže nevíme, kdy nastane soudný den. Je to Boží záměr. Všichni, kteří tvrdí, že dovedou čas Božího soudu spočítat nebo alespoň odhadnout, jsou směšní a trapní. Bůh nechce, aby to kdokoli z nás věděl. Stálá naléhavost posledního dne je jeho pedagogickým záměrem. Jinak by lidé začali kalkulovat a chytračit. Jestliže dnes mnozí lidé nemají žádné zábrany a navzájem se podvádějí, je to mimo jiné způsobeno tím, že jsou si příliš jistí, že jim nic nehrozí. Ale ten, kdo ví, že neví, kolik má ještě času, snaží se být stále připraven. Stále v pohotovosti. Stále na stráži. Je to náročné. Ale je to prozíravé. Pán Ježíš užil zvláštního podobenství. Kdyby hospodář věděl, kdy přijde zloděj, klidně by mohl spát, natáhnout si budíka a pak zloděje chytit při činu. Ale protože zloději své návštěvy většinou předem nehlásí, musí být hospodář vzhůru celou noc. S příchodem Božího království je to stejně vážné a náročné. Kdo nebude na Kristův druhý příchod připraven, přijde o všechno, podobně jako ten, koho v noci okradli, protože nehlídal svůj dům. Koho ten den zastihne nepřipraveného, ten už nebude mít čas to dohánět a zachraňovat. Přijde o všechno. Musím se však přiznat, že mi podobné výzvy ke stálé bdělosti a připravenosti na příchod Páně byli vždycky něčím podezřelé a proti srsti. Jak může být člověk připraven na konec všeho, když na druhé straně musí být připraven i na to, že zítra bude muset něco jíst, někde bydlet a někomu pomáhat. Jak máme něco plánovat a na něčem pracovat, když nevíme, zda nějaké zítra vůbec bude? Dlouho jsem nechápal, jak je možné vážně počítat s tím, že zítra může být všemu konec a současně někomu něco slibovat a za něco nést odpovědnost. Proto jsem všechny plamenné výzvy k bdělosti a připravenosti na druhý příchod Ježíše Krista považoval za pokrytecké a neupřímné. Cítil jsem, že je tu rozpor, který si neumím vysvětlit ani pochopit. Ježíšovo slovo nám však pomáhá tento rozpor odstranit. To je třetí myšlenka, na kterou chci dnes položit důraz. Ježíš vypráví podobenství o správci, který dostal za úkol starat
3 Pane Ježíši Kriste! Vyznáváme, že s tvým příchodem nepočítáme. Na všechno máme dost času. Místo abychom se smířili, dál se hněváme. Místo abychom si pomáhali, prosazujeme svá práva. Místo, abychom se snažili druhého pochopit, chytáme se za slova. Stále myslíme víc na sebe než na druhé. Prosíme, probuď nás z naší sebejistoty a zaneprázdněnosti a pomoz nám nepromarnit tento čas spásy a milosti. Amen se o hospodářství svého pána. Majitel odešel a nikdo nevěděl, kdy se vrátí. Věrný a rozumný služebník se pozná podle toho, že nebude čekat s rukama v klíně až se jeho pán vrátí. Také se nebude opíjet a chovat, jako by mu celé hospodářství patřilo. Bude však dál pilně pracovat a o všechno se starat. Bude plánovat, stavět, kupovat a prodávat, bude zasévat, štěpovat, najímat nové pracovníky a propouštět líné. A když jeho Pán přijde, pochválí jej, když ho nalezne v pilné, i když třeba nedokončené práci. Věrný služebník se příchodu svého Pána nebojí. Ví, že nemusí mít stůl uklizený a všechno srovnané a převázané. Věrný služebník je ten, kterého Pán zastihne uprostřed práce, plánů a složitých jednání. Až přijde Pán Ježíš nemusíme být se vším hotoví. Nemusíme mít sbalený kufr a čistý stůl, jako bychom už na tomto světě neměli nic na práci. Naše bdělost spočívá v tom, že nás Pán nalezne ve službě, na cestě, s hlavou plnou plánů a s rukama od hlíny. Luther prý jednou řekl, že kdyby věděl, že se blíží konec světa, šel by zasadit strom. Zdánlivě to již nemá smysl. Ale u Pána Boha ano! Pán Ježíš nám schválně neřekl, kdy se vrátí, abychom ani jeden den nepřestávali činit dobré. Nebude nás posuzovat podle toho, co jsme dokázali, dokončili, postavili a uzavřeli. Bůh nás odmění za to, co jsme zasadili. Pochválí nás, že jdeme správným směrem. Být připraven na den Páně neznamená propadnout zbožné panice, se vším praštit a dát se na modlení. Bdělost znamená modlit se ale současně i Dokončení na str. 7
4
TÉMA TÝDNE
NZ 48/05
NAPLNIT SOUČASNÉ SNAŽENÍ MRAVNÍ I POZNÁNÍ VĚDECKÉ DUCHEM KRISTOVÝM
