Ročník I. Cena 2 Kč Cena 2 Kč Cena 2 Kč Cena 2 Kč Cena 2 Kč Cena 2 Kč Cena 2 Kč Ročník I

číslo

Sever

Nezávislý časopis 24. střediska

Ročník I. • Cena 2 Kč • Cena 2 Kč • Cena 2 Kč • Cena 2 Kč • Cena 2 Kč • Cena 2 Kč • Cena 2 Kč • Ročník I.

KDO ZA CO MŮŽE Test,Recenze,Fejetonek Radana MZZD: Obsah 1 Lucka + ·tûpán Úvodník 2 DO-RE-MI Mrtvola za zavřenými dveřmi 3 Dá‰a Computer madness 4 Povídka Drby 5 Fredy Hlody 6 Mráãkova rubrika Dáša & DO-RE-MI 7 Mráãek Drby Psychotest 8 Radílek, ·tûpán,… Rozhovor Blanky a Fredyho 9 Computer madness Recenze na film (Láska přes internet) 10 ·mudla Fejetonek o nesplněných… 10 Úvodník Mráčkova rubrika 11 Lucka VELIKONOCE 12 Grafická úprava Cyklovýprava 14 ·tûpán Ilustrace Není úniku 16 ·tûpán, Martin, Lucka Střediskový sraz 17 Rozhovor Adresy táborů 18 Blanka Soutěž od Bubáčka 18 SoutûÏ Bubáãek Pokud by snad někdo chtěl přispět do Cenzura v˘prav tohoto časopisu, nechť předá svůj ·tûpán, Lucka článek někomu inteligentnímu z Feri spe‰l thenks redakce. (nejlépe na disketě ((z toho Frantovi za pÛjãení přepisování aby se člověk xeroxu Co se ještě neví? * 5. číslo * I. ročník * Nezávislý časopis 24. střediska Sever

strana 1

Milý čtenáři, asi se divíš, že Tvůj oblíbený časopis vychází po tak dlouhé době. Je to způsobeno několika faktory. Asi největším byla naše (moje a Rádi) cesta do Itálie, kterou se pozdrželo vydání květnového čísla, které nakonec stejně nevyšlo. Dalším faktorem byla samozřejmě škola a mnoho dalších. Přemýšlela jsem, jak Ti to, milý čtenáři, jen vynahradím. Třeba tím, že zkusím napsat nějaký originální úvodník. No jo, ale jak? Mráček mi poradila, že mám začít asi takhle: „Začíná léto, doba dovolených a prázdnin…“ To vypadá spíš jako nabídka z katalogu cestovní kanceláře Fischer. Ale pravda je, že prázdniny se pomalu, ale jistě blíží a s nimi i tábory, různé návštěvy babiček, dovolené s rodiči a s kamarády a podobné „radovánky“… Teď jsem našla pozoruhodnou věc, která se bude líbit hlavně holkám. Nebudu Tě, milý čtenáři, už déle napínat: Jistě znáš, protože, kdo by neznal, Murphyho zákony. Ale už jen málokdo zná zákony matky Murphyové. Matka Murphyová byla velmi moudrá žena, která bohužel zůstala, tak trochu ve stínu svého syna. Tak jsem se rozhodla Ti, milý čtenáři, jich tady několik reprodukovat, abys byl taky „in“. Takže: • Kdyby Bůh nestvořil ženu, muži by neměli koho obviňovat za své chyby. • Ženám se během jejich života líbí jednoduché věci. Jako například muži. • Pravidlo dvojího metru: Když je nachlazen muž, je ‚bezmocný‘. Když je nachlazená žena, je to jen ‚posmrkávání‘. • Manželství je nejrychlejší způsob, jak zkazit dobrý vztah. • Rozvod není tak hrozný, když si uvědomíte, jaká je druhá alternativa. A na konec ještě 1. zákon manželství: Je to vždy vina toho druhého. Tak tohle byla jen taková malá ukázka některých mých oblíbených postřehů a zákonů matky Murphyové. Ale spíš bych se měla vrátit k mému původnímu tématu: „Začíná léto, doba dovolených a prázdnin…“ Takže si je všichni užijte, načerpejte nové síly a zase někdy AHOJ LUCKA PS: Přeji vám všem, se kterými už se neuvidím pěkný tábor bez deště (tzn. bez povodní) a jiných katastrof.

Radano, vše nejlepší k narozeninám (už konečně můžeš jezdit v autě vepředu)

Co se ještě neví? * 5. číslo * I. ročník * Nezávislý časopis 24. střediska Sever

strana 2

†Mrtvola za zavfien˘mi dvefimi† Chodníky byly ještě mokré od nočního deště, když se Puštík vracel ospalý a unavený z noční domů. Práce tramvajáka ho vyčerpávala a zvláště ty noční jízdy. Tohle byla už třetí za sebou. Už se těšil na teplou postel. Blížilo se léto, ale takhle brzy ráno byla ještě pořádná zima. Zrovna zahýbal za roh a myslel na svoji manželku Lenku, která na něj vždy po noční trpělivě čekala, když v tom ho porazilo kolo, které bylo natolik obalené slepičím peřím, že jezdec vůbec nebyl vidět. Jediné, co mohl v tu chvíli Puštík zaregistrovat, kromě peří, byly půl metru dlouhé vlasy, které za tím vším vlály. Než se stačil sebrat ze země, ta divná věc odletěla pryč. Puštík si pomyslel, že se mu to asi zdálo, a tak se zvedl z chodníku a pokračoval v cestě. Odemkl dveře a zahulákal do předsíně: „Tak jsem tady! Postav na kafe!“ Takhle vcházel do bytu po každé noční, stejná slova a stejně automatické pohyby. Ale dál už tradiční scéna nepokračovala. Teď se totiž mělo ozvat Lenčino: „Káva už je na stole,“ ale v bytě bylo ticho. Asi někam odešla, pomyslel si a vešel do kuchyně. Tam bylo vše jako vždy. Postavil si na kafe a šel se podívat po Lence, jestli mu tady nenechala nějaký vzkaz. Nic tu nebylo. Chtěl se jít ještě podívat na balkon, když tu uviděl… co? No to je dobrá otázka. Na první pohled to bylo zcela neidentifikovatelné a nepopsatelné. Puštíka zachvátila hrůza. Na druhý pohled to bylo taky nechutné a na ten třetí… Celý zděšený odešel do kuchyně dát si panáka, pak ještě jednoho, pak vypil kafe, které se mezi tím uvařilo a šel k telefonu. Na ministerstvu vnitra začínají každý den pracovat až tak kolem desáté a sám ministr přichází až tak kolem poledního. Takže když se chvilku před osmou rozdrnčel na ministerstvu telefon, byl v budově pouze vrátný, dvě uklízečky a jedna z ministrových sekretářek, která si zrovna lakovala nehty. Po pátém zazvonění zvedla sluchátko a rozmrzelým hlasem řekla: „Sekretariát ministerstva vnitra, prosim,“ pak sebou náhle cukla, čímž si rozlila kafe po stole a roztřeseným hlasem řekla: „Pan ministr tu není a přijde kolem poledního.“ Zavěsila. Nešťastný Puštík odložil sluchátko a po dlouhém

