Ročník II. Cena 2 Kč Cena 2 Kč Cena 2 Kč Cena 2 Kč Cena 2 Kč Cena 2 Kč Cena 2 Kč Ročník II

číslo

Sever

Nezávislý časopis 24. střediska

Ročník II. • Cena 2 Kč • Cena 2 Kč • Cena 2 Kč • Cena 2 Kč • Cena 2 Kč • Cena 2 Kč • Cena 2 Kč • Ročník II.

KDO ZA CO MŮŽE Kapitola II. Fredy Svûtlu‰ãí v˘prava Samba Hrdina Galaxie Lucka Turnaje na Îal˘ ’99 Lucka Komix Elãa Mráãkova rubrika Mráãek Jak jsem se uãil(a) lyÏovat Kaãka, Zip, Dá‰a Psychotest Radana Úvodník ·tûpán Bar ·nudla PfieÏila jsem NPK Dá‰a Vrchol, kter˘ se nekonal Krtek Zaruãené zprávy Radana Bratrova pfiání Radana Grafická úprava ·tûpán Ilustrace ·tûpán, Martin, Lucka Feri spe‰l thenks Frantovi za pÛjãení xeroxu

Obsah Úvodník Hrdina Galaxie Psychotest Zaručené zprávy Bratrova přání BAR Mráčkova rubrika Vrchol, který se nekonal Kapitola II. Světluščí výprava Přežila jsem NPK Turnaje na Žalý ’99 Jak jsem se učila lyžovat Komix

1 2 3 4 5 5 6 9 9 10 10 11 12 13 15

Pokud by snad někdo chtěl přispět do tohoto časopisu, nechť předá svůj článek někomu inteligentnímu z redakce. (nejlépe na disketě, nebo na ý-mejl [email protected]) Jen tak mimochodem víte, že časopis lze nalézt také na Internetu,na oddílových (střediskových) stránkách: http://mantlik.czn.cz/jun24/INDEX.htm http://www.tpro.cz/oddil

Co se ještě neví? * 7. číslo * II. ročník * Nezávislý časopis 24. střediska Sever

strana 1

Tak, tady měl bejt úvodník. Myslíte si, že jsem měl čas ho dělat? No, v každém případě Veselé Vánoce a Štastný nový rok Štěpán Tak, tady měl bejt úvodník. Myslíte si, že jsem měl čas ho dělat? No, v každém případě Veselé Vánoce a Štastný nový rok Štěpán Tak, tady měl bejt úvodník. Myslíte si, že jsem měl čas ho dělat? No, v každém případě Veselé Vánoce a Štastný nový rok Štěpán Tak, tady měl bejt úvodník. Myslíte si, že jsem měl čas ho dělat? No, v každém případě Veselé Vánoce a Štastný nový rok Štěpán Tak, tady měl bejt úvodník. Myslíte si, že jsem měl čas ho dělat? No, v každém případě Veselé Vánoce a Štastný nový rok Štěpán Tak, tady měl bejt úvodník. Myslíte si, že jsem měl čas ho dělat? No, v každém případě Veselé Vánoce a Štastný nový rok Štěpán Tak, tady měl bejt úvodník. Myslíte si, že jsem měl čas ho dělat? No, v každém případě Veselé Vánoce a Štastný nový rok Štěpán Tak, tady měl bejt úvodník. Myslíte si, že jsem měl čas ho dělat? No, v každém případě Veselé Vánoce a Štastný nový rok Štěpán Tak, tady měl bejt úvodník. Myslíte si, že jsem měl čas ho dělat? No, v každém případě Veselé Vánoce a Štastný nový rok Štěpán Tak, tady měl bejt úvodník. Myslíte si, že jsem měl čas ho dělat? No, v každém případě Veselé Vánoce a Štastný nový rok Štěpán Tak, tady měl bejt úvodník. Myslíte si, že jsem měl čas ho dělat? No, v každém případě Veselé Vánoce a Štastný nový rok Štěpán Tak, tady měl bejt úvodník. Myslíte si, že jsem měl čas ho dělat? No, v každém případě Veselé Vánoce a Štastný nový rok Štěpán Tak, tady měl bejt úvodník. Myslíte si, že jsem měl čas ho dělat? No, v každém případě Veselé Vánoce a Štastný nový rok Štěpán Tak, tady měl bejt úvodník. Myslíte si, že jsem měl čas ho dělat? No, v každém případě Veselé Vánoce a Štastný nový rok Štěpán Tak, tady měl bejt úvodník. Myslíte si, že jsem měl čas ho dělat? No, v každém případě Veselé Vánoce a Štastný nový rok Štěpán Tak, tady měl bejt úvodník. Myslíte si, že jsem měl čas ho dělat? No, v každém případě Veselé Vánoce a Štastný nový rok Štěpán Tak, tady měl bejt úvodník. Myslíte si, že jsem měl čas ho dělat? No, v každém případě Veselé Vánoce a Štastný nový rok Štěpán Tak, tady měl bejt úvodník. Myslíte si, že jsem měl čas ho dělat? No, v každém případě Veselé Vánoce a Štastný nový rok Štěpán Tak, tady měl bejt úvodník. Myslíte si, že jsem měl čas ho dělat? No, v každém případě Veselé Vánoce a Štastný nový rok Štěpán Tak, tady měl bejt úvodník. Myslíte si, že jsem měl čas ho dělat? No, v kaža rok Štěpán Tak, tady měl bejt dém případě Veselé Vánoce a Štastný nový úvodník. Myslíte si, že jsem měl čas ho dělat? No, v každém případě Veselé Vánoce a Štastný nový rok Štěpán Tak, tady měl bejt úvodník. Myslíte si, že jsem měl čas ho dělat? No, v každém případě Veselé Vánoce a Štastný nový rok Štěpán Tak,·tûpán tady měl bejt úvodník. Myslíte si, že jsem měl čas ho dělat? No, v každém případě Veselé Vánoce a Štastný nový rok Štěpán Tak, tady měl bejt úvodník. Myslíte si, že jsem měl

Tak, tady mûl bejt úvodník. Myslíte si, Ïe jsem mûl ãas ho dûlat?