Bilance deseti let hnutí My jsme církev Před 10 lety v Římskokatolické církvi v Německu vzniklo hnutí “My jsme církev”. Jeho požadavky, na jejichž základě chce reformovat svou církev, nejsou nepodobné těm, které před 85 lety vyhlásila zakladatelská generace naší církve. Časopis Getsemany otiskl k 10. výročí hnutí podrobný rozbor Jiřího G. Kohla, který jistě zaujme i naše čtenáře, kteří nemají přístup k internetu a k časopisu se nedostanou. Ohlédnutí Letos trvá německé hnutí církevního lidu (tak překládám do češtiny německý výraz Kirchen-VolksBewegung) My jsme církev (Wir sind Kirche) deset let. Že je to důvod k oslavě, se nedá popřít. Neboť naše církev a celé křesťanstvo potřebuje rozličná hnutí, potřebuje pohyb. Toto hnutí pochází z akce KirchenVolksBegehren (česky: přání / žádost / petice církevního lidu), jež se v Německu konala na podzim roku 1995. Německá akce byla inspirována předchozí stejnojmennou akcí v Rakousku. Rakousko které platí za "katolickou" zemi - bylo v letech 1994-95 otřásáno skandály ve vedení římskokatolické církve. Jako odpověď na tyto nešvary v kruzích církevní hierarchie pozvedl lid v církvi svůj hlas, aby žádal reformy církevní instituce. Přání církevního lidu byla v Rakousku zformulována do pěti bodů. Formulaci převzalo také Německo a na podzim roku 1995 se sbíraly podpisy. V Německu podepsalo petici na 1,5 milionu katolíků a na 300 tisíc křesťanů jiných vyznání. V Rakousku se shromáždily rovněž statisíce podpisů. Oněch pět bodů se stalo cílovými požadavky našeho hnutí v Německu. Podobně se i v Rakousku ustavil spolek Plattform "Wir sind Kirche" se stejnými cílovými požadavky. Požadavky hnutí Naše cílové požadavky na (tak říkajíc minimální) reformy v katolické církvi jsou: * Vybudování církve sester a bratří, církve sourozenců; tím se rozumí: rovnocennost všech křesťanů, překlenutí propasti mezi mezi kleriky a laiky; spolupráce a spolurozhodování místní církve při jmenování biskupů. * Úplná rovnoprávnost žen; tím se rozumí: ženy mají být oprávněny spolupracovat a spolurozhodovat ve všech církevních grémiích; otevřít pro ženy stálé jáhenství; přístup žen ke kněžskému úřadu. * Svobodná volba mezi celibátním a necelibátním způsobem života; tím se rozumí: celibát nemá být předpokladem pro připuštění ke kněžskému úřadu.
* Pozitivní hodnocení sexuality jako důležité součásti člověka stvořeného a schváleného samotným Bohem; tím se rozumí: uznat a uznávat odpovědné a svědomité rozhodnutí v otázkách sexuální morálky (na př. regulace početí); žádné ztotožňování regulace početí s umělým potratem; více lidskosti místo paušálního odsuzování; místo ochromujícího zaměření na sexuální morálku důraznější oslovení jiných důležitých etických témat (např. mír ve světě, sociální spravedlnost, zachování tvorstva...). * Radostná zvěst místo hrozebná zvěst; tím se rozumí: více pomáhajícího a povzbuzujícího doprovodu místo předpisů a norem, které vzbuzují strach a příliš omezují; více porozumění a ochoty ke smiřování při zacházení s lidmi, kteří se nacházejí v těžkých životních situacích a kteří chtějí znovu začít (např. znovu provdaní rozvedení, ženatí kněží bez úřadu), místo nemilosrdné tvrdosti a přísnosti. Již deset let se přiznáváme k těmto našim cílovým požadavkům. Snažíme se je stále znovu prezentovat církevní veřejnosti a stále znovu na ně upozorňujeme. Také mimo církevní veřejnost usilujeme o to, abychom na ně stále znovu upozorňovali. Snažíme se zůstat v kontaktu a v dialogu s vedením církve a při tom stále znovu tematizovat naše zaměření na reformu církve. Hnutí církevního lidu My jsme církev v Německu si dalo organizační strukturu a má své stanovy. Jsme zastoupeni ve všech německých diecézích, diecézní skupiny jsou různým způsobem činné. Dvakrát do roka, na jaře a na podzim, se setkáváme v celoněmeckém spolkovém shromáždění a tam rozpracováváme a prohlubujeme naše reformní zaměření pro katolickou církev a uvnitř této naší církve. Je naše bilance pozitivní nebo negativní? V tomto desátém roce existence našeho hnutí můžeme vykázat velmi mnoho, co jsme podnikli a co se nám podařilo. Ale naše cílové požadavky zůstávají nadále na míle vzdáleny i částečnému uskutečnění. Situace v naší Římskokatolické církvi se zdá být vůči
reformám spíš nepřátelštější, než tomu bylo před deseti lety. Co se týče našich reformních požadavků, jsme se nehnuli ani krok kupředu. Znamení to tedy, že jsme ztroskotali? Vytvořili jsme si před deseti lety jenom nějaké iluze? Domnívali jsme se, že bychom mohli v církevní instituci brzy něco změnit? Jaké závěry bychom měli vyvodit ze zjištění, že žádná, ani nepatrná část našich cílových požadavků se nepřiblížila uskutečnění? Neboť to je skutečnost, kterou není možno popřít. Proto bychom se měli podívat na to, jak naše požadavky vnímají ti, kteří k našemu hnutí nepatří. Jak se dívá současný papež na naše požadavky? Nynější papež Benedikt XVI. se - ještě jako kardinál Joseph Ratzinger - v knize rozhovorů s německým žurnalistou Peterem Seewaldem vydané pod titulem Sůl země vyjádřil také k cílovým požadavkům našeho hnutí. Souhrnně prohlašuje požadavky hnutí církevního lidu My jsme církev za pokus léčit symptomy, přičemž ale zásadní problém krize církve a krize v církvi zůstává bez povšimnutí. Naše hnutí ovšem nikdy