přemýšlení si lehl v kuchyni na gauč a usnul. Okolo jedné hodiny ho probudil podivný zápach. Sáhl znovu po sluchátku. Tentokrát byl úspěšnější. Telefon zvedla druhá sekretářka a hned ho přepojila k ministrovi. Poštolka zrovna hledal na klávesnici otazník a nebyl moc nadšený, že mu někdo jeho čtvrthodinové pátrání přerušuje. Když však slyšel o koho se jedná, hned sluchátko zvedl. Pak už šlo všechno hrozně rychle. Poštolka zavěsil, a začal hledat soukromé číslo na ředitele FBI. Zanedlouho už měl vše dohodnuté, vstal, oblékl si kabát, zavolal řidiče své limuzíny a vydal se na letiště. Letadlo z Washingtonu se pomalu snášelo na Ruzyňské letiště. Americký expert na mimozemské civilizace Frederick Fred se zamyšleně díval z okýnka na přibližující se Prahu a přemýšlel o úkolu, který ho čekal. Po vydatném obědě se Frederick Fred ubytoval v hotelu Intercontinental a šel si zaplavat do bazénu. Druhý a třetí den nebyly jiné. Nešťastný Puštík nechodil do práce, ale aby nemusel být doma, kde to smrdělo čím dál tím více, trávil veškerý svůj čas v hospodě Na Růžku. Pátý den po tom, co Puštík objevil „zbytek“ Lenky, si k němu v hospodě přisedl jeho bývalý spolužák Delík. Po několika pivech se rozpovídali, nejdříve nezávazně, ale pak v sobě začali nacházet ztracenou důvěru. Delík Puštíkovi vyprávěl o jeho zážitcích z práce, povoláním byl totiž detektiv. Také si Puštíkovi postěžoval, jak mu někdo krade každý měsíc slepice. To Puštíkovi připomnělo onu záhadnou srážku s tou divnou koulí. Delík nakonec Puštíkovi slíbil, že s ním půjde domů a také zavolá svého kamaráda Čolka z patologie, aby Lenku konečně odvezli. Den poté, co Lenku odvezli, volal Puštík znovu na ministerstvo, kde mu rozmrzelá sekretářka řekla, že pan ministr je na obědě s tím americkým expertem a ať zavolá odpoledne. Puštík rázem ztratil veškerou důvěru k ministerstvům a pak si uvědomil, že jediný, kdo mu může opravdu pomoct je Delík. Ten také odpoledne volal. Pozval Puštíka k sobě na slepičí farmu na večeři (na slepičí polívku, slepici na


strana 3

paprice a na slepičí salát). Byl totiž den před úplňkem, což byl den, kdy se Delíkovi ztrácely ty slepice. Po výborné slepičí večeři si oba otevřeli lahváče a čekali. Přesně o půlnoci se z kurníku začali ozývat divné zvuky. Když to Delík s Puštíkem zaslechli, vydali se potichu a hlavně nenápadně ke kurníku. Najednou je oslepila ohromující záře, která ozařovala celé okolí. Ze vzduchu se blížila jakási létající věc. Když se Delík trochu probral ze šoku, zaslechl vrzavé zvuky. Byly slyšet čím dál tím více, jak se kolo, které je vydávalo, čím dál tím více blížilo k nim. Až dlouho po tom, co vše skončilo, zjistili, že byly svědky unikátního meziplanetárního setkání vedené kým

jiným, než samotným Frederickem Fredem. Nejdříve vydal nové pokyny Bubáčkovi (už jste jistě pochopili, že to divné kolo, je Bubáček, znetvořený službou mimozemské civilizaci), jako například zničení dalších nebezpečných osob apod. Pak se obrátil na Delíka a na Puštíka. Chvíli je zkoumal svým uhrančivým pohledem a pak se rozhodl, že Puštíka použije k úklidovým pracím v jeho soukromém UFO. Od té doby ho nikdo neviděl. Delík se stal jeho pomocníkem na Zemi a brzy na to druhým nejvyšším expertem na mimozemské civilizace v FBI. O pět let později zemi napadli mimozemšťané a rok na to už na Zemi nezůstal jediný pozemšťan. (Mimozemšťané z nich totiž vysáli všechny informace, jako třeba

Co m p u t e r m a d n e s s Ahoj. Určitě jste celí zvědaví, jak že se to staví počítač. Od minule už víme, co je třeba míti, nežli se pustíme do stavby. Takže v rychlosti. Monitor, kejs, základní desku s kabeláží a I/O porty, procesor, paměti, HDD, FDD, videokartu, mausku, obvykle také zvukovku či síťovku.

Díl druhý – konfigurace desky: 386 a níže přeskočit. 486 a Pentium – Nejdřív vezmeme manuál od základní desky a přečteme si, jak je deska nastavená. Každý procesor vyžaduje jiné nastavení desky. Některé desky se umí dle procesoru nastavit samy, ale ne všechny. Dle typu procesoru zjistíme, co jak má být nastaveno. Přepínání je vcelku jednoduché. Na desce jsou sady tzv. jumperů, což jsou malé černé umělohmotné vyndavací spoje. Přepínače jsou označeny jsou JP1 až milión. Platí že nesepnutý přepínač na sobě nemá jumper. Někdy je třeba dát jumper do polohy 2-3, ale to poznáte, protože jsou na přepínači tři kontakty a u jednoho je namalovaná jednička. Nebo je namalována v manuálu. Když je deska nastavená přistoupíme k vložení procesoru. Když ho obrátíme na záda, má v jednom rohu tečku, zkosení nebo jinou značku. Místo pro procesor (tzv. socket) má na sobě také nějakou takovouto značku. Značky patří k sobě. POZOR! Nesprávné otočení procesoru způsobí jeho vypálení ve 100%, desky pak v 90%. Příště vložíme desku do kejsu a připojíme k tomu něco z ostatního. Motto síťových počítačů:

Počítače nejvíce chráněné proti blbcům jsou obsluhovány blbci. Váš Šmudla Co se ještě neví? * 5. číslo * I. ročník * Nezávislý časopis 24. střediska Sever

strana 4

Z vysílání Policie âR Pátrá

Blanãina sbírka fotek

K událostem z minulého čísla 8. 4. Byl v Praze u polikliniky Mazurská zadržen nebezpečný delikvent, redaktor Štěpán Klimeš, na kterého podal žalobu císař Jan Jiří X. pro šíření poplašné zprávy, urážku na cti a pokus o vraždu. Okresní soud v Bojanech ho vzal do vazby a posléze ho odsoudil na 103 let do ústavu pro duševně choré na neznámém místě v Kosovu. Dále soud v Bojanech vyhlašuje celostátní pátrání po Lucii Kudělové, asi 170–180 cm vysoké černovlásce, naposledy spatřena 8. 4. ve vagónu mezinárodního rychlíku Dněprogvardějensk ve vagóně 7. třídy, který jel z Prahy do Belegradu (Bělehradu). Byla oblečena do černých kalhot a černého trika, měla brýle se zlatou obroučkou a zelenou sportovní bundu. Pokud o ní máte nějaké informace volejte číslo Policie či pražské centrály BIS. Dále zde máme informaci, že náš dlouholetý spolupracovník Mjr. Delík se stal předsedou vidlácké policie a nejvyššího vidláckého sněmu. Z dalšími zprávami se ohlásíme přesně za týden. Agent 008 Vysvětlivky: Mjr. = Major BIS = Bezpečnostní informační služba Bělehrad = Hlavní město Jugoslávie

Už jste někdy viděli Blančinou sbírku fotek? Nedávno byli tajní informátoři v jejím bytě a Blanka se zde vytahovala fotkami. Na jedné z nich je vyobrazena při svatebním obřadu s Hejkem. A to není všechno. Další ukazuje Blanku ve značném stupni těhotenství* a nápadně blízko se usmívá Franta. Nevěříte??? Jen zkuste Blanku někdy navštívit. *pozn.: Během tisku bylo zjištěno, že jde o omyl.

Povodnû na tábofie Franta se rozhodl po zkušenostech z minulého tábora v Nížkově odvrátit jakékoliv katastrofy na táboře zcela jednoduchým opatřením. Zmátl je tím, že na všech přihláškách na tábor uvedl, že tábor je v Kocelovicích. Katastrofy to zmate a je tedy zcela jasné, na kterém táboře budou povodně. (Kde se protrhne hráz od rybníka a kdo bude v suchu za krásného

âolkÛv mobil Poté, co Čolkovi došlo, že ve škole je na tom tak špatně, že ho nevezmou ani na tramvajáka, rozhodl se, že si najde zaměstnání. Nejpřijatelnější mu připadalo místo u Franty, a proto si okamžitě pořídil nový mobilní telefon od Paegasu s působivě žlutým krytem. Pak už jen stačilo zajít za Frantou a nenápadně ukázat mobil a požádat o práci. Frantovi se mobil velmi zalíbil a okamžitě Čolka přijal.


strana 5

Franta: „Fredy, přece jenom ta Tygří nástěnka…“ Fredy: „Vždyť je to tam takový prostorný a přehledný.“ …(o Broučkovi): „Cože tomu je patnáct? Vypadá na osm, inteligencí na šest a slovníkem na třicet!“ Mráček: „Chcete mít doma bordel? Kupte si tenhle lux, to je hvězda mezi luxi.“ Blanka: „Budu tvrdit šéfovi, že mi rodí křeček.“ Blanka: „Azimuty na Svojsíkáči budou měřený od startu.“ Mráček: „Takže se budou muset vracet?“ Brouk: „No, víš to kolo má pořád takovou tamtu vadu, takže se na něm nedá moc jezdit…“ Delík: „Že jezdí jen z kopce?“