No, v kaÏdém pfiípadû

Veselé Vánoce ·tastn˘ nov˘ rok


strana 2

Pfiíbûh od Lucky:

Hr dina galaxie Po ukončení druhé megagalaktické války vypukly velké oslavy, při kterých byl špuntem ze šampaňského zabit císař Xaver. V galaxii nastal chaos. Federace, vzniklá po válce, se rozdělila na mnoho malých částí, které se postupně zase spojovali, až vytvořily dvě velké strany: Oficiální domáckou stranu a Časově solidární stranu ducha. A právě v této době, která není ani tak dávno, a na místě, které od nás není ani tak daleko se udál náš příběh. Tak se milé děti usaďte a hezky poslouchejte… …Kdesi na malé bezvýznamné planetě uprostřed galaxie svítalo. Jako každý den obyvatele probouzel okolo šesté hodiny hluk z blízké továrny na roboty. To byla také jediná známka civilizace. Jinak byl život na této planetě velmi primitivní. Najednou se ozvala rána a za ní další. To malý Aladin Ploskochodec shazoval kokosy na snídani pro sebe a svou početnou rodinu. (Aladin měl jednoho otce) „Tati snídaně!“ volal Aladin už z dálky. Ale odpovědí mu bylo jen ticho. Otevřel bránu a tam, kde ještě než odešel stála jejich chýše, byla jen hromádka třísek. Díky této nešťastné shodě okolností Aladin přišel o svůj domov i o svého otce. Teď už mu nezbývalo nic jiného než se vydat na pouť galaxií a stát se hrdinou. Putovat už třetí galaktický rok ve svém turbovznášedlu řady X, když… …na obzoru mezi meteority se objevila kličkující space loď. Když se přiblížila na asi dva galaktické metry, něco se v ní zablesklo a pak nastal velký výbuch,

který bylo možno slyšet s naslouchátky i v sousední galaxii. „Vybral jsem si tě jako svého nového pilota, teď jeď, pronásledují mě.“ Aladin si nejdřív myslel, že vedle něj sedí nějaký šílenec, ale pak když si pročechrával své bohaté lokny, uviděl v kapesním zrcátku nekonečný konvoj Moderně upravených invalidních vozíků (dále už je MUIVů). Přidal plyn a zmizel v nejbližší černé díře. Za galaktickou chvilku, když nekonečný konvoj MUIVů byl už u severních hranic galaxie, vyletěl zpátky. Teď teprve si mohl pořádně prohlédnout svého nově nabytého spolucestujícího. Vypadal asi takto: na holé hlavě měl tři dlouhé černé vlasy, stažené na zátylku do culíku. Tvář mu zakrývala černá rouška, a tak jediné, co mohl vidět byly velké hnědo-zeleno-modro-černo-červenožluté oči vykukující zpoza černých brýlí. Dále měl na sobě černou uniformu s mnoha fleky a malé černé boty, které ho příšerně tlačily. Na rukou měl černé rukavice. Svůdně na něj mrkl a kovovým hlasem promluvil: „Mé krycí jméno je mravenec Ant-Z.“ „Těší mě, já jsem Aladin Ploskochodec.“ Když už obletěli celou galaxii a Aladin stále nevěděl, kam má jet, tajemný potřetí promluvil: „Vypadáš důvěryhodně, teď mě dovez na TABUo, tam bydlím.“ Cesta, která se zdála být krátká a jednoduchá, se záhy proměnila… …zpoza meteoritů se vyrojily hordy MUIVů. Začala slavná bitka později často nazývaná jako Turbovznášedlo proti všem. Aladin udělal vývrtkový manévr


strana 3

a většina MUIVů se srazila a vybouchla. Mezi obláčky páry se tak dobrý letec, jako byl Aladin, snadno ztratil všem ostatním. Ani jeden z MUIVů se už nikdy nevrátil do služeb Časově solidární strany Ducha, protože se všechny ztratily v časoprostoru. Aladin tak slavnostně dovezl mravence Ant-Z na TABUo. Tam vypukly velké oslavy. Onen tajemný cizinec nebyl totiž nikdo jiný než Xaver II., nevlastní syn nešťastně zesnulého císaře Xavera, čelního představitele Oficiální domácké strany. Tak se Aladin stal tak-

řka přes jednu polárněgalaktickou noc hrdinou. V mnoha písních byl pak oslavován, jako Ten kdo vezl císaře… …Díky drtivé porážce MUIVů ve velké bitce turbovznášedla proti všem už se Časově solidární strana Ducha nezmohla na větší odpor, než bylo posílání anonymních dopisů, což je ale stejně po čase přestalo bavit. Tak se zase na nějakou dobu ujal vlády Xaver II. Ale jen do příští megagalaktické války, ale to už je jiný příběh…

Psychotest V době svátků běží v televizi nepřeberné množství pohádek. Určitě už jste v životě pár viděli, možná máte nějakou tu SVOU oblíbenou, ale to ještě netušíte, co všechno na vás vaše oblíbená pohádka práskne. Vyberte si z těchto základních pohádek tu, která je vám nejbližší:

1) Perníková chaloupka 2) O Šípkové Růžence 3) Popelka 4) Sněhurka 5) Karkulka 1) Trpíte pocitem méněcennosti, proto vás těší vidět, že někdo tak malý a slabý jako Jeníček a Mařenka přemůžou mocnou a zlou Jedubabu. Krom toho máte sklon k agresi. Ovládejte se, je to nebezpečná kombinace. 2) No tedy, jak může být někdo tak líný a pohodlný. Fuj. To si vážně myslíte, že vám štěstí samo spadne do klína? Probuďte se!

3) Nejste zrovna dominantní osobou, že? Mnohem raději přijímáte rozkazy, než byste je vydával. Jsou v tom také potlačené masochistické sklony. Ach vy chudinko, copak si myslíte, že si vás v popelu vůbec někdo všimne? …natož pak princ! 4) Jste typický domácí typ. Máte rád pohodu a teplo rodinného krbu. Pro své přátele jste schopen udělat cokoli, jste proto velmi oblíben. S nikým se nehádáte… jste skutečně šťastná povaha. 5) Typický příklad revoltujícího jedince. Snažíte se jít hlavou proti zdi za každou cenu. Autority neposloucháte už z principu… uvědomte si však, že častokrát jsou jejich názory podloženy zkušenostmi. Zkuste si někdy připustit, že by mohly mít pravdu. Jinak se vám může stát, že skončíte v nějakém vlčím břiše. Ráďa


