KAPITOLA PRVNÍ Leden 1918 Celý den krutě mrzlo a te odpoledne začalo drobně sněžit. Sníh se vršil na ramenou králova pláště a na dýnku čapky jeho uniformy, když kráčel podél řady vojáků a jeho dech se srážel v obláčcích, jak vyměnil s každým z mužů pár slov. Když se mu ocitl tváří v tvář, viděl Bertie vločky sněhu, třpytící se na královském plnovousu, a napadly ho drahokamy vpletené do vousů jistých kmenových vůdců, s nimiž se setkal svého času v Indii. Avšak špička královského nosu byla neromanticky karmínová a modrá očka slzela. Hazebrouck nepatřil k místům, kde by toho dne někdo zrovna toužil pobývat. Pobočník za královým ramenem zamumlal Bertieho jméno a podal panovníkovi medaili. Král ji zasunul na háček, připravený v Bertieho klopě, podal mu ruku v rukavici a řekl: „Dobrý výkon. Náramně dobrý výkon.“ Potřesení rukou trvalo o dost déle, než bylo přirozené, nebo3 král pořád pokukoval do strany na oficiálního kinematografa, který poskakoval kolem a ostřil, aby věděl, jestli už je hotový „záběr“ – jak se tomu všichni učili říkat v těchto dnech, kdy se dbalo na publicitu. Muž se konečně napřímil, řekl „Děkuji, pane,“ a král s výrazem úlevy pustil Bertieho ruku. Pak, jako by měl pocit, že se zachoval nevděčně, se na Bertieho usmál a zopakoval, tentokrát však s důrazem: „Náramně dobrý výkon,“ než odspěchal pod střechu, v patách se svou suitou. Místnost na radnici, připravená k recepci, byla dost ošumělá, ale aspoň tam bylo teplo; v obrovském mramorovém krbu hořela velká hranice dřeva. Dvoje petrolejová kamínka, umístěná nenápadně v rozích, přispívala svým výrazným pachem k všeobecnému odéru vlhké vlny a cigaret. Bertie s potěšením zaznamenal, že se podává občerstvení: povzbudivá hojnost sendvičů a kávy, která byla sice slabá, ale připravená z opravdových kávových bobů a ne ze záhadného ersatzu, který konzumovali v zákopech (povídalo se, že se dělá z mle-
13
tých pražených žaludů). Král byl ihned obklopen různými hodnostáři, civilními i vojenskými, a Bertie spěchal uchvátit něco z té hojnosti, než začne oficiální družení. Jestli ho válka něčemu naučila, pak popadnout jídlo, když má člověk příležitost. Ostatní hosté – směsice mužů od pěchoty i letectva, kteří všichni přišli převzít vyznamenání a dát se vyfotografovat ku prospěchu veřejnosti – měli stejný nápad, a tak nastala do jisté míry nuceně zdvořilá strkanice u bufetových stolů a poněkud trapné vyprázdnění zbytku místnosti. Bertie se ocitl bok po boku s nějakým letcem, malým, světlovlasým, vesele vyhlížejícím mladíčkem, který se na něj zazubil a řekl: „Takovouhle skrumáž jsem zažil naposled ve Winchesteru. Ale takové sendviče člověk nevidí každý den. Panebože!“ Do jeho tónu se vetřela zbožná úcta. „Je to opravdová šunka? Myslím, že jsem neměl v sendviči nic než sušené hovězí od té doby, co mě odvedli.