Fredy: „Lampa si sedl od krosny lítaj jiskry.“ Franta: „Počkej, já si ještě musim na ten batoh navěsit ňáký věci.“ /tj. bimbátka/ (Fredy krájí tygrům makrelu) Franta: „Ty to krájíš mojim nožem? Ten bude smrdět!“ Fredy: „No jo rozmazlenej pražáku.“ Franta: „Hm, u vás na vesnici!“ Štěpán: „To si musim napsat!“ Fredy: „No to si zkusíš!“ (Nůž od makrely pod krkem) Štěpán: „Fredy, už neperli, musim si sníst chleba“ Fredy: „Já ti jednu naperlim!“ Blanka: „Jak říkám svému budoucímu manželovi?“ Mráček: „Hejkale.“ Blanka: „Mráčku a na hajným pracuješ?“

(rozdělování disciplín na střediskáči) Blanka: „…nošení vody na čas z Lužnice…“ Xy: „Na čaj z Lužnice?“

(vezeme loď na Delíkově kole) Štěpán: „Delíku, nevypadlo tohle z tvýho tachometru?“ Delík: „No já se kouknu. Jé ten trpííí… Už netrpí.“

Blanka: „Myslím, že by jsme letos na táboře mohly vynechat Harlequiny.“ Iva: „Takže Stopy hrůzy můžu?“

Radílek (o sýru) : „Ještě tu máme dvě krávy.“ Zuzana: „No jasně, krávy.“

Mráček: „Můj inteligentní mozeček odešel domů.“

Dina: „Já mám jedničky, dvojky, trojky bez učení…a taky čtyřky.“


strana 6

Zkusit se má v‰echno aneb Ïivot si ãlovûk pí‰e sám. Původně jsem si myslela, že do tohohle časopisu v životě nenapíšu, ale v dubnu jsem získala tak obrovský zážitek, že se o něj s vámi musím podělit. Jak většina z vás ví (nebo se to teď dovídá) moc ráda zpívám. Když začínal jít v televizi pořad Carusošou ještě s Pavlem Trávníčkem a Radkou Kaspar, nechyběla jsem mezi pravidelnými diváky. Kolikrát jsem se zhrozila, když tam někdo zpíval falešně a říkala jsem si: „Ježíšimarjá, jak tam někdo takovej může vůbec vlízt?“ Pak jsem se zkusila zamyslet nad tím z druhé strany. Jak bych tam asi vypadala já? Jak bych to zvládla? Překonala bych svoji trému? Tyhle a jiné otázky mi pořád vrtaly hlavou a marně jsem na ně hledala odpověď. To bych se musela jedině přihlásit. Jenže ouha. Nějak mi chyběla odvaha. Mezitím vznikl pořad DO-RE-MI, který vytvořil tým původního Carusašou. Představa, že bych se měla účastnit mě lákala čím dál víc, jenže ta odvaha nějak pořád nepřicházela. Nejvíc mě k tomu popíchl Juan, který mi řekl, že se tam stejně nikdy nepřihlásím. A přihlásila. Že mi přijde odpověď, tomu jsem věřila, jak plynul čas, čím dál míň. Ale jaké bylo zděšení, když po půl roce přišla! To bylo na začátku letošního roku. V dopise se psalo, že chci-li se opravdu zúčastnit, mám zavolat. Musím říct, že další odvahu jsem sbírala ještě dva měsíce, než jsem tam opravdu zavolala. A pak už se všechno seběhlo strašně rychle. Domluvila jsem se na písničce, jakou budu zpívat a 19. dubna jsem šla na natáčení do ateliérů na Barrandově. Nejdřív probíhaly tzv. zvukové zkoušky. Při první zvukové zkoušce si postupně všech sedm účinkujících zkusilo odzpívat svoji písničku na připravený zvukový podklad. Při druhé zvukové zkoušce nám už říkali, kam se máme koukat, jak se pohybovat atd. Potřetí jsme zpívali při tzv. generálce, kdy u toho už byla porota (Jan Přeučil, Valérie Zawadská a Bořek Slezáček). Ti měli pak za úkol ještě před ostrým natáčením si rozmyslet a vytipovat pravděpodobného vítěze. No a pak už proběhlo vlastní natáčení s diváky. Musím říct, že když jsem zpívala při první zvukové zkoušce, klepala se mi ruka i s mikrofonem jak stoleté stařence. Tak velkou trému jsem měla! Když jsem ale viděla, že ostatní jsou na tom dost podobně, trochu jsem se uklidnila. A jaké mám z toho celkové dojmy? Je mi až skoro smutno z toho, jak rychle to skončilo. Celý tým DO-RE-MI jsou moc fajn a příjemní lidé. Tím, že jsem prožila natáčení jednoho dílu, změnila jsem na celý pořad názor a dívám se na to jinýma očima. Obdivuju celý tým, porotu i všechny soutěžící, protože účinkování v tomto pořadu je opravdu náročné. Nikdy nevíte, co vám tam přijde za týpky a vystupovat poprvé před kamerou s opravdovým Panem režisérem taky není jednoduché. Já jsem si vždycky připadala jak v transu. Pokud jste dočetli až sem, ráda bych vás ještě pozvala k 54. dílu DO-RE-MI, který bude vysílat TV NOVA 17. května 1999 od 2000 hod. Zpívám jako šestá a to písničku „Skládanka“ z kazety František od bratrů Nedvědových. Víc vám neprozradím nechte se překvapit. Dáša Š’s pozn.: Konec tohoto článku je trochu neaktuální. Proč to tak je? To si můžete vlastně přečíst v úvodníku.


strana 7

Psychotest 4 od Radany

Napadlo vás někdy, že věta:

„Vidím ti až do žaludku!“ má velmi hluboký smysl? Ne? Tak to asi nevíte, co všechno se o vaší osobnosti dá vyčíst ze složení vašeho jídelníčku.

1) Chutnají vám mořské obludky? 2) Jedl jste někdy kočku? 3) Můžete se utlouct po sladkém? 4) Po jídle krkáte, prdíte či škytáte? 5) Slintáte, když jdete kolem výlohy s vystavenými lahůdkami? 6) Vyslovili jste někdy větu: „Já bych tě (s) láskou sněd?“ 7) Nimráte se v jídle? 1) Ano – jste člověk, který si zakládá na své výjimečnosti. Pro to, aby k vaší charakteristice byla připojována slůvka: zvláštní, jedinečný, originální - jste schopen udělat cokoli. Zkuste někdy splynout s šedí davu! 2) Ano – jste člověk, který se dokonale ovládá, ví co chce a jde za tím, dokud to nedostane i za cenu velkých obětí na úkor druhých. Zkuste si někdy uvědomit, že na světě nejste sám. Přibrzděte. 3) Ano – vaše sebevědomí je nízké, velmi se podceňujete. Málokdy dosáhnete sám od sebe toho, co chcete, potřebujete

motivaci, cíl a někoho, kdo vám nedovolí polevit. Pokud někoho takového najdete, je to vaše životní terno a máte pak před sebou krásný život dlážděný úspěchy. 4) Ano – nebojíte se projevit vlastní názor - to je důležité. Ale zkuste se chovat trochu kultivovaněji, nezapomínejte, že nežijete v prasečáku. 5) Ano – chtěl byste vždy to, co nemáte. Jste věčně nespokojený, závistivý, nepříliš oblíbený. Řekněte si občas, že někteří jsou na tom mnohem hůř než vy, važte si svého života. 6) Ano – tak už to víckrát nedělejte. Nemuselo by se to vždy setkat s pochopením. 7) Ano – jste člověk s příliš vysokým sebevědomím. Jste Bůh. Máloco je pro vás dost dobré. Nespokojíte se jen tak s něčím. Pozor, ať u toho vybírání nepřeberete! Samé Ne – copak je vůbec možné, aby se někdo takový mezi námi našel? Jste průměrný, šedá myš, v ničem nevynikáte, protože se bojíte vyniknout. Nemáte chuť směřovat chvíli proti proudu? Pročpak se nechcete trochu zvýraznit? Vždyť takhle si za čas nikdo ani nevšimne, že jste umřel!