strana 4

Bratrova pfiání Pročítala jsem si seznam bratrových přání k Vánocům. 1) Walkman, 2) CDROM, 3) Kolo, 4) Mobil, 5)… přání bylo mnoho a mnoho, seznam se zdál být nekonečný. Stěží se to dalo přečíst, Ježíšek zřejmě bude muset umět luštit hieroglyfy… a ten papír – No FUJ!! Ještě loni tento stejný seznam začínal oslovením: „Milý Ježíšku, byl jsem celý rok hodný, a proto bych si přál...“ Před pěti lety tam dokonce byly obrázky a „Milý Ježíšku“ bylo barevně podtrženo. No jo, časy se změnily. Tenkrát svůj dopis připevnil za okno, dnes ho pohodil v kuchyni na stole. Ač je trochu zarážející, není to můj problém. Mým problémem začaly být částky, ve kterých se bratr ve svých přáních pohybuje. Že mu nedám kolo ani

mobila mi bylo jasné. Ale co tedy? Takto jsem přemítala, zatímco jsem se prodírala davy lidí na Vánočních trzích. Co bych mu mohla jenom dát, drtila jsem mezi zuby a pomalu jsem dostávala vztek. Proč si ten ovád nemohl vymyslet nějaké méně finančně náročné přání? Jak mu mám koupit mobil, když se má předvánoční hotovost pohybuje okolo 20 korun? Proč musí být takový materialista? Kam zmizel ten ideál Vánoc? Proč by nemohl stačit fakt, že mne má, že mu popřeju hezké svátky, že se na něj usměju… a proč by mu to vlastně nemohlo stačit? A tak jsem dospěla k závěru. Za poslední peníze jsem si koupila sejra v housce. Ráďa PS: Sorry bráško, letos to budou opravdu chudé Vánoce!

ZARUâENÉ ZPRÁVY A následuje krátká reportáž o situaci v hlavním městě. V posledních předvánočních dnech se v Praze šíří zhoubná choroba epidemického charakteru, která je laiky nazývána nakupovací horečka. Z posledních průzkumů vyplynulo, že počet nakažených přesáhl 90%. Situace je opravdu zoufalá, řekl bych dokonce zoufalá, podotkl inteligentně zástupce ředitele jedné z pražských nemocnic Mezi odp(b)orníky převládá názor, že nákaza se rozšířila z řad infikovaných turistů, kteří se nám tu jaksi přemnožili. Našim pohotovým reportérům se podařilo zastihnout na letišti jednoho z našich čelních politiků, který si z pochopitelných důvodů nepřeje být jmenován a který s celou rodinou právě odlétal na Floridu.

Ten celou situaci komentoval slovy: „Je to tu všechno na –cenzura– Měli jsme ty –cenzura– (míněno turisty) postřílet hned, teď už je pozdě.“ Rada na závěr: Pokud se náhodou vyskytnete v centru, je pravděpodobnost, že se nakazíte více než 100%, zůstaňte raději doma a uvařte si grog (nebo čaj!) Pokud budou lidé dodržovat všechny pokyny lékařů a vyhnou se styku s nemocnými, je určitá pravděpodobnost, že Vánoce někdo přežije, uzavřela to optimistickou předpovědí věštkyně budoucnosti na volné noze p. Slavná.


strana 5

BAR Poznámka autora: Tato povídka není zamýšlena jako útok na velkolepou bojovou ságu našeho klasika SF, Freddyho „Nightmare“ Fišera. Šmudla Ten bar byl tich˘. Tak jak se na bar v jedné z nejzapadlej‰ích galaxií ve známém vesmíru slu‰í. Jedin˘mi zdroji hluku byly línû se otáãející lopatky vûtráku na stropû. Dlouh˘ barpult byl po‰krábanou plastikovou imitací barpultÛ z dávn˘ch dob Zemû. Nad pultem visely na konzolách vyle‰tûné sklenice, svûdãící o pofiádnû vedeném podniku. Z okna bylo vidût na blízk˘ kosmodrom, koupající se v paprscích namodralého slunce, které se pomalu klonilo do vyprahl˘ch pou‰tí planety. Nebude trvat ani ‰est hodin a zase se vyhoupne nad suchou zem biãovanou stál˘mi vûtry. V nastávajícím ‰eru se rozblikala fiídící vûÏ, kde se sluÏba právû chystala usnout nad monitory, které ukazovaly blíÏící se loì jen jednou za jeden a pÛl obûhu planety. Do ulic pomalu zaãal pronikat Ïivot a bar se pomalu plnil. Spoleãnost nebyla pfiíli‰ vybraná. Pfiistûhovalci proklínající svou smÛlu pfii losu o umístûní, místní obyvatelé v ãern˘ch Ïivot udrÏujících kombinézách, tlupa z posádky raketoplánu, kter˘ nouzovû pfiistál pfied dvûma obûhy a stále neodletûl. V‰ichni se nacpali do nejvût‰í termobuÀky, která ve mûsteãku zbyla. Nejzvlá‰tnûj‰í v‰ak byl barman. Nikdo neví odkud a kdy se tady vzal. Ten bar tady stál snad je‰tû dfiív, neÏli pfiiletûli první kolonisté. VÏdy v bílé ko‰ili s dlouh˘mi rukávy a s rou‰kou na tváfii tady obsluhoval poslední neznám˘ ãlovûk v kolonii. Nikdo z místních se ho

neodváÏil zeptat, kdo je a odkud pfii‰el. Cizí se setkávali jen s mlãením. Jeho pravá ruka pfii pohybu bzuãela, ale nebylo poznat, zde je protéza na celé ruce, ãi jen na zápûstí. Barem se nesl cinkot sklenic, hlasy a bzuãení jednoruk˘ch banditÛ. Barman obsluhoval se svou obvyklou jistotou. Náhle se zastavil a poslouchal jemné bzuãení pfiicházející z nebe. Náv‰tûvníci se jeden po druhém zaposlouchávali do stále silnûj‰ího zvuku. Skleniãky v policích se zaãaly chvût a do toho prohlásil jeden ze strojníkÛ raketoplánu: „Îe by náhradní díly?“ Bar se v mÏiku vyprázdnil a hlouãky na ulici sledovaly blíÏící se svûtl˘ bod. Jim Henderson si otfiel pot z ãela. UÏ byl skoro na místû. Kosmodrom leÏel pfied ním na úpatí hory a svítil do noci bíl˘mi a modr˘mi svûtly ramp. Jeho stará vyslouÏilá armádní barÏe se sná‰ela dolÛ se skuãením t˘ran˘ch motorÛ. Sestupová dráha díky úzkému oknu mezi planetami pfiíli‰ dobfie nevy‰la, na druh˘ obûh kolem planety bylo málo ãasu, coÏ znamená, Ïe bude muset nízk˘m letem pfietáhnout mûsteãko pod kosmodromem. Pfiistávací manévry v rozdíln˘ch gravitacích nikdy nebyly Ïádn˘ med, a tak cítil nûco jako úlevu, kdyÏ vzpûry podvozku ‰ly se syrov˘m zasyãením na doraz a zpût, jak zapracovaly olejopneumatické tlumiãe. Jo, je tady a co lépe, tak v jednom kusu. Závûr pilotního prostoru zasyãel a Jim


