NOVÝ ČS. ZÁPAS 43 Týdeník členů Církve československé husitské * ročník 2 * 23. října 2005 * cena 7 Kč
Když se farizeové doslechli, že umlčel saduceje, smluvili se... (Mt 22,34a)
(Mt 22,33-40)
Minulou sobotu se konalo 63. zasedání ústřední rady Toto zasedání se sešlo v počtu pouhých deseti členů s hlasovacím právem. Omluveni byli olomoucká biskupka Jana Šilerová a zástupce HTF doc. Jan B. Lášek. Nedostavil se opět žádný laický zástupce z olomoucké diecéze. Úvodní pobožnost vedl pražský biskup, který si vybral text Žalmu 115 a píseň Tebe, Bože, chválíme. Po schválení zápisu z minulého zasedání požádal finanční zpravodaj Mgr. Radek Zapletal, aby byla projednána hned na začátku jeho korespondence s pražským biskupem. Napsal totiž vyjádření k úskalím přijatých usnesení z 62. zasedání, kde nebyl přítomen. Pražský biskup Mgr. Karel Bican se nevybíravě ohradil proti formě jeho prohlášení. Vznesl námitky, že jeho vyjádření není napsáno slušnou formou, že by si měl uvědomit, že je na církevní půdě a ne v nějaké firmě.
Svátost svěcení kněžstva přijal 8. října v Třebíči Mgr. Petr Mečkovský (viz str. 7)
Biskup rovněž kritizoval jeho výhružný tón. Mgr. Radek Zapletal se ohradil, že jako člen ústřední rady má právo se vyjadřovat a hlavně jako finanční zpravodaj má i povinnost se vyjádřit. Nikomu nevyhrožoval, nikoho nejmenoval. To, že si to někdo vztáhl na sebe, je jeho problém. Bouřlivý výstup obou se snažili mírnit předseda ústřední rady Štěpán Klásek i ing. Václav Mikulecký. Štěpán Klásek řekl, že v tomto směru byl s Radkem Zapletalem veden pastorační pohovor a bylo mu vysvětleno, jak se na církevní půdě adekvátně vyjadřovat. R. Zapletal však také zmínil, že mu pražský biskup odepsal dost urážlivě. O tom, zda byl veden pastorační pohovor i s ním, však nepadla žádná zmínka. Doufejme, že nejde o nový trend v naší církvi, kdy duchovní se může vyjadřovat, jak chce, ale “laik” bude za své vyjádření pranýřován?! Pak se konečně přistoupilo k věcné stránce tohoto vyjádření. Diskuse proběhla ohledně bytů pro zaměstnance ÚÚR. Bratr R. Zapletal zmínil, že v červenci bylo rozhodnuto, že
zaměstnanci ÚÚR budou zatím platit nájmy, dokud církevní zastupitelstvo tuto věc nevyřeší. V září najednou ústřední rada změnila své rozhodnutí. Příjem z těchto nájmů, s kterým se počítalo v rozpočtu, vypadl a hlavně bylo zmíněno, že je to nespravedlivé vůči těm zaměstnancům, kteří nemají služební byt a musí platit někdy i komerční nájemné. (Kauzu bytů rozpoutali manželé Tonzarovi, kteří žádali o zrušení nájemného, že na to mají nárok. Ale v duchovenském řádu je pouze napsáno, že duchovní má nárok na služební byt, ale nikde jsme nenašli, že by byl zproštěn placení nájemného.) V ideovém referátu byl řešen případ zástupce HTF doc. J. B. Láška. Bylo s ním osobně hovořeno a prý se údaj o tom, že je knězem Starokatolické církve na jejich oficiální stránky dostal omylem. Dnes již není jeho jméno na webu mezi duchovními této církve vedeno. Diskuse proběhla i nad tím, že svojí neúčastí neplní funkci člena ústřední rady. Za fakultu by měl v ústřední radě sedět a hlasovat někdo
jiný. Měl by splňovat podmínky: být členem a duchovním naší církve. (Pozn. red.: Na HTF toto splňují prof. Z. Kučera, Mgr. H. Tonzarová, ThDr. T. Butta, ThDr. B. Strašíková, Mgr. M. Roubalová, ThDr. J. Hrdlička, JUDr. M. Kučera, Mgr. A. Jaluška, Mgr. P. Kolář, Mgr. J. Kozler.) Byla vytvořena komise pro jednání s fakultou - Mgr. Karel Bican, ThDr. Petr Šandera a ThDr. David Tonzar, ThD. Poslední jmenovaný informoval, že předložili děkanovi fakulty tři termíny pro setkání. Jeden termín již vypršel. Na jednání ústřední rady byla opět pozvána Jolana Hršelová, která se opět nedostavila, neboť má stále neschopenku. (Pozn. red.: Jelikož byla přijata do prvního ročníku na HTF, obor jednooborová teologie, i přes svou nemoc byla studenty viděna na přednáškách.) V organizačním referátu byla vznesena žádost HITSu o uvolnění velké posluchárny v pátém patře, kde se nyní nachází archiv. Přednostka tohoto odboru se k tomu vyjádřiDokončení na str. 2
2
OZVĚNY
NZ 43/05
Zrnka moudrosti Minulou sobotu se konalo... Blažení jsou ti, kdo nic neočekávají, neboť nebudou nikdy zklamáni. Alexander Pope, anglický spisovatel Kdo se může nebo dokonce se chce obejít bez očekávání? Chceme skutečně vykročit do nového dne bez přesné představy, jak proběhne? Máme se přibližovat k lidem, aniž bychom měli ponětí o tom, jak bude setkání v hrubých rysech probíhat? Od toho jsou rituály a zvyklosti, jež nám poskytují jistotu - máme určité záchytné body, jež vytvářejí strukturu, do níž se pak může otisknout to nové, to neznámé. Očekávání se stávají překážkou tehdy, pokud nás zbavují flexibility do té míry, že omezují prostor pro naše jednání. Je-li lešení představ tak ztrnulé, že se v podstatě nesmí stát nic jiného, než to, co očekáváme, pak je na čase hodit budoucí vize přes palubu a opět se více koncentrovat k přítomnému okamžiku. Mnozí lidé mají svůj denní plán tak přesně vypracovaný, že i několik minut zdržení tu nebo onde všechno zničí. Nezpůsobí to zdržení jako takové, nýbrž zklamané očekávání, šok z toho, že jim jejich koncept nevyšel. Blažení (nebo blahoslavení) jsou naopak ti, kteří se zcela nerušeně věnují dalšímu bodu programu. *** Pokud jde o cíl, jsi dítětem osudu. Pokud jde o počátek, jsi současně jeho strůjcem. Hans Günther Adler, německý psycholog a spisovatel "Každý lidský život začíná tím, že vstupuje v množinu neomezených možností. Realizací některých ze zvláštních možností se postupně v určitém směru ustaluje. Tento určující proces probíhá nepřetržitě, takže na konci života je příslušný subjekt takřka naprosto určen údělem, který vznikl jeho aktivitou", dokládá spisovatel Petr Wust. Je jasné, co je míněno dnešním výrokem - i když sami sebe vidíme téměř vždy jako "oběti" osudu, jsme vpravdě i jeho strůjci. Každá myšlenka, každý čin přispívá k jeho podobě - čehož si, žel, nejsme vždycky plně vědomi. Tak se stává, že nedáváme dost pozor ani na to, co děláme, a tím méně na to, co myslíme - a jednoho dne shledáme, že jsme se ocitli na místě, které je pro nás zcela neznámé. Sem že jsem chtěl dospět? Kdo je však sebekritický a kdo sleduje své předchozí kroky, ten určitě pozná, kde opustil tu správnou cestu. Kde máme v této otázce jasno, tam začíná nový tvůrčí proces. Přeložil: Josef Špak
