téma
Počátky dobrovolné hojnosti Nikdo nechce dělat, co ho nebaví, ale jenom někteří se skutečně rozhodnou vyzkoušet to v praxi. Je ale možné žít v dostatku a být tak trochu lenoch? Odpověď hledejte v divoké permakulturní zahradě.
Za pár let je uživí příroda. (Jaroslav a Květoslava Svobodovi uprostřed líného rodinného statku) f ot o t o m k i n ě m e c
36
R E S P EKT 3 9 | 2 4 . – 3 0 . z á ří 2 0 0 7
R E S P EKT. C Z
37
téma
U
prostřed pole zarostlého vysokou žloutnoucí trávou se v mírném větru komíhá několik borovic. Pod nimi stojí maringotka úhledně obložená bambusovými rohožemi. Vedle ní se mezi bachratými dýněmi a sazenicemi ovocných stromků na slunci leskne stříbrný deštník solárního vařiče, opodál parkuje nadupaná motorka BMW. Kousek odtud trčí z půdy rozeklané klacky zapíchané sem jako bidýlka pro káňata a jestřáby. V maringotce, z níž je výhled na nedaleký hrad Bezděz, ťuká do notebooku napájeného jedním ze dvou solárních panelů čerstvý třicátník Jaroslav Svoboda. V úzké nudli vybavené spoustou sklenic s makrobiotickým zrním, policemi s knihami a zakončené ložnicí za lněnou plentou bydlí se svou o dva roky mladší ženou Květoslavou. Oba jsou tuzemskými průkopníky permakultury, což je souhrnné jméno pro velmi alternativní zemědělství, architekturu a přístup k životu. „Je to pokus o vystoupení ze začarovaného kruhu pracovně-výrobního procesu,“ vysvětluje permakulturní hnutí Jaroslav Svoboda, vysoký hubený muž s dlouhými černými vlasy. „Jde o praktickou filozofii založenou na poznání, že příroda člověka bohatě uživí, když jí k tomu dá příležitost a přestane ji v boji o chleba ničit.“ Být svobodný a nedělat, co nechci – to je heslo permakultury i Jaroslava Svobody. Sedí teď se svou útlou zelenookou ženou s námi u venkovního, hrubě otesaného stolu a líčí vizi své nepříliš vzdálené budoucnosti nezávislé na zaměstnavateli či jiném chlebodárci. V ní je místo nejen pro chleba z vlastního obilí, třešně či meruňky, ale i koně, psy, divočinu v zahradě, útulný slaměný dům vylepšený inteligentními technologiemi a několik dětí. Zakladatelem „líného farmaření“ je Australan Bill Mollison, který s postupy vyhýbajícími se klasické a drahé sedlácké dřině jako orba, hnojení či setí a inspirujícími se přirozenými procesy lesních ekosystémů, přišel už před třiceti lety. Teď nachází první následovníky i v Česku. Založit „jedlý les“ a „líný rodový statek“ ovšem v počátcích přece jen vyžaduje dost velké úsilí a v tuzemských podmínkách je navíc nutno překonat řadu administrativních překážek. A právě o to se Svobodovi na osmi hektarech půdy, kterou v nádherné krajině kousek od Máchova jezera koupili, nyní pokoušejí.
Revoluce sólistů „Přijmi odpovědnost za svou vlastní existenci“ – to je podle Mollisona jediné „přikázání“ permakultury. Než se rodák z australské Tasmánie Mollison proměnil v permakulturního farmáře a hlasatele nového životního stylu, vydělával si v australském buši jako dřevorubec, lovec a asistent přírodovědeckých týmů. Později vystudoval environmentalistiku a stal se univerzitním učitelem. Akademický svět mu ale připadal málo záživný, a tak ho opustil. Fascinovalo ho, jak dokonale a svébytně funguje obyčejný les. Rostliny a plodiny se tam množí nepoměrně bujněji a ve více vrstvách než na člověkem obdělávaném „jednopatrovém“ poli, které je přísně monokulturní. V takovém lese ale nejde o boj o přežití, ale spíš o spolupráci. Rostliny se vzájemně stíní nebo okysličují, takže prospívají i bez rytí. Kameny, které tradiční zemědělci tak pracně odstraňují ze svých pozemků, v přirozeném prostředí zachycují
38
potřebné vlhko anebo naopak sluneční paprsky. Úlohu secích strojů přebírá vítr. Slovo permakultura – permaculture – vzniklo ze sousloví permanent agriculture čili nepřetržité zemědělství. A nejde tak zcela o vynález konce 20. století. V jižní Indii a v některých částech Latinské Ameriky i Afriky hospodaří lidé na pozemcích organizovaných odnepaměti podle vzoru pralesa. V podmínkách mírného pásu ovšem tohle bezúdržbové hospodářství vyžaduje na počátku velký energetický vklad. Systém jedlého pralesa je potřeba pečlivě naplánovat: vědět například, jaká půda se hodí pro jaké rostliny, zajistit větrolamy kvůli vytvoření potřebného mikroklimatu a pečlivě sázet. Teprve pak je možné nechat „přírodu pracovat pro sebe“ a čekat na první sklizeň. Podle propagátorů permakultury by jeden hektar měl bez problémů uživit rodinu s několika dětmi.
