Tvůrčí dílna v MŠ – aktivity podporující rozvoj tvořivosti a představivosti
Jméno účastníka:
Autorka: Mgr. Jana Školaudyová Odborné korektury: Mgr. Jiří Stejskal, Mgr. Tomáš Toula
Tvůrčí dílna v MŠ – aktivity podporující rozvoj tvořivosti a představivosti
Obsah Úvod – Výtvarné techniky a materiály pro práci s dětmi předškolního věku 5 Enkaustika 6 V souladu s RVP každá z uvedených technik 7 Další naplněné požadavky 7 Začínáme s enkaustikou 8 Historie enkaustiky 8 Pomůcky 8 Enkaustické vosky 9 Podklady pro malování 9 Příprava místa na malování 9 Malování krok za krokem 10 Základní techniky 10 Malování přírody 10 Hra s barvami neboli abstrakce 10 Malování přáníček 10 Bezpečnost při práci 11 Malování na hedvábí 11 Objev hedvábí 11 Pomůcky k malování 12 Příprava místa na malování 12 Techniky 12 Přívěšek 12 Brož 12 Bezpečnost při práci 12 Pro inspiraci 13
5
Úvod – Výtvarné techniky a materiály pro práci s dětmi předškolního věku Současný trh nabízí nepřeberné množství materiálů a potřeb pro výtvarníky, výtvarné pedagogy i profesionály. Tuto nabídku může rozšířit i paleta inspirujících klipů na webových stránkách a portálech. V podstatě jsme zavaleni takovým množstvím vizuálních informací a podnětů, námětů, motivů výtvarných postupů a technik, že někdy bývá těžké orientovat se v nich. Pro výtvarnou praxi je důležité uvědomit si, na čem je daná technika formálně založena (jakou má výtvarnou formu, tj. jak je provedena) – zda na efektní vizuální podobě, nebo na výtvarných automatismech (získaných mnohonásobným opakováním a nácvikem), a čím tato technika může přispět k rozvoji dítěte, jak je obecně formulován v RVP (Rámcovém vzdělávacím programu). Argument, že si dítě musí vystačit s vodovkami nebo barvičkami, neobstojí. Cíle RVP naplňované kreativním učitelem vyžadují i práci a seznamování s rozmanitými materiály, postupy a prostředími. Jedním z vodítek může být kreativní osobnost učitele, který dokáže vyhodnotit, nakolik technika splnila jeho očekávání vzhledem k dítěti (neplést s pochvalami typu „jé, to je ale hezké…“) – zda dítě na tuto zkušenost dokáže navázat, případně ji rozvinout. Jinými slovy: zda technika splnila cíl, který si učitel stanovil. Druhým vodítkem je pak samotné dítě v období předškolního věku – úroveň jeho motorické a psychické vyspělosti (tzv. biologický a psychologický věk). V tomto rámci pak můžeme obecně formulovat požadavky na výtvarný materiál, vhodný pro splnění námi stanoveného cíle. Například pro práce grafomotorického charakteru používáme měkké, snadno uchopitelné materiály, s výraznou stopou, jako jsou křídy, křídové i tvrdé pastely, uhle, rudky, progressa, ale i vlhká houba na tabuli, štětec namočený ve vodě apod. Pro získávání návyků a dovedností v oblasti kreslení je důležitá výrazná stopa při lineárním použití, snadná manipulace (a v případě nejmenších dětí také nelámavost materiálu). Tomu odpovídají tužky a tuhy, pastely a pastelky s měkkým jádrem, progressa, voskové a olejové pastely, tuže, mořidla na vodní bázi apod. Pro malování je rozhodující krycí charakter barvy, míchatelnost a stabilita pigmentu. Těmto požadavkům odpovídají tradiční temperové a akrylové barvy. Využití však najdou též barvy určené pro nesavé i savé povrchy, včetně vypalovacích barev na keramiku a dalších, používaných při speciálních technikách – jde například o sklomalbu, malování textilu, hedvábí, enkaustiku, různé formy batiky a mnohé další. Rozvoj fantazie a tvořivosti závisí na obohacování podnětů a impulzů směřovaných k dítěti: k tomu přispívá i bohatý výběr výtvarných materiálů, a tím pádem i množství variant výtvarného řešení problému. Vhodné jsou krycí, lazurní i prstové barvy, suché i mokré techniky kreslení a malování, materiály pro prostorovou tvorbu. Samozřejmě se tyto výše zmíněné a mnohé další výchovné a vzdělávací oblasti mohou částečně nebo zcela prostupovat, stejně tak, jako se střídají různé výtvarné techniky. Všeobecně platí zásada vyhýbat se jedovatým a jinak zdravotně nebezpečným materiálům. Bližší charakteristiky produktů můžeme také najít a ověřit si v nabídkových katalozích nebo přímo na stránkách výrobců. Vyhýbáme se práci s agresivními rozpouštědly. Pokud je