“ „Vezměte mi taky jeden, když už jste u toho,“ vybídl ho Bertie. Šunkové sendviče byly těsně mimo jeho dosah. Letec plácl Bertiemu na talíř hned dva a přenechal své místo hladovci, který stál za ním. Mladík vycouval do volného prostoru a jeho oči se ocitly víceméně na úrovni Bertieho nového vyznamenání, dosti skromně vyhlížejícího bronzového kříže na vínové stužce, spočívajícího vedle hezčího, bíle smaltovaného kříže Řádu za zásluhy na Bertieho hrudi. Zvedl oči a řekl uctivě: „Řád královny Viktorie? Panebože, vy jste major Parke! Slyšel jsem o tom vašem kaskadérském kousku, pane – zajmout plný zákop skopčáků docela sám. Náramně dobrý výkon! Je mi ctí vás poznat, pane.“ Bertie shledal, že je mu potřásáno rukou s energií, která v něm budila pocit, že je dost starý a unavený. „Vy jste si taky vedl hodně dobře,“ ukázal na mladíčkův Válečný kříž. Chlapec na něj shlédl s obrovskou, takřka užaslou pýchou, ale řekl navykle ledabylým tónem: „Ale to vlastně nic není. Někomu to dát musí, však víte.“ Zazubil se na Bertieho. „Chlapi u nás v eskadře říkají, že jsem to dostal za to, že létám s vyplazeným jazykem. To já dělám, když se soustředím – už od školy.“ Předvedl soustředěně svraštělé čelo se špičkou jazyka vystrčenou z úst. „Prý je to ode mě zatraceně udatné, protože si ho určitě jednoho krásného dne ukousnu.“ Několik dalších, kterým se podařilo naložit si talíře, se k nim přidalo a nastala chvíle příjemného, odborného klábosení mezi přežvykováním, které přerušil až příchod krále a jeho průvodu. Přitočil
14
se stevard a zbavil Bertieho prázdného talíře, právě když k němu dorazil král, už bez rukavic a bez kabátu, v jehož doprovodu nechyběl Bertieho velící důstojník, plukovník Scott-Walter (mužstvo mu říkalo Horká Voda). „Tady je to lepší, co?“ řekl král bodře. „Tam venku je zatracená zima. Promiňte tu šaškárnu venku, ale šamani přes publicitu říkají, že veřejnost ráda vidí, když se medaile rozdávají pod širým nebem. Připomíná jim to, o co jde.“ „Přesně tak, pane,“ řekl Bertie, jelikož se od něj zřejmě očekávala nějaká reakce. Král na něj zvídavě pohlédl. „Je těžké vypadat upřímně, když víte, že na vás míří kamera. Takže vám jen chci ještě jednou říct, náramně dobrý výkon! Královna a já jsme četli o tom, co jste udělal, a jsme naplněni obdivem. Absolutně velkolepé – nejlepší tradice a tak dále. Jste příkladem pro nás všechny.“ „Děkuji, pane,“ vypravil ze sebe Bertie, přičemž toužil po milosrdném zatmění nebo aspoň mít přes hlavu pytel. Jeho vrozená skromnost mu kňourala kdesi v žaludku. Král mu znovu podal ruku a Bertie ji stiskl – byla malá, suchá a překvapivě tvrdá – a uklonil se. „Blahopřeji, plukovníku,“ řekl král. Bertie se napřímil a ucítil, jak kříže na jeho hrudi lehce žuchly zpátky na místo. Významné kývnutí a lehké zakašlání plukovníka Scott-Waltera mu připomněly, že nešlo jen o výpadek paměti ze strany krále. „Pane?