strana 8

B: „Čau Fredy, jak je?“ F: „V celku dobře, proč?“ B: „Abychom věděli, v jaké si kondici. Tak jak si na tom s výdrží?“ F: „V jaké oblasti myslíš?“ B: „No, výdrž fyzickou i psychickou, pro mladého muže a rádce především, jsou velmi důležité obě.“ F: „Cejtím se dobře, že bych moh lámat rekordy i některý lidi?“ B: „Lidi? A co dívčí srdce?“ F: „Nemám čas, musím se soustředit na školu a tak.“ B: „Co je to - „a tak“?“ F: „No, taky se musím soustředit na sport, skauta!, a tak…“ B: „Jasně, teď už víme, co chce Mr. Fredy dnes - vzdělávání a osobní růst. A jak to bylo, když si byl malej Míša. Chtěl si sám do oddílu nebo si měl jiné plány?“ F: „Po pravdě jsem měl dva sny, buď být prezidentem, aby mě měla každá třída pověšenýho nad tabulí a nebo jsem chtěl být popelářem a vozit se na tom super stojánku a převrhávat popelnice - jak zvrhlé.“ B: „No a jak to bylo s oddílem, nejsme ani politická strana ani IPODEC?“ F: „No, když jsem byl malý, byli na mě rodiče obvzlášť přísní (nechtěli mě rozmazlit). Troufám si tvrdit, že mě až trápili, a tak jsem se dostal do oddílu.“ B: „To vypadá jako když tam hrál nějakou roli nátlak až téměř násilí. Zůstal si však až dodnes, tak si jim to asi odpustil. Prozradíš nám, co tě tu drží?“ F: „Mám proto několik důvodů, vyzdvihl bych ty nejdůležitější.

Samozřejmě chci dát něco své družině (modřiny to nejsou), taky tady relaxuju, otravuju lidi (vůdce, vůdkyně, rádkyně,…), a tak.“ B: „A co chceš dát své družině?“ F: „No své bohaté a letité zkušenosti, přece!“ B: „A to je?“ F: „Aby se neztratili (Tygr 1), nepřekvapili inteligencí (Tygr 2), nebyli zakřiklí (Tygr 3), dokázali projít životem (Tygr 4).“ Pozn. Red.: Po dohodě s Fredym, jsme s ohledem na diskrétnost neuvedli konkrétní jména, jednotliví Tygři se jistě poznají sami.

B: „Tak ať se ti to daří. A kam to chceš dotáhnout s tím vzděláváním?“ F: „Mým snem dnes není ani popelář ani prezident, ale bytový architekt.“ B: „To je pěkný. To ti budu držet palce. Až budu zařizovat dům svých snů, můžu zavolat?“ F: „No jasně, zrovna začíná styl hraběte Drákuly, ale šmrnc jsou taky vykřičené domy. Stačí si jen vybrat.“ B: „Až to bude aktuální, ozvu se. Díky. A Fredy, přiznej se, vždy, když se potkáme, je, jak tvé oblečení, tak i účes dokonalost sama. Kvůli komu/čemu to je - vzdělání, oddíl nebo sport?“ F: „V mém věku - přece kvůli holkám!“ B: „Aha, ale srdce jim nelámeš, jak ohleduplné. A řekni, máš úspěch?“ F: „To musí posoudit ony.“ B: „Já se jich zeptám.“ A když máš teď příležitost, co by si dívkám vzkázal?“ F: „No, už je teplo, tak, aby nechodily tak nabalený. V módě

jsou brazilské plavky a žlutý podprsenky.“ B: „A co ostatním?“ F: „Trenky od Calvina Kleina.“ B: „Díky za rozhovor a Fredy, nechce se ti …?“ F: „NECHCE!!!“ B: „Ivko, jak tě oslovil mladý muž Fredy?“ Z i p : „Když on je tak, on je tak…chápeš, ne. Prostě on.“ B: „Dášo, jak tě oslovil mladý muž Fredy?“ Dáša M.: „On mě samozřejmě nesmírně přitahuje, jenom mě mrzí, že je o sto let mladší.“ B: „Dášo, jak tě oslovil mladý muž Fredy?“ Dáša B.: „Kdybych zapomněla na věkový rozdíl, jistě bych neodolala jeho mužnému šarmu, o který tak dovedně pečuje.“ B: „Lucie, jak tě oslovil mladý muž Fredy?“ Cvrček Cvrček : „Fredy? No, naposledy říkal: ‚Ahoj Lucko!‘“ B: „Ráďo, jak tě oslovil mladý muž Fredy?“ Radana: „Je fajn, ale vypadá, jak ze žurnálu. Na můj vkus příliš umělý.“ B: „Krtku, jak tě oslovil mladý muž Fredy?“ Krtek: Krtek: „Promiň, ale intimní podrobnosti z manželského života veřejně nevyzrazuji.“ B: „Lenko, jak tě oslovil mladý muž Fredy?“ Lenka: „Asi nijak.“ B: „Mráčku, jak tě oslovil mladý muž Fredy?“ Mráček: „Fredy? No už je to velkej


strana 9

Recenze na film od Radany

Láska pfies internet Ona je krásná, mladá žena, která už léta vlastní a prodává v knihkupectví Na Růžku. Má svou práci a své zákazníky ráda a vše je O.K. Do doby, než se do stejné ulice nastěhuje pan Fox se svým obrovským velkoobchodem – a co prodává? Ano, knihy. Vzniká obrovský boj a nepřátelství, ona se snaží udržet svůj obchod za každou cenu

a on ji pomalu, ale vytrvale ničí. V této těžké době si ona najde vnímavého a poslouchajícího přítele na síti o němž, ale vůbec nic neví. (například jeho jméno) A hádejte kdopak to je? Ano veliké překvapení – pan Fox v celé své kráse. Po celý zbytek filmu zjišťuje, že ten nafoukaný, arogantní, egoistický a penězchtivý pan Fox je ve skutečnosti milý, chytrý, krásný a po všech stránkách úžasný. Happyend jak hrom. Příběh je to sice trochu banální, ale každý si tam

něco vybere. Ji totiž hraje Mag Ryan, která je roztomilá a vynikající. (A jeho? Po všech stránkách úžasný Tom Hanks.) Takže inteligentní bytosti (holky) mohou mít zážitek z kvalitního hereckého výkonu a hoši se mají alespoň na co koukat. Ráďa

Od Radany

Fejetonek o nesplnûn˘ch pfiáních a o tom zbytku Vždycky jsem měla přesnou představu o tom co bych chtěla dělat. Pokaždé to byla představa jiná, ale jedno bylo vždy společné - byly pro mé nejbližší i pro společnost celkově zcela nepřijatelné. Chtěla jsem létat balónem. Strašně moc jsem toužila být v jednom z těch pestrých balónů, které se pravidelně po ránu vznášely nad naší střechou. Chtěla jsem projít Itálii, ze severu až dolů na jih - jen tak, s batohem na zádech a úsměvem na rtech. Chtěla jsem… ano, strašlivě moc jsem chtěla. A každý se jen usmál, řekl: „Ano, já vím, ale co chceš skutečně dělat? Takže na otázky typu - ‚co chceš dělat?‘ odpovídám rozhodně NEVÍM. Protože kdybych řekla, že chci být operní pěvkyní, dozvěděla bych se, že tím neuživím rodinu, jakožto sekretářka bych si zničila záda, jakožto řidička MHD bych zahodila svou inteligenci a coby popelářka bych si zničila pověst. Chtěla-li bych jezdit s Family Frost a houkat tádydádydádydam měli by ze mě všichni srandu,… Poslouchám a usmívám se. Co bych jim vyprávěla? Vždyť já už přece dávno vím čím budu - budu ČLOVĚK NA VOLNÉ NOZE (s. r. o.)!


