NOVÝ ČS. ZÁPAS 1 Týdeník členů Církve československé husitské * ročník 2 * 2. ledna 2005 * cena 7 Kč
Boha nikdy nikdo neviděl; jednorozený Syn, který je v náručí Otcově, nám o něm řekl. (J 1,18)
Cesta do Betléma s Janem Twardowskim
Mt 2,1-12
Vešli do domu, nalezli dítě s Marií, jeho matkou, a padli a klaněli se mu. Potom otevřeli své poklady a obětovali mu dary: zlato, kadidlo a myrhu. (Mt 2,11) Jak často se učený stává nemoudrým, protože i když má veliké znalosti, má je omezeny jedním oborem, stále zdokonalovaným, marní však historickou paměť. Je nešťastný, protože vědění mu neposkytuje klid svědomí. Učený se nejednou stává králem, který nikomu nedává ani zlato, ani kadidlo, ani myrhu. Zlato ho dáví, kadidlo dusí, myrha ho naplňuje smutkem. *** Jestliže mudrci z Východu vezli takové dary, smíme připustit, že ačkoli byli učení a hodně znali, přece jen nevěděli o tom, co je nejpodstatnější. Říká se, že vezli zlato pro Mesiáše –Krále, myrhu pro Mesiáše – Kněze, kadidlo pro Boha, nevěděli kam jedou. Zlato se přece odevzdává na hradě, kde na ně čekají, kadidlo ve svatyni, aby jí byly naplněny kaditelnice a posvěcovaly bohoslužbu, myrha pak ve velekněžském paláci, kde je – pro každý případ – užívána k balzamování. S takovými dary se tedy octli ne na hradě, ne ve svatyni, ale v chlévě, kde se událo cosi jedinečného: Bůh osvítil mudrce milostí víry jasnější než hvězda na nebi. Padli tváří k zemi před maličkým Kristem, prostým jakéhokoli vnějšího přepychu. Příběh učených, kteří se stali moudrými.
Mudrci Najdeme ho – šeptali Pod nebem které spadalo jak těžké železo Žádná hvězda si není jista před úsvitem Zlato jež vezeme ve vaku nekřičí jako páv Myrha poklekla kadidlo odmítá že by bylo motýlem Ne každý živný list se promění v trn Nechvějeme se už jako branka na jediném pantu Jen abychom z něho neudělali zdvořilou pravdu Tak důkladně zdůvodněnou že je až nejistá Tak potěšující že je jenom člověčí (Z ABC księdza Twardowskiego – Kazania najkrótsze, rok B, PAX Warszawa 2002, přeložil Emil J. Havlíček)
Podařilo se v naší církvi něco změnit? Už rok se v našem časopise pokoušíme upozorňovat na problémy, které se v naší církvi vyskytují a které se dosud nepodařilo v plné míře vyřešit. Těsně před Vánoci (22. prosince) se uskutečnila schůzka s patriarchou, kterou zorganizoval královéhradecký biskup Štěpán Klásek. Je těžké popisovat obsah rozhovoru, protože to nutně musí být ryze subjektivní záležitost. Každý totiž považuje za důležité něco jiného a navíc jsme nedošli ke konkrétním závěrům až na jediný - patriarcha by nebyl proti tomu, abych dostala v oficiálním Českém zápase na starost jednu stranu, do které by nikdo nemluvil, a byla bych v církvi zaměstnána na poloviční úvazek. Samozřejmě za předpokladu, že by náš časopis přestal vycházet. Jak patriarcha, tak královéhradecký biskup jsou totiž přesvědčeni, že existence dvou časopisů rozděluje církev a že náš časopis nezdravě konkuruje oficiálnímu týdeníku. S tímto názorem se neztotožňuji, protože
předpokládám, že náš časopis čtou lidé, kteří se zajímají o dění v církvi, a proto čtou i oficiální tisk. Mnohým se sice zdá, že se za poslední rok v církvi nic nezměnilo, ale není to zcela pravda. Především členové zastupitelstva pochopili, že nebudou-li se o stav úřadu ústřední rady a o hospodaření v ústředí církve zajímat oni, církev nejen že nevytvoří žádnou finanční rezervu, ale skončí v dost vysokých dluzích. Ukázalo se totiž, že ústřední rada svou funkci příliš nezvládá, což jasně vyplývalo ze zápisů z jednání, které zveřejňoval právě náš časopis. Dalším pozitivním prvkem je, že jak ústřední rada, tak zastupitelstvo se nebrání tomu, aby zasedání byla veřejná. Jistě i tato skutečnost přispěje k tomu, že se členové církve budou více o její život zajímat a že budou i sami hledat cesty, jak napravit chyby. Kéž se to v novém roce podaří! Helena Noemi Bastlová
2
OZVĚNY
NZ 1/05
Neznámý rok?
V Brně - Botanická bilancovali
S přijímáním novoročních přání se snad každému vloudí otázka: co přinese nový rok? Bude svět stabilnější a dokážu i já sám sebe „ukočírovat“ a být lepším než v roce minulém? Jsou dva druhy lidí. Ti jedni chtějí změnit svět jakoby zvenku. Ulehčit lidem práci různými aparáty. Nastavět supermarkety, kde pod jednou střechou nakoupíte vše a levně atd. Dávají se do veřejných služeb, ale mnohdy bez touhy dát někomu radost, spíše vyšplhat se po společenském žebříčku na výsluní. To, zda náhodou nejsou na tenkém ledě či na kluzkých parketách salonů - to je nezajímá. Ti druzí, ať už mají ekonomické úspěchy, nebo žijí „z ruky do úst“, tuší, že svět se musí změnit zvnitřku, aby k něčemu byl. Nejlépe se daří poučovat jiné. Chyby na nich vidíme lépe než na sobě a pak vždyť jejich odstranění je docela lehké: nevzít do ruky cigaretu, třetí sklenku, být věrný partnerovi i přátelům, mít rád pravdu a spravedlnost a také je prosazovat. Ale zkuste to sami! To bolí! Jednou na Nový rok ráno mne probudil telefon: „Jeď opatrně, je náledí!“ Byl jsem vděčný za varování a změnil jsem trasu i způsob mé obvyklé jízdy. Mohl jsem se přece spoléhat na silničáře... Teď jsme u toho. Nadává se, že úřady, lékaři, učitelé atd. se nestarají, ale kde je naše zodpovědnost? Kdekdo natahuje ruku, vyžaduje a co dává? Morálka byla dlouho zprofanovaná. To z naší krásné vlasti tak hned nezmizí. Tma není jen v pohledu do nového roku, tma je v nás. Více přísnosti k sobě, toleranci k chybám druhých. Jen tak začne svítat a svět se nepropadne do tmy. Jan Rybář Život za mnou... *** Židé slaví 22. tevet roku 5767. Právě tolik let uplynulo podle jejich kalendáře od stvoření světa. Buddhisté žijí v roce 2550, muslimové v roce 1427. Letopočet v různých kulturách začíná různě.