netvrdilo, že by požadované reformy mohly vyřešit současnou církevní krizi. Kardinál Ratzinger polemizuje s jednotlivými cílovými požadavky hnutí. Chci zde tuto polemiku krátce připomenout, protože je pro část církevního vedení a také pro část křesťanů charakteristická. Požadovat radostnou zvěst místo hrozebné zvěsti se zdá Ratzingerovi příliš frázovité a z toho důvodu si tohoto požadavku "vlastně nikdy nemohl vážit". Ratzinger říká: "...kdo čte evangelium, zjišťuje, že Kristus zvěstoval radostnou zvěst, ale že k ní právě tak přináleží zvěst o soudu." Zde zřejmě Ratzinger nerozpoznává, že požadavek hnutí církevního lidu není zaměřen na zamlžení nebo zaclonění "zvěsti o soudu", nýbrž na upřednostnění toho radostného a radost způsobujícího před všemi dalšími k tomu náležejícími obsahy. Jde zde o priority a ne o to, aby se jedna zvěst nahradila druhou. Právě proto, že zvěstování evangelia je také spojeno s ohlášením soudu a jeho důsledky, právě proto musí to radostné a radost způsobující být na začátku každého křesťanského vyjádření a každé výpovědi o křesťanské víře. Jenom takovým způsobem
5
NZ 48/05 je možno adekvátně ono základní zvěstování boží lásky a jeho milosrdenství vypovědět. Tím se ale v žádném případě nepopírá souvislost se zvěstí o soudu. K požadavku po bratrských a sesterských poměrech, po sourozenství v církvi poukazuje Ratzinger nejdřív na dvojznačnost pojmu "sourozenci". První sourozenci v Bibli, Kain a Abel, se hádali a přeli, až jeden druhého zabil. Podobně si vedli "sourozenci" Romulus a Remus. "Sourozenci nejsou tedy automaticky vzor lásky a rovnoprávnosti," míní Ratzinger. Proto musí být sourozenectví v církvi od této dvojznačnosti "oproštěno a musí projít pod znamením kříže, aby našlo svoji správnou podobu." S touto výpovědí mohu jen souhlasit. Zdá se mi, že tato výpověď se nachází zcela v hlavním zaměření našeho hnutí. O klericích, o nositelích církevních úřadů říká Ratzinger: "Možná že se současně v církvi skutečně příliš mnoho nařizuje a příliš mnoho vládne." Podstata úřadu má být služba svátostmi a Slovem Božím a ne vládnutí a nařizování. I to se mi zdá být v jistém souladu s naším požadavkem. Ratzinger ještě doplňuje, že ale k úkolům biskupa a kněze náleží také upomínání a upozorňování na chyby. Podle mého názoru to ale nemusí zásadní sesterství a bratrství vůbec rušit. Propast, kterou naše hnutí mezi klérem a laiky pozoruje a hovoří o ní, Ratzinger nezmiňuje. Nevím proč. Nechce o ní mluvit, nebo ji skutečně ze svého klerikálního stanoviska a stanoviště nevidí? Není divu, že tomu tak je. Z té vysoké polohy, ve které se nachází, není zřejmě žádnou propast vidět. Tu je vidět jenom zdola, když člověk vzhlíží vzhůru, nebo když se chce dát na cestu do vyšších vrstev - i když jen na návštěvu. Od svobodné volby mezi celibátním a necelibátním způsobem života kněze si neslibuje Ratzinger nic. Takovou svobodnou volbu také nepovažuje za řešení. Přiznává, že se celibát nachází v krizi, poukazuje ale také na krizi manželství. Oba dva tyto krizové jevy považuje za projev krize víry. Z toho důvodu chce povinný celibát zachovat jako podmínku pro přístup k kněžskému úřadu. Je přesvědčen, "že se odstraněním této podmínky v podstatě nic nezmění, nýbrž se vlastně krize víry jen překryje." Vazbu kněžství na celibát považuje za "hluboce zakořeněnou a odůvodněnou životní zvyklost církve", kterou ale není možno prohlašovat za absolutní. On sám ale není přesvědčen o tom, že by zrušení této vazby kněžství na celibát mohlo být nějakým přínosem. K dalším tématům jako ochrana proti početí, umělé přerušení těhotenství a postoj ke znovu sezdaným rozvedeným opakuje Ratzinger všechny dosavadní výpovědi církevní
nauky. Stejně tak se vyjadřuje k tématu ordinace žen. Ke kritice církve a požadování reforem, jak tato témata zastává také naše hnutí církevního lidu My jsme církev, vyjadřuje souhrnně a celkově názor, že to v podstatě "ty skutečné otázky lidí nejsou." Referoval jsem zde poněkud podrobněji o tomto stanovisku a tomto postoji, protože jsem chtěl představit, jak vypadá odmítání našich reformních požadavků osobou, kterou je nutno brát vážně. Charakteristické pro tento postoj odmítání našich reformních požadavků je, že v současnosti dosažený stav církevní skutečnosti - to znamená nyní reálně existující fenomén církve - je označován jako hodnotná tradice, kterou není možno jednoduše opustit. Tato výpověď provokuje několik teologických otázek - ne církevně sociologických nebo právních, nýbrž po výtce teologických. Je to, jak církev vidí Ratzinger, celá církevní skutečnost, nebo jenom skutečnost viděná z Vatikánu vatikánskými brýlemi? Je současný stav církve skutečně