Prvním šiřitelem permakultury v Česku byl Slovák Karol Končko, který před svou smrtí v roce 2000 jezdil do Česka o nové vizi přednášet. Na Slovensku je také těch, kteří žijí ve stylu permakultury nebo mají permakulturní zahrady, možná o pár desítek víc než v Česku. Že nejde o utopii, ukazuje ve střední Evropě také alpský permakulturní zemědělec Sepp Holzer, jehož šedesátihektarová „Rajská zahrada“, zásobující biopotravinami restaurace a domácnosti ve svém okolí, reprezentovala před sedmi lety Rakousko na Všeobecné světové výstavě EXPO v Hannoveru. Holzer, který – jak říká – „ještě před pár lety nevěděl, co je to permakultura“, její postupy přitom coby zemědělec „bedlivě pozorující přírodu“ již dlouho předtím nevědomky praktikoval. „Hodně lidí se svou permakulturou nechlubí. Jde vlastně o spojení starého selského rozumu, ekologie a nových technologií,“ říká brněnská ekoložka Helena Vlašínová, která R E S P EKT 3 9 | 2 4 . – 3 0 . z á ří 2 0 0 7
téma Začali mu psát lidi, kteří chtěli nudnou zahradu s anglickým trávníkem a tújemi předělat na záživnější porost. Postupně se mu permakulturní poradenství stalo obživou, pak přešel k organizování permakulturních kurzů, které pořádá dodnes. A brzy si vydělal na nákup vysněného kusu půdy v Máchově kraji. Teď na plotu kolem jeho pole visí cedule „Tady vzniká sad“. Permakulturní sad či les, vysázený ze stromů a rostlin, jejichž plody se dají jíst, vzniká, jak už bylo řečeno, pomalu. „Až za tři roky tu začne být něco vidět. A stoprocentně uživit nás to může tak za sedm deset let,“ říká Svoboda. Dlouhé čekání se ale naštěstí obejde bez úmorného rytí a pletí – jak ukazují pokusy protagonistů permakultury v Rakousku nebo na Slovensku, příroda si poradí sama. A navíc proti plevelu Jaroslav Svoboda nic nemá. Naopak. „Když jsem se vracel z Havaje, kde jsem pracoval v hostelu na jedné z těch kýčovitě čistých pláží, měl jsem radost, když jsem v Praze na cestě z letiště uviděl u silnice plevel,“ vzpomíná světoběžník. Navíc, jak zdůrazňují příznivci permakulturního zahradnictví, plevel se dá jíst. Třeba bršlice uvařená jako špenát nebo medvědí česnek s chlebem je prý opravdovou pochoutkou.
Je to pokus vystoupit z pracovně-výrobního procesu.
Revoluční zábava v Brně. (Suchánkovi na permakulturní zahradě) f ot o t o m k i n ě m e c
je členkou sdružení Permakultura (CS), zabývajícího se poradenstvím pro zájemce o založení permakulturní zahrady. Kolik lidí podle zásad permakultury ve světě žije nebo má alespoň permakulturní zahradu, nikdo nespočetl – odhadem jde o desetitisíce, možná statisíce. Rozhodně žádné závratné číslo. Jak ale říká socioložka Hana Librová, přechod k ekologicky příznivému chování, kam určitě patří i permakultura, se neděje na úrovni masových, jednotnou ideologií poháněných hnutí, ale jde o „individualizovanou revoluci“.