nutné jejich použití, provádíme přípravné práce bez přítomnosti dětí. Některé výtvarné techniky vyžadují zvláštní přípravu podkladů nebo práci se speciálními barvami na bázi „měkkých“ rozpouštědel (terpentýn, barvy na sklo, konturovací barvy na textil, …). S dětmi předškolního věku pracujeme s vědomím, že důležitá je vyzrálost dětí a také jejich zájem. Dodržujeme princip individuálního přístupu nejen k jednotlivcům podle jejich možností a schopností, ale bereme v úvahu i celou pracovní skupinu dětí. Skupina ovlivňuje průběh činností podstatným způsobem a ten není nikdy stejný. Namístě je improvizace i změna. Pohyb dětí po dílně je přirozenou věcí a nelze jej považovat za zlobení, pokud se dítě jde podívat na výsledky či průběh práce u sousedních stolků, projevuje tím svou zvídavost. Tyto impulzy ve formě inspirace a podpory tvořivosti – pro dítě velmi důležité – dokáže dítě zúročit ve své další aktivní činnosti, včetně nových nápadů. Negativem v aktivní výtvarné práci se v současné době jeví problém, související s tzv. „neposlušností a neukázněností“ dětí nezvyklých z domova na denní režim a nutností tento zvyk dětem vštípit, aby se s nimi dalo úspěšně pracovat. Jedním z možných způsobů je práce s atraktivní, neobvyklou technikou, kterou enkaustika, malování na hedvábí, batikování, mozaikování a řada dalších výtvarných technik bezesporu jsou. V minulosti často převládal názor, že pastelky nejsou vhodným materiálem pro dítě předškolního věku, že kazí ruku, vyžadují velký přítlak, perforují podklad. Pokud o tomto problému vím, mohu tuto nevýhodu klasických školních pastelek metodicky využít pro získání zkušeností u dítěte se záměrem formou experimentu porovnat
6
různé typy pastelek, pastelů, progress apod. Navíc dnešní pastelky jsou kvalitnější, měkčí, zanechávají výraznou stopu, nevyžadují přítlak. Naproti tomu umělá modelovací hmota – plastelína, též známá jako formela – je dnes sice barevnější, nicméně kvalitou horší, než bývala. Kde najít hranici mezi komerčností a výtvarně vhodným materiálem? Vodítkem by měla být rovnováha mezi estetickým vyžitím dítěte, přínosem pro jeho vzdělání a výsledným efektem jeho činnosti. Přestože náš zájem se zaměřil na plošné výtvarné techniky, bylo by chybou alespoň nezmínit rozsáhlou řadu materiálů používaných pro prostorové objekty. Dětskou (a nejen dětskou) prostorovou představivost zcela nenahraditelným způsobem rozvíjí písek (nedovolí detail), hlína (nebarevná, ale recyklovatelná pro další použití), plastelína (zpracováním měkne), papír v prostoru (náročný na manuální dovednosti), dřevěné skládačky a stavebnice i plastové systémy. V případě jejich používání máme jako výtvarníci na zřeteli především jejich typické vlastnosti, výhody a nevýhody. Vybíráme je a pracujeme s nimi podle konkrétního cíle. I v případě, že s dětmi vyrábíme dárečky pro rodiče, mají tyto činnosti vědomě zahrnovat mimo primárního cíle i cíle sekundární – například rozvoj jemné motoriky, upevňování návyků a dovedností při práci se zvolenou technikou, formování vkusu apod. Velmi oblíbené jsou prostorové i reliéfní objekty z přírodních i umělých materiálů. V této oblasti vycházíme především z principu kombinovatelnosti vybraných materiálů (je-li jich více). V případě prostorových materiálů platí značně tolerantní přístup. Materiály kombinujeme převážně podle zákonů harmonie a kontrastu, kdy řídícím faktorem je náš vkus. Problémy nastávají v okamžiku použití více druhů umělého a přírodního materiálu, případně materiálů extrémně nesourodých svojí strukturou (sklo a krepový papír) či barevností. Výsledkem je obvykle přebarvený nevkus. Problém mohou vyřešit asambláže – struktury skládané z různorodých předmětů a materiálů, většinou deklasovaných předmětů denní potřeby – sjednocené barvou. Vše se proměňuje, děti, materiály, a hlavně se měníme my, profesionálně se vyvíjíme na základě získávání nových zkušeností, jsme ovlivněni zpětnou vazbou získanou při práci s dětmi. Neměnné znamená nepoužitelné. Status quo není pro procesy probíhající ve výtvarné výchově žádoucí. Vede k šablonovitosti, netvořivým přístupům nejen k tomu, co dítě kreslí a maluje nebo modeluje, ale i k životu samotnému.