“ řekl Bertie. Král se usmíval skrz vousy, v očích mu jiskřilo a užíval si Bertieho chvilkové překvapení, ale vysvětlení podal Scott-Walter. „Byl jste povýšen na plukovníka, Parke.“ „A rozhodně ne předčasně, podle toho, co jsem slyšel,“ vmísil se do toho král. „Převezmete velení praporu,“ pokračoval Scott-Walter. „Já povýším k brigádě.“ „Je z toho chudák úplně zmatený,“ zachechtal se král. Bertie konečně našel řeč. „Děkuji vám, pane.“ „Mně neděkujte,“ řekl král. „Čekají nás těžké časy a potřebujeme na tu práci ty nejlepší lidi. Sir Douglas mi říkal, že by měl rád stovku takových, jako jste vy. Dají to do zprávy pro tisk.“
15
Chvála od Haiga, od samotného vrchního velitele? Rozpaky už nemohly být větší. Ještě štěstí, že se společnost právě v té chvíli vzdálila, takže zrudlý Bertie osaměl se Scott-Walterem. „Netvařte se tak,“ řekl Scott-Walter. „Je to dobré pro pluk, takováhle věc. A pozvedne to morálku praporu. Mužstvo je vyčerpané, ale takovéhle kousky mu udrží ducha, jakkoli se vám to třeba nelíbí.“ „Nejsem stavěný na to, abych byl něčí hrdina,“ řekl Bertie. Připadal si jako podvodník, protože ten šílený úprk pod palbou, který mu přinesl tohle vyznamenání, provedl s přesvědčením, že nepřežije, takže necítil žádný strach – a necítil-li člověk strach, pak podle jeho názoru samozřejmě nemohl projevit odvahu. Odvaha znamená bát se a přesto udělat, co je třeba, jak to zas a znova vídal u svých mužů. To oni byli ti stateční. „Inu, jsme na vás všichni hrdi,“ řekl Scott-Walter, „takže to prostě budete muset nějak přežít.“ Tomu se Bertie usmál. „Ale blahopřeji vám, pane, že jste dostal brigádu.“ „Přišla na mě řada,“ pokrčil Scott-Walter rameny. „Pat Cordwainer povýšil ke sboru místo Darcyho, a já jsem další na řadě.“ Když te byl plukovníkem, Bertie zaznamenal, že tito vysocí důstojníci se v hovoru změnili v pouhá příjmení bez šarže. „Co se stalo s generálem Darcym?“ zeptal se. „Vrátil se do Británie. Srdeční choroba.“ „Takže se všichni posunou o příčku výš?“ „Ve vašem případě ne,“ řekl Scott-Walter ostře. „Vaše povýšení je víc než zasloužené – a mělo k němu dojít už dávno. Kdybyste netrval na tom, že budete pořád velet rotě, byl byste plukovníkem už dávno. Ale už si nemůžete hrát na vojáčky, Parke. Potřebujeme dobré lidi nahoře – co víc, dobré vojáky. Ztratili jsme jich příliš mnoho.“ „Já vím,“ řekl Bertie zasmušile. Jeho nejmilejší přítel Fenniman, s nímž sloužil od počátku války, zahynul vloni. Scott-Walter mu položil ruku na rameno. „Všem nám chybí Fen. Byl to zatraceně dobrý voják – a dobrý chlap. Všem nám u štábu udržoval náladu.“ To poslední, co Bertiemu napsal, byl vtip. Zdálo se, že s Fennimanovou smrtí zmizel z jeho života smích – a byl to smích, který jim vždycky umožňoval překonat válku v celé její příšernosti.