Dovolte nám, abychom závěrem roku 2004 shrnuli aktivity odboru sociální práce naší náboženské obce v Brně na Botanické 1. Příslušníci náboženské obce se scházejí nejen na bohoslužbách, biblických hodinách, modlitebních shromážděních, ale i na klubových besedách, které se konají pravidelně první pondělí v měsíci. Sestry Šubčíková a Šebečková vedou kroužek paličkování, kde se scházejí různé věkové kategorie a zhotovují drobnosti. Několikrát do roka se konají zájezdy do okolí (120 km) od Brna, aby se mohli účastnit i méně pohybliví bratři a sestry. Letos jsme byli v Masarykově lese s p. dr. Truhlářem, v Litomyšli, na Růžovém paloučku, ve Veverské Bitýšce v Jarošově mlýně a na hradě Veveří. V Husově sboru, který letos oslavil 75 let od kolaudace, se konají většinou koncerty pěveckých sborů Kampanely, Ars Viva Brunensis, brněnské konzervatoře a dalších. Závěrem roku se uskutečnil adventní koncert ze skladeb J .S. Bacha, A. Vivaldiho, A. Dvořáka, G. Verdiho, N. Rimského-Korsakova a černošských spirituálů, na němž účinkovali: MUDr. Jan Hrbáček (zpěv), Irena Bezdičková a Tomáš Slavíček (housle), Mgr. A. J. Král (klavír). Slovem provázela
Japonský básník JOŠIDA KENKO, který žil ve 13. století, vyjádřil dojem, který s ním můžeme sdílet: „Když se rozední první ráno nového roku, nevypadá obloha jinak než včera, ale přesto máme zvláštní čerstvý pocit, jako kdyby se mnohé změnilo.“ Z kalendáře Bellaprint GeshbH, Austria 2003 přeložil Josef Špak
Eva Hrbáčková. Hluboké zážitky v obecenstvu ještě přetrvávají a už nyní se těší na další koncert. Dále následovala předvánoční setkání s osamělými příslušníky církve kromě těch, kteří jsou navštěvováni doma, v nemocnicích nebo v domovech důchodců. Náš dík patří sestře farářce Mgr. K. Bezdičkové, která kromě své duchovní práce (na Botanické v Maloměřicích, v Bílovicích nad Svitavou) je poradkyní sestry Mgr. E. Matějkové a spolu se podílejí na všech uvedených činnostech. Nevíme, jestli jsme na něco nezapomněli, ale zcela určitě jí patří velký dík všech za celoroční intenzivní práci. Příslušníci NO Brno-Botanická
Z ekumény Nedávna štúdia ukázala, že väčšina obyvateľov USA sa nehlási k protestantizmu ale k rímskokatolíckej cirkvi. „Od čias koloniálneho osídľovania Spojených štátov boli Američania protestantským národom. Ale je možné, že od roku 2004 protestanti už nebudú tvoriť väčšinu.“ K tomuto názoru dospela nedávno zverejnená štúdia Centra pre výskum národnej mienky pri univerzite v Chicagu. (op)
Z kazatelského plánu na tuto neděli NEDĚLE PO NOVÉM ROCE Zjevil nám tajemství svého záměru SLOVO znamená v Bibli daleko víc než jen zvuk nesoucí informaci. Je to způsob a nástroj Božího tvoření. Zahrnuje v sobě vše: od prvotního tvůrčího záměru Hospodinova až po jeho uskutečnění. Právě tak Boží Syn nepřišel do tohoto světa jen proto, aby nás poučoval podle našeho lidského způsobu. Přišel dovršit tvůrčí záměr Otcův, změnit k lepšímu stav světa odcizeného Bohu. Přišel prosazovat ve světě Otcovu vůli, učinit svět i člověka takovými, jaké je chce mít od počátku Stvořitel. Přišel všechno přetvořit a obnovit. Kdo si libuje v temnotě, ten se ovšem staví na odpor tomuto Božímu počinu. Od příchodu Božího Syna mezi nás jsme neodvolatelně stavěni před volbu, zda chceme zůstat ve tmě a směřovat k záhubě, či zda se připojíme ke Spasiteli, dáme se ozářit jeho světlem. Staneme se tak Božími dětmi jemu
podobnými a získáme s Kristem pravý, věčný život. Blaze těm, kdo si zvolili Ježíše za svého Zachránce! Texty: Jr 31,7-10 nebo Jr 31,11-14, Ef 1,3-14, J 1,(1-9) 10-18, 2K 7,1, 1P 1,13-18 Modlitba: Děkujeme, Hospodine, za ujištění, že neponecháváš tento svět náhodám a nebezpečím, nýbrž stále o něj pečuješ a svého nejmilejšího Syna jsi mezi nás poslal jako Zachránce i pravé Světlo. Děkujeme za tvé spolehlivé zaslíbení, že všichni, kdo Ježíše Krista ve víře přijímají, jsou tvými dětmi, že nezahynou, ale budou mít věčný život. Prosíme, posiluj nás, abychom zůstávali ve tvém světle a neúchylně se drželi cesty, kterou jsi nám ve svém Synu ukázal a otevřel. Vhodné písně: 13, 33, 45,53, 54, 119, 136, 182, 292, 300, 301, 308
3
NAD PÍSMEM
NZ 1/05
Ježíšův křest Duchem a ohněm Jerusalemským klerikálům, farizeům nedalo, aby nešpehovali činnost vůdců nového náboženského hnutí a nepřekáželi. Jejich agenti vyslýchají Jana, kde že má vysvědčení, že si vede jako nějaký prorok? Oni představitelé absolutistického autoritářství uznají opět jen ověření autoritářské. A poněvadž mají v zemi výsadní právo církve státem uznané, neuznají samozřejmě nikoho, kdo není pověřen od nich. Oni jsou pány života náboženského v zemi a v národě, jejich formule jsou arci samospasitelné, jedině ze všech na světě pravé, ostatek je všecko blud, herese, nevěra gójů, pohanů. Aby svoje výhodné postavení uhájili, tvoří stranu politickou, která se zove farizejská, tj. strana „vyvolených“, kteří jsou něco jiného, zvláštního, lepšího v národě. Totéž značí řecké slovo „kléros“, od něhož pochází název klerikalismu, takže lze docela dobře místo řeckého klerikálové říkati hebrejsky farizeové. Jan vyslaný napřed od Ježíše, aby mu připravil v lidu cestu, ovšem že neomlouvá se jim a neprosí za odpuštění: bylť synem židovského kněze Zachariáše a znal dobře všecky jejich praktiky i že musí vůči němu hezky mlčet. Proto odbývá je skromně a sebevědomě dosti: Já nejsem a nedělám ze sebe žádného proroka. Prorok teprve má přijíti, a už je mezi vámi. Já jsem jen jeho posel a rovnati se mu ani zdaleka nemohu; já mu nejsem ani po kotníky, nehoden, bych mu obuv rozvázal. Že křtím? To je pouhá voda. I moje slova nejsou než voda; voda s vás steče a oschne, a má slova zapomenete. Můj křest je pouhá voda. Ale až on přijde, on vás okřtí (tj. omyje) Duchem svatým a ohněm! Já vám toho jeho království nedovedu vyložiti, já vás také neuchvátím, ne-
roznítím pro to jeho království nebeské. Až on přijde, on vám je vyloží, vás nadchne a rozohní, uchvátí a podmaní si vás nadšeným zanícením pro své dílo spasitelské. Tak se i stalo. A křtem Ježíšova ducha a ohně zaněcují se mysli lidské podnes, dnes víc než tehda snad, neboť kultura pokročila, a Ježíšovo dílo - toť osvěta. Kde však v náboženské společnosti, obci, církvi, není toho ducha a ohně, kde je jen prázdný formalismus, ať latinský nebo čekoslovenský, anacionální (beznárodní) římský nebo nacionalistický český, slovcanský nebo jakýkoliv, kde místo živé vody slova Božího celá podstata náboženského života jest hledána ve mši a obřadech, a dokonce v obřadech zase jen pokradmu zvlášť pro sebe - farizejsky - sloužených tak, že věřící obec má jen svou přítomností jim dělati stafáž, - kde mysli přítomných uspávány jsou chórovými zpěvy, nesrozumitelnými sbory pěveckými nebo hudbou třeba sebekrásnější, ale pro většinu přítomných němou, - kde hledán smysl náboženského života ve vnějškostech, v úboru kněze, papírových kytkách na oltáři, ve výšce oltářního podia atd., atd., atd. - tam nemusí ještě býti ducha náboženského a není ho, pakli nepodává se obecenstvu pravého živného chleba Pravdy promyšleným slovem Božím v kázání ať pravidelném, příležitostném nebo přednáškovém. To musí si i náboženští pracovníci v jednotlivých obcích uvědomovati, chtějí-li i dílu CČS stačiti a nechtějí-li záhy zříti bohoslužby prázdné. Duše obecenstva lační a žízní po očistě duchem a ohněm. Ježíšovo dílo plní nadšením a rozněcuje; není-li tohoto účinku, není to ono. Karel Farský, 1921
Japonský básník Jošida Kenko, který žil ve 13. století, tedy časově, geograficky a kulturně vzdálený, přesto vyjadřuje pozorování, jež s ním můžeme sdílet. První den nového roku má v sobě zvláštní kouzlo. Ne z objektivních příčin. Příroda ve svém věčném koloběhu nezná kalendářní předěl. Sníh už možná leží několik dnů nebo týdnů, dostavilo se prosincové počasí a plynule pokračuje i v lednu. To kouzlo je naším vlastním přídavkem. Zvěř změnu nepociťuje. My lidé jsme však ovlivněni kulturou. Vědomí symbolického začátku nám umožňuje vnímat to neobvyklé na tomto ránu. Na 365 dnů, které se staly rutinou, hledíme pojednou jiným pohledem.