výsledkem určitého organického vývoje ze základů položených před dvěma tisíci lety, nebo v tomto vývoji hrály určitou roli vlivy, které byly podmíněné minulostí a které je možno nebo dokonce nutno revidovat? Je uvedená hodnotná tradice ta jediná tradice, o kterou je možno se opírat a kterou je nutno uchovávat, nebo existuje ještě jiná tradice, která možná upadla v zapomenutí? Na poslední otázku se budu snažit zde odpovědět, pro zodpovězení prvních dvou otázek zde nemám dost prostoru, proto je chci jako otázky ponechat. I naše hnutí se nachází v církevní tradici Také naše hnutí církevního lidu My jsme církev se nachází v proudu jedné části církevní tradice. Jedná se však o tradici, která sice již na počátku dějin církve jako druhá opora vedle tradice církve jako instituce existovala, která ale - zvláště během druhého křesťanského tisíciletí - upadla téměř úplně v zapomenutí. Rozhodl jsem se tuto tradici označovat jako tradici "církve jako společenství nebo pospolitost (communio)". Druhý vatikánský koncil (1962-1965) znovu na tuto část církevní tradice upozornil, když v dogmatické konstituci o církvi definuje, že celé společenství věřících je vybaveno schopností správně věřit (sensus fidelium). Sabine Demelová ve své přednášce na spolkovém shromáždění hnutí církevního lidu My jsme církev konaného na podzim 2004 v Řezně upozornila na dva rozměry církve: na rozměr christologický a pneumatologický. Oba tyto rozměry jsou zakořeněny v dvoji-
tém původu církve. "Církev je založena na velikonočních zjeveních Zmrtvýchvstalého v okruhu učedníků (a učednic) seskupených již před velikonocemi, a zároveň je založena na letničním zážitku prvotní obce, kdy shromáždění obdrželi Božího Ducha, který je povolal a stmelil k novému božímu seskupení a hnutí. Církev má tím natrvalo jak christologický, tak pneumatologický rozměr. Christologický rozměr je v církvi zvláště (ale ne výlučně) reprezentován služebným úřadem, ke kterému vede svěcení (ordinování svátost kněžského svěcení), pneumatologický rozměr je zvláště (ale ne výlučně) reprezentován rozmanitostí darů ducha, tzv. charismaty. Oba dva rozměry patří k sobě, ale nejsou beze zbytku totožné. Oba dva definují společně celkový subjekt církev takovým způsobem, že je možno hovořit o diferencované jednotě christologicko-institucionální struktury a pneumaticko-charismatické struktury." Tyto dva rozměry církve jsem opatřil názvy: "církev jako instituce" a "církev jako společenství". Již jsem uvedl, že Druhý vatikánský koncil znovu důrazně upozornil na rozměr církve jako společenství, jako pospolitost. Naše hnutí My jsme církev usiluje v duchu koncilu o to, aby "pneumaticko-charismatická" struktura církve byla znovu oživena. Náš název My jsme církev vlastně znamená: "my jsme také církev". Náš název je myšlen a má být upomínka adresovaná "christologickoinstitucionální" stránce církve, aby nás také považovali za součást církve, za církev. Jako hnutí církevního lidu My jsme církev se nacházíme zcela a bezvýhradně na půdě církve. Přináležíme k tradici pneumatologického rozměru církve, který je nedílnou součástí církve. Tento pneumatologický rozměr církve upadl v průběhu času téměř úplně v zapomenutí. Naproti tomu se christologicko-institucionální rozměr jednostranně vyvíjel, což mělo za následek, že to charisma, které bylo celému božímu lidu přislíbeno a které také obdržel, "bylo postupně stále silněji normálním členům církve upíráno a monopolizováno v kléru, u nositelů církevních úřadů." Proto se nenechme odstrašit nebo zbavit odvahy zjištěním, že naše cílové představy zůstaly po deseti letech jenom cílovými představami. Měli bychom v budoucnosti více o "pneumatologickém rozměru" církve přemýšlet a mluvit. Protože církev bude - vedena Duchem Božím - tento rozměr potřebovat. V tomto smyslu má také naše hnutí budoucnost. Jiří G. Kohl Getsemany 10/2005
6
NZ 48/05
AKTUÁLNĚ
Připomínka svěcení Davida Přichystala Vážená sestro biskupko, vážené auditorium, sestry a bratři, příchozí při této příležitosti i vy domácí ve víře, je tomu už třiačtyřicet let, kdy jsem v olomouckém Husově sboru podobně jako dnes bratr David Přichystal zde ve sboru Jana Amosa Komenského v Zábřehu stál před shromážděnou obcí Páně, abych z rukou bratra biskupa Leo Marcelucha a spolusvětitelů přijal svátost svěcení kněžstva pro svou budoucí duchovenskou službu v naší husitské církvi československé. Za tu dobu se událo mnohé, ve světě, v církvi, v mém osobním životě. Často mě mnohé rmoutilo a rmoutí, často jsem se směl radovat třeba z mála a jak doufám, ještě mi snad Pán Bůh dopřeje, abych se směl rmoutit i radovat dál. K radostem mého života v posledních letech patří i