16
Hovor ustal, když se král měl k odchodu, a jakmile byl pryč, všichni si začali brát čapky a pláště a vracet se k jednotkám – až na malé zdravé jádro veselých mladších důstojníků, kteří nedokázali opustit bufetové stoly, dokud na nich něco zbývalo. Bertie a Scott-Walter vyšli společně a čekali, až na ně přijde řada na zápraží, než přijede auto velícího důstojníka. Padl soumrak a zatáhlo se, zatímco byli uvnitř: sněžilo už hustě. Scott-Walter zavětřil. „Připadá mi, že se trochu oteplilo. Co myslíte?“ „Vítr se otočil,“ potvrdil Bertie. „Ale vypadá to, že ta chumelenice vydrží.“ „Taky sníh zůstává ležet. Do zítřka napadne patnáct centimetrů, jestli to nepřestane.“ Byli rádi, když nasedli do auta, a Scott-Walter nebyl takový válečník, aby pohrdl přikrývkou, přehozenou přes kolena. „Tak co dál, pane?“ zeptal se Bertie. „Vás čeká dovolená,“ řekl velící. „To patří k vyznamenání. Můžete odjet rovnou dnes večer, jestli chcete. Já zůstávám ještě dva týdny u praporu, jen abych po sobě trochu uklidil, takže tady nejste zapotřebí.“ „Děkuji vám, pane,“ řekl Bertie. „A až se vrátím, co potom?“ „Pak se bude přecvičovat prapor – do té doby by už měly dorazit posily, takže se budou muset zacvičit.“ „Víte, kolik jich dostaneme?“ „Nemám ani mlhavou představu. Klidně se vsadím, že to nebude stačit. Proč proboha držíme šest set tisíc vycvičených mužů v Anglii, místo abychom je poslali sem, to si neumím představit. Naposled jsem slyšel, že premiér schválil, aby se pro celý BEF* vyslalo devadesát tisíc mužů.“ „Ale…“ namítl Bertie. Byl to absurdně malý počet, daleko méně, než bylo zapotřebí. „Já vím, já vím. Budu bojovat o spravedlivý podíl, na to se můžete spolehnout, ale jak máme něco dokázat, když nám chybí lidi…“ Pokrčil rameny. „Jedna věc je dobrá – prý dostaneme novou porci zákopníků. Většinou kuliové, pokud vím, ale komu na tom sejde, pokud dovedou vykopat jámu?“ * British Expeditionary Force (Britské expediční jednotky)
17
„Čeká nás tedy hodně kopání, pokud to správně chápu?“ Po celé armádě bylo dobře známo, by3 to dosud nikdo oficiálně neohlásil, že vláda souhlasila s převzetím dalšího úseku fronty od Francouzů. Jejich zákopy byly vždycky špatně udržované, a převzít je od nich znamenalo hodně těžké práce, aby se uvedly do pořádku. Co ale bylo vážnější: nepřijdou-li z domova přiměřené posily, znamenalo to, že větší úsek fronty bude muset udržet stejný počet mužů, takže armáda prořídne a fronta bude oslabena. Scott-Walter nabídl cigarety – „turecké. Ty mi poslala memsáhib. Bůhví, kde je sehnala. Trošku zatuchlé, ale je to změna po těch čouácích“ – a oba si zapálili. „Příštích pár měsíců to bude jiná válka,“ pokračoval. „Víme, že Němci zaútočí. Přichází jim spousta mužů z východní fronty, když te Rusové zkolabovali, a budou chtít provést velkou ofenzivu, než se do toho vloží Američané. My si nemůžeme dovolit zaútočit na ně. Ale jestli nás tři roky války v zákopech něčemu naučily, pak že je snazší se bránit než útočit, takže je důležité udržet se a nechat je, a3 se vyčerpají.“ Zhluboka zatáhl z cigarety. „Každopádně aspoň teoreticky.“ Spousta věcí na tom byla špatně, ale takové záležitosti nebyly v rukou pouhých plukovníků. „Víme, kdy Fricové přijdou?“ „Haig říká, že v březnu, kolem patnáctého. Francouzi si myslí, že Bošové vyrazí dřív. Ale stěží můžou s něčím začít dřív než v březnu, vzhledem k počasí a stavu terénu. A Američané nebudou připraveni dřív než v květnu nebo červnu. Což mi připomíná – až se vrátíte, po výcviku praporu bude výcvik brigády. Bude s námi cvičit prapor Amíků, aby získali nějaké zkušenosti. Hlavně důstojníci.