Pociťujeme oživení a povzbuzení. Malá podnětná změna už nastala. Sňali jsme ze stěny starý kalendář a pověsili jsme tam nový. Už jeho objem nám prozrazuje, jak veliká je šance, která leží před námi. Začíná nový rok. Nevíme, co v něm zažijeme, jaká potěšení, či jaká zklamání. Jestliže milujeme Boha, víme, že nám všecko napomůže k dobrému. Bude to jistě i v těch dnech nového roku, které nám Pán Bůh dopřeje. Josef Špak podle kalendáře Bellaprint GeshbH, Austria 2003
K Novému roku
Jan 1,19-28 NEJKRÁSNĚJŠÍ MEZI SYNY LIDSKÝMI Když jsi byl dítětem, zneklidnil jsi krále, když jsi byl chlapcem, udivil jsi doktory, když jsi byl mužem, otřásl jsi celým národem i základy veleříše římské. Ovládal jsi zákony přírody, chodil jsi po vlnách moře, tišil jsi bouři, sytil jsi z mála tisícové zástupy, uzdravoval jsi bez léků, křísil jsi mrtvé. Nepřátelé tě nemohli přemoci, satan zadržet, ani hrob tě nezadržel, nad vším jsi zvítězil. Nenapsal jsi ani jednu knihu, ale největší knihovny světa nepojmou knihy, které byly napsány o tobě. Nesložil jsi žádnou píseň, ale svou odpouštějící láskou jsi rozezvučel písněmi chvály lidská srdce více, než všichni básníci světa. Nezaložil jsi náboženskou školu, vědecký ústav nebo seminář, ale všechny školy vzdělaných národů se nemohou pochlubit tolika žáky jako ty. Nezřídil jsi lékařskou ordinaci, ale uzdravuješ více chorých duší, než tisíce lékařů nemocných těl. Nevelel jsi žádné armádě, nedobyl jsi železem ani píď země, ale žádný vojevůdce neměl tolik dobrovolníků jako ty. Mocí své lásky poselstvím evangelia přetvořil jsi svět. Velcí mužové světa přišli a odešli. Všichni lidé zklamali, ty však nikoho. Všichni lidé zhřešili, jen ty jediný jsi zůstal svatý, věčný, dokonalý, nejkrásnější mezi syny lidskými, Ježíši! A tento Ježíš je Spasitelem světa, mým Spasitelem a přímluvcem u tebe, Bože! P ODLE ISAACA NEWTONA
4
TÉMA TÝDNE
NZ 1/05
NAPLNIT SOUČASNÉ SNAŽENÍ MRAVNÍ I POZNÁNÍ VĚDECKÉ DUCHEM KRISTOVÝM
Josef Pícha: Co také předcházelo vzniku naší církve
Naše církev byla vyhlášena u sv. Mikuláše
Slyšíme-li jméno Josef Pícha, vybaví se nám určitě zhudebnění naší liturgie, i když o tomto skvělém hudebníkovi už dnes v církvi příliš nemluvíme. A přece i on byl jedním z „otců-zakladatelů“, kteří před 85 lety připravovali půdu pro vznik naší církve. Jeho vzpomínky na dr. Karla Farského a na události předcházející vzniku naší církve uspořádal až v roce 1996 Ústřední archiv a muzeum Církve československé husitské a my z nich zřejmě poprvé uveřejňujeme výňatek. Dnes už málokdo ví, že právě díky Josefu Píchovi začaly pronikat české prvky do liturgie už v roce 1918, a to ve Vodňanech, kde působil jako ředitel Městské hudební školy a dirigent a varhaník děkanského chrámu, jehož patronem bylo samo město, které ho zvolilo a ustanovilo. Jak sám píše, hledali jen nejvhodnější chvíli, kdy by měl zaznít husitský Otčenáš a vybrali si den, kdy si každý Čech připomínal památku Mistra Jana Husa. Dohodli se, že na 7. července 1918 připraví děkovnou mši za samostatnost československého národa, což se také stalo a navíc snad poprvé v celém Rakousku-Uhersku zazněla v chrámu i hymna „Kde domov můj“. Jak napsal: „Při naší rodné hymně celý chrám velebně jásal a hřměl, slzel, vzdychal, podléhaje dojmům nezapomenutelným...“ Pokračujme ve vzpomínkách.