skutečnost, že jsem směl potkat mladého bratra ve víře, kterému dnes má být udělena uprostřed shromážděné obce z rukou sestry biskupky Jany Šilerové a spolusvětitelů tatáž svátost, kterou jsem před třiačtyřiceti lety směl přijmout i já. A tak mi budiž dovoleno, nejen proto, že to tak předepisuje řád kněžského svěcení, vydat svědectví o našem dnešním svěcenci, bratru Davidovi. Na rozdíl ode mne, který jsem v Miličově sboru v Kroměříži vyrůstal od svých dětských střevíčků v obecenství naší církve, cesta bratra Davida za Pánem Ježíšem v našem duchovním prostředí byla složitější. S naší církví se potkal vlastně až v dospělém věku a uvěřil skrze ni v to, co před více než šedesáti lety zformuloval jeden z našich nejvýznamnějších teologů, patriarcha František Kovář do konstatování, že "Boží a Ježíšova zvěst neztratila dodnes nic ze své revolučnosti, ani ze své naléhavé vyzývavosti k člověku, že víra v království Boží a jeho spravedlnost na zemi, hlásaná Ježíšem, neztratila nic ze své Boží pečeti a že nás stále znovu staví před rozhodování", před ono shakespearovské "být či nebýt", v němž být znamená, po šaldovsku pověděno, "žízeň neutišitelnou po věčnosti", skrze niž si spolu s předním polským filosofem Leszkem Kolakowskim uvědomujeme, že "Bůh není spravedlivý, ale je milosrdný" a že tudíž i cílem našeho člověčenství musí být, abychom takovými byli i my sami a spravedlností po lidsku se příliš nevzrušovali, a nebýt pak je všecko ostatní, co není neseno spravedlností pod Boží normou a tudíž milosrdenstvím, což je přesně to, co kdysi vyřkl ve svém Janu Husovi Masa-
ryk: "V náboženství mravnost musí býti rozhodujícím prvkem", protože "znamená poměr k bližnímu, znamená energickou práci pro bližního". Než bratr David promyslel a promodlil mnohé z toho, co jsem se zde s odvoláním na několik významných osobností, jichž si nesmírně vážím, pokusil spíše lidsky než po výtce teologicky v několika lapidárních myšlenkách vyslovit, musel bezpochyby projít rozličnými školami života, svést řadu zápasů se sebou samým i se světem kolem sebe, aby se pak následně v odpovědném vyznání víry rozhodl. Měl jsem příležitost - a jsem za to Pánu Bohu vděčen - po několik let sledovat jeho studijní úsilí, harmonicky prokomponované s prací na faře a ruku v ruce i v záběru diakonickém, kdy postupně krok za krokem odhaloval dědictví otců zakladatelů naší církve a uchopoval poselství Evangelia bez přívěsků a nánosů člověčiny v jeho biblické hloubce jako poctivý hledač Božího království. A myslím, že v tomto svém mnohočetném úsilí i s pomocí svého zábřežského sboru, s porozuměním své ženy a svých nejbližších a s duchovní podporou svých duchovenských kolegů až po tuto chvíli obstál. Jsem rád, že i přes značný generační předěl jsem mu mohl stát v tomto zápase nablízku i já sám, stejně jako moje zvěčnělá žena. Nesmírně si toho vážím a děkuji za to Pánu Bohu. Milý bratře Davide, dovolte mi na závěr, abych se ještě jednou odvolal na slova patriarchy Františka Kováře z jeho exegetických úvah V zápase o pravou zbožnost: "Není kněz solí země, světlem světa, městem ležícím na hoře pro svoje povolání a vnější kvalitu, nýbrž jen tehdy, je-li vskutku vnitřní svou
hodnotou osobností duchovní", protože jenom vnitřní hodnota člověka, jeho mravní vlastnosti, plynoucí ze společenství s Bohem, určuje hodnotu kněžství a lidství vůbec. Geniální tvůrce Ódy na radost Ludwig van Beethoven ve svých deníkových zápiscích v roce 1812 napsal: "Ó Bože! Dej mi sílu, abych nad sebou zvítězil!" Budete-li se tohoto geniova odkazu přidržovat, nemůžete, i když občas, jako každý, zakopnete, zůstat bezvládně a v opuštěnosti ležet na zemi, protože budete mít na své straně Boží milosrdenství v Kristu skrze obecenství své církve. Vážená sestro biskupko, milá shromážděná církvi i všichni příchozí, myslím, že nic nebrání tomu, aby našemu bratru, magistru teologie Davidu Přichystalovi, byla udělena svátost svěcení kněžstva, nikoli jako snad pouhá výsada, nýbrž především jako jedna ze služebností, jež nám v duchu a v pravdě skrze obecenství své církve propůjčuje náš Spasitel - Pán Ježíš Kristus. Amen. Emil J. Havlíček P. S. Bezpochyby je tento text svým zasazením do konkrétní situace a svým svědectvím pro konkrétního bratra a pro konkrétní společenství církve, jež se v konkrétním vnitřně i navenek prosluněném dopoledni sešlo v konkrétním sboru z cihel a kamení, textem PRO DOMO SUA, současně však chce být i výpovědí v rámci naší CČSH globálnější, a proto jej na tomto místě náš časopis po dohodě autora a redakce zveřejňuje tak, jak byl prosloven uprostřed shromážděné obce Páně 29. října v zábřežském Komenského sboru. (red)
Známe z historie?