strana 10

MRÁâKOVA RUBRIKA

Pfiíbûhy ze Ïivota, aneb co se mÛÏe stát i Vám

Jak jsem jela tramvají Z práce většinou jezdím tramvají. Mám ji nejraději ze všech dopravních prostředků, i když někdy opravdu nevím proč. Když jsem ještě pracovala v bývalém zaměstnání, domů jsem jezdila z Palmovky na Vltavskou. Tramvaj jezdila i kolem stanice Pražská tržnice. Zpočátku, kdy jsem ještě neznala poměry, které byly kolem této stanice, jsem si sedala. Ale nikdy jsem neudělala větší chybu. Sice jsem jezdila domů poměrně pozdě, ale to na lidi, kteří nakupovali v tržnici, nikdy neplatilo. Takže jsem měla možnost několikrát vidět na vlastní oči, jak se z ubohých starých babiček stávají dračice, které jsou ochotné se pomlátit holemi, pokud jim to zaručí, že si sednou. To jsem raději vždycky vstávala, a za několik dní jsem rezignovala natolik, že jsem si už ani nesedala. Ale to nebyl konec. Zjistila jsem totiž, že stáří je až agresivní, pokud se jedná o to získat místo. Na smrt nemocní nebo staří lidé, kteří vypadají, tak že neudělají ani krok, se v tramvaji rázem proměnili. Ruce plné tašek a utíkali jako o život k volnému místu. Kolem nich poskakovali lidé, kteří nestačili včas uhnout před zasažením jejich tašek. Jednou jsem takhle jela domů, ani jsem si nesedala, protože jsem znala poměry, takže mě ani nepřekvapil nával u tržnice. Věrně jsem se držela tyče, a přemýšlela o úplně jiných věcech. Najednou mě upoutal velký

poprask u dveří. Sotva se tyto otevřely, dovnitř se doslova vřítil taťka se svou dcerou. Přímo doběhli k místům, které přímo sousedily s mojí tyčí. Vrhli se na místa, rozložili asi pět tašek, a spokojeně se usmívali, jak se jim podařilo všechny předběhnout. Bylo evidentní, že byli nakupovat, spousta tašek toho byla důkazem. Najednou nastoupila taková stařenka. Nijak nespěchala, k chůzi opravdu potřebovala hůl. Vyšplhala se do schodů, a na nikoho nenaléhala, aby ji pustil sednout, jen tak stála u dveří. Najednou se velmi neochotně zvedla dívka, která seděla u ‚mé‘ tyče. Zadívala se na svého taťku, a řekla babičce, ať si tedy sedne. Potom se kulhala postavit k tatínkovi. Jenže taťka to nehodlal nechat jen tak, a na celou tramvaj zařval: „A co tvoje nemocná noha, dyť ty přece nemůžeš stát, ba skoro ani chodit. Pojď já Tě teda pustím sednout, když tady musí všichni sedět.“ Dívka místo od táty odmítla, bylo jí evidentně trapně za tátu, teda já jsem se vůbec nedivila. Být jí, tak už s ním v životě nikam nejedu, protože na nich bylo evidentní, že právě absolvovali dlouhý nákup, a do tramvaje naběhli s krokem normálním, takže jí asi koleno bolelo jenom, když to potřebovala. Od té doby už si v tramvaji nesedám, pouze když vidím, že je celá tramvaj volná, a starší lidé si mají kam sednout.


strana 11

Velikonoce ’99 aneb Masakr po skautsku III. 1. – 5. dubna 1999 pisatelé: Iva, Lucka, Ráìa, Krtek, Fredy, ·mudla, (Blanka) Čtvrtek 1. 4. APRÍL!!! Iv: Sraz jsme měli o 7. hodině ranního času, což je pro některé z nás smrt. /…/ Kluci jeli s náma hnedka od začátku, takže to bylo „vzrůšo“! Jeli jsme opět na naše oblíbené homelesácké hlavní nádraží. Odtud asi pěti vlakama někam do ňákejch žleb, žlab, škleb, nebo co. Tady jsme shlídli krásu okolních borů, luhů, hájů, obory, zámku, řeky a pod. zajímavostí. Chvilku jsme se v oboře škádlili, a hráli přitroublé hry, které vymysleli… hoši. Okolo 1330 jsme toto úžasné místo opustili a vydali se do Ronova, kde jsme teda měli bydlet. Cestou jsem málem zaškrtila Tyčku, která svoji přezdívku nedostala jen tak ze srandy. Bohužel to se nedalo říct o jejím třítunovým a mega batohu. Dokopali jsme se, ale do Ronova, kde nás přivítali místní skautíci. PÁTEK 2. 4. Lu: Čau, tak jsem konečně zkazila 1. stránku a můžu začít psát své super postřehy. Kromě toho, že si ze mě pořád a všichni dělaj srandu (hlavně Hubka, ale ostatní nejsou nijak zvlášť pozadu) je to tu SUPER. Včera – ve čtvrtek bylo hrozný horko, dneska už je to horší, fouká studenej vítr a sluníčko se ukáže jen občas. Dneska jsme vstávali v nelidských 7 hodin. (Jé já zapomněla na včerejšek – Blanka chtěla hejkala vypéct nějakým aprílem – právě jsem od Blanky dostala Margotku – heč – no nic, dál, a jak mu poslala SMS-ku, že na Hlaváku či na Holešárně – no prostě na ňákým nádraží – a že tam viděl jejich přepravní rejstřík a ta paní mu říkala, že je tam nějaká chyba a nemůže ho spočítat – chudák Hejkal – netuše – nebo netucha – to fakt nevim, že je apríl těžce a tvrdě naletěl. Bylo to fakt drsný, ale rozhodující ránu mu zasadili Bára se Zlatovláskou – naše spojenkyně, když mu oznámili, že je vyhodili z ubytování, a tak chudák superbratr měl co dělat, aby to všechno rozdejchal) – a Čolek vedl brutální rozcvičku. pak jsme šli nakupovat, a na hrádek Lichnice, spíš na 6 kamenů, kterým se říká Lichnice. Už mě to nebaví psát a hlavně tady šíleně voní ta čína, co jí kluci vařej, doufám, že bude taky tak dobrá. Iv: No jako, Luci, poněvadž se tam furt se

Štěpim perete, já to vidím asi takhle: vy vaříte tu čínu a pak jí převrhnete a já vás asi zaškrtim. Takovej hlad už jsem neměla hodně dlouho. Kluci vedle hrajou nohejball, teda aspoň se o to pokouší a Ráďa tady hraje na dřevo – kytaru – ale ta se o to aspoň nepokouší. Ta to aspoň umí. /…/ Konečně je večeře, jenže se šli najíst první kluci. Spravedlnost světem vládne* Napapkali jsme se. Byl to průměr, moc vodový a vostrý (vařil to totiž Štěpán). Děcka teď hrajou hru, kterou musíme tady organizovat. Fréda se marně pokouší zahrát Ovečku – na kytaru – samozřejmě. Teď se tady marně snaží Dilča. Hraje na struny Večerku. Dobrá krize. Máme strašný štěstí, na počasí. Je strašně hezky. Teď je teda kosa, protože máme radu. Čolka se tady pokouší o hru na kytaru. Docela to tady rozjíždí. Přišla Blanka a zařvala, že jako tady žádnej mejdan nebude. PRŮBĚH RADY time: 2215 -> 2300 Blanka si chce zjednat ticho, tišíme se tady, zkoušíme uklidnit i vodu. Čolka sabotuje. Bláňa nám tady mluví do duše a von si z toho zrovna dělá srandu. Prostě sabotér. 1. bodem programuje družinový systém – specialitka Franty. Jó, já jsem to sem asi nenapsala, ale Fanoušek tu není! Přijede zejtra (?) myslím. –Bl. probírá nakupování, systém nakupování atd.; Lucka si špitá se Štěpim (Fuj) a chichotaj se ❤ –Bl: „Pánové k věci…“ Čo: „Pořád k věci?? (sabotér)“ –Pánové se chichotají –Stále se probírá dnešek, dostaneme se někdy k zejtřku, ví bůh - VÝBUCH –Bl: „Myslím, že na kluky ta trasa byla teda asi krátká…“ (cože ?!!? – 20 km je málo ?!?!) – Teď jsme se parádně zadiskutovali. To byla parádička. Já, Radana + všichni x Blanka. Bylo to o tom jestli ta hra co jsme hráli byla fér. Čolka provozuje Kotel. Čolka je v##. (To není nadávka to je fakt.) Boduje se služba. My toho Štěpána máme tak rádi, když jsme mu za tu kvalitní službu dali 17 bodů. Už mě to tu neba. Zítra budem prej vstávat v 7 00 no to snad NE! To se už zase nevyspim. Půjdeme někam na Steč (Seč)** asi 15 km a přes různé p######### zpátky. Fréda by furt jenom žral. Jídlo, to je jediný co ho zajímá – materialista. /…/ Prej se taky budou „malý“ budit v 6 hodin, protože