“ Potřásl hlavou a vzdychl. „Kdyby nám tak Pershing dovolil použít jeho muže jako posily, mohli jsme dát vloni Bošům pořádně na kožich. Takhle to Němčourům prošlo.“ Bertie kývl. Bylo pro všechny těžkým zklamáním, když Američané trvali na tom, že budou bojovat jen jako samostatná armáda, pod velením vlastních důstojníků. Civilista se dal vycvičit na přijatelného vojáka během několika měsíců – a američtí dobrovolníci byli silní, zdraví a obrovsky nadšení – ale vycvičit důstojníka trvalo mnohem, mnohem déle. První Amíci mohli být na frontě už vloni v létě, kdyby se rozhodili mezi spojenecké jednotky. Vrchu však nabylo rozhodnutí držet je odloučeně, rozhodnutí prezidenta a vrchního velitele. Mnoho mladých Američanů, dychtících po boji, celý problém obešlo
18
tak, že se zapsalo do Kanadské armády, a mnoho dalších se stalo letci a sloužilo u RFC a RNAS*. „Jestli budeme příštích pár měsíců v defenzivě,“ řekl Bertie, „mám zato, že výcvik se bude hodně věnovat obranným technikám?“ Scott-Walter pečlivě oklepal popel z cigarety do popelníčku. „Trefil jste hřebík na hlavičku, samozřejmě. Po tři roky zákopové války jsme vždycky byli útočníci. Budeme se učit něco úplně nového – a nebudeme na to mít moc času. Ale to prozatím můžete všechno pustit z hlavy. Máte před sebou dva týdny dovolené a měl byste si ji užít. Bůhví, kdy se odtud zase dostanete. Máte představu, co budete dělat?“ Scott-Walter zaslechl nějaké řeči, že Parke má doma problémy, ačkoliv přirozeně nechtěl vyzvídat. Parkeův chlapeček – jediný syn, pokud věděl – zahynul vloni při náletu, otřesná věc; a nebylo tu něco s tím, že madam potom upláchla? Patrně děsné drby – jak už tyhle řeči obyčejně bývají – ale mohlo by na tom něco být. Fakt je, že Parke poslední dobou nevypadal zrovna vesele a spokojeně. „No, pojedu domů,“ řekl Bertie neurčitě. „Vyřídit pár věcí.“ Scott-Walter kývl a zadíval se z okénka na klesající oblohu a vířící sníh. „Škoda, to počasí. Není moc naděje pobavit se v přírodě. Problém s armádou – když je dobré počasí, vždycky po vás chtějí, abyste bojoval. Naposled jsem držel golfovou hůl v ruce – no, to muselo být v patnáctém roce na podzim. Hrajete vůbec golf?“ „Ne, pane,“ odvětil Bertie. „To nejbližší, k čemu jsem se dostal, bylo pólo.“ A náhle měl vidinu, jako blesk mu hlavou projel jeho starý dům v Indii, na severu, s věčným pozadím Himálají; oslnivě jasný vzduch a křiš3álový svit slunce, který dodával modři oblohy a zeleni listí takřka nepřirozenou intenzitu. Rozpomněl se na svůj bungalov a hrubosrstého pejska se zakrouceným ocáskem, který si ho adoptoval, a jak honíval cvrčky v trávě a lehával mu u nohou v podvečer na verandě, když mu sluha přinášel sklenku whisky. Vybavilo se mu pólové hřiště v Darjeelingu, cvak s nímž palice zasáhla míč, plavné, svalnaté tělo poníka, který se pod ním stáčel za míčem, a zdvořilé tleskání dam, oděných v šantungu, sedících ve stínu členského pavilonu. Na chvilku * Royal Flying Corps (Královský letecký sbor) a Royal Naval Air Service (Královské námořní vzdušné síly)
19
mu mozek zkoprněl úžasem nad tím, jak to kontrastovalo se scenérií za oknem auta. Jak se proboha dostal odtamtud sem? Scott-Walter mluvil a te přestal, když si uvědomil, že je Bertie myšlenkami jinde. „Jářku, vypadáte, jako byste uviděl strašidlo,“ řekl mírně. „Na co jste myslel?“ Bertie se k němu s námahou otočil. „No, jen tak všeobecně na život.“ „Je to potvora, ten život,“ řekl Scott-Walter moudře. „Zrovna když si myslíte, že už ho držíte za pačesy, ležíte najednou na zemi a z nosu vám teče krev.“