Enkaustika Na úvod této kapitoly je vhodné podotknout, že tato publikace nemá za cíl komplexně zmapovat všechny trendy a podoby enkaustiky, tak, jak je v dnešní době používána a prezentována, ale především doplnit pracovní materiály k praktické části semináře. Technika enkaustiky patří metodicky k těm výtvarným činnostem, které přinášejí autorům velmi silný prožitek při práci a zaručují zajímavý výsledek. Bez ohledu na praktické zkušenosti tvůrce v klasických výtvarných oborech i u méně zkušených výtvarníků si enkaustika získala velkou oblibu právě pro svoji různorodost a syté barevné kontrasty. To je jeden z důvodů, proč může mít tato technika vysokou motivační hodnotu ve školských zařízeních, mateřských školách, školních klubech i zájmových seskupeních (kroužcích). Enkaustika, i přes svoji náročnost, jako technika a la prima zcela vyhovuje mentalitě a stylu práce dětí předškolního a mladšího školního věku – jejich spontánní a emotivní tvorbě, zálibě ve stylizování a zjednodušování tvarů. Svými specifiky enkaustika napomáhá rozvíjet představivost a fantazii dítěte. Vytvářením a asociativním vyhodnocováním abstraktních barevných skvrn umožňuje tyto prvky řetězit a používat v další kompozici. Dále napomáhá rozvoji jemné motoriky ruky, podporuje užitečné automatismy a dovednosti typické pro práci s jiným druhem výtvarného materiálu, než na jaký jsou děti zvyklé při běžném kreslení a malování (tzn. při práci s klasickým výtvarným materiálem má rozhodující vliv například přítlak a odlehčení, plynulý tah apod.). Ve snaze dosáhnout co nejzajímavějších výsledků při opakovaných činnostech přirozenou cestou formuje volní vlastnosti dítěte. Podporuje rozvoj trpělivosti, plánování. Enkaustika jako technika je vhodná pro velké a podstatné změny hlavních částí kompozice i celkové přepracování již zaschlé práce. Hierarchizace jednotlivých ploch od pozadí k popředí vyžaduje poměrně precizní plánování jednotlivých kroků, ale je přístupná dalším možným opravám a úpravám již dokončených částí.
7
Malování na hedvábí Malování na hedvábí spojuje s předchozí technikou enkaustiky práce s emotivní barevnou skvrnou. Tím je ve své metodické podstatě blízké enkaustice a vhodné pro motivační, experimentální i praktické využití ve všech věkových skupinách předškolní, školní i mimoškolní výchovy. Především pro svůj praktický význam (design) nachází příznivce ve všech věkových skupinách populace v zájmové i profesionální oblasti. Technika je blízká technice akvarelu a je založena primárně na barvě, barevné skvrně převážně zapouštěné do prostoru vymezeného linkou. Technika se prezentuje barevnými skvrnami lazurního, akvarelového charakteru s jeho typickými prolínavými strukturami abstraktních tvarů. Kontrastně vedená linie vytváří obrys, zpevňuje tvar, upřesňuje a popisuje výtvarný detail. Tam, kde enkaustika využívá do určité míry automatismus pohybu, pracuje tato technika právě s klasickými kreslířskými a malířskými návyky a dovednostmi přítlaku a odlehčení, plynulosti tahu, doby kontaktu s podkladem při zapouštění barvy a podobně. Tím prohlubuje a upevňuje dětské dovednosti, přičemž jde o atraktivní práci s neobvyklým výtvarným materiálem. Z pohledu metodiky od ní můžeme očekávat přispění k citlivějšímu vnímání barev a barevných kontrastů i vnímání barevné kompozice celku. Formální prostředky u enkaustiky ovlivňují obsahovou stránku výtvarné práce výrazněji než malování na hedvábí právě díky absenci obrysové linie. Linie, kterou děti předškolního věku ve svém výtvarném projevu využívají, zde jako dominantní výtvarný prostředek chybí a děti jsou nuceny hledat jiný způsob řešení tohoto výtvarného problému. Tím se jim otevírá nová, neobvyklá cesta výtvarných experimentů a pokusů. Díky svému přesvědčivému dekorativnímu působení, i po výtvarné stránce se obě techniky mohou podílet na dalším formování vkusu dětí a mládeže a nabízejí do budoucna atraktivní a aktivní způsob trávení volného času. Tyto vnitřní charakteristiky obou výše zmíněných výtvarných technik umožňují jejich zařazení do výchovného plánu předškolních zařízení, neboť odpovídají cílům a očekávaným výstupům formulovaným v RVP pro předškolní zařízení za primárního předpokladu, že bude zajištěna bezpečnost práce dítěte.
V souladu s RVP každá z uvedených technik • poskytuje dostatek mnohostranných a přiměřených podnětů k aktivnímu rozvoji a učení dítěte • podporuje požadavek vzdělávání, které má být důsledně vázáno k individuálně různým potřebám a možnostem jednotlivých dětí, včetně vzdělávacích potřeb specifických
• napomáhá uplatňovat odpovídající metody a formy práce vzhledem k věku dítěte • využívá metody prožitkového a kooperativního učení hrou a činnostmi dětí, které jsou založeny na přímých zážitcích dítěte, podporují dětskou zvídavost a potřebu objevovat, podněcují radost dítěte z učení, jeho zájem poznávat nové, získávat zkušenosti a ovládat další dovednosti. Z hlediska rámcových cílů (záměry) splňují tyto techniky požadavky v oblasti 1) rozvíjení dítěte, jeho učení a poznání. Z hlediska očekávaných výstupů (co dítě na konci předškolního období zpravidla dokáže): „Mimo jiné ovládat koordinaci ruky a oka, zvládat jemnou motoriku (zacházet s předměty denní potřeby, s drobnými pomůckami, s nástroji, náčiním a materiálem, zacházet s grafickým a výtvarným materiálem, např. s tužkami, barvami, nůžkami, papírem, modelovací hmotou, zacházet s jednoduchými hudebními nástroji apod.)“