strana 12

se mají koupat ve „stoce“ vedle chaty. Jo, a Štěpán tam chce skočit (Jsem na něj zvědavej) /…/ Blanka to vzdala a radši ukončila radu. Nebo to jsem ňák prošvihla. Kluci už zase o####### místní stromky, je teda na ně (!!!) – trojsmysl – dost dobrej pohled. Co jdem dělat teď? I don’t know. Lu: Šli jsme chrápat. SOBOTA 3. 4. (BÍLÁ) Už zase nemůžu znova usnout. Probudila jsem se asi v 615. Jsem holka Magor. /…/ Zážitek z noci: /…/ Bylo tady hrozný ticho. Pak odnaproti od kluků někdo začal hrozně chrápat, přidal se k němu další a tak to jelo, až z toho byl celej klukovskej sbor. My jsme vůbec nemohli usnout. Vymýšleli jsme plány, co s tim. Narvat jim ponožky do huby, hodit po nich stůl apod. Byl tady hroznej smrad a hrozná zima. Což odporuje prasečím zákonům (Smrádek, ale teplíčko). Kluci dělaj vedle v kuchyni bordel, zvlášť Brouk. /…/ Iv: Jedeme vlakem do Třemošnice. Fréda stojí nade mnou a už zase žere. Sluníčko svítí a je pěkně. Lampa chce vyprávět pohádku. Fredy: „Byla jednou jedna čarodějnice…“ Lam: „A jmenovala se Ivana.“ Ty hoši jsou někdy tak nápaditý… /…/ Iv: Momentálně jsme u ňáký řeky v Třemošnicích. Štěpi vymyslel takovou bezva hru. Nesmí se říkat: ano, ne, no, jasně. Skvěle jsem nachytala Lampu. Zeptala jsem se ho jestli mě miluje. A zařval z plna hrdla: né! Je to blb. Pak jsme šli někam šíleně daleko přes Kafkovi hory a podobné specialitky Železných hor. Došli jsme na ňákou šílenou přehradu, kde se Bub, Štěpán a Kája vykoupali. Byl na ně krásnej pohled. Zvlášť když pak hrozně mrzli. Šli jsme dál údolím Doubravy. Bylo to tam hrozně krásný. Lu: To teda bylo, cestu nám zkazila akorát S## #d #####y, #ři###e U# #í#r# ráno. – p######í klidný odpoledne a večer. Teď jsem se vysprchovala – je to úžasný pocit. Kačka mi hodila do umyvadla sluníčko. ?: (ale že tam zapadne a nejde vyndat – výsledek nikdo si nemůže mejt ruce – budeme mít EPIDEMII!) /…/ ještě víc. Teď čekám,až se všichni vysprchují. Štěpán tady hraje na kytaru a má na sobě sukni => vypadá jako d####, ale není sám, Fredy ji chce půjčit taky, třeba to dopadne tak, že kluci si pořídí oddílové sukně. Štěpán hraje na tu kytaru a všichni zpívají Batalion, je to drsný Štěpán z toho totiž udělal rockovou verzi. Teda von dělá ze všeho rockovou verzi. Nepíše mi propiska je to v … (jo tam) Skvěle jsme to vychytali (někteří), právě totiž došla teplá voda. Já jsem šla jako první, takže jsem teplou ještě měla.

Abyste to pochopili Iva s Fischer’s family mě polili pomerančovou limoškou, ale úplně brutálně. Fíša dostal do ruky kytaru, pomóc. Je to fakt bezvadný. všichni tady rejou, že došla teplá voda. Já se du asi oběsit na schody. Štěpán pro změnu rokuje Ovečku. Prostě Žůžo. Fredy si oblíknul sukni a oba vypadaj jako úchylové Teď vaříme večeři – kdyby chudáci věděli co jsme s tím udělali tak to nejedli. /…/ Jinak oheň byl… tak děsnej. Byl to trapas. Na n–tou. Kluci (roveři) tam měli výborný a vtipný vsuvky. /…/ My jako rádcovstvo jsme připravili BH (Beverly). Asi to nebylo pro naše děti. Trošku Vsuvka /…/ Vsuvka to nepochopili. Je rada /.../ Iv: Já myslim, že trošku hodně. Třeba to bude příště lepší. /…/ Volal Franta, že na nás počká v 930 u zámku ve Šklebech. Všichni jsou happy, Dilča je s###### těší se na něj. Krtek právě vyhazuje Delinu ven, má boty. Sakra, já taky. To je jedno. Je tu nuda. Dilča furt otravuje. /…/ Lu: večer je rada. Blanka zase p####. Prej nás musí do všeho kopat. Zase jsme dostali vynadáno a Štěpán to řeší, chudák neví, že se s Blankou nedá diskutovat pouze když má dobrou náladu. Proč nakupujeme blbosti? Iv: Máš pravdu /…/ Všichni x Blanka Bl. má samozřejmě pravdu. Děti + my jsme naprosto ###i##í. Štěpi, Radana a další případy taky. NEDĚLE 4. 4. ?: Je to v háji, přijel Franta a potkali jsme ho V Háji.**** A starší sourozenci jsou stejně lepší!!! JO, JO, JO Iv: Právě jsme se rozdělili na 2 skupiny. Ta statnější, ty starší a ty mladší slabší. Já patřim do tý lepší. Fy: Všechno jsou to keci, to nejhorší to nejzkaženější, ten odpad jde do těch starších a to nejlepší naplní ty mladší = TO JE PRAVDA! A jestli to někdo bude chtít popřít, tak je na 100% starší!) Zámek Žleby – Delík vzpomíná: „Když jsem tady byl s maminkou, tak tady měli ptáky.“ Krtek: „A byli živí?“ Del.: „JO, a SAMÝÍ DRAVCI!“ /…/ Právě sedíme na lavičce zámku Chleby a děti si kupujou zbytečnosti. Diskuse včera byla neplodná.**** /…/ Průvodkyně vypadá jak kdyby prolítla větrákem a ráčkuje. Je divná. /…/ Maj tady pantofle!! Budeme se klouzat. Jsou tady dost hustý věci. /…/ Je to tady pěkný! Hrozně to tu smrdí. Jsou tu totiž napastovaný parkety Už jsme dopsali 3 tužky. Prohlídky mě nikdy nebavili. Nevím proč. Asi tim, že z toho stejnak nic nemám. /…/ Je tady hrozná zima. Pak jsme šli do sklepů. Tam přímo mrzlo. Teď jsem venku a rozm-


strana 13

razuju se. Nemůžu ani psát. Fy: Ale já můžu. Jsme zrovna na cestě domů. Franta nasadil svou zelenou krosnu – ####### ### ######. Svítí sluníčko, tak je docela hezky. Štěpán šel koupit máslo 5krát* /…/ Iv: S úspěchem jsme došli domů. Teď je dopoledne a my barvíme vejce. Kluci pletou pomlázky. Dělaj zkoušky na nečisto. /…/ Lu: /…/ Teď Delík skočil do řeky – je to prostě blázen. Začalo to tak: #…# Delík to v šílených záchvatech smíchu sděloval Blance a Šmudlovi - ti řekli, že je ###### a že ho hoděj do vody, aby se schladil. Původně ho tam vůbec nechtěli hodit, jenže Delík magor tam skočil sám. Pak zjistil, že v těch kalhotách měl peněženku – no prostě IQ tykve. Teď je 3. a snad poslední fáze večeře. Je právě 1935 a všichni se hádaj jak dopadne hokej. /…(asi 3 stránky hádání)…/ Šm: /…/ Iv: Teď jsme hráli fotbal; jsem úplně špinavá a mrtvá. Musim umejt Fy ešus. Ňák se mi teda moc nechce. Ještě to zahraju ňák out. Ra: Teď nám Šm. vysvětluje etapovou hru. Je to drsný. Ale nikdo (Blanka) nám neřekl jestli my (rádkyně) hrajem, či ne. /…/ Moje holčičky se projevily jako prasata a vyhráli to kluci. No, to bylo k dojmům. Teď rada: Iv: Žádný zápisky rady jsme jaksi nevedli, anžto poněvadž nám to Bl. zabavila. Začalo bezvadně pršet a tak jsme teď nahoře /…/ Všichni šli spát akorát Blanka SMS-kuje a Štěpán s Luckou něco prováděj venku. /…/ PONDĚLÍ 5.4. Iv: Je asi hodinu před budíčkem a já zase vstala v 7. Já se toho snad nezbavim. Jak se tomu říká… Nemoc ze školy. Tak dneska je soudnej den. /…/ DILI-