strana 6

se vydal se sv˘mi papíry k hale, která se tyãila nad betonem kosmodromu. Bar byl zase pln˘. Hosté se po zhlédnutí manévru vrátili ke sv˘m sklenicím. Barman byl najednou více zamlkl˘. Nikomu to v‰ak nevadilo, uÏ si zvykli, Ïe barman je divn˘ patron. Posádka raketoplánu se hlasitû bavila na úãet pilota barÏe. Jim ve‰el do vstupní místnosti haly, kde panovalo ospalé lhostejno. Jeho pfiistání urãitû bude mít dohru u velitele kosmodromu. Kysele se u‰klíbl na stráÏ, stejnû je v‰echny vzbudil. Odevzdal seznam nákladu k vyloÏení a vydal se ohlásit pfiistání na registraci. Tam jiÏ stál nasupen˘ velitel. „Pane Hendersone, jak0 si pfiedstavujete pfiistát bez povolení? Odpovûzte!“ Jim se jen usmál „Víte pane, tady na letové kontrole asi v‰ichni chrápou a nev‰imnou si, Ïe je nûkdo na orbitû a chce pfiistát.“ Velitel si Jima zmûfiil naoko pohrdav˘m pohledem „I tady, na vnûj‰ích teritoriích platí federální zákony, pane Hendersone a do tûch patfií mimo jiné Nafiízení o provozu v systému planet.“ Jim si pomyslel, Ïe si velitel mÛÏe v‰echny federální nafiízení strãit za klobouk, ale nahlas fiekl: „PromiÀte, pane, ale chtûl jsem stihnout okno k návratu.“ Velitel se rozhlédl a fiekl „Tak tohle bude za padesát kreditÛ. Úãet je v pokladnû“ Jim pozdravil a odvrátil se. padesát kreditÛ, to je k smíchu. Pomyslel si, Ïe velitel, star˘ dÛstojník Hvûzdné flotily, je pofiád správn˘ chlap. Zaplatil pokutu a na rub lístku napsal vzkaz pro velitele. „Sejdeme se v baru a zavzpomínáme. Jim.“

KdyÏ Jim ve‰el do baru, pfiivítal ho ironick˘ potlesk posádky raketoplánu. Musel si vyslechnout v‰echny ty poznámky, které jsou v tûchto momentech obvyklé. KdyÏ uÏ toho mûl dost, zeptal se s nevinn˘m úsmûvem „Pánové, nevidûli jste tady posádku toho vraku, co leÏí na plo‰e? Mû by zajímalo, jak nûkdo dovede raketoplánu urazit pÛlku kfiídla. Nevíte o tom nûco?“ Vtipálci se kysele odvrátili a dál si pfiestali Jima v‰ímat. Objednal si whisky, utrousil nûco o svém jmenovci z Tennesee a zaãetl se do dva obûhy starého ãasopisu. Dvefie se rozlétly a v nich stál velitel. Vycházkovou uniformu perfektnû vyÏehlenou, knoflíky zlatû se bl˘skající. Starousedlíci v recyklaãních kombinézách utrousili nûco o pl˘tvání vodou, ale zmlkli, jakmile se na nû velitel podíval. Svoji autoritu nezískal ze své funkce (toho minulého na‰li mrtvého daleko v pou‰ti, kam pû‰ky dojít nemohl), ale pfiinesl si jí ze své poslední sluÏby. Jeho povûst ho pfiedchází i teì, dvacet let po Gorthské válce. Nikdo neví proã si vybral sluÏbu právû zde. Mohl mít teplé místo na velitelství Hvûzdné flotily pfiímo na Zemi. On, b˘val˘ velitel elitní stíhací Hunter squadron, která provádûla v‰echno moÏné, vût‰inou v‰ak fie‰ila akutní taktické problémy, coÏ je armádní pojem pro obrovské prÛsery, pfii nichÏ jde o krk(y). Teì stál ve dvefiích a pohledem hledal Jima. Ten, vyru‰en zti‰ením hostÛ podniku vzhlédl a mávl na velitele. Ten zvedl dva prsty smûrem na barmana. Barman jen k˘vl a nalil do sklenic prÛzraãnou tekutinu. Sedli si na barové Ïidliãky pfiímo ke zdroji, jak poznamenal


strana 7

Jim, a k˘vali na sebe, kdo bude vyprávût první. Velitel se natáhl po skleniãce a zaãal vyprávût. O v‰udypfiítomném písku, o pa‰erácích ve vedlej‰í termobuÀce, o neschopnosti podfiízen˘ch, o zastaralém vybavení, o problémech smírãího soudce, o popraskaném betonu na plo‰e, o hvûzdách, o mofii, které nevidûl deset let, o namodralém slunci, o snech, které se noc co noc vracejí a pfiiná‰ejí váleãné hrÛzy. Mluvil o nadûji, o radostech, o svém psovi, o sobû. Bar uÏ byl poloprázdn˘, strojníci ode‰li spát, zítra mají tûÏkou ‰ichtu, Starousedlíci sedûli okolo a poslouchali. Obãas pfiik˘vli, prohodili pár slov a pomalu se také zaãali trousit do sv˘ch bunûk. Nakonec v baru zbyli uÏ jen oni dva. Jim objednal je‰tû jednu rundu. Barman si nalil také, pfiisedl si, ale zÛstal pod rou‰kou mlãenliv˘ a tajemn˘, tak jako vÏdy. KdyÏ se sejdou dva stíhací piloti, vÏdy nakonec pfiijde fieã na proÏité souboje tam daleko mezi hvûzdami, Na oslepující záblesky svazkÛ energetick˘ch v˘bojÛ, na tikání zamûfiovacího mechanismu fiízen˘ch stfiel, na nasládl˘ pach pfietíÏen˘ch energetick˘ch vedení. A také na padlé kamarády. Jim se náhle obrátil na velitele: „Nejpozdûji za pÛl hodiny musím odstartovat, jestli tady nechci zÛstat dal‰í obûh a mám jedno pfiání. Pamatuje‰ si na Steva, mého copilota?“ Velitel pfiik˘vl. „Na Quadu jsem sly‰el, Ïe je tady v soustavû. Jestli se tady objeví, dej mu tohle.“ Jim podal veliteli mal˘ datov˘ disk. „Je tam v‰echno, co potfiebuje vûdût. Beztak to byl on, kdo mû katapultoval z vraku, kdyÏ nás Gorthové dostali na Sirvû IV. Stejnû nemÛÏu