Dokončení ze str. 1 la tak, že upozornila na dřívější rozhodnutí ústřední rady, kdy prostory v pátém patře patří pouze archivu, neboť tam jsou uloženy vzácné archiválie. Padl také návrh na propůjčení zasedačky ve druhém patře, ale to ředitel úřadu zamítl s tím, že by se vše z chodby muselo vystěhovat, aby to nebylo odcizeno. Také padla zmínka o tom, že by se mohl HITS dohodnout s HTF o propůjčení prostor na fakultě, ale to ředitel HITSu razantně odmítl. Dočkáme se tedy opět stěhování archivu? Do programu bylo také zahrnuto rozhodnutí prezidia ústřední rady ohledně vystoupení ThDr. Jana Schwarze z církve a ukončení jeho služebního poměru. Kauza "Dudovi" pokračuje, neboť soud bude probíhat 22. listopadu a zajímá se o to televize Prima. 24. října v pořadu Proti srsti by měl církev zastupovat ThDr. Jan Hradil, který je s tímto případem nejvíce seznámen. V pátek před ústřední radou proběhlo výběrové řízení na funkci šéfredaktora Českého zápasu. Do konkurzu se přihlásili Jana Kmentová, dr. Helena Bastlová a ing. Pavel Pánek. Výběrová komise doporučila ústřední radě (hlasy 6-2-2), aby vedoucí redaktorkou jmenovala Janu Kmentovou. (Pozn. red.: Paradoxní je, že v komisi zasedali mj. i pražský, plzeňský a slovenský biskup, kteří v minu-
losti vyčítali dr. H. Bastlové, že má sice dvě vysoké školy, ale chybí jí teologické vzdělání. Najednou klidně doporučí na tuto funkci někoho, kdo ani vysokou školu nemá.) Velká část jednání byla věnována finančnímu referátu, neboť je potřeba předložit církevnímu zastupitelstvu návrh vyrovnaného rozpočtu. Další zajímavostí je, že na návrh ing. Karla Rauše bude zván na zasedání ústřední rady i slovenský biskup ThDr. Jan Hradil, ThD., aby byla odstraněna další nespravedlnost způsobená bývalým patriarchou, který ho z ústřední rady “odstranil”. Bylo také rozhodnuto, aby v Českém zápase bylo zveřejněno, že obvinění nejrůznějších subjektů z církve (osob i orgánů), která vznesl bývalý patriarcha, byla neoprávněná. V závěru ing. Karel Rauš vyjádřil nespokojenost nad častou absencí některých členů ústřední rady (jedná se především o olomouckou diecézi a zástupce fakulty). *** Jednání této ústřední rady opět prokázalo, že metody bývalého patriarchy ThDr. Jana Schwarze (jehož vystoupení z církve vzala ústřední rada na vědomí) u nás nezdravě zakořenily. Jde např. o to, že zasedání jsou sice veřejná, ale některé důležité kauzy jsou stále přesouvány do neveřejné části, i když by o nich církevní veřejnost vědět měla. (red)
Z kazatelského plánu na tuto neděli 23. NEDĚLE PO SVATODUŠNÍCH SVÁTCÍCH Přemáhejme zlé dobrým Ježíšova přikázání lásky jsou citací starozákonních míst (Dt 6,5 a Lv 19,18b). Ježíšovým přínosem je spojení obou zásad v jeden celek, což jim dává vyšší smysl. Nejenže stručně vystihují náplň obou desek Dekalogu, ale jsou zároveň jeho zdůvodněním: naše láska k Bohu je odpovědí na Otcovu lásku k nám a před Bohem si všichni máme být bratřími a sestrami jako děti téhož Otce, který je v nebesích. Nejde tu však o to, abychom podrobovali zkoušce Ježíšovu moudrost a chválili ho za ni, nýbrž abychom tuto pravou božskou moudrost přijali za svou a žili v souladu s ní. Pán žádá, abychom vstoupili do osobních vztahů s Bohem i s lidmi a ne abychom všelijak důmyslně vykládali mrtvou literu předpisů.
Texty: Lv 19,1-2.15-18, 1Te 2,1-8, Mt 22,33-40, 1J 4,7-8 nebo Ř 12,9-11, Ž 133 nebo J 13,34-35 Modlitba: Nebeský Otče, probouzej dotykem svého Ducha pravou lásku v našich srdcích. Připomínej nám denně, že každý z našich bližních, i ten nejnepatrnější, má nárok na to, abychom mu skutkem názorně ukazovali, že náležíme tobě a že nejsme nevděční za tvou bezmeznou lásku k nám, která viditelně zasáhla do tohoto světa v Ježíši Kristu. Dopřej nám sílu přemáhat zlo dobrem a tak se osvědčovat jako praví následovníci tvého Syna, našeho Spasitele. Vhodné písně: 21, 26, 56, 72, 73, 74, 76, 86, 95
NZ 43/05
Největší přikázání Jako dnů v roce, 365 zákazů v zákoně Mojžíšově napočítali odborníci na svatá Písma. Příkazů tam našli 248. Jeden z těchto vzácných mužů přichází k Ježíši, aby ho vyzkoušel, které vykladačské škole dá za pravdu, zda těm, kteří říkají, že všechny paragrafy jsou úplně stejně důležité, nebo těm, kteří říkají, že v Bibli jsou věci důležité méně, více a nejvíce. Jednoznačně dává Ježíš za pravdu těm druhým. Opravdu existují přikázání menší, větší a největší. Otázka, jestli je člověk schopen plnit ta veliká, závažná přikázání, když není schopen být věrný nad málem a plnit ta nejjednodušší, tím dodnes zodpovězena není. Nicméně Ježíš potvrzuje, že nemají všechny pokyny a přikázání v naší židokřesťanské Bibli stejnou sílu. Největší, nejdůležitější přikázání ční nad těmi ostatními jak hora o dvou vrcholech. Na jednom z vrcholů nabádá k milování Boha: k milování s plným nasazením celé osoby, se srdcem, duší a myslí. Láska k Bohu dle svědectví Písem však není žádné něžné pohlazení, které život v štěstí mění, láska k Bohu se spíše podobá věrnosti, oddanosti pracovitého služebníka jeho zaměstnavateli. Mnoho biblických míst připomíná, že milovat Boha znamená zachovávat jeho přikázání, kromě jiných Desatero přikázání. Celým srdcem máš, ba musíš milovat Hospodina. Srdce podle Bible není sídlem emocí, nýbrž vůle a rozhodování: "Milovat budeš Hospodina Boha svého" a "Nebudeš míti bohů jiných přede mnou" je jedno a totéž, a to si také podle 5. knihy Mojžíšovy napíšeš "na veřejích domu svého a na branách svých". Toho se budeš držet a to nepustíš. Zapišme na veřeje své paměti: Milovat Boha, nemít jiných bohů před Hospodinem, chodit jeho cestami, znamená jedno a totéž - zachovávat jeho přikázání, hledat Boží vůli, před touto vůlí sklánět vůli svou. Zamilovanost do Boha, do Krista Spasitele, jak ji známe z některých duchovních písní, které i zpíváme, může být velice vroucí, ale to ještě není láska k Bohu, jíž se domáhá zákon i proroci, ba i Pán Ježíš sám. Boha máme milovat především činem, kázní a zdrženlivostí, prostě jako Boží služebníci. Buď vůle tvá - to je vyznání lásky k Bohu. A nyní se dostáváme k druhému vrcholu hory Sinaj, k přikázání lásky k bližnímu. V něm se objevuje i trojpřikázání: vždyť se tu mluví o lásce k Bohu, bližnímu a k sobě. Ježíš a vlastně celá Bible sebelásku předpokládají a nic proti ní nemají, naopak. Lásku k sobě nádherně a odvážně vynáší i mistr Jan