NA JE H#### !!! Letošní velikonoce se opravdu moc vydařily Dopadla jsem ze všech nejhůř. Takový šrámy neměl snad nikdo. Ale mě už je to jedno. Je srab. Šm: /…/ Jo, až budete potřebovat vodnýst ňákej bordel, řekněte mě a Čolkovi. Jsme totiž popeláři epes rádes. Iv: Bezva. Teď jsme měli nástup a zakončovali. Blanka: S tímhle blokem jste mě štvali celou dobu, ale je skvělé že ho píšete. Pokud chcete náměty na další bloky, dejte mi vědět. Jestli chcete 6krát*. Pa. ?: /zkráceně - proč nejeli kluci z holkama z nádraží? Protože #...#/ Iv: No, tak abychom to shrnuli: Letošní velikonoce byli bezva, skvělý a výborný. Aspoň já si to myslim. Byli zde tmavé i skvělé okamžiky, a proto to stálo za to. A příští Velikonoce 2000 budou přestupný!!! Tak se těšte hošani, vaše dny jsou sečteny! Tak to by byl asi konec, konec bloku, konec Velikonoc, konec posledních prázdnin (před letníma) a konec pohody. A konec mého projevu. Pa zase příště IVA. Š’s hvězdičky: * nejdřív pán potom otrok. ** Na Seč jsme vůbec nešli, ale to je jedno *** Pro nechápající se to tam tak jmenovalo. **** Na radě se diskutovalo o kupování zbytečností - celkem zábavně jsme se tam hádali. (A pak, že člověk, kterej neustoupí ze svýho názoru je jen jeden…) ***** do nonstopu (Ten tam samozřejmě nebyl ((zdroj – Agentura zaručených správ))) ****** tak to jsem fakt nepřečet.

Cyklov˘prava 22. - 23. kvûtna 1999 pisatelé: Iva, Lucka, Krtek L: Celá výprava za poznáním začala 22. dne 5. měsíce léta páně 1999. Všechny účastnice se sešly na místě zvaném Svornost už osm hodin po začátku nového dne, ale opustily ho až po hodině deváté. Malé zdržení způsobilo hlavně připevňování dopravních prostředků na vlek. Po cestě jsme asi třikrát odbočily jinam, ale vždy jsme pak našly správnou cestu. Né tak lehké jsme to ovšem měly později. Dojely jsme na naši budoucí základnu a po krátkém doplnění sil jsme se vydaly na dlouhou cestu. Až

později jsme měly zjistit, že bude ještě delší a strastiplnější, než si kdo z nás vůbec dovedl představit. Počasí, které se v Praze zdálo beznadějné, se zlepšilo a my jsme se plni očekávání vrhly vstříc dobrodružství. Prvních 1 500 000 000 µm uběhlo jako nic. Cestou nás sužovalo hrozné, spalující slunce a dusné vedro. Tou dobou jsme už asi 4x uhnuly z plánované cesty. Naše patálie začaly, když nás na pevnosti Hrubá skála přepadla veliká průtrž mračen. K: Alébrž jsme to považovaly za přeháňku, přijaly


strana 14

jsme déšť optimisticky. Po hodině nás smích přešel /L. pozn.: Některé i dříve/, déšť byl sveřepý a nehodlal si to rozmyslet. Aby se nám nestejskalo po klucích, projížděly jsme Štěpánovicema. /L. pozn.: Tam pršelo úplně nejvíc./ Pěkně jsme si ale zavařily. Jedna chybka na křižovatce a prodlužka je tady. Nakonec to o moc delší nebylo /L. pozn.: Jak pro koho/, ale ten kopec a překvapení stály za to. Závěrečné stoupání a úleva, když se objevila cedule s naší Popeluškou (Lomnice nad Popelkou). Pak už jsme absolvovaly jen sjezd a trošku hledání naší základny. Nikdo nedokáže popsat radost, když jsme ji zahlédly. Po výborné véče (alespoň té naší), jsme si zahrály gamesku a flákly sebou do paland po nečekaném výkonu asi 4 000 000 000 µm. L: Večer nám zpestřovala Ráďa svou uměleckou tvorbou. Usínaly jsme s lehkým mrazením v zádech, protože druhý den nás čekaly Velké Trosky. Ráno nás probudilo neuvěřitelné horko, jako by se všechny zlé síly proti nám spikly. Dlouho jsme zápasily se začarovaným oknem, ale po velikém sebezapření se nám ho na konec podařilo otevřít. I: Poté, co teda otevřela Lucka okno, a já se tím pádem vzbudila, jsme udělali neplánovaný budíček Mráčkovi, Krtkovi a Kláře /L. pozn.: Nikdo jiný už totiž nespal/. Asi o hodinu dřív. Všechny čilé a vyspalé udělaly snídani, uklidily společné prostory a čekaly na Petra s busem. Konečně přijela velká Mráček mě pověřila vedením naší výpravy. Dobře udělala. Já schopná a orientace znalá jsem za zpěvu písně „Tak do toho šlápni“ ujela 0,000001 Mm a začala se ptát na cestu. Pak si přesný sled událostí moc nepamatuji, ale bylo to hodně do kopce, pak rovina, skopec, no a jely jsme po červený. Po neuvěřitelným sjezdu jsme vyklepaný zapadly (málem) do bahna. Potkaly jsme nějakého dědu a já se ho zeptala jestli jedeme dobře na Trosky. Děd odpověděl, že jasně, ale že cesta je strašně blátivá. Uspořádaly jsme lehký ultracyklocross-marathón a vytlačily kola po lesní cestě. Na vrcholku cesta skončila. Po krátké poradě s mými nejbližšími jsme to krosly přes větve a popadané stromy zase dolů. /L.: Teda ono to vypadalo trochu jinak, Iva prohlásila: „Tak to krosnem, ne?“ hodila si ležérně kolo na záda a zmizela v houští./ Úhel mezi loukou a kopcem byl asi 85° (Vsuvka: Hlášky z cesty dolů z kopce, které dokonale vypovídají o naší fatální

situaci: Ranča: „Bože dej mi ještě chvilku! Ještě nechci umřít!“ další: „No, to je drsnolend,“ „Né,“ „Ivo kde je červená?“ „Nevím, ale támhle za potokem je cesta,“ „Ivo, spadla jsem do bahna a ušpinila si i kšiltovku,“ a podobné.) Po opětné poradě jsme se prodraly bahnem a potokem a kupodivu narazily na červenou (!!!) a dobrou. V dáli byly vidět Panna s Babou, pro neználky Trosky. O tom 3kmtrovým kopci jsme zatím nevěděly. Opět jsme zabloudily do ňákejch baráků a po domluvě s místními domorodci vyrazily do toho kopce, o kterým jedna paní řekla, že je docela příjemný. /L.: To fakt nevím, kde sebrala./ Nahoře na úpatí hradu jsme vyčerpáním lehly a doplnily síly obědem. Velký Alláh (Mráček) mě pověřila, abych vzala děvenky na prohlídku. Nahoře pod Pannou jsme mohly dohlédnout až na Jižní Město. Byl to krásný rozhled. Tlačil nás ale čas a Němci, a tak jsme musely vyrazit. Cíl: Sobotky. Do 14 ((jsme tam musely dorazit. Byla jsem opět pověřena velením. A opět Mráček udělala dobře. Po 100 metrech jsme odbočily ze zelený - byla moc nudná a napojily se na modrou. Mráček mě sprdla, že po ní vůbec nemáme jet, ale ujistila jsem jí, že mám všechno pod kontrolou. Nějakou záhadou jsme zase narazily na zelenou. Bylo za pět minut dvanáct, teda spíš za deset minut dvě. Měli jsme před sebou posledních 2,5 km. Všichni jsme do toho šláply (ne do kola, ani ne do…). Dojely jsme přesně ve 14 ((Všichni jsme si poblahopřály, žensky potřásly rukama a naložily kola. V půl třetí jel holkám autobus a já s Ráďou, Tyčkou a Klárkou jsme jely s Petrem. L: Cesta autobusem proběhla až na hroznou ostudu, kdy jsme všichni seděly v uličce, celkem klidně. V pohodě jsme dojely na Černý Most a vlezly do metra. Protože Mráček zakázala holkám v autobuse jíst, rozbalily si holky v metru zbytky svých svačinek. Cestou prohlásila Ranča bájnou větu (komentovala tím Mášu, jak jedla perník): „Ty seš nejen schopná zaprasit sebe, ale i mě a Lucinu.“ A perla na závěr: Zuzka si zapomněla koupit lístek a tak běžela rychle ven z metra nějaký koupit. Jak utíkala naběhla omylem na jezdící schody v opačném směru, takže udělala asi dva kroky a zase sjela zpátky. I: Ta holka není moje!! My s Ráďou jsme čekaly chvilku na Svornosti na holky. Pak každý L: vzal své kolo a odjel domů. Sláva všem, kdo přežily!!!