pochopit, jak to, Ïe jste ho nena‰li.“ Velitel jen pok˘val hlavou: „Tys byl v komatu, on mûl asi základní funkce v pofiádku. TakÏe Gorthové vzali jeho, tys byl pro nû mrtvola. Jejich zajatecké lodû ale pfieÏil málokdo. Budu se snaÏit, ale neãekej zázraky. Jo a je‰tû nûco. Na‰i mechanici ti na úãet Federace vypulírovali loì. Má‰ zásluhy.“ Jim pok˘val hlavou, hodil na stÛl dvacetikreditovou bankovku a oba zamífiili ke dvefiím. Velitel se otoãil k˘vnul na rozlouãenou barmanovi a s Jimem zamífiil smûrem ke kosmodromu. Na plo‰e se rozlouãili a kaÏd˘ zamífiil na jinou stranu. Sykot vzduchového uzávûru znûl skoro domácky, jak se Jim soukal do kabiny barÏe. Motory naskoãily témûfi okamÏitû, mechanici odvedli dobrou práci. Jim jemnû pfiidal plyn a barÏe se odlepila od betonu plochy. Zasunul podvozek a opatrnû obletûl mûsto. KdyÏ vyslal poslední pozdrav pro pozemní kontrolu, kde sedûl sám velitel, dotáhl plynové páky aÏ na doraz a barÏe, kolébajíc se, se vydala na cestu ke hvûzdám. Na povrchu v baru sedûl barman stále na stejném místû a poslouchal zvuky vydávané tryskami barÏe, dokud se úplnû neztratily. Jen jedna zmûna se stala. Barmanova rou‰ka leÏela na stole a odkr˘vala tak znetvofienou tváfi ãlovûka. Náhle si jedním pohybem vyhrnul rukáv nad protézu. Na svûtlé kÛÏi se jasnû r˘sovalo tetování Gorthského zajateckého tábora. Pak se stala je‰tû jedna zmûna. V koutku oãí bez víãek se zaleskly slzy. Stekly dolÛ spálenou tváfií a ztratily se v límeãku ko‰ile. Bar byl ale tich˘.


strana 8

MRÁâKOVA RUBRIKA

Pfiíbûhy ze Ïivota, aneb co se mÛÏe stát i Vám

Sbírka etiket Tak jsem opět propadla sběratelské horečce. Tentokrát to nebylo nic menšího než hrnek nescafé. Znovu a opět. Ale teď jsem si řekla, že ten hrnek získám stůj co stůj. Chudáci rodiče nosili a tahali etikety ode všad, mamka v práci lovila z koše, u táty v práci zase všichni povinně pili jenom nescafé. Zapojila jsem i tetu se strejdou, kteří se zcela aktivně chopili šance získat tento hrnek. Teta dokonce „nenápadně“ sundavala etiketu ze sousedovic skleničky ve které měli kytku. A tak se etikety scházely a scházely až jich jednoho dne bylo přesně tolik, kolik jsem jich potřebovala. Chtěla jsem jít slavnostně na poštu, ale když jsem se tam už týden nedostala, pověřila jsem sestru, která tam zrovna šla, aby mi ty etikety poslala, čehož se ona dost neochotně chopila. Nicméně dopis byl poslán, a již jsem jen čekala na odpověď. Jednou jsem si takhle telefonovala s kamarádkou, která ty etikety sbírala také. Ptala se mě, jestli mi nějaké ještě nezbyly. Já jsem říkala, že ještě něco mám, a že jí to klidně dám. A ona na to, že ta etiketa musí mít hlavně žlutý proužek. V tu chvíli by se ve mně krve nedořezal. „Cože?“, vztekle jsem zařvala do telefonu. Ty kupy těch papírů, které jsem asi

měsíc zuřivě sbírala totiž žádný žlutý proužek neměly, protože byly staré. Žlutý proužek byl až na těch novějších etiketách. Takže skoro všechny etikety byly na nic. Byla jsem fakt naštvaná, ale hlavně na sebe, že jsem si pořádně nepřečetla návod ke hře. No nicméně jsem čekala, jak to dopadne, a kolik hrnků mi pošlou. Asi před týdnem mi přišlo domů oznámení o uložení zásilky na poště. Odesílací pošla ve Vsetíně. To by mohlo být ono. Kruté čekání bylo konečně završeno, již brzy jsem se měla dozvědět výsledek. Nějaké nové kupóny jsem tam měla, takže snad alespoň něco získám. Na poštu jsem opět vyslala sestru, která si tam šla pro peníze. Volala mi do práce, že přišel jeden hrnek, a že rodiče jedou odpoledně k tetě a strejdovi, tak jsem řekla ať jim ten hrnek vezmou, protože se tak snažili. Vzali jim ho, ještě než jsem se vrátila z práce, takže vlastně ani nevím, jak ten hrnek ve skutečnosti vypadá. Když to budu chtít vědět, tak se musím v televizi podívat na reklamu komu se nelení tomu se červení, protože na to, jak vypadá ten hrnek doopravdy si budu muset ještě dlouho počkat, přinejmenším do příští soutěže.