Další naplněné požadavky: • řešit problémy, úkoly a situace, myslet kreativně, předkládat „nápady“ • nalézat nová řešení nebo řešení alternativní k běžným • vyjadřovat svou představivost a fantazii v tvořivých činnostech (konstruktivních, výtvarných, hudebních, po hybových či dramatických) i ve slovních výpovědích k nim • rozvíjet a kultivovat mravní i estetické vnímání, cítění a prožívání
8
Začínáme s enkaustikou Výtvarná technika je vhodná pro děti v MŠ. Žehlička na enkaustiku je lehká a snadno s ní pracuje i čtyřleté dítě. V praxi je ověřeno, že jedna osoba zvládne pracovat – malovat, korigovat a opravovat případné nevhodné pohyby – se třemi dětmi, které sedí před ní. Děti se po namalování 1–2 kartiček střídají. Leštění obrázků pak provádějí děti již na jiném pracovišti. Osobní zkušenosti z výstav i workshopů ukazují, že malé děti nejsou zatížené žádnými zavedenými postupy a tvoří naprosto spontánně. Můžeme začínat pouze s dvěma barvami a ukazovat, jaké barvy jejich smícháním vznikají. Pokud povrch malby smíšením jednotlivých barev ztmavne, ukážeme dětem, jak jej mohou prosvětlit vyškrabáváním. Enkaustická malba je za chviličku suchá a obrázek je možné ihned znovu přemalovat, nebo opravit, pokud s ním nejsme spokojeni. V mateřské škole budeme malovat vosky značky, které obsahují včelí vosk. Ne všechny voskové pastely však obsahují včelí vosk. Jestli je voskovka vhodná na enkaustiku poznáme podle toho, zda se dobře rozehřívá na žehličce, nedrhne (nejsou v ní hrubé kousky, které by poškrábaly povrch žehličky) a hlavně, jestli se dá po namalování vyleštit. Pokud voskovka jednu z těchto vlastností nemá, není vhodná na enkaustiku. Učitelka, která bude s dětmi touto technikou malovat, by o ní samozřejmě měla vědět mnohem více. Proto se podíváme na historii a různé postupy vytváření enkaustiky, které je dobré znát. Na závěr si uvedeme bezpečnostní pokyny a rady.
Historie enkaustiky
Horkým voskem se malovalo již v čase řecké antiky a egyptských pyramid, tedy před 2500 roky. Technika našla uplatnění ve starověkém Egyptě v podobě portrétů malovaných na dřevěné desky. Tyto voskové obrazy, nanesené na tenkých deskách, se dochovaly dodnes a můžeme je obdivovat třeba v Egyptském muzeu v Káhiře. Název techniky pochází z řeckého slova enkausis, což znamená vpálit, vypálit. Mnohem později, v 17. století našeho letopočtu byly odkryty ve vykopávkách v Pompejích a v Neapoli enkaustické nástěnné malby. Francouzští a němečtí umělci objevili recepturu malování horkým voskem. Tak vznikly kresby a malby na dřevěných deskách a deskách potažených plátnem. Nástěnné malby jsou vidět například v muzeu v Káhiře nebo v Novém paláci v Postupimi. Enkaustická malba se opět začala rozvíjet až ve 2. polovině 19. století. Vznikla řada speciálně upravených enkaustických nástrojů a pomůcek, včetně elektricky vyhřívaných desek, tužek a různě tvarovaných špachtlí a rydel. Enkaustika se vyučuje v západní Evropě na výtvarně zaměřených školách. Existuje celá řada společností, které pořádají kurzy pro zájemce o tuto techniku a organizují celosvětová setkání enkaustiků, a to i u nás.
Pomůcky
Základní pomůckou při tvorbě enkaustiky je žehlička. Používáme dva typy žehliček, modrou a zelenou. Modrá žehlička je stabilnější při malování na obrácené ploše. (Obr 1) Na modré žehličce malujeme při teplotě 2, teplotu zelené žehličky nastavíme na stupeň LOW. Obě polohy jsou pouze orientační, v praxi pohybujeme termostatem 0,5 cm okolo tohoto místa. Vhodná teplota je právě taková, kdy se vosk rozpouští, dobře se s ním maluje, a zároveň nestéká z plochy žehličky (pokud ho ovšem nenaneseme příliš mnoho). Při nanášení vosku na žehličku dohlížíme, aby děti nenanášely vosk po celé ploše žehličky, ale zastavily se zhruba centimetr od zadního okraje žehlicí plochy. Dalšími pomůckami jsou různé špachtle, molitanové houbičky, silikonové štětce, gumičky na gumování, kousky tvrdého papíru a různé gumové škrabky. Nezbytnou pomůckou pro malování enkaustiky je enkaustická tužka. Má stálou teplotu a malují se s ní miniaturní tvary. K tužce se dají zakoupit nástavce různých tvarů a maluje se s ní jako s miniaturní žehličkou. V tomto případě je nutné, aby učitelka byla nápomocná při malování a pomohla tvary tužkou domalovat. Praktická poznámka: Při práci s žehličkou držíme její šňůru malíčkem, aby neležela na papíru a nerozmazala malbu. Další užitečnou pomůckou je silný fén nebo horkovzdušná pistole. (Výborná je horkovzdušná pistole, která má průtok vzduchu v rozmezí 300–500 l za minutu. Dají se jí malovat abstraktní obrazy stejně jako květinové motivy. Není ale vhodná pro práci s dětmi!) Naopak vhodnou pomůckou může být stará kreditní karta nebo destička z měkkého plastu na zdobení dortů krémem, případně nastříhaný papírový karton. Houbičky na malování se dají vyrobit z mycích houbiček, které mají jednu plochu jemnou a druhou hrubší, určenou k masáži kůže. Houbu rozstříháme na menší kousky, z nichž každý používáme k aplikaci konkrétní barvy (nebo alespoň podobného odstínu) – nedají se totiž úplně vyčistit.