%
Manželka Maud dala Bertiemu pěknou ránu do nosu vloni, když poté, co jejich syn zahynul při německém náletu, sdělila svému choti, že ho viní z chlapcovy smrti, a odstěhovala se k příbuzným do Irska. I tehdy předpokládal, že se nakonec vrátí, snad až válka skončí, ale několik měsíců později mu napsala, že se chce provdat za někoho jiného, a požádala ho o rozvod. Bylo těžké smířit se s tím, že mužem, kterému před ním dala přednost, je John Manvers, také chovatel koní, kterého poznal v Indii, obchodní partner jejího otce. Bertie měl Manverse rád a důvěřoval mu tolik, že uvítal, když na Maud „dohlížel“, zatímco on, Bertie, byl na frontě. Potěšilo ho, když se po odjezdu Maud do Irska dozvěděl, že Manvers, jenž nedávno opustil Indii a koupil si panství v hrabství Wicklow, bude po ruce, kdyby potřebovala pomoc nebo útěchu. Inu, útěchu jí zřejmě Manvers poskytl. Te Maud chtěla, aby se Bertie zachoval slušně a umožnil jí rozvést se s ním; a předpokládal, že na to bude muset přistoupit. Snahou udržet si manželku, která o to nestojí, by se ničeho nedosáhlo, a rozhodně by žádný pán nemohl být tak negalantní, aby se rozvedl se svou ženou, bez ohledu na to, jak dalece se provinila. Zjistil však, že ve skutečnosti chce doopravdy vědět, jak dalece se Maud opravdu provinila, a ještě víc než to – proč dala přednost Manversovi. A proč Manvers, kterého vždycky považoval za jednoho z těch radostně povznesených jedinců, kteří si spokojeně žijí bez ženských, podlehl Maud a žádné jiné. Zdálo se tedy, že když nyní dostal dovolenou, bude muset jet do Irska, bez ohledu na nevlídné počasí a válečné železnice. Cesta byla úmorná, vlaky špinavé, Irské moře nehostinné. Bertie
20
si připadal jako odříznutý od nezkrotně veselých vojáků všude kolem, kteří jeli domů na dovolenou, stejně jako od civilistů – většinou vyhlížejících chudě a bu obstarožních, nebo doprovázejících malé děti – jejichž cíl nedokázal uhodnout. Aspoň se ale stále oteplovalo, čím víc jel na západ, a v Irsku nebyl sníh. Bylo takové, jak si je pamatoval, sytě zelené, ale velmi deštivé, a s výrazně irským větrem, který jako by člověku dokázal hnát studený déš3 do obličeje, a3 jste se obrátili kamkoliv. V Dublinu ho přepadl stesk po velkém ohni v krbu, horké lázni a uklidňující večeři, a tak poslední část cesty vypustil. Prochladlý a unavený nalezl na noc útočiště v klubu, který byl pobočkou toho, jehož byl členem v Londýně, a zbavil se povinnosti trmácet se do Wicklow tak, že odeslal dva telegramy, ohlašující jeho úmysl vykonat návštěvu nazítří. Jídelna klubu byla nabitá a číšnice se ho zeptala, zda by nesdílel stůl s jiným členem; nebyl takový neotesanec, aby tuto žádost odmítl; z jeho nedobrovolného společníka se však vyklubal velmi příjemný důstojník dělostřelectva, cestující na dovolenou domů do Clonmelu. U večeře se bavili tak dobře, že se nakonec společně odebrali do salonu, aby si vypili pár velkých whiskey a zakouřili si. Vedli velmi příjemný hovor, který samozřejmě začal situací ve Francii, přešel přes rozbahněný terén k terénním sportům a skončil u koní, kde radostně setrvali až do večerky. Major Callan měl také velmi užitečné znalosti o místě, kde si Bertie může najmout automobil, čímž se cesta do Rathdrumu stala mnohem menším utrpením. Na rozloučenou si srdečně potřásli rukama, jako obvykle si slíbili, že se po válce sejdou, a Bertie šel spát příjemně rozehřátý na těle i na duchu a lépe připraven čelit příštímu dni.