NAD PÍSMEM Hus. Cituji: "Velmi jest člověku třeba, aby milování řídil tak, aby nejvíce Boha miloval, pak aby sebe řádně miloval. Neboť zřízené milování od sebe má počíti, pak teprve duše bližního více než své tělo milovati, aby druhdy, jestli potřebí, nasadil pro spasení svého bližního tělo své až do smrti." Má tedy podle Husa člověk sám sebe milovat. Však také, s výjimkou patologických případů, je pravidlem, že se člověk má rád. Jak připomíná Pavel: "Žádný zajisté těla svého neměl v nenávisti, ale krmí a chová je, jakožto Pán církev" (Ef 5,29). Snad proto netřeba měnit zažitý název "dvojpřikázání" lásky na trojpřikázání. Lásku k sobě přikazovat nemusíme, sebe dokážeme mít rádi i bez příkazu. A tak to má být. Vždyť kdo nemá rád sebe sama, kdo s vděčností a s chutí neumí požívat, co život zpříjemňuje, ochucuje, a okrašluje, ten se pak neumí ani vžít do druhého, nenapadne ho, jak mu zpříjemnit, ochutit, okrášlit jeho dny. Jen ten, kdo sebe má rád, kdo umí přijmout dar, ať už je to dar hmotný, duchovní či z oblasti citové, jen takový člověk umí také druhé obdarovávat. Jistěže sebeláska musí být šlechtěna, naváděna správným směrem, aby se nezvrhla ve zlé sobectví. To už je ale jiná kapitola, my dnes zůstaňme u toho, že láska k sobě je nutná a žádoucí. Máme-li činit druhým to, co chceme, aby činili oni nám, znamená to, že máme představu o tom, co chceme, aby nám činili, zkrátka že se máme rádi. Jan Hus klade otázku "Bližní můj jest zloděj, cizoložník, neb jinak zlý - kterakž ho mám milovati jako sama sebe?" A mistr Jan Hus odpovídá: "Máš milovati to, co Bůh stvořil v bližním jako dílo a chrám Boží, to jest duše a tělo: nemáš na něm milovati cizoložství a jiné zloby." Mistr Jan Hus tedy připomíná, že zatímco milování Boha se má dít s totálním nasazením, se vší vervou, všude a pořád, milování bližního nechť se děje jen někdy, odměřeně a přiměřeně, kriticky. Buď vůle tvá - to je správné vyznání lásky k Bohu. Buď vůle tvá - jako vyznání lásky k bližnímu to je šílenost. Milovat bližního určitě neznamená slepě plnit jeho vůli, ta může být zlá, znevolněná hříchem. Však již v 3. Mojžíšově, kap. 19 je přikázání milovat bližního jako sebe uvozeno příkazem: "Nebudeš ve svém srdci chovat nenávist ke svému bratru, ale budeš trestat bližního svého podle práva, abys nenesl jeho hříchu" (v. 17). Vida, i kritický pohled na bližního, dokonce i trest jsou součástí vždycky nesnadné lásky k bližnímu. Milovat bližního znamená prokazovat mu dobro, nikoli plnit jeho přání, a co je pro něj dobré, s tím si nikdy nemohu být stoprocentně jist, někdy mi on může poradit, někdy ne. A dost často mi lépe poradí moje sebeláska
3 než jeho přání. Co chcete, aby lidé činili vám, čiňte vy jim. Kdo je můj bližní, kterého mám milovat jako sebe? Zmíněná 3. Mojžíšova zpočátku naznačuje, že bližním je příslušník izraelské pospolitosti. V téže kapitole však čteme: "Ten, kdo bude s vámi přebývat jako host, bude vám jako jeden z vás domorodců." Jsou tu stejné lásce doporučeni hosté, příchozí, ti, kdo přicházejí odjinud, hledají v zemi obživu, bezpečí, snesitelnější podmínky. "Budeš ho milovat jako sebe, protože i vy jste byli hosty v zemi Egyptské." Upomínka na to, že my všichni jsme prošli zlým otroctvím a že zároveň se nám dostalo vstřícnosti, na jakou jsme neměli žádný nárok, zakládá jednotu lidského rodu. Jak říká Hus, “každý jest tvůj bližní, buď žid, pohan, kacíř neb nepřítel tvůj křesťan... Jiné blízkosti, jako blízkost po rodu, neb místem, neb příbuzností, ty nejsou tak stálé, že by činily každého člověka každému nejbližšího." To je úžasný text, jakoby ze století 21. a ne 15. Občas se z některých křesťanských kruhů ozývají - hlavně ozývaly - hlasy, že tzv. lidská práva jsou výmyslem osvícenských nevěrců 18. století a s křesťanstvím nemají nic společného. Tady máme důkaz, že kdo uměl číst Bibli tak jako Hus, ten by byl schopen sestavit základní listinu lidských práv, potvrzující rovnost a blízkost všech lidí, třeba už v lůnu středověku. "Bližní je všech lidí každý člověk," opakuje po Augustinovi Hus. Tady ale nemůžeme uhnout otázce, jestli to vůbec jde milovat všechny lidi, celé lidstvo všeobjímající láskou. Odpověď je, že to nejde a také to není třeba. Láskou všeobjímající nás miluje Bůh. My máme milovat jako sebe ty, kdo jsou v našem dosahu, v našem zorném poli, s nímž se u naší cesty potkáme; jako ten Samaritán. A tehdy, když je potkáme, jakoby se rozsvítil výstražný majáček, přikázání milovat bližního na tebe zabliká: pozor, mimořádná situace! A z té masy lidí rovných co do práv a důstojností, najednou vyvstane bližní, jeden, jedna rodina, celá skupina lidí, a najednou jsi hnuta či hnut milosrdenstvím, stejně jako Samaritán nebo Ježíš, ba stejným milosrdenstvím, kterým nás miluje Otec náš nebeský. Teď přichází chvíle, aby zapojil všechen svůj cit a něhu, a nechal se unášet i tím dojetím a soucitem a prodloužil je až do činu vstřícného a štědrého, učinil těm lidem, jak bys chtěl, aby jiní učinili tobě, kdyby ses dostal do podobné tísně. Ano, jsou v zákoně přikázání malá, větší a největší. Kdo miluje Boha svého z celého srdce, celou duší a celou myslí a bližního jako sebe samého, naplňuje veškerý zákon a má podíl na všech zaslíbeních. Amen. Miloš Rejchrt Českobratrská církev evangelická
4
TÉMA TÝDNE
NZ 43/05
NAPLNIT SOUČASNÉ SNAŽENÍ MRAVNÍ I POZNÁNÍ VĚDECKÉ DUCHEM KRISTOVÝM