9
Pokud je na houbě již větší nános vosku, položíme na obrácenou žehličku papírovou kuchyňskou utěrku a tlakem houbičky na ohřátou žehličku se snažíme vosk z houbičky pomocí papíru odsát. Po delší době práce s houbičkou se doporučuje více používanou plochu zastřihnout, případně použít novou houbičku. (Ovšem i použitou houbičku se zbytky vosku lze užít k dalšímu malování.) Pro práci na žehličce používáme pouze měkké houbičky, abychom si zbytečně neodřeli plochu žehličky.
Enkaustické vosky
Základní složkou vosků, používaných pro účely enkaustiky, je čistý, bezbarvý včelí vosk, který je velmi jemný, lehce lepivý, a velmi dobře „se táhne“. Zbytek tvoří pigmenty s příměsí tzv. karnaubského vosku (přírodní pryskyřice, díky níž je vosk tužší). Vosky jsou netoxické a nevadí jim světlo, tají při teplotě okolo 67 °C. Existují v mnoha odstínech a některé mají i kovový charakter (zlaté, stříbrné, perleťově bílé, zvláště vhodné k plastické malbě, při lemování přání a při patinování). Nepotřebují žádné fixování, velmi rychle zasychají a po vyleštění jemným hadříkem jsou lesklé a brilantní. Používá se ale také bezbarvý vosk, který se přidává k barevným a tím je zjemňuje. Bezbarvým voskem také čistíme plochu žehličky při přechodu na světlé barvy. (Stejný účel splní i běžná parafinová svíčka.) Základními barvami jsou žlutá, červená a modrá. Přidáním bílého vosku barvy zesvětlíme, přidáním malého množství černého vosku naopak ztmavíme. Mícháním barev přímo na žehličce, případně tahem žehličky po papíru, vznikají další barevné kombinace a obrazce. Hlavním smyslem je ale ukázat dětem, co se stane, když smícháme dvě základní barvy, a jak lze barvy zesvětlovat a ztmavovat.
Podklady pro malování
Základním podkladem pro enkaustickou malbu je křídový papír, ideální je gramáž 200–250 g/m². Vosky se na tento papír nejen snadno nanášejí, ale také se z něj snadno stírají, ať už pomocí žehličky nebo různými škrabkami. Pro malování s dětmi, které se učí základům práce s žehličkou a nanášení barev, můžeme použít i nástěnné kalendáře. Jsou také z křídového papíru (i když tenčího), a školku finančně nezatíží. Dobře se dá malovat i na papír, z kterého se vyrábějí krabice na dorty a který je z jedné strany nesavý a z druhé savý. Nesavá plocha je hladká a podle toho ji snadno poznáme. (Můžeme malovat i na čtvrtky, či jiný savý papír, ten ale není vhodný pro děti. Vosk se do něj vpíjí a nedá se tvarovat základními tahy.) Vhodným podkladem jsou též barevné nesavé papíry, zejména černé a metalické. Podkladem může být i akvarelový papír nebo pergamen. Při malbě na zahřátém papíru (na obrácené žehličce) se mohou vosky stírat hadříkem nebo různými houbičkami, jejichž použitím získáme také zajímavé obrazy. Jako podklad lze použít i bílé sololitové desky, MDF desky nebo obyčejný sololit. Ten je však nutné natřít bílou barvou, akrylovou nebo latexovou, abychom vytvořili nesavý povrch. Malovat můžeme i na voskové svíčky a vytvořit tak zajímavou bytovou dekoraci. (Pro děti je nutné vybrat svíčky o větším průměru, aby při malování nedošlo k popálení!!!) Jako podklad můžeme zvolit také sklo, keramiku, případně dřevěné destičky či kousky překližek (také je budeme muset natřít, abychom na ně mohli malovat, ale jejich výhodou je, že je nemusíme pracně shánět – stačí se zeptat v nejbližším truhlářství nebo nábytkářství).
Příprava místa na malování
Místo, kde chceme malovat, nejprve pokryjeme balicím papírem. Na něj pak rozmístíme reklamní letáky, (které denně plní naše schránky na dopisy, takže o ně většinou není nouze), a to v několika vrstvách. Potom si připravíme papírové utěrky (předem natrhané), kterými otíráme žehličku během malování. Praktická poznámka: pro praváky umístíme utěrky vpravo, pro leváky vlevo. (Obr 2) Poté si před sebe položíme vosky, se kterými budeme pracovat, nastříhané papíry, houbičky a další pomůcky potřebné k malování. Důležité je mít kolem sebe dostatek místa, abychom při manipulaci s žehličkou neohrozili (nepopálili) svého souseda. Také je vhodné mít po ruce odpadkový koš, kam odhazujeme použité papírové utěrky a voskem potřísněné podkladové letáky (když je nebudeme často měnit, mohou nám znehodnotit obrázek). Z téhož důvodu pravidelně čistíme také mezeru mezi žehlicí plochou a umělohmotným tělem žehličky, kde se usazuje vosk. K tomu se výborně hodí papírové kapesníčky. (Obr 3) Když máme plochu připravenou, můžeme se pustit do vlastního malování. Praktická poznámka: Papír, kterým máme plochu zakrytou, používáme také na zkoušení barev vosků, které na první pohled nemusí být vždy jasné (platí to hlavně u tmavých vosků, které se navenek barevně špatně rozlišují).