„S jídlem roste chuť“, praví přísloví a tak k malé reformě ze dne 7. července pak při sv. Václavu 28. září 1918 „na posvícení“ přidána zase malá liturgická změna. Kaplan Čeřovský naučil se pohyblivým částkám mnou komponovaným i Prefaci a místo Pater noster zpíval husitský Otčenáš již ne sbor, ale sám kněz! A na konec místo „Ite missa est“ zpíval Ježíšova slova „Dokonáno jest“. A tak stále děly se v lůně samotné církve římské v Čechách změny zcela nenápadně, ale zásadně a uvážlivě, biblicky skutečně! Neúspěchy válečné a železničáři stále přinášené zprávy o vzpourách držely nervy obyvatelstva ve stálém vzruchu a očekávání konce. Tu 14. října přišla náhle z Protivína určitá zpráva, že v Písku na náměstí vypukla vzpoura a byla vyhlášena Československá socialistická republika. To již vodňanské nezadržel nikdo; kdekdo rval odznaky a orlíčky státní proklaté moci rakouské, zahazoval, šlapal nebo je v mlýnském potoce topil, jako děti z jara Moranu a Marocha. Náměstí se plnilo a na řečništi se z nás objevilo řečníků bezpočtu. Najednou slavnostně zvoní všemi zvony; to naši mladí vnikli do věže zvony rozhoupat. Vše se řadí do průvodu a za zpěvu vlasteneckých, husitských („Proti tomu králi babylonskému“, který později dal jsem do zpěvníku CČS) a národních písní jde se ulicemi přes Parkány kol města. U domu pana Šípa, kde byla socha sv. Václava, zní z hrdel všech chorál „Svatý Václave, vévodo…“ Do tmavého večera všude ruch a zpěv. Četnictvo druhý den muselo vyšetřovati příčiny této revoluce a zajistilo asi dva nebo tři
mladíky, ale po 24 hodinách je zase propustilo a za 14 dní, tj. 28. října ocitla se na svobodě i celá Československá republika. Děkan zatím ku všemu dění v kostele stále mlčel. Komu to ale nedalo, byl penzista farář Gregora, starý Rakušák, který měl na Bavorovské silnici svoji vilku. Napsal udání biskupu budějovickému Hůlkovi na katechetu Fencla: co způsobil, že v kostele buřičsky a kacířsky mluvil atd. I byl p. katecheta „ad audiemum verbum“ povolán, aby se zodpovídal. Šel … a pan biskup jej přivítal, políbil na čelo a řekl: „Synu, cos’ mi to učinil!“ Dostal důtku s výhrůžkou, že mu bude vzata misse k vyučování a příkaz, aby se uvaroval všeho styku s revolučním světem. Katecheta se hájil a dokládal přirozeným i božským právem, ale čin svůj tím nezmenšil! Protože se více biskup nevyptával, o svých spolubratrech, o jejich službě při oltáři a co děje se na kůru, ohleduplně zamlčel… A tak nerušeně pokračoval vývoj bohoslužeb dál. K Emilu Zadákovi a Čeřovskému i třetí kaplan Jelínek se připojil, svojí službou Pánu! Nyní již se do mše na kůru vsouvala kreda i cizí, která ve vývoji křesťanství se kdy vyskytla: Konstantinopolitánské, Athanasiovo, dvě husitská, Nicejsko–cařihradské, Mojžíšovo i krátké Ježíšovo a všechny obměny Věřím ze starých kancionálů literátských. I působilo to uklidňujícím dojmem na duše pěvců i věřících a výchovně vedlo k náboženské snášenlivosti vyjadřované a platné pro křesťany Ježíšem, pro židy Mojžíšem a pro všechny zjevené jediným Hospodinem… Jistě bude mnohým podivné, že zde uvádím i vyznání Mojžíšské. To vše způsobila úrodná
půda vodňanská, v níž se dařilo růstu myšlenek i tvorby do široka víc, než na universitách… V domku v Majerově ulici, kde jsem se svou rodinkou bydlil, byla zahrádka, s níž sousedila přehražená jen dřevěným plaňkovým plotem zahrada zbožného, dobrého a učeného rabína Steinera, který v předu ve dvoře synagogy bydlil. S ním často jsem chodil po zahrádce kol plotu, on ze své a já z naší strany. Bylo nám oběma milé začísti se do náboženských tajů biblických a každý po svém je vykládati. Zde jsem si teprve uvědomil hebrejský původ Ježíšův a jím citované kredo: „Š’ma Jizrael: Adonai elohejnů Adonai echod! Slyš Izraeli: Hospodin jest Bůh náš, Hospodin jest jediný!“ Také večeře Páně, kterou při slavení útěku Židů z Egypta Mojžíš přikazuje konati na památku věčnou, mění toto ustanovení Ježíšovo: „To čiňte na památku mou!“ Stejné je blahořečení a žehnání chleba a vína a zpívání žalmů, čtení Písem svatých s velebením Nejvyššího… Tyto rozhovory vedly k důkladnému poznání a studiu bohoslužby Hebrejců. Rabín mi rád opatřil i notaci jejich žalmů, jak zněly po starodávnu a jak později je zpracovali jejich skladatelé. Četli jsme spolu Mišnu, Sefer Jeciru (Knihu Utváření), jedno z nejstarších mystických děl a mnohé Midraše, výklady z Talmudu atd. Poznal jsem mnohé, co mi ukázalo, jak se modliti a jak zbytečné a hříšně darebné je stálé vyslovování jmen Božích a co to znamená ve skutečnosti: „Nevezmeš darmo jména Božího!“ a jak ubohý je u mnohých křesťanů výklad tohoto přikázání
5
NZ 1/05 i poznal jsem hloubku jeho… A pochopil a vzpomenul jsem z dějin husitství tu malou skupinu těch, kteří tehdy přešli k židovství a jak na Starém Městě byla židovka, která nesla jméno „Libuše“. Tak prošel rok 1918, v němž katecheta Fencl nejen horlivě chodil na schůze Jednoty, mně stále nosil časopisy, podrobně o všem informoval a stal se členem „Ohniska“ – radikálnějšího křídla Jednoty. U nás stále v té době dělali jsme mše svým způsobem. Ústředí klubu reformního duchovenstva si teprve 1919 uvědomilo, že by Misál měl již být český, aby se mateřštinou mohly slaviti po celé vlasti Vánoce, na něž jsme o dvě léta před nimi ve Vodňanech připraveni byli dobře… Pojednou jako rána palicí přijde od biskupa budějovického přísný zákaz všech bohoslužeb konaných českým jazykem s výhrůžkou církevními tresty a s odkazem na kánony římské… U nás zákaz zapůsobil opačně — neposlechli jsme, ale zvláštním prohlášením vodňanského čtyřicetičlenného kůru protestovali jsme 8. prosince 1919 proti zákazu biskupovu a dali jej veřejně v novinách otisknout a zároveň podpisovou akcí jsme poslali 1800 protestních podpisů našich věřících. Příčinu, proč biskup zakázal bohoslužby v mateřštině, vysvětlil nám katecheta Fencl tím, že chtěl předejíti usnesení Klubu reformního pokrokového duchovenstva ze schůze 27. listopadu 1919, aby zmařil vydání 1. sešitu Českého misálu k Vánocům a zákazem zastrašil kněze nerozhodné a váhavé. A tak nyní boj o mateřštinu v bohoslužbě šel do tuha, neboť v prosinci vyšel Politikou vytištěný 1. sešit Misálu, který dostal také pan děkan a hned vzkázal, že on sloužiti z něho nebude! Několikrát mne dal zavolat, napřed chválil vydání s Alšovým titulním listem, pak přemlouval, abychom od české mše ustoupili, že to nikdy nezpíval. Přezpíval jsem mu to a dál trval pevně na přání chrámového sboru, že by sbor stávkoval a že přece slavné bohoslužby vánoční nelze odbýti jak na vsi jen lidovou písní Narodil se Kristus Pán a že pan primátor a celý patronátní úřad si to přeje, což nakonec rozhodlo. A tak přes zákaz biskupův musil i děkan proti své vůli povoliti a sloužiti o Vánocích 1919 česky… Zpívali jsme tehdy Rybovu českou a tu sólový basista Müler dovolil si při Krédu v místech: „Co pak máme sebou vzíti?“ zvolati jména Jožko! Ferdo! a poslední vykřikl tak důrazně „Martine!“ (což bylo křestní jméno děkanovo, který sedě stranou na vikárním křesle, podřimoval. Probudil se z nábožného snění, vstal a ihned se vzchopil a spěšně chvátal k spolusloužícím při oltáři, aby ve mši