Duch svatý jako holubice: lexický omyl? Tento článek musí začít omluvou: nejsem ani jazykozpytec, ani theolog, ani znalec Písma svatého. Jsem pouhý profesor fyziky ve výslužbě, který se občas baví tím, že si čte snadné řecké texty. A snadné být musí, jelikož jsem tu řečtinu nikdy pořádně nestudoval a těžší text bych nerozluštil... Naše gymnázium řečtinu nenabízelo, tak jsem si jenom v antikvariátě za 65 centů koupil starou středoškolskou učebnici a z té čerpám své vědomosti dosud. Na svou omluvu mohu uvést jenom to, že jsem se do celé věci dostal nevinně, bez zlého úmyslu, pouze shodou okolností. To bylo tak: kolem Vánoc, Velikonoc, svatodušních státků, a někdy jenom když zahlédnu v knihovně některý snadný řecký text, sednu a kochám se krásou jazyka národa, jemuž vděčíme za devadesát procent své kultury a civilizace. I četl jsem si v evangeliu Markově (1), I.10, o tom, jak Jan Křtitel pokřtil Ježíše: (Opět se omlouvám: můj program nemá symboly pro řecké přízvuky.) Kai euquj anabainwn ek tou udatoj eiden scizomenouj touj ouranouj kai to pneuma wj peristeran katabainon {kai menon} eij auton. (Slova kai menon má codex Sinaiticus a Freerianus, ale jsou považována za pozdější dodatek, snad pod vlivem evangelia Janova.) Biblí Kralická (2) tento verš překládá: I stalo se v těch dnech, přišel Ježíš z Nazarétu Galilejského, a pokřtěn jest od Jana v Jordáně. A hned vystoupiv z vody, uzřel nebesa otevřená a Ducha jako holubici sestupujícího na něj. Slovo peristera mne zaujalo: Kde se vzalo? Proč holubice? Co praví ostatní evangelia o Ježíšově křtu? Matouš 3,16 praví: Kai idou hnewcqhsan oi ouranoi, kai eiden pneuma qeou katabainon wsei peristeran, ercomenon ep auton. A aj, otevřína jsou mu nebesa, a viděl Ducha Božího, sestupujícího jako holubici, a přicházejícího na něj. Matouš a Marek se shodují v tom, že tu holubici viděl Ježíš. Lukáš 3,22 přidává slova v tělesné způsobě, ale kdo co viděl, nám nesdělil: Kai katabhnai to pneuma to agion swmatikw eidei wj peristeran ep auton... A sestoupil Duch svatý v tělesné způsobě jako holubice na něj... Ale Jan 1,32 připisuje celé vidění Janu Křtiteli, ne Ježíšovi: Kai emarturhsen Iwannhj legwn oti teqeamai to pneuma katabainon wj peristeran ex ouranou kai emeinen ep auton. A svědectví vydal Jan, řka: Viděl jsem Ducha sestupujícího jako holubici s nebe, a zůstala na něm. Není tedy pochyby, že evangelia mluví o holubici, o ptáku, a tuto "tělesnou způsobu" na sebe vzala Božská osoba, Duch svatý. Proč? Co znamená takové vidění, ať už je měl Ježíš, Jan, nebo oba? Kde jinde se v Novém zákoně mluví o holubici, a v jaké souvislosti?
Matouš 10,16 popisuje, jak Ježíš vysílá své učedníky do světa a varuje je: Idou egw apostellw umaj wj probata en mesw lukwn. Ginesqe oun fronimoi wj oi ofeij kai akefaioi wj ai peristerai. Aj, já posílám vás jako ovce mezi vlky; protož buďte opatrní jako hadové, a sprostní jako holubice. Dále Matouš 21,12, Marek 9,15 a Jan 2,14 a 2,16 mluví o tom, jak Ježíš vymrskal z chrámu ty, kdo prodávali holubice. A konečně Lukáš 2,24: Kai tou dounai qusian kata to eirhmenon en tw nomw kuriou, zeugoj trugonwn h duo nossouj peristerwn. Aby dali obět, jakož povědíno jest v zákoně Páně, dvě hrdličky aneb dvé holoubátek. Žádná z těchto holubic nemá nic společného s Duchem svatým, v našem pátrání nám nepomohou a můžeme na ně v dalším zapomenout. A totéž platí o Noémově holubici. Je vůbec někde v Písmu zmínka o tom, že by se Božská osoba jevila v "tělesné způsobě," lidské, zvířecí, neživoucí? Ano, Hospodin se zahalí oblakem, ale není oblakem. A mluví z hořícího kře, ale není hořícím křem! Rovněž ve Skutcích Apoštolů II.3. se praví: Kai wfqhsan autoij diamerizomenai glwssai wsei puroj kai ekaqisen ef ena ekaston autwn, kai eplhsqhsan pantej pneumatoj agiou, kai hrxanto lalein eteraij glwssaij kaqwj to pneuma edidou apofqeggesqai autoij. I ukázali se jim rozdělení jazykové jako oheň, kterýž posadil se na každém z nich. I naplněni jsou všichni Duchem svatým, a počali mlu-
viti jinými jazyky, jakž ten Duch dával jim vymlouvati. Ale Písmo nepraví, že by se jim byl Duch svatý zjevil coby plameny. A jaká je vůbec etymologie slova peristera = holubice? Peri znamená okolo, přibližně, blízko, ohledně, pro, vzhledem ku, přes, nad, před, o. A sterw, steromai znamená postrádat, staij je těsto z pšeničné mouky a sthr je lůj. A to se zkrátka na tu biblickou holubici nehodí. Tak jsem otevřel etymologický slovníček (3). A tam se to stalo! Musím podotknout, že trochu šilhám. Kdykoli zaostřím oči na nový předmět, vidím jej dvojitě a musím se přinutit k tomu, aby oba obrazy splynuly. (Měl jsem velké nesnáze, když jsem se učil číst, a dodnes mi lépe vyhovuje při čtení oči střídat a mít druhé oko zavřené.) A tak se stalo, že mi oči "sklouzly" na předchozí řádek, a já jsem místo peristera = dove, pigeon četl ekvivalent slova perissoteron = more exceedingly, in a much greater degree a dále mne slovníček upozornil, že to slovo perissoteron je druhým stupněm přídavného jména perissoj = beyond measure, exceedingly great, excessive. Blesklo mi hlavou: to je zvláštní! To by se vlastně na božské vnuknutí hodilo lépe než nějaký pták! Bylo by možno, že totéž, co se stalo mně, se stalo při psaní evangelií, takže místo "ducha nesmírného, nad-obecného", snad bychom mohli říci "univerzálního", se tam dostal "duch jako pták"? Výraz pneuma wsei perissoteron = Duch jakoby nesmírný jsem nenašel. Ale
5
NZ 43/05 slov perisseia, periseuein, perisseuma, perisson, perissoteroj, perisswj, perisswterwj je v Novém zákoně plno. Zdá se mi, že zejména apoštol Pavel si v nich libuje. Tak například ve své epištole Římanům 3,7 ho používá v souvislosti se slávou Boží: Ei de h alhqeia tou qeou en tw emw yeusmati eperisseusen eij thn doxan autou,... Nebo jestližeť pravda Boží mou lží rozmohla se k slávě jeho,... V souvislosti s Duchem svatým se objevuje v téže epištole 15,13: ...eij to perisseuein umaj en th elpidi en dunamei pneumatoj agiou. ...abyste se rozhojnili v naději skrze moc Ducha svatého. O půstu praví v první epištole Korintským 8,8: Brwma de hmaj ou parasthsei tw qew, oute ean mh fagomen usteroumeqa, oute ean fagwmen perisseuomen. Nečiníť nás pak pokrm vzácných Bohu. Nebo budeme-li jísti, nic tím lepší nebudeme, a nebudeme-li jísti, nic horší nebudeme. O lásce Boží praví v druhé epištole Korintským 9,8: Dunatei de w qeoj pasan carin perisseusai eij umaj, ina en panti pantote pasan autarkeian econtej perisseuhte eij pan ergon agaqon. Mocen jest pak Bůh všelikou milost rozhojniti v vás, abyste ve všem všudy všeliký dostatek majíce, hojní byli ve všelikém skutku dobrém. V souvislosti s Boží přísahou praví v epištole Židům 6,17: En w perissoteron boulomenoj w qeoj epideixai toij klhronomoij thj epaggeliaj to ametaqeton thj boulhj autou emesiteusen orkw... A takž Bůh, chtěje dostatečně ukázati dědicům zaslíbení neproměnnost rady své, vložil mezi to přísahu... Slovo pneuma = vítr, dech, Duch se v Novém zákoně objevuje neustále, a to jednak jako Duch svatý, ale taky jako Boží vnuknutí, ďábel, pokušení, duševní choroba, život, lidská duše a obyčejný vítr. Přímé spojení slov pneuma - reissoteron = Duch - nesmírný jsem nenašel. Ale podobný význam nacházíme třeba v evangeliu Janově 14,17: To pneuma thj alhqeiaj, o o kosmoj ou dunatai labein,... Toho Ducha pravdy, jehož svět nemůže přijíti... Domnívám se tedy, že v evangeliích je lexický omyl, a že místo slova peristeran má být perissoteron. Mám-li pravdu, pak k tomuto omylu muselo dojít při překladu Matoušova evangelia z aramejštiny do řečtiny. Podle nálezu papežské komise se dne