k podpoře vládní politiky. Staročeši tak tvořili spolu s polskými poslanci a německými konzervativci součást stabilní většiny na říšském sněmu, tzv. železného kruhu pravice. Jeho vládní období patřilo k nejstabilnějším v historii monarchie. Sám Taaffe byl neobyčejně schopným úředníkem a na rozdíl od typických rakouských byrokratů vynikal nezvyklým smyslem pro humor. Na vzrůst socialistického hnutí reagoval Taaffe jednak perzekucí jeho členů, jednak zásahy státu do vztahů mezi dělníky a zaměstnavateli (tzv. dělnické zákonodárství - omezení délky pracovní doby, zákaz dětské práce, nemocenské a úrazové pojištění atd.). Za jeho vlády došlo rovněž k prvním krokům ke zrovnoprávnění češtiny s němčinou v českých zemích. (red)
Eduard Franz Josef Taaffe pocházel ze starého irského rodu, jehož jedna větev se spříznila s předními českými rody a v 18. století se usadila v českých zemích. Postupně byl místodržitelským radou v Praze (1861-63), zemským presidentem Solnohradska (1863-67), v letech 1867-71 zastával takřka nepřetržitě různé ministerské funkce, dvakrát byl krátce i premiérem. Poté do roku 1879 zastával úřad místodržícího v Tyrolsku. Od roku 1870 zasedal v panské sněmovně. Po pádu liberální Auerspergovy vlády v roce 1879 byl jmenován předlitavským premiérem a ve funkci setrval rekordních 14 let. Přiměl českou politickou reprezentaci nejen ke vstupu do říšské rady, ale i
NZ 48/05
7
Z NÁBOŽENSKÝCH OBCÍ
Ďakovná bohoslužba v Košiciach Ty jsi přece má naděje, Panovníku Hospodine, v tebe už od mládí doufám..., chvalozpěv můj o tobě bude znít stále. Za zázrak mě mnozí měli, tys byl moje mocné útočiště. Z mých úst plně zní tvá chvála, den co den tě oslavuji. Nezamítej mě v čas stáří, neopouštěj mě, když pozbývám sil. Žalm 71, 5-9 V 23. nedeľu po Duchu Svätom 23.10.2005 sme sa zhromaždili so sestrami a bratmi a najbližšou rodinou sestry Emílie Hňoupkovej k ďakovnej bohoslužbe. Spoločne sme ďakovali Hospodinu, nášmu Bohu za Jeho veľkú milosť, dobrotu a lásku a prosili o Božiu milosť a požehnanie do budúcnosti. Sestra Emílie Hňoupková, najstaršia členka košickej náboženskej obce CČSH, 24.10.2005 oslávila v kruhu svojej rodiny svoje sté narodeniny. Po ukončení nedeľnej bohoslužby sa tunajší brat farár a predseda RS brat diakon Kaman a členka RS sestra Mgr. Chmielová odobrali k návšteve našej milej jubilantky. Odovzdali sme jej gratulačný pozdrav, kyticu kvetov a pamätný list za našu N.O. So slzami v očiach sa s nami oslávenkyňa podelila o svoje pocity a nie raz zopakovala: "Mám krásné stáří, celá rodina se o mně stará, všichni se máme moc rádi, všichni jsou moc hodní..." Aj keď sestra Hňoupková už nemôže prichádzať na boho-
služby, stále žije aktívnym duchovným životom, slovom Božím a modlitbami a slová žalmu 71. naozaj dobre vystihujú jej životnú púť. Narodila sa 24.10.1905 v robotníckej rodine na predmestí Olomouca a spolu s jej rodičmi po vzniku CČS(H) bola jednou zo zakladajúcich členov olomouckej N.O. Detstvo i 1. svetovú vojnu prežila vo svojom rodisku. Vyučila sa za krajčíku, šťastne sa vydala a porodila dcérku. Ako 27-ročná ovdovela a dieťa vychovávala sama. Spolu prežili 2. svetovú vojnu a keď sa dcérka vydala, pomáhala jej v ťažkých povojnových časoch pri výchove vnučky. Dcéra jej však vo veku 21 rokov umrela a ona sa s láskou ujala ani nie dvojročnej vnučky. Po odchode z rodnej Moravy našli domov v južných Čechách, starala sa aj o ďalšie dve vnučky, ktoré žijú už 30 rokov v USA, ale na "malú bábi" často spomínajú a ju navštevujú. Keď sa vydala jej najstaršia vnučka Ružena Kulichová, inak aktívna členka našej N.O., presťahovali sa spolu na Slovensko do Košíc. Vždy žila aktívnym životom a ani vo vysokom veku to nie inak. Pred rokom a pol ešte sama varila, piekla české buchty a šila na stroji. Rada chodievala do divadla, spievala operetné árie, bola veľká sokoliarka. Dodnes si píše s rodinou v Olomouci, pozerá televíziu a zaujíma sa o spoločenské dianie.