pokračoval, neboť myslil, že něco zaspal… Vše pak velmi dojemně skončilo a sám pan děkan mi projevil své pocity, jak se chvěl, když přistoupil k oltáři a poprvé a gregoriánským nápěvem zpíval Gloria a celou českou mši… Nebudu popisovat, jak působila na veřejnost půlnoční mše vodňanského velekněze, ale oči všech byly tak orosené, jako vždy, když po celá dvě léta sloužili naši mladí kněží již „po česku“ a všichni se radovali z úspěchu, že zvítězila mateřština nad latinou i o těchto Vánocích… Po svátcích dostal katecheta Fencl dopis od dr. Farského, kde mu píše, že s radostí přijal jeho pozvání na přednášku a nejlépe že se mu hodí den 4. ledna 1920. Potěšil jsem se tou zprávou a k přednášce přichystal jsem orámování několika písněmi, jako revoluční Povstaň veliké město Pražské, Vítajte bratři milí a některá česká Věřím atd. Dr. Farský přijel v poledních hodinách, i šli jsme mu oba naproti na nádraží. Poseděli jsme s ním chvíli v hotelu u Mašků a Farský, sotva odpočinul, si přál jíti na procházku kol města, aby poznal krajinu. Šli jsme k Vojtěchu, kam rád chodil Julius Zeyer a mezi rybníky k řece Blanici, na Kulaťák, odkud si dal ukazovati jednotlivá místa dějinně významná a tak měli dosti času vše mu vylíčit, krajinu i lid, jak jsem již na počátku článku uvedl. Při zpáteční cestě zašli jsme i do kostela a Farský se zájmem prohlížel Alšovu výzdobu a vyslechl několik veselých příběhů o slavném Mistru při jeho malování ve Vodňanech. Např. o vodňanském kapru nad oltářem, který se dívá na všechny strany následkem zkreslené perspektivy; odtud nadávka „vodňanští kapři“. Ač na věži W značí Wokoun, děkana, který dal svým nákladem kostel opraviti. Muzeem pak nás prováděl pan učitel Haštel Mostecký a ukázal mnohé uložené památky z různých dob. Farský o všechno se nesmírně zajímal, zvlášť o knihovnu Mistra Kampana. Před večerem vrátili jsme se k Maškům, katecheta odešel obstarati si některé náležitosti k přednášce dr. Farského a požádal mne, abych s Farským ještě pobesedoval. Musel jsem vyprávěti všechny již zběhlé události vodňanské, také zápas s děkanem o půlnoční českou mši z právě vyšlého sešitu misálu, z nichž mnohé z vypravování katechety a z časopisů znal. Vyptával se na mé poměry, co studuji, jak na škole hudební se mi líbí, o ostatních kaplanech, co přináší Fencl z Ohniska, kteří z Pošumaví jsou z mladší generace nadšení pro naši věc, na učitelstvo a obyvatelstvo co zajímá atd. Byl jsem rozhovorem tím uchvácen, když jsem zjistil, jak opravdově je naší věci oddán
a on zase se divil, že náš lid již domyslil a stojí dále vpředu, co zatím leckde kněží sice horují pro reformy a vlastenčí, ale nedomýšlí a čekají, až za ně někdo je vymůže nebo vybojuje… „Je nutno jezdit a stále přednášet a uvědomovat národ v této chvíli, která se již nikdy nevrátí a může se jen získat a nemůže se prohrát! Proto jsme se rozjeli po všech našich krajích (a jmenoval ty osvícené horlivé kněze Dlouhého–Pokorného, dr. Statečného, Diviše, Rába, dr. Kováře, br. Zahradníka–Brodského, Pavlíka z Moravy, Spisara ze Slezska i ze Slovenska a jiné a jiné…). Jest nás v Klubu duchovenstva na 3 000 a kdyby všichni jednomyslně šli a pracovali, snadné by bylo vítězství…“ Jestli jsem tímto rozhovorem byl nadšen, bylo to ještě málo proti tomu, co se událo večer. Večer jej skvěle uvítal a uvedl katecheta a náš pěvecký sbor proložil svými sbory přednášku, jak bývalo u nás zvykem. Sál divadelní byl přeplněn, neboť zde přišel Farský do půdy rozvlažené. Farský začal všeobecně, jaký býval náš lid, poměr jeho k vrchnostem ať duchovním nebo světským; o jeho zbožnosti, otcích pevného přesvědčení, našich mučednících, svérázné kultuře, Cyrillu a Methoději, jejich obětavosti a šetrnému se chování ke zvykům národa, až se dostal postupně v ději, že dva největší odvěcí nepřátelé naši byli Germané a Řím, věční spojenci na ovládnutí světa. Sami jsme jim pomáhali vítězit, pěstovali jsme mezi sebou nenávist a nebylo lásky k sobě, ba ani k mateřštině. Ale nyní chceme i my být lepší a víme, jak hrozné bylo, když museli Slované ve válce právě prošlé jít proti sobě, a nutno se napravit, a to se může stát jen opravdovým náboženstvím, bez přetvářky s plným přikloněním se biblické prostotě a opravdovosti, zachovávati čistotu nejen u lidí, ale i kněžstva. Proto chceme, aby i kněží se ženili, vychovali vlastní děti, které by poznaly teplo rodinného domova, mohly se hlásit ke své mateři i otci, jak dávno v Čechách bývalo. Vyložil všechen program a požadavky Jednoty klubu pokrokového duchovenstva a že nyní jsou posláni do Říma k sv. Otci zvláštní poslové, aby jej nejen tlumočili, ale důrazně žádali! Že se právě doslechl, že i od nás z Ledenic děkan Krojher jest také mezi nimi. Prý sv. Otec se k požadavkům vyslovil větou: „Non possumus! (Nemůžeme!)“ Proto na 8. ledna 1920 je svolána schůze do Prahy a tam musí padnouti rozhodnutí: když vy „non possumus - nemůžeme“, tedy my zase bez vás „můžeme“. Ano, musíme se postavit na své vlastní nohy! Sál tleskal, tleskal a když žádal, kdo má jaký dotaz, přihlásil se první pan katecheta! Dokončení na str. 7
6
Karel Čapek: O pěti chlebích... Co proti němu mám? Já vám to povím rovnou, sousede: ne že bych měl něco proti jeho učení. To ne. Jednou jsem poslouchal jeho kázání, a já vám řeknu, málem bych se byl taky stal jeho učedníkem. Tehdy jsem se vrátil domů a povídám svému bratranci sedlářovi, ty, to bys měl slyšet; řeknu ti, je to svým způsobem prorok. Moc krásně mluví, jen co je pravda; zrovna se v člověku srdce obrací; já vám měl tehdy oči plné slz, byl bych nejraději zavřel svůj krám a šel za ním, abych ho už nikdy neztratil s očí. Rozdej všechno, co máš, řekl, a následuj mne. Miluj bližního svého, pomáhej chudým a odpouštěj těm, kdo ti ubližují, a takové věci. Já jsem obyčejný pekař, ale když jsem ho poslouchal, tak vám byla ve mně taková divná radost a bolest, já nevím, jak bych to řekl: taková tíha, že bych klekl na zem a plakal, a při tom tak krásně a lehko, jako by ze mne všechno padalo, víte, všechna starost i zlost. Tak já tehdy povídám svému bratranci, ty troubo, mohl by ses stydět; mluvíš samé hamižnosti, co ti je kdo dlužen a že máš platit tyhlety desátky a přirážky a úroky; kdybys raději rozdal chudým všechno, co máš, opustil ženu i děti a šel za ním... A to, že léčí nemocné a posedlé, to bych mu taky nevytýkal. Pravda, je to divná a nepřirozená moc; ale to přece každý vidí, že naši ranhojiči jsou žabaři a ti římští nejsou o nic lepší; peníze brát dovedou, ale když je zavoláte k umírajícímu, tak jenom pokrčí rameny a řeknou, že jste je měl zavolat dřív. Dřív! Má nebožka žena stonala dva roky krvotokem; já ji vodil po doktorech, nemáte ponětí, co peněz to stálo, a nepomohl jí žádný. Kdyby byl on už tehdy chodil po městech, byl bych před ním padl na kolena a řekl: Pane, uzdrav tuto ženu! A ona by se dotkla jeho roucha a uzdravila by se. Takhle chudák zkusila, že se to ani povídat nedá.To teda bych mu chválil, že uzdravuje nemocné. To víte, felčaři proti tomu křičí, a prý podvod je to a fušerství, a chtěli by mu to zakázat a kdesi cosi; ale to už tak máte ty všelijaké zájmy. Kdo chce pomáhat lidem a spasit svět, vždycky naráží na něčí zájem; všem se nemůžeš zavděčit, to jinak nejde. Říkám, uzdravovat muže a třeba i mrtvé ať křísí; ale to s těmi pěti chleby neměl dělat. Jako pekař vám řeknu, že to byla velká křivda na pekařích. Vy jste tu věc o těch pěti chlebích neslyšel? To se divím; všichni pekaři jsou zrovna bez sebe nad tím případem. Tak prý za ním přišel veliký zástup na místo pusté, a on uzdra-