10
Malování krok za krokem
Ještě než se pustíme do malování, zjistíme, jaká je ideální teplota pro nanášení vosku, s kterým budeme pracovat. Žehličku zahřejeme, naneseme na ni kousek vosku a nakláněním žehličky zjišťujeme, zda vosk nestéká nebo zda se dobře roztírá. Podle toho upravíme termostatem teplotu – na modré žehličce malujeme při teplotě 2, teplotu zelené žehličky nastavíme na stupeň LOW. Vosk by měl mít konzistenci jako studený olivový olej. (Obr 4) Když je teplota ideální, můžeme začít nanášet vosk. Žehličkou pohybujeme po papíru lehce, netlačíme na ni. Podle toho, jak jsme nanesli vosk a táhli žehličkou, vznikají na papíru zajímavé barevné plochy. Když voskový obrázek zaschne, naleštíme jej zlehka bavlněným hadříkem. Teprve po vyleštění je obrázek hotový.
Základní techniky
Při malování horkým voskem hraje důležitou roli pohyb žehličky po papíru (případně jiném podkladu). Základním pohybem je klidný rovný tah. Na žehličku naneseme vosk, položíme ji na okraj papíru a pomalu a klidně jí táhneme po ploše papíru. (Ne vždy se nám povede zamalovat celou plochu, ale to ani není účelem. Zbylá místa lze domalovat dodatečně.) Velmi zajímavý efekt vzniká pohybem žehličky do stran. Další technikou je tzv. tupování. Žehličku s nanesenými vosky pokládáme na papír a zase ji zvedám. Tuto techniku můžeme využít také na již pomalovaném podkladu.
Malování přírody
Při malování přírody začínáme oblohou. Na žehličku naneseme bílou a modrou barvu a přejedeme jí horní část papíru klidným, rovným tahem. (Obr 13 a, b) Pokud nejsme s výsledkem hned napoprvé spokojeni, můžeme oblohu znovu přemalovat, vždy ale musíme přidat trošku vosku (nikoli příliš, aby se nám na ploše nevytvořila vosková „louže“, se kterou se velmi špatně pracuje. Při malování vlastní krajiny naneseme na žehličku dva odstíny zelené barvy a na levý okraj proužek hnědé barvy. (Obr 14 a, b) Žehličkou přejíždíme mírným obloučkem vpravo a vlevo po papíru. Součástí krajiny může být – a obvykle bývá – strom. Při malování stromu otočíme papír oblohou dolů a malujeme žehličkou bez naneseného vosku. Hranou žehličky blízko špičky vytahujeme vosk vzhůru od kmenu, do koruny. (Obr 15) Nakonec kartu vezmeme do ruky, na obrácenou žehličku naneseme zelený vosk a houbičkou ho tupujeme do koruny stromu. (Obr 16) Obrázek držíme v ruce a houbičkou ho přitupováváme k ploše žehličky. Pokud necháme obrázek položený na podkladu a tupujeme na něj vosk, vosk nám na houbičce na cestě k obrázku ztuhne a tupujeme v lepším případě pouze drobečky. Tady dáváme pozor, aby se děti nedotkly plochy žehličky prstem, ale měly v ruce dost velkou houbičku. Poslední část obrázku vytvoříme tupováním. Dospělý bude spodní část obrázku tupovat v ruce, děti budou mít papír položený na podložce. (Obr 17) Pokud bude v kartičce namalovaný i pták, kreslíme ho žehličkou tak, že ji držíme obráceně, tedy špičkou dolů. Ptáka můžeme do vosku také vyrýt ustřiženou špejlí. (Obr 18 a, b) Cestu v obrázku vyškrabáváme škrabkou nebo šikmo ustřiženou špejlí. (Obr 19 a 20).
Hra s barvami neboli abstrakce
Děti si rády hrají, a proto jim bude blízké abstraktní malování, což je vlastně hraní si s barvami. Kontrolujeme, aby děti žehličkou vždy vyjížděly ven z papíru a nevracely se několikrát po ploše do stejného místa. Děti mají tendenci položit žehličku několikrát na stejné místo a tím si už namalovanou plochu zase rozmalovat. Pro zesvětlení barev můžeme do plochy použít bílý vosk.