Vrchol, kter˘ se nekonal Dneska vám chci podat zprávu o mých „horolezeckých“ neúspěších. O jednom víkendu v září jsem se vydala se svými rodiči a jejich kamarádem zdolat horu, pro mě s velkým H. Žádná Nanga Parbat to není, ale pro mě je tři a půl tisíce docela slušná výška a dobrej zážitek. Hodlali jsme v malém městečku pod Presanellou počkat jeden nebo dva dny na lepší počasí, než na ni vyrazíme. Už jsem se těšila na to jak budeme spát v horské chatě a polezeme přes ledovec. Jak jsem se tak moc těšila, škodolibé počasí mí vyhovělo a dopřálo nám pořádně „slunnou“ Itálii. První den bylo hnusně, druhý den k tomu ještě pršelo a třetí den jsme zklamáni odjížděli domů. Jediným zpestřením v mlze byly výlety k jezeru Logo di Garda a do Rivaly. Na závěr jen dvě věci – na Presanellu to budeme muset zkusit jindy, ale mají tam úúúžasnou horkou čokoládu. Krtek


strana 9

Fredyho sci-fi povídka:

Kapitola II. Píp – píp – píp – píp; pomalu signalizují přístroje na ovládacím pultu, nastavuji autopilota, zadávám obrané sekvence a aktivuji destrukční program – přesně 125 mezihvězdné jednotky. Pásy jsou zapnuty a na svůj relinátor se uvádím do postgalaktického stavu… Budím se s hrozným hučením v hlavě. Konečky prstů zmodraly, tep na 20/min… Musím se překonat, rychle se zvedám a odpojuji počítač. Místo loga UFD se objevila mapa čtverce, ve kterém se nacházím. Nejsem tady sám – bohužel. Počítač rychle vyhodnocuje údaje a na obrazovku naskakují tmavé body – lodě DRAGONŮ. Můj Roger – spolehlivá rychlá stíhačka (Třída F) se vydává na svoje poslední tažení – zbývá už jen 17 mezihvězdné jednotky. Nastavuji kurz na nejbližší stanici. Temné stíny se míhají všude kolem a přede mnou se pomalu vynořuje bitevní stanice – jedna z nejlepších, které se doposud DRAGONŮM podařila zkonstruovat. Na kontě má dobrých třicet těžkých křižníků a nejméně 3500 stíhaček federace a jiných menších lodí spřátelených kultur.

Rozhlížím se okolo, mnoho dalších bitevních přístavů tvoří obranou linii, poslední před domovskou planetou tyranské rasy KERBEROS. V dalším okamžiku cítím náraz do pravého boku lodi – byl jsem odhalen. Rychle aktivuji štíty a zbraňové systémy. Další rána, tentokrát do zádi – pravý motor byl vyřazen. Snažím se zaměřit jejich řídící velín. Další otřes, mohutnější než minulé dva. Kontroluji údaje na ovládacím pultu – střela do boku mě vyřadila druhou nádrž, ale hlavně polární pohon byl deaktivován. Rychle vybíhám do skladiště, odhazuji bedny s plastovými krytkami a náložemi. Konečně, dostal jsem se k únikové komoře, otvírám poklop a vsouvám se do těsného kokpitu. Ze soustředění na útěk mě vyrušila dutá rána. Jsou uvnitř, proběhlo mi hlavou. Snažím se nastavit žádaný program. Na obrazovce v modulu stále bliká EXIT, avšak na mé příkazy počítač nereaguje. Poslední co si z této chvíle pamatuji je zvednutí z kokpitu a pak jen šlehnutí laseru na temeno hlavy – pak už jen tma, hrůzná černá tma…

Svûtlu‰ãí v˘prava do PrÛhonického parku fiijen 1999 Samba Cestou na Stírku jsem si představovala ideální počet sedmi světlušek a my tři (Mráček, Markéta a já). Mé představy se rozplynuly, když jsem viděla devět světlušek a to ještě nebyly všechny. S konečným počtem dvanáct holčiček (nevadí bude větší sranda) jsme se dopravily tramvají na metro. A tím pak na Opatov. Pohled na

přeplněnou autobusovou zastávku. Čekalo tam tolik lidí, že jsme byly překvapené, že jsme se do autobusu všichni vešli. (Myslely jsme, že z nás budou placky.) Po dvaceti minutách úmorné cesty autobus zastavil v Průhonicích, kde byl náš cíl. Při vstupu do parku nás čekalo milé překvapení, cedule na dveřích nám oznámila, že


strana 10

probíhají dny otevřených dveří a nemusíme platit vstupné. Objekt, který jako první naprosto uchvátil světlušky byla fontána s rybičkami. Holky vypadaly, že by se s nimi nejraději vykoupaly. No, dopadlo to dobře a my jsme vyrazily dál. Po půl hodině chůze okouzlující krajinou Myška prohlásila: „Já mám hlad.“ Svačina a pár her a šly jsme zase dál. Ušly jsme pár metrů a objevil se tu dutý strom. K našemu překvapení se do něj vešly všechny světlušky i s batohy a bez batohů se nás tam vešlo všech patnáct. Rovnou jsme si tam zahrály pár her a poobědvaly. Další zastávka byla pod stromem s velkými listy. Nanošení na hromadu a skákání do nich předčilo asi všechno. Malé stoupání a na vrcholu nás čekalo spousta kaštanů. Takže ke spoustě listů

z různých stromů přibyly ještě hromady kaštanů. Mezitím se den přehoupl do druhé poloviny a my musely pomýšlet na zpáteční cestu. Jinou cestičkou jsme klesaly dolů do údolí, kde se všude vlnily potůčky a potoky. Dole na nás čekal palouček jako stvořený pro nějaké hry a odpolední sváču. Velmi pomalým krokem a občas s nějakou hrou jsme se doloudaly k východu. A sebou jsme si skoro všechny odnášely spousty listů, hromady kaštanů a špinavé kalhoty. (To budou mít maminky radost…) Stejnou cestou dopravními prostředky jsme dorazily na Stírku, kde jsme se pomalu rozešly. P. S.: Určitě se tam běžte podívat. Možná by to bylo ještě hezčí na jaře.