NZ 1/05
AKTUÁLNĚ
voval jejich nemocné. A když bylo k večeru, přistoupili k němu učedlníci jeho, řkouce: "Pusté jest místo toto, a čas již pominul. Propusť zástupy, ať jdouce do městeček, nakoupí sobě pokrmů." On pak řekl jim: "Není jim potřebí odcházeti, dejte vy jim jísti." A oni řkou jemu: "Nemáme zde, než pět chlebů a dvě rybě." On pak dí jim: "Přinestež mi je sem." A rozkázav zástupu posaditi se na trávě, a vzav těch pět chlebů a dvě rybě, vzhlédl v nebe, požehnal, a lámaje, dával učedlníkům ty chleby, a učedlníci zástupům. I jedli všichni a nasyceni jsou. I sebrali, což zbylo drobtů, dvanácte košů plných. Těch pak, kteříž jedli, bylo okolo pěti tisíců mužů, kromě žen a dětí. Uznejte, sousede, že tohle si žádný pekař nedá líbit; jak by k tomu přišel, ne? Kdyby se to mělo stát zvykem, že by kdekdo pěti chleby a dvěma rybičkami nasytil pět tisíc lidí, pak aby se šli pekaři pást, nemám pravdu? Co se týče těch rybiček, vem to nešť; ty rostou ve vodě samy a může si je nalovit, kdo chce. Ale pekař musí draho kupovat mouku a dříví, musí mít pomocníka a vyplácet mu mzdu; musí si držet krámek, musí platit daně a kdeco, takže nakonec je rád, zbude-li mu nějaký groš na živobytí, aby nemusel žebrat. A on, on jenom vzhlédne k nebi a má dost chleba pro pět nebo kolik tisíc lidí; mouka ho nestojí nic, nemusí si bůhvíodkud nechat vozit dříví, žádné výlohy, žádná práce, - to se rozumí, pak ty chleby může lidem dávat zadarmo, no ne? A na to nekouká, že tím okolní pekaře připraví o poctivě zasloužený výdělek! Říkám vám, nekalá soutěž je to, a mělo by se mu to zatrhnout. Ať tedy platí daně jako my, chce-li provozovat pekařství! Na nás už chodí lidé a říkají, jak to, takové nekřesťanské peníze chcete za tenhle mizerný bochánek? Zadarmo to máte dávat, jako on, a jaký prý to je chlebíček: bílý, křoupavý a voňavý, že by se na něm člověk ujedl. - Už jsme museli snížit cenu pečiva; na mou čest, dáváme je pod výrobní cenou, jen abychom nemuseli zavřít krámy; ale kam to takhle povede, nad tím nám pekařům stojí hlava. Prý na jiném místě nasytil čtyři tisíce mužů kromě žen a dětí sedmi chleby a několika rybičkami, ale tam sebrali jenom čtyři koše drobtů; taky mu už asi ten jeho podnik tak dobře nejde, ale nás pekaře zničí nadobro. A já vám tadyhle říkám, že to dělá jenom z nepřátelství k nám pekařům. Obchodníci s rybami sic taky křičí, ale to víte, ti nevědí, co za své ryby chtít; to dávno není tak poctivá živnost
jako pekařský stav. Koukejte se, sousede: já jsem jednou starý člověk a jsem na světě sám; nemám ženu ani děti, tak copak já potřebuju. Tuhle jsem už říkal svému pomocníkovi, aby si mou pekárnu uvázal na krk sám. Mně tady nejde o můj prospěch; na mou duši, nejraději bych opravdu rozdal svůj nepatrný majetek a šel za ním a pěstoval lásku k bližnímu a všechno, co on káže. Ale když vidím, jak se postavil proti nám pekařům, tak si říkám: To zas ne! Já jako pekař vidím, že tohle není žádná spása světa, ale hotová pohroma pro naši živnost. Mně to je líto, ale to mu nedaruju. To nejde. Rozumí se, podali jsme na něho stížnost k Ananiášovi i k místodržícímu, jako pro rušení živnostenského řádu a pro pobuřování: ale to víte, jak u těch úřadů všechno jde na dlouhé lokte. Vy mě znáte, sousede; jsem mírný člověk a nehledám s nikým rozbroje; ale kdyby on přišel do Jerusalema, postavím se na ulici a budu volat: Ukřižujte ho! Ukřižujte ho! *** Povídkou z Knihy apokryfů připomínáme 115. výročí narození autora, o kterém se dvě generace učily ve škole, že byl programový ateista. (red)
Z ekumény * Nemecká ekumenická iniciatíva „Cirkev zdola“ požaduje, aby sa Evanjelická cirkev v Nemecku viac zasadzovala za chudobných. Predmetom kritiky sú aj stanoviská synody Evanjelickej cirkvi v Nemecku, ktorá sa skončila minulý týždeň vo štvrtok. „Cirkev musí vo väčšej miere ovplyvňovať politiku v prospech sociálne odkázaných a požadovať sociálnu spravodlivosť. Na to je potrebné aj väčšie daňové zaťaženie bohatých,“ uvádza sa v stanovisku iniciatívy. Podľa kritikov sa evanjelická cirkev v uplynulom období nevyjadrovala dosť rozhodne proti drastickým sociálnym reformám v Nemecku. Iniciatíva „Cirkev zdola“ je zväzom 37 cirkevných a spoločensko-kritických zoskupení. * Evanjelická cirkev v Nemecku vyzvala k novej odvahe pre rodičovstvo. „Je potrebné, aby sme vzhľadom na zmenenú vekovú štruktúru populácie v Nemecku zmenili spôsob myslenia“, uvádza sa v stanovisku synody cirkvi. Spoločnosť musí vytvoriť lepšie predpoklady pre zlučiteľnosť zamestnania a rodičovstva. Podniky, úrady a vzdelávacie inštitúcie by mali vytvoriť možnosti práce na čiastočný úväzok aj pre mužov. To umožní, aby sa mladé manželské páry ľahšie rozhodovali pre rodičovstvo. (op)
NZ 1/05
Z NÁBOŽENSKÝCH OBCÍ
Dopis Akademického klubu Tábor I vy buďte živými kameny, z nichž se staví duchovní dům, abyste byli svatým kněžstvem a přinášeli duchovní oběti, milé Bohu pro Ježíše Krista. 1P(t) 2,5 Náboženství a přírodní vědy se nevylučují, jak si někteří myslí, nebo jak se jiní obávají, ale navzájem se doplňují a podmiňují. Uvažování věřícího se Bohem začíná, uvažování fyzika se Bohem končí. Max Planck (1858-1947), zakladatel kvantové chemie a nositel Nobelovy ceny (1918) Vážení a milí, sestry a bratři, v tento adventní čas vás všechny zdravíme zvlášť srdečně s přáním požehnaných Vánoc a roku 2005 naplněného Boží milostí a pravou svobodou Božího Ducha, jenž nám dává možnost sklízet z jeho ovoce (Ga 5,2223) a také sílu setrvat v poznané pravdě, bránit se destrukci nosných hodnot a tak zůstat věrni životadárnému odkazu předků. Jsme naplněni vírou v Boží milost, která nám po dobu více než půldruhého tisíciletí umožňuje zachovávat naši etnickou existenci v sousedství osobitého, agresivního spoluevropana, který několikrát otevřeně usiloval o naši likvidaci (genocidu) a jehož některé kmeny
v tomto úsilí nadále pokračují. Z milosti ovšem vyplývá tušení Božího záměru a úkolu, jehož splnění je od nás v tomto evropském prostoru a času očekáváno. Mohlo by to být obnovení a pokračování v reformačním, humanizačním a demokratizačním úsilí. V tomto krizovém období se ovšem nemůžeme honosit garniturou osobností (jakou jsme bývali obdařeni v historii) a to jak na úseku politiky, kultury, školství a vzdělanosti, tak i religia či vojenství, jež by byla těmto úkolům práva. Církevní reprezentanti žehnají revanšistickým, postnacistickým sjezdům, členové sněmoven si připíjejí a vítají exponenty zmíněných kruhů a jsou jim nabízena a udílena, stejně jako mediálním komentátorům, uznání a vyznamenání za šíření cizácké a vlastizrádné filosofie dějin. Ministr zahraničí se oficiálně zúčastňuje na našem území odhalování pomníku bývalého císaře pána, Habsburka, který se ani nenechal korunovat za českého krále, takže je u nás cizím vetřelcem a arogantním okupantem. Na tyto projevy postmoderního naivního liberalismu (že všechno, co není zákonem zakázáno, je dovoleno), bychom si měli dávat bdělý pozor. Doufejme, že v EU budou štvavé výstřelky nacistických pohrobků a imperialistických velmocenských residuí znemožněny připravovanou ústavou.