%
Carrewovi, Maudini příbuzní, žili na okraji vesnice ve velkém, moderním domě se všemi vymoženostmi středostavovského pohodlí: kamenné sloupky u brány, štěrkem vysypaná kruhová příjezdová cesta, rozsáhlé keře a velký skleník na té straně domu, která by byla slunečná, pokud by někdy přestalo pršet. Za domem byl tenisový kurt, stáje a kočárová kůlna, přeměněná na garáž. Carrewovi byli veselá, pohostinná rodina. Carrew père – jménem Harold – byl dopravní agent s kanceláří ve Wicklow. Byly tu dvě energické dcery-tenistky ve věku na vdávání, další asi dvanáctiletá, která žila jen pro koně, a osmiletý chlapec, a také jeden dospělý syn, předmět ohrom-
21
né pýchy, který právě nastoupil do armády a doufal, že bude přeložen k RFC, až dokončí základní výcvik. Do této sestavy se Maud zařadila bez problémů: už u nich pobývala a Bertie věděl, že budou překypovat praktickým soucitem nad ztrátou jejího syna. Nevěděl však, jaké ho čeká přijetí – zda jim Maud pověděla, že Richardova smrt byla jeho vina (což nebyla), nebo že se chce rozvést; a jestliže jim pověděla to druhé, zda i tohle označila za jeho vinu. Dveře mu však otevřela bujará sedmnáctiletá (Jean? Ne, Joyce), která zářila a potřásala mu rukou a hned ho za ni vlekla dychtivě do domu. „Pojte dál, no tak pojte dál! Jste tu báječně brzo, bratránku Bertie. Mysleli jsme, že to sem nestihnete před obědem, když je to s vlaky takovéhle. Mami! Už je tady! Ale to je váš automobil? To tedy není divu, že jste tu brzy. To není armádní auto. Řídil jste je sám?“ Do haly dorazila služebná, opožděně a dotčeně – „Neotevírejte takhle dveře, slečno Joyce, než to sem stihnu. Copak jsem vám to už neříkala? Co si o nás lidi pomyslí?“ – následována Carrewovou mère, buclatou, usměvavou, obrýlenou ženičkou, jež popadla Bertieho ruku, kterou její dcera právě pustila, a vykřikla, „Bertie, tady jsi!“ jako by ho všude možně hledala. „Nazdar, Annie. Jak se máš?“ řekl Bertie a políbil ji na nastavenou líc. Maud očividně neřekla nic, co by ho učinilo nevítaným, což byla úleva. „On přijel autem,“ informovala ji Joyce. „Proto se sem dostal tak rychle.“ „Požádali jsme přednostu stanice ve Wicklow, aby nám dal vědět, až přijedeš, a naložil tě do taxíku,“ vysvětlovala Annie. „Poslali bychom pro tebe naše auto, ale má je Harold a dneska jel do Waterfordu, a nic jiného v téhle vesnice nezbylo, to bys nevěřil, když je ta válka a vůbec.“ „Všechno zrekvírovali,“ řekla Joyce. „Zavolám pana Hooka, mami, a řeknu mu, že může přestat vyhlížet.“ A odskotačila. Annie, která prve pomáhala Bertiemu z kabátu, předala pláš3 služebné a řekla: „Ale kde máš zavazadlo? V autě?“ „Bohužel se nemohu zdržet,“ řekl Bertie. „Cože – až sem, a nezdržíš se?“ vykřikla Annie užasle. „Ani na jednu noc?“
22