19. června 1911 (4) sepsal Matouš své evangelium v aramejštině. Podle Eusebia je sepsal už kolem roku 42 po Kristu. Aramejský text se dosud nepodařilo nalézt. Řecký překlad je o generaci, možná o dvě mladší. A vzhledem k těmto okolnostem sestavuji svoji domněnku a na její podporu uvádím několik bodů: 1. Matouš byl Žid; své evangelium napsal dlouho před tím, než se Pavel snažil oprostit křesťanství od starozákonních předpisů; pro Matouše by tedy asi bylo nepředstavitelné, že by se osoba Božská zjevila v podobě jakéhokoli tvora. To mohlo projít Řekovi, který byl zvyklý na řecký pantheon: jeho božstva byli v podstatě lidé, nebo spíše lidské vlastnosti, dobré i špatné. Jeho bohové a bohyně se mohli pohybovat neomezenou rychlostí s místa na místo a mohli na sebe vzít různou lidskou nebo zvířecí podobu. Židovský Jahweh nebo Elohai, myslím, tuto možnost vylučuje. 2. Ta holubice nedává smysl, nemá obdobu a nedá se rozumně vysvětlit ani symbolicky. Holubice sloužily jako oběti krvelačnému božstvu. Kdyby Ježíš byl ztotožněn s holubicí, když umíraje na kříži volal "Eloi, Eloi, lamma sabaktani", dalo by se to vysvětlit tím, že v Jeho případě nešlo o justiční omyl, ale o lidskou oběť. (V této souvislosti je nesmírně zajímavá kniha Weigalova., (5)) Ale Duch svatý sestupující s nebes mu propůjčil moc uzdravit malomocného, vzkřísit mrtvého, proměnit vodu ve víno: to holubice nedokáže, ale dá se to předpokládat o Duchu nesmírném, kterého tento svět nemůže pochopit. 3. Aramejština, kterou mluvil lid v době Ježíšově a ve které velmi pravděpodobně bylo sepsáno první evangelium, byla jazykem semitským, příbuzným hebrejštině, kterou nahradila, a arabštině, která nahradila ji. A v semitských jazycích význam slova spočívá na souhláskách. Samohlásky nebo zdvojení souhlásky se považují za "pohyby" souhlásek. Mohou modulovat význam slova a tak měnit způsob, osobu, rod, čas a číslo slovesa, pád a číslo podstatného jména ap., ale vlastní význam slova nemění. Tak například v arabštině slovo hamd znamená chválu, a Mu-hamm-ad je ten, kdo často Boha chválí, čili něco jako náš Bohuslav. (Arab asi těžko chápe, že česká slova pár, pýr, pór, pára, péro a peru nejsou různé gramatické formy jakéhosi slova p-r-.) A slova peristeran a perissoteron mají identické souhlásky P-R-ST-R-N. Jestliže původní aramejské evangelium překládal do řečtiny někdo, kdo myslil v aramejštině, mohl se snadno takového omylu dopustit a možná, že rozdíl mezi
oběma slovy ani neslyšel. 4. A konečně je tu apokryfní evangelium Židům, (6), které Jeroným přeložil do latiny. A v tomto evangeliu není žádná holubice, ani žádný jiný pták, had, beránek nebo jakýkoli živý tvor, nýbrž je tam ...fons omnis Spiritus sancti... ...zdroj veškerého Ducha svatého... Domnívám se, že zdroj veškerého Ducha svatého daleko spíše odpovídá slovům pneuma perissoteron než holubici. Je ovšem nasnadě námitka, že toto apokryfní evangelium je mladšího data a že všechna apokryfní evangelia čerpají z kanonických. Nevím. Nechci podceňovat ta desetiletí pečlivého studia, která zejména učenci devatenáctého století kritice textů věnovali. Ale jedna věc je jistá: fons omnis Spiritus sancti z kanonických evangelií nepřišel. A jelikož nelze podezřívat Jeronýma, že si pasáž vymyslel, lze snad připustit, že pisatel evangelia Židům měl přístup k pramenům, které neznali ani synoptici, ani Jan, ani my. Jestliže mám pravdu, pak tento článek musí končit další omluvou. Tentokrát se omlouvám všem umělcům, kteří své nadání věnovali vyobrazení Ježíšova křtu a dokázali té holubici dát étherickou, přímo božskou gracii. Vzdor svým pochybám o správném čtení Písma budu jejich umění nadále obdivovat. A etymologii slova peristera jsem ještě nenašel. Bibliografie: (1) Novum testamentum Graece cum apparatu critico curavit D. Eberhard Nestle, novis curis elaboravit D. Erwin Nestle. Editio undevicesima. Stuttgart, Privilegierte Wuerttembergische Bibelanstalt, 1949. (2) Nový zákon Pána a Spasitele našeho Ježíše Krista. Podle posledního vydání kralického z roku 1613. V Praze. Nákladem Britské i zahraniční společnosti biblické. 1922. (3) White s Grammar School Texts. St. Mark s Gospel with a vocabulary by John T. White, D.D. Oxon. New impression (Twenty-first Thousand) Longmans, Green and Co., 39 Paternoster Row, London, New York and Bombay, 1902 (4) Nový zákon. Sýkorův překlad v revisi Hejčlově k tisku upravil, rozčlenil, úvody a poznámkami opatřil Dr. Rudolf Col. Velehrad, nakladatelství dobré knihy v Olomouci. (5) Weigall, Arthur: The Paganism in our Chistianity. G. P .Putnam's Sons, New York London, The Knickerborker Press, 1928. (6) Hennecke, Edgar: New Testament Apocrypha, vol. 2, p. 163. The Westminster Press, Philadelphia 1965. Z. F. Daneš University of Puget Sound Tacoma, WA 98416, USA
6
NZ 43/05
AKTUÁLNĚ
Jak působit na náboženské fundamentalisty? Dr. Laura Schlesingerová je rozhlasovou moderátorkou v USA a posluchačům, kteří ji zatelefonují do její show, uděluje rady. Před nedávnem prohlásila, že se jako dbalá křesťanka nemůže za žádných okolností příznivě stavět k homosexualitě, protože ta je podle Třetí knihy Mojžíšovy (Leviticus 18,22) ohavností. Následující text je otevřený dopis jednoho občana Spojených státu dr. Schlesingerové, uveřejněný na internetu. Drahá paní doktorko! Ze srdce Vám děkuji, že vynakládáte tolik obětavého úsilí, abyste lidem přiblížila Boží zákony. Lecčemus jsem se díky Vašemu vysílání naučil a o toto poznání se snažím podílet s co největším počtem lidí. Například, když se někdo pokouší obhajovat své homosexualní chování, připomenu mu prostě Třetí knihu Mojžíšovu (Leviticus 18,22), kde jasně stojí, že jde o ohavnost. A basta fidli. Jenže od Vás ještě potřebuji poradit ohledně několika speciálních zákonů a způsobů, jak je dodržovat. 1. Když u oltáře obětuji býka jako zápalnou oběť, vím, že je to libá vůně pro Hospodina (Leviticus 1,9). Problémem jsou moji sousedé. Tvrdí, že je to nelibá vůně pro ně. Mám je odrovnat?