PfieÏila jsem NPK 8. – 10. 10. 1999 Va‰e rodná sestra alias Dá‰a nebo obrácenû Jednoho krásného dne jsem se dobrovolně rozhodla pro sebevraždu a to tak, že jsem souhlasila s nabídkou zúčastnit se NPK neboli Nočního Pochodu na Kokořín. Jednalo se o akci pořádanou Silmarilem a sice ve dnech 8 – 10.října tohoto roku. Všechno to začalo asi kolem 18 00 v pátek na Hlavním nádraží, kde jsme se dozvěděli, že vlak prostě nejede. S tím jsme se smířili a šli na autobus. Na sraz jsme dorazili ještě celkem v pořádku a poté se rozdělili do tří skupin. Výběr byl zcela náhodný, přesto všichni z dvacetčtyřky a já jsme byli v jedné skupině. Mnozí nám tu náhodu nevěří dodnes, leč bylo to tak. Vyrazili jsme na cestu. Po chvíli byla ohlášena první hra, tzv. časovka. Jde o to, že jeden z pořadatelů si zapíše váš čas na startu, druhý si zapíše váš čas v cíli a mezitím jsou tři kilometry, kde si můžete dělat, co chcete, ovšem pokud možno zdržovat se v tomto prostoru co nejkratší dobu. Je to výtečná hra, doporučuji raději za tmy,

jelikož nevidíte, kolik toho máte ještě před sebou. Po zhruba čtyřech hodinách téměř nepřetržité chůze jsme dorazili do tábořiště. Čekali na nás postavené stany, což bylo neuvěřitelně příjemné. Nastal čas spánku. (KRÁSA) Následující den začal vskutku klasickou hrou „Kdo přinese víc dřeva, je nejlepší“. Mám pro tuhle hru pochopení. Taky jsem ráda, když vařím a dřevo jest mi dodáno bez mého přičinění. Potom byla sníďa – moc dobrý. Pak přišla další hra a další a další… Při jedné šlo o běhání po skalách a hledání přístavů, při jiné o běhání po skalách a hledání obrázků a při další šlo o běhání po skalách a hledání vlajek. Moje nohy zažily své. (I když přiznávám,že s tím běháním to poněkud dramatizuji.) Jiné měly spíše seznamovací charakter – např. hra Sedm Dánů – jde o vzájemné dovádění, koketování a hašteření za účelem vystrčení se z určitého území. Jiné byly ještě intimněji laděny, mám na mysli hru Průrva


strana 11

– jste tak blízko všem ostatním, jak jen můžete být a možná ještě víc (pro ty, kdo chtějí o této hře vědět více, doporučuji jet na příští NPK.) Taky moc dobrý. Měli jsme však i kulturní vyžití. Hráli jsme divadlo alias Dadatyjátr a skládali kramářskou píseň. I přes únavu se nám podařilo dát dohromady jakousi legendu podle obrázků, které jsme předtím našli v lese (viz výše). Pak jsme se dohadovali, jaký vlastně nápěv bude optimální pro naši

interpretaci. Přišli jsme na to, že nejspíš žádný, tak jsem prohodila cosi o raperským songu a ono mi to prošlo. Položil se do toho Šmudla a vznikl nový hit 90.let. Mno, abych to zkrátila, nutno říci, že to byl jeden z těch lepších víkendů. Příjemné odreagování od každodenní rutiny, i když jsem pak nemohla tři dny chodit. Toť vše, děkuji za pozornost všem, kteří vydrželi číst až sem. To jsem teda poeta, co? Tak nashle na příštím NPK.

49 hodin a 25 minut na Îal˘ aneb Turnaje 1999 19. – 21. 11. 1999 Lucka

Blanka a Tomáš hrajou mikádo Pátek: 1700 Asi šedesát lidí před autobusem a čtyřicetpět míst v něm, to není moc příznivá bilance, ale na konec jsme to všichni ve zdraví přežili. 1940 Přijíždíme na Křížovky, 10 centimetrů sněhu je pro nás velkým zklamáním. 2125 Probíhá rozdělování do turnajů. 2200 Hluboká noc – skauti i skautky mají těsně po večerce. Sobota: 0755 Kruté probuzení do reality „BUDÍČÉÉÉK“ ozývá se chalupou. 0905 Turnaje začínají! Ping-pong, Mikádo, Piškvorky, Bowling, Šipky, Pexeso a Člověče nezlob se! zabírají všechen náš čas. 0940 Šmudla začíná propagovat nový, zatím neznámý a hlavně povinný turnaj „Hon za polenem“ pro zakrytí drastické náplně to mírumilovně nazýval

„Finská stezka“ 1155 Velké zápolení se přerušuje. O pauze na oběd všichni dobíjejí baterky. 1315 Začíná se znovu. Nejen v mikádu, ale i v ping-pongu se schyluje k velkému finále. 1500 Po jedné a půl hodině ukončuji bezvýslednou finálovou hru v mikádu. Jonza má o dvě tyčky víc než Tomáš. 1550 V ping-pongu se rozhodlo o vítězi. Vyhrál Jirka (řidič). 1603 Konec Turnajů, jde se svačit. Podvečer: Zatímco skauti ošetřují zlomený malíček, skautky hledají jeskyni na přespání v Mlžných horách. 1830 Přípravy na večeři a hlavně na večerní Casino jsou v plném proudu. 2008 Dámy a pánové, Casino otevírá! Kromě tradičních her nabízí naše Casino svým návštěvníkům i mnoho

Jonza a Ječmen v casinu


strana 12

nových věcí, jako například věštba z ruky a karet, či potulnou roverskou kapelu, která nám bude zpříjemňovat večer.

Jonza a Ječmen v casinu 20

21 Světlušky a vlčata odcházejí spát, zásoby jídla se tenčí a tenčí. 2245 Casino definitivně zavírá a nás čeká spousta práce s úklidem. Neděle 0800 Zase ten hrozný budíček. 0905 Jsme po snídani. Dopoledne: Mezi tím co skauti mají úkolovku a počítají v chatě vše co se dá, skautkám Gandalf zhasl kouzelnou hůl a tak jim nezbývá než jít po provázku a hádat hádanky od Glumů.