Malování přáníček
Velmi zajímavé je pro děti malování přáníček, vhodných například k svátku, narozeninám a jiným slavnostním příležitostem. Při jejich tvorbě můžeme spojit malování s vystřihováním a kreslením tužkou. Děti si na enkaustický papír tužkou nebo pastelkou nakreslí tvar, který si samy vymyslely, nebo obkreslily podle předlohy (motýl, vajíčko, kolečko, čtvereček nebo obdélníček). (Obr 21) Obrázek vytvoříme enkaustickou technikou a pak buď tuhým lepidlem, nebo oboustrannou lepicí páskou přilepíme na barevný podklad. (Obr 22a) Jako podklad můžeme použít i papíry upravené pomocí lisovacího přístroje, kterým lze papír reliéfně upravit (tzv. embosování). (Obr 22 b, c) Přáníčka můžeme také vytvářet z nepovedených kartiček. Vystřihneme z kartičky plochu, která se nám povedla,
11
a nalepíme ji na barevný podklad. (Obr 23) Stejně tak můžeme nepovedené kartičky přejet světlou barvou vosku pomalým tahem a namalovat vánoční svíčky. (Obr 24 a, b) K vylepšení můžeme kartičky s vánočními svíčkami položit na obrácenou žehličku a posypat z výšky jemnými třpytkami (glitry). Pokud budeme vyrábět přáníčka a lepit je na barevný podklad, je hezké, když je orámujeme. (Obr 25 a, b) Přání můžeme otupovat špičkou žehličky, nebo její hranou přejedeme okraj kartičky a tím vytvoříme rámeček. Přání lze ale také orámovat zcela jednoduše – obtáhnout černým lihovým fixem se silnější špičkou. (Obr 26) Aby byla čára rovná, můžeme použít pravítko. V papírnictví se dají také koupit třídílná přání s již vystřiženým otvorem, který má tvar čtverce, obdélníku či oválu. Do tohoto podkladu se přání pouze vlepí. Pokud chtějí děti na přání ještě něco přikreslit, případně je podepsat, mohou opět použít lihový (permanentní) fix. Obrázky přilepené k podkladu lepidlem je vhodné zatížit, aby se neprohnuly. Proložíme je papírovými kuchyňskými utěrkami a zatížíme knihou, dokud lepidlo nezaschne. (Pokud použijeme oboustrannou lepicí pásku, obrázky zatěžovat nemusíme.) Praktická poznámka: Hotové přání je samozřejmě nutné ještě doleštit. Je-li na něm malováno fixem, je třeba s leštěním chvíli počkat, abychom nápis nerozmazali.
Bezpečnost při práci
Při malování s dětmi musíme dodržovat bezpečnostní předpisy. Před začátkem práce je třeba děti upozornit na opatrnost při práci s žehličkou. Při práci musí učitelka být neustále s dětmi. Učitelka by neměla pracovat s více než třemi dětmi najednou. A jak už bylo uvedeno, důležité je, aby děti kolem sebe měly dostatek místa a nedošlo k popálení souseda. Praktická poznámka: Zatímco děti malují, ostatní mohou mezitím leštit již hotové obrázky nebo je domalovávat fixem, případně (to se týká hlavně přání) je vkládat do obalů.
Malování na hedvábí Další vhodnou technikou, která je pro děti velmi atraktivní, je malování na hedvábí. Možností uplatnění této techniky je celá řada a pro účely tohoto studijního materiálu se blíže seznámíme jen s některými z nich – například si ukážeme, jak vyrábět drobná přání a dárky.
Objev hedvábí
Hedvábí je lesklé vlákno produkované některými druhy motýlů a pavouků. Nejkvalitnější hedvábí produkují housenky bource morušového. Podle čínské legendy se objev hedvábného vlákna datuje do roku 2640 př. n. l. Vypráví se, že císař Chuang-Ti požádal svou ženu, aby zjistila, kdo škodí jeho morušovníkům. Si Ling-Š´ objevila na listech bílé housenky, které produkovaly lesklé zámotky. Když jí jeden ze zámotků spadl do čaje, vyndala jej a při tom zjistila, že se z něj dá odvinout jemné vlákno, které lze navinout na cívku. Podle všeho tak objevila technologii výroby hedvábí. Tato technologie se však na více než 2000 následujících let stala výhradně čínským tajemstvím. V současnosti je surové hedvábí ve velké měřítku vyráběno v Číně, Indii, Vietnamu, Rusku a Japonsku.
Pomůcky k malování
K malování na hedvábí používáme speciální barvy. Existují dva druhy těchto barev, které se liší způsobem fixace – jedny se fixují žehlením a druhé párou. Protože fixace párou je poměrně složitá, s dětmi budeme raději pracovat s barvami fixovanými žehlením. Při něm nastavíme termostat žehličky na bavlnu. (Barvy je důležité zafixovat, aby nepouštěly při praní.) K malování na hedvábí jsou vhodné kulaté štětce z přírodních vlasů. Hedvábí, na které chceme malovat, je třeba napnout do rámu. Pro naše účely poslouží rámečky o velikosti maximálně 15x15 cm, které snadno vyřízneme z kartónových krabic. (Obr 1) Hedvábí k rámečku připíchneme špendlíky. (Obr 1 b)
12
Pokud si vystačíme s malým množstvím barev, můžeme si je nalít do uzávěrů z PET lahví. Uříznuté PET lahve můžeme také použít jako nádoby na vodu. Na nabírání barev z originálních skleniček používáme pipetky nebo oční kapátka. (Obr 2) Použité barvy nevracíme zpět, podle potřeby je ale můžeme slévat a uchovávat pro další použití. Ke kreslení tvarů používáme konturovací barvy v tubách. (Obr 3 a) Před jejich použitím je dobré vyzkoušet si s dětmi, jak silně mají tubu stisknout. K čištění plochy používáme papírové kuchyňské utěrky.
Příprava místa na malování
Doporučuje se stoly před malováním pokrýt igelitem, nebo širokou průhlednou balicí folií a přes hrany stolu přelepit lepicí páskou. Stolky zůstanou čisté a folii snadno stáhneme a vyhodíme. Při malování na hedvábí je důležité, aby měly děti na sobě pracovní oděv, protože barvy se nadají dobře vyprat.