2. Rád bych prodal svou dceru do otroctví, jak to dovoluje Druhá kniha Mojžíšova (Exodus 21,7). Jakou přiměřenou cenu bych dnes podle Vašeho názoru měl za ni chtít? 3. Vím, že se nesmím dotknout žádné ženy, je-li ve stavu menstruační nečistoty (Leviticus 15,19-24). Problém je v tom, jak se to o ní dozvědět. Zkoušel jsem se ptát, ale většina žen reaguje na dotaz podrážděně. 4. Leviticus 24,44 ustanovuje, že mohu vlastnit otroky, muže i ženy, získám-li si je ze sousedních národů. Jeden přítel má za to, že se to vztahuje na Mexičany, ale na Kanaďany ne. Proč nesmím vlastnit Kanaďany? 5. Mám souseda, který o sobotách vždycky pracuje. Exodus 35,2 jasně stanoví, že musí zemřít. Znamená to pro mě morální závazek, abych ho vlastnoručně usmrtil? 6. Jeden můj přítel si myslí, že i když pojídání všeho, co nemá ploutve a šupiny, jako mušlí a humrů (Leviticus 11,10) je prezentováno jako hodné opovržení, je to ohavnost menší než homosexualita. Mně se to ale tak nejeví. Můžete mi to nějak víc objasnit? 7. Leviticus 21,20 praví, že se nesmím přiblížit k Hospodinovu oltáři, jsou-li mé oči
Carpe Diem aneb Užívej dne Velkou část svého života trávíme tak trochu v čekárně. Těšíme se, že jednou (rozuměj zítra, za rok, v důchodu) budeme mít víc peněz, lepší vzdělání, víc času na sebe i své blízké. Jiní zase rádi setrvávají ve "starých, dobrých časech" a stále dokola je přemílají, k naší smůle nejen v žernovech své mysli. Doufat v lepší budoucnost je přirozené a často nutné k přežití. V minulosti tkví naše kořeny a se zlou by se potázal, kdo by je chtěl zavrhnout. Ale při vší úctě k minulosti a očekávání "světlých zítřků" žijeme zde a nyní. Současnost je jediná měřitelná skutečnost, která nám je dána k dispozici a v níž můžeme něco konat. Máme zde přece své poslání, své sny, svá zaslíbení, pro které právě teď musíme něco udělat. Naplnit svůj lidský i křesťanský úděl. Ne žít zprostředkovaně životy druhých, ať již v lepším případě svých dětí, svých blízkých, v horším případě "hrdinů" TV seriálů či různých "celebrit". Ostatně druzí neplní
naše očekávání, ale svá zaslíbení. Čas na zemi je nám vyměřen a my "věřící" na rozdíl od "nevěřících" přece očekáváme od života i smrti mnohem víc. Někdy to však vypadá, jakoby nás už netěšilo vůbec nic. Převládá rezignace. Kam se vytratila důvěra? Důvěra v Boží ochranu, očekávání příchodu Božího království, naděje na život věčný. Nechme se inspirovat básníkem Horatiem. Jeho "Carpe Diem" (užívej dne) u nás již dávno zdomácnělo, ale spíše v negativním smyslu jako symbol poživačnosti. Ani staří Římané však neměli lehký život a cenili si času, který jim byl darován, ať už byli epikurejci či ne. Ostatně někdy právě skutečná hrozba nás naučí vážit si každého dne, každé hodiny. Neznamená to přece totéž co "Po nás potopa", jak by si někteří rádi vykládali a omlouvali tak své sobectví a neochotu myslet na druhé, natož na budoucí generace. A proto křesťané především by se měli
stiženy nějakou nemocí. Přiznávám, že nosím brýle na čtení. Musí můj zrak být dokonalý, anebo se na tohle dá použít nějaká obezlička? 8. Většina mých mužských přátel si dává stříhat vlasy i přistřihovat vousy, přestože to Leviticus 19,27 jednoznačně zakazuje. Jakou smrtí mají sejít? 9. Podle Leviticu 11,6-8 vím, že dotknu-li se kůže mrtvého vepře, budu nečistý. Smím doufám hrát kopanou míčem z vepřovice, když si navléknu rukavice? 10. Strýc má statek. Proviňuje se proti Leviticu 19,19, protože osívá totéž pole dvojím druhem semene. Navíc nosí jeho žena šaty utkané z dvojího druhu vláken (bavlna + polyester). On nadto často zlořečí a rouhá se. Je opravdu zapotřebí té námahy se svoláním cele vesnice, abychom je ukamenovali (viz Leviticus 24,1016)? Nestačí, když je formou drobného rodinného obřadu upálíme, jako se to dělá s těmi, kdo se vyspí s tchyní (Leviticus 20,14)? Vím, že jste se všemi těmito věcmi podrobně zabývala a tak jsem pln důvěry, že nám budete moci být nápomocna. A ještě jednou mockrát děkujeme za to, jak nám připomínáte neměnné a věčné Boží slovo. (red) těšit z každého dne, který přichází, neboť "Toto je den, který učinil Pán", a zároveň se radovat z naděje, jíž máme v Pánu. Jsme přímo povoláni k tomu, abychom se snažili nahlédnout dál - za nejbližší horizont, za první zatáčku na cestě. Zkrátka abychom viděli dál než na špičku vlastního nosu. Markéta Hlasivcová Literárně-dramatický klub Dialog na cestě
Oprava a omluva V minulém čísle našeho časopisu jsme uveřejnili sloupek “Vzpomínka na Jana Žižku”, kde jsme uvedli informace o pietním aktu, který proběhl na vrchu Vítkově 8. října a kterého se kromě pražského biskupa Mgr. Karla Bicana zúčastnila řada osobností. Mezi nimi byl i historik doc. PhDr. Tomáš Durdík, DrSc. Právě toho jsme omylem “překřtili” na Ivana, protože jsme mechanicky čerpali ze zprávy tiskové mluvčí naší církve Hany Tonzarové. Známému historikovi i čtenářům se omlouváme. (red)
NZ 43/05
Z NÁBOŽENSKÝCH OBCÍ
Kněžské svěcení v Třebíči V sobotu 8. října přijal ve Sboru dr. Karla Farského v Třebíči svátost svěcení kněžstva jeden z autorů našeho časopisu - Mgr. Petr Mečkovský. Protože v naší církvi není příliš znám a řada našich čtenářů byla zvědavá, o koho vlastně jde, uveřejňujeme životopis, který při svěcení zazněl a který o něm svědčí. Petr Mečkovský se narodil v roce 1949 v Brně, do křesťanské rodiny s pěti dětmi. Jeho rodiče tehdy navštěvovali misijní organizaci a církev Armádu spásy. Petrův otec byl důstojníkem této evangelizační organizace. Po zákazu Armády spásy v roce 1950 rodiče zakotvili v Českobratrské církvi evangelické v Brně Husovicích. Zde malý Petr byl pokřtěn, vyrůstal, navštěvoval nedělní školku. Po přestupu rodičů k baptistům navštěvoval sbor Bratrské jednoty baptistů. Asi na konci šedesátých let otec Petra Mečkovského s Bohuslavem Tetivou založili tehdy ilegální letniční sbor a scházeli se po rodinách a v utajení před tehdejší policií. Do tohoto společenství chodilo i mnoho lidí z jiných církví, včetně naší. I toto prostředí a lidé ovlivnili do budoucna ekumenické pohledy Petra. Navštěvoval tehdy jak baptistický, tak letniční sbor, ale jen jako pozorovatel, nepokračoval v žádném duchovním růstu. Víc jej lákala kultura a filosofie a obrazně řečeno "všechny krásy světa". Řadu let má období, kdy Hospodinovu tvář nevyhledával, spíše obtížen svými problémy a hříchy před ní utíkal a skrýval se. Jako mnoho biblických postav má svou temnou minulost, která je ale skrze vyznání hříchů a krev Ježíše Krista již odpuštěna. V roce 1977 prožil v období jisté krize autentické setkání s Kristem a obrátil se k Pánu Bohu. Od té doby počítal s Boží milostí a chtěl žít životem podle Písma. Po svém vyučení, maturitě, pracoval 20 let v knihkupeckém oboru, jako prodavač, vedoucí prodejen, pracovník Generálního ředitelství Kniha Brno. Po listopadu 1989 se otevřely nové možnosti studia. Petr měl vždy touhu kázat evangelium, poznávat různé teologické směry a novodobé trendy věrouky a myšlení. Jeho krédem, které napsal při přijímací zkoušce na fakultu, byla věta církevního otce Augustina: "Nepokojné je naše srdce Pane, než v Tobě spočine." V roce 1992 se přihlásil k dálkovému studiu na Husitské teologické fakultě Univerzity Karlovy. Dokončil bakalářský program a potom i magisterský v roce