Chvála plevele Cesta k individuální revoluci Jaroslava Svobody začala v rodné Mladé Boleslavi, kde jako poslušný syn automobilového vývojáře vychodil tamní škodováckou průmyslovku. Pak se ale vydal na zkušenou do světa. Za sedm let ho objel celý. Pracoval R E S P EKT. C Z
na stavbách i za barem v Chicagu, na farmách na Novém Zélandu, v Izraeli i na Havaji. A snažil se poznávat přírodu. „V průvodci jsem si přečetl, že je někde skvělej prales, ale když jsem tam přijel, byl tam skvělej hotel. Viděl jsem, že to jde s divokou přírodou od desíti k pěti,“ vybavuje si cestovatelské zážitky. Po návratu pracoval chvíli u Greenpeace, pak z platu učitele angličtiny na soukromé škole podporoval ekologické projekty. „Ale měl jsem pocit, že to nestačí a člověk by měl jít osobním příkladem.“ Mollisonova praktická filozofie ho chytila za srdce. Začal shánět literaturu o alternativním zemědělství a zahradnictví a založil vlastní webové stránky ekozahrady.com. První permakulturní experimenty zahájil na zahradě svých rodičů v Boleslavi. „Sekat zahrádku byla strašná otrava, prostě jsem se tomu jednoho dne vzepřel,“ usmívá se.
Každé ráno Jaroslav Svoboda běhá po okolních polích a lesích se svým obřím kavkazským ovčákem. Pak „medituje“ kosením trávy – tahle činnost má zároveň velmi praktické poslání: posekanou trávou pokrývá zatím nezarostlou půdu a chrání ji tak před vysycháním (říká se tomu mulčování a je to nápodoba jevu známého z přírody – tam půdu pokrývá například koberec ze spadaného listí). Svobodovi také brzy začnou shromažďovat materiál pro zamýšlenou stavbu svého domu. Bude z hlíny a slámy, nepovedou k němu žádné elektrické dráty ani vodovod. Vodu dá studna (zatím Svobodovi dovážejí vodu v kanystrech), hygienu vyřeší kompostovací záchod. „Až dům doslouží, shodí se a vysadí se na něm dýně,“ vysvětluje paní Svobodová. Přes den Svobodovi vysazují rostliny a na počítačích se věnují přípravě svých kurzů, o které je podle diskuse na jejich internetových stránkách stále větší zájem. Jaroslav také píše o permakultuře a ekozahradách knihu. „Nebráníme se tomu být bohatí. Peníze nejsou tabu,“ říká. Manželé chtějí založit obchod s biopotravinami, připravují také zahradnictví a genofondovou banku s méně obvyklými plodinami, které se podle nich brzy prosadí. Třeba s druhy obilovin, které se sejí jednou za sedm let, nebo původními tuzemskými, ale zapomenutými ovocnými stromy, jako jsou oskeruše nebo moruše.
Není možné V blízké vesnici lidé zatím většinou nemají jasno, o co tu jde. „Já ty pole kdysi sel, a teď tam je bor- →
39
téma → del a plevel. Nezdá se mi, že by tam mělo někdy
něco vyrůst,“ prohodí před svým domem třicátník Václav Resl, bývalý traktorista zdejšího zemědělského družstva. Jeho současný předseda Miroslav Neuman si se Svobodovými na téma permakultura povídal, ale ani on velkou důvěru v tuhle alternativu nemá. „Je to úplně něco jiného, než děláme my. Ve světě to teď letí. Ale jsou to mylné představy, ani já tam zatím výsledky nevidím. Bez strojů a trochy té chemie to nejde.“ Svobodovi tedy plánují, že ve vesnici brzy udělají pro místní „besedu s promítáním“. Na občasné pochybnosti Svoboda reaguje trpělivým vysvětlováním, že permakultura neznamená návrat na stromy či do 19. století. Oba manželé jsou díky připojení přes mobil několik hodin denně online (dva solární panely s baterií za zhruba padesát tisíc korun na to a na svícení postačí), na svém motocyklu vyrážejí na výlety do kraje, u známých ve vesnici mají zaparkovaný favorit pick-up. „Permakultura nic nenařizuje,“ říká Květoslava Svobodová. V zásadě jde jen o to „neničit zdroje, ze kterých člověk žije“, ale jinak žádné ideologické příkazy neexistují. Žádné povinné vegetariánství, žádný asketismus – v životním stylu, náboženství, politice či přístupu k sexu žádná omezení nejsou. „Kdo chce chodit ve lněných