strana 15

Fredyho povídka inspirovaná cestou na ·umavu:

Není úniku Studený vánek mi ovál líce, cítím chlad na tvářích. Štěpí zavírá okno. Toho rána bylo ošklivo. V tomto ročním období je takto často, země Artin neskýtá nic hezkého pro takové jako jsme my. Je ticho, které ruší jen pomalý klapot dopravního prostředku KTSO82. Tyto stroje jsou spolehlivé, nehrozí ztracením v gravitonové díře tak často, jak je tomu u novějších výdobytků Artinských vojenských vědců. Ještě pět zastávek, pět zastávek, které nás dělí od zkázy. Já, Štěpí a Hanz, vojáci, žoldáci, vyvrhelové čtvrté říše stejně tak jako dalších 5000 vojenských mobilních jednotek, jak nazývá vyšší prokuratura. Slyším zacvrlikání. Ohlédnu se do mlhy, ale nic nevidím. Je to vzácné, když v téhle bezútěšné tmě člověk zaslechne jiný zvuk než výbuchy fázerů, štěpení ionizačního pole nebo přelet imperiálních jednotek. Vzadu ve vlaku, jak melancholicky nazýváme KTSO82 slyším nějaký hluk. Zase nejspíš nějaký voják nevydržel tíhu gravitace. Už si pro něj jede robotická pořádková služba, odvážejí ho okolo nás napíchnutého na prudká sedativa. Je v transu, zmůže se jen na chroptivý sykot. Pomalu se blížíme k cíli naší cesty. Napětí stoupá. Ohlédnu se po svých přátelích. Hanz hledá svou výstroj, připravuje si svou zbraň a programuje maskovací zařízení. Štěpí kouká z okna, jestli se tak dá říkat uzounké štěrbině, vyplněné pět palců tlustým sklem a opatřené dekarbonizačním samonaváděcím programem. Vlak se pomalu zastavuje. Poslední

zastávka, zde vystupují poslední civilisté, vojenští poradci, lidská lékařská pomoc. Zde je také poslední možnost vyložit přístroje, které by mohli nepříteli pomoci. Pancéřové dveře se bleskem zaklapli, pára se pomalu vyvalila z pístových tlumičů. Počítač na dveřích nastavuje další z miliónů kódů zámku. Už není úniku. Od této chvíle už budeme slyšet jen výbuchy, vřískot, pištění fázerů a ve tmě spatříme jen oslnivé záblesky, červené tečky robotů vyslaných na naši zkázu s jediným příkazem - zabít všechny jedince lidské rasy. Vlak začíná stoupat, přehoupli jsme se přes hřeben. Ještě jeden a vjedeme do červené zóny, Rozsvítili se modré kontrolky, každý ví co má dělat. Nasazuji si svoji výstroj. Batoh s tubami jídla, karbonitové nádrže, stlačené náboje s vodou prosycenou minerály, zásobníky s neutralizačními přístroji. Teď jsem zaklapl svoje gravitonové dělo. Patřím do jednotky 3K, 38 transport, modrá legie, stejně jako Štěpí a Hanz. Ohlédnu se. Členové mobilních jednotek se začínají usazovat do výsadkových transportérů. Málem bych zapomněl, rychle jsem vyťukal svůj přístupový kód a vložil disketu s údaji. Uf, stihl jsem to. Ještě pár minut a dopisní linka bude zablokována. Musel jsem poslat zprávu domů, musí o mně vědět a musí doufat, že se vrátím, musí. Další světlo se rozsvítilo. tentokrát zeleně. Usedám do křesla, které bude dalších pár hodin mým jediným společníkem ochráncem před tlakem ves-


strana 16

âím se tak mÛÏou oddílové rady, rovefii apod. bavit po veãerce u ohnû.

mírného prostoru nepředstavitelného pro obyčejného člověka. Zapínám pás. Ten se tichým pípnutím spojil se zbytkem obvodů v mém křesle. Ohlédnu se, za mnou sedí Hanz. Celý se třese, v očích má strach a po čele mu stéká pot. Je to jeho první akce, první úkol v terénu – a může být i poslední. Cítím, jak se KTSO82 odlepuje od země – vlétáme do červené zóny. Stroj se začíná třást, jsem vděčný za své křeslo. Stoupáme

do atmosféry. Podívám se skrz střílnu, uvidím jen červené světlo, jak vzduch bojuje s pancéřovými pláty stroje. Hlavou mě začíná prostupovat bolest. Zažil jsem to už mnohokrát, ale stále to ve mně vzbuzuje špatný pocit, nervozitu a tlak na hrudi. Stroj s ucuknutím povolil, vlétli jsme do kosmického prostoru. Za pár chvil začneme postupně, opouštět náš vlak a rozlétneme se na předem určená místa mise.

Jirka – bydlí naproti Vančurovi • Lucka – bydlí v ulici, kde bydlí taky Levák Bob • Krtek – bydlí vedle školy zvláštní (kam chodí Delík) • Štěpán – radši neřekne kde bydlí • Ivana – bydlí ve stejný ulici jako je Libeňskej zámeček • Michal – bydlí naproti větrolamu (má větry) • Delík – bydlí vedle mateřský školky • Honza – bydlí doma • Andy – stojí v kouři • Katka – bydlí nad Honzou • Franta – bydlí doma jen v noci (přes den bezdomovec) • Blanka – bydlí tam co je jí dobře (Valčíkova 12) • Mája – bydlí v ulici, kde se občas vyskytujou feťáci z černobílou televizí. • Puštík – bydlí u hřbitova

Stfiediskov˘ sraz ve zkratce jak ho vidûla Kaãka 11. - 13. ãervna 1999 Made by: Lucka & Kaãka

Těšili jste se? Já ano. A jak se vám to líbilo? Bylo to super. Bylo, ale už není. Zbyly jen vzpomínky na ty nejlepší chvíle, což byly skoro všechny. Pátek • Odjezd – bez legitek nedostaneme poloviční jízdenky, málem nám ujel vlak. • Příjezd do Třebelic a následný sestup na Papírnu nás všechny unavil, ale né na tolik, abychom se hned po příchodu nemohli jít koupat. • Po příjezdu Blanky jsme postavili stany a šli spinkat. Sobota • Prší – není rozcvička – hurá. • Snídaně, nástup, dopolední soutěže a oběd uběhly hrozně rychle, o poledním klidu ani nemluvě. • Odpoledne jsme hráli hru akorát pro nás – Pakobal – byla to opravdu šílená pakárna, dvakrát letěl míč okolo mě a jednou mě strefil do tváře. • Při zálesáckém vaření skončily naše špízy jednou v ohni, ale obětavě jsme je vylovily. Co se ještě neví? * 5. číslo * I. ročník * Nezávislý časopis 24. střediska Sever

strana 17

• Závody na kánoích proběhly v duchu vlk, koza, zelí; nikdo se neutopil. • Večerní oheň skončil v půl dvanáctý a hned jsme šli spát. Neděle • Ráno byla šílená zima, ale vypadalo to, že bude hezky, a taky že bylo. • Po snídani se všichni stali korzáry jižních moří. Nakonec to celé vyhrála Francie. • Pak už bylo jenom balení, koupání, kde jsem nebyla, protože mě bolelo v krku, a oběd. • Cesta zpátky byla nějaká kratší než cesta tam.

Adr esy skautských letních táborů:

Holky: Tábor 24. oddílu skautek poste restante 387 42 Lnáře Kluci: Tábor 24. oddílu skautů Nové Dvory u pí Růžičkové 592 11 Velká Losenice

SoutûÏ od Bubáãka Znáte dobfie své kamarády(-dky)? Znáte dobře své kamarády(-dky)? Ano? Tak si pozorně prohlédněte tuto tvář a zkuste si tipnout kdo to asi je. Už to víte? Pokud ano řekněte svůj tip Bubovi. Možná získáte i odměnu. Co se ještě neví? * 5. číslo * I. ročník * Nezávislý časopis 24. střediska Sever

strana 18

Ročník I. Cena 2 Kč Cena 2 Kč Cena 2 Kč Cena 2 Kč Cena 2 Kč Cena 2 Kč Cena 2 Kč Ročník I

Recommend Documents