1998. Po zdravotním přerušení byl v roce 2000 promován magistrem husitské teologie. Od roku 2001 až do roku 2004 pracoval jako kazatel a vedoucí střediska obnovené Armády spásy v Brně. Na Husitské teologické fakultě se Petr vyrovnával se svým charismaticko-evangelikálním a letničním vlivem a získával nové pohledy protestantské a husitské teologie. Nemusí se úplně vzdávat minulosti, ale může ji nově interpretovat a obohatit. Jeho bakalářská práce: "Náboženství, fundamentalismus a církev" se snažila postihnout aspekt Písma, slova Božího, nakolik je lidským dílem či inspirovaným, Božím. Diplomovou práci psal na téma: "Obnovená Jednota bratrská v 19. a 20. století". Práce byla rozšířena o současný problém rozdělení Jednoty a má název Kauza Jednota bratrská. Posledních 7 let také Petr Mečkovský publikuje jak v náboženském tak v sekulárním tisku, v Českém zápase, Životě víry, Polnici, Mladé frontě DNES, Vysočině a jiných. Petr Mečkovský má pět dětí, nejstarší Petra s malým Lukáškem žije v Ostravě, syn Robert studuje dějiny umění, Magdalena architekturu a Ina filosofii a právo na Masarykově univerzitě. Malému Péťovi, kterého znají z Petrových článků i naši čtenáři, je 6 let. Přes svou dnešní samotu Petr vnímá jako nejdůležitější oblast svého i každého života VZTAHY. Vztah k Pánu Bohu a k bližnímu. Svou dnešní službu v naší církvi, do které byl Pánem Církve povolán, chápe
Z ekumeny * Reformovaní křesťané kritizují světovou ekonomiku. “Křehké vztahy společenství ve světě narušuje ekonomický systém, který je výsměchem biblickým výpovědím o tom, že všichni lidé jsou stvořeni k obrazu Božímu, mají stejnou důstojnost a proto si zasluhují stejnou úctu,” řekl prezident Světového reformovaného svazu Clifton Kirkpatrick. Referát na téma ekonomických dopadů globalizace přednesl na výročním zasedání exekutivního výboru Světového reformovaného svazu ve francouzském Evianu. * Pomoc českých evangelíků Pákistánu. Synodní rada Českobratrské církve evangelické zaslala finanční pomoc ve výši 3 000 Euro na první pomoc obětem zemětřesení o síle 7,6 stupně Richterovy stupnice, které
7 skrze trojí úřad Kristův - kněžský, pastýřský a učitelský. Ve všech těchto činnostech chce být z Boží milosti nasazen pro Ježíše Krista skrze Ducha svatého. “Dnešní setkání je mimořádné. Slavíme kněžské svěcení bratra Mečkovského,” uvedl v kázání při této příležitosti brněnský biskup ThDr. Petr Šandera. “V našem pochopení jde o trvalé oddělení ke službě učitelské, kněžské a pastýřské. Věříme, že to není lidská záležitost, ale dílo Boží. Texty pro tuto slavnost (1S 3,1-9, Ř 1,1617 a L 5,1-11) vybral bratr Petr sám. Je to vlastně jeho výpověď, jeho poselství nám: církvi a jeho přátelům a blízkým, poselství o tom, co pro něho služba, do níž vstupuje znamená...” Čtenáři, kteří důvěrně znají letniční hnutí, jež nemohlo minout ani naši církev, asi budou vědět, jak obtížné je pro “charismatika” přijmout některé prvky naší věrouky a vyrovnat se např. i s tím, že u nás lze přijmout svátost křtu už jako nemluvně. Pamětníci asi budou vědět, že někteří naši duchovní (naštěstí jich nebylo moc) naši církev opustili, aby nemuseli vysluhovat svátost křtu dětem. Ani pro bratra Petra nebylo snadné poslechnout Boží volání a přijmout bez pochybností řády naší církve. I proto bychom ho měli připojit ke svým modlitbám a přidat se k závěrečným slovům bratra biskupa: “Milý bratře Petře, kéž je i vaše služba důsledným jitím za Ježíšem a s Ježíšem, důsledným učednictvím. Tak bude vaše služba užitečná Bohu i Boží církvi. Nechť se tak děje a nechť my všichni tomu správně rozumíme a toto také žijeme.” (red) 8. 10. zasáhlo Pákistán, Indii a Afghánistán. Zemětřesení si vyžádalo tisíce obětí. Odhady z nejvíce postiženého Pákistánu hovoří až o 40 000 mrtvých. Českobratrská církev poukázala finance prostřednictvím Pomocného díla evangelických církví ve Švýcarsku (HEKS), s kterým podepsala dohodu o spolupráci letos v květnu. Již několik desetiletí spolupracuje tato švýcarská humanitární organizaci s partnery v Pákistánu, čímž zaručuje co nejúčinnější pomoc přímo na místě. * Představitelé šesti britských náboženských komunit (buddhistické, křesťanské, hinduistické, muslimské a sikhské) společně vyjádřili hluboké znepokojení nad možnými kroky, vedoucími k legalizaci asistovaného umírání pro trvale nemocné, před debatou na toto téma v horní komoře Britského parlamentu. (podle ERC)
8 Kalendarium - říjen 24. 10. 1890 - Narodila se v Praze Marie Provazníková (+ 11. 1. 1991 v Schenectady, USA) - cvičitelka Sokola a od roku 1932 náčelnice ženské složky Čs. obce sokolské, která v roce 1948 odešla do emigrace. 24. 10. 1925 - Zemřel v Klenčí pod Čerchovem Jindřich Šimon Baar (* 7. 2. 1869 v Klenčí pod Čerchovem) - římskokatolický kněz, prozaik, básník a národopisec, spjatý s katolickou modernou. 24. 10. 1945 - Prezident republiky E. Beneš v přítomnosti členů vlády podepsal dekrety č. 100-104 o znárodnění dolů, bank, pojišťoven, hutí a závodů nad 500 zaměstnanců, někde i nad 150 zaměstnanců (zejména potravinářského a lehkého průmyslu). Ve znárodněných podnicích pracovalo 62 % všech zaměstnanců v průmyslových odvětvích. Současně byl přijat i dekret o závodních radách, který zajišťoval zaměstnancům účast na řízení podniků (jak znárodněných, tak i soukromých) spolu s právem kontroly. ČSR se stala zakládajícím členem OSN; ta zahájila oficiálně svou činnost. 25. 10. 1190 - Konrád Ota založil s matkou Marií premonstrátský klášter v Louce u Znojma. 25. 10. 1940 - Podepsána byla československo-britská dohoda o postavení československých pozemních jednotek a letectva vůči britskému vojsku a letectvu. Současně byla podepsána úmluva o způsobu financování československého vojska a o právu disponovat československým zlatem uloženým u Bank of England. U československé vojenské jednotky na Středním východě byl zřízen Československý pěší prapor 11 - Východní. Ve Velké Británii byla ustavena 1. československá smíšená brigáda. 25. 10. 1945 - Na velké manifestaci na Václavském náměstí v Praze došlo k slavnostnímu vyhlášení znárodnění. Podobné manifestace proběhly i v dalších městech republiky. Vydán byl dekret prezidenta republiky o konfiskaci nepřátelského majetku a o Fondu národní obnovy. Zahájena byla první etapa vnitřní kolonizace (přemístění, většinou nucené) obyvatel maďarské národnosti z jižního Slovenska do českého pohraničí. Tato etapa skončila 4. prosince 1945. Druhá fáze probíhala od července 1946 do února 1947. Souběžně probíhala tzv. reslovakizace (od června 1946) občanů maďarské národnosti.