Josef Pícha: Co také předcházelo... Dokončení ze str. 5 Všem to bylo divné. A ejhle! Ten začíná ze široka, mluví o Husovi, jenž se stále na soudě dovolával a hlásil, že je opravdovým synem matky římské – katolické církve, jak ctil Marii a že způsobila to tehdejší doba, že po slyšení mu nebyl dán obhájce, že se mohl obnoviti znovu jeho proces, a zas mluvil o Žižkovi, Prokopu Holém a jiných, jakými byli obhájci kalicha a že na konec jim Řím ustoupil a přijal za věrné syny své a potvrdil přijímání z kalicha kompaktáty. Že by ani nyní nedoporučoval boj vésti až na ostří nože, že vlastně kompaktáta stále jsou v platnosti, že by stačilo dožádati se znovu jich obnovení. Nastal nyní veliký neklid v posluchačstvu, které užaslo, neboť takový tón dosud nikdy od pátera Fencla neslyšelo! Nyní měl slovo zase dr. Farský. I jeho překvapilo Fenclovo obrácení, ale odpověděl rázně, stručně: „Ano, kompaktáta nám Řím sice dal, ale nikdy slibu svého nedodržel a
kompaktáta zrušil a proto, odpusťte, ani že já věrolomníkům nevěřím! A 8. ledna budu hlasovati mezi těmi (třeba jich bylo málo!), kteří budou hlasovati nejen pro opravy, ale pro novou, samostatnou a vlastní církev Kristovu!“ Aplaus neznal mezí, posluchačstvo jásalo, hlasitě souhlasilo, že vyvstává jeden jménem Princ (z Pražské ulice), děkuje Farskému a žádá, aby všem kněžím takto smýšlejícím vyřídil pozdrav a slib, že jižní Čechy s Vodňany jednotně a pevně budou státi za Prahou a jako uvítali při převratu samostatnost politickou ještě vřeleji než předkové naši uvítali kompaktáta, přijmou svobodu a samostatnost náboženskou. Pan katecheta, na něhož zdrcujícím způsobem účinkoval závěrečný průběh schůze, jaký nečekal, se mezitím, co hlásili se ještě noví a noví řečníci, nenápadně z jeviště divadelního sálu zadním vchodem – vytratil… Mluvil ještě z učitelstva odb. učitel J. Vej-
7 Rok 2005 je půlkulatým jubilejním 85. rokem trvání CČSH. Měl by být rokem úsilí o „obnovu naší církve“. Ta ovšem znamená jednak návrat k životadárným základů, a odkazu zakladatelské generace a jednak snahu o modernistickou reflexi gigantického a stále se urychlujícího nárůstu základních vědeckých poznatků a o jeho naplnění Duchem Kristovým. Ze snahy respektovat výše uvedené a z přihlédnutí k výsledkům členské ankety vyplývá tento plán náplně setkání v letním semestru 2005, na která vás srdečně zveme a která začínají ve 14.30 h na Botanické č. 1.: 12. únor - ThDr. R. Hobza a Mgr. V. Štěpánek: „85. výročí založení CČSH - reflexe a perspektiva“. Volební shromáždění (začátek ve 14 h). 12. březen - Doc.ing.dr. JUDr. J. Holeček: „Ústava (zákony) Evropské unie“. 9. duben - PhDr. E. Mádrová: „Psychologie aktivního stáří“. 14. květen - ThDr. P. Šandera: „Komentář k Základům víry“. 11. červen - Ing. J. Pavlík: „Reformace a protireformace na Moravě“. Duchovní úvod k setkáním bude zajišťovat sestra farářka M. Skálová, vycházky, které se budou konat zpravidla v sobotu následující po klubovém setkání, budou zajišťovat bratři MUDr. L. Skála a Ilja Lorek, který bude též připravovat texty sond do historie. Doc.dr. Jaroslav Holeček, předseda Radoslava Nezhybová, jednatelka Miloslava Skálová, duchovní rádce vara, děkuje Farskému za jeho obětavost a krásná slova a František Rotbauer jej znovu zval k přednášce, až padne „velké rozhodnutí“. „Nebudu třeba moci, ale pošlu vám jiné!“, přidal dr. Farský. Stanovený čas uběhl, Farský musel k vlaku, aby ráno zase byl v úřadě ministerstva školství a tak nerad se lid rozcházel z této poslední jeho schůze (4. ledna 1920), ještě před založením církve. Šel jsem s ním na vlak a posteskl si, že když přijel, vítali jsme jej dva a nyní s ním jdu sám… „Nejdete sám, jdou všichni, kdo byli na schůzi a jejich duševní podstať bude ještě čas řešit, co bylo zjitřeno a podle pátera Fencla soudím, že i u nich nastane třídění duchů…“ Loučím se, když vlak již je v nádraží, postesknu si znovu, ale on praví: „Nestýskejte si! Jen zralým a silným víry patří vítězství a pro vás si ještě přijdem, abyste mohl splniti své poslání…“ Uléhal jsem s divnými pocity a myšlenkami jako asi tehdy všichni účastníci. Stále myslí mi procházel obraz vysoké postavy zaníceného dr. Farského, jeho pádné argumenty.