Když platíme daně, máme právo na dotace. Ale obejdeme se bez nich. hadrech a být úplně mimo civilizaci, může. Kdo chce zůstat ve městě a věnovat se permakultuře o víkendech nebo mít permakulturní zahrádku jen doma na balkoně, je to jeho věc. Každý dozrává a jde dál podle svého,“ říká Svoboda. V cestě splnění snu mladých manželů o „rodovém statku“ na vlastním pozemku zatím leží spíš administrativní překážky. Jejich půda je v územním plánu zanesena jako zemědělská a na ní se nesmí stavět – ani kompostovatelný dům bez přípojek, na němž jednou porostou třeba melouny. Svobodovi se však nechtějí odstěhovat do vesnice a na své pole jen docházet. Proto se snaží s místním starostou dohodnout změnu územního plánu. „Zároveň ale máme strach, že takovým zásahem se otevře precedens a možnost jednou tady v okolí stavět chaty nebo satelitní městečka,“ obává se Květoslava. Zatím se tedy musí spokojit se životem v maringotce. Ale ani tu jim nechtějí českolipští úředníci z odboru pro životní prostředí povolit. Vůz prý narušuje „ráz krajiny“. (Jiní úředníci přitom před několika lety schválili kvůli těžbě kamene amputaci vrcholu blízkého kopce Tachov, na který se Svobodovi každý den dívají.) Byl dohodnut provizorní kompromis – manželé obalili původně hnědou maringotku žlutými rohožemi z bambusu –, ale úřední řízení dál probíhá. Kontakty s úřady by Svobodovi po této zkušenosti rádi omezili jen na nutnou míru. Nežádají proto třeba o zemědělské dotace. Ostatně zřejmě by v tom nepochodili nejlíp: lidé zabývající se tu permakulturním zemědělstvím totiž zatím
40
v dotační politice narážejí na neoblomnost. „Řekli mi, že pěstovat mrkev v jabloňovém sadu prostě nemůžu,“ vzpomíná na osud své třistatisícové žádosti Dán Max Vittrup Jensen, který se pokouší o alternativní zemědělství se svou českou manželkou Radkou v Podolí na Olomoucku. „Jejich hospodaření neodpovídá kritériím, za kterých mohou být dotace poskytnuty. Víc to vysvětlovat nehodlám,“ říká k věci ředitel olomoucké pobočky Zemědělské agentury Karel Stojan. Proč ale lidé, kteří se dali na permakulturu a chtějí dokázat, že jde žít soběstačně i mimo systém, vlastně žádají systém o pomoc? Nejsou požadavek o dotace a permakultura protimluv? „To si nemyslím. Dotace dostávají všichni farmáři a družstva. Takže vylučovat nás z toho balíku není fér,“ říká Jensen. A Svoboda dodává: „Když systém chce, aby lidi, co se zabývají permakulturou, platili daně, tak zas oni mají právo žádat o dotace. Dá se však v pohodě obejít i bez nich.“
Nejsme sami Lidí, kteří propadli permakultuře, ale i přes potíže přibývá. A někteří jsou na dohled od maringotky Svobodových. Asi půl kilometru od ní sedí u vyhaslého ohniště další mladý pár, u nohou jim leží obří štěně slovenského čuvače. Tomáši Vanovi (27) a jeho o rok mladší přítelkyni Janě Chválové už na hektarovém pozemku, který zakoupili před půl rokem, úředníci maringotku postavit nepovolili, a tak se musí spokojit s bydlením v malém stanu. Plánují si tu ale postavit „obytný stoh“, o domě ze strachu z byrokratů nechtějí raději mluvit. Na vedlejších pozemcích dva takové stohy stojí, jeden má už zasazené okno s dřevěným rámem. Obyvatelé těchto obydlí nejsou zrovna doma. Očividně tu však vzniká permakulturní vesnice. „Jsme rádi, že tu nejsme sami. Víme o lidech, kteří se o to pokoušeli na vlastní pěst a vzdali to,“ vypráví Jana, opálená světlovlasá dívka s indickým šátkem kolem krku, o svých známých adeptech permakultury, kteří to prý bez pomoci ostatních, jež je podle Jany potřebná především v začátcích, nezvládli. Proto se Tomáš s Janou se svými sousedy domlouvali na tom, že založí „potravinovou banku“, kde budou směňovat vypěstované (či v obchodech a bioprodejnách nakoupené) potraviny. Počítá se taky s využíváním společně zakoupeného auta nebo aut. „Cítím, že dělám něco, co má smysl,“ říká Jana, rodačka z Liberce, která studovala germanistiku a divadelní vědu. „Viděla jsem, že systém založený na konzumu nikam nevede. Jenže jsem takhle malá, abych s tím něco provedla, říkala jsem si. Teď ale vidím, že se zemi dá pomoci. Třeba tím, že na někdejším obilném poli založíte harmonický sad.“ Dvojici zatím živí Tomáš překlady z angličtiny. Když dostane zprávu na mobil, že dorazila další zakázka, sebere laptop poháněný malým solárním panelem a jde do lesa pracovat. Ve stanu je totiž poněkud těsno a za slunečných dnů i pěkné vedro. Nyní překládá smlouvy pro řetězec Carrefour. „Zatím se napojuji na systém, který mi není úplně po chuti, a čerpám z něj prostředky, abych pak mohl dělat něco jiného,“ usmívá se Tomáš Vano.