Z CÍRKVE 26. 10. 1315 - "Domácí válka" českých pánů o moc (podpořená aktivní politikou královny Elišky Přemyslovny, která se sblížila s protivníkem Jindřicha z Lipé Vilémem Zajícem z Valdeka) vedla krále Jana k zatčení a uvěznění Jindřicha z Lipé na hradě Tejřov (Týřov). Královnu Elišku popuzoval milostný vztah Jindřicha s Eliškou Rejčkou (její macechou, mladičkou vdovou po Václavu II. a Rudolfu Habsburském). Země se rozdělila na dva tábory, hrozila občanská válka mezi stranou Jindřichovou a Zajícovou. 26. 10. 1765 - Narodil se v Přešticích Jakub Jan Šimon Ryba (+ 8. 4. 1815 v Rožmitálu) - pedagog a hudební skladatel. 26. 10. 1765 - Narodil se v Praze Václav Thám (+ okolo 1816) - herec a dramatik. 26. 10. 1985 - Zemřela v Praze Irena Kačírková (* 24. 3. 1925 v Praze) - herečka. 27. 10. 1760 - Zemřel v Praze Antonín Koniáš (* 1691 v Praze) - jezuita, známý protireformátor. 27. 10. 1945 - Vydán byl tzv. malý retribuční zákon (č. 138/1945 Sb.) o "trestání některých provinění proti národní cti". Platnost retribučního zákona skončila 5. května 1947. V Praze byla zřízena Akademie múzických umění (zrušena byla mistrovská škola státní konzervatoře hudby). 28. 10. 1945 - Svou činnost zahájilo Prozatímní národní shromáždění. Potvrdilo v úřadě prezidenta republiky E. Beneše a zvolilo své předsednictvo v čele s národním socialistou J. Davidem. 28. 10. 1990 - Na slavkovském zámku (u Brna) se setkali spolu s prezidentem V. Havlem všichni tři ministerští předsedové (federální M. Čalfa, český P. Pithart a slovenský V. Mečiar) a přijali společnou Deklaraci o československé státnosti se slibem čelit všem pokusům o narušení celistvosti a svrchovanosti státu. 29. 10. 1900 - Narodil se v Trenčianských Teplicích Andrej Bagar (+ 31. 7. 1966 v Bratislavě) - jeden z prvních slovenských profesionálních herců, režisér a pedagog. 29. 10. - 4. 11. 1945 - Proběhla měnová reforma. 31. 10. 1775 - Narodil se v Podlažicích Antonín Machek (+ 18. 11. 1844 v Praze) - malíř, kritikou nazývaný "zapadlý umělec".
NZ 43/05 31. 10. 1980 - Zemřel v Praze Jan Werich (* 6. 2. 1905 v Praze) - herec, dramatik, ředitel divadla, scenárista a spisovatel. 31. 10. 1995 - Zemřela v Praze Nelly Gaierová (* 3. 10. 1908 v Hradci Králové) - herečka a operetní zpěvačka. (red) TŘEBÍČ. Náboženská obec pořádá ve sboru Karla Farského sérii přednášek s židovskou tematikou doplněnou hebrejskými melodiemi a písněmi. Právě v nejstarší moravské synagoze, v níž se náš sbor nachází, tyto přednášky - koncerty budou aktuální. Pořadí jednotlivých akcí : * 22. října - Roš Hašana a Sukot * 19. listopadu - Abraham * 17. prosince - Chanuka * 21. ledna 2006 - Právo na území Izraele Přednášky pořádá brněnská odbočka ICEJ Mezinárodního křesťanského velvyslanectví v Jeruzalémě. Uvádí vedoucí brněnské odbočky Milada Sedláková a Mgr. Eva Kopřivová. (pm) BRNO - ŽIDENICE. Náboženská obec srdečně zve na charitativní vystoupení Radovana Lukavského v Dušičkových rozhovorech z literárního díla Jana Čepa a Angela Silesia. Spoluúčinkují: Pěvecký komorní sbor Danielis (umělecký vedoucí Martin Doležel), Jan Beneš - violoncello, Miloslav Strejček - housle, Jiří Vejvoda - zpěv, Miloš Klepal - klávesy, Jaroslava Luklová - varhany. Zveme do Chrámu Spasitele, Karáskovo nám. 10, v neděli 30. října v 18 h. (aš) LITERÁRNĚ DRAMATICKÝ KLUB Dialog na cestě - Tvůrčí dílna porozumění Bibli se koná v náboženské obci v Karlíně (Praha 8, Vítkova 13) každou středu od 17 h. Program 26. října: * Tvůrčí psaní - "Aforismy, přísloví, citáty a jiné poťouchlosti" - texty do vývěsních skříněk a pro další didaktické potřeby připravil Ústřední archiv a muzeum CČSH v Praze jubilejního roku 2000, sestavil Mgr. Vladimír Červený. Jak se pracuje s citáty a parafrázemi? Máme své oblíbené citáty? * Autorské čtení - předčítání a redigování ukázek prací členů klubu, interpretace textu. * Tvůrčí dílna porozumění Bibli - analýza vybraného kázání, biblická esejistika. Zváni jsou i nečlenové klubu. (on)
NOVÝ ČESKOSLOVENSKÝ ZÁPAS - týdeník členů Církve československé husitské Vydávají členové Církve čs. husitské, adresa redakce: Vratislavova 8, 120 00 Praha 2 Šéfredaktorka: Dr. Helena Noemi Bastlová, grafik: Jan Rohlíček http://www.cirkev-online.cz redaktoři: Hana Rohlíčková a Mgr. Pavel Mašek, tel.: 242441598, e-mail:
[email protected] Tisk a distribuce vlastní pro vnitřní potřebu členů Církve československé husitské