8
Kalendarium-leden
3. 1. 1795 - V Petrohradě byla uzavřena smlouva mezi Rakouskem a Ruskem o třetím dělení Polska; při druhém dělení (1792) nezískalo Rakousko žádné území. Tentokráte rozšířilo svůj územní zábor z prvního dělení Polska (Halič) o území tzv. Západní neboli Nové Haliče včetně Krakova. Tato smlouva byla rozšířena o další dvě smlouvy: rakousko-pruskou a prusko-ruskou z 24. října t. r. 3. 1. 1890 - Sbor důvěrníků mladočeské strany vydal prohlášení, v němž neskrýval údiv nad tím, že nebyli zástupci této strany přizváni na vídeňské porady o řešení národnostní otázky. 4.-19. 1. 1890 - Ve Vídni probíhala z iniciativy Taaffeho vlády česko-německá jednání, která měla vyřešit národnostní spory 80. let a bezprostředně ukončit německou pasivní rezistenci v zemském sněmu. Proběhlo celkem 14 porad a schůzí, kterých se účastnilo 5 ministrů (v čele s premiérem Taaffem a ministrem Pražákem), delegace staročechů (F. L. Rieger, K. Mattuš, A. O. Zeithammer), zástupci klubu konzervativních velkostatkářů (R. Clam-Martinic, hrabě B. K. Kinský, kníže J. Lobkovic), čtyři němečtí liberálové (v čele s E. Plenerem a F. Schmeykalem) a tři zástupci ústavověrných velkostatkářů; celkem šlo o osmnáct osob. Výsledkem byly tzv. punktace, tj. 11 konkrétních bodů, v nichž se naznačovalo možné řešení. I když se jimi formálně nerušila politická jednota Čech, fakticky se otevíraly cesty postupnému štěpení země. Cílem bylo dosáhnout pokud možno maximálního oddělení německých a tzv. smíšených (česko-německých) oblastí. Punktace otevíraly cestu k postupnému národnostnímu (a později i politickému) rozpadu země. Tak byly interpretovány a oslavovány na německé straně jako politické vítězství (v Teplicích 9. února 1890). Podstatou punktací byla úprava veřejné správy v Čechách (revize obvodů okresních a krajských soudů, obchodních a živnostenských komor, rozdělení zemědělské a školní rady) podle národnostních kritérií. Punktace byly zveřejněny 27. ledna t. r. a bezprostředně poté schváleny poslaneckými kluby zúčastněných stran na jednání. Od počátku se proti nim ostře postavila národní strana svobodomyslná (mladočeši). 4. 1. 1900 - Narodil se Čáslavicích u Třebíče Bedřich Fučík (+ 2. 7. 1984 v Praze) - literární kritik a historik, editor a překladatel. 4. 1. 1990 - Oznámena byla výrazná devalvace koruny vůči západním měnám. 5. 1. 1355 - Karel byl v chrámu sv. Ambrože v Miláně korunován železnou lombardskou královskou korunou. 6. 1. 1830 - Narodil se v Herálci u Humpolce
Z CÍRKVE Adolf Kosárek (+ 3. 10. 1859 v Praze) malíř. 6. 1. 1850 - Narodil se v Cerhonicích Ladislav Stroupežnický (+ 11. 8. 1892 v Praze) dramatik. 6. 1. 1920 - Proběhl likvidační sjezd pokrokové strany, většina členů vstoupila do národně socialistické strany, část vytvořila Realistický klub (byl založen 21. března 1920 E. Rádlem a Z. Nejedlým). 8. 1. 1890 - Narodil se v Hradci Králové Rudolf Medek (+ 22. 8. 1940 v Praze) - spisovatel a dramatik. 8. 1. 1920 - Byla vyhlášena naše církev, do které v krátké době vstoupilo přes půl milionu lidí. Přesto však byla státem uznána až 15. září t.r. 8. 1. 1970 - Zemřel v Praze Jaroslav Werstadt (* 21. 3. 1888 v Plzni) - historik, který od roku 1919 budoval Archiv národního osvobození a v letech 1929-39 byl archivářem a knihovníkem Památníku osvobození. Vydával časopis Naše revoluce a byl editorem řady dokumentů a sborníků o odboji za války. Jako významný činitel první republiky byl v letech 1939-45 vězněn v koncentračním táboře Buchenwald. Po válce se stal vedoucím pracovníkem nového Vojenského historického ústavu a stačil ještě vydat Odkaz dějin a dějepisců (1948). Po únoru 1948 musel ze svého pracoviště odejít. 9. 1. 1420 - V Kutné Hoře došlo k "honu" na přívržence kalicha, kteří byli zaživa házeni do šachet. 9. 1. 1820 - Narodil se v Holasovicích ve Slezsku Pavel Křížkovský (+ 8. 5. 1885 v Brně) - skladatel a sbormistr, mj. i učitel Leoše Janáčka. 9. 1. 1890 - Narodil se v Malých Svatoňovicích Karel Čapek (+ 25. 12. 1938 v Praze) - prozaik, dramatik, novinář a překladatel. 9. 1. 1995 - Zemřel v Praze Jan Bauch (* 16. 11. 1898 v Praze) - malíř, sochař a ilustrátor. (red)
Rekreace Betlém Oznamujeme, že z technických důvodů se zahájení sezóny rekreačního zařízení Betlém v Janských Lázních posouvá na 1.4.2005. Objednávky na duben a následující měsíce přijímáme už teď na e-mailové adrese
[email protected] nebo tel.: 495 511 067. Děkujeme za pochopení. Královéhradecká diecéze
NZ 1/05 AKADEMICKÝ KLUB TÁBOR zve na klubové setkání 15. ledna od 14.30 h. Na programu je poslední přednáška zimního semestru 2004/2005 ThDr. Světly Košíčkové na téma: „Věroučný odkaz prof. Zdeňka Trtíka“, která se koná v Brně na Botanické. (jh)
Čtenářům našeho časopisu Omlouváme se našim čtenářům, že jsme z technických důvodů dosud nepřiložili číslo účtu, na které nám mohou zasílat příspěvek na tisk a distribuci časopisu. Zjistili jsme totiž, že dnes není tak jednoduché zvolit banku, která by si neúčtovala neúměrně vysoké částky za jednotlivé pohyby na účtu. Příspěvky zatím můžete zasílat složenkou na adresu redakce, i když ani to už není nejlevnější. Číslo účtu přiložíme v nejbližší době. Děkujeme za pochopení. Rádi bychom také touto cestou poděkovali všem, kteří nám poslali vánoční přání a dopisy, v nichž bylo mnoho povzbudivých slov a uznání naší práce. Opravdu jste nám udělali radost a vaše slova nás přesvědčila o tom, že jste velice dobře pochopili, že naší snahou není jen dělat za každou cenu rozruch a vyhledávat maličkosti, ale chceme i malým dílem přispět k nápravě mnohých negativních jevů v naší církvi. Skutečně ze srdce děkujeme! (red) NÁCHOD. Náboženská obec zve na bohoslužby: 6. ledna - čtvrtek - Zjevení Páně v 16.30 h a 9. ledna - Křtu Páně - v 8.30 h. V neděli 9. ledna se koná od 16 h koncert Dechové harmonie ZUŠ Náchod (umělecký vedoucí Jaroslav Vlček) "Loučení s Vánocemi". Alianční modlitební týden začíná v Náchodě v pondělí 10. ledna - shromáždění se konají vždy v 18 h. * 10. 1. - Farského síň Husova sboru - vede farář Kovalčík (CČSH) - káže P. Jirásek (ŘKC) * 11. 1. - evangelická modlitebna na Purkyňově ul. v Náchodě - vede farář Vašina (ČCE) - káže D. Kvasnička (CB) * 12. 1. - sbor CB - káže V. Vurst (CASD) * 13. 1. - děkanský kostel sv. Vavřince - vede P. Partyka (ŘKC) - káže Kovalčík (CČSH) * 14. 1. - evangelický kostel Šonov - náchodská ekumena spolu s ekumenou z Nového Města nad Metují (zk)
NOVÝ ČESKOSLOVENSKÝ ZÁPAS - týdeník členů Církve československé husitské Vydávají členové Církve čs. husitské, adresa redakce: Vratislavova 8, 120 00 Praha 2 Šéfredaktorka: Dr. Helena Noemi Bastlová, grafik: Jan Rohlíček http://www.cirkev-online.cz redaktoři: Hana Rohlíčková a Mgr. Pavel Mašek, tel.: 242441598, e-mail:
[email protected] Tisk a distribuce vlastní pro vnitřní potřebu členů Církve československé husitské