Soudný den
než na sebe. Kdyby se měl Noe zachránit sám, stačil by mu malý člun. Ale on měl za úkol zachránit celé tvorstvo. Být připraven na soudný den není ani pro křesťana jen jeho soukromá, osobní věc. Bůh nám svěřil své plány, abychom se stali pro druhé podobně jako Noe výzvou a mementem. Koráb, který praotec stavěl je v Novém zákoně obrazem církve. Blízkost Kristova příchodu nás mobilizuje a ponouká, abychom se ještě jednou pokusili pomoci všem, kteří by mohli být zachráněni. Představte si, že budou dva na poli. Jeden bude vzat a druhý odmítnut. Dvě budou mlít obilí a jen jedna se bude radovat a druhá bude zanechána. Není to hrozné? Dva lidé se znají, žijí vedle sebe, společně pracují a jen jeden z nich bude zachráněn. Není nám z toho smutno? Není tu něco v nepořádku? Není právě tento čas možná tou poslední příležitostí, abychom druhým lidem pomohli otevřít oči. Není právě nyní čas vydávat svědectví o našem Pánu a jeho pomoci. Jak bychom se mohli zavřít do svého pokojíka a tam se potichu modlit. Je čas otevřít lidem svá srdce a dát jim znamení. Každý z nás je
Dokončení za str. 3 pracovat. Modlit se, jakoby už zítra měl být všemu konec a pracovat, jak by před námi bylo ještě tisíc let. Pak nás žádný zloděj nepřekvapí a o nic neoloupí. Nakonec nám Ježíš připomíná, že něco podobného jako soudný den se již stalo v době, kdy žil praotec Noe. Ani on nevěděl, kdy přesně přijde potopa. Ale uvěřil Božímu slovu a začal stavět koráb. Obrovský koráb. Nejen pro sebe a svou rodinu ale také pro mnoho ostatních tvorů. Lidé kolem něho dobře viděli, co dělá. Noe byl tím fíkovníkem, který jim ohlašoval čas Božího soudu. Ale jim to bylo jedno. Oni dál vesele pili a hodovali, ženili se a vdávali, až přišla potopa a zachvátila všecky. Očekávat na den Božího soudu tedy neznamená, že člověk všeho nechá a bude se zabývat jen sám sebou. Čekat na příchod soudného dne a být na něj připraven, znamená soustředit se na něco jiného než dosud. Advent znamená začít žít a pracovat pro jinou budoucnost. Víc myslet na druhé
Jemnučká a pekná žena, duchovne krás-na osoba. "Živ dlouho ten, kdo pravdou živ. Vše jiné mizí v proudu změn. Živ nejdéle, kdo teď jak dřív žít v pravdě touží každý den." Zp. 200,1 Ďakujeme Pánovi za to, že sme mohli spoločne v kruhu duchovnej rodiny osláviť sté narodeniny našej spolusestry a vyprosujeme pre ňu a jej rodinu milosť a požehnanie do ďalších rokov. Za N.O. CČSH Ján Lauko, košický farár ten fíkovník. Každý z nás má celým svým životem volat a křičet: Lidé, probuďte se! Nastal čas spásy! V nebi je otevřeno. Nastalo nám léto milosti. Všechno je připraveno. Nač ještě čekáme? Amen. Jiří Gruber, ČCE Brno NÁSLEDOVÁNÍ Krok za krokem klopýtám za Tebou. Někdy bývám tak daleko, že se mi můj kříž zdá těžší, než ten Tvůj. To mi pak posíláš Šimona z Kyrény, to mi pak sám trpělivě přicházíš podat ruku. Často prosím za odpuštění... Stále znovu hledám Tvé stopy zarůstané koukolem. Jdu proti proudu k prameni. RŮŽENA DVOŘÁKOVÁ (ukázka veršů ze sborníku Dialog na cestě, který vychází v prosinci 2005)
8 Kalendarium - 11/12 28. 11. 1310 - Janovo vojsko dosáhlo městských bran Prahy, 3. prosince byla Praha dobyta. Krátce nato (9. prosince) se Jindřich Korutanský s Annou odebral do Tyrol. Jindřich užíval až do své smrti (2. dubna 1335) titulu "král český a polský". 28. 11. 1465 - Na sjezdu u Zdeňka ze Šternberka na Zelené Hoře u Nepomuku byla založena skupinou šestnácti (vesměs římskokatolických) pánů tzv. jednota zelenohorská, namířená proti králi Jiřímu. Jejich aliance brzy našla spojence ve Vratislavi a v některých katolických a německých městech (Plzeň, Brno, Jihlava, Znojmo aj.). 28. 11. 1695 - V Plzni se konala poprava Jana Sladkého-Koziny (* asi 10. 9. 1652 v Újezdu). Tím vyvrcholila odplata vrchnosti za chodskou rebelii. 28.-29. 11. 1850 - V Olomouci proběhla schůzka nejvyšších vládních představitelů Rakouska a Pruska (kancléře Schwarzenberka a pruského ministra zahraničí Manteuffela), která se týkala řešení sporných otázek v Německu (Holštýnska a Hessensko-Darmstadtska) a napětí mezi oběma státy v otázce vlivu v Německém spolku. V uzavřené smlouvě Prusko ustoupilo nátlaku Rakouska. Toto tzv. olomoucké ponížení Pruska (též "pruská Canossa") se stalo východiskem dalších diplomatických jednání v Drážďanech (prosinec 1850 - květen 1851), při nichž byl bývalý Německý spolek obnoven na starých základech z roku 1815 jako jediná státně politická instituce sdružující německé státy ve střední Evropě. 28. 11. 1875 - Narodil se v Šepetovce na Ukrajině Václav Girsa (+ 23. 6. 1954 v Praze) - český lékař, československý diplomat, účastník protirakouského a protinacistického odboje, který mj. běhěm první světové války začal v Rusku organizovat odboj a jako jeden z nejlepších znalců místních poměrů vedl jednání s bolševickou vládou o transportu československých legií. 28. 11. 1905 - V Praze na Staroměstském náměstí demonstrovalo na 100 tisíc lidí za volební reformu. Připravovaná několikadenní generální stávka byla sociální demokracií odvolána. 28. 11. 1970 - Zemřel v Dobříši Jan Drda (* 4. 4. 1915 v Příbrami) - prozaik a dramatik. 29. 11. 1765 - Zemřel v Praze Anselmo Martino Lurago (* 1701, křtěn 9. 1. v Como v Itálii) - italský stavitel žijící v Čechách, který se mj. podílel na přestavbě Pražského hradu.