Techniky
Nejjednodušší technikou je malování na mokré hedvábí. Kousek hedvábí namočíme do vody a lehce vyždímáme. (Obr. 4) Hedvábí naaranžujeme na euroobal vyztužený čtvrtkou vloženou dovnitř nebo jiným tužším papírem. Začneme s malováním rovné plochy (Obr. 5), potom přistoupíme k malování zmačkaných částí, které neleží na podložce (Obr. 5, 6), přičemž vhodně volíme různé štětce. Zpravidla začínáme nejsvětlejší barvou, pak pokračujeme tmavší barvou a na hrany použijeme barvu černou, tmavohnědou nebo tmavomodrou. Když je malba hotová, hedvábí posypeme kuchyňskou solí a odložíme na teplé místo, kde je necháme dokonale uschnout. (Obr 8) Po uschnutí sůl odstraníme a hedvábí přežehlíme (žehličku nastavíme na bavlnu). Žehlíme 2 až 4 minuty podle velikosti hedvábí. Pak hedvábí vypereme ve studené vodě, čímž se zbavíme přebytečné barvy, a ještě za mokra znovu přežehlíme. Praktická poznámka: ručně malované hedvábí (např. šátek) pereme ručně ve studené vodě s použitím pracího prostředku vhodného k praní vlny, nebo v šamponu na vlasy. Zřejmě nejklasičtější technikou je konturové malování. Spočívá v tom, že si na hedvábí předkreslíme (obyčejnou tužkou, nebo fantomovou tužkou, která po několika hodinách sama zmizí) konkrétní motiv (květinu, zvířátko), který pak vybarvíme. Tvar obtáhneme tenkým štětečkem konturovací barvou. Další jednoduchou technikou je malování hedvábí pouze položeného na igelitu, opět bez napínání. (Obr 19) Postup je stejný jako v předchozím případě. Malbu můžeme použít k další výrobě přívěšku nebo brože.
Přívěšek
Hedvábí přiložíme na lepivou stranu lamitexu (laminovací fólie), na něj položíme papírovou kuchyňskou utěrku a přežehlíme žehličkou, nastavenou na bavlnu. Hedvábí se na fólii přilepí. Pak vystřihneme požadovaný tvar a konturovou barvou obkreslíme okraj. Barvu necháme uschnout a obrázek znovu přežehlíme přes papírovou utěrku (barva se zafixuje a okraj se nebude třepit). Pak už jen stačí vyseknout v přívěšku dírku a pověsit na kůžičku nebo barevnou šňůrku.
Brož
Z tvrdšího papíru vystřihneme tvar brože. Hedvábí vystřihneme ve stejném tvaru, ale asi o 1,5 cm větší. (Obr 22) Předním stehem po okraji obšijeme hedvábí, tvrdší papír do něj vložíme a stáhneme nit. Podklad pro brož se hedvábím obalí. (Obr 23) Pak už stačí jen brož podžehlit lepivým viselínem, který si ustřihneme o kousek menší, než je tvar brože, nebo podšít malým kouskem plátýnka. Nakonec přišijeme na rub zapínací špendlík a brož je hotová. (Obr 24)
Bezpečnost při práci
Při malování na hedvábí není nutné dodržovat žádná speciální bezpečnostní opatření. Pracovat (malovat) mohou všechny děti najednou. Děti musí být jen opatrné, aby se nepíchly špendlíkem při napínání hedvábí na rámeček. Učitelka musí po malování zkontrolovat, zda nějaký špendlík nespadl na zem, aby se o něj děti neporanily.
13
Pro inspiraci http://www.youtube.com/watch?v=3g2SI3LWQnw&feature=related http://www.youtube.com/watch?v=g66UVxS3XNo&feature=related http://www.youtube.com/watch?v=34iJpZrCLaE
EXPEDICE „Světozor“ si klade za cíl podpořit profesní rozvoj pedagogických pracovníků mateřských škol vzdělávajících podle platného rámcového vzdělávacího programu v oblastí kompetencí vztahujících se k polytechnické výchově, posílení didaktických dovedností a osobnostně sociálního rozvoje. Projekt je určen pedagogickým pracovníkům Jihočeského kraje.
1 Vydáno v roce 2014 jako studijní materiál v rámci projektu EXPEDICE „Světozor“ (CZ.1.07/1.3.00/48.0073) financovaného z prostředků ESF prostřednictvím Operačního programu Vzdělávání pro konkurenceschopnost a státního rozpočtu ČR.
ENKAUSTIKA OBRAZOVÝ MATERIÁL
1
2
3
4
5
6.1
9.1
6.2
9.2
10
11
12
14.1
13.1
14.2
15
16
18
17
19
20
21
22
23
chybí číslo 23
24.1
24.2
24.3
25.2
26
25.1
27 29
28
30
32
31
33
35
34
MALBA NA HEDVÁBÍ OBRAZOVÝ MATERIÁL
3.1
1.1
1.2
2
3
3.2
3.1
4
5
6
7
8
8.1
9
10
11
12
13.1
13.2
14
15
CHYBÍ ČÍSLO 15.
16
17
18.1
19
18.2
20.1
20.2
21.1
22
21.2
22.1
24
23