Po obědě: 1425 Vyhlašují se výsledky: (Oficiální vytězové bez rádců, rádkyň, roverů,...) (V pořadí skautky; skauti; světlušky; vlčata)

Ping-pong: Dina; Sambi Mikádo: Helča, Karča; Tomáš Šipky: Kristýna; Radílek; Ťapka; Jakub Bowling: Dina; Piskoř; Myška; Jakub Piškvorky: Kristýna; Radílek; Sunny; Dan Finská stezka: Klárka; Kečup; Sunny; Dan Člověče nezlob se!: Tyčka; Marek, Jonáš Pexeso: Jola; Jonáš 1445 Konec vyhlašování, začíná se uklízet 1612 Poslední pohled na Křížovky z tepla autobusu a jedeme domů. 1825 Nedočkaví rodiče se konečně dočkávají, autobus se objevuje na Kobyliském náměstí. Posledním Turnajům na Žalý v tomto tisíciletí* třikrát hurá: „Hurá, hu- Šmudla a Mája rá, hurááááááá!“ *Tady zase někdo nepochopil, že konec tisíciletí je až za rok

Jak jsem se uãil(a) lyÏovat? Kačka: Všechno to začalo asi před čtyřmi roky s mým vstupem do oddílu. Moji rodiče nikdy se mnou na hory nejezdili, takže to všechno zbylo na mně. Když nastala zima, vyrazili jsme s oddílem na Žalý. V sobotu ráno po snídani jsme šli na lyže. Nastal první problém, jak si obout přeskáče. Když jsem si je po velké námaze (s pomocí snad všech přítomných) obula, mohli jsme konečně vyjet. Ale jak daleko jsme dojeli? No, moc daleko ne. Okolo mě se ozývalo: „Á, né, ó,…“ Brzy jsem skončila

na zemi a podobně dopadli i další. Ale já jsem se nevzdávala. Statečně jsem se zvedla ze země a rozjela se znovu. Tentokrát jsem nespadla hned, což mě překvapilo, ale jela jsem dál. Všichni ostatní za mnou už zase popadali a nebo je potkal stejný osud jako mě. Řítila jsem se dolů z kopce. Najednou jsem uviděla příhodný stromek (v tu chvíli mou jedinou spásu). A jelikož jsem už opravdu nevěděla, jak mám zabrzdit, zastavila jsem o něj. Náraz trošku zmírnili větve a než se mi podařilo vyhrabat se z pod stromku, uplynulo už dobrých pět minut. Ostatní se zatím „skouleli“ za mnou.


strana 13

Roky plynuly a moje lyžařské dovednosti se nijak viditelně nezlepšovaly. Minulý rok o Jarkách, když jsem byla asi po třetí na pětikouli, se mi povedla šílená věc. Dělali jsme obloučky a pak jsme se vyrovnávali pod sebe. Já jsem jela jako poslední (to nejlepší na konec) a nějak jsem špatně odhadla vzdálenost mezi mnou a rychle se blížící řadou. Stačila jsem zakřičet jenom: „Bacha!“ a pak jsem narazila do Broučka, teda spíš ho strhla s sebou do závěje. Helena byla ze mě chudák celá nešťastná, protože moje nešikovnost byla neskutečná a nekonečná. O co drsnější to bylo na sjezdovkách o to větší sranda to byla na běžkách. Když jsem jela asi po třetí v životě na běžkách jeli jsme zrovna na nějaký velký výlet a sjížděli jsme pětikuli. Já jsem furt padala a tak se nademnou slitoval Juan, který jel poslední a vzal mě na záda, že to zkusíme sjet spolu. Po asi pěti metrech jsme však sebou praštili oba. Asi nosím smůlu. Tak jsem to nakonec sešla pěšky. Už se těším na příští hory.

Dáša: Bylo to v sedmé třídě na povinném lyžařském výcviku, kde jsem stála na lyžích poprvé. Asi všichni znáte počáteční rozřazování do skupin dle vašich lyžařských schopností. Všichni museli jednou sjet ten nejmírnější kopec v Čechách. My, tedy nelyžaři jsme jeli jako poslední. Řekli nám pouze, že se máme pokusit dělat obloučky, a letmo nám ukázali jak na to. Nikdo z nás se k tomu neměl, tak jsem se odhodlala. Rozjela jsem se a pokusila udělat oblouček a to jsem neměla dělat. Samozřejmě jsem to neustála a asi v půlce svahu zcela nedůstojně upadla. Zbytek vypadal asi tak, že jsem vždycky vstala, upadla, vstala, upadla…, jelikož mi nikdo neřekl, že po svahu vstávat nemám. No, prostě jsem skončila v páté skupině. Zbytek našeho výcviku už žádnými takovýmito zajímavostmi neoplýval. Pamatuji si jen mé každodenní nervy z ranní namrzlé

sjezdovky – naučila jsem se skvěle padat a vstávat, z nasedání na vlek a vlastně i ze samotného nasazování lyží (vzhledem k mému někdejšímu obstarožnímu vázání). Zkrátka klasické problémy třináctileté slečny na prvním lyžařském výcviku. Dále se už moje lyžařská kariéra rozvíjela vcelku tradičně. Nesmím však opomenout moje zážitky z loňských hor. Mám na mysli mé blízké setkání s kotvou od vleku, které si pamatuje především moje čelist, a ještě můj nejhorší pád v životě. Bohužel se to nedá popsat, to byste museli vidět. Jen si představte nečekaný metrový skokánek a dva posmívající se kolegy – moc dobrý. Co říci závěrem? V podstatě se učím lyžovat dodnes a hodlám v tom směle pokračovat. Tak mi držte palce.

Iva: Miluji lyžování. Hned po spaní je to moje nejoblíbenější činnost. Ve spánku tolik zážitků nemám, takže nezbyde nic jiného než teda z lyží. Moje lyžařské zážitky si nepamatuji, mám ale takový pocit, že jsem se narodila už s prkýnkama na nohou. Jezdím jak magor, jezdím hrozně a instruktorům ze mě bělaj vlasy. To už je zážitek sám o sobě. Zbožňuji skokánky, což se mi v mnoha případech stává osudným. Skóre je přibližně takové: 3 polomrtví (1 němec, 2 spolužáci), jeden nalomenej palec, rozseklý brejle, četný modřiny. To byl lyžák. Bydleli jsme na svatý Anně (žádná patronka to určitě nebyla, jinak by mě nenechala takhle jezdit), blízko Hromovky. Jezdili jsme ji šusem. Už jsem končila a přijížděla k chatě (cca 60 km/h) a najednou zahučela do nějaké jámy. Spolužačka mi ještě mávala a najednou mě neviděla. Skončila jsem v jediném potoce v širokém okolí. Nožkama nahoře a zádama povážlivě mokrými. Později jsem pochopila, že spolužačka mi zamávala, ale upozorňovala. Sjela se ke mně celá chata a začali se hrozně smát. Né, že by mi někdo pomohl, měli chudáci co dělat samy se sebou. Všichni se pak na můj účet bavit ještě celej tejden


strana 14


strana 15

Ročník II. Cena 2 Kč Cena 2 Kč Cena 2 Kč Cena 2 Kč Cena 2 Kč Cena 2 Kč Cena 2 Kč Ročník II

Recommend Documents