Jde to i ve městě Žít podle permakultury, to ještě nutně neznamená založit si statek. V době, kdy Jaroslav Svo-
boda pobýval někde na opačné straně zeměkoule, zakládali jednu z prvních permakulturních zahrad v Česku manželé Suchánkovi z Brna. „Chtěli jsme vyzkoušet, jestli to půjde i ve městě,“ říká na verandě svého domku v brněnské čtvrti Žabovřesky paní Alena, dlouhovlasá čtyřicátnice v batikovaném tričku. Před devíti lety měli Suchánkovi stejný typ zahrady, jaký je teď vidět přes plot u sousedů: „anglicky“ sestříhaný trávník protínaly přesné obdélníky záhonů se zeleninou či květinami. Dnes obklopuje verandu Suchánkových hustá a pestrá džungle. V roce 1998 totiž oba manželé navštívili permakulturní kurz zmíněného průkopníka Karola Končka. Nová metoda je pohltila. „Jsme bývalí trampové a viděli jsme, jak se příroda kazí. Tak jsme jí chtěli něco vrátit,“ vypráví R E S P EKT 3 9 | 2 4 . – 3 0 . z á ří 2 0 0 7
téma
Dočasně napojeni na Carrefour. (Tomáš Vano, Jana Chválová, slovenský čuvač) f ot o t o m k i n ě m e c
Alena Suchánková. Krátce před tímhle rozhodnutím onemocněla, musela opustit zaměstnání a s dvěma malými dcerami zůstala několik let doma. Rychle bující permakulturní zahrada zajišťovala po onu obtížnou dobu podstatnou část rodinné obživy. Permakulturní zahradničení mimo jiné spočívá v tom, že člověk nijak nezasahuje proti škůdcům, chemie je samozřejmě vyloučena. V houštinách žije plno živočichů, jako jsou třeba ježci, ještěrky či brouci, kteří se postarají o přirozenou rovnováhu. Střevlíci se třeba živí vajíčky slimáků. Dnes tu Suchánkovým úspěšně jeden přes druhý roste po patnácti druzích ovoce a zeleniny a osm druhů dalších jedlých rostlin: topinambury, dýně, ale třeba i oranžová květina lichořeřišnice, jejíž květy chutnají jako ředkvičky. R E S P EKT. C Z
Paní Alena nedávno začala pracovat jako koordinátorka projektu sociální integrace (např. bývalých vězňů), manžel Milan je skladníkem. „Teď to máme jako zábavu,“ směje se pan Suchánek, který svými dlouhými bílými vlasy a vousy připomíná něco mezi rockerem a lesním mužem. Pan Milan vysvětluje, že permakultura v jeho očích není jen zahrada. „Karol Končko říkal, že je to aplikovaný zdravý rozum,“ prohodí. „Když máte permakulturní zahrádku, najednou vidíte, jak všechno souvisí se vším, a přemýšlíte o dalších věcech: z čeho máte nábytek, zda neplýtváte vodou, a začnete vymýšlet, jestli některé věci v baráku nemají víc využití.“ Pan Suchánek, z něhož se nakonec vyklubal permakulturní kutil, třeba vylepšil téměř čtyřicet let starou vrtačku. Ta teď nejen vrtá, ale i brousí, seká a soustruží.
Suchánkovi se v Brně také účastní výměnného obchodování v občanském svépomocném systému (vznikl na amerických předměstských sídlištích a říká se mu LETS – Local Exchange and Trading System). Stejně jako běží spolupráce organismů v permakulturní zahradě, pomáhají si vzájemně v systému LETS Brňané. Domluvené rodiny si vyměňují služby jako hlídání dětí nebo opravy – každý nabídne, co umí. Pan Milan třeba svůj umělecký talent: hraje pro děti ze své čtvrti zdarma loutkové divadlo. Teď když se jejich dcery (20 a 16) chystají vyletět z hnízda, poohlížejí se rodiče po volném pozemku na venkově. Pak by rádi opustili svá zaměstnání a dali se na permakulturu na „plný úvazek“. Q Vladimír Ševela
41