Z CÍRKVE 29. 11. 1780 - Ve věku třiašedesáti let a šesti měsíců zemřela císařovna Marie Terezie (*13. 5. 1717 ve Vídni). Nástupcem na trůn v habsburské monarchii se stal její nejstarší syn JOSEF II. [17801790], kterým započala vláda habsbursko-lotrinského rodu. Pokračoval v hlubokých reformách, které zahájila jeho matka. Své plány na vybudování jednotně řízené, osvícené a mocné monarchie však zcela nenaplnil, přestože za tím účelem prosadil na 6 tisíc reformních výnosů, patentů a nařízení. 29. 11. 1895 - Zemřel v Nalžově Eduard Franz Josef Taaffe (* 24. 2. 1833 ve Vídni) - český šlechtic a rakouský politik - viz i str. 6. 1. 12. 1930 - Provedeno bylo druhé sčítání obyvatelstva. ČSR měla 14 729 536 obyvatel (Čechy 7 109 376, Morava a Slezsko 3 565 010, Slovensko 3 329 793 a Podkarpatská Rus 725 357 obyvatel). V celém Československu bylo napočítáno 2 215 777 obydlených domů a v nich 3 667 178 domácností. Ve městech žilo (v českých zemích) 47,8 % obyvatel, kdežto na Slovensku jen 26,1 %. Největším městem byla Praha s 849 tisíci obyvatel, následovaly Brno s 272 tisíci, Ostrava se 194 tisíci, Bratislava se 156 tisíci a Plzeň se 131 tisíci obyvatel. 1. 12. 1970 - Podle sčítání lidu, domů a bytů mělo Československo 14 344 987 obyvatel (ČSR 9 807 697 občanů). 2. 12. 1805 - Podle Napoleonova scénáře se odehrála bitva u Slavkova (bitva "tří císařů" za osobní účasti Františka II., Alexandra I. a Napoleona I.). Proti 75tisícové francouzské armádě postavili spojenci 91 tisíc mužů (měli převahu i v dělech). Napoleon dokonale využil zdejšího terénu k mistrnému vítězství, celá operace trvala zhruba šest hodin. Ztráty spojenců činily 15 tisíc mrtvých, přes 12 tisíc raněných a dalších 30 tisíc zajatců. Francouzské ztráty byly asi poloviční. 3. 12. 1905 - Na jednání sboru důvěrníků agrární strany byl přijat požadavek všeobecného, tajného, přímého a rovného hlasovacího práva. Hlavním iniciátorem této "realistické" agrární politiky byl hostivařský statkář A. Švehla (prosadil se proti K. Práškovi), čímž se začala uplatňovat ideologie "venkova jako jedné rodiny". 3.-6. 12. 1945 - V Praze proběhly česko-
NZ 48/05 slovensko-maďarské rozhovory o výměně (odsunu) obyvatelstva obou států; rozhovory skončily neúspěchem, maďarský ministr zahraničí Győngyősi požadoval zastavení přesunu Maďarů do Čech a chtěl, aby obdrželi československé státní občanství. Následovala téměř dvouměsíční tisková a propagandistická "válka". 30. 11. 1925 - Narodil se v Kelči u Vsetína Vojtěch Jasný - filmový režisér. 1. 12. 1895 - Narodil se v Hrotovicích Silvest Prát (+ 1. 8. 1990 v Pardubicích) významný botanik. (red) PRAHA 3 - ŽIŽKOV. Přijďte se pozastavit a potěšit se před Vánoci do náboženské obce. Každou adventní neděli pro vás bude připraven program, který by měl být malým předvánočním dárkem. * Druhým adventem bude provázet dětský divadelní soubor Ty-já-tr svou hrou o Betlémské hvězdě 4. prosince od 15 h. * Třetí advent bude ve znamení studentských sborů. Svým zpěvem nás 11. prosince od 17 h zahřejí studenti Druhé základní umělecké školy v Příbrami a sbor gymnázia Christiana Dopplera. * Čtvrté a poslední vzplanutí adventních svíček na Žižkově bude v podobě Mše vánoční od Jana Jakuba Ryby v provedení Střední pedagogické školy Evropská 18. prosince od 17 h. Na společné chvíle "při svíčkách" se těší náboženská obec Žižkov, Náměstí Barikád 1. Změna programu vyhrazena. Ema Rajnošková PRAHA - DEJVICE. Zveme všechny na studentské bohoslužby od 19 h v Bohoslovecké koleji dr. Karla Farského. 30. listopadu slouží Barbora Pelzová a olomoucká biskupka Mgr. Jana Šilerová. (hr)
Pozvání Prezentace sborníku Dialog na cestě, který vychází v prosinci, bude v galerii Cesty ke světlu 8. prosince v 19 hodin Praha 4, Zakouřilova 955. Srdečně vás zveme. Kmotry knížky jsou Táňa Fischerová, Nina Divíšková a Jan Kačer. (on)
NOVÝ ČESKOSLOVENSKÝ ZÁPAS - týdeník členů Církve československé husitské Vydávají členové Církve čs. husitské, adresa redakce: Vratislavova 8, 120 00 Praha 2 Šéfredaktorka: Dr. Helena Noemi Bastlová, grafik: Jan Rohlíček http://www.cirkev-online.cz redaktoři: Hana Rohlíčková a Mgr. Pavel Mašek, tel.: 242441598, e-mail:
[email protected] Tisk a distribuce vlastní pro vnitřní potřebu členů Církve československé husitské
